Vzdělání a odbornost jsou dvě různé věci

28. 1. 2011 / Ivo Šebestík

Oficiální informace zní, že americký prezident Obama reaguje na čínské a indické investice v oblasti vzdělání, což znamená, že v ekonomicky vyspělé či v rychle se rozvíjející části světa dochází k veřejnému vyhlášení souboje o to, která z velmocí bude schopna rychleji a lépe připravovat své odborníky pro nesmiřitelný nelítostný vyřazovací boj na světových trzích, který, jen tak mimochodem, už dávno probíhá.

To, že už byla odstartována soutěž v oblasti kvalifikovanosti odborníků ve všech oborech, které jsou navzájem ve světovém konkurenčním zápolení, nikoho příliš nepřekvapuje. Obvykle nám však uniká maličkost. Terminologie. Zaměňuje se zde totiž vzdělání s odborností, a tento omyl -- dílem bezděčný a slepě kopírovaný -- je přitom zabudován téměř do všech politických i mediálních výzkumů, které hovoří o "vzdělání", ač mají na mysli výhradně kvalifikaci a odbornost.

Odbornost a vzdělání se sice v části spektra mohou překrývat, nicméně považovat oba pojmy za synonymní je naprosto fatální omyl. Specializovaný a vysoce kvalifikovaný odborník ve své oblasti či v části své oblasti (ještě častější případ) nemusí být zdaleka vzdělaným člověkem. Může mít ke vzdělání dokonce nesmírně daleko, ač ve svém oboru je vysoce ceněn, vážen a má měřitelné úspěchy. Dá se říct, že každá společnost projevuje zájem o vysoce odborně kvalifikované specialisty, zatímco vzdělanci jí připadají jako nechtěný vedlejší produkt školských systémů, jaký je nutno postupně odstraňovat. Nejlépe za pomoci reforem.

Chápeme-li společnost trochu mechanicky, jako složitý hodinový stroj plný koleček, pak specialista skvěle ovládá "své kolečko", případně má ještě nějaké povědomí o kolečcích sousedních, ale celý komplex přístroje je nad možnostmi jeho kvalifikace. Prostě, specialista celku nerozumí nebo se o něj nezajímá a nemá na něj ani čas. O svém kolečku ovšem dokáže hovořit celé hodiny. Je odborníkem na jeden čtvereční centimetr v systému mnohem větším a komplikovanějším. Ideální občan! Sen všech vládců, oligarchů, generálů a politiků!

Takový člověk je pro společnost (každou, včetně té údajně vzdělanostní) hotovým požehnáním. Když nějaký osvícený hrabě poslal nadaného selského synka na studia, a dokonce mu je platil, měl za to, že až se student vrátí, že z něho bude dobrý písař na zámku, nebo účetní, nebo dokonce pan správce. Jinými slovy osvícený pan hrabě počítal s tím, že se selské dítě vrátí na zámek jako specialista a odborník. Pokud ovšem mládenec ve Vídni zvlčil a ve volném čase chodil na přednášky filozofů, mohlo se stát, že na zámek nepřišel specialista na jedno kolečko v soukolí, ale vzdělaný rebel, hotový jakobín s komplexním názorem na svět a chutí jej měnit.

A, jak je známo, každý člověk s nějakým širším přehledem o světě mívá dost velký problém zařadit se ve společnosti na nějaké místo, k tomu svému kolečku.

Současná společnost, zvláště evropská, je ovšem přímo posedlá všelijakými reformami vzdělávacích systémů, projekty v oboru celoživotního vzdělávání, granty a studijními programy. Co má však být jejich výsledkem? Kromě tedy samotné vyvíjené aktivity v této oblasti a honorářů za ni? Vzdělanec, nebo specialista? Opět, věřte či nevěřte, jen a jen specialista.

