Rád věřím, že se laskavý čtenář po spatření tohoto titulku upřímně vyděsil. Buď autor článku nemístně provokuje nebo se zbláznil. S jistotou mohu pochopitelně vyvrátit pouze první z uvedených podezření. O tom dalším nechť si čtenář udělá obrázek sám.

Mnozí z nás jsme nespokojeni s tím, jak je svět zařízen a jak funguje. Někteří sníme o přirozeném životě v souladu s tím, co se domníváme znát pod pojmem příroda. Ti nejodvážnější a nejrozhodnější dokonce tu a tam sbalí kufry a vyrazí hledat ztracené ráje do nitra Afriky, do Amazonských pralesů nebo na některý z posledních neobydlených ostrůvků v Tichomoří, jež jsou ve skutečnosti jen pustými skalisky vyčnívajícími z oceánu.

Ovšem zatímco si uprchlík od civilizace užívá života divochů a ozbrojen klackem, zcela bez oděvu, se ve svém dočasném útočišti prochází po pláži, doma, v jeho poštovní schránce, se hromadí účtenky, upomínky, výhružky, soudní obsílky a další atraktivní civilizační četba mající za následek více sebevražd než svého času Utrpení mladého Werthera.

Únik od civilizace je tedy nejenom čirou iluzí, ale dokonce, jak se pokusím ukázat, je zcela zbytečný. A to z toho pohledu, že uprchlík hledá přírodu v dalekých končinách, zatímco příroda mezitím přišla k němu domů. Je to poznatek, ke kterému dospěli svého času slavný zoolog Alfred Brehm, a též i moravský spisovatel Jaromír Tomeček. Druhému jmenovanému dokonce stačilo sednout v Brně na šalinu a za půl hodiny se už procházel okouzlen lesy, vodami a stráněmi v okolí města.

Musím se ale otevřeně přiznat, že s tou přírodou, jež nás dostihuje uprostřed civilizace, to myslím trochu jinak. Méně poeticky než Alfred Brehm studující život ještěrky na břehu potoka. Nás dostihla příroda právě v tom svém nejméně poetickém smyslu.

Člověk si stěžuje, že jeho život je plný nejistoty. Pracuje deset i dvanáct hodin denně, aniž by měl smluvně zajištěnu dlouhodobou perspektivu. Je plný úzkosti a tenhle existenciální pocit si nosí s sebou i domů. Je toho názoru, že se civilizace člověku odcizuje, že se zrychluje životní tempo, že člověk ztrácí možnost na chvíli se zastavit, setřít pot z čela a zahledět se do krajiny, jako to dělával jeho předek. A za tohle odcizení může – v jeho očích – civilizace.

Přitom právě opak je pravdou. Civilizace člověka neodcizuje přírodě, ale naopak jej velkým obloukem vrací do jejího lůna. To však vypadá jinak, než jak je popsali romantičtí básníci. Teprve dnes žije moderní civilizovaný kulturní a vzdělaný člověk opět ve skutečně přirozeném přírodním prostředí. Civilizace s ním opsala kruh, což je vynikající vtip, nad kterým se všichni bohové olympští smějí, až se za břicho popadají. Ani křesťanský Bůh nezůstává tohoto vtipkování stranou, neboť byl to koneckonců on, kdo vyhnal lelkující, bloumající a neposlušný lidský pár z Ráje a určil mu za trest věčnou dřinu, strach a existenční nejistotu. Vlastně teprve teď došlo plně na jeho slova. Asi právě proto dávají mocní tohoto světa tak na odiv svou víru v Boha.

Po celé dějiny se lidstvo snaží na starozákonní kletbu nějak vyzrát. Až teprve dnes dospělo ke skutečné pokoře, s níž úděl věčné strasti a nejistoty přijímá jako nezměnitelný zákon.

Člověk toužil po přirozeném bytí v souladu s přírodou, a tak dostal, co si přál. Cožpak se zaměstnanec strachující se od rána do večera o existenci nepodobá lani na palouku u lesa? Vždyť život toho nádherného zvířete je ve skutečnosti učiněné peklo. Někteří predátoři přicházejí ve dne, jiní si počkají na soumrak. Tak lehkonohá bytost, jejíž jedinou zbraní je útěk, si nedovolí za celých dvacet čtyři hodin zavřít obě oči, natož si lehnout do trávy a kochat se krásou života.

Moderní (či postmoderní) člověk se také nemá co kochat krásou života. Copak je svět tady pro něj?! Jeho údělem jsou permanentní nejistota a strach stejně, jako je tomu u každého živého tvora, který není právě na vrcholu potravního řetězce ve svém prostředí. Takový byl osud i nejbližších předchůdců člověka. Homo habilis nebyl zdaleka tak zručný (jak se holedbá jeho název), aby se ubránil velkým šelmám. Když se přišel do jeho teritoria nasnídat šavlozubý tygr, během minuty byl budoucí pán tvorstva připraven ke konzumaci.

Celé dějiny si lidstvo vyrábí iluze o šťastném životě a utvrzuje se v přesvědčení, že díky své inteligenci má právo unikat bídnému osudu ostatních tvorů. A přitom právě svou inteligencí lidé nakonec vyzráli sami na sebe. Uvnitř přírody si vytvořili umělý a zdánlivě osvobozený systém, který je pro ně ve skutečnosti stejně nebezpečný, jako kdyby lidstvo nikdy žádnou cestu za osvobozením z přírodní nutnosti nepodniklo. Opravdu, bohové se smějí.

Několik svých předešlých článků v Britských listech jsem věnoval tématu šikany českých občanů německými policejními orgány v civilu, bez jakéhokoli viditelného označení. Kritizoval jsem zároveň nedostatečnou podporu, které se jim dostalo ze strany jejich vlastních politiků. Ať už třeba ministrem zahraničí Janem Kohoutem, jenž „sklapl kufry“ před svým německým protějškem Quidem Westerwellem, anebo ministrem vnitra Martinem Pecinou, kterému je – podle jeho vlastních slov – celá záležitost „jejich (rozuměj německou) politikou, mají na to právo a ty kontroly nezruší“, jak už věděl dopředu.

Pan Pecina, podle Mirka Topolánka „ten někdejší ódeesák z Frýdku“, má nyní totiž jinou hlavní starost: usiluje projít v blížících se volbách do sněmovny, tentokrát pro změnu za ČSSD. Tomu pochopitelně dává přednost, neboť jak známo, „košile je bližší než kabát“. Kam ale takové ústupky českých představitelů vedou, ukázalo se takřka vzápětí: Také Rakušané, kteří předtím v lidsky nedůstojných kontrolách polevili, rozjeli opětně naplno kontroly Čechů, údajně coby „preventivní akci proti překupníkům a nelegální migraci“.

Obrátil jsem se s problémem šikany občanů na nejrůznější evropské instituce včetně evropského ombudsmana a současně na své někdejší kolegy poslance v Evropském parlamentu. Moje domněnka, že se Češi alespoň v tomto jednom případě dokážou propracovat ke společnému postupu, se ovšem nenaplnila. Se svou neblahou osobní zkušeností s ponižujícími kontrolami vystoupil pouze Ivo Strejček z ODS a nezávisle na něm potom Pavel Poc z ČSSD, jenž popsal nepřiměřenou kontrolu svých hostů z České republiky, kteří na jeho pozvání cestovali za ním do Bruselu. Pocovi jsou navíc známy ostudné případy šikany lidí z mariánskolázeňské oblasti, kde dlouhodobě politicky a pracovně působil. Na celé čáře mě pak zklamali poslanci, nominovaní do EP za KSČM. Oproti původním slibům, že vypracují oficiální stížnost, dostalo se mi Jaromírem Kohlíčkem stručného vysvětlení, že jejich delegace problematiku šikany českých občanů nanesla při jedné pracovní snídani s představiteli bruselského zastoupení ČR. Nemusím snad ani připomínat, že je-li jakýmsi ústředním heslem komunistů „S lidmi pro lidi“, připadá mi to velmi málo!

Na své články v BL jsem dostal řadu čtenářských ohlasů. Mohu je roztřídit zhruba do tří skupin: v jedněch byly popisovány zkušenosti několika českých jednotlivců s šikanou, kterou však tito lidé nemíní nikde ohlašovat ze strachu, že by jejich totožnost byla vyzrazena německým orgánům, což by jim – jak se domnívají – mohlo znemožnit do Německa (anebo přes Německo) napříště cestovat. Dva nebo tři čeští občané se podivovali tomu, proč se vůbec tímto problémem zabývám, jestliže se mne přímo nedotýká. Naráželi v podstatě na to, že jsem v jednom z dřívějších příspěvků zmiňoval svou německou státní příslušnost, která mě před kontrolou německých civilů ochránila. Nejpřekvapivější pro mne pak byla mailová psaní těch, kteří s německými i rakouskými obstrukcemi v tamním příhraničí vyjádřili souhlas. Těch bylo nejvíc, skoro celá desítka. Tito lidé mě upozorňovali na situaci v ČR, ve které přímo kvete zločinnost, všeobecná zkorumpovanost a amorálnost. V kontrolách prý spatřují jen jeden z důkazů o tom, že si to EU uvědomuje - a jelikož už ztratili důvěru ve vlastní politiky, domnívají se, že nakonec „kdosi zasáhne alespoň zvnějšku“.

I když mne takové ty postoje „ať to za nás zase jednou někdo vyřeší“ rozhodně nenaplňují uspokojením, obzvlášť připomenu-li si českou historii, musím doznat, že už pravděpodobně stejně nebude jiné možnosti. Občasné skandální aféry se sice nevyhýbají ani jiným členským zemím Unie, ale bývají tam přece jenom do důsledků řešeny a stíhány soudy. Příkladem toho mohou být britskými novináři nedávno odhalení tři labourističtí poslanci a jeden konzervativec ze Sněmovny lordů, kteří podvodně získávali peníze ze státní pokladny v rozporu se zákonem, za což jim teď hrozí dlouholeté vězení. V této republice to jde naopak dokonce už tak daleko, že jsou rozkrádány také dotace z EU. A taktéž i mezi některými českými příslušníky delegovanými do Štrasburku a Bruselu se dějí prapodivné věci! Na toto téma připravuji brožuru s pracovním názvem „Z chebského podsvětí do Evropského parlamentu“, jejíž text ještě před vytištěním poskytnu Britským listům. Nečekám, že se mi za to dostane uznání; většina těch, kteří se v tomto státě postavili amorálnosti či zkorumpovanosti, dostali nálepku „udavačů“ a sami čelí trestním oznámením.

Češi po evropských událostech v konci osmdesátých let uplynulého století dostali do vínku jedinečnou možnost svobodně se rozhodnout v jaké zemi a v jakém (nejenom politickém) prostředí chtějí žít. Co z této příležitosti za dvacet let udělali? Vyslovím to upřímně a naplno: ČR je dnes státem, vyvolávajícím u svých západních unijních sousedů odpor a štítivost. Vždyť bez nejmenších obav z postihu zde bují kriminalita, celá území tu „obhospodařují“ mafie a podsvětí, běžné je vybírání takzvaného výpalného za vynucenou ochranu soukromého majetku obchodníků, nebo i vymáhání dluhů převážně romské komunity brutálním násilím. Jsem si vědom, že se nemile dotknu té pořád ještě většiny bezúhonných obyvatel, řeknu-li, že Češi svůj stát pustoší. Vyslovuji tím ale bohužel pouze mezitím již zakořeněný názor evropského okolí. A proto – ať třeba dál trvá příslušnost k Schengenu, nebo ne – kontroly v příhraničí zůstanou a zdejší rodáci se mohou přít tak nanejvýš o změně praporu a hymny, čímž by podle některých navrhovatelů mělo být údajně lépe vyjádřeno, v čem dnes žijí. Ačkoli můj názor je ten, že by se měli konečně pokusit změnit sami sebe!

Sotva začalo jaro a odtál sníh, už se ježnickým lesem na okraji města Krnov zase ozývají na kilometry daleko brutální zvuky motorek a plundrování zbytků přírody, určené vlastníkem, totiž Krnovem, k poklidné rekreaci slušných lidí, pokračuje s arogancí buranské české mentality dál a dále. Mám otevřené okno a jarní zpěv ptáků je stále přehlušován zvukem motorek. Co na tom, že do lesa se na motorce nesmí, že tu jsou závory a značky?

Na procházce (mezi 14:00 a 16:00) jsem si vychutnával po týdenním pobytu v Olomouci zahlcené zvuky a jedy z automobilů lahodnou čistotu vzduchu lesa, jehož se můžete nadechnout až na dno svých plic, a také ticho, hluboké lesní ticho podbarvené šuměním korun, hučením vody v rozvodněném potoku a zpěvem ptáků. Co jsou všechny peníze proti tomuto bohatství? Zač stojí život bez této krásy? Kam už utéci před pustinou rakoviny měst, kterou lidé sebevražedně šíří jen kvůli své hlouposti a pohodlnosti, zavírajíce oči před tragédiemi onkologických pacientů a hlubokou nekvalitou života v jedech, smradech a hlucích? Jenže lidská tupost chce zničit i ty zbytky zdraví a krásy, jež ještě máme zachovány. Typická česká neúcta a lhostejnost ke krajině, k něčemu, co patří všem.

Na víkendové procházce mne přímo v lese, mimo lesní cesty, předjel hlučný, smradlavý stroj, který přivedl vniveč ticho i lahodu vzduchu. Řidič se pak rozhodl vymočit a na můj dotaz, zda má povolení jezdit v lese, řekl: nemám, ale buďte rád, že jezdím slušně a něco jsem vám neudělal. Rozhořčeně jsem mu vysvětloval, že v lese nemá co dělat, načež reagoval tím, že mladí jezdí mnohem méně slušně (on byl asi mého věku) a že když do lesa smějí na motorkách boháči, tak může taky on. Uvědomil jsem si znovu, že žiji v Česku. Je pravda, že mladíky na motorkách, jezdící děsně rychle a nebezpečně pro sebe a okolí běžně potkávám, typicky na lesních cestách, kde by za každým rohem mohla být rodinka s pobíhajícími malými dětmi a kočárkem. Nevím, jestli to jsou synové místních zbohatlíků, ale vím, že ani bohaté, ani chudé tady u nás nenapadá, jak hluboká to je neúcta a hloupost ničit si tyto vzácné, krásné lesy.

Kromě motorek jezdí po lese stále více aut, často terénní džíp samotné lesní správy profrčí člověku kolem nosu, že se těžko pěší vyhýbá do stráně mezi malé smrčky, často jsou to auta s vozíkem, na nichž si lidé dovážejí do lesa benzínové pily a odvážejí si zpět nařezané dřevo (nakradené?), často jsou to lidé, kteří si "jen" zkracují cestu. A pak vidíte mrtvé slepýše a žáby, oka oleje a benzínu v kalužích, cítíte smrad, slyšíte hluk a ptáte se, co za lidi to žije v tomhle státě. Veřejné prostory jsou v tomto smyslu nikoli ochranou přírody a přírodní oázou, nýbrž místem, kde každý může dělat beztrestně, co se mu zlíbí, a držet zoufalé občany v šachu. Přesně tak to přece bylo i za socialismu. A nebýt myček, jistě bych potkával i takové automobilisty, kteří by umývali svá auta v bystřinách jako před rokem 1989.

Voliči levice a pravice u nás představují už dlouhodobě dva početně vcelku vyrovnané soubory, a to přesto, že česká populace je v rovině svých postojů spíše levicová. Běžně tento rozpor vidíme u studentů vysokých škol, kteří velice často volí pravici, naprostá většina z nich však odmítá platit školné. Položme si otázku, jaké motivy vedou ty naše spoluobčany, kteří ve volbách volí pravicově. Je třeba předeslat, že jejich motivy jsou velice různorodé a určitou úlohu v konečném rozhodování sehrává mediální manipulace.

Nebudu se věnovat těm lidem, kteří volí pravicově, protože je minulý režim reálně poškodil, ani těm, kteří tvrdí, že je minulý režim poškodil, i když z něho ve skutečnosti docela dobře profitovali. V mnoha případech se totiž jedná o zástupný motiv. Vidíme to z toho, že řada lidí, kterým bylo v minulosti ublíženo, dnes volí levicově. A to často na rozdíl od těch, kdo na minulém režimu parazitovali a dnes jsou nejpravicovější ze všech. Řadu takových případů zná jistě každý ze svého okolí.

Jak lze tedy početnost a stabilitu pravicových voličů vysvětlit? Ještě docela nedávno někteří tvrdili, že žádná pravice a levice přece už dávno neexistuje, že takové dělení je dnes prý už zastaralé. Světová hospodářská krize snad už i těmto lidem ukázala, že dělení na pravici a levici bude ještě dlouho aktuální.

Klíč k určování pravice

V zásadě toto dělení probíhá podle vztahu k sociálním právům a k základním sociálním jistotám, podle ochoty solidarizovat se s druhými, podle vztahu k existenci veřejného sektoru. Budu se proto zabývat pravicovými voliči z hlediska jejich sociálního postavení a materiálních zájmů.

Voliče pravice můžeme rozdělit do dvou hlavních kategorií. Do prvé patří ti, kteří se obejdou bez sociálního státu (a možná i bez státu vůbec), anebo si alespoň myslí, že se bez něho obejdou. Pro tyto lidi jsou všechny výdaje na sociálno nesmyslné, protože jim ukrajují z jejich peněz. Jejich exponenti ve vládě pro ně zařídili rovnou daň a je jen otázka času, kdy i rovná daň se jim bude zdát příliš vysoká.

Do druhé skupiny patří lidé, kteří sociální stát a veřejný sektor sice potřebují, volí ale pravici z jiných důvodů. Těchto důvodů může být, jak uvidíme, celá řada.

Tato skupina je mnohem početnější než první a někteří z jejích členů jsou na sociálních dávkách existenčně závislí. Znám příklad hned dvou ostře pravicových inženýrů, jejichž rodiny žijí na hranici bídy, oni však kandidují za pravicové strany. Takovým lidem pracovně říkám pravicově orientovaná městská chudina.

Setina se obejde bez státu vůbec

Nejprve k první skupině, tedy k těm, kdo jsou proti sociálnímu státu, proti veřejnému sektoru a proti jakékoliv solidaritě a troufají se bez toho všeho obejít.

Také tato skupina se rozpadá na dvě části. Především v ní najdeme malé množství lidí, kteří jsou na tom finančně tak dobře, že skutečně sociální stát (a možná ani stát jako takový) k ničemu nepotřebují. Jejich počet je velmi nízký – odhaduji ho na méně než 1 % voličů – ale existují.

Jsou schopni hradit si sami tu nejlepší soukromou zdravotní péči i soukromé vzdělání pro své děti, třeba i na vybraných školách v cizině. Na stáří jsou pojištěni v soukromém penzijním fondu. Nevědí, co to je veřejná doprava. Mají své vlastní právníky. Někteří z nich si mohou dovolit vydržovat soukromou ochranku.

Tito lidé opravdu stát a veřejný sektor k ničemu nepotřebují. Považují ho jednoduše za přítěž a daně, které musejí platit, jsou pro ně vyhozené peníze. Tito lidé jsou natolik omezeni jen na sledování svého osobního profitu, že nejsou ochotni uvažovat v širším kontextu. Neberou ohledy na nikoho, velká část z nich je prostě asociální. To platí i pro ty mezi nimi, kteří se různými cestičkami dostali k velkým majetkům, i když pocházejí z nižších vrstev. Problémy společnosti by chtěli řešit po americkém vzoru.

Kriminalizace chudoby

V USA řeší sociální problémy jednoduše tím, že už více než dva miliony chudých lidí zavřeli od počátku 80. let do vězení. Naprostá většina tamějších vězňů jsou mladí, málo kvalifikovaní lidé černé pleti. Tímto způsobem si v USA vydatně snížili míru nezaměstnanosti oproti Evropě.

Existují dokonce grafy, které dokládají, že např. výdaje na sociální bydlení klesaly v jednotlivých státech Unie stejným tempem, jakým rostly výdaje na stavbu a provoz vězení. Vězení se stává sociálním bydlením těch nejnižších vrstev. Přitom až třetina vězení je ve Spojených státech už zprivatizována, takže z kriminalizace chudoby bohatnou majitelé věznic. Čím více lidí končí za mřížemi, tím více peněz pro provozovatele vězení ze státních dotací plyne. Takto dnes funguje země svobody a garant demokracie.

Vraťme se ale k našim bohatým asociálům. Těch lidí, kteří se u nás obejdou bez státu, a proto pohlížejí na daně jako na velké příkoří, je u nás jen hrstka, i když mají velké slovo v médiích. Místy to vypadá, že si stihli zprivatizovat i média veřejnoprávní.

Sociální stát – zatím -- nepotřebují

Mnohem více je těch, kdo si pouze myslí, že bez sociálního státu se už navždycky obejdou. Jsou to mladí lidé, vysokoškoláci, žijící hlavně ve velkých městech. Právě to je nejpočetnější skupina pravicových voličů. Patří mezi ně většina vysokoškolských studentů a hlavně nastupující vysokoškoláci kolem 30 let věku. Tvoří jádro pravicových voličů a kromě KSČM odmítají velice tvrdě i sociální demokracii.

Tito lidé zatím opravdu sociální stát skoro k ničemu nepotřebují. Žijí si vcelku dobře a je velkým paradoxem, že si žijí dobře do značné míry díky předlistopadovým poměrům. Minulý systém totiž udržoval velice nízko počty vysokoškoláků. U nás jich bylo méně než 8 %, zatímco ve Francii či v Německu je v populaci téměř už 30 % vysokoškolsky vzdělaných lidí.

Protože u nás bylo vysokoškoláků v minulosti málo, nemají ti dnešní téměř žádné problémy najít uplatnění a velká část z nich má relativně vysoké platy. Předlistopadový systém dnešní mladé pravici vytvořil skvělé nástupní podmínky do života. Zbavil ji konkurence. Starší kohorty vysokoškoláků postupně odcházejí a uvolňují vlně mladých místo.

Navíc se dnešní mladí vysokoškoláci mnohem později žení a vdávají a mají jen minimum dětí. Mezi další vedlejší důsledky reálného socialismu patří stále ještě přetrvávající relativně nízká cena bydlení. (Je to jen relativní, koncem 60. let činil v Ostravě nájem zhruba 7 % průměrného příjmu.)

Dnešní mladí vysokoškoláci zdědili z minulého režimu také to, že stále ještě nemusejí platit na veřejných vysokých školách školné.

V jaké situaci jsou v porovnání s nimi francouzští anebo němečtí vysokoškoláci? Za studium platí školné. Když vystudují, místa jsou obsazená v důsledku masifikace školství od konce 60. let. Pro rostoucí část z nich zbývá jen méně placená práce, ke které by dříve stačila maturita. Nemají šanci našetřit si na byt, protože bydlení zdražilo za 20 let na dvojnásobek, takže velké části z nich byt opatřují a hradí rodiče. Existuje rozsáhlá odborná literatura o tom, jak potomci středních vrstev přicházejí v těchto zemích o iluze. Pikantní je, že revoluční studenti z roku 1968 brzy po vystudování obsadili všechny lukrativní pozice v ekonomice i státní správě na celý zbytek 20. století. Školy však během celé té doby chrlily další kvanta studentů. Každá následná věková kohorta tak má nižší a nižší šance uplatnit se v profesním životě alespoň na úrovni svých rodičů.

Pravicoví studenti profitují ze socialismu

My k tomuto stavu směřujeme také, ale dnešní generace vysokoškoláků to ještě ve větší míře nehrozí. Teprve jejich děti se ocitnou v situaci dnešních rakouských a německých studentů, kteří obsazují fakulty.

Jsme tedy skutečně v krajně paradoxní situaci. Hlavní silou, která drží pravici u moci, jsou mladí vysokoškoláci, kteří profitují z toho, že reálný socialismus reguloval počty vysokoškoláků.

Člověk by si řekl, že si za to zaslouží platit školné. Ale to by nebyl správný postoj. Jakmile se začne platit školné, doplatí na to potomci chudších rodin. V Bílé knize vzdělanosti je to dobře pojištěno. Návrh na zavedení školného počítá s tím, že ti, kdo zaplatí školné počátkem školního roku přímo z ruky, budou mít 20 % slevu. Studenti z bohatších rodin tedy zaplatí jen 80 % školného, studenti z rodin chudších budou platit plné školné. V další části dokumentu se píše o tom, že půjčky, které si ti chudší budou muset na placení školného vzít a které budou splácet po absolvování školy, až jejich příjem dosáhne průměrného příjmu v zemi, budou vysoce úročeny. To prý proto, aby si je nemohli brát bohatí studenti, kteří by využili nižšího úročení k tomu, že by si vypůjčené peníze sami uložili na vyšší úrok. Prostě proto, aby bohatí nespekulovali, budou chudí platit jako mourovatí.

Školné tedy bude skutečně působit jako sociální síto a odsune potomky chudších rodin do kratších a málo lukrativních studijních oborů, kde se bude snad platit méně. Po škole pak mnozí z nich zjistí, že i nízké školné bylo drahé, protože budou pracovat na místech, která vysokoškolské vzdělání vůbec nepotřebují. K tomu ale dojde až někdy v horizontu dalších 10 až 15 let.

Do té doby se budou naši vysokoškoláci oddávat iluzi, že systém, který tady vznikl, je snad budován pro ně. Je opravdu smutné, že dočasné výhody dokáží i vzdělané lidi zaslepit natolik, že podporují u moci síly, které hájí úplně jiné než jejich zájmy. Není to ale zvláštnost jen českých vysokoškoláků. Už před léty kdosi napsal, že příslušníci středních vrstev se vyznačují tím, že ze všech sil a s velkým přesvědčením hájí zájmy těch, kdo stojí nad nimi.

Vysoké školy – nástroj na snížení populace

Abych shrnul tuto první kategorii: Odhadem do ní patří 1 % populace, ti, kteří by se docela obešli bez státu a bez veřejného sektoru. A zhruba dalších 10 % populace, ti, kdo se bez sociálního státu zatím obejdou, protože dostali zadarmo zatím ještě výnosné vzdělání, mají zatím ještě relativně laciné bydlení a zůstávají svobodní (anebo si nepořídili děti), takže mohou ze všech nejvíce investovat do spotřeby. V podstatě se přiživují nejen na minulosti, ale také na budoucnosti. Nevychovávají budoucí plátce průběžného penzijního systému.

Není úplně jisté, zda a o nakolik vysoké školy v dnešních podmínkách zvyšují vzdělanost národa. S určitostí však můžeme říci, že působí jako stroj na snižování populace. A až bude zavedeno školné, budou mít vysokoškolačky ještě méně dětí, aby měly dost peněz na splácení půjček. To je zjištěno v těch spolkových zemích Německa, kde se školné platí.

Schizofrenní pravice

Jak vypadá druhá skupina, tedy ti, komu se nedaří příliš dobře, a přestože sociální stát vyloženě potřebují, volí pravicově. Česká sociologie nám k tomu mnoho neřekne, proto se musíme obrátit k sociologii evropské. Francouzští badatelé zjišťují, že lidé, kterým se nedaří a jdou sociálně dolů, mají zvláštní politické postoje. Jsou v tak trochu schizofrenní pozici.

Jsou vysloveně proti neoliberalismu, protože ten vytváří podmínky, kdy přicházejí o dobře placenou práci. Zároveň jsou však krajně kritičtí na adresu sociálního státu s jeho snahou redukovat sociální nerovnosti. Zároveň tedy od státu požadují, aby je chránil a reguloval ekonomický život, ale zároveň kritizují státní intervence na pomoc nezaměstnaným, chudým a sociálně vyloučeným. Vyčítají jim, že nepracují, zatímco oni sami vzali i hůře placenou práci poté, co přišli o tu lépe placenou. Přitom nejsou ochotni připustit, že část těch hůře disponovaných mohla zůstat bez práce právě proto, že je o jejich práci připravili oni sami.

Výsledek je takový, že mnozí lidé, kteří jdou sociálně dolů, sestupují ze středních vrstev do vrstev nižších, volí spíše pravicově. Častěji než jiní volí dokonce ultrapravicově.

Kdo za to může?

Nedávno byla publikována ve Francii studie o lidech, kteří žijí v jednom ze skromných předměstí řadových domků na severním okraji Paříže. Starousedlíci, kteří v 60. letech snili o vzestupu do středních vrstev, ale kterým se nepodařilo našetřit si a přestěhovat se do atraktivnější části města, volí pravicově. Chtějí se tím aspoň symbolicky povznést nad ty, kdo žijí stejně skromně jako oni, nepobírají však důchod, ale jsou na podpoře. Volí napravo také proto, aby tím vyjádřili protest proti nově příchozím, arabským a černošským rodinám, kterým se podařilo povznést se na jejich úroveň.

A co je nejparadoxnější: Pravicové (a dokonce ultrapravicové) strany volí i tito arabští a černošští imigranti. Chtějí tak sami sobě osvědčit, že jsou právě tak dobří Francouzi jako oni starousedlíci, kteří na ně pohlížejí s despektem.

Troufám si tvrdit, že mnoho českých pravicových voličů volí pravici z podobných důvodů. Nemají se nijak zvlášť dobře a jejich vyhlídky jsou mizerné. Ale toho, kdo za to může, hledají směrem pod sebou. Patří sem lidé ze středních vrstev i lidé z vrstev nižších. Těm ze středních vrstev vadí, že musejí na ty úplně dole přispívat svými daněmi a pojistným. A ti úplně dole? Ti, čím mizerněji jsou v práci placeni, tím větší nenávist cítí vůči těm, kdo jsou bez práce a žijí z dávek. Bují mezi nimi odpor k Romům.

Vytunelované pohodlí a dávkování nenávisti

Nikdo z nich si nepoloží otázku, jaký je poměr mezi škodami vzniklými tunelováním, krádežemi a korupcí a výší sociálních dávek (včetně těch pro Romy). Kdyby se u nás tolik nekradlo a netunelovalo, mohli jsme na sociálních dávkách (nebo na jejich obdobě – občanském platu) pohodlně žít všichni. Protože se krade a tuneluje, podobají se naše platy spíše sociálním dávkám.

Pravice dokáže i tohoto stavu mistrovsky využít. Přímo odborně dávkuje míru nenávisti mezi nižšími vrstvami. Pravicoví politici zbavují bohaté povinnosti platit daně a chtějí umožnit firmám platit zaměstnancům stále méně (sem patří požadavek na zrušení minimální mzdy). To vede k tomu, že stále větší podíl daní platí střední vrstvy. Tyto vrstvy ale nevyčítají bohatým, že se z placení vyvlékli. Zlobí se na ty pod sebou, že na ně musejí platit.

Nic proti sociálnímu státu, jen když…

Je jasné, že v zájmu pravice není úplně zrušit sociální stát. Pravice proti němu brojí spíše jen z propagandistických důvodů. Nemá ve skutečnosti vůbec nic proti sociálnímu státu. Ovšem za podmínky, že na něj budou přispívat a jeho chod financovat prakticky pouze střední vrstvy.

Z takového sociálního státu může pravice naopak vydatně profitovat: zajišťuje sociální smír (a tedy garantuje jistotu pro investory), zajišťuje minimální zabezpečení populace (takže nehrozí, že ti nejchudší budou roznášet nakažlivé nemoci a krást z hladu). Ale především: živí nekonečné spory mezi těmi, kdo jsou na tom jakžtakž dobře, a těmi, kdo jsou na tom vyloženě špatně, tedy mezi středními a nižšími vrstvami.

Proto je cílem chytřejší částí pravice právě minimální sociální stát. Je to stát, který má tak nízké výdaje, že jeho režii utáhnou samotné střední vrstvy. Bohatí a firmy na něj nemusejí přispívat, což je motivuje k větší péči o co nejvyšší vlastní zisky. To, že ho financují střední vrstvy, směruje jejich zlobu proti těm dole. Pomocí čistě fiskálních opatření jsou ti nahoře schopni tuto zlobu přesně dávkovat a hlavně – odvracet ji od sebe.

Vylučování a uzurpace

Vše funguje na principu, kterému se v sociologii říká princip uzavírání. Teorie uzavírání vysvětluje, jak se různé sociální vrstvy dělí o žádané zdroje. Tato teorie má výhodu v jednoduchosti. V zásadě si vystačí se dvěma pojmy – vylučování (exkluze) a uzurpace.

Vylučování znamená, že jisté skupiny si vytvoří monopol na zdroje určitého druhu a vyloučí z přístupu k nim všechny ostatní. Skupiny vyloučené z přístupu ke zdrojům mohou pak použít dvě strategie:

Strategii uzurpace – snaží se opět získat nárok na to, co jim bylo odňato. Tato strategie může sahat od nevýrazné redistribuce až po zbavení dominantní vrstvy moci. Anebo mohou samy střední vrstvy použít strategii exkluze vůči skupinám ještě slabším.

Střední vrstvy se mohou buďto směrem nahoru snažit zpět získat část privilegií mocných, anebo mohou směrem dolů usilovat o vyloučení nižších z toho mála, co jim zbývá. Střední vrstvy nejsou připuštěny ke skutečně moci, zato však dokonale využívají svobodu vylepšit svoje poměry aspoň na úkor těch, kdo jsou pod nimi.

Je v zájmu mocenské elity, aby střední vrstvy rozehrávaly na co nejvíce frontách strategii vylučování, tedy aby se snažily odepřít přístup ke zdrojům těm ještě hůře postaveným. Tato strategie jde přímo proti solidaritě bezmocných, která by mohla horní vrstvy skutečně ohrozit. Tolik strategie uzavírání, kterou rozvíjejí především anglosaští sociologové.

Prokletá solidarita?

Z hlediska teorie uzavírání lze vysvětlit také povahu sociálního státu a povahu reforem, které ho mají zmodernizovat. Vznik sociálního státu není ničím jiným než výsledkem snah středních a nižších vrstev získat alespoň část zdrojů, které by jinak měli pod kontrolou pouze mocní. Klíčovým bodem reforem sociálního státu je naopak omezení přístupu k bezplatné lékařské péči, k sociálním dávkám, ke státem garantovanému starobnímu důchodu.

Minimální sociální stát financovaný pouze středními vrstvami má být zárukou toho, že logika exkludování ovládne střední a nižší patra společnosti. Spoléhá se na to, že střední vrstvy budou mít stále méně, stále více budou muset za všechno platit, ale a přitom budou stále pravicovější, stále více budou obviňovat ty pod sebou a stále více budou proklínat solidaritu.

Po prozření kocábizace

Celý tento mechanismus manipulace funguje jakžtakž dobře, pokud ekonomika jako celek roste. A je příznačné, že základy pro teorii uzavírání byly položeny v dobách poměrně výrazného ekonomického růstu.

Teorie uzavírání není schopna rozlišit dvě zcela rozdílné situace. Je přece něco jiného, žijeme-li ve společnosti s vysokým a trvalým růstem, anebo živoříme ve společnosti ekonomicky stagnující, či upadající. Ve společnosti výrazného růstu mají i ti, kdo jsou na jejím dně, možnost svoji situaci alespoň v rovině spotřeby relativně zlepšovat. A středním vrstvám se může dařit provoz sociálního státu utáhnout. Ve společnosti, která je v hospodářské krizi, se bohatí snaží stále bohatnout a stále více si ukusují z koláče, který neroste. Všichni ostatní pak ztrácejí o to více.

Jsem optimista a domnívám se, že by to mohlo přivést již brzy alespoň část pravicově orientovaných středních vrstev k zásadnímu prozření. Uvědomí si, že těm dolním lze vzít už tak málo, že je to nikdy k těm nahoře nepřiblíží. Naopak, oni sami budou klesat stále níže. Až k tomu dojde, je šance, že levice výrazně posílí.

Ale až k tomu dojde, výrazně vzroste též riziko, že ti skutečně mocní přestanou hrát hru na demokracii, do které se zatím s většími anebo menšími rozpaky nutí. Začnou zakazovat politické strany, které budou říkat lidem pravdu. Povolí jen takové názory, jež budou nekriticky vychvalovat mocné a vlivné. Pracovně toto riziko nazývám kocábizací politiky.

Pokud do té doby nepřekoná česká levice svoji rozdrobenost a pokud v tom klíčovém okamžiku nebudeme co nejúžeji spojeni s levicí v západní Evropě, nebudou mít ti, kterým jde o sociálně spravedlivou společnost, ani tu nejmenší šanci.

Internet – bič na média

Já mám jenom dva dotazy, z toho první – na média – přišel v různé formulaci dvakrát. Takže nejdříve média.

Z dotazů bylo zřejmé, že někdo si stále ještě myslí, že naše média nejsou tak úplně nestranná. Já si to také myslím, je zbytečné o tom dlouho mluvit, ale zároveň si myslím, že tady jsou dvě určité šance.

Za prvé internet umožňuje šířit informace, které se nedostanou do oficiálního tisku. To vědí jak novináři z MF Dnes a Lidových novin, tak to vědí lidé v televizi. Myslím si, že je otázka času, kdy oni budou muset vzít v potaz to, že na internetu se dnes píše o masových demonstracích studentů v Německu, o obsazení všech vysokých škol v Rakousku, a u nás se o tom v rozhlase, tisku a televizi nedozvíte ani slovo. Ono to totiž znevěrohodňuje oficiální média, protože jejich čtenáři a posluchači pak nemají dojem, že jsou kvalitně informováni.

A druhá věc. Režimní média mají jednu velkou slabinu – potřebují totiž senzace, aby zvýšila svoji sledovanost, a mocenská elita si počíná takovým způsobem, že senzace tam jsou jako na běžícím pásu.

Pokud by si média nevšimla toho, co se dělalo na právnické fakultě v Plzni, jakým způsobem tam Marek Benda a další získávali svoje tituly a diplomy, tak už jsem přesvědčen, že teď, v tuto dobu, by celá aféra byla už zametena pod koberec a komise ministerstva školství by vůbec nic nevyšetřovala. Média to dělají proto, protože potřebují zvyšovat svůj odběr, a tak občas sáhnou k tomu i tady, protože mocenská elita si o to přímo koleduje. To znamená, že pokud by časem média třeba začala psát o tom, jak podnikali, jak bývalý ministr dopravy přišel ke své vilce za 130 milionů v Saúdské Arábii, jak podnikal bývalý ministr vnitra, určitě by měla větší sledovanost než seriál Ordinace v růžové zahradě. A o to těm lidem jde, protože oni jsou pak podle toho také placeni a podle toho, tolik reklam mají. Takže je určitá naděje.

Bezzubá inventura

Druhá otázka: studenti, jejich vztah k politice a zvláště jejich vztah k levicové politice.

Zatím to není žádná sláva. Když si vezmete – schválně jsem si ji studoval – Inventuru demokracie, se kterou přišlo 1500 studentů Karlovy univerzity. To je naprosto bezzubý text. Začíná tím, že nás vůbec nezajímají spory pravice a levice. Jestliže toto studenti napíší, tak je jasné, že oni vůbec neví, co se v té zemi děje a vůbec netuší, co je v poměrně krátké době čeká. Všechny jejich požadavky klouzají po povrchu. Chceme, aby politici neměli tak rozsáhlou imunitu – to je přece úplně zbytečné. Pokud budou zmanipulovány soudy, tak nic nepomůže, že politici budou zbavováni své imunity, jako docent Wolf, například. Další příklad toho, jak kloužou po povrchu – nechceme, aby byla tak vysoká korupce. Je to divné, nedovedu si představit, že by se sešla nějaká jiná skupina studentů a vydala manifest Chceme, nám ta korupce nestačí, chceme, aby byla ještě větší. Prostě požadovat takové věci, to jsou naprosté banality. Ti lidé si neuvědomují, že korupce není náhodný jev v tomto systému.

Strach nebo sranda?

My žijeme v systému, který doporučuje „zbohatněte“ a schopný člověk si sám cestu ke zbohatnutí najde. Když byla debata na internetu, jak se dostal Marek Benda k titulům, k diplomům, tak už tam byli čtenáři, kteří jsou tak zkažení dnešní dobou, že tam psali: Vy jim závidíte, že jsou tak schopní, že si to načerno opatřili.

Jestliže by se někde měl ilustrovat rozpad hodnot, tak to je tady toto. On potom ještě řekne: Tak když to prasklo, tak já půjdu jinou cestou. Správně tam někdo psal do novin, že je to, jako kdyby zloděj auta vysedl a řekl: Dobře, tak když jste mě chytili, tak já to auto teda vrátím, když to jinak nejde.

Takže jsem těm studentům – oni chtěli nějaký názor – řekl, ať si uvědomí, v čem je rozdíl mezi nedemokratickými a demokratickými systémy. Že nedemokratický systém je takový, kde občané mají strach z mocných. Demokratický systém je takový, kde vláda a mocní mají obavu a strach z občanů. My dnes žijeme v systému, kde vláda má z občanů jenom velkou srandu.

Ti studenti se potom už neozvali…

Francouzská pravice musela s pravdou ven. Prohrála volby. Sice jen regionální, ale ty jsou jako obvykle indikátorem příštích parlamentních voleb. Podle prvních odhadů institutu OpinionWay jsou výsledkem 54,3% pro socialisty a jejich spojence proti 36,1% pro pravici, Národní fronta získala 8,7%.

Jde o jasné znamení pro francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, že bude muset hned v pondělí přistoupit k úvahám nad novou skladbou vlády. Otázka dne zní: kdo nahradí premiéra Françoise Fillona? Ta ale podle prvních náznaků nepřichází na pořad dne. Půjde pouze o „technické změny“.

Královnou těchto voleb se ale stala socialistka Ségolène Royalová, která ve svém regionu Poitou-Charentes získala více jak 60% hlasů, což ji staví na čelo všech socialistických kandidátů. Posiluje to její pozici bývalé prezidentské kandidátky proti Martine Aubryové, které Socialistické straně nominálně šéfuje.

Pravice si hojí rány které dostala pouze v Alsasku, kde sjednocená kandidátka UMP přivedla senátora Philippe Richerta se ziskem 46% proti socialistovi Jacquesovi Bigotovi s 39,5%. Ultrapravicová Národní fronta se v regionu, kde mívala silnou pozici, musela spokojit se skóre 14,5%.

výsledky ZDE

V důsledku mé účasti na říjnovém setkání, které jsem zachytil ve svém příspěvku Vzpomínky na budoucnost, jsem obdržel další pozvání na pracovní setkání a diskusi na téma: Jsme na jedné lodi?!?, a to do hotelu Krakonoš v Mariánských Lázních. Setkání opět připravila Společnost pro evropský dialog (SPED), tentokrát v úzké spolupráci se zastupiteli zvolenými na kandidátce KSČM do krajského zastupitelstva Karlovarského kraje, společně s bavorským Kurt Eisnert Verein a s nadací Rosy Luxemburgové. Mělo jít o výměnu názorů na projevy a dopady hospodářské krize na společnosti v Bavorsku a v České republice s důrazem na pracující, sociálně slabé, důchodce, nezaměstnané, mladé lidi, roli levicových politických reprezentací na místní a regionální úrovni; politické nástroje; úspěchy a prohry. Dále si setkání kladlo otázky, zda se nabízejí spíše evropské nebo národní přístupy či levicová nebo pravicová řešení krize a samozřejmě otázku, zda existují společná levicová poučení.

Musím říci, že jsem od začátku věděl jediné, totiž to, že součástí mého vystoupení bude poznámka na téma, že přes palubu nás může hodit jenom ten, s kým jsme na jedné lodi a že já se jako rodilý Sudeťák cítím být s Němci na jedné lodi bez ohledu na občasné vzájemné pokusy se přes tu palubu hodit. Jsem opravdu přesvědčen o tom, že k sobě jako Češi s Němci přes veškeré problémy patříme více než jiné národy, že už jsme spolu, vedle sebe nebo proti sobě tak dlouho, že už si spoustu věcí neumíme jeden bez druhého představit. Samozřejmě, že to platí především kolem společné hranice s Bavorskem a Saskem, protože tam jsme tisíciletými sousedy se vším dobrým a špatným, co to přináší. Před půldruhým stoletím jsme společně vytvářeli i dělnické hnutí a první sociálně demokratické, tehdy radikálně levicové, socanské a „petrolejnické“ spolky a politické strany. Společně také patříme do podivuhodného středoevropského prostoru, ke kterému patří pivo, štrúdl a muškáty za oknem.

Na setkání se sešly asi čtyři desítky lidí z obou stran hranice, z nejrůznějšího sociálního prostředí a nejrůznějších úrovní i prostředí levicové politiky. To první, co bylo patrné, byl fakt, že podobná setkání jsou nutná, potřebná a velice schází, protože lidé mají o vzájemných poměrech jen velice málo informací, a když, tak jsou zprostředkovány a manipulovány médii. Přímá zkušenost a poznání ze vzájemného kontaktu bolestně chybějí. Určitě to neplatí jen o setkávání lidí levicového smýšlení, ale je zřejmé, že přes tu skutečnost, že hranice je už dvacet let otevřena, mnoho o sobě ve skutečnosti nevíme. Je zjevné, že mezi lidmi existují ještě mnohem neprůchodnější hranice, než byla ta státní, částečně patřící k železné oponě. Na řadu otázek položených v pozvánce i v úvodních vystoupeních se nedostalo. Z jednotlivých vystoupení byla jednoznačně patrná potřeba informovat o konkrétních sociálních problémech a snaze je řešit a zároveň se něco dozvědět z druhé strany hranice. Na obou stranách byla patrná i určitá nostalgie. Na straně české po období reálného socialismu a na straně německé po státu blahobytu především ze sedmdesátých a částečně i osmdesátých let.

Snažil jsem se ve svém vystoupení navázat na pozvánku i úvodní slovo a vysvětlit, že je velkou otázkou, jak vypadá ta loď, na které bychom měli společně být. Zda je to loď společných problémů nebo loď společné alternativy. Snažil jsem se naznačit, že pravidla a infrastruktura současného světa jsou nastaveny tak, že na tom ani drtivé vítězství levice nemůže nic změnit, protože levice nebude moci v rámci těchto pravidel a infrastruktury realizovat svou alternativu - a zároveň platí, že ji ani nemá. Jednoduše řečeno - v pravotočivé zatáčce se doleva jede špatně. Upozornil jsem na to, že dnes nejde jen o krizi levice, ale o krizi politiky jako takové, protože ta přestává být schopná zvládat společenskou reprezentaci vztahů, které současné trendy v distribuci statků představují. Autentická levicová alternativa ostatně byla vždycky snem, protože to, čemu jsme říkali socialismus, byl vlastně jen kapitalismus naruby a soutěž společenských systémů probíhala také podle kapitalistických parametrů a pravidel, vůči kterým se socialismus neustále vymezoval, až byl kapitalismu skoro podobnější než kapitalismus sám.

Převládajícímu tónu diskuse odpovídaly i její závěry, které byly směřovány především do oblasti rozšíření vzájemné informovanosti levicových struktur obou zemí a přenosu těchto informací do širšího povědomí na obou stranách hranice. Velmi dobrým výsledkem bylo to, že se lidé levice na území euroregionu Egrensis měli možnost blíže osobně poznat. Alespoň pro mne tedy zůstává v platnosti pravda, že politické názory se mohou dnes šířit prostřednictvím moderních médií, ale vznikat musí i nadále v diskusi za stolem. Bude velmi důležité, aby taková setkávání pokračovala. Až pomine prvotní hlad po informacích, tak budou jistě i základem pro hledání skutečně levicových poučení a snad řešení. Nelze se podle mne příliš radovat z toho, že pravice také prochází krizí, protože dnes se hraje a hlavně rozděluje podle jejích not. A pokud se zdá, že dnešní levice je tak trochu zmatená a slepá, neměla by se radovat, když se k ní přidá další invalida…

Na začátek zpráva: O mentalitě a inteligenci českých uživatelů facebooku vypovídá, že stránka "Jejich revírem je Kaufland, jejich tempo je vražedné - DŮCHODCI!", která byla vytvořena 19. března 2010, má dodnes 152 930 fanoušků. Obsah této stránky je plný posměvačného, nenávistně agresivního antigerontismu. Prý "tahle skupina nebyla založena za úkolem něco řešit, ale pobavit ".

Nedá mi, abych při té příležitosti nevzpomněl na "dokumentární" film Český sen, ve kterém filmaři Remunda s Klusákem se také snaží diváky pobavit...

Jeden z "fanoušků" skupiny, Honza Kelnar (100 přátel) píše:

Denny Charvátová (389 přátel):

Další z omladiny si všímá mediální diskuze o "reformě" sociálního systému...:

A fanoušek Baníku, podepsaný na profilu jako "Matess von Täubling", má ve svém názoru jasno:

Jak konstatuje uživatelka Facebooku Lucie Tomková, "je jim v průměru -náct, nic nejsou, nic nemají, nic neumí, tak si alespoň kopnou do důchodce." Čtenář mého facebookového profilu, Michal Očadlík (*1988) poměrně kriticky komentuje tuto podivnou skupinu, která nejspíš bude největší skupinou na českém facebooku, a dává i odpověď na to, kdo za tak otřesnou nenávist dnešních teenagerů ke starším může:

Mám k tomu ještě něco dodávat?

Investigativní novinářka Jana Lorencová k tomu na Facebooku říká:

Na tuto otázku se dá jen velmi těžko odpovědět...

ŠOK│ První díl přednášky prof. Jana Kellera Arogance financí - Tři sociální světy (16. 3. 2010, VŠMVV, "Přednášky nejen pro zvané") nahraná TV Solidarita na YouTube shlédlo už více než 10.000 lidí, celých dvanáct desetiminutových dílů přednášky si na videu pustilo více než 1 900 lidí, audiozáznam si stáhlo více než 2 700 lidí.

Sotva zmizela z obchodních domů vánoční výzdoba, a poslední Valentýnské srdce našlo šťastného příjemce, už jsou v regálech pečlivě sešikovány řady čokoládových zajíčků a srovnány krabice pestrobarevných cukrovinek vábících oči dětí. Blíží se Velikonoce, nejvýznamnější křesťanské svátky připomínající výjimečnou událost, která podstatně ovlivnila vývoj našeho myšlení a kultury.

Mystérium vzkříšení stálo u zrodu největší proměny světa, avšak kdo ze současníků procházející mezi regály s velikonočním zbožím si uvědomí, že nikoliv rozum a exaktnost, v  dnešní  společnosti tolik protěžované, ale naopak spiritualita stála u kolébky nového směřování lidstva. Opustili jsme vlastní kořeny, a mnohé naše problémy mají původ v rezignaci na duchovní přesah vlastní existence.  

Spiritualita Stvoření, Zjevení a Vzkříšení, základní prvky naší identity, z našich životů vymizely, a lidé za tuto ztrátu platí tvrdou daň nebývalou devalvací morálních hodnot, pocity osamocení, vykořeněnosti a nenalezeného smyslu života. Naší pastí je odklon od duchovního s příklonem k materialismu, avšak rozumnost sebou nutně nese i vědomí konečnosti, a vědomí konečnosti zase trauma vlastního zániku, strachu z nicoty.  

Jestliže lidé zcela opustí duchovní přesah své existence, nezbude jim už nic, co by jejich konečnosti dalo význam a smysl. Zemřou, a nebudou vědět  proč se  narodili. Ztráta identity současného člověka působí destruktivně v osobních životech i v celé společnosti. Lidé hledají útěchu v náhražkách, v nejrůznějších stimulech, a stále cítí, že jim cosi chybí. Neumí to pojmenovat ani vyjádřit, ale čím více se vzdalují sami sobě, tím více jsou nespokojeni.  

Pouhým rozumem už nelze nazírat život, neověřitelné, ono nevěrohodné a nekvantifikovatelné  v newtonském chápání světa je stejně důležité a významné, vždyť věda sama musela uznat transcendentální skutečnost jako původní základ našeho života. Tajemné, neočekávané a nevysvětlitelné vzrušuje stejně jako logika. S rozumem nelze vystačit, mechanistický obraz světa je stejně platný jako spiritualita a mystika.  

Exaktnost a kauzalita není modla, ale jen jedna z mnoha možností a mnohostí, neboť vše je obsaženo ve všem. Západní civilizace nese trauma nadřazenosti člověka nad přírodou, a u jeho zrodu stála církev. Nadřazenost člověka nad světem je chiméra, křesťanství by nemělo vymezovat, ale sjednocovat, mělo by se snažit o návrat k synchronicitě, k „původnímu“ člověku a přírodě. Člověk si od všeho může brát, a do všeho by měl vložit svůj díl.   

Člověk ve skutečnosti potřebuje ke svému životu velmi málo. Novým programem naší civilizace by mohla být askeze, humánní paradigma, filosofický, a o to více metafyzický postoj ke světu. Náhled liberální, svobodomyslný, a přesto přirozeně kritický. Lidé budou selhávat, ale nemusí se šlehat kopřivami za zdmi kláštera, aby se vykoupili. Všechna omezení mohou činit z radosti pro sebe, když objeví, co je pro ně skutečně dobré.  

Nemusí konzumovat průmyslově zpracované maso především proto, že jeho výroba už neslouží k uspokojení hladu, ale k přesycení. Z konzumace se stala nová modla, spotřeba daleko převyšuje její potřebu. Bůh dal vše nebeské a pozemské k užitku lidí, ale neřekl jim, aby si z konzumace vytvořili nového Boha. Je absurdní, aby se křesťané modlili a konzumovali víc, než potřebují. Zajímal by mě jídelníček dobrých mužů ve Vatikánu.  

Mnozí káží vodu a pijí víno, tisíce katolíků zná mnohem lépe než já katechismus, a přesto se cpou hmotou zakoupenou v supermarketu, jež po stránce kvality nemá žádnou hodnotu. Gnostici věřili možnosti individuálního setkání s Bohem, a proto byly jejich spisy kdysi ničeny konstituovaným křesťanstvím. Ani současní lidé nepotřebují prostředníka, který by jim interpretoval svět a oni teprve uvěřili. Jaká by to byla víra, a jakou hodnotu by měla?  

Mohou mít svoji cestu, mohou jim být blízké dávné lidové zvyky, ona spiritualita přirozenosti soužití s přírodou stejně, jako eucharistie v chrámu. Mohou tajit dech na místech bývalých pohanských rituálů i při mši svaté. Kámen, dílo přírody, může být pro ně stejně posvátný  jako Svatá Hora. Snažit se mít rád vše nedokonalé by mohlo být novým smyslem lidí, vždyť člověk omylností fascinuje.  

Je možné mít raději víře oddaného Tomáše Akvinského než pragmatického Davida Huma, lze se cítit více křesťanem než katolíkem. Jsme dětmi svých rodičů, i potomky evropské civilizace, vtiskly se do nás předchozí generace, a jsme-li špatní, byli špatní i oni, jsme-li lepší, obdařili nás možností být lepšími. Křesťanská víra může současným lidem pomoci nalézt kontinuitu, nepotřebují důkazy  aby uvěřili, podstata sama sebe nemusí dokazovat.  

Autoritu církve nediskreditují sexuální skandály, ale neschopnost a často neochota zpřehlednit Boží slovo novým generacím nově, tvořivě, v duchu podmínek a potíží, v kterých se současná civilizace nachází. Nejde mi o přepsání Bible či popření stěžejních událostí na nichž stojí křesťanství, mám na mysli způsob jejich výkladu, schopnost zprostředkovat Boží slovo jazykem, kterému by rozuměli. Lidé na to čekají jako nikdy před tím.

Na okraj "greerovské" debaty o tom, zda a případně jak lze vůbec používat jazyk termodynamiky v interdisciplinárním módu, je vhodné připojit několik stručných poznámek věnovaných průkopnickému dílu amerického systémového teoretika Howarda Oduma.

Howard Thomas Odum (1. 9. 1924 Chapel Hill, Severní Karolina - 11. 9. 2002 Gainesville, Florida) byl původně terénním ekologem. Dnes je znám především svou prací v oboru ekosystémové ekologie, provokativními návrhy na formulaci dalších zákonů termodynamiky a překvapivými koncepcemi v oblasti obecné teorie systémů.

Studoval zoologii na University of North Carolina v Chapel Hill, kde ještě během studia vydal první odbornou stať. Celkem během svého života napsal patnáct knih a takřka tři sta odborných článků. Sesbíral ve svém oboru prakticky veškerá existující vědecká ocenění, mj. Craafordovu cenu za biologii, kterou uděluje Švédská královská akademie věd a která je na tomto výzkumném poli považována za ekvivalent Nobelovy ceny.

V roce 1950 získal doktorát ze zoologie na univerzitě v Yale. Jeho disertační práce se zaměřila na biogeochemii stroncia. Díky studiu tohoto tématu se od záliby v pozorování ptáků dostal k systémové ekologii. Během působení na Yale také začala jeho celoživotní odborná spolupráce se starším bratrem Eugenem, se kterým mj. napsali první anglickou učebnici systémové ekologie. Howard byl již tehdy autorem kapitoly věnované energetice, která do ekologie zaváděla jazyk používaný k analýze elektrických obvodů.

Od roku 1956 do roku 1963 Odum pracoval jako ředitel mořského institutu University of Texas. V této době si uvědomil vzájemnou souhru ekologicko-energetických a ekonomických sil. Dále například v letech 1960-1970 byl předsedou plánovacího výboru pro tropický biom při Mezinárodním biologickém programu podporovaném velkými částkami ze strany americké Komise pro atomovou energii. Věnoval se zde radiačním studiím tropických deštných pralesů. Později během své kariéry pracoval ještě v celé řadě jiných vědeckých institucí.

V doktorské práci z roku 1950 Odum předložil novou definici ekologie jako studia velkých entit (ekosystémů) na "přirozené úrovni integrace". Úkolem takto pojaté vědy pak bylo poznávat a klasifikovat velké cyklické entity/ekosystémy, ale také prognózovat jejich budoucí stavy. Celá planeta je tvořena takovými ekosystémy založenými na uzavřených cyklech s vysokou stabilitou a na přirozeném výběru. Entitu/ekosystém definoval Odum jako kombinaci vlastností s určitou stabilitou v čase. Zde byl inspirován myšlenkami matematika, fyzikálního chemika a statistika Alfreda Jamese Lotky věnovanými energetice evoluce.

Největší nesoulad s pozitivistickou ideologií exaktnosti - o níž už dnes opravdu málokdo ze zapálených hlasatelů vůbec ví, že je v zásadě duchovním produktem konzervativní společenské atmosféry ponapoleonské restaurace - představuje Odumův sklon k analogickému uvažování ("jestliže je svět tepelný motor, pak..."). S takovým typem uvažování nemají problém ti, kdo studují například renesanční myslitele, čtenáři Frankfurtské školy sociálněvědné (jež sama o sobě ostatně skýtá bohatý materiál kritizující pozitivistickou ideologii) nebo třeba surrealisté; nemají s ním potíže ani historici vědy plně si uvedomující, jak složitými cestami dospěl např. Isaac Newton k formulaci klasické mechaniky a jak malou část jeho myšlení přitom tento exaktní segment ve skutečnosti představoval. Rutinéři "věčných pravd" normální vědy bránící se jakýmkoliv změnám ovšem Oduma zvládajícího v podstatě nové výzkumné pole příliš složité, než aby zde vystačil s redukcionismem na nejnižšího společného jmenovatele, jednoduše nemusejí. Reprezentuje totiž první krok na velice dlouhé cestě výzkumu, která až teprve kdesi daleko za obzorem snad někdy dospěje k exaktnosti, na níž si oni ve své kariéře tolik zakládají a jež je pro ně stejně tak statusovým symbolem jako vstupenkou do zavedených institucí zajišťujících stabilní zázemí a stálý příjem.

Odumovo uvažování lze chápat jako rozšířené pojetí dynamické analogie v kontextu obecné teorie systémů - a to analogie, která má pro něj heuristický smysl, orientuje ho ve výzkumném poli při studiu konkrétní entity a umožňuje mu koncipovat adekvátní výzkumnou strategii. Za tímto účelem Odum postuloval analogie mezi elektrickými, mechanickými, akustickými, magnetickými a elektronickými systémy, a zahrnul do této řady i systémy ekologické.

Analogii s elektrickými obvody použil Odum při modelování látkových a energetických toků v ekosystémech. Tento přístup mu umožnil aplikovat na studium ekosystémů paradigma obecné teorie systémů. Tok elektronů v elektrickém obvodu vystupoval jako analogie např. koloběhu uhlíku nebo solární energie, napětí v kondenzátoru představovalo analogii ukládání uhlíku či energie atd. Jazyk energetických systémů, známý též jako "energese", byl rozvinutím této analogie do specifického kódu s obecnými symboly. Odum své pojetí rozvinul již v 50. letech při studiu tropických pralesů financovaném Komisí pro atomovou energii a sloužilo k tvorbě diagramů popisujících energetické toky v ekosystému. Má ovšem mnohem širší ambice a směřuje k obecnému zobrazení energetických toků při jakémkoliv rozsahu systému, přičemž zahrnuje fyzikální zákony a zejména zákony termodynamiky. Odum měl totiž vážnou obavu, že mnohé běžně používané abstraktní matematické modely globálních systémů jsou ve skutečnosti termodynamicky neplatné. Vývojem obecného symbolického jazyka otevřel pole pro vznik samostatného oboru systémové ekologie. Odumův symbolický jazyk používal obecných kategorií spotřeby, výroby, skladování energie, energetického toku a transformace. Například obecným symbolem skladování energie se stal tzv. Bertalanffyho modul pojmenovaný po zakladateli obecné teorie systémů Ludwigu von Bertalanffym. Někteří autoři vidí v Odumově iniciativě realizaci Leibnizovy myšlenky obecného jazyka (characteristica universalis, spécieuse générale), jedné z klíčových ambic někdejšího osvícenského projektu.

Realising the Enlightenment: H.T. Odum’s Energy Systems Language qua G.W.v Leibniz’s Characteristica Universalis ZDE

Jednou z českých rarit je lpění na školské latině jako dorozumívacím jazyku mezi lékaři. Symbolická obliba mrtvého jazyka v české lékařské obci poskytovala doktorům pochybnou výhodu, neboť laik u nás chronicky nerozumí tomu, o čem bílé pláště mluví.

Bohužel, pro doktory i pro pacienty. Pokud zrovna nejde o život, zdraví a peníze, česká lékařská tajemství jsou dnes veřejnosti lhostejná. O zdraví se občan začne starat až když sedí v čekárně, ale peníze jsou zajímavé pořád. Proto se ODS snaží publikum zaujmout zisky a úsporami poplatkové reformy a ČSSD naruby ukazuje na poplatky jako loupežnou kořist.

Politici sázejí na to, že na voliče platí čísla, ne latina, a málokdo umí opravdu dobře počítat. Jaká čísla? ODS ráda hlasitě tvrdí, že ušetřila na mytickém žroutu veřejných financí Paralenu, kdežto tiše zveřejněná data Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL) ukazují, že se neušetřilo nic a náklady na léky pod režií ODS rostou jako nikdy před tím.

Mladí lékaři jsou stále horšími pracovními podmínkami po stovkách vyháněni do Německa a dál na Západ, ale prezident Klaus v diskuzi na Žofínském fóru posluchače ujistil, že lékařů je dost. Vyberte si!

Pokud nevítaní a nepochopení mladí lékaři nechtějí utíkat do emigrace, nezbývá jim, než přesvědčit českou veřejnost řečí, které nelékař bude rozumět.

Diváci a posluchači se už skoro 20 let dovídají o jakési krizi zdravotnictví, jsou z toho unavení, a to je tak všechno. Je to vzdálené asi jako z „konflikt na Blízkém Východě“.

Proč by právě nově organizovaní Mladí lékaři měli systémem hnout?

Zdá se, že dřív než lékaři se pohnul systém a tlak vzrostl natolik, že už není kam ustupovat. Způsoby zacházení s novou krví českých nemocnic totiž dosáhly mezí snesitelnosti.

Lékař po škole je zároveň povinen pokračovat ve vzdělávání, aby dosáhl oprávnění k samostatnému výkonu práce (atestace), zároveň si musí z hanebně nízkého platu platit povinné a drahé vzdělávací kurzy, zároveň naplnit předepsané penzum odborných výkonů (vyšetření, operací), které je možno uskutečnit jen na některých vybraných pracovištích, zároveň vykonávat běžnou rutinu v zaměstnání během běžné pracovní doby, přesčas i během tzv. pohotovostních služeb, a přitom vyhovět regulím Zákoníku práce. Vyhovět všem teoretickým nárokům ministerstva zdravotnictví, zaměstnavatele, vzdělávacích institucí a platným zákonným normám není reálně možné. Stávající struktury nemají fyzickou kapacitu, vybavení, samozřejmě finance, ale ani vůli k naplnění naprosto fantastických vzdělávacích plánů uvedených v platnost loňskou ministerskou vyhláškou. Aby bylo vyhlášce učiněno zadost, měli by se lékaři za bezmocného přihlížení zaměstnavatele vydávat ze svých pracovišť na mnohaměsíční pouť po tzv. akreditovaných centrech v Praze, kde na ně není nikdo připraven, není kdo by je učil, natož aby jim svěřil výkony v oboru, kterému nikdy víc věnovat nebudou (např. oční lékař gynekologii, či psychiatr chirurgii).

Aby snad takový očař náhodou nezměnil názor a nechtěl u té gynekologie zůstat, musí se upsat na několik let v nevolnické smlouvě, že svého zaměstnavatele neopustí. Všichni zoufalci zavěšení na tomto novém kolotoči marnosti přicházejí o čas, nervy a peníze.

O položce soukromí, rodina, ba dokonce mateřství mladých lékařek ani nemluvě.

Legalizací nesmyslu se ubohá skutečnost radikálně odtrhla od úředního ideálu. Oddělení okresních nemocnic už roky na mnoha místech obsluhuje pár zapomenutých lékařů, kteří se střídají v nočních službách ob den, ob dva, zatínají zuby a doufají, že nastoupí ještě nějaký Slovák, Rus nebo Arab, ředitel je pustí na povinné kolečko, po atestaci odejdou pryč a začnou trochu žít. A do fakultních nemocnic se nechávají mladí lékaři najímat na plnou pracovní dobu za cenu zlomkových úvazků - s tichou nepsanou doložkou, že zaměstnavatel je pustí k atestaci s razítkem splněno.

České zdravotnictví je šedá zóna pololegality, která funguje na západní přístrojové a farmakologické úrovni za východních podmínek – za cenu vykořisťování zaměstnanců, obcházení a porušování Zákoníku práce, ať si eurokomisař Špidla tvrdí co chce.

Znamená to, že zdravotnictví potřebuje jenom víc peněz na platy a pak bude všechno v pořádku?

Ne. Je to jedna z možností, která stejně jako předchozí vede do pekel. Stěží představitelná varianta „ještě víc“ – už dnes ukazuje svoje škaredé obrysy šroubování výdajů na léčbu nemocí nám delší a šťastnější život ve zdraví nepřinese.

Ačkoli zdravotnictví nikdy nebude prostý obchod se zdravím, kde za víc peněz bude jenom lepší kvalita, díky obratnému marketingu hráčů na trhu je čím dál těžší lidi přesvědčit o tom, že pacient není obyčejný zákazník jako v masně a lékař je něco jiného než služebníček – hokynář.

Kapitalistický trh má železná pravidla založená na minimálních nákladech jako konkurenční výhodě a maximálním zisku. Aplikováno na zdravotnictví hrazené pojišťovnami to pro zdravotníky znamená vykázat co nejvíc vyšetření a ošetření a co nejvíc pacientů při nejlevnější možné léčbě. Farmakologický průmysl se na druhé straně snaží prodat co největší objem léků a materiálu. Společným soupeřem na tomto trhu je pojišťovna, pokladna, ze které se rozděluje. Všichni účtují, dokud se nenarazí na dno truhly a pojišťovna neřekne dost!

Pojišťovnický systém zdravotnictví je svérázně volný trh v mezích regulací s velmi nerovnými příležitostmi. Pacient si nemůže moc vybírat lékaře, léky ani způsob léčby, neboť není a nemůže být natolik informován, aby mohl kvalifikovaně volit a pojišťovna dost dobře nemůže hradit každému tolik péče, kolik by eventuálně mohl nárokovat. (Volný trh může být pouze tam, kde si pacient sám vybere a také sám za sebe zaplatí. Nikde jinde.)

Lékař je formálně omezen ve svém rozhodování více či méně závaznými návody a doporučeními odborných společností, které definují, co je správná léčba. Jenže ani když doktor svým razítkem rozhodne o tom, které farmakologické firmě dá vydělat, když hlasuje pro jeden z mnoha zaměnitelných (generických) preparátů, není to definitivní volba. Až lékárník na druhé straně přepážky je dnes ten, kdo doopravdy rozhoduje, jaký lék pacient nakonec dostane.

Někteří v systému zarostlí páni razítek za Julínkovy éry přišli o jeden z posledních atributů rozhodovací moci - být v zájmu farmakologického průmyslu korumpováni a přivydělávat si na úkor pojišťoven nenápadnými příspěvky a pozornostmi k hubeným platům. Velcí hráči jsou tím významnější a malí už jen překážejí na koláči, který se nezvětšil, pouze různě krájí. O nové (mladé) není zájem. Každý klacek do cesty přijde vhod – třeba reforma postgraduálního vzdělávání.

Západní systém obchodu se zdravím je postaven tak, že lékař je odměňován za udržení nemoci, nikoli za úplnou úzdravu pacienta. Nová nemoc, jako příkladně pandemická prasečí chřipka, je pro systém pravým požehnáním.

Z biologické povahy věci je nafukování korupční bubliny obchodu se zdravím konečný proces. Stárnoucí populace spotřebovává sice stále více zdravotnické péče, ale zdroje – nakonec i ti lékaři a sestry – musí přijít od těch mladších. Pokud čeští staří latiníci nejsou schopni mladým lékařům nabídnout nic jiného než podíl na korupci, je na mladých lékařích, aby sami získali zpět pošlapanou důstojnost. Jak říkal Špidla – zdroje tu jsou. Ještě tu jsou.

Některé dřívější i současné Topolánkovy výroky totiž odpovídají spíše než šéfovi Občanské demokratické strany někomu, kdo trpí nostalgií jistém nechvalném období dějin. Výroky ... že „připravíme noc dlouhých nožů“, vyhrožování „Es kommt der Tag“, konstatování, že „premiér Fischer je Žid, který kvůli svému charakteru uhne“, .... že „církev ... díky oblbování mas .... se zmocnila těch lidí a jejich mozků“ jsou jako vystřižené z nacistického tisku.

Ovšem i jiné výroky jako „volba prezidenta loni v únoru byla zmanipulovaná“, „cesta do pekel“ o americkém způsobu překonávání krize, o počtu žen v politice: “pokud by (ženy) měly příslušné kvalifikace, tak by jich tam bylo nepochybně víc” , o Evropské „ústavě“, že je to „shit“, o srovnání místopředsedy ODS s „blbci z Horní Dolní“, na které se mohou obracet novináři, kamerami zaznamenané oslovení kolegů z ODS "co to tady děláte za píčoviny", či výrok v nestřeženém okamžiku před volbami v r. 2006 "kdyby lidé věděli co hodlá ODS po vítězných volbách udělat, tak by nás ani nevolili", nevhodné použití termínu „osvětimská lež“, předvádění vytrčeného prostředníčku v parlamentu atd. atd. nesvědčí o rozvážnosti tohoto našeho špičkového (jinak by přece nemohl být šéfem strany) politika nemluvě o neopatrném vystavení se záběrům paparazziho při pobytu ve vile italského premiéra Berlusconiho, přesměrování vládního letadla na lyžovačku v Alpách nebo toskánský pobyt s lobbisty a ekonomickými magnáty.

Doba politiků, nosících cylindry a mluvících noblesně, je zřejmě dávno pryč.

která se uskuteční 27. a 28. března 2010 v Klubu Lávka na Novotného lávce 1, Praha 1.

Akce je zajišťována Evropským sociálním fórem ve spolupráci s Českým sociálním fórem a volně tak navazuje na lednovou akci, která se rovněž konala na Novotného lávce. Tentokrát bude ale zastoupení z celé Evropy. Cílem konference je propojení sociálních a ekologických hnutí, obzvláště ze Střední a Východní Evropy, s vizí účasti na Evropské sociálním fóru, které se bude konat 4. července v Istanbulu.

Hlavní zásluhu na konání akce má Leo Gabriel, člen Mezinárodní rady Světového sociálního fóra.

Konference se bude věnovat nejen tématu pravicového extremismu a možnostmi řešení, ale také problematice sociální a ekologické krize a řešeními navrhovanými vládami i neziskovými institucemi, včetně vypracování Deklarace o alternativě k pravicovému extremismu.

Pravicový extremismus je téma aktuálnější než kdy dřív – sociální dopady krize mohou část občanů vést k přesvědčení, že za problémy může někdo jiný, někdo, koho je snadné definovat a ukázat na něj prstem, např. imigranti či marginalizované skupiny obyvatel. Pro některé politické strany to může být vítaný argument, proč zamezit diskusi o systému.

Je tedy jasné, že s pravicovým extremismem souvisí sociální i ekologická dimenze současné krize. Konference by proto měla nabídnout řešení nejen vzhledem k extremismu, ale i diskusi tom, jak mu předcházet předkládáním alternativních pohledů na současnou krizi.

Návštěvníci se celkem mohou těšit na více než 100 aktivistů z celé Evropy i bohatý kulturní program.

Jazyky konference jsou angličtina a ruština.

Kompletní program fóra je možno nalézt na www.socialniforum.cz.

Ekologický právní servis se formou žádosti o informace oficiálně obrací na premiéra Fischera a Úřad vlády ČR, aby zveřejnil své kontakty s reprezentanty ČEZu, případně jejich lobbyisty. Jeho zcela bezprecedentní a nestandardní zasahování do procesu EIA týkajícího se elektrárny Prunéřov totiž budí podezření, že premiér je ovlivňován k jednání ve prospěch ČEZu.

Premiér před nedávnem otevřeně podpořil dostavbu Prunéřova podle nevyhovujících plánů ČEZu, a to např. v rámci jednání tripartity v dokumentu „Návrh krátkodobých opatření pro východiska z krize a řešení jejích důsledků“. V minulém týdnu přitom premiérova další intervence vedla k rezignaci ministra životního prostředí, který odmítl urychleně vydat stanovisko, tak jak po něm premiér Fischer požadoval. Proces posuzování vlivů na životní prostředí EIA je přitom plně v kompetenci MŽP a nikoliv, ani okrajově, v kompetenci předsedy vlády.

Právník EPS Jan Šrytr k tomu uvedl: „EPS se tímto právním krokem pokouší objasnit, zda byla premiérova intervence, která je sama o sobě na hraně zákona a vyústila v demisi ministra, zapříčiněna nějakými postranními tlaky ze strany ČEZu.“

Programový ředitel EPS Pavel Franc k tomu dodává: „Přestože premiér Fischer úzkostlivě trvá na tom, že po exministru Janu Dusíkovi požadoval pouze urychlené vydání stanoviska – bez ohledu na to zda bude negativní či pozitivní – nelze se ubránit dojmu, že premiér porušil základní ústavní princip rovnosti všech před zákony. Opakovaně totiž aktivně zasahuje do schvalovacího procesu, který je zcela mimo jeho kompetenci a neměl by být politizován.“

Stručné shrnutí vývoje kauzy:

Ekologický právní servis se kauze modernizace elektrárny Prunéřov II věnuje od jejího počátku v roce 2008. Již v polovině roku 2008 EPS opakovaně upozornil MŽP, že plánovaná modernizace nesplňuje parametry tzv. nejlepších dostupných technik, které požadují čistou energetickou účinnost ve výši 42 – 45 % a zároveň navázal spolupráci na kauze s organizací Greenpeace.

V úvodní fázi procesu EIA ČEZ tyto požadavky odmítal, s odkazem na tvrzení, že plánovaný projekt je pouhou rekonstrukcí. EPS zpracoval do samotného procesu EIA řadu expertních připomínek, přičemž většina z nich byla v minulém týdnu potvrzena závěry studie DNV. Závěry studie DNV také vyvrátily další argumenty, se kterými ČEZ realizaci modernější varianty odmítal – např. argument o nemožnosti zajistit dodávky tepla.

EPS v loňském roce ve spolupráci s Greenpeace a místním sdružením Chomutov pod pokličkou inicioval kampaň Pohoda ČEZ (www.pohodacez.cz), jejímž hlavním cílem je přimět ČEZ, aby přehodnotil svůj záměr „komplexní obnovy“ elektrárny Prunéřov II a při její plánované modernizaci použil nejlepší dostupnou technologii. Kampaň svými podpisy podpořily doposud tisíce lidí v Ústeckém kraji.

