Slezský Výmar na třebovickém zámku

17. 1. 2011 / Aleš Uhlíř

Ostrava, účastnící se v minulém roce soutěže o titul Evropské hlavní město kultury 2015, byla v září 2010 poražena Plzní. Podporou kandidatury Ostravy měla být výstava Kavárna Ostrava v rámci přehlídky Ostrava v Praze v pražské výstavní síni Mánes (14. 7. -- 10. 9. 2010). Na této výstavě, uspořádané Galerií výtvarného umění v Ostravě a dalšími ostravskými institucemi, snažilo se město představit se jako kulturní centrum v evropských rozměrech.

Snad poprvé od konce války tak byla v pozitivním významu v oficiálním českém kulturním prostředí zmíněna německy píšící spisovatelka Maria Stona, žijící celý život na svém zámku v Třebovicích. Okruh jejích známých, kteří ji navštěvovali (George Clemenceau, Georg Brandes, Stefan Zweig, Sir Flinders Petrie, Rudolf Steiner aj.) byl dokonce vznosně pojmenován jako slezský Výmar na třebovickém zámku.

Je zajisté skvělé blýsknout se takovým příkladem ostravských kulturních tradic v měřítku vskutku evropském. Zvláště takovou osobností, o které se od roku 1945 u nás hovořilo minimálně, a když, tak výhradně negativně. V české Wikipedii Maria Stona není, můžeme ji zato nalézt v anglické a německé. Její jméno neuvádí ani rozsáhlý dvoudílný Biografický slovník Slezska a Severní Moravy, vydaný v roce 1994 Ostravskou univerzitou. Autoři slovníku (cca 40 osob z okruhu univerzity) v úvodním slově slíbili zařadit do slovníku známé osobnosti, které zde žily, které se zde narodily nebo ty, které se tu pouze narodily a jejich další život a dílo jsou spjaty s jinými oblastmi. Nicméně na Marii Stonu, která se zde narodila a strávila celý život, se nedostalo. V záplavě figurek, mnohdy sotva regionálního významu, se neprosadila. Natož nějaký slezský Výmar v Třebovicích. Ani slůvko.

Nikdo o Marii Stoně v Ostravě léta nic nemluvil, nic nenapsal. V poněkud křečovitém úsilí získat titul Evropské hlavní město kultury 2015 vynořuje se náhle z hlubin zapomnění německy píšící a na Ostravsku kdysi žijící spisovatelka a její třebovický zámek je opět po 70 letech nazýván slezským Výmarem a slezskými Aténami. Na ukázku, jací "odborníci" vytvářeli oficiální materiály k výstavě Kavárna Ostrava -- George Clemenceau je v nich uveden jako francouzský politik účastnící se jednání o "vestfálský mír po první světové válce". K tomu netřeba nic dodat.

Maria Stona byla německy píšící spisovatelkou a žila na zámku ve slezských Třebovicích, v malé vesnici vzdálené asi sedm kilometrů od centra Moravské Ostravy. Ještě v 60. a 70. letech byla Maria Stona v Třebovicích, Martinově, Pustkovci, Svinově a staré Porubě díky žijícím pamětníkům známou osobností.

Třebovický zámek vznikl koncem 17. století přestavbou staré tvrze. Byla to jednoposchoďová stavba, ničím zvlášť významná, až na krásný park založený v 18. století. V roce 1865 zámek a statek v Třebovicích a v Martinově koupil dosavadní nájemce Josef Stonawski. Zámek se tak stal domovem jeho čtyřleté dcery Marie. V roce 1881 se dvacetiletá Marie Stonawská vdala za Alberta Scholze, syna ředitele důlních a hutních závodů. Po sedmi letech strávených s manželem v Chropyni, kde se jim v roce 1882 narodila dcera Helena, opouští Marie Scholzová manžela a vrací se s dcerou k rodičům na zámek do Třebovic. Tam začíná literární dráhu pod jménem Maria Stona. V roce 1899 bylo její manželství rozvedeno. Po otcově smrti stává se v roce 1915 majitelkou zámku a hospodářství. O jejím dalším manželství jsou určité pochybnosti. Mnohé však nasvědčuje, že druhým, utajovaným manželem se stal spisovatel a literární kritik Karl Erasmus Kleinert, někdejší šéfredaktor deníku Neues Wiener Journal, s nímž Maria Stona na zámku žila až do jeho smrti v roce 1933.

Maria Stona kolem sebe dokázala soustředit vyznamné osobnosti a ze zapadlé vesnice skutečně ve své době vytvořila kulturní centrum Slezska. Na zámku v Třebovicích se od konce 19. století scházeli spisovatelé, malíři, hudebníci, novináři, prostě lidé ze světa kultury, Češi i Němci. K okruhu hostů patřila například nositelka Nobelovy ceny míru, rakouská spisovatelka Bertha von Suttner, Karl Schönherr, Paul Keller nebo Marie von Ebner-Eschenbach.

