ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
31.10.2014

Jan Čulík včera opakovaně ukázal ZDE ZDE ZDE na to, že se v českém prostředí mediálně řeší mnohem více forma než obsah. Myslím, že Jan Čulík se tu nesnaží prázdně poučovat, ale upozorňuje na opravdu velký problém. Upozorňuje na něj z dvojího pohledu – zvenčí, protože žije dlouho v Británií, ale i zevnitř jako Čech, který svojí zemi zná a není mu jedno, co s ní bude.

Je skutečně úsměvné či spíš tragikomické, když země významu České republiky staví svojí zahraniční politiku na idealistických sloganech, které se stávaly v posledních desetiletích bohužel jenom přikrytím velmi pragmatické a egoistické politiky světového hegemona. Dá se pochopit, pokud by se jednalo o image. Bohužel řada českých politiků a médií se stále tváří, že to myslí smrtelně vážně a že by Česká republika měla skutečně svoje politiky (sice značně selektivně, ale to nevadí) stavět opravdu jen na ideálech a principech.

Přitom z celého tohoto vyprávění čouhá jako sláma z bot naprostá absence českého národního zájmu. Pokud jsou základním identifikačním tématem české zahraniční politiky lidská práva, tak má Česká republika universalistické pojetí národního zájmu jako de facto lidského zájmu či zájmu všech lidí. Je to zájem přeshraniční, nikoliv ale národní, tj. takový, který by byl definovaný geografickou pozicí země, ekonomickou a demografickou silou či výkonem a z toho vyplývajícími specifiky. I v globalizovaném světě je to ale pořád tak, že na geografii záleží…

Dvacet pět let je v podstatě ČR ve stavu kompletní absence národního zájmu, který je suplován vyprávěním o lidských právech a demokracii a o české zkušenosti s totalitou. Ruku v ruce s tím jde absence strategii na vymezování autonomního prostoru České republiky, na které by národní zájem byl postaven v reálném kontextu, tj. v situaci, kdy ČR jako ne-velmoc musí svoje politiky koordinovat s velmocemi v rámci vyvažování sil, hledání spojenců a aliancí, zakotvování v mezinárodních institucích skrze aktivní, profesionální a informovaný přístup a snahu o stabilitu a mír atp. Nezní to asi krásně a ani dost filosoficky, ale národní zájem je pořád – dokud je svět rozdělen na jednotlivé země – na prvním místě zájmem konkrétní země a měl by obsahovat dvě vyvážené a na sobě závislé priority: její bezpečnost a prosperitu. Je to strategie a ne ideologie. Stav podřízenosti jedné velmoci se tu vydává za zahraniční politiku a záruku bezpečnosti, i přes hořké zkušenosti z historie, které by racionálně měly vést spíš ke skepticismu, opatrnosti a dvojímu „krytí zad“. Fakt, že každá velmoc jedná na prvním místě zcela egoisticky, se stal předmětem nějaké kolektivní amnézie, ze které se může Česko probudit snad jenom nárazem na tvrdou zeď. To až nás zase hodí přes palubu jako ne zas tak potřebnou zátěž v rámci systému zahraničních vztahů, který je dnes jako v minulosti zásadně nedemokratický, i přestože v něm jedná řada demokratických zemí. S návratem zahraničněpolitického realismu, kterého jsme nyní svědky, je takový stav katastrofa.

Vím velmi dobře, že vedle geografie je to i historie a kultura, na čem záleží. Střední Evropa, zvláště její vnitrozemský pás, byla po staletí poměrně izolovanou periferii Evropy, takže české pojetí světa se tím pádem formovalo od 15. století uzavřeně a provinciálně. Tento provincialismus a s ním spojená sebestřednost nám zůstal dodnes, i když svět kolem se mění a země má dnes velké možnosti ohledně poznávání a kontaktů se světem. Mentální mapa českých „elit“ se za posledních dvacet pět let proměnila jenom velmi málo. Universalismus lidských práv jako kostry české zahraniční politiky tu tak překrývá český provincialismus, periferní postavení země a rezignování na nesení odpovědnosti za něco víc než jen za vzdušné zámky. Je to zase imitace, forma mimiker z velké části určená pro domácí publikum, která ale není zárukou vůbec ničeho. Naše zkušenost jako země uprostřed Evropy, která se po staletí musela vyrovnávat s velmocenskou politikou a zájmy a dokázala si přitom uchovat za vysokou a ne vždy morální cenu svojí kulturu, jazyk i specifický pohled na svět a komunikačně-kulturní modus mezi „Západem“ a „Východem“ Evropy, se tak k velké škodě nechává dlouhodobě ležet ladem.

Navíc, jako třešnička na dortu, se sice tváříme jako specialisté na lidská práva, ale doma to s nimi není žádná sláva. Chceme spasit svět, ale osudy vlastních spoluobčanů nám mají být jedno. Ve světě postaveném na tvrdé konkurenci států mezi sebou máme být ti, kdo se vzdají rádi celých trhů, protože to znamená udělat nepřijatelný kompromis s naším „národním svědomím“. Kapitalismus je sice ten nejlepší možný systém na světě, ale jeho pravidla najednou nechceme akceptovat. Doma se zavírají oči nad armádou chudnoucích obyvatel, šiky bezdomovců, stavem péče o seniory, dlouhodobě nemocné a umírající, nad romskou otázkou, a když na to přijde i nad rovnými šancemi pro víc než polovinu populace, která se narodila jako ženy. Venku bráníme lidská práva na mapě světa, která má ale četná bílá místa. Co víc, jako z nějaké parodie je prezident deseti milionové země vážně žádán, aby v Číně svoje kolegy poučil o lidských právech a demokracii. Nemohla jsem si pomoct a vzpomněla jsem si jako na metaforu na jeden starý finský sitkom, ve kterém vede Finsko fiktivní válku s Lucemburskem. To finský generál na vojenské mapě označí za hiirenpaska - myší hovno o velikosti finské Forssy... Někteří ale – a není jich málo - v ČR žijí v nějakém fiktivním světě a myslí si, že imitování velmoci, jim dává do rukou stejnou autoritu a možnosti či nástroje jaké má velmoc. Tak to ale není.

Je nepochybné, že Česká republika má řadu možností, jak se o lidská práva po světě skutečně starat tak, aby na tento humanitní ideál nerezignovala a nehodila ho do koše. Na prvním místě by ale mělo platit staré dobré „zamést si před vlastním prahem“ a snažit se, aby se naše země nedostala do stavu, kdy budou lidská práva v jejích hranicích jenom luxus, který si bude moci dovolit jenom někdo. Smyslem věcí veřejných by měla být na prvním místě starost o kvalitu života vlastní komunity. Je to jako v letadle, kde vám vysvětlí, že dýchací masku musíte nejprve nasadit sami sobě a potom pomáhat ostatním. Můžeme pomáhat v celé řadě už existujících projektů či založit a finančně dotovat vlastní. Nemělo by se nicméně zapomínat na to, že lidská práva se netýkají nejen práv politických a práv menšin, ale i práv sociálních, které úzce souvisí s prací a kvalitou lidského života. A bylo by dobré se držet toho, že příklady táhnou a ne si myslet, že imitační velmocenská rétorika bez podstaty stačí.

31.10.2014
JIHLAVA:

Pozoruhodné bylo o víkendu promítáni dvou filmů v rámci jediného představení, na téma přírody a životního prostředí, půlhodinový film František svého druhu (režie Jan Gogola ml.) a celovečerní film Lovu zdar! (režie Jaroslav Kratochvíl). Oba dokumentární filmy zkoumají velmi rozdílné rysy fascinace se zvířaty, dvěma odlišnými způsoby, a i když může být trochu neférové je navzájem srovnávat, umožnilo to v každém případě diváků posoudit kvality obou rozdílných přístupů.

An English version of this article is in CLICK HERE

František svého druhu, produkce České televize, je součástí série, která zkoumá zajímavé lidi a jejich poněkud nezvyklé životy. Bývalý státní úředník, z něhož se stal ornitolog František Krause bezpochyby do této kategorie patří. Po dlouhá desetileté natáčel a dokumentoval Krause ptáky ve svém místním lese, zkonstruoval stovky ptačích budek z materiálu, který nachází kolem sebe. Spolu s manželkou Mílou se po celý rok stará o tyto ptačí budky, každá z nichž je očíslována a zdokumentována v jednom ze stovek Františkových zápisníků. Je to zjevně výstředník - jeho láska k ptactvu ho zcela pohlcuje - ale opravdu se v tom vyžívá, až tak, že si ze sebe skoro dělá legraci. "Každá budka má číslo, aby zloděj budek věděl, že krade," říká s vážnou tváří, i když ví téměř zcela určitě, že zloději by neměli zájem o to je vzít.

Určitě stojí za to zmínit se o dokumentárním stylu tohoto filmu. Gogolův snímek je plný ironie a humoru, ale nikdy to opravdu není na Krausův úkor. Nediegetický komentář se snaží napodobovat styl přírodního dokumentárního filmu, ale hlavním předmětem pozorováni je náš protagonista. Pokud bylo v úmyslu tvůrců takovýto druh filmu ironizovat, tak to určitě funguje - zejména, když se film zaměřuje svými záběry na triviální rysy přírody a zachází s nimi, jako by to byly pro diváka zvlášť zajímavá témeta. "Venkovský slimák se svou žlutohnědou ulitou," je nám řečeno suše a kamera se v detailu zaměřuje, jako by nám chtěla ukázat mimořádné stvoření, které lidské oko často nevidí. Tyto části filmu se divákům opravdu líbily, stejně jako různé vkusné záběry mladého ptactva, o němž Krause dělal záznamy, což přispělo k jeho humanismu. Celkem vzato byla práce kamery ostrá a jasná - i v dokumentárním filmu, který se nebere úplně vážně, může špatně vybraný záběr rozptýlit naši pozornost a oslabit náš zážitek. Takové problémy tu nebyly. František svého druhu skončil za bouřlivého potlesku v sále a následovala zábavná diskuse s režisérem a s Krausem, který s potěšením odpovídal na otázky o tom, jak staví své ptačí budky.

Kratochvílův film Lovu zdar! nabídl, jak se zdálo, zcela jiný zážitek, protože jsme tu už nesledovali někoho, jak se o zvířata stará, ale lidi, kteří je pro zábavu střílejí. Film zkombinoval mluvící hlavy různých příslušníků lovecké komunity (někteří se považují za myslivce, jiní byli lovci velké zvěře, kteří jezdí na safari a střílejí exotická zvířata) se záběry z jejich loveckých výletů a archivního materiálu. Dokumentaristé tak vytvořili zajímavou kritiku českého lovectví i těch, kteří se na něm podílejí. Záběry natočené jedním z lovců na jednom z jeho výletů na safari jsou umístěny vedle záběrů natočených kameramany během jiného výletu a často jsme se museli dívat na špatně zastřelená zvířata, jak se potácejí, než padnou na zem a zemřou, v záběrech, které se zdály děsivě dlouhé, ale ve skutečnosti se staly odraze našeho pohoršení nad těmito scénami. Lovec trofejí, který pózoval (na zrnitém videozáznamu) u mrtvých zeber a antilopy byl v kontextu těchto záběrů velmi groteskní.

Jeho nadšení pro tento "sport" bylo zdokumentováno jeho obrovskou místností s trofejemi vycpaných zvířat, v sekvenci, v níž o svých úlovcích hovoří se skupinou malých dětí (snad je to školní výprava?) Samozřejmě, na děti dělá dojem skoro všechno, a když slyšíme, že říkají: "Chci ulovit tygra!" "Chci zabít krokodýla!" a tak dále, zanechává to v nás velmi nepříjemný pocit. Kratochvíl bezpochyby vylíčil celé toto průmyslové odvětví ve zcela záporném světle, protože se film vlastně nezabývá diskusí legitimnějších způsobů lovu (regulovaného, například, pro kontrolu zvířecí populace). Tito lovci se hlavně zajímají o hlavy zvířat na zdi. Předseda lovecké asociace je zesměšněn, když tvrdí, že lovecká vášeň je "geneticky daná" pro muže, jako by to bylo jediné ospravedlnění, které ho napadne.

Pro mě nebyl nejzajímavější postavou nadšenec ze safari, ale katolický kněz, který byl ve volném čase nadšeným lovcem. Toto zkoumání mohou hlouběji proniknout do náboženských témat. Když se jich dotkne, film získává další rozměr - když vidíme, jak se čistí jeho trofeje prachovkou, nejen že je to humorné, ale přiměje nás to k přemýšlení o knězových skutečných názorech. Odrážejí jeho činy myšlenku, že Bůh dává i bere život? Je jeho posedlost lovem charakteristická pro falešné idoly, o nichž jeho náboženství vyučuje? Záběry kněze na konci filmu, se zdviženýma rukama a s krví na rukou musejí být úmyslné - film tu kontrastuje křesťanskou symboliku s absencí etiky a morálky, kterou projevují někteří lovci.

Film Lovu zdar! je úspěšný tam, kde jsou přeložená témata použita jako nástroj ke zkoumání myšlenkového rozpoložení a mentality těch lidí, kteří se na zabíjení zvířat podílejí, spíše než když zkoumá samotný jev lovu jako takový. Film zastává vůči lovu kritický postoj, ale občas je to účastníkům jedno, což je napětí, které není nikdy vyřešeno. Ty sekvence dokumentárního filmu, které pojednávají podrobněji o loveckém průmyslu, jsou informativní, ale nikdy nejsou tak napínavé, jako když se režisér snaží proniknout hluboko do motivace toho, proč lidé loví a čím to naplňuje jejich životy.

Dva pohledy, předložené oběma dokumentárními filmy, poskytly účastníkům bohatý materiál k diskusi po promítání v různých hostincích a společenských areálech festivalu. Gogolův filmový styl ve snímku František svého druhu byl bezpochyby velmi účinný pro osvětlení určitých rysů Krauseho charakteru, zatímco tradičnější styl filmu Lovu zdar!, ověřená metoda, byl také přínosný. Snímek Lovu zdar! se zabýval složitějším tématem z hlediska etiky a morálky a v určitých sekvencích velmi zajímavě nastoloval tato témata rozhovorem s interviewovanými protagonisty. Tam, kde to činil, přispělo to k hloubce tohoto filmu. Z odlišných důvodů byly oba filmy velmi zajímavé a představily nám aspekty života, které mnoho z nás dosud nevidělo.

31.10.2014
JIHLAVA:

One of the more intriguing double-bill screenings over the weekend was the coupling of two films focusing on the subject of wildlife and the environment – the half-hour František svého druhu (František of his own Kind, dir. Jan Gogola ml.) and the full-feature Lovu zdar! (Long Live Hunting! dir. Jaroslav Kratochvíl). The documentaries examine very different aspects of animal fascination, in two rather different styles, and although it may be slightly unfair to compare and contrast these films with each other it certainly allowed to audience to judge the merits of each approach taken.

František svého druhu, a Česká televize production, is part of a series looking at interesting people and their somewhat extraordinary lives. Former government clerk turned ornithologist František Krause is certainly a part of his category. For decades Krause has been recording and documenting the birds in his local forest, building hundreds of bird houses out of materials he finds lying around. Along with his wife Míla, the couple’s year-round activity involves caring for these houses, each of which are numbered and documented in one of František’s hundreds of notebooks. He is clearly an eccentric – his love of birds is life-consuming – but almost seems to revel in this, even to the point of making fun of himself. “Each birdhouse has a number, so the birdhouse thief knows he is stealing” he says, deadpan; though almost certainly knowing that thieves would have very little interest in taking them.

The documentary’s style is certainly worth discussing; Gogola’s production is heavy on irony and humour, but never truly at the expense of Krause. The ‘voice of God’ narration style is designed to mimic that of a nature documentary, but with our protagonist as the main object of observation. If the intention was to lampoon this type of film, it definitely worked – especially in terms of cut-away footage to trivial aspects of nature, treating them as if they are points of interest for the viewer. “A land snail with his yellow-brown shell”, we are told dryly, as the camera focuses a close-up as if it were a rare beast not often seen by the human eye. These parts certainly went down well amongst audience members, as did several of the tasteful shots of the young birds being documented by Krause which added to the protagonist’s humanism. In general, the camerawork was crisp and clear – even in a documentary that doesn’t take itself entirely seriously, a poor choice of shot can distract us from the observation and lessen our enjoyment. There were no such problems here. František svého druhu concluded to rapturous applause in the theatre, and a light-hearted question and answer session with the director and Krause, who happy fielded queries about his birdhouse building technique.

Kratochvíl’s Lovu zdar! seemed altogether a different experience, mainly as the focus switched from looking after animals to shooting them for sport. Combining talking heads of various members of the hunting community (some who consider themselves gamekeepers, others include a big game hunter who goes on safari to shoot exotic animals) with footage from their hunting trips and select pieces of archival footage, the documentarists put together an interesting critique of Czech hunting and those who are involved. Pictures from one of the respondent’s safari trips are placed alongside footage captured by the camera team of another trip, and we often made to endure watching animals, often sloppily, shot; staggering around before collapsing and dying in what almost seems like an excruciating long-take - but is instead a reflection of our displeasure at the scenes. The trophy hunter posing (on grainy VCR footage) with dead zebras and antelope is made far more grotesque in light of these occurrences.

His enthusiasm for this ‘sport’ is demonstrated in his vast trophy room of stuffed animals, which we encounter through him talking about his kills to a group of young children (is this a school group, perhaps?). Of course, children are impressionable, and when we hear them say that “I want to hunt a tiger!” “I want to kill a crocodile!” and so forth, it leaves us with a rather unpleasant feeling. Kratochvíl has certainly painted the industry in a wholly negative light, as there is little discussion of more legitimate hunting (regulated, for population control etc) which takes place. The hunters are more interested in the heads on their walls. The head of the hunting association is ridiculed, when he describes it as being “genetic” for men, as if this is the only justification he can muster.

For me, the most interesting character featured was not the safari enthusiast, but the Catholic priest, who in his spare time is a keen hunt practitioner. The exploration could have delved deeper into more religious themes, but when it is touched upon it adds an extra dimension – when we see his trophies cleaned with a feather duster, it is not only humorous, but makes us think about the priest’s true convictions. Do his actions reflect the idea of the giving and taking of life by God? Is his obsession with hunting indicative of the false idols that his religion teaches? The shots of him at the end of the film with his arms raised and blood on his hands, simply has to be intentional – the Christian symbolism being played off as at-odds with the lack of ethics and morality that some of the hunters possess.

Where Lovu zdar! succeeds is when these issues presented are used as a template to look into the mindset and mentality of those who participate in blood sports, as opposed to just investigating the phenomenon itself. The film maintains a critical stance to hunting, yet at times the participants don’t seem to care, a tension that is never fully resolved and for the better. Certainly, the parts of the documentary that deal a bit more with the industry are informative, but are never as gripping as when the director tries to dig deep into the motivations for why people hunt and what it fulfils in their lives.

The two sides presented by both documentaries left plenty for attendees to discuss afterwards in the various pubs and social areas at the festival. Gogola’s filming style in František svého druhu clearly worked in highlighting certain aspects of Krause’s character, whereas the more orthodox style demonstrated in Lovu zdar!, a tried and tested method, also had its merits. Arguably a more complex topic when it comes to ethics and morality, it did well in parts to tease these issues out of its subjects, and when it did this added to the strength of the piece. For different reasons, both films make for intriguing viewing, and a snapshot of life many of us have not seen.

31.10.2014

Maďarský premiér Viktor Orbán prohlásil, že stahuje předlohu zákona o internetu, která vyvolala masové demonstrace. "Internetová daň nemůže být zavedena v její nynější podobě," řekl Orbán v rozhovoru pro rozhlas.

Navrhovaný zákon byl kritiky považován za další pokus pravicového premiéra umlčet nesouhlas v zemi a vedl ke statisícovým demonstracím.

Podle Orbána je zákon třeba doplnit a v lednu budou zahájeny národní konzultace o internetu a daních.

Navrhovaná daň kritizovaná EU by přinutila poskytovatele internetových služeb platit až 700 forintů (1,80 euro) za individuálního odběratele měsíčně a 5 000 forintů za firemní připojení.

Oponenti daně vyzvali k "oslavným" demonstracím během dnešního večera.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

31.10.2014

Někdejší pravicové vlády fantazírovaly o tom, jak Česká republika údajně získá na mezinárodním významu výstavbou radaru v Brdech. Ty samé vlády však nepodnikly nic proti výstavbě plynovodu Nord Stream ani projektu South Stream. Výsledkem tedy je, že poté co polistopadové politické elity bez rozdílu umístění na pravolevé ose nadšeně asistovaly rozvratu zděděné průmyslové základny, nakonec odkývaly i marginalizaci ČR coby tranzitní země. A ideologického na tom samozřejmě nebylo vůbec nic.

To důležité, co se ještě v Evropě bude dít, se odehraje na západě kontinentu, kde leží ekonomické centrum, nebo na východě, kde se nachází nejhojnější zdroj surovin. Důležité a významné věci se stanou severně a jižně od nás, kudy už vedou nebo brzy povedou klíčové energetické přepravní trasy. Bulharsko, Polsko, pobaltské státy mají ještě význam pro oba kontinentální póly, východní i západní. Malý doplněk německé ekonomiky zvaný Česká republika je však černou dírou uprostřed starého kontinentu, která už teď v mezinárodním měřítku téměř úplně význam postrádá a do budoucna i ten, který si ještě zatím zachovává, ztratí.

Česko už velmi dlouho nemělo prakticky žádného politika slušného formátu, nehledě na jejich manifestované mezinárodní vazby. Mezi (typově) tajemníky okresních výborů v různých partajích však v poslední době dává spíše přednost těm, kdo se místo snobsky hraného demokratického zapadnictví více přiklánějí k autoritářskému východňárství. Tím se drží fikce, jakoby autoritářské balancování na hraně Východu a Západu, které předvádí maďarský Viktor Orbán, mělo jakousi umírněnější českou podobu. Jenže nemá. Odhlédneme-li od obsahu Orbánovy politiky, s níž žádný evropsky orientovaný člověk nemůže souhlasit, stále zbývá říci, že Orbán velmi dobře ví, co dělá, a provádí to ve velkém stylu. Čeští okresní tajemníci si na to pouze hrají, včetně těch bilderberských.

