ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
5.8.2015

Člen týmu poskytujícího lékařskou pomoc Thierry Goffeau se po desetitýdenním turnusu vrátil z jemenského přístavu Aden, kde včera začala intervence arabských monarchií Perského zálivu. Vyčerpaný pracovník organizace Lékaři bez hranic vysvětluje, že boje nikdy neustávají.

Goffeau se od května na Arabském poloostrově podílel na humanitární misi, která pomáhá lidem postiženým válkou v Jemenu. Ta se od března změnila z občanské války v otevřeně mezinárodní konflikt, když proti Húsiům podporovaným Íránem zasáhlo letectvo Saúdské Arábie a jejích spojenců. Interventi prosazují návrat svrženého prezidenta Hádího.

Když se střílelo 400 m od jeho nemocnice, Goffeau pochopil s plnou naléhavostí, že v Jemenu se děje "hrůza za hrůzou", vysvětlil včera v Paříži novinářům.

Při prvním příjezdu do Jemenu mise ošetřovala zhruba 20 pacientů denně. Pak ale húsijští povstalci obklíčili Aden ze severu, jihu i východu.

Zásoby potravin, léků a paliva, které je životně důležité kvůli čerpání vody a výrobě elektřiny, začaly docházet. A také explodovalo násilí.

"Bylo to poprvé za deset let misí, co jsem byl zahlcen v klimatu takového násilí," říká lékař, který má za sebou mise v Gaze, na Pobřeží slonoviny, v Somálsku a Středoafrické republice. Ale ani tam "jsem nikdy neviděl takovou situaci, kde boje nikdy neustávají. Zastavení palby se nikdy nedodržuje déle než dvě hodiny. Týmy pracují nocí i dnem, jsou vyčerpané."

Každodenní život se vyznačuje nářkem, slzami, krví a smrtí."

Situace se opět změnila v půli července, když síly věrné svrženému prezidentovi podporované letectvem a těžkými zbraněmi Saúdy vedené koalice obnovily svou plnou kontrolu nad přístavem Aden a vytlačily húsijské povstalce.

I když to umožnilo, aby byly konečně přivezeny zásoby, příliv obětí válečného násilí pokračoval.

"19. července do nemocnice MSF v Adenu dorazilo 200 pacientů za pouhých pár hodin, všechno civilisté. Další den to byla více jak stovka," vypočítává Goffeau.

"To je ohromné množství - je nemožné se o všechny řádně postarat. Stejně jako o pacienty se musíme starat také o jejich rodiny, které nechápou, proč jejich milovaní nemohou obdržet péči ihned. Je těžké říkat rodinám, že jejich syn, otec nebo matka nedostanou péči, protože jejich vstupní diagnóza ukazuje, že nemají naději."

Boje venku si často naleznou cestu dovnitř nemocnice, říká Goffeau.

"Je to poprvé, co jsme nedokázali zakázat zbraně uvnitř nemocnice," vysvětluje. "Bojovníci, kteří se objevují, z největší části plní kátu - rostliny, která je žvýkána kvůli stimulačním účinkům - nám nedali jinou možnost. Boje často propukaly v oblasti, kde provádíme vyšetření."

Organizace, která má povinnost zůstat neutrální, pečovala o všechny pacienty bez ohledu na to, ke které straně konfliktu náleží.

"Pravidelně jsme ošetřovali Húsie," říká Goffeau. "To vyžaduje zvláštní organizační opatření v adenské nemocnici, ale nikdy to nepředstavovalo problém."

Pracovníci organizace od března ošetřili více než 8 980 zraněných a provedli více než 4 010 chirurgických zákroků. Jejich ošetřovnami prošlo více než 55 000 pacientů. Lékaři přivezli více než 165 tun humanitární pomoci.

Boje v Adenu nyní z větší části skončily, ale město je v troskách. Některé obchody pomalu začínají otvírat a na silnicích se objevují auta, ale město je dál nebezpečné.

"Stále jsou tam kapsy odporu s Húsii odhodlanými nevzdat se. Jsou tam také zbloudilé kulky od dětí, které si hrají se zbraněmi."

OSN nadále klasifikuje situaci v Adenu jako nejvyšší úroveň mimořádného stavu.

"Přivážená pomoc nepostačuje potřebám obyvatel, kterým se všeho nedostává," říká Laurent Sury, koordinátor organizace pro mimořádné situace.

Pokud jde o budoucnost, Goffeau je sotva optimističtější. Podle něj aliance proti Húsiům může mít krátký život, protože zájmy spojenců se rozcházejí. "Je pravděpodobné, že budou v příštích měsících bojovat mezi sebou o moc."

"K nalezení míru je ještě daleko."

Podrobnosti v angličtině: ZDE

ZDE

5.8.2015

Podobnost s ČR čistě náhodná?



Moderátor: Byl to milník, který nikdo nechtěl zaznamenat: Právě letos zemřel dvou tisící člověk při pokusu překročit Středozemní moře do Evropy. Téměř 200 000 dalších uprchlíků bylo zachráněno. To dává údajnou krizi v Calais to příslušného kontextu.

Podívejme se na nejnovější statistiky. Počty lidí, kteří končí v Británii (a v ČR, pozn. red.) jsou zlomečkem počtu uprchlíků, kteří přicházejí jinam. Zde je náš hlavní korespondent Alex Thomson:

Alex Thomson: Jižní Itálie dnes a uprchlíci pořád přijíždějí, plné čluny. Přinášejí je na nosítkách, v náručí, přivážejí je v rakvích. Letos jich už připlulo 90 000, takže to zřejmě překročí počet 190 000 lidí, kteří překročili Středozemní moře loni za drastických a zoufalých okolností.

Pojďme trochu na sever. Maďarsko. Tady je uprchlíků nejméně 100 000, kteří vstoupili do této země letos bez povolení. 93 000 z nich už požádalo o azyl. Je to třikrát více než je žadatelů o azyl v Británii, ve vztahu k počtu obyvatel.

Není divu, že britský přístup - vyšší ploty, více bezpečnostních opatření - přivádí tolik našich partnerů v Evropské unii k zuřivosti. Ti přijímají daleko více žadatelů o azyl a přistěhovalců než Britové.

Šest zemi EU přijalo za první čtvrtletí roku 2015 více žadatelů o azyl než Británie. Británie měla 7335, Maďarsko jich přijalo čtyřikrát tolik a Německo desetkrát tolik. Nejvíce v EU.

Británie mezitím odmítá se připojit k plánu EU rozdělit žadatele o azyl po celé Evropě. Kdepak, my chceme mluvit o vyšších plotech, náš premiér o hejnu uprchlíků. Bez ohledu na fakta, bez ohledu na skutečnost.

Šéf britských liberálních demokratů Tim Farron byl dnes v Calais.

Tim Farron: Cameronův jazyk a jazyk Konzervativní strany vůči Evropě je konfrontační. My ale potřebujeme solidaritu. Tohle je problém celé Evropy, 28 členských zemí potřebují spolupracovat na nalezení řešení. Absolutně je nevhodné, když neexistuje dlouhodobý plán, lehce pronášet neodpovědné výroky od vlády, pronesené, aby vláda vypadala tvrdě. Vždyť to jsou lidské bytosti, které se octly v zoufalé situaci, a mně opravdu záleží na tom, aby si to lidé uvědomili.

Alex Thomson: Když se podíváme dále do světa, počty uprchlíků v Británii lze opět dát do širšího kontextu. Do Británie loni přišlo podle odhadů 2,5 lidí na 1000 obyvatel. Ve Švédsku to bylo 5 osob na 1000 obyvatel, 7 ve Španělsku a 8 v Norsku.

A na Blízkém Východě jsou počty uprchlíků astronomické. V Jordánsku je to 17 osob na tisíc obyvatel a v Libanonu 84 osob na tisíc obyvatel. To je čtyřiatřicetkrát více než v Británii. Nebo ekvivalent asi 5 a půl milionu lidí, kteří by přišli do Británie jen za jediný rok.

Takže bychom si možná měli dát na chvilku pauzu a trochu se nad tím zamyslet ze širší perspektivy. Německo nese největší břemeno, partneři v EU také, přijímají téměř desetkrát více, než kolik lidí přijímá Británie, a malý Libanon za poslední rok přijal ekvivalent celého obyvatelstva Manchesteru, Birminghamu, Bristolu a Glasgow. Za pouhý jediný rok.

Takže odsud z jižní Itálie za strašlivého počasí, Německo, Maďarsko a Skandinávie už ztrácejí trpělivost s ostrovní Británií. Ano, existuje uprchlická krize. Ale ta určitě není u hranic Británie.

Tady v Británii je ale vláda pod jiným tlakem. Od určité části britské veřejnosti, od strany UKIP, a v důsledku toho, že navzdory tomu, že fakta jsou jiná, mnoho britských voličů cítí krizi. I tady.

5.8.2015

Od pondělka se na sociálních sítích objevují snímky těžké techniky intervenující v jemenském konfliktu. Některé fotografie ukazují francouzské tanky Leclerc či ruská bojová vozidla pěchoty BMP-3, která nakoupily Spojené arabské emiráty. Na jiných jsou americké tanky M1 Abrams, zbraně ze saúdského arsenálu. Odhady říkají, že v Adenu byly při první úspěšné arabské vyloďovací operaci v dějinách vyloženy dvě těžké brigády - jedna saúdská, jedna SAE, spolu s několika dělostřeleckými bateriemi a blíže neurčeným počtem vojáků jednotek zvláštního určení. Po mnohaměsíčním odkladu začala se zlomkem původně oznámených sil pozemní intervence. Že by válku ukončila je však velmi nepravděpodobné.

Na Blízkém východě teď existují celkem tři ozbrojené nestátní organizace, jež čelí masivní letecké převaze protivníka.

První je tzv. "islámský stát". Ten je bombardován nejdéle, po řadu měsíců, aniž by to přineslo jeho konec. Vytkneme-li zde hodnotové postoje k tomu co extrémističtí sunnitští džihádisté hlásají a provádějí před závorku, lze konstatovat, že se "islámský stát" velmi dobře adaptuje. Co to znamená vědí příslušníci všech elitních jednotek světa, kterým od počátku výcviku vtloukali do hlavy, že právě schopnost adaptace je jedním z podstatných rysů, který "speciála" či výsadkáře odlišuje od "obyčejného vojáka".

Islamisté útočí jen tam, kde si předem připravili politické a společenské prostředí zpravodajskými operacemi a mají tam slušnou šanci na úspěch. Efektivitu náletů se snaží snižovat, jak to jen jde. Poskytují jen málo elektronických stop, které by protivníkova SIGINT mohla zachytit a navést podle nich útočící letouny. Pokud používají těžkou výzbroj, dbají na to, aby ze vzduchu bylo co nejobtížnější ji identifikovat a zaměřit. Tak jsou raketomety na návěsu maskovány atrapou sklápěcí korby, místo tanků najíždějí na protivníkovo postavení běžné náklaďáky napěchované výbušninami. Ve většině operací "těžká výzbroj" rovná se sovětské 120 mm minomety vzor 43 a kořistní protitankové rakety. To vše se samozřejmě dá velmi dobře maskovat.

Dalšími bombardovanými ozbrojenci jsou příslušníci Kurdské strany pracujících (PKK). Těm se přednostně věnuje turecké letectvo - pod pláštíkem údajného tažení proti "islámskému státu", vůči němuž ovšem Ankara stále nedělá téměř nic. Celá záležitost je součástí notně páchnoucího kompromisu mezi USA, potažmo NATO, a Tureckem. Turecko nakonec po dlouhých vytáčkách svolilo poskytnout své území k operacím proti "IS". Samo přitom spíše předstírá účast, zatímco těžiště jeho zájmu tvoří kurdští separatisté. V Turecku se stále nic podstatného politicky nezměnilo - Kurdové jsou oficiálně "horští Turci", jejich národní existence se neuznává, jsou nepřítelem č. 1. Pak dlouho nic, a až teprve pak se Ankara zajímá o "islámský stát", který dlouho nechávala volně působit na svém území. Je legrační sledovat vážně míněné přemety představitelů NATO v otázce džihádistů z "IS", kteří se naráz opticky stali hrozbou č. 1. Na prvním místě je vždy třeba říci, že Turecko se Kurdů bojí mnohem více, než džihádistů. A kdo už jiný v NATO by se měl "islámského státu" bát víc?

Teprve se uvidí, jak se PKK podaří adaptovat na nevítanou pozornost tureckého letectva.

Třetím objektem velmi postradatelných "darů z nebes" jsou jemenští proíránští Húsiové. Nečelí náletům tak dlouho jako "IS", ale zase jsou jim vystaveni mnohem déle než PKK. A zdá se, že se v podstatě neadaptovali. Když saúdská koalice oficiálně zasáhla do konfliktu, dál bez rozmyslu urputně pokračovali v útoku na Aden, který byl už mimo jejich možnosti, a vyčerpali přitom své síly.

Nyní Húsiové čelí protiútoku jednotek cvičených a podporovaných Saúdy. Je veden s podporou těžké techniky, proti níž povstalci prakticky nemají co nasadit, snad kromě min. Jejich nejlepší šanci na úspěch představuje vtažení protivníka do nepravidelné války na vlastním území a čekání na vnitřní neshody v jeho vlastním táboře. Žádná zázračná zbraň - ani výkonné neřízené rakety íránské výroby, s nimiž se nechávají rádi už pár měsíců natáčet - teď Húsie nezachrání. A nikdo jim nevrátí lidi a materiál ztracené při útoku na Aden.

Húsiové vedle toho, že nedokázali vymyslet, jak eliminovat výhody interventů, také dlouho nestáli o politický kompromis s nimi - všechny návrhy se jim jevily jako nepřijatelné. Avšak je možné, že teď, když proti nim letouny interventů mohou působit z čerstvě dobyté největší letecké základny v zemi al-Anad, již nedostanou takové návrhy na příměří, jaké zamítli či nedodrželi na jaře.

Možná ale budou muset přijmout alespoň na oko cokoliv. Na prvním místě totiž potřebují oddech a čas. Také proto, aby se ajatolláhové v Teheránu rozmysleli, zda pro svého spojence něco udělají, nebo ho ve velké hře proti Saúdům, v níž jde o regionální dominanci, nechají krvácet bez pomoci.

Mezitím snad aspoň nastal vhodný čas na to, aby mezinárodní společenství začalo poskytovat potravinovou a palivovou pomoc civilnímu obyvatelstvu. Logicky první na řadě mají být Saúdové, jsou bohatí a humanitární krizi de facto sami vyvolali námořní blokádou. Ale to neznamená, že se ostatních se to netýká.

Včetně České republiky, kde kdysi nemalý počet lidí z nejchudší arabské země vystudoval.

Do Jemenu jsme po roce 1990 vyváželi minomety, kulomety, tankové kanóny, obrněné transportéry OT-90 a více než 130 tanků T-55 různých verzí. Poslední dodávky proběhly v roce 2012. Navzdory pohádkám o zlých Američanech tedy nesou i Češi svůj díl odpovědnosti za to, co se v Jemenu děje. Namastili si na tom kapsu.

5.8.2015

Německý ministr spravedlnosti právě propustil vysokého prokurátora, který vládu obvinil, že zasahuje do vyšetřování zrady. Ministr Heiko Maas se vyjádřil, že ztratil důvěru v prokurátora Haralda Rangeho. Němečtí prokurátoři vyšetřují, zda server Netzpolitik prozradil státní tajemství, když informoval, že německý stát plánuje zintenzivnění dohledu nad internetem.

Případ v Německu vyvolal pouliční protesty na obranu svobody tisku. Protesty veřejnosti dostaly vládu do defenzívy. Její vysocí činitelé začali tvrdit, že Německo ochraňuje svobodu projevu, a začali zpochybňovat obvinění, že zveřejněné články se rovnají zradě.

V úterý tento týden došlo k veřejné hádce mezi německým soudnictvím a státem. Prokurátor Range řekl, že na něho stát naléhal, aby vyhodil z vyšetřování nezávislého vyšetřovatele, který dospěl k závěru, že jeden ze zveřejněných článků prozradil státní tajemství.

Range se vyjádřil, že nátlak státu se rovná "nepřijatelnému omezování nezávislosti soudnictví". Dodal, že i když svoboda projevu je cenná, není "neomezená".

Kontroverze v Německu řeší otázku svobody slova a toho, zda mohou být novináři, kteří jí využívají obžalováváni ze zrady a odsuzováni do vězení.

Dva novináři ze serveru Netzpolitik v únoru zveřejnili článek, v němž tvrdili, že německá tajná služba požaduje zvýšené financování, aby mohla zintenzivnit dohled nad internetem. Druhý článek, zveřejněný v dubnu, tvrdil, že německá výzvědná služba založila speciální oddělení pro sledování sociálních sítí.

Kritikové obvinili prokurátora Rangeho z dvojího metru, protože právě tento prokurátor letos zrušil vyšetřování údajného odposlouchávání mobilu Angely Merkelové americkou NSA z důvodů údajného nedostatku důkazů.

Podrobnosti v angličtině ZDE

5.8.2015

Probíhá to podle předpokladů. Athénská burza znova otevřela poté, co byla nucena na několik týdnů ukončit obchodování - a přešla do letu střemhlav. Jenže co to znamená?, ptá se Henrik Böhme.

Která burza je pro Řecko nejdůležitější? To byla kdysi otázka televizní šou "Jak se stát milionářem". Každý s alespoň malým zájmem o akcie zná frankfurtský DAX, londýnský FTSE a pařížský CAC. Ale ASE General Index?

