Proč nemohu podepsat Výzvu na obranu knih

7. 3. 2011 / Daniel Strož

Předesílám hned zpočátku: samozřejmě, že odmítám nynější potrhlou vládou chystané zvyšování DPH, a to nejenom na knižní produkci, ale jako takové vůbec. V natolik zkorumpovaném státě, jakým se stala popřevratová Česká republika, neexistují totiž bohužel nejmenší záruky, že se takto navíc získané peníze od občanů nedostanou opět do rukou nových rozkradačů. Zcela jisté je naopak to, že v současné vypjaté ekonomické situaci zvyšování daní z přidané hodnoty povede pouze k další, beztak se již neustále prohlubující všeobecné nezaměstnanosti a chudobě.

Za zářný příklad negativního dopadu takovýchto rozhodnutí nechť nám poslouží loňské desetiprocentní zvýšení spotřební daně na motorová paliva; výsledkem je, že mezitím došlo k jejich nejnižšímu prodeji za posledních deset let. Především proto, že se domácí, avšak hlavně zahraniční kamiony (jsme přece miniaturní tranzitní zemí!) našim čerpacím stanicím vyhýbají jako čert kříži a tankují svá vozidla v okolních zemích, před nebo po projetí našich hranic, kde je levněji. Tento stát tak přichází o desítky miliard korun a zřejmě mu to v tomto případě nijak nevadí.

Lidé, kteří této zemi vládnou, jsou prostě nepoučitelní. Anebo neskonale hloupí. Možná i nenávistní a zlomyslní. Od ledna 2012 způsobí sjednocením sazby DPH na 20 procent obyvatelům republiky další, prozatím ještě nedozírné škody. Podraží prakticky všechno: od pořízení vlastního obydlí, vytápění domů a bytů, vodného, svozu odpadu, dětských plen, cestování do zaměstnání, nákupu převážné části potravin, léků, cen v hotelech a restauracích, lázeňských pobytů až po pohřby, které už teď dosahují takových částek, že pozůstalí zpravidla ruší pietní obřady. A pochopitelně -- proto vlastně píšu tento článek -- zaslouží se nynější vládci o nově vzkvétající kulturní barbarství a negramotnost národa tím, že desetitisícům lidí ztíží anebo rovnou znemožní přístup ke knihám (včetně školních učebnic), novinám a časopisům, ale i ostatnímu kulturnímu vyžití, za které lze pokládat kina, divadla, koncerty apod. Za nákupy levnějších potravin se bude v příhraničních oblastech houfně jezdit třeba do Polska či Německa, ovšem knihu, popřípadě časopis, si tam mohou zakoupit jedině ti, kteří ovládají příslušný jazyk.

Svůj názor na zvýšení DPH jsem snad dostatečně vyjádřil a mohu se teď tedy vrátit k titulku, znějícímu Proč nemohu podepsat Výzvu na obranu knih. Zjednodušeně řečeno proto, že text Výzvy je nepravdivý, manipulovaný, ne-li přímo lživý! K tomu, abych to podrobněji vysvětlil, musím ocitovat celý její text, tak jak jej zveřejnil Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) spolu s podpisovými archy. Zní: "České knihy byly od konce druhé světové války postiženy dvěma pohromami. V roce 1948 byla vyvlastněna nakladatelství a knihkupectví, zavedena tuhá cenzura a řada autorů umlčena a vystavena perzekuci. Během normalizace po roce 1968 pak byly z knihoven staženy další statisíce svazků zakázaných autorů. Zvýšení DPH chystané tentokrát vládou demokratickou bude znamenat pohromu novou, neboť výrazně zredukuje knižní produkci. A tisíce dalších knih nebudou moci vyjít. Žádáme proto českou vládu a české poslance, aby dalším daňovým zatížením knih, novin a časopisů nebránili volnému toku informací a výměně myšlenek. Nedopusťme, aby se Česká republika svou kulturní politikou ocitla na periferii Evropy."

Nejsem skutečně takovým hnidopichem, abych tvůrcům Výzvy předhazoval, že mohli "pohromami pro české knihy" začít klidně již mnohem dříve než v roce 1948, kupříkladu v době tzv. druhé a okleštěné (předprotektorátní) republiky přeživší pouhých 167 dní, nebo během samotného protektorátu, či snad dokonce v časech Koniášových. Pohromy pro české knihy, jak je to ve Výzvě označováno, mají totiž v Čechách staletou tradici. Je pochopitelně věcí autorů Výzvy u jakého data zrovna začali, ale za neodpustitelné považuji, že vynechali "pohromu třetí", a sice tu, která nastala po listopadu 1989. Zažil jsem ji totiž "naplno": ono vyhazování nově vytištěných knih z tiskáren na ulici, ničení hotových sazebních předloh, vyřazování "nevhodných" titulů z knihoven do sběren papíru, ale též osočování mnoha autorů, provinivších se hlavně tím, že publikovali v předchozím dvacetiletí, nebo odmítajících změnit ze dne na den svůj světonázor. Pro ty, kteří to tehdejší běsnění nezažili, na dokreslení připojuji, že postihlo nejen spisovatele, ale i mnohé umělce ze všech ostatních odvětví. Řada nejrůznějších filmů šla (jak v zemi dávným zvykem) opětně "pod zámek" a před nedávnem zpěvák Stanislav Hložek (duo Hložek a Kotvald) v televizi připomněl, že Český rozhlas tehdy zničil i veškeré nahrávky s jejich písněmi. Nejednalo se rozhodně o výjimku.

