25. 2. 2002
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Bude toto evropský voják? Vojáci myslí, že ano.
25. 2. 2002

Staneme se otrokem svých temných vášní - krutí dobyvatelé informačního prostoru?

Od 23. 2. do 1. 3. 2002 se v budově Typografie v Praze koná environmentální performance Pouštní déšť, Desert Rain. Je to technologicky mimořádně náročný taktický bojový simulátor využitý jako hra. Každá simulační hra má ale přímou souvislost se simulovanou realitou. I tato hra. Desert Rain je postaven na VR simulátoru s využitím SGI MASSIVE-2 -VR počítačového systému, známého z armádních laboratoří pro výcvik speciálních výsadkových jednotek pro tzv. městskou válku či pro výcvik řidičů bojových pěchotních vozidel. Impulsem a inspirací pro vznik performance byla skutečná událost, válečný incident v Perském zálivu v roce 1990, kde na trenažérech vyškolení američtí vojáci sestřelili z bitevní lodě - na základě počítačem vyhodnocených dat - indické civilní letadlo a způsobili smrt všech 290 cestujících. "Jde o hrozivý příklad toho, jak technické simulátory mohou narušit náš taktilní smysl pro skutečnost, pro vnímání fyzického světa." , říká Matt Adams, člen britské skupiny Blast Theory, za jejíž spolupráce hra vznikla. Nicméně ani on nedochází k jednoznačnému odsouzení kvalitativního posunu ve vývoji ničivých systémů a jejich "civilní" prezentaci. Umělec se snaží - velmi nevěrohodně - o umělecké uchopení tématu a je jím v podstatě fascinován.

Bohužel, instalace Desert Rain nedovádí poznání ošidností virtuální reality do katarze poznání nepřijatelnosti násilí, nepřijatelnosti totální kontroly a zotročování člověka informačními technologiemi. Zůstává stát na půl cesty. Nedává příležitost poznání, naopak dějovou dynamikou a dobrovolným přijetím role "lovce" odhaluje dráždivou lákavost lovu, i když jím je lov na člověka. Tím, že nás nutí přijmout pravidla lovu a "poznat dosud nepoznané", odkrývá nejtemnější stránky našeho já, tak potřebné ve výzkumech sociálního chování "univerzálního vojáka pro 21. století". Zkus si to a nebo zůstaň stát. Neptej se proč máš lovit, neptej se koho budeš lovit, jdi a lov. Přijmi logiku lovce a nebo zůstaň potenciální lovnou zvěří... Kdo by odolal?

Instalace Desert Rain vysílá skupinku šesti lidí na expedici do tmavého reálného prostoru a zároveň do nitra příběhu na virtuální bojiště. Společně prozkoumávají poušť, motely, podzemní bunkry, hledají svůj cíl a dorozumívají se vzájemně pomocí zvukové aparatury. Každý z hráčů, vybavený elektromagnetickou kartou hledané osoby, je uzavřen do izolovaného prostoru a kráčí na pohyblivé plošině, určující jeho orientaci a trasu. Okolní kyberkrajina je promítána na vodní vertikální zástěnu, polotransparentní plochu, kterou mohou hráči v rozhodujících momentech interaktivního scénáře projít a mají 30 minut na to, aby uskutečnili svoji misi, "ulovili svůj cíl", dosáhli poslední místnost, kde si pak mohou vyměnit svoje individuální zkušenosti a dojmy, které se nutně nemusí shodovat. Vstup pro veřejnost je pouze po předchozí registraci. Proč? Nikdo neřekl.

V pátek 22.2.2002 od 14.00 do 17.30 hod se uskutečnil ve spolupráci s Centrem pro současné umění Praha a agenturou Mamapapa doprovodný diskusní seminář "Trenažéry, hry a realita" v auditoriu British Councilu v Praze. Na semináři vystoupil vedle jiných odborníků na média a počítačové technologie, multimediálních tvůrců i teoretiků i Štěpán Kotrba, jehož diskuzní příspěvek k problematice psychosociálních důsledků rozmachu komunikačních technologií a virtuální reality přinášíme. Vzhledem ke svému rozsahu nebyl přednesen, nicméně se i on stane součástí dokumentace projektu Desert Rain. Vzniká tak zajímavá názorová konfrontace s příspěvky Eugena Haičmana (zde, zde a zde) k problému vlivu moderních technologií na vznik "technologické diktatury". Zvukový záznam celého semináře v češtině (příspěvky českých hostů) a angličtině (příspěvky britských autorů multimediální instalace) je ve formátu MP3 zde (1:20:00, 9,38 MB) a zde (1:15:00, 9,01 MB). Fotogalerie ze semináře je zde. Pojem "Revolution in Military Affairs" - revoluce ve vojenství je v armádních kruzích stejně atraktivní, jako "globalizace" v kruzích ekonomických. Znamená propojení simulací a reality, znamená informatizaci válečného plánování i taktických operací. Znamená, že každý pěšák bude v tomto století chodícím rozhraním vojenského strategického a taktického informačního systému. Firmy Dasa/Dornier, Pilkington Optronics a Thomson-CSF spojily své síly a začaly pracovat na Systému evropského vojáka (ESSI - European Soldier System Initiative). Armádní technologická analýza (v českém jazyce) systémů "univerzálního vojáka 21. století", (převážně na podkladech systémů firem Dasa/Dornier (vedoucí), Heckler & Koch, Dräger, Zeiss Optronik, SEL a ESG) je zde, zde a zde, zde. Z pera vojenských profesionálů, nikoliv civilních teoretiků a sociálních vědců. Pravidla příštích válek nebudou určovat umělci, ale armádní plánovači a vývojáři smrti. Pravidla příštího umění neurčují sami umělci, ale technologické rámce ve kterých se pohybují a granové univerzitní agentury, které nemusí sdělovat pravé důvody podpory tzv. "mixed reality".

Když jsem byl vyzván, abych se zúčastnil tohoto večera, věděl jsem, jakou otázku si chci položit. Otázku, která mne trápí už deset let, po které je mým hlavním pracovním i tvůrčím nástrojem počítač, deset let, po které nejvíce komunikuji prostřednictvím e-mailu. Jsou všechny nové obzory poznání pokrokem?

