ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
1.9.2014
Čelní britští muslimští předáci vydali fatwu proti Islámskému státu

Vysocí muslimští představitelé ve Velké Británii vydali fatwu odsuzující islámskou extremistickou organizaci Islámský stát a zdůraznili, že britští džihádisté "zrazují své vlastní společnosti" tím, že se pouštějí do bojů v Iráku a v Sýrii.

Tato fatwa představuje dosud nejsilnější odsouzení Islámského státu od muslimské komunity v Británii. Fatwa Islámský stát charakterizuje jako "kacířskou organizaci" a jako "utlačitelskou a tyranskou skupinu".

Fatwu napsal Šejk Usama Hasam, bývalý imám z východního Londýna, a podporuje ji šest vysokých islámských učenců z celé Británie. Zdůrazňují, že "je z náboženských důvodů zakázáno ("haram") podporovat Islámský stát a podílet se na jeho akcích.

I když muslimové mají "morální povinnost" pomáhat syrskému a iráckému lidu, musejí tak činit, "aniž by zrazovali své vlastní společnosti", praví se v fatwě.

Fatwa je edikt, který vydávají muslimští učenci a který se týká islámského života.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1.9.2014

Už předem je jasné, kde leží největší problém: prostřednictvím hlavních britských politických stran začalo být nemožné vyjadřovat opozici vůči volnotržní ekonomice.

Něco neuvěřitelného probíhá v těchto dnech ve Skotsku, píše reportér Channel Four News Paul Mason. Knoflíky na klopách s nápisem "Ano" a "Ne" vyvolávají mezi lidmi na ulici debaty: na plovárně, v hospodě, ve frontě na poště. Celá země pěti milionů lidí se ptá sama sebe, někdy docela halasně, čím chce být.

Po týdnu stráveném v Glasgow je zjevné, že největším překvapením bude zřejmě volební účast. Jestliže se politické nadšení šíří i do relativně apolitického světa dělnických městských periferií, do hospod a do nočních klubů a vede to lidi k aktivismu, vysoká volební účast může přinést výsledky, které se naprosto budou odlišovat od volebních průzkumů. Šéf vládnoucích skotských nacionalistů Alex Salmond předpokládá osmdesátiprocentní volební účast. Myslím si, píše Paul Mason, že účast bude zřejmě ještě vyšší a každý další procentní bod účasti nad normál vytváří faktor nepředpověditelnosti.

V světově známém klubu Sub Club v Glasgow byla debata pozoruhodně souvislá, dokonce i ve dvě hodiny ráno mezi opilými kuřáky kouřícími venku. Pokud lze zestručnit vox populi lidí mladších třiceti let v jedinou myšlenku, zní takto: "Chceme si sami vládnout ve své vlastní zemi."

Všichni tito lidé slyšeli katastrofická makroekonomická varování, o libře, o bankách, o zadluženosti, o nespolehlivosti ropných příjmů. Jenže oni se chtějí rozejít s politikou Londýna a s neoliberální ekonomikou a jsou ochotni všechna tato rizika přijmout.

Jestliže se probudíme ráno 19. září a zjistíme, že Skoti hlasovali pro nezávislost, šok v oficiálních kruzích bude extremní. Bude jasné, že se tak britští konzervativci zasloužili o rozbití Velké Británie.

Ještě ztraumatizovanější bude Labouristická strana. Pokud Skotsko vyhlásí nezávislost, po roce 2016 už labouristé v Londýně snad nikdy nevyhrají volby. Ve Skotsku se labouristé úplně rozloží a v táboře tamějších labouristických aktivistů, kteří podporovali nezávislost, vznikne nová nezávislá levice kolem Strany zelených a pokrokářů kolem organizací jako Common Weal, Veřejný zájem.

Bude to mít okamžité mezinárodní dopady: V Madridu a v Bruselu bude poprask, v Barceloně budou lidi šílet radostí, Moskva bude projevovat tichou škodolibost.

Z nynější etapy volební kampaně před referendem se zdá být jisté, že aktivistům proti skotské nezávislosti - přestože pořád mají v průzkumech veřejného mínění náskok - se nepodařilo proměnit referendum o skotské nezávislosti v referendum o velkém makroekonomickém riziku. Pokud se to podařilo, je to u starých lidí, nikoliv však u většiny lidí mladých.

Nejjasněji argumentující mladí lidé, s nimiž jsem mluvil, dobře rozumějí makroekonomickému riziku. Ale větší váhu pro ně mají dvě stále nesnesitelnější břemena: neschopnost relativně levicového voličstva ve Skotsku jakkoliv ovlivnit londýnskou vládu a neschopnost přesvědčit Labouristickou stranu ve Skotsku, aby přestala podporovat protržní a proškrtovou vládní politiku.

Toto všechno znamená, že i když se voliči nevysloví pro nezávislost Skotska a podpora pro nezávislost zůstane někde kolem 45 procent, charakter veškeré příští debaty o skotské nezávislosti je už určen.

Nezávislost se stala narativem lidí, kteří jsou proti silné vládě. Je to o zaktivizovaných skotských ulicích, barech a nočních klubech, které jsou proti mafiánské a špinavé oficiální politice.

Jakmile se takováto politická psychologie etabluje, už nezmizí. Historie nám ukazuje, že takováto politická psychologie sílí, dokud se něco nepoddá, a většinou to jsou hranice státu.

Teď už víme, že podstatná část skotského obyvatelstva má sen, v němž státnost, sociální spravedlnost a kulturní sebevědomí dohromady vytvářejí jasný a populární projekt.

Zbytek Británie bude zřejmě ohromen, ale neměl by být překvapen, pokud nadšení pro tento sen přiměje dostatečné množství lidí u volebních uren poskytnout skotské nezávislosti těsné vítězství.

Pokud k tomu dojde, lidi se začnou vzájemně obviňovat, ale už předem je jasné, kde leží největší problém: prostřednictvím hlavních britských politických stran začalo být nemožné vyjadřovat opozici vůči volnotržní ekonomice.

Někteří angličtí a velští voliči si myslí, že to dělají tím, že hlasují pro euroskeptickou stranu UKIP. Avšak referendum nabídlo skotským voličům způsob, jak to udělat zničením unie Velké Británie. Ať už si myslíte, že je to iluzorní nebo pochybné, toto je podstatou nynějšího narativu ve skotských ulicích.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1.9.2014

Skoti mají daleko větší tendenci vyhnat směnárníky z chrámu, než aby si nechali od nich diktovat, jak mají hlasovat.

Po vítězství skotského premiéra Alexe Salmonda v televizní debatě s labouristickým šéfem kampaně za jednotnou Británii Alistairem Darlingem je vítězství aktivistů za nezávislost Skotska v referendu dne 18. září na dosah ruky, míní komentátor listu The Glasgow Herald Iain Macwhirter.

Politika je vždycky o morální volbě - zejména ve Skotsku, kde mají voliči komunitárního ducha a vždycky odmítali hrubé apely, aby prosazovali svůj sebezájem. Skoti odmítli v sedmdesátých letech podpořit hrubě hmotařské heslo tehdejších skotských nacionalistů "Je to skotská ropa", stejně jako odmítli argumentaci thatcherismu, že jeho přijetím zbohatnou, v osmdesátých letech.

Kampaň za skotskou nezávislost byla v nebezpečí, že tuto chybu udělá napotřetí, když málem umístila na billboardy po celém Skotsku otázku, zda chtějí Skoti být bohatí. Jenže k srdcím skotských voličů se nedostanete tím, že budete apelovat na jejich peněženku, ani si nezískáte jejich respekt, když jim začnete vyhrožovat.

Morálka Nového zákona je ve Skotsku stále živá, i když jen málo Skotů ještě chodí i dnes do kostela. Skoti mají daleko větší tendenci vyhnat směnárníky z chrámu, než aby si nechali od nich diktovat, jak mají hlasovat. Šéf skotských nacionalistů Alex Salmond tohle dobře ví, a proto se v televizní diskusi opakovaně dotazoval svého soupeře, unionistického Darlinga, zda je ochoten respektovat "suverénní vůli skotského lidu", pokud by skotští voliči hlasovali pro nezávislost, a začít podporovat jednotnou měnu pro Skotsko i pro Anglii. To Darlinga donutilo, aby volil mezi skotskou občanskou společností a londýnskými finančníky, a s grimasou padl do této pasti.

Samozřejmě, že Darling nepodpoří mandát skotských voličů. Avšak ta diskuse o tom, jakou bude mít Skotsko měnu, byla už víceméně neutralizována. Co opravdu motivuje skotské voliče je férovost, pracovní příležitosti a obrana státního zdravotnictví, které mají občané zadarmo.

Darling ve věci měny podpořil londýnské bankéře a vyvolal také dojem, že nebude protestovat proti privatizaci zdravotnictví. Tím, jak to řekl Salmond, "vlezl do postele s konzervativci". To je pro každého skotského politika velmi nebezpečné postavení.

Každý skotský volič ví, že skotští podnikatelé jsou v posteli s konzervativci. To potvrdil David Cameron, který ve Skotsku promluvil nikoliv k voličům, ale k asociaci "bossů", ke Konfederaci britského průmyslu.

Začíná být jasné, že Cameronovo odmítnutí debatovat o nezávislosti se skotským premiérem Salmondem bylo pro unionistickou kampaň vážným omylem. Cameron tak vypadá jako zbabělý absentující domácí. Skoti by ho respektovali, kdyby přijel na debatu se skotským premiérem. Cameron aspoň dokázal říct, že Skotsko může být "úspěšnou nezávislou zemí". Alistair Darling nedokáže nic takového říct, působí mu to téměř fyzickou bolest. To, co sděluje, je jasné: Skoti si nemají vyskakovat a musejí přijmout to, co je.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1.9.2014

Deset let po vstupu Polska do Evropské unie získalo Polsko prezidentský úřad Rady Evrupy a polský premiér se stal prostředníkem a vyjednavačem mezi Angelou Merkelovou. Françoisem Hollandem, Matteem Renzi, Davidem Cameronem a dalšími evropskými politiky, píše Ian Traynor v deníku Guardian.

Tusk je tichý, skromný, tvrdý a politicky nemilosrdný pravostředový liberál z Gdaňsku. Je jedním z nejúspěšnějších a nejproevropštějších evropských premiérů z poslední doby v éře, kdy je důvěra v EU silně zpochybňována.

Polsko je jedinou zemí v Evropské unii, která neupadla v důsledku finanční krize v roce 2008 do recese. Ještě důležitější však je, že za sedm let Tuskovy vlády v Polsku a za pomoci jeho anglofilského ministra zahraničí Radka Sikorského Polsko proveslo strategickou reorientaci a nově definovalo svůj národní zájem.

Při vstupu do EU bylo Polsko přirozeným spojencem Británie. Bylo dostatečně velké, bylo na okraji, bylo liberální, zastávalo principy volného trhu a z historických důvodů bylo nedůvěřivé vůči francouzsko-německému spojenectví, které ovládalo EU až do jeho rozšíření v roce 2004.

Tusk zdědil Polsko, které bylo nepřátelské vůči Rusku a nesmírně nedůvěřivé vůči Německu, a to z dobrých historických důvodů. Polská aliance s Británií byla posílena tím, že Británie podpořila vstup Polska do EU tváří v tvář silné rezervovanosti v západní Evropě, a také politikou otevřených dveří vůči polským přistěhovalcům, kterou na rozdíl od většiny zemí EU od roku 2004 přijala právě Británie.

Za Tuska a Sikorského se tohle všechno změnilo. Nadšený proamerikanismu se rozplynul a zanechal za sebou pachuť v ústech. Tusk a Sikortski dospěli k závěru, že Británie a zejména David Cameron udělali paseku ze své taktiky vůči v Evropské unii a při svém jednání s ostatními vládami EU.

Tusk se spřátelil s Merkelovou, vytvořil těsnou polsko-německou alianci a dospěl k závěru, že budoucnost Polska závisí na co nejtěšnější evropské integraci, kdežto Anglie jde opačným směrem.

Je nejasné, jaký dopad bude mít jeho strategie na řízení EU na jejích vrcholných schůzkách. Prezident Rady Evropy musí totiž dělat, co mu poručí ostatní vedoucí politikové EU. Avšak prezident určuje agendu a má určité vyjednávací schopnosti, takže do určité míry bude Tusk schopen ovlivňovat směr, jímž se EU vydá.

"Nový prezident bude muset řešit tři zásadní otázky: ekonomiku, Ukrajinu, a problém Anglie," řekl jeden vysoký činitel EU.

Ve všech třech záležitostech bude mít Tusk samostatný, energický vlastní názor. Rychlé změny, k nimž došlo za posledních dvacet let v bývalých komunistických zemích, znamenají, že Tusk zastává reformistické argumenty stejně jako David Cameron. Co se týče Ukrajiny a Ruska stojí Tusk v čele evropských jestřábů, kteří požadují tvrdé zacházení s Putinem, jenže se mu nepodaří přimět Německo, Francii a Itálii, aby v této věci udělaly něco, co nechtějí.

Co se otázky Anglie týče, Tusk bude muset vyjednávat s Cameronem, pokud ten zůstane u moci, o takzvané nové dohodě o změnění britských podmínek členství v EU. Avšak Tusk nebude pánem těchto jednání, bude jen sdělovat, co si myslí ostatní politikové EU o tom, kam až může Evropská unie v ústupcích vůči Británii zajít.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1.9.2014

Skutečně zajímavou transformací prošla mediálně vysoce úspěšná kampaň Ice Bucket Challenge, která z původně dobrého úmyslu nejprve zmutovala v soutěž celebrit, aby následně přerostla v masovou zábavu lidí, kteří nekriticky podléhají vlivu masmédií (potvrdí asi každý, kdo používá facebook).

Maysam Yusef, vysokoškolská studentka z Gazy, odstartovala kampaň nazvanou Ruble Bucket Challenge (Výzva Vědro suti).

Rozdíl oproti původní kampani na podporu nemoci motorických neuronů je ten, že místo studené vody na sebe vysypete suť. Kampaň má dle informace od zakladatele „přitáhnout pozornost k etnickým čistkám v Gaze“. Suť je symbolem zničení tisíců obydlí, k němuž došlo v předchozích týdnech během izraelské vojenské invaze. Palestinský žurnalista Ayman al-Aloul , který se jako jeden z prvních ke kampani připojil, říká, že mrtvé sice už nelze přivést k životu, ale že stále lze zastavit to, co se v Gaze děje.

FB stránka kampaně.

Informace v izraelském deníku Haaretz v angličtině.

1.9.2014

Izraelský premiér Binyamin Netanyahu se proto rozhodl snížit vládní výdaje letos o 2 procenta. Největší škrty v důsledku vojenské ofenzívy v Gaze má pocítit izraelské školství. Kritikové, včetně členů Netanyahuovy vlády - poukazují na to, že tíhu škrtů ponesou nejchudší Izraelci.

Někteří ekonomičtí pozorovatelé odhadují, že válkou v Gaze přišel Izrael o 0,5 procentní růst svého HDP, avšak Netanyahu hájil nově zavedené vládní škrty tvrzením, že "Bezpečnost je až na prvním místě."

Na palestinské straně odborníci odhadují, že rekonstrukce zničených částí Gazy bude stát více než 6 miliard dolarů a bude trvat 20 let, vzhledem k nynějším izraelským a egyptským omezením na dovoz stavebního materiálu.

V neděli se Izrael rozhodl anektovat 400 hektarů palestinského území na Západním břehu Jordánu, podle izraelského rozhlasu "v reakci na unesení a usmrcení tří židovských mladíků v této oblasti letost v červnu". Prohlášení, zveřejněné izraelskou armádou, však pro anexi území neudalo žádný důvod.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1.9.2014

Ben Judah ve vypjatém komentáři pro New York Times ZDE obratně mísí tvrdé pravdy s polopravdami. Nelze popřít jeho tvrzení, že pokud se Západ v daném okamžiku ukrajinské krize Putinovi jasně nepostaví, mohl by to být i jeho konec. Z podobné paralýzy meziválečného francouzského spojeneckého systému v Evropě, z nedostatku vůle bránit se, politicky vzešel pád - a i tentokrát by události mohly proběhnout podle podobného scénáře.

Judah tvrdí, že si Západ musí vybrat ze dvou variant: Buď vyzbrojit Ukrajinu, přijmout ji do NATO a vyslat dokonce na její území vlastní vojska; nebo ji přinutit ke kapitulaci - ale ta by prý byla v důsledku kapitulací samotného Západu. Samozřejmě, tento autorský přístup je ke čtenářům silně manipulativní. Téměř nikdo na takto položenou otázku neodpoví, že by Ukrajina měla kapitulovat - a nejméně ze všech vždy "proaktivní" Američané.

Avšak nikdy nikdo nezařadil právě Ukrajinu do západního spojeneckého systému a nelze tedy doložit žádný důvod, proč by se kvůli ní o tomto spojeneckém systému mělo v jakémkoliv smyslu rozhodnout, pokud to Západ sám takto nepostaví. Ukrajinský nejvyšší zákon dokonce stále ještě jednoznačně určuje, že země stojí mimo vojenské bloky. Asociační dohoda s EU na tom nezměnila ani ň. Ukrajina je neutrální země. Její osud v konfliktu s Ruskem se jistě stane precedentem pro osud dalších, slabších postsovětských zemí, to je nepochybné. Avšak u Mariupolu se nebojuje za NATO.

Pokud má alespoň ve vzdálené budoucnosti existovat nějaká naděje na politické řešení probíhající mezinárodní krize, musí to tak bezpodmínečně zůstat.

Ale to znamená: Jestli chce Západ tváří v tvář ruské expanzi něco věrohodného a rozumného udělat, musí podpořit boj Ukrajinců za zachování vlastní nezávislosti a neutrality. Prezident Porošenko se nechal slyšet, že nechce cizí vojáky, ale potřebuje zbraně. Ať tedy zbraně i peníze dostává, proti podpisu mezinárodní smlouvy o neutralitě uzavřené řekněme nejméně na příštích padesát let a garantované nezávislou instancí. Ať ersatzpremiér Jaceňuk okamžitě stáhne předlohu zákona o zrušení statutu země nezúčastněné ve vojenských blocích, jinak žádná pomoc nepřijde. Ať Západ vyvrátí podezření, že cílem asociační dohody s EU nebylo nic než přičlenění Ukrajiny k NATO. Uvidíme, jak ochotně budou pak ruští vojáci bojovat proti zemi, která i v této situaci otevřeně odmítne odložit neutralitu.

A žádné západní bojové jednotky na Ukrajině. Ani jedno družstvo.

Dilema, které předložil Ben Judah, je falešné. Řinčení šavlemi za Ukrajinu v NATO a konec Ruska, ale ani sulcovitá třasořitnost v předklonu u vrat Kremlu nemají žádnou budoucnost a nikam nevedou, než k příšerným koncům, jedněm či druhým, rychlým nebo pomalým, podle orientace a nátury.

V prostoru Střední Evropy se lidé v dilematech tohoto typu za dlouhá staletí pohnutých dějin už trochu vyznají - a málokdo má chuť nechat si předepsat povinný výběr mezi dvěma způsoby, jak se stát imbecilem.

Nechť tedy Západ pomáhá obhájit ukrajinskou neutralitu, nebo tak či onak opravdu odtáhne na smetiště dějin.

1.9.2014
(úryvek z eseje)
Dmitrij Měrežkovskij

Boj proti nacionalismu je hlavní úlohou ruské inteligence. Tento boj se ovšem nevedl v žádné zemi a v žádné době tak nesmiřitelně, jako u nás. Od Čaadajeva až k Vladimírovi Solovjevu není ruské „západnictví“, boj proti slavofilství, ničím jiným, než bojem proti nacionalismu. „Prokletá buď každá národnost, která lidskost ze sebe vylučuje!“, tento odkaz Bělinského je heslem vší ruské společnosti.

V tomto smyslu je Petr Veliký naším pravzorem: byl prvním zapadnikem a zároveň nejruštějším ze všech Rusů. A jakkoli velice zaměňoval nacionální ideu se státem, jeho nevlastnější podstata je přece stále nenacionální a všesvětová. Totéž vidíme na Puškinovi a celé ruské literatuře: nacionální povznáší se v ní vždycky k všelidskému.

Těžkým hříchem slavofilství je zdánlivé uznání a skutečné popření všesvětového. Ruské slavofilství vyznačuje se svou zvadlostí, bezpáteřností, nemohoucností nebo nechtěním domysliti nějakou myšlenku, udělati tečku nad i. Tuto nedomyšlenou myšlenku odhaluje nám formou křišťálově čistou, matematicky přesnou, nejneohroženější a nejdůležitější ze všech ruských slavofilů, Ťučev. Dává tomuto tělu páteř a nad všecka i dělá tečky. Jeho logika je nemilosrdná: přijme-li kdo jeho předpoklady, musí vyvoditi všechny jeho závěry.

Podstatou revoluce je – tvrdí Ťučev – lidské „já“, které se staví na místo Boha, k politickému a sociálnímu právu pozdvižená autokracie lidského „já“. Tato podstata je „antikristovská“, protože Antikrist je člověk, který se povýšil na Boha, „bohočlověk“.

A z toho vyvozuje tyto závěry: „Podstatou evropského západu je revoluce, antikristovství, tedy naprostá lež; na lži zbudované lidské společenství je však zasvěceno záhubě“. (…)

Stud slavofilství, obraceného proti Západu, je lidovražedná nenávist. Zde však jiný stud, obracený proti Rusku:

„Obtížen břemenem kříže
Proputoval tě, vlasti, celou
Již v rouše rabském
Náš Pán se svým požehnáním…“

To znamená: Kristus požehnal samotnému Rusku a všechny ostatní národy zatratil. „Russland, Russland über alles“, „Ergebt euch, ihr Völker, denn Gott ist mit uns“, jedině s námi a jinak s nikým. („Rusko, Rusko nade všecko“, „Poddejte se, národové, neboť Bůh je s námi“. Pozn. překl.)

„Na světě jsou pouze dvě moci: Rusko a revoluce. Mezi nimi nemůže býti kompromisů a úmluv: co pro jednu znamená život, je druhé smrtí. Na výsledku jejich zápasu závisí budoucnost lidstva… Na velikou hromadou trosek Západu vznáší se ještě zvětšené Rusko jako posvátná archa… Kdo se opováží pochybovati o povolání Ruska?..

Kdo chce, může o Rusku pochybovati,
Ono však nechť věří samo sobě!“

„Nyní jsme zapletení do války s celou Evropou“, píše roku 1854, v předvečer krymské války. „Je proti nám spiknutí… Ve světové historii nebylo dosud nikdy tak hnusného úkladu… Pozdvižení Evropy proti Rusku je pozdvižením Antikristovým proti Kristovi:

Bohu rouhající se národy,
Bohu rouhajícího se ducha
Vyplil na nás pekla jícen…

Je to poslední boj všeho západoevropského lidstva s Ruskem. Je sice možno, že Rusko hyne. Nehyne-li však, pak Západ nebude míti už nikdy co činiti s Ruskem, nýbrž s novým a konečným olbřímím tělem, pro něž světová historie dosud nemá jména. Napoleonovo proroctví na sv. Heleně: „Evropa bude v 50 letech buďto revolucionářská, nebo kozácká“, plní se před našima očima.“ (…)

Ťučev odkrývá hanbu slavofilství nejbezohledněji tam, kde je nejnestydatější: v otázce o náboženském smyslu autokracie.

Carova moc – světská jako duchovní – je od Boha: car je pomazaným Páně; car je nejen carem, vrchní hlavou státu, ale i veleknězem, nejvyšší hlavou církve, místodržitelem Kristovým, obráceným papežem: v Římě se stává církev státem, v Rusku stát církví. V stavění obou theokracii proti sobě, západní i východní, tkví také základní idea Dostojevského, který jde dále než všichni slavofilové. Avšak ani on nedochází ke konci cesty. To činí Ťučev:

„Veleben buď, ó care, veleben a oslaven,
Ne však jako car: jako místodržitel Páně!“

To znamená jako papež třetího ruského Říma.

Co žvatlají dětinsky noví slavjanofilové (Bulgakov, Berďajev aj.), to Ťučev zřetelně vyslovil: autokracie a ortodoxie jsou spolu spojeny jako forma a obsah, jako tělo a duch; autokracie je Apokalypsou ortodoxie; ortodoxie dochází svého naplnění v autokracii; odtrhnouti je od sebe, znamená je usmrtiti.

Poslední závěr, který vyvozuje, je ruská světová říše.

„Nemožno zavrhnouti myšlenku křesťanské světové říše, aby při tom nebyla zavržena i církev: jsou korelativní. Církev posvětila světovou říši a učinila ji tím absolutní.“ Jediná světová církev znamená jedinou světovou říši.

Uskutečnění této myšlenky musí předcházeti dva veliké činy: v oblasti světské vytvoření slovansko-ortodoxní říše, v duchovní – opětné sjednocení církví, nebo, přesněji řečeno, absorpci církve západní církvi východní.

„Světová říše ustavičně trvala, pouze vládci se střídali. Prvními čtyřmi říšemi byly: Asýrie, Persie, Macedonie a Řím. Konstantinem apoštolským počala konečná pátá říše: křesťanská; jejím dovršením je Rusko.“

Jak je uspořádáno „křesťanství“ této křesťanské světové říše, možno viděti z toho, jak Ťučev rozhoduje o osudech jednotlivých národů:

„Buďto Polsko nebo Rusko: obojí nemůže existovati současně.“ Protože však samozřejmě Rusko musí existovati, musí býti Polsko zničeno, rozšlápnuto „obří nohou“ Ruska. A to nejen samo Polsko, nýbrž i Rakousko, Itálie, Německo a všichni „Bohu se rouhající národové“. Rozšlápnutí, zardoušení, povraždění „krucifixem a mečem v téže ruce“, jak Ťučev praví o Prvním Římě, čehož však mohl právě tak dobře užiti o Třetím ruském Římě. Vražda pod Kristovou korouhví, říše „zvířete“ pod jménem království božího.

Byzantinská Ťučevova restaurace, tato drahocenná tkanina, prokázala se býti nevhodnou ruské politice. Záležitost ta dala se provésti lacinějšími prostředky. Prohlédneme-li však přesně rozstřílené cáry dnešního slavofilského nacionalismu, můžeme v nich objeviti tentýž byzantinský vzor – orly a kříže – jako na Ťučevově zlatem protkaném ornátě. Odhaluje nejhlubší podstatu toho, co se ještě dnes nastrkuje jakožto „ruský sloh“, „ruský duch“. Ťučev není ani lepší, ani horší ostatních slavofilů; je pouze upřímnější.

V této válce slaví slavofilský nacionalismus, který se na konec zvrhl v „zoologický“ patriotismus, triumfy. Proto je tradicionelní úloha ruské společnosti – boj proti nacionalismu – dnes obtížnější a zodpovědnější, než kdykoliv jindy.

Podle vydání: D. Merežkovskij. Od války k revoluci. Nečasový deník. Vydal J. Toužimský, Praha, 1919. Přeložil J. Trumpus. Str. 109-115.

Dmitrij Sergejevič Měrežkovskij (1865-1941) – spisovatel, básník, náboženský myslitel.
Pjotr Jakovlevič Čaadajev (1794-1856) – filosof a publicista, přítel A. S. Puškina.
Vladimír Sergejevič Solovjov (1853-1900) – náboženský myslitel.
Vissarion Grigorjevič Bělinskij (1811-1848) – literární kritik, představitel „západničestva“.
Fjodor Ivanovič Ťutčev (1803-1873) – básník, diplomat, v letech 1821 až 1844 ruský atašé v Mnichově.
Nikolaj Aleksandrovič Běrďajev (1874-1948) – filosof.
Sergej Nikolajevič Bulgakov (1871-1944) – filosof, pravoslavní kněz.
(Pro Britské listy vybral a upravil Max Ščur)

1.9.2014

Aktivisté konstatují, že Hongkong vstupuje do "éry občanské neposlušnosti" poté, co se Čína vyjádřila, že svobodné volby správce Hongkongu by vedly k vzniku "chaotické společnosti"

Prodemokratičtí aktivisté v Hongkongu chtějí ovládnout finanční centrum svého města v kampani občanské neposlušnosti. Čína totiž nechce povolit obyvatelům Hongkongu svobodné volby příštího správce této enklávy.

Peking dlouho slibuje, že správce hongkongského regionu má být volen ve všeobecných volbách od roku 2017, což motivovalo organizaci Occupy Central a prodemokratické poslance, aby usilovali o podstatnou volební reformu.

Avšak v neděli dal Peking najevo, že bude určovat, kdo bude smět být pro volby nominován. Budou smět být nominováni jen dva nebo tři kandidáti a budou muset být schváleni nominačním výborem pekingských loajalistů. To znamená, že jakýkoliv demokrat bude z nominace vyloučen.

Li Fei, náměstek nominačního výboru, sdělil novinářům, že volné nominace by vytvořily "chaotickou společnost" a že příští správce Hongkongu musí "milovat tuto zemi a musí milovat stranu".

V Hongkongu jsou politicky daleko volnější poměry než v kontinentální Číně, avšak Xi Jinping tam utužuje poměry od té doby, co se dostal k moci, a aktivisté se obávají, že jejich svobody jsou likvidovány.

Podrobnosti v angličtině ZDE

10.8.2014
Prosíme, podpořte finančně interkulturní filmový projekt



Britské listy spolupracují s dokumentaristkou Dominikou Švecovou na dvou časosběrných dokumentárních filmech o přípravě a průběhu Evropského setkání mladých Taizé, které se bude konat v Praze mezi Vánocemi 2014 a Novým rokem 2015. Do Prahy přijede přes 30 000 mladých lidí z nejrůznějších zemí. Připravované filmy Dominiky Švecové budou zkoumat, jakým způsobem proběhne interakce mezi těmito "cizinci" a lidmi z České republiky. Taizé je ekumenické hnutí, které organizuje mezinárodní setkání mladých lidí - příslušníků nejrůznějších náboženství světa - katolíků, protestantů, ale i muslimů. Jak bude uzavřená Česká republika reagovat na tuto akci?

Jsme přesvědčeni, že otevírání dveří do světa je jedním z nejdůležitějších úkolů dnešní české společnosti. Proto na výrobě těchto filmů spolupracujeme.

Oba snímky se budou vysílat v České televizi v březnu 2015. Z větší části ČT tento projekt financuje, avšak k jeho zdárné realizaci potřebujeme určitou finanční podporu od veřejnosti prostřednictvím crowd funding. Doufáme, že nám čtenáři Britských listů pomohou. Ideálně potřebujeme sebrat částku 50 000 Kč.

Kdo by chtěl přispět, otevřete si prosím TUTO STRÁNKU

Děkujeme.

Jan Čulík

Zde je informační video klip také v angličtině:

1.9.2014

Kladu si otázku,proč se vždy,když nastává vážná situace v oblasti politiky či ohrožení země,se opět vynoří mezi prvními hlasy umělci. Nevím,do jaké míry opravdu pociťují odpovědnost za vývoj situace, aby deklarovali svůj postoj a názor, dříve, než je to třeba. Tato situace nastala v těchto dnech, kdy se objevila otázka, mají –li se tu opět etablovat nějaká vojska jako prevence pro případ útoku odněkud, v daném případě třeba z Ruska. Opět tedy přispěchalo několik umělců s tím, že podporují možnost zřízení takových základen na našem území. Nevím, co očekávají od toho, že bychom se opět měli dívat na cizí uniformy a trpně čekat, co se bude dít dál.

Zamýšlím se nad tím, jaké asi ti umělci mají představy o možném vývoji. Jestli jsou schopni si uvědomit, že pobyt jiných vojenských útvarů na našem území, než našich českých vojáků, může jedině pomoci tomu, aby se naše území stalo bojištěm - se všemi z toho plynoucími důsledky. Ta věc má určité psychologické pozadí: je třeba se podívat, co tito umělci si dovedou představit jako důsledky válečných operací na našem vlastním území. Když se podíváme na jejich životopisy, pak zjistíme, že v minulé válce byli buď ještě sotva odrostlými kojenci, nebo dlouho ještě vůbec nebyli. Jejich další vývoj probíhal v relativním klidu socialistické republiky, kdy studovali, účinkovali na jevištích a mají možná jen nepříjemné vzpomínky na okupaci „bratrskými „vojsky z roku 1968 a jejich následný pobyt u nás do roku 1990. Nevím, jestli někdo z nich si přečetl třeba moje vyprávění „Špatné časy pro život“ o tom, jak jsme přežívali druhou světovou válku. Jejich názory jsou zřejmě také ovlivněny už čtvrtstoletím antikomunismu a protiruských nálad.

Nemyslím, že by bylo nejlepším řešením v současné situaci veřejné mínění ovlivňovat osobnostmi z obálek různých magazínů, plakátů a televizních diskuzí a různých festivalů. Za daleko rozumnější považuji na příklad velmi střízlivé stanovisko generála Šándora, který v rozhovoru Parlamentních listů osvětluje problém Ukrajiny a k otázce možnosti konfliktních situací jasně říká, že nejvhodnější je mít dostatečně akceschopnou vlastní armádu, která je schopná účinného zásahu třeba i v rámci spojeneckých vojsk. Rozhodně není dobré vyvíjet nátlak na vládu prostřednictvím deklarací ze strany uměleckých kruhů.

31.8.2014

Šéfové Evropské unie dali Rusku týden, aby zastavil své zásahy na Ukrajině. Jinak proti němu zavede nové sankce. Kyjev varuje, že je na pokraji otevřené války s Moskvou. Prezident Evropské unie Herman Van Rompuy uvedl, že 28 šéfů států EU v Bruselu souhlasili, že přijmou "další podstatné kroky", pokud Moskva neustoupí. Evropská komise má vypracovat další sankce do týdne. Německá kancléřka Angela Merkelová konstatovala, že nové sankce rozšíří už existující sankce proti Rusku.

Vladimír Putin natočil v pátek výroky, které ruská televize odvysílala v sobotu. Obvinil z krize na Ukrajině Západ, který "podpořil v únoru puč" proti prokremelskému prezidentu Viktoru Janukovyčovi.

