ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
25.7.2014

Kdysi dávno existoval v různých zemích tzv. volební cenzus, který dával volební právo pouze bohatým lidem. Bylo tak nějak jasné, že normální, chudí lidé, jichž je většina, by mohla zvolit lidi sobě podobné, kteří by prosazovali jejich zájmy. Proto všeobecné volební právo (postupně přiznané i ženám) vedlo k velkému posunu politické agendy a to, co bylo kdysi pravicově konzervativní hodnotou (třeba šlechtická privilegia nebo laissez faire kapitalismus bez právní ochrany zaměstnanců či důchodového systému), už nemohly zastávat ani ty nejpravicovější strany, pokud chtěly uspět ve volbách.

Mezi významnými politiky se také více objevovali lidé z nižších středních vrstev nebo přímo z dělnického prostředí. Paradoxem je ovšem situace v bývalém komunistickém bloku, kde kdysi politické vedení země bylo tvořeno zejména lidmi dělnického původu a kde se mělo vládnout v zájmu dělníků a jejich jménem. Mafiánský systém vlády jedné strany se postupně přetvořil v mafiánský systém, založený na rozkrádání obrovských veřejných majetků, kdy veřejnost – mluvme teď o České republice – tleskala ideologii volné ruky trhu, jež zakrývala obrovskou zlodějinu (k tomu více ZDE). Mezitím docházelo postupně k odkrývání pravdy o tzv. kmotrech, o tom obrovském rozkrádání veřejných peněz, o šlendriánu a vůbec celé volnosti volné ruky.

Veřejnost se ovšem začala chovat tak, jako by tu platil volební cenzus a jako by právo volit měli pouze boháči. Z historického úspěchu zavedení všeobecného a rovného volebního práva, aby bylo zabráněno vládě boháčů, se v postmoderním Česku po kleptokratickém režimu (vláda zlodějů) vytváří režim až nabubřeně plutokratický (vláda boháčů), přičemž není vůbec jasné, jak se ti boháči k těm svým penězům za dob kleptokracie vůbec dostali. Náš ministr financí a šéf strany, která by dnes asi vyhrála sněmovní volby, kdyby se konaly, bral loni ve svých firmách za poslední dva měsíce – což je doba, od níž už musí zveřejňovat své příjmy – 37 milionů korun čistého.

Pražskou primátorkou se v případě vítězství této strany v Praze v komunálních volbách na podzim má stát podnikatelka, která se vychloubá nakupováním luxusního zboží.

Je třeba říci, že její protivníci jí to spíše ulehčují, např. Bohuslav Svoboda, lídr pražské ODS, zůstal jako kůl v plotě, když se snažil prosadit opravdové vyšetření korupčních podezření v pražském Dopravním podniku – jeho ODS i koaliční TOP09 odvolaly tehdy ředitele Liche, který zaštiťoval činnost advokáta Lásky na podání příslušných trestních oznámení. Je pozoruhodné, že Svoboda – nyní už sám trestně stíhán v kauze pražského Dopravního podniku – jde do politiky za ODS znovu (Zdeněk Tůma, někdejší lídr TOP09, který zůstal ve své straně v podpoře Liche také sám jako kůl v plotě, to pochopil a už nedělá té straně užitečného idiota). Více informací ZDE.

Možná za tím nástupem plutokracie stojí úvaha, že boháč nebude krást – jenže bude boháč zastávat zájmy běžných lidí, nebo spíše zájmy sobě podobných boháčů? Volební cenzus měl zabezpečit právě zájmy majetných vrstev před prosazováním zájmů většiny. Nevím, nakolik je v zájmu boháčů, aby stát fungoval a veřejné peníze se neztrácely: vždyť kam se asi tak ztrácejí, když ne do kapes boháčů? Václav Žák píše:

„Málokdo si uvědomuje, že diletantismus, který zavládl v řízení státu, stál mnohem víc miliard než přímá korupce. Bez stabilní státní správy nelze realizovat dlouhodobé projekty. Jen chaos na ministerstvu obrany stál stovky miliard.“

V čím zájmu je to, aby tohle skončilo? V čím zájmu je, aby se ty stovky miliard daly na volně dostupné zdravotnictví, na mzdy běžných lidí, do sociálních služeb, na hospice, na pomoc sociálně vyloučeným lidem? Je to v zájmu těch plutokratů?

25.7.2014

Až do dnešního úterka jsem netušil, že si mě váží Jeho Excelence pan Gary Koren, velvyslanec Státu Izrael v ČR. Důvod? „Vážím si všech, komu není situace lhostejná, ať už podporují Izrael, nebo Palestince a jejich cíle.“ Tak to aspoň píše v Právu 24. tm. v článku, který má poněkud šálivý titul Izrael usiluje o klid a bezpečí. Jelikož patřím k těm, jimž „tato situace“ – čímž míní „tento desítky let trvající konflikt mezi Izraelci a Palestinci“ – není lhostejná, mohl bych se domnívat, že jsem poctěn rovněž. Ovšem až do chvíle, kdyby pan velvyslanec zjistil, že se zřejmě naprosto rozcházíme pokud jde o pohled na „tuto situaci“.

Byly o ní napsány (a dále se píší a budou psát) stovky knih a desetitisíce článků a úvah – nepočítaje polemiky! O nic takového se tu nepokouším. Nicméně musím Jeho Excelenci oponovat. Pan Gary Koren je totiž diplomat, jenž svou zemi zastupuje v cizině. (Mimochodem, v zemi, jejíž vládní politika, bez ohledu na politický profil vlád, je mimořádně proizraelská – počínaje prezidentem s jeho rasistickými, antiarabskými výroky, přes ministerstvo zahraničí, zpravodaje ČT v Izraeli, minulé i současného, až po převážnou část médií.) Musí proto hájit politiku vlády, která jej vyslala, což také znamená, že o některých záležitostech mluvit/psát nemůže (nesmí), o jiných pouze v intencích svých nadřízených. Nemusí přitom vyloženě lhát, stačí, aby zamlčel nebo jenom částečně se dotkl tzv. citlivých místnebo problémů. Jde-li přitom o záležitosti týkající se probíhající války, ocitá se na tenkém ledě, jehož prolomení si nemůže dovolit.

Tak např. na otázku, kdo má „zodpovědnost za utrpení Palestinců v Gaze od roku 2007“, odpovídá – a jinou odpověď přirozeně od izraelského diplomata očekávat nemůžeme – „Mám na mysli Hamás, radikální islamistickou organizaci“. Nemusíme se s Hamásem přátelit, ale uvažte, je-li odpovědný za to, že v tomto největším ghettu světa, jak je časem Gaza (vzhledem k izraelské blokádě hmotně zcela závislá na Izraeli) charakterizována, měla před dnešní válkou „sotva 8 hodin denně elektrický proud, nepitnou vodu, odpadní vody byla nucena odvádět do moře, hygienická zařízení byla uzavírána pro nedostatek paliva, odpad se válel v ulicích“? (Abych nebyl obviněn z antisemitismu – což s oblibou činí Izraelci a zejména jejich vláda vždy, když se objeví kritická poznámka vůči Izraeli: uvedené údaje pocházejí z článku Nathana Thralla v New York Times 17. tm. – tento deník je, jak víme, vše, jen ne protiizraelský.)

Už tyto údaje – útržkovité, a navíc o situaci trvající desítky let – dávají aspoň nahlédnout do rozpoložení plného beznaděje, jež vládne v Gaze. Jeho Excelence ovšem tvrdí: „Izrael ctí lidský život.“ (Zapomněl dodat, že zpravidla jen pokud pokud je to život izraelský.) A pokračuje: „Izrael střeží demokratické a liberální hodnoty a respektuje práva menšin.“ Pan velvyslanec nesmí vědět – možná, že skutečně neví – že pokud nás to zajímá (a „situace nám není lhostejná“), můžeme denně číst o tom, jak vojenské hlídky na hranicích Izraele a „autonomního“ území Palestiny jednají s Palestinci, kteří přecházejí hranice, jak izraelští osadníci – usazující se protiprávně ale s vládní podporou, na okupovaném území - spalují olivové sady Palestinců atd. Dodejme: beztrestně.

„Cílem Izraele bylo a nadále zůstává zajistit svým obyvatelům bezpečí a klid, a to nejen krátkodobě.“ , píše Jeho Excelence a končí výzvou: „(bych) chtěl apelovat na všechny, kdo nejsou lhostejní a chtějí situaci porozumět /zdůrazňujeme my/, aby .....přestali stavět Izrael a Hamás na stejnou úroveň.“ Ovšem, úroveň je nestejná: ve chvíli, kdy je psán tento článek, je úředně známo, že v Gaze zabily izraelské ozbrojené síly, jejichž vláda „ctí lidský život“, 732 Palestince – v naprosté většině neozbrojené civilisty, z nichž třetina byly děti (!), a více než 6 000 osob zranily. Izraelské ztráty v tomto okmžiku: 30. Zabíjení pokračuje, neboť „klid a bezpečí“ Státu Izrael podle ministerského předsedy Benjamina Netanjahua dosud zajištěno není.

Uvědomuji si, že Jeho Excelence, pokud se k ní tento text vůbec dostane, mne napříště sotva zahrne mezi ty, jimž „situace není lhostejná“ a jež proto ctí. Leč bohužel – protože mi není lhostejné, co prožívá Gaza, bez klidu a bezpečí, musel jsem na dílčí poznámky pana velvyslance reagovat.

25.7.2014

Jak poznamenává z Kyjeva Jevgenij Marčuk, který se zúčastnil vyšetřování dvou velkých leteckých katastrof, podle agenturní fotografie na jedné z „černých skříněk“ sestřeleného malajsijského boeingu zjevně chybí radiolokační a akustický maják. Jedná se o parametrickou zápisnici, která byla umístěna v zadní části letounu. Hlasová zápisnice se nacházela v kokpitu a je mírně poškozena výbuchem rakety nebo pádem.

Signál majáku umožňuje prostřednictvím speciálního zařízení lokalizovat zápisnici po dobu 30 dnů ještě i potopenou v hloubce 6 000 metrů. Pokud by maják pracoval a zápisnice byla někam převážena, například do zahraničí, ukrajinská strana by ji dokázala podle signálu přesně lokalizovat. Bez majáku to možné není.

Na parametrické zápisnici ovšem maják chybí a není jasné, proč. Mohl být zničen po dopadu letounu, nebo jiným způsobem.

Parametrická zápisnice bývá při katastrofách zpravidla méně poškozena, než hlasová, protože se nachází v ocasní části a letadlo zpravidla padá k zemi „popředu“, vysvětluje Marčuk. Zařízení může zachycovat až 500 parametrů stavu letadla, včetně toho, co se stalo během prvních sekund po zásahu, mj. rychlost dekomprese.

V případech, kdy osádka okamžitě zahyne, což byl při zásahu letounu střepinami raketové hlavice z přední polosféry patrně náš případ, má parametrická zápisnice klíčový význam, poněvadž na hlasové nejsou s velkou pravděpodobností od okamžiku zásahu prakticky žádné důležité informace - a kromě toho je v tomto případě lehce poškozena a není zřejmé, nakolik bude funkční.

Zdroj v ruštině: ZDE

24.7.2014
Izraelský úder proti škole OSN v Gaze usmrtil 15 osob a zranil 200

OSN odsoudila střelbu proti škole Spojených národů. Konstatuje, že požádala izraelskou armádu o čas civilisty evakuovat, avšak ten čas nedostala.

Mezinárodní zkoumání izraelských útoků proti Gaze ve čtvrtek zintenzivnilo poté, co bylo více než 15 Palestinců usmrceno a 200 zraněno při úderu na školu OSN v severní Gaze. Ve škole se skrývaly stovky uprchlíků.

Většina raněných byly ženy a děti. Usmrcena byla také jedna matka a její jednoroční dítě. Zaměstnanci OSN se snažili zorganizovat evakuaci školy, když došlo k izraelskému útoku.

Pan Ki-moon, generální tajemník OSN, odsoudil útok, k němuž došlo jen několik hodin poté, co OSN varovala, že akce Izraele v Gaze jsou možná válečnými zločiny. "Dnešní útok zdůrazňuje imperativ, že zabíjení musí přestat, a to hned," řekl Pan Ki-moon.

Podrobnosti v angličtině ZDE

25.7.2014

Výtka, že Hamás během izraelského ostřelování nedovoluje civilistům ukrýt se v podzemním systému tunelů, není "nesmysl", jak někteří jeho zapřísáhlí fanoušci tvrdí, ale má naprosto racionální jádro. Zatímco obyčejným Palestincům chybí přístup k zásobování elektřinou a vodou i v tom velice omezeném rozsahu, jaký je v Gaze dostupný během doby, kdy se většinou nestřílí (nenazývejme to mírem), podzemní systém Hamásu je napojen na nezávislé zdroje proudu a vybaven pojítky, která izraelský SIGINT nedokáže odposlouchávat.

Zopakuji ještě jednou, co už jsem napsal: Hamás mohl snadno zastavit probíhající izraelskou ozbrojenou operaci, nebo ji přinejmenším na řadu dní přerušit a dovolit tak civilistům, aby v době nevýslovného neštěstí získali zásoby a připravili si kryty, medicínskému personálu, aby dostal ze zahraničí zásoby léků a dalšího materiálu, atd. Stačilo souhlasit s egyptským návrhem na příměří. Hamás ho však nepřijal. Chtěl vtáhnout Izraelce do boje zblízka v systému tunelů budovaném po léta s obrovským úsilím právě za tímto účelem. Teď se dočkal. Momentálně má IDF 34 padlých. Pokud bude postupovat dále do Gazy, ztráty nepochybně dál porostou a brzy se budou pohybovat v trojciferných číslech. Ztráty všech stran za dva týdny takřka vyrovnaly všechno to, co se událo na Ukrajině od počátku dubna. Reakcí na rostoucí ztráty IDF ale bude opět nasazení větší palebné síly, tedy vyšší ztráty mezi civilním obyvatestvem Gazy.

Ne všechny vojenské aktivity extrémistů z Hamásu lze provádět z tunelů. Hamás zřizuje sklady zbraní dokonce i v budovách provozovaných OSN a palebná postavení u škol či nemocnic. Samozřejmě tak civilisty zcela vědomě vystavuje izraelské palbě. To je záměr. Buď je takové postavení špatně zranitelné palbou protivníka, nebo je protivník následně obviněn, že střílel na civilní objekt. Civilisté přitom mají sotva možnost nařídit de facto vládnoucí ozbrojené skupině, aby taková palebná postavení opustila.

Ale to vše v nejmenším neomlouvá Izrael, který bez ohledu na chování protivníka je dál vázán mezinárodním právem válečným a souvisejícími úpravami, pokud by se chtěl počítat k civilizovaným zemím. Nemůže nikdy omluvit bombardování nemocnic, střelbu na jasně označené sanitky, ani běžnou praxi ostřelování personálu poskytujícího první pomoc. A výzvy civilistům, aby odešli, ho žádného závazku nezbavují. Někteří nemohou opustit své povinnosti, např. zdravotnický personál pečující o pacienty; všichni ostatní jednoduše nemají kam jít. Izraelská hranice je uzavřena a egyptská též.

Ti kdo tvrdí, že civilisté měli možnost opustit prostor bojových operací, cynicky lžou. Civilisté mohou odejít leda do dalších míst uvnitř Gazy, kam izraelská vojenská mašinérie dorazí s celým svým hřmícím a vyjícím cirkusem o něco později. Tam bude potom ještě více osob nahuštěno na malém prostoru a vysídlenci ztratí možnost během palby vyhledat byť jen tak chabý úkryt, jaký jim mohla poskytnout vlastní obydlí.

Kdo tvrdí, že palestinští civilisté mohli přece odejít, když byli Izraelem upozorněni, žádá je nejspíše, aby si navlékli záchranné vesty a přeplavali na Kypr.

Všechny varianty příběhů o spravedlivém boji jsou lživé. Hamás cynicky kalkuluje s utrpením civilistů ve vojenských i propagandistických plánech a Izrael cynicky kašle na rozlišování mezi kombatanty a civilisty, jež mu předepisuje mezinárodní právo.

Boje nakonec dříve nebo později skončí, Izraelci se stáhnou a až do příštího nájezdu zavládne ve zničené Gaze relativní klid.

V tomto klidu by Palestinci možná měli přemýšlet o tom, že psychopatického souseda sice nevymění, nicméně lze třeba vybrat do vlády méně smrtící představitele, než fanatické kádry z Hamásu.

25.7.2014

Právě o to půjde při rozhodování insolvenčního soudu, kterému poškození klienti Reality 21 Century 21 podali návrh na prohlášení úpadku této pražské realitní kanceláře. Realitní trh by tak mohla v blízké budoucnosti postihnout vedle zamýšlené ministerské regulace povolání realitního makléře (tím může být dnes každý, kdo se zvládne podepsat) další rána: zodpovědnost.

Kauza Century 21 je poměrně známá (o celé kauze a jejím vývoji, včetně mediálního ohlasu, ZDE): v roce 2012 přišlo více než padesát klientů realitní kanceláře Reality 21 o své nemovitosti, když advokát Vlasák, který byl s realitní kanceláří smluvně svázán, ke kterému své klienty tato kancelář systematicky posílala a kterého dokonce veřejně vydávala za svého zaměstnance, zpronevěřil více než 70 miliónů Kč ze svých úschovných účtů. Reality 21 dala od svého spolupracovníka ihned ruce pryč, její „matka“, světoznámá síť Century 21, dala ruce pryč od své „pobočky“, Česká advokátní komora, jež kvalitní služby advokátů „garantuje“, schovala ruce za záda, aby se jevila vzpřímenější. Okradeným klientům tak kromě očí pro pláč a vyhlídky na vymáhání desítek miliónů od člověka, jemuž se na účtech zachytilo pár stokorun, zbyl také táhlý spor s realitní kanceláří i mateřskou Century 21 o podíl odpovědností. Ten se nyní dostává před insolvenční soud v podobě návrhu na prohlášení úpadku realitní kanceláře, která má za to, že může svým klientům slibovat bezpečný prodej a komplexní právní služby (klienti mimochodem za služby advokáta, který sídlil na stejné adrese jako samotná realitní kancelář, neplatili), aniž by ji to k čemukoli zavazovalo, a která se zříká odpovědnosti za svého zaměstnance, jenž vlastně nebyl jejím zaměstnancem, anebo jen tak na oko, protože být velkou a zajištěnou společností přece na webovém profilu tak dobře vypadá…

Podání insolvenčního návrhu umožnil přitom malý zázrak, který by mohl potěšit ty, kdo se již stihli nechat tímto příběhem vytočit. Třináct okradených, kteří mají dobrý důvod nevěřit ničemu a nikomu, se totiž složilo na finanční zajištění soudního sporu, na konci kterého si přitom ani v tom nejpříznivějším vývoji nemusí své rány skutečně zahojit (ze světovosti realitní kanceláře vystupující pod značkou Century 21 zatím podle všeho zbývá jen ohlodaná s.r.o.). Těmito třinácti poškozenými vytvořený a na vzájemné důvěře postavený fond před několika dny dovolil uhradit zálohu 50 tis. Kč, kterou si na třech insolvenčních navrhovatelích soud vyžádal pro zajištění činnosti insolvenčního správce. Prospěch z této investice těchto lidí, kteří přišli o mnoho a někdy o vše, bude přitom dost možná především veřejný, konečný názor soudu vytvoří totiž důležitý precedens: dá-li zapravdu poškozeným, povede to dost možná k tomu, že vedle makléřů, kteří si budou brzy muset povinně doplňovat makléřské vzdělání, usednou také jejich šéfové, které snad někdo naučí odlišovat reklamní slogany od lží, manipulace a přetvářek.

(Autor je koordinátorem skupiny 29 poškozených klientů Century 21.)

Thermidor - Robespierrova smrt
27.7.2004
aneb o srozumitelnosti a osudu v dějinách

Francie nikdy neměla svého Shakespeara, neméně velká dramata se však odehrávala v její skutečnosti – v jejích dějinách. Jedno z takových dramat se odehrálo právě před dvěma sty deseti lety v Paříži, v hlavním městě tehdy již téměř dva roky staré Francouzské republiky. Do dějin vstoupilo drama pod názvem Thermidor, přesněji 9. thermidor roku II, dle data a názvu tehdy platného nového revolučního kalendáře. Dle klasického kalendáře pak jako 27. červenec 1794.

Thermidor nebyl jen dramatem hrdinství či zbabělosti, touhy po moci či nenávisti, nerozhodnosti či zrady, byl tím vším. Byl, i s tím co mu předcházelo, však i opětným důkazem toho, že člověk, ačkoli už stanul na prahu novověku a snil, domníval se a věřil, že naplnění snu o svobodě, rovnosti a bratrství všech lidí je na dosah ruky, zůstal přesně stejně touž bytostí, jakou ji vylíčil básník ze Stratfordu nad Avonou.

27. července 1794 je na příkaz Konventu zatčen a druhý den okamžitě popraven, v dané chvíli nejvlivnější a snad i nejmocnější muž Francie, toho času vůdce revoluce, muž, který usiluje o vytvoření republiky ctnosti, „krutý apoštol spravedlnosti“, Maximilien Robespierre. V souvislosti s tímto datem a s pádem tohoto tajuplného a rozporuplného muže (např. ve své dřívější právnické praxi vášnivě bojoval proti trestu smrti a později nesčetné rozsudky trestu smrti podepsal, stál vždy rozhodně proti válce a později vedl válku na všech frontách), který býval všeobecně nazýván „neúplatným“, je nám téměř s železnou pravidelností připomínán Lamartinův výrok, že „Robespierre byl posledním slovem revoluce, kterému ale nikdo nerozumněl“.

Se stejnou pravidelností jsou uváděna jména dalších hlavních protagonistů. Bourdona de l'Oise, který při jednání Konventu v paláci Tuilerie vyvolává srážku s Robespierrem jako první. Jméno Saint-Justa, Robespierrova věrného stoupence (o němž se říkalo, že jeho mozek je ohněm a jeho srdce kusem ledu), jehož připravený projev je z mnoha stran divokými výkřiky přerušován a zůstává nedokončen.

Jména presidenta Konventu Collota d’Herboise a jeho nástupce Thuriota, kteří na tomto jednání Robespierrovi neumožňují promluvit, a kteří hned přehlušují Robespierra svým zvonkem, kdykoli se Robespierre pokouší promluvit jinde než na řečništi. Píše se rovněž o Tallienovi a Billaud-Varrenovi, z nichž první z nich na témž jednání první označuje veřejně Robespierra za diktátora a tyrana, a druhý požaduje, aby se v Konventu zase mohla mluvit pravda a současně i zatčení Robespierra.

