Josef Babor: Své mámě doporučím, ať odstoupí

18. 12. 2012 / Josef Babor

čas čtení 8 minut

Předně podotýkám, že tento článek bude silně zaujatý, neboť jsem synem paní Baborové. Přesto o své mámě budu psát jako o radní, abych si udržel alespoň minimální odstup.

Před několika dny jsem ve víru událostí na Václavském náměstí pronesl větu, že politiku by měli dělat lidé, kteří svou profesní kariérou již prokázali, že pro republiku udělali kus poctivé práce a tím pádem mají právo o ní rozhodovat.

Je tak snadné si projít životopisy těch, kteří o ní přes 20 let rozhodují. Zjistíte, že jsou to často lidé odkojení socialismem, ve kterém žijí do těchto dnů a ve kterém chtějí žít dál.

Podívejte se na životopis člověka, jenž je symbolem privatizace. Po jeho přečtení zjistíte, že pan Klaus celý svůj život žil z veřejných peněz, tedy z peněz, které podle něj byly nežádoucím způsobem přerozděleny.

A můžete pokračovat Petrem Nečasem a jít dál a dál.

Přitom tito lidé vám budou bez váhání tvrdit, že každý se musí postarat sám o sebe. O ně samotné se ale staral a stará stát, který chtějí za každou cenu demontovat.

A až v politice skončí, založí si firmu na poradenský a právní servis, nebo jako pan Topolánek se přesunou do dozorčích rad zprivatizovaných podniků. Dokonale vymyšlené. V tomto světle se ukazuje, že peníze asi opravdu byly vymyšleny jen pro chudé. Odbočil jsem.

Proč píši. Pan Patočka chce po radní Baborové, aby dělala svoji práci dobře. Víte, pane Patočko, to musíte chtít nejen po radní Baborové. Tváří v tvář vrcholné politické reprezentaci je apel novináře na jednu jihočeskou radní, aby dělala svoji práci dobře, nezlobte se na mne, trochu omezený a naivní. Dělat totiž svoji práci dobře v naší zemi absolutně nestačí. Mnohem důležitější, než dělat svoji práci dobře, je o ní mluvit a prezentovat ji ve spřízněných médiích.

To nejsou výmluvy, to je reality dnešních dní a neplatí to jen o politice.

Navíc, abyste mohli dělat svoji práci dobře, potřebujete mít kolem sebe kolegy, kteří vám připraví podklady, kterým můžete důvěřovat. Jak máte důvěřovat lidem, které vidíte den před tím v televizi, jak proti vám protestují?

Pan Prokop jde ve svém článku ještě dál a staví na setrvání jedné radní ve své funkci celé demokratické zřízení. Pane Prokope, takovou tíhu naložit na bedra jedné utrápené ženy je trochu moc, nemyslíte? Možná střílím do vlastních řad, proto přejdu na druhý konec barikády.

Kdyby paní radní kandidovala za jinou stranu, bylo by prý všechno v pořádku. U prezidentského kandidáta Jana Fischera jeho minulost nevadí, protože prozřel, omluvil se, a dnes s komunisty nechce mít nic společného.

Tak prosté.

Chcete funkci, chcete možnost rozhodovat?

Postavte se na správnou stranu. Nevíte na jakou, samozřejmě na tu naší. Pokud ne, budeme proti vám psát charty a anticharty, petice atd. Pro lidi s takovýmito argumenty také platí, pane Dolejší, že se nic nenaučili, ale také nic nezapomněli.

Beze zbytku souhlasím s tím, co dále napsal pan Patočka v článku zmíněném výše. Každý, kdo trochu zná vývoj Komunistické strany Československa ví, že se nejedná o monolitní hnutí.

Podíváte-li se čistě pragmaticky na vývoj počtu členů komunistické strany od jejího vzniku, vidíte několik důležitých momentů, na základě kterých můžete získat představu, o jaký socialismus českoslovenští komunisté usilovali.

Počet členů při založení - 130 000.

Počet členů, kteří odešli v důsledku bolševizace strany -- 90 tisíc, včetně spisovatelů jako byl Olbracht, Seifert, Vančura.

To neznamená jako u Jana Fischera, že přestali být komunisty, jenom nechtěli být organizovaní ve straně vedené Gottwaldem.

V komunistické straně zbylo 40 000 členů, ale i mezi nimi najdete mnoho významných osobností.

Zde je podle mého názoru moment, kdy se od komunistické strany odděluje proud lidí, kteří nevidí budoucnost socialismu v násilné revoluci, ale kteří socialismus chápou jako vývojovou nadstavbu kapitalismu. Co šlo aplikovat v carském Rusku, nelze aplikovat v odlišném Československu.

Tento problém komunistická strana nevyřešila dodnes a stále se nerozhodla, zda-li chce kapitalismus odstranit nebo překonat.

Někdo by řekl, o čem ten člověk vlastně píše. Ale v tom, o čem jsem psal, je myslím skrytá odpověď pro Karla Dolejšího , který srovnává radní Baborovou a radního Sloupa.

Vraťme se ještě k dalšímu vývoji počtu členů komunistické strany, který narostl v důsledku očekávané další světové války na 70 000. Ve druhé světové válce bylo zabito podle odhadů na 30 000 komunistů z celkem 120 000 zabitých spoluobčanů. Jak již bylo řečeno, jednalo se o 30 000 organizovaných komunistů. Kolik z těch zbylých 90 000 sympatizovalo s myšlenkami sociálně spravedlivé společnosti se lze jen domnívat.

A pojďme dál, počet členů po druhé světové válce narůstá až na neuvěřitelných 2,5 milionu.

Nikdo si nemůže myslet, že to bylo 2,5 milionu komunistů. Po politických procesech následoval pád na 1,5 milionů členů, které si strana s výraznou obměnou v roce 1968 udržela až do roku 1989, kdy se opět vrací na 70 000 členů, kteří se opět dají označit za komunisty.

Masovost straně jednoznačně uškodila, ale za prosovětského režimu to již nebyla strana československých komunistů, ale do značné míry strana konformistů, oportunistů a kariéristů. Těch, co dokázali včas přehodit kabáty, skartovat své svazky, a z komunisty se stát přes noc antikomunistou.

Proč to celé píši. Abych ukázal, že komunistická strana má na co navazovat, má demokratický základ, kteří ji vtiskli do vínku lidé jako Seifert, Vančura, Hašek, Hora a dalších spisovatelé, doktoři, inženýři a samozřejmě lidé z celého spektra společnosti -- ten kdo chce jména, ten kdo posuzuje lidi podle politického přesvědčení, nechť si je najde.

Jenom upozorním, že pro mnohé z nich bylo jejich celoživotní dílo víc než jejich politické přesvědčení. Politické přesvědčení je jenom část lidské osobnosti. Totiž politizovat vše, co se kolem nás děje a co nás obklopuje, je příliš jednoduché a hloupé. Chce se mi zopakovat již jednou vyřčené, více nepolitické politiky, více rozumu a pochopení, méně demagogie a útočení.

Na závěr za sebe své mámě doporučím, ať rezignuje. Udělala maximum, na co jí síly stačily. Nemá se za co stydět. Nikam neutíká. Vrací se zpátky k poctivé práci, k placení daní, čekání na důchod, k normálnímu životu. Nechť ti, kteří jí to budou mít za zlé, dokážou víc. Protože tu kaši, kterou jsme si navařili, si také musíme společně sníst.

Vzkaz pro uvědomělé studenty, protestující členy akademických a kulturních obcí, pokud náhodou budete číst tyto řádky, vězte, že nic není na věčné časy. I období 90. let a divoké privatizace najde své kritické zhodnocení včetně jeho představitelů. Zatím slavte, stavte pomníky, přejmenovávejte letiště. V minulosti to taky takhle dělali.

Ještě podotknu, že vše co jsem napsal, vyjadřuje mé osobní názory, které nejsou svázány stranickou disciplínou ani strachem.

0
Vytisknout
23055

Diskuse

Obsah vydání | 20. 12. 2012