Takže máme strukturální úpadek mezinárodního postavení ČR a vedle toho politické hry na stále další a čerstvější spasitele před pádem do jámy, kterou si na sebe Češi sami vykopali. Žádná z minulých vizí a misí, kterou čeští politici v manažersko-mocenském delíriu lidu ordinovali, však nefungovala. V lepším případě se z projektu vyklubal nějaký ten jánabráchismus s užitkem pro velmi omezený počet osob. V horším selhaly docela.

Čechům totiž nejde o to, aby stát nějak fungoval. Stát ve skutečnosti neleží na srdci téměř nikomu, politickým elitám asi ze všech nejméně. Když se mohou blýsknout a přihodit z eráru nějaký ten kšeft kamarádovi, nezajímá je, že zemi ničí. Mnohem více než o to se starají o naštvání osobních nepřátel a pokud možno pomstu na nich. S tím jsou naprosto spokojeni. Po nich potopa.

Žít v černé díře uprostřed kontinentu vyžaduje dalekosáhlou adaptaci. Jeden způsob, jak probíhající marginalizaci někdejšího průmyslového centra rakousko-uherské monarchie pojmout, je nalézt v marginalitě zvrácenou zálibu. Obávám se, že jde asi o jediný způsob, který by mohl být dlouhodoběji udržitelný.

Symbolem Česka se zřejmě nakonec stanou krteček s pandou pojídající sádelnatou vepřovou konzervu Ma-ling "z darů naší země".

Nezbývá, než k tomu všemu popřát dobrou chuť a silný žaludek.

31.10.2014

Události se valí jedna přes druhou, a i když se v ČR zabýváme velmi důležitými věcmi jako např. správným dresscode při předávání státních vyznamenání, jsou tu i jiné záležitosti, které se ale poněkud ztrácejí v informační mlze.

Jedním z nich je nárůst rizik v eurozóně. Nárůst spreadů řeckých dluhopisů (a následně španělských, portugalských) se v mediálním prostoru neuchytil, ale to neznamená, že se nejedná o důležitý signál, kterému bychom měli věnovat náležitou pozornost.

Řecké dlouhodobé náklady na financování svého obřího dluhu prolomily v říjnu hranici 8%. Tato reakce je v rozporu s úvahami řeckých představitelů o brzkém opuštění „záchranného“ programu MMF a návratu k financování přes finanční trhy. Zdá se, že finanční trhy ovšem protentokráte posuzují řecké „oživení“ poněkud odlišně nežli vláda.

Zděšení u finančních trhů ovšem také vyvolávají možné řecké volby, které budou následovat, pokud se dosavadní koalici nepodaří v lednu zvolit prezidenta. V průzkumech dominuje radikálně-levicová koalice Syriza, která odmítá politiku tzv. Troiky (ECB, MMF a Evropská komise). Snahu současné koalice se vyvázat z otěží MMF ještě před lednem je tedy politicky velmi pochopitelná. Ovšem z hlediska praktického se přesun od programů MMF k finančním trhů za současným ekonomických fundamentů Řecka jeví skutečně dle přísloví „z bláta do louže.“

Zdroj: ZDE



Dlouhodobý pohled na vývoj spreadů nabízí Eurostat zde: ZDE. Je vidět jednak stabilizace u tzv. problémových zemí, ale i přetrvávající rozdíly mezi zeměmi Eurozóny. Poslední údaje jsou za měsíc září. Údaje Financial Times ze včerejška (30. října) ukazují trvající tlak na Řecko (7,57) nejen ve srovnání s Německem (0,90).

Zdroj: ZDE

Podívejme se stručně, jak si řecká ekonomika vede. Eurostat nám například osvětlí, že v roce 2007, tedy před krizí, bylo Řecko na 90% úrovně EU27 (v paritě kupní síly). Tlak na vnitřní devalvaci vedl k ráznému poklesu, současný stav je 75% úrovně EU27. (Za poznámku stojí dlouhodobá stagnace, resp. v posledních letech divergence, zpět k 80% úrovně EU27, na kterých ČR trčí od roku 2006, tedy „shodou náhod“ od doby, kdy se k moci dostala pravice).

Ekonomika Řecka klesala sedm let ( nejhlubší propady – 7% v letech 2011 a 2012). Další informace nám poskytne databáze MMF, která nabízí i srovnání v delších časových řadách. Například uvidíme, že řecké „oživení“ přichází poté, co se celá ekonomika oproti roku 2007 zmenšila o jednu pětinu. Poslední údaj u nezaměstnanosti uvádí 26,4%, v závěsu se nachází Španělsko s nezaměstnaností 24,4%. V obou případech se ztrácí dlouhodobý potenciál země, protože nezaměstnanost mladých překračuje 50%. Pravda ovšem je, že se narovnává bilance běžného účtu – z hlubokých deficitů (až na úrovni 15% HDP!) se blíží kladné nule. Nemohu si pomoci, ale neodbytně mi to připomíná vývoj v ČR, v letech 1995-1997. Naše deficity běžného účtu sice nebyly tak hluboké, ale i tak situace vyvrcholila měnovou krizí v květnu roku 1997. ČR naštěstí měla fixní kurz koruny nikoliv v rámci měnové unie, ale pouze jako (již nefunkční) fetiš a symbol neúspěšné transformace. I tehdy ovšem bylo hodně radilů, kteří jako lék na vysoké deficity běžného účtu doporučovaly ony balíčky – škrty. A pamatuji si také dobře, jak výstižně tehdy Miloš Pick situaci vystihl: stabilizace na úrovni stagnace. Je tomu tak přesně i pro Řecko, které je ke své tragédii sešněrováno nefunkční měnovou unií. Řecko, ale i ostatní periferní ekonomiky se nemohou integrovat za současných restriktivních podmínek jinak než na bázi trvale stagnační ekonomiky, která bude dlouhodobě pod svým potenciálem, utopená v permanentním tlaku na mzdy a ceny.

Jen hořkým pousmáním je možno reagovat na ty, kteří jásají nad předpovědí MMF (uvedenou i v jeho databázi jako odhad pro rok 2014) – růst 0,6%! Nikoho příliš nevzrušuje, že při tomto „závratném tempu“ by Řecku trvalo asi tak 40 let se dostat zpět na svou předkrizovou úroveň.

A to jsme se ještě ani nepodívali na vývoj řeckého veřejného dluhu. Ze 107% HDP v roce 2007 se následně záchrannými programy a řadou dalších úsporných opatření vyšplhal na současných 174% HDP. Je možné takovéto výsledky interpretovat pozitivně?

Kombinace těchto „impresivních“ výsledků sice německou pozicí, soustředěnou na akumulaci přebytků obchodní bilance, nijak neotřásla. Nicméně vystoupil „alespoň“ guvernér centrální banky Mario Draghi, jak jsem informovala v zářijovém článku: http://www.blisty.cz/art/74845.html. Jeho návrhy sice nejsou převratně radikální, ale přeci jen by znamenaly úlevu pro periferní ekonomiky. Místo toho se ovšem i v ekonomické rovině prosazuje oblíbený přístup německé kancléřky „problémy vysedět.“ Logika hospodářské a měnové unie, včetně empirických zkušeností již z 19.století, ale hovoří jinak. Měnová unie heterogenních zemí/regionů může fungovat jen tehdy, pokud je doplněna jasným systémem fiskální redistribuce. Tomu by měl odpovídat rozpočet EU (v nové podobě a funkcích) ve výši cca 20% HDP EU. Současný stav je asi 1% a návrhy i na mírné navýšení jsou odmítány. V takovém případě pak je možno očekávat, že krize Eurozóny bude latentně pokračovat, přičemž současné směřování vede k již výše uvedenému dlouhodobému usazení stagnace v periferních zemích. Spoléhat se jako na hlavní růstový motor na německý export je tváří v tvář globální situaci nerozumné. Bez přehodnocení německé politiky bude pak jediným „řešením“ odchod buď slabých, nebo naopak strukturálně silnějších zemí z měnové unie.

Do určitého „přehodnocení“ se nicméně pustila Francie s Itálií, které se odmítly řídit zcela iracionálním Fiskálním kompaktem. Důraz na úspornou politiku prohlubuje deflační prostředí a činí tak splácení dluhů (i např. pro domácnosti) obtížným úkolem, který nakonec skončí zákonitě – navýšením, a ne snížením dluhového břemene. To už je dnes jasné ledaskomu, ale tvůrcům hospodářské politiky měnové unie ještě stále ne. Výstižný komentář Wolfganga Münchaua k tomuto: ZDE

Značnou nestabilitu je možné pozorovat také na americkém akciovém trhu. Michael Hudson upozorňuje na vzhledem k chabým výkonům Eurozóny posilující dolar a správně predikoval, že FED nebude měnit velmi nízké úrokové sazby. Vzhledem ke klesajícím cenám ropy není divu, že i když FED ve středu 29. října oznámil ukončení kvantitativního uvolňování, úrokové sazby podle něj zůstanou ještě dostatečně dlouho nízké. ZDE

Michael Hudson ale dále uvedl několik velice zajímavých faktů. Mimo jiné, že drtivá většina zisků z bublinovitého akciového trhu se vrhla zpět do finančního sektoru. Byla využita na přebírání jiných korporací a tím posilování koncentrace trhu. A také na zpětný odkup akcií, či vyplácení dividend. Spojené státy se od 70. let stále intenzivněji točí kolem sektorů „fire“ - což je anglická zkratka pro finančnictví, pojišťovnictví a nemovitosti. Jen minimální část zisků šla do investic reálné ekonomiky. I z toho vývoje plyne to, co potvrdil i FED nedávným průzkumem amerických domácností – bohatství se koncentruje u 1% nejbohatších, střední vrstva při nejlepším stagnuje, nejchudší se stále propadá.

Pro pochopení pravých příčin těchto vpravdě systémových jevů ale s mainstreamovou ekonomií nevystačíme. Protože tam je jenom mlha.

31.10.2014

Obávám se, že moje poznámka ze včerejška "Češi jsou jako obvykle mimo mísu" se u některých čtenářů nesetkala s porozuměním. Je to zoufalé. Jednak se vyskytly hlasy, že "Čulík se na nás vytahuje, že všude byl a všemu rozumí", dále se pak vyskytly hlasy, že "mezinárodní problémy řešit stejně nemůžeme, a pro nás je důležitější ta mikina u Zemana".

Tak zaprvé, Čulík se na vás nevytahuje, že všude byl a všemu rozumí, jen poukazuje na to, co se děje a na co se i české společenství musí připravit, nemá-li se dostat do katastrofální situace. Je znepokojující, že to v ČR tolik lidí nevnímá.

Je pravda, že Česko nemá na mezinárodní scéně žádný vliv, a nikdo ani neočekává, že by se mělo podílet na řešení mezinárodních problémů. Proto jsou nesmyslné a plýtvavé velikášské akce České republiky, jako je posílání vojáků do Afghánistánu.

Co je ale nesmírně důležité a co Česká republika nedělá, je vypracovat si obrannou, politickou a kulturní strategii, jak se dát dohromady s obdobně smýšlejícími menšími zeměmi v EU, na bývalém Východě i Západě a SPOLEČNĚ S NIMI prosazovat dlouhodobou realizaci vlastních zájmů. Součástí této strategie musejí být i investice do českých studií na aspoň několika málo významných západních univerzitách, protože Česko potřebuje pro nadcházející dobu destabilizace v zemích, které rozhodují, mít v domácí populaci o Česku dobře informované sympatizanty a spojence. Odborníci na českou kulturu na západních univerzitách v současnosti odcházejí do důchodu a nástupci už nejsou jmenování - česká studia se skoro všude postupně uzavírají.

Namísto diskuse o mikině u Zemana by měli přemýšliví jedinci v ČR zahájit celonárodní diskusi o tom, jak v destabilizujícím se světě - nikoliv řešit mezinárodní problémy, na jejichž řešení ČR nemá - ale jak v součinnosti s jinými zeměmi, které mají podobné zájmy, uhájit svou existenci.

30.10.2014
Češi jsou jako obvykle mimo mísu
Je to už nějaká psychická choroba?

Nechtěl jsem se k tomu vůbec vyjadřovat, ale děsí mě, že v době, kdy jsme svědky všeobecného rozkladu a destabilizace na mnoha frontách, v České republice to nikdo nevnímá, ani nezohledňuje, a nikoho ani nenapadne, že by se měli čeští politikové dát dohromady a uvažovat ve stále nebezpečnějším světě nad společnou zahraničně-politickou, kulturní a ekonomickou strategií, nad cílevědomým vyhledáváním zahraničních spojenců v celé řadě středně velkých a menších zemí, s nimiž má Česká republika společné zájmy.

V Maďarsku jsme svědkem protivládních demonstrací, jichž se účastní desetitisíce lidí. Ukrajina hoří. Velká Británie se rozkládá. Francie kolabuje ekonomicky, Německo zaznamenává hospodářskou stagnaci. Rusko se začíná chovat agresivně. Američané projevují stále silnější nezájem o Evropu a Španělsko, Portugalsko a Itálie se propadá do nezaměstnanosti. Evropa je ohrožena statisíci ubohých lidí, kteří prchají ze zničených zemí, které Západ destabilizoval svými nekompetentními vojenskými intervencemi. A Česká republika? Tam se řeší, že na oslavu 28. října si přišel pro ocenění k prezidentovi filmový režisér v mikině!

30.10.2014

Je mi naprosto odporné se vyjadřovat k banalitám, k nimž se v sebeposedlém českém rybníčku, z něhož není vidět nikam jinam a jehož obyvatelé se zabývají jen žabomyšími válkami, aniž by vnímali, co jim dlouhodoběji hrozí a jak se vůči tomu postavit, vyjádřil snad už skoro každý. Až patologicky infantilní je nenávist pražské kavárny vůči prezidentu Zemanovi. Co o tom proboha dál psát. Ta nenávist, pramení, myslím z totalitní frustrace - Zeman pražským kavárenským povalečům a členům prostě narušuje jejich kruhy - a myslím, že to dělá provokativně a schválně.

Zeman samozřejmě není žádný lumen a celá řada jeho postojů a činů je kontroverzní a nesprávná. Zejména v zahraniční politice. Absolutním neporozuměním je Zemanova islamofobie (v níž si ovšem zjevně notuje s většinou rasistickou českou veřejností) a jeho výroky, jimiž po světě proslul (deník Independent ho tehdy nazval "idiotem z České republiky"), jako že "Palestinci by se měli zavřít do koncentračních táborů" a nejnověji, že "teroristy musíme zabíjet". To skutečně problém mezinárodního terorismu vyřeší. :)

Naproti tomu Zemanova cesta do Číny byla z ekonomického hlediska správná a je tragické, že nikdo v českých médiích ho za tuto iniciativu nepochválil. Hospodářské styky s jinými zeměmi jsou v současnosti všude vratké a nemůže být špatné navazovat ekonomické styky s Čínou. Nejsem si ovšem jistý, zda tím nejlepším a nejetičtějším vývozem české hospodářské moci je vyvážet do Číny sporné firmy, jako je Home Credit.

Souhlasím, že je naprosto směšné, aby miniaturní Česká republika četla Číně levity o jejím nedodržování lidských práv. Číňané to totiž stejně nebudou poslouchat. Jenže podobně, jako je trapné lézt do zadku Spojeným státům, tím, že jsou čeští politikové vůči USA papežštější než papež, stejně trapné je lézt kamsi Číňanům a výslovně souhlasit s jejich okupací Tibetu a dát jim k tomu ještě i Tchajwan. :) Bývalý český ministr zahraničí Jan Kavan se vyjádřil, že Česko jako středněvelká až malá země nemůže nikdy mít úplně nezávislou zahraniční politiku, ale v některých věcech by čeští politikové měli aspoň mlčet. Totéž platí i o Zemanových výrocích o Tibetu a Tchajwanu v Číně. Vždyť mohl mlčet. Je jasné, že lidskoprávní tirády čínští komunističtí představitelé od českých politiků poslouchat nebudou, tomu se jen tak mohou vysmát, k útlaku však v Číně dochází a to nejmenší, co můžeme udělat, je nechválit to, prostě mlčet.

Naproti tomu mi vůbec nevadí, že se Zeman z Číny vrátil podnikatelským letadlem. Když Schwarzenberg namítá (vůbec nevnímá, že má jako bývalý prezidentský protikandidát střet zájmů, a že by tedy měl při kritice Miloše Zemana být spíš zticha, protože to nikdo nemůže brát vážně - jenže kdo by v ČR bral vážně takový pojem jako střet zájmů nebo absenci integrity!), že by za použití soukromého letadla "jinde" musel prezident dávno odstoupit; to nezná britské konzervativce, kteří samozřejmě bezostyšně získávají od soukromých příznivců z byznysu obrovské částky, a jsou na to ještě hrdí, totéž platí v Americe. Vždyť letem z Číny soukromým letadlem Zeman ušetřil peníze českým daňovým poplatníkům! Hlavní je, aby se to zveřejnilo, jinak to skutečně nevadí.

Co se týče vyznamenání k 28. říjnu, kromě skutečně slušných a záslužných vyznamenání se Zeman zjevně rozhodl znovu provokovat pražskou kavárenskou novinářskou obec, že poskytl medaile i dvěma svým filmařským příznivcům a jednomu svému lékaři. Je to samozřejmě signál, že prezident bude odměňovat jen "své lidi". Je to nesprávné, ale cožpak se to v českém, kmenově drsně rozděleném prostředí, neděje už dávno? Cožpak se neudělují novinářské ceny Ferdinanda Peroutky jen těm správným "pravicovým" novinářům, kteří šíří ten mýtus, že jedině jejich psaní je legitimní? Má jakákoliv cena, udělená v České republice, vůbec nějakou hodnotu, vzhledem k tomu, že se skoro vždycky se dává kamarádům? Cožpak v Česku nestačí prostě říct jméno, a už víte, ke kterému kmenu ti lidé patří? Cožpak Fórum 2000 není trapným shromážděním stoupenců opačné kmenové organizace? Zeman prostě vyznamenáním "svých lidí" jen potvrdil, že v Česku žádná nestrannost a objektivita neexistuje a dlouho ještě nebude. Dělá totéž jako jeho předchůdci, vyznamenali snad Klaus nebo Havel nějaké své odpůrce? Česko prostě není rozvinutá demokracie, kde by stál politik nad věcí a dokázal ocenit i někoho z opačného tábora. Na to je to stále příliš Balkán. Proč to české kavárenské povaleče rozčiluje? Jen proto, že favoriti jsou dnes jiní, než bývali?

30.10.2014
Rozhovor s Milošem Zemanem v čínské televizi

Čínská televize odvysílala půlhodinový rozhovor s Milošem Zemanem (v angličtině). Záznam je ZDE

Rozhovor je na stránkách čínské televize plně přepsán do čínštiny. K překladu z čínštiny do češtiny jsme použili překladač Google:

Strong Moderátor:   Vážení diváci Ahoj všichni večer, vítejte sledovat zpravodajský kanál se vysílá "globální vizi", jmenuji se Strong.

  24 října - 27. října na pozvání čínského prezidenta Si Ťin-pching, předseda státní návštěvy Česká republika Miloš Zeman do Číny. V letošním roce si připomínáme 65. výročí navázání diplomatických vztahů mezi Čínou a Českou republikou, v České republice v rámci společného úsilí obou stran, bilaterální vztahy, ale také obnovil sílu a vitalitu, stojící na nový výchozí bod. S návštěvou Číny v dubnu letošního roku, tedy v České ministra zahraničí, je zadat "RESET" fázi. V rušné trase, které český prezident Zeman na ránu 27 října byli dotazováni, pak musíme nejprve se podívat na můj kolega Shui Junyi jeho rozhovor.

  Shui Junyi reportéři:

  Jeho Excelence prezidenta, jste srdečně zváni, aby se zde rozhovoru. Vím, že to je poslední desetiletí, České prezidenta první návštěva Číny. Toto je váš patnáct let později, druhá návštěva Číny.Také v posledním desetiletí, vedoucí první návštěvě státu na území České republiky. Prosím, podělte se s námi o své pocity z této návštěvy.

  Miloš Zemanjieke President:

  Za prvé, jako návštěvník, chceme říci čínské publikum, "Hello".

  Za druhé, patnáct let pro život člověka, bude to výrazně změní na nějakou dobu. Pro zemi, jako je Čína, to je také velmi důležité. Nechci používat zdvořilých slov k popisu těchto letech hospodářský rozvoj Číny a mimořádný počin. Ale já jen chci, aby se s vámi podělit o příklad, Číny vývozu zboží do Evropy před pěti lety, hlavně textil. Velmi levného textilu. Tato skutečnost vedla k většině evropských zemí, textilních uzavírání továren. A já jsem prošel na statistických údajích nyní studie zjistila, že čínská vývozní obchod do Evropy, deset procent podílu na obchodu s textilem, celkový vývoz méně teď. Jak mám popsat to uděláte, export high-tech výrobků, moderní vybavení, počítače, atd Evropě v těchto velkých úspěchů provedených v letech. Díky Bohu, ty nejsou exportovány pivo, protože pivo je produktem českého exportu do Číny, a nikoli naopak. Nicméně, struktury vývozu z vašeho pohledu, to dobrý výklad Číny je moderní, prosperující národ.

  Shui Junyi:

  Tak to je velká změna?

  Miloš Zeman:

  Podstatnou změnou. Samozřejmě, že někdy budeme tedy zaplatit. A teď jsme měli ve stejné situaci. Není to jen mlha a opar, stejně jako znečištění vody. Takže, vyrábíme čisté čištění vzduchu a vody v oblasti výzkumu a vývoje zařízení. Podobně, Čína dováží podobné čistící zařízení v České republice. Tak to je druh práce, úsporné, vzájemnou výměnu zkušeností, což obě země vztahuje. Jak jsme již často řekl, je to win-win strategie.

  Shui Junyi:

  Ano. Jedná se o win-win strategie mezi oběma zeměmi. Tento rok se shoduje s Čínou a Českou republikou, vytváření bilaterálních diplomatických vztahů pětašedesát výročí. Obě země mají dlouhou historii a tradici výměny. Všiml jsem si před několika měsíci, když návštěva Český ministr zahraničí do Číny, on používal "restart" popisovat vztahy mezi oběma zeměmi. Že prožívá období deprese po "reset" vzájemných vztahů. Jeho Excelence předsedo, prosím, sdělte nám něco o tom, jak pochopit "Reset" vztahy mezi Čínou a Českou republikou je?

