ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
26.1.2015
Syriza utvoří koalici s Nezávislými Řeky

Tsiprasova "armáda levicových radikálů" utvoří koalici se skupinou populistických pravicových poslanců, kteří se r. 2012 odštěpili od Nové demokracie. Skupina Nezávislé Řecko požaduje, stejně jako Syriza, ukončení dohod o splácení řeckého dluhu, ale má daleko tvrdší postoj vůči přistěhovalectví než Syriza a požaduje, aby Německo Řecku uhradilo reparace za devastaci, kterou Řecku způsobili němečtí nacisté za druhé světové války.

26.1.2015

Interviewoval jsem šéfa strany Syriza Alexise Tsiprase během krize dvakrát, píše z Athén ekonomický komentátor Channel Four News Paul Mason - a i když jeho strana zmírnila svou politickou strategii a Tsipras se obklopil solidními sociálnědemokratickými ekonomy a poradci, zůstává věrný základním zásadám, kolem nichž ze Syrizy vytvořil stranu schopnou utvořit vládu: ukončení politiky škrtů, nesplatitelnosti řeckého dluhu a válce proti zkorumpované oligarchii, která podle jeho názoru vládne Řecku už od druhé světové války.

Tsipras zdůraznil, že jeho vláda nebude pouze znamenat ukončení éry, která začala pádem vojenské junty, bude to ukončení politických poměrů, které vznikly během občanské války koncem čtyřicátých let.

Ministrem financí strany Syriza se má stát Yanis Varoufakis, profesor ekonomie na athénské univerzitě, který má silné vazby na anglosaský finanční průmysl a je tam velmi respektován. Varoufakis už v neděli večer prý kontaktoval nejen potenciální spojence v německé a francouzské socialistické straně, ale i britské konzervativce.

Trojicí, která bude vytvářet hospodářskou politiku, budou dále George Stathakis, který zřejmě převezme ministerstvo rozvoje, a Euclid Tsakolotos, který se má postavit do čela nového ministerstva energetiky, podnikání a průmyslového rozvoje. Toto ministerstvo bude prosazovat mikroekonomickou politiku strany Syriza, která bude podporovat smíšenou ekonomiku, jejíž součástí budou zásahy státu, vytváření investičního klimatu, aby došlo k růstu domácího hospodářství, a podpora družstevního sektoru.

Stručně: Ministrem financí je tvrdý, levicový keynesovec s dobrými vazbami na americký Fed a na Wall Street. Mužem, který bude restrukturalizovat ekonomiku na nejnižší úrovni je radikálnější, neordotoxní příslušník nové levice.

22 procent řeckých voličů je starších 70 let. Avšak tato politická změna, pokud se potvrdí, se stala geograficky a mezi mladými lidmi.

Ke straně Syriza se přidalo množství mladých podnikatelsky naladěných lidí, kteří nejsou přirozenými stoupenci Syrizy, ale už měli plné zuby starých centristických politiků, jejichž politické praktiky jsou bezostyšně patriarchální.

Pro Evropu to znamená dobu rozhodování. Německo, jehož politikové jsou posedlí ekonomikou založenou na pedantských pravidlech, nyní je svědkem toho, že tento přístup zlikvidoval v Řecku centristické politické strany. Možná to funguje ve výkazech Bundesbanky, ale v zemi, jako je Řecko, tento přístup nefunguje. Německý tlak zlikvidoval životní vyhlídky celé generace, způsobil drastický pokles příjmů a ekonomika se zmenšila o 25 procent.

Politiku škrtů, kterou mainstreamová média nikdy řádně kriticky neanalyzovala, voliči nyní u volebních uren v Řecku odmítli.

Takže Evropa bude mít trojí volbu: to, zda poskytnout Řecku dlouhodobé dluhové úlevy, není nejurgentnější. Jestli Tsipras získá většinu, jednostranně zruší program škrtů, který vyžaduje Trojka. Povede vyrovnaný rozpočet - což mu zřejmě poskytne čas k vyjednání delšího programu na umoření dluhů - ale Evropská ústřední banka bude stát před možností zrušit nouzovou pomoc řeckým bankám.

Ty potřebují k přežití více než 40 miliard euro, bez toho zbankrotují. Řecko by tak bylo zřejmě vytlačeno z eurozóny.

Často se hovoří o dvou scénářích: že se Tsipras "poddá" a podrobí se diktátu eurozóny, aby zůstal u moci. To je nepravděpodobné. Jinou možností je, že se Syriza rozštěpí a že její levice se pokusí vyčlenit Řecko z eurozóny. To jde pravděpodobnější, ale nikoliv v krátkodobé perspektivě.

Osud Řecka není jen lokální problém. To, jak se evropské úřady k Řecku postaví - k zemi, která byla v druhé světové válce velkým spojencem Británie a utrpěla v bojích proti nacistickému Německu obrovské ztráty - bude bedlivě sledovat celá moderní Evropa.

Evropská ústřední banka a MMF by mohly, kdyby chtěly, rozdrtit Syrizu během několika málo dní. To by bylo přijato velmi záporně všude, kde lidé nedůvěřují Německu a projektu Evropské unie. Avšak existenciální otázkou je, k čemu by to bylo dobré.

Vedlo by to zřejmě k znovuzavedení politiky škrtů v Řecku a k nové pravostředové koalici. Jenže jestliže škrty v Řecku nefungují, Řecko by nadále bylo tříštící se, rozhněvanou a zchudlou společností, jejíž městské čtvrti se už začínají přibližovat svou chudobou třetímu světu.

Tsiprasovým cílem je změnit v Evropě nyní rovnováhu, ve prospěch silněšího stimulu pro investice, přidaného k bilionu euro kvantitativního uvolňování, oznámeného minulý týden. Volnější fiskální předpisy, masivní státní investice - a ukončení politiky škrtů.

Řecko prostě nyní ukáže, že existuje alternativa vůči politice, kterou provádějí většiny vlád od roku 2008. To, zda tato alternativa bude fungovat, bude záležet na schopnostech lidí, kteří dosud nikdy na žádném ministerstvu nepracovali, nemají skoro žádné stoupence v globálních elitách a vyvolali mezi svými voliči obrovské očekávání.

Podrobnosti v angličtině ZDE

26.1.2015

Jeden z hlavních cílů údajně „krajně levicové“ Syrizy je odmítnutí splácení řeckého dluhu. A mně se právě tohle už dlouho zdá jako naprosto zdravý princip klasického kapitalismu, který je založený nikoli na jistotě „investic“ do státních dluhopisů, ale na riziku investic do něčeho inovativního, na čem se dá hodně vydělat, když to vyjde, ale i prodělat, když to nevyjde. Když někdo půjčuje na projekt, který a priori nemůže fungovat, jako bylo řecké hospodářství, tak má o své investice přece přijít. Pokud to udělá nějaký bankovní management, tak má být vyhozen z práce a nikoli si užívat stále vyšších odměn.

Syriza chce de facto vzít bankéřům pocit jistoty. Problém jsou následky pro běžné klienty bank, kteří si spoří na důchod. Ta klíčová otázka naší doby je tato: jak donutit finanční sektor, aby smyslem jeho existence přestalo být idiotské „investování“ do předem ztracených projektů, ždímání lidí na hypotékách, ba dokonce kolosální trestná činnost, ale aby konečně začal fungovat jako v klasickém kapitalismu, tedy jako zdroj investic pro reálný rozvoj ekonomiky a inovací? „Krajně levicové“ řešení by podle mne bylo znárodnit banky, znárodnit průmysl a rozvoj inovací nechat na centrálním plánování. Víme, jak takový přístup fungoval v praxi. To, co chce dělat údajně „krajně levicová“ Syriza, vypadá paradoxně jako pokus o záchranu kapitalismu. Jestli je to možné, to nevím, ale další otročení finančnímu sektoru mi přijde jako cesta do katastrofy.

26.1.2015

Bývalý bankéř z ultralevicové americké rodiny, kterou Spojené státy pronásledovaly, svědčí v nové knize Red Notice (Nejvyšší poplach), že Putin řídí Rusko čistě ku svému finančnímu prospěchu jako soukromou mafii.

Bill Browder je jedním z nejprominentnějších kritiků Vladimíra Putina. Déle než 10 let žil v Moskvě a řídil nejúspěšnější investiční fond v Rusku. Původně Browden Putina podporoval. Avšak v roce 2005 byl z Ruska vyhoštěn. Zkorumpovaná skupina ruských činitelů vykradla jeho investiční fond, Hermitage Capital, a zneužila ho k podvodnému daňovému přiznání. Ukradli 230 milionů dolarů.

Browder si z Londýna najal ruského právníka Sergeje Magnického. Titíž zkorumpovaní ruští činitelé Magnického nechali zatknout, poté, co Magnický zjistil, kam se ukradené peníze poděly, a podal žalobu. Ve vězení byla Magnickému odepřena lékařská péče a pak ho vězeňské stráže ubily k smrti. Bylo mu 37 let a byl ženatý, měl dva malé syny.

Příští týden vycházejí Browderovy memoáry Red Notice (Nejvyšší poplach), které líčí, jak ho smrt Magnického proměnila z podnikatele ve světového aktivistu za lidská práva. Podařilo s emu po dlouhém úsilí konečně přimět neochotnou americkou vládu, aby zakázala přístup do USA ruským činitelům, odpovědným za Magnického vraždu. Odepřela jim také přístup do amerických bank. Putin zuřil. R. 2013 byl Browder v Rusku v nepřítomnosti odsouzen na 9 let do vězení, bizarně byl i po své smrti odsouzen i Magnický.

Browder nyní dostává výhružné esemesky, které mu vyhrožují smrti.

Podle Browdera už začala nová studená válka mezi Ruskem a Západem. Nejvýraznějším jejím projevem je konflikt na Ukrajině. Avšak na rozdíl od doby komunismu nečelí nyní Západ v Rusku nepřátelské ideologii. Browder argumentuje - a dlouholetý reportér listu Guardian v Moskvě Luke Harding tento názor sdílí - že Putin a jeho bezpečnostní a špionážní služby řídí Rusko jako soukromý zločinecký podnik k vlastnímu finančnímu prospěchu. Ten, kdo se jim postaví, čelí tomu, že bude zastřelen, zatčen nebo potrestán.

Browder zdůrazňuje, že není rusofob a že problém není Rusko jako takové. "Myslím, že je Rusko okupovanou zemí. Je tam 140 milionů dobrých lidí a jeden milion špatných lidí," říká. Poukazuje na to, že jeho manželkou je Ruska a mají dvě děti. Jeho nejvěrnější kolegové, jimž nejvíc důvěřuje, jsou Rusové. Browder dodává: "Mezi těmi 140 miliony jsou snad nejloajálnější, nejvelkomyslnější a nejinteligentnější lidé, jaké můžete najít na tomto světě."

Browderův osobní příběh je fascinující. Jeho dědeček byl předsedou Komunistické strany USA. Jako teenager se Browder rozhodl, že proti levicovému zázemí své rodiny bude rebelovat a stane se kapitalistou. Přestěhoval se do Británie a stal se britským občanem. Nemá žádnou loajalitu vůči USA, které pronásledovaly jeho levicovou rodinu. Senátor McCarthy nechal jeho dědečka vyslýchat před výborem pro neamerickou činnost.

Browder je cítí zklamán postojem západmních vlád. Obamova vláda vůbec nechtěla uvalit sankce na zkorumpované ruské činitelé ze strachu, že naštve Putina. Britská vláda odmítla podniknout proti ruským vrahům Magnického jakékoliv akce.

Browderova kniha líčí ruské zločince velmi barvitě. Jedním z nich je činitel ruského ministerstva vnitra major Pavel Karpov. Karpov žaloval Browdera za pomluvu u britského Nejvyššího soudu a prohrál. Odmítl zaplatit soudní výlohy ve výši 250 000 liber.

Browderova knížka se čte jako detektivka. Browder a jeho právníci se snažili zjistit, co se stalo s ukradenými penězi. Dali to postupně dohromady. Zjistili, že Karpov je členem širší skupiny podvodných činitelů. K nim patří další pracovník ministerstva vnitra plukovník Artěm Kuzněcov. A šéfka moskevského daňového úřadu Olga Stěpanovová.

Ruský gang utratil miliony dolarů za automobily, nemovitosti v Moskvě a byty v Dubaji. Rus, který uprchl do Anglie, Alexander Perepiličnyj, Browderovi poskytl výpisy ze švýcarského konta Stěpanovové, poté, co se pohádali. Perepiličnyj pak ve 44 letech náhle v Anglii zemřel.

V letech 2000-2005 byl Browder nadšeným stoupencem Vladimíra Putina. Říká o tom: "Spletl jsem se. Putin je naprosto nečitelný. Nic nikdy neprozradí. Lidi si interpretují, co v něm chtějí vidět." Browder si myslí, že Putin bude vládnout ještě "jeden, dva, tři, pět let", než bude svržen, pravděpodobně pučem. Západní sankce a kolaps hodnoty rublu znamenají, že Putinův systém začíná být nefunkční. "Z 90 procent je založen na úplatcích a z 10 procent na represi. Teď mu došly peníze na úplatky, tak se musí pokusit vládnout na základě represe. Jenže nemá na to funkční infrastrukturu a nedokáže tedy být skutečně utlačitelským diktátorem."

Browder je ostře proti západním sankcím proti Rusku, protože je to nepřesný nástroj, který trestá obyčejné ruské lidi. Daleko efektivnější by podle něho bylo zakázat 1000 nejvyšším představitelům ruského státu, aby jezdili do Evropy a do USA. O Londýnu říká: "Všichni Rusové sem chtějí. Tady mají své uvolnění. Máme na ně tím obrovskou možnost vlivu."

Podrobnosti v angličtině ZDE

25.1.2015
Syriza zřejmě získá 149 parlamentních křesel

Aktualizace 7.00: Po sečtení téměř všech hlasů je zřejmé, že Syriza získá 149 parlamentních křesel, o dvě méně, než je absolutní parlamentní většina.

Tsiprasovo vítězství, přestože bylo široce předpovídáno, je nicméně svým rozsahem a dopadem ohromující, píše Ian Traynor v deníku Guardian. Drtivá většina jedné strany je v evropských parlamentních systémech jedné strany velmi nezvyklá, existuje dnes jen v Maďarsku a na Slovensku, pod silnými vůdci z pravice a z levice. To, že v Řecku drtivě zvítězila úplně nová strana, která dosud nikdy nebyla u moci, je důkazem toho, jak evropská fiskální ortodoxie posledních pěti let dokázala postavit politiku vzhůru nohama. Zatracující lidový verdikt ohledně reakce Evropy na finanční krizi je děsivým výsledkem pro politickou elitu Evropské unie. Poprvé získali moc populističtí outsideři, kteří jsou v ostré opozici vůči Berlínu i Bruselu, i když nejsou proti Evropské unii. Poprvé se v jedné zemi EU dostává k moci dítě evropské krize, otevřeně protiškrtová politická strana.

Aktualizace 21.25: Po sečtení 40 procent hlasů má Syriza 148 křesel. K absolutní většině by jich musela získat víc než 150.

Po sečtení 20 procent voličských hlasů Syriza nezískala 37 procent voličů, které by potřebovala k utvoření samostatné vlády.

Oficiální výsledky po sečtení 20 procent hlasů:

SYRIZA 35.2
ND 29.14
Zlatý úsvit 6.3
Potami 5.65
KKE 5.3
PASOK 5.2
Nezávislí Řekové 4.6
Kinima 2.5

25.1.2015

Píšu tohle v tvrdě konzervativním anglickém hrabství Sussex, konstatuje v britském konzervativním deníku jeho bývalý šéfredaktor a autor životopisu Margaret Thatcherové Charles Moore. Článek je samozřejmě ovlivněn intenzivním euroskeptismem autora i listu Daily Telegraph. Měl bych být snad posledním člověkem na evropském kontinentě, který by si měl přát vítězství Syrizy. Je to nevyzkoušené, nestabilní seskupení různých druhů komunistů, zábavních revolucionářů a zelených. Je pro Evropskou unii, ale nechce hradit své členství v EU.

Avšak svatý Pavel napsal ve své epištole soluňským, že "kdo nechce pracovat, ať nejí". Řecko je dnes země, kde evropské škrty znemožnily velké části jeho obyvatelstva (přibližně polovině jeho mladých lidí) pracovat. Z toho vyplývá, že mnoho z nich nemůže jíst. Tisíce Řeků, často ze vzdělaných středních vrstev, stojí každý den na ulici na rozdávání charitativní polévky. Nad Aténami je smog způsobený pálením dřeva. Lidé si už nemohou dovolit topení, a tak pálí dřevo z parků nebo pálí nábytek.

I zde v konzervativním Sussexu je vidět některé příznaky této krize od jejího začátku r. 2008. Je tu obrovský nedostatek bytů pro chudší lidi. Zde nedaleko v městě Hastings se také rozdávají potraviny zadarmo pro nemajetné občany. Ale Británie má nezávislou ústřední banku, která mohla začít provádět kvantitativní uvolňování, když hrozila stagnace, tak, jak se to teď, o mnoho let později, rozhodla udělat i Evropská ústřední banka. Británie také má vlastní hospodářskou politiku, protože má vlastní měnu.

Řecko nemá doslova nic, protože nemá vůbec žádnou svobodu prosadit si vlastní politickou strategii. Má měnu, jejíž hodnotu nemůže ovlivnit a zuří tam deflace, která způsobuje, že jeho poměr zadluženosti k HDP je aritmeticky nesnesitelný. Dávají Řecku příkazy vnější síly, jejichž zájmem není blaho Řecka, ale blaho systému, který vymysleli pro polovinu evropského kontinentu.

Účelem členství malých zemí, jako je Řecko, v eurozóně bylo, že je to mělo ochránit před mezinárodními finančními krizemi. V Řecku se stal přesný opak. Systém je povzbuzoval, aby si Řekové půjčovali a aby utráceli jako šílení, a když to skutečně dělali, systém se rozhodl je brutálně potrestat. Kdyby šlo jen o Řecko, mocný Berlín, Frankfurt a Brusel by mu klidně mohly dovolit opustit eurozónu a nový kurs drachmy by způsobil, že Řecko by zase mohlo konkurovat na mezinárodní scéně. Jenže oni mu to nedovolí, protože se bojí, co by následovalo ve Španělsku, v Itálii, v Portugalsku i ve Francii. Zároveň ale Řecku pořádně nepomohou. Ta země je doslova ničená.

Za těchto okolností je obtížné nesouhlasit s předákem Syrizu Alexisem Tsiprasem, když říká: "Musíme ukončit politiku škrtů, abychom nedopustili, že strach usmrtí demokracii." Pobavilo mě, že Financial Times tento týden úzkostlivě spekulovaly, zda bude Tsipras "rozumný". Nedefinovaly, co to má být. Jak rozumné ale byly centristické, umírněné řecké politické strany, když se po dobu několika let spikly s "trojkou" k ožebračení své země? Že by opravdu neexistovaly žádné důvody pro zvolení strany, ochotné činit "nemožné" požadavky? Že by se pak evropské elity zalekly a poskytly Řecku, co potřebuje (Davide Camerone, prosím, věnujte tomuto silnou pozornost). A jestli to neučiní, nebude situace mnohem horší než předtím?

Situace Řecka je daleko koloniálnější než demokratická. Staré koloniální mocnosti nenáviděly extremní osvobozenecká hnutí a snažily se za každou cenu uplácet knížata a kupce v zemích, jimž vládly. Ale poučením z těch hnutí bylo, že právě prostřednictvím nerozumu a hrozby revolty nakonec zvítězily. Tak způsobil kolonialismus vznik extremismu. Eurozóna je řízena jako soubor kolonií - Řecko je neposlušné území na okraji a Německo je dominantní a násilná velmoc. Syriza je logickou, zoufalou reakcí místních lidí na tuto situaci. Kdybych byl Řek, řekl bych si: "Budu hlasovat pro Syrizu a uvidíme, co se stane. Nemám co ztratit."

Před nynější finanční krizí se často hovořilo o "velké umírněnosti", které měla údajně přinést věčnou prosperitu svobodnému světu. Naši politikové už o tom nehovoří, ale stále přežívá, dokonce i v Británii, podivná snaha pořádat zachraňovat to, co se ukázalo, že nefunguje. To je přece zcela iracionální - daleko iracionálnější než studentský marxismus pana Tsiprase.

Je to vidět na reakci na kvantitativní uvolňování, k němuž nyní přistoupila Evropská ústřední banka. Lidi nemluví o tom, k čemu to je. Cílem tohoto opatření je "zachránit euro za každou cenu". Ale za jakou cenu je třeba zachránit euro? Proč o to usilujeme?

Pokud by euro selhalo, možná, že bychom konečně měli šanci budovat evropské společenství založené na spolupráci a nikoliv na nucení, a na národech a nikoliv na unii.

Nejsmutnější je osud Řecka. Ale nejpodivnější je stav Německa. Jak předpověděla Margaret Thatcherová a Helmut Kohl a Francois Mitterand se tomu posmívali, jednotná měna učinila Německo nejmocnější zemí v Evropě. Německo je daleko konkurenceschopnější než všichni ostatní, protože má relativně levnou měnu. Avšak euro také hrozí zlikvidovat dokonalý poválečný úspěch Německa - totiž jeho finanční spolehlivost. Draghiho pokusy vytvořit autentickou měnovou unii děsí Němce, že přijdou o své peníze, které připlynou ku prospěchu žebrákům. Trpící jih se snaží vzít peníze utlačitelskému seveeru. To je recept na konflikt. Takže každý další krok směrem k eurojednotě způsobí, že její konečný rozklad bude o to explozivnější.

Kompletní článek v angličtině ZDE

26.1.2015

Ukrajinský parlament dnes projedná návrh na vyhlášení válečného stavu ZDE. Ve hře jsou tři varianty: Válečný stav na celém území státu, válečný stav na povstaleckých územích, nebo "jen" civilní výjimečný stav na území samozvaných republik v Donbasu.

Co z uvedeného bude nebo nebude odhlasováno je velmi důležité. Válečný stav na celém území státu by velmi výrazně omezil občanské svobody. To by pro Českou republiku, která se nedávno přihlásila k pomoci při reformě občanské společnosti, vzdělání a médií ZDE postavilo do delikátní situace. Nesla by totiž fakticky spoluodpovědnost za zmrzačení toho, co se zavázala rozvíjet.

Kromě toho ani z čistě vojenského hlediska není takové opatření žádoucí. Válečnému úsilí totiž nijak bezprostředně neprospěje ani ho nezjednoduší. Naopak, zkomplikuje kritiku neschopných důstojníků a generálů a také jejich vyměňování, tedy proces, bez nějž zbyrokratizovaná armáda sovětského typu bude procházet jen velice pomalými a nedostatečnými změnami. Kontrola nad zacházením s rozpočtem na obranu, z nějž byla vloni podle nezávislých odhadů až čtvrtina na ministerstvu rozkradena, by také sotva mohla být zlepšena. Možnosti otevřené debaty a kritiky státních institucí mají pro budoucnost Ukrajiny klíčový význam. Bez nich dojde v zásadě ke konzervaci statu quo.

Válečný ani výjimečný stav v povstaleckých částech Donbasu by nevedl k tak dramatickým důsledkům. I on by ovšem fakticky nic nezlepšil, naopak omezil občanská práva obyvatel ve válečné zóně a dost možná i snížil úroveň zpravodajského pokrytí událostí.

Ukrajina nemá problémy v oblasti nedostatečné pravomoci úřadů. Její potíže v rámci úsilí čelit ruské agresi spočívají v chybějící strategii, politické paralýze a nedostatečné bojeschopnosti armády. Nic z toho válečný či výjimečný stav nemůže vyřešit.

Aby se Ukrajina mohla úspěšně bránit, potřebuje přestat s rozmáchlými a kontraproduktivními politickými gesty, včetně vyhlašování těch či oněch stavů, a místo nich postupně reálně posilovat obranyschopnost.

25.1.2015

Předáci evropských židovských organizací za podpory celé řady bývalých šéfů zemí Evropské unie požadují zavedení celoevropského zákona, který by postavil mimo zákon antisemitismus i zesměšňování dalších náboženství.

Skupina čtyř prestižních mezinárodních odborníků na ústavní právo prováděla tři roky široké konzultace a vypracovala nyní dvanáctistránkový dokument o "snášenlivosti". Požadují, aby byl tento dokument proměněn v zákon, platný pro všech 28 zemí Evropské unie.

Podle návrhu by byl kriminalizován antisemitismus a mimo zákon by byla postavena celá řada dalších činností, které podle právníků porušují základní lidská práva v náboženské, kulturní, etnické a genderové oblasti.

Mimo zákon by byly postaveny pokusy zakazovat nošení muslimské burky, ženská obřízka, nucené sňatky, mnohoženství, popírání holocaustu a genocidy. Kriminalizována by byla také xenofobie a vznikl by nový trestný čin "pomluvy skupiny obyvatelstva" - veřejná difamace etnických, kulturních a náboženských skupin. Zákon by také hájil práva žen a homosexuálů.

Požadavek na zavedení tohoto zákona bude zveřejněn v nadcházejícím týdnu v Praze během událostí připomínajících 70. výročí osvobození Osvětimi.

"Hrozí nový židovský exodus z Evropy," konstatoval Moše Kantor, předseda Evropského židovského kongresu. "Jedinou možností jak tuto situaci napravit je hlubokým způsobem změnit zákony, aby ochraňovaly všechny, nejen židy."

Návrh zákona požaduje kriminalizaci "otevřeného schvalování totalitní ideologie, xenofobie a antisemitismu". Od základní školy po univerzitu bude muset být povinné vzdělávání ve snášenlivosti. Bude muset být povinné i pro policii a pro armádu. Veřejné vysílání bude muset "věnovat předepsané procento času pořadům podporujícím atmosféru snášenlivosti."

Yoram Dinstein, odborník na válečné zločiny a profesor a bývalý rektor univerzity v Tel Avivu, upozornil, že návrh zákona odmítá především Maďarsko, které má dlouhou historii antisemitismu a vládne tam nacionalistická pravicová vláda. Tam se prý návrhu zákona vysmáli. V Evropském parlamentu ho odmítla britská euroskeptická strana UKIP.

