Ozbrojenci, kteří už odcházeli z palestinských táborů v Bejrútu, ji donutili odejít, stejně jako několik stovek dalších neozbrojených civilistů, na samý kraj tábora Chatila. Tam na ně namířili zbraně.

Na tom rohu, během čtvrtého měsíce izraelské invaze do Libanonu, zachránili izraelští vojáci život Saně Mahmoud Sersawi. Bylo to 36 hodin poté, co dostali izraelští velitelé, kteří poslali libanonské ozbrojence do táborů, první zrávy o zvěrstvech. Tyto zprávy se nyní začínaly šířit obecněji, a tak izraelští vojáci volali na své spojence: "Nechte nám tady ty lidi a opusťte tábory!" Libanonci poslechli a předali své vězně Izraelcům, kteří je donutili pochodovat po hlavní silnici směrem k sportovnímu stadionu v Bejrútu. Sana se při vchodu na stadion ohlédla a uviděla za sebou svého manžela Hassana Hashima, manžela své sestry, Farraje Aliho Sayyeda.

Uvnitř stadionu, velkého komplexu, který měla plně pod kontrolou izraelská armáda, byly ženy odvedeny jedním směrem a muži druhým. Sana, její sestra, matka a osm jejich dětí byli za hodinu propuštěni. Hassan a Farraj zmizeli.

Tito lidé, kteří zmizeli - během masakru a po něm - jsou zapomenuté oběti masakru v táborech Sabra a Chatila. Téměř každá rodina v táborech má příbuzného nebo přítele, který zmizel. Nesmírně důležité však je, že zmizeli v době, kdy byli v rukou izraelské armády, během operace, která byla pod přímým vedením tehdejšího izraelského ministra obrany Ariela Sharona, který je nyní ministerským předsedou. Případem se nyní bude zabývat soud v Belgii.

Sharon totiž vždycky popíral odpovědnost za masakr, který spáchali libanonští ozbrojenci, ale dosud se nemusel zodpovídat za osud osob, které zmizely, když byly v rukou izraelské armády.

Zdá se nyní, že tyto zmizelé osoby budou hlavním prvkem úsilí 40 Libanonců a Palestinců, kteří přišli o příbuzné a známé, pohnat Sharona v této věci před soud.

Žaloba byla podána u soudu v Belgii letos v červnu - podle zákona, který umožňuje belgickým soudům stíhat cizince za válečné zločiny bez ohledu na to, kde byly spáchány. Žaloba obviňuje Sharona, že měl při masakru odpovědnost velitele. "Podle mezinárodního práva je odpovědnost velitele vážnější než přímá odpovědnost těch, kteří prováděli zabíjení," konstatuje Chibli Mallat, jeden ze tří právníků, zastupujících žalující stranu. "Ať jde o jugoslávské masakry anebo o zvěrstva zpáchaná v Německu či v Japonsku za druhé světové války, velitelé, kteří často byli daleko od táborů smrti, mají daleko větší odpovědnost než ti, kdy zmáčkli kohoutek."

V únoru 1983 dospěla k záběru izraelská Kahanova komise, že žádný Izraelec nenesl "přímou odpovědnost" za tento masakr, ale že Sharon měl "osobní odpovědnost". Sharon rezignoval na funkci ministra obrany, ale zůstal členem izraelské vlády.

U belgického odvolacího soudu budou Sharonovi právníci argumentovat, že by měla být žaloba odmítnuta z procedurálních důvodů. Budou poukazovat na to, že má Sharon imunitu jako šéf státu, že belgický zákon, který platí od roku 1993, nemůže být použit retroaktivně a že Sharona už posuzovala Kahanova komise.

Mallat a jeho kolegové tvrdí, že jejich případ je podle belgického mezinárodního práva "velmi ortodoxní". Pro válečné zločiny neexistuje imunita, žádná "právní akrobacie". Budou argumentovat, že Kahanova komise nebyl soud: neměla trestní rozměr. A ignorovala celou řadu faktů - zejména zmizení osob v rukou izraelské armády.