To se tento týden změnilo, když všichni napjatě sledovali athénskou burzu, poté co otevřela poprvé za pět týdnů. Že to nemusí probíhat moc dobře bylo zjevné - koneckonců, když bylo obchodování přerušeno, zvlášť v řádu týdnů, s burzovním indexem se mohou přihodit ty nejhorší věci.

Akcie řeckých bank si vedly zvlášť špatně. To pokračuje již druhým dnem. Mezi jiným to je vyvoláno tím, že ne všechny příkazy k prodeji byly realizovány již v pondělí. Akcie bank dosáhly ktitické hranice třicetiprocentního poklesu, než byly staženy z obchodování. Protože tvoří zhruba pětinu toho, co je na athénské burze obchodováno, stáhly sebou do červených čísel další sektory.

Výprodej bankovních akcií bude zřejmě několik dalších dnů pokračovat. Protože kdo by chtěl nakupovat akcie finančních institucí s obrovskými děrami v účetní bilanci? Čtyři největší banky již potřebují kapitál asi 25 miliard eur. Místní občané jsou také prakticky odříznuti od obchodování, protože musejí dodržovat zvláštní pravidla kvůli kapitálové kontrole. Ze zahraničí přicházejí většinou příkazy k prodeji, v masivních objemech.

Nic z toho nepřekvapuje. Nejde o nic jiného než o výraz úzkosti z řeckých politických a ekonomických vyhlídek. Jen proto, že rozhovory s věřiteli byly obnoveny, není namístě závěr, že odchod Řecka z eurozóny byl odvrácen.

Kapitálové kontroly zavedené s cílem předejít odlivu peněz ze země mají na ekonomiku katastrofální dopad. Mnoho firem si již nemůže dovolit objednávky součástek nebo surovin v zahraničí, protože by je nedokázaly zaplatit. Další, jako majitelé hotelů a restaurací, trpí pod tíhou zvýšené DPH. Podle odhadů Reuters měsíce se táhnoucí tahanice mezi Tsiprasovou vládou a věřiteli způsobily škody ekvivalentní čtvrtině HDP.

Jde o bludný kruh. Jedinou dobrou zprávou je, že řecký burzovní index je na světové scéně z větší části irelevantní. Index DAX dokonce mírně posílil. 60 nejdůležitějších akcií zahrnutých v indexu ASE má dohromady cenu 35 miliard eur. To je zhruba tolik, kolik firma Apple ztratila pár minut po oznámení neuspokojivých čtvrtletních výsledků. Chemický a farmaceutický gigant Bayer, nyní nejdůležitější v rámci DAXu, má hodnotu třikrát vyšší než všechny akcie zahrnuté v ASE.

Podle místních je dobře, že se burza otevřela, avšak potrvá týdny, než se věci vrátí k normálu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

5.8.2015
Ukrajina: Další minská jednání bez výsledku, Porošenko náhle svolal Vojenský kabinet

Podskupina pro bezpečnost v Minsku bezvýsledně jednala o konfliktu na Donbase. Podle médií návrh dokumentu i stažení výzbroje od linie kontaktu nezískal souhlas zainteresovaných stran.

Mezitím v Kyjevě prezident Petro Porošenko náhle svolal zasedání Vojenského kabinetu Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny (SNBO). Prezident prohlásil, že je nezbytné vypracovat obranný plán pro případ možné eskalace konfliktu.

Podrobnosti v ruštině: ZDE

5.8.2015
Z archívu:

Ve Vídni se sešel lídr ruského eurasijského hnutí se západoevropskými pravicovými populisty, aristokraty a podnikateli kvůli "záchraně" Evropy před liberalismem a homosexuální lobby.

Zatímco v centru Vídně probíhal ples ve prospěch nemocných AIDS, pár metrů od něj v Městském paláci Lichtenštejnů se radili nacionalisté a křesťanští fundamentalisté z Ruska a Západu, jak zachránit Evropu před liberalismem a "satanistickou" homolobby a jak obnovit stará, bohem daný pořádek. Shromáždění probíhalo za nejpřísnějších bezpečnostních opatření za zavřenými dveřmi a zataženými závěsy.

Oficiálně byl tématem historický Vídeňský kongres, který zhruba před 200 lety skončil založením "Svaté aliance", jež přinesla kontinentu "století relativního klidu a geopolitické rovnováhy", říká pozvánka. Ve skutečnosti se v uzavřeném sále mluvilo mnohem méně o minulosti než o budoucnosti.

Hostiteli vídeňského shromáždění byli ruský oligarcha Konstantin Malofějev a jeho nadace Svatého Basilia Velkého. Malofějev také akci moderoval. Dalšími hosty z Ruska byli šéfideolog Eurasijského hnutí Alexandr Dugin a známý nacionalistický malíř Ilja Glazunov. Z Francie přijela poslankyně Národní fronty Marion Maréchal-Le Penová (vnučka zakladatele strany) stejně jako historik Aymeric Chauprade. Ze Španělska dorazil princ Henri VI. Bourbonsko-Parmský, šéf katolicko-monarchistických karlistů, a ze Švýcarska Serge de Pahlen, ředitel finanční společnosti Genfer. Z Rakouska se zúčastnili předseda pravicově populistické FPÖ Heinz-Christian Strache a další straničtí politici, z Bulharska předseda pravicově extrémistické strany Ataka Volen Siderov. Dále se objevili pravicoví extrémisté z Chorvatska, Gruzie a Ruska, ale také katolický kněz.

Tisk a veřejnost nebyly informovány a účastníci byli povinni držet jednání v naprosté tajnosti. Vstup do barokního paláce hlídala soukromá bezpečnostní služba. Ani samotní účastníci nesměli fotografovat.

Hvězdou byl šestapadesátiletý Alexandr Dugin, publicista z Moskvy, spoluzakladatel Národněbolševické strany a šéfideolog Eurasijského hnutí. Dugin propaguje eurasijský svaz vedený Ruskem. Jeho myšlenky bylo možno zaznamenat v projevu ruského prezidenta Putina po anexi Krymu stejně, jako koncem května při založení Eurasijské unie tvořené Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem. V dubnovém televizním rozhovoru se Dugin vyslovil pro to, aby se Evropa pokojnou cestou proměnila v ruský protektorát chráněný před homosexuály, Pussy Riot a sama před sebou. Odmítl přitom myšlenku, že v Evropě je podporována ruská pátá kolona. "To jsou evropští intelektuálové, kteří si přejí posílit svou identitu."

Devětatřicetiletý hostitel Konstantin Malofějev zbohatl díky investičnímu fondu Marshall Capital. Založil dobročinné nadace na podporu nemocnic, škol a pravoslavné církve. Záleží mu na tradičních ruských křesťanských hodnotách. Je hlavním sponzorem "separatistů" na východě Ukrajiny.

Jeden z řečníků v Lichteštejnském paláci označil ruského prezidenta Putina za "vykupitele" a reinkarnaci Alexandra I. Tento car ukoval "Svatou alianci" proti Napoleonovi na Vídeňském kongresu. Pětačtyřicetiletý Aymeric Chauprade, čerstvý poslanec Národní fronty v Evropském parlamentu, prosazuje myšlenku Evropy národů se zvlášť silnou vazbou na Rusko.

Další konference byla svolána na leden 2015 do Moskvy.

Podrobnosti v němčině: ZDE

4.8.2015

Chovejte se k jiným tak, jak byste očekávali, že se budou oni chovat k vám, až se octnete v téže situaci

Vlna šovinistické protiuprchlické hysterie v České republice je opravdu krátkozraká, vzhledem k tomu, že Češi obývají nestabilní prostor ve středovýchodní Evropě, který se historicky stává skoro každých dvacet let terčem pogromů, etnického očišťování, politického pronásledování a katastrof. Pro šovinistické Čechy, kteří zaujali naprosto nelidský a kriminální postoj vůči uprchlíkům a odpírají jim z nesmyslných rasistických důvodů právo na ochranu před smrtí a pronásledováním, které jim ČR má podle mezinárodních smluv, které podepsala POVINNOST POSKYTNOUT, je velmi riskantní tento postoj prosazovat, protože se může velmi rychle obrátit proti nim.

Vězte, že v západní Evropě drtivá většina obyvatelstva nepovažuje přistěhovalce z Asie a z Blízkého Východu za méněcenné lidi, žije s nimi v pokojné symbióze už mnoho desítek let. Nedůvěru a odpor však mají v západní Evropě k lidem ze středovýchodní Evropy, které - dosud jsem si myslel že neférově - považují za bigotní primitivy. Pokud se tak Češi, Maďaři a Slováci opravdu budou chovat, podřežou si tím větev, na které sedí. Nikdo je za "civilizovaný Západ" považovat nebude.

Mohou šovinističtí Češi skutečně zaručit, že vědí, co bude v rychle se destabilizující Evropě za pět či deset let? Vzhledem k tomu, že se prostor v české kotlině stává pravidelně terčem útlaku, jsou si opravdu jisti, že za pět deset let nebudou z České republiky znovu utíkat před útlakem a pronásledováním a čelit v západní Evropě obdobnému šovinismu, jaký nyní vyvolávají?

Když se už i sociální demokraté jako Zdeněk Škromach (který ostatně nikdy nevynikal zrovna výraznou inteligencí) připojují k protofašistickým požadavkům, aby Brusel vytvořil "Pevnost Evropa" a neprodyšně uzavřel hranice schengenského prostoru, je zjevné, že se česká společnost drtivou většinou propadá do opravdu patologického hnusu. Ve vlně hysterického šovinismu, rasismu a xenofobie úplně zmizelo normální uvažování, z jehož je jasné, že uprchlíci jsou lidé jako my, mají stejné potřeby a obavy a prchají před válkou a pronásledováním a mají právní nárok na ochranu.

Nesmyslné pokusy idiotských politiků, k nimž se nyní přidávají i Češi zabránit lidem, kteří naléhavě potřebují pomoc, k tomu, aby do našich zemí přišli, se nemohou podařit. Česku ani schengenskému prostoru ani Bruselu se prostě nepodaří uzavřít se před lidmi, kteří prchají před hrůzami války a nemají kam jít.

Jediným řešením, které evropským politikům nakonec dojde, a vynutí si ho i na politicích českých, bude vytvoření spořádaného systému přijímání uprchlíků po desetitisících a systematického jejich rozmisťování do všech zemí Evropské unie. Přijetí milionu lidí do Evropy s více než 700 miliony obyvatel není problém. Už se to udělalo jednou, po pádu Vietnamu přijal Západ více než milion vietnamských uprchlíků. Nikdo si toho ani nevšiml.

Slušné země jako Německo, Rakousko, Švédsko a Dánsko už spořádaně přijímají uprchlíky nyní.

Ve slušných zemích vznikla vlna aktivistů, kteří uprchlíkům pomáhají. Kdy se objeví takoví aktivisté v České republice?

4.8.2015

Článek Joea Goulda s výmluvným názvem "Electronic Warfare: What US Army Can Learn From Ukraine" (Elektronický boj: Co se může americká armáda naučit od Ukrajiny) ZDE decentním způsobem navazuje na praktické zkušenosti se selháváním amerických elektronických systémů, které se mihly zprávami v loňském roce ZDE ZDE.

Ještě v dobách, kdy prakticky to nejvýkonnější, co mohl bývalý východní blok pod režimem COCOM ze Západu oficiálně získat, představoval osmibitový mikroprocesor Intel 8080A, měli Sověti náskok v doktríně radioelektronického boje (REB). Většina jejich techniky používala analogové elektronické systémy desítky let zaostávající za západními, a i ostatní měly digitální systémy dál zálohovány elektronkami. Technologicky byli Sověti velice zaostalí, nicméně doktrinálně byl naopak zaostalý Západ. Protože kremelští generálové věděli, k čemu a jak chtějí své omezené elektronické kapacity použít. Západ to nevěděl.

Jak vloni ukázal incident s torpédoborcem USS Donald Cook třídy Arleigh Burke a v ještě mnohem větší míře rusko-ukrajinská válka, technologické rozdíly mezi bývalými soupeři studené války do značné míry vymizely, ovšem nepoměr v doktrinální rovině zůstal zachován. Jak shrnuje Gould, v celé americké armádě se radioelektronickému boji věnuje dohromady 815 osob (v ruské armádě má každá bojová brigáda rotu REB, existují ale i celé brigády specializované na REB), stávající kapacity se zaměřují především na lokální obranu a průzkum (Rusové rozvíjejí také kapacity pro rušení ve velkém rozsahu a taktický i strategický útok). Americká armáda má získat dodatečné kapacity a schopnosti s akvizicí nové techniky, která se plánuje na rok 2023...

Stále není situace taková, že by Rusové měli nějaký technologický náskok. Naopak, snaží se minimalizovat náskok Západu, "dýchat na záda", ale přitom vědí dost přesně, oč jim jde - o nadvládu ve sféře řízení a velení (C2) ZDE, a přizpůsobují tomu vybavení i organizaci. Chcete-li historický příklad, v roce 1940 byla většina německých tanků ve většině parametrů ve srovnání s francouzskými stroji (jež je celkovým počtem převyšovaly) výrazně zastaralých, nicméně Němci věděli, jak používat, co mají, kdežto jejich protivníci nikoliv. Výsledek je z učebnic dobře znám.

Jednorozměrná představa o rozhodujícím významu technologického vývoje nemá místo ani ve vážně míněných přístupech k vojenství, tak jako jej nemá v kterékoliv jiné sféře uvažování o současné společnosti. Kdyby o něčem rozhodovala samotná technologie, Němci museli na počátku II. světové války prohrávat a naopak v závěru díky technologické převaze v celé řadě odvětví vyhrát. USA by války ve Vietnamu, Iráku a Afghánistánu musely jasně vyhrát, ačkoliv ve skutečnosti je prohrály. Teorie jako válka čtvrté generace (4GW), jakož i všechny možné teorie protipovstaleckých operací, s nimiž se v posledních deseti letech roztrhl pytel, by byly zhola zbytečné. A také "islámský stát" komunikující prostřednictvím písemných rozkazů rozvážených kurýry na motocyklech k velitelům, kteří operují podle letité německé koncepce Auftragstaktik, by musel být dávno zničen.

Gould píše, že to co probíhá na Ukrajině ukazuje budoucnost ozbrojených konfliktů. Do značné míry je to pravda, pokud jde o konflikty kategorie "peer-to-peer". V nich jde napříště v první řadě o ovládnutí informačního prostoru, prozkoumání a zmapování bojiště, udržení vlastních komunikačních kanálů a přerušení protivníkových atd. Ruská doktrína REB přitom velmi dobře pojí nevojenské "hybridní" aktivity na jedné straně s "kinetickými" operacemi ozbrojených jednotek, na něž se v izolaci od všeho ostatního stereotypně zaměřuje, ne-li přímo nezdravě fixuje, konvenční západní vojenské myšlení. Jenže na fyzický boj má dojít až úplně naposledy, za vhodně vymodelovaných podmínek. Ideálně tehdy, když protivník už de facto v informační sféře a politicky prohrál.

Ukrajinci bojují v podmínkách elektronické převahy protivníka, se zarušenými či odposlouchávanými komunikačními kanály, bez letectva smeteného z oblohy masivním nasycením bojiště prostředky ruské PVO. Proti západním teoriím "moderního" válčení bije do očí nasazení stovek tanků, které podle "informovaných" prognostiků už jako sama kategorie výzbroje "byly překonány", ale především rozhodující role dělostřelectva a systémů s ním souvisejících. Operační tempo ale odpovídá nevalným logistickým kapacitám na obou stranách. Každé lokální ofenzívě "separatistů" předchází masivní přísun nejen jednotek, ale především zásob munice a dalšího válečného materiálu z ruského území. (K tomu, abyste třeba jen na okamžik uvěřili, že při každodenním ostřelování ukrajinských pozic z děl a minometů se dodnes používají zásoby munice ukořistěné na jaře 2014, ovšem musíte být buď šílenec, nebo surrealistický básník.)

Spojené státy neplánují žádná urgentní opatření k překonání zjištěných nedostatků v oblasti REB, na něž je upozornila ukrajinská zkušenost. Nové kapacity ozbrojených sil mají být k dispozici v roce 2023, tři roky po plánovaném dokončení ruského výzbrojního programu. V té době by také měly být počty ozbrojeného personálu U.S. Army a Pozemních sil Ruské federace ve vzájemném poměru menším než 1 : 2. Nyní dochází k rozšiřování divizí VDV o třetí pluky, takže záhy mají mít jen samotné ruské výsadkové jednotky 60 000 vojáků ZDE.

Spojené státy přišly během posledního roku o osobní údaje 22 milionů prověřených státních zaměstnanců, přičemž část odcizených údajů byla archivována na staré síti počítačů programovaných ještě v jazyce COBOL. Nikdo za to nebyl potrestán. NSA v roce 2014 hlásila stovky úspěšných čínských hackerských útoků po celém území Spojených států ZDE. Také na domácí frontě jsou Američané v boji o ovládnutí informačního prostoru zjevně neúspěšní.

Problémem není to, že USA dělají chyby; každý někdy dělá chyby. Problém spočívá v tom, že se zjevně nedokážou poučit a chyby napravit, že je ignorují a opakují.

Gouldův článek o ukrajinské válce lze číst také jako zprávu o tom, že americká lekce z ukrajinského konfliktu je hrubě nepřiměřená významu zjištěné slabiny, neslibuje vynalézt žádný nový přístup k problému namísto těch, jež se neosvědčily - a především ostatním má být lekce zohledněna s obrovským zpožděním za potenciálními hrozbami, jež jsou doslova na spadnutí.

4.8.2015
Kdy se ozve podobný apel z Česka?

Často přemýšlím o větě, kterou napsal na Facebook jeden můj švédský známý: "Jsem hrdý, že žiju v zemi, do níž lidé utíkají."

To dává rozum. Měla bych být hrdá a vděčná, že lidé jako vy - lidé v tísni a v nebezpečí - přicházejí do mé země pro ochranu a mír, píše Michala Bendixen.

Avšak v mé zemi, v Dánsku, zastává vláda opačný postoj. Minstr pro integraci tu nedávno zahájil reklamní kampaň, varují, aby žadatelé o azyl nejezdili do Dánska.

Avšak my se tomuto narativu nevzdáme bez boje. Dánsko není xenofobní země - ví se o nás, že jsme šťastní, uvolnění a velkomyslní. Dánská a britská vláda vás vidí jen jako přítěž. Vím ze svých setkání se stovkami uprchlíků během let, že to není pravda. Chcete pracovat, chcete se vzdělávat a přijíždíte s množstvím zdrojů.

Ale není lehké se v našich zemích usadit, když jste se tu nenarodili - trvá to naučit se jazyk a zvyky a vytvořit si podpůrnou síť. Měli bychom se snažit to lidem ulehčit a ne zavírat hranice před lidmi v nebezpečí.

Chtěla bych vám vydat pozvání: Prosím, přijeďte do Dánska! Proč? Zde jsou mé důvody:

- Dánsko je jednou z nejbohatších a nejstabilnějších zemí v Evropě. Máme kapacitu pro daleko více než 5000 uprchlíků, jimž jsme zatím dali letos azyl.

- Dánsko poskytuje azyl vysokému počtu uprchlíků - 90 procent jich v první řadě dostane povolení zústat (většinou Syřani a Eritrejci).

- Žádosti o azyl se zpracovávají snad nejrychleji v Evropě. Většina uprchlíků se přestěhuje z tábora do města měsíc po obdržení azylu.

- Vzdělání je v Dánsku zadarmo a dokonce platíme studentům během studia stipendium. V Německu není stipendium, ve Švédsku je nižší.

- Začínající platy jsou v Dánsku vysoké a odbory jsou silné. To znamená, že je zpočátku těžší získat zaměstnání, ale v dlouhodobější perspektivě nebudou uprchlíci "ožebračenými zaměstnanci" jako v Británii.

- Většina uprchlíků hovoří o Dánech jako o velmi přátelských, otevřených a nápomocných lidech. V důsledku vládní politiky vzniklo nové občanské hnutí. Jmenuje se "přátelští občané". Jeho členové organizují večírky, sbírají secondhandový nábytek, nabízí jazykové hodiny a mnoho dalšího pro uprchlíky po celé zemi.

- Potřebujeme vás! Naše obyvatelstvo stárne a nemáme dost mladých lidí pro budoucnost. Neustále nás o tom varují průmyslníci a podnikatelé. Takže brzo bude daleko lehčí najít dobrou práci v Dánsku než v sousedních zemích.

Doufám, že naleznete mír v duši a dobrý nový život v mé malé zemi, kde nevíme nic o válkách, o hladovění a o útlaku.

Podrobnosti v angličtině ZDE

4.8.2015

Deník Guardian se ve své sekci nazvané "The Long Read" (Dlouhá četba) zabývá pozoruhodnými zjištěními amerických vědců: sešijete-li chirurgicky mladou myš se starou myší a spojíte-li jejich krevní oběhy, mladá krev způsobí, že mozek staré myši začne dramaticky regenerovat a produkovat mozkové buňky mladého organismu. Zdá se, žře to funguje i u lidí - zatím se uskutečnily jen dílčí testy, avšak například v případě jednoho čínského miliardáře, který v posledních letech svého života byl silně postižen Alzheimerovou chorobou a už nepoznával své příbuzné, došlo po transfuzi krve k podstatnému zlepšení jeho stavu.

Studie této věci všechny ukazují jedním směrem. Mezi stovkami látek, které se nacházejí v krvi, jsou bílkoviny, které způsobují, že tkáně zůstávají mladistvé, a pak bílkoviny, které způsobují, že tkáně stárnou. Vědeckou hypotézou je, že když se narodíme, v naší krvi je převaha bílkovin, které pomáhají našim tkáním růst a uzdravovat se. V dospělosti množství těchto bílkovin radikálně klesne. Tkáně, které je produkují, jich nyní produkují méně, protože zestárly, anebo je množství těch bílkovin omezováno aktivním genetickým programem. Jakmile tyto "mladistvé" bílkoviny z krve zmizí, tělesné tkáně začnou stárnout.

"Otevírá to úplně nové vědecké pole. Zjišťujeme, že stáří organismu nebo orgánu, jako je mozek, není jednou dáno. Stáří organismu je měnitelné. Je možno ho přesunovat směrem k mládí anebo zase k stáří. Je téměř mytologické, že něco v mladých organismech může udržovat mládí, a je to pravděpodobně pravda," říká americký vědec Wyss-Coray, který je čelným průkopníkem v tomto oboru.

Nová zjištění jsou však kontroverzní. Hrozí riziko vykořisťování mladých lidí a odebírání jejich krevního plazmatu pro "zmlazení" starých bohatých. Celkově věk lidské populace stárne a za deset patnáct let může vzniknout situace, kdy starci budou terorizovat mladé lidi a odebírat jim krevní plazma. Dalším problémem je, že ho není dost: i kdyby se použilo krevní plazma všech mladých lidí, vyléčil by se tím jen zlomek starců, postižených Alzheimerovou chorobou. To nastoluje otázku, jak a komu by měla být tato omezeně přístupná léčba v budoucnosti k dispozici.

Podrobnosti v angličtině ZDE

4.8.2015
Krávo, co to máš na hlavě? Píčo, sundej to!

Posledních asi 10 dní jsem většinu času chodila se šátkem na hlavě. Ne z náboženských důvodů, ale kvůli komplikovanému zánětu zvukovodu, který se mi léčil pomaleji než je zvykem - doktorka mi proto doporučila mít zakryté uši. Ne neprodyšně, ne klapkami nebo něčím, co by tlačilo, šátek proto byl ideální varianta. I když jsem samozřejmě přemýšlela, jaké reakce by to mohlo vyvolat vzhledem k té probíhající xeno-hysterii..., píše na facebooku Petra Jell.

Minulý týden jsem strávila převážně na LFŠ a reakce tam byly většinou fajn - jen pár milých dotazů na to, odkud pocházím, jak to mám s vyznáním apod. Mimo bezpečnou zónu promítacích míst, okolí stanu Respektu a veganských restaurací už to ale bylo trochu horší. Divné pohledy, šeptání... a pak i urážky a pokřikování typu "Krávo, co to máš na hlavě?" a "Co si o sobě myslíš, p*čo? Sundej si to!"

Neřvali na mě žádní skini nebo nebezpečně vyhlížející extremisti. Byli to takoví ti "normální slušní Češi". Jasně, kromě nepříjemnýho pocitu se mi nic nestalo, ale ani tak to přece není normální. Bojím se o lidi, kteří vypadají trochu jinak. Bojím se těch slušných lidí, co přicházejí pomalu ale jistě o rozum. Bojím se toho, jaké nesmysly jsou lidi (včetně některých mých známých) ochotní poslouchat a věřit jim.

4.8.2015
Postupně se přikládalo do ohně...

Až se bude vzpomínat, proč to s námi na začátku 21. století skončilo špatně a že to ve zpětném pohledu nikdo nechápe, jak se z "mírumilovného Česka slušných Čechů" mohla stát odporná, rasistická, agresivní a zfanatizovaná země nesnášenlivých oblud, odpověď bude snadná, jen ji budou všichni popírat a zavírat před ní oči, píše na Facebooku Ján Simkanič.

"Postupně se přikládalo do ohně, každý si přihřál svůj kousek, až se totálně zbláznili skoro všichni. A když se tomu trochu mediálně pomůže, to by bylo, aby se pudy pořádně neuvolnily. Extrémisti, politici, média, dav. Jeli v tom všichni. A stačilo na to pár měsíců. Někdo si v tom vybíjel komplexy, někdo to využíval k osobnímu prospěchu, někdo se na tom bavil. Ale vzájemné reakce nakonec jako chrámové sloupy podepřely tu ohromnou katedrálu nenávisti."

A bylo jim dobře. Protože se mohli cítit jako něco lepšího. Jako něco lepšího než ONI. I když nikoho z NICH za celý svůj život nikdy neviděli.

4.8.2015

Samozřejmě, zásadní existenciální hrozba pochází od nás samých. Jestliže dokážeme pohlédnout na jinou lidskou bytost a zkategorizovat ji jako "ilegála", co se to proboha stalo s naším lidstvím? Podporovat politiku, které dehumanizuje druhé, je dehumanizovat sám sebe. Myslím, že většina lidí se tomu brání, ale tlačí jí tím směrem naše stále sadističtější elity. Jestliže jste znepokojeni hrozbami vašemu způsobu života, podívejte se na lidí, kteří rozprodávají vaše veřejné služby. Lidé, kteří zničí tuto společnost, jsou už tady: tisknou si vlastní peníze, tisknou si vlastní noviny a reagují na nežádoucí lidské bytosti u bran vypuštěním psů.

Minulý týden byla vlakem v tunelu pod kanálem La Manche usmrcena krásná, milovaná africká bytost, která strávila posledních několik let životem v ohradě, píše známý britský televizní komik Frankie Boyle, a ironicky tak odkazuje na nedávnou smrt afrického lva, která u některých lidí vyvolala větší zájem než smrt lidí, uprchlíků u kanálu La Manche.

Jestliže pociťujete větší množství emocí, když vidíte nehybnou frontu kamionů na dálnici, než když vidíte záběry zoufalých lidí, kteří žijí na odpočívadle na dálnici, potřebujete, aby vám někdo napravil hlavu paličkou na maso. Jenom Britové jsou schopni pociťovat šílenou bolest při myšlence na dopravní zácpu - což je místo, kde můžete sedět sami se svým rádiem a nemusíte dělat žádnou práci.

Neuvědomujete si, jak zoufalí musejí být ti uprchlíci? Apeluji především na ženy, které by tomu mohly rozumět - ne, protože mívají více slitování, ale ženy pochopí, že nastoupit do kamionu, která řídí nějaký chlápek z Kentu, to nikdy neudělají z vlastní volby. Dovedete si představit, že se ukryjete v kamionu? Přežít choleru, genocidu a hladomor a pak být usmrcen spacím pytlem infikovaným chlamydií. Uprchlíci se zoufale snaží dostat do dodávek, z nichž se ospalí návštěvníci nočních klubů zoufale snaží dostat ven.

David Cameron nabídl Francii psy, ploty a parkoviště - reagoval na humanitární krizi jako dítě v základní škole, které si vyprazdňuje před násilníky své kapsy. Už jsem tady psal dříve o tom, že je Cameron zřejmě psychopat, a stojí za to zaznamenat, že odložil zpracovávání žádostí autentických žadatelů o azyl až na dobu, kdy se vrátí ze své třítýdenní dovolené v Portugalsku. Cameron použil výrazu "promiskuitní hejno cizích národů" - á, to promiňte, chyba, to řekl Hitler - ale víte, co tím chci říci. To, že Cameron použil slovo "hejno", bylo silně promyšlené - vyhnul se tím výrazu "morová rána", protože to by mohlo znamenat, že je vyslal Bůh.

Deník Daily Mail (slogan z roku 1938: "Němečtí židé ve vlnách zahlcují naši zemi") se vyžívá v takovém druhu psaní, které může být jedině znakem dekadentní společnosti ve volném pádu. Není pochyb o tom, že lidé v pozdním Římě měli také spoustu velmi důrazně zastávaných názorů, založených na minimu faktů. Jeden titulek hlásal, že dojde k strašlivému nedostatku potravin. Pomyslíte si, "Je to opravdu obdivuhodné, že Daily Mail vysílá reportéry, aby informovali o tom, co nutí lidi prchat ze svých domovů", ale samozřejmě, oni píší jen o párcích pro hrabství Hampshire. Naštěstí teď už články o Calais nahradily odporné články deníku Daily Mail o tom, jak kazí topící se uprchlíci Britům dovolenou, zřejmě proto, že začalo být nemožné pro Brity klást svá napuchlá, spálená těla na pláž, aniž by se jim místní lidé nepokoušeli dávat umělé dýchání.

Samozřejmě, tito ubozí uprchlíci jsou zneužívaní médii a politickou třídou k odvádění pozornosti od skutečných problémů (píšu politická třída namísto vláda, protože vláda a opozice jsou v této věci jaksi úplně zajedno). Politická třída i média samozřejmě vědí, že v Calais je jen minimum uprchlíků, a tuší, že velká část uprchlíků má plný právní nárok na udělení azylu.

To ovšem neznamená, že pro uprchlíky, kteří tímto vším procházejí, to není peklo. My provádíme invaze do jejich zemí a ospravedlňujeme to tím, že náš způsob života je lepší. A pak jsme překvapeni, že oni dospějí k názoru, že život u nás je příjemný. Vůbec nevnímáme, jak to, co děláme v jejich zemích, vyvolalo tuto situaci. Něco je špatného na světě, kdy farmář v subsaharské Africe přestane být farmářem v subsaharské Africe, ale překročí Středozemní moře na děravém nafukovacím lehátku, pak stráví celou řadu dní tím, že visí ze šasi kamionu, aby se mohl stát prodejcem lízátek na záchodě v britském nočním klubu. Náš nezájem je šokující.

Samozřejmě, zásadní existenciální hrozba pochází od nás samých. Jestliže dokážeme pohlédnout na jinou lidskou bytost a zkategorizovat ji jako "ilegála", co se to proboha stalo s naším lidstvím? Podporovat politiku, které dehumanizuje druhé, je dehumanizovat sám sebe. Myslím, že většina lidí se tomu brání, ale tlačí jí tím směrem naše stále sadističtější elity. Jestliže jste znepokojeni hrozbami vašemu způsobu života, podívejte se na lidí, kteří rozprodávají vaše veřejné služby. Lidé, kteří zničí tuto společnost, jsou už tady: tisknou si vlastní peníze, tisknou si vlastní noviny a reagují na nežádoucí lidské bytosti u bran vypuštěním psů.

Kompletní článek v angličtině ZDE

4.8.2015
NOVÉ VĚCI Z ČESKÉ REPUBLIKY:
Britské listy se proviňují "extremním humanismem"

"V poslední době se profilujete jako extrémní humanisti. Přijde mi, že jste to vy, kdo nechápe, že lidé v ČR prostě nemají zájem a nechtějí především muslimské uprchlíky, píše jeden mladý čtenář, nechápaje, že některé etické principy prostě nelze opustit.

"Zeman má pravdu, nikdo uprchlíky nezval. Podle průzkumů veřejného mínění souhlasí 70 procent Čechů se svým prezidentem. Náš mimořádný etno-kulturní mikrokosmos je nám velmi drahý a máme v úmyslu si ho žárlivě střežit. Naši dědové za něj zaplatili svou krví a my ho v žádném případě nebudeme sdílet s nezvanými hosty. Konec konců, naše historická zkušenost nás učí, že jen nepřátelé přicházejí jako nezvaní hosté. Laskavě se starejte o sebe a přestaňte zasahovat do našich vnitřních záležitostí!" píše na Facebooku řediteli Human Rights Watch Europe Andrewu Streohleinovi Jena Millerová.

4.8.2015
V řediteli redakce Parlamentních listů se probouzí "vlastenecká bojovnost"

Žiju v nejkrásnější zemi v Evropě, kterou mám rád. A mám rád i její lid, mezi kterým jsem na venkově vyrůstal a který je moudrý a opatrný. Dnes si přehraju celou Mou Vlast, při které slzím u prvních dvou vět a při posledních dvou větách se ve mně probouzí vlastenecká bojovnost, píše na Facebooku Jaroslav Polanský, ředitel redakce Parlamentních listů.

4.8.2015

V Americe vyšlo najevo, že americká kandidátka na prezidenta Hillary Clintonová označila ve svých emailech britského konzervativního premiéra za "aristokratického, nejistého, nezkušeného, nečitelného a víceméně neangažovaného". Londýnského konzervativního primátora Borise Johnsona označila za "konzervativního klauna-prince" (slovní hříčka "clown prince" s výrazem "crown prince" - korunní princ. O Johnsonovi se uvažovalo jako o možném novém šéfovi Konzervativni strany.)

Hodnocení pro Clintonovou napsal její poradce Sidney Blumenthal, který také varoval, že Cameronův přístup k zahraniční politice je motivován tím, že "potřebuje podporu své strany". "Cameronovy politické imperativy ho tlačí doprava. Jeho budoucím problémem je, že nechce být politikem, který vyčlení Británii z Evropské unie, ale umisťuje se do postavení, kde nebude moci zabránit své straně, aby to neudělala."

K těmto odhalením dochází v době, kdy je Washington obviňován, že se snaží zasahovat do britské domácí politiky. Obama dvakrát v minulých měsících apeloval na Británii, aby nevystupovala z Evropské unie.

Podrobnosti v angličtině ZDE

4.8.2015
Vrací se ČR k nacismu? Podobnost s dneškem čistě náhodná...

Tehdy ovšem ještě neexistoval Facebook...

4.8.2015
POZNÁMKA NA OKRAJ:

Pravděpodobně jste slyšeli o tom, že v Německu znovu hoří příbytky. Nežijí v nich jako kdysi Židé, dnes to jsou přistěhovalci a často i v těch domech nežije nikdo, jsou prázdné, protože ultranacionalističtí němečtí teroristé chtějí, aby se zabránilo přílivu cizinců do jejich komunit. Zvláštní na tom je, že při tom nejde o lidi, kteří by ohrožovali kariéru silným Němcům z dobře placených pracovních míst, protože nově příchozí nejsou investoři a jejich zaměstnanci z "prvního světa", kteří se můžou nerušeně usadit, v které zemi chtějí, ale jsou to před smrtí a pronásledováním prchající lidé z druhého a třetího světa.

Jak opovrženíhodné to je, jaké je to šílenství , to objasní teprve kolonialismus verze 15.4. Promiňte prosím, to číslování, ale asi všechno, co je dnes zdánlivě nové, potřebuje nějaké identifikační číslo.

Ale zpět k tématu:

Zatímco někteří lidé domy zapalují, aby mezi ně nikdo „cizí“ nepronikl, jiní se přesně v tutéž dobu zamýšlejí nad tím, jak do země přilákat dobře vyškolené specialisty, kteří by zvýšili hrubý národní produkt, protože politikům nejde o hrubý národní produkt pro obyvatele, ale pro celou zemi.

Takže:

Cizinci jsou samozřejmě vítáni, ale jen vysoce vzdělaní a podmínkou musí být, že odnikud nesmějí být vyháněni či odtamtud utíkat.

Nezapomínejme při tom:

Ani lidem s tím nejvyšším vzděláním a s nejžádanější profesí není v Německu hned dovoleno pracovat, když žádají o azyl a vzdělaní mladí lidé, kteří nemohli být ze země deportováni jako uprchlíci, mohou být ze země deportováni kdykoliv po dokončení svého vzdělávání...

Aby se nezjistílo tak rychle, o co vlastně jde, se namísto o vykrvácení jiné země v novoněmčině hovoří o "brain drain" - „odlivu mozků“ - když jde o důsledky kolonialismu našich dnů, který chtějí politikové podle dlouhodobého vzoru ze Spojených států, z Austrálie a z Kanady i v Evropě.

Dnes se přece už nedobývají celé cizí země. Dnes se jen z nich odlákají vysoce kvalifikovaní a vzdělaní lidé, aniž by samozřejmě někdo jejich rodné zemi zaplatil za jejich vzdělání.

Ano, pokud jde o dobro takových zemí, některým lidem je všechno jedno. V takovém případě oni samozřejmě nerozlišují lidi podle víry, původu, barvy kůže, pohlaví nebo sexuální orientace. V takovýchto případech jsou velice liberální. Nemají problém s přistěhovalectvím lékařů a techniků z cizích zemí, kde jsou ti odborníci samozřejmě také potřební, když je to levnější než poskytovat vzdělání místním lidem v Evropě. Ale být vstřícný a pomoci lidem, kteří hledají ve strachu ze smrti azyl, to ne, to je pro naše teroristy příliš.

A Vy? Je Vám z toho taky špatně? Opravdu ne?

4.8.2015
Něco opravdu zábavného:

Tohle je opravdu legrační: český zpravodajský portál Britské listy byl obviněn z "extremního humanismu", že si dovolil napsat opravdu šokující věci: že s uprchlíky by se mělo zacházet lidsky a že muslimové jsou taky lidi..., píše na Facebooku šéf Human Rights Watch Europe Andrew Stroehlein.

4.8.2015

Právě před rokem provedl Izrael v Pásmu Gazy jeden z nejmasivnějších útoků v rámci operace Ochranné ostří. Někteří pracovníci z různých lidskoprávních organizací potvrdili, že izraelská armáda (IDF) záměrně cílila na civilisty. Při těchto útocích bylo zavražděno mnoho obyčejných lidí včetně dětí; žádní zakuklení hamásovci údajně útočící ze škol spravovaných OSN v dosahu nebyli, jak jinak tvrdívá neochvějná hasbara. Proto je žhářský útok ve vesnici Kfar Duma na Izraelem okupovaném Západním břehu, při němž uhořelo palestinské batole a několik jeho příbuzných utrpělo těžké popáleniny, některými pozorovateli považován za cynické, byť logické pokračování projevů izraelského státního terorismu namířeného proti okupované palestinské populaci.

U nás, jako obyčejně, se o tomto děsivém incidentu informovalo poněkud zdrženlivěji, než kdyby v rolích obětí byli bezbranní izraelští civilisté – na rozdíl od psaných postřehů hrstky respektovaných izraelských novinářů, jmenovitě dvou statečných osobností a zároveň redaktorů nejstaršího izraelského deníku Haaretz, který prezentuje pestrou škálu názorů, Amiry Hassové ZDE a Gideona Leviho ZDE.

Uvědomme si, že v jejich případě jde o činnost vytvářenou přímo v horkém blízkovýchodním kotli, nikoliv chlévském bezpečí českých redakcí. Přesto bychom, alespoň myslím, jen těžko nalezli mainstreamového českého novináře, který by měl odvahu vyjít na donkichotskou zteč, a byl schopen uvést barbarský teror extrémistických izraelských paličů do patřičného kontextu.

Tuzemská média hovoří o podezřelých pachatelích žhářského útoku, byť je jasné, že tento zločin spáchali přímo izraelští extrémisté. Ano, existuje presumpce neviny a je třeba tyto osoby postavit před řádný soud – o tom samozřejmě není pochyb. Dále pak naše média poskytují prostor šéfovi krajně pravicové izraelské vlády, který toto zvěrstvo tvrdě odsoudil, aniž by uvedla, že Netanjahuův kabinet židovské náboženské extrémisty přímo podporuje a staví na nich svou existenci, přestože tito lidé jen v tomto roce, který není zdaleka u konce, proti Palestincům provedli 120 útoků ZDE. Izraelský ministr obrany Moše Jaalon se pro změnu nechal slyšet, že Izrael nemůže tolerovat tento teroristický čin a odsuzuje ho. Nic na tom, že tento politik dříve prohlásil, že v budoucích útocích proti Libanonu míní Izrael „ubližovat libanonským civilistům včetně členů jejich rodin“ s tím, že to „Izraelci dělali v Gaze a budou tak činit i v budoucnosti“ ZDE.

Je proto jasné, že Jaalonovo prohlášení je jen cynickým pokrytectvím, jež česká média uvádějí mimo patřičný kontext. To ovšem platí pro celou izraelskou vládu, jejíž členové se jakémukoliv plodnému jednání s Palestinci o právech na jejich sebeurčení vyhýbají jako čerti kříži, a žádný, byť sebeděsivější útok na okupovanou populaci to nezmění.

Je proto paradoxně nutné doslova do detailu přenášet pohledy (nejen) renomovaných izraelských žurnalistů do toporně zahnívajícího tuzemského mediálního žabince. Bohužel jejich palestinští kolegové se u nás ke slovu nedostanou ještě mnohem déle, takže v tomto ohledu musíme prozatím zůstat skromní.

Gideon Levi ve svém textu s názvem „All Israelis are guilty for setting a Palestinian family on fire“, jak titulek napovídá, dává vinu za žhářský útok na palestinskou rodinu všem Izraelcům plujícím v „moři izraelského fašismu“. Pokud bylo loni v létě v Gaze legitimní zabít 500 palestinských dětí, co je potom tak děsivého na tomto zločinu?, ptá se Levi. Novinář připomíná, že během protestů, které se po diskutovaném incidentu rozhořely na okupovaných územích, byli izraelskými bezpečnostními složkami usmrceni dva další Palestinci. Podle Leviho je skutečnost, že se Izraelci považují za vyvolený národ, vyloženě špatná věc, protože pak je pro ně snazší zapalovat palestinské domy, bořit je či kácet olivovníky a není rozdíl mezi tím, zda to dělá izraelská armáda nebo židovští militanti – a v tom novinář spatřuje vinu všech Izraelců.

Haasová argumentuje, že na základě mezinárodního práva má být izraelská armáda zodpovědná za bezpečnost všech Palestinců žijících na okupovaných teritoriích; podle dohod z Osla tomu tak na Západním břehu má být přinejmenším v oblasti B a C (vesnice Kfar Duma se nachází v oblasti B). Nicméně v praxi to je tak, že se IDF stará spíše o bezpečnost ilegálních židovských osadníků, z nichž se mimochodem rekrutují i náboženští extrémisté podnikající výpady proti palestinským civilistům. Novinářka si bere na mušku také Palestinskou samosprávu a její bezpečnostní složky, které nejsou s to vykonávat svou práci, tedy chránit palestinské obyvatelstvo nejen před útoky izraelských násilníků, ale ani před ataky izraelské armády, v čemž naprosto selhávají. Paradoxní je fakt, že izraelská vláda chválí Palestinskou samosprávu za to, že předchází palestinským útokům na Izraelce, zatímco „své lidi“ ochránit nedokáže, líčí Haasová rmutnou situaci na okupovaném Západním břehu.

Nekontrolované rozšiřování nezákonných izraelských osad na palestinské půdě, zvyšující se radikalizaci jejich obyvatel – a s tím vším narůstající počet zločinů páchaných na Palestincích - chápu jako nevyhnutelný „vedlejší produkt“ izraelské okupace a kolonizace. Nebýt těchto jevů, těžko by k podobnému zvěrstvu mohlo dojít – přinejmenším za stávajících podmínek.

4.8.2015
Máte toho hodně na svědomí, pane Polanský

Vy máte toho hodně na svědomí, pane Polanský. Naprosto zblbnout ubohé prosté lidi:


Subject: Vazeny pane Culik
Date: Tue, 04 Aug 2015 19:57:06 +0200 (CEST)
From: koleckobaf@seznam.cz
To: culik@blisty.cz

Na rozdil od Vas mam rad Ceskou Republiku. Vy si prejete, aby Cesi zili pod vlajkou Islamskeho statu. Jste vzdelany clovek a presne vite co takova hruza obnasi pro vsechny a obvzlast nase Ceske zeny.

To, ze chcete aby vlala ve Velke Britanii je mi jedno, ale na nasim Hrade nebude.
Vas sen neuskutecni!

4.8.2015
Chytrý britský konzervativní politik Kenneth Clarke:

Po letošním květnovém volebním debaklu anglické Labouristické strany nyní řeší tato skoro polorozpadlá strana volby svého budoucího šéfa. V Labouristické straně se sváří pravicové a levicové křídlo. Pravicové křídlo, které kdysi vytvořil Tony Blair, jehož hlavní modlou a inspirací byla Margaret Thatcherová a který přijal a v mnoha ohledech ještě prohloubil thatcherovskou ideologii, se sváří s tradičními nezreformovanými "staromódně levicovými" odboráři a aktivisty. Pravice v Labouristické straně varuje, že pokud strana nebude centristická a nebude vlastně svou ekonomickou i jinou politikou napodobovat konzervativce, v Anglii ve volbách nikdy nezvítězí.

Navzdory tomu je nyní nejsilněji podporovaným kandidátem na šéfa Labouristické strany ("ultra") levičák Jeremy Corbyn, který se na předvolebních mítincích těší obrovské popularitě. Jeho stoupencům jako by vůbec nevadilo varování pravicového křídla labouristů, že zvolením Corbyna do vedení strany se Labouristická strana stane na desítky let nevolitelnou.

Zajímavě nyní promluvil bývalý konzervativní ministr vnitra, zdravotnictví a financí za Thatcherové Kenneth Clarke, jeden z mála, možná vlastně jediný opravdu chytrý britský politik, jehož úsudku je třeba si vážit a vážně brát všechny jeho postřehy.

Kenneth Clarke v rozhovoru pro Huffington Post varoval, že pro konzervativce bude "velmi obtížné" bojovat proti Corbynově "levicovému populismu". "Jeremy Corbyn je velmi sympatický člověk. Nepodceňujte ho. V těžkých dobách může vládnoucí strana ztratit popularitu. Proti Corbynovi bude obtížné vést z konzervativního hlediska kampaň. Tony Blair je v Británii velmi nepopulární a Jeremy Corbyn má nyní image antipolitického politika. Je považován za alternativu k westminsterskému establishmentu. Labourističtí aktivisté ho silně mají rádi, protože vystupuje tak, že to vypadá, že skutečně věří tomu, co říká.

Jedním z Corbynových návrhů je použít kvantitativního uvolňování (tištění peněz) k financování investic do veřejného sektoru. Stínový labouristický ministr financí Chris Leslie tvrdil, že to by vedlo k hyperinflaci, avšak Corbynův ekonomický guru Richard Murphy to odmítl jako "prostě nesprávné".

Podrobnosti v angličtině ZDE

4.8.2015
Saúdská Arábie: Svoboda projevu je zneužíváním náboženských práv

Saúdská Arábie zopakovala svůj požadavek, aby byl globálně zaveden zákon proti rouhání. Tvrdí, že svoboda projevu vede k porušování "náboženských a ideologických práv".

Abdulmajeed Al-Omari, ředitel pro mezinárodní vztahy na saúdském Ministerstvu islamistických záležitostí, se vyjádřil, že "svoboda projevu bez omezení by vedla k porušování a zneužívání náboženských a ideologických práv". Požadoval, aby urážky náboženství byly trestným činem, a naléhal na zintenzivnění úsilí zaměřeného na zákaz urážek náboženských symbolů.

Podle Al-Omariho vyvolává "zneužívání" svobody projevu náboženský extremismus a porušování lidských práv.

Podrobnosti v angličtině ZDE

4.8.2015
Anglická policie vyšetřuje obvinění, že bývalý konzervativní premiér Edward Heath sexuálně zneužíval nezletilé děti

Independent Police Complaints Commission, Nezávislá komise pro vyšetřování stížností na policii, vyšetřuje tvrzení jednoho vysokého policisty v důchodu, že policie v hrabství Wiltshire v devadesátých letech zrušila trestní vyšetřování jedné majitelky místního bordelu, když žena pohrozila, že odhalí, že Edward Heath, bývalý britský premiér za Konzervativní stranu, sexuálně zneužíval nezletilé děti.

Policie oznámila, že v záležitosti nyní obdržela celou řadu telefonátů. Deník The Mirror zveřejnil tvrzení nejmenovaného muže, že ho Heath znásilnil, když mu bylo 12 let. Edward Heath zemřel r. 2005 ve věku 89 let.

Podrobnosti v angličtině ZDE

4.8.2015
Bývalý šéf CIA přiznal televizi BBC, že CIA své vězně mučila

Buzzy Krongard, bývalý výkonný ředitel CIA, přiznal v pořadu britské televize Panorama, že CIA ve svém programu "posílených výslechů" mučila osoby podezřívané z terorismu. CIA dosud tvrdila, že tyto techniky mučením nebyly, protože je za George W. Bushe schválil Bílý dům.

Prezident Obama program mučení v CIA zrušil r., 2009, když přišel k moci.

Mučení je podle amerického práva trestným činem, avšak Obama odmítl postavit vysoké činitele před soud.

Podrobnosti v angličtině ZDE

4.8.2015
Blízký východ trpí vlnou vedra, dosahující až 50 stupňů Celsia

Nesnesitelně vysoké teploty jdou ruku v ruce s obrovskou vlhkostí vzduchu

Obrovské vedro, rozkládající se infrastruktura a výpadky elektrického proudu na Blízkém Východě vytvářejí zvlášť nesnesitelné klima v oblasti, která je už notoricky známá horkými léty.

Očekává se, že v městě Basra na jihu Iráku budou teploty dosahovat 51 stupňů Celsia po většinu týdne a o víkendu dosáhnou 52 stupňů Celsia. V Iráku vláda vyhlásila čtyřdenní volno, protože se ve vedrech nedá pracovat, a obyvatelé Libanonu bez elektřiny spí na holé dlážděné podlaze ve snaze se zchladit, protože v důsledku výpadků elektrického proudu nejde klimatizace.

V pátek bylo v důsledku kombinace extremního horka a vlhka v íránském městě Bandar Mahshahr, jako kdyby byla teplota 73 stupňů Celsia, i když ve skutečnosti byla "jen" asi 46 stupňů.

V Pákistánu usmrtila nedávná vedra stovky lidí.

Podrobnosti v angličtině ZDE

3.8.2015
Na okraj konspiračních teorií spojovaných s přílivem uprchlíků do Evropy

Veškerý rozdíl proti době nedávno minulé spočívá v tom, že dříve se s takovými názory do slušné společnosti prostě nesmělo. Dnes už se ale smí cokoliv. Například pražská primátorka za Babišovo Ano může mít neonacistickou poradkyni

Zdaleka nejrozšířenější konspirační teorie spojovaná s uprchlickou vlnou dnes v Česku hlásá, že lidé, jejichž rozhodující část prchá před násilím páchaným proíránským/proruským režimem v Sýrii a pročínským režimem v Eritreji, jsou součástí amerického spiknutí s cílem zlikvidovat evropský sociální systém. Podvariantou je tvrzení, že mezi uprchlíky se skrývají operativci "Islámského státu", kteří přicházejí do Evropy bojovat. Také "Islámský stát", jako všechno špatné na světě, ovšem prý vytvořili Američané.

Proti tomu pan Giorgio Cadorini ZDE staví jinou teorii. Podle ní se proponenti protiuprchlické hysterie snaží zabránit výměně politických elit v Evropě a posunu veřejného mínění doleva.

Každý má právo vysvětlovat si probíhající události podle svého, existuje však také požadavek prověřovat slučitelnost interpretací s empirickými fakty. Podívejme se tedy na to, jak obstojí verze pana Cadoriniho v českém kontextu.

Předním proponentem protiuprchlické hysterie v ČR jsou Parlamentní listy, které po řadu let šíří antisemitskou, antiislámskou a antiněmeckou propagandu - a v období kolem prezidentské volby k tomu přidaly zřetelné proruské tendence. Politikem, k němuž mají PL zdaleka nejblíže, je Miloš Zeman. V jakém smyslu tohle zapadá do obrázku konspirace, jejímž cílem je zabránit tomu či onomu? PL pouze dlouhodobě a důsledně pracují na tom, aby byla Česká republika xenofobnější, netolerantní, aby se co nejvíce vzdálila liberálním hodnotám a naopak přiblížila antiliberálním tendencím běžným v dnešním Maďarsku nebo Rusku.

Dalším médiem, které v posledních týdnech začalo nezodpovědně štvát proti uprchlíkům, je Mladá fronta Dnes. Ta patří do mediálního impéria "českého Berlusconiho" Babiše, který je se svým otevřeným spojením role monopolisty a ministra "shodou okolností" nejpopulárnějším politikem v zemi. Podle všeho jde o nejpravděpodobnějšího kandidáta na příštího premiéra. Jaképak změně se asi tak Babiš snaží zabránit?

Jako dítě vyrůstající v dělnické čtvrti jsem měl spoustu možností pozorovat "proletářský internacionalismus" minulého režimu v praxi. Zatímco lidé pocházející z asijských zemí byli standardně infantilizováni "samozřejmým" tykáním ze strany těch, kdo je vůbec neznali, lidé afrického původu pocházející z Kuby měli velmi často problémy mnohem horší, byli fyzicky napadáni, někteří končili pobodáni v nemocnici, kde s nimi personál zacházel často hrubě a přezíravě. Od dětských let jsem poslouchal antisemitské vtipy. Představa, že "lidu" je třeba implantovat jakési jemu cizí předsudky, aby se v Česku zabránilo "revoluci", mi tedy není blízká. Nikdo nemusí našim spoluobčanům, kteří po léta výborně skórují v průzkumech zaměřených na zjišťování rasové a kulturní netolerance, podsouvat nic, co by už mezi nimi dávno nebylo. Veškerý rozdíl proti době nedávno minulé spočívá v tom, že dříve se s takovými názory do slušné společnosti prostě nesmělo. Dnes už se ale smí cokoliv. Například pražská primátorka za Babišovo Ano může mít neonacistickou poradkyni ZDE.

Ne, není třeba, aby byli Češi manipulováni. Stačí jen zařídit záminku, díky níž odloží ostych a začnou svou xenofobii a netoleranci projevovat naplno. V tom není žádná záhada.

Tuto záminku ovšem nezařídil nikdo, kdo by se snažil zabránit výměně politických elit. Taková změna už přece v ČR nedávno proběhla, "tradiční" strany jsou na ústupu, prosazují se populisté a "podnikatelské" projekty typu Věci veřejné, Úsvit nebo Ano. Žádným dalším změnám se bránit nemusí, k žádným se totiž neschyluje. Za jinak stejných okolností to má Babiš po dalších volbách jisté. I bez protiuprchlické hysterie. K té se jen utilitárně připojil.

Spolky jako Českoslovenští vojáci v záloze, Národní demokracie či Islám v České republice nechceme, které v občanské společnosti usilovně pracují na šíření děsu z uprchlíků, současně vykazují proruské tendence. Ještě nejméně patrné je to u IvČRN, ovšem rozšířený argument "Musíme se spojit s Ruskem, má velkou armádu, která k nám islamisty nepustí" je opravdu obtížné nezaregistrovat.

Nevidím ani nejmenší důvod myslet si, že někdo v ČR protiuprchlickou hysterií brání jakýmsi imaginárním politickým změnám. Ty si přeje odhadem do 10 % radikálně smýšlejících levičáků, ale ještě spíše půjde o číslo jednociferné. A mezi lidmi, kteří se nesolidarizují, ale naopak ostře vymezují proti potřebným, se žádnou radikální levicovou ideologii tak jako tak rozšířit nepodaří.

Aktivní opatření podnikaná proruskými spolky v rámci úsilí co nejvíce vzdálit Českou republiku Západu jsou v zásadě už jen třešničkou na dortu.

3.8.2015
Jak Evropa přijímá uprchlíky

Vedle xenofobní hysterie zaměřené proti zoufalým a bezmocným uprchlíkům, je v Evropě mnoho lidí, kteří aktivně novým příchozím pomáhají a podporují dobré věci, které uprchlíci s sebou přinášejí. Jsou v Německu, v Maďarsku, v Řecku, v Itálii, v Británii i ve Francii

Pokud bychom to posuzovali podle novinových titulků, někdy to vypadá, že nikdo v Evropě nechce uprchlíkům pomoci. Letos jich do Itálie a do Řecka přijíždějí rekordní počty, a přesto ostatní státy Evropské unie souhlasily, že přijmou méně než 20 procent z nich. Maďarsko buduje proti uprchlíkům zeď. Z téhož důvodu uzavřela Francie svou hranici s Itálií. V Řecku vládly letos pochybnosti, zda není přestupkem uprchlíka svézt autem.

Avšak na místní úrovni jsou aktivní tisíce lidí po celém kontinentu, kteří čelí nenávisti svých spoluobčanů a jednají pozitivně tam, kde politikové zůstávají v nečinnosti. V Evropě nyní existuje obrovské hnutí lidí na pomoc uprchlíkům, ať už jsou to dobrovolníci v Maďarsku, kteří pomáhají čtyřiadvacet hodin denně syrským a afghánským příchozím, nebo španělští kněží, kteří imigrantům pomáhají vyplňovat formuláře. V Evropě dnes existuje nejméně sedm hnutí, která bojují za práva uprchlíků.

Německo

V Německu letos požádá o azyl více lidí než ve všech ostatních zemích EU. Očekává se tam 400 000 žádostí o azyl. Mnoho imigrantů bydlí ve stanech, ve sportovních střediscích a centrech pro uprchlíky.

Mareike Gelling v Berlíně je přesvědčena, že to lze dělat lépe. Loni nabídla svůj pokoj známému svého známého, který uprchl z Mali, když byla po několik měsíců v Káhiře.

"Nebylo to nic zvláštního - vždycky říkám lidem, že tito uprchlíci mají stejné problémy jako my, potřebují spát, potřebují jíst, potřebují se osprchovat. Byl to velmi milý člověk a žít s ním společně je normální."

Na základě toho vznikla organizace Refugees Welcome, internetová služba, která dosud ubytovala 63 uprchlíků v rodinách po celém Německu. Organizace také zařizuje, aby se činže platila ze sociálních dávek, pokud je to možné, anebo prostřednictvím crowdfundingu.

Gellingová je přesvědčena, že tento projekt pomáhá uprchlíkům se integrovat a naučit se jazyk a místním lidem to dokazuje, že lidé, kteří žádají o azyl, se nijak neodlišují od nich samotných.

"Myslím, že to obraz uprchlíků obohacuje," řekla Gellingová.

Město Goslar v Dolním Sasku se pokouší o něco podobného jako Gellingová v daleko větším měřítku. Počet obyvatel města je 50 000 a klesá. Primátor města má plán jak úpadek města zastavit: uprchlíky. "Chceme-li si zachovat své bohatství, svou ekonomiku, zdejší pracovní příležitosti, potřebujeme nové lidi. Vidím uprchlíky jako příležitost," říká starosta Oliver Junk. Dodává, že bez příchodu uprchlíků by město vůbec nemohlo provozovat své veřejné služby.

Potíž ovšem je, že více než 60 procent lidí, kteří přijdou do města Goslar, je ze západního Balkánu. 99 procentům z nich Německo odmítá azyl. "Nejsou to uprchlíci a stát je odmítne. Nemohu jim pomoci," říká Oliver Junk.

Dodává: "Po celém Německu jsou města, jejichž počet obyvatel klesá. Jestliže chce Německo zůstat ekonomicky silné a prosperovat, potřebuje imigranty."

Španělsko

Samuel vysvětluje lidem, že jeho cesta do Španělska na gumovém člunu trvala dva roky. V Cádizu ho přijaly dvě organizace, financované místním biskupstvím, s otevřenou náručí. Pomohly mu naučit se španělsky a integrovat ho do místní kultury.

Projekty Tierra de Todos (Země pro všechny) a Asociace Cardijn pomohly loni 3536 lidem, avšak Otec Gabriel Delgado je znepokojen, že jejich úsilí je strašně malé, vzhledem k zvyšujícímu se počtu uprchlíků.

Říká, že jeho práce je založena na základním přesvědčení, že "imigranti jsou lidi, mají stejnou důstojnost a stejná práva jako vy i já."

Mnoho nových příchozích chodí do kursů první pomoci a do jazykových kursů. Organizace také poskytují kursy o péči pro staré lidi, o tom, jak pracovat v maloobchodě či ve službách.

"Poskytujeme jim nástroje, aby měli stejné možnosti jako kdokoliv jiný," říká Delgado.

Ve Španělsku také existujed přijímací program, který nabízí byty pro dlouhodobé ubytování, pro mladé lidi, kteří potřebují někde bydlet po dobu prvních několika měsíců, než se jejich situace stabilizuje, a nouzová ubytovací služba na čtrnáct dní pro lidi, kteří právě přijeli na gumových člunech a potřebují někde přespávat.

Delgado kritizuje přístup španělské vlády, která v oficiálních centrech pro uprchlíky "s nimi zachází, jako by to byli nějací zločinci". Jeho kolega Santiago Yerga pravidelně navštěvuje ubytovací středisko v Tarifě a povšiml si, že lidé, kteří přicházejí, nejsou tradiční přistěhovalci. Jsou to osoby, které prchají, aby zachránily svůj holý život.

"Jsou to uprchlíci, lidé, kteří mají práva podle mezinárodních dohod na azyl ve Španělsku, ale ono s nimi tak není zacházeno," říká Yerga.

Maďarsko

Po celém Maďarsku vznikají v posledních týdnech občanské skupiny, které poskytují jídlo a šatstvo ubohým migrantům, kteří do tranzitního Maďarska přicházejí přes hranici se Srbskem.

První skupina Migszol (Solidarita s uprchlíky) vzníkla v městě Szeged v jižním Maďarsku, když si pět přátel povšimlo, že uprchlíci - většinou Syřané a Afghánci - byli v noci vyhnáni z nádraží v městě.

Zakladatel organizace Márk Kékesi řekl: "V červnu bylo překvapivě zima a oni neměli ani přikrývky, ani teplé oblečení. Mezi nimi byly děti, někdy nemluvňata, tak jsme jim uvařili horký čaj a přinesli teplé oblečení."

"Druhý den jsme založilo na Facebooku skupinu Migszol Szeged a byli jsme opravdu překvapeni: lidé se začali okamžitě přidávat. Do tří dnů měla skupina 1000 členů, začala být celostátně známá a začaly přicházet finanční dary.

Organizace má nyní více než 2500 členů. Jádro asi 200 dobrovolníků poskytuje každý den 24 hodin podporu 400-800 uprchlíkům, z dřevěné chatky, kterou poskytl komunální úřad. Szeged také hradí účty za elektřinu a vodné. I když skupina už dostala asi 5-6 milionů forintů (něco pod půl milionu Kč), hlavně požaduje nefinanční pomoc. "Často píšeme na Facebooku, že nám docházejí jablka, a lidi nám je pak přinesou," říkla studentká Mária Volkova. Pomáhají také medici z místní lékařské fakulty.

Místní technik Dániel Szatmáry hovoří o tom, že jeho pobyt v Británii ho naučil, že "více národů znamená více zkušeností". "Slyšíme jejich příběhy: Osmnáctiletý Syřan mi řekl, že odešel, protože byli usmrceni jeho rodiče a jeho tři sestry. První odpoledne jsem plánoval zůstat jen půl hodiny, ale byl jsem tam až do šesti do rána a můj život začal."

Seged je jediné město v Maďarsku, které neovládá Orbánova strana. Viktor Orbán prosazuje silně nepřátelskou politiku vůči imigrantům.

Itálie

Abu Taleb Mridha (23) se musí vrátit domů. Musí se rozloučit s vesničkou Capriglio s 281 obyvateli a vrátit se do Bangladéše. Rozhodla to azylová komise v Turíně. Vesničané ho nechtějí pustit.

"Taleb tu musí zůstat a my uděláme všechno, co je v našich silách, aby se to stalo," říká starostka Capriglioa, Vittorina Gozzolino, která spolu s jiným starostou z oblasti, s kněžími, nevládními organizacemi a lidmi z místní oblasti založila k tomu výbor. "Taleb je jedním z nás."

Skupina se rozhodla odvolat proti rozhodnutí Taleba deportovat. "Možná nemůžeme vyřešit celý imigrační problém, ale určitě můžeme vyřešit Talebovu situaci," říká Elisabetta Serra.

Řecko

Eric Kempson na ostrově Lesbos ukazuje člun na obzoru. "Vidíte to? To je člun s uprchlíky, a dorazí sem asi za 15 minut." A opravdu, za 15 minut se škrábe asi 50 Afghánců a Pákistánců na řecký břeh.

Ostrov Lesbos v Řecku přijímá každý den až 1000 uprchlíků. Řecká vláda, postižená finanční krizi, si s nimi neporadí, tak to zůstává na dobrovolnících, jako je Eric Kempson a jeho žena Philippa.

"Uprchlíci potřebují pomoc hned když přistanou, jsou naprosto v traumatickém šoku," říká Kemspon. "Takže první, co děláme, je, že od nich odebíráme mokré šaty, dáváme jim suché šatstvo, maminkám pak gumové lahve s teplou vodou, aby mohly zahřát svá miminka."

Uprchlíci na Lesbosu pak musejí jít pěšky 70 kilometrů do vládních táborů pro uprchlíky. Není tam místo ani dostatek jídla. Tak místní lidi založili vlastní tábory pro uprchlíky. Jeden se jmenuje Vesnice pro všechny dohromady. "Nemůžeme se v nečinnosti dívat na stovky lidí s dětmi, jak leží na ulicích - a nechat je umírat na slunci," říká místní starostka. "To je nemožné."

Velká Británie

Ve starém obchodě na rohu ulice vedle skotské úřadovny britského ministerstva vnitra pracuje Unity Centre už několik let na ochranu uprchlíků. Žadatelé o azyl se tam hlásí, než jdou na ministerstvo vnitra. Pokud je tam uvězní, aktivisté Unity Centre usilují o jejich propuštění. Je to systém, který pomohl stovkám lidí usadit se v Glasgow.

"Glasgow bojuje proti ministerstvu vnitra mnoha různými způsoby," říká jeden aktivista Unity Centre. "Pomáháme lidem v jejich boji o dokumenty, je to emocionální solidarita, nejen praktická solidarita." Hovoří o letadle plném uprchlíků, které zrovna dnes ráno odletělo z Londýna do Nigérie, se zastávkami v Ghaně, v Libérii a v Sierra Leone.

"Tato najatá letadla jsou způsobem, jak britská vláda deportuje lidi hromadně, kdy nikdo neslyší, že křičíte. Víme o celé řadě lidí, kteří byli deportováni, přestože jejich právní proces nebyl dokončen, mají zde rodiny a děti. Ministerstvo vnitra prostě unáší, kohokoliv se mu zachce."

Unity Centre je jen jednou součástí dynamické sítě podpory pro uprchlíky po celém Glasgow, která má vazby na místní komunity. Když se londýnské ministerstvo vnitra rozhodlo začít rozesílat uprchlíky po Británii, Glasgow bylo první město, které se o ně přihlásilo. Ministerstvo vnitra netušilo, jaké problémy mu tím vzniknou.

Místní lidé z Glasgow se začali o uprchlíky z Kosova, z Pákistánu, z Demokratické republiky Kongo aktivně starat. Pořádali pro ně večírky, slučovali rodiny z celého světa. Když uprchlíkům ministerstvo vnitra oznámilo, že budou z Británie deportováni, jejich skotští sousedé je odmítli pustit. Imigrační úředníci, kteří přijeli za rozbřesku ve snaze uprchlíky deportovat, narazili na rozzuřené Glasgowany, kteří jim zabránili v odvozu uprchlíků.

Demonstrace v Glasgow se rozšířily a britské ministerstvo vnitra pod jejich tlakem protiuprchlické razie za rozbřesku zastavilo. Mnoho tisíc lidí, kteří by jinak bývali deportováni, mohlo tak zůstat ve Skotsku.

Francie

Po mnoho měsíců uvažovala Isabelle Pépin při cestě v Paříži na kole do práce při pohledu na matrace s uprchlíky v pařížských ulicích: "Co já, Madame Pépin, 56 let, šest dětí, vlastně dělám, aby byli cizinci ve Francii vítáni a aby byli více integrováni?"

Před devíti měsíci měla odpověď. "Loni na podzim odešly dvě naše děti z domova. Náhle jsme měli volnou ložnici. Rozhodli jsme se ji nabídnouit mladého žadateli o azyl." Spojila se s organizací Welcome to France, kterou provozuje Jezuitská služba pro uprchlíky. Nyní má v bytě už čtvrtého emigranta, Ghaithe, 26, ze Sýrie.

"Nabízíme dočasné ubytování u rodin pro žadatele o azyl, jimž stát nenabízí nic," řekl Pierre Nicolas z Jezuitské služby pro uprchlíky, která také organizuje vyučování francouzštiny, setkání a výměnu šatstva.

Podrobnosti v angličtině ZDE

3.8.2015

"Pojďme začít tím, co by mělo být samozřejmostí: Podle mého názoru je morální povinností všech států Evropy zachraňovat uprchlíky před smrtí ve Středozemním moři. Přišli bychom o veškerou sebeúctu, kdybychom lidi, kteří jsou unášeni vodami před branami našeho kontinentu, přenechali jejich osudu.

Podle mého názoru by také mělo i nadále být samozřejmou morální povinností všech států Evropy poskytnout bezpečné útočiště lidem, kteří – jak stanovují německá ústava v článku 16a a ustanovení ženevské konvence o uprchlících – jsou z politických, etnických, náboženských a rasových důvodů pronásledováni. Takováto ochrana je dle mého zcela bez diskuse a je naší povinností tak dlouho, dokud se tito lidé nebudou moci vrátit do své vlasti, aniž by jim hrozilo nebezpečí, nebo také zůstat v Německu či na nějakém jiném bezpečném místě."

Projev spolkového prezidenta Joachima Gaucka u příležitosti prvního dne připomínky obětí útěků a vyhánění dne 20. června 2015 v Berlíně

Dnes chceme hovořit o lidech vykořeněných.

O uprchlících a vyhnancích, o lidech donucených k emigraci.

O lidech bez domova v minulosti a o lidech bez domova dnes a zítra.

O lidech, kteří již nejsou tam a ještě nejsou zcela ani tady.

O lidech, kteří něco postrádají a zároveň jsou rádi, že nemusejí žít tam, kam stesk po domově vede jejich myšlenky.

Dnes chceme hovořit o lidech vykořeněných.

O lidech – jedno zda černých či bílých, mladých či starých, mužích či ženách, křesťanech, židech či muslimech – o lidech, kteří všichni učinili hluboko v duši tutéž bolestnou zkušenost, kterou spisovatel Jean Améry, uprchlík před nacistickým Německem a přeživší z koncentračního táboru Bergen-Belsen, shrnul prostou, pro jedny utěšující, pro jiné tísnivou větou: „Člověk musí mít vlast, aby jí neměl zapotřebí.“

Německo si letos poprvé připomíná oficiálním celonárodním památným dnem ony miliony Němců, kteří na konci druhé světové války nuceně přišli o svou vlast. Německo se tak poprvé i na vládní úrovni připojuje k světovému dni uprchlíků, který před patnácti lety ustanovilo Valné shromáždění OSN. Zcela existenciálním způsobem patří totiž k sobě – osudy tehdejší a osudy dnešní, smutek a očekávání z tehdejší doby a obavy a naděje do budoucna z dneška.

Přál bych si, aby vzpomínka na tehdejší uprchlíky a vyhnance prohloubila pochopení pro lidi, kteří prchají a jsou vyháněni dnes. A naopak:

Konfrontování s vykořeněnými lidmi dneška by mohlo prohloubit naše soucítění s lidmi, kteří přišli o své kořeny tehdy.

Lidé byli ostrakizováni, pronásledováni a vyháněni odjakživa. Z historie známe konflikty mezi lidmi usedlými a nomády, mezi domorodci a přistěhovalci. A v národních státech 19. a 20. století byly menšiny považovány často za potenciálně neloajální, za cizorodé těleso, které bylo potřeba asimilovat nebo vyměnit, vyhnat nebo dokonce zlikvidovat. Po jistou dobu politika ve výměně obyvatel dokonce spatřovala osvědčený prostředek pro řešení konfliktů. Takzvaný „transfer obyvatelstva“, transfer milionů Němců z Východního Pruska, Pomořanska, Slezska, Čech, Bačky a z mnoha dalších oblastí střední a jihovýchodní Evropy, se i spojeneckým šéfům vlád Churchillovi, Trumanovi a Stalinovi jevil jako adekvátní reakce na smrt a teror, kterými nacistické Německo zavalilo kontinent. Když pro něj Postupimská konference v srpnu roku 1945 vytvořila právní základ, byl však už dávno skutečností: z německého východu, Polska, Československa, Maďarska, Jugoslávie, Rumunska již utekly nebo byly vyhnány miliony Němců. A to, co se mělo uskutečnit „spořádaným a humánním způsobem“, se v realitě stalo noční můrou.

Nejprve utíkali před válkou. V mrazivé zimě se průvody žen, dětí a starců prodíraly po zacpaných silnicích a přes praskající ledy, ostřelovali je z letadel a valila se přes ně fronta. V Baltském moři klesaly po zásazích torpédy a bombami ke dnu lodě zcela přeplněné uprchlíky. Bylo znásilněno nespočítaně žen.

Pak se mnozí z těch, kteří zůstali ve staré vlasti, stali oběťmi nenávisti a odplaty: zbaveni práv, vyvlastněni, vězněni, týráni, vysíláni na pochody smrti, vražděni, internováni, posíláni na nucené práce, nejprve zdánlivě „divoce“, potom údajně „spořádaně“ vyháněni, jako „živá reparace“ odvlékáni do pracovních táborů v Sovětském svazu. Poslední z nich se vraceli teprve v letech 1948 až 1955.

„Pokud by svědomí lidstva ještě někdy mělo získat cit,“ prohlásil velký humanista, britsko-židovský nakladatel sir Victor Gollanz v roce 1947, „zůstane toto vyhánění jako věčná ostuda v paměti všech, kteří jej iniciovali nebo se s ním smířili. Němci byli vyhnáni, ale ne prostě jen bez přehnaných ohledů, ale s nejvyšší představitelnou brutalitou.“ Statisíce lidí zahynuly ve válečných operacích, v důsledku nemoci, hladu, znásilnění, ale také vysílení a nucených prací v poválečném období. Celkem ztratilo na konci druhé světové války svou vlast v důsledku útěku nebo vyhnání 12 až 14 milionů Němců.

Počet obyvatel v oblastech, které se později měly nazývat Spolková republika Německo a Německá demokratická republika, vzrostl téměř o 20%. Právě dnes bychom si měli znovu uvědomit toto: útěk a vyhnání nezmění jen životy lidí, kteří jsou přijímáni, ale i těch, kteří je přijímají, nejen těch „nových“, ale i „starých“ obyvatel země nebo území. Vzpomínka na útěk a vyhnání Němců byla v naší společnosti vždy těžká a téměř vždy emociální. Protože náš postoj k utrpení Němců byl a zůstal spjat s naším postojem k vině Němců. Trvalo desetiletí, než jsme – opět – mohli vzpomínat na utrpení Němců, protože jsme vinu Němců přestali vytěsňovat.

Cesta k tomu byla dlouhá a ne vždy přímá.

V sovětské okupační zóně a v NDR bylo zakládání nezávislých uprchlických organizací od začátku zakázáno. Vzpomínky takzvaných přesídlenců na starou vlast byly nežádoucí. Vyhnání bylo chápáno jako legitimní reakce na nacistickou okupační a likvidační politiku. Kritika znásilňování Rudou armádou a vyhnání Čechy a Poláky byla umlčena. Státní strana SED se již v roce 1950 vzdala německých východních území, když za německo-polskou státní hranici uznala linii Odra-Nisa, což vyvolalo zděšení dokonce i v řadách strany – a o to více samozřejmě mezi mnoha vyhnanci v NDR.

Rezignace ani tabuizace nebo ideologická reinterpretace však nemohly rozptýlit smutek a trauma. „Vystěhování z domova nelze neoplakat,“ napsala v roce 1976 ve svém románu „Vzory dětství“ Christa Wolfová.

V patnácti letech uprchla před frontou z východobraniborského Landsbergu, který se dnes jmenuje Gorzów Wielkopolski.

Na západě Německa bylo vyhnání zpočátku politicky zneužíváno jako obžaloba postupu Sovětského svazu, zločinů Rudé armády a křivd páchaných „vyhánějícími“ státy. Svazy vyhnanců se sice záhy zřekly uplatňování násilí a revanšismus, kterého se obávali spojenci, se skoro neobjevil. Křesťanští i sociální demokraté však byli zajedno: „Rozdělení na tři části – nikdy“. Ještě v roce 1963 prohlásil Willy Brandt na Německém sjezdu Slezanů: „Vzdát se území je zrada“. Němci – a zdaleka ne jen vyhnanci – se tehdy považovali především za oběti.

Širší veřejnost začala měnit úhel pohledu teprve v polovině 60. let. Tento proces výrazně urychlilo tzv. Východní memorandum (Ostdenkschrift) evangelické církve a dopis polských katolických biskupů jejich německým kolegům, který nesl programový nadpis: „Odpouštíme a prosíme o odpuštění“. Varšavskou smlouvou z roku 1970 spolková vláda a – těsnou většinou – i parlament de facto uznal novou západní hranici Polska. Tehdejší debaty v německé společnosti byly bolestné, ale k nalezení nových cest jich bylo třeba.

Mnozí z vás, kteří jsme se zde dnes shromáždili, máte jistě ještě v paměti zklamání, ba dokonce hořkost, s níž celá řada vyhnanců přijala faktické zřeknutí se východních území. Bylo přece jen těžké se v srdci smířit s realitou, a to i proto, že krajanská sdružení a straničtí politici dlouhé roky bránili nároky a přiživovali iluze. Avšak „nikdo dnes již nemůže doufat, že ztracená území někdy budou zase německá“, uvedla Marion Gräfin Dönhoff. „Kdo by si myslel něco jiného, musel by snít o tom, že je zpět dobude násilím.“

Svazy vyhnanců, které se k nové východní politice Brandtovy vlády stavěly konfrontačně, se v očích mnohých staly sabotéry nové zahraničně-politické orientace, ba dokonce narušiteli míru. Od 70. let se Němci postupně učili své utrpení zařazovat do historického kontextu. To, co na nich bylo spácháno, nyní již viděli na pozadí toho, co Němci předtím udělali jiným. Vždyť to bylo právě nacistické Německo, které přineslo do Evropy smrt a zkázu, které způsobilo, že vyhnání, násilí, okupační teror a vyhlazování se staly každodenní zkušenosti mnoha národů v Evropě. A které vypracovalo „Generální plán Východ“, podle kterého měly být celé, údajně méněcenné národy vymazány z mapy a částečně vyvražděny.

Tak jako v dřívějších letech zdůrazňování utrpení Němců sloužilo k jejich vyvinění, uvědomění si viny Němců nyní potlačilo veškerou empatii vůči Němcům. Ztráta vlasti byla do značné míry akceptována jako zdánlivě neodvratný trest za zločiny Němců. Takto smýšleli i mnozí obyvatelé NDR a právě tuto interpretaci se pokusila prosadit strana SED, která v NDR diktátorským způsobem vládla.

Já, který jsem tam bydlel, na to dnes nedokážu myslet bez pocitu jistého studu. Jako většina východních Němců jsem totiž v 50. letech byl docela informován o osudech vyhnanců prostřednictvím vyhnanců v našem okolí nebo západoněmeckých médií. A když si vzpomínám na dlouhá sobotní odpoledne svého mládí, stále mám v uchu časté rozhlasové koncerty na přání v tehdejším německém severozápadním rozhlase. Nesčetněkrát jsem slyšel píseň Východního Pruska a sám pocítil touhu po „zemi temných lesů a křišťálových jezer“, i když jsem sám byl Meklenburčan.

Tím méně se dá pochopit, proč jsem já, proč jsme my, místní, později tak ochotně vytěsnili, že za strašlivou, ničivou válku druzí, vyhnanci, zaplatili tak mnohonásobně více než my. Proč jsme začali my, kterým zůstala naše vlast, počítat vlastní zásahy bombardováním a mrtvé, abychom se obrnili proti zármutku druhých, kteří k nám přišli. Politickými tezemi jsme se tak zavřeli možné empatii.

Dnes už vím: Kdo se brání pocitům druhého, brání se i vlastním pocitům. Naopak otevřenost vůči utrpení druhých přinese pochopení, přinese blízkost. Měli bychom na to myslet i dnes, když v naší obci, v naší čtvrti nebo v našem sousedství ubytovávají ty, již potřebují ochranu. Pochopení pro utrpení druhého je základním předpokladem vzájemného lidského soužití.

Avšak pochopení pro utrpení druhého v Německu tehdy občas neměli ani synové a dcery uprchlíků a vyhnanců. Mnozí z nich nechtěli o ztraceném domově rodičů a o příbězích jejich útěků ani slyšet. Cítili se trapně, když se na narozeninových oslavách v pokročilou hodinu zanotovaly písně ze staré vlasti a příbuzným se oči zalily slzami. Lásku k vlasti prostě zdiskreditovala nacistická propaganda, u mnohých i romanticky přibarvené filmy s tematikou domova z 50. let a v neposlední řadě rétorika nejednoho funkcionáře vyhnaneckých svazů. Soucit s vyhnanci byl nezřídka považován za relativizování historické viny, historický revizionismus, za snahu přeměnit pachatele v oběti. Svůj dočasný obranný postoj naše společnost od počátku 90. let naštěstí postupně opouštěla. Na politické úrovni bylo beztak jasno: Smlouva 2+4 a smlouva o společné hranici mezi Polskou republikou a sjednoceným Německem definitivně potvrdily mezinárodně-právní platnost hranice Odra-Nisa.

Evropa navíc znovu srostla. Lze opět svobodně cestovat do oblastí, které na více než čtyřicet let zmizely za železnou oponou. Od 90. let stály statisíce vyhnanců a jejich dětí před rodnými domy, které už nejsou jejich, před kostely, které už nejsou protestantské, před budovami škol, které už nejsou německé a na parku podobných nebo zdivočelých místech, kde často marně hledali hroby svých příbuzných.

A když Německo právě v těchto letech přijalo několik set tisíc uprchlíků před občanskou válkou v Jugoslávii, kladli si mnozí zahanbeně otázku: Jaké máme zdůvodnění pro to, že vlastním matkám a babičkám upíráme empatii, s níž právem pohlížíme na znásilněné ženy v Bosně? Zkušenost aktuálního příkoří přispěla k tomu, že ke křivdám v daleké minulosti přistupujeme s novu empatií.

Člověk, který musí nedobrovolně opustit vlast, v sobě často po celý život nese ránu, která se zhojí jen na povrchu a znovu a znovu se otevírá. A tak jsme se naučili respektovat, co kulturoložka Aleida Assmann zformulovala následujícími slovy: „Existuje něco jako lidské právo na vlastní vzpomínku, které lze jen těžko sprovodit ze světa cenzurou a tabuizací.“

Günteru Grassovi k tomu, aby si ze srdce vypsal ztracený Gdaňsk, nestačilo ani 800 stránek „Plechového bubínku“. A o 43 let později musel již pětasedmdesátiletý Grass v novele „Jako rak“ zánik vlasti inscenovat ještě jednou. Podobně se od své vlasti nedovedl svými povídkami o Šulákově odpoutat ani Siegfried Lenz. O dvacet let později Mazursko probudil k životu podruhé a i pak se s ním rozloučit dokázal jen násilím: „muzeum vlasti“ nechal vzplanout se všemi exponáty, které po útěku zbyly.

Dnes je také mnoho později narozených, synů a dcer, kteří si, když sami přišli do let, opět připouštějí otázku, kterou kdysi položila Christa Wolf: „Jak se z nás stali takoví lidé, jací jsme teď?“ A tak mnoho desetiletí po oněch událostech zažíváme něco báječného: znovu získáváme empatii. Ti, již přišli na svět později, mají konečně hlubší porozumění pro trauma svých vyhnaných otců a matek, místní konečně mají hlubší porozumění pro své sousedy a přátele, kteří kdysi přišli jako uprchlíci a vyhnanci. A konečně máme úplnou vzpomínku na válku a poválečné období, v níž je místo pro smutek, vinu a stud.

Založení Nadace útěk, vyhnání, smíření v roce 2008, k čemu podstatnou měrou přispěl Svaz vyhnanců, paní Steinbachová, je pro mne důležitým symbolem tohoto vývoje: Útěk a vyhnání Němců vstupuje do historického povědomí celého národa, jsou zařazeny do kontextu, který nás právě neodděluje od našich sousedů, dřívějších protivníků ve válce, ale naopak umožňuje nové smíření. Po celá desetiletí patřilo vyhnání Němců ve státech střední a východní Evropy mezi ideologicky a politicky instrumentalizovaná témata: na vyhnání bylo nazíráno jako spravedlivý trest za německé zločiny a Západní Německo jako hnízdo revanšismu a revizionismu. Pomocí těchto témat k sobě komunistické vlády dokonce dokázaly připoutat lidi, kteří jim ve všem ostatním hluboce nedůvěřovali.

Teprve po roce 1989, když se otevřely archívy a padly ideologické bariéry, lidé spolu mohli bez překážek komunikovat a zmizel strach z revizí hranic a požadavků na vracení majetku, mohly na vlastní dějiny začít sebekriticky pohlížet Polsko, Maďarsko a další středoevropské národy. Takzvané etnické „čistky“ jsou dnes všude – alespoň v Evropě – jako prostředek politiky zdiskreditované, vyhánění minulosti jsou stále více považována za bezpráví. Dokládají to působivé důkazy, například tyto:

• Slovenská národní rada požádala už v roce 1991 karpatské Němce za odpuštění jejich evakuace a vyhnání.

• Władysław Bartoszewski, neúnavný stavitel mostů mezi Polskem a Německem, prohlásil v roce 1995 v Německém spolkovém sněmu: „Zlo na nás spáchané, ani to největší, není [...] ospravedlněním [...] pro zlo, které jsme my sami přivodili jiným.“

• V Maďarsku parlament v roce 2012 ustanovil 19. leden státním dnem připomínky vyhnání maďarských Němců a dunajských Švábů – poté, co Maďarsko již v březnu roku 1990 odsoudilo vyhnání a omluvilo se obětem a jejich potomkům.

• Rumunský parlament odsoudil deportace práceschopných rumunských Němců do Sovětského svazu jako politické pronásledování a nedávno odsouhlasil vyplácení odškodnění i těm Němcům, kteří již nežijí v Rumunsku.

• V České Republice požádalo město Brno při příležitosti 70. výročí takzvaného brněnského pochodu smrti jeho oběti oficiálně o odpuštění. „Připuštění chyb pro nás není tak bolestné,“ uvedla mladá česká spisovatelka Kateřina Tučková, „naopak ho vnímáme jako nutné, očistné.“

Dokud byla Evropa rozdělená, zdálo se skoro nemožné, s čím se dnes setkáváme stále častěji: to, co jako zátěž stojí mezi našimi národy, se již nevytýká před závorku, už si vzájemně nezapočítáváme utrpení za utrpení. Když si lidé povyprávějí své příběhy, je možné ztrátu vlasti prožít jako společnou existenciální zkušenost, jako hluboký vnitřně sdílený prožitek s druhým bez ohledu na jeho národní nebo náboženskou příslušnost. A německá minulost se také stále více stává součástí dějin Polska, České republiky, Slovenska, Lotyšska a Maďarska – nezřídka je v povědomí Poláků, Čechů a Maďarů živější než v povědomí Němců.

Chtěl bych využít příležitosti dnešního dne k tomu, abych našim sousedům z hloubi duše poděkoval za jejich suverénní gesta a novou důvěru.

Nechuť vůči cizincům tu byla ve všech dobách. Zažíváme to dnes, zažívali jsme to po roce 1945, ačkoliv běženci byli krajané, kteří byli zakotvení v téže kultuře a zčásti ve stejných národních dějinách. Cizí – a takové poučení z toho plyne – je vždy ten, kdo nově přichází do již existující skupiny a je vnímán jako vetřelec. Vždy se najdou důvody, proč si od něj držet odstup nebo jej odmítat.

Uprchlíci a vyhnanci po konci války byli i často diskriminováni, nadávali jim do Poláků, Cikánů, Němců s ranci nebo holých zadků, byli ocejchováni jako zaostalí, kteří se prý zapletli víc než jiní s nacistickou říší. Pro nedostatek solidarity se tak našlo ještě i cynické odůvodnění. Tak nějak povědomé jsou mi nejen urážky známé z líčení tehdejších let: téměř nikdo nechtěl svůj dům sdílet s „cizáky“; při obsazování volných míst byli upřednostňováni místní; jen zřídka budily kulturní rozdíly zájem a zvědavost. Ještě dlouhé roky slavili místní své vlastní svátky, sloužili své vlastní bohoslužby a ohrnovali nos nad cizími dialekty a cizími pachy.

Trvalo to dlouho, než se Německo stalo zemí, jež se usmířila sama se sebou. Zemí, v níž si jedni mohli svou vlast ponechat a druzí nově získat. Zemí, v níž se jedni necítí cizí a druzí ostrakizovaní. Tato zkušenost zdařilé integrace běženců nezůstala osamocena. Západní Německo přijalo v průběhu desetiletí téměř čtyři miliony uprchlíků z NDR. Poskytla nový domov desetitisícům utečenců z komunistických států střední a východní Evropy, navíc i uprchlíkům z oblastí zmítaných občanskými válkami, z vojenských diktatur a rozpadlých států, ať již se jmenovaly Řecko, Turecko, Irán nebo Jugoslávie. Německo má skutečně mnoho zkušeností s uprchlíky a vyhnanci; jsou to pozitivní zkušenosti, ke kterým se ve veřejném diskurzu příliš málo vracíme. Přitom by nám dnes, když čelíme novým výzvám, takovéto ujištění se určitě prospělo.

Ještě nikdy od konce druhé světové války nebylo tolik lidí vyrváno z kořenů jako nyní: Organizace spojených národů právě zveřejnila nové, děsivé údaje o počtu uprchlíků. Na konci roku 2014 bylo na celém světě 59,5 milionů běženců, o 8 milionů víc než o pouhý rok dříve. Ještě nikdy nebylo uprchlíků tolik. V převážné většině se jedná o uprchlíky ve své vlastní zemi; zhruba 40 procent obyvatelstva v Sýrii, statisíce v Iráku, Jižním Súdánu, Kongu a Nigérii. Polovina všech uprchlíků jsou děti a mladiství do 18 let – to je zvlášť skličující! Dokonce i v Evropě zažíváme masivní nárůst vnitřních uprchlíků. Na Ukrajině se jejich počet vyšplhal na téměř 650.000.

Mnoho běženců zůstává poblíž své vlasti, protože doufají v rychlý návrat. S některými z nich jsem se setkal: se syrskými rodinami v uprchlickém táboře v Turecku. Ale čím dál víc lidí riskuje stále delší, nebezpečnější a dražší cestu k novému začátku: mnozí touží dostat se do Evropy, na kontinent svobody a blahobytu, který má jim a jejich rodinám umožnit lepší život beze strachu, násilí a hladu. S některými z nich jsem se i setkal: například s mladými lidmi ze západní Afriky v táboře na Maltě.

Putují týdny, měsíce a někdy i roky, bez možnosti obrany jsou vydáni na pospas zlodějům, vyděračům a převaděčům. Jsou vykořisťováni, okrádáni, týráni, sexuálně zneužíváni. Riskují svůj život, když se na přeplněných náklaďácích vydávají přes Saharu a na dezolátních lodích a na k plavbě nezpůsobilých nafukovacích a dřevěných člunech vyplouvají na Středozemní moře. Mnohé útěk ještě více traumatizuje.

Uprchlíci dneška jsou nejen politickými následovníky pronásledovaných během nacistické diktatury či vyhnanců z konce války. Jsou rovněž spřízněni volbou s pronásledovanými a zbídačenými lidmi z měst a vesnic 19. století, zde v našem regionu, které nám s velikou naléhavostí připomněl Edgar Reitz kupříkladu ve svém filmu „Druhý domov“. Už jsme téměř zapomněli, že i Německo kdysi bývalo zemí plnou zoufalých a doufajících vystěhovalců. Téměř 5,5 milionu Němců se mezi lety 1812 až 1912 se vydalo navzdory životu nebezpečné plavbě přes Atlantik vstříc nejistému novému začátku v Americe. Prchali před chudobou, utíkali před politickými represemi nebo náboženskou netolerancí – stejně jako mnozí běženci a migranti dnes.

Stojíme před velikou výzvou, výzvou nového druhu a nové dimenze. V posledních pěti letech propuklo nebo se znovu rozhořelo nejméně patnáct nových konfliktů – v Africe, na Blízkém Východě a také v Evropě. Státní struktury celých regionů hrozí rozpadem nebo se již rozpadly. Čím déle trvají občanské války, islamistický teror, ozbrojené konflikty mezi vládami a rebely nebo separatisty, čím víc se šíří anarchie, chudoba, korupce a bezvýchodnost, tím více lidí bude opouštět své rodiny, přátele a svou vlast. Počet uprchlíků bude – i ve střednědobém horizontu – dále stoupat.

Vzhledem k takto dramatickému vývoji musíme rozšířit zorný úhel našeho pohledu. Uprchlická politika je dávno víc než jen vnitropolitickou otázkou. Uprchlická politika již dávno zasahuje do naší zahraniční, bezpečnostní a rozvojové politiky.

Pojďme začít tím, co by mělo být samozřejmostí: Podle mého názoru je morální povinností všech států Evropy zachraňovat uprchlíky před smrtí ve Středozemním moři. Přišli bychom o veškerou sebeúctu, kdybychom lidi, kteří jsou unášeni vodami před branami našeho kontinentu, přenechali jejich osudu.

Podle mého názoru by také mělo i nadále být samozřejmou morální povinností všech států Evropy poskytnout bezpečné útočiště lidem, kteří – jak stanovují německá ústava v článku 16a a ustanovení ženevské konvence o uprchlících – jsou z politických, etnických, náboženských a rasových důvodů pronásledováni. Takováto ochrana je dle mého zcela bez diskuse a je naší povinností tak dlouho, dokud se tito lidé nebudou moci vrátit do své vlasti, aniž by jim hrozilo nebezpečí, nebo také zůstat v Německu či na nějakém jiném bezpečném místě.

Německo se v zacházení se žadateli o azyl poučilo: Dnes na nárůst počtu uprchlíků reagujeme úplně jinak než ještě před dvaceti lety. Mám radost z toho, kolik účasti projevují mnozí občané naší země vůči uprchlíkům před občanskou válkou a politicky pronásledovaným, v kolika případech se jich ujímají, předávají jim jazykové znalosti, doprovázejí žadatele o azyl na úřady, poskytují ubytování. Vidět utrpení druhých – v naší zemi se nám zostřil zrak a toto by nás mělo potěšit, ať tento proces dalšího učení a dalšího rozvoje nikdy nekončí. V diskusi o zacházení uprchlíky je toho třeba ještě mnoho vyjasnit. Nejprve si musíme ujasnit fakta.

Téměř polovina žadatelů o azyl nyní ještě přichází ze zemí západního Balkánu, které zákonodárci navzdory pochybnostem mnohých již zčásti zařadili mezi bezpečné země původu. Procento uprchlíků z této oblasti, kterým je azyl udělen, se pohybuje mezi 0,1 až 0,2 %. Druhá polovina žadatelů o azyl v Německu však pochází ze zemí, v nichž vládne válka, teror nebo diktatura – momentálně především ze Sýrie, Eritreje a Iráku. Procento udělených azylů činí v případě těchto zemí sedmdesát až více než devadesát procent.

Vedle mnoha muslimů a křesťanů jsou mezi nimi i jezídové. Lidé, které vyhnali z jejich vesnic, nutili k přestoupení na víru nebo platit výpalné. Jejich děti na útěku umíraly žízní a hlady, jejichž ženy prodávali jako kořist. Jsou mezi nimi nezletilí bez doprovodu, děti a mladí, kteří přišli o příbuzné v ozbrojených konfliktech nebo na útěku. Ti všichni hledají svobodnou a bezpečnou zemi. Zemi, kde by mohli praktikovat svou víru, nikdo je nezneužíval a násilím neutlačoval. Zemi, v níž by mohli sami svobodně rozhodovat o svém životě.

Víme, že Německo ani celá Evropa nemůže nabídnout útočiště a budoucnost všem, kteří by si to přáli. Uprchlická politika proto musí mít dosah i daleko za hranice Evropské unie. Musíme se více než dosud starat o zajištění stability zemí severní Afriky a zejména také západního Balkánu. A protože tu máme i pana spolkového ministra zahraničí, chtěl bych s velkým uznáním hovořit o snahách německé spolkové vlády, která v této tak složité oblasti vyvíjí stále nové a nové aktivity. Děkuji vám. A konečně se musíme i nadále snažit cíleněji bojovat proti příčinám uprchlictví na místě – avšak s vědomím, že vše, co učiníme, nebude mít valnou naději na úspěch, dokud vlády nevezmou pevněji do svých rukou budování mírové, bezpečné a kvalitní budoucnosti pro své národy.

Zaměřme se proto především na své možnosti v Německu a v Evropě, tady, kde máme přímý vliv a neseme přímou odpovědnost. Sice jsme opět posílili námořní záchrannou službu ve Středozemním moři, spoustu dalších otázek jsme však stále ještě nevyřešili: Jak budeme bojovat proti bandám zločinných převaděčů? Jak vypadají nové, bezpečné formy uznávání uprchlíků? Jak budeme uprchlíky v Evropě spravedlivěji rozdělovat a jak bude vypadat azylový systém se stejnými standardy ve všech členských státech? Jak lidsky zacházet s odmítnutými žadateli o azyl? A, také důležité: Jak upravíme vedle azylu migraci?

Stručně řečeno: Jak zajistit, abychom, vzhledem dimenzi tohoto problému, toho dělali víc? A sice víc všeho: víc přijímali a víc pomáhali, ale zároveň lépe řídili, rychleji rozhodovali a, ano, i důsledněji odmítali – abychom mohli nadále přijímat ty, kteří více než jiní potřebují naši pomoc a k jejichž bezvýhradné ochraně jsme se zavázali. V poslední době se totiž opět ozývá otázka: Kolik uprchlíků naše společnost vůbec zvládne? Vždyť národ žije z pocitu sounáležitosti, důvěry, ze spolupráce a vzájemného soucítění svých občanů. Uprchlíci a jiní přistěhovalci na jedné straně zvyšují sociální a kulturní rozmanitost a posilují inovativnost sociální společnosti. Proto v těchto případech hovoříme i o obohacování. Na stranu druhou však víme z nejnovějších vědeckých výzkumů, že když počet uprchlíků a přistěhovalců ve velkých aglomeracích narůstá příliš rychle a razantně nebo je dělí příliš velká kulturní vzdálenost, může se vzájemná ohleduplnost a ochota k solidaritě v rámci společnosti i snižovat.

Zároveň však nesmíme podceňovat možnosti uprchlíků a příležitosti pro naši společnost.

Neustále si musíme připomínat, jak velký podíl měli uprchlíci a vyhnanci na úspěšné poválečné obnově Německa. Stejného ducha, který usiluje o nový začátek a chce utvářet budoucnost, vidím i u mnoha uprchlíků dneška.

Dnes jsme chtěli hovořit o lidech vykořeněných.

O uprchlících a vyhnancích, o lidech donucených k emigraci. A vidíme, že se ocitáme uprostřed velikého tématu světové politiky a zároveň vprostřed velikého politického a morálního dilematu. Při zvažování volby mezi ideály lidskosti a reálnou politikou neexistuje ideální řešení. Takové neexistuje skoro nikdy. V politice se můžeme rozhodovat jen mezi dobrými a méně dobrými řešeními, někdy dokonce jen mezi špatnými a méně špatnými řešeními.

Ale právě toto je politika.

Před sedmdesáti lety dokázalo chudé a zničené Německo integrovat miliony uprchlíků. Neměli bychom se podceňovat. Důvěřujme síle, kterou tato země má. Vždy potřebujeme mít také představu sami o sobě, která nás povede. Sami sebe budeme moci trvale akceptovat jen tehdy, když dnes budeme dělat vše, co je v našich silách. Proč by hospodářsky úspěšné a politicky stabilní Německo nemělo být schopné vidět ve výzvách dneška šance pro zítřek?

3.8.2015
Typický oddaný čtenář serveru je pravděpodobně mediálně pologramotný frustrant

Nedílnou součástí projektu Parlamentních listů je způsob legitimizace, postavený na seriózních autorech, kteří jsou ochotni zařadit se do tohoto mediálního panoptika, a také na mediální prostituci politiků, kteří svými příspěvky do svých profilů na serveru posvěcují jeho "serióznost".

Příklad první: žena na sklonku produktivního věku s afinitou ke komunistům, postrádající celoživotně důvěru ve společenský systém, s postupujícím věkem navíc nabývající existenčních starostí vyvolaných spíše iracionálně než z důvodů reálného ohrožení. Na cokoliv, co zvyšuje její pocit ohrožení, reaguje přirozeně vzdorovitě, ať už se jedná o jakýkoliv politický návrh "tunelářů" (v podstatě jakýkoliv politik, který je v jejích očích v držení moci) nebo třeba imigrace. Příklad druhý: muž na sklonku produktivního věku, "revoltující" proti systému, jehož se necítí součástí, svérazným nicneděláním, které si sám pro sebe vykládá jako způsob boje "za nezávislost". Sociálně izolovaný, frustrovaný životním neúspěchem, hledající vnější zdůvodnění a imaginárního nepřítele, s nímž by mohl "bojovat" a potlačit tak všechny znaky životního selhání. Tyto kazuistiky patří oddaným čtenářům serveru Parlamentní listy.

O fenomén oblíbenosti obskurního webu Parlamentní listy se začínají zajímat ostatní média. Aby ne, šéfredaktor tohoto mediálního blešího trhu se pravidelně chlubí tím, že jím vedený server, postavený na absenci jakékoliv redakční schopnosti, předstihuje ve sledovanosti mediální servery zavedených mediálních domů. V napjaté atmosféře na mediálním trhu, kdy "print" stále klesá v prodeji a internet se nedaří monetarizovat, je každý nový projekt, který na sebe stahuje pozornost a reklamu, velmi bolestným problémem.

Česká mediální loužička bude vzhledem k relativně malé populaci vždy těsná. Během několika let výše uvedeného vysychání a přesunů majetkových podílů v mediálních domech do stájí českých oligarchů navíc dochází k velmi tvrdé fragmentarizaci. Za poslední dva roky vzniklo několik nových "protestních" mediálních serverů, tvořených většinou novináři, pro které v zavedených médiích nezbylo místo, případně se rozhodli v nich nadále nepracovat.

Ačkoliv nikdo nezná přesná čísla, téměř jistě přežívají na hranici rentability a velmi pravděpodobně to řada z nich dlouho nevydrží. Parlamentní listy jsou jiný případ. Jejich model - a relativní úspěch - jsou totiž postaveny na zcela jiných principech, než je u médií běžné. Je to prosté: stačí rozšířit (zrušit) hranice eticky či intelektuálně přijatelného a primitivní metodou "pivních čárek", kterou popsal Tomáš Urban v textu pro LN, poskytovat "vyvážený" prostor protichůdným extrémům.

Jde o vcelku jednoduchý obchodní kalkul, nic víc. Česká společnost, která v průběhu nultých let postupně upadla do letargie a která pociťuje silné znechucení ze stavu věcí veřejných, obrací svůj hněv nejen vůči politické scéně (fenomén Babiš), ale i vůči médiím. Česká mediální negramotnost získala totiž v posledních letech novou podobu: veřejnost začala po politicích, zneužívajících tohoto klišé při každé příležitosti, kdy se jim to hodí, papouškovat teze o mediální manipulaci a aplikuje je zhruba stejně "rigorózním" způsobem. Posledním a zatím nejvýraznějším důsledkem dlouhodobě selhávající schopnosti (neochoty) velké části české veřejnosti chápat mediální realitu a vyvozovat z ní racionální úsudky jsou nejrůznější konspirace o tom, proč a jak vznikla silná imigrační vlna z Blízkého a Středního východu.

Parlamentní listy jsou obchodně vlivový pojekt, jehož majitelé tento stav společnosti velmi dobře vnímají a stavějí na něm. Záměrně se snaží upoutat pozornost frustrovaných, znechucených a na české zdroje odkázaných lidí, kteří postupně odmítají věřit jak "politice", tak "médiím". Našli díru na trhu, která na něm v posledních letech vznikla, a protože jde o čistý obchod, nikoliv o jakékoliv standardy profesionální žurnalistiky, pochopili, že musejí nabídnout to, co trh žádá: imaginární nepřátele, konspirační teorie, extremistické bláboly, které ve splečnosti rezonují, nicméně média je v jejich syrové podobě neventilují.

Je proto poněkud marné snažit se čtenáře tohoto serveru varovat před možnými chybami v kritickém úsudku, jichž se dopouštějí. Oni se jich dopouštějí zcela záměrně, jelikož jim nejde o to udělat si obrázek reality, ale s něčím se - opět - identifikovat. Parlamentní listy tím, že dokáží svým spektakulárním způsobem uspokojit v podstatě jakoukoliv intelektuální úchylku či poklesek, nabízejí každému, po čem touží.

Nedílnou součástí projektu je způsob legitimizace, postavený na seriózních autorech, kteří jsou často díky návštěvnosti serveru ochotni zařadit se do tohoto mediálního panoptika, a také na mediální prostituci politiků, kteří svými až překvapivě častými příspěvky do svých profilů na serveru posvěcují jeho "serióznost".

Relativní úspěch serveru je vcelku pochopitelný. A strach z něj, který začíná být v mediální oblasti patrný, má až nepřiměřeně velké oči. Kmenová základna čtenářů Parlamentních listů bude pravděpodobně složena z lidí, kteří odpovídají kazuistikám uvedeným na začátku tohoto textu. A to zdaleka ne ze všech, jež by bylo možné oslovit v dospělé české populaci, jak by si asi majitelé přáli. Bude to nějaké půlprocento, které ani nepokryje běžnou extremistickou složku. Pokud už tento server nedosáhl svého maxima, brzy se tak stane. Na scénu "seriózního" zpravodajství a publicistiky, které produkují Parlamentní listy, totiž brzy vstoupí jiný kalibr. Bleskově rychle...

3.8.2015
"Nikdo vás nezval" - Zemanovi to prochází jen proto, že nikdo nerozumí česky, varuje Human Rights Watch

"Nikdo vás nezval," vzkázal český prezident Miloš Zeman uprchlíkům a zintenzivnil tak rétoriku odporné nesnášenlivosti. Je to jen proto, že tak málo lidí rozumí česky (nebo maďarsky), že mainstreamovým hlasům ve střední Evropě mohou projít takto odporné postoje, upozorňuje evropský šéf organizace Human Rights Watch Andrew Stroehlein a dodává: "A argument, že ´nejlépe můžeme uprchlíkům pomáhat v jejich domovských zemích´, je zlovolně cynický, protože jde o lidi, kteří prchají před válkou a útlakem."

3.8.2015

Tak prý míra trpělivosti teplických občanů přetekla. Aby ukázali svou nespokojenost s existencí arabské komunity na území města, provedli manifestační promenádu se psy parkem poblíž Kamenných lázní. Ti pejsci prý vlastně zavdali důvod k tomuto aktu, protože prý byli arabskými kluky znepokojováni házením kamenů. Kromě toho Arabové vadí svým hlukem a děláním nepořádku.

Pravda je ta, že zmíněnou oblast arabská komunita postupně zalidnila a v této oblasti vlastní byty, domy, obchody, cukrárny a kdoví co ještě. Prostě přinesla do Teplic peníze a jak je vidět až dosud jí ani občané ani vedení města s panem Kuberou v čele nedělali větších potíží. Lidé si zvykli vídat až po oči zahalené ženy v černých hábitech i jejich druhy obdařené vesměs blahobytným bříškem.

Tito obyvatelé mají poněkud jiné zvyklosti a v jejich duchu začínají svůj denní program poněkud později a protahují ho zase poněkud déle. Jak dospělí, ale hlavně děti se nechovají zcela potichu a nenápadně, jak by si patrně česká většina (nebo zde menšina) přála. Podobně se ovšem chová i domácí obyvatelstvo a když se vrací po půlnoci z hospod Lázeňskou uličkou mezi budovami LD Beethovenu, nerozpakuje se probudit všechny lázeňské hosty tam bydlící.

Proč tedy přetekl pohár trpělivosti? Některý z arabských kluků, kterých se po cestách v parku u Šanovské mušle prohánějí desítky na kolech, koloběžkách a kolečkových bruslích, nějak ublížil některému pejsku. Kdyby vrazil do člověka, to by se ještě sneslo, ale vrazit do pejska to v naší zemi nelze tolerovat. Pejsci jsou pro mnoho lidí náhražkou za děti. Miliardy utracené za psí papání, psí oblečky, psí salony a zdravotní péči ve specializovaných klinikách by uživily desítky Klokánků na které náš chudý stát nemůže sehnat peníze. Musí je vydávat na armádu, policii, na péči o uprchlíky, na odměny pro přebujelý administrativní aparát. Děti jsou až kdesi v pozadí.

Co tedy chtějí tepličtí pejskaři. Patrně, aby parky sloužily jen jim a jejich náhražkám dětí!

Parčík, ve kterém došlo ke zmíněnému incidentu je malý. Malí Arábkové, kterých je v okolí hodně, ho zalidnili. V druhé části lázní je další park. Mnohem větší. Tam Araba nepotkáte. Zato spoustu pejskařů. Kdyby výše zmínění občané se se svými psy přesunuli do tohoto velkého parku, bylo by po problému. Mnohým lázeňským hostům vadí víc volně pobíhající psi než volně pobíhající kluci, ale konflikty s pejskaři nevyvolávají.

Na problém je třeba se dívat nezaujatě a tolerantně. Zdejší Arabové nejsou běženci. Od nikoho nic nechtějí naopak přinášejí peníze a zaměstnávají místní obyvatele. Nechovají se hůř než bezdomovci v parcích přespávající, než žebráci sedící na rozích ulic, než opilci, kteří ve městě po svých nočních hrátkách hlučí a zanechávající nepořádek. Městská správa s panem Kuberou v čele si těchto incidentů celkem nevšímá. Nepořádek uklidí, noční kravál v lázeňských čtvrtích včetně noční kanonády petard v klidu tolerují.

3.8.2015
Francouzi donutili saúdského krále zrušit svou dovolenou

Saúdský král Salman byl donucen zrušit svou dovolenou v jižní Francii a odletět do Maroka, poté, co 150 000 Francouzů podepsalo petici, protestující proti tomu, že francouzské úřady pro krále uzavřely veřejnou pláž v blízkosti jeho vily. Francouze také rozzuřilo, že si král nechal z vily instalovat výtah přímo na pláž a že pro to místní úřady poskytly stavební povolení. Místní úředník Philippe Castanet přislíbil, že výtah bude v nadcházejících týdnech odinstalován.

Francie si nyní pěstuje své nové styky se Saúdskou Arábií a dalšími státy v Perském zálivu, které se stavějí nepřátelsky vůči Íránu. Je za to odměňována kontrakty v energetickém a zbrojním sektoru, připomíná izraelský list Haaretz.

Podrobnosti v angličtině ZDE

3.8.2015

Setkávám se s postojem typu: jak se může levice, které má jít o uražené a ponížené, zastávat muslimů a imigrantů? Já když slyším paušální odsudky muslimů nebo imigrantů nebo Romů, vždy si představím nevinného, hodného člověka, který je Rom, imigrant nebo muslim, a je mi jasné, že nejen levice, ale kdokoli vůbec soudný, musí tyto paušalizace odmítnout.

Člověk, který je jen na základě své víry nebo rasy nebo statusu uprchlíka považován za nebezpečí, je přece uražený a ponížený, a je třeba se ho zastat. A jediným způsobem, jak se ho účinně zastat, je odmítat jakékoli rasistické paušalizace.

Stejně tak se setkávám s různými pokusy rasismus omluvit nebo nějak zdůvodnit, že rasistické postoje nejsou rasistické. Takový neomylný test rasismu je přitom velmi jednoduchý: demokracie stojí na tom, že všichni musí dodržovat zákony, posuzujeme-li tedy lidi podle dodržování zákonů a nikoli podle jejich rasy, víry, uprchlictví, jsme demokraté a nejsme rasisté – pokud je ale posuzujeme podle rasy, víry, uprchlictví, jsme rasisté.

Někomu se může zdát paradoxní, jak někdo, kdo je třeba feminista nebo nevěřící, může stát proti paušálnímu odmítání islámu. Jde o historickou zkušenost: nevěřící byli kdysi paušálně odmítáni jako zvrácenci a ženy jsou dodnes běžně považovány paušálně za méněcenné. Jde o to, posuzovat člověka jako člověka, jeho skutky, jeho život, nikoli ho dehumanizovat jako příslušníka těch škodných.

Nepřípustné je taky uvažovat o tom, kolik procent zločinců je v té či oné skupině jako způsob, jak tu skupinu hodnotit. Justice by měla ze všech skupin vybrat zločince a potrestat, případ po případu, jednoho po druhém, přesně podle individuálních činů a odpovědnosti toho člověka. Nikdo jiný, i kdyby patřil nějakým vnějším znakem, jako je barva kůže nebo víra, ke skupině, kde je zločinnost vyšší, nesmí být za zločince považován. Je to tak těžké pochopit? Možná je problém v tom, že se to takhle jasně lidem neříká, že se to neříká opakovaně nebo že to v cynickém prostředí českého veřejného života nemá váhu.

A existuje-li v nějaké barvou kůže nebo vírou definované skupině vyšší kriminalita, je třeba na základě konkrétních případů zkoumat, kde jsou příčiny. Takové příčiny bývají, jak se vždy ukazuje, v útisku té skupiny z důvodu barvy kůže nebo víry, nikoli v té barvě kůže nebo víře. Kriminalita má společenské příčiny, člověk se nerodí jako zločinec, ale stává se zločincem z různých důvodů selhání výchovy, hodnotových postojů, sociální situace, ztráty důvěry ve spravedlnost apod.

3.8.2015

Primátorka francouzského města Calais Natacha Bouchart a bývalý vysoký středopravicový ministr Xavier Bertrand požadují, aby francouzská vláda znovu vyjednala s Británií podmínky dvanáct let staré dohody, v rámci níž se britská pohraniční kontrola přesunula do Pas de Calais.

Takové rozhodnutí by uprchlickou krizi přesunulo z Francie do hrabství Kentu, protože by žadatelé o azyl opustili francouzské území. "Nechť uprchlíci jdou a vyzvou Davida Camerona, ať si provádí, jakou politiku chce, na svém ostrově," řekl Bertrand, bývalý ministr zdravotnictví.

"Britové nám vnucují své zákony," řekla Natacha Bouchard, středopravicová primátorka města Calais. "Moje město je francouzské, ne britské." Požadovala, aby byl tranzitní tábor pro uprchlíky vybudován v Kentu. Oba politikové patří k francouzské opozici. Stěžují si na ostře protifrancouzské nálady v bulvárním britském tisku - a na to, že se Británie vyhýbá své odpovědnosti za uprchlíky.

Představte si, kdyby byl problém obrácený, říkají francouzští činitelé. Kdyby francouzsky mluvící uprchlíci ze západní Afriky přijížděli do Cornwallu a vydali se do Kentu, aby se dostali do Francie. "Řval by také britský bulvární tisk, aby jim v tom v Doveru zabránila britská policie?"

Současná francouzská socialistická vláda tvrdí, že smlouvu o britské hranici v Calais nemá v úmyslu vypovědět. Právě proto se britská vláda vůči Francii staví ve věci uprchlíků velmi opatrně.

Podrobnosti v angličtině ZDE

3.8.2015
MEDECINS DU MONDE:

"Je to středostavovská populace, většina z nich má velmi rozsáhlé vzdělání, oni nejsou chudí," zdůrazňuje Corty. "Proto tak strašně riskují, a umírají tak často, není to proto, že jsou pitomí, nebo si neuvědomují nebezpečí. Jsou pod obrovským tlakem a nejsou zvyklí na to žít za špatných podmínek, neumějí v nich žít."

Jean-François Corty, ředitel humanitární organizace Medecins du Monde, požaduje, aby Evropa dělala víc pro uprchlíky ve Francii.

Do uprchlického tábora v Calais přicházejí nyní ve velkém počtu ženy a děti a úřady nedělají dost pro to, aby jim poskytly útočiště a ochranu. "Není lehké je vidět za dne, protože ony nechodí ven, ale vidíte je v noci, kdy se snaží dostat se na vlak či kamion," řekl Corty.

Ahlem Aloush, 31, je ve sedmém měsíci těhotenství a je jednou ze syrských žen, které sídlí v ženském táboře. Její manžel se dostal do Británie a žádá tam o azyl. Po většinu nocí Ahlem Aloush jde dvě hodiny pěšky k vlakům a kamionům ve snaze dostat se do Británie, a pak dvě hodiny zase zpět, když se jí to nepodaří.

Jsou svoji už 14 let a lékaři jim říkali, že nemohou mít děti. Aloush říká, že se musí snažit dostat do Británie, protože nemůže ve Francii zůstat sama. "Nemám tady nikoho. Mám už jen svého manžela a ten je v Británii."

Počet úmrtí imigrantů v Calais se letos dramaticky zvýšil, říká Corty. 10 jich zemřelo od června, zatímco loni to bylo 14 nebo 15 za celý rok. "Tohle je mladá populace a neměla by tak rychle umírat," říká Corty.

Corty požaduje diskusi na evropské úrovni co si počít s rostoucím zoufalstvím imigrantů, které neodradí ani další bezpečnostní opatření vlád.

"Je to středostavovská populace, většina z nich má velmi rozsáhlé vzdělání, oni nejsou chudí," zdůrazňuje Corty. "Proto tak strašně riskují, a umírají tak často, není to proto, že jsou pitomí, nebo si neuvědomují nebezpečí. Jsou pod obrovským tlakem a nejsou zvyklí na to žít za špatných podmínek, neumějí v nich žít."

Podrobnosti v angličtině ZDE

17.7.2015
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V čeervnu 2015 přispěli čtenáři finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 150 564,80 Kč. Příjem z reklamy byl 13 996 Kč.

Zůstatek byl koncem června 2015 209 875,59 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 156 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za červen 2015

Zůstatek k dispozici Britským listům k 31.5. 2015 :..............165 038,78 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 150 564,80 Kč
úrok........................................................................1,86 Kč
reklama ...................................................................13 996 Kč

bankovní poplatky..........................................................1615,35 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................2190,50 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
honorář (BK) ...............................................................................15 000 Kč
programování a technická správa BL (MP) ......................................12 400 Kč
účetnictví Britských listů za rok 2014 ..............................................30 520 Kč
výdaje na cestu a pobyt v ČR (JČ) .................................................15 000 Kč


Zůstatek k 30.6. 2015: 209 875,59 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2014

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013 2014
Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
5. 11. 2014 Třikrát hurá pro FAMU Sam Graeme Beaton
5. 11. 2014 Three Cheers for FAMU Sam Graeme Beaton
1. 11. 2014 Česká pivní válka Sam Graeme Beaton
1. 11. 2014 The Czech Beer War Sam Graeme Beaton
31. 10. 2014 Venku v přírodě - František svého druhu a Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
31. 10. 2014 Out in the Open - František svého druhu and Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
30. 10. 2014 Jihlava Closing Ceremony -- A Festival in Ascendance Sam Graeme Beaton
30. 10. 2014 Závěrečná ceremonie jihlavského festivalu: Jeho význam roste Sam Graeme Beaton
28. 10. 2014 Filmy o rasismu v České republice Sam Graeme Beaton
28. 10. 2014 Films about racism in the Czech Republic

Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval... Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Tykadlový řidič Roman Smetana       Historie >
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
15. 3. 2013 Krajský soud potvrdil podmíněný trest pro Romana Smetanu Milan  Daniel
15. 1. 2013 Smetana nedostal trest, který by mohl mařit Milan  Daniel
15. 1. 2013 IDnes napsala o protestu 15 lidí proti komunismu :) o demonstraci 150 osob na podporu Romana Smetany neinformovala Milan  Daniel
15. 1. 2013 Roman Smetana dostal za vyhýbání se vězení podmíněný trest Jan  Čulík
7. 1. 2013 Zdravím Vás z 23. století Oldřich  Kříž
5. 1. 2013 Poněkud nevěrohodný "nestraník" Cikrt Jiří  Baťa
4. 1. 2013 Proč lžete, pane Doležale? Roman  Smetana
3. 1. 2013 Tykadla

Václav Havel - dramatik a politik       Historie >
12. 1. 2015 Foreign Policy: Why Washington Needs to Get Over Vaclav Havel Jan  Čulík
13. 12. 2014 Vaklav Hejvl a výprodej české devótnosti Karel  Dolejší
11. 12. 2014 Respekt zasahuje: Jak smíme mluvit o Havlovi Bohumil  Kartous
20. 11. 2014 Názor dne Oldřich  Průša
20. 12. 2013 Václav Havel -- padouch, nebo hrdina ? Štěpán  Forgáč
4. 1. 2013 Něco málo navíc k mladé až mladičké přítelkyni Luděk  Prokop
6. 2. 2012 Odcházení: Havel se postavil k svému celoživotnímu dílu s obrovskou svobodou Miroslav  Tejkl
6. 2. 2012 Omlouvá nás sebekritičnost? Alex  Koenigsmark
1. 2. 2012 Otevřený dopis vládě České republiky Petr  Kellner
23. 1. 2012 O preferencích a omezené universálnosti

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 "...na všech sloupích" Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 "Ultimátní" konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2014 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce