Jak překonat ve školách tradicionalistický odpor mladých lidí

23. 1. 2011 / Jan Čulík

Výše přinášíme podle mého naprosto senzační svědectví pana Miroslava Čapka o tom, jaké to je snažit se v dnešní době v českých školách prosazovat moderní vyučovací přístup.

Možná budu obviněn z idealismu a z nepraktičnosti, rád bych ale přesto panu Čapkovi poradil pár drobností, jak snad překonat odpor mladých lidí k přemýšlení.

1. Zásadním principem je vyvolání zájmu. Už jsem psal o tom, že když žáka něco nebaví, nenaučí se nic. Asi osmdesát procent učitelovy práce spočívá v tom, že musí být schopen ve svých žácích vyvolat nadšený zájem o tom, co se v hodinách vyučuje. Pokud od studentů nadšený zájem nevyvolá, může svou práci zabalit. Učení je pak k ničemu.

No jo, ale jak to udělat?

Na základě své mnohaleté zkušenosti z učení mladých lidí (ovšem na vysoké škole, nikoliv na škole středí) zjišťuji, že práce s mladými lidmi je nesmírně vděčná. Mladý člověk má totiž něco, co starší, unavený, do životních stereotypů vpadlý jedinec už nemá: mladistvou zvídavost a nadšené ohledávání světa.

Zjišťovat, jak svět funguje, je přece tak od třinácti do pětadvaceti let hlavní náplní člověkovy existence. Nikdy jsem nepotkal mladého člověka, který by v těchto letech nebyl fascinován světem.

Samozřejmě, je možné mladého člověka otrávit a (české) školy v tom dokonale excelují. Je velmi lehké mladého člověka přesvědčit, že škola je místem trápení a ohledávat a objevovat svět je možné někde úplně jinde - třeba prostřednictvím fascinace s novým designem Facebooku.

Přijde mi, že je zvídavost mladých lidí tak silná, že se programově projevuje zájmem o neobvyklé a "exotické věci".

Příklad: Na Glasgow University máme dva paralelní kurzy: kurs srovnávací literatury, v němž je v prvním ročníku asi stovka studentů, a kurz tzv. slovanských studií, v němž je asi osmdesát studentů a v němž na základě kulturních textů (film, literatura) seznamujeme studenty s historií a s hodnotovým systémem středo a východoevropských zemí. Opravuju seminární práce a písemné zkoušky na česká témata z obou těchto kurzů. Studenti, kteří dělají Slavonic Studies, jsou výrazně lepší než studenti, kteří si zvolili Comparative Literature. Vysvětluji to tím, že kurs srovnávací literatury, který má tradiční název, si zvolí nepřemýšlívě každý blbec, kdežto k tomu, aby se člověk přihlásil do exotického kursu jakýchsi Slavonic Studies, musí mít podstatnou míru zvídavosti a inteligence (co vlastně, sakra, vůbec znamená, to slovo "slavonic"??).

Mám zkušenost, že během let právě na tuto "exotičnost" kurzu Slavonic Studies reagují mladí lidé nesmírně pozitivně - ve studentských dotaznících se opakovaně vyskytuje chvála na to, že je to kurs, jaký není na britských univerzitách nikde, že je nový, zajímavý a "jiný" - prostě to zvídavosti mladého člověka vyhovuje. - (Paradoxně naprosto záporný postoj k tomu kurzu mají unavení, staří univerzitní manažeři, kteří naopak nechtějí, aby na jejich škole byly nějaké extravuřty, nevejde se jim to do excelových tabulek, školu homogenizují a usilují o to, ve zkratce, aby jen za drahé peníze vyučovala účetnictví či masters in business administration).

Co tím zdlouhavým výkladem chci říci? Zvídavosti mladých lidí se dá při vyučování velmi dobře využívat. Není obtížně je entuziazmem učitele nadchnout. Daleko horší by to bylo se staršími lidmi. Učitel má k dispozici dokonalý materiál! Využívejme toho. Je naší blbostí, když mladé lidi otrávíme. Neznám žádného mladého člověka, který by nebyl nadšen do něčeho. Učitel by měl dokázat způsobit, aby ten mladý člověk byl nadšen do jeho předmětu výuky.

2. "Ach jo, to sou zase ty vaše přemejšlivý otázky..." - Z takové reakce je zjevné, že student neví, proč je práce prostřednictvím "přemejšlivejch otázek" pro něho výhodnější než biflování faktů. Myslím, že se to studentům musí neustále a trpělivě vysvětlovat a zdokladovat přesvědčivými příklady. Z reakcí studentů, které pan profesor Čapek uvádí, vyplývá, že studentům není jasné, proč se jejich profesor snaží učit je jinak.

