Wallerstein, aneb návrat k utopii?

14. 3. 2011 / Karel Dolejší

"Kdo je oddán těmto dějinám, je oddán ničemu a sám je rovněž nic."
Albert Camus
"Jdi sobě."
Genesis 12,1

Sociolog a historik Immanuel Wallerstein v Monthly Review přehledně shrnul svůj pohled na současný stav globálního kapitalismu a vynesl diagnózu: Systém prochází nikoliv nějakou "krizí růstu", ale fatální strukturální krizí. Posouvá se proto do oblasti nestabilních stavů, kde přestávají platit stávající pravidla jeho fungování - a tak někdy i malé příčiny mohou vyvolat nepřiměřené účinky. Konzervace statu quo není tedy napříště žádnou reálnou volbou; může jít jedině o to, jak bude vlastně vypadat změna. Wallerstein předvídá dvě možnosti: "Ducha Davosu" a "ducha Porto Alegre".

Vzhledem k tomu, že autorova revize marxismu stojí ve znamení obecné teorie systémů a nelineární termodynamiky, a že v souvislosti se současnou strukturální krizí výslovně hovoří o bifurkaci, je namístě domyslet věci do konce a konstatovat, že oba "duchové budoucnosti", o nichž se tu hovoří, jsou takřka zcela zbaveni "těla" a mají vlastně status jakýchsi dvourozměrných podivných atraktorů. Je ovšem sdostatek známo, že nestačí, když myšlenka usiluje o své uskutečnění...

■ ■ ■

Wallersteinovy premisy jsou následující:

1. Čas veškerých systémů není lineární, ale cyklický. To znamená, že mají svůj vznik, rozvoj, úpadek a konec. Během svého "života" se v jistém bodě začínají vzdalovat rovnovážnému stavu, jejich fluktuace se zvětšují a systémy tak postupně v důsledku strukturální krize přestávají existovat. To je i případ moderního kapitalistického světového systému.

2. Moderní kapitalistický světový systém má jedinou základní určující tendenci: Nekonečnou akumulaci kapitálu za jakoukoliv cenu. Pořádná akumulace však vyžaduje, aby jedna firma či několik málo firem mělo světový kvazimonopol na určitý mimořádně ziskový typ produkce ("vedoucí průmyslové odvětví"). Tohoto monopolu lze v praxi dosáhnout pouze s podporou jednoho nebo více silných států. Nicméně dlouhodobě vynucovat tento kvazimonopol není možné, protože vysoké zisky lákají na trh další uchazeče, kvůli čemuž dochází k převisu nabídky a zisky začnou klesat. Nakonec lze v bývalém vedoucím průmyslovém odvětví dosahovat alespoň poněkud přijatelných zisků pouze za cenu systematické redukce výrobních nákladů. To se často provádí tak, že produkce je přesouvána na periferii světového systému, což umožňuje výrazně snižovat mzdy. Vyčerpání kvazimonopolu vede ovšem k celosystémové stagnaci a ani následné "prokapávání" na periferii tak není než dočasnou výhodou, pokud nedojde ke vzniku nového vedoucího průmyslového odvětví. Zmíněné dlouhodobé hospodářské cykly se nazývají Kondratieffovy cykly a zpravidla trvají 50-60 let. Jejich výsledkem je postupný přesun jádrových oblastí světového systému do nových zemí, aniž se však přitom mění celkový poměr mezi zeměmi takto zvýhodněnými a znevýhodněnými. (Kdysi byla jádrem světového ekonomického systému v zásadě Británie se "zadním dvorkem" v Evropě, později především sever USA, v blízké budoucnosti to může být Čína - tento pohyb ovšem neznamená, že poměr úspěšných vůči neúspěšným se nějak zásadně mění; úspěšní a neúspěšní si prostě ve hře vyměňují místa.)

Druhým klíčovým rytmem systému je dynamika mezinárodních vztahů. Teoreticky jsou všechny státy stejně suverénní, ale v praxi je jejich suverenita limitována omezeními mezinárodního systému. Státy v jádrových oblastech jsou výrazně silnější než na periferii. Čas od času se některý ze států v jádrové oblasti dokáže vyšvihnout na pozici hegemonní mocnosti disponující kvazimonopolem na geopolitickou moc. Ve skutečnosti jsou taková období poměrně krátká, skutečná dominance zpravidla netrvá déle než nějakých 25 let, a po většinu půltisíciletí vývoje moderního kapitalismu byla pozice hegemona neobsazena.

