Od paviánů ke korytu a zpět

2. 6. 2014 / Lubomír Brožek

Pravda, paviáni neznají volby. Alfa samec takové berličky nepotřebuje. Pozici u pomyslného koryta a hierarchii tlupy určuje velikost tesáků a naprostá absence soucitu. Volby v paviání tlupě zkrátka nahrazuje genetika. Odpadá tak složitý rituál, jehož výsledky jsou mnohdy matoucí a obdaří mocí jedince schopného čehokoliv, vyjma smysluplného vládnutí.

Pokud se bude chovat, jak se očekává (tedy fakticky jako bílý kůň korporátních zájmů), může i nějaký čas přežít. Třeba v podobě mediálního simulakra, které je možné dle potřeby vhodně recyklovat... anebo zrušit. Což lze uskutečnit buď novými volbami, anebo neodkladně -- například veřejnou dehonestací, včetně "úniků telefonních odposlechů do médií" a dalších sofistikovaných nástrojů, o nichž normální paviáni nemají ani ponětí - přesto, že nás právě takovéto praktiky posouvají nepozorovaně, ale jistě k jejich teritoriu. Do machistického, bezskrupulózního světa dominantních predátorů, v němž je všechno dovoleno -- těm silnějším.

Paradoxní je, že obětí se stává mnohdy ten, který je za tristní stav plně odpovědný a ještě nedávno se na podobných praktikách sám podílel. Přinejmenším tím, že je, ještě coby aktivní alfa simulakrum (PR primus inter pares), bagatelizoval, anebo dokonce kryl. Právo ale nemůže platit "jak pro koho a jak kdy". Pokud je civilizované, a tedy nadstranické. Pokud nechce sloužit jako klacek k ovládnutí smečky. Třeba paviánů. Tam je všechno jasné. Jako facka. Jako rána do palice. Alfa samec je alfa samec, dokud hryže a tesáky slouží. Což se nedá říci o simulakru, jehož dominantní znaky nejsou více než mediální mimikry, pod nimiž se mnohdy skrývá kdosi zoufale bezobratlý. A hlavně nečitelný, Jednou, když je u koryta, chytrý jako rádio, podruhé, vykopnut, zesměšněn a ponížen, cosi na způsob idiota communi, prostě trapný blb obecný.

Jak to, že jsme si toho dříve nevšimli. Jak je možné, že jsme ještě včera konzumovali jeho kecy s trpělivostí přežvýkavců, strávili je, nechali projít bachorem, slezem, knihou a čepcem, abychom pak civěli velkýma udivenýma očima volů/voličů, co z nich, cestou za slibovaným štěstím, vypadlo. Fuj! Smrdí to a jdou na to mouchy. Takhle přece nevypadá štěstí.

Ani svět paviánů není šťastný. "Prožívají nepřetržitý stres, následkem sociálního a psychického neklidu, který si sami vytvořili. Alfa samec bez rozpaků popadne jiného samce za chlupy, vláčí ho po zemi, div nevypustí duši, nebo mu nacpe hlavu pod vodu (water boarding). Řvoucí oběť si pak na slabším samci pořádným kousnutím zchladí žáhu a napraví ego. Ten opět napadne samičku, která se následně pustí do mláděte a srazí ho ze stromu. A to vše proběhne během patnácti vteřin", popisuje dominový efekt Sapolsky a dodává: "Jsou to proradní, zákeřní a bezskrupulózní bastardi, kteří k sobě dokáží být neskutečně krutí".

Varující je, že totéž dokáže za jistých okolností i člověk. Homo sapiens sapiens, tedy druh, který sám sebe označuje za tuplovaně moudrého, k čemuž Sapolsky poznamenává: "Společenství paviánů připomíná naši západní civilizaci. Náš systém je ekonomicky tak privilegovaný, že se tváří jako by si sociální stres a teror mohl dovolit." Ano, jako bychom žili ve stínu zbožněného koryta, které láká a vábí vyvolené. A vůbec si při tom nepřipouštíme jak blízko, blizoučko od křehkých hranic civilizace začíná svět a morálka paviání tlupy. Pohrdání slabými. Nesmiřitelná nenávist k jinakosti, netolerance, xenofobie. Suma sumárum odvádění pozornosti od skutečných problémů, od skutečných viníků nastalého stresu.

Paviáni v nás mají jasno. Když bude třeba viníky označit, stačí ukázat prstem: To je cikán, to je žid, spisovatel, muzikant, pošťák...A tady, milí vlastenečtí paviáni, tady je klacek. Bijte se a řežte se. Konečně je to vaše přirozenost, že. Ale pozor na naše koryto. To je svaté, privátní, nedotknutelné. My jsme alfa samci, a kdo je víc! My máme zuby a vy máte (s prominutím) hovno. Tak mluví predátoři. Otázka zní, jak uniknout takové (predátorské) morálce. Jak jí čelit.

Paradoxní naději dává příběh jedné paviání tlupy, Sapolskym nazývané Kikaraci, s jasnou hierarchií, skupiny vyznačující se extrémní agresivitou. Avšak poté, co mnozí dominantní samci v důsledku konzumace odpadků z lidských osad pošli na tuberkulózu a počet samic se tudíž zdvojnásobil, se stalo cosi nečekaného. "Samci, kteří ve skupině zbyli", popisuje Sapolsky nastalou situaci, "vykazovali mírumilovnou povahu a bytostně cítili potřebu harmonických vztahů. Byli k sobě přátelštější a ohleduplní k samicím. Místo aby se bez ustání rvali, trávili volný čas vzájemnou péčí o srst a užívali si společnosti ostatních. Z agresivních rváčů se stali téměř hippies. Hierarchie zůstala ve skupině nadále zachována, ale obešla se bez násilí. Jakmile se k tlupě přidá nový alfa jedinec", poznamenává primatolog, "nezbude mu, než se hned zkraje oprostit od agresivního chování." Zajímavé. Opravdu zajímavé. A poučné.

Já vím, jsou to "jen paviáni". Ale zvládli bychom to i my, dvojnásobně moudří? V čase, kdy ve světě roste nevraživost a bojové tance kolem globálního posvátného koryta provází válečný pokřik a vyceněné velmocenské zuby, v čase vášní, netolerance a vzájemné nesmiřitelnosti náboženské, etnické, sociální, v čase, kdy divoká, toxická bylina blbosti prorostla mainstreamem jako bolševník, je to otázka možná naivní.

Podobně jako ještě nedávno byla naivní představa, že agresivita není hříčkou přírody, stigmatem, daností, proti níž je člověk bezmocný. Stejně jako proti blbosti. Stejně jako pavián.