Otevíráme Pandořinu skřínku. Skřínku budoucnosti, kterou my všichni, kdož tu jsme, chceme spoluvytvářet a spoluvytváříme. Ať se nám to líbí, nebo ne. Otevíráme virtuální svět virtuálních potěšení, virtuálních vin i virtuálních trestů, svět virtuální trýzně i virtuální slasti.

Svět virtuálních potěšení, viny i trestu, svět virtuální trýzně i virtuální slasti

Dnešní svět je multimediální, časově diskontinuální, ahistorický, a tudíž - alespoň to tak říkáme - postmoderní. Orientaci v něm ztěžuje nikoliv nedostatek informací, ale jejich přebytek. Již dnes není jedinec za celý svůj život schopen přijmout ani desetinu všech informací, které se mu nabízejí. Stále méně mu v jeho každodenním rozhodování pomáhá vzdělání a racionální systematické poznání definované vzdělávacím procesem, stále více se uplatňují iracionální instinkty a principy fuzzy logic - rámcové rozhodování se zpřesňováním v čase. Heuristické modely opustily hranice vědeckých ústavů a zaplavily burzy, investiční instituce i vládní kabinety.

Dnešní člověk má často pocit, že je jen malou, nicotnou součástí vesmíru, který se jmenuje civilizace. Má pocit, že je svým okolím beznadějně unášen po cestách, které mu nejsou vlastní, že dělá věci, které by jinak nedělal a naopak nedělá něco hrozně důležitého, co mu stále uniká mezi prsty jako písek na poušti. To, co si obyčejný člověk bezprostředně uvědomuje a oč usiluje, je omezeno jeho sociálním "vesmírem", jeho sférou soukromého života. Ten je definován jako průnik množin zaměstnání, rodiny či přátel, vztahů formálních či méně formálních, přesto však omezených konvencemi.

Dochází k posunu hodnot.

Množství podnětů, které člověk přijímá ze svého okolí a na které musí reagovat, je přímo úměrné jeho sociálnímu kontextu, určuje míru jeho civilizačního zapojení i jeho hodnotu pro společnost.

Vytváření tohoto sociálního rámce jako pasti pro informační a tím i společenskou izolaci je jedním z prostředků, kterým lze jedince modelovat, přizpůsobovat jeho život umělým schématům, vydávaným za životní standardy a potřeby, bez kterých se prostě nelze obejít.

Člověk však nevnímá sebe a svůj životní prostor optikou "vnějšího pohledu", není schopen odstínit vnímání sebe sama a objektivizovat jej, není ani schopen vnímat institucionální rozpory a historické změny. Průběh dějin je mnohem rychlejší, složitější a mnohotvárnější, než schopnost jedince jej uchopit, pochopit a ovládnout.

Pocit odcizení světu a jeho stále se měnícím hodnotám - onomu "virtuálnímu vesmíru", neschopnost ovládat a sžít se s prostředím, které člověka obklopuje, vytváří hluboké jizvy na duši každého. I když jedinec nepropadne panice a ve snaze přetnout magický kruh sebe-ne-poznání nedestruuje své okolí, spokojen není a být ani nemůže. Cítí to, co nikdy za celou svou historii necítil. Že řád světa kolem něj se mění, jistoty a pohodlí prostředí důvěrně známého ustoupilo temnu a dráždivému magičnu dosud neobjevených možností, oné Pandořiny skříňky nikdy nekončícího objevování, nikde nekončící fantazie. Zásady a způsoby prožívání zastaraly, nové zásady buď nejsou, či svou nejednoznačností a neurčitostí neposkytují dostatečnou morální oporu.

Hodnoty zůstávají, to jen my se měníme, řekl kdosi hlasem starce a pokoušel se ukonejšit davy zneklidněných. Jean Paul Sartre prohlásil, že Marx lidem vzal Boha a nedal jim nic jiného. Dnes již lze říci, že kdyby to nebyl Marx, vzápětí by se našel někdo jiný. Objektivní nazrálost světa k tehdejší konceptuální emancipaci nedávala možnost přežití starému řádu. Ale jako všechny dobré myšlenky, i myšlenky samosprávné demokracie bylo možno použít i zneužít. Násilí, páchané na jedinci pod záminkou jeho blaha je dějinným vyústěním procesu emancipace racionality druhu Homo sapiens na cestě k vyššímu stupni organizace společnosti. Pocit zvířete v kleci zoologické zahrady je oprávněný, uvědomíme li si, že hranice imaginace jednoho dne u každého z nás narazí na institucionální omezení či na chaos v informacích, které nás obklopují. Od tohoto okamžiku přestává být jedinec subjektem společnosti a stává se objektem vztahů, ze kterých úniku není.

Hodnoty, na kterých stavěl svou dosavadní životní zkušenost, schémata reakcí a rutin se jakoby mávnutím proutku proměňují v nepoužitelný balast a slova získávají nový, jiný obsah. Neznamená-li A skutečně A, ale vyjadřuje-li tentýž název B, nevyřešíme tento pojmový a významový zmatek doživotním zakotvením jazykového standardu pojmu A... Jazyk, stejně jako svět kolem nás se dynamicky proměňuje v čase a my jsme nuceni neustále zpřesňovat své poznání a přitom nové skutečnosti popisovat starým pojmovým aparátem. Jelikož se společenský pohyb zrychlil tak, že výměnu pojmů provádíme i dvakrát či třikrát za život, naše poznání nás zrazuje na každém kroku. Člověk, narozený dejme tomu v roce 1920 poznal zkušenost světa parních strojů, byl svědkem poštovního telegrafu, objevoval spolu s génii 20. století automobily, letadla, vzducholodě. Nechal se fascinovat ponorkami aby vzápětí poznal jejich děsivou moc potopit nepotopitelné lodě na moři. Zažil války, vraždění miliónů lidí ve jménu jakkoliv vznešených či ubohých myšlenek, zažil tragédii "spravedlivých" masakrů ve Vietnamu či Koreji, byl u toho, když civilizace objevila drogy, zažil sexuální revoluci i vlny pouličního násilí, moderní se nazývala disharmonická rocková hudba i skleněné paláce stále silnějších nadnárodních korporací. Moderní se nazývaly stále ničivější zbraně i stále nesmyslnější výrobky, moderní byla televize i počítače. Pak se svět přejmenoval a vše moderní bylo rázem postmoderní. Z iluzí se staly deziluze, z okouzlení tíživé můry, ze zázraků vědy hrozby pro další život lidí i celé planety. Poprvé se člověk dostal na práh globálních důsledků své činnosti, poprvé dokázal ohrozit miliardy let trvající přírodní řád. Poprvé změnila slova své významy v protiklad a double-speak, ona mediální novořeč získala převahu nad přirozenou strukturou jazyka.

