čtvrtek 22. července

O B S A H

Odkazy:

  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby I.
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby II.
  • Normalizace v Německu? Za článek vyhozena z práce známá česká historička Eva Hahnová (Matthias Roeser) Klaus a české hospodářství:
  • Zděšení ekonomičtí mladíci aneb Klaus jako bankovní socialista (Zdislav Šulc) Pevné zákony:
  • Na čem stojí americká svoboda (Danny Novotný) Guru pro dnešní dobu?
  • Paul Johnson a jednosměrné myšlení: Z nadšeného levičáka vášnivým pravičákem a zase zpět (Jan Čulík) Oznámení:
  • Survey of Czech and Slovak Historic Sites and Monuments in America (Czechoslovak Society for Arts and Sciences)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • "Guru pro dnešní dobu?" - Paul Johnson a jednosměrné myšlení

    Jan Čulík

    Z nadšeného levičáka vášnivým pravičákem a zase zpět?

    Psáno pro týdeník Reflex.

    Dám vám hádanku: Jakýpak asi "komunista" napsal tyto řádky o memoárech Deana Achesona, amerického ministra zahraničních věcí v letech 1949 - 1953? (cituji zkráceně):

    "Dean Acheson byl nejvlivnější, a nejenergičtější pomocník amerického prezidenta Trumana. Lze ho objektivně charakterizovat jako člověka, který institucionalizoval hlavní rysy diplomacie studené války a vytvořil základní americké postoje, které přežívají do dnešních dnů. Acheson byl ideolog "zadržování komunismu", přijal pojem trvale rozděleného světa, na jehož hranice dohlížela americká vojenská moc. Vrcholné schůzky s Rusy byly podle něho zbytečné, dokonce nebezpečné. Acheson byl a je studenoválečníkem do morku kostí. Dokázal však jasně rozlišovat mezi hlučným a neúčinným antikomunismem 'primitivů', jak je charakterizoval, a chladnokrevnou a vědecky prováděnou antikomunistickou politikou, kterou sám neústupně a tvrdošíjně prováděl."

    Autorem je "pravicový" britský novinář a historik Paul Johnson, jehož knihy najdete dnes v českém překladu snad v každém knihkupectví a jehož novější knihy, například Dějiny dvacátého století, nebo dílo Intelektuálové, sžíravá historie moderních vzdělanců, má na mnohé dnešní studenty českých vysokých škol velký vliv - považují ho za vzor současného politického, historického a filozofického myšlení.

    Paul Johnson byl po většinu svého života zaníceným stoupencem levice. V letech 1952 - 1955 působil jako redaktor levicového britského týdeníku New Statesman. V letech 1965 - 1970 byl jeho šéfredaktorem. Výše uvedený citát je z Johnsonova článku, který vyšel v časopise New Statesman 1. května 1970.

    Koncem sedmdesátých letech učinil Paul Johnson radikální konverzi a z výmluvného a přesvědčivého stoupence sociálně demokratické ideologie se stal stejně výmluvným a přesvědčivým obhájcem pravicových postojů a v osmdesátých letech vášnivým obdivovatelem Margaret Thatcherové.

    V současnosti má Paul Johnson na zdi ve svém londýnském bytě zarámovaný dopis od premiéra Tonyho Blaira. Chlubí se jím návštěvníkům. Ukazuje, že Tony Blair mu v dopise píše: "Jste prostě jednou z nejpozoruhodnějších osobností našeho století."

    2. listopadu 1998 bylo Paulu Johnsonovi sedmdesát let. Deník Independent mu věnoval celostránkový článek. Charakterizoval Johnsona jako "vysoce plodného pravicového polemika, pravidelného autora komentářů pro týdeník Spectator, historika, velkého katolíka (doma má Johnson velkou sochu Krista na kříži a každý den jí líbá nohy), experta na to, obrátit se na podpatku o 180 stupňů, a  burácejícího morálního kazatele, jímž byl ovšem jen do té doby, než jeho milenka novinářka Gloria Stewartová, kterou prý Johnson vydržoval jedenáct let, prozradila v deníku The Express, že od ní rád Johnson dostával při sexu nářez na zadek." (Johnson odmítá "odhalení" Stewartové jako "lži a výmysly".)

    Independent dochází k závěru, že Paul Johnson pravděpodobně není ani levičák, ale pravičák, ale prostě ho zřejmě fascinují lidé, kteří mají moc. Snaží se jim být nablízku. Během interviewu s listem Independent poukazoval Johnson na různé zarámované fotografie, vyvěšené ve svém bytě, na nichž je vyobrazen ve společnosti různých světových osobností, papeže Jana Pavla II., Margaret Thatcherové, Ronalda Reagana... Dokud byli labouristé u moci, byl Johnson stoupencem labouristické ideologie a usiloval o přízeň labouristických státníků jako byl Aneurin Bevan a Harold Wilson. Když zvítězila v Británii Margaret Thatcherová, labouristy opustil a začal chválit její ideologii. Dodnes Johnson obdivuje chilského generála Pinocheta. Sympatizoval i s některými kontroverzními britskými podnikateli - milionáři, Jamesem Goldsmithem a Robertem Maxwellem (magnátem českého původu, který před tím, než před lety spáchal sebevraždu, vykradl pro své finanční spekulace fondy důchodového zabezpečení svých zaměstnanců). Nyní chválí Johnson Tonyho Blaira. (Část rozhovoru v Independentu: "Je to pozoruhodný člověk. Mám ho moc rád. Napsal jsem mu dopis, když byl ještě v opozici, že jsem osobně znal všechny britské ministerské předsedy od Attleeho až po Majora a jestli nechce jít se mnou na oběd. A taky šel. Vynikající člověk. Vynikající manželka. Senzační děti. Mimochodem, byl jsem u Blairů včera večer." - "A o čem jste hovořili?" - "To je tajemství.")

    Plodný autor, jemuž se mnozí historici vyhýbají

    Paul Johnson je literárně a novinářsky neobyčejně plodný. Má velmi profesionálně vypracovaný, průrazný, jasný a živý novinářský styl. Dokáže své názory vyjádřit přesvědčivou, sugestivní zkratkou. Píše sloupek pro pololidový britský deník Daily Mail a pravidelně přispívá do konzervativního týdeníku The Spectator. Michaela Grada, bývalého ředitele britské komerční kulturní televizní stanice Channel Four, označil před časem v novinách za "generálního pornografa". V otevřených dopisech vyčítal někdejšímu konzervativnímu premiérovi Johnu Majorovi, že "předsedá vládě s nízkou morálkou, pro niž Desatero božích přikázání nic neznamená". Letos v lednu vystoupil Paul Johnson energicky na obranu bývalého chilského diktátora Augusto Pinocheta. Uvedl na tiskové konferenci v Londýně, že démonizace generála Pinocheta je největším propagandistickým úspěchem dvacátého století - poslední velký triumf sovětské mašinérie. Dodal, že neexistují důkazy, na jejichž základě by bylo možno spojit generála Pinocheta se zvěrstvy.

    Johnson je autorem mnoha knih. "Myslím, že jsem jich celkem napsal třicet pět. Jaké jsem to uvalil břemeno na veřejnost! Ale ony se lidem mé knihy líbí," konstatuje Johnson. Nejnovější Johnsonovu knihu, The History of the American People, Historie amerického lidu, recenzenti víceméně přivítali, s výjimkou kapitol, které se zabývají Richardem Nixonem a Ronaldem Reaganem, jehož Johnson vylíčil v hrdinských barvách. Nové knihy se podle Johnsona prodalo už více než 100 000 výtisků.

    Johnson napsal rozsáhlá díla na závažná témata - knihy o historii židů a o historii křesťanství - a mnozí recenzenti tyto práce považují za zdařilé a pečlivě napsané. Jiné Johnsonovy knihy jsou charakterizuje Independent jako "poněkud šílené". K nim prý patří Intelektuálové. Je to soubor životopisných esejů, v němž Johnson veřejnosti prozrazuje, například, že Rousseau byl "pyšný, egoistický a hádavý" a "líbilo se mu, když ho vypláceli na holou", Karl Marx měl "na penisu boláky" a Tolstoj "holdoval sexu až do jednaosmdesáti". Na otázku, co mělo být účelem této knihy, vysvětlil Paul Johnson: "Chtěl jsem ukázat, jak život těch, kteří dávají přednost myšlenkám před lidmi, je strašný. Sám jsem přesvědčen, že lidé jsou důležitější než myšlenky."

    Obrátil jsem se e-mailem s dotazy, co si myslí o Paulu Johnsonovi, na asi patnáct britských univerzitních historiků, zabývajících se moderní historií. Jejich odpovědi byly spíše vyhýbavé. Nebyly lichotivé.

    Jeden historik z Oxfordské univerzity odmítl odpovědět na otázku, jaký má názor na Paula Johnsona, protože, jak uvedl, Johnson by ho mohl žalovat. Jiný vědec, z univerzity ve starobylém skotském městě St. Andrews, konstatoval: "Nemohu vám příliš pomoci. Kdysi dávno jsem jednu knihu od Paula Johnsona četl, a byla podle mého názoru velmi živě napsaná, avšak výzkum pro ni nebyl proveden příliš spolehlivě. Musím se přiznat, že je mi Johnson natolik nesympatický, že se vyhýbám téměř všemu, co vydá." Další historik, z Edinburské univerzity, napsal něco podobného: "Prosím, abych byl omluven. Johnson píše plynulá a čtivá vyprávění, nejsem si však jist, jak spolehlivě jsou zakotvena v akademickém výzkumu." Jiný univerzitní historik mi sdělil: "Bylo by obtížné odpovědět na vaši otázku stručně. Mám o Paulu Johnsonovi nevalné mínění, avšak mám pocit, že kdybych ho měl vyjádřit veřejně, musel bych ho zároveň podrobně zdůvodnit. To by mohlo být velmi zajímavé, bohužel však na to v současné době nemám čas." Další britský univerzitní odborník na moderní dějiny uvedl: "Mám pocit, že Paul Johnson má nyní dobrou pověst především u lidí, kteří trpí pravicovou paranoiou. Je to podle mého názoru ta poslední osoba, která by měla mít vliv ve vznikající demokracii."

    Začal jsem se na univerzitách dotazovat, zda podle jejich názoru existuje mezi soudobými britskými historiky vůbec někdo, komu je Paul Johnson sympatický. Přišly takovéto odpovědi: "Upřímně řečeno, velmi o tom pochybuji. Je to částečně proto, že v důsledku profesionální výlučnosti jsou univerzitní vědci podezřívaví vůči každému neuniverzitnímu autorovi, který pracuje v jejich oboru. To je jistě možná nespravedlivé. Potíž ale také je, že univerzitní historikové jsou většinou liberálové a Paul Johnson se obrátil na podpatku. Býval uštěpačně, ostře kritickým levicovým komentátorem, tento postoj však opustil a přijal postoj pravicového populismu. To je přijatelné jen pro málo akademických historiků." Jiný historik dodal: "Není to však jen otázka přechodu od levicových názorů k názorům pravicovým. Historik Hugh Thomas je zjevným příkladem odborníka, který také přešel od levicových názorů, které zastával v mládí, k názorům pravicovým. Přesto se však jeho pověst vůbec nestala tak kontroverzní, jako pověst Paula Johnsona."

    Podobné námitky vyjádřil v únoru 1992 v Lidových novinách proti českému překladu Johnsonových Dějin dvacátého století český historik Petr Mareš. Kritizoval toto dílo za některé údajné věcné chyby, vadilo mu, že autor prý používá většinou jen sekundárního materiálua že své závěry konstruuje bez věcné podstaty.

    Paul Johnson odpověděl Petru Marešovi 24. března 1992 dopisem do LN, v němž uvedl: "Pan Mareš tvrdí, že nejsem 'profesionální historik'. To není pravda. Psát práce o dějinách - vydal jsem čtrnáct historických prací, mnohé z nichž byly značně obsáhlé a složité - je mou profesí. Živím se tím. Přednáším také o historii po celém světě. Pan Mareš má však zřejmě na mysli, že nejsem akademickým, univerzitním historikem. Ale jen málo nejlepších historiků, od Gibbona, Macaulayho a Carlyla až po Sira Arthura Bryanta v nedávné době bylo univerzitními historiky." Johnson také energicky odmítl nařčení, že jsou jeho historické knihy založeny jen na sekundární literatuře ("Z 2433 poznámek v posledním anglickém vydání Dějin dvacátého století odkazují téměř dvě třetiny na primární literaturu.") a že jsou v nich věcné chyby.

    Potřeba kritičnosti

    Jak se dostalo dílo Paula Johnsona tak výrazně do povědomí dnešní české společnosti? Měl jsem na tom sám určitý podíl. Chtěl jsem předložit Johnsonovo dílo české veřejnosti ještě před pádem komunismu jako jednu z mnoha možných alternativních způsobů uvažování. Neměl jsem v úmyslu způsobit, že by se mělo stát pro mnohé čtenáře v České republice biblí nebo téměř maoistickou Rudou knížkou.

    V roce 1987 uvažoval o českém překladu Johnsonovy knihy A History of the Modern World from 1917 to the 1980s (Historie moderního světa od r. 1917 do osmdesátých let dvacátého století, vyšlo česky jako Dějiny dvacátého století) a o jejím vydání ve svém exilovém nakladatelství Rozmluvy, sídlícím v Londýně, Alexander Tomský. Zprostředkoval jsem spolupráci mezi mým otcem dr. Janem Čulíkem, autorem, filozofem a  překladatelem - anglistou, žijícím v Praze. Otec (zemřel v roce 1995) pak překládal na pražském Starém Městě celých cca 1400 stran strojopisu tohoto rozsáhlého díla od konce roku 1987 přímo pod nosem komunistické tajné policie. Počítačové diskety s překladem posílal otec poštou do Británie. Přicházely bez potíží - poštovní cenzura si tehdy zřejmě ještě neuvědomovala, že na tenké disketě v nenápadné obálce je možno do zahraničí propašovat až 400 stran textu. Překlad byl dokončen a poslední disk odeslán - jak vyplývá z datace doslovu mého otce v Johnsonových Dějinách dvacátého století - v červenci 1989, více než čtvrt roku před pádem komunismu. Alexander Tomský vydal knihu až koncem roku 1991.

    Proč jsme se rozhodli s mým otcem Tomského projekt podpořit? Zdálo se nám v druhé polovině osmdesátých let, že by Johnsonova čtivá a mistrným jazykem napsaná kniha mohla působit jako efektivní protilátka nejen proti monolitní komunistické propagandě, ale i proti dřevěnému, komunikaci zabraňujícímu jazyku totalitní éry.

    Měla však na český knižní trh přijít s varováním. V žádném případě neměla komunistickou interpretaci historie dvacátého století stoprocentně nahradit jen tato kniha. Neexistuje jediné správné vnímání skutečnosti. Předstírala-li komunistická propaganda, že jen její pohled je autentický, bylo by pošetilé nahradit tento monolitní postoj ke skutečnosti jiným, jediným, monolitním názorem. V pluralitním kontextu západní kultury a literatury působí Johnsonovy názory na historii jen jako jedny z mnohých.

    Od počátku jsme zdůrazňovali, že komunistický názor je nutno nahradit škálou nejrůznějších názorů. Věděli jsme, že pokud čeští čtenáři přijmou dílo Paula Johnsona nekriticky jako nové "jediné správné řešení", kniha české společnosti spíše uškodí. Člověk musí být totiž vůči stereotypně zjednodušujícím závěrům neustále ve střehu. Všechny předkládané názory jsou totiž jen hypotézy a člověk je pořád musí hodnotit kriticky.

    Proto zahrnul můj otec do svého doslovu Dějin dvacátého století tuto důležitou pasáž:

    "Pravdu poznáváme vždy jen zčásti a tvoříme si takzvané pracovní pravdy, protopravdy, které nám umožňují existovat a řešit problémy na dané úrovni poznání, ale jsou to pravdy evolučního charakteru, schopné nahrazení a změny. Nově objevenou pravdu jsme pak povinni přijmout. Svět, jak ho vnímáme, se ovšem skládá pouze z těchto relativních protopravd. Na absolutní pravdu si činí nárok jen dogmatické metasystémy - odtud jejich arogance. je pzoruhodné, že tuto moderní myšlenku, kterou rozvíjí ve své knize Smysl štěstí (The Happiness Purpose, 1977) cambridžský vědec Edward de Bono, vyjádřil už roku 1410 slovy Jana Viklefa Jan Hus:

    'Od počátku svého studia jsem si učinil zásadou, že kdekoliv poznám mínění správnější, ihned upustím od svého méně správného a pokorně a radostně přijmu názor odůvodněný lépe, věda, že to, co víme, je zcela nepatrným zlomkem toho, co nevíme' (cituje Amadeo Molnár v knize Na rozhraní věků, str. 11, Vyšehrad 1985).

    Jenže začátkem devadesátých let, jak dnes víme, chtěli mnozí lidé v Čechách - k vlastní škodě - nahradit jednobarevnou komunistickou ideologii jinou jednobarevnou ideologií. Redaktor Alexander Tomský výše uvedený odstavec z doslovu Jana Čulíka seniora navzdory přání jeho autora v knize Dějiny dvacátého století vyškrtl.



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|