Co v Planetě Zemi 2011 nezaznělo

14. 1. 2011 / Ilona Švihlíková

Protože jsem měla možnost vystoupit v prvním bloku mimořádného celovečerního pořadu České televize -- Planeta Země 2011 -- ráda bych doplnila určité informace, které nestačily, vzhledem k množství hostů a omezenému času, zaznít. Přesto to byly podněty, na které by bylo záhodno reagovat.

Opakovaně zazněl názor, že oživení je (v zemích Západu, které bývají s příznačnou arogancí někdy považovány za "celý svět") tzv. křehké. V překladu to znamená, že oživení je postaveno statisticky na tom, že po hlubokém propadu do sklepa se vylezlo o dva schůdky nahoru, v reálu zůstáváme hluboko pod úrovní před krizí.

Málo pozornosti se věnuje dekompozici růstu, kdy vyspělým zemím nezbývá, než se uchýlit ke strategii vnějšího růstu (čistým exportem). Takovouto strategii nejenže nemohou provozovat všichni, ale je zde reálné nebezpečí uchýlení se k opatřením typu „ožebrač svého souseda“, ať již manipulacemi s kurzem (nominálně), nebo reálné (např. mzdovou deflací). V obou případech se jedná o nevyvážený pokus o růst, který je dlouhodobě neurčitelný a nakonec se obrací proti těm, kteří tuto politiku prosazovali. Stačí se podívat na Německo a Eurozónu.

V souvislosti s „křehkým“ oživením už nebyla zmíněna situace na trhu práce, která vyvrací mýtus americké flexibility, která údajně vede k nižší nezaměstnanosti vůči „rigidní“ Evropě. Pokud bychom zohlednili reálný sociální stav, včetně tzv. pracující chudoby, dostali bychom komplexnější obraz, než pouze statistiky nezaměstnanosti, se kterými se dá různými způsoby manipulovat.

Hodnocení současné krize mělo u některých vystupujících charakter popření krize jako takové, resp. odmítnutí srovnání s Velkou depresí. Každá krize má své specifické rysy, ale hloubka té současné se přeci netýká jen propadů HDP či průmyslové výroby. Většina vyspělých zemí na počátku krize použila stimulační nástroje, které zabránily, aby se situace stala tak vážnou jako ve 30. letech minulého století. To ale neznamená, že byly odstraněny skutečné příčiny krize. Ty ale neleží pouze ve sféře ekonomické. Současná krize Západu je významná tím, že se jedná o krizi na vícero frontách – od etické po ideologickou a krizi praktické politiky (nejen ekonomické). Krize je vždy vyvrcholením potíží, ukázkou, že dále takto pokračovat nelze a že v systému se naakumulovaly problémy tak závažné, že ohrožují jeho existenci. Nelze proto hovořit o oživení a o dlouhodobém vývoji, pokud skutečné příčiny krize nebudou odstraněny. Bohužel se téměř všichni diskutující orientovali na finanční sektor jako na hlavního strůjce současné krize. Úvahy o tom, že když zabráníme chamtivým bankéřům, aby si vypláceli bonusy ze zisků, které jsou virtuální (mark to market) a donutíme banky, aby uvažovaly v delším horizontu než jedno čtvrtletí, podle mého názoru nejdou k podstatě věci. Nejen ekonomický disent, ale dokonce i ne-neoliberální mainstream jako je např. UNCTAD již dlouho hovoří o tom, že hlavní příčinou krize jsou faktory v reálné ekonomice: extrémní nárůst nerovnosti uvnitř států a mezi nimi a prohlubující se globální nerovnováhy. Rozbor obou problémů by si ale vyžádal více času a hlubší pohled, než jen útržkovité fráze.

Postavení zemí BRIC proti „zkostnatělému“ Západu sice působí efektně ( i když se nevzalo v úvahu, že nově je členem seskupení také Jihoafrická republika), ale zanedbává odlišnosti mezi těmito čtyřmi zeměmi. Není vůbec pravda, že by se jednalo o země, kde se každý stará sám o sebe a stát je jakýsi trpaslík, jehož jediným přáním je sloužit soukromým firmám. Všechny čtyři země mají spíše kolektivistickou kulturu než individualistickou (země Jižní Ameriky v měření kolektivismu patří mezi světovou špičku), byť jistě v různých podobách, které se nám nemusejí nutně líbit (kasty v Indii). Stát hraje ve všech čtyřech zemích poměrně silnou úlohu (relativně slabší v Indii), velmi agilní je v Číně a Rusku, ale i v Brazílii např. v těžebním průmyslu (státní ropná firma Petrobras patří mezi nejvýznamnější na světě).

Skutečným vrcholem pořadu se ovšem stalo vystoupení nositele Nobelovy ceny za ekonomii, E. Phelpse. Nejen prof. Keller, famózní jako vždy, nevěřil svým uším. Pokud budu chtít být velmi slušná, snad by se dalo říci, že šlo opravdu, ale opravdu o velké nedorozumění. Phelps nicméně ukázal, že neoliberální tupost skutečně nemá hranic a pak není divu, když i někteří čtenáři Britských listů dojdou k závěru, že ekonomie není věda.

Ekonomie se samozřejmě vyvíjí (a jiné vědy také, i přírodní), jelikož je ekonomika součástí společnosti, vyvíjí se a mění spolu s ní. V minulých asi 30 letech došlo k tomu, že hlavnímu ekonomickému proudu započal dominovat neoliberalismus do té míry, že být jiného názoru de facto znamenalo nebýt považován za ekonoma (což na některých fakultách VŠE platí dodnes). Není pravda, že neexistují proudy mimo neoliberalismus – je jich hodně, ale málo se o nich (v mainstreamových médiích) hovoří. A konečně se příliš často zapomíná na to, že ekonomie je politická věda – v samém prazákladu každé ekonomické školy najdeme soubor hodnot, které daný ekonom považuje za správné.

Potíž byla a je v tom, že neoliberalismus se tvářil, jako by byl jedinou univerzální školou, která je rozumná a nestranná (počítá s homo oeconomicus – jako by to nebyl hodnotový konstrukt!) a vyrábí tak tzv. "nezávislé" odborníky.

I když E. Phelps mohl vyvolat jiný dojem, dobří ekonomové existují a prosila bych, abychom kvůli těm dogmatickým nevylévali s vaničkou i dítě té úžasné vědy o alokaci vzácných zdrojů – ekonomie.

Planeta Země 2011 VIDEO

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 14.1. 2011