O muži, jenž byl doma prorokem
Proč je prezident Václav Havel v České republice nepopulární
Tex byl napsán na objednávku polského deníku Gazeta Wyborcza, vychází v Britských listech česky se souhlasem polského deníku.
Průzkumy veřejného mínění ukázaly, že obliba českého prezidenta Václava Havla u veřejnosti poprvé v historii poklesla pod padesátiprocentní hranici. Ačkoli i tak zůstává Havel jedním z nejoblíbenějších politiků v zemi a prezident má relativně nejvyšší důvěru ze všech ústavních institucí, většina dotázaných si myslí, že Havel by měl předčasně odstoupit z funkce. Vysvětlit tento paradox není jednoduché.
Malý velký muž: T. G. Masaryk
Někdy se stává, že velká osobnost dá jméno instituci: po Juliu Caesarovi nazývají dodnes některé jazyky imperátora císařem, slovanské označení král pochází zase od Karla Velikého. Češi by mohli zrušit prezidentství a udělovat své hlavě státu titul masaryk - tak velký vliv na národní vědomí má tradice prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka (1850-1937).
Ačkoli od Masarykovy smrti uplynulo již více než šedesát let, jeho postavení národní modly zůstává neotřesitelné. Masarykovská legenda se dotýká dokonce i jeho fyzické podoby: v českém národě se traduje, že Masaryk byl vysoké postavy; ve skutečnosti byl prezidentův vzrůst průměrný. Nejméně tři generace Čechů Masaryka zbožňovaly k naprosté ztrátě soudnosti. Tak se na příklad stávalo, že rodiče vštěpovali svým dětem Masarykovo poselství k národu "Nebát se a nekrást!", aniž by se jedinkrát za život zamysleli nad tím, proč byla tato slova pronesena a co vlastně znamenají, totiž zda jsou Češi podle Masaryka národem zbabělých zlodějů.
Není sporu o tom, že T. G. Masaryk, univerzitní profesor filosofie, člověk s mimořádným rozhledem, se zkušenostmi z poslaneckého působení v rakousko-uherském parlamentu i z pobytů ve Spojených státech a s noblesním, aristokratickým vystupováním své okolí výrazně převyšoval. Stejně tak je ale třeba přiznat, že jeho působení v úřadě bylo poznamenáno řadou politických chyb, jejichž následky byly mnohdy závažné a dlouhodobé: Masarykovu koncepci "československého národa" a na ní postavenou ideu Československa jako národního státu, v odplatu za tři sta let "německého útlaku", nepřijali za svou ani Slováci, ani Němci, jejichž zhruba třímilionová, dosud rovnoprávná komunita dostala najednou status trpěné národnostní menšiny. Masarykův antikatolicismus, českou a slovenskou společností rovněž nesdílený, vedl ve svém důsledku k takové sekularizaci společnosti, že dnes je Česká republika nejateističtější zemí světa. Neméně závažnou chybou byl výběr prezidentova nástupce (netřeba dodávat, že prezident s faktickým postavením monarchy si mohl svého nástupce určit sám a Parlament jeho volbu pouze potvrdil): Edvard Beneš byl nerozhodný a slabý muž, který tváří v tvář Hitlerově Německu nedokázal udržet státní samostatnost ani tři roky.
Příčina zbožnění Tomáše Masaryka souvisí s tím, že Češi daleko víc, než si přiznávají, tíhnou k orientálnímu upořádání společnosti. Zatímco legendární králové západní civilizace, Artuš nebo Karel Veliký, byli obdivováni pro svou udatnost a sílu, orientální vládcové jsou v pravém slova smyslu patriarchy, kteří od svých poddaných vyžadují synovskou lásku: nejznámějším příkladem je ruský "baťuška (tedy tatínek) car", ale podobné tendence se projevují v celé orientální civilizaci. Je těžko představitelné, že by v tomto století některý francouzský nebo americký prezident vstoupil do historie nikoli pod svým jménem, ale jako "otec Francouzů" nebo "otec Američanů": přesto Atatürk v překladu neznamená nic jiného než "otec Turků". Podobně se zrodil i kult "tatíčka Masaryka".
Když Masaryk nastupoval do úřadu, bylo mu téměř sedmdesát let, a dopustili bychom se nespravedlnosti, kdybychom ho vinili z cíleného budování kultu osobnosti, jaký kolem sebe vytvářeli např. Stalin nebo Mussolini. Masarykovi se tato primitivní adorace bytostně příčila, neměl však dost sil, aby jí čelil.
Václav Havel, Masaryk Druhý
I když si málokterý Čech dovolí kritizovat Masarykova vyvolence Beneše a jeho tragická selhání v letech 1938 a 1948 bude nejrůznějšími způsoby omlouvat, skutečným Masarykovým nástupcem se "v očích a srdcích" českého národa stal až Václav Havel.
Podobně jako Masaryk byl Havel intelektuálem, významnou měrou se podílel na porážce předchozího režimu a co je v Československu, kde se úzkostlivě dbá na to, jaký obraz má země v zahraničí, zvlášť významné, byl jako jeden z mála Čechoslováků aspoň minimálně známý v cizině. Podobně jako Masaryk Havel výrazně ční nad svým okolím, a tak bylo Havlovo nástupnictví vnímáno jako přirozené.
Když Václav Havel přebíral v lednu 1990 prezidentský úřad, byl si všech těchto skutečností vědom. Asi bychom mu křivdili, kdybychom ho vinili ze záměrného zužitkování masarykovské legendy ve svůj prospěch; daleko pravděpodobnější je, že Havel této legendě sám podlehl a skutečně se cítil být Masarykovou duchovní reinkarnací. Neuvědomil si však, že živý člověk se nemůže měřit s legendou; když se od něj teď Češi odvracejí, sklízí trpké plody své pošetilé ambice.
Slalom mezi mýty
Úhelným kamenem masarykovsko-havlovského pojetí prezidentství je koncepce, podle níž prezident stojí nad politickými stranami, není politikem, nýbrž jakýmsi duchovním vůdcem národa, v Ústavě zakotveným národním guru. Až donedávna nezařazovaly české agentury pro výzkum veřejného mínění prezidenta do žebříčků popularity politiků s odůvodněním, že prezident není politik, a společnost toto vysvětlení vesměs akceptovala. Kdo se pokoušel namítat, jak je možné, že nepolitik Havel pronáší každoročně několik desítek politických projevů, podepisuje - nebo vrací - sněmovně návrhy zákonů, vypisuje volby a dokonce jmenuje vládu, byl umlčen jako hlupák, který "tomu vůbec nerozumí". Národ se zkrátka usnesl, že černá je bílá; mnozí Češi dodnes cítí hrdost, že jejich prezident není jen tak ledajaký prezident, protože to není politik, ale intelektuál...
Požadovaná nadstranickost přivodila v minulosti Václavu Havlovi řadu prekérních situací. Každý výrok, který pronese, je nejprve analyzován podle tohoto kritéria, a pokud neprojde, Havlovi odpůrci spustí pokřik, že do té či oné věci nesmí prezident z titulu "nadstranickosti" své funkce mluvit, nebo dokonce že zneužívá svého postavení. Tato situace je značně paranoidní a Václav Havel se jí brání tím, že své názory vyjadřuje stále obecněji, obskurněji a kryptičtěji, aby nemohl být žádnou stranou napadnut z protežování strany jiné. Typický byl v tomto směru Havlův novoroční projev: nikdo přesně neví, co měl prezident na mysli, a mezi politickými komentátory se začínají objevovat specialisté na havlovskou exegezi; je pochopitelné, že jednotliví vykladači akcentují tu nebo onu stránku Havlovy řeči, jak to odpovídá jejich založení nebo zájmu politického směru, jejž hájí.
Dalším mýtem, jemuž český prezident musí dostát, je maxim absolutní mravní čistoty. Václav Havel je mravný z definice. A protože, jak bylo řečeno, prezident je vlastně patriarchou národa, má každý Čech právo nahlížet a mluvit do jeho osobního života. Novinové titulky jako "Češi nepřijali prezidentovu druhou ženu", jimiž se tuzemský tisk v posledních dvou letech hemžil, nám budou připadat absurdní jen do té chvíle, než si uvědomíme, že Dagmar Veškrnová-Havlová je v rámci tohoto mýtu chápána jako nevlastní matka českého národa.
Požadavek morální čistoty jde ale ještě dál: protože Václav Havel byl vězněn pro své přesvědčení v době, kdy většina Čechů vcelku ochotně kolaborovala s normalizačním režimem, stal se Havel pro řadu lidí Vykupitelem, tím, jehož prostřednictvím všichni příslušníci národa mohli zakoušet pocit hrdinství "v zastoupení". Pokud Havel po léta v tisku - pravda, poněkud farizejsky - označovaný za morální autoritu nebo svědomí národa, někdy pochybil, zakoušeli stoupenci jeho kultu pocit zrady, nikoli nepodobný pocitům, které mezi křesťany vyvolal kontroverzní Scorseseho film Poslední pokušení Ježíše Krista.
Sestup z piedestalu
Kdyby Václav Havel zemřel v roce 1991, byla by dnes česká krajina plná jeho soch, jeho jménem by se pojmenovávala divadla, ulice, vojenské jednotky, možná i celá města, Havlových myšlenek by se ve svých projevech dovolávali politici, do obecného povědomí by vstoupila nová klišé, jako "národ Václava Havla", "havlovské ideály" a "Havlův mravní odkaz". Dějiny šly ovšem jinou cestou.
K první velké krizi Havlova prezidentství došlo v období před rozdělením Československa. Slováci nejenže ztotožnili osobu Havla s myšlenkou federace, kterou odmítali, ale měli mu za zlé, že veden pacifistickými ideály prosazoval konverzi zbrojní výroby, což způsobilo zbrojovkám na středním Slovensku značné ekonomické potíže. Nově ustavený zákonodárný sbor nezvolil díky slovenským poslancům v létě 1992 Václava Havla československým prezidentem a země tak zůstala půl roku bez hlavy státu.
Většina Čechů v té době nebyla vůbec ochotna o něčem tak fundamentálním, jako jsou kvality jejich prezidenta, diskutovat, a nepříjemným zážitkem z léta 1992 se média rychle přestala zabývat. Nedlouho poté utrpěla Havlova pozice další šrámy: ukázalo se, že Václav Havel nebude podporovat politiku Občanské demokratické strany (ODS) autoritativního vůdce Václava Klause, vítěze voleb z roku 1992, a již v té době poměrně přesně poukazoval na rizika jejího způsobu vládnutí. Klausova strana nejprve iniciovala výrazné omezení prezidentských pravomocí v Ústavě a poté zahrozila, že v lednu 1993 nepodpoří volbu Václava Havla českým prezidentem, nebo mu dokonce postaví protikandidáta - jak si lze snadno představit, Havlova obliba ve společnosti byla takového druhu, že pouhá myšlenka na protikandidáta měla příchuť hereze; poskytnout protikandidáta si mohly dovolit jen strany, které tak jako tak neaspirovaly na podporu většinové populace, totiž komunisté a fašisté.
Václav Havel byl ztotožňován s masarykovským ideálem a bojovat s ním znamenalo utkat se s legendou. Jeho odpůrci pochopili, že v iracionálním prostředí je třeba bojovat iracionálními prostředky. Havla bylo možné porazit jediným způsobem: přistoupit na tuto hru a přesvědčit společnost, že Václav Havel masarykovské legendě nedostál.
Úkolu se ujalo nejmocnější české masmédium, komerční televize Nova. Mnoho měsíců trvající kampaň, zaměřená proti Havlovi a zejména pak proti jeho druhé ženě Dagmar, má vnější podobu bulvárních zpráv ze světa celebrit, ale její podtext je rafinovanější: Nova důsledně používá emocionálně podbarveného označení "náš pan prezident", což je mimochodem přímý odkaz k Masarykově tradici, a ve své hlavní zpravodajské relaci, u diváků mimořádně populárních Televizních novinách, uvede zprávu např. slovy "Tak náš pan prezident je už zase nemocný" - jedná se přitom o banální chřipku, která by u kteréhokoli jiného politika nestála za pozornost. Je vytvářeno nerealistické očekávání čítankovského prezidenta-supermana a pokud mu Václav Havel nedostojí, je pokárán. To, že kampaň není v prvém plánu nenávistná, ale jeví se jako bulvární, má přesný účel: kdyby kritika byla přímá a seriózní, divák, jenž Havla stále ještě nekriticky miluje, by ji nepřijal. Proto je třeba otupit jeho pozornost pikanterií tématu a negativní informaci vnutit divákovu podvědomí jakoby mimochodem, neúmyslně.
Podobná technika manipulace funguje i u Havlovy druhé ženy, u níž se projevuje podobný efekt jako u bývalého amerického viceprezidenta Dana Quayla. Přestože je Dagmar Havlová původním povoláním herečka, nemá vůbec mediální talent a její častá faux pas poskytují médiím výživnou látku. Opět je poměřována se svou - značně zidealizovanou - předchůdkyní, ženou Edvarda Beneše Hanou.
Nemalou část viny na poklesu své popularity nese ovšem Havel sám, protože neodolal pokušení a podal několik občanskoprávních žalob na ochranu osobnosti, aniž by si uvědomil, že v systému nepříliš sebevědomé postkomunistické justice musí prezident-legenda každý soudní proces vyhrát; míru toho, nakolik byl skutečně v právu, lze pak posoudit pouze z výše přiznané náhrady. Když prezident vyhrál spor s firmou, která použila na svůj reklamní poutač na boty umělecké dílo zobrazující Havla a jeho ženu v hanlivém kontextu, a bylo mu přiznáno odškodné v absurdní výši pěti milionů korun, museli i prezidentovi skalní fanoušci uznat, že se zde nehraje fér hra.
S jistým zjednodušením se dá říci, že národ, jenž dosud Havla vnímal nekritickýma "dětskýma" očima, dospěl do puberty.
Trnitá cesta k národní dospělosti
V tuto chvíli je jasné, že mýtus pokračovatele legendárního předchůdce tíží Václava Havla jako železná koule u nohy. Pokud by se dokázal oprostit od iracionálního balastu, jejž na něj v prvních letech po převratu okolí navěsilo, a distancoval se od principů masarykovství, měl by Havel nyní daleko snažší pozici. Mohl by se otevřeně přihlásit k politickému směru, který je mu blízký, vysvětlit, jaké principy v politice odmítá a proč, mohl by dokonce vstoupit do některé politické strany nebo takovou stranu založit. Nikdo by ho nemohl vinit, že svou "hradní" politikou popírá principy parlamentní demokracie nebo že nadužívá prezidentských pravomocí k podpoře jednotlivých politiků nebo politických stran, že je sabotérem naoktrojované cesty k prosperitě.
Otázkou zůstává, je-li taková metamorfóza ještě vůbec možná. Sám Havel se totiž nechová jako politik. Když Havlovy preference poklesly těsně pod 50 %, prohlásil zhrzeně, že nebude ve své funkci proti vůli národa, a jeho mluvčí měl pak plné ruce práce vysvětlit, co tímto výrokem Havel myslel a proč tedy nehodlá abdikovat, když si ho většina lidí v prezidentském úřadu nepřeje.
Jedno je jisté: až Václav Havel Pražský hrad opustí - a protože česká ústava mu nedovoluje kandidovat potřetí, bude to nejpozději za čtyři roky - stane česká společnost na rozcestí: může se rozhodnout buď pro kandidáta, který se pokusí pokračovat v současné tradici (takovým kandidátem by mohl být např. Petr Pithart, bývalý předseda Senátu a Havlovo duchovní dvojče), nebo zvolí do této funkce standardního politika typu Václava Klause. Obojí volba bude bolestným zklamáním - troufám si predikovat, že teprve poté začne být Václav Havel skutečně populární.
