čtvrtek 20. ledna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby České právo:
  • Havlovy procesy: zdvořilá, avšak nic neříkající odpověď z prezidentské kanceláře (J.J. Procházka) Česká politika:
  • Možná vznikne SOS - Strana opoziční smlouvy (Štěpán Kotrba) Poznámka na okraj dne:
  • Dohody (Ivan Hoffman) Česká televize:
  • Quo vadis Milane Šmíde? Nebývale ostrá tužka Milana Šmída neprospívá konstruktivnímu řešení krize v ČT (Martin Vadas)
  • Zemské noviny příliš zkrátily rozhovor s Martinem Vadasem (Martin Vadas) Reakce Jana Čulíka:
  • Pozor na zkreslování faktů, Martine Vadasi! Další materiály Martina Vadase:
  • Poslancům: Podnět k přijetí nového zákona o České televizi (Martin Vadas)
  • V Divadle Na Zábradlí se mluvilo o budoucnosti České televize (Martin Vadas)
  • Jak pozměnit Zákon o České televizi? (Martin Vadas; nenatáhne se jako součást Kompletních BL)
  • Teze k diskusi o novém zákonu o České televizi (Martin Vadas) Česká společnost:
  • O slušnosti (Jan Lipšanský) Teologie v Britských listech:
  • Bůh s námi ... aneb teologicko-atomová řetězová reakce (Václav Pinkava)
  • Nemám rád poznámky teistů k ateistům(Jan Kyncl) Reakce:
  • Pan starosta z Rakovníka píše o pyrotechnice (Peter Erebák)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Bůh s námi ... aneb teologicko-atomová řetězová reakce

    Václav Pinkava

    Nabízím svou reakci na reakci Jana Lipšanského na reakci Juliany zde (ne jak v článku Jana Lipšanského uvedeno) což byla zase reakce na reakci Jana Čulíka na základní aspekty konfrontace víry a vědy ve školství atp...

    Každý uvažovací mechanismus (mozek nevyjímaje) má nějaká konstrukční a provozní pravidla, a jeho schopnost objektivně usuzovat cokoli je těmito mantinely omezen. Například máme pocit, že jsme dospěli k logickému závěru, že je nám něco jasné, ale to neznamená, že známe podstatu věci, neboť vždy vycházíme jen ze svých možností rozeznat a zhodnotit. (Jako řidič, který dostane smyk, přestože si je jist, že jede bezpečně, nebo ta hádanka o autu a třech garážích, kterou jsem kdysi uvedl v BL ...). Logická pravidla smýšlení (nejen lidského) nejsou tedy absolutní v nějakém objektivním smyslu (nebo naopak jsou, ale mně to tak nepřipadá, protože uvažuji omezeně logicky, coby člověk).

    Naše civilisace vyvyšuje absolutismus v argumentaci na ctnost. Obzvláště v anglických vysokých školách je pěstování argumentačních schopností až do hypertrofie obdobou kulturistiky. Snaha 'vyhrát duševní silou' je evidentní charakteristikou Britských listů, jak naznačoval Viktor Šlajchrt ve své ne-recenzi v Neviditelném psu, která vzbudila tolik nerudných a bojovných argumentačně sofistikovaných ohlasů, např zde - (čímž Šlajchrt zdárně vyprovokoval to chování, jež potvrzuje pravdivost jeho argumentace, lišák jeden).

    Existence a neexistence Boha se zdají být dvě neslučitelné polohy myšlení - buď, anebo. Duševně zdravému člověku se zdá nemožné, že něco může zároveň být i nebýt, nebo mít nějaké protichůdné vlastnosti (třeba voda, která je suchá) ale člověk duševně narušený je schopen uvažovat i jinak, respektive není schopen jinak neuvažovat. V tom tkví jeho problém s realitou a fungování v ní - ale někdy má jeho rozšířené vnímání přednosti - může být ohromným umělcem jako Salvador Dalí. Mimochodem, suchá voda přece může existovat, voda může být i pevná - ovšem v zimě.

    Co takhle nějaký sušší příklad, coby názorný argument pro méně hravé (!?):

    Řekněme, že máme zhodnotit který fotbalový tým je nejlepší ze tří. Tým A vyhraje nad B, B nad C a C nad A, a to dokonce na základě stejného finálního skore, třeba i v penaltách. Určit nejlepší tým 'objektivně' tu nelze, ale jsou i jiné možné klíče. V některých disciplinách hodnotí vítěze porota, v gymnastice a krasobruslení se hodnotí i 'umělecký dojem'.

    Prostě, závěry ke kterým se dopracujeme jsou neodmyslitelné od aparátu pravidel, který máme k dispozici.

    Na otázky typu zda je nebo není Bůh, nebo zda je i není zároveň, nelze najít jednoznačnou, resp. universalní odpověď, která přesvědčí každého. Dovedu si představit Boha, který z hecu stvoří člověka záměrně tak, aby byl neschopný existenci Boha poznat 'pouhou' lidskou vědou a logikou typu ano=ano, ne=ne. Už se stalo.

    Černobílá binární logika však není nutností ani v soudní síni. Ve skotském právním systému existuje mimo rozsudku vinen a nevinen třetí možnost - 'not proven', nebylo prokázáno. To umožňuje dále hledat lepší důkazy a k soudu se vrátit.

    Orientální filozofie uznávají stav mysli, který není vylučující, ale přemílavý - například zen-buddhistické hádanky koán, typu "jak zní tleskání jediné ruky?" apod.

    Existence Boha je obdobnou hádankou, bez rozluštění chcete-li, stejně jako 'důvod proč tu jsme'.

    Člověk má nárok pracovat na svém niterním a nesdělitelném přesvědčení, pokud jej nikomu nevnucuje silou.

    A taky má nárok o veškerých tématech uvažovat nahlas, převracet je a pokoušet se jim přijít na kloub, s pomocí i konfrontací druhých, kteří to vnímají jinak. Jedině tak se člověk dostává mimo vlastní myšlenkový mechanismus.

    Ale to je všechno jen a jen filozofie, věc velmi nepraktická.

    Podstatné pro každodenní život je, že lidé se k sobě chovají jinak a hůř, pokud se cítí být beztrestní až za hrob. K mravnosti potřebují mít v sobě nějakou tu 'bohabojnost'. Proto není dobré žít ve světě, který sice zrušil primitivní pověrčivost, ale nenanahradil ji něčím, co by odpovědělo na otázku - proč vlastně se chovat mravně?

    Přesto znám úvahu, mechanismus, materialistický princip kterak může v bezbožném, vědeckém světě fungovat skutečně spravedlivá odplata za lidské konání. Doporučuji filosofickou povídku, nazvanou hravě, podle Ladislava Klímy, Vteřina a věčnost, ve sbírce Království české a jiné polokatolické povídky od mého otce, Jana Křesadla (Votobia, Olomouc 1996). (úryvek vyšel v LN 18 ledna 1997 ale na webu mám jen anglický překlad, zde).

    Trochu přeneseně, zásadní princip Křesadlovy filozofické úvahy je, že v okamžiku smrti se extrémně protáhne subjektivní prožitek času, a myslící tvor prožívá, bezmála věčně, své osobní nebe, či peklo, podle toho jak zhodnotí svůj život - je sám sobě korunním svědkem. Nakonec však, dejme tomu, se dostaví nějaké blaženému odpuštění...

    Tato, pokud vím originální myšlenka vděčí za svůj vznik autorovu povolání (psycholog), vzdělání (filosof a matematický logik), a jeho zcela absurdní víře v katolického Boha. Absurditu považoval za nespornou vlastnost světa - pokud Bůh svět stvořil až takto absurdní, je právě absurdita víry v katolického Boha zcela v souladu s existencí tohoto Boha absurdisty.

    A nikde není na můj vkus dost definitivně psáno, že Bůh nemůže být i nebýt zároveň, a to ve všech možných provedeních.

    Bůh v nás.

    Václav Pinkava



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|