Je zjevné, že ČEZ se v současnosti snaží o minimalizaci škod a odvedení pozornosti od podstatných závěrů zprávy expertů norské firmy DNV o ČEZem plánované polovičaté modernizaci elektrárny Prunéřov. V reakci na tiskovou zprávu ČEZ bychom chtěli upozornit na následující skutečnosti.

1) Podstatou zprávy DNV není, že ČEZ plánuje použít technologii s čistou účinností 40 % (mimochodem "zázračně" zvýšenou z původních 38 % bez jakékoliv úpravy projektu!), ale že tato účinnost není v souladu s požadavky na nejlepší dostupnou technologii tak, jak je definuje evropská a česká legislativa (tedy 42 %). Ani tato informace není samozřejmě nová (jak tvrdí ČEZ) - MŽP, státní agentura CENIA, Greenpeace i Ekologický právní servis na ní bezvýsledně upozorňují již déle než rok. Smutným faktem však je, že ČEZ až dosud tvrdil, že jím navržené řešení je s požadavky na nejlepší dostupnou technologii v souladu. Zpráva DNV potvrdila opak.

2) ČEZ zjevně lže, když tvrdí, že pro provoz tzv. nadkritického bloku splňujícího požadavky na nejlepší dostupnou technologii není v Prunéřově dostatek uhlí. Pokud by ČEZ v Prunéřově použil stejnou technologii, jako v současnosti staví v Ledvicích (tedy nadkritický blok s účinností 42 % a instalovaným výkonem 660 MW), stačilo by uhlí ze sousedního Dolu Nástup Tušimice na 36 let provozu elektrárny (viz přiloženou tabulku) i po odečtení uhlí potřebného na 25 provozu sousední rekonstruované elektrárny Tušimice (viz tabulku v příloze).

3) Zástupce DNV se na včerejší tiskové konferenci skutečně nezabýval otázkou teplárenství, jak mu ČEZ vyčítá. Je to patrně tím, že se nešlo o jednu ze tří hlavních otázek, které MŽP firmě DNV položilo. Nicméně DNV se problematikou teplárenství ve své zprávě zabývá dosti podrobně (viz str. 19), přičemž dochází k závěrům pro ČEZ veskrze nepříznivým: Experti, kteří zprávu pro DNV zpracovávali, explicitně odmítli argument společnosti ČEZ, že použití nejlepší dostupné technologie (tedy tzv. nadkritického bloku s účinností vyšší než 42 %) by ohrozilo zásobování teplem pro desítky tisíc lidí v Kadani a Klášterci. DNV poukázalo na skutečnost, že nadkritické bloky se běžně ve světě pro zásobování teplem používají. Ve zprávě je zmíněn i fakt, že v případě nyní rekonstruované elektrárny Tušimice nebyl pro ČEZ problém pojistit dodávky tepla výstavbou záložní plynové kotelny - a že by především mohla v budoucnu sloužit jako záložní zdroj tepla pro Kadaň a Klášterec právě elektrárna Tušimice, které je od Prunéřova vzdálená pouhých 8 km.

4) DNV upozornilo, že se ČEZ v dokumentaci vlivů na životní prostředí řádně nezabýval problematikou sanace nebezpečného azbestu. ČEZ tvrdí opak a obviňuje DNV, že vycházelo v této otázce z nesprávných informací. Je nicméně nezpochybnitelným faktem, že v celé dokumentaci vlivů na životní prostředí připravené ČEZem jsou o abestu jediné dvě zmínky: je zde výslovně potvrzeno, že odpad s obsahem azbestu v elektrárně vzniká (str. 133 a str. 135) a v doporučeních je holá věta "v případě práce s azbestem postupovat podle platné legislativy", tzn. odkazuje se na obecná pravidla nakládání s nebezpečnými odpady, která nijak explicitně nezohledňují mimořádně nebezpečné vlastnosti azbestu (str. 237). Opravdu si PR specialisté ČEZ představuje "řádné zhodnocení" právě takto? (Oficiální verze dokumentace je k dispozici ZDE, případným zájemcům doporučujeme použít funkci  CTRL+F v kombinaci s výrazem "azbest").

Jsme rádi, že experti z DNV se nebáli na nedostatky projektu ČEZ poukázat přesto, že ČEZ patří mezi jeho nejvýznamnější české zákazníky. Fakt, že se DNV podrobněji nezabývalo problematikou vlivů projektu na klima, nás sice trochu mrzí, nicméně na celkových závěrech zprávy to zjevně nic nemění.

Vážení cestující, jezdíte rádi MHD? Myslíte si, že pražský magistrát dělá dost pro to, aby cestování zkvalitnil? Mezi předvolebními sliby ODS z roku 2006 bylo 10 nových stanic metra do roku 2010 a 32 km nových tramvajových tratí. Realita vypadá jinak: tři stanice metra (Střížkov, Prosek, Letňany) a necelý kilometr tramvajové tratě v Radlicích.

Zveme Vás na slavnostní otevření metra D, které se odehraje v neděli 21. března ve 14:00 u výstupu ze stanice metra Kačerov. Na této akci budou přečteny požadavky Pražanů a Pražanek za MHD, vystoupí odborník na MHD v Praze, jakož i seriozní lidový bavič Ladislav Čumba a happeningář za jinou Prahu Ondřej Kobza. Zazní dechovka, jízda metrem D bude pro občany a občanky zajištěna po celý den zdarma.

Slavnostní otevření metra D bude příležitostí upozornit na nekoncepční politiku v oblasti veřejné dopravy v Praze, což je vidět při plánování staveb metra. Trasa D se slibuje už dlouho. Má spojit sídliště Krč, Nové Dvory a Lhotka s centrem města a tím se zbavit přeplněných autobusů a ulehčit přetížené trase C. Nedávno dostalo přednost prodloužení trasy A k nemocnici Motol a poté na letiště.

Proč je prodloužení trasy A do Motola neefektivní?

• Na Praze 6 je kvalitní tramvajová doprava, které by metro zbytečně konkurovalo.
• Za desítky miliard se tam většina lidí dočká paradoxně zhoršení MHD, prodlužení intervalů.
• Cesta klikatým metrem na letiště (pokud bude někdy dostavěno) bude trvat stejně dlouho jako autobusem.
• Úsek je špatně naplánovaný, nesmyslně klikatý, podobně nepromyšlený jako Letňany.

Proč je trasa D potřebnější?

• Sídliště na jih od Kačerova je oblast s nejvyšším počtem obyvatel bez kapacitní kolejové MHD.
• Mezi Kačerovem a Krčí jezdí enormní počet autobusových linek.
• Trasa C je nejvytíženější v Praze, už nelze navyšovat její kapacitu ve špičkách.
• Nejednalo by se o klasické metro, ale „lehké metro“ (levnější, kratší soupravy, mělčí stanice).
• Déčko nahradí nevhodné autobusy, Áčko do Motola převážně tramvaje.

Doplnění k personalistice  

2. Kandidát neví, o jakou práci má nebo nemá zájem

Pojem „Nemá zájem“ je diskutabilní. Je jednoduché něco takového ponášet, aniž bychom o dotyčném uchazeči cokoliv věděli. Stává se, že nezaměstnaný člověk hledá jakoukoliv práci a je mu v podstatě jedno, co bude vykonávat, zajímá se proto o jakoukoliv pozici ve firmě a může to budit dojem, že neví, co vlastně chce.

Nevím, kdo by měl opravdový zájem o práci od nevidím do nevidím za minimální mzdu nebo hluboce pod státním průměrem. Na takovou práci se každý hlásí ze snahy získat někde jakoukoliv praxi, ze zoufalství, protože už nemá z čeho žít, nebo proto, že nic jiného neumí. Nebo také proto, že ho do firmy poslali z úřadu práce. Nejsou to překvapivě pouze dělnické profese. Potřeba a zájem není totéž.  

Na druhou stranu je dost lidí, kteří přesně vědí, o jakou práci mají zájem, ale jejich představy jsou zkreslené nebo naprosto scestné. Například automechanik, který si představuje opravu aut pomocí počítače a robotů. O špinavé práci v životě neslyšel, v televizi nic takového vidět nemůže. Pořady o dělnické práci zmizely se socialistickou vládou a ve filmech hrají vždy čistí herci, zedníci ve vyžehlených montérkách nebo nastříkaných barvou. O administrativní práci mají mnozí lidé stále představu jako o sedění u počítače a kafíčka. Práce v soukromé firmě ale vypadá jinak nežli na úřadě nebo v některých firmách, kde nemají vedle sebe žádnou konkurenci.  

Lidí, kteří nikdy v životě nepochopí, že zaměstnání a práce jsou synonyma a nikoliv dvě nahony si vzdálené veličiny, je pořád hodně. Nejenom mladí lidé jsou zvyklí z domova na to, že se o ně někdo postará, rodiče nebo manželka, samostatně se o sebe postarat neumí. Může to pak vypadat, jako že dotyčný člověk nemá o nic zájem. Setkala jsem se s několika mladými lidmi, kteří absolvovali školu a neměli nejmenší ponětí o práci v dnešních firmách. Na exkurze se nechodí, praxi mají pouze některé školy a to ještě nedostatečnou. Představu o práci mají pouze ti, kteří chodí na brigády, nebo děti podnikatelů navštěvující rodinnou firmu.  

Hodně podnikatelů požaduje, aby zaměstnanec nesl stejné riziko podnikání jako on, což je na obchodních pozicích logické ba dokonce jedině žádoucí. Kdo tuto práci ještě nikdy nezkusil, nemá o ni žádnou představu. Pak si opravdu musí každý uchazeč rozmyslet, jestli má na takovou práci vlohy, protože počáteční doba nutná pro zapracování může uchazeče přivést do dluhů. Člověk, který o obchodu v určitém sektoru nic neví, to alespoň zkusí, pokud ho zaměstnavatel ubezpečuje, že to není těžké.  

V této souvislosti se musím zmínit o dnešní situaci v obchodě. Je to prý práce, kterou může dělat absolutně kdokoliv bez jakékoliv kvalifikace, takto jsou pozice na obchodního zástupce často prezentovány. Jen málo firem hledá obchodního zástupce s kvalifikací vztahující se k vyráběnému produktu nebo prodávané službě. Chtění kvalifikaci a zkušenosti nenahradí.  

Bohudíky si to začínají uvědomovat majitelé firem, kterým záleží na dobrém jménu jejich firmy. Pro zákazníky je to dobrá zpráva. Jiná situace je ve finančním sektoru. K obchodu jim dnes stačí dostatečná výmluvnost a přitažlivý vzhled, ostatní „obchodní metody“ se dají lehce naučit krátkodobým školením.  

Je to více o herectví a podvodech nežli o obchodu. Především je to o tom, jak vysoce máme „vypracované obchodní metody“, jak dokonale máme zpracované smluvní podmínky. 11.3.2010 vyšla na internetu zpráva. Poslanecká sněmovna minulý týden schválila Zákon o spotřebitelském úvěru proti lichvářům – soukromým investorům. Co si o tom lidé myslí, si můžeme přečíst v diskuzi u článku nebo na mnoha jiných debatách.  

Otázkami je, kdo s těmito metodami na trh přišel a proč jsou již tolik let tolerovány. Kdo soukromé investory naučil jejich lichvářským metodám ? To ponechám na čtenářích, myslím, že odpověď každý zná. Nejsem si jistá, zda tento zákon nemá více chránit exekutory a banky před nekalou soukromou konkurencí nežli chránit občany.  

Někam se nám vytratili obchodní odborníci, nezmizeli zcela, ale je jich zoufale málo. Je to způsobeno neustálým přecházením z jednoho podniku do jiného, je málo zaměstnavatelů, kteří si umí zaměstnance zapracovat, poskytnout mu veškeré potřebné informace k prodávaným službám nebo zboží a pak si ho dlouhodobě udržet.  

Metody mzdových úspor k nám přinesly obchodní řetězce a zahraniční investoři. Tříměsíční kolečka zaručují práci za základní nástupní mzdu, firmě ušetří náklady, ale rozhodně neudělají z prodejce zkušeného odborníka, ani z absolventa profesionála.  

Proto se dnes můžeme na trhu setkat s firmami zabývajícími se prodejem finančních produktů, jejichž majitelé jsou hospodští, instalatéři, fotbalisté a další lidé, kteří s obchodováním neměli nikdy v životě nic společného a o finančnictví natož ekonomii všeobecně vůbec nic nevědí. Proto jsou to banky a pojišťovny, komu je jedno, kdo jejich produkty prodává.  

Proto nás na ulicích neustále někdo obtěžuje různými dotazy a nabídkami, obchodní zástupci nám zvoní u dveří nebo nám telefonují domů i do práce. Je to důsledek toho, že výroba a dělná práce není hlavním pilířem naší ekonomiky, peníze se vydělávají službami, jejichž hodnota se přičítá k ceně výrobku. My se potom divíme, proč je zboží u nás tak drahé, ale musíme si uvědomit, že na prodeji jednoho výrobku se podílí několik lidí a každý chce svůj podíl provize a někteří ještě provizi z provize druhých.  

Před obchodními zástupci není téměř úniku stejně jako před všudypřítomnou reklamou. Číhá na nás na každém kroku jako klíšťata na každém stromu, škoda, že se proti reklamě a obchodníkům nedá očkovat. Alespoň se proti těm nejdravějším, kteří své potencionální zákazníky vydírají, jak o tom v poslední době často slyšíme a čteme, učíme bránit.  

Pro některé uchazeče jsou pohovory na obchodního zástupce traumatizující. Přesně vědí, že chtějí pracovat, ale neumí spoluobčanům nebo firmám nabízet finanční produkty, u kterých si jsou jistí jejich nevýhodností, nebo zboží pochybné jakosti a natolik předražené, že si ho nekoupí ani bohatí lidé.  

Uchazeči nezkušení ze zoufalství přijímají obchodování s neprodejným zbožím, protože naprosto přesně vědí, že pracovat chtějí, a nechají se přesvědčit, že stačí trocha výmluvnosti a „ty správné praktiky“. Na počáteční investice si půjčí a pak ještě více zoufalí zapadají do dluhových pastí.  

Nenávidím větu : „Člověk, který opravdu pracovat chce, pro to udělá maximum!“ Považuji tuto větu a jí podobné za psychické týrání. Vnucuje pocit, že když člověk nedokáže prodat absolutně neprodejné zboží, je to jeho vina a jeho neschopnost. Lidí, kteří si pak připadají méněcenní a upadají do stále se prohlubujících depresí už jsem pár potkala.  

Jestliže uchazeč naprosto přesně ví, že tuto práci vykonávat nemůže z jakýchkoliv důvodů, je často obviňován z lenosti a hledání výmluvy. Morálka je dnes něco, co je považováno u uchazeče o práci za škodlivou skvrnu, za levičáctví, za výmluvu, za debilitu. V některých firmách je morálka považována za nebezpečnou.  

Znovu musím připomenout televizní pořad „Den D“. Sleduji ho od počátku a doporučuji to každému, koho problematika zajímá. Ukazuje občany, kteří mají báječné nápady, nosí své vynálezy, nabízejí chybějící služby nebo zboží. Jsou to úžasně snaživí lidé, chytří a šikovní.  

Proti nim sedí zkušení investoři, kteří chtějí na své investici vydělat nebo alespoň chtějí její návratnost. V tomhle pořadu se nejlépe odráží ekonomická situace našeho státu. Pominu žadatele, kteří něco vymysleli a nemají nejmenší ponětí, jak a kde by to vůbec mohli prodat. Neodsuzuji je za to. Každý nemůže zároveň umět inovovat či vynalézat, zároveň vyrábět, ekonomicky výrobu zhodnotit, provést průzkum trhu a ještě svůj nápad prodat tak výhodně, aby prodej pokryl veškeré náklady výroby a režie.  

Veškeré nápady jsou pokryté osobními investicemi vynálezců. Nebudu komentovat pořad ani investory, o tom tenhle článek není. Proslovy investorů ale poslouchám velice pozorně, protože podávají zdůvodnění, proč nemají o nápad zájem. Vždy je to o vysokém riziku nebo dokonce neprodejnosti nápadu.  

Protože na tom stojí ekonomika. Nemůžeme za 100 vyrábět a za 50 prodávat. Ono nestačí jenom CHTÍT ! A nestačí ani udělat MAXIMUM ! Na to potřebujeme vytvořit společenské prostředí, kde se dá tvořit a prodávat se ziskem. Kolik nápadů už pořadem prošlo, kolik nápadů prošlo i mou hlavou při hledání možností se uživit, kolik nápadů mi bylo sděleno. Ale pořád narážíme na investici 100 a výdělek 50 nebo 0. Já jsem ten poměr schválně přehnala, aby podstata problému vynikla.  

„Chtít můžeš“ , říkával můj tatínek na moje dětské nereálné přání. Pokud bylo alespoň trochu reálné, poradil mi, jak to mám udělat. „Já chci !“ je projev vzteklého rozmazleného dítěte, které si myslí, že když on na svoje výkřiky a vztekání se dosáhne svého, že to tak může dělat každý. O slušném chování v životě neslyšely a pokud ano, nechápou, k čemu je to dobré. Proto větu o chtění a maximu slyšíme jenom od některých politiků a podnikatelů. Vodu ale řešetem nikdo nenaměří, i kdyby 100x chtěl a udělal pro to maximum.  

Heslo „Kdo pracovat opravdu chce, práci si vždycky najde“ je naprosto v rozporu s požadovanou kvalifikací. Dalo by se obrátit na : „Kdo zaměstnance opravdu hledá, vždycky ho najde“. Počet lidí ochotných pracovat nekoresponduje s počtem dlouhodobě nabízených pracovních míst.  

Nezaměstnaných občanů je u nás kolem 580 000, počet se pohybuje mezi 10 - 11%. Počet lidí, kteří nechtějí pracovat, se odhaduje na 3 - 4% . Pokud umím dobře počítat, tak 7% nezaměstnaných lidí pracovat chce. Každý politik, který tvrdí něco jiného, prokazatelně lže. Na druhou stranu si mnozí podnikatelé stěžují, že nemohou zaměstnance najít, přestože nevyžadují žádnou kvalifikaci a nabízejí slušný plat. A o tom budu pokračovat příště.  

Média nás v poslední době informují o tom, že státní dluh ČR dosáhl hodnoty kolem 1 200 miliard Kč a dále poroste, pokud se všichni (!) neuskrovníme. Navíc se dovídáme, že zadlužení českých domácností je kolem 1 000 miliard korun a že téměř milionu domácností hrozí exekuce. Nezbývá než si uvědomit, že na jednoho občana ČR tedy připadá více než 120 tisíc korun státního dluhu. Spousta občanů pak dluží ještě další statisíce korun. Už dlouhou dobu mám pocit, že řadu navrhovaných protikrizových opatření v této zemi dost dobře nechápu, zřejmě proto, že „nemám ekonomické vzdělání, jsem ještě oběť přírodovědné blbosti“ (lehce pozměněný výrok Jana Wericha v Baladě z hadrů), napsal čtenář Jan Kolařík.

Předkládané názory současných expertů na vznik a řešení krize jsou si navzájem velmi podobné. Z „mainstreamových“ médií se našinec dovídá, že hospodářskou krizi nezavinili ani bohatí, ani chudí, že jde spíše o technické nedopatření. Je to jen jakási periodická „rýma“, která si své oběti vybírá víceméně náhodně. Neměli bychom však úplně zapomenout na „velkou hospodářskou krizi“ z třicátých let minulého století, která vyvoláním extrémního sociálního napětí katalyzovala nastolení či upevnění autoritativních režimů, což ve svých důsledcích vedlo k fatálnímu válečnému konfliktu. Pozoruhodný názor na příčiny hospodářské krize a možná východiska vyjádřil v r. 1932 světově proslulý český podnikatel Tomáš Baťa: „Příčinou krize je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu  jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, avšak technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.“

Pokusme se jako laici podívat na současnou ekonomickou krizi baťovskou optikou za použití vlastního selského rozumu. Pro argumentaci na poli ekonomiky bezpodmínečně potřebujeme používat čísla, kvalitativní konstatace vedoucí k „tvrzení proti tvrzení“ není téměř k ničemu. K dispozici máme čísla zveřejňovaná v našich sdělovacích prostředcích, přičemž pravdivost těchto čísel většinou nelze ověřit. Chronickým problémem naší reality totiž je, že v nejrůznějších kauzách „nezávislí“ experti, analytici, znalci, auditoři, atd. prezentují protichůdné závěry (podle toho, čí zájmy hájí), takže nikdy spolehlivě nevíme, co je a co není pravda.

Po sametové revoluci nás „odborníci“ vehementně přesvědčovali, že stát je ten nejhorší možný hospodář, pročež je urgentní veškerý majetek státu převést co nejrychleji do soukromého vlastnictví. Aby z toho běžní občané neměli zbytečně těžkou hlavu, byli jsme ujištěni, že „neviditelná ruka trhu“ všechno zařídí. Když jsem někdy v r. 1993 tento slogan přeložil několika přátelům ze zemí EU, vrhli na mě útrpné pohledy: „To se tady kdysi také říkávalo, ale je to totální stupidita. To snad už ví dnes v Evropě úplně každý“. Když uvážíme, kolik nestátních bank, kampeliček, privatizačních fondů, zprivatizovaných podniků a nejrůznějších „eseróček“ v ČR zkrachovalo v uplynulých 20 letech, zdá se být doktrína o státu jako nejhorším hospodáři zcela účelová („přání otcem myšlenky“). Současně se ukázalo, že „neviditelná ruka trhu“ se ani v ČR nevyznamenala. Vypuknutí ekonomické krize v USA nám pak signalizovalo, že v nejnovějším pojetí tržní ekonomiky ozdobeném řadou Nobelových cen asi není něco v pořádku.

Náš státní dluh nevznikl teprve v době krize. Odečteme-li schodek za rok 2009, je zřejmé, že po dekádě hospodářského růstu a zpevňování naší měny jsme do krize vstupovali s dluhem kolem 900 miliard korun. Nerad bych se mýlil, ale občané ČR se dosud nedověděli, jak bylo naloženo s výnosy z privatizace. Podle údajů, které se před mnoha lety objevily na obrazovce ČT1, „ozdravění“ bank v devadesátých letech minulého století dotované ze státních peněz nás údajně stálo kolem 500 miliard Kč. Nedávno se novinách objevila stručná zpráva, že prý ztráty v privatizaci činily kolem 300 miliard Kč. V debatě prezidentských kandidátů profesor Švejnar tvrdil, že ztráty v privatizaci bez korektního právního rámce byly značné. Profesor Klaus pochopitelně tvrdil opak. Nikdo z nich ale konkrétní čísla neuvedl. Proč asi? Mizerný právní rámec také umožnil dlouhodobé podvody s „lehkými topnými oleji“, kterým stát nečinně přihlížel, i když při nich údajně přišel na daních o více než 200 miliard Kč. (Miliardové podvody s benzinem trápí stát i v současnosti, poněvadž obchodníci se sice přiznají k placení DPH, avšak firmu záměrně nechají „v souladu se zákonem“ zbankrotovat a daň nezaplatí - Lidové noviny 29.1.2010.) Kdyby uvedené údaje byly spolehlivé, pak by jejich součet nebyl daleko od státního dluhu dosaženého v r. 2008. Ekonom František Nepil ve svých článcích a rozhovorech v polovině devadesátých let (publikováno v Britských listech) ovšem dokazoval, že hodnota privatizovaného československého kapitálu byla nejméně 4 000 miliard Kč. Zároveň upozorňoval, že československý majetek byl prodáván hluboce pod cenou, za níž by bylo možno pořídit obdobné podniky. Pokud se ještě někdy dozvíme pravdu, už nám to asi stejně nebude nic platné.

Jak se dovídáme ze sdělovacích prostředků, státní rozpočet ČR má v nejbližší budoucnosti vylepšit řada úsporných opatření: strategicky důležité letiště Ruzyně by vláda ráda prodala alespoň za 5 miliard Kč; třicetikorunové poplatky u lékařů a v lékárnách by měly vynést 5 až 6 miliard Kč ročně (nemalou část této sumy ovšem zaplatí důchodci, poněvadž senioři trpí různými neduhy mnohem častěji než omladina); zvýšení cen odvozu odpadků na 1000 Kč/domácnost prý vynese kolem 3 miliard Kč ročně; snížení podpory matek na mateřské dovolené by mohlo uspořit asi 1,5 miliardy Kč ročně. Mýtné na dálnicích začaly platit i dodávky, což má státu vynést dalších 600 milionů Kč ročně. Zdražení benzínu, alkoholu a cigaret má přinést do státní pokladny kolem 23 miliard Kč ročně. Vzhledem k tomu, že schválený schodek státního rozpočtu je asi 164 miliard Kč, je zřejmé, že dosavadní „úsporné balíčky“ představují jen nedostačující záplaty. Zbytek schodku má být proto hrazen prodejem nových státních dluhopisů ve výši kolem 150 miliard Kč. V únoru 2010 přišel ministr Janota s myšlenkou, že v budoucnosti bude třeba snížit roční provozní výdaje státu o 167 miliard Kč a dalších 10 miliard Kč ušetřit na mandatorních výdajích (především na sociálních výdajích státu). Zatím nikdo neupřesnil představu o tom, jak by takový „zeštíhlený“ stát vůbec mohl plnit svoji funkci.