Vzdělání bylo vždy výběrovou a luxusní záležitostí, od starověku až do současné doby vyhrazené jen těm nejvíce privilegovaným. Snad s výjimkou několika staletí středověku, kdy privilegovaní tu a tam nechápali jeho význam a dávali přednost výcviku ve zbrani a navlékání brnění. Naproti tomu lid vzdělán být nemá. A nikdy být neměl. Lid se nemá starat o souvislosti věcí, nemá pronikat hluboko do podstaty jevů, nemá disponovat časem k tomu, aby jeho rozum zvažoval všechny možnosti výkladu reality, aby člověk na základě poznání dospíval k vlastnímu neprefabrikovanému vědění, jehož výsledkem může být docela dobře i ODMÍTNUTÍ žít a chovat se tak jako většina ostatních, bránit se konformitě, vzdorovat trendům a třeba i minimalizovat svou osobní účast na všech těch cirkusech, které se v tom našem (post)moderním světě denně a s neobyčejnou vážností pořádají.

Soutěž v prohlubování a zdokonalování kvalifikace mladých odborných specialistů (nikoliv soutěž ve zkvalitňování vzdělání!) byla tedy oficiálně odstartována. Mluví se o vzdělání, ale jde jen o "výrobu" mozků schopných porazit konkurenci. Zdrtit ji, rozmetat a přinést obrovský zisk oligarchii. Takový, aby se z něj zatočila i Sorosova hlava.

Velmoci začínají připomínat jezdce prchajícího na koni. Jako on postupně odhazují vše, aby zvířeti ulehčili a setřásli své pronásledovatele. Odhazují se všechny, z hlediska úprku, zbytečné věci, až nakonec uštvaný a zpocený kůň shodí i samotného jezdce. Co bude ekonomickým gigantům v jejich ničivém souboji o globální trhy a o suroviny všechno překážet?

Určitě jim už dávno překážejí sociální ohledy, důchodová zabezpečení, všeobecně dostupná a drahá lékařská péče, demokratické školské systémy produkující tu a tam ještě aspoň zbytky vzdělání. Všichni ti, kteří nemají dost sil udržet tempo, zůstanou ležet pošlapáni kopyty podél cest, po kterých jezdci štvou své koně. Časem začnou překážet i občanská práva, možná i zákony. Kultura a příroda budou také k ničemu, a nakonec budou k zahození i lidé... Snad to tak daleko nedojde.

Vzdělání je vlastně sumou znalostí (nikoliv tříští informací) z různých oborů umožňující vytvářet si světonázor respektující mnohé souvislosti prostorové, časové, logické. Rozšířit vzdělání mezi lid by mohlo vést k odmítnutí mnohých trendů, které soudobému podnikání umožňují zisk. Vzdělaní lidé se mohou chovat méně předvídatelně, než jak potřebují výrobci, prodejci, reklamní firmy a média. Se vzdělanými lidmi se hůř manipuluje než s konformisty. Zkrátka a dobře, vzdělaný národ je skutečnou noční můrou všech vládců. Proto žádný z nich nikdy nechtěl svému národu poskytnout v opravdu masovém měřítku vzdělání, ale pouze a výhradně kvalifikaci. Úzkou, tu nejužší, jakou si lze představit. Kvalifikaci bez souvislostí, bez historie, mimo čas, logiku a prostor. Ovšem kvalifikaci třeba na opravdu špičkové světové úrovni. To se, bohužel, nevylučuje.

Proto se mluví o informacích, a nikoliv o vědomostech. Informace a vědomosti jsou opět diametrálně odlišné pojmy. Informace, to je jako třepetání motýlích křídel v povětří. Na chvíli zaujme pozornost, a pak je pryč. Vědomost, to je něco trvalého, strukturovaného a komponovaného. Hlubšího a čtyřrozměrného (včetně času). Současná doba miluje informace. Zbožňuje těkání od jedné informace ke druhé, pokud možno jednorozměrné. Na BL před několika dny proběhla zajímavá polemika na téma studentů a jejich internetem ovlivněného těkání od tématu k tématu, aniž by je cokoliv více zaujalo. Seneca kdysi napsal, že časté střídání jídel prozrazuje špatný žaludek. Co platilo (možná) o jídlech, platí pravděpodobně i o informacích.