"Měli vědět, že Rusko nemůže nečinně zůstat stranou, pokud se na lidi střílí téměř přímo zblízka," řekl Putin a dodal, že nehovoří "o ruském státu, ale o ruském lidu".

Putin požaduje okamžité rozhovory o budoucnosti východní Ukrajiny a poprvé se vyjádřil, že by se mělo uvažovat o "státnosti" pro tento region.

"Bezprostředně musíme zahájit podstatné rozhovory o otázkách politické organizace společnosti a státu na jihovýchodní Ukrajině s cílem ochránit právoplatné zájmy lidí, kteří tam žijí," řekl Putin. Rusko předtím pouze požadovalo větší práva v rámci decentralizovaného federálního systému pro východní regiony Ukrajiny, kde žijí většinou rusky mluvící občané.

Putinův mluvčí později tyto výroky zmírnil a zdůraznil, že Putin neměl na mysli, že by východní Ukrajina měla získat nezávislost, ale že by měl být zahájen dialog.

Plán Evropské unie pro prohloubení sankcí byl schválen poté, co ukrajinský prezident Petro Porošenko navštívil Brusel a naléhal na EU, aby podniklo přísnější kroky proti Rusku, které obvinil z toho, co označil jako "vojenskou agresi a teror".

EU přijalo další odvetu vůči Rusku, když jmenovalo polského premiéra Donalda Tuska, ostrého kritika Kremlu, příštím prezidentem EU.

Moskva popírá, že by na Ukrajinu vyslala svá vojska, navzdory tomu, že Kyjev několik z nich zajal, a navzdory tomu, že se v Rusku konají tajné vojenské pohřby. NATO tvrdilo ve čtvrtek, že Rusko vyslalo na pomoc separatistům na Ukrajině nejméně 1000 vojáků, tanky a ozbrojená vozidla a rozmístilo nedaleko ukrajinské hranice 20 000 vojáků.

Nová povstalecká ofenzíva vyvolala obavu, že Kreml usiluje o vytvoření koridoru z Ruska na Krym. Ukrajina otevřeně požádala EU o vojenskou pomoc a v pátek Kyjev oznámil, že bude také usilova to členství NATO.

Porošenko se v nadcházejícím týdnu bude účastnit summitu NATO ve Walesu, kde se setká s americkým prezidentem Barackem Obamou a bude usilovat o praktickou pomoc od západní aliance.

Porošenko v sobotu uvedl, že nové mírové rozhovory se zástupci Kyjeva, Moskvy a OSCE se budou konat v Minsku v hlavním městě Běloruska v pondělí.

Na Ukrajině se vzbouřenci připravují na novou vojenskou ofenzívu. Alexander Zacharčeno, premiér samozvané Doněcké lidové republiky, sdělil ruským médiím v sobotu, že vzbouřenci "připravují druhou velkou ofenzívu".

Ukrajinské jednotky čelí výrazné povstalecké ofenzívě, která dramaticky změnila poměry ve válce. Ukrajinské jednotky jsou obklíčeny v několika městech na jihovýchodě země.

Kyjevská vojska zahájila svůj odchod z obklíčených potavení nedaleko dopravníhu uzlu Ilovajsk na východ od Doněcku poté, co tam byla bez posil v obklíčení po dobu 10 dnů.

V přístavu Mariupol jižně od Doněcku začali občané kopat zákopy ve snaze ubránit město před možnou vzbouřeneckou ofenzívou z východu.

Podrobnosti v angličtině ZDE

30.8.2014

Pocit zoufalství nad údajným temným západním protiruským spiknutím není nic nového, ale je silnější než kdy předtím. Jeden ruský vládní činitel nedávno zuřil nad západním zasahováním v Rusku: "Možná jsme barbaři, ale to jen proto, protože nás nenecháte, abychom se vyvinuli," řekl tento činitel a tvrdil, že během celého posledního století Západ údajně bránil rozvoji Ruska, prostřednictvím celé řady spiknutí, která začala s revolucí r. 1917. Neustále přerušovaný a zastavovaný politický vývoj Ruska je mezi ruskými politickými mysliteli dlouhodobým tématem. "Dejte tomuto státu 20 let a Rusko nepoznáte," řekl konzervativní premiér Petr Stolypin r. 1909. Stolypin nedostal 20 let. O dva roky později byl zavražděn v opeře v Kyjevě a jeho země propadla válce a revoluci.

Obdivován, obáván, až tak, že si nikdo nedovolí s ním nesouhlasit, osamělý, izolovaný, veřejností podporovaný, avšak hovořící jen se stále se zmenšující skupinou poradců. To je obraz Vladimíra Putina a jeho stylu vlády, který kreslí osoby, seznámené z tím, jak to funguje ve vnitřním Kremlu.

Putin v současnosti dostává informace na vytištěných stránkách v červených deskách. Skoro nikdy nepoužívá internet. Prezident nyní vyžaduje, aby informace k jakémukoliv tématu nebyly delší než 3 stránky a musejí být vytištěny písmem o velikosti 18 bodů.

Avšak počet lidí ochotných říci moci pravdu je malý. Většina osob v ruské vládě, rozhněvána ostrou západní reakcí na půl rok trvající ukrajinskou krizi, Putinovy akce na Ukrajině schvaluje. Avšak ti, kteří je neschvalují, nemají žádné fórum, kde by mohli vyjádřit své pochybnosti.

Putin sám vydává velmi málo signálů o tom, jak řídí vládu. V pátek nabídl eliptickou odpověď na otázku o vedení státu. "Hlavním měřítkem úspěchu je, kdy má člověk vlastní hluboké přesvědčení o tom, co dělá. Úkolem je nikoliv nutit lidi, aby se drželi vašeho názoru, ale vysvětlit váš názor efektivně. Pak vám lidi začnou důvěřovat a začnou vás podporovat."

Není sporu o tom, že Putina podporuje elita, možná více než kdy předtím. Jevgenij Minčenko, analytik, který studuje elity v Kremlu, uvádí, že bezpečnostní služby, po celé řadě nedávných restrukturalizací a čistek, jsou "nyní mnohem loajálnější vůči Putinovi než kdykoliv od té doby, kdy převzal moc."

To neznamená, že je Kreml jednotný. Bývalí zaměstnanci svědčí, že míra konfliktů je obrovská, protože pod jednou střechou pracují velmi odlišní lidé. Vedle sebe pracují lidi, kteří věří v plně státem ovládaný hospodářský příkazní systém, a lidé, kteří jsou tržně orientování liberálové. Putin to považuje za výhodné. "Má rád, když se jeho podřízení perou, má pocit, že ho to činí silnějším."

Někteří lidé jsou znepokojeni směrem, jímž se nyní ubírá politika, ale nemají možnost své znepokojení vyjádřit. Veřejně kritizovat vládu je nemožné. Náměstek ministra pro hospodářský rozvoj, který tento měsíc veřejně označil jednu vládní politickou strategii jako "ostudnou", byl okamžitě propuštěn. Svobodomyslnější členové ruské vlády byli čistkami odstraněni už dávno.

Jedním z mála zdrojů informací o tom, jak funguje správa Putinovy prezidentské kanceláře, byl blog vydávaný záhadnou skupinou jménem Šaltaj-Boltaj. Blog, který je nyní zakázán, zveřejňoval prozrazené kremelské dokumenty a emaily a nedávno tvrdil, že hackersky pronikl do chytrého telefonu premiéra Dmitrije Medveděva, zveřejnil jeho osobní zprávy na webu a krátce hackersky pronikl také do jeho účtu na Twitteru.

Prozrazeny byly i informace o tom, jak byla strategie Kremlu pro východní Ukrajinu naplánována a financována, anebo texty Putinových projevů předtím, než je prezident přednesl. Reportér deníku Guardian se s jedním z aktivistů skupiny Šaltaj-Boltaj nedávno sešel. Muž v květinové košili byl ochoten hovořit pouze na motorovém člunu jedoucím v řece v jednom evropském městě, zatímco z reproduktorů řvala hudba, aby nebyl možný odposlech. Řekl, že skupinu tvoří hackeři a možná také nespokojení státní úředníci. Prý mají celý rozsáhlý archiv nepoužitého materiálu, který možná zveřejní v budoucnosti.

Tvrdil, že skupina má přístup ke všemu, od záznamů, co měl Putin k jídlu za posledních několik let, až po tisíce emailů odeslaných vysokými kremelskými státními úředníky. Jako důkaz ukázal na laptopu to, co vypadalo jako kompletní archiv emailového účtu jednoho vysokého kremelského funkcionáře.

Přístup k emailům a interním dokumentům Kremlu poskytlo skupině Šaltaj-Boltaj jedinečné porozumění způsobu, jak se dnes Rusku vládne, svědčil její zástupce. Charakterizoval Putina jako "muže bez emocí", avšak jako skutečného vlastence, který je přesvědčen o tom, že jeho vláda je pro Rusko to nejlepší.

"Myslím, že je u moci už příliš dlouho. Nemá už vazby na skutečný svět. Opravdu je jako nějaký car. Pod ním se lidi hašteří, ale příliš se bojí, než aby nesouhlasili s ním. Nemá přátele v normálním smyslu. Možná existují lidé, kteří jsou mu sympatičtí, ale je nesmírně paranoidní."

Součástí prezidentova vnitřního kruhu jsou staří kamarádi ze školy a staří partneři v džudu, kteří s ním často hrají hokej, ale nepodílejí se na rozhodování ve vládních věcech.

Z rozhovorů s jinými osobami z kruhu ruských mocných vyplývá, že nedávná klíčová rozhodnutí byla činěna v naprosté tajnosti a uprostřed velmi malého kruhu osob. Pro většinu činitelů z Kremlu na střední úrovni tato rozhodnutí přicházejí jako překvapení.

V minulosti pořádala prezidentská správa rozhovory u kulatého stolu s experty o důležitých otázkách, říká analytik Minčenko. Co se týče Ukrajiny, tyhle schůze byly od Nového roku 2014 zrušeny a rozhodnutí jako anexe Krymu a nynější vojenská intervence na východní Ukrajině přijímá minimální skupinka poradců, většina z nichž pochází z tajných služeb.

"Nekonaly se o tom žádné diskuse, nebyly vydány žádné dokumenty, nekonaly se focus groups," říká Šaltaj. "Dva dny před Putinovým rozhodnutím o anexi Krymu o tom téměř nikdo v prezidentově správě nic nevěděl."

Obdobně nemá skoro nikdo tušení, jak daleko ruská ozbrojená intervence na Ukrajině zajde. To je možná částečně i proto, že ani sám Putin to neví. Pozorovatelé Kremlu konstatují, že Putin v posledních měsících nejedná podle dlouho připravovaného atavistického plánu znovu přivést k životu Sovětský svaz. Namísto toho má pocit, že byl zahnán do slepé uličky a rozhodnutí jako anexe Krymu byla učiněna až na poslední chvíli, i když plány pro tu eventualitu už existovaly.

"Putin je konzervativec," říká jeden bývalý kremelský činitel, který ho zná osobně. "Dělat dramatická rozhodnutí, to není jeho styl. Umí mluvit agresivně a v západním slova smyslu není 'politicky korektní'. Ale co se týče jeho akcí, Putin nikdy nebyl zastánce dramatických rozhodnutí. Právě proto je posledních několik měsíců tak překvapujících."

Se svými novými cyklotrasami, luxusními restauracemi a zburžoazněnými parky nemá člověk pocit, že je Moskva město, které by se připravovalo na válku. Ale pod povrchem v kuloárech moci činitelé věří v tyto nepravděpodobné scénáře.

Robert Šlegel, prokremelský poslanec, je přesvědčen, že v docela blízké budoucnosti je vážnou možností, že by Spojené státy bombardovaly Moskvu. "Jako otec na to myslím každý den, kam bych mohl evakuovat svou rodinu - na Ural nebo na Sibiř. Je to reálná hrozba."

Když bylo sestřeleno nad východní Ukrajinou malajské letadlo MH17, Putin musel celé dny přijímat telefonáty zuřících západních politiků. Čtyři dny po havárii natočil v časných ranních hodinách na video svou reakci. "Nikdo nemá právo zneužívat této tragedie k svým vlastním politickým cílům," řekl Putin tichým hlasem, ale plným těžko skrývané zuřivosti. Putin je pevně přesvědčen, že Spojené státy jsou plně odpovědné za chaos na východní Ukrajině, v němž bylo Rusko nuceno zasáhnout.

Tenhle pocit zoufalství nad údajným temným západním protiruským spiknutím není nic nového, ale je silnější než kdy předtím. Jeden ruský vládní činitel nedávno zuřil nad západním zasahováním v Rusku: "Možná jsme barbaři, ale to jen proto, protože nás nenecháte, abychom se vyvinuli," řekl tento činitel a tvrdil, že během celého posledního století Západ údajně bránil rozvoji Ruska, prostřednictvím celé řady spiknutí, která začala s revolucí r. 1917.

Neustále přerušovaný a zastavovaný politický vývoj Ruska je mezi ruskými politickými mysliteli dlouhodobým tématem. "Dejte tomuto státu 20 let a Rusko nepoznáte," řekl konzervativní premiér Petr Stolypin r. 1909. Stolypin nedostal 20 let. O dva roky později byl zavražděn v opeře v Kyjevě a jeho země propadla válce a revoluci.

Putin je znalcem historie a Stolypin je jednou z historických osobností, které nejvíce obdivuje. Jeho politická strategie ohledně Ukrajiny je zaměřena na to zabránit tomu, co Putin považuje za západní spiknutí, jehož cílem je ochromit jeho vládu. Chce mít možnost prosadit v Rusku skutečné změny tam, kde to Stolypin učinit nemohl.

"Ať už to na Ukrajině dopadne jakkoliv, málokdo pochybuje o tom, že Putin bude usilovat za čtyři roky o další funkční období. "Nemám pochyb, že bude v roce 2018 kandidovat," říká bývalý kremelský poradce. "Nemá důvodu odcházet. Je populární, myslí si, že je lepší než ostatní kandidáti, má ústavní právo kandidovat a je upřímně přesvědčen, že dělá pro Rusko jen dobro."

Podrobnosti v angličtině ZDE

1.9.2014

Motto: Tradičně„Člověk člověku vlkem.“ Moderněji a ze současnosti „ Přítel příteli přítelem“s dovětkem – až do roztrhání těla slabšího přítele.

Pokus o srovnání /na první pohled nesrovnatelné/ situace v Somálsku a v Ukrajině se mi honila hlavou již delší dobu, váhal jsem porovnávání styčných bodů, volbě kritérií apod. Trochu mne v minulých týdnech popíchla letmá zmínka v jednom komentáři Terezy Spencerové a více jsem byl pošťouchnut vystoupením prezidenta M. Zemana pří letošní poradě velvyslanců ČR.

V minulosti jsem zde publikoval článek Somálsko – díra v mapě. Země v Rohu Afriky zmítající se v bezvládí, pod vlivem radikálního islamismu a teroristů, se ocitla v začarovaném kruhu. Zmítá se v něm desítky let a dodnes bez i se snahou nejrůznějších mezinárodních organizací a více nebo méně demokratických zemí a institucí světa.

Text shora zmíněného článku byl uvozen mottem: „Hic sunt leones“ /Zde jsou lvi/ V současnosti bych ve vší obecnosti a se zkušenostmi posledního tuctu let dodal „Cui bono?“ /V čí prospěch?/.

Ukazuje se totiž, že na rozdíl od minulosti, kdy „díry v mapě ubývaly“ jak lidstvo toužilo po objevování, tedy poznání, a potažmo po surovinách apod., tedy bohatství, dnešní situace je vlastně opačná. Děr v mapách přibývá a globus se místy stává cedníkem. Znalostí má lidstvo dost (alespoň si to myslí), ne každý se po něm pídí nebo na něj má prostředky, či nižší úroveň znalostí až neznalost může určitým skupinám vyhovovat i jej zneužívat. Co do bohatství – bohatí ho mají dost a chudí jsou na vedlejší koleji, tedy nikoho moc nezajímají, když na nich nejde dost vydělat. Chudí, ožebračení ve svých zemích, vlastně pro bohaté jsou na překážku jejich zájmům. Nadnárodní korporace ovládají své manažery a zaměstnance, ale řídí i své vlády, vlády zemí kde operují a vlády vlád (MMF, EK, SB, ECB) ku prospěchu svému. Demokracie se vytrácí, až vytratila. Letitý vtip: V čudu je všechno. Kde je ten Čud? Nikdo nevěděl.

T. j. bohatí bohatnou, chudí chudnou; druzí s prvními nic v daném systému zatím nezmůžou.

Výraz somalizace jako projev všeobecného rozkladu struktur státu, vznikl za situace v Somálsku během 80. let minulého století.

Po Somálsku, které bylo první, přibyly Afghánistán, Irák, trochu Jemen, Libye, Sýrie. Ukrajina je zatím poslední zemí ve výčtu, které to hrozí. Že je to podle abecedy, ač podle časové řady odpovídající, je jen náhodou.

O tom, kdo je vinen, lze rozsáhle bádat a popisovat nebo se vše snažit zjednodušit a zestručnit podle jednoduchých hledisek.

Vybraná kritéria

Historie:
Somálsko - původně teritorium s historicky arabským a později britským vlivem, nezávislost v r. 1960.

Ukrajina – nezávislost od r. 1991, je třeba připomenout, že Ukrajina v rámci SSSR, vzhledem ke svému významu v bojích ve II. světové válce, měla od r. 1945 plné samostatné členství v OSN.

Zeměpisná poloha:
Somálsko – Roh Afriky, území ve východní Africe, ve většině těsně nad rovníkem

Ukrajina – východní Evropa

Podstatný rozdíl spočívá v klimatických podmínkách. V Somálsku místní obyvatelstvo přežije po celý rok bez výrazných problémů. Ukrajina během zimy zamrzne a vše se bez intenzivního přísunu paliv (ropa, plyn, uhlí) zastaví.

Státní řízení:
Somálsko – republika, která většinu republikánských atributů ztratila

Ukrajina – parlamentní republika v čele s prezidentem. Po násilných demonstracích v Kyjevě na počátku roku 2014, prezident kvůli své nerozhodnosti řešit eskalující konflikt odcestoval ze země. Nově jmenovaná vláda postrádala jmenování na demokratických principech, parlament doznal značných změn, část poslanců byla nucena v několika vlnách své mandáty opustit. Nově zvolený prezident v srpnu, měsíc po rezignaci vlády vypsal na říjen t. r. parlamentní volby. Jaké podmínky k jejich uskutečnění budou, zvl. v problematických oblastech je otázkou.

Sousedé:
Somálsko – Keňa, Etiopie, Džibuti, (Indický oceán)

Ukrajina – Rusko, Bělorusko, Moldávie + - Podněstří, /, Polsko /NATO/Rumunsko /NATO/, Slovensko /NATO, (Černé moře – Bulharsko /NATO/, Turecko /NATO/)

Ekonomika:
Somálsko – rozvrácená, dluhy při své ekonomice nejspíš nesplatitelné, tedy postupně odepisované.

Ukrajina – rozvracovaná, narůstající dluhy možno splácet privatizací toho, co ještě zbylo, prodejem všeho o co bude zájem, pronájmem (Čína má z poslední doby dlouhodobě pronajaty tisíce hektarů půdy)…

Pro většinu příslušníků naší civilizace je anachronické a poněkud nepochopitelné dělení Somálců podle kmenových struktur. Na Ukrajině se po rozpadu SSSR etablovala úzká vrstva oligarchů, kteří disponují obrovskými majetky, politickým vlivem, vojenskými jednotkami a svými partikulárními zájmy. To byl důvod vření v době „oranžové revoluce“ v roce 2004 a jednou z příčin počátku loňských listopadových protestů v centru Kyjeva.

Vzdělanost:
Somálsko - vysoká negramotnost, středoškolské a vysokoškolské vzdělání možno získat převážně pouze v zahraničí

Ukrajina – na evropských standardech

Životní úroveň:
Somálsko - rozvojová země, jedna z nejchudších podle kritérií mezinárodních organizací

Ukrajina – snižovala se v období po rozpadu SSSR a zvl. posledních letech. Současná občanská válka na východě Ukrajiny znamená rozvrácení života v postižených oblastech s tvrdým dopadem na celé území státu. Na přikladu zastavení dodávek zemního plynu z Ruska a zastavení dodávek teplé vody do domácností např. v Kyjevě, je zřejmý pokles úrovně života. Jednoduchý příklad: lépe snáší ztrátu veškerého majetku bezdomovec než člověk se zaměstnáním a slušným postavením mající zařízený byt s ložnicemi pro rodiče a každé dítě, autem před domem a permanentkou do koncertní síně. Zvyk je železná košile; když nic nemáte a trvá to generace, ani se vám nezdá příliš divné, když je ještě hůř. Kolem se střílí, umírá, nutí vás do něčeho, co nechcete, ale nakonec se přizpůsobíte, třeba za trochu jídla (tak mohou vznikat dětští vojáci). Zchudne-li evropská rodina, jak ji známe, stává se lépe manipulovatelnou viz. demonstranti za „služné“, možné ovlivňování voleb za „tři stříbrné.“.

Migrace:
Somálsko – z cca 10 mil. obyvatel je 1 mil. v zahraničí a další hledají cestu jak Somálsko opustit, nejčastěji ze Severní Afriky po moři do Evropy, z čehož plyne množství mrtvých během této anabáze a růst zločineckých gangů, které na jejich beznaději vydělávají.

Ukrajina – po r. 1991 počet obyvatel klesl z cca 52 na 46 mil. Ukrajinci: 77%, Rusové 18 %, Moldavané a Rumuni 1%, ostatní národnosti tvoří zlomky jednoho %. I vysokoškolsky vzdělaní Ukrajinci odchází do zahraničí za méně kvalifikovanou prací. /Pozn.: z osobních setkání příklad vysoce kvalifikovaného inženýra, který v SSSR stavěl přečerpávací elektrárny, aby ve Středočeském kraji nádeničil na stavbách a rekonstrukcích rodinných domků/. Předpoklad, že počet migrantů poroste, je vysoce reálný.

Možná specifika:
Somálsko - pirátství, pramenící ad 1/ původně z chudoby, ad 2/ k získávání zdrojů pro pokračování vnitřních konfliktů.

Ukrajina – nebezpečí partyzánských bojů, možná obou nyní bojujících stran, nebude-li dojednán oboustranně akceptovatelný mír.

Výsledek:
Na prvém místě tisíce mrtvých a několika generační zášť mezi boji postiženými rodinami. Vzroste počet členů extremistických skupin, které se zúčastňují bojů po boku pravidelné ukrajinské armády. Tyto elementy lumpenproletariátu budě těžké až nemožné začlenit zpět do civilizované společnosti. Obyvatelstvo Ukrajiny bude v různé míře pauperizováno. Ekonomika bude vržena o desetiletí zpět. Lze očekávat nostalgii po časech před r. 1991. Infrastruktura podle vzdálenosti od konfliktu bude v různé míře devastována. Budou vzrůstat a posilovat extremistické nálady a hnutí je reprezentující. Hluboce postiženo bude zdravotnictví, školství, kulturní život. Vzroste nacionalistické napětí mezi východem a západem země, včetně obav a možných iredentických snah národnostních menšin. Lze očekávat růst počtu ekonomických uprchlíků směrem na Západ a uprchlíků a přistěhovalců do Ruské federace.

Propaganda jako samostatná kapitola:
Osudy států a lidí se odvíjí od vzdálenosti od místa, kde žijete, intenzity problému a pozornosti novinářů. Nově působí jen internet a zvl. sociální sítě. Zatím. Je třeba si uvědomit, že novináři jsou až na výjimky za své výkony někým placeni. Totéž politologové, analytici, političtí geografové atd. Když zmizí malajsijský Boeing 777, zajímá to svět, pokud to zajímá sdělovací prostředky. Pak jako když utne. I nad Boeingem spadlým nad Ukrajinou, jako by se po dostatečně masivní protiruské a proti „vzbouřeneckým“ silám na východě Ukrajiny zavřela voda. Píše se o tom, co se hodí, co se nehodí, se zahodí a zapomene. Hájení vlastních zájmů na druhém konci světa může být zločinem nebo taky nemusí, když se věci ujmou správně média. Hájení vlastních zájmů v bezprostředním okolí svého teritoria /viz. výše: Sousedé: Ukrajina/ je zločin, když se věci ujmou správná média.

Závěr:
Ukrajina novým Somálskem nebude; ale jen tak, tak a je otázkou, zda to pro ni bude ve všech směrech dobře.

Ukrajina se již letošní zimu stane chudobincem Evropy. Pochopitelně jiného typu než Somálsko. Kdo v Africe nežil, nepochopí. Kdyby Ukrajina Somálskem byla, nikdo by např. nezmrzl. Na Ukrajině matky nebudou novorozence odkládat před stany Červeného kříže s nadějí, že dítě přežije.

Ukrajina bude mít stále řadu přátel i a „přátel,“ kteří si na jejím území budou s oligarchy hájit své ekonomické zájmy (kšefty) při osobní přítomnosti v luxusu někde ve světě.

S nemístnou ironií možno učinit závěr, že konflikt na Ukrajině skončí s příchodem mrazů.

Nejžádanější „humanitární invaze“ /nový termín - viz. konvoj bílých Kamazů do Luhanska/ za pár týdnů bude motorová pila s barelem benzínu a štípačka polen; (později bude stačit pila a sekyrka).

Dílčí prognóza:
Více či méně zhroucená ekonomika může být příčinou přijímání řady dosud nepředstavitelných podmínek ukrajinskou vládou. Jednou z nich může být smluvně upravené teritoriální uspořádání v oblasti podél Azovského moře k pozemnímu propojení Ruska s Krymem. Nějaká forma zásobování Ukrajiny plynem za možnost zásobování Krymu pobřežní komunikací je možná, stejně jako souhlas EU s takovýmto řešením za záruku zásobování ropou a plynem svých členských zemí, neboli připomínka o blízkosti košile a kabátu. Obdobných kompromisů se můžeme nadít v hojné míře.

Cui bono?
Ukrajina zůstane „na krku“ EU, která se na vzniku krize a konfliktu více či méně podílela. „Na krku“ ji bude mít i Ruská federace. USA, které pochopitelně měly na destabilizaci i v této zemi své zájmy, budou jako obvykle „za vodou“ i za vodou a budou selektivně využívat situaci ve svůj prospěch a hledat výhody pro svou chřadnoucí ekonomiku a mnohde i upadající politický vliv. Po tzv. resetu vztahů mezi USA a RF nastává jejich dereset. Sankcemi vůči Rusku a odvetnými sankcemi ze strany Ruska budou oslabovány především Ruská federace a členské země EU, USA jen okrajově, pakliže vůbec.

Asociační dohoda mezi EU a Ukrajinou bude nějak obhospodařována (viz desetiletí téhož s Tureckem). „Hospodářskou a finanční pomoc“ si EU a ostatní nechají dobře zaplatit.

Ukrajina Somálskem nebude spíše formou – poloha, než obsahem – rozvrat.

Pozn.: základní informace o Somálsku a Ukrajině na webu MZV a MPO

1.9.2014

Současný svět je tak rychlý a komplexní. Vývoj v ukrajinské krizi se také zrychluje. A obyvatelům české kotliny dělá čím dál větší problém se v ní vyznat. A nebo měli naopak názor hotový dříve než vůbec začala. Lidská psychika většiny lidí asi chce vidět povětšinou v politice jen jakýsi sportovní zápas, ve kterém jednomu celku prostě jen fandíme. Nebo taky kladného hrdinu, který vyřeší všechno zlé za nás, a o jehož skutcích se potom shora povídá pořád dokola, až toho máme legendu (Masaryk, Beneš, Havel ...)míní Karel Peka.

Velmi dobře je u nás implantován také třídní boj, nebo alespoň třídní postoj (pozor ale i tady, jak zleva, tak zprava). Taková soudobá dětská nemoc levičáctví i pravičáctví v Česku. Navíc v posledních letech hodně věcí probíráme místo v hospodě spíše na sociálních sítích, což tu ještě určitě tak masivně taky nebylo a nedá se říci, že by to něco jaksi "politicky" řešilo nebo dokonce vyřešilo. Na jiné názory nebo jinakost taky nějak nejsme dlouhodobě v Česku zařízený a pokud nějaká jinakost byla, tak jsme se jí "šikovně" sami nebo historickou náhodou tak nějak zbavili (např. 1918, 1945, 1993).

České strany zase nedokázaly za posledních 25 let zformulovat jjakýkolkiv program, který by občany nějak alespoň střednědobě zaujal (kromě historických nebo naopak operativních politických frází) a ruku na srdce, běžní občané to od nich asi ani neočekávali a v tuto chvíli už ani neočekávají. Protože však i to málo strany povětšinou jen deklarovaly, tak je občané v poslední době hodili povětšinou přes palubu celý sytém stran.

Začali "z nouze" si vypomáhat volením různých sdružení či spolků, které si politiku v podstatě realizují jako svůj business. Nebo taky žijící legendy (na prezidenta, strany a sdružení podle tváří do koalice atp.). Jediné, co je jisté, to je doma nebo u našince.

Jako třeba "jako dříve" budovat byt, dům, chatu, zahrádku, zajistit krásnou dovolenou (nejlépe v Chorvatsku nebo jinde "all inclusive") anebo provozovat "moderní" volnočasové aktivity jako kolo, jídlo, nakupování (ve slevách a akcích nebo výhradně nejdražší značky) atp. a pochopení současného světa či místní politiky může sejít v klidu z mysli.

Navíc se přece medián fyzického bohatství ve společnosti opravdu přes několik vln privatizací a jednu, dvě krize nápadně jaksi přiklonil k těm, co "už měli" nebo co "vždycky věděli" nebo co "už vládli". Nu a opřít se o víru nebo názor církve se v Česku jaksi našinec taky moc nemůže, tak nějak z historických důvodů. Jednak moc nevěří ani sám sobě, natož v pána boha a také v poslední době tyto "struktury" dostaly zpět nějaké ty své majetky, no tak to just ne.

Současný stav ukrajinské krize a pohled na ní z Česka má tři dle mého specifické fenomény, abych tak řekl čistě subjektivního českého povětšinového vnímání:

Prvním fenomén je problém identifikace většinového českého zájmu v ukrajinské krizi. To je něco, co bychom mohli velmi volně přirovnat ke speciální teorii relativity, tj. jak by to velké těleso mohlo ovlivňovat spoustu malých. V Česku nijak. Každý totiž z politiky říká, co ho zrovna napadne nebo co mu zrovna osobně nebo jaksi politicky vyhovuje. Prezident, předseda vlády, bývalý prezident, ministr zahraničí, pravice, levice, komunisti, koalice, opozice, ANO atp. A je to jako rozplizlé vlákno na facebooku, teze-antiteze, teze-osobní útok, osobní útok-antiteze, teze-antiteze Jak si z toho mumraje má chudák našinec jednoduše vybrat správný názor na věc?

Druhým fenoménem je jakási tichá revoluce občanů oproti celé české politice vůbec. To je něco, co bychom velmi volně přirovnat k obecné teorii relativity, tj. jak by mohlo spoustu malých tělísek ovlivňovat to velké. V Česku nijak. Většina totiž na sledování politiky peče, do stran se nehlásí a klasické noviny ani na internetu už nečte. Někteří jsou mladí, tak o ní vykřikují (nebo "lajkují") politická hesla na facebooku.

Někteří jsou starší, tak o ní mluví v místní hospodě nebo v jídelnách při večeři v městských domovech seniorů. Produktivní občané středního věku řádně chodí do práce a užívají si poté zaslouženého odpočinku.). Není tudíž v Česku žádná masovější platforma, kde opravdu lze vytvořit nebo zaujmout "trochu rozumný" postoj na ukrajinskou krizi a co z ní pro nás aktuálně jaksi plyne. Jak si z toho mumraje má chudák našinec jednoduše vybrat správný názor na věc?

Třetí fenomén je velmi rozšířen napříč politickým spektrem. Je to buď rigidní uplatňování vlastní historické paměti, nebo na druhé straně její úplná ztráta. Jakože jestli k dnešní situaci na Ukrajině mají vazbu události u nás v roce 1938 nebo 1968, nebo nemají. Nebo je to celé jen o naší ekonomice na pozadí historického souboje Amerika versus Rusko za ne zcela jednotného postoje "naší" (nebo taky "umělé") skupiny států, tedy Evropské unie?

To vše za vydatné mediální masáže z obou stran fronty včetně obrázků mrtvých civilistů na straně jedné a nalezených ozbrojených ruských turistů na straně druhé. Včetně "místních osvětových" projevů, článků, či statusů na téma boje proti fašizmu i za svobodu a sebeurčení národů. Protože práce s pamětí (nebo její ztrátou) zcela prostupuje prvníma dvěma fenomény téměř organicky, udělá z toho v jedné hlavě úplný galimatyáš. Jak si z toho mumraje má chudák našinec jednoduše vybrat správný názor na věc?

31.8.2014

Představa, že konflikt na Ukrajině "lze přece řešit diplomaticky", opět spektakulárně selhala - aniž si opakovatelé mantry vzali sebemenší poučení. Jako s invazí na Krym ztratila věrohodnost fanfarónská polská politika vůči Ukrajině, nyní je podobně "na lopatě" střízlivé Německo. Kancléřka Merkelová přiletěla 24. srpna podpořit Porošenka do Kyjeva před jednáním v Minsku, kam následně odjel. Pod patronátem běloruského diktátora si tam podal ruku s Putinem. Za dva dny na to začala otevřená ruská invaze.

Problém pokusů prodat diplomatické řešení spočívá v jedné "drobnosti": Můžete být vládcem Spojených států, Německa či Francie, uspořádat tucet mírových konferencí a pozvat na každou z nich zástupce znepřátelených stran - ale pokud jsou jejich stanoviska navzájem nekompatibilní a nechtějí se nebo dokonce se nemohou navzájem sblížit, výsledky jsou mizivé, dokud jeden z nich nedospěje k názoru, že byl definitivně poražen. A dlouhá historie neúspěšných izraelsko-palestinských jednání budiž zde příkladem toho, že poražený může někdy svou porážku i po desítky let soustavně odmítat.

Podle zpráv z ukrajinských zdrojů, které zatím nelze nezávisle ověřit, byla na východě země do včerejška ruskou invazí zničena přibližně třetina zde přítomných ukrajinských sil. Toto ničení má zjevně zatím prioritu před dalšími ofenzívami směrem na západ, takže se možná Kyjevu za cenu ztráty nejlepších jednotek podaří získat čas na to, aby udržel ohrožený přístav Mariupol. Jestli se mu dokonce povede stabilizovat frontu do října, kdy ruská armáda povolá nové záložníky a zhorší se počasí, mohl by začít během rasputice a přes zimu budovat novou armádu - prakticky od nuly.

Ozývají se hlasy, že by měl prezident Porošenko vzhledem k situaci přijmout ruské podmínky. Které to jsou? Inu, požadavek na "synchronizaci" vstupu Ukrajiny a Ruské federace do EU je fakticky jinak podaným starým známým požadavkem na odmítnutí asociační dohody s EU. "Federalizace" na rozdíl od racionální decentralizace státní správy je způsob, jak ruské enklávy na východě získají právo veta nad zahraniční politikou Kyjeva. Status ruštiny coby úředního jazyka se nakonec na Ukrajině nezměnil, není tedy co řešit. A ano, zachování neutrality, o které ale ještě před pár dny, tedy před otevřenou ruskou invazí, nebylo pochyb.

Co by se stalo, kdyby Porošenko na zmíněné podmínky přistoupil? Ze všeho nejpravděpodobněji by byl záhy svržen a nahrazen podstatně radikálnějším politikem, který by slíbil dalšímu majdanu pokračovat v úsilí o plnou národní suverenitu. Uvedený scénář by se ovšem záhy mohl ukázat coby neslučitelný se snahou probíhající konflikt alespoň lokalizovat.

A co se stane, pokud Porošenko podmínky rovnající se de facto rezignaci na všechny zahraničněpolitické cíle posledního majdanu nepřijme? Bude muset nalézt způsob, jak pokračovat v dlouhé a vyčerpávající válce s Ruskem, s níž ovšem začne úplně znovu. Vsadit v podstatě může jedině na to, že Ukrajinci jsou ohledně vlastního území podstatně více motivováni k boji, než tajně a pokradmu do války povolávaní ruští vojáci. (Dobrovolníci bojující za "Novorusko" docházejí; tento typ lidí, často s neobyčejně extrémními politickými názory, tvoří v každé společnosti malou menšinu a spousta jich už padla, včetně proslulého naivně idealistického Brňana Iva Stejskala.)

"Můžete přivést koně k vodě, ale napít se musí sám," říká staré české přísloví. A má pravdu. Nikdo na světě na žádné konferenci nedonutí Putina, aby v čemkoliv ustoupil, pokud neprohraje válku. A Porošenko za předpokladu, že se nechystá rezignovat, nemá v geografickém ani politickém smyslu kam ustoupit. V tom případě mu však nezbude, než se pokusit Putina a ruskou armádu za cenu dalších obrovských obětí utahat. Donutit ho uznat, že pokračování v útoku na Ukrajinu se rovná katastrofě a ohrožuje setrvání u moci, které má samozřejmě nakonec přednost i před imperiálními ambicemi.

Již téměř před rokem jsem napsal ZDE:

Jestliže EU hodlá integrovat Ukrajinu, musí se připravit na zásadní a dlouhodobý konflikt s Ruskem, který nikdy neskončí ruskou rezignací. Odveta se může v první fázi omezit na snahu o destabilizaci a rozdělení Ukrajiny na západní "proevropskou" a východní "proruskou" část, ale může nabýt velmi snadno i podstatně rozsáhlejších parametrů. Řeči o integraci Ruska do EU za 20-30 let jsou v této souvislosti fakticky obdobou iluzívně harmonizující Benešovy koncepce Československa jako mostu mezi Východem a Západem a naprosto tedy neumožňují pochopit závažnost konfliktu, který v Evropě právě vzniká.

Je to s odstupem velice hořké čtení. Konflikt s Ruskem se mezitím rozvinul naplno, leč typicky české harmonizační vyprávění o tom, jak z rybí polévky uděláme zase pěkně akvárium, dokonce i ve Strakovce, kterou by už asi bylo vhodné přejmenovat na Staré bělidlo, jen kvete. Jinde ale tak naivní nejsou a plně si uvědomují, že změny, k nimž kvůli ukrajinské krizi v Evropě došlo, mají nevratný charakter ZDE:

Zatímco dopadům krize v oblasti Krymu a na východní Ukrajině byla věnována velká pozornost, zatím bylo méně analytického úsilí zaměřeno na účinky přesahující rámec regionu a možné následky pro mezinárodní systém. V této studii jsme předložili tvrzení, že neexistuje žádný způsob, jak se vrátit ke statu quo ante. Obrysy nové situace ve strategických záležitostech lze jasně rozeznat, ale dlouhodobé dopady a důsledky ještě teprve uvidíme.

V Západní Evropě i v Česku vesměs pokračuje podsouvání vlastních motivů typických pro zpohodlnělou pozdně buržoazní konzumní společnost ruské vládnoucí elitě, jejíž logika je přitom do značné míry předkapitalistická. Chápe se například jen výjimečně, že to co Kreml považuje za vlastní vojenskou bezpečnost má pro něj každopádně vždy přednost před jakýmikoliv ekonomickými úvahami, takže ho v této oblasti "měkkými" ekonomickými nástroji nelze jednoduše k ničemu "přesvědčit", ani naopak cokoliv "uhladit".

Dále jsou naprosto nechápány širší důsledky vehementního důrazu na mocenskou vertikalitu coby nezcizitelné ruské "civilizační" specifikum, v kteréžto optice neexistuje fakticky žádný prostor pro skutečně rovnoprávné partnerské vztahy - vždy pouze pro vztahy jasné nadřízenosti a podřízenosti. Žádné masarykovské "Já pán, ty pán" se tedy s touto optikou tradičně neslučuje. Vždy je jeden (=Rusko) jednoznačně "senior partner", kdežto druhý má plné právo souhlasit, abych se vyjádřil politicky korektním jazykem. Jak to v praxi může vypadat lze demonstrovat například na naivním dotazu směrovaném před nedávnem k Vladimiru Putinovi, zda by Moskva měla po úmrtí současného prezidenta kvůli nacionalistům "anektovat Kazachstán". (V reakci na otázku i Putinovu odpověď mezitím kazašský vládce Nursultan Nazarbajev pohrozil vystoupením z teprve vznikající Eurasijské ekonomické unie ZDE.)

Přece byste snad nechtěli raději otročit EU.

Porošenko tedy buď Putinovi ustoupí a pak Ukrajina s největší pravděpodobností upadne do naprostého politického a ekonomického chaosu s radikály argumentujícími dosavadními oběťmi v čele; nebo neustoupí a krize bude stejně pokračovat krvavou cestou. Jedna možnost je "lepší" než druhá, ale protože situace je velmi vyhrocená a Moskva se rozhodně nechystá nikam uhnout, další varianta zde už sotva vznikne. (Nelze slovy vypovědět, jak rád bych se mýlil. Svět se ovšem neřídí podle našich subjektivních přání.) - Nelze se přitom vrátit do bodu nula ukrajinské krize. Tento bod byl nenávratně ztracen v závěru loňského roku.

Můj osobní názor, za nímž si ovšem silně stojím, je, že bude pro Evropu nakonec ještě mnohem lepší, pokud válku, jíž se opravdu nelze zbavit zaklínáním, dál povede Porošenko (i s neschopným policejním generálem v čele ministerstva obrany, ale samozřejmě lépe bez něj), než ten, kdo by ho mohl podle logiky revoluce ve funkci ukrajinského prezidenta vystřídat.

30.8.2014

Pro úplnost se sluší dodat, že náměstkyní ministra financí pro daně byla tehdy Yvone Legierská. Dnes poradkyně na ministerstvu, řízeném Andrejem Babišem.

Paní Legierská tvrdí, že poradkyní ministra Babiše, předsedy ANO není a nebyla. Je pouze asistentkou poslankyně za ANO. Nicméně byla to ona, která se vyjadřovala v materiálu, který dostal ministr jako předseda strany ANO do rukou k tématu "lehkých topných tabáků". Ale (bohužel) pozdě, neboť to bylo (podle jejích vlastních slov) jen jako koncept zdůvodnění poslankyně Lorencové, proč nehlasovala u pozměňovacího návrhu poslance Fiedlera, který chtěl "tabákové listy" zdanit.

Na tomto místě se sluší uvést citát klasika politické teorie, prezidenta a autora amerického prohlášení nezávislosti Thomase Jeffersona, připsaný občas Edmundu Burkemu: "Vše, co potřebuje tyranie, aby získala pevnou půdu pod nohama, je, když lidi dobré vůle zůstanou zticha." ("All tyranny needs to gain a foothold is for people of good conscience to remain silent.")

Nechme ale hovořit samotnou Yvonne Legierskou z emailu, kterou zaslala autorovi článku.

V letech 1991 až 2001 jsem pracovala na Finančním ředitelství v Ostravě jako vedoucí oddělení nepřímých daní a následně ve funkci vedoucí odboru daní a dotací. Na těchto pozicích jsem se věnovala potírání rozsáhlých daňových úniků na LTO, lihu, neoprávněných nadměrných odpočtů DPH aj. Z těchto důvodů jsem také byla vybrána v době Zemanovy vlády na post náměstkyně ministra financí pro daně a cla (od roku 2001), kde jsem setrvala i po dalších volbách do roku 2005.

Kromě návrhu úprav daňových zákonů jsem připravovala také další zákony k omezení daňových úniků, např. zákon o kolkování lihovin (o to jsem usilovala 10 let), zákon o registračních pokladnách (zrušen po volbách v r. 2006), zákon o omezení plateb v hotovosti, dále jsem se podílela na zřízení Finanční policie a prolomení mlčenlivosti v daňovém řízení vůči speciálním složkám policie (zrušeno po volbách v r. 2006), řešení problematiky silničních free shopů, tržnic aj.

Problematiku tabáků k vykuřování skleníků jsem se snažila řešit (viz pokyny Celní správě ohledně kontrol), a to i cestou úpravy legislativy. Bohužel zájmy poslanců, a to i koaličních, byly mnohdy zcela jiné. Ty jsem jako odborník - nepolitik nebyla schopna ovlivnit, a to ani v jiných případech. Pro mě osobně byla "Praha" velkým zklamáním.

Od poloviny roku 2005 na Ministerstvu financí nepůsobím, a to ani na postu poradce současného ministra, jak v článku nesprávně uvádíte. Jsem pouze asistentkou poslankyně Jany Lorencové (snad Vám nemusím tuto skvělou investigativní novinářku představovat) a naopak, když současný ministr financí nepodpořil v PSP legislativní řešení daňových úniků u tabákových listů, připravila jsem jí podklady pro Andreje Babiše, proč nehlasovala dle doporučení klubu (viz příloha). Na základě toho a dalších informací snad sestavil tým k řešení této problematiky.

Doufám, že nepravdivé informace o mé osobě uvedete na pravou míru. Na to, že jsem se někdy podílela na zachování "děr" v daňových zákonech, když jsem naopak patřila k lidem v této zemi, kteří proti daňovým podvodům vždy bojovali, jsem citlivá.

Asistentka bývalé protimafiánské novinářky, dnes poslankyně ANO, před hlasováním o tabácích, které řídil předseda této strany, ministr financí, zůstala zticha. Stejně jako paní poslankyně. Argumenty post actum jsou vždy už jen alibi.

Stanovisko pana ministra Babiše (ANO) k návrhu poslance Fiedlera v hlasování č. 83 k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních? (Nesouhlas.) Zpravodaj rozpočtového výboru Ladislav Šincl (ČSSD)? (Neutrální.) Přihlášeno je 155, pro 42, proti 70. Tento návrh nebyl přijat.

Ano, jednou snad bude líp.

30.8.2014

Odborník na analýzu veřejných zakázek, Jiří Skuhrovec, uveřejnil na svém blogu statistiku, podle které je Česká republika suverénně nejhorší v počtu veřejných zakázek bez otevřené soutěže (tzv. „jednací řízení bez uveřejnění“, JŘBU, v ČR jde asi o 15% zakázek, tedy asi o 39 miliard korun) v EU. Srovnatelné je pouze Portugalsko (asi 12%), potom následují Maďarsko a Rumunsko (asi 7%). Nepřekvapuje, že v Dánsku nebo Finsku veřejné zakázky bez soutěže téměř neexistují, i když naši politici rádi vyvolávají dojem, že stát bez nich nemůže existovat. Ano, nemůže, pokud je to stát založený na zlodějině. Mimochodem, Slovensko má takových zakázek necelá 4%, Polsko asi 1%, stejně jako Holandsko nebo Francie. Cituji další analýzu z blogu pana Skuhrovce:

„1. řada zadavatelů visí v tzv. vendor lock-inu. Kvůli chybám v minulých zakázkách (autorská práva, nestandardní technologická řešení apod. - čtenář si správně představí problém Opencard) mohou jen obtížně měnit dodavatele. JŘBU je pro ně pohodlnější a bezrizikovější cesta. A tak VZP už patnáct let visí na Hewlett Packard, Praha na Gordicu a podobně. Netřeba zdůrazňovat, že bez soutěže se služby mají tendenci prodražovat.

2. zadavatel nemá praktickou zodpovědnost za hospodárnost svých výdajů. V praxi dokud neporušíte zákon o veřejných zakázkách, nic moc vám nehrozí. Že by teoreticky zakázka šla vypsat i jinak, a možná se o ni mohlo regulérně soutěžit - to je téma leda pro potrhlé neziskáře. Potřebujeme zákon o finanční kontrole, zákon o úřednících - které jasně vymezí odpovědnost, ale taky dají úředníkovi určitou rozhodovací samostatnost a stabilitu místa. Vymanit se dodavateli z klinče chce nejen odvahu ale taky jistotu, že vás za volbu delší a trnitější cesty nevyhodí.

3. s tím souvisí i vícepráce - Ano, ve stavebnictví se stane, že se projekt prodraží kvůli něčemu s čím původní propočty nepočítaly - spodní voda, počasí .. odborníci by jistě dokázali vyjmenovat lepší důvody. Fajn, zákon na to pamatuje a vícepráce umožňuje. V ČR se ale prodraží více než polovina staveb - a typicky z důvodů ,které jsou dodavatelům dopředu známé. Chyby v projektech - úmyslné či neúmyslné, způsobují že soutěž cenou o realizaci stavby je do značné míry fraška. Dodavatel i zadavatel často už v době hodnocení nabídek ví, že se projekt podstatně prodraží. Ceny v obálkách jsou tedy zcela nerelevantní, vítězí dodavatel s podstřelenou cenou, který si věří, že uhádá nejvíc víceprací. Že mu je zadavatel podepíše, přitom může být předmětem korupčních dohod či známostí.

4. částečně zadavatele k JŘBU tlačí i české prostředí - zákon zakazuje otevřená řízení s jedinou nabídkou (podle  našich zjištění dost nesmyslně), kvůli těžko předjímatelné a pomalé rozhodovací praxi ÚOHS se zadavatelé bojí soutěžit otevřeně - riziko stížností a průtahů je naopak v JŘBU minimální.“

ČR je v zakázkách bez soutěže "nejlepší" v Evropě ZDE

29.8.2014

Ruský prezident Vladimír Putin odmítl obvinění, že v podstatě provedl invazi na Ukrajinu a obvinil ukrajinskou armádu, že se chová v konfliktě na východě jak nacisté a pohrozil, že svůj konflikt se Západem rozšíří na oblast Arktidy.

Jen několik hodin poté, co Barack Obama obvinil Rusko, že posílá vojáky na Ukrajinu a podporuje tam tak zintenzivnění separatistické války, Putin se vyjádřil, že viníkem je ukrajinská armáda, která se zaměřuje na obytné oblasti měst tak, jako to dělala německá vojska v bývalém Sovětském svazu.

Dodal, že Rusové a Ukrajinci jsou "prakticky tentýž národ", a vrátil se tak k tématu ze svého předchozího prohlášení, kdy označil sporné oblasti na jihovýchodní Ukrajině jako Novorusko - což je návrat k carismu, kdy se této oblasti vládlo z Moskvy.

Zmínil se záměrně o Arktidě, která je se svými velkými energetickými zásobami a tajícími námořními cestami zdrojem nového potenciálního konfliktu mezi Ruskem a jeho západními soupeři. "Náš zájem se soustřeďuje na Aarktidu. A samozřejmě bychom měli věnovat více pozornosti otázkám rozvoje Arktidy a posílení našeho postavení," řekl Putin na táboře mládeže za Moskvou.