Je pozoruhodné, že se naši odborníci dosud nezamysleli nad tím, zda jednou z hlavních příčin stálého navyšování státního dluhu není nevhodně a nerovnoměrně nastavená daňová zátěž. Náš stát je schopen dokonale kontrolovat daně státních zaměstnanců a dalších lidí majících pouze příjmy ze závislé činnosti. Pro stát je také nejjednodušší šetřit především na této skupině obyvatel (zdravotníci, učitelé, policie, hasiči, atd.). Proč dosud žádná vláda nezkusila hledat úspory především tam, kde se „otáčí“ mnohem více peněz? Podle zpráv ČT se ještě před několika málo lety stávalo, že z 600 000 firem, které údajně existovaly v ČR (byly zřejmě zahrnuty i osoby vlastnící živnostenský list), zhruba jedna polovina své hospodaření dokázala prezentovat tak, že vykazovala minimální či nulový čistý zisk určený ke zdanění.

Zkusme se jako laici podívat na rozdíl mezi „firemními“ a „soukromými“ osobními automobily z hlediska „státní pokladny“. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že firmy platí svá auta z vydělaných nezdaněných peněz, čímž snižují svůj zisk podléhající zdanění, zatímco lidé („zaměstnanci“) mající příjmy ze závislé činnosti si platí automobily ze své mzdy, tj. zdaněných peněz. Jak je všeobecně známo, firemní auta používají podnikatelé (vlastníci firem), jejich spolupracovníci a rodinní příslušníci, a to jak k cestám pracovním, tak i soukromým. Pro jednoduchost uvažujme průměrné „firemní“ auto za 1 milion Kč (oblíbené Mercedesy, Audi, Volva nebo off-roady obvykle stojí mnohem více, Škodovky jsou levnější – nemůžeme ovšem uvažovat pouze aktuální ceny, nýbrž ceny platné v uplynulém desetiletí). Vzhledem k počtu firem a osobních automobilů (kolem 5 milionů) v ČR není přehnané předpokládat, že firmám patří 1 milion osobních automobilů. Odpisová doba nákladů na firemní automobily byla 3 roky až do 1.1.2008, pak byla prodloužena na 5 let, avšak v rámci protikrizových „opatření“ byla opět výrazně zkrácena. Vzhledem k možnosti relativně rychlých odpisů lze odhadnout, že firmy ročně vymění za nové nejméně každé páté osobní auto, tj. 200 tisíc vozů, za které zaplatí kolem 200 miliard Kč. Snad není přehnané předpokládat, že roční provoz (palivo, údržba, opravy, pojištění, atd.) firemního auta stojí firmu kolem 100 000 Kč. (Před několika lety jsme se mohli dočíst, že údržba prezidentského Mercedesu stála víc než operace prezidentových plic.) Roční provoz 1 milionu vozů by pak přišel firmy zhruba na 100 miliard Kč. Za uvedených zjednodušujících předpokladů je celková částka vynaložená firmami na nákup a provoz osobních aut kolem 300 miliard korun ročně, které jsou hrazeny z nezdaněných peněz.

Jako druhou variantu uvažujme soukromý osobní automobil, jehož majitel (jakožto „zaměstnanec“) má pouze zdaněný příjem ze „závislé činnosti“. Uvažujme modelového „zaměstnance“, který má 30 000 Kč hrubého měsíčně, což je mírně nadprůměrná mzda. Pomocí „kalkulačky“ dostupné na webu Lidových novin zjistíme, že čistý příjem „zaměstnance“ je 22 740 Kč, takže 7 260 Kč jsou odvody do státní pokladny (zdravotní pojištění činí 1 350 Kč, sociální pojištění 1 950 Kč a daň ze mzdy Kč). Zároveň je třeba vzít v úvahu, že do státní pokladny současně odvede zaměstnavatel 10 200 Kč (zdravotní pojištění 2 700 Kč a sociální pojištění 7 500 Kč). Jestliže tedy „zaměstnanec“ obdrží 22 740 Kč, stát inkasuje 17 460 Kč. Odtud je patrno, že pracovní síla je v ČR drahá a že její případné zdražování by nepochybně nahrávalo zvyšování nezaměstnanosti.

Zhruba můžeme odhadnout, že náš modelový „zaměstnanec“ 12 740 Kč spotřebuje měsíčně na živobytí a 10 tisíc Kč ušetří na auto. Než tento „zaměstnanec“ našetří 100 tisíc Kč na nové auto, odvede státu 72 600 Kč a jeho zaměstnavatel přispěje částkou 102 000 Kč. Jinými slovy, dříve než si „zaměstnanec“ dokáže ušetřit na „soukromé“ auto určitou částku, odvede státu přibližně 70 % této částky na pojištěních a daních, zatímco zaměstnavatel „přihodí“ na pojištěních částku přibližně odpovídající ceně auta. To znamená, že pokud určitý počet podobných „zaměstnanců“ zaplatí za nákup a provoz svých automobilů 300 miliard Kč (tak jak jsme to odhadli u firem pro jeden rok), odvede do státní pokladny kolem 200 miliard Kč na pojištěních a daních a zaměstnavatelé navíc přispějí sumou kolem 300 miliard Kč na pojištěních.

Je nutné připustit, že uvedené výpočty vycházejí z hrubě odhadnutých vstupních údajů a že způsob výpočtu je zjednodušený (např. důchodci nemají zaměstnavatele a většinou neplatí daně). Kdo zná přesnější údaje a postup výpočtu, může zahrnout i odpisy DPH u firemních aut jakožto další finanční úlevu a zveřejnit přesnější výsledky. Nicméně zdá se být nepochybné, že kdyby si všichni občané byli rovni, což by v demokracii mělo být samozřejmostí, a bez rozdílu si pořizovali osobní automobily sloužící k jejich osobnímu pohodlí ze svých zdaněných výdělků, přibyly by ve státní pokladně stovky miliard korun ročně. I kdyby nakrásně byl uvedený odhad zatížen chybou 50 %, pořád by šlo o částku kolem 200 miliard Kč ročně. Lze tedy říci, že by bylo zcela nerozumné zvyšovat firmám daňové zatížení spojené s jejich zaměstnanci a snižovat tak jejich konkurenceschopnost, ale stačilo by spravedlivě nastavit pro všechny občany stejné podmínky při nákupu a provozu osobních automobilů. Kdyby tomu tak bylo od počátku existence ČR, nemusel by být státní dluh tak hrozivý.

Uvažme ještě další oblasti, kde se počítá v desítkách či stovkách miliard. Bylo by velmi zajímavé mít spolehlivé informace o výrobních cenách a maržích léků, potravin, vody, plynu, atd. Od informovaných lidí jsem se doslechl, že prý výrobní cena léků v průměru představuje 7 – 10 % ceny prodejní, což by znamenalo, že 90 % ceny léků tvoří zisk výrobců a marže překupníků (dealerů) a lékáren. Jak jsme mohli několikrát slyšet ve zprávách ČT, v Rakousku připadá na jednu lékárnu dvojnásobný počet obyvatel než je tomu v ČR. Kdybychom se spokojili s úrovní „zaostalého“ Rakouska, mohl by být počet lékáren a překupníků poloviční a ceny léků citelně nižší. Profesor Silvio Garattini (ředitel Istituto di Ricerche Farmacologiche, Milano – viz Google) řekl nedávno v italské televizi RAI3 v pořadu „Elixír“, že kdyby se zjednodušila cesta léků od výrobce k pacientovi, mohla by být většina léků v Itálii nejméně o 30% levnější. Vydělávat hříšné peníze na lidech, kteří mají zdravotní problémy a jsou proto ochotni zaplatit jakékoliv ceny, se většině občanů zdá asi dosti nemravné. Morálku farmaceutických gigantů dokreslila nedávná aféra s „pandemií“ prasečí chřipky. Veřejně se mluví o tom, že jde o kolosální podvod za účelem mimořádných zisků. Není těžké odhadnout, že na lécích by se daly ušetřit desítky miliard korun ročně, z čehož by měli radost pojišťovny i pacienti.

ČT1 se ve večerním regionálním zpravodajství 17.2.2010 zabývala protesty českých zemědělců proti nízkým nákupním cenám (N) jejich produktů, které někdy odpovídají jen 20 % prodejní ceny (P) ceny v obchodních řetězcích, tj. P/N = 5 . Čirou náhodou uvedla italská TV RAI3 15.2.2010 v pořadu „Geo&Geo“ tabulku poměru P/N pro některé druhy ovoce, zeleniny a základních potravin v Itálii. Většina hodnot P/N se pohybovala v rozmezí 3,5 až 4,5, pro chléb však dosáhla neuvěřitelné hodnoty 17 (kg pečiva stojí v Itálii 3 až 5 euro). Marže prodejců či překupníků v % si lze snadno vypočíst pomocí vzorce M = 100 x (P/N – 1) (viz Google). Oba tyto údaje naznačují, že obchod s potravinami představuje v evropských zemích obrovský byznys, kterému stát, výrobci a konzumenti pouze přihlížejí. Stát může upravovat daně, ostatní ovlivnit nemůže. Takhle nějak to nedávno rozhořčeným Italům vysvětloval v TV ex-premiér EU a Itálie Romano Prodi.

Ze sdělovacích prostředků víme, že zisk ČEZu bývá kolem 60 miliard Kč ročně. Argumentace světovými cenami, které musíme všichni platit, by byla přijatelná tehdy, kdyby většina obyvatel ČR měla světové platy. Platy vedoucích funkcionářů ČEZu jsou přitom veřejně označovány za nemravné (jdou údajně do stovek milionů Kč ročně). Soukromá komanda ČEZu na vymáhání problematických dluhů dokreslují „image“ tohoto podniku. Podle Britských listů ze dne 24.11.09 energetická společnost ČEZ údajně dostala v r. 2009 od státu jen na emisních povolenkách „dárek“ v hodnotě 70 miliard Kč. Kdyby se náš stát choval korektně a tržně, povolenky by prodal a získal 70 miliard Kč do státní pokladny.

Začíná se mluvit o tom, zda by ČR neměla v době krize revidovat či redukovat ekologické programy dotované za státní pokladny. Od února 2010 se dovídáme o potížích, které způsobují solární a větrné elektrárny přenosové síti elektrické energie. Tyto ekologické zdroje nám všem prodražují elektřinu (kilowatthodina z ekologických zdrojů je v ČR údajně nejdražší v celé Evropě, neboť je asi desetkrát dražší než z tepelných a jaderných elektráren). Hnací silou současného překotného budování dalších solárních elektráren jsou vysoké státní dotace. Očekávaná životnost solárních panelů má být kolem 15 let. (Jejich likvidace pak bude představovat mimořádnou ekologickou zátěž.) Pokud budou v několika málo letech vynalezeny efektivnější panely, lze očekávat, že ty předchozí morálně zastaralé panely by mohly jít do šrotu mnohem dříve. Rovněž „filozofie“ ekologické akce „Zelená úsporám“ není příliš tržní. Silně totiž připomíná tolik kritizované svévolné „přerozdělování“ v dobách našeho „socialismu“, neboť stát rozdává peníze velmi omezenému počtu zájemců, kterým se podaří splnit podmínky zadání.

Dne 3.3.2010 jsme se mohli dočíst (Aktuálně.cz), že Německo se chystá omezit dotace do výroby solární energie, zabránit přehlcení trhu a ulevit státní pokladně. Výkupní cena solární elektřiny se má snížit o 15 % a má být zcela zastavena výstavba solárních elektráren v polích na orné půdě. Doufejme, že ČR v době navršování státního dluhu se urychleně vydá podobnou cestou. V r. 2009 nás nedomyšlené a špatně koordinované akce stály 3 miliardy, v r. 2010 má podpora ekologické elektřiny dosáhnout 7,4 miliard korun. Investice do zatím povolených ekologických elektráren (pokud by se skutečně postavily) by mohly v následujících letech dosáhnout stovek miliard korun (Právo 16.2.2010). V této oblasti se ovšem objevuje řada nejasností a protichůdných tvrzení, takže je obtížné dopátrat se pravdy.

Všimněme se ještě několika nápadných rozporů v publikovaných číslech. V poslední době z ČR údajně uteklo přes 11 tisíc firem do Nizozemska, Lucemburska, na Kypr a dalších „daňových rájů“ v důsledku obav ze zvyšování daňového zatížení v době krize (Lidové noviny 28.1.2010). Nikoho nenapadlo, že by také mohlo jít o znechucení zkorumpovaným prostředím? „Analytici“ varují, že „po květnových parlamentních volbách může úprk firem ještě zesílit. Zvláště jestli se dostane k moci levice, je tato hrozba reálná.“ Že by „analytici“ chtěli ovlivnit výsledek voleb? Odchodem firem do zahraničí prý státní pokladna přišla o 23 miliard korun. Na Aktuálně.cz (26.1.2010) však bylo uvedeno, že ČR daní zisky podniků 19 %, zatímco sazba ve většině vyspělých zemí je 25 až 35%. Pokud je to pravda, pak zvýšení daně ze zisku firem z 19 na 21 %, kterým „vyhrožuje levice“, by nebylo přehnané, spíše naopak.

Každého z nás jistě zajímá, jaké jsou naše vyhlídky do nejbližší budoucnosti. Naši politici své „recepty“ na řešení krize dosud tají a hodlají je zveřejnit až před volbami nebo po volbách. Zatím se tedy můžeme podívat na to, co nám doporučují zahraniční experti. Hlavní ekonom Danske Bank Lars Christenssen, který je považován za specialistu na ekonomiku ČR a střední Evropy, nám radí (Lidové noviny 19.12.09):“…Už se konečně musí sáhnout na penze, sociální dávky a zdravotnictví…“. Mezinárodní měnový fond (MMF) také nešetří radami (Aktuálné.cz, 26.1.2010): „Zdražte potraviny, léky, knihy a veřejnou dopravu. Zrušte nižší sazbu DPH na úrovni 10 % a veškeré zboží včetně potravin služeb zdaňte 20 % (předpokládaná úspora 30 až 40 miliard ročně). ČR by také měla snížit výkony svého sociálního systému, především sociálních dávek. Zásadní reformu potřebuje zdravotnictví, kde je nutné omezit rozsah péče hrazené ze zákonného pojištění.“ Je zřejmé, že zahraniční experti nepřicházejí s ničím novým a drží se osvědčených schémat. Je překvapující, že ČR nevytýkají tunelování, nejdražší dálnice v Evropě, anonymní akcie na doručitele, rozsáhlou korupci na všech úrovních, nápadný nedostatek registračních pokladen u „malopodnikatelů“ (kteří se tak vymykají kontrole při placení daní), atd. Pokud jde o sociální systém, navrhovaná úsporná opatření zahraničních expertů kontrastují se slovy ex-komisaře EU Vladimíra Špidly (Lidové noviny 27.2.2010), který má nepochybně spolehlivý přehled o celé EU: „ČR dává na důchodový systém jen asi 8 % HDP, srovnatelné země dávají víc, třeba Polsko 12 % HDP. Pokud jde o sociální ochranu, je ČR dost nízko, na zdravotnictví a sociální věci dáváme dohromady 19 %, což je na úrovni Rumunska a Bulharska. Průměr EU je 26 %.“ Zdá se tedy, že v ČR by se mělo především šetřit někde jinde než navrhují zahraniční experti.

Pokud budou v ČR skutečně plošně zdraženy potraviny, léky, energie, nájmy, služby apod., budou problémy spoluobčanů pochopitelně tím větší, čím nižší jsou jejich příjmy a čím vyšší jsou jejich dluhy. Podle deníku Právo ze dne 16.2.2010 má hrubý příjem přesahující 30 tisíc korun měsíčně 17,2 % výdělečně činných občanů, v rozmezí 20 až 25 tisíc korun se pohybuje příjem dalších 20 % zaměstnanců. Téměř 2/3 výdělečně činných občanů tedy pobírají méně než 20 tisíc korun hrubého měsíčně. Počet nezaměstnaných se údajně pomalu blíží 600 tisícům, přičemž podpora v nezaměstnanosti se pohybuje v rozmezí 5500 až 7350 korun měsíčně. Urychlené otvírání „sociálních nůžek“ v době krize asi jen těžko nalezne pochopení u zřetelně nadpoloviční většiny občanů. Laik je v pokušení vyslovit otázku, zda dosavadní „standardní“ návrhy ekonomů na dosažení úspor nepovedou spíše k vyhrocení problémů a úpadku křehkého sociálního smíru.

Budou-li v budoucnu důchody stagnovat, dostane se při plošném zdražování také valná většina seniorů do citelných finančních problémů. Poměr průměrné penze a průměrného platu v ČR neustále klesá a v současné době dosahuje necelých 40 % (Lidové noviny 9.1.2010). Výpočet penze je nastaven tak, aby všichni důchodci měli téměř stejné, tedy alespoň minimální, penze umožňující přežití. Snad žádný expert dosud neupozornil na fakt, že všichni lidé, kterým se podařilo něco uspořit před r. 1990, byli těžce postiženi inflací vyvolanou reformami (tvorbou volných cen) v první polovině devadesátých let. Reálná hodnota jejich úspor z doby socialismu klesla na zlomek (20 %?) původní kupní síly. Nezapomínejme také, že mezi námi žije řada lidí, kteří v období 1992-7 byli posláni do předčasného důchodu ve věku 55 – 60 let prostě proto, že podniky, ve kterých do té doby pracovali, v době privatizace zkrachovaly. Najít nové slušné zaměstnání bylo pak pro většinu těchto „přestárlých“ občanů značně obtížné. Bylo by asi dosti optimistické se domnívat, že inflace nebude znehodnocovat důchody a úspory i nadále. Připomeňme ještě mladší generaci známou pravdu, že mravní úroveň společnosti se nejlépe pozná podle toho, jak se tato společnost chová vůči těm nejslabším. Dnešní důchodci k nim proti své vůli v převážné části patří. Luděk Munzar má pravdu, když říká: „Stárnout v téhle společnosti slušně a důstojně je hodně těžké.“

Pohlédneme-li se na dějiny novodobého českého státu, vidíme několik dvacetiletých cyklů, na jejichž začátku a konci se objevuje krize či bod zvratu: 1918 – 1938; 1948 – 1968; 1969 – 1989; 1990 – 2010? Dnes zřejmě nikdo nepochybuje o tom, že se ČR nachází ve stádiu hospodářské krize. Podle výzkumu veřejného mínění (STEM) si 87% českých občanů myslí, že česká vláda a čeští politikové neberou při rozhodování v úvahu názory občanů (Britské listy 28.1.2010). Tento pozoruhodný výsledek vývoje českého státu po 20 letech tržní ekonomiky svědčí o značném úpadku „dobrých mravů“. Jelikož pojem „demokracie“ znamená „vláda lidu“, je zřejmé, že k naší demokracii má většina občanů nemalé výhrady. Snad není třeba zdůrazňovat, že nelze klást rovnítko mezi „svobodu“ a „demokracii“. Svoboda je pro demokracii podmínka nutná, nikoliv však dostačující. Pro ilustraci můžeme uvést, že např. USA nejsou „demokracie“, ale pouze „republika“ (Fareed Zakaria: „Budoucnost svobody“, str. 312, Academia, 2004 – autor je občan USA). Rok 2010 bude mít nepochybně zásadní význam pro další vývoj české demokracie. Záleží na občanech, zda se tento rok stane „bodem zvratu“ a ukončí další dvacetiletý cyklus. V této souvislosti bychom si měli vzít k srdci slova, jejichž autorem je francouzský filozof a spisovatel Jean-Paul Sartre: „Kdo se nepoučil z dějin, musí je znova prožít.“

S ohledem na rostoucí obavy z obnovení konfliktu na Středním Východě teheránský režim doplnil velení své hlavní opory, jednotek Revolučních gard. Přidal k němu zkušeného generála, který v minulosti pomáhal libanonskému Hizballáhu, jenž bude sloužit pod velitelem specializovaným na protipovstalecké operace. Vedle toho Teherán zřídil vládní výbor pro minimalizaci válečných škod. Tento krok je možno vnímat jako signál o tom, že íránské opoziční hnutí bylo definitivně zlomeno a režim se nyní připravuje na možný americký útok. To podle všeho není tak docela od věci, poněvadž Pentagon na pronajatou britskou leteckou základnu Diego García, kterou rozšiřoval od roku 2007, vozí protibunkrové pumy.

Ostrov Diego García ležící necelých 2 000 kilometrů na jih od Indie a Británie, pod jejíž správou se nachází, ho dlouhodobě pronajala USA, jež na něm vybudovaly strategickou leteckou základnu. Letecké útoky na Irák během válek v letech 1991 a 2003 zahrnovaly využití této základny.

List Herald of Scotland, který problematiku sleduje již tři roky, před několika dny informoval o tom, že Pentagon najal floridskou dopravní společnost Superior Maritime Services k přepravě 195 tisícilibrových (cca 450 kg) pum BLU-110 a 192 dvoutisícilibrových (cca 900 kg) protibunkrových pum BLU-117 na ostrov Diego Garcia. To vyvolalo spekulace o tom, že munice souvisí s možným leteckým útokem na zodolněné íránské jaderné instalace. Na základně jsou umístěny "neviditelné" strategické bombardéry B-2 Spirit.

V Teheránu mezitím vedení Revolučních gard doplnil brigádní generál Mohammad Pakpúr. Stal se tak podřízeným generálmajora Mohammada Alího Džafarího, který jednotky řídil během nepokojů započatých tzv. Zelenou revolucí. Ukazuje to na přípravu režimu k asymetrickému konfliktu s USA. Zatímco Džafarí je předním íránským odborníkem na protipovstalecké operace a asymetrické obranné strategie, Pakpúr má bojové zkušenosti s úspěšným řízením libanonského Hizballáhu. Je zřejmé, že pokud by USA zaútočily a došlo i k pozemním operacím (téměř jistě jen k izolovaným výsadkům, USA nemají k dispozici volné pozemní jednotky), Revoluční gardy o síle 125 000 mužů by dostaly za úkol vést v zásadě guerillovou válku.

Pokud by propukl konflikt, Hizballáh bude Íránem využit jako odvetná zbraň proti Izraeli. Je schopen nasadit tisíce (většinou dělostřeleckých) raket a zkušené pozemní síly, které se v roce 2006 měsíc bránily izraelskému útoku. Na rozdíl od íránského letectva a námořnictva by Hizballáh mohl odolat palebné převaze protivníka a způsobit mu vážné problémy. Podobným způsobem měl být využit dnes již prakticky vojensky bezvýznamný Hamás v Gaze. Vedle toho se uvažuje i o tom, že by Írán mohl zaminovat Hormuzský průliv a zkomplikovat transport ropy z Perského zálivu; to však většinou analytici považují za dočasný problém.

Íránský prezident Ahmadínežád rovněž v neděli jmenoval zvláštní tým pověřený minimalizací škod v případě války. Výbor vede náčelník generálního štábu generálmajor Hasan Firúzabádí a zahrnuje ministry obrany, vnitra a vědy.

Řada analytiků vyjadřuje vážné pochybnosti o tom, že by vojenský zásah - ať už izraelský nebo americký - mohl íránský jaderný program zastavit, i o tom, zda by se USA případný konflikt s Íránem podařilo lokalizovat. Nejde ale jen o bezprostřední bezpečnostní hrozby, třeba i mimo region - Írán je schopen vyslat na Západ teroristy, proti nimž současná generace amatérů z al-Kájdy představuje jen minimální nebezpečí - ale také o to, co by jednostranný americký útok udělal s již tak rapidně se zhoršujícími vztahy s Čínou, strategickým dialogem s Ruskou federací, cenami ropy a finančními trhy.

Iran shakes up guards, U.S. 'ships bombs' ZDE

Ekonomické oživení v Severní Americe má dvé zásadně odlišné podoby: Zatímco britská firma McLaren Automotive letos sází na prodej sportovních vozů využívajících technologie formule 1 superbohatým zákazníkům, naprostá většina lidí stále šetří. Nová zpráva amerického ministerstva práce uvádí, že oficiální úroveň nezaměstnanosti (odvozená od počtu příjemců podpory) přesahuje jedenáct milionů osob.

Ačkoliv růst nezaměstnanosti se již třetí měsíc po sobě zpomaluje, neexistují známky toho, že by ekonomika již generovala nová místa. Aktuální oficiální míra nezaměstnanosti - která nezahrnuje ty, kdo na hledání práce již rezignovali - činí 9,7%.

Jsou tu i jiné známky pokračujícího rozdělování společnosti. Prodejny luxusních oděvů zaznamenaly v únoru neočekávaně vysoké tržby ve srovnání s těmi, které nabízejí běžné zboží. Luxusní hotely se zotavují mnohem rychleji než ostatní, které dosud živoří. Prodej luxusních vozů roste rychleji než prodej vozů pro běžného spotřebitele. U značky Cadillac v únoru vzrostl prodej o 32%, BMW si polepšilo téměř o 14% a Honda Acura o 17%. Prodej modelu Lexus vzrostl o 5%, zatímco u zbytku sortimentu Toyoty byl zaznamenán trvající pokles prodeje.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

ODS na základě doporučení "Ekonomické skupiny odborníků" představila sadu opatření "zlepšujících podmínky pro zaměstnance i zaměstnavatele". Tato opatření podle ODS vytvoří za jeden rok prostor pro vznik až 170 tisíc nových pracovních míst v soukromém sektoru. Celosvětové zkušenosti podle ODS prý ukazují, že čím pružnější je trh práce, tím nižší je nezaměstnanost. Pracovní místa vytváří hlavně soukromý sektor, proto chce ODS firmy motivovat k jejich nabízení a udržení.

Základní filozofie návrhů ODS v oblasti trhu práce je zřejmá. Jejich osou je podpora podnikatelů a redukce práv zaměstnanců opřená o falešnou ideu, že tyto tzv. úspory pro firmy povedou k vyšší investiční činnosti a budou mít kladný efekt i na zvýšení ochoty podnikatelů najímat nové pracovní síly. Návrh ODS ignoruje negativní efekty předkládaných opatření, jako je snížení příjmů do státního rozpočtu s následným dopadem na schopnosti státu reagovat odpovídající hospodářskou a sociální politikou na situaci na trhu práce.

