Podpora bombardování Jugoslávie, americké agrese do Iráku, vzniku Kosova, umístění amerického radaru v Brdech, nakonec i rozvrácení Libye – to všechno spolupůsobilo k tomu, že se podstatná část české demokratické veřejnosti od Václava Havla, tehdy už ne „jen“ myslitele, dramatika a disidenta, ale hlavy státu, odvrátila. Potud mají autoři kriticky se vyjadřující na adresu Václava Havla na svém blogu pravdu. Málokdo z nich však zmiňuje Havlův nesporný přínos.

Byli přece dva Havlové.

Ten první – a první i v tom pozitivním smyslu – byl člověkem, kvůli němuž jsme za totáče sedávali hodiny u rádia, abychom zachytili něco z jeho myšlenek. Četli jsme jeho texty vydávané v samizdatech a myšlenky v nich obsažené nám poskytovaly v dobách nejtemnějších duchovní vzpruhu a podporu. Moc bezmocných (1978) dávala všem, kteří měli smysly pohromadě a denně se přesto trpně podřizovali všem projevům režimu, zřetelně vědět, že jejich život, jejich naděje a budoucnost je v jejich rukou. Že na nich, na reflexi jejich svědomí, záleží.

Havlův projev k předání Ceny Erasma Rotterdamského byl v roce 1986 inspirativním projevem svobodného člověka. „Začít musíme každý u sebe“, zaznělo v něm. „Kdyby čekal jeden na druhého, nedočkal by se nikdo. Není pravda, že to nejde. Moc nad sebou samým, jakkoliv problematizována v každém z nás povahou, původem, vzděláním a stupněm vlastního sebeuvědomění, je tím jediným, co má i ten nejbezmocnější z nás. A zároveň i tím jediným, co nikomu z nás nelze vzít. Kdo ji uplatní, možná ničeho nedosáhne. Určitě však ničeho nedosáhne, když nezkusí ani to."

V době, kterou jsme žili, znamenala taková slova pro lidi toužící po svobodě obrovskou naději a vzpruhu. Jen si vzpomeňme na tu dusivou atmosféru fízlokaracie, brigád „socialistické práce“ na téměž každém pracovišti kombinovaných s frontami téměř na všechno. Nedávalo nám to samozřejmě svobodu vnější. Nemohli jsme dál svobodně cestovat, neměli jsme svobodný přístup k informacím - konečně i Havlova slova tlumočená Janem Třískou a zprostředkovaná vysílačem Svobodné Evropy, byla rušena. Byli jsme obklopeni totalitou a jejími pohůnky, to, co si myslíme, jsme mohli většinou říkat jen v okruhu lidí, o nichž jsme si myslili, že jim můžeme opravdu věřit. Havel nám však snesl argumenty sdostatek přesvědčivé, abychom si uvědomili, že na svou vnitřní svobodu rezignovat nemusíme, že můžeme zvednout hlavu. Pro spoustu lidí to bylo nesmírně důležité a nikdo mu tu zásluhu nemůže odpárat.

Když jsme založili na sklonku roku 1989 v našem městě Občanské fórum, vydali jsme trička, na nichž byl stylizovaný nápis – akronym: hawell. Ve významu Havel – dobře.

V letech pozdějších jakoby ten akronym přeskočil do angličtiny americké. Skličující vizualizací toho nového významu se stala známá fotografie, na níž se onen Hawell se slastně přivřenýma očima vine k válečnému zločinci George Bushovi. Mluví sama za sebe, není co dodat.

Mám pocit, že všemi obdivovaný Václav Havel podlehl po roce 1990 vábničce moci, které za to upsal svou duši humanisty. V jeho pozdějším vývoji jistě hrála roli i celá řada dalších aspektů – původ, životní zkušenost, antipatie ke komunismu a k Rusku, neschopnost a neochota to překonat. Pokud seznal, že tu potřebu má, už nenašel sílu se s tím utkat. Potkal jsem ho před dvěma měsíci na jisté oslavě narozenin jeho dávného kamaráda. Když se loučil, podíval se v jednu chvíli tázavě i na mne, zcela pro něj neznámého, zda k němu napřáhnu ruku. Nemohl jsem to udělat, protože jsem nemohl překonat to, čím mne a mnohé mé přátele zklamal.

Nic to však nemění na tom, že Václavu Havlovi, který nám dával naději, bych svého času podal ruku nesmírně poctěn a rád.