Kritický bloc-notes

20. 12. 2012 / Josef Brož

Zajímavé je, že i konce mohou mít své nové začátky, pročež tu protentokrát opouštím v titulu ode dne (už tu byly pondělky i středy, chvíli jsem koketoval s pátkem), nechť ale zůstane pouze, co zůstati má: bude to prostě zápisník věcí a dní, jak budou přicházet: trochu osobněji laděný "kritický bloc-notes".

Výročí. Nelze ten den vynechat. Někteří si vyhrnuli kalhoty, jiní (i bez ohrnutí) zapalovali svíčky, a prezident Václav Klaus položil 18. prosince na jeho hrob na Vinohradském hřbitově věnec. Co mu asi běželo v hlavě? Politolog Jiří Pehe to má už dávno spočítané (Klausovi zbývá na Hradě dnes už pouze 77 dní), ale ani on asi nepočítal s tím, že některé lhůty mohou i své procedurální nastavování. Zažijeme vzpouru Ústavního soudu? Doufejme, že tomu tak nebude, a že nová hlava státu - bude demokraticky zvolena.

Prezident Václav Havel zesnul před rokem -- připomněl jsem si to účastí na rekviem v Týnském chrámu. Byla to mše ekumenická, což bylo rozhodnutí správné, jistě by s tím neměl problém ani legendární kněz Jiří Reinsberg, vždyť právě zde i u nás kdysi pozvolna začalo aggiornamento, což jistě nebylo právě snadné: a snadné to není ani dnes. Ano, působilo to opravdu velmi autenticky, že kněz nemluvil z kazatelny, ale stál velmi prostě před lavicemi, a že i křesťané z jiných církví, kteří se zde sešli, měli důvod tu být: i do zadních řad potom bylo slyšet to hrdelní zvolání Sváti Karáska: "Bože, pomoz..."

Sešeřelý chrám, kde nebylo vidět nikomu zvlášť na nohavice, si Havlovu památku připomněl důstojně. Ti, kteří mše nenavštěvují pravidelně, stáli jaksi ostýchavě za mříží, ten prostor a čas (a přítomnost Ducha Svatého, jak se dá očekávat) -- to vše tu budí respekt a stálý úžas. Katolická církev se loni zmocnila toho malého muže Havla a udělala s ním velkou, až příliš pompézní celebraci. Čas, který od té chvíle uplynul, přinesl místo pompy dole v podhradí chvíli k rozjímání.

Ne, nebyly tu žádné zátarasy, nikdo nikomu nešacoval tašky... jako tomu bylo o den dříve v odsvěceném kostele sv. Anny.

Odhalení. Na odhalení pamětní desky Václavu Havlovi v Divadle Na zábradlí se sešli většinou všichni s ohrnutými nohavicemi. V jednu chvíli dokonce jakýsi chlapec kontroloval, kdo nohavice má či nemá ohrnuté. Byl to samozřejmě žert, neboť svobodymilovní návštěvníci tohoto divadla -- a často velmi osobní přátele dramatika (včetně jeho bratra Ivana a jeho Dáši) nejsou přece žádní sektáři.

Pamětní deska je "amorfní dílo". Soudí alespoň Jiří Peňás, literární kritik Lidových novin, jenž toto své mínění doprovodil teatrálně několika výraznými gesty. Určitě alespoň on rozumí tomu, co říká. Já tomu ale nerozumím. Moje chyba. Sochař David Černý, který vysochal Havlův imaginární psací stůl v reliéfním gestu (bez velkého cirkusu a zadarmo) splnil prostě úkol. Domnívám se, že tentokrát pietně a skromně.

Scénické čtení Havlových textů z knihy O divadle, jež bylo vzápětí na programu pod názvem Večer s Václavem Havlem, překvapilo. Ani bych nečekal nějakou excentričnost (pominu-li vždy excentrického herce Petra Čtvrtníčka), naštěstí to ale nebyla ani žádná besídka nějaké zvláštní společnosti, ale příjemná (a místy i dosti hravá) nabídka myšlenek v podání pestrého devítičlenného ansámblu. Dlouho jsem v tomto divadle nebyl -- naposledy krátce po smrti Petra Lébla a vlastně tehdy jenom kvůli němu. Je stále těžké se na některá místa vracet, protože i když se Petr snažil vždy ctít ducha otců zakladatelů (Ivan Vyskočil tu pravidelně zahřívával svou židli), různé detaily (i přítomnost ředitelky Doubravky Svobodové, ostatně), tu nakonec... zůstávají stále přítomné.

Přibyli ale i noví herci. Marně jsem potom ve foyer hledal Marii Spurnou, abych jí řekl, jak byla výborná. Její projev, tak mistrovsky nafázovaný do sérií kratších i delších pomlk mezi slovy a jejich významy, byl mým skutečným zážitkem z večera. Paní Spurná promine, ale takhle nějak si představuji, že se hrálo v 60. letech. Civilně, ale přesně -- i formálně přesně, což ostatně dokládaly i velmi dobře vybrané Havlovy úřednicky suché komentáře, které četl herec Čtvrtníček. Režisérka Andrea Sedláčková, která si také potrpí na detailech, ale ta přemíra důrazu na formu přivedla k výroku: "Ale co ten obsah?"

Jistě, obsah... Ale když nerozumíte, co říká herec na jevišti, zmizí i obsah. To se potom nemůže nahlas zasmát ani John Bok, jehož arsenál smíchu patřil k hezkému doprovodnému zpestření večera. Ještě, že pravdoláskaři jsou lidé tolerantní...

Herečka. Za ten čas vyrostla celá nová herecká generace. Ignorance, aspoň se o to snažím, není můj program, ale... Člověk nemůže znát všechny ty mladé krásné a neklidné herce a herečky. Ale přesto. Útěchou mi budiž, že jsem se nakonec musel té jedné herečky sám zeptat, jak se to vlastně jmenuje, když jsem se marně ptal celkem pěti v oboru zasvěcených lidí. Nejsem ale žádná castingová agentura, ani barrandovský producent, abych lovil herce po foyer, že? Teď už to vím...

A nechám si to jako své tajemství večera. Aspoň jedno. Zatím se mi zdá, že ona dotyčná umí lépe zpívat než mluvit. Ale třebba se pletu. "To přijde s časem," pravil moudře profesor Jan Bernard. Jistě, čas zhojí nejen rány, ale i obrousí hrany. A prohloubí jistě i výraz.

Dlouho jsem si jinak sliboval, že se musím sem do divadla zajít podívat na Zdenu Hadrbolcovou, ale z Brna to přeci jenom bylo trochu z ruky. V Praze už to snad bude trochu jednodušší. Vzdálenosti ale nejsou to podstatné, když máte důvod. I z jednoho zdánlivého konce může přijít nový začátek.

I když se už nikdy nevrátí celý ten dávný malostranský Rubín, vypadá to s příchodem Davida Czesaného do vedení divadla nedávno, že i pro něj se tu otevřely perspektivy: pokud je zase něco nebo někdo nezhatí (dosaďte si kdo). "Musíte rychle všechno ještě dohnat... do konce roku," řekla spiklenecky ředitelka Svobodová. Všechno asi už nezvládnu vidět, paní ředitelko...

Ale nikdo nevidíme za roh. Přejme si s koncem světa... třeba méně prázdných gest. A vše dobré do nového světa. Ať je ten svět, jenž má odejít, od zítřejšího dne pryč. Zdá se mi opravdu, že jedna éra končí, a ta druhá, ještě dosud bez dobré schopnosti sdělit nám své obsahy, je už na cestě. Kněz u Týna ve své řeči pravil, že Havla si prezidentem v symbolickém slova smyslu vybrala svatá Anežka.

Inu, proti tomu už nestačí ani kriticky nabroušené pero.