Arménská genocida vs. Jan Zahradil

22. 4. 2015 / Marek Jandák

čas čtení 20 minut

Letos uplyne 100 let systematického vyvraždění většiny arménské populace v Osmanské říši, které zorganizovala během první světové války mladoturecká diktatura. Tyto události si Arméni a nejen oni tradičně připomínají 24. dubna. Podrobněji jsem se historií těchto událostí zabýval ve svých dvou dřívějších článcích na BL, především v onom k příležitosti 98. výročí: ZDE

V mém nynějším příspěvku bych chtěl soustředit svou pozornost na iniciativu někdejšího senátora Jaromíra Štětiny za oficiální uznání arménské genocidy v českém Senátu, která probíhala před 9 lety. Důraz bych přitom chtěl klást na argumenty, proč byla tehdy odmítnuta v horní komoře dominující ODS. Rád bych se při tom kriticky vyrovnal především s tehdejší argumentací Jana Zahradila, protože na analogické problémy můžeme narazit i dnes.

V rámci řečené iniciativy uspořádal Jaromír Štětina pod záštitou Václava Havla na půdě senátu 4. dubna 2006 konferenci, na níž vedle českých odborníků vystoupili také nejpřednější světové osobnosti zabývající se arménskou genocidou. Mezi nimi byl i arménsko-americký historik Vahakn N. Dadrian, který patří v tomto oboru mezi nejužší špičku. Viz také stenozáznam z konference: ZDE

Celosvětové hnutí za uznání arménské genocidy, za které usilovně lobbuje arménská diaspora, nabralo dech v polovině 90. let. K dnešnímu dni jej podpořilo celkem v 22 suverénních států, jimiž jsou: Argentina (2003), Arménie (1988), Belgie (1998), Bolívie (2014), Francie (1998), Chile (2007), Itálie (2000), Kanada (1996), Kypr (1975), Libanon (1997), Litva (2005), Německo (2004), Nizozemsko (2004), Polsko (2005), Rusko (1995), Řecko (1999), Slovensko (2004), Švédsko (2010), Švýcarsko (2003), Uruguay (jako první na světě 1965), Vatikán (2000) a Venezuela (2005). Totéž učinilo 43 z 50 státu USA. Velmi významnými jsou v tomto kontextu také rozšířené omluvy Arménům a Asyřanům od nejrůznějších kurdských vůdců.

Jaromír Štětina (zvolen roku 2004 jako nezávislý kandidát za Stranu zelených) usiloval o přijetí obdobného deklarativního usnesení v českém Senátu. Po úvodních krocích však nedokázal získat klíčovou podporu od senátorů ODS, kteří dominovali horní komoře. Měl jsem před několika lety možnost o tom s panem senátorem mluvit a on mi řekl, že nakonec nechtěl vystavit celou snahu předem jasné porážce a svůj návrh stáhl, ještě než došlo k hlasování.

V tomto kontextu vznikl v roce 2006 také článek evropského poslance za ODS Jana Zahradila, který mne bude zajímat v prvé řadě. Jeho název „Nebezpečné manipulace“ je v lecčems vypovídající, autor v něm totiž nezakrytě flirtuje s popíráním genocidy. ZDE

Vzhledem k tomu, jak se v něm náš tehdejší i současný europoslanec oháněl arménskou lobby, považuji za férové podotknout, že on sám „dlouhodobě pracuje ve společném parlamentním výboru EU-Turecko“ ZDE a neformální skupina „Přátelé Turecka v Evropském parlamentu“ jej jmenuje jako svého člena. ZDE Existují samozřejmě i argumenty proti deklarativnímu uznání genocidy od třetích států, které nezahrnují její popírání. Například Zahradilův spolustraník, senátor Tomáš Jirsa, v jiném článku uznal fakticitu daných událostí, a přesto odmítl pokusy o uznání Českou republikou, protože by podle něho mohlo „přispět k budoucím konfliktům ve výbušném regionu“. ZDE

Také v Zahradilově „Nebezpečných manipulacích“ se naleznou legitimní body kritiky. Ony z nich, které jsou z mého pohledu těmi slabšími, se týkají smyslu deklarativních usnesení států uznávajících genocidu a jejich role v reálpolitice. Druhými a podle mého soudu silnějšími body Zavadilovy kritiky jsou narážky na nesprávnost kriminalizace popírání arménské genocidy. Zavadil tyto dvě roviny důsledně nerozlišuje, mně se však zdají klíčové pro hlubší analýzu daného tématu.

