Námitky proti argumentaci Štěpána Kotrby

9. 3. 2011 / Jana Ridvanová

Zaprvé: "Jana Ridvanová tvrdí, že (Ali Atsajev) velitelem čečenské jednotky není (na základě informací od ruských a čečenských aktivistických struktur, operujících v Praze za jeho propuštění)... není jen soukromou válkou Ridvanové."

Kotrba počítal s tím, že čtenáři Britských listů neumí číst. V otevřeném dopise Radku Johnovi, který jsem na BL poslala, se píše:

"P. Atsajev v loňském roce požádal v ČR o politický azyl. Žádost byla OAMP odmítnuta, avšak Městský soud v Praze rozhodl dne 1. 12. 2009 o zrušení tohoto rozhodnutí a vrátil věc OAMP k novému projednání. OAMP ale ve věci dále nejednal, a naopak intervenoval dne 4. 2. 2010 k soudu ve věci vydání p. Atsajeva do RF s tím, že toto vydání doporučuje, "protože v jeho případě výše popsané obavy či hrozby neshledal, a že důvodem pro soudní zrušení rozhodnutí OAMP MV ČR nebyla skutečnost, že by soud považoval případ výše jmenovaného hodným udělení mezinárodní ochrany".

Výše uvedené tvrzení se však zcela prokazatelně, jak vyplývá z odůvodnění inkriminovaného rozsudku Městského soudu v Praze, nezakládá na pravdě: "Soud vzal v této věci za prokázané, že žalobce byl příslušníkem skupiny účastníků ozbrojeného odporu v tzv. první čečenské válce proti armádě Ruské federace, a to ve velitelské funkci. Tato skutečnost podle soudu zakládá důvodnou obavu, že vyžádaná osoba by v Ruské federaci mohla být vystavena pronásledování z důvodu své příslušnosti ke skupině účastníků ozbrojeného odporu v tzv. první čečenské válce proti armádě Ruské federace a tato skutečnost by zhoršila její postavení v trestním řízení... Žalovaný je povinen zkoumat a vyhodnotit žalobcovo tvrzení uvedené v žádosti o mezinárodní ochranu. V tomto případě tak žalovaný nepostupoval a nezabýval se žalobcovým tvrzením o jeho možné perzekuci v důsledku jeho účasti v tzv. první čečenské válce. Toto pochybení bude moci žalovaný napravit v novém řízení."

V reakci na Kotrbovu míchaninu jsem uváděla fakt, že Kotrba zaměnil dva Atsajevy. Atsajeva z Baku a Atsajeva, který dnes sedí na Pankráci. Podle Kotrby však zamlčuji fakta, protože jsem se stala součástí spiknutí čečenských aktivistických struktur operujících v Praze.

Zadruhé: Kotrba se snaží z ruské lidskoprávní aktivistky Světlany Gannuškiny a organizace Memorial, z jejichž zpráv čerpá Evropský parlament, udělat Američany placené agenty.

Podle Kotrby se zřejmě i blízká spolupracovnice Gannuškiny z Memorialu Natálie Jestěmirovová nechala v Čečensku unést a zavraždit, aby zvýšila stupeň utajení americké "Operace Memorial".

Poslední zpráva, kterou Natálie v noci před svou smrtí Gannuškinové z Čečenska poslala, se týkala mimosoudní popravy provedené lidmi proruského čečenského diktátora Kadyrova.

Natálie v Čečensku nejenom dokumentovala hrůzné případy Kadyrovova režimu včetně únosů, vražd a mučení, ale především se snažila pomoci každému, kdo se k ní obrátil o pomoc. Odvahu takovýchto lidí se Kotrba nicméně snaží diskreditovat svou demagogií.

Kotrba dále píše: "Vtipné je, že informaci o "mezinárodně hledaném zločinci" zveřejnily nejen oficiální český tisk, ale i Američany placená pročečenská aktivistická stránka Prague Watchdog, využívající i "vlastní čečenské dopisovatele". Neméně vtipné je, že Prague Watchdog zmiňuje v této souvislosti i výroční zprávu BIS."