Divíte se stále, že člověk - třeba člověk jako já - tvrdí , že nerozumí pokroku a přitom se účastní jeho vytváření?

To proto, že pokrok se změnil a přitom ztratil svůj humanistický náboj, to proto, že byl člověk téměř celé století obelháván, to proto, že svět se měnil rychleji, než on sám to stačil pochopit. To proto, že děti už nectily pravidla svých rodičů, protože rodiče se těmto pravidlům sami zpronevěřili. To proto, že rodiče zapomněli svým dětem říci, že vyměnili koexistenci člověka a přírody za pohodlí urbanizace, etická pravidla svého života za blahobyt konzumerské společnosti. Rodiče vyměnili život v pravdě (byť sebekrutější) za spokojenost urbanizované zábavy, pseudopravdu, mediálně manipulovanou týmiž průmyslovými giganty, kterým dobrovolně odevzdávali svou práci. To vše se dělo a děje dodnes proto, že technologie se vyvíjely rychleji, než společenské vědy i struktury moci stačily registrovat a uchopit. A dnes se divíme důsledkům globalizace, důsledkům virtuálních burzovních her s pojmy blahobytu a bídy. Nepochopili jsme doposud sami sebe a své umístnění uprostřed světa, jeho výzvy i jeho klamná vábení. Na prahu nového tisíciletí tak musíme vyrovnat dluh, nashromážděný za několik desetiletí. Vymezit nový obsah svých slov, nový význam svých zásad, novou "společenskou smlouvu", novou definici hodnot, která by ze "starého" století převzala to dobré a dokázala jednoznačně pojmenovat to špatné. To, co potřebujeme, nejsou pouze informace; to, co potřebujeme, není jenom racionalita a formální struktury či disciplína předpisů a zákazů; to, bez čeho se neobejdeme, je pochopení sebe sama, definice morálky pro nové tisíciletí, definice návodů pro přežití. To, co potřebujeme, je poznání a pochopení všech vztahů ve společenství jedinců druhu Homo sapiens sapiens.

Informace, jako zprostředkovatel tohoto poznání selhala. Selhal neměnitelný faktor časové souvislosti jako verifikátor příčin a následků, kontinuity historie. Většinu informací dnes nemáme "z první ruky", "na vlastní oči" či "na vlastní uši". Nesáhli jsme si na ně. Princip specializace a zastupitelnosti jsme přejali nejen ve sférách rozhodování, v architektuře "polis", i své oči a uši jsme předali specializovaným "vykladačům pravdy". Zbavili jsme se tak sami postupem času vlivu na události, možnosti je přímo ovlivňovat, zbavili jsem se i možnosti přesvědčit se osobně o pravdě všedního dne. Tou byla v první fázi tohoto procesu realita, dnes je to "výpověď-o-realitě" - "informace". Ve snaze vědět stále větší množství informací z různých, často od sebe velmi vzdálených lokalit, rezignovali jsme na kvalitu. A tak s prchavostí okamžiku - přítomnosti nás zprostředkovatelé "výpovědí-o-realitě" zahrnují kusými, z kontextu vytrženými střípky světa a my tento kaleidoskop šálivých přeludů považujeme za svět sám. Obraz si utváříme z větší částí doplněním chybějícího svou představivostí a tu nám omezuje logická blokáda vzorců reakcí a chování, řinoucí se jako dramatické koncepty z médií. Mnoho lidí dnes již neví, jak se dojí kráva či jak se vyrábí párátko. Umějí ale díky médiím ovládat samopal či skákat kotoulem z jedoucího auta... Informace ztratily svůj nosič a staly se průvodcem prchavou realitou přítomnosti. Racionální poznání ztratilo v tomto kontextu svůj význam, ze střepů reality se už původní obraz slepit nedá. A tak se spokojujeme se střepy a přestáváme si uvědomovat, že nám něco chybí. Přestáváme potřebovat pravdu a spokojujeme se s náhražkami pravdy. Namísto pohledu do mikroskopu se díváme ke hvězdám a nasloucháme dvojsmyslným předpovědím novodobých astrologů, potomků podvodníka Kellyho. Namísto vědecké kritičnosti vracíme se k magičnosti mýtů. Namísto pohledu okolo sebe se díváme do rozzářených propastí televizních obrazovek či se utápíme v šalbě a klamu multimediálních helem a náš svět pohasíná spolu s nočními znělkami či titulkem GAME OVER. Kde zůstává rozum, kde zůstává kritičnost myšlení? Uvězněny v pouťovém kaleidoskopu, uvězněny v neuchopitelnosti mediálního světa.

Postmoderní jedinec je oklikou vtahován do jednoduchého schématu okamžitého života bez historického kontextu a bez spoluúčasti na budoucnosti. Takto zpracovaný jedinec je poté snadno manipulovatelný a je mu v podstatě jedno, kdo pro něj vytváří budoucnost, pokud mu subjektivně současnost - ona pseudorealita - vyhovuje. Bez historické odpovědnosti totiž schází pohnutky k účasti na budoucnosti. Je to jakási analogie podmíněných reflexů, vztažených na celou společnost.