Začněme se vztahem paměti genocidy a politiky. Zahradil se obával, že evropští politikové, kteří si nepřejí vstup Turecka do EU, „cynicky kalkulují“ s tím, že tureckou společnost i elity postaví skrze arménskou otázku proti EU. „[J]de o ukázku jakéhosi evropského dějinného paternalismu a o jednoznačnou snahu dostat Turecko ‚do kouta‘ a ponížit je.“, píše. Na tyto argumenty navíc roubuje koncept „instrumentalizace minulosti“, který má kritizovat určování jedné správné verze dějin politiky. Instrumentalizaci minulosti dále bizarním způsobem spojuje s odsunem sudetských Němců (viz níže).

Podle mého názoru dědictví arménské genocidy čelí stejnému problému jako veškerá lidskoprávní agenda v mezinárodních vztazích, totiž že jej budou různí aktéři účelově využívat k dosažení svých zájmů, ale rozhodně bych nezacházel tak daleko jako Zahradil a neškrtal bych idealistické motivy evropských politiků úplně. Jsem nakloněn teorii, že v jejich případě jde spíše o mix obou. Mimo to Turecko si samo může za to, že je z lidskoprávního hlediska pro své protivníky snadným terčem. Například mezinárodní organizace Reporters without Borders zabývající se svobodou novinářského povolání ještě nedávno ve své zprávě psala: „Navzdory svým ambicím v regionu Turecko (154.) nezaznamenalo žádné zlepšení a zůstává jedním z největších vězení pro novináře na planetě.“ (World Press Freedom Index 2014, s. 5.) Vedle stále aktuální a ožehavé otázky práv dlouho a brutálně potlačované kurdské menšiny turecké vlády v podstatě od vzniku republiky vedly politiku, která aktivně zabraňovala Turecku vyrovnat se se svou rozporuplnou minulosti, včetně pracně zapomínané arménské genocidy.

Tato turecká oficiální politika se ve vztahu k minulosti omezovala na ideologické glorifikování vlastní nacionální historie - a nejen to. Turecko dokonce má i zákon postihující rouhání se proti národnímu mýtu v podobě článku 301 svého trestního zákoníku o urážce turectví, na jehož základě mimo jiné i za výroky o arménské genocidě byla obviněna a někdy i odsouzena řada tureckých intelektuálů. Mezi ně patřil například spisovatel a jediný turecký laureát Nobelovy ceny Orhan Pamuk, vydavatel a aktivista Ragıp Zarakolu, spisovatelka Elif Šafak nebo turecko-arménský novinář Hrant Dink, který byl v nastalé atmosféře nenávisti v lednu 2007 zavražděn mladistvým nacionalistou. To vše jsou závažné otázky, které musí evropští partneři při úvahách o vstupu Turecka do Unie reflektovat. Situaci rozhodně nelze redukovat na šikanování Turecka, jak to činil ve svém článku Zahradil. Dle mého názoru bychom měli našim partnerům říkat pravdu a nesnažit se uchlácholit popíráním jejich problémů na úkor podpory často heroického tamějšího disentu.

Jakkoli mohou být různá uznání arménské genocidy ze strany třetích států problematická jako zasahování politiky do historie a náchylná ke zneužití k tlaku na Turecko, vidím na nich přeci jen dva veskrze pozitivní aspekty. Zaprvé pomáhají vybalancovat masivní politické zasahování tureckých vlád do interpretace historie, na což by sami Arméni a turecký disent neměli sílu. Zadruhé přes peripetii nebezpečí, že mohou být viděni jako zrádci, pomohly tyto deklarace posílit pozici tohoto tureckého lidskoprávního disentu. Přinejmenším co se týče arménské otázky, dnes turečtí občané vědí, že celý svět o ní ví něco, co oni ne. To zásadním způsobem ovlivňuje tamější intelektuální klima.

Jan Zahradil se v „Nebezpečných manipulacích“ kriminalizace popírání arménské genocidy dotýká pouze okrajově v souvislosti s návrhem francouzského zákona, který měl trestat popírače odnětím svobody až na jeden rok a pokutou do výše 45 000 eur. V tomto bodě se zamítavou reakcí našeho europoslance souhlasím, ba dokonce zacházím ještě dále v tom, že odporuji jakékoli kriminalizaci výkladů historie, byť by byly sebezvrácenější, včetně popírání holocaustu. Mám k tomu hned několik důvodů:

Zaprvé zákony proti popírání odporují svobodě slova. Zadruhé protipopíračské zákony poskytují argumenty zastáncům daleko drastičtějších druhů cenzury, například zákonů proti rouhání, což je ve většině světa stále aktuální otázka. Zatřetí jsou zpravidla přebytečné, protože reálně mohou adresovat pouze již marginalizovanou skupinu, s jejímž vlivem by si svobodná a informovaná společnost poradila sama. V Turecku, kde je skutečně zapotřebí konfrontovat názor většiny, by byl takový zákon z pochopitelných důvodů naprosto neaplikovatelný, nebo monstrózně represivní. A začtvrté jsou podobné zákony kontraproduktivní, jelikož staví popírače do pozice perzekvovaných a při procesech s nimi jim nabízí tribunu. Je to nástroj nehodný demokratické společnosti. V jeho prospěch výrazným způsobem mluví snad jen ochrana obětí před dehonestací od různých exhibicionistů a fašizujících živlů. Kolik z nich však skutečně dokázaly zákony proti popírání ochránit, když trestní stíhání popíračů jsou spíše výjimečná? A které oběti by měly být chráněny a které ne?

To neznamená, že by popírání genocidy nebylo společensky nebezpečné. Jak to vyjádřili ve svém slavném článku Profesní etika a popírání genocidy Roger W. Smith, Erik Markusen a Robert Jay Lifton: [poselstvím popíračů] „ve skutečnosti je, že vrazi doopravdy nevraždili; oběti doopravdy nezemřely; masová vražda nevyžaduje žádnou konfrontaci, žádnou reflexi, ale má být ignorována a přehlížena.“ (Roger W. Smith – Erik Markusen – Robert Jay Lifton, “Professional Ethics and Denial of the Genocide”, in: Hovannisian (ed.), Remembrance and Denial (1999), s. 289.) Domnívám se, že řešení problému popírání leží v morální a historické diskusi, nikoli v definování přípustného a nepřípustného státní mocí, která příliš často sleduje pouze vlastní agendu. Skutečný zájem o lidskoprávní otázky by neměla suplovat represivní legislativa.

Ironií je, že i země se zákony proti popírání se přesto mohou stát komplici v nových zločinech. Například Francie patří ke státům, které trestně stíhají popírače holocaustu. Příslušný zákon byl přijat za prezidentství Françoise Mitterranda v roce 1990. Na jeho základě přišel známý popírač holocaustu Robert Faurisson o místo na univerzitě (1991). Nedlouho na to Mitterrandova vláda konzistentně podporovala pachatele genocidy ve středoafrické Rwandě, kteří v roce 1994 prakticky během 100 dní vyvraždili přibližně 800 000 Tutsiů (Jones, Genocide (2006), s. 357).

Trestní zákoník České republiky má proti popírání genocidy a zločinů proti lidskosti velmi silný paragraf:

§ 405 Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia
Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.

Teoreticky by bylo možné na základě tohoto paragrafu možné někoho žalovat za popírání arménské, ale i rwandské (1994) nebo bangladéšské genocidy (1971) již dnes. Případné oficiální uznání některé z nich ze strany českého státu by takovou teoretickou žalobu nepochybně posílilo. Nastíněné právní konsekvence by byly dle mého soudu naprosto zbytečně represivní a bizarní zároveň.