3. Poválečné dějiny je třeba rozdělit na dvě periody: 1945-1970 a od roku 1970 dodnes. První perioda byla obdobím mimořádně expanzivního Kondratieffova cyklu, který skončil likvidací kvazimonopolu ve vedoucích odvětvích. Od počátku 70. let následovala sestupná fáze, během níž kapitalisté přeorientovali svůj zájem z výrobního sektoru na finanční spekulace. V důsledku toho svět zažil sérii spekulativních bublin, z nichž zatím poslední praskla v roce 2008.

Období mezi lety 1945-1970 bylo také obdobím dominance USA v mezinárodním systému. Následovala perioda pomalého úpadku americké hegemonie a úpadek se výrazně zrychlil během úřadování prezidenta G. W. Bushe. Americká hegemonie byla nejvýraznější a nejúplnější hegemonií, jakou moderní dějiny poznaly, a její úpadek bude zřejmě nejrychlejší a nejúplnější ze všech.

Z politické krize roku 1968 se lépe vzpamatovala pravice, kdežto na levici bylo postavení tradiční reformistické sociální demokracie vážně zpochybněno. "Rozvoj" byl nahrazen "globalizací" na základě Washingtonského konsensu zahrnujícího privatizaci státního sektoru, omezení státních výdajů, odbourání obchodních bariér a orientaci na export. Cílem bylo zastavit a obrátit proces, při němž během poválečného období spodní vrstva zaznamenala výrazné zlepšení svého postavení. Snižování nákladů, odbourávání sociálního státu a obchodních bariér zpomalilo proces eroze americké hegemonie. Tato strategie fungovala zhruba dvacet let a během nich došlo k destrukci tradiční levice, která přistoupila na "reaganomiku".

4. Strukturální krize bude pokračovat zhruba do roku 2050, a primárně se bude projevovat rostoucím chaosem, tj. rapidními a trvalými fluktuacemi všech parametrů systému. To zahrnuje také dostupnost životních zdrojů, klimatické podmínky a pandemie. Tyto rapidní změny výrazně ohrozí schopnost kalkulovat budoucí vývoj třeba jen ve střednědobém horizontu - ať už se to týká států, podniků, sociálních skupin nebo domácností. Výrobci budou váhat s inovacemi, protože nedokážou odhadnout budoucí poptávku. Jedná se ovšem o bludný kruh, protože to zase znamená pokles zaměstnanosti následovaný poklesem koupěschopné poptávky, atd. Ti, kdo disponují finančními zdroji, se mohou raději věnovat spekulaci, která z hlediska ziskovosti představuje nejlepší alternativu výroby. Ale i ta vyžaduje určitou úroveň jistoty, která nebude zaručena, a vítězů proto bude mnohem méně než poražených.

Na úrovni domácnosti se nárůst nejistoty projeví sílícími požadavky na ochranu, hledáním obětních beránků a skutečných vítězů. To znamená nárůst extrémních politických tendencí. Na úrovni jednotlivých regionů nebo států bude docházet k dočasnému zastavení destabilizace, avšak rostoucí ceny základních životních potřeb a surovin, stejně jako účinky klimatických změn, na jejichž prevenci ani zmírňování nejsou k dispozici dostatečné prostředky, nedovolí trvalé zlepšení.

Výrazný nárůst životní úrovně v zemích skupiny BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína) a některých dalších už představuje problém pro akumulaci kapitálu, protože vede k rozptýlení nadhodnoty, čímž klesá její podíl, který je možno zcizovat ve prospěch horních vrstev bohatého světa. Navíc rostoucí spotřeba v těchto zemích vyvíjí dodatečný tlak na již tak napjatou nabídku zdrojů a tyto exportně orientované ekonomiky budou během jedné až dvou dekád čelit nedostatku efektivní poptávky, takže nebudou moci udržet ekonomický růst.

■ ■ ■

Wallersteinova analýza spěje k praktické politické otázce: Co dělat? A hned v úvodu autor všechny proroky, filosofy dějin a teoretiky "zákonitého vývoje" důrazně upozorňuje, že to jediné, co lze říci doopravdy s jistotou, je, že existující systém tuto krizi nepřežije - a naopak je nemožné vědět, co přijde potom. V této situaci se však Wallerstein nakonec přece jen zachová nedůsledně a rozhodne se "číst znamení". Jen této potřebě zpřehlednit a zjednodušit si nadcházející nejistotu je třeba připsat svým způsobem brutální dualismus, se kterým se v samotném závěru pracuje. Na jedné straně pak stojí "duch Davosu", který se sice už nesnaží zachránit globální kapitalismus, avšak zároveň z něj některé prvky uchovává - hierarchii, exploataci a polarizaci. Tábor příznivců se pak rozpadá na ty, kdo chtějí své představy prosadit železnou pěstí, a ty, kdo chtějí část potenciálních oponentů obloudit falešnými, protože už nereálnými kecy o pokroku. Rozděleni jsou však vlastně i příznivci opozičního "ducha Porto Alegre" - a to na ty, kdo si přejí svět horizontální a decentralizovaný, kdo hájí práva skupin a jednotlivců na svébytnost jako permanentní rys budoucího světového systému; a pak na ty, kdo chtějí novou internacionálu s vertikální strukturou a dlouhodobým cílem homogenizovat prvky.

■ ■ ■

Wallerstein patří k těm postmarxistickým autorům, kteří se - zřejmě i kvůli dlouhodobému studiu africké problematiky - důsledně zbavili tendence podřizovat prostor časové dimenzi a vpouštět ho do primárně dějinně filosofických konstrukcí jen jako cosi odvozeného. V jeho myšlení tedy nenalézáme tak typický (bohužel) obrázek prosté juxtapozice jednotlivých národních států, které všechny, byť v různých obdobích, procházejí zákonitými vývojovými stupni zapsanými snad na velikém svitku kdesi nahoře. Jsou totiž státy a státy - podle toho, jakou funkci v mezinárodní dělbě práce zastávají jejich ekonomiky. Jednota světového systému, se kterou pracuje Wallerstein, je vždy skutečně jednotou dosahovanou skrze konkrétní souvislost působení, nikoliv školometsky postulovanou na základě četby posvátných textů mladého Marxe a Engelse pojednávajících o univerzálních dějinách. Už tím je dáno, že vývojové trajektorie jednotlivých prvků světového systému se mohou navzájem dosti podstatně lišit a žádná "univerzální vývojová zákonitost" proto v analýze nestraší. Tam, kde se věřící upadající marxistické církve vypořádávají s rozdíly mezi jednotlivými světovými regiony bagatelizací, ignorováním a zdůrazňováním jejich pouze přechodného charakteru, Wallersteinova teorie rozdíly respektuje a v rámci možností se je snaží pochopit a vysvětlit.

Osmdesátiletý Wallerstein byl jako řada příslušníků jeho generace (ale ještě ve větší míře se to týká generace další) ovlivněn obecnou teorií systémů. Na rozdíl od jiných autorů čerpajících ze stejného zdroje bychom ho však mohli označit za jakéhosi spíše "introvertního" systémového teoretika. Když budeme totiž zohledňovat otázku prostředí, v němž kapitalistický světový systém funguje, brzy si povšimneme, že u Wallersteina je prakticky takřka všude převedena na otázku vnitřního prostředí. Pokud bychom studovali vývojové meze, takřka vždy narazíme na vnitřní meze, atd. Jinak řečeno, podle Wallersteina světový kapitalistický systém chová takřka všechny své podstatné problémy uvnitř sebe sama. To ovšem znamená, že kdykoliv přijde řeč na přírodní prostředí, Wallerstein nám příliš nepomůže, protože věci nedomýšlí do konce, ale pouze registruje. I když možná, že jde jen o společný instinkt těch, kdo končí s analýzou přesně v okamžiku, kdy by musela notně pošramotit vyhlídky na podání svátosti univerzální emancipace. Univerzální emancipace byla ovšem v moderních dobách vcelku důsledně podmiňována překonáním jakéhokoliv materiálního nedostatku, a to je podmínka, kterou si přemnožené lidstvo na konečné a značně již vydrancované planetě prostě nemůže nárokovat. Politika se ve stále větší míře stává hrou s nulovým součtem, kde vítězství jedněch je vždy podmíněno porážkou druhých - lékaři si mohou pomoci jedině na úkor sester, mládež leda na úkor důchodců, chudí na úkor bohatých. Zisky mohou být příležitostně značné, ale vždy půjde jen o přerozdělování zmenšujícího se koláče, při němž bude platit starořímská zásada vae victis (běda poraženým).