Vtipné opravdu je, že Kotrbovi nedochází souvislosti. Ví, že česká tzv. humanitární organizace Berkat pracuje v Čečensku na objednávku ministerstva vnitra, což se mu nelíbí.

Berkat pracuje na objednávku českého ministerstva vnitraZDE

Přičemž hlavní redaktor již neexistujícího portálu Prague Watchdog, Tomáš Vršovský, je na stránkách Berkatu uveden mezi nejbližšími přáteli.

Watchdog placený Američany vystupoval proti Atsajevovi a Gannuškina - podle Kotrby také placená Američany - za Atsajeva? Je zřejmé, že tady něco nehraje...

Zatřetí: "Snaha vytvořit samostatnou Romskou ostravskou republiku s kalašnikovy v ruce by asi také u české policie nebudila nadšení. I když by se mnohým Romům ulevilo, neb by měli kam emigrovat... Mnohým jiným by se ulevilo, neb by měli Romy kam posílat emigrovat... Pro mne byl, je a bude velitel čečenských bojovníků bandita stejně jako jeho prezident. Jeden střílel a druhý ho za to chválil. Ostravskou romskou republiku nechci. To je ale můj vlastní pohled, subjektivní," píše Kotrba.

No comment...

Začtvrté:Kotrba zdůrazňuje zatykač Interpolu na Aliho Atsajeva, ale naprosto ignoruje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který rozhodl Aliho do Ruska nevydávat. Interpol sdružuje 188 zemí, tedy ne všechny demokratické, a navíc nerozhoduje o vině či nevině stíhaného. Národním subjektům pouze asistuje.

Evropský soud pro lidská práva rozhodl Aliho nevydávat, protože si je vědom, že by mu hrozilo stejné zacházení jako např. Zubajru Zubajrajevovi, který se dobrovolně vrátil do Čečenska z Rakouska v r. 2007 po ujištění prezidenta Kadyrova o tom, že uprchlíci po návratu do vlasti nebudou pronásledováni. Když jel navštívit nemocnou matku, zfabrikovali na něj trestní věc a zavřeli ho do vězení. Díky několika poslancům Evropského parlamentu a lidskoprávnímu aktivistovi Imranu Ežievovi se ho podařilo dostat alespoň do vězeňské nemocnice, jinak by zemřel. Mučení detailně popsala ruská novinářka Jelena Maglevannaja, která pak musela po hrozbách z Ruska utéci. V říjnu 2010 dostala politický azyl ve Finsku.

Zubajr Zubajraev ve Volgogradském vězení - Elena Maglevannaja, Slovods.Narod.Ru, 15.09.2008 (originál dále) ZDE

Ve vězení ve Volgogradu nadále pokračuje zvůle vůči odsouzenému Zubajru Zubajraevovi. Dokonce i po opakovaných stížnostech organizací pro lidská práva pokračuje porušování jeho lidských práv a víc než to -- ve skutečnosti je vystaven nesnesitelnému mučení.

Připomínám stručnou historii tohoto případu. V srpnu 2007 byl Zubajr Isajevič Zubajraev, narozený v roce 1978, bydlištěm v městě Tolstoj-Jurt, okres Groznyj, odsouzen Nejvyšším soudem Čečenské republiky na základě vykonstruovaného případu podle čl. 317 a 222 -- "držení zbraně." Avšak žádná zbraň se jako důkaz neobjevila, v případě o ní není žádná informace. Státem určený advokát vzal od příbuzných Zubajra 7 000 dolarů, ale u soudu neřekl ani slovo na obranu svého klienta.

Zubajraev byl poslán do kolonie YAR-154/25 ve Frolovu ve Volgogradské oblasti.

Od prvních dnů byl ve vězení podroben těžkému bití a mučení, měl našitý znak s nápisem "sklon k útěku, obzvlášť nebezpečný". Toto označení obvykle dostanou všichni Čečenci po příjezdu do kolonie -- na prvním místě jsou označováni za nebezpečné teroristy. Každé dvě hodiny jsou povinni se hlásit svým nadřízeným, a v souvislosti s boji v Gruzii -- každou hodinu. Během svátků jako je "Den kolonie", když mají ostatní vězni povolené návštěvy příbuzných, jsou oni umisťováni do samovazby, kvůli obavám z útěku. Zubajraev nechápal takové označkování. Jeho příbuzní se na to šli zeptat velitele vězeňské služby ve Volgogradské oblasti generálmajora Sizova. "Chcete říct, že se opravdu snažil utéct? -- "Ne, nesnažil. --- Tak na základě čeho má to označení?" Srozumitelnou odpověď na tuto otázku nezískali. Mimochodem, dary Sizov vzal a slíbil zařídit navštěvu, ta ale byla až o 4 měsíce později.

Ve Frolovo do cely, kde byl Zubajr, systematicky chodili maskovaní zaměstnanci kolonie, kteří ho pomocí plastové láhve naplněné kapalinou (po ní nezůstanou viditelné stopy) bili do bezvědomí po celém těle. Toho se přímo účastnil zástupce šéfa kolonie (pro bezpečnostní a provozní činnost) A.P. Rjabov a šéf bezpečnosti kolonie R.G. Pavlov. Bili ho obušky, pažbami, pouštěli mu do těla elektřinu (dráty přivazovali k malíčkům rukou). Bili po chodidlech, po holeních. Dávali mu injekce, jaké -- neřekli, ale po nich se Zubajrovi dělalo velmi špatně, jeho zdravotní stav se zhoršoval, omdléval. Doktoři zjistili "mnohočetné pohmožděniny obličeje, hlavy, těla, horních končetin, nosu, a dalších částí těla." Když ztrácel vědomí po surovém bití, polévali ho vodou a bili znovu. Čím tito popravčí odůvodňovali takové brutální mučení, srovnatelné s tím v nacistických koncentračních táborech? Velmi jednoduše -- nejdříve bylo nařízeno ho "zlomit", protože byl Čečenec, a navíc odsouzen za takové paragrafy. Dostali příkaz vytvořit pro něj a další Čečence "tábor smrti" -- a to se i stalo.

Lékařská péče samozřejmě žádná -- ani bití se nezaznamenávalo. Kromě toho Zubajra neustále v rozporu s právními předpisy za jakoukoli maličkost nebo dokonce bezdůvodně dávali na samotku (vážně nemocného člověka!). Chtěli od něj to, co je v rozporu s jeho základními principy (například jako muslim nemohl jíst vepřové maso, které mu speciálně dávali k obědu). Jestliže odmítl něco udělat, tak ho vyvedli z cely a zase bili, a když se vrátil, spoluvězni viděli, že je od hlavy až k patě v krvi. Zaměstnanci kolonie mu hrozili uškrtit ho v cele, jestli si bude stěžovat. V zimě Zubajrovi brali zimní teplé oblečení, svlečeného a bosého ho nutili stát ve sněhu, dokud neupadl a neztratil vědomí -- pak ho odvlekli zpět do cely. Bili hlavou o železné čelo postele, několik dní nechávali bez jídla, a balíčky, které mu přinesli příbuzní, ukradli -- řekli, že je ukradli ostatní vězňové.

25. kolonie ve Frolovu je obecně považována za mučící zařízení. V Čečensku vězně ve výkonu trestu zastrašují převedením do Volgogradské oblasti, především do 25. kolonie. Režim tam je protiprávní. Vězni jsou v neustálém nervovém vypětí. V důsledku toho si často podřezávají žíly, je tam mnoha případů sebevražd a pokusů o sebevraždu. Zakázanými metodami, bitím a mučením vězňů se je snaží donutit k plnění nezákonných požadavků.

Ostatní vězni viděli, jak Zubajra mučí. Někteří z nich během dlouhých návštěv vyprávěli tyto příběhy svým manželkám a prosili je, aby zavolali do Čečenska jeho rodině, aby udělali vše pro to, aby ho dostali z toho pekla -- že jinak nemůže přežít až do propuštění. Podle sestry Maliky jí volali čtyři příbuzní vězňů, kteří byli vyděšení, a doslova ji prosili, aby přijeli a dostali bratra do jiné kolonie, dokud je ještě naživu.

Od obušku měl Zubajr vážné poranění mozku, teď často upadá do bezvědomí, má poškozené vnitřní orgány, trpí silnou bolestí v oblastech srdce, ledvin a jater, měl zlomené nohy, nemůže se pohybovat a postarat se o sebe vlastními silami.

Po tomto se příbuzní Zubajra obrátili nejprve na prokuraturu Volgogradské oblasti, a pak k prokurátorovi Ruska. Sestra Zubajra požadovala nestranné vyšetřování případů mučení a bití jejího bratra. Odeslala podobnou žádost do Parlamentu Čečenské republiky. Ale z prokuratury Ruska přišla odpověď, že údajný "fakt násilí proti Zubajraevovi nebyl potvrzen," prokuraturou Volgogradské oblasti byla provedena kontrola a nic se nenašlo. Ve skutečnosti se Zubajra nikdo neptal, co se stalo. Nakonec, nehledě na svědectví očitých svědků -- ostatních vězňů (kteří byli ochotni oficiálně vypovídat o tom, že byli svědky týrání Zubajra, ale v současné době, ještě ve výkonu trestu, se opravdu bojí o život) -- a zdokumentované důkazy o způsobených zraněních, nebylo obvinění z mučení Zubajra proti zaměstnancům Frolovské kolonie vzneseno. Žádná opatření nebyla přijata. Bezpráví a nehumánní přístup personálu k Zubajrovi pokračovalo. Tak státní zastupitelství, které má dohlížet na pořádek v nápravných zařízeních, kryje sadisty v uniformě. Ve skutečnosti jsou si tam dobře vědomi, co se děje za zdmi kolonií -- ale žádné kroky proti tomu nečiní, naopak přispívají k prosperitě tohoto systému. Mučitelé z nižších instancí koordinují svou činnost s nadřízenými -- vzniká uzavřený kruh. Díky tomuto způsobu, společnému postoji všech zaměstnanců v místech výkonu trestu, se stává všechno marným: napsat stížnost je marné, stejně nic nedokážeš, a i kdybys dokázal, že z tebe udělali invalidu ve vězení, stejně tam i umřeš, protože jsme schopni vytvořit ti nejen brutální, ale maximálně bezohledný režim, ze kterého na svobodu nevyjdeš. Je to hrozný systém -- pokud se tam jednou dostaneš, pak z něj vyjít psychicky a fyzicky zdravý je téměř nemožné -- zejména pokud jsi z Čečenska. Čečence, i ty, kteří se neúčastnili v bojových akcích proti federálnímu vojsku, pronásledují už za příslušnost k tomuto národu, navíc zpravidla dostávají takové paragrafy, které automaticky znamenají veškerá porušování jejich práv. Mimochodem, Zubajr nebojoval ani v první ani ve druhé válce, neschovával se před úřady, nedopustil se žádných zločinů.

Po opakovaných stížnostech na fyzická napadení, s mnohočetnými stopami po mučení, modřinami a podlitinami, byl Zubajraev převeden nejprve do 9. kolonie ve Volgogradu, pak hospitalizován. Ale ani tady mučení neskončilo. Nyní od Zubajra začali požadovat, aby podepsal prohlášení, že nemá žádné výhrady vůči zaměstnancům kolonie ve Frolovu, kde ho mučili. Domáhali se toho samozřejmě stejnými osvědčenými metodami -- bitím a mučením.

Nemohl samostatně chodit, museli ho téměř nosit na rukou -- a to byl dříve silným mužem, který se profesionálně věnoval sportu. Nyní z bývalého Zubajra se širokými rameny zůstal jen bledý stín. Během doby strávené ve vězení zhubl více než o polovinu. Jak říká jeho sestra Malika: "Při návštěvě s mou sestrou jsme se bratra ptali, jestli je to on, protože byl k nepoznání, jen prsty odtáhl spodní víčka. Z koutků očí začal krvácet. Teprve potom nás poznal a objal.

Těžko zadržoval slzy lítosti a nespravedlnosti, vyprávěl nám o svém kritické situaci, a když si sundal čepici z hlavy, se sestrou jsme se ještě více zděsily, když jsme viděly, jaký má na čele velký hematom a oteklý obličej, úplně opuchlé oči. Mimochodem -- Malika a další sestra Zubajra -- Fatima, ho mohly navštívit pouze s podmínkou, že se pokusí přesvědčit svého bratra podepsat to, že nemá k nikomu žádné výhrady.

Mimochodem, většina fotografií a video pořízené v době inspekce u Zubajraeva komisí je v současnosti neznámo kde. Předat je příbuzným, aby je mohli dále použít jako důkaz o mučení, kategoricky odmítli. Navíc když komise přišla do cely k Zubajrovi, poznal mezi nimi dva lidi, kteří ho mučili v kolonii Frolovo -- zástupce ředitele a šéfa bezpečnosti. Okamžitě bylo jasné, že objektivně vyšetřovat co se stalo nikdo nebude. Když ho převáděli z Frolova do Volgogradu, jeden ze zaměstnanců mu řekl, že živý se domů stejně nevrátí, ať vůbec nedoufá.

Zubajr podal stížnost na jednoho, který ho bil -- zástupce náčelníka. Kvůli těžkému ublížení na zdraví bylo zahájeno trestní stíhání. Když se to dozvědělo vedení, rozhořčili se: "Jak se opovažuješ ty, nějaký Čečenec, psát na nás stížnost!". Z pomsty ho začali bít ještě více, nazývat teroristou. Říkali mu: "Svědčíš proti našim kolegům, dlouho žít nebudeš, abychom z tebe udělali mrtvolu, stačí napsat tři papíry. Tři dny před 17. červnem 2008, kdy po dlouhé době čekal návštěvu rodinných příslušníků (mimochodem, namísto zákonných tří dnů se s velkými problémy domohli jednoho dne), byl surově zbit a vhozen do samovazby.

Stalo se to takhle. Přišla k němu služba a řekla, že má jít do 1. patra, protože tam na něj čeká advokát, jako že vedení mu dalo pět minut na právníka. Nic netušící Zubajr spolu se službou sestoupil do prvního patra. Jenomže tam nečekal právník, ale pracovníci správy kolonie. Než si to uvědomil, odtáhli ho do speciální místnosti a surově zbili. Ředitel ho kopl do obličeje, což mělo za následek zlomenou nosní chrupavku, zástupce velitele a dva důstojníci ho začali bít po nohou s obrovskou nenávistí a hrozbami, že si příliš stěžuje a že mu to tak neprojde. Křičeli na něj: "Nejen že tě potrestáme, ale vytvoříme ti tady takové prostředí, že budeš litovat, že ses narodil na tomto světě." Po bití ho ho odvlekli na samotku. Několik hodin ležel v bezvědomí na podlaze, když přišel k sobě, byla pod ním kaluž zaschlé krve. Chtěl se pohnout, ale cítil nelidskou bolest v hrudníku, zádech, ledvinách, strašnou bolest hlavy.

Sotva se obrátil na záda, ležel tak do druhého dne na zemi, nemohl se ani hnout. Třetího dne mu lékař přinesl matraci. Tři dny mu nedali jídlo, trápili ho hladem. Neschopný dále odolávat všemu tomu trápení, k zoufalství dovedený Zubajr se chtěl oběsit na vlastní košili, ale neměl dostatek fyzické síly, aby se zabil. Cítil hlubokou ránu na čele, na nohách, které byly propíchnuté naskrz kovovými dráty, velmi silnou bolest mezi žebry na zádech.

Příbuzní ostatních vězňů, kteří byly na návštěvě u svých příbuzných a věděli, jak Zubajra mučí, volali sestře a řekli: "Jestli ho  odtud brzy nedostanete, tak dostanete jen jeho mrtvolu."   Sestra vyprosila u šéfa kolonie povolení k návštěvě a přijela.

Ale bezúspěšně jsme se spolu s ní dva dny dožadovaly, abychom mohly Zubajra vidět -- šéf měl dovolenou, a jeho zástupce ze vzteku vůči vězni kvůli stížnosti  bez udání důvodu zakázal setkání, i když zrovna v té době, v těchto srpnových dnech měl na návštěvu nárok. Když jsme řekli, že náčelník to povolil, následovala jednoznačná odpověď: "Jsem sám sobě šéfem a generálem, dovolím tomu, komu chci". Zachce se mi -- dovolím návštěvu, nezachce -- nedovolím.

Na  21.srpen byl naplánován  "Den kolonie", kdy více než 100 odsouzených mělo dovoleno mimořádné návštěvy.   My s Malikou jsme doufaly, že na počest tohoto dne uvidíme Zubajra alespoň na 10 minut -- všichni lidé přijeli zdaleka, a hlavně -- protože to bylo slíbeno.  Ale reakcí na naši žádost byl hrubý křik zástupce náčelníka kolonie.   Přitom se prořekl, že nedávno Zubajr "párkrát upadl". Již víme, co by to mohlo znamenat v praxi --  je docela možné, že byl opět surově zbit a aby to zakryli, příbuzným odepřeli návštěvu.  Z rozhovoru s lékařem kolonie se ukázalo, že  byl opravdu ve velmi vážném stavu, že měl hnisající rány na nohou (hluboké 5-6 cm!). Sám se pohybovat téměř nemůže.  I cizí lidi -- například příbuzní jiných vězňů -- jsou z toho v šoku a bojí se nejen o jeho zdraví, ale i o samotný život vězně.   Ten je nyní na pokraji smrti. Zubajr -- jediný syn svých rodičů, je sám otcem dvou malých dětí.   Po skončení tohoto "trestu" má všechny šance vrátit se domů invalidní (pokud se vůbec vrátí). Ale za co?!

Mimochodem, lékař -- jediný v této kolonii, kdo opravdu soucítí se Zubajrem -- řekl v rozhovoru s jeho sestrou: "Prostě ho  chtějí zabít ...

Zatím se nám nepodařilo zjistit následující.   Ukázalo se, že vězenští lékaři diagnostikovali u Zubajra epilepsii. Odkud mladý silný chlap může mít epilepsii?  Toto onemocnění -- vrozené -- se objeví nejprve v dětství. Nikdy před jeho zatčením příznaky epilepsie u Zubajra nebyly pozorovány.   Do tak vážného stavu se naprosto zdravý člověk může dostat jen jediným způsobem -- opakovaným bitím, včetně ran do hlavy, které by mohly být příčinou symptomů podobných epilepsii, zejména krátkodobých ztrát vědomí.  Pro přesnější diagnózu je třeba udělat CT vyšetření mozku, které ale v kolonii  nemůže být provedeno.  Ale vězeňská správa nachází stále nové výmluvy, aby ho nemusela pustit  do nemocnice, a nepozve k němu ani   specialistu, přestože  Zubajr je ve vážném stavu -- svědčí o tom sami lékaři zařízení a také další odsouzení.   Je velmi důležité, aby byl léčen v nemocnici, ale na všechny naše požadavky převézt ho tam vězeňská správa přichází se všemi možnými i nemožnými důvody k odmítnutí.   Opakované výzvy Zubajrových příbuzných  a ochránců lidských práv, aby se mu dostalo lékařské péče přiměřené jeho zdravotnímu stavu, nepřinesly výsledek.  Centrum pro lidská práva Čečenska napsalo oficiální dopis ministru vnitra Čečenska, komisaři pro lidská práva RF, ministrovi vnitra RF a  dalším.  Za Zubajraeva se postavili  čečenští oficiální představitelé republiky, včetně prezidenta, ale ani oni nebyli vyslyšeni.   Zdá se, že na základě zpráv o podobných věcech pocházejících z různých oblastí Ruska  nejde o libovůli jednotlivých kolonií, ale o celý stávající systém, víc než to -- je to  vládní politika.   V soukromém rozhovoru se sestrou Zubajra dal zástupce náčelníka  jasně najevo, že příkaz "presovat" vězněné Čečence přichází shora. Z chování správy a zaměstnanců kolonie je jasné, že jdou konkrétně po jednom vězni -- Zubajraevovi.   Balíčky mu předávají s velkými obtížemi a po dlouhém přesvědčování, neumožňují volat příbuzným ani v době, kdy má na to právo.   O návštěvě se nedá ani mluvit -- sama jsem viděla, jak obtížné je dosáhnout alespoň krátkého setkání.   Komunikace s rodinou vězně jde výhradně prostřednictvím právníka, od kterého se i dozvídají o změnách -- ne k lepšímu -- v jeho zdraví. 

Jako vysvětlení, proč s ním zacházejí tak tvrdě, vymýšlejí  nějaká nepochopitelná narušení. My s Malikou jsme obešli mnoho instancí -- ale vždy jen krčí rameny: "No, pochopte, on má takový paragraf ..."

Léčení prakticky žádné, příbuzní jsou nuceni kupovat drahé léky -- ale předat se jim je daří nepravidelně nebo vůbec, proto za celý čas strávený v této takzvané nemocnici (od února letošního roku) se jeho stav nejen nezlepšil -- naopak se zhoršil, o čemž jsem se sama přesvědčila.  Zhoršení zdraví vězně potvrzuje i jeho právník Edal-Bek Magomadov, kterému se podařilo dostat se k němu na schůzku 2. září.   Podle něj se od poslední návštěvy dramaticky změnil k horšímu, léky mu nedávají, ani na bolest.  Na čele má stále obrovský hematom, rány na nohou.  Zubajrovi nedají ani berle, aby se mohl nějak pohybovat, což zdůvodňují tím, že má  sklon k útěku.   Jak si představujete útěk z vězení o berlích? 

Mimochodem, o lécích. 20.srpna nám s Malikou dali seznam léků, které musíme koupit Zubajrovi, což jsme učinily.   22.srpna jsme je předaly  do lékárny kolonie.   Ale žádný z těchto léků Zubajr ještě neobdržel, místo toho mu zase dávali  nějaké divné injekce, po kterých mu bylo ještě hůř.   Kromě toho sanitáři kolonie Zubajra rovněž bili. V důsledku tohoto barbarského "léčení"  se  každým dnem stráveným v tomto zařízení jeho stav zhoršuje.   Zůstat tam je pro Zubajra prostě nebezpečné, protože šéf kolonie a jeho zástupce mají na něj vztek za odmítání stáhnout stížnost státnímu zástupci. Jejich cílem je udělat z něj psychicky nemocného člověka, aby vše, co se mu stalo, mohli svést na jeho  chorobu. Zástupce vedoucího kolonie  Děripaska pohrozil poslat Zubajra ... do psychiatrické léčebny. Obvinil ho ze simulace -- že prý  je vlastně docela v pořádku a jen předstírá.   

11.září jsme spolu s předsedkyní nizozemského centra pro lidská práva "MARECS" Larisou Volodiměrovou zavolali do kolonie.   Telefon vzal pomocník  služby, který na rozdíl od očekávání mluvil velice slušně, inteligentně a vlídně.  Larisa řekla, že chceme mluvit s náčelníkem, protože do naší lidskoprávní organizace volali ze Štrasburku a Haagu a ptají se, zda  vážně toho nemocného chtějí převézt do psychiatrické léčebny. Odpověděl se smíchem: nikam ho nehodlají přeložit, je naprosto v klidu.  Ano, Zubajr je opravdu nemocný, má problémy s nohama.  Na otázku o lécích řekl: jistěže můžete poslat Zubajrovi i antibiotika, všechny léky mu budou předány lékařem.   Podle toho, jak  strážný mluvil, jsme došli k závěru, že je mu opravdu líto nemocného, který je v nouzi, a že i když jsou trvale v kontaktu s násilím, ne všichni zaměstnanci věznic se proměnili v sadisty: nikdy není pozdě najít v sobě lidskost. 

