A všichni budeme věřitelé
16. 2. 2015 / Ilona Švihlíková
Při nekonečných debatách o vyjednávání změny podmínek vázaných na splácení řeckého veřejného dluhu, se zapomíná na to, že nejde jen o Řecko, dokonce ani o jižní křídlo Eurozóny. Příklad Řecka jen ukazuje, jak Eurozóna přispívá ve své současné podobě k rozdílům mezi zeměmi, místo aby je zmenšovala. A ještě závažněji: reflektuje novou podobu nerovnováhy, ve které chce každý být věřitelem.
Touha být věřitelem je jen odrazem německých představ o správném hospodaření (není vhodné používat pojem hospodářská politika). V německém pojetí existují určité univerzální ctnosti, které by měly být naplňovány. A bohužel je zcela ignorováno, že v rámci makroekonomiky, či dokonce globální ekonomiky se jedná o nemožnosti. Nejde o to se samoúčelně zabývat německými obsesemi, kdyby neměly takový dopad na podobu Eurozóny a nestavěly hráz nutným změnám – pokud má Eurozóna přežít.
Začněme třeba onou mýtickou „švábskou hospodyňkou.“ Ta představuje určitý archetyp ctnostného chování. Nejenže pro pírko i přes plot skočí, ale na nouzi reaguje úsporným chováním. Toto lahodí morálním představám, ovšem aplikace v rámci celé země, nebo ještě většího celku bude nutně katastrofická. Nebyl to nikdo menší, než John Maynard Keynes, který se jal ukazovat, že to, co může fungovat na mikroúrovni v jednotlivých případech, nutně selže na makroúrovni, tedy, pokud to dělají všichni. Jedním z těchto poznatků je tzv. paradox spořivosti. Ten je postaven na ekonomice pod svým potenciálem, což velmi dobře odpovídá realitě Eurozóny. Pokud se většina ekonomických subjektů bude snažit o úspory, pak poklesne spotřeba (a ta je klíčovou komponentou HDP pro vyspělé země), což se multiplikačně projeví na souhrnném ekonomickém výkonu, který poklesne. Paradoxně – proto paradox, se tak sníží i celkové úspory. Keynes tak vlastně demonstroval, že v makroekonomice naprosto neplatí, že celek je pouhá suma částí. Keynese ovšem z německých politických stran ovládá leda tak die Linke.
Z podobné myšlenkové výbavy pak pocházejí dále jdoucí analogie od hospodaření domácnosti po stát, tj. důraz na přebytkové hospodaření za každou cenu. Ergo politika uškrcení se k smrti. Paul Krugman v této souvislosti výstižně zmínil středověké pouštění žilou, od něhož se rovněž očekávalo, že pacienta vyléčí. Pokud se tak nestalo, došlo na další fázi, která obvykle skončí úmrtím pacienta. Můžeme použít i další ironický šleh, tentokráte od Josepha Stiglitze, který (pravda v souvislosti s krizemi v jihovýchodní Asii, tenkrát na adresu MMF) poznamenal, že řešení krize by nemělo být horší než krize samotná. Německý přístup je dobře patrný např. na ústavním zákonu o vyrovnaných rozpočtech, který byl dále „exportován“ do Fiskálního kompaktu. To je jen jeden z mnoha důkazů, že současní němečtí představitelé považují své – zcestné – moralistní úvahy za tu jedinou správnou hospodářskou politiku, kterou hodlají hlava nehlava aplikovat v celé EU. Nejenže to nemůže fungovat, ale navíc to způsobuje v Eurozóně velice závažné nerovnováhy, protože úroveň zemí se nepřibližuje, ale naopak vzdaluje.
Tento postoj v sobě zároveň zahrnuje i morální nadřazenost, sestává z jakýchsi „selských rozumů“ a lidových mouder, které tak dobře znějí někomu, kdo o makroekonomii nic neví. Od morální nadřazenosti je jen krok k dogmatismu, který prezentuje německá strana při současných jednáních s Řeckem – absolutní ignorování toho, že politika fiskální přísnosti (austerity) selhala.
S ohledem na paralelu pouštění žilou, se Řecku dle tohoto pohledu ještě nepustilo dost, a musí se v tom tedy pokračovat, dokud země naprosto nezkolabuje – a že od toho není tak daleko.
Důraz na úspory nutně vede k podcenění důležitosti domácí poptávky, takže se země musí orientovat na čistý export.
Rozšiřování politiky orientované na čistý export, neboli snahy „vyexportovat se z krize“ může být spojen i s tzv. kompetitivními devalvacemi (tj. země se snaží si oslabit svou měnu, aby se staly cenově „konkurenceschopnější“, jako udělala ČNB pomocí dlouhodobých intervencí, nebo jako vedlejší výsledek kvantitativního uvolňování). Tato politika je dobře známá ze 30. let, kdy byla průvodním jevem Velké deprese. Měnové války bublají zatím jakoby pod pokličkou, oslabování yenu se negativně dotýká Číny, další oslabování eura je naopak výhodné pro Německo, protože ho dále fixuje v pozici masivního exportéra. Německý přebytek běžného účtu v minulém roce bude přesahovat 7% HDP, což je v poměru k velikosti ekonomik téměř pětkrát (!) víc než Čína, která postupně svůj ekonomický růst strukturálně narovnává.
Bohužel, nikomu se zatím nepovedlo, německému ministru financí Schäublemu vysvětlit, že globální ekonomika je uzavřený systém. Pokud je někdo věřitel, musí být někdo jiný dlužníkem. Pokud má někdo přebytky obchodní bilance, či běžného účtu, někdo musí mít deficity. To ale neznamená, že dlužník je morálně vadný. Jeho role je ve světové ekonomice důležitá, nemluvě o tom, že se historicky také může měnit a že spíše než na pozici věřitel/dlužník závisí na velikosti salda (jak přebytku, tak deficitu!) a jeho udržitelnosti.
Bez ironie je možno podotknout, že oficiální německé představy o hospodaření vycházejí z neznalosti makroekonomie. Je nutno ovšem také dodat, že k největším kritikům těchto postojů patří význační němečtí ekonomové, ať je to již Wolfgang Münchau, komentátor Financial Times a serveru Eurointelligence, či bývalý hlavní ekonom UNCTAD, Heiner Flassbeck.
Pokud je věřitel (a čistý exportér) symbolem ekonomických ctností, je pak dlužník vnímán jako zhýralý synek, který musí být po zásluze potrestán. Právě to, jak se v globální ekonomice zachází s dlužníky (státy), vede k tomu, že se všichni tak nějak snaží být věřiteli – což samozřejmě nejde.
Např. problematika suverénního dluhu patří k nejdiskutovanějším vůbec, protože se v ní velmi dobře odrážejí mocenské kontury současné globální ekonomiky. Jaký je to rozdíl mezi Spojenými státy a Japonskem, které monetizují svůj dluh ostošest, zatímco Řecko, které není měnový suverén, je v mnohem horší pozici.
(doporučuji přečíst prostý, leč šokující návrh Deana Bakera z Centra pro ekonomiku a politiku. Konstatuje v něm, že 80% řeckého dluhu drží oficiální instituce, včetně ECB, která může vytisknout peníze, aniž by byli privátní věřitelé jakkoliv poškození a aniž by to daňové poplatníky stálo jediné euro.
„Řešení“ suverénního dluhu (a deficitů na běžném účtu) si v globálním měřítku privatizoval MMF, i když by v budoucnu jeho dominanci mohly narušit struktury zemí BRICS, případně i Čína samotná jako zvláštní věřitel poslední instance. Není potřeba se dopodrobna rozepisovat o podmínkách MMF, pokud nějakou zemi popadne do drápů. Podmíněnost „pomoci“ MMF je dobře známým postupem. Na případě Řecka je možné si výstižně ilustrovat dopad škrtů v oblasti veřejných statků a v oblasti sociální, protože škrtáním opravdu nikdy žádná společnost nezbohatla. Naproti tomu daňové úniky a odlivy kapitálu oligarchických řeckých struktur, či obrovské zbrojní výdaje žádnou velkou péči ze strany MMF nevyvolaly.
Dramatický je i případ Argentiny, o kterém jsem podrobně informovala ZDE.
Argentina se proti MMF jako jedna z mála postavila a pod vedením prezidenta Nestora Kirchnera provedla tzv. default vedený dlužníkem. Jenže si na ní počíhal zástupce supích fondů, kteří skupují za drobné části veřejného dluhu, aby následně – za pomoci „spřáteleného“ soudce - vymáhal celou původní částku.
Děs, který je vzhledem k praktickým zkušenostem zacházení s dlužníky, poměrně reálný, jen podporuje snahu, aby všichni byli věřitelé. Následky jsou jasné: latentně probíhající měnové války, deflační tendence, zaškrcení domácí poptávky, stagnace. EU je v tom až po uši. Jak uvedl Joseph Stiglitz, ve svém nedávném vystoupení v Itálii, většina evropských zemí má HDP na hlavu nižší než v roce 2008. Německý styl uvažování stojí EU (a Německo samotné včetně!) 2 biliony dolarů ročně. Potenciál ztracený do budoucna se počítá obtížněji, ale je elementární vnímat, že krátkodobá politika má nutně dlouhodobé dopady. S ironií sobě vlastní, Stiglitz také okomentoval, jak politika „přísnosti“ snižuje ambice. Při třetím za sebou následujícím poklesu (triple dip, poměrně řídký jev) to bylo okomentováno tak, že „přísnost“ funguje. EU si koleduje podobně jako Japonsko – minimálně o ztracenou dekádu, ale pokud nedojde k přehodnocení politiky, o celé stagnační čtvrtstoletí.
Nevím, jestli je možné přesvědčit německé představitele, protože vůči demonstraci jakýchkoliv statistik i kritice nejvýznamnějších ekonomů, včetně svých vlastních, zůstávají zcela imunní. Těžko říct, jestli by pomohl úder Varoufakisova bestselleru Globálního Minotaura směřovaný přímo na Schäubleho hlavu. Osvícení se nekoná. Místo něho se stále víc rozpíná stagnační tma dogmat.
Diskuse