Komentář ČMKOS: Tvrzení, že existuje úměra mezi vyšší pružností trhu práce a nižší nezaměstnaností je mýtus, který nemá oporu v žádných mezinárodních statistikách. Rozhodující pro zaměstnanost je efektivní investiční činnost nejen soukromého sektoru, ale i státu, stabilní pracovní prostředí a rovněž stabilní příjmová úroveň „průměrných“ občanů. Útoky na pracovněprávní jistoty zaměstnanců vedou k opačnému efektu, k jejich znejistění a zhoršení úrovně jejich zejména dlouhodobější spotřeby. Navíc umožňuje podnikatelům vyvíjet větší tlak na jejich mzdovou úroveň. Pro existenci i soukromého sektoru jsou navíc velmi důležité i státní investice zejména v oblasti infrastruktury, které jsou další redukcí příjmů státu ohrožené

Je zřetelné, že ODS si představuje trh práce jako prostor, kde jednoznačně převažují práva zaměstnavatelů nad právy zaměstnanců a kde zaměstnanci mají být vděčni za jakýkoliv, i krátkodobý pracovní úvazek. Tato filozofie vede k tomu, že proces tvorby pracovních míst je v pojetí ODS závislý na úlevách po firmy (lépe řečeno pro jejich majitele) a na redukci práv zaměstnanců.

V této souvislosti je na místě připomenout, že strategie většiny členských zemí Evropské unie je založena na poznání, že je třeba udržet zaměstnanost (tj. co nejvíce zaměstnanců v jejich současných pracovních vztazích) i za cenu přímé podpory státu poskytované jak zaměstnancům (např. formou „kurzarbeitgeld“ v Německu či Rakousku, či formou „podpory v nezaměstnanosti poskytované při tzv. částečné nezaměstnanosti v Nizozemsku ad. zemích). Tato pomoc státu je přitom podmíněna zákazem výpovědi dané zaměstnancům ze strany jejich zaměstnavatelů, pokud jde o takto podporovaná pracovní místa a to buď po dobu, po kterou je pomoc v důsledku dočasného poklesu zakázek způsobeného krizí poskytována, popř. po dobu delší.

Vzhledem k tomu, že z vyjádření ekonomických expertů bez ohledu na jejich „původ“ vyplývá, že nárůst nezaměstnanosti se stále ještě v České republice nezastavil (konečně i sama ODS v předloženém materiálu v bodě 5 vychází z biblických „sedmi hubených let“, když předpokládá po již uplynulých dvou letech krize,, že k úplnému odeznění krize dojde až za pět let), je na místě kombinovat jak zaměstnaní směřující k udržení současných míst, tak opatření podporující vznik nových míst. Návrhy ODS v podobě, ve které byly prezentovány, umožňují nahrazování současných pracovních míst (výpovědní doba bude zkrácena na jeden měsíc) „novými“ pracovními státem podporovanými místy nebo živnostmi.

Obecně je na místě předeslat, že většina navrhovaných opatření vyžaduje legislativní řešení formou zákona (novela zákona o zaměstnanosti a zákoníku práce), a že jejich ekonomické propočty a odhady uvedené v tabulce nelze s ohledem na nejasnost podmínek, za kterých by byla realizována, prověřit (už vůbec není jasné, proč v tabulce nejsou náklady a výnosy navrhovaných opatření odděleny a proč jsou uvedeny jen jako pololetní).

Komentář ČMKOS: Toto opatření má své úskalí ve výpadku příjmů sociálního pojištění. Je otázkou, do jaké míry by mohl být tento výpadek kompenzován úsporami na nevyplacených podporách. Další otázkou je stabilita vytvořených pracovních míst, když návrh opatření sice hovoří o pracovním poměru na dobu neurčitou, ale jedním dechem počítá s brzkým propuštěním zaměstnance, k němuž zaměstnavatele dokonce motivuje tím, že za něj stát zřejmě zaplatí (jak jinak lze rozumět slovům „převezme garanci“) 75 % čtyřměsíčního odstupného (tj. celkem trojnásobek průměrného měsíčního výdělku propuštěného zaměstnance). U tohoto opatření chybí nutné omezení výpovědi ze strany zaměstnavatele výměnou za poskytnutou státní podporu, bez něhož se otevírá prostor pro „opakovanou recyklaci navrhované státní podpory“) a nekontrolovaný nárůst veřejných výdajů na navrhované opatření provázené propouštěním ostatních, tj. návrhem „nechráněných zaměstnanců“.

Navržené řešení je spojeno i s nezanedbatelnými právními problémy. Ve své podstatě se jedná o tzv. pozitivní diskriminaci, která je přípustná pouze v případě, že má dočasný charakter, tj. že se uplatní jen do doby, kdy je dosaženo vyrovnání původní „negativní“ diskriminace určité skupiny zaměstnanců (uvedených výslovně v návrhu ODS).

Současně je třeba upozornit na standardní námitky MPSV při všech návrzích týkajících se poskytování jakékoliv formy finanční podpory státem, že je třeba posoudit, zda v navrhovaném opatření se nejedná o nedovolenou (zakázanou) podporu podnikatelů v rámci hospodářské soutěže, a dále, že je třeba uvést, z jakých zdrojů by měla být zaměstnavatelům uvedená podpora (dotace?) poskytována, a který státní orgán by ji poskytoval.

Komentář ČMKOS: Je otázkou, nakolik je navrhované opatření motivující. Uchazeči o zaměstnání se dnes v naprosté většině snaží si nové zaměstnání sehnat. Tam, kde jsou „natlačeni“ zaměstnavatelem z důvodu úspory jeho nákladů do podnikání (tj. přijetí statusu zaměstnavatele), přijímají dnes tuto změnu bez zvláštní finanční podpory státu. Navrhované opatření tak v sobě obsahuje velký potenciál pro zneužívání prostředků vynakládaných na pasivní politiku zaměstnanosti, když v uvedeném případě stát těmto OSVČ nově „připlatí“ plnou výši podpory vedle jejich příjmu z podnikání v situaci, kdy skutečně nezaměstnaným osobám byla v uplynulých letech podpora v nezaměstnanosti snižována. Skutečná motivace, aby se uchazeč o zaměstnání rozhodl pro přechod do podnikatelské činnosti tak založena navrhovaným (z pohledu veřejných financí, jejichž úspory ODS vytrvale požaduje, velmi marnotratným) není, protože již stávající OSVČ se v důsledku krize ocitají ve stejné situaci, jako zaměstnavatelé propouštějící své zaměstnance – klesá počet zakázek a zákazníků; ve službách zejména v důsledku růstu nezaměstnanosti, poklesu mezd a tedy i koupěschopné poptávky, s jejímž nárůstem zatím ještě nelze počítat).

Navrhované opatření rovněž může nahnat za vidinou získání určitého startovacího kapitálu do podnikání osoby, které nemají k podnikání vlohy, a které se pak při nezdaru podnikání mohou dostat do velkých osobních potíží (dluhy, osobní bankroty).

Navíc je zde skryta tendence a motivace k posílení tlaku na přechod zaměstnanců do statutu OSVČ se všemi známými negativními důsledky (švarcsystém) jak pro financování sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění, tak pro poskytování příslušných dávek těmto osobám.

Komentář ČMKOS: Především je třeba uvést, že sjednávání částečných úvazků dnes nic z právního hlediska nic nebrání, důvodem pro jejich větší nevyužívání je především malý zájem ze strany zaměstnavatelů a jejich nízký přínos z hlediska úrovně příjmů vyplácených v těchto případech zaměstnancům (mohou tedy hrát pouze doplňkovou roli), které se následně promítají i do nízké úrovně nemocenských a důchodových dávek zaměstnanců). Současně praxe ukazuje, že ze strany zaměstnavatelů není o využívání částečných úvazků mimořádný zájem, protože i v těchto případech nese zaměstnavatel řadu fixních nákladů, které se neliší od zaměstnanců pracujících na plný úvazek (stůl, počítač, kancelářské vybavení apod.).

Navrhované opatření však představuje motivaci pro další atak na uzavírání pracovních poměrů na dobu neurčitou s plným pracovním úvazkem – zaměstnavatelé budou motivováni rozdělovat existující plné úvazky mezi více zaměstnanců za účelem získání státní podpory, než aby vytvářeli nová pracovní místa (z pohledu veřejných financí, jejichž úspory ODS vytrvale požaduje, se i zde jedná o velmi marnotratné vynakládání veřejných prostředků, aniž by bylo zajištěno, že půjde o vytvoření nových, nikoliv rozdělení současných pracovních míst).

I zde je rovněž na místě připomenout vše, co bylo uvedeno o pozitivní diskriminaci shora u opatření č. 1.

Zrušení minimálního odvodu pojistného na zdravotní pojištění prohloubí hrozící nedostatek prostředků ve veřejném zdravotním pojištění na financování zdravotní péče.

Komentář ČMKOS: Už dnes je v krizi zaměstnávání na základě dohod o provedení práce masivně zneužíváno k nahrazování pracovního poměru (plných pracovních úvazků) ; navrhované opatření nesměřuje ke zvýšení skutečné zaměstnanosti, ale spíše opět k rušení z pohledu zaměstnavatele „dražších“pracovních míst a k jejich nahrazování „levnějšími“ dohodami o provedení práce. Nedojde tak s vysokou mírou pravděpodobnosti k vytváření nových pracovních příležitostí a ke snižování nezaměstnanosti, v jehož zájmu je opatření navrhováno, ale spíše jen pokrytí stávajícího stavu, kdy firmy často vykazují u dohod o provedení práce nižší počet odpracovaných hodin a vyplácejí za ně vyšší odměnu.

Je třeba zdůraznit, že v těchto případech tzv. prekérního zaměstnání nejsou zaměstnanci nemocensky ani důchodově pojištěni a při větším využívání této možnosti by se prohlubovala jejich újma na právech plynoucích z těchto systémů, která by mohla vyvolat potřebu poskytování finanční pomoci z jiných sociálních systémů.

Na druhé straně zvýšení počtu hodin vyvolá nepochybně tlak ze strany Ministerstva financí na zavedení povinnosti odvádět z dohod o provedení práce pojistné na sociální pojištění stejně jako je tomu u dohod o pracovní činnosti, a to by mohlo vést k likvidaci tohoto pracovněprávního institutu, který má ve své současné časově velmi omezené podobě (nepřesahuje 1 měsíc výkonu práce) své opodstatnění – slouží k plnění dílčích úloh nikoliv soustavnějšímu výkonu práce. Hledat proto v tomto institutu vyšší zaměstnanost není věcně důvodné.

Komentář ČMKOS: Především je třeba předeslat, že příslušná evropská směrnice neumožňuje České republice „úplně uvolnit řetězení pracovních poměrů na dobu určitou“. Je zřejmé, že realizace tohoto opatření, které by jistě řada zaměstnavatelů přivítala, by bylo na úkor zvýšení právní a životní nejistoty zaměstnanců, kteří v takových situacích nemohou např. splnit podmínky pro získání hypotéky apod. Stále více zaměstnanců by ztratilo perspektivu získání pracovního poměru na dobu neurčitou a s tím spojenou ochranu, včetně případného nároku na odstupné při rozvázání takového pracovního poměru z organizačních důvodů.

Věcně pak toto opatření směřuje opět k podpoře tzv. prekérních, tj. neplnohodnotných forem zaměstnání (bez odpovídající pracovněprávní a sociální ochrany), navíc s poněkud komickým časovým údajem, který předpokládá, že strukturální finanční, hospodářská a sociální krize, vyvolaná neprůhlednými machinacemi ve finančním sektoru nejvyspělejších zemí světa a asociálními opatřeními v oblastí daní apod. v uplynulých dvaceti letech, odezní jaksi sama, bez zásadních změn v ekonomické struktuře a rozdělování vytvořeného bohatství.

Komentář ČMKOS: I zde je třeba upozornit, že příslušná evropská směrnice neumožňuje České republice pružnost kont pracovní doby, kterou má návrh zřejmě na mysli (tj. zejména několikaleté vyrovnávací období). V žádném případě nelze konstatovat, že současné právní úprava kont je „velmi přísná“ jak uvádí materiál ODS, spíše je možné konstatovat, že je spojena s určitou administrativní zátěží, která však vyplývá ze samotné podstaty tohoto institutu – je nutné vést přesný přehled o odpracované pracovní době za delší období, včas signalizovat změny týkající se rozvrhu práce a na závěr doplácet popř. dlužnou část mzdy. To vše na druhé straně zbavuje zaměstnavatele finančních nákladů spojených s přesčasovou prací, a proto tam, kde zaměstnavatel vnímá svoji ekonomickou výhodnost konta pracovní doby, přistupuje k němu i za současných podmínek. Opatření však bude možné posoudit teprve po jeho upřesnění.

Opatření tohoto typu obecně směřují proti ochraně zaměstnanců v oblasti pracovní doby a odměňování – příliš dlouhé vyrovnávací období a příliš nízká stálá mzda snižují mzdovou úroveň a tedy i koupěschopnost zaměstnanců, navíc ovlivňují i vyměřovací základy v oblasti sociálních systémů za jednotlivé kalendářní roky a mohou tak zaměstnance velmi poškodit v jeho právech náležejících z těchto systémů. S délkou vyrovnávacího období narůstá z pohledu zaměstnance i riziko nedoplacení části mzdy (a její výše) v případě finančních potíží či bankrotu zaměstnavatele.

Komentář ČMKOS: Opatření bude možné posoudit teprve po jeho upřesnění. K částečným úvazkům viz výše komentář k bodu 3. Jinak obecně jsou tyto formy podle zákoníku práce možné, navíc zcela běžně v praxi využívané, zajímavé by bylo zjistit, jak má dojít k jejich širšímu využívání, vzhledem k tomu, že jejich uplatnění je především věcí smluvní svobody (autonomie) ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatele při sjednávání konkrétního pracovněprávního vztahu, o které ODS jinak ráda hovoří. O tom návrh opatření nehovoří, stejně tak jako nenabízí představu o případných finančních pobídkách ze strany státu ve prospěch většího využívání těchto možností.

Opět je zde nebezpečí, že tyto pracovní vztahy, pokud by byly modifikovány více do podoby prekérní formy bez náležité ochrany, budou prosazovány jako rovnocenná náhrada za plnohodnotné pracovní poměry a tedy oslabovat pozici zaměstnanců v oblasti pracovněprávních vztahů, i jejich ochranu.

Komentář ČMKOS: V tomto bodě by bylo možné s navrhovaným opatřením souhlasit v zájmu snah o omezení příliš velkého rozsahu agenturního zaměstnávání a omezení velmi vysokého počtu agentur práce působících na českém trhu práce, kde dochází často k porušování povinností vyplývajících z příslušných právních předpisů na úkor pracovních podmínek a odměňování agenturních zaměstnanců, které nejsou schopny početně poddimenzované inspektoráty práce postihovat. Bylo by však zapotřebí velmi přesně stanovit podmínky pro uplatnění tohoto opatření v zájmu ochrany „půjčovaných“ zaměstnanců (souhlas zaměstnance, pracovní podmínky odpovídající jeho pracovní smlouvě, zachování přinejmenším současné mzdy apod.), jinak hrozí stav, kdy by tento institut byl zneužíván k obcházení povinností zaměstnavatele vyplývajících z uzavřené pracovní smlouvy ke škodě zaměstnance.

Komentář ČMKOS: Obecně takto formulované opatření je zcela nepřijatelné, protože zaměstnanec často rozvazuje pracovní poměr u zaměstnavatele z důvodu, že s ním bylo zacházeno způsobem, kdy na něm nelze spravedlivě požadovat setrvání v tomto pracovním poměru. Tyto případy nelze v žádném případě postihovat odnětím podpory v nezaměstnanosti, která plní funkci náhrady mzdy (její odnětí by vedlo jak k diskriminaci zaměstnanců, tak k sociálnímu vyloučení). Toto opatření by znamenalo další zhoršení pozice uchazečů o zaměstnání, zvýšení možnosti šikany zaměstnavatelů a bránilo by (diskriminujícím způsobem) uplatnění zákonného práva zaměstnance na výpověď.

Komentář ČMKOS: Toto opatření je v situaci, kdy extrémně přibylo nezaměstnaných, kteří přišli o práci prokazatelně bez vlastní viny, a kdy úřady práce, obce ani zaměstnavatelé nemají potřebné finanční prostředky, popř. kapacity pro realizaci těchto prací či vzdělávání, poněkud cynické, a bez podstatné finanční podpory ze strany státu prakticky nerealizovatelné (s tím ale návrh ODS ve své finanční bilanci nepočítá). Je třeba současně upozornit na riziko posouzení navrhovaného opatření jako „nucených prací“ – Česká republika ratifikovala příslušnou úmluvu Mezinárodní organizace práce, která ji zavazuje takové práce potírat. Je třeba spíše použít motivační nástroje a zabývat se podporou ekonomického růstu i prostřednictvím státních zakázek.

Komentář ČMKOS: Nejde o nové opatření. V tomto bodě může ODS směle prohlásit, že svůj program má již splněn. Toto opatření je již dnes realizováno.

Komentář ČMKOS: Naopak, má-li Česká republika vybřednout ze svých současných rozpočtových potíží a z krize, je třeba neprodleně zavést progresivní zdanění příjmů fyzických osob a vyrovnat podmínky pro odvod pojistného za zaměstnance a za osoby samostatně výdělečně činné.

Komentář ČMKOS: Redukce daní a pojištění a omezování role státu byla jednou z příčin současného ekonomického výpadku a poklesu zaměstnanosti a následně i rozpočtové krize. Nerovné podmínky odvodu pojistného a daní mezi OSVČ a zaměstnanci vytvářejí nerovné soutěžní podmínky na trhu práce, které vedou ve svých důsledcích k ohrožení finanční stability veřejných financí, rozmachu prekérních forem práce, zejména švarcsystému a v konečném důsledku i k poškozování OSVČ v jejich sociálních právech.

Je vždycky smutné sledovat, jak se někdo snaží za každou cenu blokovat něco, co má přinést užitek a pozitivní změnu pro velkou skupinu obyvatelstva. Nemyslím nic konkrétního, nemyslím ani jadernou energetiku, ani úložiště jaderného odpadu, ani tunel Blanka, ani dálnici D8 nebo D11, ani obchvat Plzně nebo Prahy, ba dokonce ani aktuálně tolik skloňovanou elektrárnu Prunéřov. Je svatým právem každého, aby bojoval za své zájmy a prosazoval je všemi možnými zákonnými prostředky, aby šel až na samou hranu a hlavně až tam, kam ho aktivity ostatních pustí. Je úplně jedno, jestli vystupuje jako poškozený na majetku, na zdraví na duši nebo na životním prostředí, krajinném rázu anebo jako ten, který si myslí, že je to možné udělat jinak, lépe a radostněji, ale hlavně ne teď a tady. NIMBY se tomu prý říká…

Argumenty se shánějí leckde a lecjaks, ale i to je součást reality společenských sporů, kterými v současné době žijeme. Je zvláště zajímavé sledovat, jak lidé, kteří něco nechtějí, vystupují z pozice těch správných, přesvědčených, těch kteří přináší svou osobní oběť namísto všech ostatních, kteří ještě neprohlédli. Po nějakém čase pak zjistíme, že se čekalo jen na to, až se to nové vytvoří tak, aby dotyčný bral největší balík, ale to už zuří jinde jiná válka o to, kdo na blokování čehokoliv vydělá více, a o tom, kdo vydělal na těch starých blokádách, už neštěkne ani pes. Já se budu moc těšit, jestli někdy vyjde najevo, kolik a kolika ochráncům veřejných zájmů, ústavnosti a vysokým úředníkům bude paní Havránková vyplácet poté, co s fanfárami a balíkem v kapse ustoupí ze soukromých svých pozic veřejnému zájmu. Nelze se divit, že se s paní Havránkovou jednalo nekompetentně, když to vlastně zvyšovalo cenu nejen pro její osobu. Ale pro veřejnost šlo vždycky o princip…

Jen bych rád upozornil na to, že v současné době je náš právní řád natolik na straně těch, kteří něco nového nechtějí, že je to už pomalu na ústavní analýzu z pozice možného porušování zásady rovnosti zbraní… Finta spočívající v tom, že „něco není to nejlepší, co je aktuálně k dispozici“ je prastará a v zásadě vždy smrtící a hlavně velice chytlavá. Ještě jsem se nesetkal s někým, kdo by uznal, že jeho řešení nebylo lepší, než to vítězné a dokonce i ti, kteří nikdy s žádným řešením nepřišli, protože to neumí, tak mluví o řešeních, která zaručeně fungují a jsou daleko lepší než ta šumařina, co to tak nějak podivně vyhrála…

Když tohle čtu, tak si vždycky představím doktora Cvacha z Dietlovy Nemocnice na kraji města, který také vždycky znal to nejlepší řešení, ale v praxi neuměl udělat ani to standardní. Nicméně to první, co mne napadlo, když jsem slyšel, že v Prunéřově se zase nepohne ani myš, protože projekt ČEZu neobsahuje ty nejlepší technologie, byly obrazy z filmu Nejlepší člověk…

přednáška prof. Jana Kellera Arogance financí (16. 3. 2010, VŠMVV) TV Solidarita YouTube VIDEOGALERIE

Pro tentokrát si dovolím generalizovat a psát o zelené levici jako celku s vědomím, že ne vše níže uvedené platí pro všechny.

Kapitalismu se vytýká spousta ošklivých či problematických věcí. Mnohé z nich tu ovšem byly vždy. Například války, genocida, boj o omezené přírodní zdroje... Možná měly tyto ošklivosti méně globální charakter. Ale ono u těchto věcí příliš nezáleží, zda máme jednou hodně nebo stokrát málo. Rozhodně to může být ukradené těm, kteří jsou v daném časoprostoru slabší, než jejich nepřátelé. Pokud někdo považuje za zdroj těchto ošklivostí kapitalismus a naznačuje, že s jeho odstraněním by zmizely (nebo by aspoň byly citelně omezeny), pak zřejmě cosi důležitého nepochopil.

Součástí kapitalismu je i sociální stát. Tato instituce nezrušila existenciální závislost na penězích a těch, kteří je mají. Pouze tuto závislost zčásti přenesla z individuální na kolektivní úroveň. Lze to chápat i jako projev společenské solidarity. Ale není to zadarmo. Sociální politika vyžaduje velké peníze. Potřeba peněz znamená závislost na těch, kteří je dokáží vydělat. Ti se stávají důležitějšími, aniž by museli navíc hnout prstem. Naopak ti, kteří tak dobří ve vydělávání nejsou, vypadávají z kola. Firmy i jednotliví zaměstnanci. Sociální stát není zdaleka jediným fenoménem upevňujícím moc peněz. Patří ale k nejspolehlivějším zárukám, že vývoj nenabere zpětný chod. Lze odsuzovat moc ekonomických elit a být skeptický k sociálnímu státu. Lze obhajovat sociální stát a akceptovat moc ekonomických elit jako nutné zlo. Pokud ale někdo odsuzuje jedno a obhajuje druhé, pak zřejmě cosi důležitého nepochopil.

Kapitalismus bývá obviňován ze zotročení člověka, ze znásilnění jeho přirozenosti. Ve skutečnosti dal kapitalismus lidem svobodu, jakou nikdy předtím neměli. Respektive byl v tomto směru úspěšnější, než jakákoli jiná alternativa. To platí i pro přirozenost jednotlivce. Té máme dnes tolik, že je to až nepřirozené. Mezi přirozeností jednotlivce a přirozenou společností totiž existují rozpory, které nelze řešit bez obětí na jedné či druhé straně.

Možná se nám po té přirozené společnosti stýská, a možná to není jen konzumní přežranost hledající nová vzrušení. Možná skutečně nastane situace, kdy obnova přirozeného společenství bude nutnou, nikoli postačující podmínkou k přežití.

Pak bychom si ale měli poctivě přiznat, co ta přirozená a „nerůstová“ společnost znamená. Moderní společnost si může dovolit toleranci vůči disidentům, kteří ji chtějí zničit. Takováto tolerance je ve společnosti růstu (či změny obecně) investicí, která se z dlouhodobého hlediska vyplácí. Samozřejmě za podmínky, že tato společnost je dostatečně stabilní, aby ji tito disidenti doopravdy neohrozili.

Malé a soběstačně komunity ale nejsou takto stabilní nikdy. Jakákoli nepotlačená asociálnost je může svést (a také někdy svádí) na kolej vedoucí do propasti. Nebo, v lepším případě, do pořádné a bolestivé krize. Asociální je přitom vše, co narušuje zaběhané pořádky. Včetně věcí, které jsou samy o sobě nevinné a v podobné společnosti s jiným pořádkem docela dobře fungují. Podstatná je totiž právě ta stabilita, nikoli její konkrétní obsah. Ten musí jakž takž vyhovovat většině. Menšina se musí přizpůsobit, odejít nebo musí vnutit své pořádky většině. I to se někdy stává. Toleranci na jakou jsme zvyklí si ale takovéto společnosti zpravidla nemohou dovolit.

Pokud to někdo s obnovou samosprávných a soběstačných komunit myslí vážně, měl by se v prvé řadě naučit myslet konzervativně. Vybudovat fungující a materiálně nezávislou alternativní společenskou kulturu je něco jiného, než si vybírat v supermarketu ideologií hračky, které odhodíme, až nás přestanou bavit. Volá-li někdo po samosprávných a soběstačných komunitách a zároveň jednoznačně odmítá xenofobii a netoleranci např. křesťanské pravice, pak zřejmě cosi důležitého nepochopil.

Pavel Urban v reakci na "zelenou levici jako celek" tvrdí, že tento celek, který ale možná celkem vlastně není (protože "ne vše níže uvedené platí pro všechny"), se dopouští tří nepochopení. Nechápe prý, že součástí kapitalismu je sociální stát, že kapitalismus přináší svobodu, jakou lidé nikdy neměli, a že malé a soběstačné komunity si nemohou dovolit toleranci k jiným názorům.

Jsem přesvědčen, že věci se mají poněkud jinak, než jak na ně růžovými (nebo oranžovými?) brýlemi nahlíží Urban. Předně existují tuny odborné literatury ukazující, že sociální stát byl trojgeneračním projektem, který rozkvetl mezi lety 1945-1975, a protože mocenská rovnováha mezi kapitálem a prací garantovaná státem, stejně jako daňová suverenita, od poloviny 70. let nezadržitelně erodují, s budoucností sociálního státu to vypadá stále hůře. Nikoliv ovšem s budoucností kapitalismu. V Chile generála Pinocheta byl totiž taky kapitalismus... Ale to zřejmě Pavel Urban při četbě soudobé sociologické literatury tak úplně nepochopil.

A tím se dostávám k druhému tématu. V Chile generála Pinocheta nebo v Řecku černých plukovníků té svobody zrovna mnoho nebylo. Nebyla tam demokracie. Ona totiž demokracie taky není úplně totožná s kapitalismem. Uvažuje a píše se o tom poslední dobou stále více. Názor, že současný korporátní kapitalismus je vlastně s demokracií dost špatně slučitelný až neslučitelný, naposledy ve čtvrtek 15. března v článku Návrat levicového diskursu (Salon, literární a kulturní příloha Práva) vyjádřil Jiří Pehe. Podle něj žijeme spíše v postdemokracii, kde se vliv jednotlivého občana na chod věcí veřejných limitně blíží nule, zatímco roste vliv velkých korporací na politický proces. Kapitalismus v době, kdy alespoň vzdáleně připomínal Dahlův koncept polyarchie, patrně přinášel osvobození (jiní autoři než Pehe jsou s ohledem na celou globální strukturu kapitalismu, do níž patřil a patří i podrobený Třetí svět, o dost skeptičtější a tvrdí, že pouze na počátku a vlastně ještě před vznikem kapitalismu, tj. ve fázi prosté zbožní výroby, trh rozkládal rigidní strukturu středověké feudální společnosti a tím lidi osvobozoval). Ale to že otroctví Afričanů na amerických plantážích atd. bylo vedlejším produktem kapitalistické mezinárodní dělby práce, to asi Pavel Urban tak docela nepochopil.

No a komunity? Je pravda, že ten, kdo má dost prostředků, může být za současných poměrů snadno disidentem. Podobná situace panovala ale přece vždy. Nezávislý středověký feudál, který dal dohromady dvacet ozbrojenců, mohl až do okamžiku zřízení stálé armády v regionálním měřítku dělat vážné potíže vzdálenému panovníkovi, který nad ním vykonával pouze symbolickou moc. Pokud jde o politickou svobodu, v době slábnutí sociálního státu a v postdemokracii jí pro řadového občana bude stále méně. Pan Urban měl ale možná na mysli něco jiného. Libovůle ve spotřebitelském a osobním životě sice vždycky tolik jako dnes nebývalo, nicméně najdeme dosti snadno i příklady do značné míry srovnatelné (pozdní Římská říše, vikingská Skandinávie).

A zde můžeme krátkým citátem ze Staré písně o Gudrúně "Tak znovu mě / proroctvím strastí / probouzejí Norny" přejít k okrajovému sice, ale přece jen důležitému tématu lehce souvisejícímu. Ladislav Žák na základě publikace výsledků auditu projektu rekonstrukce elektrárny Prunéřov, jehož shrnutí s příznačným názvem ČEZ šidí opravu Prunéřova a straší lidi, stojí v norské prověrce naleznete ZDE, tvrdí, že pravidla jsou nastavena tak, aby pomáhala těm, kdo nic nového nechtějí. Ono to možná ale úplně přesně takhle nebude. Možná, že pravidla nejsou zatím nastavena tak, aby stála vždy automaticky na straně toho "nového", co by se líbilo panu Žákovi. Říká se tomu princip předběžné opatrnosti. Norská firma DNV poměrně podrobně navrhla konkrétní alternativní řešení modernizace prunéřovské elektrárny s použitím nejlepší dostupné (=nové) technologie. Že se tohle nelíbí ČEZu, který by si rád prolobboval levnější a škodlivější variantu, to je věc jiná - a s tvrzením, že pravidla chrání ty, co nic nového nechtějí, to každopádně nemá co dělat. "Nový" Prunéřov měl být totiž modernizován s použitím zastaralé technologie, jaká se ve vyspělých zemích dávno nepoužívá. Tvrdit, že blokování projektu znamená "nechtít nic nového" ve chvíli, kdy se tu ve skutečnosti nechce něco ukrutně zastaralého, to ovšem takhle k večeru, když se smráká a z chladících věží padají inverzní mlhy, může vypadat skoro úplně stejně jako nejlepší dostupná demagogie...

V málokteré oblasti se vynakládá tolik energie a času studiu podmínek „KUDY NA TO“, jako je tomu v pedagogické sféře. Že se v některých závažných ohledech klima v nejedné škole v posledních letech dokonce zhoršilo, pronikne na veřejnost výjimečně spíše jen publicisticky, pokud vůbec. Kupodivu stále se říká, že pokud se děti (ale i mládež) baví, nezlobí. Případné kázeňské problémy ve škole mají ovšem svá východiska většinou v nikoli optimální situaci doma, v rodinách. To nemusíme teď rozvádět. A ve škole? Učitel, který má autoritu (ten, který umí zaujmout přístupem k výuce svého předmětu), mívá kupodivu nejen respekt, ale žáci jej doslova „milují“ a na výuku se těší. Takový učitel nebo učitelka nemá pak problém ani s kázní, ani se známkováním, protože jeho žáci se předhánějí v tom, aby si kantor(ka) všiml(a), že jeho svěřenci učivo znají a mají o jeho další taje zájem.

Nemá smysl honit se hned za optimalizací školské práce. Vytyčovat mety. Lámat si hlavu s tím, že se možná lidské poznávání šíří geometrickou řadou, zatímco v rozvrhu nejsou žádné časové rezervy ani pro respekt k aritmeticky rostoucí sumě poznatků lidstva. Takže vzhledem k měnícím se (a nesmírně se šířícím) obzorům i možným hloubkám (a nepředstavitelné miniaturizaci) ponoru do té či oné problematiky by bylo opakovaně (ne-li ve stále rychlejším sledu) třeba měnit kurikulum („obsah výuky“, „osnovy“) v celé trajektorii školské docházky. Některé obory by již mohly vypadat pro vzdělávání v 21. století jako jen „doprovodné“ (a možná by se mohly či měly zrušit?), protože nečekaně zcela jiné obory – jako výhledově naprosto nezbytné vyučovací předměty – nabyly zřejmě najednou na nepřehlédnutelném významu (a ani celkový počet vyučovacích hodin, ani jejich délka nejsou libovolně natahovací). I když jde o problém teoreticky (ale i „technicky“) zcela zásadní, přesto mám stále osobní jistotu, že vytčené „CO UČIT“ je přesto v pořadí časových a věcných priorit vůči jednomu odlišnému problému pořád až na jistém následném místě. Místo teoretizování o pořadí priorit, včetně dotace předmětů hodinami a jak dále s učivem, bude lepší nejdřív uvést příklady, co a jak se ještě roku 2010 v některých školách setrvale (a neurvale!) děje…

Vyjděme ještě jednou z toho, co bylo naznačeno v předchozí úvaze. Za málo peněz málo muziky; a na kvalitu moc nehleďme. Vždyť ani kvalifikovaní učitelé nejsou honorováni tak, aby si přitom vysoko vyskakovali. (Ani po roce 1989 se nikdo nestaral o novou, kvalifikovanou, a pro výuku a vzdělávání zapálenou „krev“. Hned z prvních vln nových absolventů pedagogických fakult jen málokdo ze šikovných lidí zakotvil ve školství, pokud se mu nabízely finančně lákavější vyhlídky jinde.) Už v minulém režimu bylo nepsaným pravidlem, že méně honorované práce obsazovaly vděčně ženy. Zatím v českém školství převažuje „feminismus“. Jako kdyby dosud platilo, co se říká již přes šedesát let: pokud jsou ve škole zaměstnáni muži, budou to jen ředitel a školník. Samozřejmě že výjimky pak potvrzují pravidlo. (Další text není míněn „genderově“! Jde mi o typologii přístupu k výuce. Ta je při jistých výchozích podmínkách učitele obdobná bez ohledu na to, učí-li muž či žena.)

Pokud zrovna nejsem kvalifikován třeba k výuce jazyků (ale je poptávka nebo potřebuji si doplnit „úvazek“), a pokud navíc ani nemám aspoň výchozí praxi v konverzaci (dnes by nemělo být problémem ji získat!), mohu učit jazyku třeba tak, že budu zkoušet každou hodinu na známky slovíčka a počastuji své žáky častými písemnými testy, které si zkopíruji (podle jiné učebnice, než je ta, kterou mají žáci). A už mám jak bič, tak vrchnostenský odstup od žáků, mezi nimiž se nemusím hned svou výslovností nebo řečovou nejistotou (lexikálně nebo i gramaticky) ztrapnit. Texty ze zavedené učebnice budou ve třídě uplatněny nanejvýš jako východiště k překladu, který si mohu také připravit předem. Konverzace ve třídě nebude. Učitel na ni za zde vytčených podmínek často ani nemá, i když škola inzeruje, že „kvalifikovaně naučí mluvit“. Dobrá znalost cizího jazyka se všude jinde hodnotí víc než přímo při kantořině ve škole. Takže v ČR mnohde stále platí, že ve škole si jen výjimečně někdo osvojí žádoucí návyky ke konverzaci (nebo i ke kultivovanému písemnému projevu).

U humanitních předmětů bývají občas (ne-li opakovaně) pochybnosti o účelnosti výuky dějepisu. Přitom jako kdyby vůbec nepadalo v úvahu, že málokterý předmět může skýtat tolik dramatismu, jako je tomu právě v dějepisu. Už jen to „osudové“ napětí před klíčovými uzly sledovaného dění! Přitom s opačnými hodnotícími parametry na obou stranách dějinami vytčené bariéry (států, věr, společenských tříd, politických uskupení). Zároveň jinak viděno v krátkodobé perspektivě, a jinak, jakmile se ten úsek stane součástí dlouhodobějšího procesu. Není zbytečné uvědomit si, že dějiny 20. století přitom zůstávají dost často ignorovanou „Popelkou“. Dodnes nepochopím, že někteří učitelé dějepisu pravidelně bombardují své studenty písemnými testy. Test musí být samozřejmě jednoznačný (asi jako nějaká medializovaná televizní „poznatková“ soutěž), aby se opravy rychle „sfoukly“. Místo zajímavého (a poučného) dějepisu studentům se pak poskytuje jen obávaná drezura paměti na data, místa a jména. Marně si lámu hlavu nad tím, jak vůbec mohl někdo přijít na to, že lze zabít ty příslovečné dvě mouchy jednou ranou tím, že by pro školní potřebu nově vznikl nějaký koktejl „občanky“ s „dějákem“, takže by dějepis mohl být zcela z výuky odepsán.

Zkusme vzít letmo zrovna tak v úvahu přírodovědní obory. Tam běžně bývá situace o něco lepší. Jenže jsou kombinace a „kombinace“. Některé jsou z nouze ctnost. Zdatný tělocvikář (není-li špičkový sportovec, s nějakým záchytným „vedlejším“ zájmem v sobě navíc) je rád, může-li si na fakultě vybrat do kombinace s tělocvikem – „jen pro strýčka Příhodu“, ale jaksi snad údajně „na tělo“ – třeba zeměpis nebo biologii. A pokud pak začne někde třeba na gymnáziu učit, musí si samozřejmě udržet přijatelně autoritativní odstup od svých studentů, zvláště jsou-li „na neštěstí“ ve třídě fandové, mající poznatky navíc třeba z tisku či televize (ne-li dokonce z nějakých exkurzí či soutěží). Jde-li třeba zrovna o ten zeměpis, vyučujícího nemusí vůbec napadnout, co všechno by mohl ve výuce prezentovat jako specifika osnovami vytčeného teritoria, včetně obrazové nebo filmové dokumentace. A aby žactvo zaujal k vnímavosti pro krajinné a kulturní rozdíly mezi různými končinami světa. Navíc může být takový vyučující nemálo v nejistotě nad tím, jak pak klasifikovat studenty; podle jakých měřítek a na základě jakého materiálu. Proč by se pak neuchýlil k uplatnění „spásonosných“ testů? Snadno lze zadat na nějakém předem zkopírovaném obrysu hranice několika států a pak třeba vyžadovat přesnou lokalizaci hlavních řek a měst (ne-li také pásem hor, spolu s výškami nejvyšších vrcholů). Snadno se to opraví, faktograficky může zůstat vyučující v pohodě, a navíc má nemalý bič nad svými svěřenci. Studentům zbývá opakovaně být ve stresu: „Co si na nás zase ten náš kantor příště vymyslí?“ — Obdobnou metodu lze zrovna tak snadno aplikovat v biologii. Mám-li v hlavě spíše švihadlo než také navíc mozkové závity vnímavé pro zázraky ze světa přírody, bude tu opět místo prezentace údivu nad proměnlivými řešeními problémů života jen časté zkoušení na známky a písemné testy. Možná bychom k tomu mohli uvést ještě něco. Na gymnáziích je třeba projít mj. celou živočišnou říší. Nejen nekvalifikovaný učitel může tuto jedinečnou přehlídku studentům zošklivit. Stačí, aby drsně ulpěl jen na anatomických popisech a na důrazu, kam ten či onen živočich patří. Pokud třeba „velkoryse“ pomine uvedení říše pro živočicha zvoleného v testu, bude už ale trvat na citování jeho kmene, podkmene, nadtřídy, třídy, řádu, čeledi, a ovšem rodu daného „druhu“. (Existují gymnázia, kde se musí navíc pamatovat také latinské názvy. K čemu?) Kdo by nad tím z žáků nezkolaboval? Vzrušení nad vývojovými variantami jednotlivých orgánů nebo nad někdy zvláštním způsobem života k zajištění přežití předmětného druhu je ovšem pryč.

Je asi teď zbytečné hořekovat nad tím, kolik času věnují specialisté na pedagogických fakultách didaktice jednotlivých oborů, s variantami metodiky ke zvýšení účinnosti výuky. Někteří učitelé navíc „obětavě“ ignorují – nejednou vynikající – učebnice a celé hodiny prodiktují. Bazírují na tom, co předtím nějak nadiktovali. Protože dnes bývá v rodinách počítač, lze také studentům zadávat „referáty“, v nichž musí být i obrazový materiál a odkazy na internet. Pak ani vyučující toho moc nemusí třídě přibližovat vlastním úsilím (má pak i pro další léta „vystaráno“!). A opět má takový vyučující čas, aby třeba každé dva týdny jednu hodinu zabil nějakým faktografickým testem. Místo touhy zaujmout pro vlastní předmět takoví učitelé jsou především „filatelisty“. Přece musí mít v notesu hlavně dost známek! K čemu?!

(Zatím jsem nechal zcela stranou matematiku. Ta jako kdyby byla něčím specifická. Nejeden autoritou vybavený hlas by její výuku omezil a jako maturitní předmět by ji přímo zrušil. O tom mám něco nachystáno pro příště.)

Případ Řecka plní již několik týdnů novinové titulky. Jak se Řecko dostalo do dluhové pasti, jaká jsou možná řešení a dopady na Eurozónu? Deficit Řecka za rok 2009 činí 12,5% HDP a patří tak k nejvyšším (viz tabulka). Totéž reflektuje zadlužení Řecka, rychlý růst nezaměstnanosti a chudoby. Nedobrý stav řecké ekonomiky oficiálně vzešel najevo až po té, co se k moci dostala vláda PASOKu, která překvapivě „odhalila“ mnoho kostlivců ve skříni konzervativní vlády.

Spolu s tím se opět začal přetřásat již dlouho známý fakt, že Řecko „kreativně“ upravovalo své statistiky, aby splnilo Maastrichtská kritéria a pozdě byť přece se stalo členem Eurozóny. Již tehdy země EU přimhouřily obě oči, neboť řada z nich sama neměla úplně čisté svědomí. Stačí vzpomenout v případě Německa, které v nouzi největší a ve snaze za každou cenu se směstnat pod hranici 60% dluhu k HDP chtělo přecenit své zlaté rezervy, či Francie, která v daném roce zprivatizovala Telecome France, aby si zajistila dodatečný příjem do vládní kasy. Přesnější pohled na postavení Řecka v EU ukazují následující tabulky.

Deficity/přebytky rozpočtů zemí EU v % HDP

Zdroj: Eurostat, * za rok 2009 částečně odhady

Tyto údaje Eurostatu jasně demonstrují, že udržet v krizi vyrovnaný rozpočet je naprosto nemožné – fakt, který by si měli zapamatovat někteří zákonodárci ČR, až je opět popadne nutkání „něco udělat s deficitem“ a např. schvalovat zákon o vyrovnaném rozpočtu. Velmi dobře si počínaly skandinávské země, které byly schopné v dobrých letech nashromáždit přebytky rozpočtu, takže mají rezervu, ze které mohou čerpat. Řecko není s vysokým deficitem osamoceno, velmi špatná je situace Velké Británie a Irska, které za ním zaostávají jen o málo (a samozřejmě jen v procentuelním vyjádření).

V případě Řecka se ovšem nejedná o výkyv daný krizí, ale i o vysoké celkové zadlužení (v poměru k HDP).

Celkové dluhy zemí EU (v % HDP)

Zdroj: Eurostat

Přestože, jak si postěžoval řecký premiér, denně vylézají ze skříní další kostlivci, podle údajů Eurostatu byl řecký dluh druhý největší (za Itálií). Zajímavý je i globální pohled na vládní zadlužení. Na první místě bychom sice nalezli Zimbabwe, ale na druhé místě je Japonsko. Na prvních místech se spíše vyskytují vyspělé než rozvojové země. Naopak do konce tabulky (a tedy mezi země s nejnižším vládní dluhem) patří např. Irán, Rusko, Čína či Venezuela. Jednoznačná vazba mezi ekonomickou vyspělostí a výší dluhu tedy neexistuje. Důležitější je spíše schopnost své dluhy splácet a také o tom přesvědčit „trhy“, jak podotkla německá kancléřka. Ta při nedávném setkání s řeckým premiérem pochválila jedním dechem „nezměrnou odvahu ke škrtům“, na straně druhé ale chce zabránit spekulaci proti státům. „Instituce zachráněné veřejnými prostředky zneužívají rozpočtové krize v Řecku i jinde.“ Řečeno jinak, ti, kteří bez veřejných prostředků nemohli přežít a stáli s nataženou rukou vůči státu, nyní křičí, jak je vysoký deficit, příp. vládní dluh a „nabádají“ vlády k rozpočtovým škrtům, především na sociálně nejslabších!

Není ovšem zcela jasné, jaké jsou příčiny katastrofálního stavu řeckých veřejných financí. Zatímco především Němci inklinují k odpovědím, že Řekové nikdy neuměli hospodařit, sami Řekové zmiňují jiné důvody. Na tapetě se ocitla společnost Goldman Sachs (u které tak často můžeme najít propojení na Ministerstvo financí USA či na Mezinárodní měnový fond) a instrumenty typu CDS. Goldman Sachs jednak Řecku „pomáhal“ skrýt jeho dluhy a zároveň si na trhu „zahrál“ hru na řecký bankrot. K té hře je potřeba speciálního finančního instrumentu CDS – credit default swaps. V případě CDS se vlastně jedná o sázku na špatný hospodářský výsledek. Kupující platí pravidelné splátky prodávajícímu, který naopak dostane výplatu, když podkladové aktivum „selže“. Goldman Sachs si tak vlastně vydělával na úvaze, že řecká ekonomika zbankrotuje.

Velmi kriticky se k těmto nástrojům vyjádřila německá kancléřka Merkelová, která již dlouho v rámci G20 tlačí k razantnějšímu omezení takovýchto finančních derivátů, nemluvě o větší kontrole např. ratingových agentur. Sama ale ví, že bez snah celé EU a především USA to bude jen obtížné dosažitelné. Více bude zřejmě po dalším jarním zasedání G20, ale pittsburský summit na podzim minulého roku ukázal limity snahy především USA a Velké Británie, které si nechtějí znepřátelit stálé vlivnou Wall Street, resp. Londýnské City, byť v USA se objevují počátky přísnější regulace.

Limity ochoty regulovat hedgeové fondy a tzv. fondy private equity se ukázaly na pondělním zasedání Ministrů financí EU. Přestože Francie a Německo silně tlačí na regulaci, Velká Británie se razantně postavila proti a podařilo se ji otázku regulace alespoň oddálit po volbách. Není divu, na území Velké Británie se nachází 80% hedgeových fondů a 60% private equity z celé EU!

Sami Řekové mimo CDS uvádějí i další důvody. Špatná fiskální situace Řecka není problémem posledních let. Obrovské rozšíření korupce a klientelismu – napojení velkých stran na byznys a „dárky“ velkým firmám a bankám i značné daňové úniky, to jsou podle hospodářského redaktora Kosty Tsouparopoulose důvody, které vyúsťují ve strašidelnou bilanci: daňové úniky a šedá ekonomika Řecka se blíží 40% HDP! Příliš velký, byrokratický a zkorumpovaný veřejný sektor je spojen s příliš nízkým výběrem daní. Toto kombinováno s dosti nešťastnou ekonomickou strukturou, která poměrně silně závisí na zemědělství a na cestovním ruchu, přispělo k současným řeckým problémům.

Důležitou roli v případě řeckého dluhu hraje i fakt, že většina řeckého vládního dluhu je vlastněna cizozemci. Řekové a řecké instituce nevlastní natolik velkou část dluhu, aby cítili motivaci žádat reformu současného stavu. Tlak na Řecko plyne zvnějšku, z EU jako takové a pak také tlak spekulantů na euro. Znovu se ukazuje, že dlužit sami sobě je mnohem výhodnější než prodávat dluh do zahraničí – zahraniční držitele obligací totiž příliš nezajímá, co se v Řecku stane, jen když dostanou zaplaceno. S tím může i stoupat tlak na „pomoc“ z EU, což v překladu znamená de facto z Německa.

Dopady řeckých problémů jsou četné. Jednak jde o zdražování půjček pro řeckou vládu a samozřejmě dopad na kurz eura. Nelze ale ani opomenout ekonomicko-geopolitické dopady, které zahrnují úvahy o budoucím směřování EU, především Eurozóny a koordinace hospodářských politik, která ale nemůže být schválena bez německé podpory.

EU Quarterly vydávané Economic Research Group hovoří o čtyřech možných variantách vývoje. Nechat Řecko padnout, nechat Řecko opustit Eurozónu a např. pomocí vyšší inflace začít splácet dluhy, pomoc EU (bailout), či radikální škrty, které povedou k dlouhodobé recesi. Zatímco první dvě řešení jsou vzhledem na možný krach nejen eura, ale i Eurozóny nepřípustné, třetí řešení (fiskální výpomoc EU) podle této analýzy může vést k morálnímu hazardu i u ostatních zemí (např. Itálie). Těžko ale říci, jak by Řecko ustálo, minimálně sociálně, dlouhé období recese spojených s nepokoji a stávkami.

Není divu, že škrtací balíčky (obsahující více než 5 mld. Eur) vyvolaly v Řecku vlnu nepokojů a stávek. Na druhou stranu někteří komentátoři optimisticky hovoří o konci krize v Řecku, protože vyšší míra vnímaného rizika řeckých vládních dluhopisů a snaha šetřit vedla k rizikové přirážce o 3% vyšší než u německých obligací. To bylo zřejmě hlavním motivem, že poptávka po řeckých dluhopisech převýšila nabídku a vláda tedy neměla žádný problém je prodat. Celkem se jednalo o obligace za 5 mld. Eur se splatností 10 let. Při vysokém zúročení (6,25%) poptávka třikrát převýšila nabídku.

Řecký ministr přišel s obecnou iniciativou, protože si je vědom, že Řecko není jediným státem, který má fiskální problém. Stále častěji se – v angličtině dosti nehezky – hovoří o skupině PIGS (Portugalsko, Irsko, Řecko a Španělsko), jejichž hospodářské problémy narůstají, nejen co se týče celkového zadlužení. Proto Řekové navrhli, aby se v rámci EU, nebo spíše Eurozóny schválil plán, který by řešil, jak se bude pomáhat státům, které se dostanou do podobných problémů. Jde vlastně o tolikrát omílanou kritiku Eurozóny, že nemá systém fiskálního přerozdělování, který je pro účastníky monetární unie nevyhnutelný. Koneckonců, jako měnovou unii bylo možno považovat i Československo – ve chvíli, kdy je společná měna provozována na území (a může to být klidně jeden stát!), které má různorodou ekonomickou úroveň a strukturu, jsou fiskální přesuny (pomoc jedné části země druhé) zásadní pro udržení takové „měnové unie.“

Podobný případ jako je Řecko ale můžeme najít i v rámci USA. I zde se několik států potýká s hrozbou bankrotu, nejznámější je bezesporu Kalifornie. Ale USA mají jednu výhodu, která EU prozatím chybí: jejich měna (dolar) je prozatím internacionálně silnější a především, mají financiéra: Čínu a také Japonsko.

Bývalý člen direktoria Evropské centrální banky Otmar Issing se ovšem razantně staví proti evropské pomoci Řecku. Zdůrazňuje, že „bail out“ je v Maastrichtské smlouvě zakázán. Dále se rovněž obává morálního hazardu, který by mohl rozšířit řady zemí čekající na spásu od jiných členů EU. Sám tedy navrhuje, aby Řecko požádalo nechvalně proslulý Mezinárodní měnový fond. Řekové si podle něj žili několik let pohodlně na dluh a čerpali výhody z účasti v Eurozóně: nízké úroky u úvěrů, na které by jinak nikdy nedosáhli. Podle jeho názoru se bude muset řecká ekonomika kompletně restrukturalizovat tak, aby byla schopná vytvářet pracovní místa a přestalo se hovořit o tzv. „generaci 700 euro“ – mladých kvalifikovaných pracovnících, kteří ale nemohou najít práci a jejich perspektiva je do budoucna velmi špatná.

Jinak na řecké problémy reagoval předseda Komise, J. Barroso. Pro něj jsou řecké problémy jasným znamením, že je potřeba společnou politiku rozšířit. Dle Barrosa EU „potřebuje ekonomickou koordinaci více než kdy jindy.“ Německo je nicméně z takovýchto náznaků velmi nervózní, neboť se obává, že finanční tlak spadne právě na ně, a to za situace, kdy mají sami svých problémů dost. Zdá se nicméně, že řecké problémy uvolňují cestu nové ekonomické strategie „Evropa 2020“, v níž se nehovoří jen o sociálních aspektech, ale také o posílení role Komise v ekonomickém dohledu, včetně pravomoci uvalovat na „neposlušné“ státy sankce.

Aktuální jednání (15.3.) prozatím nevedla k jednoznačnému postoji. Ministři financí EU schválil řecký úsporný program. Řecko zároveň dostalo vágní příslib, že bude v případu nouze zachráněno balíkem úvěrů. Nepadlo ale žádné rozhodnutí, ať již k definici, co to vlastně je nouzový stav, jaký by byl případný rozsah pomoci, jak by zátěž byla rozdělena mezi členské státy či jaké úvěrové podmínky, by si ostatní členové kladly. Nejednotný je i názor zástupců členských zemí k případnému angažmá Mezinárodního měnového fondu. Zatímco Německo, Itálie, Nizozemí a Finsko jsou pro, Francie se staví proti tomu, aby v případě Řecko „konal“ MMF. Kancléřka Merkelová navíc dala najevo své obavy, že by v případě „bail out“ či opatření tomu podobných, šlo o porušení pravidel Maastrichtu a zasáhl by Německý ústavní soud.

Je jasné, že řecké problémy se nemohly neodrazit na vývoji eura. Jak ukazuje i obrázek, euro začalo vůči dolaru depreciovat zhruba od prosince, což se shoduje s nástupem řecké krize. Euro za tři měsíce oslabilo o 15%.

Aktuálně se objevila informace, že se velmi prudkým oslabováním eura, které je největší od roku 1999, stojí koordinovaný přístup několika hedgeových fondů, ideově nejspíše vedených známým spekulantem a financiérem tzv. barevných revolucí Georgem Sorosem. Americké úřady se sice chopily vyšetřování za údajné spolčení na pokles eura, ale bude velmi obtížné něco takého dokázat (pokud k tomu vůbec došlo). Podíváme-li se na měnové krize (např. Asijskou) pozorujeme spíše tzv. chování stáda (jeden hráč dá signál a ostatní slepě následují), což je i dáno současnou povahou spekulace. Soros se nicméně vyjádřil, že v současné době je euro testováno a řeckou krizi by také nemuselo přežít. Hlavním argumentem, který není bez logiky je, že Eurozóna je sice tvořena společnou centrální bankou, nikoliv ovšem společným Ministerstvem financí. Sílu spekulaci dodávají i prohlášení představitelů hedgeových fondů, kteří dokonce hovoří o možném pádu k eura ve vztahu k dolaru na úrovni 1:1.

K tomu se ještě přidává nestejný vývoj obchodu, který souvisí s úsporami a jejich investováním. Řecko má dlouhodobé záporný běžný účet a potřebovalo by tedy devalvovat svou měnu, což ovšem u eura jaksi nejde. Pak jsou možným řešením opět už zmíněné transferové platby, ke kterým ale v rámci Eurozóny jednoznačně chybí ochota.

Vývoj eura a Řecký problém ale položil na stůl problém dlouhodobých přebytků obchodní bilance Německa. Německý ministr pro ekonomiku Brüderle, po francouzském nátlaku, přiznal, že problém Eurozóny se týká také evropských obchodních nerovnováh. „Viníky“ stavu tak nejsou jen země s deficity běžného účtu, ale i ty (a to je především Německo), které svou strategii postavily na rozvoji vnější cestou (export led growth). Otázka reorientace na vnitřní trh, tedy posílení domácí poptávky není aktuální pouze v Německu, ale i v Číně. Jen je otázkou, do jaké míry je toho Německo, které svůj „rozvoj“ v minulých letech na Schröderův popud založilo na mzdové deflaci, schopné. Koneckonců je to právě Německo, které z aktuálně slabého eura profituje nejvíce, čímž se ovšem nerovnováha mezi ním a ostatními členy eurozóny dále prohlubuje.

Samotný technický průběh spekulace je poměrně snadný: spekulant si půjčí eura a promění je v dolary (touto operací oslabí eura a pokud se jedná o dostatečně velkou částku, příp. silnou koordinaci), může pak za dolary nakoupit znovu oslabená eura za výhodnější kurz, na kterém se sám spolupodílel. Pokud navíc hedgeové fondy k operacím tohoto typu používají tzv. finanční páku (tj. nepracují s vlastním kapitálem, ale cizím), celý zisk se může silně znásobit. Hedgeové fondy jsou známé tím, že provozují finanční páku až v poměru 1:20. Nebylo by to poprvé, kdy byly hedgeové fondy vyšetřovány. Již v souvislosti s vysokými cenami ropy se běžně hovořilo o finanční páce ve výši 1:16 a koordinované spekulaci na rostoucí cenu ropy, která vyvrcholila ropnou bublinou.

Guvernér Evropské centrální banky, Jean-Claude Trichet jednoznačně odmítl úvahy o možném vystoupení Řecka z Eurozóny a označil je za „absurdní“. Zajímavé je ovšem, že se odmítl vyjádřit k silnější regulaci ratingových agentur (dlouhodobé německé téma), což naznačuje, že postoj ECB k tomuto není jednotný.

Kurz USD/Euro za posledních 120 dní

Zdroj: http: //www. x-rates. com/d/USD/EUR/graph120. html

Depreciace eura vůči dolaru na jedné straně pomáhá evropským exportům, na straně druhé ale oslabuje pozici eura jako možné internacionální měny a alternativy vůči dolaru. Je třeba vnímat, že v současném systému globálních financí není příliš mnoho měn, které mohou hrát internacionální roli. Pokud jsou problémy Eurozóny vnímány jako silnější než problémy USA, depreciuje euro vůči dolaru a naopak. Silnější dolar se možná může líbit Číně, protože ji zaručuje alespoň pomalejší znehodnocování jejich obrovských devizových rezerv, ale ne už tolik americké ekonomice. Ta by naopak potřebovala slabší dolar, aby zčásti narovnala své vysoké deficity obchodní bilance a běžného účtu. Problém euro X dolar je tedy třeba posuzovat v globálním finančním kontextu nedostatku měnových alternativ a příliš velké likvidity. Situace je zralá na alternativní internacionální měnu, guvernér čínské centrální banky Zhou v této souvislosti příznivě hodnotil Keynesovu přes 60 let starou alternativu Bancoru či větší používání reformovaných Zvláštních práv čerpání.

Bylo by chybou chápat Řecko jen jako příklad nezodpovědného hospodaření. Řecko je varujícím příkladem i pro ČR: kam až může dojít klientelismus, napojení hlavních politických stran na byznys, neschopnost vybírat daně spolu s nevhodnou strukturou ekonomiky. Demonstruje ale také sílu globální spekulace, limity politiky „vnějšího“ růstu i (ne) ochoty se razantněji postavit spekulantům. V blízké budoucnosti pak zřejmě odhalí skutečnou životaschopnost Eurozóny i celé Evropské Unie.

EVRO Intelligence: There was no Greek bailout deal on Monday – eurogroup statement was essentially a lie ZDE

Téma česko-polských vztahů a odlišností je mým zájmem po většinu mého dospělého života. Je to i jeden z hlavních důvodů, proč jsem šel studovat vysokou školu právě do Ostravy. Domnívám se, že k němu mám se svými znalostmi dnes již co říct.

V první řadě, v Polsku nevládne a nikdy nevládla politická strana úzce navázaná na katolickou církev. Katolická církev v Polsku se své politizaci důsledně bránila po celé meziválečné období a Polská lidová strana, jakkoli jistě vychází a vycházela z hodnot katolického křesťanství, není a nikdy nebyla stranou typu české ČSL či slovenské SLS (HSLS), či rakouské VPÖ, jejichž vazby na katolickou církev byly zvláště v meziválečném období velmi silné. Ačkoli muži v čele státu se prohlašovali za věřící katolíky, a církev velmi podporovali, z opačné strany s bezvýhradnou podporou počítat nemohli. To platí především o Józefu Pilsudském a Lechu Kaczyńském, kteří jsou v této souvislosti nejčastěji zmiňováni.

S tím souvisí skutečnost, že polská opozice v letech 1968-1989 nebyla v žádném případě opozicí primárně náboženskou. Byla opozicí převážně dělnickou a ne intelektuální, a už vůbec nebyla tvořena z velké části bývalými režimními kádry, jako naši chartisté. Byla vedena převážně muži, většinou těžce fyzicky pracujícími. Její těžiště bylo na severním pobřeží, tedy v oblastech z větší části zabraných Polskem až po druhé světové válce, a oproti jižnímu a střednímu Polsku mnohem méně religiózních.

Katolická církev měla v letech 1939-1989 status tolerované organizace, jakkoli nacistické represe vůči ní byly poměrně tvrdé, zvláště ve srovnání s Protektorátem, nesměřovaly k její okamžité likvidaci. Nacisté například požadovali zákaz výuky teologie a přáli si, aby kandidáti kněžství pouze odříkávali naučené texty a prováděli obřady, aniž by jim rozuměli, několik desítek jich deportovali či popravili právě za nedovolené studium. Prosovětské vlády nejprve pokračovaly v represích, i když mírnějších ve srovnání s nacisty a českými či sovětskými komunisty, po roce 1956 citelně polevily. V Lublinu fungovala katolická univerzita, jediná v celém východním bloku.

V sedmdesátých letech se polské duchovenstvo postavilo na stranu dělníků. Tím si získalo sympatie obyvatel i v méně religiózních oblastech. Vše vyvrcholilo volbou krakovského arcibiskupa Karola Wojtyly papežem. Účast na církevních slavnostech se stala více projevem národní hrdosti a odporu k režimu, který byl především ekonomicky nevýkonný, než projevem hluboké vnitřní víry. Bylo logické, že to všechno se zcela rozpadne, pokud se nepodaří položit silnější základy, než ty dva jmenované. A to se podařilo pouze částečně.

Hloubka náboženské víry závisí z velké části na osobnosti jedince. Nelze předpokládat, že by Poláci byli od Čechů tak výrazně odlišní, jak by odpovídalo jejich vysokému podílu nejen matrikových členů církve, ale i třeba návštěvníků nedělních bohoslužeb. Proto si troufám tvrdit, že náboženská víra mnoha z nich je velice mělká a silně kulturně podmíněná. Vzhledem k tomu, že prostředí v ČR a v Polska se navzájem sbližují, a to zvláště po vstupu obou zemí do EU, oproti stavu v letech 1918-1989, lze předpokládat i postupné kulturní sblížení a tedy i vyrovnání tak propastného rozdílu v religiozitě. Na rozdíl od polských levicových autorů si nemyslím, že se tak bude dít výhradně formou přibližování se většího Polska menší ČR.

V Polsku je ve vládě, parlamentu, na univerzitách i v top managementu více žen než v ČR. Také mezi významnými osobnostmi Polska si spíše vzpomeneme ženy, než bychom si vzpomněli na srovnatelně významné Slovenky nebo Maďarky. Přesto české feministické novinářky píší o útlaku žen a diskriminaci právě v souvislosti s Polskem. Na zákaz potratů si vzpomenou vždy, že jej podpořily strany, volené podle průzkumů spíše ženami, na to už zapomínají. Tím spíše potom zamlčí skutečnost, že zatímco Polsko mělo premiérku Hannu Suchockou, dále guvernérku centrální banky a primátorku hlavního města Hannu Gronchiewicz-Waltz, v ČR tyto tři funkce obsazovali vždy pouze muži. Lze v tom vidět jistou dávku české malosti, která našla v dnešní době politické korektnosti jediný přijatelný cíl svých útoků právě v polském národě a státu.

Nemám k dispozici relevantní informace, že by mezi polskými dětmi a mladistvými docházelo k případům prostituce častěji, než mezi těmi českými, nebo obráceně. I kdyby takové výzkumy existovaly, lze lehce zpochybnit jejich relevanci. Zajímavější je jiná věc, a to, že se část z nich snaží omluvit své jednání tím, že nepožaduje peníze, podobně jako čtyři zmíněné. To svědčí o tom, že se sex za peníze nestal v Polsku běžnou součástí života, jako třeba ve Skandinávii.

Jen okrajově to souvisí s tím, jaký má v Polsku katolická církev vliv na dospívající generaci. Absolutní vliv neměla nikdy, byť to tak mohlo v devadesátých letech vypadat. Sex, alkohol a konzumerismus jsou pro určitou část lidí přitažlivější ve všech kulturních prostředích, je to spíš otázkou jejich osobnosti. Zpovědnice v nákupních centrech, stejně jako kaple, nejsou výlučně polskou záležitostí. Nalezneme je také v Itálii a v USA. Tradiční trhy se ostatně konaly na náměstích, tedy v blízkosti městských kostelů. Stejně tak dálniční kaple jsou pokračováním tradice kaplí u starých královských cest.

Vedle toho zde existuje celosvětový fenomén tzv. generace Y. Generace, která touží po co nejméně náročné práci za maximální ohodnocení. Ze šedesátých let si vzali sexuální nevázanost a drogy, odvrhli ovšem solidaritu a rovnostářství. Zaměstnavatelé mají vážný problém tyto nejmladší absolventy zaměstnanat, jsou podle nich neloajální a nespolehliví. Je logické, že mladí lidé, kteří chtějí co nejméně pracovat a co nejvíce vydělat, budou ochotni se věnovat prostituci. Ostatně politická vězeňkyně Antonie Hofmannová popisovala spoluvězeňkyně z řad prostitutek jako hodné, milé, ale také naprosto nespolehlivé ženy.

Tento fenomén, známý nejprve z Británie, skutečně pronikl i do těch částí Evropy, kde byl sekularismus vnímán jako něco vnuceného, a kde po roce 1989 získaly církve znovu silnou roli ve společnosti, o tom není sporu. Je však otázka, zda by se z něj měli levicoví intelektuálové radovat, jako Slawomir Sierakowski. Nutně totiž vyvolá reakci, která bude pravděpodobně i nábožensky orientovaná. Proti nové vlně odpadů od víry, jejíž kořeny vidí mnozí pravicoví intelektuálové v „růžovém“ křesťanství Jana Pavla II. a jeho protestantských současníků, jako je v ČR například Alfréd Kocáb, se postupně zvedá vlna křesťanství „černého“, a také konverzí mladých Evropanů k islámu.

Více než tisíc Lotyšů ve středu vzdalo hold lotyšské legii SS v Rize. "Bylo mi čtrnáct let, chtěl jsem bojovat proti sovětům, nebyl jsem nacista," vysvětlil jeden z veteránů. Neoficiální oslavy každým rokem vyvolávají v Lotyšsku spory o historii II. světové války, během níž obyvatelé pobaltských zemí bojovali na obou stranách fronty proti Sovětskému svazu nebo Německu - mocnostem, které střídavě obsazovaly jejich země.

Za účasti dvou set esesáků se konala mše v luteránském kostele v Rize. Připojily se stovky mladých nacionalistů a neonacistů.

"Nejhorší je, že vidím mladé lidi pochodující pod vlajkami demokratického a nezávislého Lotyšska a uctívající ty, kdo bojovali na straně Třetí říše," uvedl Efraim Zuroff, vedoucí kanceláře Wiesenthalova centra v Jeruzalémě, který se zúčastnil protidemonstrace.

Třetí říše vytvořila pro Lotyše zvláštní jednotky SS, do nichž vstoupilo více než 150 000 mužů. Tyto jednotky se podílely na vyvražďování Židů a nelze je tedy považovat za běžné vojenské oddíly. Pochody esesáků v Rize začaly v roce 1998 s podporou lotyšských orgánů, které však později kvůli mezinárodní kritice svou podporu odvolaly. Současné rižské městské orgány řízené Rusem Nilsem Ušakovsem se pokusily letošní pochod zakázat, ale den před akcí bylo jejich rozhodnutí zrušeno správním soudem.

Podrobnosti v polštině ZDE

KD│ 12. dubna během návštěvy Dmitrije Medveděva v USA u příležitosti summitu věnovaného nešíření jaderných zbraní by měli američtí a ruští představitelé podepsat novou Smlouvu o omezení strategických útočných zbraní. Ta by měla nahradit smlouvu START expirovanou počátkem prosince 2009. Avšak v úterý 16. března předseda ruské Dumy Boris Gryzlov neočekávaně ostrou formou Američany varoval: Poslanci dokument neratifikují, "pokud nebude spojen s otázkou protiraketové obrany".

Gryzlov toto prohlášení učinil během setkání s předsedkyní bulharského Národního shromáždění Cačevou. Otázka možného rozmístění americké PRO v Bulharsku má podle Gryzlova obzvlášť citlivý charakter.

Analogické prohlášení vydal šéf výboru Dumy pro mezinárodní záležitosti Konstantin Kosačev; také on tvrdí, že bez spojení dokumentu s protiraketovou obranou má nová smlouva nulovou šanci na schválení. A před týdnem ministr zahraničí Sergej Lavrov oznámil, že v připravované smlouvě bude otázka protiraketové obrany právně závaznou formou spojena s problematikou strategických útočných zbraní, a odvolal se na společné prohlášení prezidentů.

Rusko podezírá USA, že omezení počtu útočných zbraní má Američanům umožnit získání rozhodující strategické výhody v podobě schopnosti zlikvidovat případný ruský jaderný úder právě pomocí protiraketové obrany v Evropě - a tím dosáhnout možnosti zaútočit beztrestně na Rusko.

Americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová před několika dny v rozhovoru pro list The Times znovu zopakovala, že Washinghton považuje spojování PRO s problematikou strategických útočných zbraní za "nevhodné".

Podrobnosti v ruštině: ZDE

Masarykova demokratická akademie, pobočka Brno připravuje na úterý 23. 3. 2010 v 17 hodin v sále Úřadu MČ Brno - Střed, Dominikánská č. 2 (v nádvoří radnice vlevo) besedu s diskusí na téma Ani kapitalismus není bez strachu

Strach, který zažívaly starší generace našich občanů za socialismu, byl jednou z příčin, které vedly ke svržení minulého režimu. Sametová revoluce měla přinést mimo jiné „svobodu od strachu“. Průzkumy ukazují, že se tak nestalo a občané pociťují strach znovu. Sice strach jiné kvality, ale neméně devastující. Přednášejícím bude:

PhDr. Milan Valach, Ph.D., Pedagogická fakulta MU v Brně, katedra občanské výchovy

Mezinárodní společenství by nemělo pasivně přihlížet izraelským pokusům vypudit arabské obyvatele muslimského a křesťanského vyznání z Jeruzaléma, míní jordánský král Abdalláh v prohlášení publikovaném ve středu. Král se takto vyjádřil během rozhovorů s šéfkou společné zahraniční politiky EU Catherine Ashtonovou v jordánském hlavním městě Ammánu.

Abdalláhovo vyjádření přišlo den po propuknutí násilných střetů v Jeruzalémě organizovaných Hamásem. V úterý stovky Palestinců zapalovaly pneumatiky a odpadky a střetly se s policií.

Jordánský král údajně požádal mezinárodní společenství o "jasnou, rychlou, přímou a účinnou akci" k zastavení izraelských "provokativních opatření" v Jeruzalémě.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Měsíc poté, co afghánské hnutí Talibán ztratilo kontrolu nad jižní základnou v oblasti Mardžáhu, pomalu obnovuje svůj vliv - prostřednictvím zabíjení a obtěžování, které má obyvatelstvo odradit od podpory USA a jejich afghánských spojenců.

Přinejmenším jeden sympatizant vlády byl sťat a kolují zprávy, že podobných případů bylo víc. Obyvatelé oblasti, která po třítýdenních bojích padla do rukou NATO a kábulské vlády, nacházejí na dveřích dopisy varující před pomocí cizím jednotkám.

Získání veřejné podpory v bývalé základně Talibánu ležící 360 kilometrů od Kábulu v provincii Hílmand je považováno za hlavní cíl operace NATO a vládních jednotek a zásadní podmínku zabránění návratu povstalců.

Operace Moštarak v Mardžáhu slouží jako model pro další podobné operace v budoucnosti, včetně plánované letní ofenzívy v okolí Kandaháru, rodiště Talibánu a největšího města na afghánském jihu.

Velitelé se domnívají, že propagandistická kampaň Talibánu má určitý úspěch, protože na městských shromážděních zaznívají otázky, zda Američané uzavřou mešity a zakážou modlitby, budou z pozorovatelen obtěžovat ženy, nebo seberou zemědělcům půdu.

"Vyhnat povstalce fyzicky bylo snadné. Vyhnat je sociálně - dokázat, že tu zůstaneme a budeme pomáhat - je o dost těžší," říká podplukovník Jeff Rule, operační velitel námořní pěchoty v Hílmandu. Podle odhadů amerických i afghánských zpravodajců zůstala většina bojovníků Talibánu v oblasti a uprchli pouze cizinci. Ukazuje se, že Talibán si je například (patrně úplatky) nadále schopen zařídit noční vypínání mobilní sítě, které brání informování o jeho pohybech ze strany obyvatelstva.

Mervyn Patterson, bývalý politický expert OSN pro Afghánistán, říká: "Nemyslím si, že by Talibán v Hílmandu byl ztrátou Mardžáhu oslaben... Očekávám, že se do Mardžáhu postupně vrátí."

Podrobnosti v angličtině: ZDE

KD│ Komunistická vláda v Pekingu již mnoho let skládá kapitalismu větší pocty než jakékoliv jiná země na světě. Ale teď Čína opět sází na stát: Plánovaná ekonomika zažívá nečekanou renesanci.

Čínská lidová republika ovšem hodlá v zahraničí nadále nosit značku tržního hospodářství, protože se chce účinně chránit proti antidumpingovým clům svých obchodních partnerů. Zároveň ovšem uvnitř Číny panuje trend v lidovém vyjádření popisovaný jako "kuo-ťin min-tchuej" - neboli stát a strana jsou na vzestupu, kdežto soukromý sektor ustupuje. Dochází tedy k obrovské renesanci plánovaného hospodářství.

Zejména jde o to, že Peking bojuje s dopady globální finanční krize největším stimulačním balíkem v dějinách, z a nějž zejména staví letiště, železnice a dálnice. Jen vloni státem vlastněné banky napumpovaly do nových úvěrů více než 9,6 bilionu juanů (takřka bilion eur), čili 29% HDP. Rostoucí část z nich přitom získávají státní podniky, mj. nafukující čínskou realitní bublinu.

Čínští státní kapitalisté usilují zejména o moc a pak o podíl na trhu. To platí například pro ocelářství, leteckou dopravu nebo těžbu uhlí, z níž jsou soukromé podniky stále více vytlačovány velkými státními.

Straničtí šéfové v Pekingu hodlají přebudovat celá průmyslová odvětví. Jedná se zejména o strategicky důležité odvětví komunikací a internetu. Konkurence je zde uměle omezována a doplácejí na to spotřebitelé.

Podrobnosti v němčině ZDE

Spolu s dalšími romskými studenty z Evropy se na kurz angličtiny v bulharském Blagoevgradě dostala i Renata Berkyová. Tuto studentku romistiky na Karlově univerzitě znají z řady jejích článků čtenáři Romano vodi i Romano hangos. Dříve působila ve sdružení Romea, před odjezdem do Bulharska začátkem letošního roku pracovala ve sdružení Dvojí svět v Praze.

Vychází v Romano hangos 2-2010

V lednu 2010 přispělo finančně na Britské listy 174 osob celkovou částkou 34369.45 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 31. 1. 2010 částku 83 466.48 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP. Jsme plni uznání vůči čtenářům Britských listů, že umožnili další provoz našeho časopisu nedávným financováním nových serverů. Mnohokrát děkujeme a prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za leden 2010

Zůstatek k 31. 12. 2009 ..................................147 734.43 Kč

Příjmy:

Od sponzorů celkem ................................................34 369.45 Kč



Bankovní úrok ..............................................................10.60 Kč



Výdaje:

bankovní poplatky............................................................................-682.00 Kč
připojení k internetu: T-mobile...........................................................-4426.00 Kč
honorář KD ....................................................................................- 25000.00 Kč
programování BL (MP) .............................................................-14400.00 Kč
projekty BL (JČ) .........................................................................-20000.00 Kč
účetnictví Občanského sdružení Britské listy ...............................-33780.00 Kč
platba za doménu .................................................................... -360.00 Kč

Konečný zůstatek na účtu k 31. 1. 2010:...........................83466.48 Kč