Jak se neufinlandizovat

27. 11. 2014 / Karel Dolejší

Uplynula nějaká doba a měl jsem čas o "finlandizaci" leccos podrobněji nastudovat. Mezitím se děly různé věci a ještě než letos naplno propukla krize na Ukrajině, doporučoval finlandizaci této země na stránkách České pozice Roman Joch.

Německá diplomacie pak po devět měsíců zkoušela možné i nemožné, aby zajistila politické řešení ukrajinského konfliktu; nicméně právě to až do dalšího vzdává a akceptuje, že za jinak stejných podmínek se prostě s Putinovým Ruskem dohodnout nelze. Neexistuje rozumný kompromis, protože Moskva chce všechno nebo nic - a kromě toho odmítá přesně objasnit, co to "všechno" má vlastně být.

Za vzniklé situace přichází na scénu Miloš Zeman a originálně doporučuje, aby se Ukrajina finlandizovala.

Zní to chytlavě a neotřele. Kdo má s Ruskem problémy v politické, ekonomické a bezpečnostní oblasti a nemůže doufat, že by ho v případě vojenského napadení někdo bránil, ať se prostě přizpůsobí. Ať přijme roli státu druhé kategorie, který si v zahraniční politice nemůže dovolit ani tak málo volnosti, jako vlastní vinou vstřícně předpodělaní politikové z České republiky. Ať přijme, že to není vlastní lid, kdo rozhoduje o zásadních záležitostech, ale velmocenský patron, do jehož sféry vlivu patří.

Ať se finlandizuje Moldavsko, jinak definitivně přijde o Podněstří. Kdepak aby se Moldavané sami rozhodli, zda se chtějí orientovat na západ či na východ.

Zachce-li se Rusku Narvy, jejíž přináležitost k Estonsku odmítá uznat, ať se tedy Estonsko finlandizuje, protože Západ kvůli němu přece nepůjde do války. Podívejte se na mapu a musí vám být jasné, že získá-li Rusko kontrolu nad Baltem, celé Pobaltí stejně bránit nelze.

Nedávno Rusko na poloostrově Kola nedaleko finské hranice rozmístilo protiletadlové a protiraketové systémy dlouhého dosahu S-400 ZDE a kontroluje jimi teď podstatnou část finského vzdušného prostoru, do nějž už delší dobu čas od času vysílá bojová letadla. Polsko, které žádná letadla nikam neposílá, se mimochodem řečeno chystá zakoupit na Západě mnohem méně výkonné systémy PVO/PRO, což bylo z Moskvy mnohokrát vykřičeno coby údajný akt agrese. Ale to nevadí.

Finsko, jež spolu se šesti dalšími severoevropskými státy zakládá alianci, která má oponovat ruským demonstracím síly ve vzdušném prostoru a výsostných vodách zúčastněných zemí, také nemůže počítat s tím, že by kvůli němu řekněme Německo šlo do války - ví to a samo to otevřeně konstatovalo ve svých strategických dokumentech.

Zřejmě tedy není vyhnutí: Aby se zbavilo ruského vojenského a diplomatického nátlaku, Finsko se bude muset finlandizovat.

***

To že poválečný SSSR akceptoval Finsko těsně za svou hranicí jako v zásadě demokracii západního typu s omezenými vojenskými a zahraničněpolitickými volbami nebylo výsledkem žádného mýtického institucionálního uspořádání, jak se populárně traduje. Dvakrát - v roce 1939 a pak znova v roce 1944 - se Finsko tvrdě bránilo, uštědřilo útočníkovi řadu porážek a on si byl jist, že potřetí by ho čekala stejně nepříjemná zkušenost. Uzavřely se tedy nějaké smlouvy, provozovaly se nějaké obchody a na finsko-sovětské hranici prošpikované minami zhruba stejně jako 38. rovnoběžka v Koreji poté dlouhá léta panoval klid. To neznamenalo, že v Moskvě přestali považovat Finsko za nepřítele a zanechali příprav na invazi. Znamenalo to pouze, že Moskva dobře věděla, jako cenu by za invazi musela zaplatit.

Žádné heslo finlandizace, tato obrana vlastního duševního pohodlí nabádajícího, sousedy putinského Ruska před ničím neochrání. Ochránit je může pouze pokud budou politicky, ekonomicky a vojensky silní a oživlý ruský imperialismus nebude mít žádné pochybnosti o tom, že jejich obrana by byla mimořádně tvrdá. Pokud tento pocit bude mít, lze dokonce s Moskvou diplomaticky leccos vyjednat. Pokud však tato percepce bude chybět, žádná zaklínadla nepomohou. Ani "finlandizace".

***

Po zhroucení Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě a v předvečer konce dalších zásadních smluv o kontrole zbrojení potřebuje starý kontinent novou bezpečnostní architekturu, pokud se má vyhnout velké válce. Byla by to architektura pro dobu, kdy americké angažmá zde bude postupně oslabovat. Logickým postupem pro nastolení rovnováhy sil, jež představuje základní podmínku zachování míru i případného odzbrojování kdesi v budoucnosti, je balancování proti nejsilnější mocnosti na kontinentě. Tou je Rusko. Země, jež se nevejdou pod společný kontinentální deštník na území, který gosudarové z Moskvy vidí jako Evropský poloostrov, čeká buď ozbrojená neutralita, nebo podřízení vládě Kremlu.

I Ukrajina by měla o sobě rozhodnout především sama. Navzdory tomu, co do programu nové vlády prosadili Jaceňuk a spol., je naděje na přijetí do NATO mizivá a tak to i zůstane. Nakonec tedy bude třeba volit ze zbývajících možností.

Bylo by nešťastné v osudové krizi zatlačit Kyjev do rohu a nechat jej na pospas americkým neokonzervativcům a dalším jestřábům, kteří ho politicky využijí a nakonec odmítnou nést politickou odpovědnost za důsledky. Kyjev ohrožovaný ruskou intervencí potřebuje vojenskou pomoc a zatím mu ji slibují pouze Spojené státy. Je v zájmu Evropy, aby Kyjevu učinila alternativní nabídku podmíněnou zachováním vněblokového statusu Ukrajiny. Německo to neudělá a Francie jistě také ne. Jsou to východoevropské a středoevropské země, kdo by přinejmenším mohl pomoci doplnit zásoby munice a náhradních dílů. Namísto nesmyslných a otřepaných zaklínadel stvrzujících pohodlnou nečinnost a lhostejnost.

Jinak by se Evropa také brzy mohla dočista ufinlandizovat.