Obamův carterovský moment

4. 7. 2014 / Karel Dolejší

Omezím se zde nicméně na personál vevyslanectví. Podle požadavků zdravého rozumu už měl být s ohledem na napjatou situaci v zemi z největší části dávno evakuován a pro několik desítek zbylých zaměstnanců připraven evakuační plán přímo z areálu ambasády, s využitím dopravních vrtulníků a lodí u pobřeží. To se nestalo. Prezident Obama se nepochybně zdráhá uznat vážnost situace, zdráhá se definitivně přiznat, že USA válku v Iráku prohrály. Obávám se však, že ty, jejichž životy mohou být případně ohroženy, politická kariéra dosluhujícího prezidenta příliš nezajímá a spíše by raději vyvázli, dokud je ještě čas.

Povstalce z řad islamistických sunnitů se vládním jednotkám nepodařilo zadržet a ti po postupu severně od Bagdádu nyní pomalu hlavní město obcházejí z jihu. K regulérnímu útoku na Bagdád zatím nemají dostatek sil, už teď však mohou město infiltrovat malými jednotkami a skrýt je ve zbylých sunnitských čtvrtích. Jedním z lákavých terčů je přitom právě americké velvyslanectví v tzv. Zelené zóně. Zde a na 15 km vzdáleném mezinárodním letišti je umístěno dohromady 800 amerických vojáků. S ohledem na perspektivu evakuace je to nepochybně příliš malý počet.

Evakuace se může ukázat jako nutná a může spěchat, například proto, že dojde k přímému útoku na velvyslanectví. (Ke standardní explozi sebevražedných atentátníků na přístupech ke komplexu ambasády následovaných ostřelováním z lehkých a středních zbraní. Stačil by koneckonců minomet nebo primitivní raketomet. Povstalci si sotva takovou příležitost nechají ujít.)

I trvající rušivá palba jedné přemisťující se podpůrné zbraně může znamenat nutnost komplex evakuovat. V tom případě bude třeba převézt tisíce lidí na 15 km vzdálené mezinárodní letiště, odkud by pak civilisté teprve mohli zamířit do zahraničí.

Patnáct kilometrů je dlouhá trasa a přepravit tisíce lidí tak daleko zabere nemalý čas. Kdekoliv po cestě může kolonu zasáhnout útok. Kdekoliv může být trasa přerušena a zablokována, následovat zmatek nahrávající útoku na dlouhý konvoj vedenému kolmo na pochodovou osu. A pokud se podaří dorazit na letiště, ani to ještě neznamená, že je vyhráno.

Letiště je velká stavba, jejíž poloha je známa s přesností na desítky centimetrů a nelze ji přestěhovat. Navíc ji i letadla lze ze všech stran skvěle pozorovat. Mezi výzbrojí, kterou povstalci nedávno ukořistili vládním jednotkám, jsou nejméně dvě zbraně, jež by v této souvislosti mohly být "zajímavé".

Americký 120 mm minomet M120 má hmotnost 144,7 kg a dokáže trvale střílet trhavý granát M934 o hmotnosti 13,65 kg na vzdálenost až 7 240 m každých 15 sekund. Střepiny zabíjejí, zraňují či ničí nechráněné cíle na vzdálenost desítek metrů od exploze. Zkuste se vžít do kůže pilota, který má rolovat po ranveji, na niž třeba jen občas a nepravidelně dopadají takovéto dárečky.

Stará americká 155 mm houfnice M198 je další zbraní, kterou USA dodaly irácké armádě. S municí s pomocným raketovým pohonem dokáže ohrožovat vzletové a přistávací dráhy letiště až na vzdálenost 30 km, se standardním granátem na 22,4 km. Proti minometu by měla výhodu, že povrch ranveje lze částečně rozbít a znemožnit start i v době, kdy nebude pod palbou, přinejmenším dokud nedojde k opravě. Obyčejný tříštivotrhavý granát M795 má hmotnost 46,7 kg a obsahuje 10,8 kg trhaviny. Krátkodobě dokáže zbraň vystřelit jeden granát každých 15 sekund. V běžné zemině taková věc udělá kráter hluboký přibližně půl metru a asi tři metry široký. Na betonové dráze by pochopitelně byly účinky omezeny tvrdším materiálem, i když praskliny se mohou i tak šířit dosti daleko.

Pochopitelně nelze vyloučit ani použití přenosných protiletadlových raket proti startujícím letounům.

Během evakuace Saigonu v roce 1975 došlo na letišti Ton Son Hat k zásahu jednoho letounu C-130 raketou a následně dělostřelba a trosky zablokovaly vzletové a přistávací dráhy. Nouzový evakuační plán s vrtulníky vyšel zejména proto, že severovietnamské velení vydalo výslovný rozkaz k zastavení palby na oblast, kde přistávaly americké vrtulníky nakládající americký diplomatický personál.

Nemyslím, že by tentokrát někdo nařídil podobnou zdrženlivost.

Prezident Barack Obama nerozhodl o invazi do Iráku a americkou přítomnost zde v posledních letech minimalizoval. Nenese tedy hlavní odpovědnost za to, co se v zemi děje.

To však stejně neznamená, že by nemohl být nakonec Američany připomínán zejména kvůli nepovedené evakuaci velvyslanectví v Bagdádu - podobně, jako je vzpomínán James Carter za nepovedenou záchrannou operaci v Íránu v roce 1980.