Podrobnosti v angličtině ZDE

23.1.2015

Pojem extremismus je v referování ústředních médií hlavního proudu, stejně jako ve výrocích politiků, zdá se, stále populárnější. Nejnověji jsem se s jeho použitím setkal v souvislosti s obavou některých politiků, že domácí vzdělávání prý může nahrávat extremistům (ČRo, 21. ledna 2015: "Ministr školství je proti rozšíření domácího vzdělávání, bojí se extremismu"). Nedávno byla jako politický extremista označena státní autoritou i moje dobrá známá. Ve volném čase se veřejně angažuje. Má legitimní, neortodoxní a zajímavé názory na svět a společnost. Zmíněné skutečnosti vedou vnímavější publikum k řadě celkem prostých otázek. Co je to extremismus? Kdo je extremista? Kdo a podle čeho autoritativně rozhoduje, co je extremismus a kdo je extremista?

… Extremismus je nejčastěji laickou i částí odborné veřejnosti chápán jako projev nesnášenlivosti doprovázený agresivním, společensky nebezpečným a škodlivým jednáním vůči zjevně odlišným jedincům nebo skupinám odlišných jedinců, kdy kritériem odlišnosti je zejména jiná barva pleti nebo etnikum. V případě politiky, politického extremismu je další určující kategorií „jinakosti“ způsob vnímání, akceptování a interpretování světa, kulturního a politického prostředí člověka, a to skrze dominantní ideologii jako způsobu výkladu světa včetně jeho nerovností.

Politický extremismus a veřejný diskurz

Je patrné, že termíny extrém, extremismus, jsou pojmy nejednoznačné pro vlastní obsah i jeho odlišné chápání. Politici a redaktoři vlivných médií hlavního proudu (mainstreamu) označují jako extremistické i velmi rozdílné projevy protestu a nesouhlasu vůči stávajícímu společenskému uspořádání. Takové odlišnosti ve vnímání a výkladu konkrétního jednání se často odvíjí od velmi subjektivních názorů a postojů. Ty jsou dány především zkušeností, vzděláním, dominantní kulturou, ideologií, společenskou situací, atmosférou i pohlavím (existující výzkum např. ukazuje, že ženy jsou ve vtahu k akceptování dominantního diskurzu politického extremismu, jeho terminologii, zdrženlivější než muži. To ovšem neznamená, že jsou stejně zdrženlivé k politice extremistů.).

Vlastní pojem extremismus je ve společenské debatě poměrně mladý. Jan Charvát v publikaci Současný politický extremismus a radikalismus (2007) uvádí, že pojem extremismus byl popularizován v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století politickou sociologií. Umožňoval totiž zahrnout do jedné kategorie jak fašismus, tak tehdy na západě, pro jistou část veřejnosti poměrně přitažlivý komunismus. Výrazněji se užívání pojmu extremismus objevuje během 90. let 20. století jako mediální zkratka výše uvedené, společensky problematické a nebezpečné praxe. Termíny extremismus, extremisté pak od novinářů přebírá politika, respektive politici a následně i akademická a vědecká obec, která se je snaží, na základě společenské - politické poptávky definovat, vymezit a začlenit do vlastních vědeckých výstupů.

Nutno zdůraznit, že právní řády evropských států včetně České republiky politický extremismus nijak nedefinují. S termínem tak vůbec nepracují. Platné právo postihuje konkrétní zákonem definované skutky. V terminologii trestního práva tak jde např. o trestný čin obecného ohrožení, násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci, hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, výtržnictví, ublížení na zdraví, vraždy a další. Takové skutky trestně právní povahy, jsou ovšem a především médii, nejčastěji redakcemi zpravodajství a publicistiky, často označovány jako „extremistické“. Akademická obec společenských věd si cestu k používání termínu extremismus, konkrétně a nejčastěji pak politický extremismus, zvolna a jistě hledá. Dost možná už ji i nalezla. Onen proces hledání a nalézání je patrný z vyjádření některých autorů, kteří se problematikou extremismu ve vlastních publikacích zabývají. Např. Štefan Danics v publikaci Extremismus, hrozba demokracie (Police History, 2002) uvádí: „Z hlediska politické vědy je pojem politický extremismus velmi problematický, pro jeho libovolnou aplikaci a jeho výpovědní a označovací hodnotu, která je prakticky nulová.“ Ve své další, tentokrát kolektivní práci (Extremismus, rasismus a antisemitismus, PA ČR, 2005) věnuje stejný autor problematice pojmového aparátu celou úvodní kapitolu. Stěžejním předmětem jeho zkoumání a argumentace je politický extremismus a demokracie, respektive „antidemokratická politika.“ Terminologickou nejednotnost, nejednoznačnost a z ní plynoucí rozpory diskutuje ve své publikaci Extremismus a jeho právní a sociologické aspekty (2001) také Jan Chmelík, např. citací výroku W. Stankiewicze: „Slovo extremismus je jen slovem označujícím, a nikoli pojmem, protože nemá svoji historii a jeho prostřednictvím není možné poznat podstatu jevu. Není tedy analytickým instrumentem.“

Také Ministerstvo vnitra ČR ve vlastních veřejných dokumentech připouští, že extremismus je pojem velmi nejednoznačný, spojovaný s celou řada definicí. Ve vlastní činnosti využívá následující pracovní definici: „Pojmem extremismus jsou označovány vyhraněné ideologické postoje, které vybočují z ústavních, zákonných norem, vyznačují se prvky netolerance, a útočí proti základním demokratickým ústavním principům, jak jsou definovány v českém ústavním pořádku.“ Extremistické postoje jsou podle představitelů MV ČR: „způsobilé přejít v aktivity, které působí, ať již přímo nebo v dlouhodobém důsledku, destruktivně na stávající demokratický politicko-ekonomický systém, tj. snaží se nahradit demokratický systém systémem nedemokratickým (totalitním nebo autoritářským režimem, diktaturou, anarchií).“ Bezpečnostní informační služba (BIS) vnímá extremismus jako: „spíše politologický pojem, který se vztahuje na hraniční, zcela nestandardní společenské jevy a jejich nositele.“ Je patrné, že odborného – autoritativního výkladu problematiky politického extremismu se ujala především současná politická věda, politologie. Na tu se státní organizace také nejčastěji odvolávají. V nejobecnější rovině považuje politická věda extremismus za jednání, které zpochybňuje nebo ohrožuje stávající společenské uspořádání. V aktuálním čase a prostoru jde o liberální demokracii pozdního kapitalismu. Liberální demokracie je obecně charakterizována několika základními principy. Jejich uplatňování a respektování je podmínkou, k tomu, aby konkrétní společensko - politické uspořádání mohlo být považováno a prezentováno jako demokratické. Přesněji liberálně demokratické. Přívlastek liberální považuji za podstatný a zásadní, a to z toho důvodu, že i totalitní režimy komunistického typu, reprezentované tzv. byrokratickým socialismem podle sovětského vzoru, velmi rády a důsledně pracovaly s demokratickou rétorikou uplatňovanou v politické praxi vztahů s veřejností, dnes označované jako public relations (PR). Tehdy pracovně a ještě relativně neutrálně jako propaganda. Rétorika totalitních režimů komunistického typu pracovala s demokracií jež užívala přívlastek lidová. Východní, komunisty kontrolovaná část tehdy rozděleného Německa měla demokracii dokonce v oficiálním názvu státu. Německá demokratická republika (Deutsche Demokratische Republik).

Politický extremismus je politology povětšinou vymezován především jako antiteze liberální demokracie. Kdy k základním principům demokracie liberální náleží:

  • svoboda a rovnost lidí v důstojnosti a právech, nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost základních práv a svobod bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národního a sociálního původu, příslušnosti k národnosti nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení,
  • volná soutěž politických stran respektujících základní demokratické principy,
  • dělba státní moci na výkonnou, legislativní a soudní, vykonávána, jako „vláda lidu, z lidu a pro lid“.

Vedle odmítání stěžejních atributů liberální demokracie je k obecným rysům politického extremismu přiřazována také inklinace k tzv. konspiračním teoriím (teoriím spiknutí, řízených z jediného, globálního centra). V tomto bodě se nelze zbavit pocitu, že může jít o společenskou objednávku, těch, kteří slovy E. Bernayse, zakladatele dnešního public relations, „tahají za nitky.“ Termín konspirační teorie je v současnosti nejčastěji a dominantně používán jako automatické zamítnutí tvrzení, které je nebo má být považováno za směšné, paranoidní či zcela neopodstatněné. Důsledkem rostoucí popularity těchto alternativních výkladů společenské reality, i možné obavy těch, kdo: „tahají za nitky,“ je i dříve neobvyklá pozornost, kterou média hlavního proudu v procesu veřejné osvěty těmto teoriím věnují (viz např. iDnes.cz z 19. ledna 2015: "Konspiracím nejvíce věří radikálové zleva i zprava, zjistili Nizozemci"). Příznivci tzv. konspiračních teorií v tomto smyslu tradičně argumentují, že teorie konspirace (spiknutí) se stává „konspirační teorií“ tehdy, když ji za takovou označí sami původní konspirátoři (spiklenci). K populárním konspiračním teoriím teoretiků konspirace patří např. aktivity skupiny Bilderberg nebo globální finanční a informační monopol několika rodin (Rotchild, Rockefeller, Openheimer, Reuter,…) skrze kterou je nebo má být, podle konspiračních teoretiků, uplatňována výrazná kontrola kvality a charakteru veřejného života, a to v mnoha zemích nejen euroatlantického prostoru.

Extremisté před branami

Pokud je tzv. politický extremismus vnímán a definován perspektivou současné politické vědy a elity, konkrétně jako: „jednání, které ohrožuje nebo přímo likviduje status quo - liberální demokracii a pozdní kapitalismus (selektivně nebo současně),“ je politickým extremistou do značném míry každý, kdo vlastním, aktivním jednáním konfrontuje (fyzicky nebo intelektuálně) takto definovaný a chráněný politický a ekonomický model uspořádání společnosti. Tedy i moje společensky angažovaná kamarádka. Legitimní otázkou je, nakolik lze spojovat liberální demokracii výhradně s kapitalismem nebo naopak. Liberální demokracie představuje model politického uspořádání, správy věcí veřejných. Jako taková, není, domnívám se, nutně a výlučně vázána na konkrétní socioekonomický systém, a to bez ohledu na to, jak je pro potřeby vlády, správy a společenské kontroly dominantně interpretována. V mainstreamovém mediálním diskurzu je prezentace kapitalismu, pro potřeby spojení s liberální demokracií, nejčastěji terminologicky uváděna jako volný trh - tržní ekonomika - hospodářství (free market economy). Spojení jenž je do značné míry odrazem politiky public relations (PR) aktuální mocenské elity. Ta si je vědoma, že výraz kapitalismus není ideální. U mnoha lidí vyvolává spíše negativní pocity a emoce. Snad i proto měl Václav Klaus potřebu uvádět, že kapitalismus není sprosté slovo. Je pozoruhodné a zdokumentované (např. pomocí výzkumné techniky sémantického diferenciálu), že tyto emoce jsou přítomny i u mladé generace, která s pojmem přišla do styku jen omezeně (nejspíše v hodinách dějepisu), a to i v důsledku jeho potlačování nebo nahrazování přijatelnějšími a opisnými výrazy.

Politický extremismus jako ideologický konstrukt PR

V případě konfrontace představených, formálních atributů liberální demokracie se společenskou, politickou praxí euroatlantického společenství, v daném čase a místě, kde dominantní vliv, autoritu a vedení dosud uplatňují Spojené státy americké (USA), lze v kontextu mezinárodně politické situace snadno identifikovat několik zásadních politických činů, iniciovaných euroatlantickou politickou elitou, které jsou ve zřetelném rozporu s oficiálně deklarovanou politikou liberální demokracie. Nehledě na skutečnost, zda a jak jsou takové politické činy interpretovány pro potřeby public relations (osnování souhlasu) oficiálními autoritami. Konkrétně se jedná se o vojensko-politické akce oficiálně vedené v rámci tzv. války proti terorismu (War on Terror). Války označující sérii zejména vojenských akcí vlády USA a jejích spojenců, která sestává z množství vojenských a zpravodajských operací na různých místech světa. Zejména pak v oblasti Blízkého a Středního východu a střední Asie. Teritoriálně neomezenou válku globálnímu terorismu vyhlásil v reakci na teroristické útoky z 11. září 2001 na New York a Washington tehdejší prezident USA George W. Bush. Její součástí byla invaze do Afghánistánu (2001) a Iráku (2003).

Pro potřebu argumentace a dokazování rozporů liberálně demokratické teorie a praxe lze pracovat i s dalšími válečnými konflikty a operacemi, které jsou aktuálně za účasti některých států NATO, často jménem celé organizace, všech jejich členských zemí (bez jejich zřetelného a právoplatného vyjádření souhlasu), vedeny v různé intenzitě a v mnoha oblastech současného světa. Typické je např. nasazení bezpilotních prostředků, „dronů“, k likvidaci nepřítele, na libovolném území v operačním dosahu těchto moderních bojových prostředků. Válečné konflikty a bojové operace jsou veřejnosti prezentovány jako „humanitární intervence“ nebo „protiteroristické akce“. Ty si často vyžádají i životy nezúčastněných civilistů v prostoru válečné operace. V terminologii Armády USA se pak jedná o tzv. collateral damage (vedlejší škody). Takové vojensko-politické činy vykazují četné znaky politiky neokoloniální války, tak typické pro dobu, kdy bylo, slovy publicisty Jiřího Hanáka: „Krásné být mladý a být Brit.“ Tedy především v průběhu 19. a první poloviny 20. století, kdy Británie a další mocnosti tehdejšího světa budovaly vlastní koloniální panství mimo mateřské země.

Taková „neokoloniální politika“ je ve zřejmém rozporu s platným mezinárodním právem i Chartou OSN. Zřetelným porušením mezinárodního práva je i II. válka v Iráku (2003). Ta byla zahájena a vedena bez mandátu Rady bezpečnosti OSN „Koalicí ochotných“ pod vedením vlády a Armády USA. Stejně jako dlouholetý konflikt mezi USA a VDR ve Vietnamu, také bez oficiálního vyhlášení války. Faktem je, že války se od konce té II. - světové většinou již nevyhlašují.

II. válka proti Iráku byla oficiálně, pro potřeby vztahů s veřejností, komunikovaná v intencích války proti terorismu a prosazování „svobody a demokracie“. Veřejně prezentovaným důvodem vojenské intervence proti tehdejšímu režimu v Bagdádu byla údajná výroba a držení zbraní hromadného ničení, a tedy bezprostřední bezpečnostní hrozba demokratickému světu a jeho spojencům. Aby byla válka, jako pokračování politiky jinými prostředky, veřejností akceptována, je nutné získat souhlas, podporu občanů. Vést útočnou, expanzivní válku je politicky únosné tehdy, když je společnost připravena za ni platit, a to i životy vlastních občanů. Pocit ohrožení v důsledku emocionální a politické manipulace učinil válku nutnou a vlastně obrannou. Okupace Iráku byla americké a světové veřejnosti zdůvodněna hrozbou, kterou irácký režim představoval pro „bezpečnost svobodného světa“. Pro potřeby ovlivnění mínění bylo v mysli zejména americké veřejnosti původně vytvořeno reálně neexistující spojení mezi iráckým režimem a teroristickými útoky z 11. září 2001 na New York a Washington. Irák neměl na ničivém a spektakulózním teroristickém útoku proti USA žádný podíl. I tak Tony Blair, ministerský předseda Velké Británie, tehdy, počátkem roku 2003, opakovaně veřejně argumentoval, že Irák má zbraně hromadného ničení, které může použít během 45 minut. Tento hlavní argument i casus belli, oficiální důvod k válce, se v průběhu času ukázal jako naprosto falešný a lživý. Zbraně hromadného ničení, ať už chemické nebo biologické, stejně jako funkční zařízení k jejich výrobě, nebyly v Iráku nikdy nalezeny. Irácká vláda – diktatura Saddáma Husajna a jeho strany Baas – je musela pod dohledem mezinárodních inspektorů OSN zničit dlouho před invazí (jako důsledek porážky v předchozí konfrontaci s USA a jejich spojenci během I. války v zálivu v roce 1991 (operace Pouštní bouře)). Vojenská intervence vedená USA měla především a ve skutečnosti zajistit bezpečné předpolí, které bude garantem pro kontrolu a „demokratický vývoj“ celého, na ropu abnormálně bohatého regionu. Právě kontrola a využití irácké ropy, jež je co do velikosti předpokládaných zásob významnou součástí světových ropných rezerv, byla do značné míry jedním z hlavních motivů celé války. Invaze měla zajistit kontrolu a stabilitu regionu. Sekundárně pak zabezpečit nástupní prostor k další expanzi. V kontextu výše uvedeného ztrácí deklarace liberálně demokratické politiky „kouzlo“ i důvěryhodnost. Po odkouzlení ideologie a její propagační rétoriky, PR, zůstává jen politika elity. Ta hájí především zájmy nejvlivnějších skupin vlastní základny.

Politický extremismus, jeho diskurz, moderovaný mocenskou elitou, pak může představovat dílčí ideologický konstrukt public relations. Identifikace extremismu a extrémistů včetně vlastní terminologie (extremista, radikál nebo i terorista) může představovat způsob, jak si konkrétně euroatlantická mocenská elita zabezpečuje ve vztahu k veřejnosti, lidu vlastní mocenskou pozici, a to eliminací ideologických konkurentů, stejně tak i odváděním pozornosti od aktuálních problémů spojených se způsobem řízení moderní společnosti. Veřejnost je ovlivňována na základě dovedně formulované politiky vztahů s veřejností. Ve výsledku pak „svobodně“ souhlasí s politikou, která je velmi často v rozporu s vitálními zájmy většiny neprivilegovaných občanů.

Formálně a verbálně demokratická a liberální rétorika servisní – politické elity, má pak s demokratickým ideálem správy věcí veřejných společnou jen onu „propagační rétoriku.“ Taková politika představuje vážnou hrozbu demokracii. Demokracii tentokrát bez přívlastku. Demokracii jako ideálu ideální správy věcí veřejných.

19.11.2014
Reklama zajišťuje nezbytné prostředky, zdaleka ne všechny. Její formát je kompromis

Vážení čtenáři, krátce k nově nastaveným formátům reklamy a k souvislostem, které z toho vyvstávají jak pro BL, tak pro vás. BL nejsou komerční projekt, ale peníze potřebují. Proto se v současnosti bez reklamy neobejdou. V rámci nového designu jsme se snažili najít kompromis mezi její „otravností“ a užitečným přínosem.

Odmítli jsme formáty zcela běžné na většině českých mediálních portálů, drželi jsme se formátů běžných na britských a amerických médiích. I tak se určitě najdou lidé, které to bude obtěžovat. Pochopte prosím, že bez reklamy to nejde.

Nepůjde to ale ani bez vašich příspěvků. BL na nich celou dobu své existence stojí. Vážíme si všech, kdo BL tímto způsobem podporují a zejména těch, kdo tak činí pravidelně. Podporují tak i všechny ostatní čtenáře. Omezený počet přispěvatelů však omezuje i možnosti BL. O jejich zlepšování se snažíme a redesign je toho důkazem. Chcete-li lepší BL, přispějte, kdo můžete. Solidarita s těmi, kdo nemohou, je na prvním místě.

Prosíme, přispěte finančně na Britské listy ZDE

26.1.2015

Hodnotíme-li roli filosofie v antickém Řecku, může se nám zdát, že tu filosofie běžný život neovlivňovala, že za nic důležitého neodpovídala. Podobný názor můžeme vyslovit také o filosofii dnešní. Řecká filosofie, pominu-li její antropologickou větev, byla sice ontologickou spekulací, byla jen útěchou z ontologie, ale cosi významného tu začalo. Jednalo se o vysoce abstraktní duchovní aktivitu vzdělaných lidí, o jejich zálibu kriticky přemýšlet o obecných teoretických otázkách bytí. Aristoteles tento základní motiv filosofování vyjádřil v Metafyzice obecně známou tezí, že „lidé začali filosofovat proto, že se něčemu divili“.

Ale už v Řecku začíná cosi, čemu se učíme rozumět až dnes. Jeho zemědělská, rybářská a řemeslná kultura byla už ve své organizační a předmětné podobě odlišná od přírody. Kulturní systém – a dobře to vidíme na jeho městských formách – tu už měl poněkud jinou, převážně empiricky získávanou podobu i konstitutivní informaci, než měla příroda (tj. společenskou duchovní kulturu). Vznikal ale převážně spontánně, Hayek by řekl, že byl řádem endogenním. Zemědělské kultury byly tedy dosti odlišné od přírody, ale pokorně se do jejího systému vřazovaly. Pomalý vývoj duchovní kultury tu byl víceméně korelativní s pomalým vývojem předmětných a organizačních forem kulturního systému. A spontánně vznikající kulturní systém, obrazně řečeno, byl jakoby jinou, ale stále ještě omezeně uspořádanou tkání v živém těle Země. Ještě nebyl jejím „zhoubným nádorem“ nekontrolovaným přirozenou evolucí. Kdyby později nedošlo k jeho zvrhnutí ve formu zhoubnou, zapříčiněnou zejména propojením moderní vědy a kapitálu, planeta by s neolitickým typem kultury mohla symbioticky žít po několik dalších tisíciletí.

Právě k tomuto zvrhnutí však řecká kultura vytvářela nenápadné duchovní předpoklady. Za prvé. Navazovala na mýtus a zdravý rozum, a patrně i proto kultivovala již existující jednoúrovňový způsob interpretace skutečnosti. Za druhé. V řecké vědě a filosofii, zejména u Eleatů (Parmenida) se zrodila idea identity myšlení a bytí, kterou Platón i mnozí další pochopili jako nadřazenost myšlení nad bytím. Zejména tyto dva rysy, tj. jednoúrovňový způsob uvažování a podřízení přírody magii hypostazovaných pojmů geometrie a matematiky, vytvořily základ skrytého predátorského duchovního paradigmatu. Ale téměř po další dva tisíce let se ve vztahu kulturních systémů k přírodě nic dramaticky podstatného neměnilo.

Obrys predátorského paradigmatu však v novověku rozvinula a konkretizovala galileovsko-newtonovská věda. V rámci panského postoje k přírodě si patrně nebyla vědoma toho, že jemně přirozeně uspořádanou přírodu podřizuje logice abstraktních pojmů vědeckého a technického jazyka. Když Ortega y Gasset hodnotil toto období, napsal: „To, o co Galileimu jde, tedy není přizpůsobovat své ideje jevům, nýbrž naopak, přizpůsobovat jevy prostřednictvím interpretace jistým přísným a apriorním idejím, nezávislým na experimentu; zkrátka matematickým formám... Nikoli pozorovat, nýbrž konstruovat a priori, matematicky; takové je specifikum galileismu.“ (Ortega y Gasset. J. Úvaha o technice a jiné eseje o vědě a filosofii. Praha: Oikúmené 2011, s. 119.)

Mám-li tuto pozoruhodnou myšlenku dále upřesnit, musím říci, že právě brzy po tomto období se strukturní část sociokulturní informace (dílčí teoretické vědění) vyděluje z živé sociokulturní paměti (rozptýleného genomu kultury) a začíná deformovat kulturní systém. Obsahově redukovaná, vůči přírodě povýšená přírodní věda se v nastupujících buržoazních poměrech rychle spojuje s kapitálem. Ve výrobě a technice dosahuje potvrzení své zdánlivé pravdivosti. Přibližně v období průmyslové revoluce už tedy vzniká ona část protipřírodního „kulturního genomu“ (strukturní složka sociokulturní informace), která je „odpovědná“ za proměnu původně „nezhoubného tumoru kultury v tumor zhoubný“, v unifikovanou technickou kulturu mechanického i dnešního abioticky spotřebního typu. Ve druhé polovině dvacátého století se už tato protipřírodní struktura kultury – stacionární i mobilní technosféra – rozšiřuje po celé Zemi. Ve formě abiotické spotřební techniky (zejména osobních automobilů a počítačů, techniky informační, bytové, dopravní, kutilské atp.) zatlačuje živé systémy, obsazuje jejich někdejší niky. Vyčerpává Zemi, pustoší a zamořuje ji pro ni samou neznámými látkami.

Skryté predátorské paradigma, které je pozadím rychlého vědeckého pokroku i nekritické úcty k lidským myšlenkovým i praktickým výtvorům, dodnes bohužel ovládá duchovní i materiální kulturu euroamerické civilizace. Jeho odvrácenou stránkou je ovšem přehlížení kreativity, uspořádanosti a existenciálního významu přírody pro člověka i kulturu. I když toto paradigma mohlo být pro rozptýlené kultury dočasně přijatelné, dnes už celou kulturu vede sebezáhubným směrem, strhává ji do propasti. Snad i proto filosofie, která se jako jediná teoretická disciplína může duchovní kultuře podívat pod sukně, která umí kriticky analyzovat kořeny dnešních problémů, nemá dobré jméno ani pro politiky, právníky a vědce, ani pro umělce a média. Dnes však doplácí nejen na malou odvahu, ale i na nízký společenský zájem, na slabou sociální objednávku.

Kritické uvažování s ohledem na lidskou budoucnost – navzdory znepokojivým faktům o jejím ohrožení – není dnes aktuální. Žijeme v období vysoce rozvinuté kultury materiální, ale bohužel plytké a lidské myšlení deformující kultury duchovní. Úspěch slaví okamžité sociální zkušenosti, objevy dílčích přírodních věd. Pro veřejnost jsou totiž sociální i vědecké příběhy zajímavé, přinášejí senzace, dají se snadno režírovat a zneužívat. Také technika, jež byla po propojení s vědou spojována s nadějí na důstojný život lidí bez dřiny, se v predátorském duchovním paradigmatu svým spontánním vývojem ocitá v bodě obratu. Ve formě látkově a energeticky náročné techniky spotřební – zejména hromadného automobilismu – pustoší Zemi. Ve formě energeticky i látkově úsporné techniky informační šíří bohužel plytké poznatky, mediální závislost a mladou generaci plíživě duchovně poškozuje. (Podrobněji o vlivu informační techniky na psychiku mladých lidí Spitzer, M. Digitální demence. Jak připravujeme sami sebe a své děti o rozum. Brno: Host 2014.)

Chceme-li lépe pochopit naznačenou roli filosofie v kultuře, tj. nejen její podíl na vzniku a rozšíření predátorského duchovního paradigmatu, ale i její schopnost toto skryté paradigma odhalit a prosazovat paradigma biofilní, musíme nejprve odmítnout dva rozšířené předsudky. Za prvé tezi, že kultura je pokračováním přirozené evoluce jinými prostředky. Kdyby totiž byla kultura tímto pokračováním, potom by po případném zániku člověka jako druhu mohla přirozená evoluce dál sama rozvíjet lidské dílo, číst kulturní informaci a zdokonalovat umělé struktury. Víme, že je to nesmysl. Za druhé tezi, že člověk je mírou všech věcí a že společnost je diferencovaným souborem lidí s různými sociálními zájmy. Mírou všech věcí musí být totiž taková struktura živé i neživé přírody, která kdysi člověka zrodila a která ho i dnes může bezchybně reprodukovat. Také společnost je stále více světem globální materiální kultury a technosféry. Je světem umělých produktů, které sice lidé svými aktivitami vytvářejí, ale k nimž jsou pak často připojeni jen jako živé přívěsky. Důraz na člověka, tj. jen úzký antropologický přístup zdůrazňující svobodu, lidská práva a nedotknutelnost vlastnictví, může být tedy pro pochopení lidské kultury zavádějící.

Připomeňme si, že kulturní evoluce zahrnuje záměrnou i spontánní schopnost ontické kreativity lidí a že může probíhat jen uvnitř širší a starší evoluce přirozené. V rozporu s přístupy, které považují kulturu za pokračování přírody, pokládám kulturní evoluci za sice dočasný a dílčí, ale objektivní onticky tvořivý proces. Jde o umělý nadosobní proces, který produkuje všechny věcné i organizační formy pozemského bytí, jež nejsou výtvorem evoluce přirozené. Lidská aktivita vytváří tedy kulturu jako nepřírodní systém s vlastní vnitřní informací (duchovní kulturou).

Přitom je třeba vědět, že kulturní evoluční proces – na rozdíl od biotického evolučního procesu – nemá svou vlastní látkovou a energetickou základnu. Vysoce přirozeně uspořádané pozemské bytí, které kultura za tuto základnu mylně považuje, musí pro její dlouhodobou existenci zůstat neredukované a integrované. Ale nynější kultura toto bytí organizuje nejen podle jiných pravidel, nýbrž i za cenu jeho úbytku a nevratného poškozování. Všechny umělé kulturní struktury totiž vznikají z téže pomyslné mouky (z prachu chemických prvků zaniklých hvězd), z níž přirozená evoluce již dříve upekla Zemi a všechny své neživé i živé struktury včetně člověka.

Z poznatků biologických věd přitom vyplývá, že přirozená pozemská tvořivost byla od počátku zaměřená biofilně, na rozvoj celku pozemského života. A pouze celek života je také nejmenším možným systémem schopným dlouhodobé existence a evoluce v čase. Slunce na Zemi totiž oživuje jen takovou část abiotických prvků, jakou stačí přirozená ekosystémová energie (sluneční záření) do živých systémů vestavět a informačně integrovat. Oživuje jen tolik biomasy, kolik jí mohou přirozené rozkladné procesy (přirozená entropie) současně amortizovat.

Bez důkazu tu připomenu, že o podobné citlivé vřazování umělé kultury do jedinečné dynamické rovnováhy mezi neživými a živými strukturami Země by společenské vědy spolu s filosofií měly svým teoretickým poznáním usilovat. Už proto jim z hlediska praktické síly a kompetence v biofilní kultuře musí být podřízeny parciální přírodní vědy včetně fyziky.

Patrně pouze filosofie je s to ukázat, že nové vědy o kultuře poučené evoluční ontologií mohou převzít někdejší dominantní roli fyziky, a v novém biofilním paradigmatu se stát teoretickým základem biofilní kultury. Tyto nové společenské vědy čeká tedy závažný úkol. Zkoumat nejen jemnosti a motivy lidské aktivity, ale především odhalit – jako kdysi fyzika a matematika v případě technických konstrukcí – šetrná pravidla formování kultury lidskou aktivitou. Jde však o mimořádně komplikovaný problém, srovnatelný s racionálním vstupem lékaře do dysfunkčního organismu vážně nemocného člověka.

Sebezáchovná proměna, kterou musí projít dnešní predátorská kultura, nebude proto pouhým hledáním sociální spravedlnosti a nového společenského řádu. Půjde o hlubokou duchovní sebekritiku filosofie a predátorské duchovní kultury vůbec; o odhalení tragického omylu nadřazenosti lidského myšlení nad přírodou. Právě filosofie, která kdysi stála na počátku lidské teoretické přezíravosti k přírodě, musí mít proto odvahu zahájit pro náš druh zatím nevyzkoušenou biofilní transformaci protipřírodní kultury. Patrně se chýlí ke konci ideologicky „neupřímná“ etapa kulturního vývoje, v níž mohly být lidské dějiny vydávány za zápas o svobodu, lidská práva a demokracii, protože fakticky v nich rozhodoval krutý boj s přírodou, a proto i zápas o moc, majetek a prospěch úzké vrstvy nevolených lidí.

Ale způsob optimálního utváření globalizující se kultury s ohledem na Zemi jako její širší hostitelské prostředí nebyl zatím předmětem ani vážného teoretického zkoumání, ani veřejné občanské diskuse či přímé demokratické volby. Dnes pouze tušíme, že by mělo jít o historicky bezprecedentní, a proto také ne zcela demokratický vstup vysoké teorie (filosofické ontologie) do dysfunkčního systému umělé globální kultury. Vždyť do tohoto systému, a to minimálně od průmyslové revoluce, bez protestů veřejnosti nedemokratickým způsobem vstupuje technicky aplikovaná dílčí přírodní věda. Zdá se, že půjde nejen o přehodnocení lidského vlastnictví přírodních i kulturních statků, ale také o výrazné usměrnění a omezení lidské aktivity podnikatelské i spotřební. Domnívám se, že filosofie, hodlá-li znovu získat své dobré jméno, musí svou kritickou schopností objasnit a podpořit tuto transformaci. Rizika vstupu filosofické teorie do oblasti globálního práva a politiky mohou být vyvážena jen její teoretickou hloubkou, odvahou a ušlechtilostí jejího záměru.

Protože složitý systém přírody pozitivně ovlivnit neumíme, protože neumíme a nesmíme změnit lidskou přirozenost, pro své zachování se musí dnešní protipřírodní kultura přírodě přizpůsobit. Smyslem její biofilní transformace ale není ani romantická identita člověka s přírodou, ani splynutí kultury se Zemí. Kultura, má-li být pro člověka užitečná, musí být od přírody odlišná, musí umožňovat jeho kulturní osobnostní seberealizaci. Smyslem její biofilní transformace je tedy dlouhodobé udržení umělého systému – neživého kulturního implantátu – v rovnováze s živým, člověka zahrnujícím tělem přírody. A také proto nesmí budoucí biofilní kultura podlehnout svodům dílčích přírodně technických věd a kapitálu, nesmí se znovu hypertroficky rozvinout na úkor přírody.

Filosofie – využijeme-li opět biologickou metaforu – musí spolu s novými společenskými vědami, politikou, morálkou a zákonodárstvím plnit funkci „imunitního systému společnosti“. Patrně jen tento kritický duchovní subsystém může zabránit tomu, aby se také sofistikovaná biofilní kultura opět nezvrhla v abiotický zhoubný tumor.

Domnívám se, že filosofická ontologie by měla lidem ekologicky ohrožené kultury nedvojsmyslně povědět, že člověk neodpovídá za přírodu, kterou nevytvořil a do jejíž struktury náleží. Odpovídá za kulturu, za své dílo, jímž dnes Zemi svým potomkům nevratně pustoší. Proto také – vyhroceně řečeno – úcta k Zemi musí být v biofilní kultuře hlubší, než byl tradiční respekt člověka k člověku i přátelství a spolupráce mezi lidmi a dílčími kulturami. Zemi, nehodláme-li vyhynout z vlastní viny, musíme uznat za nejstarší, nejširší a nejmocnější subjektivitu.

Psáno pro Britské listy a Listy

26.1.2015

Václav Hořejší ZDE uvádí v rámci komentářů k mé polemice ZDE s Miroslavem Polreichem ZDE tvrzení, která nejen že jsou zcela nepodložená, ale bohužel je třeba je označit dokonce za zjevně nepravdivá. (Prakticky týž text Hořejší publikoval na svém blogu na Aktuálně.cz ZDE.)

"Dolejší až trochu skandálně shledává krvavé koloniální války v podstatě oprávněnými," píše Hořejší. Na co tímto výrokem vlastně reaguje? Na toto: "Britské impérium se chovalo jako konzervativní mocnost uznávající určitá mezinárodní pravidla hry. (Toto konstatování nedělá z britského imperialismu nikterak cosi hodného obhajoby. Pouze se zde říká, jakým mezinárodním hráčem v daném období Británie byla.)"

Existuje velmi dobrý důvod rozlišovat konzervativní a revizionistické mocnosti, protože jejich chování v mezinárodní aréně se navzájem výrazně liší. Konzervativní mocnosti mají obecně tendenci respektovat status quo a s ním spojené mezinárodní smlouvy, kdežto revizionistické mají výrazný sklon obojí porušovat. Abych použil příklad blízký přírodovědci, podobně by například herpetolog měl vždy rozlišovat řekněme mezi kobrou a tajpanem. Tímto rozlišováním zajisté nijak nepopře, že oba hadi jsou nebezpečně jedovatí. Chovají se však jinak - a pokud by lidé s tajpanem zacházeli jako s kobrou, mohli by toho dosti litovat. Postupy zajišťující přirozenou kontrolu populací kobry v případě tajpana nefungují, jak ukázaly pokusy snížit jeho stavy vysazením lasicovitých mungů, kteří v Indii běžně loví kobry, v Austrálii. Mungové totiž na australské tajpany nestačí.

Chápu, že imunolog Hořejší není zvyklý uvažovat v kategoriích z oblasti politologie a mezinárodních vztahů, nicméně domnívám se, že i základní schopnost porozumět psanému textu by zde naprosto postačovala k pochopení toho, co jsem napsal o rozdílech mezi upadajícím britským impériem a znovuvytvářeným a rostoucím impériem ruským, které v rozporu s mezinárodním řádem a jeho pravidly anektuje cizí území. Rovněž tak by jako přírodní vědec jistě věděl, jaký je rozdíl mezi analýzou a hodnocením, místo aby předkládal učebnicový příklad falešného argumentačního postupu popsaného Moorem coby naturalistic fallacy ZDE, při němž se popis a analýza faktů zaměňují za hodnotící soud.

Po tvrzení, které je založeno na překroucení analytického výroku a jeho vydávání za údajný hodnotící soud, následuje řada spekulativních vývodů včetně ničím nepodloženého obvinění, že jsem nekritickým "fanouškem" Porošenkovy Ukrajiny - a na závěr tvrzení, že Hořejší souhlasí s Václavem Klausem. Pravda je, že jsem v roce 1999 nestál nekriticky na straně útočícího NATO proti Jugoslávii a zrovna tak dnes nestojím na straně útočícího Ruska proti Ukrajině. U občana středně velkého evropského státu myslím nejde o nijak překvapivý přístup, pokud nadřazuje mezinárodní právo velmocenské politice. To je jádro mého postoje k tématu. Zbytek jsou insinuace.

Václav Hořejší má právo demonstrativně souhlasit s kýmkoliv, koho považuje za solidní autoritu, včetně Václava Klause, o tom není sporu. Jiná věc je však kompletně dezinterpretovat jasné vyjádření a otočit jeho smysl o 180 stupňů. Polreich zvolil ve svém textu falešnou analogii neoimperiálního Ruska s rozpadajícím se britským impériem, srovnání dvou impérií v úplně odlišných fázích vývojového cyklu. Británie v jasném "imperial overstretch". kdy dlouho postupně ztrácela území za územím, přičemž v samotném závěru i ve zbývajících koloniích byl podporován průmyslový rozvoj a relativní politická samostatnost. Ruska ve fázi masivního vojenského vzestupu a expanze na území jiných států, což nemá v současné Evropě obdoby. Británie kolonialistickou mentalitu postupně překonává, Rusko toho až dosud nebylo schopno ani v nejmenším. Britská společnost chyby a zločiny kolonialismu otevřeně diskutuje a kritizuje, kdežto v Rusku podobný proces ještě ani pořádně nezačal a už je mocensky umlčován. Hořejšího argumentační faul není zdaleka tak sofistikovaný jako Polreichův, jde o prosté "čtení" něčeho, co jsem nenapsal - ba předem jsem přesně tu interpretaci, již Hořejší použil jako východisko polemiky, výslovně odmítl tak jasně a zřetelně, jak jen lze.

Jestliže v dnešní ČR už ani profesor nedokáže porozumět psanému textu, má myslím země opravdu vážný problém s tím, jak bude v historicky přelomové době vypadat veřejná debata o zásadních domácích i mezinárodních otázkách.

23.1.2015

V posledních dnech jsme byli svědky obrovského vzedmutí vlny solidarity s francouzským satirickým časopisem Charlie Hebdo, jehož redaktoři byli zavražděni trojicí zfanatizovaných islámských radikálů. Zhruba 3,7 milionů lidí pochodovalo po celé Francii v obraně svobody slova a demokracie a proti náboženskému sektářství a nesnášenlivosti. Klobouk dolů před takovýmto klidným, důstojným a nenásilným vyjádřením neochvějného postoje.

Článek, který deník Právo odmítl vydat – což je samozřejmě jejich plné právo, poznamenává Jan Kavan.

Svoboda slova je významná hodnota, kterou je třeba nesmiřitelně bránit. Nemůžeme samozřejmě umožňovat anarchistům její zneužívání a proto je v civilizovaných zemích propojena se zodpovědností, s respektem ke svobodě druhých, k jejich důstojnosti a cítění včetně náboženského. Některá omezení jsou prosazována různými zájmovými skupinami, od zákazu nošení hidžábu ve Francii přes adresné urážky králů, prezidentů či některých předsedů vlád až třeba k propuštění z práce karikaturisty Maurice Sineta, který v roce 2008 napsal pro Charlie Hebdo antisemitský článek. Je třeba rovněž uznat, že některé karikatury zveřejněné v Charlie Hebdo uráží mnohé i velmi umírněné muslimy, například pornografická zobrazení Proroka Mohameda. Takovéto a podobné karikatury mohou být vnímány jako rasistické a mohou přispívat i k islamofobním a anti-imigračním náladám. Nelze je však trestat smrtí.

Znepokojivé jsou reakce těch lidí, kteří odsouzeníhodné vraždy redaktorů zneužívají k rozdmýchávání xenofobních islamofobních vášní. Děje se tak nejen v zemích, kde žijí početné muslimské komunity, ale i u nás, kde podle údajů Českého statistického úřadu žije jen 3 385 muslimů, z nichž naprostá většina se bezproblémově integrovala do české společnosti.

Nebezpečí diskriminace či dokonce násilí proti muslimům měl jistě na mysli předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček (ČSSD), když zdůraznil, že „bojujeme s terorismem, ne s islámem.“ Podobně se nedávno vyjádřil i premiér Bohuslav Sobotka. Odpůrci islámu se často odvolávají na apokalyptickou prognózu amerického autora Samuela Huntingdona, který varoval před nadcházejícím střetem civilizací. Pokud by skutečně došlo ke střetu mezi stoupenci dvou největších náboženství, šlo by o nepředstavitelnou katastrofu. Ovšem jen zběžný pohled na aktivity nejzběsilejších islámských radikálů, tedy na bojovníky tzv.Islámského státu, prokazuje, že jejich terčem jsou především muslimové, kteří nesdílí jejich účelovou či chcete-li fundamentalistickou (wahábistickou, salafistickou), interpretaci Koránu. Podle amerických statistik jen loni připravili teroristé o život necelých 13 000 lidí, z nichž asi 80% byli muslimové. Místo střetu civilizací jsme tedy spíše svědky nadcházejícího střetu islámských radikálů s ostatními muslimy a připomeňme si, že jich ve světě žije jeden a půl miliardy. Významný portugalský profesor Boaventura de Sousa Santos, který přednáší na amerických právnických fakultách, nedávno argumentoval, že nejde o střet civilizací neb křesťanské a islámské civilizace mají stejné kořeny, ale o střet s fanaticismem, který je motivován i politickými a ekonomickými zájmy. Profesor Santos připomíná, že mnozí fanatičtí džihádisté Islámského státu, byli ještě nedávno bojovníky za svobodu, když bojovali proti diktátorům Kaddáfímu a Asadovi. Je rovněž známo, že IS obdržel finanční pomoc i od některých států, které jsou našimi spojenci, například ze Saudské Arábie, Kataru, Kuvajtu a Turecka. Je nezpochybnitelným faktem, že naprostá většina obětí islámského fanaticismu jsou umírnění, ne-fanatičtí muslimové.

Bojovníci Islámského státu (IS) pravidelně zveřejňují videa z mnoha poprav nejen šiítů, které vnímají jako zaryté nepřátele, ale i těch sunnitů, kteří ani pod nátlakem nepřistoupili na jejich dogmatickou víru. České sdělovací prostředky, bohužel, nevěnují velkou pozornost těm významným muslimským představitelům, kteří ostře odsuzují „zvěrstva“ IS a jsou jich stovky. Jen loni, například, nejvlivnější sunnitský imám mešity při káhirské univerzitě Al-Azhar Muhammad Ahmad Tayeb odsoudil IS jako „zločince vytvářející pokřivený obraz islámu“ a jako „nepřátelskou uzurpátorskou sektu“, proti níž „muslimové musí bojovat“. Jiný velmi významný sunnitský šejk Dr Ahmad Sulajmán Abú Markúba zdůraznil, že „ukrutnosti a zvěrstva, která jsou páchána ve jménu našeho náboženství míru, spravedlnosti a pravdy“ jsou „zločiny, které očerňují tvář Boží a nikdo, kdo se jich dopouští, nenáleží do společenství muslimů“.

Je pochopitelné, že ještě ostřejší odsudky zaznívají od nejvyšších šiítských představitelů včetně z vládních kruhů Iránu, jehož vojáci i generálové dnes pomáhají irácké armádě v boji proti Islámskému státu, a mnozí tam i umírají.

Federace islámských organizací v Evropě již loni v září vydala prohlášení, k němuž se přidala i Pražská islámská nadace, v němž ostře odsoudila „zvěrstva a násilí páchané extrémistickými ozbrojenými skupinami v Iráku, Sýrii, ale i jinde, proti místním komunitám, proti těm, kteří se liší v politickém či náboženském přesvědčení a proti novinářům, kteří jsou terorizováni a zabíjeni barbarským způsobem“. Federace odsoudila i „pokusy o očerňování islámu a jeho propojení s těmito hrůznými obrazy představující barbarské praktiky extremistických skupin, které porušují islámské učení, a páchání zvěrstva, jak proti muslimům, tak nemuslimům“.

Bylo by nejen ironické, ale i krajně nespravedlivé, kdyby se umírnění muslimové stali terči nejen bojovníků IS, ale i rozhořčených Evropanů včetně Čechů. Terčem našeho hněvu musí být fanatičtí radikálové z Islámského státu, z al-Kajdy či al-Nusra a podobných extremistických skupin. Je smutné, že vedle syrských vládních sil a zatím nepříliš úspěšné irácké armády, proti nim nejdůsledněji bojují bojovníci z řad syrských a iráckých Kurdů, kteří jsou ovšem nedostatečně vyzbrojeni a to jen zastaralými zbraněmi. Proti nim stojí radikálové s moderními americkými zbraněmi, které zabavili při snadném obsazení iráckého Mosulu nebo je získali v Sýrii, kam je Američané poslali ve snaze podpořit syrské rebely v jejich boji proti vládě Bašára al-Asada. České vládě patří dík za poskytnutí munice Kurdům, ale je jasné, že bez významných pozemních posil, nebude možné radikály z IS vojensky porazit. A je samozřejmě nepředstavitelné, že by prezident Obama poslal do regionu americké jednotky krátce poté, co je stáhl, jak slíbil ve svém volebním programu. V nejednotném a nestabilním regionu budou jistě mnohé státy, zvláště sunnitské, mít obavu postavit se na stranu, kterou podporují šiíté z Iránu.

Je samozřejmě možné mávnout rukou a říci si, že problémy v regionu by si měli vyřešit hráči daného regionu, což je samozřejmě pravda. Neměli bychom však přehlížet skutečnost, že v řadě dnes rozvrácených zemí hrála významnou roli Aliance, jíž jsme členy, například v Afghánistánu, Libyi, Sýrii a především v Iráku. V žádném případě netvrdíme, že tato role byla ve všech těchto zemích srovnatelná, stejně jako role České republiky, která se například vůbec nezúčastnila vojenské operace proti Libyi, ale faktory, které ovlivnily destabilizaci Iráku nelze ignorovat. Řada mladých islámských radikálů se snaží ospravedlnit své postoje hněvem vůči násilí, k němuž v daných zemích docházelo a to nejen na bojištích, ale i ve vězení či táborech, jak to popisuje i nedávno vydaná zpráva Kongresu USA o formách mučení. Někdy i významný politik přileje oheň do ohně, jako se to stalo bývalé americké ministryni zahraničí Madeleine Albrightové, která na otázku televizní reportérky Lesley Stahlové, zda je půl milionů iráckých dětí, kteří nepřežili americké sankce, což je více než těch, kteří zahynuli v Hirošimě, přijatelnou cenou, odpověděla: „Myslím si, že je to velmi těžká volba, ale ta cena, myslíme si, že ta cena se vyplatila“.

Současnou situaci nevyřešíme, pokud se pravdivě, a pro mnohé i odvážně, nepodíváme pravdě do očí. Jeden z nás, Jaroslav Foldyna, byl poměrně překvapen, když při diskuzi v televizních Událostech a komentářích, upozornil na skutečnost, že americká invaze tzv.koalice ochotných z března 2003 měla významný podíl na vznik a rozmach Islámského státu, a poslanec KDU-ČSL Ivan Gabal na to reagoval tvrzením, že ISS má kolébku až v situaci v Sýrii a nemá nic společného s politikou USA. Roli USA však dnes už přiznávají i přední američtí novináři a i mnozí významní politici, i když, bohužel, až s "křížkem po funuse" tedy po ukončení svého funkčního období.

Tim Arango, šéf kanceláře New York Times v Bagdádu, jen loni napsal desítky článků, v nichž zdůrazňoval, že „vzestup IS je přímo spojený s americkým dědictvím v Iráku“. Popisoval jednak situaci v amerických věznicích, kde lídři džihádistů přesvědčili a zrekrutovali řadu dnešních lídrů IS včetně Bakra al-Baghdadiho, jednak musel konstatovat, že „vzestup pana Baghdadiho byl neustále podporován aktivitami USA“…invaze, porážka Sadáma Husejna a rozpuštění irácké armády „dala Baghdadimu svobodu a prostor pro rozvoj jeho radikálních postojů“. Spolu s dalším novinářem z New York Timesů (NYT) Ericem Schmittaugem popsal jak se „Baghdadi obklopil bývalými baathistickými vojenskými a zpravodajskými důstojníky z Husejnova režimu, kteří věděli, jak se má bojovat“. Citují i vysokého úředníka Ministerstva zahraničí Bretta McGurka, který upozornil, že „Baghdadi dnes nevelí jen teroristické organizaci, ale celé armádě“.

Novináři z NYT rovněž připomínají, že „Sadám Husejn byl vraždící tyran, který terorizoval velkou část jeho země a byl zodpovědný za válečné zločiny. Ale Irák pod vládou jeho sekulární baathistické strany nebyl onou sektářskou kostnicí, kterou se stal po jeho svržení a popravě“.

Své podpory pro iráckou invazi loni v srpnu zalitoval i bývalý britský ministr zahraničí David Miliband, který tenkrát jako poslanec pro ni hlasoval: „Lituji, že jsem hlasoval pro válku s Irákem, protože jsem se rozhodoval na základě informací o existenci zbraní hromadného ničení, které tam však nebyly“. Ve svém článku „Irácká válka vytvořila ISIS, přiznal David Miliband“, píše Tom Porter, že „David Miliband přiznal, že invaze do Iráku z roku 2003, provedená USA a jejím spojencem Británii, pomohla destabilizovat stát, což vedlo k vzniku a vzestupu militantní skupiny ISIS. "Je jednoznačné, že invaze do Iráku, nebo spíše to, co se stalo následně, je významným faktorem pro porozumění současné situaci v zemi" řekl Miliband britskému Observeru. v zemi“. Bratr současného lídra labouristické strany Edwarda Milibanda a možného příštího britského premiéra, to řekl sice diplomaticky, ale srozumitelně. Cyril Svoboda (KDU-ČSL), tehdejší český ministr zahraničí, se za svou jednoznačnou podporu invaze, kterou obhajoval i v Poslanecké sněmovně, bohužel, dodnes neomluvil.

Dopad invaze do Iráku na vzestup Islámského státu nezpochybňuje dokonce ani bývalý prezident USA George W. Bush, který invazi nařídil a to i poté, co Rada bezpečnosti OSN ji odmítla posvětit svým mandátem. New York Times citují G.W.Bushe, který uznal, že jediné čeho lituje ohledně této invaze je vznik IS: „Lituji, že…násilnická skupina lidí znovu povstala. To je al-Kajda Plus…Musíme je porazit. Doufám, že se nám to podaří“.

Drastický dopad měla invaze i na postavení křesťanů, kterých v době invaze žilo v Iráku zhruba 1,5 miliónů. „Dnes je jich tam méně než 400 000, mnozí z nich na útěku před Islámským státem“, připomínají novináři z NYT a dodávají, že „Křesťanům se vedlo lépe pod Sadámem Husejnem, který je chránil před sektářským násilím. Ze stejného důvodu mnoho křesťanů a další náboženské menšiny tolerují syrský policejní stát Bašára al-Asada….Stovky tisíc křesťanů muselo uprchnout. Do té doby byli chráněnou menšinou v Iráku i v Sýrii…Pád režimu a okupace vytvořily živnou půdu pro džihádisty a náboženské extrémisty“. (Mimochodem, podobný princip, tedy svržení diktátora, kterého nahradil chaos a prostor pro různé radikální islamistické skupiny, lze pozorovat i v Libyi).

Jsme přesvědčeni, že nelze opakovat chyby a pak jen přitakávat. To věci nejen neřeší, ale nesmírně komplikuje. Je třeba zdůraznit, že mezi islámem a terorismem neexistuje žádné rovnítko. Rovnítko patří mezi fundamentální radikální islám a terorismus. Proti teroristům z Islámského státu a podobných radikálních skupin musíme bojovat spolu s umírněnými muslimy celého světa. Tuto nutnost nesmíme zamlžovat předsudky, nesprávnými analýzami, natož chybným politickým rozhodováním.

Jaroslav Foldyna, poslanec (ČSSD)

Jan Kavan, bývalý ministr zahraničí

26.1.2015

Energeticky soběstačná společnost fungující na místních a obnovitelných zdrojích, která si většinu potravin vypěstuje v blízkém okolí a v komunitních zahradách. Společnost která neplýtvá, opravuje, vyrábí, co opravdu potřebuje, recykluje a navzájem si pomáhá. Společnost která funguje i bez levné ropy a netrpí chronickou nezaměstnaností. Společnost která si nenechává vysávat své peníze z kapes supermarkety a která dokáže zamezit úprku peněz a pracovních míst jinam třeba díky lokální měně a nakupováním v obchodech s potravinami napojenými na místní farmáře. Zdá se Vám to jako utopie? Antiteze současného systému? A přece to již někde takto může fungovat a takových míst neustále přibývá.

Ropný zlom, nedostatek fosilních zdrojů, militarizace společnosti a boj o zbývající zdroje a o vodu. Jedna z možných alternativ budoucího vývoje, jejíž zárodky již lze dnes pozorovat na některých místech naší planety. Jak píše Naomi Kleinová ve své poslední knize This Changes Everything (Tohle mění vše) z minulého roku, aby se tato alternativa vskutku naplnila, nemusíme toho dělat mnoho. Jen dál pokračovat v tom, co už děláme nyní. Dál nakupovat, jak nakupujeme, dále pokračovat ve způsobu, jak obděláváme naši půdu, dále vyrábět, jak vyrábíme, dále produkovat energii jako doposud, a tak dále.

Existuje spousta hnutí a organizací, které s tímto směřováním chtějí něco dělat a vychýlit je jinam. Ať už jsou více či méně účinné, často musejí chtě nechtě pracovat v rámci současného ekonomického systému. Z toho také pramení naše frustrace, protože každá z organizací svou pozornost zaměřuje na dílčí problém, na jiný příznak degenerace zglobalizovaného a homogenizovaného světa a v nerovném souboji s gigantickými korporacemi, jež hrají s cinknutými kartami. Tento systém je založen na ideologii bezbřehého extraktivismu, který se ve své současné globální podobě vymyká jakékoli rozumné kontrole a podle všeho neustále prohlubuje asi největší ekologickou katastrofu v dějinách lidstva. Zároveň se snaží nastálé problémy napravit logikou, které nás do krize vlastně vůbec přivedla.

Jak je zřejmé ze závěrů Naomi Kleinové a jak podotýká i Zuzana Vlasatá ve svém článku "Terrapie" v 5. čísle letošní Sedmé generace, vyřešení globálního oteplování a neduhů nebude možné bez zásadní změny či úplného odstranění a nahrazení současného systému.

Často zbožně doufáme a čekáme, že se něco začne dít. Že vlády se přece jen rozhýbou správným směrem a začnou něco dělat. Z britské iniciativy změny (Transition Initiative) však zcela jednoznačně vyplývá, že daleko více záleží na nás a na místní komunitě lidí, která musí inspirovat a motivovat místní samosprávy ke změně a ke spolupráci, která může nakonec rozpohybovat strnulý a státní aparát. Změna musí přijít zdola. Odpověď na naše problémy leží v síle a kreativitě spolupráce mezi lidmi, kteří žijí vedle sebe, v jedné ulici a v jedné čtvrti, vesnici či městečku. Současný systém dlouhodobě úspěšně rozleptával mezilidské i rodinné vazby, které různé nevládky a neziskovky mohou jen stěží suplovat. Každý si hledí svého, své sousedy skoro nezná a znát nechce. Je právě na čase, abychom tento trend otočili opačným směrem.

Z nesmělého nápadu Roba Hopkinse, nenápadného brejlatého učitele permakultury v irském Kinsale, se rozvinul účinný nástroj aktivizace obyvatel v devonském městečku Totnes a posléze na stovkách míst v celé Británii a dalších asi čtyřiceti zemích. Za svůj cíl si klade rekonstruovat vnitřní vazby a odolnost lokálních komunit a připravit je tak na krizovou dobu, kdy naše poptávka po ropě výrazně převýší nabídku s logickým dopadem na cenu, pomocí prosté strategie a několika témat. V článku na Britských listech z roku 2007) lze nalézt výstižnou charakteristiku hnutí, které se v češtině označuje jako „Města změny“ (v angličtině o něm hovoří jako o „Transition Towns“ s hlavní webovou stránkou http://www.transitionnetwork.org ). Článek vyšel rok po prohlášení Totnes za město změny, mezitím se však nápad velmi dobře ujal a prokázal svou životaschopnost. Toto lepidlo dokáže sjednocovat jak nejrůznější občanské iniciativy a organizace v určité lokalitě, tak sousedy a lidi žijící v jedné komunitě a v neposlední řadě i tyto komunity navzájem.

Rob Hopkins o tom, jak tuto změnu nastartovat napsal spoustu článků iněkolik knih. Mně se do ruky zcela náhodou dostal jeho Transition Handbook z roku 2007 a na jeho základě jsem si objednal i jeho poslední publikaci The Power of Just Doing Stuff (s podtitulem „How local action can change the world“ – jak mohou místní aktivity změnit svět). V Praze ve Školské ulici se také nedávno pořádala přednáška s promítáním filmu In Transition 2.0 (možné zhlédnout na ZDE), který se již zabývá druhou fází hnutí, ve které dochází k opravdovému vytváření nové ekonomiky (tzv. „REconomy“), včetně zakládání místních měn (Totnes Pound, Bristol Pound, Brixton Pound apod.), na něž oficiálně reagovala i Bank of England ), lokálně financovaných a komunitou vlastněných organizací na výrobu zelené energie a ekologicky šetrných a recyklačních projektů, jež mají zároveň za úkol stabilizovat a propojovat komunitu lidí v dané lokalitě a nabídnout smysluplné investiční příležitosti s vysokou návratností.

V Totnes například přednedávnem v rámci národního pilotního REconomy projektu publikovali dokument „Local Economic Blueprint“ (Místní detailní ekonomický plán), který analyzuje současný model nakupování, bydlení, využívání obnovitelných zdrojů, zdravotnictví a sociální péče a u každé z oblastí vytipovává příležitosti a cíle, kterých by se mělo dosáhnout krátkodobě i v delším časovém horizontu. I u tak malého města, jakým je Totnes (7500 obyvatel), se tyto příležitosti počítají v miliónech liber (například snížením objemu nákupů v supermarketech a jejich náhradou místními zdroji, zateplováním budov atd.). Zajímavým faktorem, který je v této souvislosti často zmiňován, je tzv. místní násobící efekt. Vezmeme-li si zapříklad opět potraviny, podle údajů Kampaně na ochranu venkovské Anglie (Campaign to Protect Rural England, CPRE) má útrata deseti liber v obchodě s místními potravinami pro lokální ekonomiku hodnotu 25 liber, jelikož se tyto peníze místně utratí vícekrát (místní násobící efekt s hodnotou 2,5). CPRE dále uvádí, že místní obchody při stejném obratu zaměstnávají až třikrát tolik lidí než velké supermarkety. Chceme-li posílit místní ekonomiku, je nutné zaměřit se na to, kde utrácíme naše peníze a odkud pochází nakupované zboží.

V kontextu současných trendů například v Řecku (Syriza) jsou města změny charakterizována především tím, že se jedná o apolitický a neideologický nástroj, který nelze jednoduše zaškatulkovat a jenž funguje ve spolupráci s místní samosprávou, se kterou vede živý dialog a nabízí jí nové alternativy a pohledy na rozvoj. Dále velmi dobře přizpůsobuje a aplikuje permakulturní principy, přičemž se odklání od tendence vlastní marginalizace à la „cesta z města“ či soustředění na individuální přežití v době kolapsu společenských struktur (typické například v USA), a pracuje na vnitřní i vnější proměně fungování společnosti. V neposlední řadě si tuto iniciativu může každá komunita natvarovat a přizpůsobit svým vlastním potřebám.

Úplně na začátku je však třeba přijít na způsob, jak inspirovat ostatní ke společné činnosti. Ať už lidi okolo nás zajímá vzdělávání, energie, potraviny, zateplování budov či osobní růst, kutilství, umění a vytváření pracovních míst, atd., musí iniciátoři změny přijít s osvětovými akcemi v kontextu změny, které se těchto oblastí budou dotýkat a jež lidi s těmito zájmy dokáží zapojit. Rob Hopkins doporučuje nejdříve zvyšovat povědomí veřejnosti prostřednictvím přednášek a veřejných promítání filmů, které se věnují problematice globální změny klimatu a ropného zlomu. Zároveň je třeba poskytnout účastníkům dostatečný prostor pro vzájemnou komunikaci a sdílení dojmů, které pro ně z těchto poznatků plynou. Na těchto setkáních může docházet k navazování prvních kontaktů a také k postupnému utváření skupiny lidí, kteří změnu v dané lokalitě budou schopni iniciovat a rozvinout. Jakou cestou se dále ta která komunita vydá již bude záležet jen na ní.

V následujících odkazech lze najít spoustu zajímavých tipů, jak začít a neskončit na půli cesty.

www.transitionnetwork.com

www.transitionculture.org

www.reconomy.org

www.localunited.net

26.1.2015
Lidé trpí obavami týkajícími se sexu, pravděpodobně neoprávněně.

Muži vyhledávají informace o svém penisu na internetu mnohem častěji než o všech jiných tělesných orgánech. Na pět vyhledávání o mozku připadá sto vyhledávání o penisu. Nejčastěji trpí obavou o jeho velikost. Ženy vyhledávají informace o vagíně zhruba stejně často, převážně ale v souvislosti se zdravím. Americký výzkumník Seth Stephens - Davidowitz vytěžil tzv. velká data (big data) vzešlá z vyhledávání na Googlu. Ukazuje se, že řada domněnek o sexu je irelevantních nebo zkreslených, jednoduše proto, že běžné výzkumy nejsou schopné zjistit pravdu. Davidowitz mimo jiné narazil na to, že vyhledávání o zneužívání v partnerském vztahu je ještě častější než o vyhledávání o problémech v sexu mezi partnery. Článek přinesl deník NY Times.

Otázky typu "partner se mnou nechce mít sex" jsou při vyhledávání několikanásobně častější než otázky týkající se toho, že partner nechce komunikovat. Častěji tento problém řeší ženy. Vyhledávání o partnerství bez sexu je druhým nejčastějším tématem vůbec, častější je jen vyhledávání o zneužívání v partnerském vztahu. V otázce problémů týkajících se manželství je nedostatek sexu několikanásobně častějším tématem než nešťastné manželství (3,5x) či manželství bez lásky (více než 8x).

Sexuálně aktivní populace v USA podle této analýzy výrazně zvyšuje údaje o své sexuální aktivitě. Davidowitz porovnal data z průzkumu veřejného mínění, dal je do souvislosti se statistikami o množství těhotenství a prodeji kondomů a následně s e statistikami o nedostatku sexu, které poskytuje vyhledávání na internetu. V průzkumech veřejného mínění uvádějí muži 63 sexuálních aktů za rok , ženy 55, což je Hrubá jeden sexuální akt týdně. Davidowitz došel k závěru, že průměrný Američan má za rok pouze 30 sexuálních aktů, v průměru 1x za 12 dní.

"Sex je fajn, proč ho máme tak málo?," ptá se Davidowitz. Z dat, které zkoumal, vyplývá, že lidé mají velmi často sex spojen s extrémními obavami, řada z nich je přitom zbytečná. Muži jsou posedlí svým penisem, převážně jeho velikostí. Na třetím místě je dokonce otázka "jak velký je můj penis", což, jak autor dodává, ilustruje éru digitálního věku. Bylo by asi jednodušší použít pravítko...

I ženy se - byť mnohem méně - zajímají o velikost mužského penisu na internetu. Ze 40 % se však jejich zájem týká stížností na fakt, že partnerův penis je příliš velký.

Zajímavé je i srovnání toho, jak často se o estetické zkrášlování vlastního těla zajímají ženy a muži. Stereotyp říká, že se jedná o čistě ženské téma, nicméně 42 % vyhledávání o fitness a kráse, 39 % o plastických operacích a 33 % o hubnutí se týká mužů.

Autor nicméně uznává, že interpretace velkých dat v souvislosti se sexem mohou být spekulativní. Cituje psychologa Dana Arielyho z Duke University, který se domnívá, že zatímco jiné zdroje témata spojená se sexem spíše podhodnocují, výsledky internetového vyhledávání jejich frekvenci nadhodnocují. Jednoduše proto, že sex je natolik intimní, že se lidé při řešení problémů s ním obracejí nejčastěji na tento zdroj. Davidowitz také upozorňuje, že celková velikost vzorku (vyhledávaných frází) není zase tak robustní a že lidé pravděpodobně ne sdělují na internetu každou myšlenku se sexem spojenou.

Obavy spojené se sexem jsou podle autora často bezpředmětné. Podle jeho analýzy velkých dat se ukazuje, že lidé jsou - alespoň v intimních otázkách - méně povrchní a více tolerantní vůči partnerům. Jsou totiž natolik posedlí obavami o vlastní tělo, že jim pravděpodobně na hodnocení ostatních nezbývá kapacita.

Kompletní text v angličtině včetně grafů z výzkumuZDE

25.1.2015

Rakety Grad v sobotu v ukrajinském městě Mariupol usmrtily nejméně 30 osob a více než 90 jich zranily. Uvedly to místní úřady. K útoku došlo v den, kdy šéf vzbouřenců oznámil útok proti městu, navzdory předchozím dementi od vzbouřenců, že oni za raketový útok nenesou odpovědnost.

"Dnes byla zahájena ofenzíva proti Mariupolu. To bude nejlepší možný pomník pro všechny naše mrtvé," řekl Alexander Zacharčenko.

Ole Solvang z organizace Human Rights Watch, který navštívil scénu raketových útoků v Mariupolu, uvedl, že spočítal nejméně 20 kráterů, které zničily několik obytných bloků, zasaženy byly také trh a škola. Z kráterů jasně vyplývalo, že rakety byly odpáleny z východního směru, uvedl Solvang, tedy z území ovládaného separatisty.

Pozdě večer učinil Zacharčenko další obrat o 180 stupňů, když uvedl, že "ofenzíva proti Mariupolu" se neuskuteční. Vzbouřenci a ruská televize tvrdily, že Ukrajinci ostřelovali své vlastní území omylem. Avšak monitorovací skupina OBSE, která scénu navštívila neměla pochyb, že rakety byly odpáleny ze vzbouřeneckého území.

Obě strany v konfliktu používají raket Grad, které odpalují salvu až 40 raket do rozsáhlé oblasti a jsou notoricky nepřesné. Podle OSN zahynulo v ukrajinském konfliktu více než 5000 osob, více než 10 000 lidí bylo zraněno a více než milion uprchlíků opustil své domovy. Příměří dohodnuté loni v září Minsku nikdo plně nedodržoval a za posledních čtrnáct dní hrozí, že se situace vyvine v otevřenou válku.

Mariupol byl svědkem bojů loni na jaře, ale zůstal pod ukrajinskou kontrolou. Koncem léta vzbouřenci s ruskou podporou se přesunuli podél pobřeží na předměstí města Mariupol, aavšak Kyjev město udržel.

Soukromě řekli vzbouřenci deníku Guardian v minulých týdnech, že se nepokusí převzít město, protože by to vyžadovalo boje v městských ulicích a město by bylo zničeno a zahynuly by stovky lidí.

Avšak okupace Mariupolu by poskytla doněckým vzbouřencům přístup k moři a potenciální pozemní silnici mezi Ruskem a anektovaným Krymem.

Vzhledem k tomu, že vzbouřencům přicházejí velké vojenské zásoby z Ruska, je nepravděpodobné, že by se vzbouřenci pokusili o ofenzívu proti Mariupolu bez podporu Ruska. Putin v pátek tvrdil, že vinu za zvýšení násilí nese výlučně Ukrajina.

Západ je bezradný a neví si rady, jak reagovat na Putinovy manévry na Krymu a ve východní Ukrajině. Po zavedení hospodářských sankcí proti Rusku a po poklesu cen ropy, které způsobily Rusku vážnou ránu, se někteří pozorovatelé domnívali, že Putin bude chtít ukončit ukrajinský konflikt. Avšak z událostí posledního týdne zdá se vyplývá, že Putin svou ofenzívu proti Ukrajině zintenzivňuje.

Podrobnosti v angličtině ZDE

24.1.2015
Novinář Barrett Brown odsouzen v Texasu na 63 měsíců do vězení za "pouhé zveřejnění linků k hackersky získanému materiálu"

Soudce na Barretta Browna (33) uvalil také pokutu ve výši více než 890 000 dolarů. Brownovi stoupenci varovali, že rozsudek bude mít ochromující dopad na novinářskou práci. V podstatě jde o to, že můžete být trestně stíhán, když do svého článku včleníte odkaz na jakýkoliv veřejně přístupný materiál na webu a bedlivě si předem neprostudujete, co v něm je.

Podrobnosti v angličtině ZDE

24.1.2015
PŘEČETLI JSME:
Proč se česká média nezabývají skutečně otřesnými případy odebírání dětí v Česku?

Já bych právě moc uvítal, kdyby takovou medializaci měly mnohem otřesnější případy dětí u nás, jejichž práva jsou hrubě porušována, ať už neoprávněným odebráním do pěstounské či ústavní péče z důvodu chudoby rodičů (ještě za Topolánkovy a Nečasovy vlády zcela běžné praktiky), nebo naopak přehlížením jejich týrání či zanedbávání ze strany sousedů, sociálky, učitelů či lékařů pod heslem »přece nebudeme práskači«. Ty tisíce našich dětí by si zasloužily aspoň desetinu té pozornosti, energie, času i peněz, které na kauzu dvou celkem v pohodě žijících bratrů Michalákových vynakládají média, politici i zákonodárci. Právě ti poslední mají morální povinnost začít zájmy všech dětí upřednostňovat třeba před těmi komerčními (vyhazování rodin s dětmi na dlažbu, kšeftování obcí s ubytovnami, zisky tabákového, alkoholového a hazardního byznysu), politickými (miliardy na olympiádu či na dálnice místo na děti, které nejsou voliči) i etnickými.

Jedním z nejhorších, o němž již Haló noviny informovaly na jaře, je případ malé Dianky, u které při operaci došlo k těžkému nevratnému poškození mozku a ve svých deseti letech je na úrovni několikaměsíčního dítěte. Dianka dodnes nedostala žádné odškodné a její matka nedostala několik měsíců od otce Dianky výživné, vznikla neuvěřitelná situace, kdy matka, plně se věnující své dceři, zůstala zcela bez prostředků, nemohla platit účty, vypnuli jí elektřinu a pohrozili exekučním vystěhováním. To bylo pro řadu institucí dostatečným důvodem k tomu, aby Dianku matce odebrali a svěřili ji do péče bohatého otce, který ve skutečnosti platí na plný úvazek chůvu. A tak dítě, které potřebuje důsledné vedení, spoustu energie a hlavně spoustu lásky, si tento komfort ze strany matky nemůže v současnosti dovolit, a maminku vidí pouze dva víkendy v měsíci, kdy už si sotva vzpomene, kde vlastně je. A matka mezitím běhá od úřadu k úřadu, od právníka k právníkovi, prosí za svou dceru, vysvětluje a žádá, aby směla být s dcerou, aby jí směla pomoci… Ale bohužel, má nálepku dlužníka, obíhání úřadů a advokátů, nekonečné papírování a prošení, sbírání podkladů za práva své dcery a důkazů na svou obhajobu… to vše ji zbavilo možnosti chodit do práce a kruh se uzavírá. Ona zůstává ve svém příběhu s nálepkou dlužníka, který nemá záruky k výchově. A malá Dianka zůstává bez své matky, tedy bez někoho, kdo ji miluje nejvíc a kdo jediný jí může skutečně pomoci. Vzhledem k mimořádné náročnosti a složitosti věci proto Sdružení zastánců dětských práv iniciovalo jednání s městským úřadem, magistrátem, veřejným ochráncem práv a sociálkou a snaží se úřady dokopat k tomu, aby udělaly vše pro blaho konkrétního dítěte.

Každý, kdo rozhoduje o dítěti, musí při tom upřednostnit nejlepší zájem dítěte (článek 3 odstavec 1 Úmluvy o právech dítěte, ta platí ve všech členských státech OSN kromě USA a má přednost před vnitrostátními zákony). Občanství není rozhodující, náš stát také musí ochraňovat všechny děti zdržující se na našem území, U nás se odebírá z rodin mnohem více dětí než v Norsku a u soudu někdy bývají čteny pouze posudky, aniž by soudce dítě vyslechl »naživo«.

Práva dětí u nás stále nejsou prioritou, dítě je vnímáno jako objekt, o který se přetahují rodiče mezi sebou nebo se státem. Dítě je však svébytná bytost nadaná vlastními právy, není majetkem státu (českého ani norského) ani svých rodičů. Chceme našim dětem pomoci a také zvýšit u Norů šanci, že se bratři dostanou do rodiny v Česku, kde je zatím ještě legální bít děti a kde děti začínají s kouřením a pitím alkoholu ve věku deseti let? Zasaďme se tedy o změnu zákonů i špatné praxe!

Miroslav Prokeš v Haló novinách dne 24. 1. 2015

Miroslav Prokeš je předseda Sdružení zastánců dětských práv a koordinátor Aliance neziskových organizací za dětská práva ČR

24.1.2015

Proruští rebelové oznámili novou velkou ofenzívu na Ukrajině po útocích na přeplněnou civilní obytnou oblast

Proruští vzbouřenci v sobotu oznámili novou velkou ofenzívu na Ukrajině poté, co rakety usmrtily nejméně třicet osob v městě Mariupol, které je strategickým uzlem spojujícím vzbouřenecké území s Rusy okupovaným Krymem.

Úřad místního primátora uvedl, že při raketových útocích bylo také zraněno 97 lidí. Terčem útoků se brzo ráno stala přeplněná civilní oblast. K dalším útokům došlo nedlouho po poledni.

Vzbouřenecký velitel Alexander Zacharčenko uvedl v pátek, že odešel ze všech mírových rozhovorů s prozápadními politiky v Kyjevě. V sobotu dodal, že jeho jednotky zahájily "ofenzívu proti Mariupolu", ale nepřijal přímou odpovědnost za první raketový útok.

Evropská unie útoky odsoudila a varovala, že eskalace bojů poškodí vztahy mezi Ruskem a EU.

Ertuğrul Apakan, šéf mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě požadoval okamžité příměří. "Ukrajina a její lid potřebují a zaslouží si příměří. Strany se bezodkladně musejí vrátit k vyjednávacímu stolu," zdůraznil.

Mluvčí města Mariupol Oleg Kalinin apeloval na Rusko, aby zasáhlo a násilí ukončilo.

Podrobnosti v angličtině ZDE

24.1.2015
"Krvežíznivý Porošenko" útočí na Mariupol?

(Pro)ruské jednotky - nepravidelné a pravidelné ruské oddíly podřízené jednotnému velení a se společným logistickým systémem, který v rámci "humanitárního konvojování" zásobuje vojska prakticky neomezeným množstvím výzbroje a munice - dnes oficiálně zahájily útok na ukrajinské město Mariupol. Útok začal ostřelováním raketomety, které útočící strana vehementně popírá, a následně byl oficiálně oznámen. Zemřely desítky civilistů. Kromě toho probíhají pokusy o obklíčení velkého ukrajinského uskupení v oblasti Debalceva. Vše pár dnů poté, co Rusko podepsalo další zbytečnou a bezcennou mezinárodního dohodu o příměří, od níž se političtí představitelé loutkových úřadů dosazených Moskvou vzápětí razantně distancovali.

Probíhající útok na Mariupol ZDE neoznámil jen premiér "Doněcké lidové republiky" Alexandr Zacharčenko, ale i další separatisté, kteří se netají ambicí obsadit celé ukrajinské pobřeží a zřídit koridor na Krym ZDE. Poté co od září několik měsíců probíhala převážně statická opotřebovací válka - typ války s masivní spotřebou vojenského materiálu a munice, jaký si žádné skutečně povstalecké síly odkázané na improvizovanou logistiku, kořistní zbraně a munici nikdy nemohly dovolit - jsou válečné zásoby na ukrajinské straně téměř vyčerpány a armádu podle všeho dělí od úplného rozkladu jediná velká porážka. V tomto okamžiku začaly ruské ofenzívní operace o několik měsíců dříve, než se očekávalo. První poněkud významnější pomoc ze zahraničí, americký výcvik pro Národní gardu, má začít na jaře. Jenže to už možná nebude koho cvičit. Ukrajinci tento týden na davoském fóru hořce konstatovali, že v praxi pro ně vlastně i Čínská lidová republika dělá více než Západ.

Západ velmi nahlas mluví o tom, jak údajně čelí ruské agresi, ale v praxi nepodníká žádné účinné kroky. Zavedl ekonomické sankce proti Moskvě, ale zuby nehty se brání označit válku na Ukrajině za mezistátní konflikt, protože pak by byl pod masivním politickým tlakem dělat mnohem více. Minimálně vyloučit Moskvu z mezibankovního systému SWIFT a tím opravdu citelně omezit Putinovy megalomanské plány na zbrojení. Z Ruska však přichází zastrašování: Pokud nás vyloučíte ze SWIFTu, budeme to považovat za otevřené vyhlášení války ZDE. Zatím nejflagrantnějším porušením dohody o příměří a odmítnutím dalších jednání si (pro)ruská strana právě vysloužila od Německa atraktivní nabídku ekonomické spolupráce ZDE. Uznejte, že to je vynikající motivace vojensky útočit a zastrašovat sousední země jako na běžícím páse. Vždyť se to přece vyplatí.

