Důvod lékařské deprese

30. 12. 2010

totožnost autora článku je redakci známá

Dovolil bych si napsat zčásti osobní pohled na současnou krizi v českém zdravotnictví. Začnu tím nejdůležitějším pro mne ale i pro každého z nás. Letošní rok jsem byl dvakrát hospitalizován na naší nejlepší psychiatrické klinice s těžkou depresí. Jeden den se naskytla chvilka v průběhu aplikace transkraniální magnetické stimulace a chvíli jsem debatoval s mladým doktorem, který na této klinice pracuje. Došla řeč na platy a já jsem byl doslova šokován, jak nízký plat tento doktor pobírá – byl totiž ve výši mé mizerné nemocenské.

Já osobně jsem rovněž vystudoval přírodní vědy na UK a také jsem nastoupil s platem nižší než prodavačka – ale to bylo začátkem 90 let a mne by ani v nejhorším snu nenapadlo, že by tato mzdová politika byla uplatňována i na lékaře. Vystudovat úspěšně medicínu je totiž nejtěžší ze všech studijních oborů (snad ještě srovnatelné je studium na matematicko-fyzikální fakultě). Na druhé straně současné školení našich ekonomů ve stylu „Chicago school“ je určitě o stupeň lehčí a nástupní platy daleko vyšší. Pokud se nepletu, tak lékaři na tyto disproporce v odměňování upozorňují minimálně od vzniku Lékařského odborového klubu a v podstatě ze strany politiků byla odpovědí jen ignorance. Právě tato drzá ignorance dovedla lékaře až k této formě protestu, kdy bohužel musí jednat jediným možným způsobem, a to jednáním z pozice síly. Ničemu jinému totiž naše politická garnitura asi nerozumí.

Jak tato elita národa – míním tím naši vládu – odpovídá? Poslední vyjádření Dr. Hegera je jakási hrozba vyhlášením stavu nouze. Nad tím se nedá snad už ani žasnout. Pan doktor Herger není schopen najít v rozpočtu těch max. 6 miliard korun? To za situace, kdy stát zaplatí za 1 km dálnice nehoráznou jednu miliardu korun například. Ale zpět do resortu. K čemu leží 16 miliard na rezervách pojišťoven, co naše plýtvavá léková politika a o nákupu předražených duplicitních přístrojů ani nemluvě? Nejvíce je ale zrážející existence limitu na platbu sociálního a zdravotního pojištění (onen šestinásobek průměrné mzdy), které za existence tzv. „rovné daně“ vytváří degresivní daňový systém v naší ekonomice.

Ovšem pro soudruha Dr. Hegera ing. Kalouska je i toto moc a chce ho snížit na trojnásobek a tím prohloubit degresivitu našeho daňového systému a následně způsobit další propad na straně příjmů. Dalším naprosto skandálním faktem je struktura příjmů zdravotních pojišťoven, kdy 75% příjmů tvoří platby od zaměstnanců, 20% platby státu za státní pojištěnce a pouhých 5% činí platby osob samostatně výdělečně činných, podnikatelů a rentiérů. Platba státu za státní zaměstnance je dlouhodobě zmražena. To není možné ji zvýšit? Jak je možné, že podnikatelé OSVČ a rentiéři tvoříc 20% výdělečně činných platí pojištění jen ve výši 5% příjmů z pojištění celkem - to mi přijde řečeno mluvou našich pravicových elit z 90 let „nemravné“.

Pozn. malá odbočka do 90 let – to bylo „nemravné“ platit údajně jedny z nejvyšších daní na světě.

To se nemohou soudruzi Dr. Hegera ve vládě dohodnout na zvýšení daní aspoň na úroveň státu Texas s horní sazbou z příjmu 30% (ani neuvažujíc o horní sazbě v NSR, Rakousku 50% či Švédsku 57%). Kdyby pan Heger nenechal rozkrádat zdravotnické finance a přistoupil spolu se svými soudruhy na daňový systém vyspělých západoevropských zemí, tak by nenašel 6 miliard ale alespoň 60 miliard korun a mohl by navýšit platby za státní pojištěnce. Na druhou stranu oni ještě navíc šíří bláboly o neefektivním zdravotnictví jako celku a to za situace, kdy výdaje na české zdravotnictví činí cca 7.5% HDP a USA náš vzor potřebuje 14% HDP (průměr EU je 9% HDP). To jsou fakta, které naši modří a modrofialoví soudruzi buď neví, či obratně zastírají. Platby za státní pojištěnce může Dr. Heger navýšit klidně i zítra na Silvestra – nic mu nebrání. Také manažeři „postižených“ nemocnic by se mohli zamyslet nad faktem, proč na západ od nás tvoří mzdové náklady v nemocnicích kolem 70% nákladů a u nás i pod 50%.

Ovšem já trochu pana Hegera a jeho soudruhy z vlády chápu. Pokud oni přistoupí na požadavky lékařů přistoupí, tak se ozvou další platově podhodnocené skupiny zaměstnanců se svými oprávněnými požadavky, a toho se naši modrofialoví soudruzi bojí ze všeho nejvíce. Občané by si totiž mohli také začít uvědomovat vazbu mezi korupcí a krádežemi a výší svých platů. Taky by si přes ignoranci našich medií hlavního proudu mohli začít ptát, proč neoliberální reformy dovedly Irsko a pobaltské státy- vlajkové lodi rovné daně téměř ke státnímu bankrotu.

Závěrem tedy přeji našim lékařům úspěch a doufám, že zvítězí jako angličtí lékaři nad „železnou lady“, či podobně jako jejich kolegové v Polsku. Toto všechno si přeji výhradně jako dosud se zdravotnictvím (resp. s lékaři) spokojený pacient.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 31.12. 2010