Jablka pro Popelku aneb Naše otravné příběhy

12. 5. 2011 / Karel Dolejší

Narativy západní kultury byly už jednak prostřednictvím kulturního imperialismu vnuceny takřka celému světu (a kdo upozorňuje na jejich nesamozřejmost ve vztahu k jiným tradicím, je obyčejně označen za reakcionáře), jednak jsou velmi hluboce zarostlé i do zdánlivě kulturně a ideologicky neutrálních vědeckých teorií. Variabilita těchto narativů přitom není právě největší; vedle často vysmívané marxistické představy, podle níž jsou revoluce "lokomotivami dějin" táhnoucími vpřed skrznaskrz racionální historický proces směřující k pokroku a osvobození, můžeme směle položit různé liberálně konzervativní funkcionalistické teorie, v nichž je každá krize vždy a pouze "krizí růstu" uvolňující prostor již existujícím novým politikám a přístupům - v rámci pokračování téhož jinými prostředky.

Na situaci, kdy propuknuvší krize naopak typicky zchroničťují a otvírají tak prostor pro krize následné a možná ještě hlubší - situaci, kterou právě můžeme pozorovat přinejmenším od Řecka po Súdán a od Tuniska po Afghánistán - nás tedy nepřipravilo vůbec nic. Takový neuvěřitelný skandál by koneckonců vůbec neměl existovat...

Trváme-li ovšem z ideologických důvodů na tom, že otrávená jablka musejí být ve skutečnosti třemi oříšky pro Popelku, ničeho rozumného se nedobereme - pouze o sobě můžeme hrdě prohlásit, že jsme za každé situace optimisty, ať už je skutečný stav světa jakýkoliv. Tímto způsobem se však nakonec stimuluje pouze proces hledání obětních beránků, kteří údajně nesou zodpovědnost za to, že pokrok nefunguje.

I ten, kdo není ani v nejmenším příznivcem amerického Federálního rezervního systému, musí pociťovat rozpaky nad snahami některých kruhů (buďme zcela konkrétní - tak či onak spojených se State Departmentem, který právě na mezinárodní scéně lobbuje za další "pokrok pokroku") učinit politiku Fedu zodpovědnou za katastrofální nárůst světových cen potravin. Fed je jistě instituce nevábná a nepopulární, nicméně za to, že jsme v krátkém sledu za sebou zažili katastrofální neúrody v Austrálii a Rusku; že byl v USA nastartován idiotský program výroby bioetanolu z kukuřice a i v řadě jiných regionů produkce biopaliv vytlačuje pěstování potravinářských plodin; že agrobyznys vyčerpal hlavní technologické možnosti svého poválečného rozvoje; že se (zatím lokálně) zhoršují problémy s dostupností vody potřebné k závlahám; že těžba ropy nestoupá; a nakonec, že světové zásoby potravin jsou na nejnižší úrovni za nějakých třicet let - za to všechno dohromady ani ten strašný a zlý Fed nemůže, to je prostě systémová krize. Ukazovat v této souvislosti prstem na Fed je prostě jen ubožácký populismus nejhrubšího zrna, který by daleko spíše slušel třeba Tea Party Movement než liberálním komentátorům.

Celé to nakonec až groteskně připomíná stalinské svalování viny za systémové nedostatky na konkrétní "podvratné" osoby a instituce a snahu prostřednictvím honů na čarodějnice odvádět pozornost od hledání skutečných příčin problémů...

***

Všeobecně panuje názor, že západní kultura je jaksi "z genetických důvodů" dynamická a tvořivá. Pravda ale je, že třeba na úrovni běžné umělecké tvorby můžeme dávno indikovat katastrofální úpadek západní kreativity a originality reprezentovaný záplavou "remaků" a "cover verzí", který jde navíc ruku v ruce s neschopností učit se od jiných (opak býval kdysi také velikou devízou Západu). Žijeme v éře pouhé rutiny, kdy samozřejmě očekáváme, že nové na sebe bez protestů a obtíží navleče obnošené muklovské šaty toho starého. Chcete odpovědět na novou dějinnou výzvu? Založte občanské sdružení, thinktank, komisi či politickou stranu, přijměte zákon. Neptejte se, zda tento otřepaný způsob institucionalizace je vůbec sourodý s povahou výzvy, na kterou hledáte odpověď; v každém případě vytvoříte pro své příznivce a následovníky spoustu lukrativních pozic - a jestliže přitom nakonec přes veškerý humbuk ani za mák neuspějete, můžete (podle okolností a ideologických preferencí) obvinit hloupý Fed, zlá média, komunisty, trpaslíky, sousedovy slepice, kritické intelektuály, al-Kájdu, Číňany nebo zlé kosmické ještěrky ze zákeřné sabotáže.

***

Moderna byla érou "velkých" řešení založených na byrokratizaci, mechanizaci a automatizaci a odvozovaných v poslední instanci od fosilních zdrojů využívaných ve velkém měřítku. Tento typ institucionalizace odpovědí na výzvy všeho druhu právě naráží na své meze. Ve skutečnosti je v tuto chvíli do značné míry nejasné, jaké odpovědi na současné výzvy a kde budou či nebudou účinné - kdybychom to věděli, "problémy" by nejspíše mohly být už dávno "vyřešeny". Uznáme-li ještě alespoň, že i Homo sapiens economicus koneckonců zůstává živočišným druhem, mohli bychom se bavit o zvýšení vnitřní diverzity a plasticity druhu, o individuálních "mutacích" a kulturní "alopatrické speciaci". To by ovšem znamenalo ústup od rozmáchlých institucionalizovaných řešení vytvářejících teplá místečka pro kariéry příznivců a následovníků, nárůst rizika individuálního selhání, při němž se už nelze vymlouvat na žádné cizí zlouny, a koneckonců absenci glorioly spasitele předváděné nadšeným davům na veliké národní či globální scéně.

Pro všechny, kterým se do takového experimentu ani za mák nechce, ovšem zůstávají naprosto otevřeny stávající možnosti institucionalizace a hledání obětních beránků, na které bude naložena odpovědnost za (v tomto případě) zákonitý vlastní neúspěch...