Tiskový zákon a česká politická elita
Pán Bůh s námi a zlý pryč, říkávala moje babička, když tušila, že ji čekají nějaké trable. Pán Bůh s námi a zlý pryč,
říkám si dnes i já, když sleduji diskusi, která se odehrává v souvislosti s návrhem nového tiskového zákona. A to
nejen kvůli tomu, jakým způsobem se ta diskuse vede, ale hlavně proto, když vidím, jaká je úroveň a vzdělání našich
politických elit, které nás reprezentují dnes, deset let po příchodu svobody do českých krajů.
Až by se chtělo bezvýhradně přitakat stripu v Neviditelném psovi z 15.6., kde se říká: "Žijeme v divné zemi, Barte...
za bolševika měla nejhloupější komunisty... a dneska má nejhloupější demokraty."
Jako účastník diskuse o tiskovém zákonu, který si už řekl své, bych možná měl mlčet, ale člověku to nedá. Už proto,
že jsem při ní získal jednu zajímavou zkušenost.
V e-mailové korespondenci s panem Čulíkem, ve které jsem upozorňoval na nebezpečnou kombinaci paragrafu 20 o
sankcích s paragrafem 5 o odpovědnosti za obsah (později se to přečíslovalo na paragrafy 21 a 6) jsem v zápalu psaní
přímo do počítače vyslovil jeden "soundbite", v televizním žargonu "štěk", který bych v seriózním písemném referátu
nikdy neuvedl, a to, že tato kombinace dvou paragrafů zákona se může stát "bičem na média". Pan Čulík moji poštu
zakomponoval do svého referátu v Scheinfeldu, který pak následně citoval pan Kruml v MF DNES a uvedl mne jako
"mediálního experta".
Já jsem se od svého expertství 27.5. v Britských listech distancoval a uvědomil jsem si při tom jednu hroznou věc.
Kolik věcných argumentů jsem při různých diskusích položil na stůl a nikdo si jich vůbec nevšiml, pes po nich
neštěkl. Výrok "bič na média" mi však okamžitě přinesl popularitu a zájem všech možných médií, která se na mne
sesypala se žádostí o názor. Ano, síla štěku či bonmotu je velká, otázkou však je, zda stejně velká je i jejich
vypovídací hodnota.
Už při citaci mých výroků docházelo k jejich zkreslování, především v tom, že prý nesouhlasím s paragrafem 5, (v
současné době přečíslovaném na šestku) což není tak docela pravda.
Aby bylo jasno, o co jde, je třeba zrekapitulovat jádro sporů, kolem kterých se všechno točí. Dá se říci, že ty spory
se vedou v podstatě jen u tří paragrafů, které lze zjednodušeně popsat takto:
a) paragraf 5(6) - Odpovědnost za obsah periodického tisku - říká se v něm, že za obsah odpovídá vydavatel, a že
obsah nesmí být v rozporu s ústavním pořádkem ČR, zejména ve věci násilí, rasismu, názorové nesnášenlivosti a
pornografie, což odstavec 2 podrobně rozvádí.
b) paragraf 12(13) - Odpověď - který říká, že po zveřejnění skutkových údajů (pozor, nikoli názorů), a to i
pravdivých, dotýkajících se cti, důstojnosti či soukromí osoby má dotčená osoba právo na zveřejnění odpovědi. (Zde
je třeba dodat, že zákon má ještě paragrafy 11(12) o opravě nepravdivých údajů a paragraf 13(14) o dodatečném
sdělení, které jsou svého druhu rovněž odpovědí tak, jak ji chápe evropská legislativa.)
c) paragraf 20(21) - Soudní ochrana - který říká, že pokud vydavatel porušuje povinnosti paragrafu 5(6) - viz výše -
může se KAŽDÝ (sic!) domáhat u soudu uložení pokuty ve prospěch státu a při opakovaném porušení odst. 2
paragrafu 5(6) lze dosáhnout i dočasného zastavení takového periodika.
Mně osobně překvapuje, jak se ta diskuse točila a točí hlavně kolem práva na odpověď, kde se hraje přesilovka ze
strany médií, kterým ten paragraf vůbec nesedí (a já se jim vůbec nedivím) a proto na něj s vytrvalou úporností - a
často demagogicky - útočí, zaštiťujíce se autoritou WAN, což jest sice vážená mezinárodní organizace sdružující
národní unie vydavatelů denního tisku, z čehož ovšem na druhé straně jasně vyplývá, v jakém dresu tento
mezinárodní hráč kope.
A přitom to hlavní nebezpečí - podle mého názoru - plyne z paragrafu o sankcích, který může vystavit média
záměrným likvidačním útokům, v nichž nemusí vyhrávat právo a pravda, ale síla podložená penězi a advokáty.
Vždyť jak snadno lze zažalovat noviny, které "podněcují k nesnášenlivosti vůči osobám nebo skupinám osob určité
víry a náboženství nebo politického či jiného smýšlení, anebo takovou nesnášenlivost podporují." Co je to vlastně
"podněcování nesnášenlivosti", jaká kritéria soud zvolí? Například: nepodporuje takovou nesnášenlivost například i
sám prezident Havel, protože se skupinou osob určitého politického smýšlení - KSČM - odmítá jednat?
A podobných nezodpovězených otázek je v paragrafu celá řada. Je proto ten paragraf špatný? Já osobně si myslím,
že jako interpretační nástroj sám o sobě nikoli, ve spojení s paragrafem o sankcích však jeho obecnost nabývá
hrozivého významu a potom skutečně vyvstává otázka, zda by nepostačil paragraf předchozí, který praví, že "právo
vydávat a veřejně šířit periodický tisk lze omezit jen v případech a v mezích stanovených zákonem, jde-li o opatření v
demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost,
ochranu veřejného zdraví a mravnosti."
Paragraf 20(21) o sankcích si vynutila současná sociálně demokratická vláda, konkrétně Legislativní rada, která letos
v lednu návrh zákona hodila ministru Dostálovi na hlavu, aby ho zpřísnil, neboť podle názoru Pavla Rychetského
"zákon v této podobě není přijatelný, je extrémně liberální - tak liberální, že to nemá obdoby." (Právo 9.1.99).
Současnou verzi Pavel Rychetský úporně brání. Ve svých článcích v MF DNES (Z novinářských útoků na tiskový
zákon trčí bolševismus, 10.6.1999) a v Právu (Z čeho máte strach páni novináři?, 11.6.199) používá celou řadu
argumentů, převážně formálního rázu, využívaje všech svých zkušeností advokáta, který efektními frázemi (lex
imperfecta, institut actio popularis, základní lidské právo na sebeurčení jednotlivce atd.) se snaží udělat dojem na
laickou veřejnost.
Podíváme-li se však na dřeň těchto vznešeně znějících argumentů poté, co strheme jejich efektní balení, vyjeví se nám
jejich utilitárnost a jejich ad hoc charakter konstruovaný pro apriorní obhajobu něčeho předem rozhodnutého, která
odmítá zahrnout do svého zorného pole další souvislosti.
Tak například Rychetského citace z nálezu německého Ústavního soudu by byla férová, kdyby bylo vysvětleno, že
"právo na odpověď" ve smyslu spolkového zákona zahrnuje vlastně i právo na opravu a dodatečné sdělení, které náš
zákon vyčleňuje zvlášť a proti nimž vlastně nikdo nic zásadního nemá.
Podobný charakter mají Rychetského argumenty o tom, že sankce na média musejí být právě v tiskovém zákonu,
protože trestní zákon neumožňuje postihovat vydavatele jako právnickou osobu. Nebo o tom, že je lepší, když může
žalovat každý, než aby tak činil státní zástupce.
Nejsem právník, ale cosi mi říká, že účelem zákona by mělo být především zabraňovat psaní rasistických článků - a
to dělají fyzické osoby - než zastavovat periodikum. Pokud budou všichni autoři šířící rasismus důsledně trestáni (a
takové zákony na to už máme), nebude důvod zastavovat Republiku, nehledě na to, že dnes, v době internetu, si
podobné tiskoviny svou distribuci a svoje čtenáře stejně najdou. A bude-li doba mimořádná, věřím, že náš právní řád
umožní použít i mimořádné prostředky.
Rychetského argument, že návrh zákona účinně čelí možnému zneužití sankcí proti médiím, "protože návrh na
zahájení řízení před soudem bude zpoplatněn a neúspěšný žalobce bude hradit veškeré náklady..." mně připadá,
jakoby přicházel z jiného světa, než ve kterém žijeme. Známe-li ostrý konkurenční boj na poli médií, ve kterém jde o
stamilióny, pak případná ztráta nějakých 50-100 tisíc v prohraném sporu, jenž by v případě úspěšného zakončení
mohl zlikvidovat konkurenta, se jeví jako pakatel.
Má-li místopředseda Rychetský skutečně tak velkou starost o osobnostní práva, jež projevuje v souvislosti s
obhajobou explicitního paragrafu o právu na odpověď, mohl by vědět, že obvykle nejlepší a nejpohotovější reakcí na
útok jednoho média je zveřejnění obrany v konkurenčním médiu, jež bývá často rychlejší a účinnější nápravou věci
než tisková oprava či odpověď v médiu útočícím. Jenomže pokud špatně nastavené sankce umožní vyřazovat
konkurenční média ze hry, kam se potom ubohý dotčený občan či politik bude obracet?
Ale dost už sociálních demokratů, kterým podle mého soudu stále nedochází (viz například jejich loňské programové
prohlášení ve věci médií kontrolovaných parlamentem), že tiskové zákony v demokratických zemích už dávno nejsou
pojímány jako strážce dobrých mravů. Dnes se totiž tiskové zákony koncipují tak, aby v rámci širšího mediálního
práva (zákony o vysílání, ale také o nových komunikačních technologiích) měla informační média zajištěný prostor
pro svobodné vyjadřování názorů, kdy tiskový zákon médiím na prvním místě garantuje jejich nezávislou existenci,
svobodu projevu, a teprve potom jim připomíná jejich odpovědnost, jež z této svobody vyplývá.
Mezi články a komentáři, které se k problematice tiskového zákona v posledních čtyř týdnech vyjadřovaly, je - dle
mého názoru - jen málo takových, které používají věcných argumentů, mířících k podstatě problému. Pocházejí
většinou od lidí z praxe, kteří se s problematikou dnes a denně setkávají (Jan Šusta z Unie vydavatelů denního tisku,
právnička Chaloupková, ale i Ondřej Neumann v LN). Kupodivu, právě tito lidé (třeba i J.Kopecký z HN, Jan
Müller z LN) jsou ochotni nový tiskový zákon jako celek akceptovat, pokud budou odstraněna jeho problematická
ustanovení.
Ne tak Tomáš Sokol (Je třeba napsat zcela nový tiskový zákon, MF DNES 27.5.99), který by zákon nejraději svrhl
do propadliště dějin jako celek, ačkoliv se vyjadřuje v podstatě jen ke třem sporným paragrafům, jejichž oprava je
možná. Jakoby mu šlo především o jedno další zviditelnění se v médiích, kterým tak vyhovují právě jeho rasantní -
co na tom, že zjednodušená a často kontraproduktivní - stanoviska.
Tomáš Sokol návrh zákona alespoň četl a zná jeho historii z Legislativní rady, což asi není případ řady dalších
komentátorů, pro které vše, co od sociálních demokratů jest, od ďábla jest, a proto je to třeba spláchnout do kanálu a
doprovodit to několika plivanci na práci současné vlády.
Karel Steigerwald (A chválabohu, že ne...) i Jan Ruml (Média nejsou hlásnou troubou vlády), oba v jednom čísle
MF DNES 14.6.1999, se tváří, jakoby zákon byl výmyslem sociálních demokratů posedlých regulováním, protože
zřejmě nevědí, že Dostál převzal návrh zákona už se schválenými zásadami, v dosti rozpracovaném stavu, od svého
předchůdce z Tošovského vlády Martina Stropnického. To ovšem nebrání Janu Rumlovi prohlásit, že předložením
návrhu chce vláda pouze "vykazovat činnost", že "je to tiskový zákon vracející naši zemi hluboko před rok 1989
(sic!!!)", a že "práce této vládní garnitury je nevěrohodná".
O tom, že Jan Ruml v podstatě neví, o čem mluví, svědčí jeho výroky o zbytnosti zákona, protože "VŠECHNY věci
souvisící s médii mohou řešit již zákony stávající." On totiž asi nikdy nevedl soudní spor o tiskovou opravu a
nesetkal se s tím, že soud přikázal šéfredaktorovi opravu otisknout, kterýžto tak dodneška neučinil s odkazem na
skutečnost, že mu to vydavatel neumožnil. Ano, i takové kličky umožňuje "stávající zákon" koncipovaný před více
než třiceti lety, jehož formulace začínají být ostudou našeho právního řádu.
A jakoby Jan Ruml udal tón, okamžitě se připojily i další nevládní strany. Michael Žantovský pobouřen "zpupnou
arogancí" sociálně demokratické vlády sice poněkud zjednodušeně cituje první dodatek americké ústavy, ale zato
dobře ví, že právo na odpověď v návrhu zákona je "otevřený útok na svobodu tisku a snaha o jeho zastarašení a
podmanění," že zákon má být "zákonem o cenzuře svobodného tisku, neboť jinak jej nazvat nelze."
A aby frontální útok proti tiskovému zákonu jako celku byl úplný, nakonec se ozval ještě Václav Klaus, jenž "nevidí
důvody ke speciálnímu zákonu, když VŠECHNY případné problémy lépe řeší normy obecné" (LN 18.6.1999),
doprovázen fámulem Miroslavem Mackem, pro něhož speciální tiskový zákon je "zaplevelením našeho právního
řádu" (TV Prima 19.6.) Jak vidno, Ivan Langer, jenž jako předseda masmediální komise dolní komory parlamentu
do věci přeci jen poněkud lépe viděl, a zákon jako celek do koše nikdy neházel, se zřejmě na grémiu ODS ke slovu
nedostal.
A tak všechny ty komentáře ve mně vyvolávají tísnicý pocit, když si uvědomím, že je psala elita naší publicistiky a
politiky, lidé, kteří nám vládnou a budou rozhodovat o našich osudech v dobách, které nebudou asi nejklidnější.
Tady totiž nejde jen o záležitost nějakého tiskového zákona, ale o celkový přístup k řešení problémů, se kterými se
tato společnost potýká.
Ten návrh tiskového zákona se podařilo po dlouholetém úsilí a tvrdé práci, jež začala ještě v Tigridově ministerstvu,
"dokopat" do určité kompromisní podoby, o níž se dalo diskutovat tak, aby už konečně mohl zmizet ze světa tiskový
zákon z roku 1966. Byl to jakýsi minimalistický kompromis, ne všichni byli spokojeni (některým novinářům v něm
chyběla definice novináře, jiným právo na omluvitelný omyl, diskuse se vedly o ochraně zdrojů atd.) ale přece jen,
bylo tu alespoň něco.
Když to vypadalo, že všechno je na dobré cestě, vložili sociálnědemokratičtí strážci dobrých mravů do textu zákona
časovanou bombu, kterou nebylo možné přehlédnout. Ministr Dostál s ní nakonec souhlasil, ačkoli ještě 20. ledna v
MF DNES prohlašoval: "Nehodlám sklapnout kufry. Budu za ten zákon tak, jak jsem ho navrhl do vlády, bojovat až
do konce. Pokud se panu Rychetskému nelíbil můj návrh, tak mně se zase nelíbí jeho připomínky..." Nakonec ty
kufry přece jen sklapl, za což se dnes na jeho hlavu snáší déšť výtek a MF Dnes ho v karikatuře kreslí jako kašpara,
ačkoliv by si to zasloužili spíše jeho vládní kolegové. Teď Dostál alespoň už ví, jak chutná stranická disciplína.
A aby zkáza byla dokončena, tak opozice namísto věcné diskuse o tom, jak nedostatky zákona napravit, si
populisticky smlsla na nešikovnosti kabinetu, a rozhodla se předlohu smést zcela ze stolu, zřejmě z čistě utilitárních
důvodů politického boje, aniž by zkoumala, zda by přijetí zákona po odstranění jeho tří sporných paragrafů (z
celkového počtu 22) přece jen našemu právnímu řádu neprospělo.
A tak před námi budou další měsíce a léta života se zákonem, který počítá se "součinností státních orgánů a
organizací" (část IV), hovoří o "výměně informací sloužících k dorozumění a přátelství mezi národy," jež nesmí být
"zneužívána k ohrožování cti a práv československých občanů a jejich socialistického soužití" (paragraf 22).
Pan Macek bude spokojen, protože nedojde k "zaplevelení" právního řádu "zbytečnými" zákony podobně jako se
podařilo zabránit plevelu "zbytečných" právních norem při procesu ekonomické transformace.
Nemyslím si, že nepřijetím nového tiskového zákona se zboří svět nebo se stane nějaká obzvláštní tragedie. I bez
nového tiskového zákona se dá žít. Co na tom, že ten starý zákon koliduje se živnostenským zákonem, že po zrušení
krajů existuje binec v registraci regionálního tisku (víme o něm vlastně jen díky obětavosti pracovníků ústředních
knihoven), že chudák vydavatel by měl hlásit každou změnu všech registrovaných údajů, mezi nimi i tiskárny, výše
nákladu či jména šéfredaktora (to vše zpoplatněno správními poplatky), že odevzdávání povinných výtisků do
knihoven dnes závisí na dobré vůli vydavatelů, že tiskovou opravu nevymůžete, když ji soud uloží šéfredaktorovi a
vydavatel se "šprajcne", že podle platného zákona tento stát stále vyžaduje akreditaci nejen zahraničních tiskových
agentur, ale i všech jejich spolupracovníků (pane Lopatko z Reuters, jak je to vlastně s vaší akreditací?) atd. atd.
Pokud jsme byli schopni žít s touto fosílií v našem právním řádu tak dlouhá léta, budeme to muset zřejmě vydržet
ještě nějakou dobu. Že se některá ustanovení současného zákona neplní, protože to vlastně ani nejde (povinnost
státních orgánů a organizací vyjadřovat se k závažné společenské kritice v periodickém tisku)? Že tím autorita zákona
a našeho právního řádu trpí? Co je opozičním politikům do toho? Hlavně že si mohou připsat body na svůj účet,
hlavně, že to těm u vládního kormidla dali zase jednou "sežrat".
A právě to je ten okamžik, kdy na mne padá hrůza, když si uvědomím, že stejně nekompetentně, bez hlubší znalosti
věcí, s ideologickými klapkami na očích a vedeni jen úzkými mocenskými stranickými zájmy bez ohledu na zájmy
veřejné a na potřeby této společnosti, naše politická elita může rozhodovat o věcech mnohem důležitějších, než je
nějaký tiskový zákon.
Pokud je tomu tak, pak Pán Bůh s námi a zlý pryč.