I když takové sliby jsme už slyšeli mockrát, a léčení nebylo a není. Obelžou nás i tentokrát, nebo možná telefonní hovor z Evropy donutí správu kolonie udělat něco pro zdraví vězně? Na to, že úředníci podvádějí nás, občany Ruska, jsme si zvykly -- ale lhát do očí pracovníkům mezinárodních organizací se dosud báli, protože chtěli vypadat dobře před Západem.   V blízké budoucnosti uvidíme, jestli i nadále platí toto pravidlo.  Tón důstojníka ve službě a jeho upřímné cítění se Zubajrem vzbudilo naději -- dokonce i v tomto systému občas narazíte na normální lidi.  Ale pokud pro Zubajra nic neudělají, budeme se muset obrátit k evropskému soudu, dokud nedosáhneme výsledku.   Nemůžeme dovolit, aby nevinný člověk umřel ve vězení kvůli nedostatku základní zdravotní péče. 

Zubajr se drží statečně a snáší utrpení.   Nicméně je to s ním den ode dne stále horší.  Chtěla bych apelovat na všechny lidi, kteří nejsou lhostejní -- prosím, udělejte vše, co je ve Vaší moci, aby se zamezilo tomuto zločinu -- člověka prostě zabíjejí pomalým a mučivým způsobem. Jestli se něco neudělá, tak zítra už může být příliš pozdě.

Informace ze 17.2.2010:

Zubajra odvezli do Krasnojarského kraje. Příbuzní o něm nic nevědí. Naposledy o něm slyšeli v červenci 2009, kdy ho zbil doprovod do Krasnojaru a měsíc byl ve vězeňské nemocnici. Teď by měl být na adrese: Krasnojarský kraj, Minusinsk, ul. Gorkého 114 , tel.  2-1160, 2-5982, 2-0576

Ve vězení tajně pořídil fotografie (viz. níže) Imran Ezheev - poradce belgického poslance Evropského parlamentu Barta Staesa, dříve člen Moskevské helsinské skupiny, zakladatel Společnosti rusko-čečenského přátelství (r.2001), žijící v Německu, kam jej s rodinou pomohla z Čečenska dopravit organizace Amnesty International. V Čečensku byl 17x zajat, mučen elektřinou, pilovali mu zaživa zuby, vytrhávali nehty.

Za páté: Poté, co Karel Dolejší napsal, že Informace neznámého původu nemohou suplovat rozhodnutí řádného soudu, Kotrba přichází s nejvypečenější kremlolí: O Acajevovi české soudy už rozhodly... Nakonec správně.

"Kasační stížnost OAMP ministerstva vnitra proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 01.12. 2009, č.j. 4 Az 2/2009, kterým bylo rozhodnutí OAMP ministerstva vnitra o zamítnutí žádosti vydávaného o poskytnutí mezinárodní ochrany, ani její projednání NSS nemá odkladný nebo pozastavující účinek na rozhodnutí Městského soudu z 9.2.2010, č.j. Nt 475/2008 o vyhoštění ani na rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 2.3.2010, č.j. 8 To 21/2010 o odvolání vůči předchozímu. Soud ani prozatím nerozhodoval o trestnosti činů, spáchaných na území České republiky, neboť se přednostně věnoval extradikčnímu řízení. Rozhodnutí o vyhoštění tak dostalo přednost před rozhodováním o poskytnutí mezinárodní ochrany i před trestním řízením za trestné činy na území ČR. Elegantní, že?"

Nejvyšší soud sice rozhodl o možném vydání Aliho Atsajeva. Ovšem především na základě nesprávných informací OAMP MV o tom, že Alimu nebude azyl udělen. Avšak Nejvyšší správní soud vydal rozhodnutí, že Ali nesmí být vydán před ukončením azylového řízení s tím, že OAMP MV rozhodlo nesprávně, když mu udělení azylu odmítlo, a musí zahájit nové azylové řízení. Od tohoto rozhodnutí vydaného 10.8. 2010 OAMP ve věci nic neučinilo.

Co se týká Kotrbova vyjádření ohledně readmisní smlouvy, je zavádějící a nepravdivé..

Pro mne je tímto polemika s Kotrbou ukončena. Únik informací, které používá Kotrba, je ovšem na další téma. Otázkou je, zda pro ministerstvo vnitra nebo ministerstvo spravedlnosti...

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 9.3. 2011