3. Učitel musí zaujmout především ty nejhloupější žáky. Studenti, kteří se neúčastní, nudí se a vyrušují, jsou problém. Velkým problémem je zjevně i to, že ve třídě jsou lidé velmi rozdílných kvalit, velmi různých schopností a velmi různého kulturního zázemí. Potíž je, že je hrubou učitelovou chybou, když se baví jen s těmi nejschopnějšími. Učitel se musí vždycky ve třídě soustředit na ty nejhloupější žáky. Je to přímá úměra. Čím stupidnější žák, tím víc pozornosti mu učitel musí věnovat. To, že se ve třídě pana Čapka někteří žáci nechytají, a pak se nudí, prostě znamená, že učitel selhal - učitel je musí na jejich úrovni do debaty ve třídě integrovat. Třeba i tak, když jsou pitomí a nemůžou se účastnit inteligentější diskuse, že se jich v té diskusi učitel ptá na jednodušší věci.

4. Politika cukru a biče. Ve třídě vlastně musí být teror. Prvotním a nejdůležitějším úsilím učitele, jak jsem vysvětlil výše, musí být snaha žáky nadchnout a zaujmout. Uznávám, že ve třídě mohou být idioti, kteří se prostě nechtějí na výuce podílet. I když se učitel musí vůči žákům chovat neformálně a přátelsky, jako jeden z nich, který je jenom k něčemu vede, hodiny nesmějí upadnout do ultraliberální bezbřehosti. Učitel musí dávat najevo, že věci jsou "vodsaď až podsaď". Žákovou povinností v hodinách je aktivně se účastnit vyučovacího procesu. Pokud to není ochoten dělat, nemá v hodině být a učitel by ho měl vyhodit. Učitelovou povinností je vzbudit v žákovi nadšení a zájem, ale pokud žák být inspirován učitelem odmítá, musí nastoupit teror. Učitel žákovi musí dát nepokrytě najevo, že jeho úkolem je se na aktivitách třídy podílet. Na konci hodiny bych žákům oznamoval známky. Když tedy jsou zvyklí na číselné hodnocení, proč ne. Nebo bych neplýtval časem v hodině a známky bych po hodině zveřejňoval na Facebooku. Žáci by byli systematicky známkováni podle toho, jak kdo se té hodiny aktivně účastnil. A jestliže si něco systematicky v hodině esemeskuje, nebo se baví se spolužačkou, prostě by opakovaně dostával pětku, s hrozbou vyhození ze školy.

5. Co si počít s tím, že český školský systém vyžaduje biflování? Pan Čapek píše o tom, že studenti nemají vůbec představu, že se střední školou připravují na maturitu a na přijímací zkoušky na vysoké škole. Tohle má také hodně co společného s metodologií. Myslím si, že učitel musí s žáky o těchto věcech otevřeně mluvit. Měl by s nimi vlastně uzavřít svého druhu spiklenecké srozumění, jako to naši učitelé na střední škole dělávali za komunismu. "Podívejte se, milí žáci, režim, v němž žijeme, je pitomý, abychom přežili, musíme mu dělat úlitby, brát vážně to ale nemusíme. Ve svých hodinách vás chci učit autentickému, tvůrčímu, kriticky myslícímu lidství, školský systém ovšem od vás požaduje něco jiného. Když vás naučím kriticky myslet, vybavím vás tím ale i na ty biflovací zkoušky." - Známý český pedagogický reformátor Ondřej Hausenblas už léta zdůrazňuje, že se na střední škole dá učit po většinu času originálním, zvídavým způsobem, a biflovací materiály na maturitu, které systém pořad vyžaduje, se pak dají naučit za pár měsíců před zkouškou, nebo za půl roku.

Vzhledem k tomu, že biflování aktivuje jen krátkodobou paměť, je nesmyslné nutit studenty, aby se učili nazpaměť např. v prvním ročníku střední školy, co budou muset mechanicky odříkávat při maturitě. Podle mé zkušenosti lze nabiflovat mechanické znalosti k maturitě během tzv. "svatého týdne", někteří studenti k tomu budou potřebovat trochu víc času.

Učitel by měl studentům na střední škole od začátku vysvětlovat svou metodologii: "Učím vás kriticky myslet. Školský systém v České republice to nevyžaduje. Bude to znamenat, že v posledním ročníku této školy se budete muset nabiflovat pár věcí. Třemi předchozími léty samostatného uvažování na to budete dobře připraveni."

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 21.1. 2011