V těchto dnech často a opakovaně myslím na ty, kdo v minulých měsících v České republice úpěnlivě varovali před "fašistickým Kyjevem", kde "krvežíznivý Porošenko" prý chce válčit, pročež prý nemá být Ukrajině poskytnuta ani asociační dohoda s EU, jakou má třeba i Alžírsko. Myslím na ty, kdo nekriticky podporovali ruské návrhy, jejichž cílem bylo zablokovat zahraničněpolitické a ekonomické volby vlády v Kyjevě, v žádném případě "ochrana pronásledovaného ruskojazyčného obyvatelstva". Myslím na vyznavačská kázání o tom, že Ukrajina se nesmí ruské agresi bránit, protože Majdan, protože spiknutí, protože fašismus, protože světový mír. Kde jsou všichni, když Rusko by proxy roztrhalo všechny dohody a přešlo do útoku? Ti kdo jsou na výplatní pásce Kremlu prostě dosáhli svých cílů, ale co většina ostatních?

Nechci psát o tom, co si o takto zaujatých osobách soukromě myslím, protože to je jednoduše nepublikovatelné. Nicméně očekával bych minimálně, že budou alespoň předstírat osobní integritu, že nyní budou proti zabíjení civilistů protestovat stejně nahlas, jako když umírali v rámci operací ukrajinských ozbrojených sil. Že odsoudí nedodržování mezinárodních dohod a budou volat po míru nejméně stejně naléhavě, jako když se ukrajinská armáda pokoušela vytlačit (pro)ruské jednotky tam, kam patří, tedy na území Ruské federace.

Neočekával bych to samozřejmě kvůli sobě. Předpokládám nicméně, že zmíněné osoby chtějí na české veřejné scéně působit i nadále a potřebují si tedy udržet přinejmenším určité zdání věrohodnosti. A toho opravdu těžko dosáhnou několikaměsíčním mlčením k tomu, že ruská strana na území dvou samozvaných republik v Donbasu vytvořila útočné uskupení výrazně silnější, než ukrajinská armáda, a mnohem lépe zásobované. Že přešla do ofenzívy s cílem zřídit dlouho ohlašované "Novorusko" na území podstatné části původní Ukrajiny a že existuje podezření na použití chemických zbraní při dobývání doněckého letiště, které by bylo třeba nezávisle prošetřit.

Možná se však vůbec nic nezmění. Chytřejší budou dál zticha a méně chytří budou beze změny opakovat nyní již naprosto nevěrohodnou verzi ruské propagandy, podle které na Ukrajině nejsou žádní ruští vojáci a konflikt je agresí "fašistické junty" v Kyjevě proti "mírumilovným" (pro)ruským jednotkám (pravidelným a nepravidelným oddílům závislým na Rusku personálně, organizačně i logisticky), jež jsou údajně improvizovaně vyzbrojené a převyšují Ukrajince, kteří přes 200 dní bránili doněcké letiště, bojovou morálkou. Připomíná to ovšem ze všeho nejvíc historky svévolných násilnických policistů o tom, jak údajně agresívní občan zuřivě naběhl na obušek.

V této situaci je ukrajinským prezidentem "krvežíznivý" Petro Porošenko - fakticky na místní poměry relativně slušný lídr do mírových časů, mentálně však zcela nepřipravený čelit existenční hrozbě, která vyžaduje kompletní mobilizaci národních zdrojů pro obranné účely, neboť akutně hrozí rozparcelování země na několik částí.

Zatímco začal útok v Donbasu, na Krymu a v Podněstří paralelně probíhají ruské manévry, které vážou přetíženou ukrajinskou armádu v dalších oblastech a kdykoliv mohou samy přejít v útočné operace na nových frontách. Západ, který čeští "mírotvorci" fanaticky obviňují z úmyslu vyvolat světovou válku, ovšem k celé záležitosti mlčí a pro Kyjev neudělá opět téměř nic.

Za této situace lze stále ještě dělat přinejmenším jednu věc: Popisovat, co se na Ukrajině děje, bez ideologických brýlí a ekonomických kalkulací vypaseného Západu, který si ve své pohodlnosti odmítá připustit, že válka s Ruskem - v tom smyslu, jak nyní Rusko podle nové vojenské doktríny válku definuje - dávno probíhá, přičemž pokusy se jí "vyhnout" nepředstavují nic jiného, než příslovečnou pštrosí politiku podněcující agresora k dalším vojenským výbojům.

24.1.2015
Největší lež

Největší lží, kterou český diskurs vyprodukoval na téma Norska ,je to, že Barnevern je nějaká soukromá firma, která žije z kradení dětí, píše z Norska Lukáš Kraus. Idioty, diletanty a populisty, kteří si nedokáží najít ani státní rozpočet Norska a financování jednotlivých sociálních kapitol, pouští klidně do české veřejnoprávní televize a společně se bahní ve své hlouposti a sdíleném kretenismu, který mi potom mají ještě potřebu postovat na facebookový profil. Tak takto opravdu ne přátelé. Ještě jednou se bude něco podobného opakovat, podám na českou veřejnoprávní TV trestní oznámení a budu informovat norskou vládu. Já mám s negramotismem svatou trpělivost, ale všechno má svou míru.

Státní rozpočet Norska pro úřad Barnevern ZDE

24.1.2015

Ve snaze zdiskreditovat možnou koaliční vládu mezi britskými labouristy a skotskými nacionalisty vydala Konzervativní strana předvolební plakát, v němž záměrně photoshopem zkreslila fotografie šéfa britských labouristů Davida Milibanda (znázornila ho jako tlustého šílence) a ukázala ho v objetí s bývalým šéfem skotských nacionalistů Alexem Salmondem (také upraveným do obtloustlosti).

Podle konzervativců by koalice skotských nacionalistů s labouristy znamenala "chaos pro Británii" a "vaši nejhorší noční můru". Šéf parlamentního klubu skotských nacionalistů v Dolní sněmovně poslanec Stewart Hosie poukázal na to, že podle jeho názoru plakát znamená, že se konzervativci začali skotských nacionalistů "děsně bát", "protože silná volební podpora pro skotské nacionalisty znamená, že v londýnské Dolní sněmovně bude hlas Skotska slyšen."

Alex Massie na blogu konzervativního týdeníku Spectator napsal, že plakát "je tak blbý, že to dělá opravdu velký dojem": "Prezentuje nadcházející všeobecné volby jako válku mezi Skotskem a Anglií, v níž Anglii Skotsko ohrožuje. To je přesně, jak to vidí skotští nacionalisté a jak vidí i budoucnost Británie."

George Eaton, politický editor listu New Statesman napsal na Twitteeru, že plakát napomůže skotským nacionalistům, protože naznačuje, že "hlasování pro skotské nacionalisty neznamená, že nakonec zvítězí konzervativci". Jiní poukazují na to, že vydávat fotografii, na níž stojí David Miliband jako premiér před číslem 10 v Downing Street nebylo moudré, protože ho to prezentuje jako realistického kandidáta na premiéra.

Podrobnosti v angličtině ZDE

24.1.2015

Již delší dobu sleduji v BL polemiky ohledně současné tragické situace na východní Ukrajině. Někteří pisatelé dost nekriticky „fandí“ putinovskému Rusku (možná v reakci na velmi jednostranné až lživé protiruské zpravodajství a komentáře velké většiny našich médií). Karel Dolejší naproti tomu téměř denně do značné míry správně upozorňoval na nesporné a průhledně zapírané angažmá Ruska v tom, co se tam odehrává. Každému aspoň trochu objektivnímu pozorovateli musí být jasné, že vůdci těch separatistických povstalců jsou nezodpovědní dobrodruzi, kteří by bez vydatné pomoci Ruska asi ani nemohli zahájit účinný ozbrojený odpor vůči kyjevské vládě (i když kdo ví – na stranu separatistů přece masově přecházely tamní ozbrojené složky…).

Nelze se ale ubránit dojmu, že K.Dolejší se naopak stále více stává jednostranným „fandou“ té druhé, kyjevské, protiruské strany. Nejnápadnější to je v jeho reakci na recentní článek M.Polreicha. Podle mého názoru ten Polreichův článek velmi pravdivě uvádí na pravou míru nynější oblíbené klišé o neustálé imperialistické rozpínavosti Ruska. Dolejšího reakce je ve srovnání s Pohlreichem argumentačně velmi chabá a nelze ji hodnotit jinak než jako snahu zavírat oči před jasnými fakty.

Dolejší až trochu skandálně shledává krvavé koloniální války v podstatě oprávněnými, protože ty koloniální mocnosti se podle něj přece chovaly podle tehdy (jimi) uznávaných pravidel a jen si bránily svůj zákonný majetek (status quo). Podle této logiky by tedy třeba Rusko bylo zcela oprávněno počátkem 90. let ozbrojenými prostředky bránit osamostatnění Gruzie, Lotyšska, Estonska, a dalších svazových republik, které všechny byly dávnými historickými součástmi ruského impéria, daleko pevnějšími a „přirozenějšími“ než ty zámořské kolonie evropských mocností?

Úplně směšné je Dolejšího tvrzení, že Rusko v poslední době systematicky silou dobývá nedávno ztracená území – jako příklady uvádí Podněstří, Abcházii či Jižní Osetii. Ale separatistická hnutí v těchto malých územích byla přece zcela jasně projevem přání velké většiny tamních obyvatel, kteří si prostě mysleli, že v době rozpadu SSSR mají stejné právo na sebeurčení jako Moldavané či Gruzínci! Ano, formálně byla tato území součástmi těch nově se osamostatněných větších celků (kdysi vytvořených bolševiky), ale těžko se divit jejich obyvatelům, kteří viděli šanci osamostatnit se také. Jim se to (na rozdíl od našich sudetských Němců po rozpadu Rakouska-Uherska) alespoň částečně podařilo.

Velmi podobné to bylo i v případě Krymu – i tam se bezpochyby velká většina obyvatel chtěla přimknout raději k Rusku než zůstat součástí země, ve které byl proveden státní převrat, a vlády se zmocnila velmi pochybná garnitura. A hlavně – Krym skutečně historicky byl po velmi dlouhé období součástí Ruska (a to i toho sovětského); je přece opravdu trochu absurdní svatosvatě ctít svévolné rozhodnutí totalitního režimu z roku 1954? Pohlreichova připomínka mezi našimi politiky tak oblíbeného hesla „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ se mi v této souvislosti zdá velmi případná.

Pokud jde o Donbas, myslím, že prakticky všichni experti se shodují v tom, že Rusku nejde o jeho anexi, ale spíše o vytvoření nějakého proruského útvaru, ať už v rámci ukrajinské federace, nebo úplně samostatného. A určitě by se Rusové o nic takového nesnažili, pokud by nedošlo k onomu únorovému kyjevskému puči.

Ano, připojení Krymu k Rusku bylo jasným porušením závazných dohod z 90. let zaručujících územní celistvost Ukrajiny. Tyto dohody by ve správně fungujícím mezinárodním společenství nepochybně měly být bezvýhradně ctěny a jejich porušování trestáno. Ale cožpak lze něco takového požadovat v době, kdy jiní mocní hráči světové politiky pošlapávali opakovaně mezinárodní právo daleko horším způsobem? (notoricky známé příklady snad netřeba připomínat…)

Hrozně mě mrzí, že v této věci musím bohužel souhlasit s V.Klausem (a musel jsem s ním podobně souhlasit před několika lety i v případě toho krátkého rusko-gruzínského konfliktu). Hlavně s ním musím souhlasit v tom, že je nutné ten nynější konflikt řešit přímým jednáním zúčastněných stran – a to přece říká i onen „zlolajný“ Putin… Těžko se lze vyhnout dojmu, že K.Dolejší by naopak byl spokojen jen s nějakým silovým řešením, které by vedlo k pokoření nebo snad zničení Ruska…

24.1.2015
PŘEČETLI JSME:
Chudoba nesmí být jediným důvodem pro odebrání dítěte, rozhodl soud

Podle údajů z loňského května žije v Česku asi 21 tisíc dětí v ústavech. Odborníci na práva dětí tvrdí, že zhruba třetina se jich tam ocitá zbytečně a další třetina v nich stráví příliš dlouhou dobu. V Evropské unii se ČR řadí mezi země s nejvyšším počtem dětí v ústavní péči.

Zdroj: ZDE

24.1.2015

Tým londýnských právníků vypracoval dokumentaci, založenou na libyjských vládních listinách, z níž vyplývá, že britská vláda Tonyho Blaira tajně spolupracovala s režimem Muamara Kaddáfího a posílala mu na mučení libyjské disidenty.

Británie a Libye za vlády Tonyho Blaira společně unášely libyjské disidenty z nejrůznější zemí zvěta a převážely je do Tripolisu na mučení.

Tony Blair napsal v roce 2007 osobní dopis plukovníku Muammaru Kaddáfímu, v němž mu děkuje za "vynikající spolupráci" protiteroristických úřadů Británie a Libye. Dopis začíná "Milý Muammare" a končí "Všechno dobré, tvůj navždy, Tony."

Dopis byl nalezen mezi stovkami dokumentů získaných z libyjských vládních úřadů po revoluci v roce 2011.

Právníci připravují žaloby o odškodné proti britské vlády jménem více než desítky Kaddáfího oponentů, na něž se zaměřily akce briských a libyjských bezpečnostních úřadů. Tito disidenti byli vězněni v Saúdské Arábii, deportováni z Mali do Libye anebo vězněni v Británii.

Šest Libyjců a vdova sedmého a pět britských občanů libyjského a somálského původu žaluje na základě tajných libyjských vládních dokumentů britskou vládu za věznění neprávem, za vyděračství, za zneužívání veřejného úřadu a za spiknutí působit fyzické útoky.

Blairův podbízívý dopis Kaddáfímu vychází najevo v době, kdy se v Británii ocitá zahraniční politika bývalé labouristické vlády pod značnou kritikou. Tony Blair tento týden odmítl, že zdržuje už šest let zveřejnění Chilcottovy nezávislé zprávy o válce v Iráku. Očekává se, že zpráva bude Blaira kritizovat.

V Libyii v současnosti dochází k násilí a vládne tam hospodářský chaos. Soupeřící polovojenské jednotky ostřelují obytné oblasti, ničí letiště a zapalují ropné rafinerie ve snaze získat moc a vliv.

Z libyjských vládních dokumentů vyplývá, že britská rozvědka MI5 a MI6 poslala do Libye více než 1600 otázek pro výsledky dvou šéfů libyjské opozice poté, co byli s britskou pomocí uneseni a deportováni do jednoho z Kaddáfího vězení. Oba muži svědčí, že byli tvrdě mučeni.

Další podrobnosti a faksimile Blairova trapného dopisu jsou ZDE

24.1.2015

Disonance jako metoda učení kreativitě. Kreativita jako vědecky prokázaný stimulant myšlení. Dvě výchozí premisy pro to, aby se rozvoji kreativity věnoval zvýšený důraz při vzdělávání. Všechny strategie vzdělávání něco takového předpokládají, žádná ovšem neříká, jak to udělat. Teresa M. Tipton, vědkyně a učitelka, která se na rozvoj kreativity specializuje, poukazuje na její velký vliv na schopnost hledat nové cesty řešení problémů, opustit mechanicky naučené algoritmy uvažování, což v době prudkých sociálních změn představuje největší naději na pozitivní budoucnost. Dobrým signálem v tomto směru je, že Harvard zvažuje návrat k četbě klasické literatury jako předpokladu pro studium ekonomických oborů. Posiluje to empatii a akceptaci jiných úhlů pohledu, což brání fachidiocii. Singapur spolupracuje s MIT na komplexní reformě vzdělávání tak, aby vyprodukoval více kreativních řešení. Mimo jiné se to ekonomicky vyplatí. Proti tomu jdou konzervativní útoky na financování veřejného školství patrné v celém světě. Nejde zdaleka jen o vzdělání. Teresa Tipton mimochodem poukazuje na fakt, že evoluční změna, jakou je např. změna v přístupu ke vzdělávání, vyžaduje souvislou a silnou iniciativu zespodu. Shora lze pouze nastavovat parametry, zdola je možné měnit podstatu.

Tereso, vaše pole působnosti jako vědkyně a učitelky je kreativita. To je oblast, která je neustále předmětem diskuse v souvislosti se vzděláváním. Zejména v tom smlyslu, zda lidé, hlavně mladí, mohou takovou dovednost získat. Je možné někoho naučit kreativitě?

Já věřím, že to možné je. Měla bych to uvést na pravou míru, kreativita není něco naučeného, to je přirozený potenciál každého člověka. Je tedy přesnější říct, že kreativita může být rozvíjena prostřednictvím autentických výukových strategií, které ovšem nespočívají jen v zadávání instrukcí. Spočívají také v experimentálních postupech, které se může každý naučit tím, že se do nich pustí.

Kreativita se vyučuje už pár desítek let v rámci programů zaměřených na průmyslový design. Z nějakého důvodu jsme ale její výuku nerozšířilo do oblasti obecného vzdělávání, omezuje se pouze na design a umění.

Tradičně spojujeme kreativitu s uměním. Od 80. let víme, díky výsledkům Project Zero realizovaného Harvardskou univerzitou, že děti na základní a střední škole, které měly během dvanácti let jejich vzdělávání jednu hodinu uměleckého vzdělávání denně, neexcelovaly pouze ve schopnosti uměleckého vyjadřování, ale jejich celkové výsledky vzdělávání, včetně výsledků testů, byly významně lepší. Pozitivní vztah mezi kreativitou a činností mozku byl během posledních 25 let prokázán tisíci výzkumnými projekty v oblasti psychologie a neurovědy. Ptám se, proč těch výsledků nevyužíváme ke změnám v pedagogice? Z mého hlediska je to proto, že v 90. letech byl na základě politického rozhodnutí posílen důraz na kvantitativní, nikoliv kvalitativní měření výsledků vzdělávání k ekonomickým účelům. Toto nepochopitelné rozhodnutí jde proti všem výsledkům výzkumů, dokonce I proti těm, které si nechala vypracovat business sféra.

V současnosti, kdy je umění ze škol vytlačováno, a kreativita je vychvalována bez toho, aniž bychom věděli, jak ji učit, potřebujeme znovu poznat a definovat, co to vlastně kreativita je. Měla bych zmínit, že během posledních 50 let byly v oblasti uměleckého vzdělávání velmi důkladně zmapovány prospěšné důsledky kreativity v nejrůznějších souvislostech, které v mnohém překračují to, zda lze kreativní vyjádření učit a víme, že děti získávají rozvojem kreativity více než jen schopnost ji vyjádřit. Věřím, že diskusí o učení umění a kreativity můžeme pomoci vrátit vzdělání v této oblasti zpět do obecné vzdělávací praxe.

Jakou matérii, případně médium obvykle používáte k učení kreativity? Umění, případně něco jiného?

Odmala ráda kreslím. Dnešním jazykem řečeno bych mohla říct, že ráda vytvářím obrazové světy, nejen vizuálně ale provázáním obrazů a slova. Samozřejmě používám umění jako nástroj rozvoje kreativního myšlení studentů a učitelů. Ne každého baví sebevyjadřovat se vizuálně, nicméně každý se může vyjadřovat prostřednictvím nástrojů ovládaných rukou a podílet se tak na vizuálním vyjádření. Stejně jako předpokládáme, že se děti budou učit matematiku, přírodní vědy nebo nějaký jiný druh gramotnosti.

Užívám také tzv. storytelling (učení prostřednictvím příběhů, pozn. překladatele), pohyb a hudbu. Pomáhají stimulovat mozek k učení. Častěji používám video a další digitální média, abych zapojila a odhalila tvůrčí myšlenky a modely. Děti třeba nechtějí kreslit samy, ale vést je prostřednictvím tvůrčích zkušeností, v nichž mohou objevovat a konfrontovat sebe sama, k tomu lze užívat různá média. Dewey, Cizek či Montessori svým výzkumem potvrdili, že je to je velmi prospěšný postup.

Musíme skutečně „sledovat dítě“ a nechat jej vést nás k tomu, abychom mu mohli poradit a podpořit jeho vlastní zájem. Míváme obavu, že se nebude učit to, co si myslíme, že je pro něj ze školního vzdělávání dobré získat. Musíme dojít k závěru, že školní vzdělávání je méně otázkou učení a více prostředkem sociální kontroly. A to je pro tuto debatu podstatné: čemu věříme, že je podle nás dítě schopné a jaká je naše role při rozvoji jeho potenciálu?

Máte nějaká tipy a triky, jak vést lidi k rozvoji jejich kreativity?

Ve světě se toho děje mnoho v oblasti rozvoje kreativity, jenže učení elementárním aspektům kreativity a zapojení učících se lidí do kreativního procesu jako žádoucí pedagogická disciplína v rámci vzdělávacích institucí obecně chybí.

Vytvořila jsem otevřený prostor pro zapojení s mnoha možnostmi. Klíčovým elementem je disonance, jisté narušení rovnováhy tím, že dáte někomu za úkol vyřešit zdánlivě neřešitelný problém nebo mu zadáte nějaký problém vytvořit. Dát dohromady dvě věci, které spolu „logicky“, syntetizovat je nebo mezi nimi vytvořit vztah, nutí mysl přijít s řešením, které učí mozek hledat cestu mimo obvyklé, zavedené postupy a algoritmy. K rozvoji této představivosti nabízím řadu vizuálních experimentů. U dětí je důležité stavět jejich komplexní rozvoj na jejich vnitřní motivaci. Proto nejprve zhodnotím jejich potřeby související s učením a sleduji míru jejich dovedností, abych pro ně vybrala tu nejlepší strategii.

To, jak přemýšlíme o dimenzích kreativity ve vzdělávání, se stalo do značné míry různorodé a interdisciplinární. Učme nacházet cestu. Třeba humor nedobrá strategie, např. pro skupiny studentů na školách. Třeba dětem, které mají pracovat na kresbě domácího mazlíčka, položím hloupou otázku „Nosí váš pes tenisky?“. Tímto způsobem se snažím studenty inspirovat k tomu, aby přemýšleli, co vlastně chtějí tvořit. Podle toho, jak děti odpovídají, mohu sledovat způsob jejich vizuálního vývoje a mohu jim zprostředkovat odlišný způsob představivosti k tomu rozklíčovat nový způsob myšlení i nový způsob nonverbálního vyjadřování. Nechávám studentům svobodu výběru a rozhodování, pokud to nevede k destrukci jejich práce nebo k ohrožování jejich okolí.

Snažím se modelovat, jak být kreativní, to je také nástroj učení. Nechávám studenty otevřít jejich imaginaci. Mluvíme o nápadech ještě před tím než začneme s prací a dávám jim prostor k tomu vyjádřit jejich vlastní nápady, snažím se jim radit jak maximalizovat výstup z možností, které se jim nabízejí.

Jiná věc: dětem, které si myslí, že nemohou kreslit, sdělím, že kreativní jsou všichni, že všichni mohou být umělci. Posléze jim pomáhám, aby uvnitř sebe sama našli tuto část své osobnosti. Pro mě je vytváření nákresů důležitým nástrojem společné koordinace mysli, oka a ruky. I mladým dospělým říkám, že pokud jsou schopni napsat své jméno, jsou schopni kreslit. I těm nejmladším dávám kresbu jako domácí úkol a učím je považovat umění za jeden z dalších předmětů jejich vzdělávání. Jednou za týden si nad pracemi sedneme a povídáme si o nich. Učí se tak hodnotit a sebehodnotit. Kreslení se pro ně stává nástrojem zhmotnění kreativních nápadů.

Měla bych zmínit, že je důležité, aby osoba, která učení kreativitě zprostředkovává, byla náležitě připravena. Dnešním nebezpečným trendem je zbavovat se ve školách specializovaných učitelů kvůli převažující potřebě připravovat děti na standardizované znalostní testy. Sama sebe připravuje dle záměru a požadovaného výstupu, pokud to ovšem s danou skupinou nefunguje, přizpůsobuju se během výuky podle potřeb studentů a situace. Mohu přejít z individuální výuky na skupinovou, abych zvýšila zapojení do práce, pokud studenti např. vyrušují nebo nejeví zájem. Snažím se přijít na kloub tomu, proč jsou nemotivovaní a nechám je, aby mi poskytli nějaký jiný nápad na to, co by chtěli tvořit a na to, co můžeme tvořit společně. Jedná-li se teenagery, ráda používá videa o kreativních nápadech, o umělcích při práci, případně rozhovory umělců o jejich tvorbě. Diskutujeme o tom, co vidí, co si o tom myslí a jak by na to sami odpověděli. Beru je s sebou do komunity umělců, aby viděli současné umění naživo. Design mé výuky tak odpovídá jak potřebám lidí, které učím a situaci tak, abych poskytla pokud možno komplexní obrázek kreativity a toho a vyvolala v nich uvědomění si toho, jak u nich samých kreativita funguje a jak funguje v rámci komunity. V praxi to lze uskutečnit a adaptovat na jakýkoliv předmět.

Důležité je naladění lidí, kteří se učí užívat vlastní kreativitu? Jaké naladění, jaký stav je ideální?

Příprava k učení je základem pro každého, v jakémkoliv věku. Cítit se dobře je rozhodně primárním motivačním faktorem pro učení čehokoliv, nicméně i to, co považujeme za negativní, může mít svou funkci v procesu učení, ačkoliv to má své limity. Obvykle jsou v každém učení přítomny oba aspekty. Neřekla bych, že jde pouze o naladění člověka, byť endorfiny mozku pomáhají. Kreativita vyžaduje určitý stav, kdy se člověk cítí bezpečně, aby mohl uvolnit svou představivost. Tato myšlenka vzešla z výzkumu, jenž proběhl v 60. letech v komunitách, v nichž děti chodily do škol bez snídaně, protože jejich rodiče byli příliš chudí. Tyto děti si ve škole nevedly dobře. V prvé řadě se nabízí jednoduchá korelace mezi uspokojením základních potřeb (jídlo) a připraveností k učení. Dnes víme o mozku a jeho fungování mnohem více, víme více o tom, jak mozek interaguje s okolním prostředím, abychom mohli proces učení optimalizovat. Můžeme tak snadněji ovlivnit „připravenost k učení“ tím, že tomu přizpůsobíme prostředí, v němž se učení odehrává. Tuto myšlenku ovšem přinesl už Komenský, když pracoval na svém díle Orbis Pictus, první vizuální učebnici pro děti z roku 1658.

Pro studenty obecně, i pro učitele a dospělé studující, používám individuální práci a následně skupinový proces, abychom mohli sdílet výsledky našeho snažení a ukázat je ostatním. Učím své studenty, aby věnovali pozornost svým myšlenkám, vjemům, emocím vyplývajícím z kreativních zkušeností a experimentů. Následně je v diskusi sdílíme a vytváříme k nim reflexi, říká se tomu metakognice. Učím touto metodou studenty ve věku od 12 let výše. Umožňuje rozvíjet jejich autonomii a rozvíjí jejich schopnost interpretovat mínění prostřednictvím různých forem, třeba dialogem, experimentem, reflexí či metodou art-practise-as-research. Zjednodušenou metodu lze takto učit i děti v předškolním věku.

Nedávná analýza metadat, zaměřená na to, který faktor nejvíce ovlivňuje učení, ukázala, že zdaleka nejdůležitějším faktorem je učitel, zejména to, jakou péči a empatii s učícím se člověkem má a jakou míru entusiasmu dává do jeho podpory při učení. To platí napříč kulturami a pedagogickými školami, dokonce i v těch oblastech, které vnímáme jako autoritativní nebo mechanistické. Pokud je učitel dělá svou práci s takovým nasazením, s vášní, dává najevo radost z toho, že učí a vyjadřuje respekt k individuu, jsou děti mnohem více motivovanější se učit a najít zálibu v předmětu učení. S ohledem na to bych ráda řekla, že běžným hodnocením, kterého se mi při mé práci dostává, je, že učím s chutí. Snažím se každé dítě přivést k porozumění sobě samému prostřednictvím umění.

V položené otázce je obsažen ještě další faktor, a to se týká zapojení rodičů. Rodiče, kteří dětem čtou, je zároveň podporují v tom, aby samy četly. Učitel a rodič jsou dva zásadní faktory ovlivňující to, jak jsou děti naladěny k učení a tedy i k podpoře kreativity. Četla jsem článek o tom, že Harvard University zvažuje vrátit četbu klasické literatury mezi předpoklady pro studium ekonomických oborů, a to kvůli tomu, že literatura ovlivňuje způsob vnímání jiných lidí a ukazuje úhly pohledu, které nám nejsou vlastní. Důležité je, že tyto dovednosti nás učí být emfatičtí vůči ostatním kulturám, jiným způsobům myšlení, učí nás akceptovat způsoby chování, které nám nejsou vlastní. Stanford University zahájila v roce 2012 experiment, interdisciplinární umělecký výukový program pro neumělecké obory, v němž chce měřit dopad zkušeností získaných v tomto studijním programu na myšlení, vnímání, víru, hodnoty a inovace. Vzpomínám, že až do pozdních 70. let byl takový studijní program běžnou součástí studia během prvních dvou let vysoké školy, dokud se nestalo módou vzdělání místo diverzifikace specializovat. Nyní můžeme vidět, že tento obrat byl chybný a vracíme se zpět k humanitním oborům jako k nástrojům výuky kreativity na všech úrovních.

Myslíte, že existuje nějaký způsob přenosu, který umožňuje lidem užívat získané zkušenosti jejich osobitým způsobem?

Čím otevřenější vzdělávací proces je, tím více je ve výsledku podpořena kreativita. Podívejme se na Singapur, kde během posledních deseti let zrevidovali jejich vzdělávací systém tak, aby zvýšili výstupy v oblasti rozvoje kreativity na všech úrovních. Podle míry inovací v ekonomické oblasti lze konstatovat, že to funguje.

Osobně využívám konstruktivistického paradigmatu, které umožňuje učiteli a studentovi spoluvytvářet vědomosti na výsledcích jejich vzdělávacího přístupu. Školy obecně, v závislosti na užívané strategie, využívají deduktivního či induktivního přístupu. Konstruktivistický přístup umožňuje studentovi pracovat s jeho vlastními nápady, stejně jako s podněty od učitele, a vybírat vlastní cestu jak je skládat dohromady. Stejně tak umožňuje volit mezi mnoha způsoby vyjádření. Můžeme tento model spatřovat ve výuce některých předmětů, nicméně nikoliv v celém kurikulu. Induktivní přístup je více kreativní a umožňuje studentovi získat zkušenost jeho vlastní cestou. Pro studenty, kteří tuto metodu neznají, je to těžší, nicméně následně většinou dávají najevo větší spokojenost s výsledkem. Student samostatně vyvíjí strategii hledání problému. Nejde jen o napodobování nějakého modelu k řešení problémů, proces učení se mění v proces objevování. Pokud například připustíme, že během následujících pěti let vznikne 40 % zaměstnání, která doposud neexistují, jak uvádí strategie Evropa 2020, pak stojíme před celým souborem problémů, které je třeba nejprve odhalit. K tomu ovšem potřebujeme naučit se přemýšlet jinak o vzdělávání a o tom, jak do něj dostat více konstruktivismu a induktivních přístupů namísto dedukce.

Vzhledem k vaší zkušenosti, jak důležitý je při učení se kreativitě věk? Je to omezující faktor?

Technologie zobrazení nám poskytují mnoho zajímavých informací o tom jak kreativita ovlivňuje vývoj mozku, produkuje rozvoj synapsí, zvyšuje efektivitu jejich aktivity a jak se mozek mění v čase v závislosti na různých vlivech. Stejně jako jiné aktivity, které stimulují mozek, kreativita mění mozkovou tkáň. Tato zjištění podporují tezi, že kreativita vrozený proces toho jak mozek přijímá, formuje se, schematizuje a rozpoznává informace, dennodenně od narození.

Dnes víme, že způsob nastavení mozku se upevňuje už ve věku 3 let, přičemž základní „databanku“ si mozek vytváří do 7 let, což podporuje potřebu rozvoje kreativity v co nejnižším věku. Chilský ekonom Manfred Max-Neef jde v jeho výzkumu dokonce ještě dál a tvrdí, že kreativita je základní lidská potřeba každého člověka a všech kultur, přičemž uspokojena může být různými způsoby. Já zdůrazňuju roli kreativity při tvorbě vizuální dimenze společenského vědění, snažím se prostřednictvím diskuse a investigace zjistit více o vizualizaci a komunikace našeho každodenního života prostřednictvím různých symbolů, nejen písmen a slov mluvené a psané řeči. Jsme denně ovlivňováni masovými médii, do značné míry však podvědomě. Reklamní tvůrci a zadavatelé využívají toho, že lidé jsou takto vizuálně manipulováni. Otázka je jak? Jak to funguje? Dávám svým studentům názorné ukázky a kladu jim otázky, vyvolávám disonanci, rozpor mezi tím, čeho jsou si očividně vědomi, a čeho jsou si vědomi méně. Naslouchat ostatním, když mluví o jejich vnímání a myšlenkách je druh vědomosti, kterou může produkovat skupina ve vztahu k tomu, jak funguje vizualizace jako forma jazyka, jak ovlivňuje naše poznání, vnímání a emoce. Z poznatků neurovědy už víme, že sociální chování se učíme v prvé řadě dle obrazů, když jako malé děti vnímáme, co se okolo nás děje. Výhodou je, je-li nám dána schopnost vnímat tyto obrazy ostře. Ale dokonce i když pomineme zrak, nejprve se učíme prostřednictvím smyslů, teprve později prostřednictvím slov. Takže kreativita je jazyk a její vyjádření se můžeme učit různými způsoby.

Jsem přesvědčen, že kreativita je dovednost, kterou je možné učit v rámci mnoha různých předmětů. Jak mohou učitelé zapojit kreativitu při výuce jejich látky? Existují nějaká obecná doporučení?

První doporučení, které mohu nabídnout, je epistemologické: zajímat se o to, co říká dosavadní výzkum. Je mnoho nových vědeckých poznatků a dokonce nových vědeckých oblastí kognitivní vědy a neurovědy. Víme mnoho nového o fungování mozku, o vědomí, třídění a organizaci informací v jednotlivých částech mozku, o tom, jak pracují různá mozková centra. Francouzský paleontolog a filosof Teilhard de Chardin, který žil v New Yorku, konceptualizoval kreativitu už ve 20. letech jako bázi, která organizuje kapacitu našich mozků jako evolučního vědomí. Jeho představa jak mozek interaguje s prostředím ve snaze měnit ho a práce jeho následovníka Gregoryho Batesona zformovala základ toho, jak se tento prapůvodní lidský „internet“ vyvinul. Pokud se budeme dívat na kreativitu jako na „gramotnost“, jako další formu „jazyka“, měli bychom podle toho přizpůsobit i vzdělávací přístup.

Další podstatou je pomoci studentům poznat, jak se nejlépe učit. Během posledních 35 let byla vyvinuta testována řada nástrojů k tomu jak pomoci studentům dozvědět se více o jejich vlastní cestě k hledání a využívání informací. Učitelé je mohou použít a dozvědět se tak více o tom, jak se jejich studenti učí a následně použít tyto informace k tomu jak přizpůsobit vyučování a jeho hodnocení.

Posunuli jsme naše paradigma ve vzdělávání k větší interaktivity, facilitační roli učitelů i rodičů jako průvodců individuálního rozvoje. Měníme naše vnímání toho, odkud pramení „autorita“, ustupujeme od pouhého nucení přizpůsobovat se diktátu jediné verze vědomostí, jejíž hodnota a autorita je dána výsledky standardizovaných testů. V současnosti vnímáme kreativitu více komplexně, jako více aktivní, nikoliv pasivní, jako participativní. Proto jsou tak důležité skupinové procesy a experimenty, které posouvají přenos vědomostí od memorování a opakování k individuálnímu a skupinovému zapojení, jež produkuje nový typ vědomosti, porozumění, poznání. Abychom to ale mohli uskutečnit, potřebujeme na to učitele připravit. Potřebují osvojit si nové strategie vyučování, odlišné od těch stávajících. Podle výzkumných studií má právě příprava učitelů největší dopad na úspěch změn v kurikulu.

Díky výzkumu máme oblast kreativity a jejích dimenzí detailně zmapovanou a máme modely, které ji strukturují pro účely výuky. Obecně máme ale málo vzdělávacích institucí a škol, které by je využily a integrovaly je do kurikula. V ČR existují lokální výjimky, jako třeba projekt Škola hrou, případně některé elitní školy veřejného i soukromého sektoru, jako je třeba soukromá síť škol Open Gate. Výjimkou mezi vzdělávacími systémy je Singapur, jehož vláda spolupracuje s MIT na kompletní systémové reformě, což obnáší i odlišné vzdělávání nových i stávajících učitelů na všech stupních. Vnímají to skutečně jako ekonomickou potřebu a podle všeho to funguje.

Není jednoduché měřit kreativitu a její vývoj. Vy jste se ale podílela na výzkumu a experimentech, které to ověřovaly. Můžete se s námi podělit o zkušenosti z nich?

Současná vzdělávací politika EU předpokládá, že absolventi budou kreativní a inovativní, aniž by existovala jasná vize, jak toho výukou dosáhnout. Řada školských systémů zároveň oklešťuje nabídku rozvoje kreativity tím, že omezují počet učitelů specializovaných na dramatickou či hudebná výchovu. Když se podíváte na současné strategické dokumenty, které Evropská komise přijala od Boloňské smlouvy, chybí v nich definovaná podpora a financování rozvoje kreativity na školách, pouze pověřují, že to tak má být.

Jelikož je kreativita v současnosti definována jako osobní vyjádření a protože je mylně označována jako oblast, kterou nelze učit, projekty na kvantitativní monitoring vzdělávání, jako je třeba PISA, ji netestují. Kreativita je tak z měření výsledků vzdělávání vyňata. To není jen strukturální problém, to je i problém epistemologický. Vizualita je vzácně považována za formu vědění, ačkoliv dlouhodobý Zero Project provedený na Harvard University to před 25 lety potvrdil.

Jedním ze způsobů, jak se s problémem vypořádat, byl výzkum interkulturní komunikace a sociálních kompetencí, jenž provedla skupina vědců na českých absolventech. EU sice předpokládá rozvoj sociálních kompetencí, nicméně jako u kreativity nemají současní učitelé dovednosti a znalosti, jak je rozvíjet. Nikdy jsme se nedostali k testování samotnému, pouze k přesvědčení, že ho potřebujeme. Zdá se, že na takový inovativní výzkum není vždy možné získat prostředky, i když se předpokládá, že samotné inovace lze pěstovat prostřednictvím vzdělávání.

Jak evropská Strategie 2020 a plánovaná iniciativa, tak soukromý sektor v ČR a jeho manažeři stále tvrdí, že potřebujeme tzv. soft skills, tedy flexibilitu, kreativní myšlení, interpersonální komunikační dovednosti, kulturní přehled, týmové dovednosti. Znalosti jsou pomíjivé a mnohem důležitější se zaměstnavatelům jeví dovednost učit se učení, nikoliv schopnost opakovat naučené. Ale české školy, školy obecně, stále zakládají vzdělávání na „tvrdých znalostech“, aby naplnily národní a evropské limity měřené standardizovanými testy, i když často používají líbivé slogany, které tvrdí opak.

Snažíme se vyvíjet vizuální experimenty prostřednictvím výzkumných prací studentů a rámci některých grantů, ať už ve školách, nebo ve spolupráci škol a muzeí nebo v oblasti kultury. Svého času nebyly tyto projekty považovány za výzkum, ale dnešní postoj se mění. Podílela jsem se na vytváření konceptu jednoho projektu, jenž se zaměřil na to, jaký vliv mají masová média na identitu coby kulturní konstrukci.

Naší strategií na Pedagogické fakultě UK v Praze, zvláště na Katedře uměleckého vzdělávání, byla spolupráce s jinými evropskými výzkumníky ve dvou oblastech: role pedagogického přístupu učitele a dokumentace vizuální dimenze vědění produkované studenty na mezinárodní úrovni. Zkoumání toho, jak může být kreativita dokumentována v rámci pedagogického přístupu, je součástí modelu videodokumentace vyvíjeného na Masarykově univerzitě v Brně. Videonahrávky lze kvalitativně analyzovat pomocí databází klíčových slov, stejně jako jsou analyzovány psané texty. Existuje k tomu vhodný software, např. Videograph nebo Atlas.ti. Náš katalog zahrnuje vizuální a psané dokumenty studentů i videodokumentaci, fotodokumentaci a analýzu činností od učitelů. Moje kolegyně Marie Fulková analyzovala prostřednictvím videodokumentace dopad toho, jak učitelů sdělují svůj pedagogický záměr a jak se studenti učí.

Odhalili jsme velmi pestrou škálu pedagogických přístupů k rozvoji kreativity a interpretovali jejich dopad. Rigidní model frontální výuky (instructions, pozn. překladatele) snižuje výstup v oblasti kreativity, naopak konstruktivistický přístup jej umocňuje. Nálezy výzkumu pedagogické činnosti, který je v ČR značně rozšířen, jsou podobné těm z analýzy videodokumentace – pedagogický přístup založený na reflexi a zvídavosti předává tytéž dovednosti i studentům. Prokázali jsme dopad kreativity na sebepoznání, mezikulturní porozumění, motivaci, kreativní produkci, rozvoj kreativního myšlení i lepší konceptualizaci a komunikaci myšlenek individua. Tento druh výstupů byl během posledních deseti let zdokumentován různými kapacitami, jiní vědci prostřednictvím jiných postupů k témuž dospěli ještě dříve. Znovu opakuji, rozšiřování pedagogických přístupů a jejich rozvoj prostřednictvím dalšího vzdělávání pedagogů je jednou z nejlepších strategií jak zajistit strukturální reformu. Problém ale je, že současné vládní politika v tom musí spatřovat adekvátní hodnotu, kterou je výhodné zaplatit.

Podílela jste se také na projektu, který měl za cíl zvýšit kreativitu na odborných školách. Jaké přístupy se ukázaly být funkční?

Zajímavá otázka. Musím říct, že to, co bylo prokázáno jako funkční a to, co a jak se dnes učí, není totéž. V 50. letech v USA jsme byli svědky toho, že kupříkladu letecké společnosti začaly používat psychologické postupy, jako například T-group, a aplikovaly je na své zaměstnance proto, aby zvýšily produktivitu a zdokonalily zákaznický servis. Vytvořili skupiny zaměstnanců, dali jim scénáře a role, a nechali jinou skupinu pozorovatelů zkoumat jejich chování, analyzovat výstupy a na základě toho vyvíjet akční plány. Dnes se tomu říká „fishbowl strategy“ (akvárium, pozn. překladatele). Původní experimenty se staly základem pro další výzkum skupinového jednání i kooperativního učení se, což je dnes kompletně integrováno do vzdělávání prostřednictvím toho, čemu říkáme teambulding.

Business pokračoval ve financování výzkumu v oblasti dalšího (profesního) vzdělávání, který se později stal vládní agendou např. v podobě tzv. SCANS Reports v 80. letech (Secretary's Commission on Achieving Necessary Skills, pozn. překladatele). Nově definované dovednosti byly následně integrovány do kurikulí vyššího vzdělávání. Tento proces začal tzv. „futuringem“, tedy snahou konstruovat představu vývoje budoucnosti, kterou vyvinuli Otto Scharmer z MIT (Massachusetts Institute of Technology, pozn. překladatele) a Peter Senge ze SOL (School of Open Learning, pozn. překladatele). Představením budoucnosti podle toho, jakou byste ji chtěli mít, lze následně odhalit překážky, které tomu brání a určit akční plán k jejich překonání. A podle toho lze zjistit, co je třeba změnit ve vzdělávání a sledovat realizaci těchto změn.

Byla jsem jednu dobu součástí vysoce multikulturní komunity v Seattlu, kde vzniklo silné hnutí za změny ve vzdělávání a otevření dveří různosti. Pracovali jsme s prvními prototypy interdisciplinárního učení se a s modelem, který byl v Seattlu vyvinut a kterému se říká „koordinovaná studia“ (coordinated studies, pozn. překladatele), v rámci nichž byly určitá témata skupinově vyučována učiteli z různých oborů. Tato myšlenka vzešla od revoltujících studentů z Berkeley v Kalifornii, kteří v 60. letech odmítali spoluvinu za válku ve Vietnamu. Vedlo to ke skutečně podstatným změnám ve vzdělávání na tamní univerzitě.Následovali jsme tento koncept tím, že jsme vytvořili malé skupiny studentů, kteří pracovali na systémovém designu společně, pod vedením. Pracoval jsem pod vedením vizionáře v oblasti vzdělávání Mertlem Mitchellem, který inovativním a jedinečným způsobem přenesl systémovou teorii do vzdělávací praxe. Absolvovala jsem v oboru Celostní design systému.

Aplikovali jsme tyto myšlenky na odborném vzdělávání, využili jsme výzkumu v hodnocení potřeb a pozvali business lídry, aby nám pomohli navrhnout změny a revizi stávajícího kurikula. Provedli jsme první technologicky založené, mezioborově koordinované studie zaměřené na teambulding a na řešení pracovních problémů prostřednictvím oborově založených scénářů namísto učení postupů, jak vyrábět produkty. Později tento model převzal Bill Gates a postavil na něm svou vlastní střední školu. V průběhu 80. let se nám tímto způsobem povedlo integrovat soft skills do odborného vzdělávání a vyvinout postup skupinové činnosti, jenž vyznává různost jako zásadní prvek takto modelovaného vzdělávání. Futuring byl pro nás nový, nicméně poskytl nám nástroj k tomu, abychom dokázali vytvořit vizi toho, kam chce individuum nebo organizace směřovat. Celé západní pobřeží od Kalifornie, přes Kreton, Washington až po Britskou Kolumbii prodělalo evoluční změny vzdělávacího systému a my jsme tak mohli vzájemně studovat různé program a učit se jeden od druhého.

Dnes jsme, řekla bych, ve třetí vlně od původního výzkumu a vidíme dopad používání digitálních a sociálních médií na soubor dovedností adolescentů. Jsou zde nebezpečné signály, stejně jako pozitivní přínosy a vzdělavatelé mohou pomoci řídit tyto změny v mezilidské komunikaci a rozsahu pozornosti prostřednictvím výzkumných iniciativ.

Můžete nám dát nějaké tipy na iniciativy a aktivity spojené s rozvojem kreativity, zejména ty, které se týkají učitelů a rodičů?

V prvé řadě bych řekla, že potřebujme, aby učitelé a rodiče byli advokáti změny. Pro tradiční učitele, a asi i rodiče, je těžké představit si, že mají se svými dětmi a žáky sdílet moc, kterou jejich autorita představuje. Transformační kroky by tedy měly primárně sledovat rozvoj dovedností obou těchto skupin podle příkladů nejlepší praxe, vyvíjet potřebnou přípravu a veřejné vzdělávací kurzy otevřené pro ty, kdo je chtějí. Potřebujeme pomoci tradičním učitelům, aby cítili uspokojení z toho, když každý den ve třídě udělají jednu dvě věci jinak a poznal, v čem tkví jejich přínos. Pod touto otázkou je skryta potřeba, aby učitelé pochopili a připustili, že nikdo neví vše, že vědění vyvíjíme společně. A rodiče by takové experimenty měli podporovat.

Vím, že v tomto vzdělávacím systému není vždy hlas rodičů a učitelů vítán a vyslyšen, naše motto by ale mělo být „mluvit nahlas a mluvit otevřeně“. Abychom mohli být advokáty změny, potřebujeme silné vedení uvnitř podpůrných organizací, které změny prospěšné celému systému zaštiťují. To neznamená vždy jen peníze, je potřeba si pod tím představit výzkum, analýzu potřeb, iniciovat jednání a dění, sdílení zdrojů, tvůrčí nápady a politickou akci, jako to dělá třeba Asociace lesních školek. I jeden učitel nebo rodič může iniciovat změnu, chce to ale souvislou a soustředěnou snahu skupiny lidí, aby spustili trvalou změnou. Tohle se dělo v 90. letech v USA a pokračuje to kupříkladu ve státu New York. Integrace kreativity do kurikula škol v New Yorku poprvé začala v 80. letech snahou vizionářského business lídra, který dal dohromady peníze, své přátele a vytvořil organizaci, která se dohodla na akčním plánu a začala důsledně přesvědčovat veřejné mínění o tom, že kreativita je pro vzdělávání přínosem. Poté začali navštěvovat školní rady, chodili do televize, na konference, spolupracovali na výzkumu a podíleli se na vzdělávací politice na státní i federální úrovni. Tento impulz se soukromého sektoru dal později vzniknout jiné organizaci, které poté začala poskytovat podporu kreativním lidem, jejich podnikání, školám i kulturním organizacím. Pracovali na úrovni podpory existujícího systému a díky jejich snaze byl tlak na přijetí změn ve způsobu učení kreativitě úspěšné. Obě organizace existují dodnes.

Vedle propagace a obhajoby nových přístupů je potřeba využít médií k tomu, aby zprostředkovala informace o vzdělávání veřejnosti a oslovila je těmito tématy, postavila je před nutnost změn. Je to kolektivní úsilí. První věcí je být viděn na setkáních, kde se o vzdělávání rozhoduje a být slyšet. Tak to začalo v USA, když jsem se sama stala aktivní obhájkyní kreativního a globálního vzdělávání v 80. letech. Účastnili jsme se setkání školských rad a komisí, žádali jsme o možnost promluvit tam. Předkládali jsme jim návrhy a žádali jsme, aby se o nich diskutovalo a rozhodovalo veřejně. Následně jsme spolupracovali s úředníky a pomáhali jim designovat a zabudovat strategie a konkrétní akce do existujících struktur tak, aby systém více reagoval na výzvy ze strany učitelů a rodičů. Bez obav z toho, že za výzvy ke změně bude následovat nějaký postih, ztráta zaměstnání nebo pomsta na dítěti ve formě horších známek. Učinili jsme proces rozhodování transparentním a následně se spolupodíleli na veřejných jednáních, pořádali vlastní setkání tehdy, pokud nás školské rady odmítly vyslyšet. Je třeba dostat na taková jednání ředitele škol, pak je větší šance na to uskutečnit nové nápady v praxi.

A tato taktika byla úspěšná. Viděli jsme zde tento druh aktivity během boje proti omezování financí pro Evropskou kulturní nadaci (European Cultural Foundation, pozn. překladatele), kdy se podařilo vyjednat podporu 80 tisíc kulturních organizací a vyvinout kolektivní tlak na Evropskou komisi, aby finance neomezovala.

Byla jsem svědkyní toho, že otevřený, občansky pojatý demokratický proces může probíhat i jinak. Pokud vezmeme slogan EU, že „demokracie je právo na disent“, znamená to přispívat k mechanismu a struktuře v nichž nasloucháme všem hlasům. Manipulace a donucování autoritářským způsobem v dlouhodobém horizontu vždy selžou, proto musí být připuštěn autentický, demokratický vývoj společenských struktur, jak k tomu došlo před pár lety v Španělsku během protestů v Madridu.

Ráda bych řekla, že nyní je to zvlášť důležité, když jsme – z politického hlediska – svědky konzervativního útoku na financování veřejného vzdělávání, patrného prakticky kdekoliv na světě, zejména po roce 2008 (počátek ekonomického poklesu, pozn. překladatele). Dokonce už před tím byl tento vliv patrný v trvalých škrtech a negativní publicitě obviňující učitele za sociální problémy a požadavcích, aby školy převzaly funkci rodiny. Tlak na tento sociální přesun vytváří velký problém uvnitř společnosti, k němuž přispívá ekonomický systém, jenž se odráží ve vládní vzdělávací politice.

Proto si myslím, že třeba to, co dělá EDUin pro posílení obou skupin, jak učitelů, tak rodičů, je fantastické. Narazil jsem na něj čirou náhodou při surfování na webu a od té doby pravidelně sleduji, co dělá. Setkání s lidmi, kteří pro EDUin pracují, bylo chvályhodné. Myslím, že tato organizace má ve výše předestřeném úsilí vůdčí roli.

Teresa M. Tipton

Dr. Teresa M. Tipton je ostřílená výzkumnice, konzultantka a učitelka s třicetiletou zkušeností z USA, Afriky, Číny, Japonska, Brazílie, Řecka, Itálie, Portugalska a České republiky. Pracuje jako konzultantka pro vzdělávání ve společnosti Inovations by Design, zaměřené na profesionální služby v oblasti vzdělávacího vývoje, facilitace, vzdělávání učitelů, designu kurikula, programového vývoje, hodnocení a grantových prostředků. Působí zároveň na Anglo-American University v Praze, kde vede studijní program zaměřený na humanitní, sociální a kulturní problematiku. V roce 2013 byla zařazena do publikace Kdo je kdo (nakl. Intellect, UK) do sekce Vzdělávání pod hesly vizuální umění a mezikulturní sektor. Je aktivní komunitní dobrovolnicí a podporuje mezinárodní projekty v uvedených oblastech.

23.1.2015

Ve věku 90 let po krátké nemoci zemřel saúdskoarabský král Abdalláh ibn Abdal Azíz Saúd. Monarcha vládl klíčové blízkovýchodní zemi, která je nevětším vývozcem ropy na světě a de facto lídrem OPEC.. Na královský trůn v Rijádu dosedne nevlastní Abdalláhův bratr, 79letý korunní princ Salmán. Ten slíbil, že bude pokračovat ve šlépějích svých předchůdců; monarchie se svými středověkými zákony tedy bude zachována. Saúdskoarabský režim, který je jedním z nejrepresivnějších aparátů na světě, je zároveň nejbližším muslimským partnerem Spojených států, a to počínaje magickým rokem 1933 ZDE.

Na úmrtí jednoho z největších tyranů na světě samozřejmě reagovali světoví státníci. Ne webu ČT se dočteme, že americký prezident Barack Obama vyjádřil upřímnou soustrast rodině zesnulého krále a obyvatelům Saúdské Arábie a ocenil Abdalláhovy zásluhy na sblížení obou zemí. To je podle Obamy důležité pro stabilitu a bezpečnost na Blízkém východě i jinde ve světě. "Co největší blízkost a pevnost partnerství mezi našimi dvěma zeměmi je součástí odkazu krále Abdalláha," prohlásil Obama, který očekává, že tyto dobré vztahy budou nyní pokračovat ZDE.

Kanadský premiér Stephen Harper se odvážil jít ještě dál, když Abdalláha označil za „vášnivého ochránce míru na Blízkém východě“. „Měl jsem tu čest potkat krále Abdalláha v Torontu, kde Kanada pořádala summit G-20,“ říká Harper a pokračuje: „Poznal jsem, s jakou vášní hovoří o své zemi, rozvoji a globální ekonomice“ ZDE

Britský premiér David Cameron je hluboce zarmoucen tím, že „Jeho Výsost, král Abdalláh“ zemřel, a tituloval ho „správcem dvou svatých mešit“ ZDE.

Smrt se Západem politicky a ekonomicky spřízněného diktátora zase v celé své obludné nahotě ukázala naprosto nesoudné a cynické postoje světových lídrů, neboť vedle mimořádně represivního středověkého režimu jde o největšího exportéra extrémní formy islámského učení wahhábismu, díky němuž Saúdská Arábie ve spolupráci se Spojenými státy a pákistánskou tajnou službou ISI dlouhé dekády destruovala projevy sekularismu a snahy o nezávislost nejen v blízkovýchodním regionu.

Ano, Abdalláh byl náš bastard a jeho zločinný režim, jemuž Obamova administrativa prodává zbraně za rekordních 60 miliard dolarů ZDE , nám přece nemůže vadit, když je vedle existence rozsáhlých ropných nalezišť pevnou sunnitskou hrází proti konkurenčnímu a démonizovanému šíitskému Íránu, jehož vláda nechce hrát podle západní partitury.

Dokonce i Václav Havel blahé paměti, jenž si tolik zakládal na dodržování lidských práv, Rijád v roce 2001 navštívil, aby s ním navázal politické a ekonomické styky ZDE a totéž učinil i bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, aniž by se v české kotlince zvedl alespoň prstík odporu ZDE.

Perverzní ideologie džihádistů z Islámského státu, kteří podřezávají krky bezvěrcům jak na běžícím pásu, se příliš neliší od státní doktríny Rijádu – wahhábismu, který byl na základě zprávy Evropského parlamentu označen za „zdroj globálního terorismu a nauku, která způsobuje nejednotnost muslimů ZDE“.

Ochrana lidských práv je v Saúdské Arábii v podstatě věc neznámá. V Saúdské Arábii bylo jen do poloviny ledna stětím hlavy mečem popraveno devět lidí, včetně veřejné popravy ženy, jež byla obviněna ze sexuálního obtěžování a zabití nevlastní dcery ZDE.

Do širšího povědomí se dostala kauza saúdskoarabského blogera a aktivisty Raifa Badáva, který byl za politické aktivity odsouzen k deseti letům vězení, finanční pokutě ve výši zhruba čtvrt milionu dolarů a tisíci ranám bičem ZDE . V těchto dnech, kdy západní lídři truchlí nad skonem ropného monarchy, Badáv na vlastní kůži „okusil“ první várku trestu, tedy 50 ran bičem. Druhá dávka trestu byla nakonec ze zdravotních důvodů odložena. Odsouzeného blogera čeká tedy ještě 19 dávek po 50 ranách bičem. Tato středověká praktika se v Saúdské Arábii provádí běžně, třeba za absurdní přečin čarodějnictví. Další a velmi drastickou praktikou je takzvaná „příčná amputace“, kdy je odsouzenému současně odebrána ruka a noha na protilehlé straně těla.

Přestože byl král Abdalláh některými komentátory považován za mírného reformistu, odtajněné americké depeše, které v roce 2010 zveřejnila organizace Wikileaks ZDE, názorně ukazují, že tato domněnka je povýtce relativní:

Saúdská Arábie je největším zdrojem financí pro islamistické militantní skupiny. Mnoho analytiků, jak je uvedeno v relaci Democracy Now!, Abdalláha obviňuje z toho, že původně populární povstání v Sýrii přeměnil na válku v zastoupení, aby porazil regionálního rivala - Írán ZDE. Abdalláh také poslal tanky, aby zadusil prodemokratické demonstrace v Bahrajnu, což se neobešlo bez desítek mrtvých, spálil mosty s Irákem a v Jemenu podporoval destabilizaci vnitřních poměrů.

Americký historik Toby Jones v pořadu Democracy Now! líčí, že král Abdalláh se v roce 2005 formálně ujal moci a lidé z jeho okolí ho vnímali jako modernizátora. Nicméně ve všech ohledech zklamal. Na domácí půdě zadupal do země jakýkoliv odpor iniciovaný arabským jarem, doma také podporoval sektářský fanatismus a v zahraniční radikální islamisty.

Panují zvěsti, že Abdalláhův nástupce Salmán trpí demencí a dlouho se na trůnu neohřeje, avšak podle mínění Tobyho Jonese zůstává moc v Saúdské Arábii pevně v rukou královské rodiny.

23.1.2015

Je paradoxní, že česká média a česká společnost vesměs zuřivě reagují na skutečnost, že v Norsku byly paní Michalákové odebrány děti z důvodů, které nejsou známé a jsou přinejmenším sporné (jak na to upozornili i představitelé českého státu). Přitom zuřivé diskutéry jaksi nechává chladným, že v Norsku bylo odebráno rodičům ze sociálních důvodů méně dětí, než kolik jich bylo odebráno v České republice (Norů je 5 milionů, Čechů 10, tedy dvakrát tolik.) Proč všichni zuří proti Norsku a situace ve vlastní zemi je nechává zcela chladnými? Obávám se, že to vypadá, že je ve hře nehezká xenofobie a nacionalismus, až šovinismus. Mnohým Čechům, zdá se, vyhovuje obraz "zlých", "nacistických" cizáků v Norsku. Že je situace, která existuje v ČR, zjevně horší než v Norsku, už nikoho nezajímá.

Největším problémem na případu paní Michalákové je, že situace není jasná, deset důvodů, na jejichž základě rozhodl soud, aby jí byly děti odebrány, a další soudní instance to potvrdily, není známo. Češi se tedy rozčilují zcela planě a zbytečně. Do norských médií se případ dětí paní Michalákové vůbec nedostal a hysterii v českých médiích norská média zcela ignorují. Norové jsou vesměs s prací svých sociálních úřadů spokojeni. Pozorovatelé poukazují na to, že sociální služby jsou nezávislá struktura a politikové jejich činnost nemohou ovlivnit. Jedinou možností, jak může proti situaci paní Michaláková bojovat, je žalovat norský stát u norských soudů, na což jí norský stát - na rozdíl od státu českého! poskytne finance. Pokud u norských soudů neuspěje, bude se muset obrátit na Evropský soud pro lidská práva.

Velmi pochybuji, že hysterie debatérů na facebooku, na fórech českých deníků i v četných médiích jakkoliv ovlivní situaci v Norsku, ať je práce tamější sociální správy jakkoliv dobrá či špatná. Představa, že tato hysterie snad povede k reformě norské sociální správy, je hodně naivní.

Ne, tato hysterie je cílená do vlastních řad. Účelem je potvrdit si ve vlastním, domácím českém společenství, jak "my jsme v právu" a "cizí svět je ošklivý". Diskutéři z toho mají libé pocity. Obávám se, že to jde plně ruku v ruce s izolacionismem a xenofobií, šířící se v poslední době v české společnosti. Nezdá se mi, že by tyto reakce byly úplně zdravým vývojem.

23.1.2015

Bez ohledu na to, jaké jsou v Norsku zákony a bez ohledu na to, že neznalost zákona neomlouvá, odebírání dětí z rodin do ústavní péče má být až tím posledním krokem, k němuž právní systém přistupuje, chce-li řešit neakceptovatelné chování rodičů k dětem. Pokud skutečně norské úřady odebírají děti rodičům za lehké tělesné tresty, musí to být dozajista v souladu s norským právním řádem. Nelze to ale považovat za dobré řešení ani pro děti, ani pro rodiče. Je to podobné, jako kdyby byla oběť násilí vystavena jinému násilí jen proto, aby bylo tomu původnímu - mnohdy pravděpodobně výrazně méně závažnému - zamezeno.

Zajímavý článek k tomu to tématu přinesl v roce 2012 Guardian. Jde o zpověď sociální pracovnice, která po dobu třinácti let pracovala s nefunkčními rodinami. Její práce v některých případech končila tím, že byly děti rodičům odebrány. Jak ale sama říká, jedná se pouze o minoritní část případů, na nichž pracovala, kdy bylo nutné děti rodičům odebrat. Daleko častěji byla rodičům poskytnuta podpora k tomu, aby dokázali svůj přístup k dětem změnit a aby děti mohly zůstat v rodinách. „Nikdy nejdete do rodin s tím, že budou děti odebrány. Jdete tam s tím, že musíte porozumět tomu, co se v rodině děje.“

Vůbec nechci být advokátem norského státu, ani rodin, kterým byly kvůli tělesným trestům odebrány děti, protože o tom vím pouze zprostředkovaně a velmi málo. Tělesné tresty, jak dokumentuje Jan Čulík, jsou mnohem více nebezpečné, než se příznivci „facek, které nepadly vedle“ domnívají a než jsou si schopni vůbec uvědomit. Vždy totiž záleží na mnoha dalších faktorech a okolnostech, jež jsou definovány situací v rodině, okolnostmi, povahou dítěte, jeho vztahem k rodičům atp. Vždy se ale jedná o nezvládnutý výchovný problém a za výchovu nesou odpovědnost rodiče, ačkoliv si řada z nich myslí, že nikdy žádnou chybu neudělali.

Co je pro mě ale zarážejí, je fakt, že tak bohatý stát, jako je Norsko, navíc stát s velmi silnou sociální integritou, nevyvíjí nejprve úsilí k tomu, aby dal příležitost rodičům naučit se jednat v zájmu dítěte a teprve potom, pokud takové pokusy selžou, uvažovat o jejich odebrání. Opačný postup staví na hlavu poznatky psychologie o tom, jak důležitá je vazba mezi rodiči a dítětem na jeho vývoj. Nejedná se o trest pro rodiče, mnohem více jde o trest pro děti samotné. Je to naprosto absurdní, jako kdyby byla oběť násilí vystavena dalšímu násilí s cílem původnímu násilí - mnohdy pravděpodobně výrazně méně závažnému - zamezit.

23.1.2015
Znepokojující reakce českých občanů

Joseph Michalák se podivně pohrdavě zmiňuje o matce svých dětí, a ačkoliv bych od něj čekal minimálně účast s matkou, protože ze zneužívání těch dětí byl především podezřelý on, naopak stále opakuje, že "dětem je nejlépe v Norsku", "100% matka děti nedostane" a "ona, že není dobrá matka". Minimálně v jednom z komentářů pak takřka explicitně zmiňuje alkohol v souvislosti s Evou Michalákovou, píše Jindřich Fibiger.

Co mi na výše odkazované diskuzi ovšem nesedí je, že jsou diskutéři pod statusem hned od prvopočátku velmi agresivní a vulgární vůči (Nikonu) Michalákovi, ačkoliv z té diskuze nevyplývá, že by k tomu zavdával nějaký eminentní důvod. Jakoby jej znali zdřívějška - patrně dokonce osobně. U Daniela Hausera mi to připadne až alarmující, protože jsem jej nikdy takto nekultivovaně neviděl komunikovat s kýmkoliv, a setkávám se s ním v diskuzích už od roku 1996 v dobách Mamedií...

23.1.2015
George Friedman

„Prožíváme nyní zkoušku Evropy. Tak jako všechny lidské instituce prochází Evropa obdobím závažných problémů, v tomto okamžiku převážně ekonomických. Evropská unie byla založena pro „mír a blahobyt“. Jestliže blahobyt zmizí, byť jen v některých zemích, co se stane s mírem?“

Minulý týden jsem psal o krizi islámského radikalismu a problému evropského nacionalismu ZDE. Události tohoto týdne mi nabízejí příležitost, abych se vrátil k otázce evropského nacionalismu, tentokrát z hlediska Evropské unie a Evropské centrální banky, a to s použitím termínu, který mohl vymyslet jedině ekonom: „kvantitativní uvolňování“.

Evropská média byla minulý týden zaplavena indiskrecemi o záměru Evropské banky stimulovat v nejbližším době klopýtající evropskou ekonomiku pomocí kvantitativního uvolňování. Jako první zveřejnil tento příběh Der Spiegel a pak jej převzala další média bez toho, že by jej zpochybnil kdokoli z banky nebo z významných evropských veřejných činitelů. Můžeme proto indiskreci označit za oficiální informační únik, protože sděluje všem, k čemu dojde, ještě před pozdějším oficiálním oznámením.

Plán je pokusem o pobídnutí ekonomické aktivity v Evropě zvětšením množství peněz, které jsou k dispozici. Vyzývá vlády, aby si ve větší míře půjčovaly na různé projekty, jejichž cílem je urychlit růst a snížit nezaměstnanost. Namísto prodeje dluhopisů na otevřeném trhu, což by způsobilo vzestup úrokových sazeb, se dluhopisy prodávají centrálním bankám členských států eurozóny, které mají schopnost tisknout nové peníze. Tyto peníze se pak převádějí ministerstvům financí. Když systémem protéká víc peněz, zmírňuje se tím recese způsobovaná nedostatkem kapitálu. To je důvod, proč se tomuto opatření říká kvantitativní uvolňování.

Spojené státy je provedly roku 2008. Kromě vládního dluhu skupoval Federální rezervní systém také dluhy velkých podniků. K hyperinflaci, kterou měl podle obav některých lidí tento krok vyvolat, nikdy nedošlo a ekonomika USA zaznamenala ve třetím čtvrtletí loňského roku roční tempo růstu ve výši 5 procent. Evropané touto cestou jít nechtěli a výsledkem je, že evropská ekonomika chřadne, pokud se s ní neděje něco horšího. Nyní Evropané zahájí obdobný program – několik let po Američanech – v naději, že pohnou věcmi opět kupředu.

Evropská strategie je ovšem zásadně odlišná. Federální rezervní systém tiskl peníze a nakupoval hotovost. Evropská centrální banka bude také tisknout peníze, ale nákupy budou provádět jednotlivé národní banky všech zemí eurozóny, přičemž budou smět kupovat pouze dluhy svých vlastních vlád. Důvod tohoto rozhodnutí odhaluje mnohé o reálné krizi Evropy, která není ani tak ekonomická (i když má určitě ekonomickou stránku) jako politická a sociální – a v konečných důsledcích kulturní a morální.

Z nejnovějších indiskrecí jasně vyplývá, že Evropská centrální banka provádí kvantitativní uvolňování tímto způsobem proto, že mnohé vlády nejsou schopny splácet své suverénní dluhy. Evropské země nechtějí navzájem krýt deficity jiných zemí, ať přímo nebo převodem ztrát do centrální banky, což by znamenalo, že za ně budou odpovídat všichni členové. Zejména Berlín se nechce dostat do situace, kdy by série platebních neschopností ochromila Evropu jako celek a tudíž i Německo. To je důvod, proč se Německo vzpíralo kvantitativnímu uvolňování nehledě na deprese v jižní Evropě, recese v ostatních zemích a pokles poptávky po německých produktech, který zpomalil jeho tempo růstu. Berlín dal přednost těmto dopadům před rizikem, že bude muset ručit za defolty jiných zemí.

Hlavní jednání o tomto posunu vedli prezident Evropské centrální banky Mario Draghi a německá kancléřka Angela Merkelová. Draghi pochopil, že bez kvantitativního uvolňování by se evropská ekonomika mohla rozdrobit. Merkelová sice odpovídá za osud Německa, nikoli Evropy, ale také potřebuje v Evropě životaschopnou zónu volného obchodu, protože Německo exportuje přes 50 procent svého hrubého domácího produktu. Kvůli klesající poptávce Německo nemůže připustit ztrátu volného přístupu k evropským trhům, nechce ale ručit za dluhy Evropy. Draghi a Merkelová se dohodli na kompromisu, podle něhož ústřední banka natiskne peníze a dá je národním bankám za podmínek, které ještě bude třeba upřesnit – a dál už bude každý jednat sám za sebe.

Evropská centrální banka vytváří mechanismus pro stimulaci evropské ekonomiky, za stimulaci ale budou odpovídat členské státy eurozóny – a nést také důsledky neúspěchu. Je to jako kdyby americký Federální rezervní systém měl tisknout peníze a dát z nich něco každému státu tak, aby New York mohl koupit svůj vlastní dluh a nebyl ohrožován ledabylým hospodařením Kalifornie. Podivnost tohoto plánu je dána podivností celého evropského experimentu. Kalifornie a New York sdílejí společný osud jako součást Spojených států. Německo a Řecko jsou součástí Evropské unie, ale nesdílejí a nebudou sdílet společný osud ZDE. Jestliže jej nesdílejí, jaký je pak vlastně smysl Evropské unie? Nikdy to nemělo být „sledování štěstí“ („pursuit of happiness“, jak stojí v Deklaraci nezávislosti USA – pozn. překl.), ale namísto toho „mír a blahobyt“. Příslibem není právo sledovat, ale právo mít. To je obrovský rozdíl.

Hymnou Evropské unie je výňatek z Beethovenovy 9. symfonie, v níž se zpívají tyto verše německého básníka Friedricha Schillera:

Radosti, ty jiskro boží,
dcero, již nám ráj dal sám!
Srdce vzňaté žárem touží,
nebeský tvůj krásy chrám.
Kouzlo tvé teď opět víže,
co kdy zvyk* tak dělil rád,
zástup lidstva sbratřen blíže
cítí van tvých křídel vát.

(Do češtiny přeložil Pavel Eisner. (*) Poznámka překladatele: V Eisnerově překladu je na tomto místě slovo „čas“, v německém originálu slovo „Mode“ – móda, v anglickém překladu, který cituje Friedman, slovo „custom“ – zvyk. Protože právě slovo „zvyk“ používá Friedman několikrát v následující argumentaci, nahradili jsme jím Eisnerův „čas“.)

Ve své nové knize Flashpoint: The Coming Crisis in Europe jsem napsal, že pro Evropu je charakteristické toto:

„…radost ze sdružení lidí do jediného bratrství překračujícího rozdíly dané pouhým zvykem. Pak přijde radost. Bratrství znamená sdílený osud. Jestliže jediné, co vás váže, je mír a blahobyt, pak se mír a blahobyt nesmí nikdy vytratit. Jestliže někteří zchudnou a jiní zbohatnou, jestliže jedni jdou do války a druzí ne, kde je pak sdílený osud?“

Krize bratrství

Evropská krize není v konečném důsledku ekonomická. Ekonomické problémy mají všichni – rodiny i země. Krizí není válka, která je – tragicky – stejně běžná jako chudoba. Problémem Evropy je její příslib radosti překračující zvyk, radosti vedoucí k bratrství a zrušení války, a také příslib založený na blahobytu, příslib tak obrovský, že nikdo nemůže doufat v jeho věčnost. Nelze zaručit věčný mír ani věčný blahobyt a tudíž radost , jež by překonala zvyk a sdružila lidi v bratrství, je základem z písku.

V kompromisu Evropské centrální banky s Německem vidíme, jak se rozpadá nejen písečný základ, ale také evropské bratrství. V jádru tohoto příslibu se nachází myšlenka, že Německo nebude sdílet osud Řecka ani Francie osud Itálie. Koneckonců jsou to rozdílné země. Jejich zvyky mohou být překonány radostí, která je sdružuje v bratrství, ale pokud tato radost schází, stejně jako mír a blahobyt, nezůstává nic, co by je spojovalo.

Zkouška Americké republiky přišla tehdy, když myšlenka, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a nadáni svým stvořitelem jistými nezadatelnými právy, se střetla s brutalitou otroctví. Před touto revolucí byly Spojené státy rozděleny na součásti tak hluboce svrchované, že mnohé státy chápaly samy sebe jako individuální země nevázané přísliby Deklarace nezávislosti. Myslely si, že mohou svobodně vystoupit z federace, když se jim nelíbí, jak jiné státy morálně interpretují Deklaraci. Pak následovala občanská válka, v níž se bojovalo, jak to vyjádřil Abraham Lincoln, o to, jestli takto vytvořená země dokáže trvale existovat.

Přesně o to jde dnes v Evropské unii. Může se entita založená na zemích s divoce odlišnými zvyky, očekáváními a ekonomikami trvale udržet a sdílet společný osud?

V suchých technických podrobnostech kvantitativního uvolňování Evropa definovala své meze bratrství. Jednou z těchto mezí je blahobyt. Každá země si určuje, jakým směrem se vydá s penězi přidělenými Evropskou centrální bankou, ale podle pravidel jednotlivých států a beztoho, že by kterákoliv z nich byla nucena sdílet osud jiné země. Euro je společná měna, která nemá na líci ničí obraz, protože dějiny zemí eurozóny jsou tak odlišné, že neexistují společní hrdinové. Ve Spojených státech víme, že Washington, Lincoln, Hamilton, Jackson, Grant a Franklin jsou naším společným dědictvím. V Evropě nic takto společného neexistuje a tudíž neexistuje ani žádná transcendence zvyků jednotlivých zemí.

Strategie navrhnutá pro kvantitativní uvolňování je velkým kompromisem a může vyřešit ekonomický problém. Ale Evropa při své první zkoušce, sotva takového řádu jako bylo otroctví v americké občanské válce, selhala v hlubším ohledu: ve zkoušce bratrství, tj. lidí navzájem spojených kulturou přesahující radost.

Někteří lidé řeknou, že vyvozuji příliš mnoho z jednoho užitečného kompromisu – že základní instituce Evropy trvají dál, což nám umožňuje praktické řešení problému. Myslím, že tento argument se míjí se zmíněným hlubším problémem. Evropa nikdy netušila, že přijde takováto krize, protože si myslela, že mír a blahobyt bude trvat. Netrval, protože nemohl. Kvantitativní uvolňování není pouze plodem touhy zbavit se odpovědnosti za blahobyt. V Evropě není žádná jednota co do chápání obav Rumunska nebo Ruska z Ukrajiny. Není žádná skutečná jednota v tom, jak čelit terorismu ve jménu islámu. Není zde prostě vůbec žádná jednota.

Jestliže Evropa dokáže tímto způsobem vymezit společné úsilí o blahobyt a s klidem zvážit odchod jednoho člena bratrství, Řecka, kvůli deliktu, který není v řádu lidských věcí nijak strašný, co potom dokáže zachovat neporušenou jakoukoli instituci Evropy? Jestliže můžete vystoupit z eurozóny nebo z ní být vyloučeni, a jestliže se můžete rozhodnout uzavřít své hranice Slovákům hledajícím práci v Dánsku, pak se možná můžete rozhodnout uzavřít své hranice německým produktům. A jestliže je něco takového možné, jaký pak bude osud Německa odkázaného na svoji schopnost prodávat své zboží kdekoli v Evropě? V konečném důsledku to nejsou jen evropští chudí a slabí, koho osud je na vážkách.

Z Evropy se tak stává ani ne tak morální projekt jako nějaká pohodlná vymoženost, dohoda, něco, co evropské země mohou podle libosti opustit, jestliže bude odchod v jejich zájmu. Když se Jih odtrhnul od Spojených států, lidé na Severu byli ochotni umírat za zachování Unie. Existuje někdo, kdo by dal svůj život za zachování Evropské unie, za znemožnění odtržení a za požadavek trvalého sdílení osudu?

Předpověděl jsem, že v Evropě přijde rozhodující okamžik, ale překvapilo mě, jak rychle se to stalo. Očekávám, že její instituce po nějakou dobu přežijí; očekávám, že si většina lidí bude myslet, že přeháním. Je to možné, ale nemyslím si, že je to tak. Bez ohledu na technické a politické záměry stojící v pozadí rozhodnutí provést kvantitativní uvolňování a bez ohledu na to, jak může být uvolňování samo o sobě obhajitelné, morální poučení zní, že Evropa je v konečných důsledcích kontinent, nikoli idea.

Minulý týden jsem se zabýval otázkou, proč je pro Evropu tak obtížné asimilovat imigranty a proč se uchýlila k multikulturalismu. Odpovědí bylo, že zvyklosti národního státu znemožňují představit si, že někdo narozený mimo tyto jeho zvyklosti se může doopravdy stát součástí jeho bratrství. Tento týden otázka zní, proč Evropská centrální banka nemůže distribuovat peníze, které vytiskne, ale dá je za tímto účelem národním bankám. Odpovědí je, že žádná země nechce nést odpovědnost za dluhy někoho jiného v Evropě. To není nerozumné stanovisko, znemožňuje ale jednotu, zcela jistě takovou jednotu, která dokáže překonat zvyk.

Ve Flashpoints jsem napsal následující:

„Prožíváme nyní zkoušku Evropy. Tak jako všechny lidské instituce prochází Evropa obdobím závažných problémů, v tomto okamžiku převážně ekonomických. Evropská unie byla založena pro „mír a blahobyt“. Jestliže blahobyt zmizí, byť jen v některých zemích, co se stane s mírem?…To je hlavní téma mé knihy. Zčásti je jejím tématem pocit evropské výjimečnosti, myšlenka, že Evropané vyřešili problémy míru a blahobytu, které zbytek světa vyřešit nedokázal.“

Jestliže ale Evropa není výjimečná a má potíže, co bude dál? Dějiny Evropy nám neřeknou nic utěšujícího.

(Tento text byl zveřejněn se souhlasem Stratforu. Anglický originál je ZDE. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.)

23.1.2015
Tisková zpráva DROM

Brněnská organizace DROM, romské středisko dlouhodobě a úspěšně pomáhá lidem, kteří se vinou lichvářských úvěrů ocitli v dluhové pasti. V roce 2014 soudy zastavily neoprávněně nařízené exekuce u celkem 33 klientů DROMu v celkové částce 2.532.000 Kč. V některých případech už museli exekutoři dlužníkům vymožené peníze vrátit.

Řada klientů, kterým organizace DROM, romské středisko poskytuje sociální služby, se potýká s vysokým zadlužením kvůli nesplácení drobných spotřebitelských půjček. Z půjček v průměrné výši 10.000 – 20.000 Kč se při exekučním vymáhání nezřídka stávají dluhy ve výši pěti či desetinásobku, které dále narůstají. V případech, kdy byla na majetek dlužníků nařízena exekuce na základě rozhodčího nálezu, se zejména u starších rozhodčích nálezů vydaných do roku 2012 daří tyto exekuce rušit. Soudy opakovaně potvrzují, že rozhodčí řízení u soukromých rozhodců probíhala v rozporu se zákonem, exekuce zastavují a chce-li úvěrová firma dluh nadále vymáhat, musí o něj nechat rozhodnout nezávislý soud a nikoliv soukromého rozhodce.

„Nejen že se nám loni povedlo zastavit exekuce v celkové výši přesahující 2,5 milionu korun, ale v některých případech museli exekutoři to, co neoprávněně vymohli, našim klientům vracet. Celkem našim klientům loni vrátili skoro 80.000 Kč,“ upozorňuje Mgr. Filip Fuchs, právník organizace DROM, romské středisko, a pokračuje: „V poslední době se na nás obrací i řada lidí, kteří nežijí v sociálně vyloučené lokalitě. Pomáháme všem, kteří se vinou předlužení ocitli v obtížné sociální situaci, nejen Romům.“

Rozhodčích nálezů ze spotřebitelských úvěrových smluv bylo do roku 2012 vydáno několik set tisíc a drtivá většina z nich je neplatná, přesto však na jejich základě stále probíhají exekuce. Zastavení exekuce podáním k soudnímu exekutorovi však musí navrhnout sám dlužník. V případě, kdy se po zastavení exekuce a zrušení rozhodčího nálezu rozhodne úvěrová společnost vymáhat dluh soudní cestou, je možné uplatnit námitku promlčení, v případě, kdy byl dluh zajištěn směnkou, lze u soudu namítnout její neplatnost. „U některých klientů naší služby se po zastavení exekuce rozhodly úvěrové společnosti dluh nadále nevymáhat, u jiných podaly žaloby k soudu. Ten však bude vedle námitky promlčení přezkoumávat např. to, není-li výše smluvní pokuty v rozporu se zákonem, nebo zdali byla smluvní pokuta řádně sjednána přímo ve smlouvě a nikoliv ve všeobecných podmínkách, které jsou její přílohou. První rozsudek, který v takové věci zatím máme, nárok úvěrové firmy výrazně snížil právě z důvodu nesprávného sjednání smluvní pokuty. Zatímco exekutor po klientovi vymáhal částku přesahující 60.000 Kč, po zastavení exekuce a projednání věci soudem musí klient pouze doplatit původní půjčku ve výši 10.000 Kč a náklady advokáta protistrany ve výši 500 Kč,“ uzavírá Fuchs.

23.1.2015

Litva se během dvaceti let nezávislosti v zásadě vyhnula přírodním i technologickým pohromám. Avšak ministerstvo obrany nyní distribuuje nový manuál pro mimořádné situace. Má obyvatelstvo připravit pro případ ruské invaze.

Manuál má 98 stran a dostávají ho knihovny a vojenský personál. Cílem je poskytnout občanům návod, jak postupovat v případě invaze, okupace a ozbrojeného konfliktu. Úřady ve Vilniusu poukazují na události loňského roku na Ukrajině, kde došlo k anexi Krymu a probíhají boje v Donbasu. To podle nich dokazuje, že Rusko je pro sousedy nebezpečím, a ministerstvo obrany dostává množství dotazů od občanů ohledně národní obrany.

Publikace nabízí nápady a praktické rady v řadě oblastí, od přeměny sklepů v kryty až po to, jak reagovat na příchod nepřátelských vojáků do domu.

Zahrnuje také instrukce pro přiměřené formy občanské neposlušnosti v případě okupace - stávky, blokády, dezinformace a organizaci kyberútoků.

Ačkoliv publikace Rusko výslovně nezmiňuje, fakticky radí, jak postupovat v případě "hybridní války" zahrnující vojáky bez insignií a zjevné příslušnosti ke konkrétní vládě.

"Litevští občané, kteří zaznamenají neznámé a neidentifikované ozbrojené skupiny operující v jejich sousedství nebo kdekoliv by měli vyrozumět úřady," říká manuál a dodává, že armáda má nové síly rychlé reakce, jež mohou "na hrozbu odpovědět a neutralizovat ji".

Střelba za vaším oknem "není koncem světa", uvádí jedna pasáž. Další řádek apeluje, že pasivní odpor by měl přinejmenším zahrnovat "výkon práce horší než obvykle".

Navzdory členství v NATO a EU je Litva kvůli své geografické pozici stále ohrožena a Kreml nejnověji vyhrožuje stíháním přibližně 1 500 Litevců, kteří se na konci sovětské epochy vyhnuli vojenské službě.

Manuál připravuje občany také na možnou evakuaci, buď po zemi do Polska nebo na západní pobřeží a odsud lodí do Polska, Německa, Švédska či Finska. Radí, aby občané měli plnou nádrž svého auta, zabalili si potraviny a zásoby pro případ potřeby, s ohledem na starší členy rodiny, děti a domácí zvířata. Mezitím Litva začíná pomalu zvyšovat výdaje na obranu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

23.1.2015

V úterý večer ve Zprávě o stavu Unie převážně věnované domácí politice prezident Barack Obama předložil seznam amerických úspěchů v zahraničí, o nic méně pochybný než tvrzení, že Amerika v reakci na ukrajinskou krizi předvedla svou "sílu".

"Držíme se principu, že větší státy nesmějí zastrašovat malé - oponováním ruské agresi, podporou ukrajinské demokracie a ujištěním našich spojenců v NATO [o platnosti závazků k jejich obraně]," oznámil Obama optimisticky.

Kdyby měl Obama pravdu, Putin by musel být v defenzívě a jednat stále méně válečnicky. Tak proč svou agresi jen a jen stupňuje?

V posledních 24 hodinách ukrajinská vláda ztratila klíčové pozice na frontě. Tento týden Rusko vyslalo přes hranici stovky dalších vojáků a obrněných vozidel. Ve skutečnosti zatímco Obama řečnil v Kongresu, ukrajinská armáda vedla zoufalý boj ve snaze zadržet postup ruských sil západně od Luhansku.

V neděli 11. ledna směs ruských vojáků a Ruskem podporovaných separatistů útočila na doněcké mezinárodní letiště intenzivními ddělostřeleckými a raketovými údery vzápětí následovanými útoky pěchoty. 13. ledna byla situace ukrajinské armády tak labilní, že udělala cosi, nikdy předtím: Provedla úder z raketometů Grad méně jak kilometr od pozice vlastních vojáků. Šlo o nebezpečný a zoufalý pokus odrazit postupující nepřátelské kolony.

Navzdory tomu 14. ledna se směs ruských vojáků a separatistů podporovaných Ruskem zmocnila částí nového terminálu. Příštího dne mohli ruští novináři filmovat boj zevnitř pozůstatků budovy. Přesto až do tohoto týdne Ukrajinci nakonec zvítězili téměř ve všech bojích, což je v Kyjevě postavilo takřka do legendárního světla.

Zatímco zuřila bitva o letiště, povstalci podporovaní Ruskem stříleli na okolní ukrajinské pozice, což znemožnilo účinné zásobování, přísun posil a odsun zraněných z terminálu. Vojáci hlásili, že jim dochází munice a ranění umírají na vykrvácení. Nějak dokázali provést několik protiútoků a udržet nad letištěm částečnou kontrolu, ale koncem minulého týdne to už vypadalo, že obrana skončí masakrem ve stylu Alama. Ukrajina prohrávala symbolicky nejdůležitější bitvu celé války.

Teprve poté co lidé v Kyjevě začali protestovat proti nedostatku vládní podpory prezident Petro Porošenko oznámil přípravu protiútoku. Ale mobilizace provedená tento týden toho přinesla velmi málo. Zatímco ráno 21. ledna byly ještě hlášeny boje, videa zveřejněná později ukazovala, že (pro)ruské jednotky kontrolují trosky nového terminálu. Velké části budovy byly zřícené a bylo vidět desítky těl ukrajinských vojáků. Večer ukrajinská média informovala, že letiště padlo.

Příměří dohodnuté v září nikdy nezačalo platit, s nástupem zimy se pouze přešlo od aktivních bojových operací ke statičtější opotřebovací válce. Takřka každý den docházelo k ostřelování po celé délce fronty, od Luhanska přes Doněck až k Mariupolu, což přineslo tisíce vojenských a civilních obětí. Nyní znova probíhá významná ruská ofenzíva.

Dvě ukrajinská kontrolní stanoviště západně od Luhanska, na dálnici Bachmutka, buď padla nebo jsou na pokraji dobytí bojovníky podporovanými Ruskem, které podporují významné síly dělostřelectva, tanků a obrněných vozidel.

Tato bitva má pro Ukrajinu klíčový význam a ofenzíva se připravovala po celé měsíce.

Ve městě Debalcevo, strategicky důležitém dopravním uzlu mezi Luhanskem a Doněckem, dochází k pokusům o obklíčení ukrajinských jednotek od 4. září. Jižněji separatisté v srpnu přešli ruskou hranici a zmocnili se města Novoazovsk, načež postupovali k jihu podél dálnice z Doněcku a střetli se s ukrajinskými silami v několika velkých bitvách, po nichž zůstala pole pokryta ohořelými tanky. Komunikace je nyní pod plnou kontrolou separatistů a ti pravidelně postupují na západ, kde testují obranu na křídle města Mariupol - poblíž sídel Granitnoje, Gnutovo a Čermalyk. Nyní jsou všechny zmíněné oblasti buď terčem takřka každodenních útoků, nebo těsně přiléhají k oblasti bojů.

Podle mluvčího ukrajinského ministerstva zahraničí Jevhena Pěrebyjnise separatisté od uzavření Minských dohod obsadili více než 500 km2 ukrajinského území. Ukrajina nyní hlásí, že na jejím území je 9 500 ruských vojáků, což separatistům umožňuje kontrolovat 7% Ukrajiny a 20% obyvatelstva. Mezitím dál přibývá mrtvých.

Kyjev trvá na tom, že potřebuje přesné zbraně, aby mohl účinně a humánně bránit své území a odrážet útoky separatistů. Ale jeho žádosti adresované mezinárodnímu společenství včetně USA ohledně průzkumných dronů pro lepší zaměřování dělostřelectva zůstaly oslyšeny. (Spojené státy tvrdí, že dodaly ukrajinským pohraničníkům nějaká lehce pancéřovaná vozidla, ale není jasné, jak by podle Washingtonu tato vozidla měla obstát proti tankům T-72 a dalšímu těžkému ruskému vybavení aktivně nasazenému na východní Ukrajině.) Po sestřelení mnoha bojových letounů systémy jako Strela-10 a Buk Kyjev přestal používat letectvo.

V srpnu, když shromažďování ruských sil na ukrajinských hranicích přešlo v otevřenou invazi, začala Ukrajina ztrácet významné části svého území a musela podepsat minské příměří. Spojené státy a Evropa tvrdily, že toto příměří představuje jedinou možnou cestu vpřed, ale boje nikdy neskončily.

Když se začala hroutit obrana doněckého letiště, Kyjev neměl jinou možnost než zahájit protiútok nebo sledovat, jak jeho vojáci umírají. Teď letiště padlo a Ukrajina znova souhlasila s novým "příměřím". Utichnou teď boje? Uvědomí si Západ konečně, že Ukrajina nemůže sama odolávat invazi Vladimira Putina?

Protože právě teď to nepochybně ani trochu nevypadá, že by Washington pomáhal bránit Kyjev před šikanující Moskvou.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

23.1.2015

Za poslední tři roky vzrostla pravděpodobnost zániku světa a každý je ohrožován důsledky globální klimatické změny a jadernými zbraněmi. Tvrdí to vědci, kteří řídí symbolické hodiny záhuby (Doomsday Clock).

Včera posunuli minutovou ručičku o dvě minuty vpřed, takže hodiny ukazují tři minuty před dvanáctou. Odráží to fakt, že "pravděpodobnost globální katastrofy je velmi vysoká", nejvyšší od roku 1983.

Nekontrolovaná změna klimatu a závody v jaderném zbrojení v důsledku modernizace arsenálů ohrožují přežití lidstva, tvrdí Kennette Benedictová, výkonná ředitelka časopisu Bulletin of the Atomic Scientists v Chicagu, kolem nějž se soustřeďují vědci, kteří před 68 lety zmíněné hodiny založili. A politici tváří v tvář těmto rizikům selhávají.

Tým vědců ovládajících symbolické hodiny tvoří mimo jiné 17 nositelů Nobelovy ceny a jeho vyjádření jsou brána velmi vážně.

Tým poukázal na fakt, že emise skleníkových plynů od roku 1990 vzrostly o 50%, zatímco do infrastruktury obsluhující průmysl fosilních paliv každoročně směřují investice ve výši 660 miliard liber.

"Výsledná změna klimaty uškodí milionům lidí a ohrozí mnoho klíčových ekosystémů, na nichž je civilizace závislá. Hrozba visí nad celým lidstvem," říká člen výboru Richard Somerville.

Zpráva také vyjadřuje značné obavy ohledně jaderných zbraní. Optimismus z období po studené válce vyprchal kvůli dvěma trendům: "programům modernizace jaderných zbraní a zastavení odzbrojovacího procesu," vysvětluje členka výboru Sharon Squassoniová, která navíc upozorňuje také na šíření jaderných zbraní.

Hodiny vznikly v roce 1947 a tehdy ukazovaly 11:53. Poslední devatenáctá změna proběhla v roce 2012, kdy byla ručička posunuta o minutu vpřed.

11:57 ukazovaly hodiny naposledy v roce 1983, kdy americko-sovětské vztahy byly na nejnižším bodě. 11:58 na nich bylo v roce 1953, když USA rozhodly o vývoji vodíkové bomby. Naproti tomu nejoptimističtější situace nastala v roce 1991, kdy na ciferníku bylo 11:43. Tehdy skončila studená válka a obě bývalé supervelmoci redukovaly jaderné arsenály.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

22.1.2015

Fascinuje mne, že občané země, která má dlouhodobé potíže s nadměrným odebíráním dětí do ústavní péče, a to často z důvodu pouhé chudoby těchto rodin, mohou být tak posedlí případem paní Michalákové. Dospělo to u nás přece tak daleko, že Nejvyšší soud musel vydat stanovisko, že pouhá chudoba k odebrání dětí nestačí.

„Důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry,“ stojí ve stanovisku vydaném občanskoprávním a obchodním kolegiem.

Stanovisko má sjednotit rozkolísané rozhodování soudů v případech, kdy dítě žije v chudobné rodině a ve špatných hygienických či bytových podmínkách a soudy mají rozhodnout o jeho odebrání do ústavní péče.

Podle údajů z loňského května žije v Česku asi 21 tisíc dětí v ústavech. Odborníci na práva dětí tvrdí, že zhruba třetina se jich tam ocitá zbytečně a další třetina v nich stráví příliš dlouhou dobu. V Evropské unii se ČR řadí mezi země s nejvyšším počtem dětí v ústavní péči.

Zdroj: ZDE

Ty děti odebrané rodinám v Česku českými úřady z důvodu chudoby nejsou děti a nemají své rodiče? Co pro ně udělali naši politici a naše veřejnost? Zajímají vůbec někoho? Když vezme děti rodičům český úřad, byť jen z důvodu chudoby, tak je to v pořádku? Co udělali čeští politici proti exekutorskému bezpráví, které v Česku vhání rodiny do bídy? Co udělali proti hazardu, vykořisťování, otroctví?

Nelze si také nevšimnout toho, že česká veřejnost i politici se všichni automaticky shodnou na tom, že přistěhovalci z cizích zemí v Česku musí dodržovat české zákony, i kdyby to bylo proti tradicím, které si přivezli ze své vlasti. A nyní, když Norové trvají na dodržování svých zákonů i pro imigranty z ČR, kde je násilí na dětech i ženách starým rodinným obyčejem (neříká se u nás v souvislosti s výchovou dětí, že „je škoda každé facky, která padne vedle“?), se naše veřejnost i politikové mohou zbláznit, že zákony dané země mají přednost před tradicemi, které si někdo dovezl do té země ze své vlasti.

Občané se rozněžní ve vzpomínkách na své dětství, jak to bylo krásné, když byli mláceni, úplně stejně jako by se mohli rozpomenout např. fundamentalističtí muslimové na to, jak úžasně prospěšné pro jejich rodinný život bylo mnohoženství nebo povinnost žen chodit na veřejnosti v burce.

22.1.2015

Pražská média mají zase vděčné zástupné téma, které u velkého množství českých čtenářů vyvolává libé pocity bezmocného rozhořčení. Mísí se v tom celá řada vděčných domácích stereotypů. Libé pocity u mnoha lidí vyvolává zjevně pocit "národního ohrožení" "zlým" norským úřadem na ochranu práv dětí, stejně jako potřeba potvrzovat tradiční zvyklosti českých domácností ("škoda každé rány, která padne vedle", "děti se musejí bít, jinak budou rozmazlené", "bili nás jako koně a vyrostli z nás dokonalí občané"). No a pak ještě pocit anarchie, který mají Češi důvodně z toho, že české zákony a soudy nefungují a každý je v české postkomunistické společnosti sám pro sebe. Že by mohly existovat vyspělejší společnosti, které se dohodly na společenském konsensu, jehož základem je nezpochybnitelný respekt vůči férovému zákonu, prosazovanému nezávislými soudy, to není zkušenost, kterou mají Češi.

Nepochopitelná je pro řadu Čechů také skutečnost, že děti nejsou majetkem rodičů, s nímž si rodiče mohou dělat co chtějí, ale že existují zákonná ustanovení, která hájí práva dítěte, jež jsou logicky a právem postavena nade všechno. Prvotní je přirozeně blaho dítěte, teprve až pak přicházejí k úvaze práva rodičů.

(V té souvislosti vzpomínám na řadu letáků, které vydala britská vláda pro přistěhovalce, mimo jiné i ve slovenštině a češtině, v nichž je upozorňuje, že mají právo v Británii na stejnou minimální mzdu a nikdo jim nesmí platit méně jen proto, že jsou přistěhovalci. Ve vládním letáku se tučnými písmeny zdůrazňuje: "TO JE ZÁKON - THAT'S THE LAW". V českém prostředí tento nezpochybnitelný, neoddiskutovatelný respekt před zákonem, který přijala demokratická společnost, prostě takto neexistuje.)

Třetím problémem, který může být nejspornějším, je skutečnost, že v Norsku se zjevně očekává, že se rodiče budou vůči dětem chovat poněkud jinak, než jak se běžně chovají rodiče vůči dětem v ČR. Nemusí se nám to líbit a můžeme to označovat za přehnanou politickou korektnost, ale zavedené zvyklosti v jiné zemi musíme respektovat. Netvrdím, že důvodem pro odebrání malých dětí paní Michalákové bylo, že je rodiče bili, jak přiznává sama paní Michaláková - informace o důvodech odebrání nemáme a všichni jen spekulují - avšak obávám se, že četné emaily typu "od mládí mě rodiče mlátili a nic špatného mi to nezpůsobilo, naopak mě to vychovalo ve vzorného občana" by asi opravdu jako argument pro vrácení dětí pro norské úřady nepůsobily přesvědčivě.

Nemáme podrobnosti o důvodech, proč norské úřady odebraly paní Michalákové její malé děti. I čeští státní úředníci, jako například česká ministryně sociálních věcí paní Marksová-Tominová, nebo pan Kapitán z brněnského Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, kteří byli seznámeni s důvěrnými aspekty jejího případu, přiznávají, že aspoň do určité míry jsou důvody, které norské úřady uvádějí pro odebrání dětí, přesvědčivé.

Mnozí Češi nadřazují právo biologické matky dělat si se svými potomky, co chce. Norské soudy hodnotily audiozáznamy dětí, které hovořily o obtěžování a o násilí. Důvodů, proč byly děti rodičům odebrány, prý bylo 10. Pokud má paní Michaláková dostat děti zpět, musí požádat o obnovení soudního řízení v Norsku a efektivně všech deset důvodů vyvrátit.

Paní Michaláková musí bojovat za znovuzískání svých dětí u nezávislých norských soudů. Jak zdůrazňuje prohlášení norského velvyslanectví v České republice, dostane pro to - na rozdíl od České republiky - od norského státu plné financování svého právního zástupce. Pokud se závěry norských soudů nebude spokojena, musí pohnat Norsko k soudu po vyčerpání všech soudních instancí k Evropskému soudu pro lidská práva. Existuje prostě legální a regulérní způsob, jak se efektivně bránit. Je zvláštní, že to paní Michaláková dosud neudělala. Snad ji v tom nyní pomohou čeští právníci, jenže samozřejmě, v Norsku soudy nebude zajímat, jaké je české právo, musejí to být odborníci na právo norské.

Opravdu efektivní zjevně je, dělat bezmocné emocionální vlny v českých médiích, případně publikovat norské vlajky proměněné v hákový kříž, jak to nenapodobitelně dokázal - co jiného od žumpy čekat - bulvární týdeníkReflex. To jistě povede k vrácení dětí paní Michalákové.

Jenže, obávám se, že jde opět jen o zástupný problém a o hospodské žvanění. Mnoho Čechů má libé pocity z bezmocného rozhořčení, jak jsou všichni v právu a jak jim zlý cizácký svět vůbec nerozumí. Že by třeba řešili podstatné věci, například to, že celá polovina žen v ČR trpí domácím násilím, nebo že jsou v ČR ženy v daleko horším postavení než v celé řadě islámských zemí, nebo že energetické podniky vypínají chudým důchodcům dodávky energie a odsuzují je tak k předčasné smrti, nebo problém s parazitickými exekutory, tak to ne.

Nejlepší bude zřejmě vyhlásit Norsku válku.

10.1.2015
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V prosinci 2014 přispěli čtenáři finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 106 410.70 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v řijnu 2014 částkou 1137,43 Kč.

Zůstatek byl koncem prosince 2014 272 741,85 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 156 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za prosinec 2014

Zůstatek k dispozici Britským listům k 30. 11. 2014:..............284 623,91 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 106 410.70 Kč
Dobrovolné předplatné mobilem (říjen 2014)........... 1137,43 Kč
bankovní úrok................................................................2.23 Kč



bankovní poplatky..........................................................-1735,42 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................849 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
výdaje v ČR (JČ) ................................................. .........................6000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
honorář (BK) ...............................................................................15 000 Kč
charitativní příspěvek (JP) .............................................................4848 Kč
Výdaje za reportáž na cestu na Ukrajinu (JB) ...................................8000 Kč
programování nového redakčního systému (MP) ...............................33 000 Kč
účetnictví (JŠ).................................................................................7000 Kč

Zůstatek k 31. 12. 2014: 272 741,85 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2013

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013
Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
5. 11. 2014 Three Cheers for FAMU Sam Graeme Beaton
5. 11. 2014 Třikrát hurá pro FAMU Sam Graeme Beaton
1. 11. 2014 Česká pivní válka Sam Graeme Beaton
1. 11. 2014 The Czech Beer War Sam Graeme Beaton
31. 10. 2014 Venku v přírodě - František svého druhu a Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
31. 10. 2014 Out in the Open - František svého druhu and Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
30. 10. 2014 Závěrečná ceremonie jihlavského festivalu: Jeho význam roste Sam Graeme Beaton
30. 10. 2014 Jihlava Closing Ceremony -- A Festival in Ascendance Sam Graeme Beaton
28. 10. 2014 Filmy o rasismu v České republice Sam Graeme Beaton
28. 10. 2014 Films about racism in the Czech Republic

Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval... Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Tykadlový řidič Roman Smetana       Historie >
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
15. 3. 2013 Krajský soud potvrdil podmíněný trest pro Romana Smetanu Milan  Daniel
15. 1. 2013 Smetana nedostal trest, který by mohl mařit Milan  Daniel
15. 1. 2013 IDnes napsala o protestu 15 lidí proti komunismu :) o demonstraci 150 osob na podporu Romana Smetany neinformovala Milan  Daniel
15. 1. 2013 Roman Smetana dostal za vyhýbání se vězení podmíněný trest Jan  Čulík
7. 1. 2013 Zdravím Vás z 23. století Oldřich  Kříž
5. 1. 2013 Poněkud nevěrohodný "nestraník" Cikrt Jiří  Baťa
4. 1. 2013 Proč lžete, pane Doležale? Roman  Smetana
3. 1. 2013 Tykadla

Václav Havel - dramatik a politik       Historie >
12. 1. 2015 Foreign Policy: Why Washington Needs to Get Over Vaclav Havel Jan  Čulík
13. 12. 2014 Vaklav Hejvl a výprodej české devótnosti Karel  Dolejší
11. 12. 2014 Respekt zasahuje: Jak smíme mluvit o Havlovi Bohumil  Kartous
20. 11. 2014 Názor dne Oldřich  Průša
20. 12. 2013 Václav Havel -- padouch, nebo hrdina ? Štěpán  Forgáč
4. 1. 2013 Něco málo navíc k mladé až mladičké přítelkyni Luděk  Prokop
6. 2. 2012 Odcházení: Havel se postavil k svému celoživotnímu dílu s obrovskou svobodou Miroslav  Tejkl
6. 2. 2012 Omlouvá nás sebekritičnost? Alex  Koenigsmark
1. 2. 2012 Otevřený dopis vládě České republiky Petr  Kellner
23. 1. 2012 O preferencích a omezené universálnosti

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 "...na všech sloupích" Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 "Ultimátní" konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2014 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce