Penzijní fondy demografický vývoj nevyřeší

11. 3. 2011

Jako jeden z hlavních argumentů pro zavedení penzijní reformy se často uvádí demografický vývoj v naší zemi, napsal čtenář Tomáš Fiala.

Vyřeší však problém demografického vývoje penzijní fondy? Délka života se stále prodlužuje a pravděpodobně bude prodlužovat i nadále. Důchodu se tedy bude dožívat stále více lidí a penzijní fondy by musely svým klientům vyplácet důchody stále delší dobu. I penzijní fondy by tedy měly v důsledku demografického vývoje podobné problémy jako průběžný důchodový systém.

Jak by na tuto skutečnost reagovaly? Prováděly by postupně zvyšování odvodů? Nebo by snižovaly vyplácené důchody, případně zvyšovaly důchodový věk? Byly by ochotny riskovat bankrot z důvodu rostoucí délky života svých klientů? Nebo by raději preventivně vyplácely důchody tak nízké, aby si vytvořily dostatečnou rezervu pro případ, že důchodci budou žít "příliš dlouho"? Možnost, aby namísto doživotní anuity vyplácely důchod pouze po určitou dobu, je velmi asociální. Právě nejstarší důchodci často potřebují více prostředků například na zajištění osobní péče.

Navíc je otázkou, zda by penzijní fondy dokázaly dlouhodobě zhodnocovat finanční prostředky natolik, aby i po odečtení nákladů na jejich fungování a dosažení očekávaného zisku bylo finanční zhodnocení prostředků klientů výrazně vyšší než růst mezd. Zkušenosti s reformou podobného typu z jiných zemí jsou nezřídka varující. V naší zemi máme navíc nepříjemné zkušenosti s tunelováním privatizačních fondů. Jaká je záruka, že v případě penzijních fondů by se situace neopakovala?

Hlavní příčinou očekávaného nárůstu podílu seniorů v ČR není ani tak pokračující prodlužování délky života, ale především prudký pokles porodnosti v 90. letech. I v současné době je úroveň plodnosti (průměrný počet dětí na 1 ženu) stále poměrně nízká. Po roce 2020 se očekává, že roční počet narozených bude trvale nižší než počet zemřelých, česká populace začne vymírat. Může navrhovaná důchodová reforma stimulovat růst porodnosti?

Obávám se, že může mít efekt spíše opačný. Pokud ve společnosti bude převládat názor, že nelze spoléhat na zabezpečení ve stáří od státu (tj. od mladé generace -- stát žádné "vlastní" peníze nemá), že je vhodnější, aby se každý na stáří zabezpečil též sám, je pravděpodobné, že někteří mladí lidé budou více zvažovat, zda by si místo dalšího dítěte raději neměli více spořit na svůj důchod.

Nebylo by proto efektivnější prostředky potřebné pro uskutečnění reformy investovat raději do vhodné populační a rodinné politiky? Zvýšení porodnosti by nejen omezilo vymírání populace či mu zabránilo, ale v budoucnu by znamenalo i zachování počtu pracovních sil a stabilizaci důchodového systému.

Pokud budeme žít stále déle a déle, musíme trvale zvyšovat příspěvky na důchody nebo zvyšovat důchodový věk (nebo obojí). Jiná možnost neexistuje. Jde o to, aby zvyšování příspěvků či důchodového věku probíhalo plynule a bez větších výkyvů.

K tomu je samozřejmě potřebné, aby bylo možné s dostatečným předstihem a poměrně velkou přesností předvídat budoucí vývoj charakteristik, na nichž fungování systému závisí, a na základě těchto předpovědí provádět včas úpravy výše příspěvků do systému, eventuálně zvyšovat důchodový věk.

V průběžném důchodovém systému závisí výše příspěvku především na počtu důchodců připadajících na 100 osob v produktivním věku. Demografický vývoj je stabilní, jeho vývoj lze poměrně přesně předpovědět na několik desítek let dopředu na základě demografických prognóz, které lze každoročně aktualizovat. V průběžném důchodovém systému lze výši příspěvku proto regulovat s dostatečným předstihem V současné době, kdy počet důchodců na 100 produktivních bude ještě zhruba více než dvacet let stagnovat, lze vytvořit finanční rezervy, které by pak byly postupně použity v době očekávaného nárůstu podílů důchodců (30.--50. léta) pro zachování výše důchodů bez nutnosti prudce zvyšovat výši odvodů na důchody nebo systém dotovat z jiných zdrojů.

V penzijním fondu závisí výše příspěvku na očekávané délce produktivního života a délce pobírání důchodu. Dále však stabilitu tohoto systému ovlivňuje velmi výrazně vývoj úrokové míry a především míry inflace a tempo růstu mezd. Dokáže někdo v dnešní značně nejisté době spolehlivě předpovědět vývoj těchto charakteristik na nebližších několik desítek let?

Demografický vývoj v ČR je navíc poměrně málo ovlivněn demografickým vývojem v jiných zemích, což se o ekonomickém vývoji říci nedá. Průběžný důchodový systém je stabilnější právě proto, že závisí na demografickém vývoji, který je v současné době mnohem stabilnější než vývoj ekonomický.

Realizace navrhované penzijní reformy by si vyžádala nemalé transformační náklady. Plánované zvýšení DPH, které by mělo sloužit k jejich pokrytí, by se však týkalo především základních potřeb, postihlo by tedy zejména právě ty, v jejichž "prospěch" by bylo prováděno, tj. důchodce a další sociálně slabší skupiny, například rodiny s dětmi.

Jako další z argumentů pro navrhovanou reformu je používáno tvrzení, že průběžný důchodový systém je příliš solidární a málo zásluhový. Je však z celospolečenského hlediska žádoucí v době, kdy se penzijní systém ocitá v těžkostech či dokonce v krizi, posilovat zásluhovost na úkor solidarity? Je v dnešní době žádoucí, aby se zvyšovaly důchody lidí s vyššími příjmy a naopak snižovaly důchody nízkopříjmových skupin obyvatelstva?

Penzijní reforma by proto měla spočívat nikoli v oslabování průběžného systému snižováním odvodů, ale naopak v postupném zvyšování příspěvků do tohoto systému, aby se vytvořila dostatečná rezerva pro zajištění důchodů ve 40. a 50. letech, kdy dojde k prudkému zvýšení podílu důchodců připadajících na 100 osob v produktivním věku, protože budou do důchodu odcházet silné ročníky narozené v 70. letech minulého století. Jinou možností korekce tohoto systému by bylo pokračující zvyšování důchodového věku nad 65 let. (Bylo by však pro lidi tohoto věku dostatek vhodných pracovních příležitostí?) Zhruba od roku 2060 bude počet důchodců připadající na 100 produktivních osob opět poměrně stabilní.

Při vhodné a včasné regulaci nemůže průběžný systém (na rozdíl od penzijního fondu) zbankrotovat. Stát je schopen tento systém řídit mnohem lépe než řídit činnost penzijních fondů. A stát by si měl zachovat odpovědnost za zajištění základního důchodu pro všechny občany. Důchodová reforma by proto měla být taková, aby především zajistila dobré fungování průběžného důchodového systému i v budoucnosti. Příspěvky odváděné do průběžného důchodového systému by se neměly rozhodně snižovat, ale naopak postupně zvyšovat.

Zabezpečení na stáří formou spoření v penzijním fondu by mohlo být efektivnější než průběžný systém pouze ve společnosti, kde se rodí stále méně a méně dětí, každá další generace je méně početná než generace předchozí, takže populace vymírá, nebo ve společnosti, kde je dlouhodobě roční míra zhodnocení prostředků penzijních fondů výrazně vyšší než roční míra růstu mezd.

Je však takovýto vývoj společensky žádoucí? Chceme v takovéto společnosti žít?

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 11.3. 2011