Představitelé Svazu knihkupců a nakladatelů se holedbají tím, že jedním ze signatářů jejich Výzvy je i Václav Havel. Tentýž člověk, který v pozici prezidenta republiky drancování české kultury v devadesátých letech mlčky přihlížel, ačkoli předtím ještě v roli disidenta ve shodě s politickým exilem vyhlašoval, že myšlenku sloučení všech tří proudů literatury (domácí, samizdatové a exilové) bere za svou. Jelikož jsem v Mnichově jedno z exilových nakladatelství provozoval a vydával v něm patnáct let před převratem hlavně tvorbu v někdejší ČSSR zakazovaných a opomíjených básníků, ale také kupříkladu několik divadelních textů samotného Havla a okrajově i prozaickou tvorbu dalších autorů, bylo mi jaksi již kvůli tomu přisouzeno ujmout se v nastávajících podmínkách těch postižených "novou dobou". Literární historik Aleš Zach o tom na konferenci Česká nezávislá literatura po pěti letech, která se konala v listopadu 1994, při svém vystoupení řekl: "V Mnichově pokračuje v činnosti nakladatelství Poezie mimo domov rebelujícího Daniela Strože, který se ujal básnické tvorby svých generačních druhů, vypuzených z výsluní kamenných nakladatelství 70. a 80. let, a poněkud kuriózně, avšak legitimně tak z ciziny doplňuje spektrum české literatury."

Tím, co měl Aleš Zach na mysli, byla mnou nově založená básnická série knih (šlo spíše o drobnější sešitová vydání), v nichž se v rychlém sledu prezentovali ti, jejichž jména měla zmizet z povědomí čtenářské veřejnosti. Nazval jsem ji řadou "nespoutané" poezie, brzy se ale ujal název "černá řada", to podle jednotné barvy obálek. V rozmezí necelých tří let (do počátku roku 1996) tu vyšlo přes dvacet titulů, což vyvolalo velkou nevoli u všech, kteří si představovali, že napříště budou jen oni sami rozhodovat o tom, kdo smí anebo nesmí vycházet. Podstatná část hysterických reakcí tenkrát nově se formujících strážců literatury včetně ukázek veršů z jednotlivých svazků zůstává zachycena ve sborníku Bratrstvo krkavčí pracky, který k vydání roku 1999 připravil Karel Sýs. Když jsem závěrem roku 1990 uzavíral v Mnichově desetileté vydávání svého kulturně politického časopisu Obrys, za který mě (a nejen za něj!) minulý režim již v roce 1981 "odměnil" zbavením občanství, nenapadlo mě ani ve snu, že se po pětileté přestávce objeví znovu -- tentokrát v Praze -- pod rozšířeným názvem Obrys-Kmen, coby týdenní příloha Haló novin. K jeho vydávání mě, Karla Sýse a některé další kolegy přiměl přetrvávající bojkot levicově orientovaných autorů ze strany knihkupců a nakladatelů, stejně jako sprosté výpady literatuře se věnujícího tisku. Obdobné příčiny nás vedly později k založení Unie českých spisovatelů...

Několikrát jsem se snažil v minulosti navázat kontakt s ostatními spisovatelskými sdruženími, ale narazil přitom pokaždé na nezájem. Přesto, že je naše UČS regulérně nahlášenou organizací, obrací se k nám po léta zády též ministerstvo kultury se svými podpůrnými programy. My tudíž dávno dobře víme, co značí bránění "volnému toku informací a myšlenek", jak o tom píší zástupci knihkupců a nakladatelů ve své Výzvě. Bezprostředně po převratu si mne v Mnichově a v Praze předcházel Jiří Kanzelsberger, tehdy ještě vedoucí dobře prosperující knižní velkoprodejny na Václavském náměstí, dnes "knižní magnát" s desítkami filiálek v mnoha českých městech. Zajímal se o to, jak funguje trh s knihami ve Spolkové republice. Nevycházel pak z údivu, když se ode mne dozvídal, že v jakémkoli tamním knihkupectví obdržím do dvou dnů žádanou knihu a zadám-li k ní patřičné ISBN, pak možná ještě dříve. I kdyby kniha stála sebeméně a byla vydána u toho nejokrajovějšího nakladatele. Nedokážu si také vůbec představit, že by se mi v Německu odvážili doporučovat v některém z knižních obchodů, abych nekupoval knihy "bolševického" spisovatele, nebo tvrdili, že "levicovou" literaturu z principu nevedou. Právě toto je vcelku běžným jevem (nejenom!) v Kanzelsbergerových prodejnách, osobně jsem si to vyzkoušel. A to se přitom píše ve Výzvě: "Nedopusťme, aby se Česká republika svou kulturní politikou ocitla na periferii Evropy". Toho tedy mezitím opravdu není zapotřebí, holenkové, my už tam totiž dávno jsme!