Píše se o bouřlivém jednání a následném zatčení „triumvirátu“ Robespierra, Saint-Justa a Couthona. Zřídkakdy je opomenuta zmínka o dojemném prohlášení Lebase a mladšího bratra Robespierra, Augustina, že s nimi chtějí sdílet stejný osud, a o jejich dobrovolném připojení k zatčeným. Píše se o zákonitosti vývoje revoluce, o konci teroru a popravě všech jmenovaných a řady dalších, která se koná hned druhý den na stejném místě na Náměstí revoluce a stejnou guillotinou (nazývanou národní břitvou či též Madamme Guillotinovou), pod kterou přišli před nimi o život král Ludvík XVI, královna Marie Antoinetta, Hébert, Danton, Desmoulins a tisíce bezejmenných.

Tak se vše skutečně stalo, nicméně – jak uvidíme – neproběhlo vše ani zdaleka tak hladce jak se dnes může zdát. Mohly se ale události odvíjet podle nějaké železné logiky vývoje revoluce, když místo Robespierra a jeho věrných mohl s n a d n o stát na stejném místě a ve stejném čase úplně někdo jiný ?

O jednom člověku se při této příležitosti nepíše, nebo když píše, tak zřídkakdy, velmi málo a okrajově. A přece v rukou tohoto téměř bezejmenného třiatřicetiletého muže leží toho dne, 9. thermidoru, nějaký čas osud všech výše jmenovaných i všech nejmenovaných protagonistů Thermidoru, hlavních, vedlejších herců i diváků, osud revoluce, budoucí vývoj Francie a celé Evropy.

Kdo byl François Henriot ?

Všechny dostupné prameny mají o něm vzácně jednotné mínění. Jednoznačně negativní. Lze je označit za téměř nenávistné. Není už dnes vůbec důležité, jaký skutečně byl. Jak ovšem známo, emoce jen ztěží napomáhají objektivitě.

Dovídáme se - jak již tušíme - že to není druhý Voltaire či Rousseau, ani jejich nadšený obdivovatel, že není aristokratem ducha, ani vizionářem, ani nějakým vzdělaným gentlemanem. Než ho revoluce vynese na odpovědné, významné místo, dává o sobě vědět po svém. V rodině advokáta, kde se jako mladý muž živí jako domácí, si přilepšuje drobnými krádežemi. Pochopitelně se ho rychle zbaví. Zkouší to jako daňový výběrčí, ale ani tam se mu nedaří zcela přesně rozlišovat mezi tím, co mu nepatří a co mu patří. Jinými slovy opět krade. Dostane tudíž možnost si vlastníma rukama osahávat zevnitř železné mříže ve vězení Biçetre. Posléze se stává informátorem policie. Teprve revoluce ale dokáže zcela jasně rozeznat jeho nevyužitý talent a dosud skryté schopnosti. Stává se okamžitě vůdcem oddílu sansculottů. Později velícím důstojníkem revolučního praporu Jardin de Plantes a vedle Marata, Héberta, Chaumetta, Fourniera i pilířem jakobínského klubu.

Píše se o něm, že je bezohledný a brutální, že je náruživý piják. Někteří ho podezírají i z aktivní účasti na tzv. zářijových masakrech v pařížských věznicích v roce 1792. V červenci 1793 je ve sporných volbách zvolen nejvyšším velitelem pařížské Národní gardy, která v tu dobu čítá cca 110 tisíc duší. Brzy nato ho ministr války jmenuje generálem, v září téhož roku se Henriot stává generálmajorem. Jeden ze zvláště nepřívětivých pramenů ho charakterizuje jako zkompromitovaného, omezeného, hrubého, snadno ovladatelného člověka, člověka s tváří permanentně zkřivenou nervovými tiky, člověka bez jakýchkoli zábran a využitelného pro jakoukoliv špinavou práci; jako naparujícího se, hulákajícího, přehlídkového generála bez nejmenší přirozené autority a respektu u profesionálních vojáků, a bez jakékoli naděje na vlastní samostatný a nezávislý úsudek.

Svou moc upevňuje starým osvědčeným klasickým způsobem, obklopuje se svými lidmi a do sboru placených špehů dosazuje své známé, kteří svého postavení přirozeně využívají k plnění svých nedočkavých a bezedných kapes.

Výnosem Konventu z 9. thermidoru je současně vydán zatykač i na jednoho z nejoddanějších Robespierrových stoupenců v nepřítomnosti. Kdože je tím mužem ? Ano, je to velitel Národní gardy, generál Henriot. Kdo by teď neočekával, že po vyslechnutí zlé zprávy povolá generál okamžitě na svou obranu tisíce vojáků pařížské gardy ? Pravděpodobně nikdo. Nic takového se však nestane. Henriot něco takového prostě udělat nemůže. Proč ? Sedí totiž již nějaký čas v budově Konventu s pouty na rukou a je sklíčen velice chmurnými vyhlídkami blízké budoucnosti. Jak se tam dostal ? Podle jedné verze sebere, jakmile se dovídá o zatčení Robespierra, hned několik vojáků, kteří jsou bezprostředně kolem a, s mávající šavlí v ruce nad hlavou, tryskem pádí Robespierra osvobodit. Ví totiž, že v budově Konventu je jen velmi málo ozbrojených vojáků. Dojde tam k menšímu střetu a jeho strana - prohrává. Je odzbrojen, spoután a zavřen.

Podle jiné verze je vojáky Konventu šťastnou náhodou zatčen, když s pistolí v ruce divoce projíždí městem a vyzývá vojsko a obyvatelstvo k revoltě proti Konventu. Odehrává se tak krátce potom, co byl již Robespierre a jeho druzi naloženi do drožky a odesláni s ozbrojenou eskortou do Luxembourgského vězení a jiných věznic. Je vše definitivně prohrané ? Zdaleka ne.

Robespierre má mocné spojence. Nejmocnější sedí na teď nepřetržitě zasedající pařížské radnici (Hotel de Ville) a v jakobínském klubu. Jakmile se radnice kolem půl páté doví o událostech v Konventu, starosta Paříže Fleuriot-Lescot vydává jménem radnice neprodleně vlastní výnos, vzdoroprohlášení v němž uvádí seznam lidí, kteří mají být okamžitě zatčeni, neboť tito lidé „vykonávají na Konvent nezákonný nátlak a dovolují si víc než si dovolil král Ludvík XVI, dovolují si dát zatýkat naše nejlepší občany“. Na tomto seznamu jsou pro zajímavost uvedena jména jako Bourdon de l'Oise, Collot d’Herbois, Tallien, Fréron, Vadier a jiní. Prohlášení obsahuje rovněž rozkaz uzavřít městské brány a rozkaz všem pařížským věznicím nepřijímat žádné vězně. Současně radnice odesílá k věznicím své úředníky.

Výnosy stíhají kontravýnosy, prohlášení stíhají kontraprohlášení, rozkazy stíhají kontrarozkazy. Je ovšem dobře známo, že pokud se tyto nedostanou včas a do správných rukou, pokud se o nich nedoví masa obyvatelstva, samy o sobě neznamenají nic víc než popsané papíry. Úspěch jakéhokoli nařízení či akce nespočívá jen na bezchybném fungování a naprostém respektování hierarchické struktury, ale ve stejné míře i na dokonalé informovanosti a koordinaci akcí všech účastníků. Splnění tohoto nezbytného požadavku je podmíněno možnostmi rychlé a spolehlivé komunikace.

Nacházíme se však na konci osmnáctého století. Lidé ještě neznají ani telegraf, ani telefon, ani film, ani rozhlas, ani televizi. Informace se šíří jen kontaktně od úst k uším, nejmasověji tiskem a distribucí novin, a rychleji než koňskou rychlostí (kromě němých zvukových a světelných signálů) se, stejně jako před tisíci lety, nešíří žádná informace, ani ústní, ani písemná. Rovněž spolehlivost autentičnosti nařízení i poslů zpráv není nepochybná. Z dvaceti miliónů francouzů nikdo nikdy neviděl nějakého poslance či představitele v televizi, ve filmu nebo na obrázku. Nikdo, kromě zanedbatelného množství, neviděl jejich podpis, nikdo, kromě zanedbatelného množství, neslyšel jejich hlas. Trochu známí veřejnosti jsou jen Robespierre, z několika lidových slavností, a vojenští velitelé z vojenských přehlídek. Navíc dochází v čele státu, tj. ve Výboru pro obecné blaho a Výboru pro veřejnou bezpečnost často ke změnám. Tento den stíhají významné události a významná nařízení jedno druhé.

Které straně se podaří postupovat v daných podmínkách účinněji ? Kdo by polemizoval s názorem, že za okolností nefungující či hroutící se organizace na obou stranách, vystupuje ve střetu prudce a rozhodujícím způsobem do popředí význam jedince se schopnostmi rychlého, nezávislého, iniciativního, třeba i riskantního, ale energického rozhodování a improvizace, jedince s intuicí a odvahou ? Přičemž asi málo záleží na tom, na čí straně je právo a zákon.

Lidé v Paříži vědí, že se děje něco závažného. Ve vzduchu je cítit napětí, panuje ohromné dusno, způsobené nejen červencovým žárem. Město připomíná zdivočelý úl. Vypuká totální, zcela nepředstavitelný chaos, v celém městě burácí poplašné sirény, hřmí bubny. Vyslanci a emisaři Konventu i radnice volají lidi do zbraně a na pomoc, lidé i vojáci pobíhají zmateně sem i tam. Šíří se nejrůznější fámy. Kromě hlavních aktérů scény nikdo nic pořádně neví. Lidé reagují tak jako vždy předtím a jako vždy potom. Aktivní se chtějí okamžitě účastnit, snaživí spěchají na pomoc, aniž většinou vědí čemu a proč, opatrní zůstávají doma. Ani vychytralí se nehodlají do něčeho vměšovat, doma však nezůstávají; fanatičtí již nedočkavě čekají na ryk polnice doprovázený ohnivým slovem o nadpozemsky nádherném ideálu, k jehož uskutečnění bude ovšem opět nevyhnutelně třeba ihned připravit o život řadu konkrétních lidí. A ostatní, kteří se spontánně hned přidávají (- nikoli až po „oznámení výsledků“) k tomu, co dělá většina.

Kolem šesté hodiny večer, po odeslání Robespierra do vězení a zatčení Henriota, Konvent přeruší své zasedání a poslanci se spokojeně odeberou něco pojíst. I jejich nervy mají právo na odpočinek. Kolem sedmé, po obnovení jednání zaslechnou v předsíni Konventu nějaký hluk. V čele ozbrojené setniny vstupuje do Konventu místopředseda revolučního tribunálu Jean Baptiste Coffinhal. Mimochodem muž, který před dvěma měsíci poslal pod guilotinu slavného chemika Lavoisiera, a když chemik požaduje ještě krátký čas k dokončení experimentů, odpovídá mu větou, kterou si historie pamatuje: “Republika žádné vědce nepotřebuje“. Nepřichází se svým oddílem ale zajišťovat bezpečnost Konventu.

Dvě stovky dělostřelců, kteří ho doprovázejí, rozmisťují svá nabitá děla kolem Konventu, s hlavněmi namířenými na jeho budovu. Coffinhal zcela bez odporu odzbrojuje stráže Konventu a osvobozuje Henriota. Poslanci v Konventu se rovněž dovídají, že Robespierre a jeho přátelé nebyli prakticky vůbec uvězněni (ve věznicích je odmítali přijmout) a po intervenci lidí z radnice se po zběsilé jízdě dostali přímo do centra odporu, na pařížskou radnici. Karta se obrací. Robespierrova strana triumfuje. Bledý president Konventu teď pateticky vyzývá shromážděné zástupce: “Občané, v hodině naší smrti zůstaňme na svých místech !“ Z celé sněmovny se pak nato unisono ozývá : “Ano, zemřeme tu společně !“. Nakonec ještě učiní slavnostně zoufalé gesto, postaví Robespierra a jeho stoupence „Hors la Loi“ - mimo zákon.

Zůstane již provždy tajemstvím a záhadou, jak ještě jednou mohlo později dojít k obratu a tak ke zkáze Robespierrovy strany. Nejasnost pramení zřejmě i z toho důvodu, že pozdější vítězové nemají zájem tyto své slabé hodiny 9. thermidoru nějak zvlášť podrobně zveřejňovat a popisovat. Henriot s Coffinhalem ale mají teď v ruce všechny trumfy a oba dobře vědí, že nejde o nějakou interesantní, zábavnou hru, ale o hlavu. Nesmí přece dovolit svým protivníkům převzít jakoukoli iniciativu, nesmí dát Konventu ani čas, ani nejmenší příležitost k nějaké protiakci. „Proč sněmovnu bez milosti nerozeženou jak to udělal sto padesát let před nimi Cromwell v Anglii ?“ táže se Thomas Carlyle ve své studii o Francouzské revoluci. Historie, a hlavně většina současníků k nim přece bude více než velkorysá, bude devótní, totiž přesně taková jako vždy byla, je a vždy bude ke všem silným vítězům. A pak, jak známo z historie, nelze snad dodatečně prakticky cokoli legalizovat ?

Nelze se ubránit dojmu, že výše zmíněná charakteristika Françoise Henriota je sepsána až příliš jednostranně, sepsána pozdějšími vítězi konfliktu a jeho nepřáteli. Charakteristika, která jakoby vycházela jen z průběhu událostí několika posledních hodin 9. thermidoru a konečného výsledku konfrontace. Pokud se charakter člověka nejzřetelněji projevuje jen v kritických, nečekaných a neopakovatelných chvílích, jak potom ale spolehlivě charakterizovat třeba samotného velkého Napoleona Bonaparta, který je o pět let později, během svého puče (18. brumairu), vším jiným, než rozhodným, odvážným a energickým člověkem ? Je Henriot opravdu tak omezený, když jeho hvězda nezhasne jako prskavka hned krátce po vypuknutí revoluce, ale pět let stále a bez přerušení stoupá výš a výš, když se mu daří držet se ve své klíčové funkci, zatímco jeho blízcí přátelé Hébert, Chaumette, Danton v té bouřlivé době nepřetržitých změn ztrácejí postupně nejen své postavení, ale i život ?

Dle jedněch pramenů je Henriot v rozhodujících chvílích opilý. Je to možné. Jak ještě spolehlivěji a bezpečněji ho mohli jeho věznitelé v Konventu definitivně vyřadit ze hry ? Ví přece, že ho velmi brzy nečeká nic jiného než guilotina. Kdo by ale na jeho místě v takové chvíli nabídnutý alkohol odmítl ? Pravděpodobně nikdo. Mohl sáhnout po alkoholu hned po svém osvobození. Vždyť se v tu chvíli narodil podruhé. Kdo by ale na jeho místě v takové chvíli nabídnutý alkohol odmítl ? Pravděpodobně nikdo. Ať tak či onak, byl-li opilý, pak ovšem určitě nemohl být věrohodný a nemohl vydávat nějaké rozkazy, aniž by se nezesměšnil. Musí být ale proto určitě notorickým pijákem ? Tak ovšem nejen jeho vlastní osud, ale i běh dějin mohla skutečně, a víc než cokoliv jiného, predeterminovat - láhev brandy.

Snad se Henriot opravdu neodvažuje sám z vlastní iniciativy začít pálit na budovu Konventu. Vzpomeneme-li na počínání Napoleona v podobné situaci, můžeme si být jistí, že Henriot skutečně naprosto postrádá jakoukoliv schopnost rychlého a samostatného rozhodování ? Opravdu se potřebuje s někým poradit či dostat souhlas ? V této souvislosti je nesmírně zajímavé, že tato situace pro něj není nová. Již jednou držel svými děly Konvent v šachu a demonstrativně i vystřelil. Bylo to před více než rokem, když Jakobíni požadovali odchod Girondistů ze sněmovny a vypomáhali si přitom takto nevybíravě. Ví dobře, jak je taková „argumentace“ účinná a všem jasně a rychle srozumitelná.

Tenkrát ovšem stál po jeho boku Danton, který jeho jednání řídil. Chybí mu dnes opravdu tak nepostradatelně někdo, kdo by za něj rozhodl ? Uvážíme-li, že mu stále a bez ustání běží o vlastní krk, a že nemá co ztratit, zdá se tato alternativa absence rozhodnosti a odvahy dost nepřesvědčivá. Nepravděpodobná se ovšem jeví i alternativa odmítnutí poslušnosti jemu podřízených dělostřelců, to jest neuposlechnutí jím vydaného rozkazu ke střelbě. Ať už byla nálada mezi dělostřelci jakákoliv a atmosféra ve městě jakkoli neurčitá, ve vojsku znamená odmítnutí rozkazu za těchto podmínek okamžitou smrt.

Když pak posléze spěchá na radnici, neví tedy co dělá (je opilý ?), nebo se jde poradit (je nerozhodný, nesamostatný ?), nebo už prchá, nebo se odehrává, v jisté modifikaci, scéna ze Shakespearova Julia Caesara ? Sněmovna se zajíká strachy, Henriot je si jist, že má vše pevně ve svých rukou a vše plně pod kontrolou. Je přesvědčen, že ze strany sněmovny již nehrozí žádné nebezpečí. Ponechává tedy své vojáky na svém místě a odchází na radnici, stejně neuvěřitelně naivně a bezelstně jako odchází od Kapitolu Brutus, který po svém projevu po zavraždění Caesara slyší v uších opojné nadšení a frenetické, oslavné výkřiky: „Ať žije Brutus ! Doprovoďme ho s jásotem !“.

Vůbec se ovšem současně nesnaží zabránit následnému projevu Marka Antonia, po jehož vystoupení totéž shromáždění vzápětí a se stejným nadšením volá: „Zrádci to jsou ! Zapalme Brutův dům !“. A nemůže být Henriotovo jednání později snad také částečně ovlivněno nepochopitelnou – opět, a v dějinách se tolikrát opakující ! – nerozhodností, dnes momentální nerozhodností a apatií samotného Robespierra ?

Buď jak buď, skutečností zůstává, že titíž dělostřelci, kteří Henriota osvobodili a kteří obléhali Konvent, nakonec kolem jedné hodiny ráno 10. thermidoru zaútočí na radnici. Nemusí překonávat ani ten nejmenší odpor, neboť početné davy ozbrojených občanů, které se večer na výzvy radnice na náměstí de Greve na její obranu shromáždily, se mezitím celkem v klidu rozcházejí. Od osmé hodiny do půlnoci se totiž u radnice vůbec nic viditelného neděje. Navíc se ještě kolem půlnoci strhne mohutná bouřka. Bezbranná, osamělá radnice nemá teď ani sebemenší naději na nějaký úspěch. Pro lidi uvnitř již není úniku. Karta se tedy opět, teď už definitivně, obrací.

Uvnitř radnice se dějí hrůzné věci. Muž, který mohl změnit běh dějin, je nyní svými druhy na radnici divoce osočován a obviňován z žalostného selhání, soustřeďuje se na něj vztek a hněv. Jeho osud je strašný. Jeho někdejší zachránce Coffinhal ho v nevýslovném hněvu vyhodí z okna třetího patra budovy. Polomrtvému se ještě zázrakem podaří skrýt se v blízké močůvkové jímce. Pátrající vojáci mu během hledání vypíchnou bajonetem oko. Nakonec ho vypátrají a je spolu s Robespierrem a ostatními, víc mrtvý než živý, ještě ten den večer 10. thermidoru, tedy 28. července 1794 guilotinován. Žádný soud se nekoná, všichni jsou pouze jen identifikováni, neboť byli postaveni již předtím mimo zákon. Coffinhal, jemuž jedinému se podaří z radnice zázrakem uprchnout, je o něco později rovněž objeven a bez soudu neprodleně popraven. Henriota s Coffinhalem, muže, kteří ten den prohráli, odsuzuje ale historie – domnívám se, že neprávem - k zapomnění.

25.7.2014

Zničení letu MH17 bylo strašným zločinem. Byl jsem britským velvyslancem v Moskvě v době vraždy Alexandra Litviněnka a viděl, jak Rusové s takovými katastrofami zacházejí. Tehdy, jako teď, Moskva vyrobila záplavu zavádějících "faktů". Ale tehdy, jako teď, byl skutečný příběh od začátku dost jasný. Litviněnko byl téměř jistě zavražděn na příkaz ruských zpravodajských služeb. A let MH17 byl téměř jistě sestřelen raketou vystřelenou odpadlíky na východní Ukrajině podporovanými Ruskem. I kdyby Rusové nebyli přímo zapojeni, pravděpodobně dodali raketu a výcvik potřebný k jejímu ovládání. Jsou spolupachateli zabití 298 nevinných civilistů, včetně 10 Britů, napsal Tony Brenton.

Tlak na západní vlády, aby "něco udělaly", se stal akutním. Nepochybně existují věci, které by dávaly smysl. Některé jsou nasnadě - jako posílení přítomnosti NATO v pobaltských státech. A některé neřešíme - jako otázku, zda snižování našich výdajů na obranu není třeba zvrátit. Ale pozornost se z větší části soustředila na špatném místě: Na ekonomické sankce.

Sankce jsou přitažlivé, protože jsou viditelné a trestají. Jenže nefungují. Připomínají ruský příběh o rolníkovi, který rozčílen pomalostí svého koně nebohé zvíře umlátil a tak neměl žádný dopravní prostředek, jakkoliv pomalý. Západ po 2. světové válce uvalil na Rusko/SSSR sankce šestkrát. Nikdy nefungovaly. Chaotický bojkot moskevské olympiády v roce 1980 - uvalený jako součást řady sankcí po invazi do Afghánistánu - by měl opravdu vést k zamyšlení všechny ty, kteří nyní prosazují bojkot světového šampionátu v roce 2018 v Rusku. Byli to afghánští bojovníci, ne tlak Západu, co nakonec vedlo k odchodu vojáků Moskvy.

V zemích tak urážlivých jako Rusko sankce prostě podporují síly, které jsou k Západu nejvíce nepřátelské. Stalo se dokonce známkou patriotické pýchy mezi vysoce postavenými Rusy být na seznamu sankcionovaných osob. Každé nové kolo sankcí posiluje Putinovo postavení u veřejnosti jakožto šampióna proti dravému Západu. Sankce také posilují významnou část elitních Rusů, která tvrdí, že závislost na ekonomických vazbách se Západem je nebezpečná.

Přejí si mnohem samostatnější a státem ovlivňovaný přístup k rozvoji - aby zavřeli dveře západnímu vlivu a idejím, které byly ve smutné nedávné historii Ruska nejnadějnějším výdobytkem. Vzhledem k tomu není překvapením, že dokonce klíčoví političtí oponenti Putinova režimu, zejména Michail Chodorkovskij, odsoudili sankce coby kontraproduktivní.

Mezitím byl skutečný dopad sankcí zanedbatelný. Ano, jsou tu určité ekonomické škody, a dost možná mohou být další. Ale pro režim postavený na zpravodajských službách podbízející se obyvatelstvu, které prahne po oživení národní velikosti, je to cena, kterou má smysl zaplatit. A ruské peníze mohou najít alternativy ke společnostem a centrům spotřeby na Západě. A co je neuvěřitelné, EU blokuje finanční asistenci malým soukromým ruským společnostem - které mají klíčový význam pro vznik civilizovaného postputinovského Ruska.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

25.7.2014

Hromadná smrt cestujících z letadla, které dopadlo při letu z Holandska do Malajsie na znepřátelenou Ukrajinu, je tragická, ať jsou příčiny katastrofy jakékoliv. Proto vás všechny, neboť převažují názory, že k pádu došlo díky sestřelení, vyzývám, aby jste v zájmu smysluplného uctění všech zbytečně zesnulých, udělali maximum, aby tragickým následkem této katastrofy nebyla jakkoliv rozsáhlá válka, která by sebou přinesla další oběti, píše František Štván.

Jsem přesvědčený, že tím v prvé řadě splníte přání zesnulých, neboť by rozhodně nechtěli, aby jejich blízcí a všichni lidé, kteří jejich tragického skonu litují, museli také, v zájmu bezohledných, a bohužel o to víc vlivných globálních společenských menšin, umírat. Nedávejte prosím prostor volání: "oko za oko, zub za zub" a neověřeným spekulacím majícím sílu jiskry, díky níž může vzplanout nezvládnutelný požár.

Naopak takové chování, poučeni tragickou historií lidstva, odsuzujte a každého kdo by takto rozséval nenávist mezi národy, vahou svých mandátů či myšlenek umlčte. Důrazně proto opakuji.

Tito mrtví lidé si především zaslouží, aby jejich zbytečná smrt nebyla příčinou zbytečné války. Jsem přesvědčený, že jenom mírem mohou slušní lidé na celém světě vyjádřit čest jejich památce.

25.7.2014

Mezi školní mládeží se v posledních letech smutně rozmáhá zcela nová forma postoje ke světu, jež je zvláštní směsí hned tří typů nihilismu.

Projevuje se to například následovně: v posledních dnech školního roku se už na většině středních škol po uzavření známek klasicky neučí, a tak se žáci místo výuky mají přihlásit na některou z řady ještě nedávno docela atraktivních mimoškolních akcí. Jenomže ať jim nabídnete v dobré víře cokoli (výlety, volejbal, cyklistiku, exkurze, filmový klub nebo kurz tvůrčího psaní), nakonec se ukáže, že jich v některých třídách až dvě třetiny pod různými záminkami stejně zůstanou doma, protože jejich ideálem je nedělat vůbec nic.

Onen trojí nihilismus je pak ukryt v tom, že za prvé a priori nevěří, že akce by mohla mít smysl, za druhé v tom, že i když první den programu i přijdou a zdají se být spokojení, už druhý den podlehnou pokušení předstírat nevolnost, protože nedělat nic je pro ně pořád ještě sladší nežli aktivita, a za třetí jsou nihilisty v onom podvodu se lživou omluvenkou, neboť fakt, že zklamou učitele, který akci nachystal, pro ně taky není ničím, za co by se styděli.

V nic nevěří, nic nechtějí dělat a za nic se nestydí. Tolik nihilismu najednou a u tolika mladých nemůže být jen tak odbyto tím, že jsou to líné „ludry“ rozmazlené dobou, v níž nemusí ani vylézt z postele a čas doma snadno ubijí s pomocí smartphonu.

Že se jim „nic nechce“, a aby „nic nemuseli“, tak klidně podvádí, má jistě více příčin, jichž si ani sami nejsou plně vědomi, a je to tedy naše povinnost zkusit jim pootevřít jim oči, aby uznali, že si sami škodí a „nic nedělat“ není chytrá výhra, nýbrž hloupá cesta do „pekel“.

Dříve bylo pokušení válet se doma o dost menší, protože doma byla nuda, a kdo nemohl ven, byl domácí „vězeň“, jenž těm venku smutně záviděl.

Od nástupu počítačů, „mnohakanálové“ televize a chytrých telefonů se však komfort domácího „vězení“ zvýšil natolik, že se z trestné cely stalo lákavým úkrytem před vnější námahou, a mladí nám rychle mutují v líné „jeskynní medvědy“, které je potřeba vyhánět ven.

Někteří rodiče jsou ještě důslední a ze školní akce by dítě nikdy neomluvili, i když účast stojí peníze, ale řada jich synovi či dceři tu podvodnou omluvenku napíše, protože když se jim nechce, tak je nutit nebudou a oni sami aspoň něco ušetří.

To „baví – nebaví“, „chce se – nechce se“, „chutná – nechutná“ jsou však dětinská schémata myšlení a každý dospělý, který má na mladé nějaký vliv, by jim měl opakovaně vysvětlovat, že takovým nezralým alibismem se už ohánět nesmějí, protože dětmi věčně zůstat nemohou.

Tím správným způsobem myšlením inteligentního člověka by přece měla být otázka, co je pro něj či pro druhé dobré, a to „nebaví“, „nechce se“, „nechutná“ by u všeho, co jemu či společnosti prospěje, měl být schopen překonat.

Ideální by bylo, kdybychom šli mladým sami rovnou příkladem a pili čistou vodu, byť nám příliš nechutná, protože je zdravější než kola nebo pivo, kdybychom jim ukazovali, že jsme s to jít i večer po práci třeba kondičně běhat, i když je venku zima, a tak se nám ven nechce pochopitelně, a kdyby na nás viděli, že co nás nebaví, stejně uděláme poctivě, protože je to správná věc.

Když však většina mladých takové vzory ve svých nejbližších nemá a naše školství sice produkuje mnohasetstránkové školní vzdělávací programy, ale praktická motivační filozofie srozumitelná žákům mu chybí, pak nám z teenagerů ty nihilistické „jeskynní medvědy“ bez výchovných „protisnah“ nadělá reklamní vymývání mozků, že vše by mělo „bavit“, „chutnat“ a člověku „se chtít“, protože nutit se sebekázní není svoboda.

Mladí totiž na takovou reklamní manipulaci rádi slyší i proto, že mozek teenagerů podle odborníků ještě není plně vyvinut a oblast, která nám lidem přináší pocit okamžitého uspokojení (anglicky „reward center“), se u adolescentů bohužel vyvine rychleji než pomaleji zrající část mozku (takzvaná prefrontální kůra) zodpovědná za sebekontrolu a uvažování.

To domácí nicnedělání pak teenagery jako okamžitý požitek iracionálně láká i v důsledku této evoluční strategie, která asi původně měla vést k tomu, abychom se v mládí neuvážlivě vrhali hlavně za rychlými požitky sexuálními a při nich zplodili děti dříve, než se v mozku zapojí i centrum sebekázně, neboť pak už bychom třeba příliš váhali.

Nezralé plození dětí u teenagerů téměř eliminovala moderní antikoncepce, ale pilulku proti touze po „sladkém nicnedělání“ zatím pro mladé nikdo nevyrobil, a tak nám opravdu nezbude nic jiného, než abychom se snažili popohnat vývoj jejich sebekontroly a dospělé racionality tradiční zodpovědnou výchovou.

Dnes se totiž razí trend nechat všechna důležitá rozhodnutí na teenagerech samotných s tím, že je to jejich život, jenomže pokud objektivně nejsou schopni sebekontroly a zralého úsudku, protože ještě nemají plně vyvinutou příslušnou část mozku, dospělí se nesmějí vzdát své zodpovědnosti za to, že právě oni musejí svou důsledností tu nedovyvinutost prefrontálního kortexu mládeže vykompenzovat.

25.7.2014

Kampaň i výsledky jarních voleb do Evropského parlamentu spolu s krvavým konfliktem na Ukrajině nutí k zamyšlení, zda jsou současná podoba a fungování Evropské unie i přes určitá zlepšení v rámci Lisabonské smlouvy životaschopné a trvale udržitelné. Navzdory vykazovaným úspěchům v procesu integrace posilují nacionalistické a euroskeptické formace a to ještě nechci ani pomyslet, jaký by byl výsledek při větší účasti voličů.

Euforii z přistoupení vystřídala skepse, která má – nestyďme si to přiznat – jisté oprávnění. Nezasáhla přitom jen Českou republiku, ale i země „tvrdého jádra“ - zakládající šestky, nejvýrazněji ve Francii, ale i v tradičně eurofilním Německu získala jeden mandát euroskeptická formace. V článku se pokusím upozornit na některé možné klíčové příčiny rozčarování ze současného fungování Unie, nepopírám však, že EU vykonala i mnoho dobrého a rozhodně nejsem stoupencem jejího rozpuštění. Smyslem stati je vyvolat diskusi o fundamentálních problémech Evropy, před nimiž nelze jen strkat hlavu do písku či vše paušálně negovat.

1) EU opakovaně selhává ve svém mírovém poslání

Předchůdci EU – Evropské společenství uhlí a oceli, Evropské hospodářské společenství – vznikly mimo jiné i proto, že po trpkých zkušenostech z poslední světové války evropští státníci hledali nástroje k udržení trvalého míru a jedním z nich byla i úzká poválečná hospodářská spolupráce. V tomto směru se EHS i posléze EU zprvu dařilo, Evropě se války až na menší konflikty (například kyperská krize) vyhýbaly. Je však třeba zdůraznit, že na tom měla zásluhu i vojenskostrategická parita NATO a Varšavské smlouvy.

Po roce 1989 se však situace dramaticky změnila. Varšavská smlouva byla rozpuštěna a NATO nemělo koncepci pro řešení nacionálních konfliktů, které se rozhořely po celé východní Evropě. Někde se je dařilo řešit mírovými prostředky (Československo, Pobaltí), jinde byly rozpoutány krvavé konflikty (Balkán, Čečensko). V té době se v Unii projevily rozdílné, historickými vazbami často motivované zájmy klíčových evropských zemí, především Německa, Francie a Itálie. Vliv mělo i tehdejší obecně sdílené přesvědčení, že nastal zlatý věk liberální demokracie a její vítězný pochod celým světem. V tomto procesu měla Evropa sehrát roli „nosiče vody“ pro nejsilnější světovou mocnost – USA. A ta setrvačně pokračovala ve studené válce s Ruskem, zprvu maskované projevovanými sympatiemi pro Gorbačova a Jelcina a spojenectvím při invazi do Iráku.

Evropské státy nejenže neudělaly nic pro uklidnění situace zejména na Balkáně, ale dodávaly zbraně bojujícím stranám a popichovaly je proti sobě. Vojáci s modrými přilbami neměli žádnou motivaci nastolovat mír a stávali se svojí nečinností faktickými spolupachateli masakrů ve Srebrenici i jinde. Většina evropských mocností pod vlivem Německa nepokrytě stranila národům, které byly již v minulosti jeho spojenci (Chorvaté, Slovinci) ve snaze oslabit Srbsko a paralyzovat jeho snahu o uhájení celistvosti Jugoslávie.

Vrcholem neschopnosti EU přispět k míru na evropském kontinentu a její amatérské, nátlakem USA ovlivňované zahraniční politiky je vztah k současné občanské válce na Ukrajině. Ve snaze za každou cenu dojednat asociační dohodu s Ukrajinou, na které měly geopolitický zájem především Spojené státy, ignorovali evropští předáci bezpečnostní zájmy Ruska a v hospodářské oblasti vnucovali Ukrajincům podmínky, které byly v přímém rozporu se stávající ekonomickou realitou. Jejich veřejně ovšem nedeklarovaným cílem bylo vytvořit podmínky pro hospodářské ovládnutí země evropskými koncerny a vojenské Spojenými státy, včetně vystřídání Rusů v provozování sevastopolské námořní základny. Výměnou za to nabídli Ukrajincům časově neurčený příslib volného cestování za prací, k čemuž se bídou sužovaní obyvatelé země upínali jako ke spáse a byli ochotni pro tuto perspektivu riskovat i životy. O nějaké „evropské hodnoty“ zde nejde ovšem ani náhodou a slzy dojetí, kterými Barroso a spol. doprovázejí tirády směrem k ukrajinským nacionalistům, jsou projevem čirého pokrytectví.

Jakkoli můžeme vznést pochybnosti ohledně průběhu referenda na Krymu, je nepochybné, že vyjádřilo vůli většiny tamního obyvatelstva rozvázat svazek s Ukrajinou a připojit se k Ruské federaci. Jak by dopadlo, kdyby nová ukrajinská politická reprezentace, v jejímž okolí se to poradci a politiky z EU jen hemžilo, vyhlásila přeměnu na federativní stát, lze jen spekulovat. Nepochybuji však o tom, že by podpora odtržení nebyla tak silná. V Kosovu ostatně žádné referendum neproběhlo, lze však i zde dovozovat většinovou podporu obyvatelstva vyhlášení samostatnosti, ať si Srbové říkají cokoli. Nechápu proto, jak mohou i levicoví politici vyhlašovat takovou hloupost, že Putin musí vrátit Krym Ukrajině. To je slovník ze středověku, kdy se panovník považoval za suverénního a jediného vlastníka teritoria a mohl si s ním dělat, co chtěl. Cožpak je on majitelem Krymu? A není jím ani Ukrajina, jsou to lidé, kteří tam žijí, a ti se většinově rozhodli. Žádné povstání proti „okupantům“ se tam nekoná. A EU by to měla akceptovat, tak jako se tak stalo v případě Kosova. Pokud chce na Rusko tlačit v tomto případě, pak by především měla dohlédnout na to, aby byly náležitě vypořádány všechny majetkoprávní vztahy a nároky. Současně by měla vypracovat závazná pravidla pro příští podobné případy, které v budoucnu s velkou pravděpodobností nastanou (Skotsko, Katalánsko atd.).

Ještě ani přesně nevíme, kdo a zda vůbec sestřelil malajsijské letadlo nad oblastí kontrolovanou převážně (ale nikoli zcela) povstalci, a už se snášejí na Rusko hrozby dalších tvrdých sankcí, protože pro západní politiky, uvízlé pevně ve stereotypech myšlení z dob studené války, byl viník předem jasný. Evropští politici si snaží na Rusku zvýšit sebevědomí, nabourané pocitem vojenské závislosti na USA a neúspěchy v hospodářské soutěži s Čínou. Domnívají se, že když budou sankcemi prosazovat chybnou expanzivní politiku diktovanou Washingtonem, budou se moci cítit jako velmoc. Nelze také vyloučit, že spolu s vzorci přístupů studené války se navrátil i obyčejný strach z ruského „medvěda“. V době, kdy si připomínáme sté výročí první světové války, pozorujeme, jak se podobně jako v létě 1914 postupně přitvrzuje válečnická rétorika, začíná se objevovat stále častěji černobílé vidění „my jsme dobro, oni jsou zlo“, už se vyskytly i odsudky „páté kolony“ nepřítele. Vypadá to, jakoby i jinak racionální politici ztráceli kontrolu nejen nad vývojem, ale i sami nad sebou. Evropská unie spadla do jámy, kterou kopala jinému, je spoluodpovědná za eskalaci násilí, i když si to ještě odmítá připustit. Dvojaký postoj a nestejný metr způsobují jen další propad sympatií občanů, a pokud se nezmění po výměně komisařů evropská zahraniční politika, dopadnou příští volby do Evropského parlamentu pro liberálně demokratický mainstream katastrofou.

2) Evropské regionální programy přinášejí pokrok, ale vykoupený vyšší nezaměstnaností a nárůstem sociálních rozdílů

Evropské dotační rozvojové programy jsou představovány jako výkladní skříň Unie a hodnotící zprávy hrdě poukazují na počty vytvořených pracovních míst, růst HDP, zvyšování hospodářské výkonnosti zaostalých regionů a další úspěchy. Jedná se skutečně o unikátní, sofistikované a propracované programy s podrobnými pravidly a inovativními analytickými nástroji. Jejich slabinou je však přílišný respekt k neoliberálnímu pojetí volného trhu a konkurence. Daleko více než přínos pro daný region se zkoumá, zda projekty „nenaruší volnou soutěž“. Žadatelé o nicotnou podporu několika desítek až set tisíc EUR musejí dokazovat, že jejich záměry nepřivodí změnu na trhu, jinými slovy nenaruší dosavadní monopolní postavení nadnárodních koncernů a firem z hospodářsky silných států Unie. Navíc právě ony bývají většinovými dodavateli investic a často i stavebních prací pro schválené projekty. Peníze pro rozvoj regionů se tudíž stěhují do kapes podnikatelů, manažerů a dělníků z vyspělejších částí Unie a tam se z nich také platí daně (pokud to není rovnou v nějakém daňovém ráji). Při vykazování tvorby pracovních míst se také nezkoumá, kolik jich v důsledku negativního multiplikačního efektu ubylo (například likvidací konkurence). Výsledkem rozsáhlých regionálních programů není tudíž snížení rozdílu mezi vyspělými a chudšími regiony EU, ale jejich zachování či v horším případě zvětšení, i když na vyšším stupni hospodářského rozvoje.

Negativním dopadem rozvojových programů v režii EU je i vytváření různých „bublin“ (například v oblasti stavebnictví či služeb) a tlak na jednostranný rozvoj méně vyspělých oblastí i celých států, podobně jako tomu bylo v období kolonialismu a neokolonialismu. Typickým příkladem je rozvoj cestovního ruchu ve středomořských státech, který na jedné straně přinesl rozmach hotelových a komplementárních služeb, obchodu, dopravy atd., ale na druhé straně přispěl k zanedbání některých tradičních odvětví výroby, jejich úpadku v důsledku ztráty konkurenceschopnosti a následně i k extrémní nezaměstnanosti. Část prostředků se bohužel rozkrade různými „kmotry“ či vyplýtvá na zbytečné projekty a neplatí to jen pro Českou republiku.

Tento výsledek je logický a předvídatelný. Pokud se nemá „narušit“ trh a situace po realizaci projektu nemá mít větší hmatatelný dopad v evropském měřítku, pak se nesmíme divit, že situace se odvíjí zhruba tak, jak by působila volná konkurence podle známého rčení „vlk se nažral a koza zůstala celá“. Tato skutečnost vede euroskeptické ekonomy k paušálnímu odmítnutí dotací, nicméně navzdory jejich skepticismu mají dotace svůj smysl, ale především tehdy, když se trh jejich vlivem „naruší“ směrem k odstranění jeho „selhání“ a negativních dopadů. Slepá neoliberální víra ve volný trh a „svobodnou“ konkurenci však v Bruselu i v metropolích drtivé většiny členských zemí nadále vládne, takže ani zde nelze čekat v brzké době nějaký obrat.

3) Evropská unie nefunguje jako federace, ale v oblastech svěřených kompetencí směřuje k unitárnímu státu

Přenos kompetencí z národních států na Unii se uskutečňuje na pozadí tvrdého politického zápasu mezi stoupenci hlubší integrace a euroskeptiky. Tento proces je v Bruselu vydáván jako posilování integrace, rozhodně však nejde o posun směrem k federalizaci Evropy. Namísto (kon)federace vznikl hybrid, který není ani původním společenstvím suverénních států ani federací. Hlavním cílem je neoliberálně pojatý jednotný trh, o plnohodnotném hospodářském prostoru se však zatím mluvit nedá, protože chybí harmonizace hospodářských politik a fiskální unie se týká pouze států eurozóny.

Rozdíl mezi federací a Evropskou unií je mimo jiné v tom, že federace vzniká většinou zdola tím, že se dvě či více územních jednotek dohodne o vytvoření společného státu a svěří mu část kompetencí. I když zdánlivě probíhá vývoj v EU podobně, ve skutečnosti se EU rozšiřuje především cestou shora, tj. nováčci musejí podstoupit sáhodlouhé složité předvstupní procedury, v jejichž rámci se harmonizuje legislativa a probíhá příprava na okamžik, kdy stávající členové usoudí, že uchazeči již dospěli do stádia, kdy jsou schopni přijetí. Předvstupní rozhovory jsou vedeny v duchu „ber, anebo nech být“, tj. nováčci musejí bez výhrad, pouze s minimem výjimek přijmout všechny dosavadní „výdobytky“ integračního procesu, o nichž se nesmí pochybovat a které jsou propagandisticky vyhlašovány za „nejvyšší dobro“. To, že přijetí zmíněného „dobra“ může přistupujícího také hospodářsky poškodit, se nepřipouští.

Tím hlavním „dobrem“ je již zmíněný jednotný vnitřní trh. Zde jsou kompetence téměř výhradně v rukách Evropské komise. A její mohutný byrokratický aparát, poháněný desítkami tisíc registrovaných i pololegálních lobbyistů se činí, seč může. Někdy jsou jeho nařízení a směrnice zdánlivě nesmyslné, ale ve skutečnosti se jedná o dokonale vylobovaná opatření vyhovující určitým skupinám producentů či poskytovatelů služeb. Například proslulou směrnici o zakřivení okurek si vyjednali dopravci, kteří nechtěli ztrácet čas převažováním bedýnek, ale chtěli odhadnout váhu podle jejich počtu (při stejné velikosti i tvaru je jich v bedýnce se standardním rozměrem vždy stejný počet a tedy i přibližně stejná váha obsahu). Problém je, že tyto dílčí skupinové zájmy komise přeměňuje svými směrnicemi v závazná pravidla pro celou Unii. To se ve federaci stát jen těžko může, takové drobnosti federální orgány obvykle neřeší.

Abychom byli objektivní, ne každé nařízení či směrnice jsou nesmyslné, velká část z nich má pozitivní vliv, zejména ta, která si svojí aktivitou vynutil Evropský parlament – jmenujme namátkou z poslední doby úspěšný „útok“ na relikt z doby komunikační suverenity: roaming mobilních přeshraničních hovorů. Nicméně i zde je možné nalézt rozpornost a pevný neoliberální rámec: například kvalitu potravin nezvýší čitelnější informace o svinstvech, kterými se „dopují“ výrobky, nicméně šlápnout na kuří oko obchodním řetězcům i velkovýrobcům by bylo „proti duchu svobodného trhu“. Jakkoli Lisabonská smlouva platí jen velmi krátkou dobu, už dnes je jasné, že současný model EU se blíží k limitu svých možností a k „bodu zvratu“. EU potřebuje reformu. To, že se řada čekatelů na členství rozrůstá, ještě neznamená, že vše je ideální a že se všichni třesou na „evropské hodnoty“. Ty jim ostatně nikdo nebrání adoptovat už nyní, pokud ovšem něco takového nepřipomíná spíše pověstného yettiho, o němž všichni mluví, ale nikdo jej neviděl. Pravda, mluví se o evropském sociálním modelu, ale v praxi existuje minimálně tolik jeho variant, kolik je členských, přidružených a čekatelských zemí. Spíše jde o naplnění snu evropské křesťanské pravice a sociálně demokratické levice o rozšíření modelu neoliberálního státu s jistým sociálním akcentem na celou Evropu, a to i tam, kde s ohledem na historický vývoj a tradice nemůže okamžitě fungovat (pomíjím, že plně nefunguje ani v zemích bývalé patnáctky), přináší oligarchizaci společnosti a místo deklarované „koheze“ její roztříštění na skupiny soupeřících kmotrovských klanů. Nepopírám legitimitu tohoto tzv. washingtonským konsensem vygenerovaného postoje a rovněž uznávám, že ve srovnání s obdobím 90. let minulého století znamenalo jeho přijetí pro Českou republiku nesporný pokrok, nicméně odmítám jej považovat za jedině možný způsob demokratického fungování společnosti.

Pokud si bruselské elity myslí, že na přesun tradičně hospodářsky i kulturně zaostalého státu do evropské špičky stačí pár twinningových programů, poradci na ministerstvech a sladění legislativy, šeredně se mýlí. Vývoj v Bulharsku, Rumunsku a dalších nově přistoupivších státech spíše potvrzuje, že transformace potrvá možná více než jednu generaci. V Lotyšsku i jinde v Pobaltí si vesele pochodují bývalí esesáci a EU mlčí, zatímco kdyby se tak stalo v Německu či Rakousku, bez postihu by se to neobešlo. V bigotně katolickém Polsku jsou hrubě porušována práva matek na potrat i v případě nezvratně poškozeného plodu a ani homosexuálové tam nemají na růžích ustláno, EU však mlčí, tváří se pokrytecky jakoby nic a z podobných praktik viní Rusko.

Na rozdíl od nacionalisticky orientovaných kritiků současné podoby evropské integrace však nevidím řešení v „rozvolnění“ či dokonce v jejím zániku. Naopak jsem pro přeměnu EU v plnohodnotnou federaci či konfederaci, jejímž základem však nebudou národní státy, ale tzv. regiony NUTS III (dle evropské statistické klasifikace oblasti se zhruba jedním milionem obyvatel). Tento systém by umožnil snížit počet poslanců Evropského parlamentu na zhruba 540 - 550 (volených většinovým systémem, kdy každý region představuje jeden volební obvod) a ušetřené peníze věnovat na vytvoření druhé komory složené z přímo volených zástupců národních států či skupin států. Ta by nahradila Evropskou radu se svými nekonečnými summity a složitě vyjednanými kompromisy, čímž by se výrazně snížil vliv vládních činitelů na fungování Unie a zvýšil se její demokratický potenciál.

Součástí této vize transformace EU je samozřejmě i snížení celoevropské regulace jednotného trhu při větším zapojení států a regionů. Evropský parlament by nemusel ztrácet čas zkoumáním potřebné velikosti písma na obalu zboží a obsahu informací pro spotřebitele, protože tuto činnost by zvládly hravě národní vlády či dokonce regiony. Uvolněný potenciál by mohl věnovat skutečným celoevropským ekonomickým a politickým problémům, do nichž nemá v současnosti moc co mluvit. Pro Evropskou federaci by bylo samozřejmostí mít vlastní armádu a policejní sbor, protože bezpečnostní rizika jsou jedním z hlavních hybatelů každé integrace a představují jednu z jejích nejvyšších přidaných hodnot.

Jsem realista a vím, že federalizace Evropy je hudbou budoucnosti a možná, že se jí naše generace ani nedočká. Domnívám se však, že je to jediná rozumná alternativa současnému modelu integrace, který místo jejího dalšího prohloubení může přinést pravý opak - rozpad Unie.

25.7.2014
Petice "Zhebněte, černý svině..." byla konečně odstraněna z Facebooku

Včera byla ze sociální sítě Facebook konečně odstraněna stránka petice "Zhebněte, černý svině", kterou přes řadu nahlášení správce odmítal odstranit jako rasistickou. Redakci o tom informovala jedna ze čtenářek.

Odůvodnění:

Přehodnotili jsme rozhodnutí, které jsme učinili v souvislosti s vámi nahlášeným uživatelem Petice Zhebněte, černý svině 2014. Zkontrolovali jsme stránku, kterou jste nahlásili jako obsahující nenávistný jazyk nebo symboly. Protože porušila naše Zásady komunity, odstranili jsme ji. Děkujeme za vaše hlášení. Uživateli Petice Zhebněte, černý svině 2014 dáme vědět, že jeho stránka byla odebrána, ale nikoli, kdo ji nahlásil.

25.7.2014

Příliš dlouho jsme strpěli výmluvy, že máme nízkou produktivitu práce a že proto musíme mít několikrát menší platy, než mají Rakušané, Němci a mnozí jiní evropané. Tak dlouho, až se to začalo uznávat jako zdůvodnění. Ve skutečnosti nemáme tak zaostalé provozy, ani tak špatné pracovníky, aby v průměru byla produktivita dvakrát nebo třikrát nižší a již dávno se mělo poukázat na to, že příčina nízkých platů je jinde.

Klausova měnová politika základem úpadku státu

Po roce 1989 ovládli formování naší měnové politiky lidé, kteří se vydávali za ekonomy, ale při pohledu zpět nevidíme žádnou skutečnou odbornost, jen změť příznaků nekompetence a zlých úmyslů.

Klíčovým okamžikem v roce 1990 bylo stanovení kurzu koruny, když se rozhodovalo o zavedení směnitelnosti československé koruny za dolary a marky. Valtr Komárek navrhoval stanovit směnný kurs tak, aby zhruba odpovídal paritě kupní síly. To tehdy bylo asi 5.5 Kč za marku, nebo 11 Kč za dolar. Tato čísla ovšem byla zkreslena tím, že v tu dobu ještě bylo ve srovnávacím koši hodně položek dotovaných státem, jako v předchozím období. Posilovalo to korunu při jejím uplatnění k obstarávání životních potřeb v tuzemsku. Takže realističtější by býval kurz asi o polovinu větší, 8 Kč za marku a 16 Kč za dolar. Je otázka, zda by při těchto kurzech byl příliv deviz dostatečný pro volnou směnitelnost koruny za západní měny, ale k ověření nedošlo, protože Komárkův návrh i ty zvýšené kurzy byly odmítnuty a byly zavedeny kurzy ještě více než dvakrát až třikrát horší. (Zpráva OECD udává na začátku roku 1996 poměr směnného kurzu koruny a kurzu stejné kupní síly 3.5 pro Německo, 3.3 pro Rakousko, 1.93 pro Slovinsko a dokonce i u Maďarska a Polska vysoké hodnoty v náš neprospěch.)

Národní majetek mizel bez náhrady

Nakupovat u nás cokoliv bylo pro cizinu neobyčejně výhodné a brzo jsme měli rekordně vysoké devizové zásoby (na přelomu roku 1995/96 to bylo podle Bulletinu ČNB okolo 14 miliard USD, podle ČTK až 16.5 miliard USD). Přesto nebyly směnné kurzy upraveny a pokračoval výprodej národního majetku za zlomek jeho hodnoty. Podle střízlivých odhadů to byla, zejména v souvislosti s kupónovou privatizací, sotva šestina odpovídající ceny, což umožnilo zcela zdevastovat a zrušit i významné velké závody a celá odvětví, která byla oporou našeho hospodářství a vadila zahraničním konkurentům. Pochvaly Mezinárodního měnového fondu a Světové banky pro Václava Klause potvrdily, komu jsme se vydali na pospas.

Katastrofu dovršila ochota našich „představitelů“ naletět na sebevražednou politiku úplné hospodářské otevřenosti a orientace na export a vzdání se, dříve skoro úplné, hospodářské soběstačnosti (šlo o odklon od národohodpodářské univerzality směrem k problematické specializaci). Výprodej a rozkrádání národního majetku časem pokročilo tak, že příliv deviz začal od roku 1995 slábnout. Podhodnocená koruna (viz stav popsaný v článku „Kurzy koruny a národní hospodářství“ - Mrázek, Parlamentní zpravodaj, ročník II., č. 08, duben 1996, str. 441-2) se přesto trochu zotavovala a již tehdy měla ČNB tu drzost, intervenovat za účelem jejího oslabení, údajně kvůli podpoře exportu (ČTK, březen 1996). Udělali to přesto, že v tu dobu jsme k vyvažování bilance zahraničního obchodu museli vyvážet zhruba dvakrát takové hodnoty, než jsme dováželi, a ještě to nestačilo. Byla to hrozná a přitom zbytečná cena za zanedbání orientace na vnitřní trh. Sotva to mohlo být jen hloupostí.

Platy a mzdy byly dostatečné jen při cenách zboží, energie a služeb dotovaných státem a poskytovaných bez zisku

Platy a mzdy se, v okamžiku zavedení směnitelnosti, v korunovém vyjádření moc nezměnily, ale vlivem zmíněného podhodnocení koruny měly po přepočtu na cizí měny dvou až třínásobně nižší kupní sílu, než kdyby se utratily v tuzemsku.

Postupně byla kupní síla platů a mezd, uplatňující se při krytí životních nákladů v ČR, omezována zánikem státních dotací a přeměnou státních zdrojů těchto potřeb na privátní ziskové firmy.

Nominálně mzdy a platy sice trochu rostly, ale jejich reálná hodnota na vnitřním trhu za tímto růstem zaostávala, nebo dokonce klesala.

Trvale špatná hospodářská politika udržuje ČR v postavení kolonie, ekonomiku by posílil posun ke srovnatelným mzdám

Posilování koruny je dobrá, ale zdlouhavá cesta, a navíc, ČNB škodí

Nesrovnatelnost mezd a platů v ČR a v zemích jako Rakousko a Německo vznikla, jak výše uvedeno, podhodnocením koruny. Cílem tedy mělo být její posílení, podpora příliš pomalého přirozeného zhodnocování. Přišel však podraz ze strany ČNB, která natištěním 200 miliard Kč znehodnotila českou korunu mnohem více, než při první intervenci, a pokračuje v tom. Slouží to k držení ČR v postavení kolonie, k zakonzervování staré chyby, která nás připravila o národní majetek a teď odvádí významnou část našich příjmů do zahraničí. Je to pokus udržet nás ve statutu rozvojové země, která musí konkurovat dumpingovými cenami.

Výsledky zahraničního obchodu před škodlivým zásahem ČNB ukazovaly, že v tu dobu zde byl určitý prostor pro posílení koruny a zdražení vyváženého zboží v míře pro partnery ještě přijatelné. Pokud se mělo intervenovat, tedy tak, aby koruna posílila a tento přirozený vývoj se podpořil. Vykládat důchodcům a špatně placeným zaměstnancům, že to nešlo z důvodu nebezpečnosti deflace pro bankéře, je arogantní výsměch. Deflaci způsobené velkým rozdílem směnného kurzu a kurzu stejné kupní síly se mělo čelit zvyšováním ceny práce.

Zvýšit cenu práce je v naší situaci nutná, protože jediná dost rychlá cesta

Rozdíly úrovní mezd můžeme zmenšit postupným zvyšováním běžných platů (nikoliv platů manažerů a špiček) při stagnaci směnného kurzu a ukončit tak nesmyslné soutěžení v minimalizaci mzdových nákladů s Číňany a Indy. Takový pochod by mohl být zahájen přiměřeným zvýšením minimální mzdy, to by byl dobrý startovací podnět. Prostor je tam obrovský, minimální mzda v Německu je v přepočtu 39 000 Kč a v ČR to má být 9 000 Kč. Je to usvědčující rozdíl a doklad správnosti tohoto postupu. Následovat by měly mzdy a platy ve sféře státního vlivu, a dá se předpokládat, že soukromý sektor by byl nucen se přidat. Musíme počítat s jen postupným přizpůsobováním, protože v systému otevřené ekonomiky se to nedá udělat direktivně. Jakmile se to trochu podaří, stoupne obrat vnitřního obchodu i ceny a významně i odvody daní a stát se nebude muset zadlužovat, jak by se zdálo. Díky hospodářskému oživení klesne nezaměstnanost, zvláště když to stát podpoří účelnými veřejnými investicemi. Jejich přehnané škrcení je jednou z příčin hospodářského útlumu.

Svou nesmyslnou intervencí podala ČNB důkaz, že obstarat peníze na spuštění zvyšování mezd a platů by nebyl problém. Tentokrát by ale šlo o obrácený postup, přeměnu aktiv, které ČNB údajně za natištěné koruny koupila, zpět na koruny. Ty by ale neodešly do zahraničí, ale kryly by zvýšení platů ve státní sféře, než se projeví větší výnos z daní. Rada ČNB nás ovšem svým činem také upozornila, že jsme vydáni její nekontrolovatelné zvůli a musíme přimět parlament, aby zakročil.

Vzchopme se, stojí za to začít znova a lépe

Proti výše uvedeným chybám jsme se měli bránit již dávno a je škoda, že nebyl nikdo, kdo by to prosadil aspoň hned potom, co katastrofální měnová politika již posloužila k rozkradení a likvidaci národního majetku a přiblížili jsme se k situaci Německa po prohrané válce, v jejímž důsledku Německo přišlo o svůj průmysl a většinu národního majetku. Ovšem k zásadnímu obratu mu stačilo sotva deset let cílevědomé práce relativně schopných vlád. A také podpora okolního světa, se kterou my, se Světovou bankou a MMF v zádech, počítat nemůžeme.

V našem případě je stát dlouhodobě špatně veden a je udržován v ponižujícím postavení podřadné kolonie vysávané odtékáním mnoha stovek miliard korun ročně do zahraničí bez toho, že by za ně něco přicházelo. Po zásahu ČNB odevzdáváme při každém nákupu ještě více peněz do zahraničí, než předtím.

To, že již, jako stát, nevlastníme skoro nic, můžeme změnit jen tak, že začneme od základů, jako Němci po válce, a budeme budovat vlastní hospodářství s velkou účastí státu. I po ztrátách způsobených zhoubnou privatizací to dokážeme, když se zvedne vlna nadšení a radosti z možnosti být poctiví a uplatnit to dobré, co v nás je, a když stát bude lépe veden.

Je nutná změna způsobu voleb

Tento článek je jedním z návodů, co dělat, aby se věci začaly obracet k lepšímu. Není však problém vymyslet a za širší účasti vytříbit potřebné návody, ale je problém dát dohromady takový parlament a státní správu, aby se ty myšlenky daly realizovat. Dvacet pět let marných pokusů o zvolení parlamentu a sestavení vlády tak, aby byl sledován prospěch občanů, dokazuje, že je nutné změnit způsob, jakým se volí politická reprezentace, a doplnit to také mechanizmem odvolávání politiků.

Zlepšení, které přinesly poslední volby, je nedostatečné. Důležitá témata zůstávají na sotva poloviční cestě, nebo jsou zcela nedotčena. Věřme, že koaliční strany mají dobrou vůli nést svou odpovědnost a nepochybují o kvalitě svých poslanců. V tom případě to mohou potvrdit tím, že podpoří níže popsaný nový způsob voleb.

Volba jednotlivých kandidátů ze všech kandidátek

Podle platného volebního zákona se dosud volily politické strany, to jest kandidátky, na jejichž obsah neměli voliči skoro žádný vliv. Při jejich sestavování strany obvykle dostatečně neuplatňovaly požadavek dobrých vlastností a charakteru navrženého kandidáta, přednost měla jeho poslušnost a ochota řídit se pokyny strany a nedbat slibu hájit zájmy všech občanů. Když jsou takto voličům nabídnuty kandidátky se špatným obsahem, nepomůže ani povolené kroužkování. Proto je třeba opustit volení celých kandidátek a místo toho zavést volbu jednotlivců vybraných z libovolné kandidátky.

Věcný návrh zákona, který by to umožňoval, připravilo Občanské politické hnutí SPOJENÍ 12 (www.spojeni.org) a je uveden v článku ZDE. Jeho další předností je, že respektuje Ústavou ČR požadovanou rovnost hlasů a zásadu poměrného zastoupení. Navržený zákon umožňuje všem existujícím stranám a hnutím, aby se ve volbách staly volebními stranami a nabídly kandidáty schopné konkurovat kandidátům, které na základě návrhů občanských iniciativ nabídne občanské politické hnutí SPOJENÍ 12.

Servis nabízený občanským politickým hnutím Spojení 12:

Cílem Občanského politického hnutí SPOJENÍ 12 je přivést do Sněmovny PČR poslance, kteří byli na kandidátku zařazeni pouze na základě důvěry voličů, kteří se s nimi seznámili při jejich práci pro veřejnost. Samozřejmou podmínkou přitom je, že každý kandidát by se musel zavázat, že bude ctít Ústavu ČR a zákony o lidských právech a zásady všeobecné mravnosti a usilovat, aby výkonem svého mandátu sloužil občanům.

Občanské politické hnutí SPOJENÍ 12 jinak ponechává na vůli jednotlivých zastupitelů, zvolených na jeho kandidátkách, jak se budou rozhodovat při výkonu funkcí. Zastupitelé jsou odpovědni přímo svým voličům. SPOJENÍ 12 proto nemůže uzavírat koaliční smlouvy. Nemůže totiž poslancům za S 12 zvoleným přikazovat, jak mají hlasovat. To je zárukou neprodejnosti klubu poslanců zvolených za S 12.

Věcný záměr volebního zákona
Úprava volebního zákona, kterou máme na mysli, může být uplatněna i ve stávajícím poměrovém systému, ale v případě menších (méněmandátových) volebních obvodů se dá snáze zařídit, aby voliči kandidáty znali. Proto navrhujeme zvýšit počet volebních obvodů. Z organizačních důvodů a kvůli méně nákladné přípravě voleb nejlépe na 27 obvodů vytvořených jako trojice obvodů senátních voleb, a v nich by se rozdělovalo po sedmi mandátech, takže celkem by bylo 189 poslanců a poslankyň. Tato úprava by dobře vyhovovala také při vybírání kandidátů z různých kandidátek (panašování), které náš projekt využívá plně k tomu, aby všechny volební strany, byly nuceny nabídnout kvalitní kandidátky a aby si voliči mohli vybírat ze všech dobrých kandidátů. Nahlédnutím do mapy senátních obvodů zjistíme, že vhodné by bylo sdružení obvodů 1, 2 a 3 a dále vždy po trojicích podle přirozené číselné řady.

Technicky by volba proběhla tak, že každá volební strana by měla na kandidátce daného volebního obvodu nejvýše, například, 12 jmen. Platná by byla obálka obsahující kandidátky s označenými jmény nejvýše sedmi kandidátů. Směla by se vybírat jmena uvedená na různých kandidátkách. Celkový počet voliči označených jmen na všech kandidátkách odevzdaných v daném obvodu by se vydělil sedmi a každé volební straně by se přidělil ten počet mandátů, kolikrát by se vypočtené číslo vešlo do celkového počtu jmen označených na kandidátkách dané volební strany. Zbylé mandáty by se přidělily volebním stranám s největšími zbytky označených jmen.

V rámci své volební strany by získali jí přidělené mandáty ti kandidáti, kteří dosáhli největšího počtu označení. Pořadí na kandidátce by nerozhodovalo.

Při rovnosti počtu označení u kandidátů, z nichž některý získá mandát jako poslední, by rozhodl los. Nezvolení kandidáti by byli zařazeni do seznamu náhradníků dané volební strany v pořadí podle dosaženého počtu označení. Poslanec nebo poslankyně, jehož mandát by během volebního období zanikl, by byl nahrazen náhradníkem z čela seznamu náhradníků příslušné volební strany. Žádné limity by se neuplatňovaly. Každý volební obvod by se vyhodnocoval samostatně a zvolil by si svých sedm poslanců bez ohledu na volební účast. Pro ozdravění poměrů ve Sněmovně je dále nutné, aby k obvyklým důvodům zániku mandátu poslance přibylo jeho odvolání. Zabrání to neblaze proslulému kupování poslanců a dalším nešvarům. Hlasování o odvolání poslance by se konalo v jeho volebním obvodu, například na popud vyvolaný peticí s podpisy 2000 oprávněných voličů. Do hlasování by byla předložena kandidátka, na které je uveden zpochybněný zastupitel a dělalo by se tolik kroužků, kolik má tato volební strana mandátů. Získalo by se nové pořadí kandidátů podle dosaženého počtu kroužků a zpochybněný zastupitel by svůj mandát obhájil, nebo ne.

Práce Sněmovny PČR po zavedení nového způsobu voleb a možnosti odvolat poslance

Volební strany, které nebudou přihlížet k tomu, koho chtějí mít občané na kandidátce, ve volbách propadnou. Nový způsob voleb zajistí rovnost váhy hlasů a spravedlivou poměrnost rozdělení mandátů. Sněmovna začne pracovat pro občany v duchu Ústavy. I když výběr poslanců nebude dokonalý, protože vlastnosti některých kandidátů nebudou správně rozpoznány, většinou bodou vybráni poslanci odhodlaní poctivě pracovat. Celkově se úroveň práce Sněmovny zlepší. Strany přestanou být subjekty, které mohou obchodovat s mocí. Místo boje o moc a ideologických sporů se budou hledat racionální řešení, která by občanům pomáhala a zajistila jejich spokojenost. Řešení jednotlivých problémů nebude předurčeno koaliční smlouvou, ale bude dáno většinovou vůlí celého zákonodárného sboru. Když se výběr některého poslance hodně nepovede, bude tu možnost opravné volby. Těch oprav moc nebude, chování zákonodárného sboru bude lepší již proto, že nahrazení těch, kteří zklamali, bude možné.

Podstatné je, že takto nově utvořený zákonodárný sbor bude schopný zahájit a rozvíjet výstavbu státu v jeho původním smyslu – sloužit zájmům občanů. Tak se vrátíme na místo, které jsme schopni v lidském společenství zastávat.

Autor děkuje svým spolupracovníkům Zdeně Radičové a Štěpánu Forgáčovi za účast při tvorbě tohoto dokumentu, cenné připomínky i oponenturu a Iloně Švihlíkové za účinnou konsultaci a odborné rady v ekonomické části práce.

24.7.2014
Evropský soud pro lidská práva odsoudil Polsko za mučení osob podezřelých z terorismu

Polsko je první zemí Evropské unie, která byla shledána vinnou ze spiknutí se Spojenými státy ve věci unášení, tajného věznění a mučení osob obviňovaných z údajného terorismu.

Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že polská vláda se spikla s americkou CIA a založila tajnou věznici ve Starých Kiejkutách, která fungovala v letech 2002-2005. Na tomto místě, 180 km severně od Varšavy, byly osoby tajně vězněny a mučeny.

Podrobnosti v angličtině ZDE

24.7.2014

Vyjádření jednoho z velitelů ozbrojených separatistů na východě Ukrajiny, Alexandra Chodakovského, spolu s dalšími podobnými vyjádřeními, může signalizovat počátek důležité změny v postojích Kremlu k separatistickým jednotkám v Doněcké oblasti.

Nad "partou" Igora Strelkova, která podle ruských analytiků po anexi Krymu začala jednat víceméně na vlastní pěst a za peníze ze soukromého sektoru, Kreml postupně ztratil kontrolu. Jedním z pokusů tuto kontrolu obnovit mělo být vyslání praporu Vostok pod velením Chodakovského, které, předpokládají někteří zkušení ruští komentátoři, iniciovala Putinova šedá eminence Vladislav Surkov.

Pokud je tato interpretace správná, pokus nevyšel. Nejprve se jednotky pod vedením Chodakovského dostaly do průšvihu na letišti v Doněcku; podle Chodakovského kritiků ztráty zde způsobila "přátelská palba" a údajně velitel sám ji zavinil. V minulých týdnech navíc Strelkov, který opustil Slavjansk, sesadil Chodakovského z postu hlavního velitele v Doněcku.

Jestliže Chodakovskij dříve jednal na podnět Surkova, pak ani v takové důležité věci jako přiznání se k držení systému Buk a ruskému původu zbraně nejedná čistě na vlastní pěst. Může jít o zkušební balónek, kterým Kreml testuje reakce na Západě, pokud by případně přiznal barvu. Chodakovskij promluvil hned den poté, co americké vyjádření dalo najevo, že záležitost s letem MH17 nemusí být nutně využita k pranýřování Moskvy a hlavní díl odpovědnosti bude připsán samotným separatistům. Toto stanovisko vydal úřad ředitele národních zpravodajských služeb (Director of National Intelligence, DNI) podléhající přímo prezidentu Obamovi a liší se od poněkud radikálnějších prohlášení ministerstva zahraničí; nicméně i ta tvrdí, že cílem separatistů bylo sestřelit vojenský letoun.

Vzhledem k tomu, že lidé z "Doněcké lidové republiky" s vazbami na ruské extrémní politické síly jsou opravdu neřízenými střelami, postup vylučující označení Moskvy za hlavního viníka by byl zřejmě adekvátní. Není v zájmu nikoho obviňovat Moskvu z terorismu a špendlit ji ke kauze MH17. To mrtvým z boeingu život nevrátí, toho, kdo osobně nařídil sestřelení letadla před soud nedostane a mír na Ukrajině nezajistí. Mnohem důležitější je, aby Moskva dostala prostor pro ústup a přinejmenším alespoň nad Strelkovovou skupinou přestala držet ochrannou ruku. Je to koneckonců i v jejím vlastním vnitropolitickém zájmu.

V příštích dnech až týdnech se nepochybně vyjasní, zda je takové vysvětlení překvapivého Chodakovského přiznání správné.

24.7.2014

Jan Čulík si klade otázku, proč jsou dnes lidé obecně více náchylní k jednostranným pohledům s tím, že v minulosti byli kritičtější. Doslova ve svém článku píše: „Češi mívali v minulosti schopnost kriticky myslet. Je na pováženou, že mnozí z nich tuto schopnost v současnosti ztratili. Ke své vlastní škodě.“

Je tomu ale skutečně tak? Za normalizace byli lidé k oficiální propagandě skutečně nedůvěřiví a kritičtí. Dokázali být ale stejně kritičtí i k ostatním informačním kanálům, zvlášť když tyto kanály měly punc zakázaného ovoce? Nebagatelizovali náhodou riziko nezaměstnanosti s tím, že jde pouze o propagandu Východního bloku? Byli schopni analyzovat konflikty ve světě tak, aby se nepostavili nekriticky na jednu stranu? To jsou jenom některé z otázek, kterými bychom se v souvislosti s nekritickým přejímáním jakýchkoli zpráv měli zabývat.

Jan Čulík se ve svém článku mj. ptá: „To, že česká média jsou prodejná a šíří hloupou protiruskou propagandu, přece proboha neznamená, že automaticky začnu věřit každé pitomosti, kterou šíří ruská televize! Co to je za šílený přístup?“

Začněme nejdřív rozborem tuzemských mainstreamových médií. Jejich úroveň považuji za tristní, a to z důvodů, o nichž jsem již ve svých minulých článcích psal. Asi nejzávažnější pochybení masinstreamových médií lze spatřovat:

1) Ve způsobu zpravování o zločinech, kdy kladou důraz na to, že oběť byla „člověk“ a pachatel „Rom“, „Rus“ atp. Média nejsou od toho, aby lynčovala a podněcovala k nenávisti.

2) V naprosté absenci principu presumpce neviny (stačí se podívat na komentování kauzy D. Ratha pár hodin po jeho zadržení). Média nejsou od toho, aby nahrazovala roli soudů.

3) Ve vedení kampaně proti policii a státním zástupcům (lze zmínit kauzu P. Nečase a J. Nagyové). Média nejsou od toho, aby šířila poplašné zprávy a hysterii a aby nepřímo nabádala k bojkotu systému spravedlnosti. Mimochodem se zde opět projevila inklinace médií k vynášení soudů bez jakýchkoli důkazů.

4) V neprofesionalitě, která se projevila v prezidentských volbách. Média nejsou od toho, aby měla své favority a své outsidery.

v 5) V zamlčování některých podstatných faktů. Média nejsou od toho, aby budovala ideologii či aby burcovala do války (zatímco v případě legální překlenovací vlády J. Rusnoka jsme div neslyšeli, že se vracíme k totalitě, pučem dosazená vláda na Ukrajině, která jasně hraje na fašistickou strunu, je médii brána jako něco pozitivního, co je třeba podpořit).

Za tohoto stavu se snad ani nelze divit řadě lidí, že tato média pro ně přestávají mít jakoukoli váhu. Problémem je, že k sestavení nějakého jakž takž skutečného obrazu reality jsou zapotřebí kombinace více zdrojů, jejich porovnání, rozbor – a v neposlední řadě vlastní znalosti. Ty jsou ale vzhledem ke stavu současného školství a úrovně všeobecného rozhledu silně limitovány. Jistě že nelze čekat, že v rámci jednoho neoliberálního systému budou média fungovat lépe a radostněji, než v jiném neoliberálním systému. Navíc v zemi, kde je vyšší riziko, že se novinář stane obětí vraždy (např. A. Politkovská).

Toto ovšem není vinou lidí. Jak mají kriticky myslet, když k tomu nejsou vychováváni – a vše, co je obklopuje (reklamy, tzv. autority, média, školství, rodina, kolektiv, atd.), působí opačně?

Karel Dolejší upozorňuje na některé nesrovnalosti kolem zpráv z některých ruských zdrojů s tím, že kriticky bude potřeba se vymezit i vůči západním verzím pádu letadla, pokud nebudou podloženy jasným důkazním materiálem.

Je ale třeba dodat, že zejména v USA již zazněly hlasy (a že zazněly od vrcholných politických představitelů – např. J. Kerryho), že vina je jasně na straně Ruska (později došlo k určitému zmírnění této rétoriky, že „Rusko pouze vytvořilo podmínky“, jež k pádu letadla měly vést). Je ale jasně slyšet ony předválečné tamtamy, které se osudově rozezněly před vpádem do Iráku v roce 2003.

Není rozhodně dobře, že se vynášejí soudy, dokud nějací nestranní vyšetřovatelé neprozkoumají všechny důkazy a nedospějí ke konečným závěrům, co se vlastně stalo – a proč. Takto jsme pouze v zajetí argumentační války, která nemá s dokazováním nic společného. Nelze taktéž zapomínat, že představitelé USA ztratili u značné části světové populace kredit poté, co slovně šermovali s „nezpochybnitelnými důkazy“ proti S. Husajnovi a poté, co vedli bezprecedentní válku proti zemi, která se ničím neprovinila, nikoho nenapadla a nikoho neohrožovala, aniž získali podporu mezinárodních institucí. Mezinárodní právo zkrátka dostalo na frak. A dostává na frak dodnes.

Připomeňme si události v Lockerbie (atentát v dopravním letadle a pád na obydlené budovy) i fakt, že libyjský představitel, jenž měl za útoky stát, byl pro západní politiky až donedávna přijatelným partnerem k jednáním. Partnerem, s nímž si „ctihodní“ západní politici padali do náručí. Paradoxem je, že libyjští představitelé se přihlásili ke odpovědnost za atentát z roku 1988 v roce 2003, kdy se pozornost Západu upřela na Irák a S. Husajna. To měl být v danou chvíli „Hitler a nejhorší zločinec na světě“.

Rok 1988 se ovšem nenesl jen v duchu událostí v Lockerbie. Posádka křižníku USS Vicennes zaměnila několik měsíců před tím íránské civilní letadlo za stíhačku a sestřelila ho. Nikdo z 290 lidí na palubě letadla nepřežil. Čeho se dočkali příbuzní obětí? „K sestřelení letadla Íránských aerolinií nedošlo v důsledku zane

dbání ze strany amerického námořnictva," je uvedeno ve zprávě, podle které kapitán „jednal vzhledem k dostupným informacím a časovému rámci obezřetně.“ Admirál zdůraznil, že Írán musí nést zodpovědnost za „rizika vyplývající z provozování osobní letecké dopravy v těsné blízkosti válečného konfliktu." (Zdroj: ZDE)

Doteď nevíme, co bylo skutečnou příčinou pádu letadla nad Ukrajinou. Pokud bylo toto letadlo sestřeleno, nevíme, kdo jej sestřelil – a proč ho sestřelil. Zda šlo o nešťastnou náhodu, nebo o úmysl (tuto hypotézu raději nedomýšlejme do důsledků). Chtějme co nejpřesnější informace a co nejdetailnější vyšetření příčin. A co se vlastně stalo s jiným malajským letadlem, které i se dvěma stovkami lidí zmizelo nedávno neznámo kam?

Hledejme odpovědi dříve, než se necháme unést strachem, zuřivostí a vztekem k činům nanejvýš neuváženým, jejichž důsledky by pro nás všechny byly tragické.

Nezapomínejme ani na 3. února 1998. Tehdy piloti z letecké základny Aviano způsobili nehodu, při níž v kabinové lanovce přišlo o život dvacet lidí. Co by dnes spustila západní mainstreamová média, kdyby se něco podobného stalo ruským pilotům?

Nepodléhejme žádným neověřeným teoriím, a je jedno, zda se jedná o konspirační teorie, které vidí za pádem letadla tajné služby USA, nebo o teorie, které mají jasno, že za vše může Putin. Chtějme pouze ověřené důkazy, ať již budou svědčit o čemkoli. V žádném případě ale neaplikujme princip kolektivní viny, navrch na základě spekulací.

Požadujme, aby zpravodajství, na které máme právo, bylo co nejvyváženější, aby respektovalo presumpci neviny a aby bylo zatíženo ideologickými předsudky co nejméně, pokud možno vůbec. A aby z něj účelovost netrčela jako sláma z bot. Dokud se toto nezmění, nemá cenu obviňovat občany, že jsou nedostatečně kritičtí. Byl by to nářek na nesprávném hrobě.

Dovětek

Před pár dny, 22. 7., jsme si mohli připomenout hrůzné řádění střelce, který své činy hájil fašistickou ideologií (a u fašistů po celém světě nacházel odezvu). Připomeňme si především chování norské společnosti, která předvedla něco, co by nám v těžkých dnech mohlo dodat trochu víry a optimismu. Na násilí, které připravilo o život desítky převážně mladých životů, neodpověděla násilím, ale demonstrací hodnot skutečné humanity a demokracie. Mladí sociálně demokraticky smýšlející lidé protestovali proti spirále násilí na Blízkém východě (nové eskalaci tohoto násilí jsme svědky posledních několik dní).

Neposilujme fašismus. Netvořme podhoubí pro nenávist a strach. Válka není řešení. Každé vítězství v sobě nese porážku, každá porážka touží po kompenzaci. Jedině rovnováha může znamenat mír. A jedině vzdělaní a kriticky myslící lidé netrpící sociálními a existenčními problémy mohou tento mír garantovat.

24.7.2014

Dr. Mads Gilbert: Za posledních 24 hodin bylo šest dalších dětí usmrceno a 100 dalších dětí bylo zraněno. Celkem je to 166 usmrcených dětí a 1310 raněných dětí. Celkový počet usmrcených osob, včetně dospělých, je 695 a celkový počet raněných 4519. Počet dětí je v tomto vzorku neobvykle vysoký. Znamená to, že Izraleci vytrvale zabíjejí děti a zraňují děti.




Moderátor Channel Four News Jon Snow, jeden z nevěhlasnějších britských novinářů, informoval ve středeční reportáži v Channel Four News v devatenáct hodin o válce, kterou Izrael vede proti dětem:

Jon Snow: V Gaze opět proběhl jeden úporný den pro zdravotníky, kdy do nemocnic bez přestání byli přivážení ranění a mrtví. Je tragické, že mnoho těchto obětí jsou děti. Hovořil jsem tu s dětmi o jejich životě, byl jsem v některých jejich domovech. Mluvil jsem s dětmi v této nemocnici. Varuji vás však: moje reportáž obsahuje záběry, které zdrtily mě, o vás nemluvě.

I v nejopuštěnějších ulicích si děti hrají, běhají v prachu a v písku. Je to důkaz jasného faktu, že drtivá většina zdejších Palestinců jsou děti. Sdělují nám, že byli evakuováni poté, co izraelské jednotky vybombardovaly jejich domovy. Navzdory jejich úsměvům zažily tyto děti strašlivé věci. Takže, mají strach?

"Já nemám strach. Já nemám strach. Já nemám strach."

Náš vlastní tlumočník má strach. Jeho rodina je izolována daleko na jihu, daleko odsud. Jsou odříznuti od místa, kde jsme my, v Gaza City. On nemůže jet k nim a oni nemohou jet za ním a včera večer byla jejich čtvrť bombardována a sanitky odvážely raněné osoby.

Tlumočník Zohair AL-Najjar: "Moje děti brečí a moje manželka brečí a já je sotva slyším v hluku toho bombardování. Včera mi moje dcera řekla, Tati, řekni mi, že neumřu. Šestiletá holčička žádá jejího otce, aby jí ujistil, že neumře."

Pak se odpoledne Zohair dověděl, že v oblasti, kde žije jeho rodina, bylo usmrceno dalším izraelským bombardováním 17 osob. Jeho rodina přežila. Jediné, co může dělat, je poslouchat, jak mu brečí do telefonu.

Tady, do nemocnice Šiva, jsou rychle přiváženy děti, které byly střelbou zasaženy. Desetiletý Anwar má rány šrapnelem a vážnou popáleninu na stehnu. Řekl nám, že jeho příbuzní byli při útoku usmrceni.

Anwar: "Tři byli usmrceni. Můj dědeček, moje babička a moje teta."

Jon Snow: "Je mi to strašně líto."

Jon Snow: Neemě je teprve dva a půl roku. Zasáhl ji raketový útok ze stihačky F 16. Má rozbitý nos a prasklou lebku. Neřekla jediné slovo. Je v hlubokém šoku.

A tohle je sedmiletý Norodin. Vážně zraněn při útoku stihačky F-16, kdy bylo zraněno dalších 45 lidí. Jeho maminka svědčí, že mnoho dětí bylo usmrceno.

Sedmiletá Maha utrpěla vážná zranění při dělostřeleckém bombardování, které usmrtilo 8 lidí a zranilo dalších 7 osob. Údajně je nutnou vedlejší škodou při izraelském tvrzení, že je nutno bojovat proti extremistům. Špínu z doby, kdy si hrála na ulici, má ještě na nohou. Na intenzivní jednotce je desetiletý Kamad. Právě ho přivezli. Má vážná zranění hlavy, vepředu i vzadu. 20 dalších dětí bylo zraněno při tomto útoku. A ještě Šahid. Byla zraněna při tomtéž útoku. Má také zranění hlavy od šrapnelu. Vedoucí intenzivní jednotky si zoufá:

"Všichni lidé, které tady přijímáme, jsou civilisté. Proč? Jak dlouho to bude trvat? Jak dlouho? Už to stačilo. Podporuju okamžité příměří. Teď. Je potřeba zachránit ty nevinné lidi. Jsou to lidské bytosti. Kde jsou lidská práva?

Jon Snow: Před jeho ordinací pláčí neutišitelně otcové, kteří přišli o děti. U vchodu právě přijelo soukromé auto a přivezlo zraněnou matku.

Jon Snow: Jedním z těch lékařů, kteří se starají o zraněné děti, je profesor intenzivní péče ze severního Norska, Dr. Mads Gilbert. Pane doktore, co teď víte o počtu mrtvých dětí a zejména o zraněných dětech?

Dr. Mads Gilbert: No, víme, že za posledních 24 hodin bylo šest dalších dětí usmrceno a 100 dalších dětí bylo zraněno. Celkem je to 166 usmrcených dětí a 1310 raněných dětí. Celkový počet usmrcených osob, včetně dospělých, je 695 a celkový počet raněných 4519. Počet dětí je v tomto vzorku neobvykle vysoký. Znamená to, že Izraleci vytrvale zabíjejí děti a zraňují děti.

Jon Snow: Já bych chtěl vědět, kolik z těch raněných dětí přežije. Protože jsme byli dnes odpoledne na jejich pokoji a někteří byli prostě příliš vážně zranění na to, abychom je vůbec mohli nafilmovat. Jak to s nimi dopadne?

Dr. Mads Gilbert: Čelí vážným komplikacím z primárních zranění. Mnoho těchto dětí má složité operace, Šifa má 250 chirurgů, pracujeme čtyřiadvacet hodin. Mnoho těchto pacientů potřebuje nesmírně vysoce kvalitní lékařství, na univerzitní úrovni, ale Šifa nemá zdroje. Nemáme všechno, co potřebujeme. Pacienti s největšími traumaty měli být evakuováni z Gazy,

Jon Snow: Pokud vím, máte strašně málo léků na utišení bolesti.

Dr. Mads Gilbert: Absolutně, a nemáme epidurální katetery, místní umrtvení, a tak dále. Šifa dělá všechno, co je v jejích silách, pro ty děti, ale tato invaze znamenala takové vyčerpání zdrojů, že naše pomoc není dostatečná a mnoho těch dětí zemře.

Jon Snow: Tak jaké je řešení?

Dr. Mads Gilbert: Zastavte bombardování, zrušte obléhání a otevřete toto místo, aby sem mohly přijít mezinárodní zdravotnické týmy. Už to stačilo. Ukončete zabíjení. Ukončete to zabíjení dětí.

23.7.2014

Česká televize, potažmo čeští mainstreamoví novináři, přináší zprávy o válce na východě Ukrajiny: ZDE vyjadřuje hluboký šok nad sestřelením malajského letadla, nicméně nezřídka vulgárním způsobem informuje o izraelských útocích v pásmu Gazy. Jeden takový příklad je podle mého soudu skutečně za hranou. Navíc „válka“ v Gaze bohužel kvůli neústupnosti Izraele přistoupit na zcela legitimní požadavky militantů z Hamásu brzy neskončí.

Nelítostný útok izraelských ozbrojených sil ze vzduchu, pevniny a moře proti hermeticky uzavřenému pásmu Gazy, a to navzdory nedělnímu masakru ve čtvrti Sadžaja, kde bylo během tankové a letecké ofenzivy zmasakrováno 72 osob a zraněno na čtyři sta lidí (jde nezřídka o strašlivá zranění, příkladně o amputace končetin apod.) ZDE.

Avšak naši novináři, politikové a „osobnosti“ jsou schopni neustále odsuzovat hlavně „svého“ Putina (nejnověji třeba Romancov: Putin, zkorumpovaný autokrat ZDE), ale nikoliv pachatele otřesných zločinů v Gaze. Je to pořád tatáž písnička, což si uvědomuji, ale nelze to jen tak pustit z hlavy.

Skutečně alarmujícím a děsivým faktem je pak vyvražďování celých rodin izraelskou vojenskou mašinérií. Podle organizace Euro-Mild Observer for Human Rights se sídlem v Ženevě Izrael v pásmu během dvou týdnů při 15 000 náletech téměř vyhladil 50 rodin ZDE.

Sami představitelé izraelské armády uvedli, že v uplynulých dvou týdnech zasáhli v pásmu skoro tři tisíce cílů, z toho polovinu za pozemní invaze, která trvala pouhé čtyři dny ZDE. Zkusme si představit, že by Praha byla z větší části (Gaza se rozkládá na území, které je o 136 kilometrů čtverečních menší než Praha) takto masivně ostřelována, navíc s tím, že by zde přibylo obyvatelstvo Bratislavy, tedy asi půl milionu lidí…

Z celého světa a z celé řady (nejen) západních velkoměst, od západních intelektuálů a dokonce i mainstreamových novinářů se šíří tsunami nevole proti (zatím) patnáctidennímu nemilosrdnému izraelskému vraždění v Gaze, jemuž dosud podlehlo 633 Palestinců ZDE a 3640 dalších bylo zraněno ZDE. Jde hlavně o obyčejné civilisty včetně více než stovky dětí. Přes sto tisíc Palestinců bylo nuceno opustit své domovy ZDE. Poslední zprávy hovoří už o 150 000 uprchlíků, kteří museli opustit své domovy kvůli nepolevujícímu izraelskému bombardování a ostřelování ZDE.

Zvěrstva spáchaná izraelskou armádou jsou mimořádně krutá. Korespondent pořadu Democracy Now! Sharif Abdel Kouddous líčí z Gazy hororové scény: Otec jedné ze zabitých dívek musel jít do dvou nemocnic, protože jedna polovina těla jeho dcery byla v jedné nemocnici a druhá v další ZDE. Aktuální reportáž z Gazy od tohoto novináře, který líčí izraelské útoky na studio televize Al-Džazíra, mešity, nemocnice atd., a který viní Izrael z neochoty přijmout příměří, lze zhlédnout zde ZDE.

Izrael od vypuknutí vražedné kampaně přišel o životy 27 vojáků, jeden voják byl vzat do zajetí a rakety odpalované militanty z pásma usmrtily dva izraelské civilisty. Přestože jsou západní média zaplavena informacemi o tom, jak moc trpí izraelské obyvatelstvo pod palbou primitivních raket odpalovaných z Gazy, uznávaný izraelský letecký inženýr Moti Shefer v listu Haaretz píše ZDE, že Iron Dome (Železná kopule), který funguje od roku 2011, je jen blaf. Shefer tvrdí, že počet raket odpálených z pásma na Izrael je ve skutečnosti mnohem nižší, než Iron Dome udává a ztráty na životech a hmotné škody jsou beztak nízké. Z 95 procent jsou před těmito raketami Izraelci v bezpečí, nehledě na Iron Dome, vysvětluje. Sheferovu domněnku potvrzují statistiky izraelské organizace B'Tselem ZDE, jež uvádějí, že v průběhu let 2004 až 2013 rakety a minometné útoky z Gazy usmrtily 33 Izraelců a 10 Palestinců.

Tato fakta jednoznačně vyvracejí lži izraelské vlády a jejich stoupenců o „smrtelném ohrožení“ Izraele, a odvádějí tak pozornost od závažnějších témat, jako je nelegální okupace, zábor palestinské půdy na Západním břehu a výstavba nelegálních izraelských osad, jež znemožňuje vytvoření samostatného palestinského státu.

Rovněž Česká televize nám předkládá důvěrně přežvýkanou propagandu o tom, jak se hlavní spojenec izraelských zvěrstev v zastoupení Johna Kerryho „neúspěšně snaží o příměří“ s tím, že „při bojích mezi Izraelem a Hamásem zemřelo už přes šest set lidí, velké ztráty jsou na straně palestinských civilistů“ ZDE (jako by snad šlo o vyváženou válku, při které neumírají z 80 procent palestinští civilisté a většinu zraněných netvoří děti coby ony „velké ztráty“ ZDE). Zato tiskařská čerň na začátku textu vypíchla počet usmrcených Izraelců. Také první věta tohoto článku mate veřejnost, když tvrdí: „Ukončete násilí v Pásmu Gazy, vzkázali palestinskému hnutí Hamás generální tajemník OSN Pan Ki-mun a šéf americké diplomacie John Kerry.” Nebyl to však Hamás, kdo jako první porušil příměří a začal masivní leteckou kampaň proti Gazanům ZDE.

Opravdovým cynismem je text o reportáži Jakuba Szántó (Szántó lže, když tvrdí, že Izrael kývl na tři nabídky příměří) s názvem Tunely Hamasu jsou mocnější zbraní než rakety ZDE. Titulek divákovi i čtenáři sugeruje, naprosto děsivý nesmysl o tom, že tunely, jimiž kvůli sedm let trvající izraelské blokádě vedle zbraní putují i životně důležité komodity, snad zabíjejí víc lidí a páchají větší destrukci než izraelské granáty a bomby, či spíše, jak je z textu patrno, rakety Kassám?? Tak či onak, titulek příspěvku je naprosto zavádějící. V textu dále stojí: „Vchody do svých tunelů skrývá Hamas i v civilních domech. To sice přímo ohrožuje jejich obyvatele, jenže mrtví civilisté znamenají pro vládce Gazy další výhody - rostoucí mezinárodní tlak na Izrael a jeho armádu.”

Ačkoliv to samozřejmě není vyloučené, je schopen autor textu věrohodně doložit, že tomu tak skutečně je? Nejspíš citoval vyjádření izraelské armády, která obviňuje Hamás z toho, že používá palestinské civilisty jako lidské štíty, což samozřejmě vůbec nelze vyloučit, nicméně byli to izraelští vojáci, kteří byli před soudem usvědčeni, že během operace Cast Lead použili jedenáctiletého chlapce jako lidský štít ZDE. Jestliže autor reportáže skutečně vycházel z prohlášení izraelské armády, tak podle této logiky bychom mohli citovat prohlášení ozbrojeného křídla Hamásu jako věrohodný zdroj informací.

V těchto dnes se hovoří o uvalení dalších sankcí na Rusko, které se v konfliktu s Ukrajinou ve srovnání s Izraelem chová naprosto gentlemansky (navíc není dokázáno, že by Kreml sestřelil malajský civilní let ať úmyslně, či neúmyslně). Obamova vláda jen cynicky vyjadřuje nevoli nad zabíjením uskutečňovaným svým VIP klientem, které ona sama sponzoruje a které může kdykoliv zastavit. Je tedy klíčovým spolupachatelem masového vyvražďování civilistů v Gaze. Dalšími spolupachateli jsou některé země EU, například Velká Británie, Nizozemí, Francie, jež svými investicemi a obchodními styky s Izraelem včetně obchodů s ilegálními osadníky udržují ilegální okupaci v chodu ZDE. Žádné sankce na Izrael ale nepřicházejí v úvahu, i když po nich volají desítky známých osobností včetně šesti nositelů Nobelovy ceny.

A čeští „pundits“, politici a novináři tlachají o ruské agresi na Ukrajině (sic!). Skutečně nevím, jak potom nazvat to, co provádí Izrael v Gaze. Že by „obranu“?

Posedlost českého mediálního středního proudu ukrajinsko-ruským konfliktem je doopravdy tragikomická, taktéž víra některých komentátorů v ukrajinskou demokracii při boji proti putinovskému Rusku a jím podporovaným proruským separatistům, která na východ země přilétá na křídlech stíhacích letounů a se střelbou z minometů, což odnášejí desítky civilistů.

Ano, několik měsíců trvající konflikt na Ukrajině si na základě tvrzení náměstka ukrajinského ministra zdravotnictví vyžádal životy 478 civilistů (tedy asi stejný počet mrtvých civilistů jako v Gaze, ovšem za mnohem delší dobu) a 1400 osob bylo zraněno ZDE. List Kyjev Post uvedl, že během „války s Rusy“ zahynulo přinejmenším 270 ukrajinských vojáků ZDE.

Jsou-li uvedené informace skutečně pravdivé, vyplývá z nich, že zatímco při konfliktu v Gaze jsou v drtivé většině barbarskými způsoby usmrcováni palestinští civilisté, kteří se tváří v tvář izraelským útokům tísní na jednom z nejhustěji obydlených míst světa, kdežto na východě Ukrajiny probíhá spíše válečný konflikt a nikoliv jednostranný masakr. Česká mediální scéna ale jako obyčejně vidí vše úplně jinak.

23.7.2014

V následně smazaném "přiznání Strelkova" na pravidelném blogu ruského velitele východoukrajinských povstalců se 17. července v podvečer objevily dvě zprávy, které mluvčí ovšem nedal do přímé souvislosti: Tvrzení, že separatisté v Grabovu/Hrabovu sestřelili "ukrajinský An-26", a vedle toho byl v jiném sektoru sestřelen ještě další letoun, patrně Su-25.

Podle ruského ministerstva obrany měl ukrajinský bitevník Su-25, který údajně doprovázel malajsijské letadlo, hlídkovat ("барражировал") nad místem havárie letu MH17, jak ukazovaly údajné záznamy z pozemního střediska. Zvláštní na tom ovšem je, že separatisté ani nikdo z místních o žádném Su-25 nad místem katastrofy nehovoří, jen o letounu údajně sestřeleném jinde. Tento údaj tedy pochází pouze z jediného zdroje - z ruského ministerstva obrany, které přitom prezentovalo Su-25 ikonou zobrazující letoun EF-111 a o sestřeleném boeingu informovalo jako o "Boeingu 772", což není žádné oficiální označení.

Naproti tomu kromě západních novinářů také místní obyvatelé viděli v prostoru katastrofy separatistický systém Buk ZDE, což je konzistentní s předchozí informací o sestřelu ukrajinského dopravního letadla An-26 ve výšce 6 500 metrů.

To, co z letounu Boeing 777 zbylo, ukazuje rozsáhlé střepinové poškození na veliké ploše mnoha částí letounu. Střepiny z bojových/é hlavic(e) zasáhly pilotní kabinu, spodní část letounu a části křídel, což vše se na místě nehody navzdory chaosu podařilo fotograficky zdokumentovat.

Raketa R-60, kterou teoreticky může nést letoun Su-25 v počtu dvou kusů, má bojovou hlavici o hmotnosti 3 kg. To, co je vidět na zbytcích boeingu není konzistentní s verzí, podle níž letoun mohl sestřelit Su-25, ani kdyby na něj odpálil obě rakety, které nesl. A také informace o okamžité ztrátě spojení nenaznačuje, že by stroj sestřelilo něco ve "váhové kategorii" rakety R-60.

Malá historická vsuvka: Během střelby na jihokorejský let KAL 007 v roce 1983 musel sovětský stíhač Su-15 odpálit dvě mnohem silnější rakety R-98 se 40 kg bojovou hlavicí, aby velké dopravní letadlo zničil - jeden zásah nestačil. A přesto cílový stroj nebyl tak evidentně okamžitě destruován, jako letos let MH17, a posádka ještě komunikovala s řídící věží v Tokiu.

Hlavice rakety 9M38 systému Buk má ovšem hmotnost 70 kg.

***

Americká strana zatím kromě politických obvinění nepublikovala nic. To se prý má konečně brzy změnit. Přípravu materiálů má ovšem "pod palcem" ředitel DNI James Clapper, který už prokazatelně lhal Kongresu ve věci Snowdenem odhalených odposlechů a nese také zodpovědnost za "úpravu" důkazního materiálu o chemickém útoku v syrské Ghútě podle politického zadání.

To, co ke kauze MH17 předloží Američané tedy bude třeba zkoumat stejně kriticky, jako produkty ruské válečné propagandy.

23.7.2014

Američtí výzvědní důstojníci obvinili Moskvu, že "vytvořila podmínky", které vedly k usmrcení 298 osob na palubě letadla Malajských aerolinií, které bylo minulý týden sestřeleno nad východní Ukrajinou, v oblasti ovládané proruskými separatisty.

Avšak poté, co byly americké výzvědné informace v úterý částečně odtajněny, vyšlo najevo, že americká výzvědná služba neobviňuje z katastrofy přímo Rusko. Americká výzvědná služba dospěla k názoru, že separatisté sestřelili malajské letadlo omylem.

Nově odtajněné informace více méně potvrzují verzi, kterou minulý pátek přednesla americká velvyslankyně u OSN Samantha Power, když tvrdila, že malajské letadlo sestřelila raketa z baterie protiletecké obrany SA-11 na území ovládaném vzbouřenci.

Američané tvrdí, že výcvik, který Rusko poskytlo separatistům v oblasti protileteckých zbraní, kterých separatisté v minulých týdnech použili k sestřelení asi deseti letadel, ke katastrofě malajského letadla přispěl. Ukrajinské jednotky dosud žádnou střelu země vzduch podle Američanů neodpálily, neboť jejich konflikt je pozemní.

Některé informace, které poskytly americké výzvědné služby, se vyskytly i na Facebooku: "Poté, co vyšlo najevo, že letadlo bylo civilní, separatisté vymazali prohlášení na sociálních sítích, jimiž se vychloubali, že sestřelili letadlo a že vlastní raketový systém Buk (SA-11)," konstatoval anonymně nejmenovaný americký výzvědný důstojník na tiskové konferenci.

Navzdory obrovskému mezinárodnímu rozhořčení vůči Moskvě, které vzniklo od letecké katastrofy, američtí výzvědní důstojníci jsou přesvědčeni, že Rusko dál separatisty vyzbrojuje. Tvrdí, že raketomety, dělostřelecké zbraně a tanky procházejí "výcvikovou základnou" v jihozápadním Rusku, která separatistům poskytuje zbraně systematicky.

Na neověřitelných satelitních fotografiích vojenské základny v Rostovu z pondělí, zveřejněných americkou výzvědnou službou, jsou kolony vojenského materiálu, které nebyly na fotografii z doby před dvěma dny.

Americká analýza trajektorie rakety Buk umísťuje její odpálení do blízkosti města Sněžnyj, nedaleko ruské hranice. Fotografie pořízené místními lidmi v městě Sněžnyj, umístěné na sociálních sítích, zdá se, zaznamenaly přítomnost mobilního raketového systému Buk.

Zdroj v angličtině s fotografiemi ZDE

23.7.2014

Asi každý z nás se někdy ocitl v situaci, kdy byl strašně frustrovaný poznáním, že vyřešit problém postaru se nově rázem nesmí, byť to zakázané bylo přitom tak efektivní, že to nově lze jen těžko nahradit.

Postaru učitel drzé žáky krotil rákoskou, děti se doma řezaly a pak byl chvíli klid, zločinci se rovnou věšeli, a když se vedla válka, tak se mohlo zabíjet bez obav, že vám to okolní svět bude vyčítat.

Izraelský velvyslanec v USA Ron Dermer, který v pondělí ve Washingtonu prohlásil, že izraelská armáda by neměla být kritizovaná, ale naopak by si zasloužila Nobelovu cenu míru za své „neuvěřitelné sebeovládání“, prožíval právě záchvat jedné takové frustrace, a prozradil se i tím, že vzápětí připomněl, že během druhé světové války přece britská armáda reagovala na německé útoky kobercovým bombardováním německých měst, zatímco izraelští vojáci dnes v „sršním hnízdě palestinského terorismu“ nasazují vlastní životy, aby nevinní Palestinci mohli žít a nebyli ještě masověji zabíjeni pro Izrael potenciálně jednoduššími útoky čistě ze vzduchu.

Dermer se navíc rozčílil, že provokatéři v publiku, kteří mu projev narušili pokřikováním, by měli odejít do zadní části místnosti, která je vyhrazena pro morální idioty, jenže hloupě se kvůli rozhorlení choval řečník sám, protože v danou chvíli (evidentně unesen emocionální obranou své země) zapomněl, že morální očekávání vyspělého světa se už od druhé světové války stačila hodně zpřísnit, a zatímco tehdy bylo ještě dobově přijatelné i zničující kobercové bombardování celých nepřátelských měst, dnes už je průšvih zabít i těch „pár set“ nevinných, a Izrael problém postaru silou řešit nemůže, jakkoli prý se „krotí“ a nevinné snaží varovat.

23.7.2014

Vážená redakce,

chtěl bych poděkovat, že se usilovně věnujete snaze objasnit původce sestřelu dopravního letadla nad východní Ukrajinou. Přiznám se, že mne velmi znepokojilo počáteční ujištění v mainstreamových médiích, že se to nikdy objasnit nepodaří. Ono mediální ptydepe: "každý bude tvrdit svou pravdu a ta skutečná se nikdy nezjistí", píše Jiří Wagner.

Přiznám se, že mne překvapuje, že v rámci diskuse není téměř žádným způsobem reflektován jeden z důležitých aspektů této události. Co dělalo civilní dopravní letadlo nad oblastí kde probíhala občanská válka, kdo ho tam pustil, kdo za to má odpovědnost? Přiznám se, že to, že se tím nezabývají běžná média mne nepřekvapuje, zjevně již dávno ztratila schopnost objektivně informovat a nejen o této kauze a představa, že by mohla klást nepříjemné otázky mimo rámec drsně nastolené oficiální propagandy je iluzorní. Hlavou mi běží následující otázky:

Proč Ukrajina nenaplnila svou povinnost uzavřít letový provoz nad východní Ukrajinou, když v dokumentech Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO), jehož členy je 195 zemí včetně Ukrajiny, je jednoznačně řečeno, že stát, ve kterém probíhají otevřené boje, má povinnost uzavřít vzdušný prostor pro civilní letadla?

Existuje vyjádření Evropské agentury pro bezpečnost letového provozu, že neměla žádné informace o jakékoli potenciální nebezpečnosti ukrajinského vzdušného prostoru, jako zdůvodnění proč nezasáhla?

Byla trasa malajského dopravního letadla Ukrajinci odkloněna na sever standardní trasy, přímo nad občanskou válkou postiženou oblast?

Je Ukrajinskou tajnou službou zabavena a je utajována komunikace mezi řízením letového provozu a malajským letadlem? Nebo je dostupná?

Nejsem v této oblasti žádným odborníkem, zdrojem otázek jsou internetovské diskuse, přesto věřím, že odpovědi na mé otázky mohou přispět k rozptýlení asi nejen mých obav, že obrázek celé události tak jak je nám médii hlavního proudu předkládán je zkreslený a ne zcela objektivní.

Budu hluboce vděčný, pokud se Vám podaří v některém z článků postihnout některou výše uvedených otázek. Opravdu mi to vrtá hlavou.

Odpověď Jana Čulíka: Samozřejmě se o tom diskutovalo, jenže ne v českých médiích. V pátek odpoledne jsem o tom slyšel i na českých frekvencích na BBC World Service dlouhou a zajímavou debatu, že samozřejmě o trasách letů rozhodují také peníze. Bylo rozhodnuto, že let nad 10 000 metrů je bezpečný. Malajské letadlo letělo 300 metrů nad touto hladinou.

Ale nejzajímavější bylo, že konečné rozhodnutí o tom, kudy letadlo poletí, má vždycky pilot. Pilot rozhodl, že poletí přes východní Ukrajinu.

Zde si dovolím spekulaci: Rozhodl-li malajský pilot o tom, že poletí přes Ukrajinu, je možné, že Malajec nevěděl o tom, že ukrajinští vzbouřenci sestřelují ukrajinská vojenská letadla, protože o ukrajinském konfliktu se v malajských médiích asi tolik nepíše jako ve střední Evropě.

23.7.2014
Proč někteří Češi nekriticky věří ruské propagandě?

Od vzniku konfliktu na Ukrajině šíří ruská média, a z nich zejména státní ruská televize, docela neuvěřitelnou propagandu. Mnozí právem poukazují na to, že kromě dodávek vojenské techniky proruským vzbouřencům na východě Ukrajiny je právě tato propaganda nesmírně nebezpečná, protože vytváří hysterický, národně-konzervativní diskurs nenávisti vůči vnějšímu světu a konflikt zostřuje. Nejnebezpečnější na ruské oficiální propagandě je, že naprosto ignoruje fakta a manipulativně překresluje obraz skutečnosti tak, aby to vyhovovalo ruským vládním kruhům.

Ve válce ovšem je objektivní novinářská práce první obětí. V konfliktu o Ukrajinu nelze v podstatě věřit žádným zdrojům, ani ukrajinským, ani ruským, ani americkým. I mnozí západní politikové propadají propagandistické rétorice. Naštěstí ještě na Západě existují zbytky plurality, takže srovnáváním zdrojů je víceméně možno dosáhnout pravdy.

Je pro mě fascinující, kolik lidí v České republice ztratilo racionalitu a soudnost a naprosto nekriticky přijímá šílenou propagandu z ruské strany. Je přece úplně jasné, že v konfliktu je možno dobrat se faktů pouze věcným srovnáváním nejrůznějších zdrojů, o což se v Britských listech snažíme.

Je stoprocentně dokázáno, že to, co publikuje ruská strana, je v 99 procentech případů zcela nedůvěryhodné a je nutno to kriticky analyzovat a srovnávat s informacemi z jiných zdrojů.

To, že česká média jsou prodejná a šíří hloupou protiruskou propagandu, přece proboha neznamená, že automaticky začnu věřit každé pitomosti, kterou šíří ruská televize! Co to je za šílený přístup?

Češi mívali v minulosti schopnost kriticky myslet. Je na pováženou, že mnozí z nich tuto schopnost v současnosti ztratili. Ke své vlastní škodě.

23.7.2014
Proč někteří Češi věří nekriticky ruské propagandě?

Většinou je to jinak, pane Čulíku. I na ostrovech je pravděpodobně stejné procento lidí, kteří věří nějaké propagandě. V našich luzích a hájích je to většinou tak, že Češi nevěří žádné propagandě. Ale dávají ostentativně najevo, že věří právě té, která hlásá opak toho co mainstream, píše čtenářka, která se podepsala, ale bojí se uvést své jméno.

Vůbec to není o víře v něco. Je to jen marná snaha nasrat ty, kteří nám vládnou. Je to jako za socialismu. Jen taková hra. Nic se nezměnilo. Oni se tváří, že nám dobře platí a my se tváříme, že jim za to odvádíme dobrou práci. Ale nevěří tu nikdo nikomu. A to je ještě větší tragedie, než věřit ruské propagandě.

Také nemáme důvod nikomu věřit. Vezměme si takovou paní Řápkovou, ta vystudovala práva v Plzni, nikdo z ročníku ji nezná, ona sama se proflákla v přímém přenosu, že neví ani název ulice kam chodila na fakultu a v závěru z ní nevydolujete ve kterých městech jsou nejvyšší soudy. A to je "vystudovaná" právnička!

Jiná známá kauza je počítání chyb na petičních arších Okamury. Když vám expert statistického úřadu sdělí, že chybovost jednoho vzorku je 12 procent a druhého vzorku je chybovost 13 procent, pak celková chybovost je 25 procent! Tady jsou základy nevíry v cokoliv u nás. Někdo nám tu, jde sakramentsky vzorem. Třeba ČSSD a slib, že stopnou církevní restituce.

Chovají se k nám ty naše "špičky" jako prasata. Proč bychom se my měli, sakra, chovat jinak k nim? Morálka? Buďme lepší? Ne, to nezkoušejte. A na závěr ryze české přísloví: KAŽDÝ DOBRÝ SKUTEK MUSÍ BÝT PO ZÁSLUZE POTRESTÁN.

P.S.Ta procenta u vzorků jsou ilustrativní. Nechtěla jsem se hrabat v Googlu. A tak se tam mějte v té zelené zemi hezky. Doufám, že vám jeden skeptik náladu nezkazí.

Těším se na další váš článek. Hezký den. Pokud byste chtěl text použít, klidně, ale prosím bez podpisu a mailové adresy.

23.7.2014
Další hloupá propaganda "Studia Zet"

Britské vládě se nepodařilo prodat studentský dluh do soukromého sektoru a vláda přiznává, že z rozpůjčených peněz studentům na školné se jí podaří dostat zpět jen 55 procent!

Kdyby člověk poslouchal česká média, asi by se upsal neustálým uváděním jejich nesmyslů na pravou míru. "Studio Zet" vysílající - bohužel - česky na frekvencích BBC World Service, ve středu před desátou hodinou vysílalo propagandistický rozhovor vlastně reklamu na australský univerzitní systém vybírání vysokoškolského školného. Kontroverzní systém, který převzala automaticky Velká Británie a který tam nyní spektakulárně krachuje, jakýsi "odborník" nekriticky vychvaloval do nebe, že prý je výborné, když studenti neplatí školné během studia, ale až po absolutoriu, a jen po dosažení určité příjmové hladiny, a splátky jsou prý "tak nízké", že si jich ani absolvent "nepovšimne". Že prý školné nakonec neuhradí jen asi 20 procent studentů. Také rozhovor obsahoval naprosto demagogické tvrzení, že když se financují univerzity ze státního rozpočtu, "chudí lidé" prý vlastně dotují "bohaté na univerzitách". No tak, ono to bylo vždycky přesně obráceně - univerzitní vzdělání bez poplatků umožňovalo nadaným lidem z jakýchkoliv společenských vrstev, aby ho získali bez diskriminace.

Interviewovaný "odborník" také jaksi pozapomněl na milý princip, zaváděný v "kapitalistických" společnostech od Margaret Thatcherové - občan platí daně a očekává za ně od státu určité služby. Thatcherová přišla však s geniálním nápadem: Jen ať občan platí daně, ty mu sebereme, ale za služby mu budeme účtovat ještě jednou, přímo. Kdo chce k lékaři, ať si zaplatí, kdo chce vzdělání, ať si zaplatí.

Nejpikantnější ale bylo, že "Studio Zet" naprosto nezohlednilo, při vychvalování australského školného, že se tentýž systém v současnosti dostal v Británii do spektakulární krize. Že by to ve "Studiu Zet" nevěděli, že by byli natolik izolováni od světa?

Britský ministr obchodu Vince Cable právě oznámil, že britská vláda byla nucena zrušit plán prodat studentské dluhy u státu soukromým vymahatelským firmám. Dluhy britských studentů za vysokoškolské školné od jeho zavedení před několika lety mají hodnotu 12 miliard liber, tedy 408 miliard Kč. Konzervativní premiér je plánoval odprodat do soukromého sektoru, což by mimo jiné bylo porušením původního vládního příslibu, že studentské dluhy zůstanou ve státním sektoru a budou mít jen minimální úroky. Soukromý vymahatel by měl najednou možnost účtovat komerční úrok.

Ukázalo se ale, že prodej studentských dluhů nepřinese do státní pokladny požadované příjmy. David Willets, ministr pro univerzity, tvrdil, že za každou jednu libru, kterou si student na školné půjčí, dostane stát zpět 70 procent. Odhadované zisky však jaksi klesají. Podle konzervativního ministra financí Davida Osborna to bude jen 65 procent, řekl loni o Vánocích. Nyní odhaduje britský vládní Úřad pro rozpočtovou odpovědnost, že vláda získá od studentů zpět jen 55 procent půjčených peněz na školné!

Podrobnosti v angličtině ZDE

23.7.2014
Alexandr Chodakovskij poprvé připustil, že separatisté mohli sestřelit let MH17

Vysoce postavený velitel povstalců na východě Ukrajiny Alexandr Chodakovskij připustil, že ozbrojení separatisté měli pod kontrolou raketový systém Buk. Kyjev a západní země tvrdí, že tento systém byl minulý týden použit k sestřelení letounu Malaysia Airlines.

Velitel praporu Vostok řekl, že povstalci mohli získat systém z Ruska. "O tom Buku vím. Slyšel jsem o něm. Myslím, že ho poslali zpátky. Protože jsem se o něm dozvěděl právě ve chvíli, když jsem se dozvěděl, že došlo ke katastrofě. Pravděpodobně ho poslali zpátky, aby odstranili důkaz o jeho přítomnosti," sdělil velitel agentuře Reuters.

Chodakovskij současně obvinil úřady v Kyjevě, že nezabránily letu civilního letounu přes povstalecké území a "vyprovokovaly" tragédii. Tvrdí, že Kyjev o přítomnosti Buku věděl.

Další představitelé separatistů opakovaně podíl na sestřelení MH17 popírají. Chodakovskij se dostal do sporu s Igorem Strelkovem, nyní hlavním velitelem v Doněcku.

Guardian tento týden také hovořil se svědky, kteří odpalovací zařízení systému Buk viděli minulý čtvrtek několik hodin před tragédií projíždět městem Torez nedaleko oblasti, kde se letadlo zřítilo.

Chodakovskij řekl, že neví, odkud systém pocházel, ale že mohl pocházet z Ruska. Podle něj se separatisté několika těchto systému zmocnili na ukrajinských základnách, ale ty nebyly v operačním stavu.

Podle Chodakovského mohlo Rusko nabídnout tyto zbraně v rámci "zcela lokální iniciativy".

Mluvčí nizozemského týmu vyšetřovatelů, který se nachází v Kyjevě, sdělil AP, že asi 25 členů týmu analyzuje informace z místa katastrofy, včetně fotografií, satelitních snímků a radarových informací. Místo pádu letadla však ještě nenavštívili, protože od separatistů neobdrželi bezpečnostní záruky.

Není jasné, na co tým čeká. Povstalci oznámili, že na ně čekají, a protože se nedaleko lokality bojuje, místo nebude v dohledné budoucnosti bezpečnější. Na nepřítomnost expertů si stěžuje šéf týmu pozorovatelů OBSE Michael Bociurkiw.

Podle nizozemské strany černé skříňky letadla nenesou stopy manipulace.

Ve středu ukrajinská Rada národní bezpečnosti a obrany oznámila, že na východě byly sestřeleny dva letouny Su-25 ve výšce 5 200 metrů a mohly být zničeny raketami odpálenými z ruského území.

Letadla letěla v menší výšce, než sestřelený malajsijský boeing, ale stále byla mimo dosah přenosných protiletadlových systémů separatistů. (Mobilní systém Strela-10, jehož držení separatisté již před delší dobou také přiznali, má výškový dosah 3 500 metrů - pozn. KD.)

Podrobnosti v angličtině: ZDE

23.7.2014

Reaguji na článek: Češi Gruzínkám diagnostikovali rakovinu. Tím pomoc skončila ZDE

Navzdory tomu, že mluvím dobře česky a také všemu rozumím, moje psaná čeština je velmi slabá. Píšu-li článek, obvykle mi to trvá několik dnů, někdy i týdnů. Pokaždé musím někoho poprosit, aby text opravil (a tímto jim moc děkuji). Samotné sepsání textu mi většinou netrvá moc dlouho. Tentokrát jsem ale potřeboval čas, abych se odhodlal a napsal osobní příběh. Mé odhodlání svůj příběh zveřejnit podpořilo přečtení článku o pomoci české vlády Gruzii.

Jmenovala se Šorena. Chodila na stejnou fakultu jako já. Začala studovat dříve, ale musela studium na tři semestry z rodinných důvodů přerušit. Když se rozhodla vrátit do školy, ocitla se v mé třídě. V oboru těžba nerostných surovin moc žen nestuduje, proto byli kluci příjemně překvapení, když k nám nečekaně nastoupila. Šorena byla na Gruzínku vysoká, měla krásné rezavé vlasy a velké, světle hnědě oči. Pocházela z vesnice hrdých horalů.

Nedaleko od její vesnice vede nejdůležitější dopravní tepna spojující Gruzii s Ruskou federací. Koncem 18. století otevřel gruzínský král bránu velkého Kavkazu ruské armádě. Cílem bylo společné tažení proti sílícímu Íránu. Předkové Šoreny staletí uzavírali bránu kavkazských hor před nájezdníky ze severu. Gruzínským úřadům brzy došlo, že carské Rusko se snaží narušit státnost země, nikoliv pomoci proti nepříteli. Gruzínci se samozřejmě obrátili proti Rusům a pokusili se úzký průsmyk přes Kavkaz uzavřít. Bylo pozdě, vyspělá ruská armáda už stihla obsadit všechny strategické body spojující Tbilisi a Ossetii (dnešní Severní Osetie, Rusko). V nerovném boji padlo tisíce horalů, ještě více jich bylo vysídleno nebo veřejně potrestáno. Pozdější sovětský totalitní režim definitivně rozvrátil všechny tradice těchto lidí. Téměř vše zmizelo. Mnohé tradiční zvyklosti se staly nelegitimními, ale v lidech přetrvala tradice krevní msty. Tyto zvyky se hodily i komunistům. Každý, kdo se pokoušel odporovat režimu, byl automaticky považován za vraha, jehož msta pramení z pohanských tradic divokých horalů, nikoliv z odporu proti represivnímu režimu. Šorena a její slavný rod se těmto represím částečně vyhnuli. Ve vesnici dodneška žijí její bratři a příbuzní. Nedaleko vesnice je starý kostel a vedle něj hřbitov. Její hrob je tam také.

Školu jsme dokončili společně a za necelý rok jsme se sblížili. Důvodem byla moje znalost angličtiny. Ve snaze najít nějakou práci jsme potřebovali angličtinu ovládat. V nesnesitelném vedru letního Tbilisi, kdy teplota dosahuje 40 stupňů, jsme se Šorenou chodili procvičovat angličtinu, buď do parku nebo k řece Mtkvari. Šorena nosila krátké sukně. V parku si rozložila knihy na své krásné nohy. To jsem si nemohl nechat ujít. Jednoho horkého odpoledne jsem to nevydržel a objal ji. Ona mě také. Vášnivě jsme se milovali. Celé léto jsme se někam chodili schovávat od okolního světa.

Konec srpna je v Tbilisi mimořádně teplý a všichni se snaží opustit město. Jel jsem k babičce do hor a Šorena ke svým rodičům. Měli jsme domluvené rande koncem srpna…. V podvečer jsme spolu znovu seděli v parku. Z nedaleké restaurace se linul zápach smaženého oleje. Řekla, že je jí špatně a že se jí chce zvracet…

Gruzínské slovo „Orsuli“ znamená dvě duše. Do češtiny se toto slovo překládá jako těhotenství. Jistě, děti jsou boží dar, každá rodina musí mít děti, ale nejdříve pár musí být sezdaný. Úpadek křesťanských, islámských nebo pohanských tradic nahradila na Kavkaze bolševická demagogie. Avizované sociální projekty např. ve zdravotnictví se v rukou komunistů staly také nástrojem teroru obyvatel. Dle stranické příslušnosti nasazení doktoři vytvořili systém, kde se lidé báli chodit k lékaři bez úplatků. Lidé měli strach na něco se ptát, mluvit o problému, znamenalo to být potrestán. Mít mimomanželský vztah nebo jít na potrat znamenalo ostudu, odsouzení celé společnosti. Někdy dokonce smrt. Lidé často museli kvůli chudobě a neinformovanosti přistoupit na nedobrovolné potraty. Na vesnici byla situace ještě zoufalejší. Oba, já i Šorena, jsme mezi řečí slyšeli od známých a příbuzných, jak se potraty provádějí. Každá rodina v Gruzii má svůj příběh. Hrůzy nelegálních ordinací nebo potraty v domě kolovaly ve vyprávění mezi lidmi. Moje teta, která otěhotněla a čekala čtvrté dítě (měla už tři dcery), se rozhodla zbavit plodu. S manželem si nemohli dovolit další dítě kvůli malému domu a práci. Nechtěli, aby se lidé o potratu dozvěděli. Proto poslechli nějaké paní rady, které jim doporučily, aby do plodu napustili mýdlovou vodu. Teta to udělala a bolestí se mučila téměř týden. Nešla ven, jenom druhá teta a její kamarádka chodili za ní. Týden po bolesti potratila. Byl to prý kluk. Mrtvý plod v noci hodili do suchého záchodu. Dozvěděli se to všichni. Já jsem se to dozvěděl až po její smrti. Za několik let onemocněla. Kvůli nádoru na mozku se pomátla, ležela v posteli a kolem sebe rozhazovala věci. Myslím si, že to byl následek stresu z potratu.

Když jsme si já a Šorena byli jisti, že je těhotná, lekli jsme se. Nejvíce jsme se báli, co komu řekneme. Ona samozřejmě poznala, že to nesu velmi špatně. Jednou večer mě objala a řekla, že v současné situaci si nemůžeme dovolit mít děťátko. Řekla, že už našla nějakou gynekoložku na státní poliklinice. Moc prý nebere. Předtím jsme rozhodli jít na echoskopii. Já musel jít s ní. Na dlouhé chodbě čekalo několik párů. Manželé doprovázeli své ženy (žena tam nemohla jít jenom sama). Vedle mě stál mladý pár ve velmi luxusním oblečení a muž demonstrativně držel v ruce klíče od drahého auta. Neskrýval, že je bohatý. Jeho žena měla dlouhý plášť, byla velmi krásná. Nechtěla v čekárně sedět a celým tělem se opírala o zeď. Byla bledá, zapadlé oči, slzy. Vypadala jako plakát smutných zpráv. Zdravotní sestra vyzvala Šorenu do ordinace, spolu s ní se ode zdi odlepila i ta mladá paní. Proč šly na vyšetření spolu, nevím. Když Šorena vyšla ven, celá se klepala. Byla k smrti vyděšená. Když jsem se ptal, co se stalo, pouze stručně řekla, že vedle ní nějaký chirurg prohlížel tu druhou paní, která se nechtěla svléknout a pouze ukázala své břicho. Měla na něm velký hematom, který se jí udělal po uměle provedeném potratu.

Dali jsme dohromady nějaké peníze. Ona si ode mě nakonec nic nevzala a šla na potrat sama. Viděl jsem ji za týden. Chtěla být doma sama. Ve své kabelce měla ukryté léky, některé měla schované pod polštářem. Nechtěla, aby se to její rodina dozvěděla. Řekla mi, že má bolesti a krvácí. Šla opět na kontrolu k té samé doktorce. Ta jí dala nějaké injekce a další ampulky jí prodala, aby si mohla Šorena píchat injekce sama. S injekcemi jsem jí pomáhal. Léky byly podle mě z Indie a z Ruska. Když jsem šel vyhodit injekci, v koši jsem viděl hromadu zkrvavené vaty, což mě zneklidnilo. Léky nezabíraly. Večer doma jsem se mámy jakoby mimochodem na léky vyptával. Nenapadlo jí, proč se na to ptám, ale řekla, že je nezná, protože v jejím oboru je nepoužívají. Nakonec se mě ptala, pro koho to chci a já se raději přestal vyptávat. Máma byla zdravotní sestra a často dávala známým injekce nebo kapačky doma (nebo si tak přivydělávala), tak jsem od ní odkoukal, jak se injekce aplikují.

Šorena přestala krvácet a cítila se dobře. Pár měsíců jsme se neviděli, odešla k rodičům na vesnici. Poté se několikrát vrátila do Tbilisi, ale se mnou se nesešla. Mobilní telefony nebyly a na vesnici spojení nebylo. Takže jsem musel čekat, až bude ve městě a zavolá mi. Jednoho dne mi konečně zavolala. Rozešli jsme se. Pak jsme se viděli jenom společně s ostatními kamarády nebo na nějaké party. Našla si práci a já jsem si také polepšil.

Jednou večer jsme se opět sešli. Podzimní studený vítr oprašoval špinavé ulice Tbilisi. Mlátil do oken a dveří domů. Jako vzkaz nechával u každého domu nashromážděné odpadky, vracel lidem zpátky to, co venku vyhodili. Prolézal mezi rozbitými okny, schody a šachtami na výtahy v nerozsvícených panelácích. Celé město naslouchalo jeho betonovým trumpetám.

Ráno jsem Šorenu odvezl do práce. Poprosil jsem ji, aby šla k doktorovi. Na levém prsu měla kouli tvrdou jako jablko. Řekla, že to ví a že ji to trápí už několik měsíců. „Proč jsi nešla k doktorovi?,“ zeptal jsem se. „Bojím se,“ odpověděla. A potom dodala, že je to strašně drahé. Za týden se odvážila a šla za doktorem. Diagnóza zněla: Rakovina prsu, pokročilé stadium. Kromě hrudníku už ji měla po celém těle. Díky společné kamarádce, která pracovala v lékárně, si kupovala se slevou velmi drahé léky na dluh, pomáhali jí i příbuzní, všichni. Začala chodit na chemoterapii. Postupně jí vypadaly vlasy. Já jsem si toho ale ani nevšiml, protože velmi šikovně nosila paruku a byla veselá. Začala chodit více do kostela, kde lidé také vybírali peníze, aby jí pomohli. Léčba takto závažných nemocí bez velké finanční pomoci v Gruzii vůbec nejde.

Druhý den po operaci jsem ji šel navštívit do nemocnice. V polosedě se na posteli opírala o svou krásnou matku. Obě si byly tak podobné. Máma jí podávala vodu. Šorena měla kolem hrudníku velký obvaz. Když mě uviděla, trochu se zastyděla, snažila se narovnat a přikrýt tělo dekou. Nezvládla to. Potom se na mě usmála. Byla tam celá její rodina. Podle mě tehdy všichni pochopili, že jsme měli spolu vztah. Šorena neřekla nic, až večer mi poslala krátkou esemesku. Doktoři jí dávali maximálně rok. Umřela začátkem července roku 2005. Necelý týden poté, co mi má žena porodila krásného chlapečka.

Šorena žila po operaci ještě sedm let. Začala si psát deník a malovala. Navštěvovala uměleckou akademii, lektoři ji brali na přednášky zdarma. Malovala hezky. Viděl jsem jen pár jejich obrazů. Deník zanechala své kamarádce. Ta mi pak podle Šorenina přání část těchto zápisku předala. Zbylé mi nikdy nedá.

Současná situace je v Gruzii daleko lepší, než koncem 90. let minulého století. Také díky zahraniční pomoci a velmi silnému neziskovému sektoru. Bohužel se většině gruzínské populace stále nedostává odpovídající péče. Za prvé za to může velmi nekvalitní zdravotní systém, za druhé jde samozřejmě o peníze za léčbu. Je velmi drahá - přestože stát částečně přispívá. Minulý týden jsem se vrátil z Gruzie. Pobýval jsem týden v jedné vesnici na západě země. Poznal jsem třináctiletého chlapce, který kvůli nedbalosti rodičů málem uhořel. Utrpěl popáleniny 3. stupně a už pět let se pomalu léčí z následků. Kdyby neexistovala solidarita celé vesnice, byl by už dávno mrtvý. Na umírajícího chlapce se celá vesnice složila, avšak za několik dnů z nemocnice volali a sdělili jim, že peníze dochází. Léčbu prý nebude možné dokončit. Zoufalí vesničané poslali jednoho ze svých lidí, jež je známý svou kuráží, do města za jednou nadací, která prý může pomoci. Tento muž se nemohl do kanceláře této „nadace“ dostat. Počkal do večera a pak tento stokilový, šedesátiletý muž přelezl přes plot. Počkal do rána, a když uviděl ředitelku této nadace, nepustil ji do budovy do té doby, než přislíbila peníze pro chlapce. Tento muž sám trpěl rakovinou dýchacího systému a kvůli léčbě musela jeho rodina prodat část majetku i obchod, kterým se živila. Solidárnost a podpora ale vždy nestačí. Svět se žene někam do vysokých čísel ekonomického rozvoje, kam tito lidé těžko dosáhnou.

Česká rozvojová pomoc, kterou za stát spravuje Ministerstvo zahraničních věci České republiky, během svého působení v Gruzii realizovala několik zajímavých projektů.  Na některých projektech jsem se podílel. Některé projekty zanikly poté, co je česká strana přestala financovat, kvůli lhostejnosti gruzínské vlády. Velmi často vlády zneužívají realizaci podobných projektů pro vlastní propagaci a zisk. Podsouvají lidem, že úspěch toho či jiného projektu za zahraniční peníze je zásluhou jejich politické činnosti. Pokud nějaký cizinec (jemuž je projekt svěřen) přestane jezdit a dohlížet nad jím realizovaným projektem, hrozí, že většina vynaloženého úsilí bude ztracena. To se týká projektů, jež musí mít hmatatelné výsledky (například sušičku na čaj a podobně), jejichž skutečný dopad může být zavádějící.

Zdravotnictví, stejně jako vzdělání, je v Gruzii v troskách. Nekvalifikované léčení pacientů za enormní peníze, často bez výsledků, způsobuje zadlužení desítek tisíc rodin. Nesprávná diagnóza posílá tisíce lidí na smrt, příbuzně jsou nuceni prodat svůj majetek, dobytek, a poté nemají kde bydlet. Opouštějí svojí zemi, aby mohli zadlužené rodiny nějak uživit. Zaplatit dluhy. Tímto článkem bych chtěl apelovat na českou vládu, aby pokračovala v projektu na podporu vyšetření nádorových onemocnění v Gruzii. Patří jí velký dík za pomoc při diagnostikování těchto onemocnění. Následná pomoc při léčení by mohla zachránit životy spousty žen a tím také zachránit jejich celé rodiny. Bez zbytečného zadlužení.

23.7.2014

Navi Pillayová, vysoká komisařka pro lidská práva, dnes varovala, že se Izrael mohl při své ofenzívě v Gaze dopustit válečných zločinů. Při operaci byly během posledních dvou týdnů zabity stovky civilistů.

Pillayová během mimořádného jednání Rady pro lidská práva OSN v Ženevě řekla, že Izrael nevyvinul dostatečné úsilí na ochranu civilistů, zejména během ostřelování obytných domů a nemocnic.

Pillayová také odsoudila palestinské hnutí Hamás a další militantní skupiny za "nerozlišující útoky" na Izrael.

Projednávaný návrh rezoluce v orgánu, kde existuje propalestinská většina, požaduje zřízení mezinárodní vyšetřovací komise s pravomocí prošetřit všechna porušení lidských práv a mezinárodního humanitárního práva na všech okupovaných palestinských územích.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

23.7.2014

Několik diváků si v Británii stěžovalo úřadu Ofcom na televizní stanici RT, která podle nich porušuje přísné britské předpisy ohledně nestrannosti zpravodajství.

RT zřizovaná Kremlem kritizuje "nestrannost a faktičnost mainstreamových médií", poté co zjistila, že může být sama vyšetřována kvůli porušení předpisů o přesnosti a nestrannosti vysílání během zpravodajského krytí katastrofy letu MH17.

Regulační úřad Ofcom zajišťuje, aby televize s britskou vysílací licencí poskytovaly široce nestranné zpravodajské pokrytí, a nyní informoval, že zvažuje vyšetřování RT kvůli stížnostem diváků na tón zpravodajství o katastrofě malajsijského letadla.

Minulý týden rezignovala hlasatelka Sara Firth, která televizi obvinila, že zpravodajské krytí se vyznačuje "naprostou neúctou k faktům".

Podle RT stanice naopak odmítá držet bez důkazů "stranickou linii" ohledně toho, co se na východní Ukrajině skutečně stalo. Detaily komunikace s Ofcomem však zveřejnit nesmí.

Již dříve bylo vyšetřováním Ofcomu zjištěno, že RT mnohokrát porušila kodex, včetně bodu 5.1, který požaduje: "zprávy, v jakékoliv formě, musejí být přinášeny s příslušnou přesností a prezentovány s patřičnou nestranností".

Podrobnosti v angličtině: ZDE

23.7.2014

Otázku, zdali jsou kanadští občané lhostejní k dodržování liberálních demokratických hodnot, položil žurnalista Douglas Todd v deníku The Ottawa Citizen. Vzal si na pomoc názory dvou významných přistěhovalců do Kanady, pana Ujjala Dosanjha a Farida Rohaniho. Oba se v podstatě podivují, proč se dnešní přistěhovalci nesnaží přijmout občanské hodnoty této země - Kanady - a vážit si jich. Vždyť přece přišli žít do nejlepší země na světě. 

Pan Ujjal Dosanjh (síkh původem z Indie, který se po studiích v Británii přistěhoval do Kanady v r. 1968) má dodnes jizvy na hlavě a rozdrcené prsty, které mu připomínají, jak zklamala kanadská liberální demokracie. Jako dřívější federální ministr a premiér Britské Kolumbie kritizoval před několika desítkami roků terorismus síkhů. Za to ho prohlásili vedoucí síkhských organizací ve Vancouveru za zrádce a "fyzicky potrestali" ocelovou tyčí. Došlo k tomu v temných dobách pro kanadskou toleranci. Dnes ale připomíná jak on sám tak i četní další přistěhovalci, že by nová vlna nesnášenlivosti měla vyburcovat všechny občany k obraně kanadských demokratických hodnot.

Podle zpráv federální vlády došlo v Kanadě k více než stovce tzv. vražd na ochranu cti. Mladé muslimské ženy i mladí muslimští muži byli zavražděni muslimskými a síkskými rodinami. Někteří členové druhé generace přistěhovalců se dali na náboženský extremismus ať vyrostli a vystudovali v Surrey (Britská Kolumbie), v Torontu (Ontário) nebo v Calgary (Alberta) a odešli bojovat do Sýrie, Indie, Srí Lanky a Íráku. Ministr pro multikulturalismus Jason Kenney sdělil minulý měsíc, že se domácí náboženští radikálové stávají bezpečnostním rizikem.

Není zrovna nutné, aby docházelo k fyzickému násilí, když se porušují zákony na ochranu kanadské liberální demokracie. Pan Dosanjh poznamenal, že se při masovém přistěhovalectví kombinuje kultura a náboženství takovým způsobem, že jsou především postiženy ženy v patriarchálních rodinách, kde jsou tvrdě omezována jejich práva.

Pan Farid Rohani, ředitel vancouverského Ústavu "Laurier" (Íránec víry bahá'i, který se přistěhoval do Kanady po r. 1980) souhlasí s obavami pana Dosanjha. Uvedl nejnovější případy muslimských studentů v Torontu a v Halifaxu, kteří agitovali za svoje údajná náboženská práva, mezi něž podle jejich požadavků patří právo pracovat v prostředí, v němž nejsou žádné ženy. To by znamenalo, že svoje náboženská "práva" kladou nad práva obou pohlaví. Pan Dosanjh se obává, že začalo v Kanadě docházet k nebezpečnému ohrožování kanadské společnosti a že občané nejsou dosti bdělí, aby takovému vývoji učinili přítrž.

Pan Will Kymlicka, filosof na univerzitě Queen's a pan Samir Gandesha na univerzitě Simona Frasera zastávají názor, že se až dosud obecně dařilo dávat v Kanadě prostor etnokulturním rozdílům. Oba akademičtí pracovníci ale upozorňují, že náboženství může ohrožovat multikulturní ideály.

Kanadská státní hymna žádá Boha, aby udržoval zemi "skvělou a svobodnou", ale podle názoru pana Rohaniho jsou zásady liberální demokracie porušovány mnoha nábožnými přistěhovalci. Ústav, který řídí, poskytuje prostor pro diskusi o multikulturalismu. Stěžuje si, že oslava kanadské různorodosti se mění na politiku, která umožňuje občany rozdělovat. Říká: "Vnucované či rodiči dopředu domlouvaná manželství, vraždy na ochranu cti, znetvořování ženských pohlavních orgánů, hlásání nenávisti vůči homosexuálům, rozsudky smrti nad odpadlíky od víry a podobně jsou dokladem toho, že veřejnost nediskutuje dostatečně o základních hodnotách liberální demokracie a jsou také dokladem pokřiveného konceptu náboženské svobody".

Průzkum veřejného míněný provedený firmou Angus Reid potvrzuje obavy obou akademických hodnostářů: 7 z 10 kanadských občanů souhlasí, že by se měly menšiny více snažit o to, aby se přizpůsobily hlavnímu proudu života v zemi. Ačkoliv anglofonní sdělovací prostředky zesměšňovaly před časem "Chartu quebeckých světských hodnot"  navrženou quebeckou separatistickou stranou v době, kdy v Quebeku vládla, 4 z 10 Kanaďanů mimo Quebek souhlasí se zákazem náboženských symbolů na pracovištích. Co se týká burqy (úplného zahalení obličeje), nepřeje si 62% občanů, aby se takto zahalovaly muslimské ženy na pracovištích.

Dřívější průzkum veřejného mínění provedený firmou Environics odhalil velké rozdíly, co se týká náboženství. Zatímco 81% občanů souhlasí s názorem, že by se měli přistěhovalci přizpůsobit kanadským názorům na práva a postavení žen, souhlasí s tímto názorem jen 36% muslimů. Průzkum také zjistil, že jen 11% Kanaďanů souhlasí s tím, aby se náboženského zákona šaría používalo při řešení občanských neshod, ale s tímto názorem souhlasí 53% kanadských muslimů.

Pánové Rohani a Dosanjh navrhují, aby se perspektivním přistěhovalcům vysvětlovaly základy liberální demokracie a rovnoprávnosti občanů. "Když přicházíme do Kanady jako přistěhovalci, proč nechceme přijmout její společenské hodnoty?" ptá se pan Dosanjh a pokračuje: "Jestliže chceme znova vybudovat stejnou společnost, kterou jsme opustili, proč raději nezůstáváme doma? Jako přistěhovalci bychom přece měli přijmout celou kanadskou společnost a nikoliv pouze její dolary".

Pan Tung Chan, dřívější ředitel služeb pro přistěhovalce SUCCESS financovaných vládou a přítel pana Rohaniho, je optimistější co se týká rizika založeného na náboženství. Dal by přednost tomu, aby se nezdůrazňovaly potíže, které podle jeho názoru způsobuje jen jedno procento nepřizpůsobivých přistěhovalců, kteří nejsou schopni přijmout svobodnou volbu a rovnoprávnost občanů. Souhlasí s oběma muži, že by se měli učit všichni přistěhovalci (a také domácí občané) o zákonech, které v této zemi platí, o její ústavě a o Chartě lidských práv a svobod, ale potom dává od celé situace ruce pryč. "Když jim všechno vysvětlíte a poučíte je, mělo by zůstat výhradně na nich samotných jestli náš systém hodnot přijmou nebo odmítnou, pokud nepřekračují zákony.

S tímto názorem pan Dosanjh rozhodně nesouhlasí a říká, že společnost není ovládána výhradně zákony: "Máme svoje hodnoty, etiku, integritu. Není to sice psáno v zákonech, ale měli bychom ponechávat na lidech, kteří se chtějí ženit a vdávat, aby si brali toho druhého podle své vlastní volby". Řekl to proto, že viděl mnoho rodičů-přistěhovalců, jak nutili své děti do předem dohodnutého manželství. Průzkum skutečně potvrdil, že přistěhovalci zakazují svým dětem vstupovat do manželství s partnerem jiné víry mnohem častěji než tak činí lidé narození v Kanadě. A potom se jedná o homosexualitu. Pánové Rohani a Dosanjh uznávají, že to nejsou jen přistěhovalci, kteří na základě svého náboženství tvrdí, že jsou homosexuální vztahy nesprávné. Na takové názory má právo každý člověk a rozhodně to není proti zákonu. Jenže mezi mnohými nábožnými přistěhovalci takové názory často vedou ke skutečné diskriminaci. Pan Justin Tse, který získal vzdělání na Univerzitě Britské Kolumbie, připomenul, že mnoho čínských přistěhovalců křesťanské víry považuje kanadské zákony na ochranu občanských práv, které se týkají homosexuality, za "bláznivé".

Pan Rohani je přesvědčen, že Kanaďani přestali pečovat o liberální demokracii a svobodnou volbu. Setkal se s několika ze stovek studentů ze Saúdské Arábie, kteří studují na Univerzitě Britské Kolumbie a byl šokován nedostatkem jejich úcty k hodnotám svobody každého člověka. Názory těchto studentů vznikly v teokratické zemi jejich původu, kde se přestup od islámské víry trestá smrtí.

Vědomi si toho, že náboženství má velkou moc konat dobro i zlo, pánové Rohani a Dosanjh jsou znepokojeni zejména rozšiřováním náboženských soukromých škol v Kanadě, při čemž mnoho z nich dostává finanční prostředky od vlády. Vstupuje do nich stále více muslimů, síků, katolíků, evangelikálů a dětí jiné víry a často v těch školách převládají přistěhovalci. Kanadské vlády (myslí se tím federální i provinční) nechtějí zasahovat do vedení náboženských škol a proto se podle názoru pana Dosanjha ani neví, zdali se v těchto školách studenti učí respektovat jiné občany a že oni sami mají právo na svobodnou volbu svého přesvědčení a jeho praktikování. Závěrem svých projevů prohlásili pánové Rohani i Dosanjh, že nechtějí mlčet (jako typicky skromní Kanaďani) o tom, co dělá Kanadu přitažlivou pro všechny lidi na celém světě a že hodlají nadále stát na stráži liberální demokracie.

Celý článek byl na dvou stranách novin a v podstatě vyjadřuje názory dvou významných přistěhovalců, s nimiž souhlasí mnoho občanů včetně přistěhovalců z nábožensky vlažných zemí. Živější diskuse nastane teprve když o situaci mluví několik lidí a při tom velice záleží na tom, jakých lidí. Původního obyvatelstva, které se dnes nazývá "Prvními národy" (First Nations), se nikdo neptá, protože tyto národy žijí na rezervacích svým starodávným životním stylem pokřiveným moderní dobou. Vyhnali je tam dřívější kolonizátoři z Evropy, odebrali jim jejich děti a dali je do tzv. rezidenčních církevních škol (60% katolických a 30% anglikánských). Tam nesměly mezi sebou mluvit jinak než anglicky. Provinilci byli fyzicky trestáni. Děti odtržené od rodin byly sexuálně zneužívány. Aby to v poslední době stát a církve napravily, vyplácejí postiženým odškodné. Prvním národům platí za půdu odňatou v minulosti. Co ale s penězi na rezervacích? První národy tam většinou žijí v pustině v chudobě - i když jsou výjimky. Lidé už neloví, aby se uživili, ale průmysl, ani domácký, tam nemají. Občané Prvních národů nacházejí ve své vlasti zaměstnání obtížněji než přistěhovalci. Výjimkou je kasino provozované národem Mohawků na rezervaci na americké straně státních hranic.

Na mnoha rezervacích je vysoký výskyt návyku na alkohol a drogy a také vysoký počet sebevražd mladých lidí. První přistěhovalci, Francouzi a Britové, se neptali Prvních národů na povolení přistěhovat se, ani se nepřizpůsobili jejich víře. Zabrali půdu a tu potom prodávali dalším přistěhovalcům. Výraz "politická korektnost" neznaly ani První národy ani přistěhovalci. Ty První národy, které první přistěhovalce vítaly, bezpochyby svého vstřícného postoje později litovaly. Ještě zřetelněji než v Kanadě to bylo vidět v Mexiku, kam přišli Španělé. Svým hostitelům se odvděčili tím, že jim pobrali, co se dalo odvézt a nakonec je vyvraždili.

Až donedávna přicházeli do Kanady žít lidé z Evropy, Britové, Francouzi, Němci, Italové, Poláci, Ukrajinci a jiní a také lidé z Asie - Indie (která zahrnovala i Pákistán a Bangladeš pod "britskou správou"), Číny a Japonska. Někteří si přicházeli jen vydělat peníze, aby si "doma" postavili domek nebo koupili dobytek a podobně. Kdo se nepřizpůsobil, žádné štěstí neudělal. Ještě v 60. letech minulého století platilo, že k úmyslu udělat dobrou kariéru patřilo být WASP - White Anglo-Saxon Protestant. To se postupně změnilo a ředitelem vědeckého ústavu se stal katolík! Jeho zástupkyně často povzbuzovala přistěhovalce, že v Kanadě není nikdo omezen ani zemí, z níž přišel, ani barvou kůže, ani svou náboženskou vírou, ani tělesnou vadou a že všichni mohou dosáhnout i toho nejvyššího postavení výhradně na základě své vlastní práce. Měla pravdu.

K dobrým mravům na pracovišti a na obranu před různým podezřením platilo ale nebavit se o náboženství, o politickém přesvědčení, o finančních příjmech ani o zdravotních problémech. Předmětem rozhovorů bylo tedy počasí, sport, stav burzy, automobily, čluny a chaty. V minulosti ponechávali přistěhovalci svoje politické, náboženské a jiné problémy ve staré vlasti a v Kanadě se všichni k sobě chovali přátelsky. Proto vzbuzuje dnešní výskyt nesnášenlivosti pozornost a obavy. Upozornění pánů Dosanjhe a Rohaniho na nedostatek veřejné péče o toleranci a další hodnoty liberální demokracie přivítali někteří čtenáři novin svými souhlasnými dopisy redakci.

Jak šla doba, z Kanady jakožto útočiště pro lidi různě pronásledované nebo jako místo, kde se dala najít práce, se stala země, která "potřebuje" přistěhovalce jako pracovní síly. Vláda tedy inzeruje příjemnou zemi, která nabízí svobodu, skvělé vztahy mezi lidmi a příležitost zbohatnout. Lidé v Evropě ani v Číně či v Japonsku si už nepotřebují zlepšit svou vlastní situaci odchodem do cizí země, kde to není s hledáním zaměstnání tak růžové, jak to vláda maluje, protože se zlepšila hospodářská situace v jejich vlastních zemích. Dnes přicházejí přistěhovalci také ze zemí, v nichž jsou lidé vzájemně znepřáteleni mezi sebou i ve vztahu k jiným zemím, a jen část jich uvažuje podobně jako pánové Dosanjh Rohani: "Jsme rádi, že jsme unikli nesvárům ve vlastní zemi, přizpůsobme se zemi, v níž to dobře funguje a v níž máme každý svou osobní svobodu". Takto myslící lidé, jichž je zřejmě většina, nejsou ale předmětem článku. Předmětem nejsou ani lidé, kteří do Kanady přicházejí proto, aby po několika letech dostali kanadské občanství a kanadské cestovní pasy. Potom se vracejí zpět, odkud přišli. Svého kanadského občanství používají v případě nebezpečné situace ve své vlasti, kdy žádají kanadské úřady o ochranu a "repatriaci". Naštěstí jich jsou jen tisíce a nikoliv miliony. Obavy - a to nejen u pánů Dosanjha a Rohaniho - vyvolávají ale ti, kteří chtějí předělat Kanadu k obrazu svému. Někteří dokonce se zbraněmi v rukou, které hodlají použít přímo zde nebo jdou s nimi bojovat na straně náboženských extremistů do zemí, z nichž přišli. Mnoho Kanaďanů, jejichž vlastní víra hlásá lásku k bližnímu, děsí nepřátelství náboženských extremistů k jinověrcům a nevyvratitelná víra, že se padlý bojovník i sebevražedný atentátník stává mučedníkem pro svou víru a je okamžitě odměněn cestou do ráje. K odstranění takových obav nepřispívá netečnost souvěrců extremistů a riziko, že kritika od jinověrců či bezvěrců bude považována za politicky nekorektní. Pan Dosanjh doplatil na svou kritiku teroristů vážným zraněním a proto je tím potřebnější zabývat se tímto stavem. 

23.7.2014

Samozřejmě především v Gaze je situace nezáviděníhodná. Je asi nutné znovu připomenout, že tam žijí skoro dva miliony lidí (1,8 milionu) v enklávě, za zdí zřízenou Izraelem, kterou se teď občas podhrabávají bojovníci Hamásu. Ti takto chtějí překvapit Izraelce, kteří vojensky obklíčili město a podnikají další útoky především na severu města.

Izrael přitom letecky monitoruje celé území a má – také díky letectvu – zřejmou vojenskou převahu nad silami Hamásu. Snad dodejme, že jde o oblast, kde ekonomika stagnuje. Je bez možnosti rozvoje. Takže polovina lidí v produkčním věku je v Gaze bez práce. Pokud jde o zajištění základních „služeb“, elektřina bývá k dispozici jen maximálně na půl dne denně. Přísun pitné vody z kohoutku je ohrožen. A teď na tomto území umírají lidé… A ne vždycky jim zůstává střecha nad hlavou…

17/7 už bylo přes 220 mrtvých Palestinců v Gaze. Na 600 domů bylo v tom čase již rovněž zničeno. Hamásu se do té doby zatím podařilo vystřelit přes 1 200 raket; byl zabit jeden izraelský občan. Toho dne bylo vyhlášeno krátkodobé příměří na 5 hodin. Nevydrželo. Hamás je nepovažoval pro sebe za závazné.

Jedno příměří mělo být zahájeno již předtím. 14/7 je měl zprostředkovat Egypt. Jenže dnešní Egypt, jemuž teď stojí v čele jako prezident al-Sisí, není Egyptem, kdy mu stál v čele ještě Muhammad Mursí (a s ním Muslimské bratrstvo). Hamás tuto nabídku nepřijal.

A 22/7 byla již smutná bilance válečných střetů 570 mrtvých přímo v Gaze. Ale zcela nově k nim přibylo již 29 mrtvých Izraelců. Ta čísla mrtvých – teď již na obou stranách – stále dramatičtěji volají po zastavení dalších bojů.

Samozřejmě tu je třeba předchozí zkušenost, z listopadu 2012, kdy vzájemné střety trvaly 8 dní. Tehdy vypouštěné rakety Hamásu byly jen domáckou výrobou a neměly zdaleka tak nebezpečný dolet. (Jen včera prý měli v Jeruzalémě čtyřikrát kvůli raketám poplach a výzvu odebrat se do krytů.) Je tu také zkušenost z roku 2006, kdy na Izrael dopadaly rakety z Libanonu a vojenské akce měly spíš problematický výsledek.

Teď snad má Hamás k dispozici těch raket na 11 000. Takže jde o zásobu ještě na pár týdnů? Stávající izraelská kampaň má název „Operace ochranný břit“.

Ještě si znovu připomeňme, jak dnešní kritická situace málem nepozorovaně pro vnější svět začala. (Viz i ZDE) 12. června 2014 zmizeli tři izraelští chlapci. Pak se našla až jejich mrtvá těla. Hamás údajně v tom neměl „prsty“. Ale jeho 500 stoupenců bylo izraelskými orgány zatčeno; aby takto bylo zahájeno pátrání po možných pachatelích. 2. července nato došlo k zavraždění palestinského mladíka. A pak se roztočila další kola agrese.

Také si připomeňme, že už 1948 Arabové chtěli překazit plán, podle něhož mělo tehdy dojít na území historické Palestiny ke zřízení židovského státu. Někteří arabští představitelé přímo hlásali, že přece s Židy „do moře“! Když nakonec vypukla šestidenní válka z června 1967, po ní se i vojensky situace Izraele vylepšila.

Jenže jaká je jinak celá ta vzájemná situace dnes? Na území historické Palestiny existuje stát Izrael a existuje také tzv. Palestinská autonomie (s Gazou, která má svou vlastní správu a územně s tzv. Západním břehem spojena není!). Palestinci se cítí být v trvalém obklíčení; už proto, že nemají svou vlastní státnost a navíc i to území, na němž žijí v té „autonomii“, je po léta systematicky rozdrobováno dalšími a dalšími osadami s nově tam ve stále nových vlnách usazovaným izraelským obyvatelstvem. Samotná Gaza pak může vypadat jako jen poněkud zvláštní vězení pod širým nebem.

Samozřejmě že na obou stranách stávajících bojů jsou rozmanité tábory, s více či méně radikálními recepty na řešení stávající situace. Samozřejmě že tu existují také některé vzájemně nepřekročitelné principy či požadavky, včetně rizik, která to s sebou nese.

Izrael má zřejmě mít nejen právo, ale i možnost, aby dále existoval bez nebezpečí překvapivých raketových i jiných záškodnických útoků. Na druhé straně nelze přehlížet, že palestinští Arabové nemají dodnes svůj suverénní stát.

V dlouhodobější perspektivě jsou ovšem konstruktivní a zcela zásadní jednání stále předem vyloučena; a to pro některé zcela kategorické požadavky na obou stranách. V té krátkodobé perspektivě může možná Izrael vytyčit branný požadavek zničit Hamás. Byť s rizikem ještě radikálnějšího nástupce po Hamásu. V současném kontextu je problém v tom, že sice tu je umírněnější Fatáh (s Abbásem v jeho čele), jenže je tu zároveň ultimativní stanovisko premiéra Netanjahua, že nehodlá jednat s Palestinci v takové konstelaci, jejíž oporou je zároveň Hamás.

Takže zatím porostou ztráty na životech. Budou přibývat iniciativy k zprostředkování příměří. A Hamás je stále navenek politickým představitelem Gazy.

Hamás se nemusí automaticky řídit žádnou svízelnou situací obyvatelstva Gazy. Vůdčí představitelé Hamásu přímo v Gaze mají k dispozici betonové bunkry; jinde, třeba v Kataru, kde je jedno ze zahraničních středisek Hamásu, jeho funkcionáři sídlí po hotelích. Mohou čekat. Samozřejmě že budou trvat na propuštění nedávných 500 zajatců, kteří jsou zadržováni izraelskými orgány. (Existuje dokonce jistý plán Hamásu, o 10 bodech, jehož součástí tento požadavek jmenovitě je.)

Především ovšem jsou tu dlouhodobé problémy a k nim ta zatím kategorická stanoviska, která pořád zabraňují, aby došlo k takovému jejich řešení, aby znovu a znovu nedocházelo k takovým střetnutím, jakého jsme zrovna teď svědky. A nikdo třetí zatím jako kdyby neměl autoritu, aby dvě strany konečně dostal k jednomu stolu a přiměl je ke konstruktivnímu jednání bez ultimát.

2.7.2014
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V červnu 2014 přispělo 625 čtenářů finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 223 279,10 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v dubnu 2014 částkou 1991,75 Kč. Příjem z reklamy byl v červnu 2014 celkem 140 000 Kč.

Zůstatek byl koncem června 2014 403 628,99 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 166 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za červen 2014

Zůstatek k dispozici Britským listům k 31. 5. 2014:...............263 680,19 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 223 279,10 Kč
Dobrovolné předplatné mobilem (duben 2014)............1991,75 Kč
Reklama.........................................................................14 000 Kč





Bankovní úrok ...........................................................3,03 Kč

bankovní poplatky..........................................................-2171,58 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................1853,50 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
výdaje ČR květen 2014 .............................................................21 000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
účetnictví ....................................................................................3 500 Kč
projekty ČR, cesta do ČR červen 2014 ....................................21 000 Kč
programování (MP) .....................................................................6 800 Kč


Zůstatek k 30. 6. 2014: 403 628,99 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2013

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013
Copyright © 1996-2012 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce