Dobří migranti mohou zachránit český venkov

5. 1. 2017 / Kryštof Kozák

Proč migrantům prospěje venkov? Očekávat, že se například černoši z Eritreje budou skvěle adaptovat na naši kulturu, je nebezpečná “sluníčkářská” myšlenka, kterou ale žádný reálný sluníčkář doopravdy nezastává. Proč? Protože na rozdíl od mnoha velkohubých xenofobů byl v afrických a asijských slumech a vesnicích a na vlastní oči viděl propastné kulturní rozdíly i rozdíly ve vzdělání. K adaptaci na české prostředí je proto venkov mnohem vhodnější než města, pokud tam migranti dostanou nějakou práci.

Pro představu: Problémy s integrací jsou reálné asi tak, jako kdyby vás v rámci vaší firmy vyslali na rok do Maskatu nebo nedejbože do Accry. Moc by se vám tam nelíbilo, počáteční nadšení exotikou by po prvních dvou, třech týdnech vyprchalo, a zbylo by vám ještě 11 měsíců na dost nepříjemném místě, kde se kvalita života nedá s Prahou vůbec srovnávat. Piknik ve veřejném parku? Zahrádka s pivem pod kaštany? Návštěva divadla? Procházka po městě? Koupání v moři? Ani omylem, maximálně pokud by se Vám podařilo proniknout mezi horní 1 % elity, což ale není kvůli kulturním rozdílům tak jednoduché. Po půl roce pochopíte poměrně jasně, že z nedýchatelné Accry, nebo nedejbože ze zapáchajícího Lagosu chce každý alespoň trochu rozumný člověk vypadnout co nejdál - nejlépe někam do klidu, do parku, na venkov, do přírody, odkud přišel buď sám, nebo z venkova přišli jeho rodiče. Na venkově je ale sucho a nedají se tam vydělat žádné peníze pro zabezpečení rodiny - ve městě je to v tomto ohledu trochu lepší.

Migranti jsou tedy ideální pro znovuobydlování vylidňujících se evropských vesnic. Mohou tam pracovat za férových podmínek ve firmách, které budou mít zpravidla evropské starší manažery. Pokud si takový migrant našetří dost peněz a prokáže alespoň základní znalosti češtiny, dostane státní půjčku na hypotéku. Může si koupit laciný byt, kde chce - nejlépe v oblastech, kde je volných bytů spousta. Nechceme příliš mnoho migrantů v Praze, maximálně na zaplnění chybějících pracovních míst.

V migrantských venkovských komunitách bude i malá škola, kde se učí čeština a matematika a angličtina. Každý starosta dostane k ruce státem placeného koordinátora vzdělávacího programu, aby se o to nemusel starat. Ideálně to bude nějaký opravdový sluníčkář, kterého by taková práce bavila, a navíc by mohl nerušeně splynout s přírodou a biopotravinami na čerstvém vzduchu (navíc za státní peníze, pokud možno z evropských fondů). Pokud by však tento “sluníčkář” neměl jasně měřitelné pozitivní výsledky, například v angličtině a češtině, což se měří nejlépe a nejrychleji, tak by byl vyhozen a nahrazen jiným. Ať se trochu snaží, z našich daní.

Soužití s migranty by nebylo pro místní obyvatele zpočátku snadné, nicméně lidé z vesnice dokáží ocenit, pokud někdo tvrdě pracuje a posílá sebe i svoje děti pravidelně do školy. Proto se hradba předsudků bude postupně otupovat, zejména pokud se podaří mladší migranty přivést k pití piva v místním hostinci. Akce pro celou vesnici, kdy se bude prezentovat národní jídlo či kultura, také pomohou. Xenofobie je zpravidla motivována strachem z nekontrolovaného „přílivu“ milionů lidí, kteří nás chtějí pomalu či rychleji vyhubit. Osobní zkušenost s desítkami pracovitých migrantů na lokální úrovni by měla přispět k tomu, aby se tyto iracionální strachy začaly postupně odbourávat.