  Miloš Zeman:

  To a počítače, a restartujte počítač stejný. Nebo bychom měli říci, nyní máme lepší a pokročilejší počítač. Vzhledem k tomu, v první řadě, nesmí zasahovat do České republiky, se domnívají, že do vnitřních záležitostí každé země, včetně Číny. Jak Konfucius řekl: ". Není na svém místě, a ne jejich vláda" Jako další příklad, včera jsem řekl český televizní stanice citoval dřívější rozhovor na slavné fráze Konfucia, ptali se mě, pohlížet na situaci v Hongkongu. Řekl jsem jim, že jsem byl prezidentem České republiky, spíše než generální ředitel společnosti Hong Kongu, takže nebudu snažit zasahovat do vnitřních záležitostí Hongkongu.

  Shui Junyi:

  Takže tohle je vaše pochopení.

  Miloš Zeman:

  Ano, to je. Toto se nazývá "reset". Takže nemáme učí ostatní, jak cvičit tržní ekonomiku, nebo jak řešit otázky v oblasti lidských práv, a tak dále. Naopak, snažíme se učit z jiných zemí. Přišel jsem do Číny, aby se učili z Číny, jak zlepšit hospodářský růst, jak stabilní společenský řád. A na druhou stranu, pokud jsme schopni poskytnout pomoc, jako nejpopulárnější animované image České republiky v naší "krtka", víš?

  Shui Junyi:

  Já vím.

  Miloš Zeman:

  Fantastic. Čínské rodiny jsou si vědomi Krtka. Prostřednictvím příběhu Krtka, dotýkat se srdce než na přednáškách může ohnout. Mohu vám ukázat moje hračky Krtka? Já nést jeden.

  Shui Junyi:

  V pořádku.

  Miloš Zeman:

  Pokud se z ekonomického hlediska, je to vynikající export umělecká díla.

  Shui Junyi:

  Měl bych se panda.

  Miloš Zeman:

  Nicméně, Krtek není jen umění pro export, ale také na dětském nádherné společnost. V současné době (říjen 27), budu navštěvovat a účastnit se slavnostního podpisu v melodii a to jak v České republice, "Krtek a Panda" animovaný seriál, spolu s prezidentem Xi. To je zástupce dvou dvou zvířat. Jedná se o konkrétní příklad toho, přátelské spolupráce mezi oběma zeměmi. Nekritizujte navzájem, namísto učení se od sebe navzájem.

  Shui Junyi:

  Myslím si, že je to přátelské vztahy mezi oběma zeměmi, zotavení, krásné očekávání vývoje.Také zobrazení bilaterálních přátelských vztahů. Včetně mě, viděli několik generací čínského lidu, "příběh Krtka." Zdá se, že karta v České republice, nebo logo. Jak jsem již řekl dříve, stejně jako v letech, stejně jako obnovení bilaterálních přátelských vztahů. Jeho Excelence prezidenta, který jste právě řekl, kde jsem CCTV a česká strana bude mít nové partnerství s příběhem krtka pandy. Krtek a Panda, jak si myslíte o tomto plánu?

  Miloš Zeman:

  Ve skutečnosti, v karikatuře, krtek větší než ve skutečnosti, panda bude menší, což je, aby se krtek a panda v poměru jedné obrazovky na stejném místě.

  Shui Junyi:

  Ano, rozumím.

  Miloš Zeman:

  Ale myslím, že to je dobrý koncept. Vzhledem k tomu, Krtek a panda je symbol představující dvě země, každá země má svou vlastní historii, historii Krtkovi být více mladší, Panda bude mít dlouhou historii. Čína má dlouhou historii, a Česká republika se stala nezávislým suverénním státem v roce 1993. Československo bylo založeno v roce 1918, takže se musíme společně uznávají kulturní rozdíly mezi oběma zeměmi. Naše značka je nového, nebo mladý.

  Shui Junyi:

  Je malý.

  Miloš Zeman:

  Ano, to je. A vy podepsat panda má velmi dlouhou historii a tradici.

  Shui Junyi:

  En. Ano. Myslím si, že pro naše dvě země, má velmi dobrou symboliku.

  Komentář:

  Kromě podepsání s přátelskou symbolickým významem "Krtek a Panda" karikatury mimo území České prezidentské návštěvy trasy is důležité "poslání hospodářské spolupráci." Podle zpráv, na devátém Číny, vědu EU a technologická spolupráce veletrh pro investice a obchod v průběhu právě koná prezidenta Zemana vedl téměř 200 lidí v české delegace do Čcheng-tu, ale kromě této obrovské "prezidentského pluku," řekl také přinesl Vzhled tři lehká letadla "Evropský dům" Česká expozice.Právě před rokem, v západní Čína Mezinárodní veletrh debutové České lehkých letadel, byl v médiích prohlásil, "jako perly." Někteří kritici řekl, že "silná delegace do České republiky, je bezpochyby nejlepší start do bilaterální vztahy se restartuje." Zeman Prezident také zdůraznil v rozhovoru, bilaterální vztahy "reset" není jen slogan, a další Existuje mnoho konkrétních opatření.

  Shui Junyi:

  Také jsem si všiml, že někdo dát své delegace vedená s názvem "prezidentský pluk." Čína může být hodně hospodářské spolupráce.

  Miloš Zeman:

  Samozřejmě, že kromě mé obchodní delegace prezidentské delegace, stejně jako více než 80 podnikatelů spolu se mnou do Číny. Také se chceme zaměřit na některé praktické otázky, jako je například nová hedvábná stezka, která je rovná cesta a městské China Praha mezi nimi. Protože nechcete opakovat velblouda dopravu, a spoléhat se na rovině. Máme také možnost zřízení Generálního konzulátu České republiky v Čcheng-tu diskutovalo. Protože víme, že toto zjednodušení pro rozvoj cestovního ruchu je velmi zásadní otázkou. Doufáme, že se provádět více výměnné studentské programy a tak dále. Česká Palackého mají Konfucius institutu. Zároveň máme spoustu výzkumných pracovníků a vědců zabývajících se výzkumem na starověké čínské historie a kultury.Takže si myslím, jak jste se zmínil v bilaterálních vztazích "reset", což je dobrý běh, tento nový počítač, to funguje dobře. Další důležitou otázkou pro mě a Bank of China se rovněž jednalo, se plánuje zřídit banku pobočky Číny v hlavním městě České republiky v Praze.

  Shui Junyi:

  V Praze?

  Miloš Zeman:

  Ano, tak to jsou některé konkrétní praktické kroky, ne jen zdvořilost.

  Shui Junyi:   Dobrá. Další otázka. N

yní se zaměříme na další mezinárodní otázky, krize na Ukrajině, v České republice ve střední Evropě, necháte takzvaný "konflikt", tak blízko. Jak vidíte na krizi, která se stane nová studená válka? Nebo to bude proti vzniku toho, čemu říkáme západní země, jako je Rusko?

  Miloš Zeman:

  Za prvé, musíme pochopit podstatu této krize. Podle mého názoru je to občanská válka, ne akty agrese proti Rusku. Je prostě občanská válka. A tato "válka" vliv EU, Spojených států, Ruska, a tak dále. Ale jeho podstata zůstává občanská válka. Takže nejprve je třeba příměří, pak musíte jednat. Před takového dialogu se konala v Minsku, hlavním městě Běloruska, pokud si vzpomínáte, trojstranné rozhovory konané před několika týdny. Ale přesto, třetí fáze parlamentních voleb, což je střední Ukrajině vláda decentralizace. Vzhledem k tomu, určité pravomoci v některých místech, včetně jim umožňuje používat svůj vlastní jazyk. Prvním krokem v nové vládní opatření na Ukrajině, který je zrušit statut úředního jazyka ve východní Ukrajině rusky. To je nesmysl. Takže myslím, že je to způsobeno tím, že občanská válka.

  Shui Junyi:

  Aha. Proto žádný účinek sankcí.

  Miloš Zeman:

  Myslím, že sankce, což má za následek nové studené války. To souhlasím. Sankce vést k izolaci, ale navíc jsou sankce překážkou hospodářského rozvoje ve všech zemích. Vztahuje se nejen do těchto zemí podléhajících sankcím. Ale také národní implementace sankcí. To je strategie, double "ztratit", spíše než win-win strategie.

  Shui Junyi:

  Je dvojí strategii "ztratí". Ano, Jeho Excelence předsedo, děkuji za přijetí mé rozhovor. To je velmi dobrá, díky.

  Miloš Zeman:

  Děkuju.

  Shui Junyi:

  A ten Krtek?

  Miloš Zeman:

  Ano, dám ti podívat.

  Shui Junyi:

  Velice vám děkuji.

  Moderátor:

  Dobře. Právě jsme viděli, že můj kolega Shui Junyi rozhovor vedený na český prezident Zeman.Naše studio rovněž vyzvala pana císaře, zástupce ředitele Mezinárodního institutu pro strategická studia na střední strany drahé být analyzován recenze pro nás. Vítejte, pan Gao.

  Právě jsme se dívali spolu Shui Junyi na prezidenta Zeman rozhovor. V tomto rozhovoru s nimi, i když jen deset minut času, jsme právě viděli. Ale nevím, jestli jste si všimli, s mnoha čínských prohlášení prezidenta Zemana. Například Česká republika je tato karta, se používá "krtka" vyjádřit. Pro Konfuciova institutu, řekl: "Konfucius", řekl "ahoj" a "děkuji". Tyto výpisy z nich, nejsme schopni vidět prezidenta Zemana pro rozvoj dvoustranných vztahů v takové upřímnosti?

  Váš císař Mezinárodní institut pro strategická studia, zástupce ředitele školy Central strany:

  Opravdu. Od něj udělal velmi dobře připravené, ale jeho city k Číně je poměrně hluboká. Tak se může odrazit, řekl mnoho čínských slov. A všiml jsem si, že když byl při uvádění na trh v České republice, aby Čína lepší pochopení času Česká republika, vzal Mole nechat tu věc ven, a Číňané věděli, že mnoho lidí jsou obeznámeni s.

  Moderátor:

  Osmdesátých let minulého století, mnozí lidé viděli.

  Ředitel:

  Stejně jako mnoho jiných v mém věku jsem kdy viděl v karikaturách. Takže z tohoto úhlu pohledu, co musíte udělat, je nyní pak napsat televizní seriál, ale také příběh o Krtkovi a příběh Panda spolu, ve skutečnosti se jedná o projekt, dobré kulturní výměny.

  Moderátor:

  Právě jste použil slovo s názvem "a pak psát." Ve skutečnosti, než se podíváme na historický vývoj v České republice mezi oběma zeměmi, je třeba říci, že je dlouhá historie a tradice výměn, ale ve středu, po tom všem, byl také určitý dopad. Takže teď je psaní.

  Ředitel:

  A ve středu jsme po úsilí, které překročily tuto fázi. Víme, že ve skutečnosti je vztah mezi těmito dvěma zeměmi, v roce 1949, kdy založení naší lidové republiky Číny navázala diplomatické styky. Po navázání diplomatických vztahů, doba byla studená válka, patříme do jedné z socialistického tábora.Poté do roku 1993, když se právě zmínil, oddělení České republice a na Slovensku, Česká republika odděleny. Takže po podpisu dohody v roce 1994 mezi Čínou a Českou republikou, re-potvrzení, řekl, že vztahy mezi oběma zeměmi stále narůstá od roku 1949, řekl v letošním roce u příležitosti výročí šedesáti pěti let pak musí určit korelaci, a od té doby Po startu, vidíme, že od roku 1990, protože v české a zemí Blízkého východu, kteří chtějí vstoupit do Evropské unie, NATO, pak je to způsob, jak proces. Takže Čína je především v západní Evropě a v celé zemi rozvíjet vztahy. Ale po deseti letech po finanční krizi v roce 2008, obě strany začaly se navzájem hledají. V zemích Blízkého východu, včetně součástí je Česká republika, poté, co měl ekonomický rozvoj postižených finanční krizí, hledají nové trhy, a pak po přirozeně převládající evropský trh je do značné míry ovlivněn dopadem. Dali památky v Číně. Protože Čína je v roce 2008 jsme se ujal vedení z finanční krize, a celý moment vývoje je velmi dobrá. Tentokrát se posílení a rozšíření spolupráce s Čínou velký zájem. Takže Stejně tak v tomto případě, chceme také, aby se země východní Evropy hrát, jsme se vstoupit na všech evropských zemí, aby posílily spolupráci v této roli jako most spolupráce v celé EU. Takže teď se snažíme proměnit dvě strany, je možné vykopat.

  Moderátor:

  Takže teď nová éra spolupráce mezi Krtek a Panda má přijít, a my musíme využít této příležitosti.

  Ředitel:

  A tato nová éra od této chvíle se zdá nejen velmi pragmatický. Všiml jsem si ho prezident zdůraznil, že politické aspekty jeho velkým respektem k čínské svrchovanosti a nevměšování do vnitřních záležitostí strany čínských. Promluvte si velmi jasně, to je velmi jasná. Na tomto základě pak a nyní hledají velmi dobrá spolupráce, bilaterální hospodářské a obchodní pole je vysoce komplementární. Z jeho zmínky o rovině ukázat mechanickou výrobu letadel, stejně jako některé další oblasti, tam je dobrá doplňují. K dispozici je také kulturní a vzdělávací výměny, je to příběh o Mole a Panda, včetně dalších vědců, Konfucius ústav, po těchto věcí výměny, kulturní výměny se bude dále rozšiřovat. Tyto strany, použil velmi obraz slova, ne restartovat počítač, ale pro dobrou jednom počítači. To znamená, že bilaterální vztahy po této návštěvě jsme se vstoupí do nové a lepší fázi.Předseda Xi řekl těžce vydobyté, hard-vyhrál budete chopit se příležitosti, aby ho tlačit k lepšímu stupni.

  Komentáře jsou: střední a východní Evropa: Asie, východní a západní spousta hub

  Moderátor:

  Zeman podobenství předsedo, toto je nový počítač. Ve skutečnosti víme, že již v roce 2012, kdy Čína a Střední a východní Evropa tzv 16 + 1, je jich tam 16 zemí střední a východní Evropy, plus jedna plus platforma Čína původně stanovené. Do roku 2013, kdy čínský premiér Li Keqiang navštívil Rumunsko, a ve střední a východní Evropě a předseda vlády se setkal s celkem šestnácti zemí společně vydal "Čína -. Střední a východní Evropa Bucharest Země Spolupráce Platform" Obrys vydání, ve skutečnosti příznaky takového stupně 16 + 1, i nadále prosazovat již začala. Ve skutečnosti víme, že Čína a ASEAN má také 10 + 1 tak kooperativní mechanismus. Vidíme roční Čína-ASEAN Expo, když se zabýval, bude mít slogan s názvem "10 + 1 větší než 11", a nyní tento mechanismus i nadále hrát roli. No, tento mechanismus spolupráce mezi Čínou a střední a východní Evropě, a jak se dělá "16 + 1 větší než 17", jak se dělá 16 zemí střední a východní Evropy vidět Větší než, čínské, jak to udělat?

  Znalecký posudek: česká spolupráce vnese větší sílu 16 + 1 Platform

  Ředitel:

  Od teď víme, že je to zajímavé, CEE 16 + 1 tento obchod, původně hospodářské a obchodní fórum. Později v roce 2011 na začátku tohoto fóra. A začal nejvyšší úrovni v roce 2012 po. Pak v roce 2013 se začal zabývat, co rok poté. Počáteční 2011, která je od České obchodní fórum začalo. Je tedy zřejmé, hrál velmi dobře česky podpora a vede zde roli. To je více pozitivní. No, od nynějška, máme 16 + 1 je větší než 17, protože teď zemích střední a východní Evropy, je v Číně a EU, mezi EU jako celek je dobrý most. Na jedné straně tu máme 16 evropských zemí střední a východní, a to zejména ve vnitřku k velkému počtu a přidejte jej do členských zemí EU uvnitř, ty se vyskytují v zemích východní Evropy. Pokud říkáme, že my a celá střední a východní Evropy jsou schopni navštívit tentokrát, stejně jako potenciál pro spolupráci v různých oblastech se inspiroval slova. Takže zřejmě to jak v zemích střední a východní Evropy, tam je velký trh v Evropě a poptávky, ale mají velmi dobrou spolupráci a Čínu. V tomto případě se ztratí mezi může být plně využit zájmy obou stran. Tak je tomu v Číně, ale také může podporovat lepší jako most do celého velkého trhu v Evropě dovnitř. To je zjevně pravděpodobně nejen win-win věc pro celou Evropu je stále win-win věc.

  Komentáře jsou: Ukrajina krize mentalita je velmi komplikované Češi

  Moderátor:

  Nicméně, vidíme to v rozhovoru, prezident také ukázal Zeman ukrajinské regionální problémy, včetně problémů. Stejně jako nyní máme pochopení, že tato Czech Airlines, as tímto souvisejících otázek, byl vyhozen 36% zaměstnanců. Ve skutečnosti, tento problém v regionu, Česká republika není pro dopad je poměrně velký, prostě?

  Ředitel:

  Ve skutečnosti, pokud se úhel tohoto srovnání je nyní v zemích východní Evropy, pokud jde o spolupráci, Česká republika nyní čelí krizi na Ukrajině, v zemi, jako je tomu čelí velkým výzvám. Pokud se Ukrajina krize může úspěšně dostat měkké přistání, pak by byly zasaženy velmi malý. Je zřejmé, že i nadále konfliktu stanou špička hry USA-Rusko.

  Moderátor:

  Proto v takovém stavu krize, může prozkoumat nové spolupráce v prostoru, jako Mole, jako je, vzít lopatu, aby prozkoumala hlubší spolupráce, Česká republika a Čína, a mnoho zemí je třeba udělat.

  Ředitel:

  Je to.

  Moderátor:

  "Globální vize", se dočkat, až se vrátí.

  (Reklama)

  Česká republika V má dlouhou historii spolupráce, v nedávné minulosti, bilaterální vztahy je vzestupný trend, jak časté výměny na všech úrovních, ve všech oblastech spolupráce naživu. Jak posílit bilaterální spolupráci v nových oblastech, což vedlo Čínu a Českou republiku do popředí technologie, hospodářství a obchodu, stejně jako Zeman řekl, že prezident bude "reset" na konkrétní akce, které se těšíme na další!

  Děkuji recenze pana GAO analýzy, děkuji za diváky dnešní "globální vize." Nashledanou.

31.10.2014

Události posledních dní mě nutí, abych znovu opakoval, že svobodný trh a svobodná společnost nejsou džungle. Mám na mysli insolvenční mafii, o které mluvil Pavel Rychetský v nedělních Otázkách V. Moravce, a pak dění ve Vrběticích. Svoboda nespočívá v tom, že mocný a silný si dělá, co chce, ale v tom, že stát vytváří pravidla na ochranu veřejného zájmu a vynucuje je. Podnikání mimo zákonný rámec škodí svobodě, neboť se děje na úkor svobody, zdraví a životů druhých.

Viděli jsme to už u metanolové mafie. Svoboda prodávat nelegální líh s metanolem vedla k zabíjení lidí, k obrovským daňovým únikům a neoprávněné ekonomické moci, soustředěné v rukou zločinců. Podobně když Pavel Rychetský líčil, jak u nás nějaké insolvenční podání, učiněné prostřednictvím bílého koně (třeba bezdomovce), může zruinovat fungující firmy a vytunelovat z nich peníze pro mafii, zdůraznil: v prvé řadě musí činit policie. Cituji konkrétní případy podle Svazu průmyslu a dopravy:

„Tři firmy na výrobu světel – Trevos, Hormen a Halla – spadly do insolvence. Všechny najednou a pravděpodobně neprávem. "Naše společnost ty firmy, které na nás podaly insolvenční návrh, vůbec nezná," říká spolumajitel Trevosu Vilém Šulc. "Samozřejmě je to celé vymyšlené. Jde o jednoznačnou snahu poškodit naši společnost," přidává se předseda představenstva firmy Halla Daniel Černý. Podobně hovoří i šéf Hormenu Jiří Hrachovina, podle kterého firma nikdy neměla jedinou fakturu po splatnosti.

Všechny tři insolvenční návrhy se podobají jako vejce vejci. Zástupci poškozených firem se shodují, že obsahují zfalšované dokumenty a neexistující dluhy. Ve všech případech je stejný i autor podání – společnost Telepike s dvaadvacetiletým jednatelem. Podle informací z obchodního rejstříku má muž trvalý pobyt v budově sedlčanského městského úřadu a kvůli dluhům je v exekuci.

Aby mohla být vyhlášena insolvence, musí firma po splatnosti dlužit více věřitelům. V případech zmíněných tří firem jsou ale i zbylí věřitelé podezřelí. "Každá má až desítky jednatelů, většinou z území Ukrajiny, Ruska, Moldavska, takže jde evidentně o nastrčené firmy," vysvětluje Daniel Černý. A co víc – bankovní konta, na která měly údajné dlužné částky doputovat, neexistují vůbec.“ ZDE

Svoboda přece nezáleží v tom, že mafie zlikviduje fungující firmu. Ale pokud se na tom shodneme, pak musíme mít zcela jinou svobodu, než jakou tu po ruském vzoru 25 let budujeme. Slabá policie a justice, neschopné hájit veřejný zájem, znamenají silnou mafii a zrušení svobody.

Podívejme se ale na hrůzu ve Vrběticích. Nějaké soukromé firmy tam podnikaly s desítkami tun munice. Najednou to vybouchlo, chová se to prý jako sopka, střepiny dolétly až kilometr od epicentra a stále se může stát, že tam dojde k ještě větší katastrofě.

„Exploze skladu číslo 16 podle Dlouhého zasáhla 12 objektů. U dvou byl poškozen plášť, ale nebyla zasažena munice. V epicentru výbuchu zůstala podle něj část pěchotní, dělostřelecké a letecké munice, zbytek byl rozmetán do okolí. Střepiny byly nalezeny 1000 metrů od skladu. Dlouhý zároveň zároveň přiznal, že jsou v areálu pozůstatky arzenálu raket středního doletu typu SS-20 sovětské výroby. Zda jde jen o skelety nebo o funkční techniku, neuvedl. Nacházejí se však podle něj na místě, které není explozemi bezprostředně ohroženo.

