Co je nového v České republice

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je znovu k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na tomto místě, v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33, případně přímo v nakladatelství Milénium na adrese avc@unl.pvtnet.cz, kde si knihu můžete objednat e-mailem i prostřednictvím úvěrové karty. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.) - Pokud víte o dalších knihkupectvích, kde je kniha v prodeji, anebo o knihkupectvích, kde si myslíte, že by měla být v prodeji, dejte nám vědět.

Výběr textů z posledních dní:

Milan Šmíd

(Titulek je redakční.)

S KÝM? S diskusním panelem ve složení: Jana Bobošíková - moderátorka, Jan Jirák - člen Rady ČT, Vladimír Železný - generální ředitel CET 21 (domácí české verze televize Nova), Petr Šabata - šéfredaktor MF DNES, Ladislav Jakl - poradce předsedy Poslanecké sněmovny. A také s Raisovým sálem plným osob z mediálního světa včetně poslanců, zástupců mediálních rad, známých novinářů a také četných mladých lidí, zřejmě studentů.

Tolik objektivní faktografie a nyní mohou následovat subjektivní poznámky. Prosím o toleranci, nejsem stenograf a tak jsem zachycoval hlavně to, co mne ve vystoupeních zaujalo a co jsem si stačil zapsat.

První promluvil Jan Jirák, který se jako teoretik pokusil vymezit pojem "nezávislost". Řekl, že ten pojem má v podmínkách demokratického státu dvě polohy:

Prý se tyto dvě polohy často směšují a zaměňují. Pak se Jan Jirák pustil do historického exkurzu, co se týče vztahů mezi státem/panovníkem a médii. Hovořil o tzv. "čistém" modelu, který se vyskytoval v prostředí národních států.

Poukázal na to, že v zemích s demokratickým vývojem se stát zřekl vlivu na média a naopak stává se garantem jejich nezávislosti. Nezávislá média na oplátku demokratickému státu slouží tím, že v něm vykonávají zpětnovazební funkce.

Stát tudíž potřebuje nezávislá média, stát může a má vytvářet podmínky, aby média mohla nezávisle jednat.

Nezávislost médií je spíše otázkou zakotvení do společenského systému než otázka jejich obsahu...

Podle režie semináře měl po teoretikovi dostat slovo praktik a tak se slova ujal Vladimír Železný, který prohlásil, že nebude mluvit o nezávislosti, ale naopak o závislosti médií.

Podle něj dnes žijeme v době, kdy Evropa a svět se sunou směrem k deregulaci a liberalizaci. Někdejší důvod regulace - nedostatek frekvencí - je dnes překonáván technologickým vývojem směrm k digitalizaci, internetu a perspektivě internetového vysílání v tzv. broadcast kvalitě. Počet přenosových cest je prý už takový, že netřeba regulovat. U nás je však vývoj v rozporu se světovým trendem.

A pak přišlo, co jsem od začátku očekával: na tapetu se dostal návrh nového zákona o R a TV vysílání. Ale pozor - strategie útoku nebyla tentokráte vedena proti regulátorům, ale proti ministerským úředníkům.

Takže ve zkratce: návrh je katastrofa, každý úředník si tam dal, na co si vzpomněl, v zákoně jsou rozesety klacky na soukromé vysílatele, na které je větší přísnost než na vysílatele veřejnoprávní. Politici sice říkají: my ty klacky nepoužijeme, je to jenom nástroj regulace, ale ty možnosti zvednout klacek tady jsou. Jak je možné, že takový zákon vznikl? Politici jsou vystaveni informačnímu filtru úřednické vrstvy, na otázky, proč je v zákoně uvedeno to či ono, se často odpovídá "Je to politická vůle".

Takže zdrojem závislosti komerčních médií jsou podle Železného:

a) úředníci - viz výše;

b) regulátoři - zde byl Železný na regulátory dosti mírný, bodejť by ne, když je dnes potřebuje. V podstatě pravil: regulátoři jsou ve dvojím ohni - na jedné straně jsou partnery médií, úzce s nimi spolupracují a na straně druhé jsou úkolováni státem, často to nemají lehké;

c) politici - ale ti jsou v tom podle Železného také nevinně (další úlitba mocným, které VŽ dnes potřebuje), protože je prý obluzují a dezinformují mocichtiví úředníci;

d) vnější vlivy, zvláště ty, které dnes sedí v Bruselu. Naše vláda je prý sice schopna zkrotit své vlastní úředníky, ale s cizími úředníky to zatím ještě neumí a bojí se jich. Úředníkům EU v západní Evropě všechno neprojde, a tak své nápady zkoušejí na panenské půdě kandidátů na členství na Východě.

Návrh zákona podle Železného přichází v nešťastnou dobu protože:

a) je dva roky před volbami a politici si na volby chtějí připravit v médiích půdu;

b) trefil se do doby konfliktu držitele licence TV NOVA s bývalým zahraničním partnerem;

c) je tady tlak EU na přiblížení našeho práva evropským normám;

d) vyvolává pokušení úředníka ukázat, kdo je tady ten mocný.

A pak už to Železný hnal do finále: Návrh zákona uvádí sankce nebývalé v Evropě - včetně možnosti zastavit vysílání - dokonce je možné zrušit licenci a dohlížet nad hospodařením, včetně možnosti provádět kontroly uvnitř podniků. U programových kvót evropské tvorby v textu našeho zákona vypadlo slůvko "je-li to možné" (správně "where practicable and by appropriate means" pozn.mš). Za všechno nás mohou potrestat. Etické prvky (násilí, rasismus, ochrana dětí) se dostaly do zákona s návazností na sankce, měly být jen v preambuli.

Zkrátka, my jsme dnes těžce závislé médium a zákonem se staneme dvakrát, třikrát, desetkrát závislejší, protože politici na nás budou mít vždycky v záloze nějaký klacek, končil Železný.

Ačkoliv Petr Šabata jako šéfredaktor MF DNES zastupoval tiskové médium, také on se připojil ke kritice návrhu zákona o R a TV vysílání a přihřál si i svoji polívčičku. Ale popořádku - Šabatům příspěvek se skládal ze tří poznámek a tří podmínek nezávislosti.

První poznámka se vrátila do historie tiskového zákona, kdy "desetileté úsilí vlády prostřednictvím tiskového zákona ovládnout média" bylo završeno ostudným návrhem tiskového zákona (kontroverzní právo na odpověď, možnosti zneužití sankcí - viz diskuse vloni v květnu na stránkách Britských listů), který ministr Dostál dokonce označil zákonem o svobodě tisku. Nakonec se podařilo kritizované paragrafy vyřadit. Totéž přeje Šabata i návrhu vysílacího zákona, kde opět došlo k vazbě "gumového" paragrafu se sankcí proti médiu (Šabata měl zřejmě na mysli paragrafy 56, 57 a 108, viz sněmovní tisk č. 482 na www.psp.cz - dokumenty).

Na konkrétních příkladech z amerických médií (např. spolupráce Chicago Tribune se sesterskou TV stanicí a internetovou odnoží média) Šabata ve své druhé poznámce zabojoval proti paragrafům, které v návrhu vysílacího zákona brání křížení vlastnictví rozhodujících celostátních médií. Tyto paragrafy označil za překážku ve vývoji, návrh zákona je zákonem pro minulé desetiletí. Návrh zákona sice může předepisovat, že voda by měla téci vzhůru do kopce, leč Šabata věří, že rozumný parlament takový zákon nikdy neschválí.

Rovněž třetí poznámka byla ryze účelová. Senát vrátil návrh tiskového zákona poslanecké sněmovně a žádá rozšíření povinných výtisků do knihovem. Povinné výtisky jsou prý zásahem do soukromého práva hospodařit svým majetkem a tento zásah by měl být přiměřený okolnostem. MF DNES ty povinné výtisky prý budou stát 1,5 milionu Kč ročně. (Tady mám problém, pokud jsem se nepřeslechl a částku jsem zaznamenal správně, tak by pokryla nejméně 150 povinných výtisků ročně včetně poštovného a to se mi nezdá, že by tolika knihovnám zákon povinný výtisk přisuzoval.)

Tři podmínky nezávislosti podle Šabaty jsou:

1. dobré zákony (zde poděkoval poslancům, kteří předělali tiskový zákon a iniciovali přijetí zákona o svobodě informací);

2. rychlé soudy, které by chránily občany před médii a média před politiky; a

3. profesionální nezávisle myslící novináři.

Ladislav Jakl se uvedl podobenstvím o médiích, která v podstatě jsou rourou, jež je na jedné straně užší a na druhé straně rozšířená. Ta roura má na obou stranách lidi a proto "je to především o lidech". Vznikají představy, že buď lidé na užší straně roury jsou padouši, kteří se snaží manipulovat a ovládat ty chudáky na druhé straně roury, nebo že na užší straně roury jsou šiřitelé dobra a ty lidi na rozšířené straně roury je třeba připoutat řetězem, aby to dobro mohli konzumovat. Obě představy jsou prý scestné. Debatě o médiích by prý prospělo zjednodušení, zcivilnění, ba i určitá bagatelizace.

Poté Jakl vytáhl knížku Média a moc a citoval její autory Karla Hvížďalu (média spolurozhodují...), Ivana Brezinu (v USA po článku padne vláda, u nás se nestane nic...), Viktora Dobala, Martina Fendrycha (můj známý mi řekl: já už nemůžu Respekt číst, i když ho mám rád, ta bezmoc, nic se nezmění...). Tomáše Škrdlanta (demokratická společnost kontroluje každou rostoucí moc, ale ne televizi...).

Citované názory označil Jakl za defekt ve vidění, protože se v něm nerozlišuje mezi mocí a vlivem. Pak se snažil vysvětlit svoji definici moci, jež prý souvisí s kolektivním rozhodováním v zastupitelském systému. Podle Jakla je moc vynutitelná násilím vždycky špatná a ještě horší, když se takové násilí používá i tam, kde není nutné. (Příkladem takového násilí je prý i placení rozhlasového a televizního poplatku.)

Podle Jakla média žádnou moc nemají, ale lidé, které on citoval, se snaží svému okolí namluvit, že tu moc mají, chtějí být uznáváni jako nositelé moci, což pak implikuje i požadavek kontroly této moci.

Regulátor si prý pomáhá trikem, že věc, kterou chce regulovat, označí za veřejný statek. A to nejen u frekvencí k vysílání. Podle Jakla vlastně celý tiskový zákon je založen na takovém triku, protože ta multiplikace, širší okraj oné roury, se de facto označuje za veřejný statek, to je ten hlavní důvod tiskového zákona, jinak by prý zákon vůbec nemusel existovat. (Z této myšlenkové konstrukce jsme byl skutečně paf. Pokud jsem špatně pochopil, rád se nechám opravit.).

V závěru Jakl prohlásil: Jenom mrtví jsou nezávislí, my všichni jsme závislí na svých názorech, hodnotách, na známostech, kontaktech... Svět nebude zničen nestvůrou médií, ale nebude ani spasen regulátory.

Do diskuse se nejprve přihlásil mladý odhodlaný muž, jenž se představil jako Vavřinec Kryzánek. Jeho vystoupení bylo krátké: "Výrazy "nezávislé veřejnoprávní médium" a "regulované svobodné podnikání" pokládám za contradictio in adiecto, a regulace médií je stejným zlem jako antimonopolní zákony. Dokažte mi, že nemám pravdu."

Toho se chytil Jakl s další tirádou proti regulaci ve věci veřejnoprávních médií: jsou to státní média a tváří se jako veřejná instituce.

Jirák ovšem namítal - klást rovnítko mezi stát a veřejnost je urážkou veřejnosti. Regulaci by měla předcházet diskuse o úloze médií ve společnosti.

Pak přistoupil k mikrofonu poslanec za ODS Jan Zahradil, kerý hovořil o technologickém vývoji, který jistě povede k omezení regulace, ta situace tu však zatím ještě není. Běhá mu prý husí kůže po těle, když si představí diskusi o roli médií ve společnosti. Nechce se tím zabývat, nechce normativně určovat nějakou roli média, neboť z toho by pak mohl vzniknout nějaký předpis, co se smí a co ne, a to on nechce, protože by to omezilo svobodu a vlastně také nezávislost médií. (Pokud moje parafráze není zcela přesná, poslanci Zahradilovi se omlouvám, ale takhle jsem to vydoloval ze svých poznámek - pozn. mš.)

Pak už se mi zápis diskuse vymkl z ruky, protože jsem se chystal také vystoupit a dělal jsem si pro sebe pár poznámek. Nejprve Železný opět prohlásil, že nedostatek frekvencí je jenom záminkou k regulacím a koncentrace vlastnictví se na Západě bežně povoluje, vždyť podívejte: RTL má 32 rozhlasových stanic a nikomu to nevadí.

(Někdy si myslím, že bych se uživil jako uvaděč výroků VŽ na pravou míru, leč nikdo mne za to nechce platit. Nicméně z pilnosti jeden příklad svých možností uvádím: Tak především - nikoli RTL, ale její většinový vlastník CLT/UFA, nikoli vlastní, ale má pouze majetkové podíly, a nikoli v 32, ale ve 25 rozhlasových stanicích. Zdroj: Media Perspektiven 7/99, str.352. Možná, že od té doby nějaké stanice CLT/UFA přibyly, ale co je důležitější: z těch 25ti rádií, jen 11 je v Německu, zbytek je v zahraničí, a z těch jedenácti německých rádií jen ve čtyřech má CLT/UFA stoprocentní nebo většinový podíl, a z těch čtyř jen jedno rádio - RTL - je provozováno celostátně. Pravda, tohle by u nás celostátní televizi neprošlo, protože návrh zákona povoluje jen jedno celoplošné médium, ale přesto, uvedení na pravou míru snad neuškodilo.)

Po Železném se chopil opět slova Jakl se svoji tirádou proti špinavým trikům regulace. Neměl tak zcela pravdu, když tvrdil, že technický vývoj a zmnožování komunikačních kanálů neovlivňuje regulaci, protože prý tady vždycky byli, jsou a i v době digitální hojnosti stále budou kolektivisté, kteří se budou snažit utlačovat individualisty.

(Panu Jaklovi bych mohl předložit dosti historických příkladů jak z oblasti tisku, tak rozhlasu a dnes i televize, kdy věci kdysi striktně regulované byly uvolněny, protože zmizel důvod. Mám na mysli někdejší církevní a státní cenzurní úřady, ale i současnou deregulaci rozhlasu v USA čiopuštění tzv. fairness doctrine tamtéž v podmínkách, kdy multikanálového prostředí kabelové televize se stává obecně rozšířenou záležitostí).

Šabata se opět vrátil k údajné nesmyslnosti zákazu křížení vlastnictví a tak jsem se začal usilovněji hlásit o slovo, aby panelistům alespoň někdo oponoval. Leč seděl jsem vzadu a přednost dostali lidé z přednějších řad. Nejdříve kdosi prohlásil, že není třeba zákonů speciálních, že je nezbytné mít dobré zákony obecné a o ostatní se postará dobrá konkurence.

Pak dostal slovo J. Sedlák, nezávislý publicista, a to už jsem věděl, že se ke slovu asi hned tak nedostanu. Sedlák přišel s tezí závislostí politiků na médiích a závislosti médií na jiných faktorech, než je stát. To široce dokládal řadou konkrétních příkladů, leč jeho filipice proti informování Lidových novin o nedávném setkání v Davosu jsem zcela neporozuměl. Bobošíková musela dvakrát vyzývat Sedláka ke stručnosti.

Pak se dostavil k mikrofonu člověk, jehož jméno jsem přeslechl, organizaci však nikoli: Česká pravice. A už to začalo: veřejnoprávní média jsou zbytečná, v Americe žádnou veřejnoprávní televizi nemají a taky jsou tam živi, náš rozhlasový a televizní poplatek je vyděračskou státní daní z vlastnictví TV přijímače. Z těchto peněz pak stát financuje propagaci StB v České televizi. A proč pan Šabata neustále zdůrazňuje nezávislost MF DNES, když tento deník vidí jen tři priority - Brusel, Unii svobody a prezidenta. Není divu, když MF DNES dnes vedou lidé...atd. atd. atd.

Jirák se ozval, že podle jeho názoru má major Zeman vhodně uvedený s vysvětlujícími dokumenty a diskusemi katarzní účinek.

Železný vyslovil pochybnost o katarzi vyvolanou majorem Zemanem a opravil zástupce České pravice odkazem na to, že i u v USA existuje televize neziskové veřejné služby PBS a je podporovaná státem. (Jakl pak ovšem přispěchal s tím, že do těch neziskových stanic plynou dotace prostřednictvím soukromé společnosti.)

Další nezávislý publicista Rokytka z pléna položil Železnému dotaz ve věci smlouvy, kterou podepsal kdysi se CME a nyní se o ní vyjádřil, že měla neokolonialistický, ne-li přímo otrokářský charakter. Jak prý vypadá taková nezávislost otroka.

Železný začal vysvětlovat, že ke spolupráci s CME byla CET 21 okolnostmi donucena. Řekl: Nikdo nás nechtěl financovat, nikdo nevěřil, že se uživíme. Obcházeli jsme banky, nabízeli jsme spořitelně 65 procent, oni byli ochotni dát 3 procenta, nakonec jsme to usmlouvali na 22 procent. A vidíte, svůj podíl potom s velkým ziskem prodali, investovali 88 miliónů, dostali miliardu... A tím svoji otrokářskou smlouvu zahrál do autu.

(Nicméně zde mohu posloužit ještě jedním uvedením na pravou míru. On to zase nebyl tak dobrý kšeft, jak VŽ líčí. Česká spořitelna tu miliardu totiž nikdy nedostala. Za prvé, část kupní ceny byla hrazena z nerozdělených dividend, kterých se ČS vzdala zpětně za léta 1995-96. A protože 85 procent toho kšeftu bylo financováno úvěrem z ČS, a protože vloni v červnu chybělo ke splacení 548 miliónů Kč, a protože nepředpokládám, že by od loňského léta Lauder se splácením svého dluhu po roztržce s CET 21 a českým státem pokračoval, takže mám dosti dobrý důvod předpokládat, že v České spořitelně leží něco kolem půl miliardy úvěru, který konfliktem v TV NOVA se stal úvěrem rizikovým. Zda si to vzal na triko český stát nebo ten úvěr postoupil Erste Bank Sparkassen, nevím.)

Ale to už se chopila slova Bobošíková a směřovala diskusi k závěru posledními slovy panelistů.

Jan Jirák vyslovil svůj názor. že Česká televize požívá vysoký stupeň politické nezávislosti.

Vladimír Železný rýsoval pochmurné vize toho, jak se TV NOVA stane závislá. Například z toho důvodu, že návrh zákona nemá institut automatického prodloužení licence, TV NOVA bude muset přestat před rokem 2006 utlumovat své činnosti, protože nebude mít jistotu návratnosti vynaložených investic, program se bude zhoršovat a TV NOVA bude muset pečlivě sledovat, co se děje ve stranických sekretariátech a poslaneckých kancelářích, tomu se bude přizpůsobovat a tak ztratí svoji nezávislost.

Petr Šabata se vrátil k tiskovému zákonu. Je prý dobrý, ale jenom relativně ve vztahu k původnímu návrhu. Nicméně ten současný návrh vysílacího zákona je prý ještě horší než nejhorší verze návrhu tiskového zákona v minulosti.

Ladislav Jakl se vyslovoval pro nezávislost lidí "na té užší straně roury". Nezávislost lidí ve veřejnoprávním médiu označil za iluzi. Nezávislosti před vlivem se nelze ubránit, deklarování takové nezávislosti je alibismus. Jde o to zajistit nezávislost lidí v soukromých médiích. Doslova: "Zvoní-li hrana lidem v soukromých médiích, zvoní hrana nám všem."

A pak už Jana Bobošíková pozvala všechny přítomné na pohoštění ve vedlejším sále. Po jednohubkách se jen zaprášilo.

A co si myslím o návrhu zákonu já? I když obvykle stojím na straně regulátorů a odmítám přijmout paradigma diskutujících panelistů, pro něž jsou prioritní zájmy mediálních byznysmenů a teprve potom zájmy veřejnosti a publika masových médií, nemohu se zbavit dojmu, že ten zákon byl skutečně psán od zeleného stolu, aniž by dostatečně zhodnotil zkušenosti z praxe, které se tu za deset let nahromadily.

Největší problém vidím v tom, že právě ty pasáže, kde to navrhovatelé zákona "přepískli" (sankce, zastavování vysílání, právo kontroly provozovatelů na úrovni Nejvyššího kontrolního úřadu, přísné podmínky křížení vlastnictví nezohledňující velikost našeho trhu apod.), umožní, aby mocné lobby mediálního byznysu smetlo ze stolu i to, co by naše mediální scéně mohlo prospět (např. méně živelnosti, která ve svých důsledcích produkuje uniformitu nabídky, s níž se dnes na rozhlasových a televizních frekvencích můžeme setkávat).

Nechápu skutečně, jaký má smysl zvát na údajně odborné mediální semináře majitele či šéfredaktory velkých, účelově zaměřených českých sdělovacích prostředků a nechávat je tam hovořit uncontested, to je bez autoritativní oponentury. Je totiž přece zcela zjevné, že tito majitelé či šéfredaktoři zneužijí veřejné platformy jen k reklamnímu prosazování vlastních podnikatelských cílů a platformu znehodnotí, zejména pokud jsou přitomni nebo dostanou rovný hlas jen lidé, kteří mohou být tím marketingovým vystupováním snadno obalamuceni. na takové semináře pak nemá vůbec cenu chodit. Jinak byl, jak se zdá, seminář opět dobrým důkazem toho, jak destruktivní může být izolace domácího českého kulturního prostředi: v domácím vydýchaném vzduchu si bez mezinárodní konkurence (protože jen v češtině) můžeme v klidu a v pohodlí mezi sebou opakovat své nehoráznosti, o nichž by bylo na otevřenějším fóru okamžitě dokázáno, že jsou absurdní - mluvčí by museli odejít s posměchem nejen kvůli své manipulativnosti, ale i kvůli své nedovzdělanosti.

Fascinuje mě, jak česká mediální obec neustále uctivě naslouchá např. Vladimíru Železnému, od něhož se jí dostalo za posledních pět let tolika rozporných výroků, že toho člověka přece nelze brát vážně snad ani, když vám odpoví na dotaz, kolik je hodin - nemůžete si být na základě jeho roztřepené osobní integrity vůbec jisti, zda odpověď nezmanipuluje ve svůj okamžitý prospěch.

Milan Šmíd

Hned po závěru semináře o nezávislosti médií jsem vyhledal mladého sympatického muže Kryzánka, jenž zahájil diskusi, kterou jsem výše popisoval. Chtěl jsem vědět, co ho vede k názoru, že antimonopolní zákony jsou zlem. Setkal jsem se s člověkem jasných a přehledných idejí, které do sebe krásně zapadaly.

Dotázal jsem se, zda dotyčný ví něco o Shermanově antitrustovém zákoně, který v USA platí už od roku 1890, zdali je zlem, a pokud je antimonopolní zákon zlem, proč teď probíhá proces s Microsoftem. Bylo mi odpovězeno, že Microsfot není monopol. Proč? Protože prý nevznikl násilím, tj. zásahem státu, ale svobodnou soutěží získal převahu nad svými konkurenty a tudíž mu jeho místo náleží. A navíc je tu více firem v oboru a všechny měly a mají stejnou šanci jako Microsoft. Opáčil jsem: ale i když Microsoft nemá možná absolutní monopol, pokoušel se zneužít svého dominantního postavení na trhu a bránit ostatním ve vstupu na tento trh, proto jsou tady ty antimonopolní zákony, aby skutečně trh fungoval. Víte vy vlastně, co je to trh?

Dostalo se mi stručné odpovědi: směna zboží. A já se přiznám, že jsem to vzdal. Mladíkovi jsem doporučil několik internetových míst, například www.fcc.gov, kde by se mohl přesvědčit, že ono contradictio in adiecto, ono regulované svobodné podnikání existuje i v Mecce svobodného trhu v USA. Možná by se divil, co si tam takový regulátor vůči držiteli licence v USA dovoluje, když mu například poroučí, aby v daných termínech zavedl paralelní terestrické digitální vysílání, což by naši panelisté zajisté odsoudili jako "hrubý zásah do práva svobodně podnikat", protože to jsou investice navíc, ze kterých ten vysílatel nemá v podstatě žádný profit.

Ale jak už jsem napsal, diskusi s panem Kryzánkem jsem vzdal. Viděl jsem, že by to bylo na dlouhé povídání, kdy bychom se museli dlouze propracovávat od učebnic k realitám, se kterými se dotyčný ve svém životě zřejmě ještě nesetkal, a tudíž o nich nemá ani potuchy.

A také jsem pochopil, že podobně jako před padesáti lety mnozí mladí lidé jeho věku v naší zemi věřili utopii komunistické, dnes on i jemu podobní věří v utopii svobodného trhu.

The Free-Market Utopia jsem si nevymyslel. Je to jedna z utopií, které ve svém eseji, úvaze na začátku millenia, popisuje známý vědec-fyzik Steven Weinberg v lednovém vydání amerického časopisu The Atlantic Monthly na t éto adrese.

Weinberg svoji úvahu uvádí citátem z Čechovových Tří sester, které vznikly vlastně přesně na počátku předchozího století, a kde plukovník Veršinin říká (parafrázují z angličtiny): "Za sto, dvě stě, možná za tisíc let budou lidé žít jinak, šťastněji. My to sice už nezažijeme, ale to je důvod, proč tady jsme, proč pracujeme. A proč také trpíme. My tu budoucnost tvoříme. To je smysl naší existence. Jediné štěstí, které můžeme poznat, je pracovat pro takový cíl."

A poté se Weinberg ohlíží za tím, jaké to století bylo a s čím do nového tisíciletí vstupujeme my. Definuje zde pět utopií, které si lidstvo před sebe staví jako vizi lepší budoucnosti. Je to utopie volného trhu, dále pak utopie osvícenecká, náboženská, "zelená" (tady SW cituje Václava Havla) a utopie technologická.

Podle Weinberga utopie volného trhu vychází z následujících tezí: "Státní překážky kladené svobodnému podnikání zmizí. Vlády ztrácejí většinu svých funkcí a slouží už jenom k tomu, aby trestaly zločiny, vynucovaly plnění smluv a zajišťovaly národní obranu. Osvobozen od těchto umělých překážek svět se stane industrializovaným a prosperujícím."

Weinberg připomíná výhody i nevýhody této utopie. Výhodou je, že není závislá na nějaké předpokládané změně lidské povahy k lepšímu. Počítá s lidmi takovými, jací jsou. Vychází se tady ze zdůvodněného předpokladu, že svobodné trhy umožňují maximální zvyšování toho, co si zvolíme. Ale ať už je to cokoli - produktivita, hrubý národní produkt, efektivita výroby a služeb - stejně nakonec musíme rozhodovat o tom, co vlastně chceme, aby se maximalizovalo.

Weinberg se pak zamýšlí nad tím, že dvě věci prostřednictvím svobodného trhu maximalizovat nelze. Jednak je to rovnost. Ano, nerovnost je přirozená, každý jsme trochu jiný. Svobodný trh dokonce předpokládá nerovnost jako systémovou podmínku. Problém ovšem je, že tato nerovnost nezůstává pouhou ekonomickou funkcí pomáhající regulovat výrobu a efektivní využívání zdrojů. A tak vzniká jedna slepá ulička této utopie, kterou ovšem většinou neregistrují ti, kteří vyrůstali v dobrých podmínkách a frustrující dopady nerovnosti nepociťují.

(Tady si Weinberg všímá i situace u nás, když konstatuje, jak se v bývalých komunistických státech egalitarismus, který společnost zavedl k rovnosti v chudobě, zdiskreditoval, a tudíž jakékoli volání po nějakém rovnoměrnějším rozdělování bohatství se tady napadá jako snaha vracet se k rovnostářským tendencím třídního boje.)

Druhým nedostatkem této utopie je podle Weinberga neschopnost volného trhu maximalizovat civilizaci, tj. kulturu v tom nejširším slova smyslu. Do této civilizace patří i výdaje na vědu a výzkum a to i na takový, jehož výsledky nemohou přinášet zisk, nicméně pokrok si bez něj nelze představit.

Představa, že svobodný trh automaticky vyřeší veškeré civilizační problémy, je tudíž stejnou iluzí jako představa, že odumírání vlády a státu osvobodí jedince od utlačování kolektivní mocí. Weinberg doslova říká: "Pro mnohé Američany dnes nebezpečí tyranie nehrozí od vlády, ale od zaměstnavatelů, od pojišťoven, od organizací zajišťujících lékařskou péči, tam dokonce potřebujeme, aby nás vláda a stát chránily. Představa, že dělník má svobodu uniknout utlačovatelskému zaměstnavateli tím, že ho opustí a najde si jiné zaměstnání, je iluzorní..."

Ale přesvědčujte o tom zastánce liberální teorie v postkomunistické zemi, aby se své utopie - zvláště je-li mladý, zdravý, silný a inteligentní - vzdal.

Já mu ji tedy neberu, jenom bych si přál, aby od učebnicových pouček někdy sestoupil k praxi. Co je platné, když učebnicová poučka praví: "Soukromá firma, chce-li si udržet svůj podíl na trhu, musí zvyšovat uspokojení zákazníků" (LN 4.11.1995, V.Klaus: Znovu o takzvané průmyslové politice), když každý z praxe kolem nás ví a vidí, že chce-li se někdo udržet na trhu, tak k tomu používá všech možných i nemožných prostředků, z nichž zlepšování služeb přichází na řadu až tehdy, když všechny ostatní metody selžou. Pražští taxíkáři a jejich "volný trh" budiž příkladem.

Takže contradictio in adiecto "regulovaný svobodný trh" z hlediska sémantické logiky sice neobstojí, ale v praxi je to běžná věc, bez níž se bohužel neobejdeme. Co s takovým trhem, který nectí žádná pravidla? Vždyť i ten trhovec na Havelském náměstí, aby mohl otevřít stánek, musí přijmout nějaká pravidla. Je to omezování jeho podnikatelské svobody? A co když to není stánek na vyhrazeném tržišti na Havelském náměstí, ale vyhrazená přenosová cesta v části kmitočtového spektra, vhodného k rozhlasovému nebo televiznímu vysílání.

Vždyť svobodný trh ve vysílání je velice speciálním trhem. Jeho tržiště je vymezené fyzikálními zákony (alespoň na terestrických frekvencích), tudíž není sem neomezný přístup a navíc zákazník nemůže bezprostředně ovlivňovat sortiment. Ten mu totiž ordinují spíše reklamní agentury se zájmem o většinového diváka, jejichž přání se z existenčních důvodů vysílatelé podřizují...atd. atd. Možná, že jsem tu diskusi s panem Kryzánkem asi přece jen neměl vzdávat.

Milan Šmíd

Jaroslav Plesl, Euro

Tomáš Škrdlant, autor jednoho z dílů pořadu "Naskočíme?" mi zároveň vytýká, že jsem poukázal pouze na týdeník Respekt, který spolupracoval s MZV a ČT na výrobě tematického cyklu o Evropské unii. Vedle Respektu na cyklu spolupracoval i veřejnoprávní rozhlas. "Kterým médiím by [Plesl] vlastně dovolil, aby spolupracovala na tematickém cyklu o EU?" ptá se Tomáš Škrdlant.

Tak tedy: veřejnoprávní televize si může hledat partnery, kde chce, ale vždy bude v podezření, že někomu dělá reklamu. Nebude-li to právě třeba veřejnoprávní rozhlas (proto jsem ho neuváděl). Tentokrát dělá ČT reklamu týdeníku Respekt. Na tento časopis jsem poukázal proto, že má podle mého názoru ve veřejnoprávní (sic) televizi nebývalá privilegia. ČT produkovala pořad "Respektování", moderovaný blahé paměti šéfredaktorem Mlynářem (nyní politikem). Minulý týden uváděla ČT pořad Sněží, který spolumoderoval komentátor Respektu Martin Fendrych a jedním z diskutérů byl další komentátor Respektu Jan Macháček. Upřímně řečeno, redaktora časopisu Týden jsem ve veřejnoprávní televizi neviděl už hodně dlouho, o  týdeníku Euro (v němž pracuji, upozorňuji tedy preventivně na vlastní zájem!) ani nemluvě. Proč tedy Česká televize nikdy nenabídla Týdnu "Týdnování", nebo Euru "Eurování"? Možná proto, že by si to někdo mohl vykládat jako reklamu...

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Někdo říká, že změny si vymínila ODS, jiní říkají, že dojde-li k nim, pak z vůle sociální demokracie. Podle někoho budou k lepšímu, jiní míní, že ničemu neublíží, a další že ničemu nepomohou.

Někomu ten způsob, kdy se ministrům řekne, že budou odvoláni až poté, co se prezident seznámí s jejich náhradníky, připadá etický, zatímco někomu jinému tentýž přístup připadá problematický.

Nejhorší pak je to, že si na tuto situaci zdá se zvykáme. Normální by přece bylo, kdyby ministr po nástupu do úřadu řekl, co má v plánu, v čem míní pokračovat, co chce změnit. Pokud pak v práci uspěje, není důvod ho měnit. Pokud se mu nedaří, omluví se a odejde sám.

Pokud se mu nedaří a nedojde mu to, normální šéf ho upozorní, že s jeho prací není spokojen. Jak ale máme rozumět tomu, že jeden z místopředsedů vládní strany svěří novinářům, že (cituji): "Má tušení kdo bude vyměněn", a o nejmenovaných náhradnících že "si myslí že to budou plnohodnotné náhrady".

A jak máme rozumět jednomu z místopředsedů strany opoziční, když sice neví, kdo z vlády odejde a kdo do ní přijde, a přesto je přesvědčen, že pokud bude vyměněno ministrů pět, napomůže to pověsti vlády a vzrůstu jejího kreditu, což je prý dobře pro tuto zemi.

Pro tuto zemi by přece bylo dobré, kdyby v čele institucí stáli ti nejlepší profesionálové, kteří jsou v této zemi k dispozici.

Praxe je ovšem taková, že si u nás ministry, a to zpravidla bez konzultace se svou stranou, vybírá její předseda z lidí, kteří na něj udělali dobrý dojem.

Pak by ale měl za ministry ručit a v případě, že v sedmi, či osmi případech zjistí, že neměl šťastnou ruku, raději už nevybírat.

Vysílá se ve středu 9. února ráno.

Dalibor Žůrek

Pane Čulíku,

Chtěl bych Vás upozornit na rozličnou interpretaci a výběr detailů v informaci o Zprávě americké Human Rights Watch.

Zatímco MfDnes uveřejnila pasáž, podle které Američané používali tříštivé kuličkové bomby,( zbraň proti živé síle) které údajně do 13.května zabily nejméně 150 civilistů do vydání zákazu používání těchto bomb Američany právě v květnu.

Británíe těchto bomb používala i nadále, praví se dále. (Zřejmě až do konce kampaně - ale to je můj výklad článku).

Nevěděli Britové o tomto americkém opatření ? Anebo prostě neměli nic jiného k použití ?

Podle této organizace došlo k útokům na cíle, které neměly naprosto žádnou vojenskou funkci.

Moje otázka - není za těchto okolností rozhořčování západu nad ruskou kampaní v Čečensku obyčejné pokrytectví ? Co na to britský tisk ? Anebo mojí mizernou latinou Co sluší Jovovi, nesluší volovi ?

Prostě se jednalo o kolektivní potrestání srbského národa za Miloševiče zničením infrastruktury. Jak praví proroci politické korektnosti, kolektivní tresty jsou nepřípustné.

Tato zpráva konstatuje, že se NATO dopustilo porušení mezinárodního humanitárního práva.

Informace Hosp. novin byla daleko zdrženlivější - zmíněné bomby nezmiňuje.

Nevím, jak si mám vysvětlit reakci G. Robertsona, který na jedné straně tuto zprávu ( obviňující) přivítal, nicméně zopakoval, že Nato se úzkostlivě a puntičkářsky snažilo zabránit zranění civ. obyvatelstva.

To použití protipěchotních bomb a zfušovaný průzkum ( čínská ambasáda ) to opravdu dokazují.

Copak se ani trochu nestydí ? Anebo si brání svou kůži ?

Poznámka JČ: Zde je k této záležitosti překlad zprávy z internetových stránek BBC ze 7.2. 2000:

Pochybnosti ohledně počtu mrtvých ve válce o Kosovo

Tuto zprávu BBC naleznete v angličtině s obrázky na této adrese.

Asi 500 civilních osob bylo usmrceno leteckými útoky NATO proti Jugoslávii během loňského konfliktu o Kosovo, uvádí nezávislé vyšetřování.

Newyorská organizace Human Rights Watch konstatuje, že byli usmrceni civilisté asi v devadesáti incidentech - je to asi trojnásobek počtu incidentů, než kolik jich přiznává sama aliance NATO.

Zpráva Human Rights Watch odmítá tvrzení jugoslávských úřadů, že bylo prý pravděpodobně usmrceno během leteckých úderů v Kosovu a v Srbsku až 5000 civilistů.

Avšak konstatuje, že NATO mohlo učinit víc, aby minimalizovalo počet nevojenských osob, usmrcených při náletech, a kritizuje užívání tříštivých bomb.

Je pravděpodobné, že se zprávou obnoví kontroverze ohledně chování NATO během války a ohledně toho, že se NATO spoléhalo jen na bombardování z velké výšky.

NATO nikdy nezveřejnilo odhad, kolik civilistů bylo usmrceno jeho akcemi.

Avšak mluvčí Pentagonu už dříve přiznali, že mohlo dojít k tomu, co nazývají "vedlejšími škodami" asi ve 20 až 30 incidentech.

Mnoho pozorovatelů je přesvědčeno, že je asi nemožné přesně zjistit, kolik obětí na životech způsobila letecká kampaň.

Letecká kampaň kritizována

Zpráva organizace Human Rights Watch byla vypracována po návštěvách do více než 90 jugoslávských měst a vesnic. Je to první nezávislé zhodnocení, založené na podrobném průzkumu. Uvádí, že došlo k umrtím civilistů asi v 90 samostatných incidentech. Asi ke třetině těchto incidentů došlo v Kosovu a některé se vztahují na letecké útoky proti silničním konvojům.

Zpráva uvádí, že piloti NATO měli učinit více, aby indentifikovali své cíle pořádně, ale také poukazuje na důkazy, že nejméně v jednom případě použila jugoslávská armáda civilistů na cestě jako lidských štítů.

Zpráva obzvláště kritizuje, že NATO užívalo tříštivých bomb nedaleko obydlených oblastí. Tvrdí, že po jednom zvlášť politovánihodném incidentu, kdy se v městě Nis tříštivé bomby minuly cílem, přestaly Spojené státy těchto bomb používat, ale uvádí, že britská letadla je používala i nadále.

Zpráva Human Rights Watch také konstatuje, že malý počet cílů leteckých útoků nebyla legitimní vojenská zařízení. Mezi ně počítá srbský rozhlas a ústředí srbské televize v Bělehradě.

NATO trvá na tom - stejně jako to činilo během letecké kampaně - že bylo učiněno všechno, co bylo v jeho silách, aby byly minimalizovány civilní ztráty.

A konstatuje, že daleko větší počet úmrtí mezi civilními etnickými Albánci způsobily jugoslávské polovojenské jednotky.

Selhání v důsledku bombardování z veliké výšky

Kritikové však už dlouho obviňují NATO z toho, že zacházela se životy jugoslávských civilistů neopatrně.

I když se piloti NATO vyhnuli dostřelu srbské protiletecké obrany tím, že létali ve velkých výškách, omezilo to přesnost jejich zaměřování a zvýšilo to počet civilních mrtvých a raněných.

Mnoho komentátorů konstatuje, že byla tato taktika částečně vyvolána obavami, že kdyby začali piloti NATO přicházet o život, ochromilo by to jednotu členských zemí NATO při užívání vojenské síly k ukončení srbského etnického očišťování v Kosovu.

Avšak důsledkem byla celá řada chyb, kdy NATO zasáhlo nemocnice, civilní vlaky a konvoj uprchlíků.

Při nejtrapnějším incidentu bylo téměř úplně zničeno čínské velvyslanectví v Bělehradě, i když totožnost budovy byla jasně označena na mapách města.

NATO posléze popřelo následná tvrzení sdělovacích prostředků, že zásah čínského velvyslanectví nebyla chyba a že cílem bylo zlikvidovat srbské komunikační středisko, které Čína tajně povolila srbské armádě umístit na území velvyslanectví.

Jan Hurych

Přečetl jsem si v BL transkript první části třídílného dokumentárního filmu britského komerčního okruhu Channel Four o válce v Kosovo a vidím, že se tam - zřejmě z nevědomosti - té pravé příčině války opět vlastně vyhnuli. Pak že prý se se dějiny neopakují: kdysi se také tvrdilo, že to byl sarajevský atentát, který byl příčinou první světové války. Záminkou jistě, ale příčinou? Stejně tak to, že prezident Clinton potřeboval odvést pozornost od svého skandálu - což je asi pravda - mohlo být snad záminkou, ale rozhodně nebylo příčinou války v Kosovu. Root cause - ta základní, pravá příčina - byla jinde. A jak známo, chceme-li vyřešit problém, musíme odstranit právě tu pravou příčinu. Na to bylo ale v případě Kosova značně pozdě - a ještě je, jak dokazuje nynější situace. Válka možná další střetnutí odsunula o deset, dvacet let, ale situaci permanentně nevyřešila. Vsaďte se, že to jednou začne znova a to nejen proto, že se jedná o Balkán, onen sud naplněný střelným prachem. Také přesouvání celoevropské viny z větší části na Američany je jen další kouřová clona. Evropané mají svoji část viny a měli by ji přijmout, už proto, aby poznali, co udělali špatně. A těmi Evropany pochopitelně míním i Srby a Kosovany.

Také srbská strana argumentovala zcela nesprávně, pravděpodobně s úmyslem klamat své vlastní lidi: nešlo totiž jen o nějaké území, na které díky jedné bitvě (kde tuším ještě navíc dostali na frak) získali nějaké posvátné právo - rozuměj to srbské - likvidovat jeho obyvatele. Ani akce kosovské povstalecké armády, která by samotná mohla sotva odolávat regulérnímu a dobře vyzbrojenému srbskému vojsku, mohla být důvodem k srbskému masovému řeznictví, které zcela nepochopitelně dostalo už v Bosně jemný voňavkářský název "etnické čištění".

A ani třetí strana, kosovská, nemá pravdu, když vysvětluje srbské akce jen nenávistí Srbů proti Kosovanům. Hlavním důvodem vražedných akcí Srbů byl totiž strach, docela sprostý lidský strach, který se pak snažili přenést zpět na Kosovany. Hlavní omyl kosovské strany totiž tkvěl v jejich populační politice, populační explozi. Není to novinka: tak už získali převahu v muslimských republikách bývalého Sovětského svazu i jinde. Mí muslimští přátelé v Kanadě se tím nijak netajili: "My se tam rozmnožíme, " říkali, "a pak to vyhrajeme našimi hlasy ve volbách. Mírovými prostředky, rozumíš."

Marně jsem jim vysvětloval, jak kontraproduktivní taková politika je: každá akce totiž budí reakci (to mimochodem neobjevili dialektici, ale předtím už i fyzici) a celá věc nutně eskaluje do stadia, kde se druhá strana začne bránit zuby-nehty. Neříkám, že to v Kosovu bylo tak plánováno, ale přesto tam byl nárůst etnických Albánců opravdu markantní: z původních čtyřiceti procent (možná ještě míň, čísla se liší) obyvatelstva, kolik jich bylo dříve, narostli na celých devadesát procent. I tak to ale nefungovalo: buď ta teorie opravdu neplatí, nebo ani 90 procent na "mírový" přechod moci nestačí - a tak ke slovu přišla povstalecká armáda.

Výsledek už známe. Pravidlo, že ty, kteří rozumí jen síle, můžeme přesvědčit zase jen silou, je pravdivé - ale jen tam, kde neexistuje rozum. Situace se nevytvořila přes noc a nevšímavost světa způsobila, že se vyhrotila natolik, až došlo k zásahu. Válka je podle definice vlastně jen selhání diplomacie a  na začátku se možná ještě něco dalo udělat a to jistě chytřeji.

Co ale teď? Co se stalo, stalo se; jediné co zbývá je se z toho správně poučit. První krok k tomu je přiznání viny všemi stranami. Jak se říká: ukazuji-li na někoho prstem, ostatní prsty mé ruky přitom ukazují na mě.

Julius Sigut

Vazeny pane Culiku,

Je to poprve, co jsem se rozhodl prispet do Britskych Listu. Vyprovokoval me k tomu Vas preklad serialu Channel Four o valce v Kosovu. Je smutne, ze se situace na Balkane (a v podstate v celem svete, Cecnu nevyjimaje) prezentuje tak zoufale jednostranne, bez jakehokoli pokusu o hlubsi a nezavislou analyzu problemu.

Ale dejme si ruku na srdce: muzeme verit tomu, cim nas media denne zavaluji? Nemeli bychom si radeji polozit otazku kdo za nimi stoji a jake jsou jejich skutecne cile?

Nenapadlo Vas nekdy, ze jedinym opravdovym cilem dnesni svetove Elity je ten halasne vytrubovany New World Order, svetovy rad s jednou vladou, jednou armadou a jednou polici pro vsechny? Ze to znamena pro vsechny staty (a hlavne ty slabsi, pochopitelne) vzdat se sve narodni suverenity je nasnade.

Triky, ktere k tomu Elita pouziva uz nejmene 100 let, jsou jasne a daji se shrnout pod jeden hlavni termin: globalizace.

Pujdeme-li v nasem pruzkumu trosku hloubeji, zjistime, ze strategie pro dosazeni globalizace je zalozena na teorii Machiavelliho a je propracovana Elitou do nejrafinovanejsich detailu. Vytvorte problem (nenavist mezi staty/narody, hospodarska deprese, ale muzete si dosadit podle chuti), pockejte si na reakci (ozbrojene srazky, revoluce, terorismus, atd.) a pak prijdte s nevinnou tvari jako spasitel a navrhnete reseni problemu (OSN, NATO, armada sjednocene Evropy, povyseni principu humanity nad stanovy Charty OSN, atd.) Pro uspech tohoto bohulibeho pocinani je ovsem zivotne dulezite, aby nikdo z postizenych neprisel na to, ze ti, kdoz zpusobili horu lidskeho utrpeni, jsou presne titez lide, kteri ted prinaseji "spaseni".

Zkuste se pane Culiku v nekterych Vasich komentarich oprostit od citovych navalu (mozna jako u vetsiny normalnich lidi zpusobenych neustale opakovanymi TV zabery placicich matek a trpicich deti ze svetovych bojist) a ukazte, jak ma vypadat neuplatny a nezaujaty investigative journalism.

Na zaver chci dodat, ze Vase Listy delaji velkou a uzitecnou praci uz tim, ze oteviraji sve forum pro vsechny nazory, at bile, cerne, nebo rude. A doufam, ze pro censuru nebude ve Vasich Listech nikdy misto. Jinak by se musel pan Voltaire v hrobe obracet...

Přesto, že mám málo času, musel jsem reagovat na příspěvek "Juliany". Zasílám osobní názor na problém rasismu. Nezlehčuji jej, ale myslím si, že by nikdo neměl urážet celý národ, který nemá rasistické kořeny.

Dvakrát měř a jednou řež!

Kritická reakce na článek Juliany

Úvaha

Slovo do diskuse

Slovo na závěr

Václav Pinkava

Jan Čulík se již několikrát ohradil proti výpadkům, že núměrně šanuje Ivana Kytku. Je to jistě otázka osobního názoru a zkušeností. Každý máme na sítnici své slepé místo.

Nicméně, za usvědčující považuji Čulíkův argument v článku , který vyšel v v Reflexu zde a v BL zde.

Mám na mysli tento výňatek, který je v Reflexu (redakčně?) nadepsán 'Návrat ke Kytkovi'.

"Snad nejdůležitější oblastí vysílání veřejnoprávní televize je oblast zpravodajství. I tady nachází Chmelíček tytéž chyby jako v ostatních částech struktury České televize. Je zajímavé, že ve snaze o nápravu přímo vychází z reformního projektu Ivana Kytky, který byl donucen v důsledku své snahy svůj projekt realizovat odejít z funkce šéfa zpravodajství ČT na jaře roku 1998 už za rekordních sedm týdnů. Kytka, jak se zdá, měl pravdu. Bez jeh o  reforem zpravodajství ČT nepřejde do moderní éry. Je pozoruhodné, že z Kytkova modelu v oblasti zpravodajství přímo vychází ve svém projektu nejen Dušan Chmelíček, ale i druhý uchazeč o funkci generálního ředitele ČT Petr Sládeček, který to i otevřeně ko n statuje. Je to asi logické, protože struktury, které se pokoušel do zpravodajství zavést Kytka, jsou součástí racionálního provozu každé moderní televizní redakce - není to nakonec nic zas tak světaborného. Bez nich to prostě ani v ČT dál nepůjde. Hlavní z měnou, kterou chtěl Kytka zavést do zpravodajství ČT, bylo vytvořit pro každý zpravodajský pořad samostatný výrobní a redakční tým. "

1) Kytka je zde jmenován jako autor myšlenky, kterou, obrazně řečeno, odkoukal odjinud, a "není to nakonec nic zas tak světaborného" . Vzpoměňme, že Kytkovi kritici mu nepodsouvají, že by byl výrazně špatný, ale poukazují na jakýsi nedostatek světobornosti, minimálně ve smyslu zacházet s lidmi tak diplomaticky, aby dosáhl svého.

2) To, že se Chmelíček hlásí ke stejné koncepci, je v uvedeném textu presentováno tak, že "přímo vychází z reformního projektu Ivana Kytky". Pardón? Pokud je tato tzv Kytkova koncepce však " součástí racionálního provozu každé moderní televizní redakce", proč připisovat nějaké prvenství nebo autorství myšlenky právě Kytkovi. Ale byl to údajně Kytka, který, "jak se zdá měl pravdu", ne skutečný anonymní autor této koncepcezpravodajství.

Jak pravil americký dramatik Wilson Mizner (1876-1933)"If you steal from one author, it's plagiarism; if you steal from many, it's research." - krást od jednoho autora zove plagiát; krást od mnoha je podstata badatelství."

Chmelíček není plagiátor, ale student, tříditel převzatých myšlenek. Není, dejme tomu, nikterak světoborný. Pokud ovšem dokáže v ČT nějakou tu změnu provést - to už by bylo pozoruhodné, jak upozorňuje Jan Čulík

A je škoda, že z jinak zajímavé půdy na zamyšlenou trčí plevel zaujaté nelogičnosti. Nelogičnost mi z principu vadí více než Čulíkova snaha rehabilitovat Ivana Kytku jakožto neuznaného novátora zásadního významu, po jehož odkazu šplhají druzí.

I v argumentační nouzi poznáš přítele, neboť pod vlivem emocí se chybička do logiky snadno vloudí.

Co takhle něco o budoucnosti ČT, bez toho nekonečného květinářství?

Však trochu symbolické botaniky na závěr :- Chmelíček je zdrobnělina popínavé rostliny, a  pivo slouží k oblouznění velké části české populace.

Poznámka JČ: Už jsem si zvykl od některých čtenářů, že usoudili, že jsem údajně nekritickým propagátorem "všeho kytkovského", a musím říci upřímně, že je mi to srdečně jedno - pokud někdo prokazuje takový nedostatek soudnosti, že nevidí, že nejde o osobu, ale o hodnoty, které zastává, případně prosazuje, tak se nedá nic dělat. Shodou okolností redaktor Reflexu poznal okamžitě, že souvislost mezi Kytkovým projektem a projektem Chmelíčkovým je zjevná a průkazná a že to prostě je zpráva. Kromě toho, druhý kandidát na funkci šéfa ČT Petr Sládeček uvedl ve svém projektu zcela otevřeně, že v něm vycházel z myšlenek Ivana Kytky.

Ve světovém kontextu nebyly Kytkovy myšlenky skutečně nijak světaborné, v českém kontextu je však jako první nikdo nezformuloval, ani se je nepokusil prosadit - neexistuje výraznější tradice české profesionální zpravodajské televizní praxe.

Objedná-li si ode mne týdeník Reflex článek o projektu nového ředitele ČT a zjistím-li při jeho studiu, že některé jeho součástí téměř doslova odpovídají projektu člověka, který za pokus o realizaci téhož byl z  České televize vynesen v zubech za pouhých sedm týdnů, ať se na mě pan Pinkava nezlobí, ale podle mě je to zpráva - bylo by neetické a neprofesionální na to nepoukázat, zvláště proto, že nikdo jiný na to nepoukáže, neboť, jak mě bylo před časem stalinsky řečeno, Kytka patří v České republice k "bývalým lidem" - holt takovým odborníkem na sdělovací prostředky, jakámi jsou pánové Jakl či Zahradil, Sedlák či Kryzánek (viz příspěvek Milana Šmída na jiném místě těchto dnešních BL) Ivan Kytka holt asi není.

Není pravda, že kritici Kytkovi nepodsouvají, že byl "výrazně špatný" - podsouvají mu manipulativně ve vlastním zájmu cokoliv, jen aby se neporušené udržely dosavadní kamarádšoftské, nepříliš profesionální metody práce ve zpravodajství České televize. Nikdo nepřišel po Kytkově odchodu s žádným jiným projektem, Šámal a Puchalský konstatovali, že budou dále realizovat právě Kytkův projev. Nepohnuli s tím za dva roky zřejmě vůbec, jinak by Chmelíček nemusel po dvou letech jako úplně na začátku poukazovat znovu na totéž. V zájmu objektivní historie vývoje české veřejnoprávní televize je to třeba zaznamenat.

V Kytkovi měla česká mediální scéna osobu, která dobře rozuměla mediální problematice na základě přibližně šestileté zkušenosti z televizní práce uprostřed silné konkurence v Londýně, v jednom z nejvýznamnějších center světové televizní žurnalistiky a byla schopna tuto zkušenost v modifikované formě ve prospěch České republiky přinést do Čech. Kytka měl nové, neotřelé nápady a v Británii se naučil, jak funguje demokracie a jaká má být role sdělovacích prostředků v ní.

Ze sobeckých individuálních, partikulárních zájmů bylo v realizaci tohoto projektu zabráněno a důvody byly zamlženy. Nevidím důvodu, proč by se na to nemělo poukazovat, zvlášť pokud vyjde najevo, že Kytkův vliv byl v českém kontextu tak výrazný, že ještě půldruhého roku po jeho odchodu píší uchazeči o post šéfa České televize projekty podle jeho reformních textů. Nevím, proč bych to nezdůraznil, zejména vzhledem k tomu, že Kytka nemá žádné ambice nadále zasahovat do české televizní scény. Až se dovím něco skutečně záporného o Ivanu Kytkovi, Václav Pinkava může být ujištěn, že budou Britské listy první, kdo to zveřejní.