Pokud bychom připustili ne nereálnou myšlenku, že všichni vědci budou vytvářet jedinou obrovskou znalostní encyklopedii na Internetu, zdá se nám to na první pohled jako fascinující projekt. Pokud k této myšlence přidáme další - že totiž všechny nové poznatky se online přepíší místo těch, které vlivem poznání platit přestanou, stává se projekt e-encyklopedie téměř dokonalý. Jen do té chvíle, než si uvědomíme, že za pět, deset let už nikdo nebude v tom Babylónu informací vědět, kdy která informace byla čím přepsána. A v tom okamžiku musíme připustit i možnost zneužití takovýchto informačních etalonů. Může se stát, že ve strategickém zájmu investora tohoto grandiózního projektu nebude, aby ta která informace byla lidstvu známa. Není nic jednoduššího, nežli ji nahradit jinou, která od té první bude k nerozeznání. Pouze s tím rozdílem, že nebude pravdivá... Možnost obrany před manipulací s informačními etalony prakticky neexistuje, historické bádání se nutně odkáže na týž etalon a verifikace zacyklené virtuální reality už nebude možná. Zdá se vám tato myšlenka přitažená za vlasy? Přitom je absurdní svět virtuálních informačních etalonů již dnes realitou, neboť řadu informací nemáme možnost ověřit a místo verifikace "věříme autoritám" či "vykladačům pravdy". A brzy začneme věřit i tomu, že my stojíme namístě a hýbe se iluze prostoru kolem nás. To je ale stejně zhoubné, jako věřit v konečnost vesmíru či placatost Země.

Každý jedinec má svůj strop při chápání souvislostí, následků a příčin. Složitost vztahů a vazeb sama o sobě je navíc komplikována prezentací více či méně zkratkovitou a v cíleném kontextu. Jak by měl informaci zpracovat běžný jedinec, když se o ni přou odborníci? Neschopnost a nemožnost pochopení všech vazeb nutně vede ke klouzání po povrchu. Odtud je již krůček k nezamýšlení se nad celou událostí vůbec. Relativní lhostejnost je daná čtvercem vzdálenosti a času. Záplavy v Číně (mnoho mrtvých) jsou daleko a už je to dávno. Záplavy na Moravě byly ještě dříve, ale Morava je zde, nadosah. Byly způsobeny extrémním výkyvem počasí? Musely mít tyto následky? Dosáhla terraformní činnost lidí stavu, kdy není příroda schopna vodní přívaly pohltit? Je tlak na hustotu osídlení takový, že se musí urbanizovat rizikové oblasti v nivách řek? Nejsou klimatické zběsilosti způsobeny civilizačními projevy industrializace? Nevymkl se nějaký vojenský program z kontroly? Jedinci není souzeno, aby se do důsledků zorientoval - dílem pro nedostatek konkrétních informací, dílem pro složitost vztahů a dílem pro nedostatek kapacity. Tu mu vytěžují bližší problémy - rodina, práce atd. Koho vlastně zajímá pravda o věcech vzdálených desetitisíce kilometrů?

Instinkty v propasti multimediální virtuality probouzejí naši iracionalitu.

Mechanismy, které často fungují bez možnosti ovlivnit je rozumově, jsou geneticky zakódované postupy "když A - tak A1". Jejich fungování se ladilo stovky a tisíce generací v prostředí, které se minimálně měnilo - v přirozeném světě přírody. Tak získávaly instinkty na legitimitě. V posledních letech se dostávají do konfliktu se skutečností stále častěji. Nesoulad s prostředím, kde se instinkty vytvářely a fungovaly, traumatizují jedince až na úrovni podvědomí.

Sociální i smyslové odcizení jedince přispívá k atomizaci společnosti.

Jedinec je termín, se kterým se operuje nejen v tomto zamyšlení. Důvodů je hned několik. Jedince je třeba chápat jako nejmenší součást společnosti. Jeho role jako kategorie se stává stále důležitější spolu s tím, jak roste jeho ekonomická nezávislost. Sociologické trendy směřují k větší a větší atomizaci společnosti - takže oborové, kmenové či rodinné prvky příslušnosti hrají stále méně významnou roli.

Atomizace spolu s ekonomickou soběstačností má ovšem velmi negativní důsledky na možný korektiv jednání jedince v rámci jakékoliv society. Fenomén "normality" - norma určující snesitelnost či přijatelnost chování jedince v komunitě se mění s každou komunitou, jejíž je jedinec příslušníkem. Hledání "nejmenšího společného jmenovatele" pro větší komunitu či obecnou komunitu - společnost už není odvislá od křesťanského či židovského "desatera". Pojem obecné morálky musela nahradit soustava pravidel - zákonů, které pouze vymezují problematiku nepřijatelnosti. Negativní vymezení ovšem neurčuje společenský normativ a tak základní znaky jakéhokoliv společenství - shodnost norem - je stále volnější, stejně jako vazby mezi jedinci uvnitř společenství jsou též volnější, nezávaznější. A tak jedinec, přestože je součástí několika societ (pracovní, domácnost, rodina, zájmy) se stává stále individualizovanějším, jedinečnějším, ale také osamělejším, odcizenějším. Jedince je přitom třeba chápat v těch nejširších sociálních souvislostech. Zastupuje jak CEO vlivné firmy z oboru IT, tak součást rodiny - manžela v sekundární funkci otce, milence, ale stejně tak sportovního fanouška, motoristu a uživatele mobilního telefonu, to vše najednou. Normativ společnosti mu neumožňuje legalizovat milenku (mnohoženství), ale ani mu nezakazuje pod hrozbou sankce milenku mít a své manželce lhát. Svoboda takto vydobytá ovšem produkuje nebo dává prostor pro vznik sociální schizofrenii. Snaha udržet integritu jedince v jeho sociálních kontaktech vede ke zploštění těchto kontaktů a omezení počtu množin, ve kterých se jedinec pohybuje. Necítí se být součástí velkého množství množin, redukuje četnost vztahů, stává se nezávislým.

Únikem z pasti osamělosti uprostřed davu se stává virtuální komunikace, naprosto anonymní kontakt, který lze kdykoliv ukončit. Umožnění "odlogování" a "exitu" tohoto typu komunikace dává východiska pouze zdánlivě. Relativizuje i takový pojem, jako je smrt... Game over, poblikává na nás virtuální realita herní konzole.

Důsledkem vlivů, vedoucích k atomizaci společnosti, se stává syndrom rozevírání nůžek ve vztazích jedinec-společnost. Vždy byly v historii tyto vztahy v protikladu. Díky pomalejšímu průběhu v čase měla společnost resp. jedinec možnost přizpůsobit se. Perioda, s jakou v současné době změny probíhají, vytěsňují mimo hlavní proud stále větší počet "nepřizpůsobivých" jedinců. Vytváří se tak heterogenní struktura nepřizpůsobivosti a téměř každý jedinec se dostává v některé ze svých společenských rolích do "nepřizpůsobivé" role.