Nejnebezpečnější prostor je ohraničen v okruhu dvanácti set metrů od epicentra. Denně na bezpečnost kolem něj dohlíží stovka policistů. Od příštího týdne bude kolem areálu a v areálu muničního skladu přitomna asi stovka příslušníků vojenské policie.“

Zdroj: ZDE

Policie a hasiči, dokonce i armáda, tedy složky placené z veřejných peněz, se v takové situaci hodí. Tyto strašlivé důsledky jsou typickým produktem svobody podnikání na český způsob. Co tam vlastně ty firmy dělaly? Kdo jim to dovolil, kdo je kontroloval? Cui bono? Včera v Radiožurnálu spekuloval novinář Jaroslav Spurný, že klidně mohlo dojít v rámci výhodnosti podnikání k „likvidaci“ nepotřebné munice v tomto prostoru tím způsobem, že by mohla být předprodána Islámskému státu.

Svobodný trh nemá být ideologický konstrukt, kolem kterého se tančí jako kolem zlatého telete, není to žádný přírodní zákon, který se o sebe postará, je to naopak nástroj, který si společnost vyvinula, aby zajistila výměnu zboží a informací, konkurenci a pokrok. O tento nástroj se musí společnost pečlivě starat, pečlivě zkoumat, zda jeho fungování v tom či onom aspektu je v souladu s veřejným zájmem, zda umožňuje růst inovací a férový konkurenční boj. Kdekoli se za ideologické řečičky o svobodě trhu chce schovat nějaká prachsprostá mafie, musí zakročit velice tvrdě a účinně policie a justice.

Vystoupení Pavla Rychetského v OVM ZDE

31.10.2014

Promiňte, ale nedá mně, abych malinko nezareagoval na Váš článek K Zemanově zahraniční i jiné politice, píše Vladimír Líbal. V mnohém s Vámi souhlasím, Česká republika se vskutku, s ohledem na to, co se děje ve světě i za našimi humny, nesčetněkrát zaobírá prkotinami. Tak to je a nesmírně mě to mrzí. Je to především k naší škodě a bohužel to není poprvé v našich dějinách. Ale nechci tu teď rozebírat příčiny, je jich hodně a je to složité. Ani tu nechci rozebírat (a v tom s Vámi též souhlasím ve smyslu, že je opravdu lepší, vhodnější někdy prostě jen mlčet) Zemanovu zahraniční politiku. Ta mj. se mně jeví daleko závažnější a svým způsobem nebezpečnější než letošní hradní ceremoniál.

A použití soukromého letadla na zpáteční cestu z Číny je závažný prohřešek už jenom z bezpečnostního hlediska, nehledě na to, že přece z Číny letělo i vládní či prezidentské letadlo a vše mělo být naplánováno tak, aby jej bylo možné použít. Nemluvě o střetu zájmů.

Nemohu však s Vámi z druhé strany souhlasit ve věci tzv. pražské kavárny a její, jak píšete, nenávisti vůči prezidentu Zemanovi. Pojem pražská kavárna je dle mého až příliš zjednodušující a je to tak trochu nálepka. A nálepky jsou vždy ošemetné (já sám nejsem z Prahy, pracuji v Plzni, takže mě není možné považovat za jakéhosi jejího zastánce). Jen se vždycky bráním těmto zjednodušením, neboť vše, ostatně jako v celém životě, je opět vždycky složitější. Ani si nemyslím, že by zde byla nějaká nenávist (nemohu jistě mluvit za jedince).

To, co se odehrálo během oslav 28. října při slavnostní ceremonii na Hradě, bylo však opravdu ostudné a překračující jakési mantinely, které byly dány předchozími prezidenty, kteří ale zajisté mají na tomto stavu též svůj podíl. Ale nikdy z toho tak okatě nečněla taková bezostyšnost, jako nyní.

To, co se každým rokem na Hradě odehrává má přece jen svou hlubokou důležitost a lidé to skutečně vnímají, je to vlastně jediný svátek, který se věnuje nám, našemu národu, našemu státu, naší sebereflexi, našemu směřování atd. Tato ceremonie ať chceme nebo nechceme přece jen vytváří jakýsi obecný či veřejný úzus, čeho a koho si vážíme, jaké myšlenky nebo činy jsou pro naši vlast důležité a podnětné a závažné. Tím neříkám nic nového, ale právě proto toto zrovna prkotinou není. Jaký úzus, jaká hodnota je vytvářena právě letos vyznamenanými jako jsou pánové Sedláček, Renč či Lucie Bíla (jinak nic proti nim), nebo vloni František Čuba?

Ceremoniál vyznamenání v tomto smyslu opravdu nepatří prezidentovi, patří nám všem, prezident nás „jen“ zastupuje. Jistě, že je v jeho kompetenci si vybrat, ale v onom výběru musí přece sledovat jakýsi pomyslný veřejný zájem, který se sice těžko definuje, ale který by měl překračovat osobní sympatie či naopak. Pokud, jak píšete, prezident to činí proto, aby rozezlil pražskou kavárnu, no, tak potěš pánbůh. To je přece nedůstojné jeho funkci.

Takže, nemám moc času k rozepsání, vzhledem k tomu všemu, v tomto případě nešlo jen o maličkost či prkotinu, dle mého je to něco, co je velmi důležité a stojí za sledování a případnou, a v tomto oprávněnou, kritiku.

31.10.2014

Tak obec novinářská už ví, co bylo v explodujícím skladu ve Vrběticích. Rakety středního doletu, a na Nově jsou si jisti i typem ! A co dohoda z Rejkjavíku, co likvidace zbraní v Sary-Ozek, co pravidelné inspekce? Pražská kavárna značně podcenila Spojené státy , které si v době likvidace přepočetly podobné zbraně do posledního kousku, píše Jiří Kouba. Nejen to, stačí návštěva Wikipedie, a pokud někdo chce echt důvěryhodné zdroje, tak u nás palba.cz, valka,cz , v zahraničí Jane's , aby se v hlavičkách ujasnilo, že

1) střední dolet u raket země-země (surface-to-surface) počítali Američané 500-5000 km, Rusové 1000-5000 km.

2) podobné rakety nebyly nikdy v držení ČSLA , natolik SSSR svým spojencům nedůvěřoval. Ve svých nejlepších letech dostřelila ČSLA raketami SS-23 400 km .

3) kdyby si někdo na zahradě nebo ve skladu sušil toho mytického drobečka SS-20 o rozměrech kontejneru 18x2 m , směs kaučuků a chloristanů tvořících pevné palivo by byla touhle dobou natolik nestabilní, že vziklé efekty by Vrbětice poněkud překonaly.

4) a jak by ho vůbec získal ?

Možná by si místní šiřitelné národních mýtů a možná i poplašných zpráv mohli zajet do tuším Muzea ozbrojených sil v Moskvě (tam ale nepojedou už z principu), takže aspoň na jeho stránky a podívat se, jak taková SS-20 vypadala. Snad pochopí, že jen opravdu špatný a dokonale netechnicky založený pozorovatel si ji mohl splést se Scudem , o který se v dávných dobách ČSLA skutečně starala (ne pyšnila, nebylo na co). Pravda, měli společného výrobce, ale to má pračka a mixér často taky. Jo a vozily se na takovém náklaďáku, že, jeden měl nápravy 4 a druhý 6 , jedna byla v kontejneru a druhá odkrytá na kolébce, ale to je detail.

31.10.2014
Diskuse po Putinově valdajském vystoupení s českými titulky

Předchozí Putinova přednáška s českými titulky a transkript jsou ZDE

31.10.2014

Ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk nařídil provést urychlené rozhovory s Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj (EBRD) s ohledem na realizaci projektu výstavby nového plynovodu mezi Ukrajinou a Polskem.

Produktovod by mohl být uveden do provozu v roce 2016. Korespondent agentury UNIAN informuje, že o této informaci Jaceňuk hovořil na zasedání energetického štábu.

"Připravujeme projekt. Neprodleně provést rozhovory s Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj kvůli financování projektu," řekl Jaceňuk. "Je třeba stavět dodatečný plynovod, interkonektor, mezi Ukrajinou a Polskem. Podporuji záměr ohledně výstavby interkonektoru mezi Ukrajinou a Polskem".

Přitom Jaceňuk prohlásil, že daný plynovod umožní zvýšit kapacitu polského plynového koridoru na 80 milionů krychlových metrů za den. "To fakticky znamená, že můžeme plně nakupovat všechen zemní plyn v členských státech EU," prohlásil ukrajinský premiér.

Jaceňuk zdůraznil, že je reálné postavit plynovod v roce 2016.

Podrobnosti v ruštině: ZDE

31.10.2014
Daily Mail upozorňuje na "ponižující a nebezpečnou" českou stránku na Facebooku

"Ponižující a nebezpečná" česká stránka na Facebooku s názvem "Pražské roztahovačky", která byla založena před třemi týdny, vyzývá uživatele, aby jmenovaly mladé dívky z Prahy, s nimiž se vyspali, a aby zveřejňovali jejich fotografie, upozorňuje britský bulvární list Daily Mail. Zaznamenala za dobu své existence 10 000 "liků" a na stránce byly zveřejněny stovky spoře oděných dívek, často se silně urážlivými výroky. Policie ČR prý vyšetřuje, pokud "jde o jasný případ difamace či porušení soukromí."

Kontroly Facebooku jako obvykle v ČR nefungují, ani v případě brutálního rasismu, ani v tomto případě ponižování žen.

Podrobnosti v angličtině ZDE

31.10.2014

Lov na ponorku ve Stockholmském souostroví skončil a znova můžeme prohlásit, že zde byly pouze indikace aktivity pod vodou. Současně jsme slyšeli, mezi jiným z Finska, že Rusko nedávno vystupňovalo vojenské aktivity. Analytici tvrdí, že studená válka se vrátila a používají srovnání se sovětskou érou. V této analýze se chci zaměřit na důležitý fakt, že i proslulí výzkumníci v oboru analýzy konfliktů nedoceňují téma ruského vývozu ropy, napsal profesor Uppsalské univerzity Kjell Aleklett.

V srpnu 2012 americká Energy Information Administration (EIA) vydala zprávu s názvem "Hrdla světové přepravy ropy" (World Oil Transit Chokepoints). Poprvé svět učinil zkušenost, jak důležitá taková hrdla mohou být, během suezských krizí v letech 1956 a 1967. Značná část exportů ropy do Evropy procházela Suezským průplavem. Dnes existuje několik dalších takových hrdel pro ropu a skutečnost, že polovina ropy vytěžené ve světě je následně přepravována loděmi, znamená, že význam těchto hrdel jen roste.

Nejdůležitějším hrdlem je Hormuzský průliv, výstup z Perského zálivu, přes nějž prochází takřka veškerá ropa exportovaná z Blízkého východu. Průliv hlídá americké námořnictvo ze základny v Bahrajnu. Téměř stejně významný je Molucký průliv, přes který prochází takřka veškerá ropa a zkapalněný zemní plyn směřující do Číny, Japonska a dalších asijských států. Spojené státy nepřetržitě hlídají tento průliv letadlovou lodí. Letadlová loď, kterou Čína renovovala, bude nejpravděpodobněji také dlouhodobě pobývat v Moluckém průlivu. Skutečnost, že Čína plánuje postavit plynovod z Barmy do Číny tak, aby její importy ropy nemusely procházet přes tento průliv, znova ukazuje, že hrdla jsou v rámci přepravy ropy strategicky významná.

Pokud jde o objemy ropy přepravované těmito hrdly, ty které procházejí přes Suezský průplav a ruské ropné exporty přes Černé moře a Istanbul sdílejí společně třetí místo. Pro Rusko existuje alternativní přístav pro ropný export a tím je Sankt Petěrburg. Rusové postavili nový, moderní exportní přístav v Primorsku - a to znamená, že ropné exporty procházející přes Baltské moře rostou. Hrdlo mezi Švédskem a Dánskem, Dánská úžina, se nyní stalo třetím nejdůležitějším hrdlem globálních exportů ropy a tyto exporty se v posledních letech zvyšují. Pokud také vezmeme v úvahu nový plynovod z Ruska do Německa a plánované importy zkapalněného zemního plynu do Pobaltí, můžeme jistě chápat, že Baltské moře kdysi ovládané Švédskem se stalo jednou ze strategicky nejdůležitějších lokací na světě.

Pokud tohle víme, nemůže překvapovat, že Rusko provádí vojenské manévry v Baltském moři a že export ropy nepřetržitě monitorují proudové vojenské letouny. Můžeme pouze studovat, jak důležité je pro USA monitorovat jiná hrdla globálního exportu ropy.

Pokud jde o hrdla, americká EIA napsala, "Jsou kritickou částí globální energetické bezpečnosti kvůli velkému objemu ropy obchodované prostřednictvím těchto těsných úžin". Pokud jde o Dánskou úžinu, píše, "Dánská úžina se stává stále významnější cestou ruských exportů ropy do Evropy".

Můžeme očekávat, že aktivity NATO v této oblasti porostou a ruská základna v Kaliningradu bude rozšířena. Politici, kteří očekávali, že Švédsko bude moci snížit výdaje na obranu, protože jsme žili v klidném koutě světa, to budou muset přehodnotit. Existuje nový důvod pro vládu, aby zahájila šetření ohledně švédského členství v NATO, nebo alternativně výrazně zvýšila výdaje na švédské obranné síly.

Podrobnosti ve švédštině: ZDE

31.10.2014

Letouny NATO ve středu vzlétly proti nejméně devatenácti ruským bojovým letounům mimo ruský vzdušný prostor, oznámili znepokojení představitelé aliance.

"Tyto rozsáhlé ruské lety představují neobvyklou leteckou aktivitu nad evropským vzdušným prostorem," říká prohlášení NATO.

Ruské stíhačky a bombardéry byly spatřeny ve třech různých regionech. Došlo k tomu týden poté, co se objevily rozsáhlé zprávy o možném průniku ruské ponorky do švédských pobřežních vod.

Nejvíce, celkem osm, ruských strojů se odpoledne pohybovalo z vlastního vzdušného prostoru ve formaci k Norskému moři a do mezinárodního vzdušného prostoru. Šest z nich se vrátilo po startu pohotovostních norských stíhaček F-16. Zbývající dva byly strategické bombardéry Tu-95 H, které pokračovaly v letu nad norským pobřežím, což přimělo letouny NATO umístěné v Británii, aby je sledovaly.

Podobné lety často probíhají bez letových plánů a stroje mají vypnuté automatické transpodéry, což představuje potenciální riziko pro civilní lety.

Čtyři další ruské letouny, dvě stíhačky a dva bombardéry, byly spatřeny nad Černým mořem. Proti nim odstartovalo turecké letectvo.

Nejméně sedm ruských bojových letounů bylo zachyceno nad Baltským mořem, ačkoliv NATO neudalo přesný počet. Proti nim startovaly letouny umístěné v Pobaltí.

Dalších sedm ruských letounů bylo nad Baltem zachyceno v úterý.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

31.10.2014

Mezinárodní průzkum Ipsos Mori, který byl proveden ve 14 zemích a o němž informuje Guardian, ukazuje, že lidé v některých západních zemích nedokáží reálně odhadnout podíl muslimů v jejich vlastní populaci. Pro země, jako je Itálie, Francie, Austrálie, Belgie nebo Kanada je typické, že většina lidí výrazně nadhodnocuje skutečné počty. Například v Austrálii, kde muslimové tvoří dle statistik 2 % populace, je průměrný odhad 18 %. Ve Francii je průměrný odhad dokonce třetina, realita je 8 %. Velmi podobné je to v Belgii.

Podle průzkumníků hraje největší roli v odhadech lidí projekce jejich obav (pravděpodobně vyvolaných médií a informacemi šířícími se po síti, pozn. Boba Kartouse ) ve spojení s jejich špatnou matematickou gramotností. To vysvětluje, proč se Italové domnívají, že nezaměstnanost ohrožuje téměř polovinu lidí (realita je 12 %) nebo proč si Australané myslí, že počet vražd stoupá, když klesá.

Průzkum indexující ignoranci se dále zaměřuje na témata, jako je imigrace, podíl brzkého rodičovství, nezaměstnanost či vývoj násilné kriminality. Podle tohoto indexu umí svou vlastní společnost nejlépe odhadnout Švédové.

Podobná fakta zjistily nedávno Channel Four News mezi některými britskými stoupenci strany UKIP. Dívka tvrdila reportérovi, že je v Británii 90 procent přistěhovalců (!), kdežto ve skutečnosti je jich 8 procent.

Podrobnosti v angličtině ZDE

31.10.2014

Rusko a Severní Korea diskutují o zřízení dvoustranného bezvízového režimu, oznámil ministr pro rozvoj Dálného Východu Alexandr Galuška.

Otázka byla předmětem jednání během nedávné návštěvy ruského ministra v KLDR. Ruský prezident se sporadicky staví na stranu severokorejského režimu, který SSSR silně podporoval. Rusko doufá, že by mohlo získat přímý přístup na jihokorejské trhy prostřednictvím železnice a plynovodu. Současně by tím potvrdilo svou diplomatickou relevanci v regionu a situovalo se do pozice racionálního rádce Pchjongjangu.

Existující snahy byly akcelerovány zhoršováním vztahů se Západem a sankcemi kvůli zapojení do konfliktu na Ukrajině.

Téma bezvízového režimu pro ruské byznysmeny se projednávalo v červnu na zasedání mezivládní komise ve Vladivostoku. Obě země doufají, že v roce 2020 dosáhne vzájemná obchodní výměna objemu miliardy dolarů ročně.

Galuška v úterý nespecifikoval harmonogram rozhodování, ale varoval, že ke zrušení vízových omezení nedojde ihned.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

31.10.2014



Osud jednoho z nejdéle vládnoucích afrických lídrů je v sázce. Ve čtvrtek v noci propuklo lidové povstání v Burkině Faso a parlamentní budovu zahalil černý dým.

Prezident Blaise Campaore, který se dostal k moci pučem v roce 1987, se stal terčem jednoho z mála lidových povstání v dějinách subsaharské Afriky. Spouštěčem se stal pokus prezidenta přepsat ústavu, tak aby mu umožnila usilovat napřesrok o znovuzvolení. Když mělo dojít k hlasování o návrhu, lidé zaútočili na parlament. Budovu podpálili, vyloupili vládní kanceláře a pronikli do redakce státní televize v hlavním městě Oagadougou.

Vojáci zahájili ostrou střelbu a zabili nejméně tři osoby. Rozehnat dav se jim však nepodařilo.

Campaore vyhlásil výjimečný stav a za několik hodin na to jej zrušil.

V nočním projevu prohlásil, že neodstoupí a je otevřen jednání o předání moci, poté co armáda rozpustila vládu a parlament. Návrh, který by mu umožnil usilovat o znovuzvolení, hodlá stáhnout.

Není ovšem jasné, kde se prezident nachází. Některé zprávy hovoří o tom, že zemi opustil.

Pokud by byl prezident svržen, stal by se obětí první úspěšné revoluce v dějinách subsaharské Afriky.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

31.10.2014

V osmnáctimetrové hloubce leží tunel dlouhý 138 metrů. Archeologové nalezli vstup do mýtického "podsvětí" uvnitř mexické pyramidy v opuštěném indiánském městě Teotihuacán.

Tunel vede mezi Pyramidou slunce vybudovanou teotihuanackou kulturou a chrámem Opeřeného hada. V prostoru byly nalezeny ostatky přibližně 50 000 obětních předmětů. Oznámil to vedoucí výzkumu Sergio Gómez. V tunelu se nacházejí také sochy, kadidelnice, drahé kameny a lastury. Prostor byl uzavřen před 1800 lety a archeologové ho zkoumají již jedenáct let.

Památky jedné z nejstarších mezoamerických kultur se nacházejí v centrálním Mexiku severovýchodně od hlavního města.

Během doby rozkvětu v 5. - 6. století byl Teotihuacán klasické periody skutečnou metropolí Mezoameriky a jedním z největších měst tehdejšího světa. Ve 14. století Aztékové zjistili, že město je opuštěné. Co vedlo k zániku této kultury není dosud známo.

Podrobnosti v němčině: ZDE

31.10.2014
"Čtyři andělé byli vykázáni z nebe, když se pokusili založit odbory"

Nebeské úřady vykázaly tento týden čtyři anděly z Království věčného života za pokus založit zde odbory a označily jejich chování za neposlušné a rušivé, oznámily zdroje na onom světě. "Čtyři těžce pracující andělé byli potrestáni jen za to, že vykonávali své svaté právo organizovat se a dosáhnout toho, aby jejich éterické hlasy byly slyšeny," prohlásil archanděl Jophiel, obránce nebeských pracovních práv, který zastupuje vyhozené cherubíny a serafíny, když požadují větší náhrady, omezení počtu božských zpráv, o jejichž doručení mohou být bez přestávky žádáni, a standardní odchod do důchodu v 5 600 letech, píše satirický list The Onion.

"Po celé eóny bylo úkolem těchto věčných strážců starat se o každou duši na zemi, a je čas, aby se někdo staral také o ně." Na tiskové konferenci Bůh oznámil, že každý anděl, který vstoupí do odborů, bude věčně zavržen a nahrazen stávkokazy povolanými z očistce.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

28.10.2014
JIHLAVA:

V neděli odpoledne byl sál č. 2 v jihlavském Domě kultury přeplněný - promítaly se tam premiérově dva filmy o trvajícím problému rasismu v České republice. Oba dokumentární filmy ukázaly dva rozdílné, ale při tom efektivní způsoby jak představit své protagonisty na plátně a zároveň komunikovat divákům důrazné společenské poslání.

An English version of this article is in CLICK HERE

Půlhodinový film Za Adolfa by žádní morgoši neměli žádný práva režisérek Apoleny Rychlíkové and Martiny Malinové, jímž bylo představení zahájeno, je krutě přímočarý. Vychází z loňské zprávy o tom, že jedna romská maminka porodila paterčata. Film zaznamenává každodenní život této matky, jak se stará o své děti. K tomu jsou čteny komentáře z různých internetových stránek, které jsou neuvěřitelně rasistické. "Tyhle děti nebudou nikdy pracovat", vyjadřuje se jeden komentář, zatímco jiné chtějí vědět, kolik peněz maminka dostává od státu. Romové jsou charakterizováni jako "paraziti", "zaslouží si zastřelit"; tyto nesmírně znepokojující výroky se stávají ještě více šokujícími, když kamera panorámuje po dětech a zachycuje jejich emoce. Účelem filmu je důrazně ukázat, že Romové jsou lidé, ne komiksové příšery, které jsou démonizovány určitými částmi společnosti. Uvědomujeme si, že ani děti nejsou bezpečné před jedem rasistů, kteří se skrývají za internetovým připojením (a kteří, což je ironické, podepsali tyto rasistické výroky svými plnými jmény a místy bydliště - ta jsou uváděna v horním levém rohu na plátně). Je velmi nepravděpodobné, bylo nám řečeno, že by se tento film veřejně promítal a namísto toho bude zřejmě jen k vidění na mimořádných akcích v České republice a v zahraníčí. Byl vyroben v koordinaci s iniciativou "Ne rasismu", další informace najdete na stránkách nerasismu.cz

Jiný úhel pohledu zkoumá Malinová ve svém filmu Několik let (s anglickým názvem Let's Block). Film je produktem jejího angažmá jako režisérky a aktivistky. Příběh filmu pojednává o plánech skupiny aktivistů za romská práva blokovat prasečí farmu v Letech, která je na místě bývalého koncentračního tábora pro Romy během války. Během let mnozí požadovali, aby byla farma zlikvidována z respektu pro osoby, které tam byly vězněny, ale dosud se nikdy neudělalo nic. Pokusy Miroslava Brože a jeho organizace to změnit jsou zdokumentovány během jejich týden trvající blokády jednak tímto filmem a informacemi organizace, zveřejňovanými na Twitteru a na Facebooku. toto je zvlášť chytře udělané - zprávy na Twitteru a na Facebooku, objevující se na plátně, jsou efektivním způsobem jak posunovat film kupředu a vyvolávají důležité otázky o roli sociálních sítí. Zprávy, které organizace vydává, neodrážejí vždycky objektivní situaci blokády, kterou málokdo podporuje a skoro nikdo se jí neúčastní, a to se stane hlavním ohniskem filmu, zejména, když se aktivisté snaží získat větší účast a podporu.

Vzhledem k tomu, že je Malinová aktivistka za práva Romů, čekali byste, že film bude vůči akcím aktivistů vstřícnější, a pro ni je poctou, že nechává své záběry mluvit samy za sebe. Pokusy aktivistů zastavit dopravní provoz na rušné silnici vedoucí podél prasečáku se stávají terčem posměchu ("omlouváme se, ale musíme vás zastavit, aby přijela policie"), avšak, jak pochopíme, tyto špatně připravené plány jsou produktem vzdoru a rozhodnosti Brožova protestu - aktivista si přeje, aby si protestu někdo začal všímat a aby protest dosáhl svých cílů. V mnoha ohledech pojednává tento film o samotném Brožovi stejně jako o blokádě. Je to portrét tohoto muže a jeho poctivých snah tváří v tvář neúspěchu. Avšak film Několik let přináší několik důležitých diskusních argumentů týkajících se aktivistického hnutí obecně i jeho složení. Během filmu sledujeme videa na YouTube, na nichž demonstraci podporuje romská komunita, jenže navzdory tomu se demonstranti v Letech ve skutečnosti skládají jen z bělošských aktivistů.*)

To lze interpretovat různými způsoby: že má romská komunita pocit, že se těchto protestů nemůže účastnit v důsledku sociálních tabu, že Romové jsou natolik společností zmarginalizováni, že vystupují pouze na internetu a nikoliv ve skutečném životě, anebo že hnutí, které organizují lidé mimo romskou komunitu dostatečně nereprezentuje cíle a přání Romů obecně. Režisérka nechává tyto otázky otevřené, avšak jsou vyvážené Brožovou osobností. Brož působí upřímně a má dobrou vůli.

Velké množství diváků na jihlavském promítání ukazuje, že existuje jasný zájem otázku rasismu v České republice řešit. Kromě toho, tento film má před sebou slavnou budoucnost, kritický a snad i distribuční zájem, vzhledem k tomu, že se mu dostalo při závěrečné ceremonii čestného uznání. To je skutečný úspěch pro režisérku, která ještě nedostudovala na FAMU, a vlastně se umístil v kategorii Česká radost hned za filmem K oblakům vzhlížíme, což je snímek, technicky vyrobený opravdu precizně, s profesionálním filmovým týmem. V této linii sociální investigace nám má Malinová hodně co nabídnout a zřejmě je to jméno, jehož bychom si měli v dalších letech všímat, pokud si udrží dosavadní vysokou úroveň filmařské práce.

*) PS, 30. 10. 2014: Dostal jsem reakce od Miroslava Brože i Martiny Malinové, a proto bych chtěl zveřejnit opravu. Oproti mému trvzení, že blokády se účastnili čistě bělošští Češi, blokády se ve skutečnosti účastnilo padesát procent Romů a padesát procent neromských aktivistů. Avšak zdůrazňuji, že mnoho těchto postav se objevuje na okraji a existuje rozdíl mezi záběry blokády ve filmu a tím, co bylo zveřejňováno na sociálních sítích. Rád bych zdůraznil, že šlo o nezáměrnou chybu a nikoliv o pokus film v recenzi zkreslit.

28.10.2014
JIHLAVA:

On Sunday afternoon, DKO2 was packed out for two premiers dealing with the continued problem of racism in the Czech Republic. The documentaries on show demonstrated two different, yet effective ways of capturing their protagonists on screen, and in conveying a strong societal message to the audience.

The half-hour long Za Adolfa by žádní morgoši neměli žádný práva (If Adolf Hitler Lived there would be no Rights for Gypsies, dir. Apolena Rychlíková and Martina Malinová) which opened the screening is ruthless in getting the point across. Based on the story last year of a Roma mother giving birth to quintuplets, the film captures the everyday life of the mother as she takes care of her children. Narrated over these images are comments from various news sites left by members of the public, all of which are incredibly racist in character. “These kids will never work” opines one, while others demand to know how much money the mother is receiving from the state. Roma people are described as “parasites” that “deserve to be shot”; deeply unsettling sentiments made even more so by the camera’s panning over the children, capturing their emotions. The intention here is to ram home the idea that Roma people are real people, not the cartoonish monsters that have been demonised by sections of society, and even young children are not safe from the poison of racists hiding behind an internet connection (who have yet, ironically, signed up to post on these comment sites with their full names and locations – exposed in the top left-hand corner of the screen). The documentary, we are told, is unlikely to be publicly screened, and will instead be shown at special events in the Czech Republic and abroad. It has been made in coordination with the ‘Ne rasismu’ initiative, with more information to be found at nerasismu.cz.

A different angle is explored by Malinová in her film Několik let (with the English title of Let’s Block), a product of her involvement as both a director and activist. The story bases itself around the plans for a group of Roma rights campaigners to blockade the pig farm in Lety, which is on the site of the former concentration camp for Roma people during the war. Over the years there have been numerous calls for the farm to be shut down out of respect for those imprisoned, but so far nothing has been undertaken. The attempts by Miroslav Brož and his group to change this are documented during their week-long blockade by both the camera and the group’s messages put out on Twitter and Facebook. The latter part was particularly clever – the tweets and message shown on screen are an effective means of progressing the film, and raise important questions concerning the role of social media. The messages released by the group don’t always reflect the objective situation of the blockade, which lacks support and is poorly attended, and this becomes a key focus point; namely due to attempts to garner more attendees and to expand the message through activism.

As a fellow activist, you would expect Malinová to cast much more of a sympathetic eye than she does, and it is to her credit that she lets her footage speak for itself. The attempts by the activists to stop traffic on the busy highway adjacent to the farm become an object of ridicule (“we are sorry, we just need to stop you so the police come”) yet as we come to understand, these ill-conceived plans are borne out of the grit and determination for Brož’s protest to gain attention and achieve its stated aims. In many respects, the film is as much about him as a person as the blockade itself, crafting a portrait of the man and his honest intentions in the face of adversity. However, Několik let throws up several discussion points about the activist movement in general and its composition. During the film, we view Youtube video messages exclusively of members of the Roma community supporting the demonstration; this is despite the demonstrators at Lety being comprised solely of white Czechs.*)

We can view this in a number of ways – that the community feels that it is unable to join in these protests out of social constraints, that Roma people are marginalised by society to the extent that their involvement is on the internet rather than a real-life physical presence, or possibly that movements being commandeered by those outside the Roma community is not sufficient in representing their aims and wishes in general. The director leaves these questions open, but balanced out by Brož’s character, who comes across as well-meaning and genuine.

The large audience at the screening demonstrates that there is a clear interest in addressing the issues of racism in the Czech Republic. In addition, this film has a bright future ahead of it in terms of release and critical response, deservedly being awarded an Honourable Mention at the closing ceremony. This is no mean feat for a director who has not yet finished her studies at FAMU, and in effect was a runner-up in the Czech Joy category to K oblakům vzhlížíme, a film technically executed to a high precision with an established team. In this line of social investigation, Malinová has a lot to offer us, and should be a name to watch over the next few years if she maintains this high standard of filmmaking.

PS, 30th October 2014: Having received emails from both Miroslav Brož and Martina Malinová, I am happy to make a correction to the article. Contrary to my claim that the composition of the blocakde was solely made up of white Czechs, the blockade was in fact 50/50 between Roma and non-Roma activists. I do maintain, however, that many of these characters appear in the periphery and there is still a contrast to be made between the footage we see of the blockade and that of the social media output. I would like to stress that this was a genuine error and not an attempt to misrepresent the film.

30.10.2014

Hypotéza, kterou většina z nás zná pod pojmem velký třesk, s sebou nese dlouhý příběh o neporozumění. Už samotné sousloví velký třesk je oxymóronem (pokud se odehrál, pak na malé ploše a bez zvuku). Takové pojmenování je navíc nesprávné, ve skutečnosti se jedná o prvotní atom. Coby bulvárně znějící „Big Bang“ jej pojmenoval až astrofyzik Fred Hoyle v jednom rozhlasovém rozhovoru. Hypotézu prvotního atomu formuloval katolický kněz a geniální matematik Georges Lemaître.

Počátkem padesátých let se tento kněz-vědec po návratu z Říma do Belgie studentům jevil velmi rozladěn. Důvod rozladění byl pro mnohé překvapivý - nadšení papeže Pia XII. prvotním atomem. Papež tehdy ve svém proslovu neváhal spojit prvotní atom se stvořením světa dle Starého zákona. A o několik dekád později se o to pokouší i papež současný. Lemaîtra tehdy taková „pocta“ vyvedla z míry vlastně dvojím způsobem. Byl přesvědčen, že vědecký a náboženský přístup ke skutečnosti jsou natolik odlišné, že je nelze slučovat. Navíc byl jakožto kněz a vědec velmi často osočován z podjatosti při formulování své hypotézy a komentář papeže mu jeho situaci vůbec neulehčoval.

Pokud hovoříme o stvoření, jedná se o termín filozofický či teologický a nelze jej vpašovat do tvrdých přírodních věd jako je například astrofyzika. Fyzikové mohou hovořit o počátku vesmíru, nikoliv o stvoření. Slovníky těchto dvojích přístupů k poznání se zkrátka musí lišit. Papež František, podobně jako jeho předchůdci, svým výrokem: „Velký třesk, který dnes považujeme za počátek našeho světa, není v rozporu se zásahem Boha stvořitele, ale naopak jej vyžaduje.“ bohužel prokázal spíše medvědí službu jak duchovním, tak přírodním vědcům. Nejde ani tak o to, zda je výrok pravdivý nebo ne, jde o to, že slučuje neslučitelné přístupy k poznání, třebaže v dobré víře.

Františkův dlouhodobý apel na chudobu a skromnost je snahou velmi šlechetnou. U jeho předchůdce Benedikta XVI. taková snaha tolik patrná nebyla. Je třeba si ovšem přiznat, že Benedikt XVI., jenž strávil značnou část svého života na univerzitách, by se výše zmíněného přešlapu nedopustil. Takto jednoduše smíchat vědu a víru je bohužel příliš prvoplánové.

Zdroj k citaci: ZDE

30.10.2014
Zemětřesení v britské politice:
Evropa se dále destabilizuje

< Labouristé=strana jidášů. Užijte si svou poslední večeři! Už žádné rudé konzervativce!

Z právě provedeného průzkumu veřejného mínění vyplývá, že kdyby se příští britské všeobecné volby, plánované na květen 2015, konaly teď, Labouristická strana by v Dolní sněmovně za Skotsko získala jen ČTYŘI poslance.

Společnost Ipsos Mori zjistila, že 52 procent Skotů by hlasovalo pro skotské nacionalisty. Labouristé by získali podporu 23 procent voličů, konzervativci 10 procent, liberální demokraté 6, zelení 6 a UKIP 2 procenta a ostatní 1 procento.

Znamená to, že skotští nacionalisté by v londýnské Dolní sněmovně získali 54 křesel (nyní mají 6), labouristé pouze 4 (nyní mají 40) a liberální demokraté jednoho.

Pokud by skotští nacionalisté získali ve Westminsteru skutečně 54 křesel, mohli by se stát jazýčkem na vahách moci v celé britské politice.

Při posledních všeobecných volbách r. 2010 získali labouristé 42 procent skotských voličů a skotští nacionalisté 19,9 procent. Labouristé mají nyní v Dolní sněmovně 40 skotských poslanců. Kdyby získali jen 4, znamená to, že v Británii budou navždy vládnout konzervativci. Ti budou chtít vyčlenit Británii z Evropské unie, proti čemuž se však ostře staví centristicky levicové Skotsko.

Drastický pokles, v podstatě téměř úplný rozklad Labouristické strany ve Skotsku je důsledkem její podpory pro unionisty v nedávném referendu. Labouristická strana je - právem - obviňována, že se zaprodala anglickým establishmentovým zájmům. Zdá se, že drtivá většina skotských voličů tento názor přijala a důsledkem bude zřejmě konec labouristů ve Skotsku.

Dezignovaná šéfka skotských nacionalistů Nicola Sturgeon ve středu požadovala, aby, pokud David Cameron chce uspořádat v Británii referendum o odchodu z Evropské unie, aby bylo toto referendum rozčleněno na čtyři samostatná referenda podle čtyř národů v Británii, protože Skoti jsou proti odchodu z EU a odmítají být převálcováni početně mnohonásobnými Angličany. David Cameron tento požadavek odmítl.

Podrobnosti v angličtině ZDE

30.10.2014

Unionistická média ve Skotsku, která umlčovala nacionalisty, nyní umlčují mlčící nespokojené občany, kteří hlasovali v referendu proti nezávislosti Skotska, míní v deníku Guardian Mike Small.

Představa, že demokracie ve Skotsku by zemi ochromila a destabilizovala, se nyní zdá podivná, když válečný křik v jižní Anglii požadující odchod z EU se proměňuje v totální řev. Jen čtyři z 52 volebních okrsků Dolní sněmovny ve Skotsku mají většinu voličů, která chce odejít z EU. Naproti tomu v Anglii podporuje odchod z EU většina volebních okrsků. Kdo jsou tedy dnes separatisti?

Neustálá varování, která jsme slyšeli před referendem, že skotská ropa bude brzy vyčerpána, zní také nyní podivně, poté, co obří ropná společnost BP a evropský energetický konglomerát GDF-Suez oznámili obří objev nových ropných ložisek v Severním moři, kde zřejmě bude vytěženo až 50 milionů barelů ropy. Před referendem se také argumentovalo, že jednota Británie zajistí přítomnost anglických bank ve Skotsku a ekonomickou stabilitu. Anglická Lloyds Banking Group však právě oznámila, že propustí 9000 zaměstnanců. Chce uzavřít 200 místních bankovních poboček, jichž je ve Skotsku 293 a zaměstnávají 16 000 lidí. Jestlipak hlasovali proti skotské nezávislosti?

A nakonec zpráva od UNICEFU, podle níž žije v současnosti každé čtvrté dítě v Británii v chudobě a počet chudých dětí rychle roste v důsledku tvrdých škrtů londýnské vlády - vlády, pro kterou Skotsko nehlasovalo. Copak si asi o tom dnes myslí voliči, kteří hlasovali proti skotské nezávislosti?

Nikdo to neví. Oněch 55 procent občanů, kteří hlasovali proti skotské nezávislosti, po svém vítězství neoslavovalo, a to pokračující ticho a neschopnost artikulovat politické aspirace je znepokojující. Možná, že bylo motivovány jakýmsi pozdním thatcherovským individualismem. Možná snaha přidržovat se trosek britského státu a zbývajících fragmentů britské totožnosti jim stačí, bez ohledu na následky. Možná, že mají víru v Labouristickou stranu. Možná, že nikdy nezažili hospodářskou nejistotu a chudobu a nikdy je nezažijí.

Jako někdo, který se stydí žít v zemi, která si nechce sama vládnout, bych rád věděl, co si myslí teď.

Kompletní článek v angličtině ZDE

30.10.2014
K protiústavnímu stanovisku ministerstev

Dne 18.1.2014 vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí a Ministerstvo zdravotnictví společné stanovisko k postupu při odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Cituji:

„Vzhledem k tomu, že se po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku dne 1.1.2014 vyskytují pochybnosti o tom, jak postupovat při posuzování odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, MPSV a MZ sdělují tento právní názor:

Nadále se postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb., a to s ohledem na § 394 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.“

Problém spočívá především v tom, že nový občanský zákoník zrušil vyhlášku č. 440/2001 Sb. k 1.1.2014 s tím, že podle nové zákonné úpravy náleží odškodnění v daleko a podstatně vyšší míře než ve zrušené vyhlášce. Podle ministerstev se má na odškodnění zaměstnanců pořádně šetřit i po 1.1.2014. (Jako za socialismu.) Toto stanovisko bere za rozhodující pojišťovna, která odmítá v současnosti hradit pojištění podle NOZ. Zaměstnavatelé jsou ze zákona pojištěni, proto nechtějí dát více, než jím bude refundovat pojišťovna.

Poškozeným zůstává občan jako zaměstnanec!

Problematiku si dovolím shrnout do těchto bodů:

1) Logické chyby v uvažování úředníků ministerstev.

2) Znění ustanovení § 3029 nového občanského zákoníku.

3) Rozpor stanoviska s ústavním řádem České republiky.

Ad 1) Stanovisko ministerstev se odvolává na ustanovení § 394 odst. 2 zákoníku práce. Podle tohoto ustanovení do doby nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění se postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb. Právní úprava úrazového pojištění má nabýt účinnosti až 1. ledna 2017. Proto se má podle ministerstev postupovat podle již zrušené vyhlášky až 31.12.2016 a odškodnění zaměstnanců má být podstatně nižší než u jiných občanů.

Chyba v uvažování úředníků spočívá zejména v tom, že berou Parlamentu ČR pravomoc zrušit právní předpis. Vyhláška byla novým občanským zákoníkem k 1.1.2014 bez jakýchkoliv výhrad zrušena v ustanovení § 3080 pod položkami 237 a 238. S žádnou částečnou platností vyhlášky zde zákonodárce nepočítá!

Shora uvedené ustanovení § 394 odst. 2 zákoníku práce, na které se odvolávají ministerstva, nikdo výslovně nezrušil, přestože toto ustanovení § 394 odst. 2 odkazuje na již neplatnou vyhlášku. Odkazuje na množinu, která neobsahuje žádný prvek. Jde o zcela prázdnou množinu, jejíž obsah je nutné vyjádřit číslem 0. Proto je toto ustanovení zákoníku práce, jak jej interpretují spojená ministerstva, zcela nepoužitelné a neaplikovatelné, i když formálně nebylo zrušeno.

Již z tohoto jediného důvodu odporuje stanovisko ministerstev  právnímu řádu České republiky. Nelze zde hovořit o právním názoru, přestože stanovisko se tak samo označuje.

Je nutné v plném rozsahu aplikovat nový občanský zákoník a poskytnout zaměstnancům podstatně vyšší odškodnění než podle zrušené vyhlášky.

Ad 2) Ustanovení § 3029 nového občanského zákoníku zní: „Dovolávají se právní předpisy ustanovení, která se tímto zákonem zrušují, vstupují na jejich místo jim odpovídající ustanovení tohoto zákona.“

Toto ustanovení nic nového do práva nezavádí. I kdyby neexistovalo, musí se dojít ke stejnému výsledku výkladem obecných zásad právního řádu. (Viz výklad ad 1.) Mělo by zde platit, že správní orgán zná právo. (Ministerstva jsou správními orgány.) Vlastně v tomto případě funguje citované ustanovení § 3029 jako připomínka, pokud by někdo zapomenul na obecné zásady práva. Z hlediska obecných právních zásad je vlastně nadbytečné. Bohužel i tato připomínka byla spojenými ministerstvy ignorována.

Ad 3) K tomu je třeba dodat, že stanovisko spojených ministerstev je zcela v otevřeném rozporu s ústavním řádem České republiky.

Podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Jakákoliv privilegia v oblasti lidských práv, právě tak jako diskriminace jednotlivce či skupiny jsou v rozporu jak s přirozenými principy lidství, tak s touto ústavní Listinou.

Toto ustanovení čl. 1 není výkladem spojených ministerstev respektováno. Zaměstnanců mají mít podstatně méně práv než jiní občané. Občan, který je v roli zaměstnance, nemá počítat s právy ve stejném rozsahu, jako občan, který je v jiné roli. Musí podle úředníků počítat s méně právy a s právy v menším rozsahu. Konkrétně musí počítat s několika násobně nižším odškodněním, než jaké je garantováno novým občanským zákoníkem.

Naopak práva garantovaná Listinou nemohou být žádným způsobem zrušena, a to ani právním předpisem jakékoliv právní síly, zákonem ústavním, ani většinovou vůlí lidu vyjádřenou v referendu. Dodáváme k tomu, že nemohou být zrušena ani protiústavním výkladem k tomu spojených ministerstev.

Čl. 2 odst. 2 Listiny stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Toto se v daném případě nestalo. Stanovisko bylo vydáno zcela mimo oprávnění obou ministerstev.

Čl. 3 odst. 1 Listiny stanoví, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Na rozdíl od toho jsou zde občané diskriminování, pokud vystupují v roli zaměstnanců.

Stanovisko nebylo vydáno ve Sbírce zákonů nebo jiné úřední sbírce. Není po formální stránce pramenem práva. Proto neexistuje nic, co by bylo třeba rušit. Jakékoliv ze zúčastněných ministerstev bez ohledu na postup druhého ministerstva by se mělo od stanoviska distancovat bez zbytečného prodlení.

30.10.2014

< Caravaggio, Narcis

Čert mi byl dlužen tohle výročí. Vždy to začíná i končí stejně. Ale po pětadvaceti letech se to nedá zcela ignorovat. „Čas neléčí, když nechce / čas je čaroděj.“ Opakuji si ta slova, abych věděl, že v tom nejsem sám. Dostal jsem konečně i další knihu, a nemohl jsem spát o tomhle víkendu. Proč se otevírají deníky po tolika letech? Proč? Každý máme přece paměť, byť se nám někteří snaží sdělit, že už si nemáme raději nic, ale vůbec nic pamatovat.

Předchozí díl nalezne laskavý čtenář ZDE

Měla to být původně recenze, zejména na knihu Andrey Sedláčkové: Moje pařížská revoluce, ale protože tam-tamy duní, zdálo se mi to jako dobrý důvod, zmínit rovněž Moniku Pajerovou (MacDonagh – nemohu si na to jméno stále zvyknout) a její „vzpomínky a deníky z let 1980-1990“ Vezměte s sebou květinu. Oboje to ostatně vydává nakladatelství Prostor.

Zatímco Andrea, zdá se mi, usiluje o upřímnou výpověď, byť se ani ona neubrání stylizaci (autofikce, jak správě poznamenala), Monika k celému tématu přistoupila zcela jinak. Cítím za tím skutečně ulititární selekci, jen aby se náhodou nestalo něco, co by snad její obraz v zrcadle dějin nějakým způsobem poškodilo.

Titulu odpovídá pouze jedna kapitola. Má tam navíc chyby v dataci i dokumentaci (škoda). Andrea se naopak nebojí sama sebe ukázat i v nelichotivém světle, což posiluje i velký trabl s jejím otcem, jenž je kontrapunktem její knihy.

Monika je ale po celou dobu pouze a převážně sebelítostivá (až sebedestruktivní) – a trable má taky (ne v ideologickém směřování její rodiny, to dá rozum).

Obě ovšem hnal nějaký vnitřní impuls vpřed: u Andrey je to jistě také touha zalíbit se, u Moniky ale vedle toho také často objevuje jakási zvláštní racionální mechanika, násobená stupňovanou úzkostí. Ne, ani Monika se v zásadě nebrání citovým analýzám; oproti Andree ale z toho člověka po deseti minutách bolí hlava, a ptá se znovu a znovu sám sebe: proč?

Noblesa, nadhled, snad i pokora – včetně různých komických momentů s různými milenci (za všechny velmi zábavný playboy Skolil) – to vše činí z knihy Andrey osvěžující pramen živé vody. Proč se ale Monika odhodlala k popisu tak sebezničující rodinné anabáze? Nevím. A kde jsou, prosím, ty zástupy milenců, jako u Andrey? Monika snad byla taková sexuální abstinentka?

Dějiny „sexuálních vztahů“, tak podceňované a tak často zastírané, přeci hrály velmi významnou roli v každé epoše, v každém okamžiku lidských dějin. Stačí si jen přečíst, jako roli měly ženy u rozhodnutí diktátorů, a ne ledajakých, viz: Diana Ducretová, Ženy diktátorů (JOTA, 2011). To, co je u Andrey velmi cenné, zůstává u Moniky zcela skryto. Nebo se musí člověk zase naučit číst mezi řádky, hledat ve slově „přítel“, „velký obdiv“ nebo „krásný kluk“ nějaké zárodky, jež autorka sama nakonec zakope pro jistotu hluboko pod povrch? Sirotci pravdy, dezetéři lásky...

Jinak, pro každou ženu je patrně velmi důležité, zda je tlustá, nebo hubená. Andrea o tom mluví vesele, i když jistě trpěla zcela vážně pocitem, že je vlastně „frigidní“ a „pořád (jen) žere“ a je „prostě tlustá“, Monika „nakynula“ jenom ve chvíli kdy zcela nečekaně otěhotněla (s neplodným přítelem, sic!), vzápětí ale zhubla tak, že jí ani na fotografii nelze poznat, a jedla patrně pouze polévky v sáčku.

***

Když jsem odcházel 25. září 1989 na pražské Hlavní nádraží na vlak do Vídně, byl to výsledek dlouhých úvah, nekonečných pochybností, a velkého zmatku. Bylo to nakonec velmi jednoduché. Pokladní, kterou jsem nějaký čas před odjezdem požádal o lístek, se na mne nejprve zamračeně podívala a zeptala se více než komisně.

„Tam a zpátky?“ pravila rutinně.

„Pouze tam,“ řekl jsem, co možná nejvíce neutrálně.

Vytřeštila na mne nejprve oči, usmála se ale potom znenáhlu, jak jen to šlo, a když mi podávala ten tlustý lístek, bylo to již téměř spiklenecké gesto.

„Hezký zbytek života, přeji!“ řekla. Ano, bylo to přátelské, více než přátelské gesto ze světa, kde jsem již nehledal žádnou záchranu. A nechtěl jsem v něm být už ani den.

Z filozofické fakulty Univerzity Karlovy jsem byl vyloučen na počátku léta 1989 pro „nesplnění studijních povinností“, jak se eufemisticky říkalo způsobům, jimiž mi pedagogové na pokyn ideologické proděkanky Růženy Mužíkové, vládnoucí sice ochabující, ale stále dosti železnou pěstí, pečlivě prověřili. Ne každý, a ne za každou cenu.

Pamatuji se, jak mi filmový historik Jan Bernard, co si o seminářích četl ostentativně samizdatové Lidové noviny, dal „za tři“, protože věděl, že na mne soudružka Mužíková uspořádala hon, deklarujíc všude možně, že jsem přece „napojen na tu Chartu 77“.

Když mi to někdo potutelně sdělil, musel jsem se trpce usmát. Znal jsem pouze jednu korektorku ve Svobodném slově, kam jsem jako začínající divadelní kritik přispíval, a to, že podepsala Chartu 77, jsem ani netušil. Dozvěděl jsem se to až mnohem, mnohem později. Celé to stejně vykrývala báječná redaktorka Irena Gerová z kulturní rubriky listu, která občas sice pronesla cosi o dramatiku Václavu Havlovi, ale to znělo jako zpráva z jiné planety, byť někteří její návštěvníci a přátelé v pasáži Rokoko, kde se uchylovala na svůj pravidelný fernet (Jaroslav Kořán, Jan Rejžek, Jan Lukeš, Martin Hrabák), vypadali někdy jako skutečně velcí spiklenci.

Tohle ale nevěděla ani profesorka Mužíková, ani profesor Milan Lukeš, toho času perestrojkový šéf činohry Národního divadla, který mne blahosklonně vyhodil ze zkoušky z historických her Shakespeara ve své ředitelské pracovně – a to po právu. Měl jsem vůbec problém v tom počínajícím létě, coby student divadelní a filmové vědy, číst vůbec historické Shakespearovy hry. Zatímco spolužák Honza Smrž dostal ještě další termín, se mnou byl konec. Byli jsme na té zkoušce spolu.

Monika mi to tehdy vyčítala. Byla skoro zuřivá, když pobíhala po tom krásném bytě v Hradešínské na Vinohradech, jejž pravidelně krájely světelné pruhy světla, a snažila se být působivá. Slušelo jí to. Věděl jsem, že ona by nic takového nikdy nedopustila, byla vždy perfekcionistka, dřela od rána do noci, a k tomu ještě na krku svou roztomilou jednoroční dceru Emičku, kterou průběžně přebalovala a krmila. - Emma si to již nepamatuje, ale měli jsme spolu takový zvláštní jazyk. Nevěděla o tom ani Monika, ani nikdo. Nebyl to jazyk slov, ale jednoho posunku, který tak ráda opakovala po mně. Něco na způsob jazzového zabreptnutí, když se trumpetista mezi nádechy - rozhodne vypustit vzduch. Emmo?

***

Dnes si čtu v Moničinných vzpomínkách, že mi snad i vyčítala, že vůbec odjíždím z Československa do Francie. „Bilance: časopis Situace,“ píše Monika, „má za sebou dvě čísla a šéfredaktora dnes právě definitivně vyhozeného z fakulty.“ Bylo to to samozřejmě mnohem dříve než 21. září, ale to není podstatné. „Josef Brož nese svůj úděl statečně, dokonce připravil ještě nové složení rubrik a jejich vedoucích. Materiály k rozsáhlému třetímu číslu máme skoro posbírané, a přesto – zlobím se na něj, že to nechal tak daleko dojít. Jsem asi jediná, kdo ví, že příští týden odjíždí do Vídně za již emigrantem Davidem Zelingerem, a zdá se mi jasné, že bez něj bude rychlý konec. Škoda té dřiny s rozhovory z léta – všechny ty lidi najít a získat jejich důvěru a pak mluvit a nahrávat a přepisovat a editovat a pořád dokola a pak se modlit, abych to přes hranice převezla a aby to vyšlo a aby si to někdo přečetl. A teď to Josef balí.“ (s. 212)

Psal jsem o tom okamžiku i do Českého rozhlasu ZDE

Inu, možná bych neodjel, Moniko, možná bych to „nezabalil“; ale to by musela Monika třeba projevit přání, abych tu zůstal, říct aspoň jediné slovo. Ale z jejích úst po jejím návratu z Paříže, slyším tato slova: „Myslím, že bys měl odjet.“ Zdá se mi to nefér, když si tohle po těch letech nepamatuje, když se snaží vypadat jinak, než se ve skutečnosti chovala.

Nikdy jsem jí nevyčítal, že začala potom psát k Martinu Mejstříkovi do Kavárny AFFA, sám jsem tam ostatně dříve, než jsem na sklonku podzimu 1988 studentský časopis na fakultě založil, do Kavárny s velkou oblibou psával.

S Andreou, která přijela do Paříže dříve, jsme se ocitli na nepatrný okamžik ve světě, který se měl za necelé dva měsíce změnit. Ano, změnit, ale ten svět se přece zas tak nezměnil, že? To jenom lidé se mění, a nechtějí si pamatovat to, co se jim nehodí do krámu.

Je to velmi osobní, že? Ale ano, jinak to být nemůže. Známe se přeci všichni tak velmi dobře, že i ty malé vyslovené historické lži nabírají bizarních podob.

V Paříži na počátku podzimu 1989 jsem ovšem prožil nejkrásnější chvíle svého života. Zbavil jsem se tíhy toho, o čem píše i Andrea, totiž oné „morální povinnosti“ něco dělat pro změnu toho československého režimu, jenž se zdál být zanícen, vyhníval, ale rozhodně nedával najevo, že by se hodlal zřítit jako domeček z karet. Kdo to tehdy věděl? Pouze básníci, pouze lháři...

Uprostřed léta jsem šel toho 21. srpna 1989 na Václavské náměstí, a tam – nikdo nebyl. Nikdo. Lidé se tu procházeli uprostřed léta bezstarostně, zatímco Monika se svou dcerou prožívala nějaká „muka obraznosti“, a trpěla pod rozpáleným sluncem ve svém „neuvěřitelném vztahu“, jenž jí ovšem umožnil přemisťovat se jako zázrakem přes železnou oponu. Oblečená v tričku Lacoste, trpící. Neskonale trpící. Emička byla trochu jako rukojmí, raneček, který si balila s sebou. Přece nebudou zavírat do vězení matka s malou holčičko, že? Zahraniční rádio potom hlásilo, že se několik zahraničních studentů pokoušelo dělat nějaký rozruch – pokud si to pamatuji správně, byli to nějací italští eurokomunisté, a snad i někdo z maďarského hnutí Fidesz od Viktora Orbána? Snad...

Čekal jsem celé léto, až se Monika vrátí. Čas se nepočítal v tehdejším létě na konci jedné epochy. A když z Paříže přistávala v Praze, byl jsem na letišti, čekal jsem na ni. Vzali jsme si taxi a jeli tou podvečerní Prahou, jež svým úsporným osvětlením působila skutečně depresivně, špinavě, jako z nějakého špatného filmu.

To byl náš život, tenhle film. Jeli jsme autem fofrem k Inter-continentalu, vpravo tonuly Hradčany ve tmě. Monika mlčela, běželo jí snad hlavou něco, co ještě neměla zcela srovnané sama se sebou? Emička se tvářila spokojeně ve svém dětském hájemství, co taky asi měla dělat. Šťastné dětství...

Monika ovšem chytila svůj pravidelný paranoidní náhled na situaci, když pronesla do tichu taxíku, oči navrch hlavy, jako vždy.

„Pepo, tady je nějaká tma!“ Ne, to nebylo „město světel“, krásná Paříž krásných lidí a vysoké oblohy, průsvitného nebe mezi průhlednými lidmi.

„To je tady přece vždycky,“ slyším sám sebe, jak do ticha odpovídám.

(pokračování příště)

30.10.2014

Některé postoje, coby formy veřejného mínění, přímo touží být vystaveny na odiv – jako tetování.

Jacob van Blom

Aby bylo jasno – nemám vůbec nic proti spoluobčanům, jejichž tetovaná těla proměněná ve více či méně povedená výtvarná díla zahalil soucitný podzim do teplých oděvů. Nevím, nakolik je mrzí, že už nemohou veřejně vystavovat své roztodivné obrázky, obrazce a piktogramy a hrdě se hlásit ke své komunitě. Svým způsobem jsou totiž tetovaní zajímavou metaforou toho, čemu se říká veřejné mínění. Touha někam patřit. To, co na první, letmý pohled může být vnímáno jako projev individuality, se ve skutečnosti stává součástí množiny, proklamací příslušnosti, výsledkem puzení zařadit se, splynout, být jedním z mnoha a při tom si zachovat pocit originality. Nicméně každá výstava jednou skončí a nastane čas uhrabat listí ústavních cest.

Stejně by mne ale zajímalo, zda ještě vůbec existuje (tam venku, za ústavní zdí) svět, kde veřejné mínění netvoří ani tatto, ani jiná neformálně formální znamení sounáležitosti (třeba číro), ale napsané či vyslovené myšlenky- slova zřetelná, srozumitelná a sémanticky nevyprázdněná. Slova (a činy), za nimiž si mluvčí stojí a za která ručí svou ctí a pověstí. Nikoliv cosi, co sice jako slova vypadá, ale fakticky jsou to jenom ornamenty, bizarní bezobsažná kérka na těle dezorientované společnosti.

Všichni jsme totiž nějakým způsobem tetovaní, co si budeme namlouvat. Lišíme se možná v detailech, případně v tom, zda se vystavujeme na odiv, či svůj cejch nosíme skrytě jako úděl. Pilní a neúnavní kérkaři na nás v každém případě pracují s podivuhodným nasazením. Dennodenně, ať už jsme si toho vědomi anebo ne, nám zabodávají pod kůži nesčíslné jehlice imprintů, aby v našich myslích, v našich gestech, postojích a reakcích vytvořili žádoucí obrazce chování. Agentury pro výzkum veřejného mínění pak tyto obrazce opakovaně zkoumají a komentují, do jaké míry odpovídají vzorům politického zadání, aby je v případě nejasností mohli profesionální kérkaři ještě doladit.

A tak je (J. Habermas, Strukturální přeměna veřejnosti) „propagace další funkcí, kterou převzala veřejnost ovládaná masmédii. Strany a jejich pomocné organizace jsou proto nuceny publicisticky ovlivňovat veřejné mínění analogicky k reklamnímu tlaku vybízejícímu ke koupi zboží.“ K čemuž (J.H.) dále poznamenává, že „v rámci vytvořené veřejnosti“, masmédia, „tisk a rozhlas, které jsou používány obvyklým způsobem, zůstávají takřka neúčinné… a hodí se pouze jako nositelé reklamy. Strany se přímo obracejí k „lidu“, fakticky k oné menšině, jejíž průměrná slovní zásoba nepřesahuje podle demoskopů 500 slov.“

Kdo si četl volební slogany k posledním komunálním a senátním volbám, ví, o čem je řeč, v níž čím více slov přibývá, tím beznadějněji mizí obsah sdělení. Reklama a politický marketing, včetně průzkumu poptávky voličského trhu a utilitární snahy k jeho uspokojování, jsou tedy hlavní motivací profesionálních kérkařů, jejichž práce je sice mnohdy krasoduchy pohrdaná, ale výsledek je evidentní: Poměrně čitelný volič, který může překvapit maximálně v rámci statistické chyby.

„V manipulované veřejnosti,“ podotýká Habermas, „se místo veřejného mínění vytváří určitá nálada připravenosti veřejně projevit svůj souhlas, vytváří se názorové klima. Manipulativní je především sociálněpsychologická kalkulace nabídek, které jsou adresovány nevědomým sklonům a vyvolávají předvídatelné reakce, aniž by na druhé straně mohly jakkoliv zavazovat ty, kteří si takto zajišťují plebiscitní souhlas: čím více mají veřejné výzvy, které se musejí řídit pečlivě zajištěnými psychologickými parametry a být experimentálně ověřeny, působit jako symboly identifikace, tím více ztrácejí svou souvislost s politickými programovými tezemi či dokonce s věcnými argumenty…

Ústřední roli proto hraje prezentace vůdce nebo vedoucí garnitury – i oni potřebují vkusnou úpravu a balení, které dostojí požadavkům trhu.“ Tato filozofie přirozeně plodí své sofistikované přízraky – simulakra. Ta pak bývají začasté vzorem a výzvou k následování,  napodobování a do společnosti pronikají v lehce zkarikované podobě coby simukrální klony. Najít mezi nimi člověka bez příkras, čír, nejrůznějších zjevných či skrytých kérek, člověka, jehož atributem je samo lidství, je možná v této virtualitě podstatnější než si dokážeme připustit.

Nicméně jsou okamžiky (například Řádový den), kdy očekáváme, že takový člověk, bude vzpomenut a vyvolán jménem. Ne snad, že by dotyčného medaile více polidštila, ale je to důležité pro nás. Už jen pro to vědomí, že jsme se ještě tak docela neztratili v čiré virtualitě, v níž vládnou medializované fantómy pseudoelit.

Udílení státních cen ukázalo (ostatně jako vždy), že najít jedince nezávislého na aktuální ideologické poptávce, nepodléhajícího devastující kérce utilitárních vzorů, je těžké jako hrom. Neb je tolik módně povolaných k efemérní přehlídce na vratkém molu času, a tak málo čistých, opravdových, a tedy vyvolených. K čemu? Prostě aby nebyli zapomenuti. Bez ohledu na oficiality, televizní kamery, ceremoniály Řádových dnů. Bez ohledu na módní kérkaře, moderátory veřejného mínění, vizážisty a stylisty všeho druhu. Vlastně je to jenom na nás, občanech. Ne pro gesto. Proklamaci. Kérku na odiv. Ale abychom věděli, že nejsme sami.

30.10.2014

Nakonec jsme státní svátek přece jen přežili, nabízí se vyslovit, když vzpomeneme den vzniku samostatného Československa, jak nás jím provázela Česká televize. Nějak jsem se přestal divit, že většina občanů brala tento den hlavně a také jedině za prodloužení víkendu, mohli tak zůstat déle na chatě nebo chalupě. Popřípadě si udělat další výlet.

Ve zprávách sice se o tomto dni paní redaktorka zmínila. Čas určený ke vzpomínce však využila k upozornění, jak špatně nakládal s tímto svátkem předpřevratový režim. O příčinách, důvodech a lidech, kteří se nějak podíleli na vzniku Československa, už pro krátkost vymezeného času nepadlo vlastně ani slovo, píše Ivan Jordák.

Maně si mi vybavila jakási anketa s VIP, kde si jich ptali na datum vzniku ČSR, a mimo dvou, ostatní uváděli data o desítky let odlišná. Nakonec při otázce, jak byl ve škole prezentován 28. říjen, jsem od svých potomků sklidil údiv, a odpověď, „nijak“.

Má-li být člověk upřímný, tak se nám povedlo již dílo našich zakladatelů rozbít, tedy vlastně není už co oslavovat. Schválně píšu nám, tedy všem občanům, nikoli jen občanům jednoho nebo druhého nově vzniklého státu, nebo jeho tehdejším představitelům.

Samozřejmě, že podíl každého je jinak veliký, ale tak nějak jsme se s tím smířili, a dokonce si nechali namluvit, že šlo o naši přednost, jak kulturně jsme se rozešli, a váží si toho celý svět. Stačí vyjet dál od našich hranic, a většina lidí zatím zná jen Československo, ne jeho nástupnické státy. Ono je až zase tolik nezajímáme.

Nemůžeme se ani divit. Večer, dokonce slavnostní večer z Pražského hradu, byl tak nějak nepovedený. Přenos v ČT začal asi tak desetiminutovým výpadkem, kdy slovo porucha s kmitajícím „c“ svítilo na obrazovce. Jen mi tam chybělo, jako kdysi, že porucha je mimo území ČR. Pak prakticky bez řádné omluvy a vysvětlení začal zase přímý přenos.

Dnes jsme se dozvěděli, že porucha byla způsobena výpadkem jističe na hradě, a tedy to nebyla porucha České televize. Málem, při napjatém vztahu mezi televizí a prezidentem, bylo uvedeno, že prezident nezkontroloval řádně jističe. Přitom nahození jističe je otázka několika vteřin, ale stalo se, nyní už je pozdě to řešit. Otázka, kdo měl a kdo neměl být vyznamenán, je už také za námi.

Před námi ale zůstává zhlédnutí tolik propagovaného nového seriálu, České století. Přiznávám svou naivní radost z jeho přípravy a natáčení. Po době, kdy se málem tvrdilo, že vytvoření a vznik našeho samostatného státu, byl naším největším hříchem spáchaným na Evropě, jsem očekával umělecky ztvárněný příběh našeho národa, jeho představitelů, včetně uvedení důvodů, příčin a průběhu jejich jednání v minulém století.

Místo toho jsme viděli první díl, který by se snad mohl jmenovat, „jak Masaryk ke štěstí přišel“.

Pokud budu první díl trochu parodovat, tak co jsme viděli? Masaryk, nesnesitelný pedant, nepopulární mezi lidmi, někde zasedá a říká, jedu pryč a budu s vámi ve spojení přes Beneše. Ten pak ukáže kouzlo jak předávat tajné zprávy ve hřbetu knih. Masaryk si jde pohovořit s Thunem, kde se oba ujistí, že mají rádi tuto zem, ale každý úplně jinak. Potom T. G. M pohovoří s anglickými novináři v Holandsku, uskuteční dvě vystoupení ve Švýcarsku, a jede do Anglie.

Zde se dostane do nejvyšší společnosti, je vyplísněn E. Greyem, aby se pak vlakem vrátil do Prahy jako prezident, a na nádraží je uvítán i Jiráskem. Nic o Francii, nic o USA, nic o Rusku, nic o legiích, nic o zahraničních nebo domácích spolupracovnících a vzájemných rozporech. Nic o tom, kdy a jak se rozhodli pro samostatnost Československa. Kdy pro republiku. Nevím, komu je tento seriál určen, co je jeho cílem. Přiblížení naší historie si myslím, že tím určitě být nemůže.

30.10.2014

Stovky Rusů se ve středu 29.října shromáždily před bývalým ústředím KGB v Moskvě v rámci každoročního rituálu, kdy se vzpomíná desetitisíců obětí, popravených v období velkého teroru za Stalinovy vlády. Každé oběti je věnováno jen několik slov - jméno, věk, povolání a datum, kdy byla popravena, většinou zastřelením do hlavy.

"Avramov, Roman Petrovič. 56 let. Můj otec," říká starý muž třesoucím se hlasem. "Ředitel Všesovětského trustu pro stavbu pekáren. Zastřelen 8. ledna 1938. Za několik měsíců zatkli mou matku. Avramova, Faina Avramova. Strávila osm let v pracovních táborech v Karagandě. Mně bylo 5 let."

Každoroční vzpomínku na Stalinovy oběti organizuje asociace Memorial. Letos byly zároveň zveřejněny výsledky nového průzkumu mínění, z nichž vyplývá, že mnoho Rusů očekává obdobný útlak v budoucnosti.

Průzkum provedla prokremelská organizace Nadace pro průzkum veřejného mínění (FOM). 48 procent dotazovaných Rusů se vyjádřilo, že je možnost, že za jejich života dojde k opakování útlaku sovětského stylu. Sociolog Leontij Byzon se vyjádřil, že mnoho Rusů vítá útlak nejen "jako možný, ale i nutný". "Rusové jsou ochotni přijmout přísná opatření proti zkorumpovaným činitelům nebo komukoliv, kdo narušuje veřejný pořádek," dodal. "Lidé podporují tvrdý útlak 'nepřátel'".

Podle průzkumu organizace FOM si jsou dvě třetiny Rusů vědomy, že ve třicátých letech docházelo v Sovětském svazu k "masovému politickému útlaku" a většinou z něho obviňují Stalina, jeho vnitřní kruh, tajnou policii NKVD anebo všechny tři. Dalších 15 procent Rusů se domnívá, že nikdo nemohl být pohnán za zločiny k odpovědnosti, protože "taková byla doba".

FOM také zaznamenal, že mezi Rusy roste iritovanost nad tím, že sdělovací prostředky a vláda neustále na veřejnosti hovoří o Stalinových zločinech. 33 procent Rusů je dnes přesvědčeno, že "média příliš často hovoří o politickém útlaku". Toto procento se od r. 2012 zdvojnásobilo. Ruské veřejnosti také stále více vadí "liberálové", kteří pořád připomínají útlak ze Stalinovy éry.

Organizátor připomínky Stalinových zločinů, asociace Memorial, má být zrušena pro údajné porušování procedurálních předpisů.

Podrobnosti v angličtině ZDE

30.10.2014

Jak proboha můžeme jednat v nejlepším zájmu Skotska nebo v nejlepším zájmu Británie, když parlamenty nevypadají tak, jak vypadají jejich země?

Po zveřejnění drastických informací o genderové nerovnosti v mnoha zemích světa se v Británii, na rozdíl od České republiky, o tomto problému vážně diskutuje. Británe je na 26. místě, Česká republika na místě 96, co se týče rovnosti politické moci mezi muži a ženami, dokonce až na 109. místě. V ČR tato drsná nespravedlnost nikoho nezajímá. Vyjímáme z diskuse v rozhlase BBC ve čtvrtek dopoledne:

Jenni Murray: Začátkem tohoto týdne zveřejnilo Světové hospodářské fórum svůj Gender Gap Report, zprávu o nerovnosti mužů a žen. A Británie, obávám se, poklesla. Posledně jsme byli na 18. místě ze 142 zemí světa, nyní jsme na 26. místě. A co se týče počtu žen v parlamentě, jsme dokonce ještě níže: 63. Jsme dokonce níže, než země jako Rwanda, Nikaragua a Alžírsko. V současnosti je v britském parlamentě více mužů poslanců, než kolik v něm kdy zasedalo poslankyň dohromady v celé jeho historii. Tak co se proti tomu dá dělat? Irsko zavedlo kvóty a ve Skotsku sílí požadavky pro obdobné opatření. Kezia Dugdale je labouristická poslankyně skotského parlamentu a hovoří s námi z Edinburku, Fiona Buckley pracuje na univerzitě a je zakladatelkou irské organizace 50:50 group. Hovoří s námi z Corku. Fiono, jak jste realizovali svou kampaň?

Fiona Buckley: Naše organizace byla založena na University College v Corku, po konferenci v září 2010. V té době jsme v Irsku zažívali ekonomickou krizi a před vstupem MMF došlo k zásadním politickým reformám. Občané se ptali, proč politika nefunguje, je možné politický systém změnit, a v rámci té diskuse jsme zkoumali i roli žen v politice. Lidé říkali, nebylo by možné politiku nějak diverzifikovat? Bylo by možné přivést do politiky více žen? Protože fakta ohledně reprezentace žen v irské parlamentě jsou hodně deprimující. V současnosti je v irském parlamentu 27 žen ze 166 poslanců. Jen 95 žen bylo kdy do irského parlamentu zvoleno. Můžů více než 1100. A v současnosti jsme na 96. místě v žebříčku zastoupení žen v parlamentě.

V září 2010 jsme měli tu konferenci, která zkoumala postavení žen v politice, a řekli jsme, Podívejte, je načase zahájit kampaň za opatření, která by přivedla ženy do politiky.

Jenni Murray: Kezia, irské kvóty vejdou v platnost při příštích volbách. Co požadujete ve Skotsku?

Kezia Dugdale: Já se podílím na kampani jménem Women 50:50, která vznikla po skotském referendu. Zažili jsme obrovskou vlnu demokratické angažovanosti, 85 procent voličů šlo volit při referendu, a je tady ve Skotsko obrovská poptávka po politických reformách. Kampaň Women 50:50 vedou dvě strany, které podporovaly skotskou nezávislost, Strana zelených a skotští nacionalisté, i dvě strany, které hlasovaly proti nezávislosti, liberální demokraté a labouristé. Dáváme stranou své ústavní neshody a hovoříme o zastoupení žen v politice. Myslíme si, že se to musí udělat zavedením genderových kvót.

Jenni Murray: Ale ve Skotsku to vypadá docela dobře. Budete mít ženu ve funkci První ministryně, a až do minulého týdne tam stály ženy v čele všech tří hlavních politických stran, konzervativců, labouristů i skotských nacionalistů. Proč potřebujete kvóty?

Kezia Dugdale: Je fantastické mít ve Skotsku v čele všech tří hlavních stran ženy, Nicola Sturgeon, šéfka skotských nacionalistů, je velkým vzorem pro ženy v politice, ale totéž se dalo říct o Margaret Thatcherové v osmdesátých letech. To nutně nevede k pokrokové politice. Já bych chtěla vidět, aby předsedkyně stran přiváděly víc žen do politiky. A důsledkem skotského referenda musí být zajistit, aby náš parlament zastupoval voliče skutečně rozrůzněným způsobem a pořádně.

Jenni Murray: Fiono, jak budou ty irské kvóty fungovat?

Fiona Buckley: V příštích všeobecných volbách v Irsku budou politické strany muset mít nejméně 30 procent mužských a nejméně 30 procent ženských kandidátů. Pokud tento předpis poruší, budou finančně penalizovány. Politické strany přijdou o polovinu svého ročního státního finančního příspěvku. Podle volebního zákona dostávají irské politické strany od státu ročně asi 5,5 milionů euro, kdyby přišly o polovinu této částky, byla by to tvrdá rána. Tato tvrdá finanční pokuta myslím zajistí, že politické strany dodrží ten předpis o genderových kvótách.

Jenni Murray: V jiných zemích se zkoušejí jiné typy kvót. Jsou s tím nějaké problémy?

Fiona Buckley: V legislativních kvótách v zemích, jako je Belgie a Francie, Španělsko a Portugalsko, z nich získáváme určité poučení. Nestačí dát ženy jen na volební kandidátku. Je nutno umístit ženy do volitelných pozic. V evropských zemích, jako je Belgie nebo Španělsko, máte umístitelné mandáty. Tam přesně předpisy určují, kde na kandidátce musí být žena umístěna. Například, že na nejméně druhém místě kandidátky musí vždycky být žena, anebo že se na kandidátce mprvníich tří kandidátů musí být aspoň jeden žena. Ženy musejí být umisťovány na kandidátku tam, kde mohou zvítězit.

Irské kvóty platí jen v celostátních volbách. V jiných zemích mají ale také kvóty i v komunálních volbách. Finsko například nemá vůbec genderové kvóty na celostátní úrovni, ale má je na komunální úrovni. A zastoupení žen ve Finsku v parlamentě je v současnosti více než 42 procent.

Jenni Murray: Kezio, vždycky se vyskytují ty námitky, "Ona udělala kariéru v politice, protože to byla ženská." Jak reagujete na tuto kritiku?

Kezia Dugdale: Nevím, kolikrát jsem už slyšela ten "meritokratický" argument: "Všichni by měli být voleni podle svých schopností." Jako kdyby dnešní poslanci parlamentu tam zasedali na základě svých schopností! A jako by neexistovaly žádné bariéry bránící ženám dostat se do politiky. My prostě víme, že to není pravda. Vždy se podívejte na parlamenty, ať už v Londýně nebo v Edinburku. Vidíte tam nekonečné řady mužů, často bělochů, středního věku. Jak proboha můžeme jednat v nejlepším zájmu Skotska nebo v nejlepším zájmu Británie, když parlamenty nevypadají tak, jak vypadají jejich země? Čas nastal teď. Existuje nyní obrovská poptávka po změnách. A poučením z Irska je, že když máte obrovskou poptávku po změnách, když vás podporuje občanská společnost, jediné, co potřebujete, je, aby to podpořily i elity. A proto apeluji na lidi u moci ve Skotsku, aby zavedli genderové kvóty.

Zdroj v angličtině (audio, od minuty 33'55") ZDE

30.10.2014
JIHLAVA:

Pondělní závěrečná ceremonie v Jihlavě uzavřela 18. výroční festival a šest dní workshopů, masterclasses a samozřejmě i množsdtví promítání zahraničních i českých dokumentárních filmů. První hodina této ceremonie, kdy byly udělovány hlavní ceny, se vysílala na artovém okruhu České televize a lze ji zhlédnout ZDE.

An English version of this article is in CLICK HERE

Bezpochyby hlavním vítězem večera byla režisérka Anna Roussillon, která získala jak cenu Opus Bonum (za nejlepší zahraniční dokumentární film) i cenu První světa (nejlepší debut). Její film, Je suis le peuple (Já jsem ten lid) zkoumal politickou situaci v Egyptě z perspektivy vesničanů žijících mnoho kilometrů od hlavních městských center, jako je Káhira a Alexandrie. Dva české filmy získaly podstatná ocenění. Cenu diváků dostal film Danielův svět (režie Veronika Lišková), byl to snímek, který byl bezpochyby letos mezi diváky populární, přestože se zabýval kontroverzním tématem, totiž portrétem muže, který je homosexuální pedofil. V sekci Česká radost za nejlepší domácí dokumentární film zvitězil snímek K oblakům vzhlížíme (režie Martin Dušek), což byl observační snímek o subkulturách a o životě mladého muže v severních Čechách. Bohužel jsem nebyl přítomen na kompletní promítání těchto filmů, ale chci na ně dříve nebo později napsat recenze. Kompletní seznam oceněných filmů a tvůrců je na festivalových stránkách ZDE

Závěrečná ceremonie byla podle mého názoru daleko lepší než zahajovací ceremonie. Bohužel se znovu objevila vietnamská robotárna, ale tentokrát v mírnější verzi - v hlavním zájmu byli samozřejmě vítězové. K tomuto účelyu posloužilo nasazení a vtip moderátorů, kteří pro diváky vytvořili dvě příjemné hodiny. Marek Hovorka, ředitel jihlavského festivalu, zářil od ucha k uchu, když poznamenal, že zájem o festival sílí, jak od lidí z filmového průmyslu, tak od tisíců návštěvníků, kteří na festival každoročně přijíždějí. Hovorka a jeho tým by na to právem měli být hrdí, a pokud tomu tak je, jak zřejmě vyplývá z jejich tiskového prohlášení, budou muset hledat více sálů pro promítání filmů v roce 2015, to ukazuje, jaký dopad mají jak filmy, tak festivalové zážitky na účastníky.

Loni jsem psal o tom, že existovaly určité organizační problémy, většinou se týkaly chybných informací o podtitulcích a o tlumočení. Při těch promítáních, na nichž jsem byl letos přítomen, se tento problém už nevyskytl. To neznamená, že nebyly drobnější problémy - některé sály byly příliš malé a jiné příliš velké na počet diváků - ale pokud to něco dokazuje, tak to, že festival roste nad očekávání organizátorů. To je dobrá zpráva, pokud to přiláká na festival kvalitnější filmy a režiséry, větší mezinárodní účast a potenciálně větší zisky a investice, které by bylo možno vložit do rozvíjení českého dokumentárního filmu a jeho přijetí na světovém jevišti.

Už jsem psal o dvou filmech, které považuju za výjimečné - Dopisy od Maxe od Erica Baudelaireho a snímek Opři žebřík o nebe od Jany Ševčíkové. K tomu můžeme určitě přidat film František svého druhu od Jana Gogoly ml. a Českou pivní válku, režírovanou Janem Látalem. Jsou to dva humorné a přemýšlivé filmy, které pohlížejí na několik výstředních postav a na jejich život. K oběma těmto filmům se v Britských listech ještě vrátíme.

29.10.2014

Tisíce občanů ve Švýcarsku, kteří byli jako děti zneužíváni k nuceným pracím v zemědělství, požadují odškodné za ukradené dětství. Od padesátých let devatenáctého století až do sedmdesátých let dvacátého století unášely úřady děti z chudších rodin a posílaly je na nucené práce do zemědělství.

David Gogniat slyšel silné zaklepání na dveře. Stáli tam dva policisté.

"Slyšel jsem, jak křičí, a uvědomil jsem si, že se děje něco špatného. Podíval jsem se a viděl jsem, že moje matka shodila oba policisty ze schodů," říká. Druhý den přišli tři policisté. Jeden držel mou matku a druzí dva mě odvedli."

Ve věku osmi let byl David švýcarskou policií unesen a donucen pracovat na statku. Dodnes nemá tušení proč.

V prvních létech svého života žil se svým starším bratrem a sestrami s matkou. Byli chudí, ale jejich dětství bylo šťastné, až jednoho dne r. 1946, když se vrátil ze školy, zjistil, že jeho sourozenci zmizeli.

O rok později přišel na řadu i on.

Odvezli ho na starý statek a musel tam pracovat jako dělník. Vstával před šestou a pracoval před tím, než šel do školy, i po návratu ze školy. Den mu končil ve 22 hodin. Majitel statku se k němu choval jako tyran a bil ho za sebemenší věci.

Jeho sourozenci bydleli na farmách v blízké vesnici, ale neviděl je skoro nikdy. Jednoho dne se jeho matka odvážně pokusila odvézt si děti zpátky. Přijela s dvojicí Italů ve fiatu a oznámila, že bere děti na procházku. Policie jí děti za tři dny znovu odebrala.

Goignat, jeho bratr a jeho dvě sestry byli "verdingkinder" - kontraktové děti. Praxe používání dětí jako levných pracovních sil v zemědělství začala ve Švýcarsku kolem roku 1850 a skončila až v sedmdesátých letech dvacátého toletí. Farmy nebyly mechanizované, a tak potřebovaly dětskou práci.

Dětí, proměněných takto v otroky, byly statisíce.

V posledních letech se nad tím Švýcarsko začíná zamýšlet. Loni se stát těmto dětem a dalším obětem státního útlaku omluvil - lidem, kteří byli nuceně sterilizováni anebo nezákonně vězněni.

Petice, požadující odškodnění pro tyto kontraktové děti, získala už 100 000 podpisů. To znamená, že se v této věci bude muset ve Švýcarsku konat referendum. Petice požaduje odškodnění ve výši asi 500 milionů švýcarských franků pro 10 000 kontraktových dětí, které jsou dosud naživu.

Podrobnosti v angličtině BBC

29.10.2014

Cílem útoku amerických střel Tomahawk se koncem září v Sýrii stal čtyřiadvacetiletý francouzský občan David Drugeon. Podařilo se mu však vyváznout. A tak nepravděpodobný příběh katolického synka z Bretaně, který dospěl ve významného příslušníka al-Kajdy, pokračuje.

David Drugeon se narodil v roce 1989 v dělnické rodině v bretaňském městě Vannes. Matka byla oddanou katoličkou, zatímco v okolí žil velký počet přistěhovalců s různým náboženským zázemím. Býval vášnivým fotbalistou a celkově až do roku 2002 vypadal jako dost typický mladý Francouz. Zlom přišel po rozvodu rodičů, když otec rodinu opustil. Bylo mu třináct. Jak je bohužel někdy typické, David se pokusil napravit otřesený život extrémistickým náboženstvím.

Nejde přitom o volbu islámu. Také jeho bratr se stal oddaným muslimem, který ale v občanském životě nevyvolává žádné problémy a kontroverze. Na rozdíl od Davida.

Toho po 11. září oslovili radikální salafisté z blízkého sousedství. Brzy od nich přijal náboženskou nesnášenlivost a začal si říkat Daúd. Jeden místní salafista se stal pro opuštěné chlapce náhradní otcovskou figurou.

Daúd se postupně zbavoval zájmů nesouvisejících s extrémní verzí islámu. Kdysi si přál stát se architektem, ale namísto toho věnoval čas politickonáboženské indoktrinaci a nabídku rodičů, že mu umožní studium, odmítl. Místní policie věděla o jeho extrémistických aktivitách a skupině kolem nich, ale považovala Daúda prostě jen za praštěného puberťáka bez významu.

Centrem zájmu služby DGSE se stal kvůli třem cestám do Egypta v letech 2008-2010. Cesty financoval brigádami v nejroztodivnějších zaměstnáních. Tři měsíce až půlrok pracoval, pak se vracel do Egypta, kde studoval na islámských školách a zdokonaloval se v arabštině. Stále ještě zůstával v kontaktu s rodinou a ál miloval chůzi v lese. I to se však ještě mělo změnit.

Na jaře 2010 mladý džihádista zcela opustil dosavadní život. V dubnu se rozloučil s otcem, odcestoval z Bruselu letadlem do Káhiry a za několik měsíců poté se vynořil v Pákistánu, ve mětě Miranšáh v pohraniční provincii Severní Vazíristán s výraznou přítomností al-Kajdy. Zde strávil tři roky. Zapojil se aktivně do tažení místního Talibánu, udělal si jméno jako šikovný výrobce bomb a přijal nick Sulejman. Stal se součástí frankofonního kádru džihádistů, z nějž mnozí pocházeli z Maghrebu, a úzce spolupracoval s jejich lídrem Moezem Garsallaouiem, Koncem září 2011 se k nim připojil fanatický Muhammad Merah, který prodělal výcvik v zacházení se zbraněmi, vrátil se do Toulouse a dopustil se příšerného vraždění.

David Drungeon je možnou spojkou mezi drobným kriminálníkem z Toulouse Merahem a al-Kajdou.

Garsallaouiho zabil americký dron v říjnu 2012, ale Drungeon útok přežil. Nedlouho poté odcestoval do Sýrie bojovat proti Asadovi. Zde však už byl lídrem sám, navzdory mladému věku.

Americké útoky v Sýrii před pár týdny také přežil. A dokud mu štěstí přeje, pěstuje legendu o konvertitovi z Bretaně, který bojuje proti "nevěřícím" hned v několika zemích.

Podrobnosti ve francouzštině: ZDE

29.10.2014
O alternativách a "alternativách"

V minulých dnech vyšlo dalším způsobem najevo "tajné" pevné spojení centrálních struktur KSČM s politickým establishmentem v ČR ZDE. Kontakty kontroverzní lobbistky Mrencové přímo do vedení strany ukazují, že občasné oportunní antikomunistické kampaně pravice jsou vlastně netypickou výjimkou. Nejen formálně institucionálně a na úrovni zákulisních politických dohod o dělbě moci a pozic, ale také z lobbistického hlediska jsou komunisté velmi dobře integrováni "do systému", jemuž na veřejnosti nemohou přijít na jméno.

S tím co komunisté nabízejí je samozřejmě v praxi potíž. Původní ruský experiment přinesl ekonomický model založený na přímém zabavování nadproduktu vládnoucí privilegovanou skupinou, za cenu nesčetných obětí sice zaostalou zemi rychle industrializoval, ale když počínaje Chruščovem místo příprav na III. světovou válku stanovil za cíl konzumní společnost, ukázalo se, že nezrušitelné vnitřní protiklady při sebevětších snahách reformátorů neumožňují řádné dodávky zboží denní potřeby v dostatečné kvalitě a množství. Protržní reformy se dnes hlemýždím tempem prosazují i na Kubě nebo v KLDR (vedení KSČM i dynastickou konzervativní rasistickou diktaturu v Pchjongjangu nadále řadí mezi "své") a ani ropná ekonomika Venezuely s vysokými náklady na těžbu nebude moci dlouhodobě pokračovat v populistickém administrativním přerozdělování ropných zisků, pokud se tyto ještě ke všemu dále sníží. Čínský kapitalismus s komunistickou tváří se postupně dostává do problémů, celkově je sice stále velmi úspěšný, nicméně žádnou alternativou kapitalismu není. Co tedy zbývá? Testovat různé alternativní ekonomické modely v malém, vylepšovat je a přizpůsobovat reálným podmínkám. K tomu ovšem to poslední co potřebujete je vláda glajchšaltujících sekretariátů. Naopak, diverzita ekonomických forem vyžaduje co možná nejotevřenější a neideologické prostředí, prostředí ve skutečném slova smyslu liberální, v němž nikdo shora nevynucuje žádnou "jednotnou linii strany".

V praxi čeští komunisté zahledění do minulosti a tradičních teritorií disponujících sice nadbytkem symbolického významu, avšak žádnou alternativou, berou za vděk integrací do jakžtakž fungujícího systému, který verbálně odsuzují. Jsou do něj v zásadě integrováni velmi obdobně jako řekněme ODS, jediným rozlišujícím znakem se tak stává prosazování odlišné zahraničněpolitické orientace. Čínský kapitalismus s komunistickou tváří nebo ruský rentiérský kapitalismus se svými sobeckými zájmy a aspiracemi jsou vyzvedávány do pozice mýtické alternativy kapitalismu amerického. Rentiér Vladimir Putin (osobní majetek kolem 40 miliard dolarů) má být alternativou ke spekulantu Sorosovi (osobní majetek 26,5 miliardy dolarů), přičemž první z nich své štěstí vydupal z ekonomiky o velikosti Kalifornie, zatímco druhý je odčerpal prostřednictvím finančních mechanismů na globální úrovni. Kdo z nich odírá, nebo chcete-li vykořisťuje lidi více, ať si každý rozhodne sám. Doporučuje se ovšem přistoupit k tomu bez "kvalifikovaných" rad bývalých donašečů StB, kteří už těší na nového pána v systému navazujícím na ten, k němuž v mládí tolik přilnuli.

S eurokomunismem a tím co následovalo čeští komunisté nikdy ani nekoketovali. Není tedy divu, že z jejich okruhu - ale zrovna tak z okruhu haškovsko-škromachovských členů a příznivců ČSSD - můžeme soukromě slyšet relativně velmi často, že "demokracie není posvátná kráva" a přerozdělování bohatství mocným patronem s velkým pendrekem je prý důležitější, než osobní svobody a opravdu fungující ekonomický model.

Než se KSČM jednoho dne snad konečně reformuje, lze v ní dominantní přístup k "alternativám vůči kapitalismu" shrnout do úderného hesla: "Chceme změnu, ale jen proboha žádné novoty! Jen to, co už z mládí dobře známe!"

29.10.2014

< "Tati, co je to demokracie?" - "To nevím, synu, my jsme Maďaři."

V Budapešti se už druhý večer konaly demonstrace. Až 100 000 lidí (jak odhaduje tisková kancelář Reuters) vyšlo do ulic protestovat proti navrhované dani z užívání internetu. Byl to dosud největší pouliční protest od doby, kdy se k moci dostal premiér Orbán a strana Fidesz.

Demonstranti drželi nad hlavami své mobilní telefony a skandovali "Orbán takarodj!" ("Orbán ven!") a "Viktátor!". Útočili tak na premiéra Viktora Orbána, jehož vládnoucí strana Fidesz zdanění internetu navrhuje.

An English version of this article is in CLICK HERE

Další fotografie jsou pod tímto článkem a ještě jiné pod anglickou verzí tohoto článku.

Daň má být první světovou přímou daní z užívání internetu a aktivisté ji kritizují jako útok na svobodu internetu.

Podle původního návrhu se mělo platit 150 forintů (asi 14 Kč) za každý gigabyte dat, který si uživatel začne stahovat, ale po demonstraci v neděli večer, jíž se účastnilo 10 000 osbo, byl návrh zákona v pondělí pozměněn. Maximálně má dosáhnout daň 700 forintů (asi 60 Kč) pro soukromé uživatele a 5000 forintů (asi 435 Kč) pro firmy.

Navzdory těmto ústupkům se úterní demonstrace účastnilo až podle tiskové kanceláře Reuters až 100 000 lidí. Aktivisté požadují, aby byla daň úplně zrušena. Organizátor protestů Balasz Gulyas uvedl: "Daně zkorumpovaným daňovým úřadům a Viktoru Orbánovi platit nebudeme," a dodal, že by žádná daň z internetu nebyla, kdyby Orbán rezignoval.

Zdá se, že nápad zavést daň z internetu pochází přímo od Orbána, poté, co v pondělí přiznal předseda maďarského parlamentu László Kövér, že premiér poslance své strany neinformoval o této dani, než byla oznámena veřejnosti, a že se v této věci nekonaly žádné konzultace.

Ve svém prohlášení v parlamentu v pondělí konstatoval ministr ekonomiky Mihaly Varga, že daň budou platit telekomunikační společnosti a nikoliv sami uživatelé internetu.

Aktivisté na úterní demonstraci zdůrazňovali, že jejich rozhořčení se netýká pouze finančních dopadů této daně.

"Nejde vůbec o tu konkrétní finanční částku, jde o to, že jestliže dovolíte vládě, aby na vás uvalila daň z internetu, může to mít další důsledky. Dává to vládě moc omezovat internet, a o to hlavně jde, ne o 700 forintů," řekla Sofie, šestadvacetiletá Budapešťanka.

Andreas, šestadvacetiletý hudebník, dodal: "Je to naprosto nepřijatelné... Jsem proti jakémukoliv zdaňování internetu. Doufám, že do ulic bude vycházet stále více lidí a bude protestovat proti všem těm šokujícím a protidemokratickým opatřením, která tato vláda zavedla. Jsem tady, protože nám nic jiného nezbývá, musíme sami vyjít do ulic a tyhle věci odmítnout. Je velmi těžké věci změnit a zbavit se této vlády."

Protesty se konaly nejen v Budapešti, ale i v dalších patnácti městech po celé zemi, včetně měst Pécs, Vác, Debrecen, Miskolc a Szeged.

Proti návrhům daně z internetu se sjednotili lidé z celého politického spektra. Protesty podpořila liberální strana LMP, socialisté i ultrapravicový Jobbik.

Maďarský parlament má o návrhu zavést daň z internetu hlasovat 18. listopadu.






29.10.2014

Jen tři zčernalá patra zůstávají stát z kdysi sedmipodlažního proskleného letištního terminálu otvíraného s explozí národní pýchy přede dvěma lety u příležitosti šampionátu Euro 2012. Ukrajinští commandos kontrolují dvě z nich; první a druhé poschodí. Proruští separatisté navzdory barikádám z trosek prošpikovaným výbušnými nástrahami infiltrovali třetí a pronikli také do sklepa se systémem úzkých chodeb vedoucích do podzemí.

Nepřátelé sdílejí jednu budovu a hrají klaustrofobickou hru na kočku a na myš ve stinných místnostech a na vyhořelých přistávacích drahách.

Nedávno krátce po půlnoci se z ničeho nic vynořil separatistický bojovník na balkóně třetího patra a vystřelil z pancéřovky Mucha dolů do někdejší odletové haly, kde se na studeném betonu pokoušeli spát ukrajinští vojáci.

Granát narazil do zdi a vybuchl. Střepiny a trosky létaly všude. Příslušník commandos s přezdívkou Batman bez rozmýšlení hodil granát směrem k balkónu. Jenže vybuchl dávno před cílem a poslal další střepiny na jeho kamarády.

Řev sotva utichl, když velitel oznámil, že vládní rakety ze systému Grad jsou na cestě k nepřátelským pozicím kolem terminálu.

"Víte, jak to dělají!", volal velitel. "Určitě se netrefí. Takže utíkejte do krytů."

O pár sekund později se budova otřásla nedalekými explozemi a chvíli to vypadalo, že se definitivně zhroutí. Nicméně výbuchu odolala a při žádném z útoků nikdo nebyl zraněn.

Po pěti měsících bojů bitva mezi vládními silami a promoskevskými separatisty na východní Ukrajině dosáhla pravděpodobně posledního dějství otřeseného komerčního letiště, z nějž kdysi rodiny odlétaly na dovolenou.

Má malou strategickou hodnotu, ale stalo se symbolem boje o budoucnost Ukrajiny.

Na naleštěném novém terminálu stálo kdysi vyvedeno bílým písmem: Doněcké mezinárodní letiště Sergeje Prokofjeva.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

29.10.2014

V době, kdy se rozkládá důvěra veřejnosti v politiky po celé Evropě má maďarský premiér Viktor Orbán jeden z nejsilnějších volebních mandátů v EU. Jeho politická strana Fidesz v roce 2010 ve volbách zaznamenala drtivé vítězství nad roztříštěnou a morálně zbankrotovanou středolevicovou opozicí. Loni v dubnu Orbán zase vyhrál volby, letos v květnu zvítězil v eurovolbách a v říjnu v komunálních volbách ovládl skoro všechna maďarská města.

'

V parlamentě má Orbán dvoutřetinovou většinu, takže maďarský parlament je jen razítkovací instituce. Až do roku 2018 nebude muset Orbán jít k volbám. Je zjevné, že té doby chce využít k radikální restrukturalizaci Maďarska, píše deník Guardian. Jedinou organizovanou opozicí jsou neofašisté ze strany Jobbik. Znamená to, že pouliční demonstrace Orbána nemohou nijak ohrozit.

Zsuzsanna Szelényi, levicová poslankyně a psycholožka, charakterizuje Orbána jako nepokojného a bojovného člověka s megalomanskými tendencemi. "Neustále mluví o revoluci. A velmi lidi polarizuje. Potřebuje nepřátele a pořád je vytváří. Tak vidí svět. Vždycky byl velmi destruktivní osoba."

Orbán chce zjevně především zničit západní model demokracie. V nechvalně známém projevu ke stoupencům v Rumunsku, proneseném v červenci, vyhlásil Orbán, že je západní model mrtvý a citoval autoritářské režimy Ruska, Číny, Turecka a Singapuru jako vzory, které bychom měli napodobovat. "Loučíme se se západoevropskými dogmaty, osvobozujeme se od nich," vyhlásil. "Musíme opustit liberální metody a zásady organizace společnosti. Nový stát, který budujeme, je neliberální stát."

Kritikové v Budapešti argumentují, že Orbán vyprazdňuje demokracii. Přepsal ústavu a jmenoval 11 z 15 soudců Nejvyššího soudu, aby si zajistil dvoutřetinovou většinu u ústavního soudu.

Orbán zneužil nových mediálních zákonů k tomu, že proměnil veřejnou televizi v propagandistický nástroj své vlády. Používá daňových inspektorů a peněz z reklamy k zastrašování, ožebračování a oslabování kritických médií.

"Novináři nejsou v Maďarsku vězněni. Ale Orbán ovládá média a existuje množství autocenzury," konstatoval jeden vysoký diplomat. "Když vás chtějí zastrašit, pošlou na vás daňové inspektory. Vždycky něco najdou."

Orbán zahájil útlak nevládních organizací a obvinil je, jako Putin, že to jsou cizí agenti. Podle západních i maďarských diplomatů v Budapešti plánuje Orbán čistku v diplomatické službě a chce odstranit až tři čtvrtiny maďarských velvyslanců.

Chce znárodnit část bankovního sektoru, kterému v Maďarsku dominuje Rakouskou a Itálie. Chce zajistit, aby bylo nejméně 50 procent bank v maďarských rukou. Nařídil také, aby pozemky, které se za posledních dvacet let pronajali cizinci, byli vráceny maďarským majitelům, s tím že místní lidi byli bohatými lidmi ze Západu podvedeni. Brusel hrozí soudním stíháním.

Orbánův radikalismus znamená, že je Maďarsko v konfliktu s Bruselem, i když Evropská unie je pro Maďarsko klíčově důležitá, protože Maďarsko má z Bruselo dostat v nadcházejících čtyřech letech 34 miliard euro. Orbán se spojuje s Putinem v době největšího napětí mezi Ruskem a Západem od osmdesátých let. Proto si vysloužil ze všech členských zemí EU dosud nejostřejší kritiku z Washingtonu.

V lednu se Orbán tajně v Moskvě setkal s Putinem a získal od něho úvěr ve výši 10 miliard dolarů zato, že Rusku poskytl kontrakty na výstavbu jaderných elektráren. V záři se setkal s šéfem Gazpromu a zrušil politiku EU vůči Rusku a UKrajině tím, že odmítl pumpovat zemní plyn z Maďarska zpět na Ukrajinu. Tím sabotuje požadavek EU, abybyly pro Kyjev zabezpečeny dodávky plynu.

Barack Obama nedávno zahrnul Maďarsko spolu s Ázerbajdžánem, RUskem, Venezuelou a Egyptem do skupiny zemí ohrožujících základní svobody.

Victoria Nulandová, náměstkyně amerického ministra zahraničí pro evropské záležitosti, se nedávno vyjádřila o Orbanovi: "Jak můžete v noci spát pod přikrývkou NATO a ve dne prosazovat neliberální demokracii, vyvolávat nacionalismus, omezovat svobodný tisk a démonizovat občanskou společnost?" Američané pak zakázali přístup do USA 10 maďarským vládním úředníkům na základě korupce.

Podrobnosti v angličtině ZDE

29.10.2014
Spojené státy označily izraelského premiéra za "zbabělce" a "sráče"

Americké vztahy s Izraelem zaznamenaly rekordní míru hněvu a nepřátelství. Vysocí činitelé Obamovy vlády označili premiéra Binyamina Netanyahu za "zbabělého sráče" ("chickenshit prime minister", "coward"), který se zajímá daleko více o vlastní přežití než o mír.

Toto zuřivé hodnocení izraelského premiéra vyšlo v rozhovoru v americkém časopise Atlantic. Zveřejnily ho tam nejmenovaní vysocí američtí činitelé. Autor rozhovoru, americký novinář Jeffrey Goldberg varoval, že americko-izraelské styky jsou "v totální krizi" a že po nadcházejících kongresových volbách v USA se mohou jedině zhoršit. Netanyahui se hněvivě bránil, že je "terčem útoku, protože hájí Izrael". Netanyahuova vláda se rozhodla zahájit další ilegální výstavbu osad v okupovaném východním Jeruzalémě a na západním břehu Jordánu.

"Dobrá věc ohledně Bibiho je, že je to zbabělý sráč," konstatoval jeden americký politik, citovaný v časopise The Atlantic. "Dobrá věc je, že se bojí zahajovat války. Špatná věc je, že neudělá nic ke smíření s Palestinci či se sunnitskými arabskými státy. Jediné, o co se zajímá, je ochraňovat sám sebe před politickou porážkou. Není to Rabin, není to Šaron. Vůbec to není Begin. Je to zbabělec."

Podrobnosti v angličtině ZDE

29.10.2014
Rusko rozšíří své území o 1,2 milionu čtverečních kilometrů

Rusko obnoví svůj nárok na změnu hranice v Arktidě, což mu dovolí rozšířit území v oblasti Severního ledového oceánu o 1,2 km2. Na tomto území se nacházejí zásoby přírodních zdrojů v objemu 5 miliard tun paliva, oznámil ministr přírodních zdrojů Sergej Donskoj na setkání prezidenta s vládou.

Podrobnosti v ruštině: ZDE

29.10.2014

Ulice druhého největšího města v zemi jsou lemovány roztříštěným sklem. Čerstvé otvory po kulkách tvoří kapsy na fasádách historických budov a věži mešity.

Spolu s vojáky na každé ulici a tanky v palebných pozicích je to důkaz čtyřdenních bojů. Libanonská armáda během nich v pondělí znova získala kontrolu nad městem. Jejími protivníky byli teroristé, tvrdí vojáci, náležející k organizaci Džabhat -an-Nusra napojené na al-Kajdu a jejím spícím buňkám. Odhadem během bojů zemřelo 42 osob, včetně 8 vojáků a 22 militantů. Přes 160 jich bylo zatčeno a speciální jednotky dál pronásledují podezřelé.

Boje začaly poté, co armáda zatkla Ahmada Mikatiho, který byl údajně rekrutérem ISIS. Mezitím se přiznal k plánům založit ve městě bezpečnou zónu pro syrské islamisty.

Měl také v úmyslu vyvěsit vlajku ISIS a přihlásit se k věrnosti jejím lídrům. Jeho zatčení vedlo k odvetným útokům militantů na armádu. Zaměřili se na armádní hlídku na pátečních trzích.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

29.10.2014

Už během úterního začátku obchodování na moskevské burze kurz evropské měny dosáhl nového rekordu. Valutové intervence centrální banky, které v říjnu přesáhly 20 miliard dolarů, nemohou zadržet nápor kupců valut.

Hra na oslabení ruské měny začala krátce po otevření burzy. Centrální banka již v pondělí zvedla hranici valutového koridoru o 35 kopějek a nové rozmezí se nyní nachází na úrovni 38,4-47,4 rublu. Od počátku měsíce banka při masívních intervencích utratila přes 20 miliard dolarů.

Rubl nedokáže zpevnit i proto, že ruské společnosti skupují valuty na zaplacení zahraničních dluhů, a nepomáhá mu ani zavedení nových burzovních nástrojů předepisování valutové likvidity.

Přitom tlak na měnu neklesá, nehledě na stabilizaci cen ropy, zdaňovací období a rozhodnutí agentury Standard & Poor’s zachovat investiční rating Ruska. Analytik banky Zenit Vladimir Jevstifějev se domnívá, že předpoklady obratu v tržním sentimentu nejsou dány a proto bude pokračovat stávající trend oslabování.

Podrobnosti v ruštině: ZDE

29.10.2014

Ohnivá koule zahalila raketu Antares s kosmickou lodí Cygnus jen několik sekund po startu. Automatický prostředek bez osádky měj vynést zásoby k orbitální stanici ISS.

O události informovala CNN. Záběry ukazují ohnivou kouli, která raketu pohltila.

K úmrtí nedošlo, cituje CNN vyjádření NASA. Hlásí však výrazné materiální škody v důsledku zřícení zbytků nosiče.

Neštěstí se odehrálo šest sekund po startu rakety z kosmodromu Wallops ve státě Virginia.

Prostředek soukromé společnosti Orbital Sciences měl na oběžnou dráhu vynést zhruba 2,2 tuny materiálu určeného pro mezinárodní orbitální stanici ISS.

Podrobnosti v němčině: ZDE

29.10.2014
Skotští nacionalisté vyžadují "dvojí referendum" o odchodu Británie z EU

Nicola Sturgeon, dezignovaná nová předsedkyně skotských nacionalistů, uvedla ve středu ráno v rozhlase BBC, že pokud budou chtít angličtí konzervativci uspořádat referendum o odchodu Velké Británie z Evropské unie, mělo by se konat tzv. "dvojí referendum" jako ve federalizovaných státech. Kromě celkového celostátního referenda v této věci by se měla konat samostatná referenda ve všech čtyřech britských národech, v Anglii, ve Walesu, ve Skotsku a v Severním Irsku. Podle Sturgeonové není totiž přece možné, aby numericky drtivá většina Angličanů vnucovala svůj názor ostatním národům ve Spojeném království, vzhledem k tomu, že Skoti v žádném případě Evropskou unii opouštět nechtějí.

29.10.2014

Francouzský ministr obrany Jean-Yves Le Drian včera oznámil, že jeho země v listopadu rozhodne o tom, zda dodat Rusku dvě vrtulníkové výsadkové lodě třídy Mistral. Obchod se po vzniku krize na Ukrajině stal značně kontroverzním.

Francie dlouho odolávala tlaku USA a jejich spojenců na odvolání obchodu v hodnotě 1,2 miliardy eur, než se v září rozhodla zmrazit prodej a ustoupit tak od původního říjnového termínu dodávky.

Prezident Hollande tehdy prohlásil, že první z obou lodí Vladivostok dodá jen tehdy, pokud budou fungovat příměří a politická dohoda na Ukrajině.

Avšak dohoda o příměří z 5. září je mírně řečeno křehké, často dochází k minometnému ostřelování podél fronty.

Le Drian oznámil, že politické podmínky dodávky prezident nezmění a plavidla budou dodána jedině v případě jejich splnění.

Odmítl ovšem říci, zda za současného stavu podmínky jsou považovány za splněné. Oznámil pouze, že prezident rozhodne v listopadu.

Rusko varuje, že zrušení dodávky bude znamenat, že bude požadovat náhradu škody.

Někteří z francouzských spojenců v NATO se obávají, že pokud bude kontrakt realizován, Rusko získá přístup k pokročilé technologii a vojensky posílí.

Ve Francii je v sázce až 1 000 pracovních míst a celý zbrojařský průmysl, jenž se obává ztráty reputace, zaměstnává 40 000 osob.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

29.10.2014
Britské špionážní agentury mají přístup ke komunikačním datům bez soudního příkazu, potvrdila vláda

Tajná ujednání britské špionážní agentury GCHQ, která ji umožňují shromažďovat komunikační data z internetu a z telefonních sítí v obrovském množství bez soudního příkazu byla poprvé zveřejněna v dokumentech předložených Tribunálu vyšetřovacích pravomocí, britskému regulačnímu úřadu, v reakci na právní stížnosti organizací Privacy International, Liberty a Amnesty International. Z vládních dokumentů, předložených regulačnímu úřadu, vyplývá, že Velká Británie může získávat velké množství dat od zahraničních partnerů bez soudního příkazu, pokud "není technicky možné" získat data podle soudního příkazu a je "nutné a přiměřené", aby špionážní agentura data získala.

Předpisy v podstatě povolují hromadné sbírání digitálního materiálu, včetně komunikací britských občanů. Dokument jasně uvádí, že GCHQ nepovažuje za nutné žádat ve všech případech o soudní příkaz.

Podrobnosti v angličtině ZDE

9.10.2014
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V září 2014 přispělo 187 čtenářů finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 38 899.50 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v červenci 2014 částkou 2529.87 Kč. Příjem z reklamy byl 11 080 Kč.

Zůstatek byl koncem září 2014 323 559,25 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 156 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za září 2014

Zůstatek k dispozici Britským listům k 31.8. 2014:...............354 231,52 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 38 899.50 Kč
Dobrovolné předplatné mobilem (červenec 2014)........... 2529,87 Kč
bankovní úrok................................................................2,91 Kč
reklama ..........................................................................11 080 Kč



bankovní poplatky..........................................................-831,55 Kč

dva vrácené příspěvky...........................................................-10200 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................1853,50 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
honorář (JB) .....................................................................10 000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
účetnictví ....................................................................................3500 Kč
programování (MP) .....................................................................13800 Kč


Zůstatek k 30.9. 2014: 323 559,25 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2013

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013
Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval… Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 „…na všech sloupích“ Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 „Ultimátní“ konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2012 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce