Monitor Jana Paula:

Stát do této doby poškozoval trh s uměním

28. 1. 2011 / Jan Paul

Česká vláda chce změnit zákon o soudních znalcích a tlumočnících, který je od roku 1967 dodnes stále platný! Jaká sláva, panstvo se probudilo, ale nemějme jim to za zlé, vždyť do této doby měli tolik práce! Proto musel 22 let uběhnuvších od roku 1989, kdy se postupně proměnil celý společenský systém, platit v tzv. tržním prostředí socialistický zákon, a většina tehdy jmenovaných soudních znalců, vržena sametovou revolucí do zcela jiných podmínek, svých výhod náležitě využívala. Mám na mysli především soudní znalce v oboru výtvarného umění, tzv. znalce umění, kteří na trhu s uměním vzniklém po roce 1989 výhodně profitovali bez jakékoliv odpovědnosti. U některých bych se nebál použít slovo parazitovali.

Psal jsem o tom už před deseti lety řadu článků, v nichž jsem upozorňoval na zneužívání znalecké činnosti v oboru výtvarného umění k vlastnímu obohacování, na rozpor mezi veřejným a soukromým zájmem -- to je koneckonců také to, co zřejmě přimělo současnou legislativu k aktivitě. Konečně přišla na to, co bylo a je možné stále zjistit v seznamech stávajících soudních znalců: Že ne zdaleka všichni byli a jsou třeba odborně způsobilí k vykonávání této činnosti. Jednou z oblastí, která se u nás začala po roce 1989 rychle rozvíjet, je i obchod s uměním, a to především s českou modernou. Přitom některé neoficiální odhady před deseti lety tvrdily, že polovina děl české moderny, která se u nás vyskytují, jsou padělky.

Obchod s uměním je jednou z nejvýnosnějších a nejméně postižitelných oblastí. Odehrává se skrze nejrůznější galerie, starožitnictví, jednotlivé obchodníky s uměním a především na aukcích, kde se prodávají díla za milióny korun. Trh s uměním má vlastní specifika, je realizován za určitých podmínek, o kterých laická veřejnost většinou nic neví. Zájemci o koupi výtvarných děl ale potřebují znát maximum informací o jednotlivých výtvarných dílech a autorech, neboť ty významně ovlivňují jejich rozhodování. Tyto informace by měl každý seriozní obchodník s uměním podat v dostupné šíři a nezkreslené tak, jak jsou mu známy, podle jeho nejlepšího svědomí a vědomí.

Na jejich věrohodnosti se podílí mnoho vzájemně propojených vztahů mezi galeristy a tzv. odbornou veřejností, kterou tvoří různí experti na umění, vědečtí pracovníci v oboru a teoretici výtvarného umění. Ti všichni se mohou v určování původnosti děl a jejich hodnoty mýlit. Nejde ale o spekulaci, pokud se nesnaží informace zkreslit záměrně, za účelem ovlivnění rozhodnutí těch, kteří chtějí výtvarné umění kupovat. Důvěryhodnost takových informací je pro zájemce někdy jediným měřítkem. Patří mezi ně sdělení o autorovi díla, jeho stáří, době vzniku, původu a uměleckém zhodnocení. K prokázání věrohodnosti těchto úsudků slouží jak neomylné technologické metody, tak vědomostní znalosti a zkušenosti expertů.

Jsou to základní parametry, na jejichž základě se určuje umělecká hodnota díla a následně jeho cena. Například po roce 1989 brali české banky do zástavy naprosto nekvalitní díla v euforii, že každý olej na plátně od sebemenšího mazala má astronomickou cenu. Naivita, neznalost, a nezkušenost. Cožpak je tehdy mohlo napadnout, že na zrodivším se trhu s uměním se okamžitě objeví spekulanti, kteří se rekrutují z řad samotných umělců, znalců výtvarného umění, starožitníků a galeristů? Že nejzávažnější formou podvodu na trhu s uměním je padělání díla a falšování jeho stáří i autorství? Přitom prokázat či dokonce dokázat tuto podvodnou činnost je velmi obtížné.

Dodnes chybí společenská poptávka a obchodníci s uměním nechtějí ohrozit svou důvěryhodnost. Jejich tolerance k padělkům, o kterých vědí, že vstupují na trh, je ale zarážející a vše zůstává jen v kuloárech. Po prozrazení sítě podvodníků a odhalení padělků by se totiž zhroutil celý trh s českou modernou. Pokud poctivý obchodník s uměním odhalí falzum ještě před uskutečněním prodeje, je takové dílo z prodeje staženo a vráceno. V opačném případě je prodáno. Je zcela logické, že zájemci o výtvarné umění chtějí zhodnotit svoji investici koupí umění, které je už časem nějak prověřeno, proto je takový zájem na aukcích o staré umění a českou modernu, a tam je také cílen zájem podvodníků.

V roce 1989 jsem psal pravidelnou rubriku o umění v ekonomickém týdeníku Profit, možná jako jeden z prvních jsem se zabýval trhem s uměním. V roce 2000 až 2001 jsem psal stejnou rubriku v ekonomickém týdeníku Euro, který dodnes vychází, publikoval jsem s loajalitou redakce na tehdejší dobu řadu odvážných článků, v nichž jsem upozorňoval na problematiku, o které nyní píši. Například na to, že běžnou praxí je přeceňování výtvarných děl. Odstrašujícím příkladem je právě velké množství nadhodnocených výtvarných děl, na jejichž zástavu poskytly banky po roce 1989 velmi štědré úvěry. Tyto spekulace přinesly podvodníkům značné zisky. Čím výše znalec nadhodnotí dílo, tím vyšší má provizi.

Jako novinář v té době věnující se tomuto oboru jsem byl nucen kapitulovat. Každý, kdo by chtěl k tomuto tématu získat detailní informace, stojí před neprostupnou zdí neochoty cokoliv říci. Ocituji Vladimíra Železného, někdejšího ředitele TV Nova a současného poslance evropského parlamentu, který investoval mnoho peněz právě do české moderny. V roce 1989 jsem s ním pro časopis Profit dělal rozhovor výhradně jen na téma jeho sběratelství. Moje otázka: "Tady je stále velká nabídka různých odhadců a odborníků, kteří dávali a dávají různé posudky na umělecká díla, co si o tom myslíte? Vladimír Železný: "Já o tom nechci ani mluvit, o své truchlivé zkušenosti s tak zvanými českými znalci výtvarného umění".

Ano, po dvou letech jsem přestal říkat a také psát o trhu s uměním. Uposlechl jsem anonym, který mi doporučil, abych se držel svého kopyta, a nestaral se o věci, kterým nerozumím. Pochopil jsem, v této branži se točí velké peníze, a trh s uměním nestojí o někoho, o kom se neví, ke komu patří. Kdo chodí po galeriích a říká, že právě tento Filla není pravý, protože nikdy nepoužíval ultramarínovou modř. Ten obraz do aukce nikdy nešel, přestože mi starožitník tvrdil, že jde o restituci z Národní galerie. Kolik falzifikátorů zveřejnila česká policie, a kolik padělatelů bylo po roce 1989 odsouzeno?

Soudní znalci umění se na tomto obrovském podvodu podílejí. Jsou to dodnes státem institucionalizovaní odborníci, kteří jsou zřizováni za účelem odborných posudků pro účely soudní. Vrchní soudy je vybavují příslušnými "dekrety"- kulatými razítky -- a pravomocemi posuzovat a rozhodovat v tomto oboru. Bohužel největším problémem je, že jejich činnost není vázána jen na účely soudní a mnoho z nich působí na trhu s uměním zcela volně, v souvislosti s tzv. právními úkony občanům. Přestože soudy jejich jmenováním deklarují způsobilost jednotlivých znalců v rozhodování zcela odborných záležitostí, příslušné soudy nikdy nezkoumaly skutečné kvalifikační předpoklady znalců k vykonávání této činnosti.

Posuzování znalecké odbornosti se dělo a děje 44 let zcela formálně. Není proto vůbec náhoda, že mezi 121 znalci vykonávajících znaleckou činnost výtvarného umění nejsou mnozí v oboru vůbec vystudováni. Mají jiné profese, nebo jsou zaměstnáni v soukromých firmách, včetně bezpečnostních agentur či realitních kanceláří. Z výpisu znalců výtvarného umění běžně dostupného na internetu je zřejmé, že soudní znalectví výtvarného umění vykonávají dokonce dva oční lékaři! Mnoho znalců umění patřilo k umělecké elitě bývalého režimu. Není žádným tajemstvím, že pro některé zájemce o výkon soudního znalce bylo kulaté razítko i odměnou za spolupráci s StB.

V řadách soudních znalců výtvarného umění se jich podle Cibulkových seznamů vyskytuje 21 s nejrůznějšími pracovními kvalifikacemi. Někteří z nich pracují i v českých bankách. Situace v jiných oborech soudního znalectví nebude pravděpodobně jiná. Přitom morální kredit je základním předpokladem znalecké činnosti. Většina znalců byla jmenována před rokem 1989 a jen výjimečně se mezi nimi objevují seriozní odborníci. Stát svou liknavostí nepřímo poškozoval nejen jednotlivce, ale trh s výtvarným uměním jako takový. Především tím, že do této doby ponechal v platnosti starý nefunkční zákon č.36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících v podmínkách, kterým nedostačuje.

Soudy nepožadují lustrační osvědčení a stále umožňují vykonávat znalectví výtvarného umění lidem, kteří nesplňují odbornou způsobilost. Přitom znalce umění jmenují ti zástupci soudů, kteří sami nejsou v oblasti výtvarného umění žádní odborníci schopní posuzovat tuto znaleckou činnost. Měla by být ustanovena nezávislá komise, složená ze skutečných expertů, která by posuzovala jednotlivé žádosti a profesní způsobilost žadatelů na post soudního znalce umění. Do očí bijícím příkladem byl tehdy oční lékař MUDr. Vladislav Kruta (pořadové číslo ve výpisu znalců výtvarného umění č.50/121) který poskytoval a možná dosud poskytuje znalecké služby jak v oboru zdravotnictví, tak i v oboru výtvarného umění (!!!).

U nás je registrována řada oborových organizací, včetně Asociace starožitníků České republiky. President této organizace a sám znalec v oboru restaurování porcelánu Richard Šubrt se netají tím, že je třeba oddělit skutečné experty na výtvarné umění, kteří by měli spadat pod ministerstvo kultury, od soudních znalců, kteří by měli vykonávat své služby výhradně pro potřeby soudů. Někteří obchodníci s uměním jsou toho názoru, že by bylo nejlepší tento statut úplně zrušit. Pro účely soudní by pak mohli být smluvně najímáni odborníci, kteří pracují v renomovaných kulturních institucích či státních sbírkách.

Pokus o změnu zákona č.36/1967 Sb o znalcích a tlumočnících učinili v únoru 2001 poslanci Cyril Svoboda a Stanislav Křeček, když ve sněmovně předložili návrh na vydání zákona o Komoře soudních znalců České republiky. V důvodové zprávě tohoto návrhu mimo jiné velmi prozřetelně psali: "Absence řádně konstituované a pravomocemi vybavené Komory soudních znalců má v České republice mimo jiné za následek, že v současnosti nikdo aktivně nedohlíží z hlediska odbornosti na výkon znaleckých činností soudními znalci a stávající Komora soudních znalců ČR nemá vzhledem k právní formě své existence pravomoci k tomu, aby mohla postihovat nekvalifikovanost a nesprávnosti ve znaleckých činnostech".

Jejich návrh byl ale na 34. schůzi parlamentu zamítnut v první čtení. Poslanecká sněmovna nicméně přijala usnesení, v němž požádala vládu o vypracování nového návrhu zákona o znalcích a tlumočnících a jeho předložení nejpozději do konce roku 2001. To se ale nestalo. Je otázkou, jaká lobby bránila jeho změně či úpravě. Po deseti letech se toto usnesení snad naplní. Ministr Jiří Pospíšil na tiskové konferenci 28. 12. 2010 představil návrh novely zákona o znalcích a tlumočnících. Krom jiného řekl, že hlavním důvodem této novely je nekvalitní činnost některých znalců a tlumočníků, jejich zjevné vady v posudcích a překladech. Na nekvalitní posudek znalce doplatil kdysi i Vladimír Železný, když koupil falešný obraz.

Tehdy jsem mu v rozhovoru řekl: "Ne Vaše, ale galeristy byla chyba, že Vám prodal falešný obraz". "Galerista byl zase zaštítěn posudkem zcela mimořádně prestižního znalce, a kdo donutil znalce k tomu, aby napsal takovýto posudek, a kolik za to ten znalec vzal a na čem ho vydírali, to už je jiná věc. Otázka je, jak se to spíše vypořádá, jak se to smaže", odpověděl tehdy bývalý ředitel TV Nova. Soudím, že podobné vypořádávání je vždycky svízel, jak se bránit? I na to Vladimír Železný jako sběratel odpověděl: " V první chvíli špatně, neboť oscilujete mezi pokušením objevit úžasné nové dílo, které nebylo známé, a mezi rizikem, že koupíte falzum".

A pokračoval dále: "Samozřejmě mnohem bezpečnější je dílo publikované a vystavované a zveřejněné za života umělce, tam je to skoro stoprocentní jistota, ale musíte dávat samozřejmě pozor, aby to nebyla kopie. Chcete li budovat super jistou sbírku, pak jdete touto cestou a je to v pořádku, ale pokud chcete mít tu sbírku přece jenom trochu objevnější, tak se pouštíte na pole, kde jste vystaven tomuto riziku". Ano, sběratelská vášeň nikdy nebude znát mezí, nadějné je, že jejich rizika by mohl nový zákon o soudních znalcích a tlumočnících umenšit, Z návrhu novely vyplývá, že soudní znalec může být po prokázání přestupku vyloučen a citelně finančně postižen, což dosud nebylo.

Já bych ale ani na sebelepší zákon nespoléhal, trh s uměním bude vždy příležitostí pro nejrůznější podvody. Co bych poradil? Nikdy bych nekoupil obraz, o jehož původu nejsou informace, a pokud by byly, bedlivě bych je posuzoval, a pokud bych neměl alespoň minimální jistotu pravosti, do obrazu bych neinvestoval, jakkoliv by to bylo finančně výhodné. Stejně tak bych nekoupil obraz od autora, jehož jméno láká výbornou investicí, ale který mě neoslovuje, a pokud bych chtěl koupit dílo které mě bere za srdce a bylo by vzácné, nešetřil bych, a nechal bych ho podrobit chemicko -- technologické odborné analýze. Když ne, raději bych investoval do obrazu současného umělce.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 28.1. 2011