Zavražděný aktivista Hrant Dink se v analogickém kontextu francouzské legislativy dokonce nechal slyšet, že pokud zákon o popírání arménské genocidy vejde ve Francii v platnost, odcestuje tam a genocidu popře. Turecká a francouzská vláda pak budou moci mezi sebou závodit o to, která jej dostane za mříže dřív – jedna pro popírání genocidy a druhá pro upozorňování na ni. ZDE ZDE Nicméně zdůrazňuji, že kritika kriminalizace popírání genocid by neměla jít na úkor naší solidarity s bojovníky s popíráním, ale spíše by měla otevřít debatu o smysluplnosti paragrafu 405 jako takového.

Nyní bych se chtěl dostat k bodům, které považuji v rozebíraném Zahradilově článku za pomýlené. Předně Zahradil nazývá události z let 1915 – 1917 „pogromy na Armény“ a spojení „arménská genocida“ užívá pouze v uvozovkách, což je součástí habitu popíračů, ba přímo jedním z jejich identifikačních znaků. Taková volba pojmů je v rozporu jak tyto termíny odborníci běžně definují odborníci na poli „Genocide Studies“.

Tvůrce slova genocida, Rafael Lemkin, si pod ním představoval „koordinovaný plán složený z různých činů směřujících ke zničení fundamentálních základů života národních skupin, s cílem zničit skupiny samotné.“ (Axis Rule in Occupied Europe, 1944.) V  pojetích dnešních badatelů se rozšiřuje okruh skupin obětí z původně akcentovaných národních a náboženských i na další, například třídní nebo sexuální. Panuje mezi nimi také přibližná shoda o více či méně explicitním začlenění nezbytnosti masového vraždění do definice genocidy jako historického pojmu, což nebylo součástí původní Leminovy koncepce. (Pro různé definice genocidy viz: ZDE ) Ve standardním akademickém úzu se za historické příklady tohoto fenoménu považují vedle nacistických vyhlazovacích kampaní také tragédie v Arménii, Bangladéši, Kambodži nebo Rwandě, abych jmenoval některé případy, o nichž panuje široká shoda. Arménský příklad při tom bývá co do aplikovatelnosti pojmu považován spíše za ten s větší shodou napříč různými definicemi. Jinými slovy, pokud kdokoli chtěl znovu definovat Lemkinův koncept tak, aby nezahrnoval anatolské události roku 1915, musel by přestat nazývat genocidou většinu jejích současných případů a tím pádem naprosto zásadním způsobem přeformulovat dnešní vědecké chápání celého jevu.

Pojem „pogrom“ pochází z ruštiny a původně se vázal masakry Židů v carském Rusku (zejm. 1881), které se odehrávaly za tichého souhlasu či přímo z iniciativy vlády. Ačkoliv přesná definice neexistuje, nicméně toto slovo je spojováno především s útoky davů, někdy za asistence ozbrojených složek, proti bezbrannému zpravidla městskému obyvatelstvu. Genocida je oproti tomu více systematickým pokusem o zničení části nebo celé skupiny, než je jednorázový útok davu.

Problém zde spočívá v tom, že Zahradil užívá pojmu pogrom jako eufemismu, namísto vhodnějšího slova genocida, které, zdá se, odmítá úplně. Zda tak činí z neznalosti, nebo vědomě, aby neurazil turecké přátele, nevím.

Pro dané období jsem měl možnost nahlédnout do amerických a německých diplomatických pramenů a do hloubky jsem pracoval mezi jinými například i s deníkem dánské zdravotní sestry Marie Jacobsenové, která prošla celým peklem genocidy a zachránila několik tisíc žen a dětí. Na tomto místě se nemusím odvolávat na autority, ale mohu za sebe tvrdit, že události let 1915 – 17 byly státem organizovanou moderní vyhlazovací kampaní mužů, žen a dětí pod záminkou deportací ve formě masakrů, pochodů smrti a asimilace dětí a mladých žen. To odpovídá pozdější definici pojmu genocida. Byl to útok na skupinu jakožto entitu. Autora tohoto slova, Rafaela Lemkina při pojmotvorbě dokonce arménský případ inspiroval. Z právního hlediska kvůli retroaktivitě a narušené státoprávní kontinuitě Turecko žalovat za genocidu nelze, ale pojem genocidy má také svou historickou dimenzi, která aplikovatelná je.