Maria Stona byla ve své době uznávanou spisovatelkou a básnířkou, jejíž díla -- romány, povídky, cestopisy a básnické sbírky vydávali nakladatelé ve Vídni, Drážďanech, Lipsku, Berlíně ale i v nedaleké Opavě. Její básně do češtiny překládala Helena Salichová. Románem Před pádem, označeným kritikou za silně erotický, způsobila Marie Stona velký rozruch. Autorčino líčení, jak se hlavní hrdinka, vdaná žena na druhý svátek vánoční oddává milenci na procházce v zasněžených lesních houštinách, rozhovory žen o jejich ukrývaných tajemstvích a různé pikantérie jsou ale jen takovým zpestřením románu o životě na přelomu dvou století, který byl zastřenou autobiografií.

Jako mecenáš umělců zvala Maria Stona na svůj zámek dosud neznámé, začínající umělce a také talentované děti. Ma třebovickém zámku před společností Marie Stony měl pozdější hudební skladatel a klavírista Ilja Hurník svá první veřejná vystoupení. Byl na zámku pravidelným hostem a díky vlivu Marie Stony jej přijali na německé gymnázium v Bohumíně. Nevadilo ani, že němčinu ještě dobře neovládal. Účast ve vybrané společnosti u Marie Stony mohla být odrazovým můstkem do velkého německého hudebního světa. Přišel ale Mnichov a Hurník s rodiči odchází z východních Sudet do Prahy. Po letech vzpomenul Hurník Marii Stonu ve své knížce Dětství ve Slezsku (Československý spisovatel, 1979). Jeho někdejší mecenáška se stala nacistkou, ležící u "esesáckých bot před tváří k smrti sklíčené české venice" a její poesie, to prý byly jen takové rýmy z velkých slov jako "Mutter, Sprache, Vater, Land -- mit innigem Band". Měl jsem možnost vidět jedinou básnickou sbírku -- Plameny a přílivy z roku 1912. Vedle přírodní a milostné poesie jsou tam i básně o cikánech nebo hornících. Verše se skutečně rýmují, jak tehdy bylo obvyklé. Možná trochu sentimentální, v žádném případě plané veršování. Také na stránkách ostravského obvodu Třebovice nic pěkného o Marii Stoně není. Jen stručná zmínka, že ji v roce 1942 Adolf Hitler povýšil do šlechtického stavu. Říkalo se, že prvnímu německému vojákovi, kterého po Mnichovu v roce 1938 potkala, líbala boty. Kdoví, co je na tom pravdy. Naproti tomu jsou svědectví pamětníků z Třebovic, vzpomínajících na Marii Stonu a tehdejšího třebovického faráře Františka Hadamčíka, který pro Marii Stonu sloužil, a to česky, v zámecké kapli mše. Oba prý spolu dobře vycházeli. Pamětníci na Marii Stonu vždy vzpomínali spíše v dobrém, než ve zlém. Ostatně Maria Stona, obklopena českým prostředím, hovořila s místními lidmi lašským nářečím, typickým pro tuto část opavského Slezska. Elegantní, drobná paní ze zámku, spisovatelka píšící dokonalou němčinou, dokázala ohromit náhodné návštěvníky, kteří ji slyšeli hovořit lidovým slezským jazykem, který ovládala stejně tak, jako obyvatelé okolních vesnic.

V roce 1944 Maria Stona umírá. Třebovický zámek byl v bojích koncem dubna 1945 těžce poškozen, od jeho oprav se upouští a v roce 1959 je stržen. Poslední majitelka po válce konfiskovaných nemovitostí, její dcera Helena Scholzová, provdaná Železná, se proslavila jako sochařka. Již na třebovickém zámku měla sochařský ateliér. V ostravském divadle Antonína Dvořáka jsou v hlavním foyer dva její reliéfy -- Drama a Hudba. Usadila se v Římě, kde v roce 1974 ve věku 92 let umírá.

Ostrava je co do kulturního života, jak mnozí říkají, periferií. Město, které je známo především kravály a pijatikami na Stodolní, toho jinak k nabízení moc nemá. S kulturním dědictvím nakládá, nyní jako před rokem 1989, jak se to kdy a komu hodí. Slezský Výmar, slezské Atény v Třebovicích. Nic takového ale na oficiálních stránkách ostravského městského obvodu Třebovice. V boji o titul Evropské hlavní město kultury 2015 vytáhla Ostrava velký kalibr. Byl skrýván takřka 70 let. Tak se ale tradice nevytvářejí.

Fotografie Marie Stony a jejich hostů na třebovickém zámku (kolem r. 1937) je z archivu Jana Larische,Th.D. a s jeho souhlasem byla převzata z publikace J. Larisch, P. František Hadamčík, vydané Římskokatolickou farností Ostrava-Svinov, 2009

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 17.1. 2011