■ ■ ■

Wallersteinova perspektiva, v níž se rýsuje období nestability světového kapitalistického systému, je v jiném smyslu též příslibem příslovečných "zajímavých časů". Jak už bylo řečeno výše, v takovémto období často neexistuje zřejmá symetrie mezi příčinou a účinkem. Kdo se nezdráhá jednat, může příležitostně způsobit účinky opravdu nečekané. To však vůbec neznamená, že opravdu dosáhl toho, co zamýšlel, nebo že takových nebo jiných účinků může dosahovat soustavně, později, za jiných okolností. Autorita získaná v podobném období na základě zkusmého uplatňování poddůstojnických ctností bude proto zpravidla ošidná, protože jednotlivý úspěch ani v nejmenším neznamená, že ten, kdo ho dosáhl, také opravdu chápal, co dělá. Naopak - je dosti pravděpodobné, že prostě zkusil štěstí, a ono to náhodou vyšlo. Takovéto laciné úspěchy stoupají nebezpečně do hlavy a předcházejí pád. Rituál zvonění klíči, který zaznamenal ojedinělý úspěch v roce 1989, Čechům dnes v praxi už moc nepomáhá, stejně jako Íráncům vyvolávání náboženských hesel z teheránských střech, při jehož výkonu už byli mnohokrát zmláceni nebo postříleni. Libyjští povstalci, kteří ozbrojeni převážně sečnými a bodnými zbraněmi a téměř nikdy nic nestrefující bez významného odporu obsadili východ země, uvěřili vlastní propagandě a hlásali zaručenou porážku Kaddáfího v okamžiku, kdy na ní měli pouze tvrdě pracovat. Když improvizované jednotky rebelů střílely na všechny strany, zahazovaly do písku zásobníky z poloviny plné drahocenné munice a namísto zajištění kontroly nad bojištěm a neprodleného postupu vpřed celé noci oslavovaly, bylo to možné jedině proto, že podle jejich názoru byl prostě už Kaddáfí stejně vyřízený a zbývalo jen dojet si do Tripolisu pro jeho hlavu, kterou získají stejně snadno jako hlavy jeho podřízených ležících v tripolské márnici. Skutečnost se ovšem k jejich představám zachovala poněkud macešsky a bez pomoci cizinců - jejichž pozvání Kaddáfím ještě nedávno vydávali za důkaz neodvratně se blížící porážky - se jim sotva podaří více než jen udržet zlomek toho, co kontrolovali ještě před několika dny, pokud ovšem neskončí naprostou porážkou. Takto dopadne každý, kdo v nestabilní situaci na základě výjimečného úspěchu, jenž ve skutečnosti nebyl jeho zásluhou, uvěří ve vlastní "magické schopnosti". A pretendentů slibujících davům modré z nebe bude nepochybně přibývat...

Albert Camus kdysi napsal:

"Ze vzdálených končin tohoto dlouhého putování cestami revolty k nám nedolehnou žádné výrony optimismu, jenž nám je v našem nejhlubším neštěstí k ničemu, nýbrž slova statečnosti a inteligence, která mají v přímořských oblastech stejnou váhu."

Mějme tato slova na paměti, až zase někdo ze všech sil přivírající oči a zacpávající si uši před nepříjemnými skutečnostmi označí slepotu a hluchotu podmiňující falešný ideologický optimismus za svatou povinnost a vlastní intelektuální zbabělost a nepoctivost bude prezentovat coby vrcholný výkon svobodného ducha. V příštích letech bude nepochybně možno destabilizovat mnohé z toho, na co jsme dnes až nepříjemně navyklí - ale to ještě ani zdaleka neznamená, že to také povede ke změnám k lepšímu. Často tomu bude zcela opačně - a proto není naprosto nic divného na požadavku myslet ještě před jednáním. K údajným vlastnostem křesťanského Boha prý patří, že může odpouštět těm, kdo nevědí, co činí. Pokud bychom ovšem trvali na uplatňování této zásady v praktické politice, podobali bychom se libyjským povstalcům nebo předválečným německým komunistům a byl by to ten nejjistější recept na naprostou katastrofu.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 14.3. 2011