Ale zpět ke specialistům. Abych byl vůči nim spravedlivý, nechci v žádném případě tvrdit, že specializovaná odbornost vylučuje vzdělání. To by byl nesmyl. Pouze se s ním pojmově nekryje. Jistěže, mnozí vzdělaní lidé jsou zároveň i špičkovými specialisty, a naopak. Samotná odbornost v nějakém odvětví věd či lidské činnosti však pojem vzdělání zdaleka nevykryje celý. O tom se může snadno přesvědčit každý z nás. Stačí klást otázky. Kolik jen absolventů vysokých škol, kteří velmi snadno a úspěšně vykonávají svůj obor, by zcela beznadějně propadlo u středně náročného textu z kulturních znalostí.

Odbornost lze získat na většině vysokých škol, naproti tomu vzdělání je celoživotní a silně individuální proces, ve kterém hrají školy jen částečnou roli. Vzdělání je především přemýšlení. Pokud mě čtenář už dávno podezírá z toho, že se staromilskou nostalgií myslím na prvorepubliková gymnázia a tehdejší filozofické fakulty, v jejichž učebnách a přednáškových sálech znělo až do omrzení: Galia est omnis divisa in partes tres..., pak je jeho postřeh téměř správný a já nehodlám, alespoň v tomto ohledu, nic zastírat. Ono se dříve možná příliš memorovalo a vězelo se hluboce v klasickém pojetí vzdělání. Na druhou stranu ovšem bývaly ony latinské a řecké citáty obvykle vykládány na pozadí příběhů, které měly politický a občanský charakter. Tak trochu i vychovávaly. Gymnazisté se sice nabiflovali možná až zbytečně mnoho řádků z Caesara, Cicerona nebo Plútarcha, ale chtělo se po nich, aby rozuměli kontextu a dokázali ho vysvětlit, případně obhájit nebo vyvrátit. Jejich poznání bylo komplexní. Jazyková stránka se mísila s historickou, filozofickou i s občanskými postoji.

Ony ty staré příběhy (určené nejenom budoucím studentům historie, ale obecně frekventantům gymnázií) fungovaly jako příklady. Absolventi těchto škol už dnes mezi námi téměř nejsou. Zcela jistě by naprosto beznadějně propadli roštem, pokud by po nich někdo chtěl, aby vypracovali projekt na získání peněz ze strukturálních fondů Evropské unie. Na druhé straně by ale sotva skočili na lep politikovi, který by tvrdil, že Američané napadli Irák kvůli tomu, aby přinesli jeho lidu svobodu, demokracii a blahobyt. Takové tvrzení zbaští úzký specialista, odborník na jedno kolečko v soustrojí, vzdělaný člověk ale nikoliv. A člověk s klasickým vzděláním už vůbec ne, protože si okamžitě vzpomene na svého stařičkého profesora latiny, který vyprávěl o nesmírné vynalézavosti starých Římanů, když hledali záminky k napadení jiných národů. Ne nadarmo se totiž za oněch časů pravilo, že historie jest učitelkou života...

Koho tedy chce stát? Specialistu nebo vzdělance? Je pro stát vítanějším občanem specialista, který se stará o své svěřené kolečko, nebo vzdělanec, který pochybuje o tom, že stát jedná mravně, když podporuje války? Vzdělanec bývá skoro vždy -- aspoň v mládí, než se unaví marným bojem -- potenciální rebel.

Ony ty staré systémy klasického vzdělání bývaly svými současníky chápány jako poněkud zkostnatělé a studenti milovali profesory, kteří nebyli tak úplně kožení a strnulí jako většina profesorského sboru. Tyto příběhy ostatně známe ze starých českých komedií natočených podle předloh spisovatele a kantora Jaroslava Žáka. Když Jean-Paul Sartre po absolvování univerzity nastoupil kdesi v Bretani na provinční lyceum jako učitel, získal si oblibu studentů tím, že si v hodinách sedal na stůl, houpal nohama a bez jediného papírku poznámek poutavě vyprávěl o všem možném. Každý týden si vybral dva tři studenty a šel si s nimi sednout do kavárny a tam s nimi neformálně pokračoval v debatách.

Nepochybujeme o tom, že takováto setkání bystřila intelekt a prohlubovala vzdělání všech zúčastněných. Jeho přítelkyně, Simone de Beauvoir, začala pedagogickou kariéru hodně podobným způsobem (patrně pod jeho vlivem). A také ona si vybírala studentky, se kterými se scházela i nad rámec svého úvazku.

Představa starosvětských kaváren plných kouře a intelektuálního jiskření, ve kterých se v podstatě pokračovalo ve studiích, začíná být v jistém rozporu se současnou honbou studentů i pedagogů za výsledky, pokud možno měřitelnými nějakými granty, nebo aspoň osvědčeními. Školy se až příliš podobají prostředí venku, za jejich zdmi, a už to nejsou ony akademie, ve kterých jakoby se zastavil čas a vládly v nich jiné zákony. Procházet se s učitelem jako v athénské "peripatetické" škole a rozvíjet nějaké téma, připadá jako neefektivní ztráta času, který bude chybět jinde. Slavný Rafaelův obraz plný zadumaných filozofů pochází už opravdu jakoby z jiného světa. Chceme stále rychleji, výš a dál, jako na olympiádě.

Středověké univerzity mívaly vlastní právní systémy a vnější svět do nich zasahoval jen s obtížemi. Dnes se soudí, že škola má splynout s praxí a se životem. Nemá v ní být nic azylového. Domnívám se, že všeho moc škodí, a že by školám ani dnes neubralo na kráse, kdyby byly trochu chráněny před vnějším světem. Ten začíná být už trochu moc vlezlý a vše okupující. Jean Jacques Rousseau ve svém Emilovi propagoval izolaci dětí od vnějšího prostředí, aby se jím příliš nenakazily. To je opačný extrém. Ve všem musí existovat nějaká míra. Dělat ze škol, včetně univerzit, podniky s naprostým důrazem na ekonomickou stránku, je ovšem také extrém.

Kam tedy z dlouhodobého hlediska spěje lidstvo, pokud jde o jeho úsilí o vypěstování co nejlépe a nejefektivněji kvalifikovaných odborných specialistů, kteří budou co nevidět, jako čerstvě vycvičení rekruti, vysláni do předních linií, a odtud na zteč, na bodáky? Skvěle vycvičené mozky jako armády třetího tisíciletí? Zdálky a pomocí počítačových programů zasazují údery svým stejně inteligentním a stejně vycvičeným protivníkům.

Kdybychom to chtěli trochu zkarikovat a vyjádřit se s poněkud fantastickou až hororovou nadsázkou, tak lidstvo směřuje ke specializaci charakteristickou pro některé druhy kolektivního hmyzu (královna, dělnice, trubci, nebo u mravenců: bojovníci či raziči chodeb). Lidské hemžení bude pestré. Každý člen společenství bude mít své místo a jemu bude uzpůsoben i mentálně. Možná přijde na pomoc i genové inženýrství, jež urychlí evoluci mas ve specialisty, jejichž mozek ani nebude mít schopnost absorbovat něco mimo úzkou odbornost. Degradace lidstva v kolektivní hmyz, ovšem vysoce odborně specializovaný, efektivní, diplomovaný a graduovaný, zdravý, odolný, konformní a stále se usmívající, umírající přesně pět minut po završení plodného, tvůrčího a aktivního života, tedy bez nároku na důchod, pochopitelně, nepostihne všechny. Olympští bohové zůstanou a budou se opět hezky bavit.

Vůbec nebude vyloučeno, že za několik miliónů let (pokud Slunce dřív nesežehne celou svou soustavu planet) dospějeme do stadia, ve kterém hra bratří Čapků Ze života hmyzu s úspěchem poslouží coby Ústava nového, ovšem už sotva lidského společenství. U kolektivního hmyzu lze vzít jed na to, že jednotlivý termit nemá ani nejmenší tušení o tom, jak funguje termitiště coby celek a jaká je role termitiště v ekosystému planety Země. Tyto úvahy termita nezajímají. Při pozorování vývoje lidské společnosti mám jisté podezření, že by vládcům planety nesmírně vyhovovalo časem dosadit termita, mravence či včelu na místo občana. Snad k tomu nedojde.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 28.1. 2011