Ve své nejnovější knize "On Equilibrium" se podle redakčního názoru zapletl Saul do spousty ožehavých záležitostí, kterým by se každý generální guvernér vyhnul na sto honů pro apolitičnost své vice-královské funkce.

Když se na něho obrátila redakce novin, konkrétně její redaktor pan Paul Gessell, aby se vyjádřil, zdali si nemyslí, že by ho při diskusi sociálních problémů nějak omezovala funkce jeho manželky, dal Saul najevo svou znechucenost: "Jedná se o knížku o 320 stránkách," řekl odměřeně, "a tedy se v ní píše o spoustě nejrůznějších otázek." A navíc odpověděl otázkami: "Myslíte si, že je tam hodně názorů? Očekávali jste větší knihu? Nebo se vám zdá, že v ní něco chybí? Já osobně jsem s tou knížkou velice spokojen".

Na otázku, zdali "opatrnost" či "citlivost", která by měla souviset s jeho situací, vedla v jeho případě k "autocenzuře", odpověděl stroze: "Nemyslím si, že se jedná o nějaké 'citlivosti' ve vztahu k veřejné debatě a veřejným názorům". Konec diskuse.

Po tomto úvodu se redaktor Gessell dostal k jádru problému: Saul podrobil ve své knize zkoumání šest lidských charakteristik na pozadí historických i současných událostí včetně útoku na Spojené státy 11. září. Saul se domnívá, že Západ je aspoň částečně zodpovědný za teroristické útoky svou dlouhodobou agresivitou vůči Arabům a svým úsilím vydělávat peníze zásobováním mezinárodního trhu zbraněmi i když to má za následek vzrůst vojenských konfliktů na celém světě. "Křesťanská bojovnost způsobila mnohem větší škody než cokoliv, co je možné přičítat islámu," napsal tento autor dřívějších knih "Voltaire's Bastards", "The Doubter's Companion" a "Reflections of a Siamese Twin".

Noviny nepochybují, že Saulovy názory sdílejí mnozí sociální filozofové, i ti, kteří doma nemají ani psací stroj, nemají nakladatele, a ani takové mezinárodní množství příznivců. Jenže připomínají, že tu je rozdíl v tom, že pan Saul je manželem nejvyšší velitelky kanadských ozbrojených sil v době, kdy jsou kanadští vojáci a námořníci zapojeni do války v Afhánistanu. Kdy v tomto případě filozof zmlkne?

Podle redakce novin prý pan Saul nutí Kanaďany k tomu, aby si kladli otázku, zdali jsou ochotni tolerovat guvernérčina manžela, který vyslovuje svoje vlastní názory. Dřívější partneři (manželky či manželé) generálních guvernérů se neodvážili udělat nic kontrverznějšího než nalévat hostům čaj. Noviny připouštějí, že manželky dřívějších ministerských předsedů, paní Margaret Trudeauová a Maureen McTeerová usilovaly o své nezávislé vyjadřování a kariéru. Paní Mila Mulroneyová se držela dobrovolných organizací a paní Aline Chrétienová je v podstatě neviditelná.

Partner generálního guvernéra podobně jako partner ministerského předsedy nemá podle ústavy žádnou předepsanou úlohu, ale musí se obratně pohybovat minovým polem tradic a tabu. Jestliže tedy Saul charakterizoval George Bushe jakožto "křehkého a neohrabaného" muže, může to být sice správný názor, ale při tom jde o charakteristiku člověka, který docela dobře může být hostem v rezidenci generální guvernérky při své příští návštěvě Ottawy.

Kniha "On Equilibrium" by prý mohla být zajímavým podkladem pro konverzaci u ranní kávy v paláci Rideau Hall mezi autorem Saulem a prezidentem Bushem, zejména svou částí, v níž se píše o "paranoidní" povaze Američanů za to, že podporují trest smrti, napsaly noviny ironicky. Bush podporuje trest smrti. (Noviny nedodaly, že za svou krátkou kariéru texaského guvernéra podepsal 152 rozsudků smrti).

Podobně prý nadzvedne obočí v mnoha kruzích tvrdé odsouzení generálního tajemníka Organizace spojených národů Kofiho Annana. Saul mu totiž přičítá část viny za genocidu v Rwandě v r. 1994. Tehdy odmítla OSN žádost kanadského generála Roméo Dallaireho o vojenské posily, aby mohl udržet v Rwandě pořádek. V té době byl Annan nadřízeným generála Dallaireho jako šéf mírových operací OSN. Generál Dallaire trpí těžkými psychickými poruchami následkem genocidy a své neschopnosti zabránit jí - zatímco činitelé OSN včetně Kofi Annana dělají, jakoby se nic nestalo - tak to napsal spisovatel Saul.

