Otevřme školy změnám, než z nich všichni utečou

8. 10. 2013

čas čtení 6 minut

V reakci na článek "Obrana učitele" a předchozí články pana Chába i v reakci na pana Feřteka a dalších chci jako častý čtenář Britských listů, jako rodič a trochu odborník ve vzdělávání přidat svůj pohled, píše Petr Chaluš.

Zejména se zaměřím na oblast základního vzdělání (základní školy, povinná školní docházka), střední vzdělávání je téměř neoddělitelnou součástí tématu a roli v tématu má i předškolní a vysoké školství.

V současnosti vnímám několik protichůdných trendů v českém (nejen českém) školství. Mým cílem je v tomto textu zdůraznit zejména ty oblasti vzdělávání, které trpí rozšířenou zaslepenou ignorancí velmi závažných problémů a rizik. A hlavním mým cílem je zdůraznit existenci řešení a cest, které jsou často přehlíženy jako "příliš odvážné", netradiční, okrajové a podle mě jsou téměř nutné.

Vnímám aktuálně dva velké extremistické tlaky na změnu škol, jeden je extrémně systémový a můžeme ho i vnímat jako "totalitní" nebo "konzervativní" nebo "centralizovaný". Je to tlak shora, často od politiků, úředníků, nadnárodních organizací, někdy i profesních organizací. Škola jako továrna na lidské zdroje musí účinněji fungovat, produkovat kvalitu a flexibilitu. Je potřeba měřit výkony žáků a systému, srovnávat je a zavádět opatření k většímu výkonu žáků a systému. Tato vize se dá sledovat například u zpřesňování a doplňování "povinného učiva", tendencí ke "standardům pro žáky", k "plošným srovnávacím testům žáků", ke státní maturitě formou "srovnávacího testu". Pozitivní je zájem o "rovné šance všech" a snaha o sledování "aktuálního uplatnění na trhu práce".

Druhý velký tlak na školu je extrémně individualistický a můžeme ho vnímat jako "liberální" nebo "anarchistický" nebo "decentralizovaný" nebo "humanistický". Je to tlak jednotlivců, rodičů, někdy dravých podnikatelů, někdy sociálně citlivých intelektuálů. Pohled na školu je jako na pouhou službu v naprostý prospěch dítěte a jednotlivce. Zde se měří rozvoj dítěte zejména s ním samým, s životními cíli a praxí. Hlavní je naučit se pro život, pro úspěch nebo štěstí v životě dle idejí jaké jednotlivec sdílí. Výsledkem toho tlaku jsou některé alternativní školy, některé soukromé školy a některé typy domácího vzdělávání. Pozitivní je zájem o "osobnost dítěte" o "maximální možný rozvoj potenciálu".

Z obou extremních tlaků bych vybral dvě věci, z toho první snahu o "rovné šance na kvalitní vzdělání pro všechny" a z druhého "maximální rozvoj potenciálu, osobnosti dítěte". Je to umělé rozlišení tlaků na školu, ovšem docela zajímavé může být je aspoň na chvíli přijmout jako možný popis reality.

Jaké problémy nechceme vidět a které nyní ničí jednotlivé děti a stále častěji jsou příčinou snahy utéct z běžných škol do alternativ (které mohou být skvělé, jenže jsou dostupné jen někomu, některé jsou finančně náročné -- dojíždění, školné a jiné dofinancování z vlastních zdrojů) a časem může "větší útěk" přinést "pád systému školství" nebo téměř jistě zvyšování nerovných šancí na kvalitní vzdělání.

  • Škola předává dětem informace zvenku, které jsou často nepravdivé a dobově omezené
  • Škola málo podporuje samostatnost, tvořivost, odvahu, vlastní názory a sebevědomí dětí
  • Škola často ignoruje přirozenou zvědavost a touhu objevovat
  • Škola málo podporuje sebepoznání dítěte a to, aby mu život a svět dával celkový smysl
  • Škola málo pracuje s emocemi a se sociální interakcí žáků, dopustí přílišné riziko šikany
  • Škola často ignoruje, že nejlépe se učíme jeden od druhého, žák od žáka, od souseda apod.
  • Škola se nesnaží napodobit přirozené prostředí rodiny, ačkoli je pro dítě nejbezpečnější
  • Škola vyžaduje od dětí poslouchat autoritu, a téměř neřeší, jestli je morální nebo nemorální

Uvedl jsem jen některé příklady rozšířených problémů škol, které považuji za potřebné ihned řešit.

Řešení, která vidím jako téměř jediná možná, jsou někdy odsuzována jako netradiční (i nebezpečná).

Systém školství: Řešení je povolit výraznější alternativy v rámci systému. Podpořit školy ať hledají nové cesty výuky. Podívat se do všech alespoň trochu alternativních škol v České republice a inspirovat se. Rozvíjet koncept pouze rámcových osnov, ubrat povinné učivo. Dávat důraz na kvalitu bez srovnávacího měření zbytečných detailů. A už vůbec ne tak, že srovnáváme jednotlivé žáky nebo školy mezi sebou. Ubrat kontroly školy zvenku a posílit kontrolu a zpětnou vazbu zevnitř komunity.

Vedení škol: Do školství vnést co nejvíce participativní demokracie. Rozvíjet komunitní řízení školy, kdy škola patří všem.

Rodiče: Řešení je pustit rodiče co nejvíce ke všemu, i k obsahu a formě výuky školy. Pokud jste rodiče a máte zájem o více "sebeorganizaci", rád vám poskytnu individuálně a zdarma více informací.

Žáci: Dát prostor samotným dětem, podobně jako v rodinách mají své slovo, mají ho mít i ve školách. Proměnit hodnocení na sebehodnocení žáků.

Společnost: Podpořit rovné šance a dělat podpůrná opatření v dostupnosti stejně kvalitních škol pro všechny. Využít školu jako potenciálně skvělou instituci, protože je na ní hezké že nás učí (nebo může učit) žít všechny spolu a dává nám šanci být v laboratoři budoucnosti, jak sociální tak znalostní.

A nakonec to nejlepší - učitelé: Dát důvěru učitelům jako profesionálům ať se kontrolují sami a rozvíjí silné profesní sebeurčující aktivity. Podpořit hlavně alternativní učitele, ubránit je před vyhořením, pomluvami, měřiči výsledků systému a dalšími obtížemi. Pane Chábe v reakci na váš text chci dodat, že znám učitele, kteří dokážou motivovat i 40 puberťáků najednou a nezlomit je.

0
Vytisknout
9584

Diskuse

Obsah vydání | 9. 10. 2013