Brutalita mezilidské komunikace je trýznivým zrcadlem ne-výchovy, absencí intimity fyzických kontaktů, absencí pohlazení, absencí reálného světa.

Přirozené lidské potřeby mezilidských vztahů na úrovni intimních kontaktů se setkávají s tlakem uniformní urbanizované postmoderní společnosti.

Definice sociálního postmodernismu jako ztráty historické, kontinuální civilizační zkušenosti na časové ose vede k nemožnosti sdělení mezi generacemi, k předání generační zkušenosti, poselství kontinuity civilizace.

Rovněž mizí rámce a konvence, ve kterých se mohly přirozeně realizovat. Symbolem postmoderní doby je extrémně individuální jedinec, který okolo sebe vytváří virtuální pocit absolutní soběstačnosti a nezávislosti.

Na straně druhé to jsou podle sociologů potřeby intimních kontaktů - a to v každém období svého života. Hroutící se intimita zpětně podporuje růst individuality a uzavírání se před anonymním nepoznaným a pro jedince nepoznatelným (tedy potenciálně nepřátelským) okolím. Nové trendy komunikace mohou pomoci všude tam, kde brání intimním kontaktům vzdálenost. Nové trendy komunikace ale také mohou zničit ony kontakty tam, kde jim brání pouze naše pasivita. Nemusíme vnímat člověka vedle sebe, když dojde k izolaci našich smyslů do virtuality. Jaké budou sociální důsledky takovéto zpřístupnění širokých možností komunikace nejširším vrstvám?

Budeme hovořit o superčlověku nebo o trosce?

Bude tento člověk šťastnější, či svobodnější? Paradoxně přinese určitou svobodu a nesvobodu zároveň. Absolutní volnost v čase a prostoru (mohu komunikovat odkudkoli a s kýmkoli) na jedné straně. Závislost, spojená s neustálou přítomností možného ICT kontaktu na straně druhé, vytváří novou situaci. Závislost.

Jedinec se tímto dostává on-line do světa komunikací a virtuality. Je permanentně naladěn na příjem informací. Pokud do světa on-line vstoupí bez vybudovaných ochranných mechanismů, dostává se do střetu s rizikem. Rizikem závislosti. V prvních fázích přináší vstup zdánlivě mnohé výhody. Již v samotných počátcích si vytváří nové stereotypy, které bez zabudovaných ochranných prvků mohou vést k závislosti. Ta může postupem času přerůst v závislost patologickou s případnou destrukcí jedince. Pomocnou ruku může podat uplatnění mechanismů zajišťujících jedincem definovanou míru soukromí. Máme ale právo bránit jedinci v poznání, i kdyby bylo sebe-destruktivní? Kde je pak hranice lidské individuality, kde je hranice lidské svobody?

Pomocnou ruku může podat možnost opustit komunikační svět v zájmu zachování onoho soukromí. Zazvonění telefonu ve chvilkách klidu a soukromí spouští u jedince jednoaktovku se dvěma různými konci. Telefon již vyrušil. Příjemná chvilka poklidného přemýšlení či zasnění se nenávratně ztrácí. Je zpráva důležitá? Je volající důležitý? Většina jednotlivců není policisty, kteří jsou "ve službě" vlastně i "mimo službu". Jaká je společenská povinnost být v kontaktu? A jak bude vypadat náš svět, jestliže budeme díky virtuálnímu prostoru "online" po celý svůj život?

Podobně jako při jiných technologických skocích, i zde je třeba určitého času než se "usadí zvířený prach" a lidé přijmou tento fakt za vlastní, naučí se s ním žít. Zde je možno odkázat na podobnost se vznikem a důsledky automobilismu. Nicméně podobně jako automobilismus přinesl své klady a zápory, přináší je i tato forma mobilní multimediální komunikace. Již dnes existují lidé, kteří neurotizují sami sebe neustálým čekáním na případný hovor i v místech či situacích, kam by snad ani patřit neměl - na dovolené, v intimních chvílích či v době určené k odpočinku. Jsou doloženy případy jedinců se třemi mobilními telefony. Dva pokrývají pracovní sféru pro oba operátory a jeden je určen pro "osobní" komunikaci. 24 hodin, sedm dní v týdnu.

Tato civilizace je schopna vyprodukovat jedince patologicky závislé na čemkoliv. Závislost na komunikaci, závislost na interaktivitě a virtualitě vniká masově a poměrně snadno. Velmi rychle si jedinec zvykne reagovat on-line na události a řešit je telefonem stejně, jako si zvykne odmítat problémy reálného světa jednáním a pohybem ve světě vitruálním... Virtuální svět svou imaginativností přinese daleko větší zatížení na korektivy psychiky jedince a vůli k návratu. Ale co když ten svět "reálný" je daleko méně "krásný" či daleko méně "vzrušující", nežli ten, který nás, odcizené sami sobě i svému okolí dokáže "uspokojit" svou naprogramovanou slastí? A vývoj stále směřuje k integracím vyššího řádu. Pro prolínání virtuálního a reálného světa to platí dvojnásob. A pak se zeptáme:

Je pravda to, co je realita, anebo to, co nás obklopuje?

Technologie působení médií pracují cíleně podle potřeby s celým spektrem mechanismů od těch nejzákladnějších až po vysoce abstraktní. Využívají těch nejzákladnějších archetypů a symbolů, významů barev a tvarů. Stejně efektivně aplikuje asociace na vysoce abstraktní bázi. Od primitivního podprahového sdělení až po přímou pobídku k prožitku. Jen pobídka k přemýšlení se jaksi vytrácí...

Nastává konec reálného světa?

Představy v tomto postmoderním světe více než kdy jindy dokážou spoluutvářet budoucnost. Správně vybudovaný a vhodně vedený mediální obraz může vytvořit podmínky pro vznik korelující reality. Takto vytvořená reálná skutečnost by nikdy bez této "přípravy" nemohla nastat. V současné době tedy nestačí rozhodnutí vládců, kteří realizují své záměry na platformách možného. Je nutné vytvořit ve společnosti vhodná očekávání. To je jedna z úloh médií. Záměrně teď pomíjím polarity úmyslů. Navíc kategorie dobra a zla respektive jejich vnímání není předmětem tohoto zamyšlení.

Jakákoliv technologie se dá využít i zneužít.

Příklad se nabízí sám: Jestliže firma XY ohlásí veřejně, že připravuje nový typ výrobku či služby, zvednou se hodnoty jejích akcií na burze. Přitom firma ještě nic nevyrobila a ani neprodala. Trh zhodnotil očekávání a důvěru do budoucna. Brání tedy něco podstatného tomu, aby se vytvořila naprosto virtuální firma, ale s naprosto reálnými dopady na ekonomiku? Tímto postupem jsme schopni třeba dohnat konkurenci na nějakém lokálním trhu (místní firma nic dopředu neohlásila) a trh snáze ovládnout. Brání něco tomu, aby se vytvořil jedinečný, ale nereálný výrobek, který by přitom ovlivňoval reálný svět?

Multimediální hry se nemusí omezovat jen na vojenské či firemní a konkurenční prostředí. V globalizovaném světě se může týkat i kreditu a existence států či celých státních útvarů. Existence pravidel, generovaných mamutími konglomeráty korporací v době komunikační globalizace odsunuje na druhou kolej i řád světa generovaný státními útvary - lidmi v oné imaginární "polis". Prochází vertikálně i horizontálně napříč celosvětovou populací (každý patříme k spotřebitelům i spolutvůrcům tohoto "nového pořádku") a naprosto ignoruje jakákoliv pravidla. Pravidla lidskosti, pravidla morálky i spravedlnosti. Pravidla odpovědnosti. Již dnes by nebyl pro významnou firmu problém "zakoupit" si menší stát - křeslo v OSN není jistě k zahození. A neděje se tak? Víme to určitě, nebo se pouze uklidňujeme?

Praxe potvrzuje "inženýrství budoucnosti", takže i náš současný reálný svět vděčí za svoji existenci dříve navrženým a realizovaným koncepcím virtuální budoucnosti, vděčí za svou - mnohdy neutěšenou podobu oddělením, plánující naše budoucí potřeby, naše budoucí pocity, náš budoucí svět.

Svět virtuálních potěšení, svět virtuální trýzně i slasti.

Dochází k deformaci informace transformací. Vezměme hypotetický příklad, kdy o dané události máme k dispozici všechny informace. Chceme je předat svým "klientům". Komu vlastně informace zprostředkováváme? Běžný jedinec, který se v problematice neorientuje, potřebuje jinou úroveň výkladu a podle potřeby zasvěcení do pojmů a vztahů mezi nimi. Již zde je možné přizpůsobit výklad terminologie budoucím potřebám. Klienti nejsou schopni (ale ani ochotni) konzumovat celou informační šíři. Prvním krokem při zpracování je tedy odstranění redundance. Přesto zůstává informací příliš a je nutno je zhutnit, převést na jednodušší obecně přijatelné symboly a atributy - tak, aby se daly nejen sdělit, ale i pochopit. Již nyní se skutečnost může více či méně odchylovat od původního obrazu přes veškerou snahu o pravdivost, serióznost a objektivitu. S tímto polotovarem lze pak dále pracovat.

Žádná ze současných mediálních technologií není schopna dodat tak obrovské množství informací v tak krátké době od jejího vzniku, jako internet. Snahy o maximalizování jeho vlivu jsou zřejmé. Tím, že absorboval technologicky všechna ostatní média (tisk, rozhlas, televize) vytvořil jakousi mediální nadmnožinu (přes internet se teoreticky nechá každá informace přečíst, vyslechnou i zhlédnout). V současné době brání jeho hegemonii cena koncových zařízení a s tím související rozšířenost.

Jednotlivec je základní jednotkou davu.

Abychom mohli předvídat chování jedince, musíme znát jeho vzorec chování . Jeho virtuální svět.

Při libovolném zpracovávání informací musí být vždy přítomné časové hledisko minulost - současnost - budoucnost. Jedinec má tendenci přijmout či uvěřit informaci, které uvěřit chce. Má-li tedy na výběr mezi barvami, sáhne po své oblíbené. Předchozím působením jiných informací je možné oblíbenou barvu u jedince vypěstovat.

Virtuální světy nahrazují skutečnost.

Pokud se o někom řekne, že žije ve vlastním světě, má se obvykle za to, že zmíněný jedinec je více či méně odtržen od "reálného", "skutečného" světa. Pocit takového vnímání světa je ovšem kolektivní dílo. Člověk, který po ráně do levé tváře nastaví i levou, žije-li v jiných společenských vztazích, kde platí oko za oko, zub za zub, nutně vytváří svůj vlastní virtuální svět. Je logické, že by to mohlo fungovat i naopak. Nicméně i většina žije ve svém virtuálním světě, který ovšem považuje za reálný. Dotaženo do konečné podoby, každý jedinec si okolo sebe vytváří svůj virtuální svět, který považuje za "reálný". Genetickou výbavou, výchovou a dalšími vlivy tento svět dostává individuální tvář. Jednotlivé znaky sdílí s dalšími jedinci a vytváří tak skupiny a společenství, společnou množinu znaků sdíleného virtuálního světa. Utváření virtuálního světa jedince se děje permanentně. Neustále přijímá celé spektrum podnětů a není schopen je třídit na reálné a nereálné. Člověk vnímá zhruba 80 % informací opticky. Oči jsou branou do mozku. Ve zbývajících 20 % hraje svou roli sluch. Obě složky -obraz a zvuk - tedy tvoří drtivou většinu podnětů. Vývojově starší čidla (hmat, čich, chuť) slouží dnes spíše k ověřování. Obraz a zvuk se dá současnými technologiemi přenášet, zpracovávat, digitalizovat a uchovávat. Vliv jednotlivých podnětů se kombinováním nesčítá, ale násobí, působí mnohem věrohodněji - viz marný zápas rozhlasu či němého filmu proti pohodlí televize. Využitím multimediálních prvků dosahujeme tedy řádově vyšší účinnosti působení.

Negativní vliv industriálně generovaného virtuálního světa je patrný zejména u mladší generace, pro které je přirozenější vnímání, učení a vzorce chování si teprve vytvářejí. Model počítačových her podsouvá relativitu smrti do podvědomých návyků. Hrdina nesplní svou misi napoprvé, vyčerpá všechny zdroje a virtuálně zahyne. Nic se však neděje, životů má několik. Přeneseme-li tento model chování do reálného světa, následky mohou být tragické. Jak si má vytvořit jedinec mechanismy rozeznávání "virtuálna" a "reálna"? Ačkoliv v současné době se hry liší od skutečnosti nedokonalostí technologie, určitou fantazijní nadsázkou prostředí, známým ze sci-fi či mystery, je patrná snaha vizuálně splnit požadavky na reálnost - na skutečnost. Příkladem jsou armádní simulátory či stále se zdokonalující letecké simulátory. Pilotáž moderních stíhaček či řízení bojového vozidla již nespoléhá na kvalitu našich nedokonalých smyslů, spíše je vše podřízeno přístrojovému zprostředkování informací. Pak stačí kabinu pilota oddělit, připojit na mechanický simulátor pohybů a realita se s virtualitou může překrývat třeba na devadesát procent. Tam, kde se ale ztratí rozdíl mezi realitou a fantazií, definitivnost a nezměnitelnost smrti, kde vládne polopravda a pseudorealita mediálních manipulací, tam žebříčky civilizačních hodnot či etika života jsou stejně neuchopitelné, stejně nezřetelné... Pak můžeme stlačit skutečný odpalovací knoflík jaderné smrti v domnění, že se opět jedná o simulaci.

Stáváme se Robinsony ve svém pokoji.

Současné technologie dovolují přivést k jedinci převážnou většinu informačních podnětů velmi pohodlným způsobem (ať už se jedná o aktivní či pasivní přístup - tedy studijní či pracovní podklady nebo pouhé sledování televize). Podporují atomizaci společnosti, odcizení jednice. Není třeba vyhledávat informace na veřejných místech, stýkat se s lidmi. Stačí pouhá konektivita. Veškerý kontakt s okolním světem dnes jedinec může realizovat mediálně. Tento obchod, tedy pohodlí získávání informací za fyzický styk se společností vypadá na první pohled jako výhra, zisk bez rizika. Hlubší sociální dopady home-workingu popřípadě home-entertainmentu začínáme pociťovat již dnes. Bez osobnějších vazeb s okolními jedinci nevznikne pocit sounáležitosti.

Obraz běžné vesnice po osmé večer - v hospodě několik zoufalců a šedý svit televizorů v každém domku - to vše bez skutečné budoucnosti. Krajiny i člověka.

Společenský život se omezuje na výjimečné události. Jen tehdy je jedinec ochoten riskovat opuštění pohodlí svého mediálního pelíšku. Není však již ochoten sdílet obyčejný běžný život, který nic výjimečného nepřináší. Mediální svět je mnohem zajímavější. Bezděčně si posunuje vnímání prahu jedinečnosti, jelikož jedinečné se mu stává obyčejným. Jak přitáhnout tak otupělého jedince? Ještě větší jedinečností, porušováním zažitých konvencí, šokováním! Hranice nelze posouvat donekonečna. Za čas se šokování stane normou. Jako si ucho zvykne na vyšší hladinu hluku. Při dlouhodobém působení jedinec dočasně ohluchne nebo stačí ještě trochu přidat a dojde k trvalému poškození.

Třídimenzionální iluze je také realita.

Otázka, jestli může jedinec přijmout iluzi, vnitřně si ji přetransformovat do svého duchovního prostoru a uvěřit jí, je kladně odpovězena již dávno. Nikdo nezpochybňuje blouznění či fatu morgánu - stav, kdy jedinec vnímá svou vizi jako realitu. Pravda, jedná se o vypjaté situace. Při nich selhávají smyslové ochranné mechanismy (hmatová, čichová či chuťová verifikace) a cosi nazývané "zdravý rozum". Ale o čem mluvíme zde a dnes?

Vtažení do "hry" přes VRML, virtuální přilbu, hmatové rukavice či pohybový simulátor je tak jednou z nebezpečných cest, jak snížit ještě racionální kritičnost člověka uprostřed světa iluzí a klamů. Zvykneme si. Ale za jakou cenu?

Staneme se otrokem svých vášní - dobyvatelé informačního prostoru.

Dnešní cenou, kterou platíme za iluzi pokroku, je instinktivní potřeba po vyčerpávajícím množství informací. Konzumujeme krátkodobě využitelné informace a ztrácíme přitom paměť. Množství informací ze včerejška je dnes nahrazeno novými, abychom si už zítra nepamatovali, co jsme se dozvěděli před týdnem a proč jsme se to vlastně chtěli dozvědět... Dobýváme "informační prostor" bez schopnosti jej využít ke svému prospěchu. Jako za jakoukoliv službu platíme i za informace bez účelu i obsahu cenu - cenu času, peněz, i mozkové kapacity. Stáváme se zajatci virtuálního světa, aniž bychom znali jeho zákonitosti. Nazvali jsme si jej "postmoderní", aniž bychom se blíže zamýšleli nad původním obsahem tohoto slova. Nyní máme před sebou další lákadlo - propojujeme své komunikační kanály vzájemně, sdílíme myšlenky druhých a bezcílně se brouzdáme tímto smetištěm, fascinováni novou hračkou.

Virtualizace komunity, sociálních vazeb a společenského styku je tím frustrujícím a status quo rozrušujícím elementem současného vývoje, který rozkmitává celý svět a jeho stabilitu. Sdílíme střípky zkušeností, myšlenek a názorů ve virtuálních internetových kavárnách, omezujeme šíři své komunikace s okolím na styk s klávesnicí a monitorem. Trávíme svůj život poznáváním nicotností a zapomínáme na své myšlenkové obohacování, na své vzdělávání, na prožívání opravdových potěšení, opravdové slasti.

Vytváření virtuální reality se stává samo o sobě mýtem, který znesnadňuje racionální uchopení a pochopení světa. Technologický pokrok ve zpracování a distribuci informací předběhl kritické myšlení širokých vrstev společnosti a "terminátoři" se stali pro dvacáté století tím samým, čím bylo "království pekelné" pro středověk. S malým rozdílem. Že totiž "terminátor" je mediálním prototypem "univerzálního vojáka 21. století", který je v současnosti vyvíjen v řadě laboratoří vojenskoprůmyslových firem. Vnímáme tuto děsuplnou vizi s dostatečným pochopením? Nebo se stává postupně díky "fantastičnosti" svého mediálního předobrazu pochopitelnou a přijatelnou i pro chvíli, kdy se objeví na vojenské přehlídce? Bouří se vůbec zbytky našeho já před touto představou? A nebo jsme jí fascinováni a čekáme na příchod Pána Temnot?

Vím, nebyl jsem ani stručný, ani konkrétní, jak si přál pořadatel. Naznačil jsem schizofrenní stav reálného světa ve virtuálním objetí, naznačil jsem možná i některé příčiny naší slabosti tváří v tvář nové realitě, neřekl jsem ale, zda vidím řešení, zda vidím ono světélko ve tmě. Neřekl. Protože nevidím. To je na vás. Na vás, kteří otevíráte Pandořinu skřínku virtuálních slastí.

                 
Obsah vydání       25. 2. 2002
25. 2. 2002 Vyvlastnenie po kapitalisticky Daniel  Krajcer
25. 2. 2002 Irská spojka? Jan  Čulík
25. 2. 2002 Interpelace Pavlu Dostálovi: vyjádřete se k výrokům Milana Knížáka Vladimír  Mlynář, Michal  Lobkowicz
25. 2. 2002 Boj proti dopravním zácpám: Britská vláda plánuje zavést satelitní poplatky pro řidiče
25. 2. 2002 Občanské sdružení v Plzni: Připojuji se s uznáním, a závidím Ondřej  Hausenblas
25. 2. 2002 Šest britských manželských dvojic plánuje "etické" designer babies
25. 2. 2002 Batelka a Klaus - souboj "gigantů" Ondřej  Čapek
25. 2. 2002 Známý historik, kritizující Izrael, nyní ostře kritizuje Arafata
23. 2. 2002 Izraelci opustili Šarona
25. 2. 2002 Staneme se otrokem svých temných vášní - krutí dobyvatelé informačního prostoru? Štěpán  Kotrba
25. 2. 2002 Write for the BCSA prize
22. 2. 2002 Příklady táhnou: občanské sdružení dokáže efektivně vystupovat ve veřejném zájmu Helena  Svatošová
22. 2. 2002 Bůh má pořád indiánský rysy... Kultovní román? Martin  Pilař
22. 2. 2002 Spolana zamořuje ovzduší dioxiny
22. 2. 2002 Kyanidové loužení zlata je nebezpečné
9. 2. 2002 Podáváme žalobu na Úřad pro ochranu osobních údajů za nezákonné utajování informací Tomáš  Pecina
21. 1. 2002 Příspěvky na investigativní práci Britských listů

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
25. 2. 2002 Staneme se otrokem svých temných vášní - krutí dobyvatelé informačního prostoru? Štěpán  Kotrba
25. 2. 2002 Šest britských manželských dvojic plánuje "etické" designer babies   
25. 2. 2002 Batelka a Klaus - souboj "gigantů" Ondřej  Čapek
25. 2. 2002 Irská spojka? Jan  Čulík
25. 2. 2002 Vyvlastnenie po kapitalisticky Daniel  Krajcer
25. 2. 2002 Boj proti dopravním zácpám: Britská vláda plánuje zavést satelitní poplatky pro řidiče   
22. 2. 2002 Bůh má pořád indiánský rysy... Kultovní román? Martin  Pilař
22. 2. 2002 Totalita nehrozí z technologie - hrozí jen tehdy, selžeme-li duchovně Eugen  Haičman
22. 2. 2002 Kam se vydali čeští hokejisté? Jan  Paul
22. 2. 2002 Příklady táhnou: občanské sdružení dokáže efektivně vystupovat ve veřejném zájmu Helena  Svatošová
22. 2. 2002 Michaela Jílková jako Xena, válečnická princezna: srovnání pořadů "Kotel" a "Question Time" Nellie  Woods
21. 2. 2002 Robert Fisk: "Občas se vyskytne šílenec jako český premiér Zeman"   
21. 2. 2002 Proč pravice letos nevyhraje volby Radek  Mokrý
20. 2. 2002 Likvidace IPB jako mocenského centra ODS byla nejzávažnější událostí posledních čtyř let Václav  Žák
20. 2. 2002 Hájím svůj návrh správního řádu ČR Jiří  Kaucký

Globalizace RSS 2.0      Historie >
25. 2. 2002 Staneme se otrokem svých temných vášní - krutí dobyvatelé informačního prostoru? Štěpán  Kotrba
12. 2. 2002 Superizolacionizmus prezidenta Bushe Miroslav  Polreich
11. 2. 2002 Anarchistická demonstrace proti NATO Tomáš  Pecina
11. 2. 2002 Svědectví z Argentiny: Martín Ogando přednášel v Praze Štěpán  Kotrba, Tomáš Pecina
8. 2. 2002 Mnichov v sevření policejních šiků Radek  Mikula
1. 2. 2002 Eurotank: Podivné okolnosti okolo podivné firmy Štěpán  Kotrba, Petr Pražák
28. 1. 2002 Bill Clinton: "Úkolem pro 21. století je tolerance a otevřenost"   
25. 1. 2002 Kniha na dobrou noc: Spiknutí kokotů Radek  Mokrý
24. 1. 2002 Polemika pravice s levicí: Z virtuální reality zpět do života Martin  Kunštek
10. 1. 2002 Co vlastně vadí odpůrcům globalizace Marek  Fak
20. 12. 2001 Co je to "civilizace"? Jeden svět a "naše hodnoty"   
20. 12. 2001 Václav Klaus se sjednocující se Evropy bojí oprávněně Štěpán  Kotrba
22. 11. 2001 Temné stránky evropského rozumu Przemyslaw  Wielgosz

Zneužitelné technologie RSS 2.0      Historie >
25. 2. 2002 Staneme se otrokem svých temných vášní - krutí dobyvatelé informačního prostoru? Štěpán  Kotrba
22. 2. 2002 Totalita nehrozí z technologie - hrozí jen tehdy, selžeme-li duchovně Eugen  Haičman
19. 12. 2001 Jak mění informační technologie svět Eugen  Haičman
4. 12. 2001 Jak si poradíme s technologickou civilizací? Eugen  Haičman
3. 12. 2001 Policie smí v ČR číst lidem e-maily, provideři se chlubí spoluprací s policií Jiří  Mašek