Podobně pokračují noviny The Ottawa Citizen ve jízlivém tónu, když doporučují knihu "On Equilibrium" jako "fascinující" předmět konverzace, až Annan přijede do Ottawy, aby navštívil generální guvernérku.

Saul vyjadřuje i mnoho vlastních názorů k různým palčivým problémům. Vyslovil se proti trestu smrti, zastává pozici "pro-choice" (aby se mohla rozhodnout žena) v případě umělého přerušení těhotenství (které noviny označují za "potraty") a rozhodně odsuzuje dvojstupňové zdravotnictví, přestože některé provincie, zejména Alberta, se snaží zavést takový systém, kde by léčebnou péči poskytoval jak stát, tak i svobodní podnikatelé.

Panu Saulovi se dostalo kritiky za tato slova: "Island má jednoduchý zdravotní systém poskytující veškerou péči a má také jednoduchý školský systém. Výsledkem je vysoká vzdělanost, lidé se dožívají vysokého věku a platí nižší daně než lidé v zemích s dvojstupňovými systémy. Jsou to právě náklady na udržování těch stupňů a rozdílů, co nás stojí spoustu peněz".

Saul prohlásil, že není proti svobodnému podnikání, kapitalismu a korporacím - ale někteří lidé, kteří čtou jeho knihy, by mohli mít na něho jiný názor. Saul přirovnává farmaceutické společnosti, které odmítají poskytovat levné léky proti AIDS rozvojovým zemím, ke společnostem, které poskytovaly nacistům strojové zařízení, aby ti mohli účinněji provozovat koncentrační tábory. Doslova prý napsal: "Jednoduše - korporace nejsou etické. Ony totiž nejsou programovány na to, aby byly etické - jsou programovány k tomu, aby měly zájem jenom samy o sebe." V jednom rozhovoru řekl, že jen lidé mají etiku a že etičtí lidé by sice mohli být v čele korporací, ale korporace jako takové etiku nemají.

Etika je jednou ze šesti lidských charakteristik. K ostatním počítá Saul "zdravý rozum", představivost, intuici, paměť a schopnost argumentovat. Kritizuje korporace za to, že při podporování dobročinných organizací požadují, aby byly za svou dobrotivost chváleny: "Jejich jména jsou na programech, a to většinou nad názvy akcí. Lidé zpívají, tancují, bruslí a běhají ve jménu takových mecenášských korporací. Na pódiích se do omrzení děkuje vysoce postaveným technokratům před veřejností, která ani o to neprojevuje zájem".

Tato scéna podle novin velice připomíná každoroční udílení cen generální guvernérky výkonným umělcům v Národním uměleckém středisku. V určitém okamžiku vystoupí na pódium vysoký představitel firmy Bell Canada, aby připomenul přítomným včetně generální guvernérky Madam Clarksonové a panu Saulovi, kdo to platil za chuťovky a právě vypité šampaňské.

Obvykle se oba manželé staví k povinnostem generální guvernérky jako tým. Každý z nich měl svou zodpovědnost při nedávné návštěvě Německa. Jednou z hlavních úloh pro Saula bylo propagovat kanadské vinařství - a on se jí zhostil i v jiných případech s nadšením. Saul má také značnou úlohu při udělování každoročních cen generální guvernérky za literaturu. Je jedním z odměněných autorů v minulosti, úspěšným současným spisovatelem a cítí se velice dobře v kruzích literárních elit. Nemá ale platit určitou cenu za to, že je tak těsně svázán s vice-královskými aktivitami? Jenže to není něco, o čem by pan Saul hodlal diskutovat v hodinovém interview. Jednoduše prý doporučuje, aby si lidé přečetli jeho knihu.

V doprovodném článku pod hlavním titulkem napsal reportér Glen McGregor na téma, že partneři generálních guvernérů jsou tradičně "tichými společníky". Sdělil národu, že se Saul dramaticky odchýlil od tradiční mlčenlivosti. Přestože se ústava nezabývá partnery generálních guvernérů, zvykové právo přikazuje, aby se chovali co možná nejtišeji. Podle názoru profesora Ottawské univerzity pro ústavní právo Josepha Magneta by bylo proti zvyklostem úřadu generálního guvernéra, aby se jeho partner věnoval stranické činnosti. Profesor Magnet řekl, že svou činností po boku generální guvernérky Saul pomohl zmodernizovat svou vlastní pozici, ale tím, že vyjádřil vlastní názory na události 11. září zašel příliš daleko. "Konvence se vyvíjejí a já si myslím, že by bylo divné očekávat, že by se velice úspěšný člověk 20. století choval, jak se chovala žena v 19. století", řekl profesor. "Ale plamenné politické výzvy by zacházely za konvenční hranice, které omezují daného partnera".

Dřívější generální guvernér Ed Schreyer (1979-1984) soudí, že se pan Saul pustil příliš daleko svou knižní politickou diskusí zatímco je jeho paní ještě v úřadu. Jeho vlastní paní Lily prý velice často potlačovala své vlastní názory ohledně sociální politiky, dokud bydlela s manželem v paláci Rideau Hall. Místo toho raději hrála sociální úlohu, což znamená, že dodávala hřejivé teplo, lidskost a dobrotivost. To je podle generálního ex-guvernéra Schreyera ta pravá úloha pro partnera. Ten by mohl prostřednictvím svého vice-královského partnera vyjadřovat své názory vládě na soukromých setkáních s ministerským předsedou, náčelníkem generálního štábu nebo s náměstkem ministra zahraničních věcí.

Po uveřejnění obou článků se rozpoutala velice živá ba přímo bouřlivá diskuse v parlamentu. Zástupce vedoucího opozice John Reynolds tvrdě odsuzoval pana Saula, zejména za jeho názor, že k teroristickému útoku na Spojené státy částečně přispěla americká zahraniční politika, a také za charakteristiku prezidenta Bushe. Pan Reynolds požadoval, aby proti panu Saulovi zasáhnul ministerský předseda. Zejména vadila opozici nelichotivá slova na adresu prezidenta Bushe, protože jsme přece s Američany "jedna rodina" a není dobrým zvykem kritizovat "člena rodiny". Někteří čtenáři to také tak viděli a tedy se k požadavku opozice připojovali svými dopisy do novin. Pochopitelně to jiní lidé viděli jinak a ptali se, zdali i Američané na nás hledí jako na "členy rodiny", zejména na dřevaře (když zatížili dovážené řezivo z Kanady zvláštní trestnou daní ve výši 32%), oceláře, rybáře a jiné výrobce a obchodníky, kteří podle amerických názorů ruinují americké hospodářství, když se jim daří vyrábět a prodávat levněji než Američanům. Pan Reynolds chtěl patrně "napravit" situaci za každou cenu a tedy požadoval, aby se pan Saul vzdal titulu "Excellency", který mu přísluší jakožto manželovi generální guvernérky. A hned měl i další návrh, totiž aby pan Saul publikoval všechny svoje další knihy pod pseudonymem dokud jeho paní bude ve své vysoké funkci. "Přece se nejedná o názory soukromé osoby nýbrž o reprezentanta královny ("Crown"). Ostatně to byl ministerský předseda Jean Chrétien, který řekl, že jsme s Američany jedna rodina".

Co tedy ministerský předseda Jean Chrétien udělal? Omluvil se americkému prezidentovi? Ne. "Uzemnil" pana Saula? Ne. Prohlásil, že není zapotřebí ani jedno ani druhé, protože je pan Saul kanadským občanem a má tedy právo psát, co se mu zlíbí. V Kanadě existuje svoboda projevu. Pan Saul není členem politické strany, není členem vládního kabinetu a tedy má právo vyjádřit se podle svého názoru. Ve francouzštině dodal, že manželství nedělá z jednoho z manželů vězně toho druhého. Jeho manželka prý má právo kritizovat jeho samotného, ale prý je s ním spokojená s takovým, jaký je.

Když noviny přinesly tuto zprávu, opět opakovaly, čeho se Saul dopustil, takže učinily to, čemu by se řeklo, že situaci jak se patří "rozmazaly". V té souvislosti tedy navíc udělaly velkou reklamu inkriminované knize, nehledíc na to, že ukázaly, že se zřejmě politicky nekorektní názory vyskytují i v těch nejlepších rodinách. Nás obyčejné občany potěšilo, že se smíme vyjadřovat svobodně i tehdy, kdy v jiných zemích vládne přísně stádní státní mentalita.