Putin také varoval, že si Západ "nemá zahrávat s Ruskem jako jadernou mocností." Dodal, že ruské ozbrojené síly, podporované jaderným arzenálem, jsou připraveny reagovat na každou agresi. Dodal, že anexe Krymu letos v březnu byla nutná, aby bylo tamější převážně ruské obyvatelstvo ochráněno před násilím ukrajinské vlády. "Rusko je daleko účasti v jakýchkoliv velkých konfliktech," uvedl Putin v mládežnickém táboře u jezera Seliger. "To nechceme a to neplánujeme. Ale přirozeně bychom vždycky měli být připraveni odrazit jakoukoliv agresi proti Rusku. Ruští partneři by měli pochopit, že je nejlepší si s námi nezahrávat," řekl Putin oblečený neformálně v šedivém svetru a světlemodrých džínsech.

"Díky Bohu nikdo nepomýšlí na vyvolání velké války s Ruskem. Chci vám připomenout, že Rusko je jednou z čelných jaderných mocností."

Řekl dále, že pokračující boje na východní Ukrajině jsou důsledkem odmítání Kyjeva vyjednávat. Kritizoval Spojené státy a Evropskou unii za neústavní odstranění bývalého kyjevského prezidenta Viktora Janukovyče, kterého podporovala Moskva, a za to, že ho nahradily proevropskou vládou.

Dodal, že východní Ukrajina nesouhlasí s Janukovyčovým svržením a je nyní obětí "hrubé vojenské síly" od vládních letadel, tanků a dělostřelectva".

"Pokud to jsou současné evropské hodnoty, tak to jsem tedy nejvyšším způsobem zklamán," řekl a srovnal vojenské operace Ukrajiny na východě země s nacistickým obléháním Leningradu za druhé světové války.

"Malé vesnice a velká města jsou obklopena ukrajinskou armádou, která přímo útočí na obytné oblasti s cílem zlikvidovat infrastrukturu... Je smutné, že mi to připomíná události druhé světové války, kdy němečtí fašističtí okupanti obklíčili naše města."

Velvyslanci NATO v pátek obvinili Rusko z "otevřeného porušení" suverenity Ukrajiny. "Navzdory nepřesvědčivým dementi Moskvy je nyní jasné, že ruská vojska a zařízení protizákonně překročila hranici na východní a jihovýchodní Ukrajinu," konstatoval generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen.

Americký prezident Barack Obama řekl na tiskové konferenci ve Washingtonu, že Rusko povzbuzuje, poskytuje výcvik, výzbrojuje a financuje separatisty v regionu a varoval Moskvu, že čelí další izolaci.

Podrobnosti v angličtině ZDE ZDE

29.8.2014

Mezinárodní řád je dlouhodobý projekt a neměl by se stávat obětí oportunistických pokusů "honem něco udělat" s tou či onou konkrétní mezinárodní krizí. Pokus ohýbat mezinárodní pravidla podle momentálních potřeb v Kosovu v roce 1999 a dalších letech například vytvořil nebezpečný mezinárodní precedent pro válku v Gruzii v roce 2008 a invazi na Krym v roce 2014.

Washingtonský summit NATO v roce 1999 formuloval sadu podmínek, které uchazeč o členství v alianci musí splnit. Na prvním místě stojí "Ochota řešit mezinárodní, etnické nebo vnější územní spory mírumilovnými prostředky, závazek vůči právnímu státu a lidským právům a demokratická kontrola ozbrojených sil". Je zřejmé, že Ukrajina usiluje o členství v NATO v podmínkách územního sporu s Ruskem, tento spor chce řešit vojenskými prostředky a členství má pro ni být cestou k tomu, jak zvýšit šance na úspěch tohoto podniku. Řada zákonů navržených nebo i přijatých v poslední době, včetně čerstvého návrhu mediálního zákona, zpochybňuje respekt současné kyjevské vlády vůči právnímu státu a lidským právům.

NATO však - navzdory konspiračním teoriím - samo ke vzniku územního sporu mezi Ruskem a Ukrajinou žádným způsobem nepřispělo a není tedy zřejmý žádný důvod, proč by mělo být zataženo do jeho řešení. Co více, takové zatažení by výrazně zvýšilo riziko nekontrolovatelné eskalace probíhajícího ozbrojeného konfliktu.

Stabilita v Evropě vyžaduje existenci stabilní, prosperující, neutrální Ukrajiny. Bude-li třeba, NATO by mělo svým dílem přispět k podpoře a obraně této neutrality, a to včetně dodávek výzbroje a výcviku ukrajinských jednotek čelících ruské intervenci. To je však něco zcela jiného, než žádost odstupujícího nezvoleného premiéra Jaceňuka o členství v alianci, žádost, která kromě jiného trpí značným deficitem legitimity.

Rusko své agresívní jednání vůči Ukrajině od počátku krize ospravedlňuje nikterak nepodloženými pověstmi ohledně údajného pronikání NATO k jeho hranicím, údajných plánů na výstavbu radarů zde atp. Případným přijetím Ukrajiny do NATO by se tyto pomluvy zdánlivě potvrdily. Současně by tím ruský prezident získal možnost propagandisticky posílit podporu ruské veřejnosti pro ozbrojený zásah na Ukrajině. Tato podpora je v danou chvíli mimořádně slabá. Je to Putinovo slabé místo.V dané chvíli jedno z mála slabých míst.

V zájmu Ukrajiny je ubránit se ruské agresi a pak se jako rovný s rovným dohodnout s Moskvou na kooperativních sousedských vztazích, namísto pozice vazalského teritoria, jehož hranice i národní identitu Moskva otevřeně odmítá uznávat. Není ovšem zájmem Ukrajiny stát se pro Rusko nepřítelem číslo jedna - byť právě to by možná vyhovovalo těm, kdo rozhodli o jmenování Arsenije Jaceňuka ukrajinským premiérem.

Členství v NATO by Ukrajině ani bezpečnostní situaci v Evropě ve skutečnosti žádným způsobem neprospělo. Pokud by měl někdo zájem ukrajinský problém řešit v širším rámci, nabízí se otázka skutečně věrohodných mezinárodních garancí ukrajinské neutrality, které by nahradily nefunkční Budapešťské memorandum.

29.8.2014

Ruskem podporované separatistické jednotky na východní Ukrajině svévolně vězní a mučí civilisty. Podrobují je ponižujícímu zacházení a nuceným pracím. Zadržují také civilisty a používají je jako rukojmí, informuje lidskoprávní organizace Human Rights Watch.

Od dubna 2014 zajali ozbrojenci podporující samozvanou Doněckou lidovou republiku a Luhanskou lidovou republiku stovky civilistů. Zaměřují se na své předpokládané kritiky včetně novinářů, proukrajinských politických aktivistů, náboženských aktivistů a v některých případech i na vlastní rodinné příslušníky.

Proruští vzbouřenci pravidelně páchají strašlivé zločiny, konstatoval Hugh Williamson, ředitel organizace Human Rights Watch pro Evropu a střední Asii. Existují přesvědčivé důvody, proč bychom měli být vážně znepokojeni ohledně bezpečí všech občanů, zadržovaných povstalci na východní Ukrajině."

V srpnu 2014 zdokumentovali pracovníci Human Rights Watch na východní Ukrajině 20 případů, v nichž vzbouřenečtí bojovníci zajali civilisty a provedli pohovory s 12 osobami, které svědčili, že jejich věznitelé je bili, kopali, bodali, pálili je cigaretami, anebo je podrobovali předstíraným popravám. Nejméně šest z nich bylo použito jako rukojmí, buď kvůli výkupnému anebo pro výměnu za vzbouřenecké bojovníky zadržované ukrajinskými úřady. Jeden další údajně očekává výměnu.

Donedávna vězněné osoby sdělily organizaci Human Rights Watch, že byly zadržovány na různých základných v Doněcku, Slavjansku a v Makivce, v budovách tajné policie, v budovách státní správy a v dalších budovách. 17. srpna byli pracovníci Human Rights Watch svědkem toho, jak zástupce Doněcké lidové republiky v budově doněcké tajné policie přečetl seznam 55 zadržovaných osob velké skupině místních obyvatel, kteří hledali své chybějící příbuzné. Místní lidé potvrdili organizaci Human Rights Watch, že povstalci předčítají seznamy zadržovaných osob každý večer.

Organizace Human Rights Watch také zkoumala seznamy zadržovaných osob povstalců ze Slavjansku, které nalezli lidskoprávní právníci v budově tajné policie poté, co město ovládly ukrajinské jednotky. Některá jména na seznamu odpovídala jménům, jejichž případy zdokumentovala organizace Human Rights Watch.

Human Rights Watch je také znepokojena důkazy o mimosoudních popravách a dalších úmrtích civilistů ve vězení. Například, Human Rights Watch získala tři rozsudky smrti nad civilisty, které údajně vydal válečný tribunál povstalců ve Slavjansku. Dva byly označeny slovy "Poprava provedena".

Human Rights Watch nepotvrdila samostatně, zda osoby jmenované v těchto rozsudcích byly skutečně popraveny, aavšak v červenci nalezl internetový server Buzzfeed a další dva zahraniční reportéři podobné příkazy k popravám ve Slavjansku. Ty byly potvrzeny nezávislými zdroji a jedním mužem, který byl postaven před "soud". Jeden bývalý vězeň, interviewovaný organizací Human Rights Waatch v srpnu konstatoval, že byl svědkem výslechu muže, jehož mrtvola se známky mučení byla nalezena o několik dní později.

Organizace Human Rights Watch nebyla schopna zjistit přesný počet civilních osob vězněných povstalci na východní Ukrajině od dubna. Zpráva Vysokého komisaře OSN pro lidská práva z 15. července cituje údaj ukrajinského ministerstva vnitra, podle něhož povstalci od poloviny dubna do poloviny července unesli 717 osob, civilistů i vojáků ukrajinské armády.

Koncem srpna zveřejnilo Centrum pro propouštění vězňů, nevládní organizace, kterou vedou bývalí ukrajinští vojenští důstojníci, kteří vyjednávají o propuštění rukojmích, seznam 501 osob, jejichž propuštění se snaží dosáhnout. Nejméně 129 z nich bylo identifikováno jako civilisté.

Psycholog v Dněpropetrovsku, který pracoval s několika lidmi, kteří byli vzbouřenci mučeni, je charakterizoval jako "hluboce ztraumatizované" a "strašně se bojí". Jeden člověk, který byl pokryt vážnými modřinami způsobenými vážným bitím, "civěl do prostoru, nemluvil, nereagoval na slovní stimulaaci a i když předtím neměl žádné psychické problémy, vyžadoval okamžitou psychiatrickou hospitalizaci". Lidskoprávní právnička v Kyjevě, která se zabývá případy šesti bývalých vězňů sdělila organizaci Human Rights Watch, že všichni její klienti byli ve vězení biti a někteří tvrdí, že byli mučeni elektrickými šoky, řezáni nožem a páleni cigaretami.

Obecný článek 3 Ženevských konvencí a článek 4.2 Dodatečného protokolu II, které upravují domácí ozbrojené konflikty zakazují unášení rukojmích a civilistů, Vzbouřenci jako součást konfliktu smějí zatýkat nepřátelské vojáky nebo osoby z bezpečnostních důvodů, pokud jsou dodržovány všechny platné předpisy. Avšak Human Rights Watch zjistila, že vzbouřenecké jednotky daleko překračují tyto pravomoci. V podstatě unášejí civilisty, které vnímají jako kritiky a používají některých z nich při vyjednávání.

Mučení a kruté a ponižující zacházení s lidmi ve vězení je absolutně zakázáno podle mezinárodního lidskoprávního a humanitárního práva a státy mají povinnost trestně stíhat osoby, které se ho dopustily. "Rusko musí použít svého vlivu na povstalecké jednotky ve východní Ukrajině, aby přestalo docházet k tomuto jasnému porušování práva, a musí zajistit, aby odpovědné osoby byly pohnány k odpovědnosti."

Tiskové prohlášení Human Rights Watch pak obsahuje podrobné informace o zadržovaných osobách. Mezi nimi jsou karikaturista, proukrajinští aktivisté i osoby, kteří se žádných politických akcí neúčastnily.

Podrobnosti v angličtině ZDE

29.8.2014

Málokdy se povede udělat něco tak naprosto opačného, než by se mělo, jako když ČNB podrazila českou korunu v době, kdy se stále ještě marně snažila vyhrabat z hlubokého podhodnocení za doprovodu škodlivě nízké ceny skutečné práce. Zvláště urážející bylo zdůvodnění tohoto kroku, které dělalo z běžných občanů hlupáky. Byla to drzost požadovat od nízkopříjmové většiny národa, aby vítala zvýšení cen při stagnaci svých příjmů s tím cílem, aby nebyl ohrožen růst zisků bank. Tvrdit, že se bude po zdražení více nakupovat, když většina z nás se rozhlíží po slevách, aby vyšla s nevelkými příjmy. Přitom odvrácení lidmi vítané deflace, kdyby se na něm trvalo, bylo možné dosáhnout žádoucím zvýšením ceny práce, ovšem s tím rozdílem, že by to nebylo výhodné pro zahraniční vlastníky, ale pro naše zaměstnance.

Opatřením ČNB se opět prohloubily chyby měnové politiky posledních dvaceti dvou let a opět se zrychlilo narůstání ztrát vlivem hodnotově ztrátového zahraničního obchodu. Škody obchodováním při velkém rozdílu směnného kursu a kursu stejné kupní síly, které od začátku devadesátých let vznikají, pozvolna zpomalovaly svůj růst, ale po zákroku ČNB opět skokově zrychlily. Při umělém oslabení koruny o 10%, obratu zahraničního obchodu kolem 3000 miliard korun ročně a na ČNB nereagujících cenách v eurech, vzniká pro plátce v korunách dodatečné zatížení 300 miliard korun. Pro srovnání, tolik stojí za rok celé naše veřejné zdravotnictví. Pro průměrnou čtyřčlennou rodinu to znamená ztrátu zhruba 10 000 Kč měsíčně. Odcházejí do zahraničí, aniž by za ně něco přišlo.

Tato hrozná čísla vyžadují bližší vysvětlení. Jde o zjednodušený názorný příklad. Při ustáleném objemu obchodování zaplatí typičtí dovozci, například řetězce, v eurech zhruba tolik, jako před změnou, ale od svých odběratelů (zákazníků) během roku vyberou v úhrnu o těch 300 miliard korun více, aby je vyměnily za eura v novém kursu a mohly znova nakupovat. O tom se dozví jen spotřebitel, tomu to řetězce započítají do útraty. Typickým vývozcem jsou exportéři, kteří nakoupí zboží od výrobců jako dosud, a prodají za eura, jako dosud, a ta potom vymění za koruny v novém kursu. To, co získají nyní navíc, je v prvním sledu jejich bezdůvodný zisk, který shrábnou a libují si. Potom možná dají jeho část výrobcům a ti ho, opět jen zčásti, použijí ke zvýšení mezd, které může trochu kompenzovat vznikající inflaci.

Dopad činu ČNB se tím může trochu zmírnit u zaměstnanců, ale zdaleka se nedosáhne plné kompenzace, nemluvě o tom, že exportéři mohou také dát slevu odběratelům v eurech, což je úplně špatné. Netlumeně jsou zasaženi důchodci a sociálně slabí, u kterých se opatření ČNB projevuje jako snížení důchodů a dávek. Celkovým výsledkem akce je skokové snížení životní úrovně sociálně slabší většiny obyvatelstva. Jeho rozhořčení je tlumeno tím, že, například, těch 300 miliard Kč teď a biliony Kč ztracené během předchozích let, nejsou nikde vidět pohromadě, jsou zamaskované v matoucích bilancích obchodu a stavu mezd, a klasické ukazatele, jako směnné relace, lidem potřebnou informaci poskytnout nemohou. Úhrnné ztráty jsou součtem obrovského počtu individuálních ztrátových kursových operací a nikdo je nevyčísluje. Jde o problém, kterému není věnována potřebná pozornost, pouze se obvykle soudí, že se s tím nedá nic dělat. Není to pravda.

Nahlédnutím do zákona 6/1993 Sb., o České národní bance, § 2, odstavec (1) zjistíme, že ČNB svým opatřením hrubě porušila hlavní cíl své existence, péči o cenovou a finanční stabilitu. Co ji k tomu vedlo? Jako možnou motivaci uvedl prezident Zeman snahu oddálit přijetí eura, jehož hlavní výhodou by bylo, že těžení z rozdílu směnného kursu a kursu stejné kupní síly by bylo znemožněno a s tím spojené machinace by se nemohly opakovat. Mnohem horší je, že za letošním krokem ČNB, který odsoudil i předseda Konfederace odborových svazů Středula, může být zájem udržet Českou republiku v podřadném postavení ne nepodobném kolonii. Také nevíme, co bylo koupeno za natištěných 220 nebo více miliard Kč.

Za těchto okolností by bylo pochopitelné, kdyby pan prezident v rámci svých pravomocí využil § 6, odstavec (2) citovaného zákona a odvolal pana guvernéra Singera a nezapomněl na pana vice-guvernéra Tomšíka a další funkcionáře, kteří způsobili obrovské škody. Jen prezident ČR to může podle odstavce (10) udělat, když shledá, že se dopustili vážného pochybení. A k tomu zajisté došlo. Je však pouhé odvolání dostatečným ohodnocením tak závažného poškození zájmů Republiky?

Děkuji paní docentce Iloně Švihlíkové za posudek a doporučení, na základě kterého jsem původní poznámku rozšířil do srozumitelnější podoby.

28.8.2014
Nikoli nestranná zpráva

Ve dnech 24. 07. a 14. 08. 2014 jsem měl tu čest se jako právní zástupce Komunistické strany Ukrajiny (dále KSU), zaregistrované Ministerstvem spravedlnosti Ukrajiny dne 05. 10. 1993, účastnit dvou jednání v řízení o zákazu její činnosti před Okružním správním soudem v Kyjevě na základě žaloby Ministerstva spravedlnosti Ukrajiny a Státní registrační služby Ukrajiny (dále žalobci).

K žalobě

Popud k vypracování žaloby dal Alexandr Turčinov – bývalý komsomolský funkcionář, po protiústavním převratu v režii Spojených států nelegitimně zastupující prezidenta (Janukoviče), nyní mluvčí a předsedající parlamentu. Právní argumentace žaloby odhaluje základní neznalosti autorů a skutkově si vypomáhá vytrháváním z kontextu citací představitelů a členů KSU a následným překrucováním smyslu jejich výroků.

Ruslan Bortnik, ředitel Ukrajinského institutu analýzy a managementu politiky, dokonce míní, že žaloba je krajně negramotně sepsána proto, aby nebyla úspěšná (viz http://korrespondent.net/ukraine/politics/3390688-ysk-mynuista-o-zaprete-kpu-sostavlen-kraine-nehramotno-ekspert). Podle krátkozraké české zkušenosti to ovšem v praxi není nutně na překážku. Rozhodující je politická vůle dosáhnout předem stanovený cíl. Třeba trestní politické procesy konstruované zvláště k tomu účelu zřízeným Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunizmu (dále ÚDV) jsou postaveny na závěru vylhaném českým Ústavním soudem, že v daných případech lze obejít absolutní zákaz zpětné účinnosti trestního práva, zakotvený v čl. 40/6 Listiny základních práv a svobod. V této otázce v České republice právo podlehlo politice a státní moc zaujala pozici kolektivního pokrytectví.

Tak hned 1. část žalobních výtek je věnována činnosti představitelů a členů KSU směřující k narušení suverenity a územní celistvosti Ukrajiny, což je sám o sobě důvod k zákazu strany přímo uvedený v zákoně o politických stranách. KSU se přikládá k tíži, že všech dvaatřicet poslanců frakce (klubu) KSU se dne 11. 03. 2014 neúčastnilo hlasování o návrhu usnesení Nejvyšší rady Ukrajiny (parlamentu) o zrušení referenda, chystaného tehdy na Krymu. Doslova se k tomu uvádí, že KSU svým „mlčenlivým souhlasem“ podporovala narušení územní celistvosti a suverenity Ukrajiny Ruskou federací. Na první pohled je zjevné, že autoři nerozlišují mezi parlamentní frakcí a stranou a už vůbec nechápou ústavní konstrukci institutu poslance.

Podle čl. 80 Ústavy Ukrajiny je poslanec nedotknutelný a nenese právní odpovědnost za výsledky hlasování či projevy v parlamentu a jeho orgánech (vyjma urážky a pomluvy).

Podle čl. 84 Ústavy Ukrajiny hlasuje poslanec na zasedání Nejvyšší rady osobně. Mandát poslance je tedy nepřenosný, stejně jako neexistující odpovědnost s ním protiústavně spojovaná. Skutkově stačí uvést, že federalismus se v žalobě účelově zaměňuje se separatismem, nebo že projevy jednotlivců či prohlášení některých místních orgánů se nelogicky přičítají straně jako celku.

Takhle právně nejapné a skutkově vylhané či nelogické jsou i další části výtek - odůvodnění žaloby. Součástí žaloby jsou i důkazní návrhy, mezi nimiž zaujme specialita - lingvistické posudky na citáty, které jsou KSU kladeny k tíži.

Posudek má prokázat, že autor citátu měl na mysli to, co se KSU v žalobě vyčítá, tedy, že pokud třeba hovořil o federalismu, podporoval separatismus. Lingvistický posudek na smysl textu v jazyce soudu je však pojmově vyloučen.

Pokud bychom vyšli z předpokladu, že si lidé v jazyce soudu nerozumí, pak by se řízení vůbec nemohlo konat a samo meritorní rozhodnutí soudu by pak podléhalo výkladu jakési lingvistické autority, která by tak stála nad soudní mocí. Soudní znalci jsou však jmenováni žalobcem (ministerstvem spravedlnosti). Jsou na něm závislí, a to je ten důvod.

Zdá se, že žalobci splnili politický úkol podat žalobu a spoléhají na starou známou pravdu, že „každá vláda má své nezávislé soudy“. V tomto ohledu neponechávají nic náhodě a sázejí na politický tlak i fyzické násilí. Soud má jen legitimizovat předem učiněné rozhodnutí.

Žaloba a určující část hromadných sdělovacích prostředků ulpívají na povrchu věcí a připisují separatismus těm, kteří ve skutečnosti působí pro jediný možný způsob zachování jednotné (nikoli nutně unitární) Ukrajiny. Skutečnou příčinou hrozby rozpadu Ukrajiny je však nelegitimní vývoj počínající protiústavním převratem proti prezidentovi (Janukovičovi), který nesouhlasil s nevýhodnou změnou zahraničněpolitické a ekonomické orientace Ukrajiny, s následnou fašizací společnosti a státu, a svévolné vnucování vůle Kyjeva Východu až do vyvolání občanské války za použití armády proti vlastním občanům. To vše v cizích, zejména amerických zájmech. Obávám se však, že současná nelegitimní kolaborantská moc svou nelidskostí způsobila, že již není cesty zpátky.

Fašisté u soudu

Jedná se o velmi formalizované rozfázované řízení a první dvě jednání se věnovala zejména navrhování a připuštění vedlejších účastníků do řízení (dalších politických parlamentních stran, státních orgánů, občanských sdružení i občanů na straně žalobců a občanů, zvláště poslanců parlamentu na straně KSU) a navrhováním a připuštěním důkazů, které se v řízení ještě budou provádět. Průběh prvního jednání je velmi věrně popsán v reportáži na http://ua24news.com/politika/26295-zapret-kpy-miting-draki-i-advokaty-diavola.html .

Počet právních zástupců v řízení zákon nijak neomezuje. Na první jednání nás tak bylo za KSU k deseti, vynikající ukrajinští právníci (alespoň ti, se kterými jsem měl možnost se seznámit a o případu pohovořit), prof. veřejného práva Georgios Katrougalos z Řecka, poslanec Evropského parlamentu (SYRIZA, GUE/NGL) a já.

Na dvůr soudního bloku jsme se sešli s předstihem, byl tam jen autobus policistů a novináři. Záhy k soudu zamířil šik mladých mužů s odhodlanými výrazy ve tvářích. Vedl je poslanec a šéf Radikální strany Olega Ljaška, sám Oleg Ljaško. Sbíhali se k němu novináři a on, aniž by zastavoval, jim odpovídal stručně a jasně. Jeho strana pak byla připuštěna do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobců, namísto toho, aby byla jako fašistická zakázána.

Podle dostupných informací na internetu (do vyhledavače Google stačí zadat „Ljaško“ nebo v azbuce „Ляшко“) je zejména z videí umístěných na serveru You-Tube zřejmé, že se jedná o velmi inteligentního vynikajícího řečníka a schopného manipulátora s mimořádně výraznou psychopatologickou úchylkou deprivanta. Vystupuje dokonce jako reportér v jedné celostátní televizi. Jeho videoreportáže představují záznamy výjezdů na Východ.

Tam se dopouští organizované trestné činnosti a jako velitel komanda mužů v maskovacích uniformách a se samopaly bez jakéhokoliv právního podkladu např. zastaví v běžném provozu automobil a nechává z něj vytáhnout občana bez ohledu na protestující manželku a v jiném vozu ho pak v poutech unáší na neurčené místo, kde ho jeho lidé již zjevně psychicky zlomeného podrobují výslechu, nebo jiného občana neohlášeně navštíví v jeho úřadě, dalšího přepadnou v noci v jeho domě, jiný vyslýchaný spoutaný muž v Ljaškově autě je jen ve slipech a má na sobě řezné rány atd.

Zadržovaní jsou různými prorusky orientovanými funkcionáři a státními úředníky. V reportážích jsou označováni za zrádce Ukrajiny a podle toho se s nimi jedná. Jsou vydíráni k politickým prohlášením pod hrozbou konkrétních způsobů mučení až smrti i za skutečného použití fyzického násilí. Rozhovor s nimi vede jediný spravedlivý velitel Ljaško jako ztělesnění národního zájmu Ukrajiny, cukru i biče, ctitel tradice Stěpana Bandery, vyšetřovatele, soudce a možná i vykonavatele v jedné osobě. Zadrženým chvíli vyká a podle potřeby i tyká. Hlavně musí pocítit, že vůbec nic neznamenají. Ljaško se vyptává a nepřímo podprahově útočí i na jejich rodiny. Jednomu z nešťastníků vyčítá, že má dceru v zahraničí (jednak, že si trestuhodně dobře žije, ale také, že je nedosažitelná).

Tomuto úředníkovi diktuje prohlášení, které musí vlastnoručně psát: „Já, zrádce Ukrajiny… Toto prohlášení jsem napsal dobrovolně…“. Ljaškova psychická i fyzická týrání spoluobčanů režim toleruje včetně velkého mediálního prostoru, který je mu poskytován. Pokud zpočátku tento fašista vyvolával strach, nyní už je to hlavně nenávist. Podle znalce místních poměrů mu narostl hřebínek, o svém chlebodárci se vyjádřil „na tři“ a začal být kontraproduktivní, takže v parlamentu zřejmě přestal být dočasně chráněn, a tím mu jeho skutečný pán ukázal místo. V potyčce s jiným poslancem (patřícím do skupiny poslanců oligarchy Kolomojského, složené ze všech parlamentních stranických frakcí i bezpartijních kromě bývalé frakce KSU), do něhož se navážel, protože ještě nebyl na Východě, dostal 13. srpna takovou ránu pěstí, že byl chvíli mimo a 14. 8. k soudu nepřišel. Oligarchie se už patrně z historie poučila, že si tyto figurky s obrovskou potencí zla nesmí nechat přerůst přes hlavu.

Postupně jsme se přesunuli do vestibulu, kde už bylo plno a nebylo k hnutí. Řada policistů nikoho nepouštěla přes detekční rám. Stáli tu představitelé žalobců, generální prokuratury, my, novináři, další lidé a připravení policisté. Stál jsem natolik natěsno se sympatickou novinářkou, že po chvíli jsem jí navrhl, abychom se představili, když už jsme se seznámili. Ljaškovi lidé zůstali před soudem. Posléze se ale dva z nich neurvale prodírají za svým vůdcem. Vykřikují, že jsou pomocníky poslance a dožadují se přednosti před ostatními. Podsaditější z nich už stojí přede mnou, přidává, že je také zastupitel Městské rady Kyjeva. Rozhlédne se bez skrupulí: „Někde by tu měli být advokáti komoušů… Takhle někomu zlámat prsty! (Хотелось бы пальцы сломать! – tu frázi už nezapomenu)“.

Později jsem se dověděl, že to byl Andrej Lozovyj, zástupce Ljaška v Radikální straně Olega Ljaška. Měl mimo jiné vyzývat k vytloukání oken a k zapalování domovů berkutovců, k bití jejich žen a dětí. Občas se mi zdá, že se jeho stín mihne i v televizních reportážích Ljaška. Do vyhledavače Google je třeba zadat v azbuce Андрей Лозовый.

Vedoucí naší skupiny, Jevgenij Gerasimenko, od nás vybral plné moci s průkazy totožnosti a pokusil se domluvit se soudním zřízencem, aby nás podle zvyklosti pustil jako právní zástupce účastníka řízení za rám nejdříve. Ovšem mohl s ním mluvit jen na vzdálenost přes pět lidí, a jakmile na sebe upozornil, stal se terčem útoku Lozového. Ten se k němu za pomoci loktů okamžitě prodral, chytil ho pod krkem za kravatu a snažil se ho zastrašit a vyprovokovat oblažováním svými názory na KSU a „komoušské“ advokáty.

Tykání z jeho strany bylo samozřejmostí. To vše v budově soudu a před kamerami, opět bezprostředně na očích příslušníků policie a představitelů ústředních orgánů státu bez jejich jakékoliv reakce. Všude na světě by se na takové jednání okamžitě reagovalo jako na trestnou činnost. Na Ukrajině na to sice také pamatuje trestní zákoník dokonce speciální skutkovou podstatou, ale vládne tam bezpráví. Teprve po chvíli policie Lozového od kolegy Gerasimenka oddělila a tomu se podařilo projít do soudní síně. Na serveru YouTube jsou zveřejněny videozáznamy nejen z napadení kolegy Gerasimenka, ale i z rozhovoru, který po jednání soudu poskytl. Už je bez kravaty, má rozepnutý límeček a při letmém záběru na hrdlo se objeví výrazná strangulační stopa.

Nikam jsem se netlačil, a tak jsem zůstal před rámem jako poslední z našich. Zavolal jsem na zřízence, že jsem také právní zástupce KSU a že bych se rád dostal dovnitř. Pozornost volného Lozového a dalšího Ljaškova pochopa se upřela na mě. Na ujišťující dotaz jsem mu odpověděl, že jsem český advokát a právní zástupce KSU. Chvíli mu trvalo, než si to srovnal, a pak z toho, co vykřikoval, si už jen pamatuji: „Ty jsi taky advokát ďábla!“ a „Komouši neprojdou!“. Věren přísloví, že hlupákům se nemá odporovat, zachoval jsem klid. Jeden policista Lozového slušně napomenul a zastal se mě. Lozový na něj okamžitě začal křičet: „Byl jsi na Východě? Účastnil se's ATO? Urvu Ti nárameníky! (Я тебе сейчас погоны оборву! – další nezapomenutelná fráze)“. Když ho posléze ode mě odtrhávali a on zjistil, že mému vstupu do soudní síně už nezabrání, úplně se rozběsnil a alespoň se mě pokoušel kopat.

Lhostejnost oficiálních činitelů k opanování veřejného prostoru a nahrazování státní moci terorem agresivních primitivů a bojůvek organizovaných na vůdcovském principu jako otevřená diktatura monopolního kapitálu (v daném případě oligarchů řízených USA), je typickým znakem vzmáhajícího se fašismu. K jeho úplnému vítězství na Ukrajině už mnoho nechybí. Do rukou prezidenta se v poslední době přesouvají rozhodující aktuální pravomoci parlamentu. Zdá se ale, že obrat v občanské válce na Východě tu rakovinu zastaví.

Žalujícím jsou v daném případě státní orgány – ukrajinský stát. To, že stát nejenže nezajistí bezpečnost, ale v nepřípustné míře toleruje fyzické napadení právních zástupců žalované, je podlost, která vylučuje spravedlivý proces. Můžeme se jen domýšlet, jak působí na soud síly, které se beztrestně dopustily popsaného chování v budově soudu před televizními kamerami a zraky orgánů ochrany práva.

Samo jednání před soudem také vybočovalo ze všech, co jsem zažil, kromě hlavního líčení v trestní věci vykonstruované právě ÚDV proti Aloisi Grebeníčkovi, otci tehdejšího předsedy KSČM. Hlavní líčení bylo nelidsky naplánovaného do rehabilitačního sálu uherskohradišťské nemocnice. Státní moc tam neměla co dělat. Přesto se zde za lékařské asistence mělo odehrát týrání starce s eventualitou jeho usmrcení – vraždy v nepřímém úmyslu s tím, že lékařský pokus na člověku je zvláštní formou mučení ve smyslu mezinárodního práva.

Již soudní síň u správního soudu v Kyjevě o velikosti cca 20 m2 neumožňovala důstojnost průběhu jednání. Pět z nás muselo stát. Z novinářů se dovnitř vešla polovina. Seděli v uličkách, a když vstali, aby natočili záběr, nebylo přes ně vidět na paní soudkyni. Dveře zůstaly otevřené, aby mohli sledovat jednání i ti, co zůstali na chodbě a nevešli se dovnitř. Toho zneužili poslanci za stranu Svoboda, Andrej Mirošničenko a Igor Iljenko. Mirošničenko přes otevřené dveře začal v reakci na právě vystupujícího právního zástupce žalovaného křičet, že komunističtí advokáti jsou sluhové ďábla, zrádci svých předků a ukrajinského státu a že se postarají, aby jim bylo odejmuto právo na výkon advokacie a také občanství – ať si jedou do Ruska. Iljenko mu přizvukoval. Mirošničenko také soudu navrhl, že pokud to dovolí, přivedou (!) k němu předsedu KSU Petra Simoněnka osobně a on bude svědčit o zločinech komunistického režimu (KSU vznikla v r. 1993). Soud Mirošničenkovi několikrát poděkoval za vystoupení a žádal, aby ho nechal pracovat. Sice paní soudkyni oslovoval „Vaše čest“ a dával jí formálně najevo úctu, ale ve skutečnosti soud nerespektoval a skončil, až když sám sebe úplně politicky ukojil.