Čtenář může namítnout, nač je takové bazírování na pojmech dobré? Já se domnívám, že terminologie nabyde na důležitosti, pokud jsou voleny pojmy účelově tak, aby zastíraly minulé zločiny. Bitva o jazyk je součástí boje proti genocidě a eufemismus je zde nejvěrnějším spojencem jejích pachatelů, obhájců i popíračů.

Patrně nejkřiklavějším příkladem Zahradilova naprostého nepochopení celého konceptu genocidy a jeho zvláštní morální logiky je následující úryvek: „Termín genocida s sebou nese v evropském kontextu kromě jasné právní definice a z ní vyplývajících právních důsledků také významnou symboliku a je neoddělitelně propojen s termínem ‚holocaust‘, tedy nacistickým vyhlazováním evropských Židů. (…) Vedle toho dosavadní nerozlišující a nebezpečně krátkozraká vlna oficiálních stanovisek některých států, jež prohlásily turecké pogromy na Armény z let 1915 - 1917 za genocidu, není ničím jiným než příspěvkem k relativizaci nacistické genocidy evropských Židů.“

Pojem genocida má sice právní definici OSN z „Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia“ z roku 1948, ZDE ta je však překvapivě široká a rozhodně neodpovídá Zahradilově interpretaci. Například podle článku 3, odstavec b) stačí „způsobovat členům skupiny závažnou fyzickou nebo psychickou újmu“ se záměrem jejího částečného nebo úplného zničení (parafráze téhož článku), aby byla spáchána genocida, přičemž nemusí být nikdo zabit. Dnešní odborný konsenzus je v tomto ohledu užší než je text konvence, ale přesto s výjimkou turecké lobby a lidí v jejím gravitačním poli považují prakticky všichni odborníci události roku 1915 za ukázkový případ genocidy. Viz např. rezoluce International Association of Genocide Scholars: ZDE

Autor pojmu a výrazná individualita dějin mezinárodního práva, zmiňovaný Rafael Lemkin byl Polákem židovského původu a při holocaustu ztratil téměř celou svou rodinu. Lemkin však svůj nové pojem definoval daleko šířeji, než jej vnímá Zahradil. To se mělo stát jednak nástrojem k pojmenování a odsouzení minulých zločinů proti nejrůznějším skupinám a pak také k předcházení předpokládaných budoucích křivd. Zahradilovo bezmála kladení rovnítka mezi obecný pojem genocidy a holocaust vychází z neznalosti základních definic a kontextů, v nichž by se jako odpovědná osoba měl bezpodmínečně orientovat. Vedle toho vnímat uznání genocidy Arménů jako „nic jiného než příspěvek k relativizaci“ holocaustu mi přijde z morálního hlediska velmi pochybné. Strávil jsem několik let prací na historii vyhlazování Arménů a ani ve snu by mě nenapadlo, že bych pracoval na podkopání památky obětí holocaustu. Zastávám názor, že morálně vyrovnaní lidé si neutváří „žebříčky utrpení“, ale snaží se nestranně pojmenovávat všechny zločiny a předcházet jim. Ano, musí existovat také povědomí o různé velikosti a charakteru různých zločinů, ale stavět vnímání jejich odkazů vůči sobě do opozice mi přijde až zvrácené.

Bohužel na holocaustu zajímá Zahradila (alespoň z daného článku to tak vyplývá) především vina nacistů a potažmo Němců, protože jejich vina, jak implikuje, ospravedlňuje „naše“ české menší zločiny v podobě vyhnání Němců. Nehodlám se pouštět do interpretace této složité problematiky a omezím se na konstatování, že Zahradil se zde dopouští přesně toho, co vyčítá svým protivníkům, totiž instrumentalizace minulosti.

0
Vytisknout
11349

Diskuse

Obsah vydání | 24. 4. 2015