Soucítím-li s někým kvůli očekávanému prudkému zdražení téměř všeho -- nevyjímaje knih a tiskovin -- skrze sjednocenou dvacetiprocentní sazbu DPH, potom jedině s českým spotřebitelem a čtenářem. Potažmo pak s celým českým národem, oškubávaným darebáky, kteří se mu uvelebili v čele. Profesní organizace knihkupců a nakladatelů nechť si dál sbírá protestní podpisy, ty snad prozatím ještě povoluje zdejší poněkud svérázná, čím dál více neevropsky se projevující demokracie. Ale ať si vedení a členové SČKN přitom současně uvědomí, že po zdražení k prodeji svých produktů budou muset do budoucna vynaložit podstatně více úsilí a práce. Nejen v osobním styku v prodejnách při vycházení vstříc zákazníkům, ale též debordelizací přehledu knižních novinek, který se vyznačuje totálním chaosem. Definitivně bude muset také padnout ostudná selekce spisovatelů, přetrvávající již celé dvacetiletí. Dlouhou řadu let čeští knihkupci a nakladatelé naivně přitakávali Klausovým šarlatánským argumentům, že vydávání knih je pouhým podnikáním se zbožím, jakým je každé jiné, a že tak je také zapotřebí na ně pohlížet. Nyní se snad už konečně začínají pozvolna probouzet do zmršené "českokapitalistické" reality, na níž si nesou svůj podíl viny, a poznávají, že k omezování svobody slova, lidského vědění a názorové plurality nemusejí vládám sloužit pokaždé jenom represe, jak tomu bývalo v minulosti. Jde to i jinak, totiž znemožněním masového přístupu lidí ke knihám a dalším i odborným tiskovinám prostřednictvím ekonomických čachrů. A i to je -- dost možná -- jedním z účelů připravovaného navýšení DPH.

Takřka za dveřmi je chvíle, kdy se většina z nás začne rozmýšlet, o kolik knih méně si od příštího roku začne kupovat, které noviny a časopisy přestane kvůli drahotě odebírat. Stejně, jako bych si již nikdy nešel koupit jakoukoli knihu do prodejny ke Kanzelsbergerovi, vím už dnes, že ihned skončím s odběrem časopisu Týden, v němž post vedoucí (!) kulturní rubriky zastává Irena Hejdová, v jejíž jedné nedávné "minirecenzi" bylo možno se dočíst: "Dmoucí se ňadra a jiné objekty leží na srdci i jakési samozvané básnířce Dagmar Sedlické, kterou v kulturní rubrice nikdo neznáme, takže všichni předpokládáme, že se za básnířku jen vydává, protože je to zrovna in. Ta paní právě vydala knihu příběhů o sexu a partnerských vztazích, Copak to mají v kalhotách..." Atd. Musí být ta rubrika složená zřejmě ze samých idiotů, pakliže nikdo z nich nedokáže rozkliknout ani počítač, kde by zjistil, že v případě Sedlické jde nejenom o renomovanou básnířku, ale i zdatnou publicistku a novinářku. Být zcela blbým a ještě se tím chlubit stalo se v této zemi samozřejmým jevem. Řekněme si popravdě: do jakých hlubin je možné z takové "kulturní periferie" ještě klesnout?

Čeští knihkupci a nakladatelé si po dvě desetiletí servilně předcházeli a dodnes ve své převážné většině předcházejí zdejší zdeformovanou pravičáckou politiku, k jejímž prioritním zájmům náleží všemožně -- a třeba i nedemokratickými postupy -- potlačovat odlišnost názorů. Autoři Výzvy SČKN, jak známo, se nikdy jediným slovem natož třeba činem nepokusili zastat decimovaných literátů, opuncovaných jako "levicoví". Režim si v nich tudíž uvykl spatřovat oddané pucfleky, závislé na troše stříbrňáků, které mezi ně čas od času ze svého měšce rozhodí. Abnormální podmínky panující v této z extrému do extrému potácející se zemi nelze už ale narovnat žádnými podpisovými archy. Žijeme ve státě podobajícím se pacientovi s vykloubenými končetinami, jehož ti, kdo v něm střídavě mají navrch, léčí postupnými amputacemi. Cosi takového nemá naději dobře dopadnout. A také ani dobře nedopadne, věřte mi.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 7.3. 2011