Zahraniční solidarita

Následující jednání dne 14. 08.2014 se již konalo v trochu větší, ale stále ještě malé soudní místnosti. Soud se omluvil, že větší místnost prostě nemá. Tlačenice ve vestibulu byla podobná. Už tam ovšem nebyl Ljaško a jeho ostří hoši. Radikální stranu Olega Ljaška zastupoval člověk s právním vzděláním. Po minulé zkušenosti jsme tentokrát měli ochranku.

Prof. Katrougalos po prvním jednání na dotazy novinářů zdůvodnil nepřípustnost zákazu činnosti KSU a zdůraznil, že způsob průběhu řízení odporuje mezinárodním úmluvám, že jde o politický proces, odporující základnímu lidskému právu na spravedlivý proces. Tentokrát sice nepřijel, ale objevila se sympatická dvojice z Portugalské asociace Demokratických právníků, Madalena Santos a Antonio Negrao. Uvedli, že jsou ohromeni silou a rozsahem ukrajinského fašismu, že o tom neměli představu. Původně chtěli být jen pozorovateli. Nejprve se dotázali ukrajinského velvyslanectví v Lisabonu, zda je to vůbec myslitelné, a co k tomu musí splnit. Místo odpovědi na konkrétní dotaz přišel pouze dopis hanobící KSU. Dotaz proto opakovali, ale velvyslanectví se už neozvalo. Po poradě s portugalskými orgány zahraničních věcí přijeli bez konzultace s ukrajinským státem.

Ukrajinský procesní předpis s účastí mezinárodního pozorovatele nepočítá. Veřejnost kromě novinářů byla prakticky vyloučena. Aby se dostali do malého jednacího sálu, udělila jim KSU plnou moc k zastupování podepsanou panem Petrem Simoněnkem. Antonio Negrao je také portugalský advokát a po jednání se pyšnil tím, že má tu čest v tomto procesu vystupovat dokonce jako právní zástupce KSU, že se tím bude všude chlubit a že to pokládá za vrchol své právnické kariéry. Již jsme obědvali a v přípitcích oba Portugalci i hostitelé vyzdvihovali zejména nutnost mezinárodní demokratické a antiimperialistické solidarity. Na závěr portugalští kolegové tlumočili obavu svou i dalších členů organizace Demokratických právníků z možného rozpoutání války s Ruskem a možného mnohem širšího, dokonce jaderného konfliktu.

Ještě jsem na Ukrajině žádné přípitky nepronášel a do diskusí jsem se zapojoval jen sporadicky. Můj odlet se blížil a Sergej Gordijenko jako představitel hostitelů mě vyzval k přípitku na odlehčení. Už nevím, co všechno a jak přesně jsem řekl, ale výzvu jsem přijal a odlehčení neslíbil. Vycházel jsem z toho, že poslední otázka je zřejmě ze všech nejdůležitější. Leží ovšem v globální rovině vztahů mezi velmocemi.

Nejprve jsem připomněl dějinný přínos Ruska Evropě a světu, spočívající přinejmenším v tom, že Rusko již alespoň čtyřikrát zachránilo evropskou civilizaci – před asijskými nájezdníky, Řádem německých rytířů, proti Napoleonovi a německému fašismu.

Ukrajinská krize byla dlouhodobě připravována a vyvolána globální oligarchií prezentovanou USA. Velmi názorně se při ní ukazuje, že kolaborantské byrokratické struktury Evropské unie už degradovaly na rezidenturu Spojených států. EU slouží USA až do sebezničení, bez ohledu na sebepoškozující sankce a vlastní energetickou bezpečnost.

Dosud hlavní část světové kapitalistické oligarchie s formálním, mezinárodně-právním a státně-mocenským centrem v USA, které kontroluje světovou měnu a světový bankovní systém jako dlouhodobě nejvýnosnější a stále více parazitní ekonomické odvětví, se neustále rozšířeně reprodukuje (včetně vnitřních rozporů). Je třeba se zbavit všech mýtů a iluzí. I té o konci a příčinách studené války. Socialistické státy v Evropě už neexistují a studená válka se vede stále. Dočasně se přerušila, když žil Západ v omylu o svém úplném vítězství a dal Jelcinovskému Rusku čas na vnitřní reorganizaci a podřízené začlenění do svého systému. Rusko si ovšem ponechalo svůj odstrašující jaderný potenciál, vzchopilo se, začalo chránit své přírodní bohatství a chovat se jako jeho vlastník – zase špatně, a tak se na něj znovu útočí.

Ze Spojených států, které po 2. světové válce samy sebe pasovaly na světového četníka, se ve skutečnosti stal světový gangster a dnes je jejich hlavní charakteristikou světová pijavice. Její život je nemyslitelný bez neustálého růstu. Trvalý růst však narazil na meze přírodních zdrojů. Poslední velkou dávkou její potravy byla Východní Evropa a ruské zdroje za Jelcina. To oddálilo její krizi až do současnosti. Překonat ji nelze bez ovládnutí dalších zdrojů. Oddálit ji lze ekonomickým vysilováním konkurentů, nejlépe ve válkách. Na řadě je Ukrajina a Rusko, ale i Evropská unie. Pokus zatáhnout Rusko do války s Ukrajinou nevychází. Evropská unie stále nechápe sebevražednost své podřízenosti Americe a nutnost sbližování s Ruskem.

Nebezpečí jaderné války je skutečně nebývalé. Podle světových agentur dne 12. 04. 2014 ruská stíhačka Su-24 vyrušila systémem radio-elektronické obrany amerického torpédoborce USS Donald Cook a podrobila ho 12 klamným náletům, když demonstroval sílu a nerespektoval mezinárodně povolenou délku pobytu v Černém moři. Událost demoralizovala posádku a 27 námořníků požádalo o odchod do civilu. Na internetu se také objevila zpráva o velkém překvapení Američanů. Na přelomu června a července se u jejich břehů asi měsíc nepozorovaně pohybovala ruská jaderná ponorka třídy „Akula-B“. Zaznamenali ji, až když opouštěla Mexický záliv na zpáteční cestě do Ruska. Podle sdělení CNN byly dne 29 .07. 2014 vypuštěny z území ovládaného ukrajinskou armádou směrem k cílům v oblasti Luhanska a Doněcka tři balistické rakety. Podle dalších zdrojů šlo o rakety krátkého doletu a byly krátce po startu směrem k ruským hranicím sestřeleny ruskou protiraketovou obranou, protože nebyl čas zkoumat, jaký je jejich dolet a cíl a zda jsou vybaveny jadernou či konvenční hlavicí. Po čase se tyto informace začaly dementovat. CNN svou zprávu však nedementovala. Silně to připomíná údajné zkušební vypuštění dvou balistických raket a jejich zánik ve Středozemním moři v souvislosti se syrskou krizí, kde se také vše podivně komentovalo a dementovalo.

Ať už je to jakkoliv, pouhé stávky, demonstrace ani antiimperialistická solidarita demokratického hnutí nezastaví americkou agresivitu a novou civilizační hrozbu i ohrožení života na Zemi v podobě politiky Spojených států, které dnes mají vojáky, loupí a vraždí po celém světě. Nejlépe co nejdál od amerických břehů. Zabránit jim v tom je schopna pouze ruská vojenská síla.

Můj přípitek byl i při uznání významu mezinárodního, demokratického a protiimperialistického hnutí a solidarity, i při vědomí, že Rusko je dnes také imperialistický stát, ale s ohledem na konkrétní historickou situaci, nakonec jednoznačný: „Na Rusko!“.

27.8.2014

Český prezident Miloš Zeman se tentokrát pasoval do role odborníka na islamistickou hrozbu a terorismus ZDE. Zeman mimo jiné prohlásil: „Zhroucené země jsou živnou pro vytvoření nových a nových teroristických buněk,“ upozornil český prezident. Mezi takové zhroucené země zařadil Sýrii, Irák, Středoafrickou republiku, Libyi či Afghánistán.” Prozradil mu nějaký jeho osvícený poradce na tuto problematiku, kdo a za jakých okolností tyto země jeho mluvou „zhroutil“?

V České republice se stalo ošklivým zvykem, že řada neinformovaných a nekompetentních osob mluví do věcí, kterým ani za mák nerozumí.

Mezi tyto jedince patří i Miloš Zeman, který je známý svým nekompromisním postojem vůči islámské hrozbě, aniž by rozeznával různé proudy tohoto náboženství, a podporou zemí a režimů, jež masově porušují lidská práva. Prezident do Prahy pozval předáka egyptské pučistické vlády Abdala Fataha Sísího ZDE, přestože tento brutální režim na domácí půdě zmasakroval nejméně 2500 svých oponentů a vězní asi 20 000 nepohodlných osob a stovky z nich týrá v utajených mučírnách ZDE. Nicméně Obamova administrativa na jaře „odmrazila“ polovinu vojenské pomoci Káhiře ve výši asi 650 milionů dolarů ročně, čímž tento režim v podstatě legitimizovala.

Známá je rovněž Zemanova neochvějná podpora Izraele, aniž by prezident reflektoval skutečnost, že izraelská armáda počínaje 8. červencem zahubila asi 1600 civilních obyvatel Gazy a na základě poznatků palestinského ministerstva zdravotnictví kompletně vyhladila 90 rodin ZDE.

Z úst českého prezidenta jsem, pokud se nemýlím, nezaslechl ani jediné vřelé slovo na adresu vražděných Palestinců v Gaze a na Západním břehu. Jsou to přece muslimové, jejichž náboženské vyznání podle Zemana ohrožuje en bloc západní civilizaci. Proti lidem této víry by prezident nasadil bezpilotní letouny, přestože řada expertů varuje, že útoky dronů násilí a terorismus naopak zvyšují ZDE.

Za potenciální riziko Zeman považuje ruskou invazi na východ Ukrajiny. Zeman doslova prohlásil, že bylo určitě nutné, aby NATO kvůli tomuto nebezpečí podniklo „preventivní akce“.

Ano, Severoatlantická aliance se od kolapsu Sovětského svazu nehlučně posunovala na východ k ruským hranicím, a na eskalaci konfliktu na východě Ukrajině se společně s Evropskou unií značnou měrou podílela. Tento nesporný fakt mezi jinými důkladně analyzuje profesor politických věd John J. Mearsheimer ZDE. NATO tuto neblahou skutečnost nově potvrzuje rozhodnutím rozmístit vojenské jednotky na základnách ve východní Evropě, a to právě tváří v tvář ruské hrozbě, která číhá za ukrajinskými humny.

Český prezident Miloš Zeman v celé nahotě ukázal, že neví, co se ve světě doopravdy děje. Představuje si jej manichejsky jako souboj dvou civilizací: dobra a zla. Zlo v podobě islámské hrozby, ať už si pod tím představíme cokoliv, musí být vymýceno. Takto jednoduše vypadající obrázek však nemá co do činění se skutečností a posiluje zhoubnou mytologii, jež se může transformovat v něco reálně obludného. Naštěstí český prezident nedisponuje žádnou silou ani vlivem, takže svět může zůstat relativně bezpečný.

26.8.2014

Občas v těchto dnech pomáhám jako tlumočník postgraduální studentce z Glasgow University Amy Mackinnon při jejích rozhovorech po vlastech českých s českými občany o tom, jak na období před rokem 1989 pohlížejí dnešní mladí i starší lidé. Vyplývá z toho několik zajímavých skutečností:

1. Interpretace historie se neustále mění v závislosti na našich aktuálních zážitcích a zkušenostech. Minulost stále porovnávám s tím, co je dnes. Čeští občané, kteří jsou dnes nespokojeni, vnímají dobu před rokem 1989 jako daleko pozitivnější než dnešek. Čeští občané, kteří jsou dnes spokojeni, vnímají dobu před rokem 1989 negativně.

2. Mladí lidé pod třicet vědí o době před rokem 1989 naprosté minimum. Většinou hovoří o tom, že se stály fronty na banány, což podle mé zkušenosti je naprostá pitomost, protože jsem v Československu před rokem 1989 žádné fronty na banány nezaznamenal, žil jsem ovšem v Praze. Zajímavé je, že pod vlivem dnešní propagandy vnímají, zdá se, mladí lidé význam revoluce v roce 1989 konzumeristicky: prý byla o tom, aby lidé mohli cestovat, případně aby měli velký sortiment zboží v obchodech. Starší lidé, kteří to zažili, hovoří většinou o něčemu jiném: revoluce v listopadu 1989 požadovala svobodu a lidskou důstojnost. Nechtěla kapitalismus jako takový, už proto, že lidé tehdy vůbec nevěděli, co to je.

3. Jak už na to poukázala jiná studentka z Glasgow University se svým průzkumem, čeští občané volí a podporují KSČM v dnešní době především v důsledku frustrace z vládnoucích politiků. Je tedy docela komické, že iniciativy jako "Komunismus bolí dodnes" poukazují na to, že "komunisté neplnili své volební sliby". Lidem po čtvrt století, zdá se, daleko víc vadí, že dnešní politikové neplní volební sliby. Mimochodem, mnozí čeští občané, zdá se, jaksi vůbec nepociťují, že "Komunismus bolí dodnes"; velkému množství starších lidí dnes chybí existenční jistota minulého režimu, kterou kladou daleko nad všechny jeho případné nedostatky; techničtí odborníci poukazují také na to, že politikové v Česku od devadesátých let provedli celou řadu neodborných, ideologicky motivovaných změn, jimiž zemi vážně poškodili; skoro všichni dotazovaní, ať pravičáci či levičáci, také zaznamenávají, že sliby, že se do několika let po revoluci Česko dostane na úroveň Německa, nebo alespoň Rakouska, nebyly splněny. Snad všichni dotazovaní, ať pravičáci či levičáci, jsou silně frustrováni dnešními politiky. Z mého vlastního pohledu jsou billboardy s hesly jako "Komunismus bolí dodnes" podezřelé a pochybné - jsou kýmsi financovány, a někdo bohatý má ted zájem na oblbování veřejnosti.

4. Často se poukazuje na to, že držitelé pravicových názorů bývají hloupější než levičáci, a z uskutečněných rozhovorů to tak trochu vyplývá, aspoň pokud jde o vnitropolitickou českou situaci. Většina pravicových respondentů, zdá se, opakuje nepromyšlené a nereflektované floskule, které slyšeli v médiích, kdežto osoby, které zaujímají vůči dnešní české vnitropolitické realitě kritický postoj, mají svou argumentaci daleko promyšlenější.

5. Bohužel však v dnešní době velmi silně funguje v Česku politika emocionálního kýče a mohou za to mainstreamové sdělovací prostředky. Projevuje se velmi silně tzv. syndrom Rudého práva z doby před rokem 1989. Rudé právo tehdy psalo o bídě na Západě, lidi v Československu tedy uvěřili naprostému opaku, že na Západě létají lidem pečení holubi do úst. Situace byla samozřejmě o hodně složitější, jako vždy. Hlavní frustrace z dnešního režimu v České republice vyplývá podle mě především z toho, že mnozí Češi měli po roce 1989 obrovské iluze o novém režimu, protože si západní demokracii idealizovali. Lidé na Západě naproti tomu vědí, že západní demokracie je silně nedokonalá a že je nutno neustále bojovat o udržení základních práv.

Je na pováženou, že při vnímání zahraničněpolitické situace se u řady lidí uplatňuje výše zmíněný syndrom Rudého práva a mnozí si silně idealizují situaci na Ukrajině. Vyskytly se i názory, staršího respondenta, že v důsledku ostře protiruské linie pražských sdělovacích prostředků nyní mnozí mladí Češi adorují Rusko. Je to asi vždycky tak: dívka z komunistické rodiny vysvětlila, že se v důsledku komunistického přesvědčení svých rodičů stala hluboce věřící křesťankou.

2.7.2014
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V červnu 2014 přispělo 625 čtenářů finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 223 279,10 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v dubnu 2014 částkou 1991,75 Kč. Příjem z reklamy byl v červnu 2014 celkem 140 000 Kč.

Zůstatek byl koncem června 2014 403 628,99 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 166 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za červen 2014

Zůstatek k dispozici Britským listům k 31. 5. 2014:...............263 680,19 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 223 279,10 Kč
Dobrovolné předplatné mobilem (duben 2014)............1991,75 Kč
Reklama.........................................................................14 000 Kč





Bankovní úrok ...........................................................3,03 Kč

bankovní poplatky..........................................................-2171,58 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................1853,50 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
výdaje ČR květen 2014 .............................................................21 000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
účetnictví ....................................................................................3 500 Kč
projekty ČR, cesta do ČR červen 2014 ....................................21 000 Kč
programování (MP) .....................................................................6 800 Kč


Zůstatek k 30. 6. 2014: 403 628,99 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2013

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013
Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
7. 11. 2013 Nejnovější dokumenty z České televize jsou slibné Sam Graeme Beaton
7. 11. 2013 Latest Česká televize Offerings Show New Promise Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 Normalization/Kauza Cervanová Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 Ohlédnutí za jihlavským filmovým festivalem Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 More Thoughts from Jihlava Sam Graeme Beaton
30. 10. 2013 Člověk ryba Sam Graeme Beaton
30. 10. 2013 Člověk ryba Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
28. 10. 2013 Dál nic

Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval… Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 „…na všech sloupích“ Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 „Ultimátní“ konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2012 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce