ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
31.3.2015

Vypadá to, že průjezd vojenského konvoje americké armády, který podél silnic vítaly tisíce lidí s nezbytnými americkými vlaječkami, je něčím takovým jako druhé osvobození Plzně a přilehlých oblastí tehdy zanikajícího Protektorátu Čechy a Morava. Také české sdělovací prostředky a spousta veřejně činných osob netajily svou radost v souvislosti s přítomností nejmocnější armády všech dob u nás. Objevily se dokonce názory, že by zde Američané měli zakotvit natrvalo a zřídit zde vojenské základny. Jak je možné, že jsme tak nekriticky servilní vůči zemi, jejíž armáda podle aktuální studie způsobila během deseti let ve třech zemích smrt desetinásobku počtu lidí, které Rusko zabilo v obou čečenských válkách?

Podle českých sdělovacích prostředků to pomalu vypadá, že drtivá většina občanů ČR je pro demonstrativní přesun amerického konvoje z Pobaltí do Bavorska, a česká masmédia včetně řady novinářů ZDE nedokážou své až hysterické nadšení ze strýčka Sama ani jaksepatří zakrýt. Kam se poděla soudnost a alespoň předstíraná novinářská objektivita? Jsou konečně tu a basta fidli. Najednou jsou obavy z toho, že nás Obama předhazuje Putinovi, ty tam; stačí jen třídenní průjezd americké vojenské kolony, přátelská družba, obdivné pohledy na hrdinné vojáky, došlo dokonce i na selfie ZDE. Strach z „ruského agresora“ na chvíli zmizel a my zažíváme konejšivý pocit sounáležitosti s mocnými spojenci.

Proti „jízdě dragounů“ jsou pouze komunisté a proputinovci, jinými slovy se protestů zhostili lidé nedůvěryhodní, jak nepříliš bystře píše komentátor Martin Fendrych v článku s absurdním titulkem „Průzkum konvojem: Česko obstálo. Většina tu chce demokracii“ ZDE. Velkou otázkou je, zda je nekritické ztotožnění se s čistě symbolickým průjezdem amerických vojenských vozidel, a tedy zřejmě s akcemi americké armády, ať je činí, kde je činí, a ať jsou jakéhokoliv druhu, skutečně totožné s demokracií.

Normálně se za ztotožnění s demokracií, pane Fendrychu, nepovažuje nekritická podpora armád nějaké mocnosti. Demokracie předpokládá kritický přístup k mocným a aktivní obhajobu demokratických a lidských práv, která bývají v rozporu se sobeckými zájmy velmocí.

Průjezd amerických vojenských vozidel samozřejmě bezpečnost České republiky nijak nezaručuje.

Když se podíváme na průzkum veřejného mínění uskutečněný společností SANEP ZDE, zjistíme, že s průjezdem amerických ozbrojených sil ČR souhlasí cca 38 procent dotázaných, 10 procent spíše ano, 34 procent nesouhlasí, 12 procent spíše nesouhlasí a 6.5 procent neví.v Z výše uvedeného jasně vyplývá, že tak horké to s nadšenou podporou americké kolony nebude.

Až jímavým způsobem se k Dragounské jízdě vyjádřily některé české veřejně činné osobnosti. Je to taková malá sonda do duše českých celebrit. Například herec Petr Čtvrtníček prohlásil: „Vítám jakoukoliv možnost zvednout bolševikovi mandle, tak hurá! Jen bacha na dálniční známky, boys”, herec a moderátor Jan Kraus: “Klub přátel agresora Putina, s jeho pátou kolonou mezi českými komunisty, aktivními proruskými agenty a dalšími fanoušky chudoby a nesvobody, včetně Rusku zavázaných dvou posledních českých prezidentů - dělají co mohou. Já jsem důrazně a jednoznačně na opačné straně, gesto jednoty spojenců vítám,“ výtvarník David Černý: „Konvoj je samozřejmě principiálně špatně. Nechci jen konvoj, chceme minimálně jednu stálou americkou základu. Ale radši více,“ a nakonec režisér Filip Renč: „Putin je agresor, a když ho razantně nezastaví NATO jakýmkoliv způsobem, tak on nás a naše partnery v NATO vymaže z mapy Evropy. Je to podle mě nemocný člověk a svět mu nesmí podlehnout, jako to udělal v roce 1938 v Mnichově, kde civilizace podlehla psychopatovi Hitlerovi ZDE.” Arcibiskup Duka se také nenechal zahanbit, když na adresu odpůrců americké armády prohlásil: „Jsou to naši spojenci a je třeba, abychom to řekli těm, kteří vytvářejí pátou kolonu v této zemi.”

Atmosféra iracionální poblouzněnosti a servility s pryžovou páteří hysterických stoupenců „US Army“ by se v těchto dnech dala krájet.

Já osobně mám vůči průjezdu americké armády republikou následující výhrady – uvedu ty nejdůležitější: V Severoatlantické smlouvě o 14 krátkých odstavcích není ani slovo o „demonstraci síly a záruk“ spojencům, což americká vojenská kolona představuje i podle slov ministra obrany Martina Stropnického. Naopak – smlouva odkazuje v první řadě na Chartu OSN a snahy řešit veškeré krize mírovými prostředky, nikoliv tedy provokacemi, jako byl průjezd amerického konvoje estonským městem Narva, jen 300 metrů od ruských hranic. Přesun vojenských vozidel přes ČR je součástí operace Atlantic Resolve, kterou je nutno vnímat jako konfrontační odpověď Obamovy vlády na vojenské vměšování Ruska na Ukrajině, jejímž pilířem je militarizace Pobaltí a Polska, dále série cvičení a manévrů armád NATO na území od Baltu až po Černé moře v čele s americkou armádou, a v neposlední řadě také přítomnost šesti válečných plavidel NATO v Černém moři včetně amerického torpédoborce vybaveného naváděnými raketami. Ano, i Rusko se uchyluje k podobným aktivitám, nicméně se domnívám, že by česká diplomacie měla spíše podporovat německo-francouzské snahy urovnat konflikt na Ukrajině mírovými prostředky, tedy v duchu samotné Severoatlantické smlouvy.

Zaráží mě ale skutečnost, že skoro nikomu ani za mák nevadí, že příslušníci americké armády nesou neopomenutelný díl viny na téměř neznámém masakru 100 až 300 tisíc Jihokorejců na úsvitu korejské války ZDE, další statisíce až dva miliony nešťastníků přišly o život při masivním americkém bombardování měst, polí, úrod a přehrad v Severní Koreji poté, co Severokorejci napadli Jihokorejce, kdy byla takřka do sutin vybombardována všechna velká města a utopena v „oceánu napalmu“, o čemž do děsivých detailů píše historik specializující se na východní Asii Bruce Cumings ZDE; zřejmě nevadí ani rozsáhlý chemický atak a bezprecedentní bombardování Vietnamu, Kambodže a Laosu, jež zabily zhruba 3,2 až 5,6 milionů lidských bytostí, jak na stránkách listu The Washington Post uvádí politický teoretik a expert na zahraniční politiku John Tirman ZDE. Nesmíme též zapomenout na podíl CIA a americké armády při zavraždění půl milionu až jednoho milionu indonéských bezzemků a komunistů na přelomu let 1965 až 66, jež otevřelo bránu zahraničním investorům, neboť indonéské nerostné bohatství představovalo neodolatelné lákadlo ZDE . Spojené státy vojensky, finančně a diplomaticky podporovaly indonéskou invazi a brutální zločiny na lidu Východního Timoru, kde přišlo o život 200 tisíc lidí, asi čtvrtina celé východotimorské populace, dále byl pak Washington k ruce indonéskému tyranovi Suhartovi, jenž zmasakroval 100 až 500 tisíc Západních Papuánců ZDE. Za zmínku stojí rovněž statisíce mrtvol v Latinské Americe (pouze v Guatemale bylo usmrceno 200 tisíc osob) s vojenskou pomocí pro fašistické latinskoamerické junty a v řadě případů i přímé zapojení americké armády (Dominikánská republika, Grenada či Panama) ZDE .

Ve stínu oslavných tirád na americký konvoj zůstala i aktuální studie ZDE, podle níž americká armáda způsobila smrt 1,3 až 2 milionů Iráčanů, Afghánců a nepřímo Pákistánců. Nezapomínejme také na desítky tisíc Palestinců, Kurdů a dalších národů, přímo či nepřímo zabitých Pentagonem.

Výčet invazí, okupací a podpor hrozivých diktatur po celém světě u nás nyní velebené „US Army“ samozřejmě není úplný, zmiňuji se pouze o americkém vojenském angažmá po roce 1945 (nikoliv třeba o brutální americké invazi na Filipíny na přelomu 19. a 20. století se statisíci mrtvými).

Bylo by vůbec možné, aby skutečně informovaní občané s americkými vlaječkami po tisících vítali příslušníky armády mající takto děsivý flastr? Je český národ doopravdy tak ohebný, jak ukázala historie a jak ukazuje i současnost?

30.3.2015

Lídři někdejší iniciativy Ne základnám se v textu nazvaném "Bývalí lídři Ne základnám: Iniciativa už není, co byla, mluví jako Kreml" ZDE distancují od proruských stanovisek uskupení vystupujícího nyní pod značkou "Iniciativa Ne základnám".

Jana Jedličková, Ivona Novomestská Remundová a Jan Májíček vysvětlují, že smysl původní iniciativy byl naplněn v roce 2009, kdy prezident Barack Obama rozhodl, že v České republice nedojde k umístění amerického protiraketového radaru a byl opuštěn i plán vzniku raketového centra. Aktivity vykonávané pod touto značkou dnes nemají s jejím původním účelem pranic společného.

"Tak, jako jsme zpochybňovali legitimitu vojenské intervence v Iráku bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, neváháme odsoudit ruskou anexi Krymu jako přímé porušení závazků vyplývajících z Budapešťského memoranda. Porušení mezinárodního práva na jedné straně zeměkoule nelegitimizuje porušení mezinárodního práva na straně druhé. Pocit ohrožení z rozšiřování Severoatlantické aliance, i kdyby byl opodstatněný, neopravňuje Ruskou federaci k narušování suverenity sousedních států," uvádějí autoři prohlášení.

Vyvolávání sporů, které uměle rozdělují českou společnost na nesmiřitelné tábory, v jejichž čele stojí takoví giganti jako Jiří Vyvadil a Tomáš Klvaňa, v malém upomíná na podobně "smysluplný" a "zásadní" střet zemanovců a schwarzenbergovců v prvé řadě zastírající ubohost klíčových person i všeho co představují. Přitom spor o americkou kolonu či šíře o postoj k ukrajinskému konfliktu a putinskému Rusku není samozřejmě žádným sporem "hloupých pacifistů" s "uvědomělými obránci vlasti", jak se jej někteří snaží prezentovat. Ti kdo v českém prostředí opakují kremelskou propagandu nejsou žádnými pacifisty. Prosazují odzbrojení a appeasement na Ukrajině a na Západě a současně s tím již probíhající vyzbrojení Putinova Ruska až po zuby. Jejich výklad mezinárodního práva ve vztahu k Západu se pronikavě liší od účelových konstrukcí, jimiž omlouvají ruskou neoimperiální agresi. Uplatňují na Moskvu docela jiná měřítka než na Ukrajinu a Západ. Zrovna tak ti kdo vítají americké vojáky s nekritickým nadšením si neuvědomují, že jejich skutečně dočasná přítomnost na českém území reálné bezpečnostní hrozby nijak neřeší - a neřešila by je ovšem ani přítomnost trvalá.

Samozřejmě lze namítat, že z hlediska zásadového pacifismu se některé problémy prakticky nedají řešit. Mahátmá Gándhí například zastával stanovisko, že Židé měli fakticky spolupracovat na svém vyhlazování a nacisty tak zahanbit. Jenže zatímco i imperialistické Brity bylo nakonec s opravdu velkými náklady v podobě lidského utrpení možno zahanbit, nacisté, jak známo, si s nějakými morálními obtížemi hlavu vůbec nelámali. Metodou pasivní rezistence se proti nim nedalo dosáhnout ničeho, leda kompletního vyhlazení. Podobných případů, kdy pacifistická logika selhává, je celá řada. To platí i o specifické odrůdě pacifismu, která zaměňuje vojenskou bezpečnost za bezpečnost ekonomickou a sociální a tvrdí, že prý nejlepším zajištěním evropské bezpečnosti je dnes rozvoj sociálního státu. Takto uvažují lidé, kteří nikdy neslyšeli, že francouzští dělníci v roce 1940 odjížděli na frontu z první státem garantované dovolené. Nelze libovolně míchat žánry; nelze vyhrát v partii pokeru podle pravidel hry Člověče, nezlob se.

Je také možné poukazovat konkrétně na fakt, že v demokraciích jsou příznivci Kremlu zváni do médií a je jim poskytován prostor pro veřejnou prezentaci stanovisek usilujících o podkopání vůle k odporu a pokud možno o úplnou kapitulaci Západu, k čemuž patří i okázalé demonstrace proti spojeneckým vojákům, zatímco v Rusku tajná služba vyšetřuje i čtrnáctiletou dívku byť jen za to, že nosila modrožlutou stuhu ve vlasech ZDE. Občanská společnost na Západě má při všech nedostatcích politického systému úplně jiný prostor pro působení než v putinském Rusku, které prostor občanské společnosti brzy fakticky omezí na moskevské a petrohradské kavárny.

To vše je pravda, avšak nedělá to ze skutečných pacifistů naše nepřátele. Ti hájí stanovisko, které můžeme zpochybnit, z vnitřního přesvědčení a bez postranních úmyslů zrovna tak proti ruskému imperialismu, jako proti jakémukoli jinému. Můžeme s nimi nesouhlasit, ale máme všechny důvody jejich názor respektovat.

Jakmile z černobílého sporu "Vyvadil versus Klvaňa" uděláme alespoň trojúhelník, je možno věci vnímat mnohem méně vyhroceně a zkresleně. Je možno (a záhodno) klást řadu důležitých otázek, které v překřikování proruských a proamerických militantů vůbec nezazněly. Jednou z takových otázek je například: "Co konkrétně České republice hrozí a jaké úkoly je zde třeba řešit?" nebo "Co by reálně měla být schopna dělat Armáda České republiky?".

Úkoly, které musí plnit armáda, jsou definovatelné velmi dobře. Některé vyplývají z povahy možných hrozeb na našem území, jiné ze závazků, jež na sebe ČR vzala, ještě jiné by měly souviset s hypotetickou aktivací čl. 5 Severoatlantické smlouvy. Nejde o žádné přehnané ambice a ani jít nemůže. Menší pohotovostní síly by měly mít schopnost reagovat na případné vystoupení skupinek "neznámých" ozbrojenců a la Donbas, ostatní bezpečnostní složky by v tom hrály podpůrnou roli. V současnosti by měla být Česká republika schopna vyslat do zahraničí na půl roku jeden prapor, nemá však ani k tomu k dispozici dostatečné prostředky. V případě velké mezinárodní krize by si Česká republika mohla klást za realistický cíl vyslání poněkud většího spojeneckého kontingentu do Polska, ideálně (pokud dojde k návratu větších jednotek) jedné brigády s vlastním logistickým zabezpečením. Strop reálné operace AČR je opravdu brigáda, pokud se mezinárodní situace velmi výrazně nezhorší. Než došlo z finančních důvodů ke zrušení brigádní organizace, počítalo se s brigádním úkolovým uskupením v síle 3 000 vojáků. Není rozhodně namístě vyvolávat přízrak všeobecné mobilizace.

Přesně to ovšem dělá Ministerstvo obrany, když přitom legislativní iniciativou prosazující obnovu povinných odvodů do armády nedokáže vyřešit jediný z reálných problémů, jimž čelí. Situace rozhodně není tak špatná, aby 500 milionová Evropa musela rezignovat na princip, podle nějž je obrana zajišťována primárně na bázi dobrovolné účasti v ozbrojených silách a osoby s výhradou svědomí odmítající nosit zbraň jsou automaticky zbaveny nutnosti vysvětlovat, "proč nebrání svou vlast".

Technická debata o armádě je důležitá, ať už se týká případné obnovy brigádní organizace, obnovy dělostřelectva, ukončení debaty o rušení tankového vojska, nákupu západních bitevních vrtulníků či posílení systému PVO. Mnohem důležitější je ovšem debata o tom, jak zajistit morální obranyschopnost české společnosti. Zde je vhodné asi spíše studovat velmi zajímavé rakouské koncepce než zupácky zavádět nucené odvody.

Skuteční pacifisté, kteří nepatří k žádné ruské páté koloně, jsou v debatě o těchto záležitostech našimi partnery a přáteli. Není naprosto třeba nahánět všechny občany do houfu a tvrdit, že mají svatou povinnost zastávat jediný přípustný názor X. Odstup od nemyslivého militarismu, který tato skupina reprezentuje, může být ve skutečnosti pro zdravou veřejnou debatu o bezpečnosti České republiky velice užitečným impulsem.

31.3.2015
Generální tajemník aliance tvrdí, že společně lze čelit ruské "hybridní válce"

Evropská unie a NATO musí najít způsob, jak ještě těsněji spolupracovat, a je zásadně důležité, aby evropské země věnovaly více na obranu, prohlásil v pondělí generální tajemník NATO Jens Stoltenberg.

Navzdory novým bezpečnostním hrozbám někteří evropští představitelé vyjadřují znepokojení nad potenciálním zdvojením úsilí, když EU usiluje o posílení obrany kvůli asertivnímu Rusku a terbulentnímu Blízkému východu.

Avšak Stoltenberg prohlásil v Evropském parlamentu, že EU a NATO jsou dvě organizace, jejichž členové sdílejí území a hodnoty a musejí čelit novým hrozbám společně.

Mohou společnými silami postupovat proti ruské "hybridní válce", která zahrnuje propagandu a tajné operace, stejně jako posilovat vztahy se zeměmi jako Gruzie a Jordánsko a zvyšovat výdaje na obranu.

"Sdílíme stejné bezpečnostní prostředí. Čelíme stejným výzvám a stejným hrozbám," prohlásil Stoltenberg s poukazem na to, že 22 řelnů EU je současně členskými státy NATO. Avšak připustil, "Musíme se vyhnuot duplicitě a musíme zajistit, že to co dělá Evropská unie je komplementární k tomu, co dělá NATO."

Přesto byly zjevné neshody, zejména když Stoltenberg vyzval, aby evropské země splnily cíl NATO vydávat na obranu alespoň 2% HDP, což velká většina nedělá.

Německý poslanec Elmar Brok, který předsedá Výboru pro zahraniční vztahy, namítl, že když si USA stěžují, že by evropské státy měly více utrácet na obranu, ignorují, kolik Evropa vydává na nevojenskou pomoc. Dočkal se aplausu, když prohlásil, že prioritou by mělo být "dostat víc za peníze, které jsou k dispozici".

Stoltenberg, který je bývalým norským ministrem financí a premiérem, vyjádřil sympatie k tomuto přístupu v době ekonomických potíží.

"Musím k vám být upřímný a říci, že když jsem byl ministrem financí, měl jsem zodpovědnost za seškrtání vojenských výdajů a dělal jsem to s velkým nadšením," prohlásil. A dodal: "Nikdo nečeká, že bychom 2% dosáhli zítra."

Upozornil ovšem, že bezpečnostní prostředí v Evropě se dramaticky zhoršuje a to vyžaduje nové odpovědi. "V roce 2014 hrozby vzrostly, ale vojenské výdaje spojenců v NATO poklesly o 3%," dodal Stoltenberg. "To nemůže pokračovat."

Současně Stoltenberg upozornil, že evropské země musejí nalézt odpověď na ruský narativ, který Západ obviňuje z vyvolání současného napětí.

"Jsem velmi silně přesvědčen, že bychom neměli čelit propagandě propagandou," řekl generální tajemník NATO. "Měli bychom říkat pravdu a v delší perspektivě pravda nad propagandou zvítězí."

Podrobnosti v angličtině: ZDE

31.3.2015

Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg má ve včerejším vystoupení v europarlamentu ZDE ve většině věcí pravdu. Když však vyzývá k "plnění plánu" v podobě povinných výdajů na zbrojení, dělá jen, co z podstaty své funkce dělat musí. Přitom ale není vůbec šťastné definovat obranné cíle ve finančních termínech. Lze vydávat třeba 10% HDP na zbrojení a přitom obranu posílit jen velmi málo, protože se spousta prostředků v zásadě vyhodí. 2% cíl se musí jistě velmi líbit zbrojovkám, pro skutečné obranné potřeby jsou však rozhodující reálné kapacity - ať už se pořídí za 1% HDP, za 2 nebo za 4%.

Jednotlivé státy včetně České republiky by si tedy neměly stanovovat cíle typu "utratíme 2% na obranu v roce XY" s pocitem, že tím zajistí svou bezpečnost. Za velké peníze lze pořídit spoustu předražených hraček pro velké kluky, které nutně nemusejí pomoci s reálnou obranyschopností. Cíl by měl vypadat spíše takto: "K roku XY postavíme takové a takové jednotky s takovými a takovými schopnostmi a kapacitami, abychom dokázali splnit úkoly, které definuje naše strategie národní obrany a mezinárodní závazky." Tyto kapacity jsou skutečně důležité, nic jiného. Za kolik se pořídí je druhotný ukazatel. Kvalifikovaný ministr obrany by měl umět zajistit efektivní vynaložení prostředků a snižovat náklady, ne nakupovat od prolobovaných kontraktorů předražené šunty, teď ještě navíc s poukazem na závazek vůči NATO, že se má více utrácet...

Proto i česká debata o posilování rozpočtu ministerstva obrany je nešťastná a svým způsobem zbytečná. Ministerstvo má primárně definovat, co potřebuje a bez čeho se neobejde, až v druhém kroku se má řešit, zda a jak to pořídit a zaplatit.

V opačném případě se resort může opět stát otesánkovskou černou dírou, která již zhltla modernizaci tanků T-72 po italsku, letouny L-159, jež za původní cenu a v původním počtu nikdo nechce ani nepotřebuje, Kalouskovy zaručeně padající padáky, letouny CASA - a tebe, milý čtenáři, může sníst taky, pokud ji ve vlastním zájmu nebudeš pozorně sledovat a ptát se, co a proč vlastně je nakupováno a od koho.

30.3.2015
Pravidelný týdenní přehled o událostech ve vzdělávání

Svaz průmyslu mírní prohlášení svého prezidenta o tom, jak chce ovlivňovat vzdělávání, na otázky ohledně učňovského školství a zaměstnatelnosti jeho absolventů ale ještě neodpověděl? Data o tom, jaký je vztah mezi nezaměstnaností a dosaženým vzděláním, přináší web Datová žurnalistika. Na Britských listech probíhá debata o devalvaci vysokoškolských titulů a úrovni absolventských prací. Pozoruhodná prognóza padla na konferenci Kvalita vzdělávání (Pardubice, 26. 3.) od ředitele českého průmyslového podniku: v budoucnu nahradí jeden vysokoškolák několik učňů. Více v pravidelném týdenním souhrnu Beduin, připravovaném spolkem EDUin.

Témata týdne

Proběhl první ročník Extra konference, školy prezentovaly své projekty na podporu komunitního života (ČT D). Ministerstvo školství potvrdilo plošné zavedení povinného posledního roku předškolního vzdělávání, a to od září 2017 (iDNES.cz). Podle ombudsmany Anny Šabatové by měly být základy práva součástí vzdělávání na školách (ČT). Český rozhlas přišel s aplikací, která ukazuje, jak by zvyšování platů učitelů zahýbalo s rozpočtem. Komentář Michala Komárka na serveru Romea.cz poukazuje na interpretaci novely školského zákona ze strany Jiřího Pilaře, předsedy Asociace speciálních pedagogů obhajujícího dlouhodobě funkci speciálních a praktických škol. Bývalý ministr školství Ondřej Liška se stal ředitelem české pobočky Ashoky, organizace podporující sociální inovace (HN). Postoje rodičů k inkluzivnímu vzdělávání zjišťuje v průzkumu Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání, zapojte se.

Výrok týdne

„Nechceme být zemí montoven, chceme se zaměřit více na inovace.“ Ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek ve video vzkazu pro panelovou diskuzi KVALITA VZDĚLÁVÁNÍ: Kde jsme a kam směřujeme?, která proběhla 26. 3. v Pardubicích.

Novinky (výběr ze zajímavých událostí)

  • Svaz průmyslu mírní prohlášení svého prezidenta o tom, jak chce ovlivňovat vzdělávání. Miloš Rathouský ze Svazu průmyslu zveřejnil na webu této lobbistické organizace reakci na článek Boba Kartouse v HN, v němž je kritizován agresivní způsob, jakým Svaz průmyslu prosazuje svou kontroverzní vizi rozvoje vzdělávání. Podle Rathouského jde z většiny o neopodstatněné obavy, Svazu průmyslu jde prý zejména o zlepšení kvality technického vzdělávání. Přesto zůstává nejasné, zda platí vyjádření prezidenta, nebo jeho podřízeného. I proto EDUin vyzval otevřeným dopisem prezidenta Svazu průmyslu Hanáka, aby doložil svá tvrzení (ne)zaměstnanosti absolventů, která veřejně prezentuje, a také životaschopnost koncepce, kterou Svaz průmyslu prosazuje. Mezi tím pokračuje seriál konferencí v rámci Roku technického vzdělávání, další proběhla v Pardubicích. V souvislosti s tím prezentoval Svaz průmyslu průzkum, podle nějž je – mimo jiné – 45 % firem ochotno zapojit se do vzdělávání ve školách. Iva Tahová (EDUin) pořídila reportáž přímo z akce.
  • Jak zabránit devalvaci vysokoškolských titulů? Kryštof Kozák, vedoucí Katedry amerikanistiky, náhodou narazil na diplomovou práci z oblasti didaktiky hudební výchovy, která nesplňuje ani základní požadavky, přesto byla obhájena. Že tento problém není ojedinělý, dokazují další práce, které se rozcházejí s jakýmikoliv kritérii akademické práce. Řešením by mohl být „wiki“ přístup, tedy veřejná oponentura. Seriózně by se ale mělo ovšem uvažovat i o tom, jak změnit koncept ověřování kvalifikace absolventů. U učitelů se nabízí, že by mohli poslední rok strávit učením, analyzovat svou vlastní zkušenost, prokázat, že znají současné pedagogické přístupy, navrhuje Bob Kartous z EDUin, mimo to vedoucí prací a oponent (celá diskuse probíhá na Britských listech).
  • Jak je to s ředitelem Národního ústavu pro vzdělávání (NÚV). Před několika týdny byl bez oznámení veřejnosti dosazen na místo ředitele NÚV Václav Pícl, odborář a člen ČSSD. EDUin vydal tiskovou zprávu, která upozorňuje, že pan Pícl byl jmenován bez výběrového řízení. Podle vyjádření MŠMT nebyl jmenován, pouze pověřen. MŠMT zároveň nezveřejnilo, kdy výběrové řízení vypíše. Pan Pícl přichází jako pověřený ředitel zvenčí, což je nestandardní.

Inspirace z (a do) praxe

  • Škola v DOXu, DOX ve škole. Workshopy pro učitele o tom, jak využít galerijních animačních programů při výuce kreativity, demokracie, občanství, lidských práv, společenských stereotypů či médií.

Akce tohoto a příštího týdne (výběr z EDUkalendáře)

EDUpoint na „Staromáku“. Vícehlav, Peďák, Otevřená třída. Přijďte, ať jste kdokoliv!

30.3.2015
A cenu za největší mediální omyl roku dostává...

Česká média mají jednu těžko překonatelnou vlastnost. Dokáží spolehlivě nalézt tu nejméně podstatnou událost, udělat z ní "téma" a poté se v tomto příslovečném exkrementu obsedantně šťourat do té doby, než i ta poslední pachová stopa vyvane, respektive než se jim podaří objevit nějaký další. Je to výkon hodný uznání, uvědomíme-li si, kolik významných událostí by si zasloužilo pozornost. Někteří v tomto "dirty job" dokonce vidí svůj vlastní úděl. Neobyčejně působivě to dokumentuje současná "kauza americký konvoj".

Česká televize, která neváhala vyslat zpravodajský vůz, aby doprovázel konvoj několika armádních vozidel americké armády a zcela zbytečně tak urazil cca 2 000 kilometrů, nezištně sebekriticky otevřela téma důležitosti této události v pořadu Newsroom ČT24. Oslovený mediální analytik Filip Rožánek velmi přesně vystihl prostý fakt, že se nejedná o žádnou zprávu a vystavil tak Českou televizi do velmi nelichotivé situace: v krátké reportáži těsně před interview s Rožánkem se totiž reportér ČT, který strávil několik dní v koloně pomalu se přesouvajících armádních vozidel s hrdostí doznává, že ČT byla jediným médiem, které do něčeho tak zbytečného investovalo čas, prostředky a lidské zdroje. Reportér dokonce zcela bezelstně ukazoval, že polská média tuto událost řadila do informací určených pro regionální přílohy.

Ve studiu pak mluvili "k věci" dva hosté, Robert Břešťan z projektu Hlídací pes a Pavel Šafr, provozovatel serveru Svobodné fórum. Zatímco Břešťan si zachoval zdravý odstup a v podstatě potvrdil Rožánkův názor (i když o tomtéž tématu napsali celou řadu textů), Šafr úporně bránil fakt, že se jeho server chová v podstatě úplně stejně jako Haló noviny, jen "bojuje" za věci z opačného pólu. Svou vizi žurnalistiky vysvětlil tím, že není podstatné, jestli se novináří chovají či nechovají jako aktivisté a že tu každý má "nějaké poslání", což v jeho případě obnáší "bránit hodnoty tehdy, jsou-li v ohrožení". Jaké hodnoty jsou ohroženy a odkud pan Šafr získal dojem o svém poslání žel nevysvětlil. Srovnejte informační hodnotu, míru zaujatosti a propagandy tzv. Svobodného fóra a Haló novin. Zatímco Svobodné fórum se  v podstatě věnuje pouze pseudotématu konvoj, home page Haló novin je daleko pestřejší a jediný titulek neutrálně říká, že "konvoj dorazil  (0:22, 30. 3.).  Jak nelehké poslání Pavel Šafr na tomto světě má, to lze jen stěží rozumem pojmout...

V ČT se možná domnívají, že když k události nepřistupovali "aktivisticky", ale s plným nasazením, udělali dobře. Pravděpodobně si neuvědomují, že už jen tím, že jí věnovali zcela disproporční čas, vytěsnili z agendy jinou, podstatnější informaci. Na druhou stranu, za snahu poskytnout prostor ke kritice si zaslouží uznání. Napříště by ještě bylo dobré začít uvažovat trochu dříve.

30.3.2015

Zprávy o výsledcích druhého kola francouzských místních voleb ZDE ZDE prosazují různé interpretace. Podle jednoho přístupu patří předsedkyně ultrapravicové Národní fronty k vítězům, podle jiného je fakticky hlavním poraženým. Jak to tedy vlastně je?

Marine Le Penová měla zřetelně v úmyslu se místními volbami "odpíchnout" k prezidentské kandidatuře v roce 2017, takže o samotné místní volby vlastně zde zase až tolik nešlo. Le Penová věřila, že může zaznamenat výrazné zisky. Třebaže ale její strana výrazně posílila, nepodařilo se jí ovládnout ani jeden departement. Naopak její hlavní budoucí soupeř v prezidentských volbách Nicolas Sarkozy má po přesvědčivém vítězství v místních volbách jednoznačně našlápnuto k druhému prezidentskému období.

Sarkozy signalizuje nemilé ústupky agendě FN, jako to v podobných případech u pravicových stran bývá pravidlem. Tyto ústupky se netýkají jen postoje k muslimům a obecně imigrantům - v tom se ostatně Sarkozy nemusel FN nijak zvlášť přizpůsobovat, stačí si připomenout jeho ostudná represívní opatření vůči Romům z Východní Evropy - ale také ještě mnohem vstřícnějšího postoje k Putinovu Rusku, než jaký zastává váhající Hollandova administrativa.

Takže je otázka, čím výsledek právě skončených místních voleb chcete poměřovat. Měřítky norem multikulturní společnosti, kterým už Sarkozy mnoho let zjevně nevyhovuje? Nebo perspektivou, co by tak asi mohla s Francií udělat prezidentka Le Penová?

Pokud se příštím prezidentem stane Sarkozy a místní volby k tomu přispěly, není se v zásadě nad čím radovat, nicméně takový výsledek by přinejmenším zaručil, že Francie radikálně nezmění zahraničněpolitickou orientaci a nestane se Putinovým strategickým spojencem, jak má Le Penová v úmyslu. Do roku 2023 by měl být čas na to konsolidovat evropskou politiku vůči agresívnímu Rusku a změnit ji z notoricky opožděného reagování na kroky ruského prezidenta v koncepční přístup.

Protože místní volby nepomohly Le Penové v prezidentské kampani a dokonce samy s ohledem na očekávání a ambice nepřinesly žádný opravdu převratný úspěch ani na místní úrovni, není je možno označit ani za Pyrrhovo vítězství šéfky Národní fronty.

30.3.2015

KD│ Být dnes marxistou znamená především být nostalgickým konzervativcem, který situuje údajný zlatý věk lidstva do samých počátků průmyslové moderny - Robert Kalivoda psal o prosté zbožní výrobě - v nichž vznikalo jeho náhradní politické náboženství. Tehdy bylo ještě vše velmi prosté a naděje vyvolané industrializací dosud tak živé a neomezené, jako v románech Marxem vysoce ceněného vědeckého fantasty Julese Verna.

Základní hodnotově podložené výhrady vůči kapitalismu dnes bez potíží přebírá od (mladého) Marxe například americký konzervativec Benjamin Schwarz, zatímco metodologický přínos marxismu před delší dobou kriticky zhodnotily sociální vědy (je samozřejmý, dávno naprosto nerevoluční) - a dogmatika pocházející z engelsovsko-stalinistické větve, včetně školometských pouček o "dialektické logice", údajné samostatné disciplíně, kterou se v dialogu se skutečnou logikou ideologové minulého režimu léta marně pokoušeli nějak definovat, je jednoduše mrtva.

Proto co říká o Marxovi z pragmatické pozice Schwarz může být i pro současného českého čtenáře velmi srozumitelné, třebaže zdaleka se vším nebude souhlasit; zatímco v Česku obvyklé "Už Marx přece..." (a staří Římané!) nevede nikam než k opakování vět mnohokrát vyřčených před desítkami let, za zcela jiných okolností. Rituální přeříkávání kdysi namemorovaného, mechanicky hrkající modlitební mlýnek směřuje k obnovení léta ztracené vnitřní jistoty obyvatele sovětské gubernie na úkor samostatného poznávání současného nejistého světa.

***

Benjamin Schwarz se stal celostátním redaktorem listu The American Conservative koncem roku 2014. Je autorem hlavní stati našeho březnového a dubnového vydání, "Building an Underclass" (Vytváření podtřídy), která zkoumá důsledky poválečného sociálního a urbánního plánování pro britskou rodinu z prostředí dělnické třídy. Abych Bena čtenářům lépe představil, nadhodil jsem pár otázek, píše Jeremy Beer:

Profesionální start jsi začátkem 90. let prodělal coby zahraničněpolitický analytik RAND Corporation. Co jsme od konce Studené války zjistili o možnostech a omezeních americké moci? A jak se změnil zahraničněpolitický establishment - pokud vůbec?

Benjamin Schwarz: Vlastně jsem byl v RAND (jako konzultant a člen personálu v oddělení mezinárodní politiky) od roku 1986 do roku 1995, v období, které přineslo poněkud horkou fázi Studené války, rozpad Sovětského svazu, první válku v [Perském] zálivu a tlak na rozšíření NATO ve světě po Studené válce. Takže zhruba polovinu času, který jsem tam strávil, se výzkum thinktanku v oblasti národní bezpečnosti zaměřil takřka výhradně na vyhodnocování zjevné sovětské hrozby (a zjevné hrozby zjevných klientů SSSR). Po začátku 90. let začala RAND hledat a zaměřovat se na nové zjevné hrozby, tak jako zbytek amerického zahraničněpolitického aparátu. Avšak navzdory všemu co se přihodilo, když jsem z RAND odešel, myslím, obávám se, že jsme se o omezeních a účelu americké moci naučili velmi málo.

Od konce 40. let do začátku 90. zahraničněpolitický establishment říkal americkému lidu, že je nezbytné nastavit konstelaci prvků tak, abychom zastavili údajnou sovětskou hrozbu: Americkými vojenskými intervencemi udržujícími v amerických elitách pocit, že zahraniční záležitosti jsou prestižnější a naléhavější než domácí starosti, celoplanetárními americkými "bezpečnostními" závazky - a našimi gargantuovskými obrannými rozpočty. Ale když tato údajná hrozba zmizela, nákladné intervence, globalistické sklony, pozice obránce celého světa a obscénní obranné výdaje pokračovaly. NATO, vojenská aliance, která byla zjevně vytvořena pro zadržení Rudé armády, nebyla zlikvidována, ale spíše obrovsky rozšířena a útočila na země jako Jugoslávie a Libye, které, jakkoliv nechutné, nepředstavovaly pro členské státy NATO žádnou hrozbu.

Myslím, že během Studené války Sověti představovali omezení pro uskutečňování samolibých ambicí americké zahraničněpolitické elity a jejího nebezpečně expanzívního přesvědčení, že, jak prohlásil prezident Obama, "bezpečnost amerického lidu je neoddělitelně spojena s bezpečností všech lidí"; bez psupervelmocenské protiváhy se tyto ambice staly prakticky neomezenými.

V červnu 1996 jsi pro The Atlantic napsal důležitý článek nazvaný "Why America Thinks It Has to Run World" (Proč si Amerika myslí, že má řídit svět). V tomto textu jsi tvrdil, že "zrušení mezinárodní politiky hegemonií bylo fundamentálním cílem zahraniční politiky USA od 40. let," a že "skutečná historie této poliky nespočívá v zadržování a triumfu nad sovětskou hrozbou, ale v úsilí uvalit na vzpurný svět ambiciózní ekonomickou vizi" - jinými slovy, skutečnou historií naší zahraniční politiky bylo učinit svět bezpečnějším pro kapitalismus. Řekl bys, že to je dosud hnací silou americké zahraniční politiky? Jak do toho zapadají údajné motivace chránit lidská práva a prosazovat demokracii?

Schwarz: Mohu říci - a možná bych měl říci - že jsem svou věc poněkud přeháněl, abych zdůraznil centrální roli, jež v americké zahraniční politice sehrálo vytvoření a udržování toho co [exministr zahraničí] James Baker nazýval "globální liberální ekonomický režim". Abych to hrubě vyjádřil v marxistických pojmech, myslím, že "globální liberální ekonomický režim" je fundamentální cíl - základna - americké zahraniční politiky, a že další atributy liberálního světového řádu jako demokracie a lidská práva jsou ideologickou nadstavbou - ale tyto atributy a cíle mohou žít vlastním životem, dospět k vlastním vlivovým skupinám, byrokraciím a akademickým specialistům odděleným od základny. Takže nevěřím, že řekněme Obamova administrativa intervenovala v Libyi, aby přímo bránila globální kapitalismus, a nevěřím, že řekněme Samantha Power chová nějaký entusiasmus pro udržování mechanismů nezbytných k zachování toho, čemu Karl Kautsky říkal "ultraimperialismus".

Ale věřím, že naše politické a zahraničněpolitikcé elity univerzálně prosazují pojetí, podle nějž Amerika a svět mohou zachovat prosperitu a bezpečnost jen do té míry, v níž svět souhlasí s americkými ekonomickými a politickými hodnotami (to znamená, jak to vyjádřil Anthony Lake, Amerika má národněbezpečnostní imperativ rozšiřovat "světové společenství tržních demokracií" a čelit "agresi... států nepřátelských vůči demokracii a trhu") - a že tyto elity věří, že globální liberální politický řád a globální liberální ekonomický řád se vzájemně podporují, dokonce jsou na sobě navzájem závislé.

V jiném článku pro Atlantic, "The Diversity Myth" (Mýtus diverzity) publikovaném v roce 1995, jsi napsal: "dějiny, které považujeme za světlo národů, jsou pokryteckým tkanivem mýtu a sebeobelhávání. Nerozumíme světu, protože nerozumíme sobě." To je stále pravda, že ano? Jaké jsou dnes důsledky tohoto nedostatku sebepoznání?

Schwarz: Především bychom měli objasnit, že a) jsem přesvědčen, že Amerika není ani výjimečný, ani nepostradatelný stát, a b) jsem vlastenec. Láska k zemi, jak řekl Orwell, znamená lásku k dobrému i zlému. Jsem vlastenec, protože to je má země, cítím se v ní hluboce ukotven, a nikdy bych nemohl být doma někde jinde. Ale nemyslím si, že naše dějiny nás ukazují v lepším - nebo nějak horším - světle než mnoho jiných zemí. Naše politické a zahraničněpolitické kruhy jsou přesvědčeny, že Amerika je zavázána uvalovat na svět svou dobrotu. Tento nemilý sklon se obrovsky zhoršil - a stal se mnohem nebezpečnějším - v důsledku nerealistického pochopení vlastní historie.

Jsme státem vytvořeným dobýváním a nacionalistickou agresí, tyranskou zahraniční politikou a tím, čemu dnes říkáme etnické čistky a etnická hegemonie. A při sledování toho, co jsme považovali za národní zájem, jsme bojovali v protipovstaleckých válkách - na hranicích přes 200 let, v Georgii, na Filipínách, ve Střední Americe, ve Vietnamu - potlačováním, vyhladověním, zabíjením povstalecké "základny podpory" - to znamená civilního obyvatelstva. Když jsme uplatnily tyto nemilé, ale možná nezbytné prostředky, abychom vytvořili stát v kontinentálním měřítku, podřídili si sousedy na sevru i jihu v úsilí o sféru vlivu zahrnující celou polokouli, a bránili to co jsme definovali jako naše globální zájmy, žádáme nyní, aby ostatní země vedly své domácí a zahraniční záležitosti podle standardu, který sami na sebe uplatňujeme jen stěží. Není divu, že Vladimir Putin vidí americké protesty proti svému úsilí o to, co považuje za bezpečnostní zájmy své země, jako sotva něco víc než samolibé a agresívní hýkání nesnesitelných pokrytců.

Máš polymatické zájmy vzdělaného generalisty. Kdo byly podle tebe nejpředvídavější anglickojazyčné postavy na pravici za posledních sto let?

Schwarz: Rozlišuji mezi "pravicí" a "konzervatismem", (stejně jako mezi "levicí" a "liberalismem"/"progresivismem"). Pro mě je "pravice" dost radikální stanovisko, které implikuje reorganizaci společnosti tak, aby odpovídala utopickému ideálu. U těch nejextrémnějších byly tyto ideály historicky zakořeněny v pseudovědeckém pojetí národnosti a rasy a transformační moci autoritářského státu; a u těch mnohem méně extrémních jsou ideály často zakořeněny v oddanosti šťastným výsledkům, jež údajně vyplynou z ponechání volného působení trhu na ekonomiky, společnosti a kultury.

Mám více sympatií pro konzervatismus než pro pravici (ale o dost více syympatií pro "levici" než pro liberalismus/progresivismus). Pro mě je na nejzákladnější úrovni ten typ konzervatismu, který prosazuje časopis American Conservative, zakořeněn v konzervování toho, co (s poklonou Orwellovi) nazývám tradiční slušností ve světě vůči ní stále nepřátelštějším. Můj konzervativní pantheon ve skutečnosti zahrnuje řadu postav, mezi nimi Orwella, jež kombinovaly konzervativní dispozici s oddaností socialismu. Tak z Anglie spadají do mé kategorie R. H. Tawney, G. D. H. Cole a Michael Young, stejně jako z USA takoví populisté jako Ignatius Donelly a Leonidas Polk, Nashvillští agrárníci Dorothy Dayová a historici William Appleman Willliams, Christopher Lasch a Eugene Genovese. Domnívám se, že všichni byli předvídaví v chápání korozívního účinku volného trhu na společnost, kulturu a morálku (a mravy).

Myslím, že Robert Taft a George Kennan - synové vnitrozemí a stvoření východního a washingtonského establishmentu - byli zvlášť předvídaví v chápání hluboké přitažlivosti, jakou měl pro národní politické a ekonomické elity výkon grandiózní globální role. A Michael Young, jehož zmiňuji výše a píšu o něm v úvodníku, brilantně předpověděl toxické důsledky volnotržní společnosti a ekonomiky oddané, jak tomu musí být, úsilí o meritokracii a rovnost příležitostí (spíše než o přibližnou rovnost podmínek).

V rámci tvého užitečného rozlišení mezi "pravicí" a "konzervatismem", není i "volný trh" jedním z takových pojmů, jež samy vyžadují rozlišení? Zdá se mi, že existuje fundamentální rozdíl mezi tržní směnou uskutečňovanou na trzích menších, lokálnějších a s osobním rozměrem (například) a odosobněnými výměnami, které charakterizují to co můžeme označit za konzumní kapitalismus. Souhlasíš?

Schwarz: To je zásadní rozlišení a byl jsem velmi nedalý, že jsem s ním nepřišel sám - díky, že jsi na to upozornil. Za prvé, požádal bych čtenáře, aby v mé odpovědi výše nahradili "konzumní kapitalismus" za "volný trh" - ale zásadní je, že jsi vyvolal potřebu plné odpovědi. Podle mě problém výměn na trzích malých rozměrů - ve skutečnosti všech výměn a vztahů - v kontextu moderní, vše spotřebovávající, ke korporacím přátelské globální ekonomice a společnosti spočívá v tom, že všechny tyto výměny jsou nakonec nevyhnutelně podřízeny a spotřebovány většími silami. Nadvládě trhu neunikne nic, jak s narážkou na tragédii uznávali Marx a Engels, ačkoliv tomuto procesu aplaudovali:

"Buržoazní epocha se vyznačuje neustálými převraty ve výrobě, ustavičnými otřesy všech společenských poměrů, věčnou nejistotou a neklidem. Všechny pevné zakořeněné poměry provázené starými ctihodnými názory se rozkládají, všechny nově utvořené stárnou dříve, než mohou zkostnatět. Vše trvalé a stálé se mění v páru, vše posvátné se znesvěcuje..." [a lidé jsou posléze donucováni dívati se na své životní postavení a vzájemné vztahy střízlivým pohledem ", pokračuje citát, jak se již mnohokrát ukázalo, neobyčejně naivně optimistickou pasáží, kterou Schwarz pro účely své konzervativní kritiky kapitalismu vynechal - pozn. KD.]

Ponecháme-li stranou korozivní vliv světa ovládaného trhem na rodinný život, tradiční hodnoty a sociální vztahy, jeho dopad na to, čemu liberálové a progresivisté říkají "sociální spravedlnost" je stejně veliký. Pro mnohé z těchto progresivistů nastane milénium, pokud řekněme Stanford a nejproslulejší technologické společnosti a právnické firmy budou zaplněny nejchytřejšími, "nejkreativnějšími" lidmi, bez ohledu na etnické zázemí a sexuální orientaci, a pokud byznys a stát společně pracují na podpoře vstupu žen na pracovní trh.

Můžeme mít za to, že tyto cíle reprezentují triumf ideologie vzniklé ve vakuu zvaném "šedesátá", ale podle mě tato ideologie triumfovala jen v kontextu těchto vše spotřebovávajících tržních sil. Diktát (neosobního, globálního) trhu směřuje k takovým výsledkům - takřka je vyžaduje - protože tímto způsobem dochází k nejefektivnější alokaci "lidského kapitálu". Avšak toto zdánlivě rovnostářské směřování k "rovnosti příležitostí" vyzdvihuje pacoviště nad domov a prostě nahrazuje starou hierarchii novou, ještě zhoubnější, hierarchií "zasloužilých" talentů.

Problém je samozřejmě v tom, že téměř všichni jsme z definice průměrní, a tedy téměř všichni se bez netržní intervence staneme součástí permanentní podtřídy - nejen protože trh neodmění náš skrovný talent, ale protože trh nemá pražádný zájem o naši schopnost vést naplňující život. Rozšiřování příležitostí pro lidi různých etnik a sexuálních orientací proniknout do světa stále ještě znamená, že takřka všichni žádnou díru do světa neudělají. Jak uznával Tawney, takové příležitosti nejsou náhradou za schopnost "vést kulturní a důstojný život, ať už prorazíme, nebo nikoliv". Nevím, zda by konzervativci neměli věnovat poněkud větší pozornost dosažení již zmíněné hrubé rovnosti podmínek - tak by rodiče průměrných schopností (přinejmenším průměrných schopností podle tržní definice) mohli založit rodinu a i jinak vést uspokojivou existenci založenou na životě v komunitě a výkonu zájmů a talentů, které trh neoceňuje.

Samozřejmě uznávám, že tato utopie poněkud připomíná společnost ovládanou ideálem "každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb" popularizovanou Marxem. A samozřejmě uznávám, že je z tisícerých důvodů zcela nerealistická, v neposlední řadě protože je nemožné založit kooperativní společnost v politické společnosti tvořené cizinci, kteří se přiklánějí k disparátním a často protikladným kulturám (což je opět politcká společnost, která je vám vnucena ve světě ovládaném diktátem velkých a neosobních - a plně efektivních - tržních sil).

Zdroj v angličtině: ZDE

(Redakčně kráceno)

30.3.2015

Ráda bych reagovala na článek Jak pozdvihnout úroveň českého vysokého školství během několika měsíců. Už dva roky učím na bohemistice Univerzity Palackého v Olomouci a myslím, že problém je v tom, že studenty nikdo neučí psát. Mnozí z nich poprvé v životě něco napíší v podstatě až když začnou pracovat na diplomové práci.

Nikdo si neuvědomuje, že psát znamená učit se přemýšlet, rozvíjet logiku, být kreativní, soustředit se na problém a pořádně ho zpracovat z různých hledisek. Studentům stále opakuji, že mě vůbec nezajímá biflování dat typu "kdy se Kundera narodil, jestli byl disidentem nebo jestli je jeho dílo realistická próza (pokud, tak bych chtěla vědět proč). Chci, aby si vybrali téma z jeho díla a představili ho v písemné formě. Jinými slovy, zajímá mě, co si myslí a jak do toho začlení sekundární zdroje.

To, že neumí psát a vyjadřovat se, je problém středoškolského vzdělávání a výchovy, nikdo je to neučí. Pravděpodobně je tam učí, aby absolutně věřili autoritám, které nelze zpochybňovat. Studenti nerozumí tomu, že použití sekundárních zdrojů je důležité stejně jako jejich vlastní interpretace, místo opakování toho, co říkala nějaká autorita. Ani na univerzitě se asi nikdo moc nesnaží naučit je přemýšlet. Diplomová práce, o které se psalo v Britských listech, vyjadřuje právě takovou akademickou výchovu. 

Protože jsem byla vzdělaná v podobném systému (Chorvatsko), psaní jsem si vůbec nevážila do té doby, než jsem se dostala na doktorská studia v Kanadě. Do té doby jsem vůbec nevěděla, co znamená napsat pořádný esej, jaký význam má psaní pro můj osobní intelektuální rozvoj. Trvalo dlouho než jsem se k tomu dostala a pořád s tím mám problém.

30.3.2015

Není tajemstvím, že dokonce i v demokraciích se poslanci obyčejně řídí legislativními návrhy odsouhlasenými stranickými lídry. Nezávislá poslankyně či poslanec, kteří sami studují předlohu a pak se rozhodnou na základě znalostí, zkušeností, moudrosti, usuzování, svědomí a plného pochopení zákona jsou z větší části fikcí, napsal Sven Ortmann.

Role parlamentu je silnější v zemích, jež volí hlavu vlády a parlamentu zvlášť, a slabší tam, kde parlament volí hlavu vlády (a pak se očekává, že k ní bude loajální). Země s financováním kampaní z velké části nezávislým na stranách a většinovými volebními obvody mají ještě cílevědomější parlament, ale obyčejně to pouze znamená, že šéf vlády musí vynaložit větší úsilí na ovlivňování stranické parlamentní většiny.

Poslanec jakožto pilíř politického systému byl praktický, populární - je to fikce, kterou Západ udržuje. Parlament, separátní zákonodárná moc, která údajně dohlíží nad exekutivou, je stále považován za nezbytnost kvůli rozdělení moci.

Nicméně skuteční špičkoví politici to nejokatějšími způsoby ignorují.

Vezměte například jednání s Řeckem: Řecko si údajně přeje, aby mu finanční moc jiných států a mnohonárodních organizací pomohla ve fiskálních potížích. Ty výměnou žádají, aby Řecko zanechalo způsobů, které je dovedly k bankrotu; jejich pomoc je podmíněná.

Teď se očekává, že Řecko na papíře slíbí dostatečné reformy.

Řecko? Počkejte, ne, řecká guvernatura, šéf vlády a jeho ministr financí mají slíbit tyto reformy. Jenže tyto reformy vyžadují legislativní akci!

V zásadě se očekává, že řecká exekutiva může slíbit, že řecká legislativa ji bude následovat. Očekává se, že v Řecku dělení moci neexistuje. Fakticky je to požadováno.

Viděli jste to někde někoho veřejně odsoudit?

Může být krize parlamentního systému na Západě jasnější a oficiálnější?

Zdroj v angličtině: ZDE

30.3.2015

Zdá se, že vražda opozičního politika Borise Němcova vyvolala v ruských mocenských strukturách boj o moc. Jeho důsledky by mohly mít vliv na celé Rusko - nikoliv jen na izolovanou menšinovou opozici - a pro Vladimíra Putina může být obtížné ten boj zvládnout.

Vzhledem k tomu, že informace o tom, co se děje v Kremlu, jsou nedostupné, je velmi obtížné situaci řádně analyzovat. Nicméně ze signálů přicházejících z Kremlu a v jeho okolí zdá se vyplývá, že vzniká konflikt mezi vlivnými příslušníky Putinova bezpečnostního aparátu.

V souvislosti s vraždou Borise Němcova bylo zatčeno pět mužů, kteří zůstávají ve vazbě, včetně Čečence Zaura Dadajeva, který prý Němcova osobně zastřelil. Vzhledem k tomu, že Dadajev byl členem jednoho z vojenských praporů, jímž velí Ramzan Kadyrov, muž Kremlu v Čečně. Podezření tedy padá na Kadyrova. Nezávislý list Novaja Gazeta vydal investigaci, z níž vyplývá, že vrahové pracovali pro osoby blízké Kadyrovovi, který se podílel na množství mimosoudních vražd a jiných útoků proti lidským právům, i když to samozřejmě všechno popírá.

Podezření bylo také vyvoláno tím, že další podezřelý "se vyhodil do povětří granátem", když se ho policie v Grozném pokusila zatknout, a vyvolal je i překvapivý výrok Kadyrova na Instagramu, že Dadajeva zná osobně a je to "ruský patriot". Hned další den Putin Kadyrovovi udělil medaili, zatímco se prý moskevské bezpečnostní orgány pokoušely vyslýchat ohledně Němcovovy vraždy lidi Kadyrovovi blízké.

Řada lidí poukazuje na tento konflikt: Jedna skupina mocných lidí se snaží dostat Kadyrova za Němcovovu vraždu, zatímco Putin jím sděluje, že Kadyrovova stále ochraňuje.

Někteří Němcovovi kolegové argumentují, že Kadyrov je možná jen užitečnou výmluvou pro osoby na vysokých místech v ruské vládě, kteří si přáli Němcovovu smrt.

Vyšetřovatelé jsou přesvědčeni, že Němcova zastřelil Dadajev a pak skočil do automobilu, který řídil Anzor Gubašev. Oba muži prý několikrát vyměnili svá auta, pak se skryli v jednom moskevském bytě a druhý den odletěli do Grozného. Dadajev se původně k vraždě přiznal, ale později sdělil lidskoprávním aktivistům, kteří ho navštívili ve vězení, že byl k přiznání donucen mučením.

Nejrůznější ruská média publikovala celou řadu anonymních informací prozrazených z bezpečnostních služeb a z policie. Mnoho z těchto informací si vzájemně protiřečí a celkově to vyvolává dojem, že za scénou probíhá mocenský boj mezi různými složkami ruské vlády, které mají zájem na prosazování různých "verzí" vraždy.

Novaja Gazeta aargumentuje, že Putin se nakonec bude muset rozhodnout mezi Kadyrevem a svým bezpečnostním aparátem: " Výsledek Putinova rozhodnutí určí nejen, kdo skončí na lavici obžalovaných, ale i budoucí politickou konfiguraci v Rusku, které se nyní octlo na pokraji války mezi různými stoupenci režimu. Bude nutno přijmout rozhodnutí, kdo je vlastenec a kdo jím není."

Někteří dokonce spekulují, že nedávné Putinovo záhadné zmizení znamenalo, že Putin musel činit složitá rozhodnutí. Jiní říkají, že prostě měl chřipku. Nedostatek spolehlivých informací posiluje atmosféru záhadnosti a mnozí souhlasí, že v ruské politice nyní vládne matoucí, avšak závažná atmosféra.

"Ve vzduchu je zvláštní pocit," řekl šéfredaktor jednoho významného mediálního domu. "Nevíte, co se chystá, ale víte, že to asi bude opravdu špatné."

Podrobnosti v angličtině ZDE

30.3.2015

Ruský ministr kultury v neděli vyhodil ředitele novosibirského divadla, jehož inscenace Wagnerovy opery Tannhäuser vyvolala stížnosti vlivné pravoslavné církve.

Oznámení přišlo ve chvíli, kdy se před divadlem ve třetím největším ruském městě shromáždilo několik tisíc osob protestujících proti inscenaci. Podle účastníků inscenace uráží křesťany a odráží hodnoty dekadentního Západu.

Demonstranti označovali pravoslaví za základ ruské kultury, mávali ruskými vlajkami, někteří nesli fotografie prezidenta Putina s trikolorami nebo černooranžovými georgijevskými stužkami, jež jsou v současnosti považovány za výraz podpory ukrajinských "separatistů".

Ruská pravoslavná církev hraje aktivní roli při konsolidaci Putinovy moci a představuje tradiční ruské hodnoty jako protiklad západních. Během sporu o novosibirskou inscenaci Wagnera se režiséra zastala řada veřejných osobností. Nicméně v neděli ministr kultury Vladimir Medinskij odvolal Borise Mezdricha z funkce ředitele Novosibiřského státního divadla opery a baletu. Tuto pozici zastával v letech 2001-2008 a pak znova od roku 2011.

Medinskij nahradil Mezdricha Vladimirem Kechmanem, který bude současně dál řídit Michailovské divadlo v Petrohradu.

Zdroj v angličtině: ZDE

29.3.2015
Koncept dokazování způsobilosti diplomovou prací je v některých případech nevhodný

Veřejná kontrola diplomových prací je dobrý nápad, píše čtenář Vít Černý. Bylo by dobré zajistit, aby bakalářské a diplomové práce byly zveřejňovány na internetu ještě před příslušnou obhajobou, aby se k nim veřejnost  mohla vyjádřit a poslat své připomínky příslušné komisi. Jistě by to vyžadovalo zásah ministerstva školství, což je tedy složitější. Ale předešlo by se tím vydávání titulů za mizerné práce. Je pak problém ex post napravit to, že obhajobou prošly slabé práce bez dostatečné úrovně, navrhuje pan Černý. Zásah ministerstva není třeba, záleží na každé VŠ, jak uzpůsobí proces obhajoby, jsou v tomto zcela suverénní.

V jiné reakci píše pan Miroslav Prágl: "Pokud se na problematiku podívám pragmaticky a poněkud zjednodušeně, pak dle rozložení IQ je schopno vysokou školu s nějakou solidní úrovní vystudovat nějakých 10 - 20 % populace.  Pokus o vyšší procento vysokoškolsky vzdělaných lidí pak nemůže vést k ničemu jinému, než k devalvaci titulů a nutnému snížení úrovně vysokého školství." Nemusí tomu tak nutně být. "Zdůrazňuju, že studenti nejsou správně vedeni k přemýšlení. I relativně průměrný student je schopen se zamyslet nad tématem, jenom je potřeba připravit vhodné zadání, reaguje Kryštof Kozák.

S vlastní zkušeností s vedením prací i s jejich oponenturami jsem přesvědčen o tomtéž. Záleží v mnohém na tom, zda vedoucí skutečně své studenty "vede". V českém akademickém prostředí je ale naprosto běžně rozšířené, že vedoucí práce ve své roli zcela selže, svým studentům neposkytne žádnou relevantní radu, téma práce s nimi nerozebere, neupozorní je na úskalí zvoleného přístupu nebo na to, že by při zvoleném tématu měli zvážit jiný přístup a odlišnou metodologii. Moje osobní zkušenost je taková, že i z akademického hlediska "průměrní" studenti jsou skutečně schopni zpracovat práce na relativně dobré (a obhajitelné úrovni). Zejména pro ně je pak naprosto nedocenitelný rozvoj, kterým během zpracování projdou, dovednosti, které se naučí, způsob uvažování, který si osvojí.

Je chybou domnívat se, že VŠ jsou pro akademickou elitu. Akademickou elitu je třeba vychovávat a pečovat o ni, ale současný vzdělávací systém nutně potřebuje, aby byly k dispozici prakticky zaměřené školy, které by měly mimochodem pracovat s úplně jiným konceptem prokazování toho, že si absolvent osvojil potřebnou kvalifikaci. Příkladem budiž studenti pedagogických fakult, jejichž diplomové práce byly na Britských listech podrobeny kritice. K čemu je dobré, aby budoucí učitel zpracovával v drtivé většině teoretické práce, které vůbec nesouvisejí s učením ve školách? 

Bylo by mnohem smysluplnější, kdyby poslední rok studia strávil budoucí absolvent v praxi a místo diplomové práce na téma, k němuž nemá šanci říct cokoliv nového než co opíše z literatury, zpracoval sebereflexi této praxe, s detailním popisem zvolených přístupů učení, výsledků, kterých dosáhl, problémů, na které narazil, způsobů jejich řešení, samozřejmě s tím, že prokáže, že se seznámil s aktuálními koncepcemi platnými pro danou oblast. Součástí obhajoby by měla být i odučená hodina  (více hodin), v nichž ukáže, že je elementárním způsobem připraven na to jít do školy a pracovat s žáky. You get what you test, to platí i zde. Chceme dobré učitele? V tom případě musíme ukázat, co dobrého učitele osvědčuje. Současný koncept diplomových prací to rozhodně není.

28.3.2015

Taky máte pocit, že to jde s úrovní vysokoškolského vzdělávání z kopce? Že diplom z vysoké školy získá i cvičená opice? OK, internet poskytuje skvělý nástroj změny. Všechny bakalářské, diplomové i disertační práce jsou přístupné, stačí se do nich jenom podívat, v případě, že objevíte nesrovnalosti, napsat příslušné fakultě, akreditační komisi a zároveň zjištění zveřejnit na webu. Na Britských listech dáme případným zájemcům prostor. Pár tisíc prací za pár měsíců by s českým vysokým školstvím udělalo pravděpodobně mnohem více než jakákoliv systémová reforma shora, která se obezřetně všem zásadním problémům vyhne.

Kryštof Kozák narazil zcela náhodou na mizernou diplomovou práci, když hledal text písničky Komáři se ženili. Formální a  metodologické chyby v práci, kvůli nimž neměla být obhájena, nebylo třeba nijak zdlouhavě hledat. Na článek Kryštofa Kozáka, v němž na tristní úroveň diplomové práce upozornil, reagoval čtenář Jan Foniok replikou "diplomovou prací, kterou uvádíte na Britských listech, jste se v případě PedF v Brně možná strefil i do nadprůměru, považte tyto práce ZDE a ZDE...

O snižování úrovně vysokých škol nebo o devalvaci vysokoškolských titulů se mluví už hodně dlouho. Ano, vezměme jako fakt, že se podíl lidí studujících na vysokých školách výrazně zvýšil, což s sebou nepochybně obnáší fakt, že kritéria výběru se snižují a že se následně snižuje i úroveň absolventů. Nejjednodušší myšlenkou, nejčastěji zmiňovanou v návrzích na řešení tohoto problému je omezit přístup na vysoké školy a zjednodušit tak celou situaci na prostou selekci. To ale není řešení, to je snaha o to vrátit se v čase, což je takřka nemožné. Od zavedení školní docházky narůstá počet let, které průměrný člověk stráví ve škole, přičemž ten poslední, relativně skokový nárůst, kdy se do terciárního sektoru přesunula nadpoloviční část populačních ročníků, je způsoben prostým faktem: rapidně se změnila ekonomická struktura a lidé potřebují získat co největší úroveň adaptability, protože žijí ve světě, v němž už neplatí "drž se svého kopyta, ševče".

Snižování počtu vysokoškolsky studujících lidí je z dlouhodobého hlediska nesmysl. Zabránit tomu, aby vysokoškolské diplomy ztratily jakoukoliv hodnotu, ale smysl má. Kryštof Kozák se domnívá, že devalvace absolventských prací na vysokých školách je veřejným tajemstvím, okolo nějž se chodí jako okolo horké kaše. Naprostý souhlas. Současné nastavení kontrolních procesů při posuzování jejich kvality je závislé na subjektivním přístupu a z různých důvodů selhává.

Jan Sokol, český filosof a wikipedista, kdysi zazlíval Wikipedii, že zprostředkovává mylné informace, které jeho studenti bezmyšlenkovitě kopírovali do seminárních prací. Po určité době svůj přístup zcela obrátil. Místo zazlívání začal Wikipedii opravovat a dnes je ambasadorem naprosto jedinečného projektu Senioři píší Wikipedii. Úplně stejný "wiki princip" lze aplikovat na závěrečné vysokoškolské práce. Nelze je sice opravovat, ale stejně jako na Wikipedii lze jejich chyby najít a upozorňovat na ně dané vysoké školy. Věřte tomu, že když jedné fakultě přijde během měsíce několik desítek stížností na kvalitu obhájených prací, které budou navíc zveřejněny, pohne to s českým vysokým školstvím mnohem rychleji než jakékoliv pokusy státu zreformovat systém, v němž není nic silnějšího než zájmy zainteresovaných. Otevřený proces tvorby, na němž je postavena Wikipedie, evidentně produkuje vysoce spolehlivou míru seberegulace, jak dokazuje studie, která porovnala míru chybovosti Wikipedie a encyklopedie Britanica, publikovaná v časopise Nature v roce 2005. Chybovost zcela otevřené Wikipedie je jen o málo vyšší než chybovost encyklopedie připravované odbornou redakcí.

29.3.2015
Reforma, po které zůstane vše z 90 % stejné?

Washington Post reaguje na článek deníku The Independent o reformě finského školství, spočívající v přechodu od běžných předmětů (matematika, dějepis, zeměpis atp.) k tzv. phenomenon - based teaching, tedy učení na konkrétních jevech (např. Evropská unie), které na sebe znalosti a dovednosti z předmětů navazují. Hostující profesor z Harvardu Pasi Sahlberg relativizuje, že by se jednalo o úplný přechod. Poukazuje nicméně na další velmi zajímavou skutečnost, a to je aktivní zapojení žáků do rozhodování, v čem a jak se budou vzdělávat.

Straussová poukazuje na zavádějící titulek který The Independent použil u svého článku o reformě vzdělávání ve Finsku. Deník doslova uvedl, že Finsko předměty zruší a postupně je nahradí učením založeným na konkrétních jevech, činnostech a událostech. Tvrdí, že toto prohlášení je přehnané a odvolává se přitom na finského akademika Pasiho Sahlberga, který se profesně věnuje vzdělávání, v současnosti je hostujícím profesorem na Harvard University a je také autorem knihy Finnish Lessons: What Can the World Learn About Educational Change in Finland? (Finské lekce: Co se svět může naučit z finských změn ve vzdělávání?). Sahlberg na webu The Conversation uvedl, že díky Independentu získala reforma finského vzdělávání světovou pozornost, ale že bychom měli zůstat klidní, jelikož finské školy budou i nadále předměty vyučovat. Dále nicméně Sahlberg popisuje to, co uvedl i Independent, tedy že školy začnou zavádět phenomenon - based teaching o tématech jako Evropská unie, klimatické změny, komunity či 100 let finské nezávislosti v určitých obdobích během školního roku. 

Poukazuje na zvláštnosti finského systému, které je vysoce decentralizovaný, v němž stát ohraničuje prostor vzdělávání tzv. National Curriculum Framework (v podstatě to, co se v ČR nazývá Rámcový vzdělávací program) a je na školách, jak si v těchto mantinelech vytvoří svou vlastní koncepci vzdělávání. Středobodem nového kurikulárního dokumentu, který dává rámec i řadě jiných oblastí vzdělávání (speciální vzdělávací potřeby, klima školy, hodnocení žáků) je přitom právě phenomenon - based teaching. Sahlberg dále uvádí, že tento přístup není ve Finsku úplně nový, začalo se s ním experimentovat v 80. letech a od té doby je praktikován na řadě škol (o tom ale Independent mluví také). Současná reforma je do velké míry závislá na tom, nakolik se s ní školy ztotožní. Školy v Helsinkách budou tento přístup praktikovat ve větší míře (dvě periody ročně), jiné zavedou jednu periodu. Sahlberg cituje z Twitteru jednoho manažera vzdělávání ze středně velkého města, který predikuje, že "situace bude z 90 % stejná jako dnes". Sahlberg sám potvrzuje směřování finské reformy jako "zcela správné", jelikož "školy by měly připravit děti na to, co budou v životě potřebovat, nikoliv snažit se vrátit Finsko v mezinárodních srovnáních výsledků vzdělávání tam, kde bylo," dodává ve zjevné narážce na to, že Finsko pokleslo v posledních měřeních organizovaných OECD. 

Sahlberg také uvádí, že dosavadní příspěvky o finské reformě opomíjejí jednu velmi důležitou součást reformy: National Curriculum Framework explicitně stanovuje, že žáci musejí být aktivně zapojeni do plánování period učení se na jevech a musí mít svůj hlas v rozhodování o tom, co by se v nich měli naučit. Tento důležitý aspekt reformy zdůrazňuje také článek v Huffington Post, v němž je citována Irmeli Halinenová, vedoucí vývoje kurikula při finské Národní radě vzdělávání, která odpovídá na otázku "proč měnit systém, který byl považován za vysoce kvalitní? Protože svět okolo škol se mění," odpovídá Halinenová.

Podrobnosti ve Washington Post ZDE

Podrobnosti v Huffington Post ZDE

Pozn. Boba Kartouse: Český vzdělávací systém je čistě formálně velmi podobný tomu finskému. Je také decentralizovaný a školy jsou také relativně vysoce svobodné v tom, jak si v prostoru vymezeném Rámcovým vzdělávacím programem vytvoří svůj vlastní školní vzdělávací program. Ve skutečnosti ale tato reforma (byla spuštěna nikoliv postupně, jak je tomu ve vyspělých zemích, ale naráz v letech 2005 a 2006) proběhla z velké části jen na papíře, protože českým učitelům nikdo nevysvětlil její podstatu. Ministerstvo školství v té době nevedlo žádnou informační kampaň, která by poukázala na velké výhody, které systém nese a učitelé ji z velké části bojkotovali. Velká část škol buď své školní vzdělávací programy okopírovala a dál učila (a učí) podle svých zaběhnutých standardů. Fakt, že Finsko reformuje přístup ke vzdělávání a orientuje se na aplikované vzdělávání, je nesporný, byť průběh reformy může být různý. Zarážející je, že snahy českého ministerstva školství směřují úplně opačným směrem. Tento anonym z "ministerské pošty", údajně od "emeritního pedagoga" si pan ministr dal na svůj Facebook. Je velmi užitečné povšimnout si, že realizátoři finské reformy jsou ve věku českého ministra školství, mnohdy starší. Jak je tedy možné, že jejich uvažování není postiženo stejnou zkornatělostí?

28.3.2015
Šéfka skotských nacionalistů vyjadřuje solidaritu se všemi zklamanými voliči po celé Británii

V klíčovém projevu na velké celostátní konferenci Skotské nacionalistické strany, která se koná v Glasgow v sobotu, konstatuje Nicola Sturgeonová, šéfka skotských nacionalistů: "Mám velmi jasné poselství pro obyčejné lidi po celých těchto ostrovech, kteří mají pocit, stejně jako já, že je dosavadní britský politický systém zklamal a nechal na holičkách. Je to poselství přátelství a solidarity."

"Pokud Skotsko zůstává součástí westminsterského systému, budeme vašimi spojenci v úsilí zreformovat natrvalo tento zastaralý a zdiskreditovaný vládní systém. Westminster se musí změnit. Musí víc reagovat na potřeby a požadavky obyčejných lidí, ať jsou v Británii kdekoliv. Takže občanům Anglie, Walesu a Severního Irska, činím tento příslib: Skotská nacionální strana je připravena s vámi spolupracovat a uskutečnit tyto pozitivní změny."

Po všeobecných volbách v Británii dne 7. května bude zřejmě Skotská nacionální strana rozhodovat v Británii o rovnováze moci. Anglické strany a anglická média ji nyní stále častěji zobrazují jako hrozbu britskému establishmentu. Někteří skotští komentátoři to začínají označovat jako "skotofobii".

Podrobnosti v angličtině ZDE

28.3.2015
Co má americký prezident proti Jensu Stoltenbergovi?

Bývalý norský premiér Jens Stoltenberg je generálním tajemníkem NATO od 1. října 2014. Tento týden pobýval na třídenní návštěvě Spojených států amerických. Přestože Stoltenberg s předstihem požádal o schůzku s prezidentem Barackem Obamou, nejen že k ní nedošlo, ale nedostal dokonce ani žádnou odpověď na svou žádost ZDE. Po půlroce ve funkci se Stoltenberg schůzky s Obamou nedočkal ani jednou.

Každý není v takové pozici, aby se na řešení evropské bezpečnosti v zásadě vykašlal, jako to dělá Barack Obama, a za jedinou důležitou věc označoval fantomatickou dohodu s Íránem, kterou ovšem současně podkopává postoj Bílého domu k Saúdy vedené intervenci v Jemenu.

Jens Stoltenberg na rozdíl od svého předchůdce není žádný jestřáb a pokud jde o přístup k zahraničněpolitické problematice, Obama by si s ním teoreticky mohl docela dobře rozumět. Jenže o přístup zde nejde. Jde o Evropu, a ta je v pořádí priorit této administrativy opravdu velmi nízko. Tak nízko, že Victoria Nulandová prohlásí "Fuck the EU!" a Obama faktickým chováním prohlašuje totéž i o Severoatlantické alianci.

Věci se mění velmi rychle a ti kdo na skutečnost pohlíží očima mrtvé minulosti nemohou v nejmenším ani tušit, co se vlastně odehrává. Zatímco se do omrzení opakuje, že USA údajně chtějí Evropu zotročit a zničit válkou, Bílý dům se o Evropu ve skutečnosti ani dost málo nezajímá. Seznamu jeho priorit vévodí íránský jaderný program, mnohem výše stojí Jihovýchodní Asie i Arabský poloostrov. Obama se schází i s pochybně zvoleným afghánským prezidentem (a i ten absolvoval schůzku se Stoltenbergem...), avšak na generálního tajemníka kdysi nejdůležitější americké alianční organizace čas nemá.

Mezitím se v České republice shromažďují ti, kdo zbožňují Vladimira Putina, a protestují proti bezvýznamnému průjezdu amerických vojáků z východu na Západ, z potenciálně krizové oblasti na základnu, kde pobývají desítky let a kde mají být i podle ustanovení smlouvy NATO-Rusko.

Pokud by to záleželo jen na americkém prezidentovi, za pár let by v Evropě nezůstal jediný americký voják - nemluvě vůbec o možnosti jejího "zastrašování" a "dobývání", kterou operuje putinská propaganda.

A pokud se Obama v nejmenším nestará o bezpečnost stále ještě největšího ekonomického bloku na světě a někdejšího klíčového amerického spojence, můžete si představit, jak moc se asi stará o nějaké téměř bankrotující Rusko...

28.3.2015
Andrej Babiš "ve střetu zájmů ohledně cen biopaliv"

Co to dělá ten váš ministr financí s cenami biopaliv, zeptal se na univerzitním kampusu v Kalifornii kanadský kolega Josefa Švédy. Vysvětlení přináší Prague Daily Monitor, který cituje Hospodářské noviny. Podle HN si Andrej Babiš přeje, aby jeho továrna na zpracování řepky Preol pracovala na 100 procent, a tak došlo k dalšímu snížení daní na biopaliva. Těžko ospravedlnitelný dodatek k daňovému zákonu vypracovalo Babišovo ministerstvo financí, avšak pak ho předalo ministru zemědělství Jurečkovi, aby ho předložil vládě. Babiš ho sám předložit nemohl, protože by to byl střet zájmů. Ministr zemědělství Jurečka však byl proti dalšímu snížení daní z biopaliv, protože vzniká příliš velká poptávka po zemědělské půdě pro pěstování plodin na výrobu biopaliv a není dost půdy pro normální zemědělskou produkci.

Babiš ještě za Klause tvrdě lobboval za vyšší podíl biopaliv v benzínu a naftě.

Podrobnosti v angličtině ZDE

27.3.2015

Hysterie kolem chystaného příjezdu americké kolony pokračuje plnou silou. Odpůrci tvrdí, že se jedná o demonstraci síly zaměřenou proti České republice, zatímco i mnozí mírnější proponenti vyostřují slovník a tvrdí, že odpůrci jsou "zrádci". Vyburcované vášně na obou stranách a plánované veřejné akce a protiakce znamenají významné riziko střetu obou nesmiřitelných táborů během průjezdu amerických vojáků. V této souvislosti stojí za to připomenout jednu starší a zdánlivě odtažitou kauzu, kauzu zabití Benno Ohnesorga.

Benno Ohnesorg byl mladý německý demonstrant proti návštěvě íránského šáha. Na jaře 1967 ho v Západním Berlíně bezdůvodně střelil do hlavy policista Karl-Heinz Kurras. Ten coby bývalý voják Wehrmachtu odpovídal levičáckým stereotypům ohledně "nacistického" charakteru západoněmeckého režimu a z odporu proti tomu, co provedl, vznikly nejméně dvě teroristické skupiny - Hnutí 2. června a Frakce Rudé armády. Zejména druhá jmenovaná organizace způsobila v Německu obrovské problémy a trvalo nějakých deset let, než se ji podařilo zneškodnit.

Pro mnohé z těch, kteří zabití Ohnesorga považovali za dostatečnou omluvu pro terorismus proti bonnské republice, bylo velkým šokem odhalení, že pachatel, Karl-Heinz Kurras, byl ve skutečnosti dlouholetým špičkovým agentem východoněmecké Stasi ZDE. S největší pravděpodobností sedmadvacetilého mladíka zastřelil na přímý rozkaz nadřízených ve Východním Berlíně - právě proto, aby ve Spolkové republice podnítil násilný konflikt s levicovými radikály. To je o to pikantnější, že později ti, kdo si z Kurrase udělali laciný symbol "nacismu, proti němuž bojujeme", přijímali významnou pomoc právě od Stasi, jež Kurrase řídila ZDE.

Je vždy zbytečné vytvářet zbůhdarma příležitosti, při nichž může dojít náhodou či zcela plánovaně na násilí, třebaže by se jim dalo snadno vyhnout. Průjezd americké kolony naším územím je právě z tohoto soudku. V Pobaltí a Polsku Američany vítají, mávají jim a vidí v nich ochránce před neoimperiálním Ruskem. V České republice je situace jiná, až pětina spoluobčanů souzní s ruskou propagandou. Mnozí z těch, k jejichž pozérskému životnímu stylu patří účastnit se demonstrací "proti něčemu" - neboť jako jiní v šestnácti vůbec nevědí, co chtějí, ale zato je jim zcela jasné, co nechtějí - sice nikdy nekritizovali ruskou invazi na Ukrajině, jež vyvolala obavy z vojenské slabosti východního křídla NATO, nad průjezdem stovek amerických vojáků přes naše území do Bavorska však zuří a chystají se k protestům.

Snad si smím dovolit luxus vyslovit přání, aby vše nakonec proběhlo v relativním klidu a zbytečný průjezd vojáků se pokud možno obešel bez vážnějších mimořádných událostí či dokonce zpravodajských provokací.

27.3.2015

Petrohradský blogger Marat Burkhard informoval o nepřetržité práci ruských internetových trollů v nenápadné čtyřpatrové budově v Petrohradě, kterou přirovnal k Orwellově Ministerstvu pravdy. Stovky zaměstnanců tam dostávají- v Rusku nadprůměrný - plat 20 000 Kč a mají povinnost napsat aspoň 135 komentářů denně, jinak jim hrozí okamžité propuštění. Represivní předpisy zakazují smích a pozdní příchod i o minutu se pokutuje.

Struktura je jednoduchá. Jakmile vyjde článek, začne pracovat tříčlenný tým trollů. Jeden hraje "záporáka", který kritizuje vládu, a druzí dva s ním debatují a vládu svými argumenty podporují. Jeden z diskutérů, který podporuje vládu, musí zveřejnit grafiku nebo obrázek, který odpovídá kontextu, a druhý poskytne odkaz na nějaký text, který podporuje provládní argumenty.

Nejkomičtějším úkolem pro Burkhardta bylo, když měl psát komentáře k článku o návštěvě Baracka Obamy v Indii, který tam vyplivl žvýkačku. "Bylo nám řečeno: Musíte o tom napsal 135 komentářů a nemusíte se stydět, jaká slova k tomu použijete. Pište, co chcete, mnohokrát použijte slovo Obama a spoustu nadávek."

Rusko má týmy trollů, které se věnují publikaci na Facebooku a na dalších sociálních médiích. "Je tu asi 40 místností a v každé z nich sedí asi 20 lidí a každý člověk má své úkoly. Píší celý den a je to vážná věc - kdybyste se zasmáli, vyhodí vás."

Zaměstnanci nesmějí během dvanáctihodinových směn opustit budovu. Po dvou měsících toho měl Burkhard dost:

"Rozhodl jsem se, že nemůžu dělat absurdní práci. Je to celé absurdní. Já tuhle ideologii nesdílím. Jsem naprosto proti tomu. Octl jsem se v nepřátelském táboře. Dál pracovat nedávalo smysl, ani ne pro peníze, protože je to tak těžká práce že - prostě se na to vykašlete, vykašlete se na ty peníze. Jen ať už tam nemusím."

Podrobnosti v angličtině ZDE

27.3.2015

V roce 2008 objevil mladý ruský právník jménem Sergej Magnickij obrovský daňový podvod. Zjistil, že skupina ruských vládních činitelů s kontakty na vysokých místech ukradla 230 milionů dolarů. Tito činitelé nechali Magnického zatnout. Byl uvržen to nevytápěné cely a byla mu odmítnuta lékařská péče. Trpěl pankreatidou a žlučovými kameny a strávil mnoho měsíců v bolestech. Toto státem schválené mučení ho mělo přivést k tomu, aby odvolal své svědectví. Neodvolal. Jednoho dne se jeho zdravotní stav stal kritickým. Vězenští strážci ho umístili na samotku. Tam ho ubili.

Případ Sergeje Magnického se stal nejlépe zdokumentovaným příkladem porušování lidských práv v Rusku Vladimíra Putina. Dokázal to jeden člověk - Bill Browder, britský občan, v Americe narozený finančník a ředitel úspěšné kapitálové investiční společnosti. Browder byl kdysi Putinovým nadšeným stoupencem. R. 2005 byl z Ruska deportován. Najal si tým právníků, včetně Magnického. Když je Kreml začal terorizovat, většina z nich uprchla. Magnickij neuprchl. Měl dva malé syny a rodinu a byl přesvědčen, že ho zákon v Rusku ochrání. Byl to tragický omyl.

Kniha Naléhavý zatykač (anglicky Red notice, v češtině vydaná pod idiotským názvem Rudý zákon, navozujícím tak chybně cosi o přežívajícím "rudém režimu" v Rusku) je dramatická výpověď o tom, jak Magnického smrt proměnila Billa Browdera z finančníka v globálního aktivistu bojujícího za lidská práva. Titul Naléhavý zatykač se týká ruské žádosti o Browderovo vydání do Ruska k soudu, předložené Moskvou Interpolu. Ruský soud posléze Browdera odsoudil v nepřítomnosti na devět let do vězení.

Není pochyb, že se Browderovi podařilo iritovat Vladimíra Putina velmi závažným způsobem. Po Magnického vraždě zahájil Browder kampaň ve snaze pohnat jeho vrahy k spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že zastávali vysoká postavení na ruském ministerstvu vnitra a ve výzvědné službě FSB, bylo velmi nepravděpodobné, že by se mu to podařilo. Namísto toho využil Browder málo známého zákona, který americký prezident George W. Bush schválil r. 2004 a který uvaloval vízové sankce na zkorumpované činitele cizích vlád.

Browder zahájil svou kampaň ve Washingtonu, kde ho americké ministerstvo zahraničí poslalo kamsi. Obamova vláda právě zahájila období nově pozitivních vztahů s Ruskem a nechtěla situaci destabilizovat. Browder se nevzdal. Tvrdošíjně lobboval u senátorů, novinářů a u každého, kdo byl ochoten naslouchat. Nakonec se mu překvapivě podařilo, že r. 2012 americký Kongres schválil Magnického zákon a zakázal 18 vysokým ruským činitelům cestovat do USA. A co bylo ještě důležitější, zakázal jim používat amerických bank.

Browder tak náhodou nalezl Putinovu Achillovu patu, model, který bylo možno použít i proti jiným porušovatelům lidských práv. Za Sovětského svazu si politbyro komunistické strany žilo trochu lépe než obyčejní Rusové - mělo speciální obchody a dovolenou u Černého moře. V Putinově Rusku však vysocí státní činitelé vlastní miliony dolarů a užívají si mezinárodního životního stylu. Vlastní nemovitosti v Londýně a na Floridě. Posílají své děti do britských luxusních soukromých škol.

Magnického zákon vyvolal od Putina vzteklou, asymetrickou reakci. Putin zakázal adopci ruských dětí americkými rodiči. A Kreml postavil Magnického před soud. Nevadilo, že už je mrtvý. V léte 2013 byl mrtvý Magnickij odsouzen za údajné vyhýbání se placení daní.

Britská vláda nijak nepomohla. Dva činitelé ruského ministerstva vnitra, Artem Kuzněcov a Pavel Karpov zorganizovali krádež 230 milionů dolarů, ukradli daně, které Browderova investiční firma zaplatila ruskému státu. Browder zjistil, za co ty peníze utratili: za Range Rovery, nemovitosti v Moskvě a nemovitosti v Dubaji. Jeden Rus, žijící v Británii, Alexander Perepiličnyj, vysvětlil, jak tito činitelé získali ty peníze z moskevského daňového úřadu. V listopadu 2012 Perepiličnyj zkolaboval, když běhal nedaleko své luxusní rezidence v anglickém hrabství Surrey. Bylo mu 44 let. Příčina jeho smrti zůstává nevysvětlena.

Podrobnosti v angličtině ZDE

27.3.2015

Z průzkumů veřejného mínění na Ukrajině vyplývá, že východ Ukrajiny a západ Ukrajiny mytologizují nedávné události víceméně odlišně. Proto se Kyjevu ani po ukončení války nemůže podařit "mírová kolonizace" východní části země hodnotami západní Ukrajiny. Největším problémem je resentiment, který vzniká z dojmy, že každý Ukrajinec, který pociťuje přátelskou vazbu vůči ruské kultuře anebo který mluví rusky je jaksi vůči své zemi neloajální. To by proměnilo nynější konflikt v konflikt týkající se ukrajinské totožnosti, varuje Nikolaj Petro, profesor rusistiky a ukrajinistiky na University of Rhode Island.

Druhým vážným problémem pro Kyjev bude rostoucí frustrace Západu nad omezováním menšinových kulturních a náboženských práv na Ukrajině. Zatřetí trvá nevyhnutelný fakt, že Rusko bude mít i nadále obrovský kulturní vliv na ukrajinskou společnost, v níž skoro všichni hovoří rusky.

Lepším řešením než kolonizace by bylo zahájení kulturního dialogu s rusofonními Ukrajinci. Skutečný dialog rovných občanů by mohl vést k vzniku toho, co na Ukrajině nyní neexistuje - jednotící občanská kultura, jejíž součástí jsou jak rusky mluvící, tak ukrajinsky mluvící komunita.

Tady musejí ukrajinské elity učinit zásadní rozhodnutí. Mohou se snažit vyřešit problém národní jednoty přijetím nacionalistických symbolů a mobilizovat občanstvo v boji proti "věčnému nepříteli" (Rusku) a učinit tuto novou národní totožnost lakmusovým papírkem loajality. Anebo mohou vytvořit národní jednotu začleněním rusky mluvících občanů do nového občanského patriotismu, kdy by ukrajinská totožnost byla definována svými občanskými hodnotami a nikoliv kulturou či etnicitou. Jde prostě o volbu mezi nacionalismem a liberalismem.

Vzhledem k tomu, jak obrovskou kulturní přítomnost má Rusko i nadále na Ukrajině, budování národní ukrajinské totožnosti proti ruské totožnosti by se ukázalo jako zvlášť obtížné, bylo by to jako snažit se vytvořit kanadskou totožnost na základě antiamerikanismu a odmítnutí mluvit anglicky.

Tradice ukrajinského liberalismu je součástí liberální intelektuální tradice ruského impéria z konce devatenáctého století, což je dědictví, které sdílejí Ukrajinci i Rusové.

Toto společné dědictví je pro moderní Ukrajinu nesmírně výhodné. Zaprvé, podporuje vládu zákona, která je založena na individuálních a nikoliv na kolektivních právech. Zadruhé neutralizuje kulturní izolaci od Ruska, o niž usilují nejortodoxnější ukrajinští nacionalisté. Zatřetí umožňuje vybudování vazeb s dnešní ruskou inteligencí na základě sdílených hodnot.

Porošenkovi může jeho nacionalistická rétorika pomáhat v nynější válce, avšak co se stane, až konflikt skončí? V dlouhodobé perspektivě ohrožuje integrální nacionalismus ukrajinskou národní jednotu, stabilitu demokracie i možné členství v EU a v NATO. Nakonec neexistuje žádná alternativa k celonárodnímu dialogu, který bude považovat dvojkulturní a dvojjazykovou totožnost Ukrajiny za sílu, nikoliv za slabost.

Pokud se Západ opravdu zajímá o to, aby byla Ukrajina úspěšná, musí si uvědomit, že jeho životním zájmem je podporovat rozšíření liberálního diskursu na Ukrajině a odstranění nacionalistické rétoriky, která může vést jedině k dalšímu rozdělení národa.

Podrobnosti v angličtině ZDE

27.3.2015
Newsweek o korupci v České republice:

Dosud byla Česká republika jedinou zemí na světě, která měla naprosto neregulovaný systém vlastnictví soukromých firem

Posledního půldruhého roku v České republice připomíná vysoooktanový televizní seriál se zápletkou, kterou by bylo lze lehce odmítnout jako příliš nerealistickou. Protikorupční organizace Evropské komise GRECO vydala letos v únoru o ČR zdrcující zprávu. Obvinila ji, že ve věci korupce neučinila "žádný podstatnější pokrok" a označila její protikorupční opatření za "globálně neuspokojivé," píše americký týdeník Newsweek. I v kontextu zhoršujících se demokratických poměrů ve střední Evropě vyvolává situace v ČR poplach, míní list.

Po dvacet let trvající rošádě mezi ODS a ČSSD se v červnu 2013 tento zatuchlý status quo octl ve stavu zmatku po pádu vlády v důsledku potupné rezignace premiéra Petra Nečase. Nečas by donucen rezignovat v rámci rozsáhlé policejní akce proti korupci, která provedla razie ve vládních úřadech a zkonfiskovala tam hromady balíků českých bankovek a zlaté cihly, které byly zřejmě používány na úplatky. Nečasova poradkyně (a milenka, nyní manželka) byla také zapletena do spiknutí zneužít vojenskou výzvědnou službu k špehování Nečasovy tehdejší manželky.

Bylo to ale jedno z mnoha posledních stébel. V květnu 2012 byl zatčen bývalý ministr zdravotnictví a středočeský hejtman David Rath, poté, co ho přistihla policie, jak odchází z příbytku ředitele jedné nemocnice s krabicí na víno, v níž bylo sedm milionů českých korun. Další peníze byly nalezeny pod podlahou. Rath je podezříván, že zmanipuloval procedury veřejných zakázek, kradl z fondů EU a bral úplatky týkající se nákupu nemocničního zařízení. Jeho proces pokračuje.

Češi byli v této době také šokováni prozrazením nahrávek telefonických rozhovorů mezi Pavlem Bémem, bývalým primátorem Prahy, a notorickým "lobbistou" Romanem Janouškem (známým v médiích jako Voldemort), z nichž jak se zdá vyplývalo, že měl Janoušek zcela nezdravý vliv na rozhodování o městském rozpočtu ve výši 2,5 miliard dolarů. Janoušek však nebyl potrestán za korupci, ale za to, že uprchl ze scény zločinu, když v opilosti přejel vietnamskou ženu svým automobilem Porsche. Jeho potácivá chůze v blízkých lesích, kdy se neúspěšně pokusil vyhnout se policii, byla zaznamenána na televizní kamery a sledována stále více šokovaným národem.

Od pádu komunismu se Česká republika stala členskou zemí jak EU, tak NATO. Je to také atraktivní turistická destinace. Avšak mimo hlavní město existují oblasti zoufalé venkovské bídy a diskriminovaná romská menšina se propadá do stále hlubší nouze. V roce 2014 umístila Transparency International na Indexu vnímané korupce na 53. místo ze 175, mezi Malajsko a Bahrain. Šéf české pobočky TI David Ondračka vysvětluje: "ČR je relativně malá a tak je míra korupce extremní a není možné se vyhnout potenciálnímu střetu zájmů. Jde to až do místních poměrů. Chcete-li být nominován na ředitele školy, musíte být buď členem místní strany anebo s ní aspoň musíte být zadobře."

Proto bylo pochopitelné, že následné náhlé volby r. 2013 byly vítězstvím antipolitiky a dokázaly, že národ v obklíčení, který nevěří v nic, uvěří čemukoliv. Volby vyhrálo mlhavé a populistické seskupení ANO miliardáře Andreje Babiše, které skandovalo protikorupční mantru.

Avšak pokusy bojovat proti korupci nepřišly od politiků. Došlo k bezprecedentnímu shromáždění zdrojů občanské společnosti. Vznikla koalice 18 nevládních organizací pod názvem Rekonstrukce státu. Ta požaduje schválení devíti zásadních zákonů. Hnutí požaduje reformu politického financování, depolitizaci státní služby a internetový rejstřík veřejných zakázek. Seskupení se podařilo prosadit schválení dvou zákonů - jeden rozšiřuje pravomoci Nejvyššího kontrolního úřady a druhý zakazuje anonymní akcie - dosud byla Česká republika jedinou zemí na světě, která měla naprosto neregulovaný systém vlastnictví soukromých firem, stejné to bylo jen na mikronéském teritoriu Nauru a na Marshallových ostrovech.

Ministr financí Andrej Babiš se obvinění z korupce vysmívá: "Nemáme žádného kmotra, který by ovládal hnutí ANO, protože já všechny platím sám ze své vlastní kapsy: řidiče, bodyguardy, cesty, všechno. Jsem docela bohatý, tak mě nikdo zkorumpovat nemůže."

Kompletní článek v angličtině ZDE

27.3.2015

V Britských listech se články Ilony Švihlíkové, Paula Masona, Karla Dolejšího a Bohumila Kartouse rozvinula zajímavá diskuse o ekonomice kapitalismu. Podle mne se dotýká pro další vývoj společnosti podstatně důležitějšího tématu, než je například lokální a časově omezená občanská válka na východě Ukrajiny kořeněná zahraničním vměšováním.

Bohumil Kartous velmi správně říká, že modely jsou jen matematicko-statistickým (podstatně zjednodušeným) zobrazením existující skutečnosti (většinového chování subjektů trhu). Tedy nejdříve něco reálně existuje a pak teprve přicházejí modely. Ty jsou založeny na určitých předpokladech (podmínkách), které musejí být splněny, aby model plně fungoval. Například některé z nich vycházejí z plné zaměstnanosti, jiné zase abstrahují od překážek v pohybu zboží, peněz či osob. Již tato skutečnost navozuje představu, že závěry vyplývající z modelů mohou být pouze přibližné a v praxi může docházet i k opačným výsledkům.

K možnosti vytvoření „nového“ modelu kapitalismu, zaručujícího jeho lepší fungování, jsem proto velmi skeptický. Stejně tak se ovšem potká s neúspěchem ten, kdo by chtěl „vypočítat“ jeho konec. Marx kdysi vyvodil nevyhnutelný zánik kapitalismu z tendence ke snižování průměrné míry zisku dané měnícím se organickým složením kapitálu, nicméně sám uvedl současně celou řadu protichůdných faktorů a ty se později ukázaly jako dostatečně silné, aby uvedenou tendenci zbrzdily. Stejně tak se nepotvrdila Marxova hypotéza o úloze proletariátu, jakožto síle schopné osvobodit sama sebe i celý svět z marasmu kapitalistického vykořisťování, jakkoli proti logice autorova vývodu lze v kontextu tehdejší doby máloco namítat. Koneckonců již o několik desítek let po Marxově smrti dospěl Lenin k realističtější koncepci vedoucí úlohy politického předvoje (strany), z níž se ovšem postupně vyvinula diktatura nikoli proletariátu, nýbrž právě úzké skupinky čelných funkcionářů a armádních velitelů. Ukázalo se, že socialismus sovětského typu nebyl fakticky popřením kapitalismu, ale pohyboval se v podstatě po stejné trajektorii při existenci dominance státního vlastnictví.

Kartous si klade otázku, co se stane s kapitalismem v podmínkách, kdy práce podle něj ztrácí hodnotu. Problém vyřazování člověka z bezprostředního výrobního procesu nelze popřít, neznamená to však, že by živá práce ztrácela hodnotu. Spíše naopak, jakkoli je člověk postupně vytlačován z výrobního procesu, není vyřazen z procesu zhodnocovacího. K tomu, aby byl výrobek realizován jako zboží a tím se naplnil smysl kapitalistického podnikání, nastupují celé armády obchodníků, marketingových plánovačů, PR odborníků, poradců, finančníků, dopravců, logistiků, IT specialistů atd. Proletariát se zkrátka zčásti proměnil v „kognitariát“ a přesunul se ze sféry výroby do sféry tržní realizace zboží. Kardinální problém by nastal, kdyby byl člověk vytlačen i z uvedených obslužných činností a to zatím ve větším měřítku nehrozí. Nemyslím si proto, že právě tato situace předznamenává brzký konec kapitalismu. Podobně se ostatně vyjadřuje i Karel Dolejší.

K tomu, abychom dospěli k přesvědčení o možnosti a v určité časové perspektivě i nutnosti překonání kapitalismu potřebujeme nejen formální a matematicko-statistickou, ale především dialektickou logiku. Zůstaneme-li však u banálního tvrzení, že když není nic věčného, nemůže být věčný ani kapitalismus, moc si nepomůžeme. Klíčem k uvědomění si možností pohybu za hranice systému však může být zákon rozpornosti existující reality, z něhož vyplývá, že obsahuje nejen tendence k svému zachování a upevňování, nýbrž i ke svému zániku a vzniku něčeho kvalitativně nového. Nové se rodí z lůna starého, jak praví klasik.

Kapitalismus přitom existuje dostatečně dlouho, abychom si mohli být jisti, že hledané nové existuje nejen jako možnost, potence, ale i skutečně. A vskutku, pohledem na strukturu společnosti lehce zjistíme, že ji kapitalismus nevyplňuje „do mrtě“, ale že existují a stále sílí sektory s odlišnými způsoby rozdělování než je tradiční kapitalistické podle výkonu či vlastnictví. V rodině i v dalších sférách společenského života (v oblasti sociální a zdravotní péče, školství, ochrany přírody atd.) již existuje v převážné míře (jako dominantní) rozdělování podle potřeb, tedy „komunismus“. Termínem „kapitalismus“ nemůžeme označit ani rozsáhlé sektory prosté zbožní výroby a služeb, které zde existovaly dávno před kapitalismem. Je přirozené, že růst zmíněných sektorů naráží na odpor stále ještě dominantního kapitalistického sektoru, ovládajícího sektor průmyslové velkovýroby a globalizovaných služeb (finančnictví, médií, IT, profesionálního sportu a kultury apod.) a snažícího se dobýt i sociální sféru.

Z řečeného vyplývá, že prohlubování sociálního státu (včetně jeho ekologické dimenze) a ekonomické demokracie (v podobě nepodmíněného základního příjmu, participativních rozpočtů, autonomních lokálních ekonomických systémů, rozvoje drobné výroby, družstevnictví či sociálního podnikání atd.) nás posouvá směrem k hranicím kapitalismu, jakkoli to na první pohled nemusí být zřejmé. Ale z dialektiky opět víme, že i drobné, postupné kvantitativní změny nutně předznamenávají moment vzniku nové kvality. A víme také, že nové v sobě zachovává jako podřízenou složku vše životaschopné a funkční ze systému starého. Není tedy cílem budoucí sociální revoluce likvidace kapitalistů a živnostníků „jako třídy“, nýbrž jejich podřízení rozvoji člověka jakožto svobodné a tvořivé bytosti. Jiný hlavní cíl si totiž ti, co usilují o systémovou změnu, klást ani nemohou, protože budoucí společnost musí přinést více svobody než ta dnešní, chce-li představovat vyšší vývojový stupeň. Zkrátka musí to být společnost, kde svobodný rozvoj jednotlivce je podmínkou svobodného rozvoje všech. O tom, že půjde o kvalitativně nový společensko-ekonomický systém, nemůže být pochyb i přesto, že v něm budou (po dobu, ve které bude jejich činnost užitečná z celospolečenského hlediska) existovat i kapitalisté.

27.3.2015

Probíhající Saúdy vedená intervence v Jemenu, podle včerejších zpráv částečně také logisticky koordinovaná s Američany, sotva povede k obsazení celého jemenského území cizími vojsky. S největší pravděpodobností se interventi vydají na východ a jih země, obsadí nejprve strategické letiště v Ataku v governorátu Šabva a rafinérii v Máribu ležícím ve stejnojmenném governorátu. Na sever do hor, kde žijí převážně šíitští Húsiové, se pak vydají jen v případě, že by zcela přišli o rozum. Proto intervence otevře dveře opětovnému rozdělení Jemenu.

Pravidelné saúdské jednotky mají na papíře asi 75 000 vojáků, avšak protože typicky jsou na 50-70% tabulkových stavů, reálně může jít spíše o nějakých 50 000 vojáků. Bohatší občané se službě v armádě často vyhýbají, což vláda toleruje. Nejzkušenější část důstojnického sboru představují starší Pákistánci. Pokud tedy Saúdové tvrdí, že mají k dispozici 150 000 vojáků pro intervenci, pak do tohoto počtu zahrnují převážně nebojeschopné milice, získali velké spojenecké kontingenty, nebo platí kombinace obojího.

Letectvo snad splňuje určité minimální standardy, ostatní zbraně však nikoliv. Jednotky s podstavem nemají téměř žádné zkušenosti a bojovat na severu v partyzánské válce proti Húsiům, jež podporuje Írán a kteří se také zmocnili podstatné části výzbroje prosaúdských a proamerických jednotek, by pro ně byl příliš náročný úkol.

Jestliže interventi budou postupovat z nejjižnější saúdské provincie Nadžrán nejprve na jihozápad a posléze se stočí k západu, přičemž pravděpodobně přístav Aden může být obsazen obojživelnou operací, na níž se budou podílet Egypťané, zůstane sever Jemenu mimo kontrolu interventů. Jedině pokud by povstalecké území bylo zcela odříznuto od západního pobřeží - nereálná varianta - byl by také zcela přerušen přísun íránských zbraní převážně šíitskému kmeni Húsiů. Námořní blokáda k tomu patrně stačit nebude, pašování v nějaké míře blokádu obejde. Uzavřu tedy hypotézou, že se Húsiové v zásadě vojensky udrží, navzdory masivní intervenci papírově silné armády. Tento kalkul by mohla změnit jedině účast pravidelných pákistánských a egyptských jednotek v celém podniku. Avšak Pákistán může mít sotva zájem krvácet řadu let v jemenských horách za saúdského spojence a egyptská armáda má s intervencí v Jemenu sama tak neblahé zkušenosti z Násirových dob, že je spíše s podivem, pokud se nové intervence vůbec účastní.

Vojenská situace tedy přinejmenším podle zatím dostupných informací otevírá dveře faktickému rozdělení na severní a jižní Jemen, entity, které existovaly po občanské válce v 60. letech až do roku 1990. Interventi obsadí naprostou většinu ropných polí na východě nynějšího Jemenu a dosadí k moci, koho budou chtít. Přitom Američané proti saúdské, respektive Saúdy vedené intervenci nevznesli žádné podstatné námitky.

Jestliže je tato úvaha správná, implikace pro situaci na Ukrajině je tristní. Washington kritizuje Moskvu, že anektovala formálně Krym a fakticky podstatnou část Donbasu, a poukazuje na nepřijatelnost změny hranic dosažené vojenskou silou. Přitom však v Jemenu toleruje a dokonce podporuje intervenci, která s pravděpodobností hraničící s jistotou povede právě ke změně hranic a rozbití státního útvaru, jenž existoval posledních pětadvacet let.

Jestli má někdo starosti s tím, jak čelit ruské propagandě, možná by měl začít od toho, že Spojené státy musejí už konečně přestat používat dvojí standardy a posuzovat analogické situace podle stejných měřítek.

V případě že to neudělají a od intervence v Jemenu se nedistancují, jejich kritika Putinova Ruska za vojenský expanzionismus a překreslování hranic silou bude i bez ruské propagandy naprosto bezzubá a nevěrohodná.

14.2.2015
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V lednu 2015 přispělo 374 čtenářů finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 53 044,79 Kč (a další částkou ve výši 48 781 Kč na pomoc důchodkyni v nouzi, žíjící na Praze 8), dále dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v listopadu 2014 částkou 3675,74 Kč.

Zůstatek byl koncem ledna 2015 260 035,26 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 156 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za leden 2015

Zůstatek k dispozici Britským listům k 31.12. 2014:..............272 741,85 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 53 044,79 Kč
Dobrovolné předplatné mobilem (listopad 2014)........... 3675,74 Kč
bankovní úrok................................................................2.32 Kč
příjem z reklamy .........................................................20 800 Kč


bankovní poplatky..........................................................-1275,44 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................1771 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
výdaje v ČR (JČ) ................................................. .........................6000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
honorář (BK) ...............................................................................15 000 Kč
charitativní příspěvek, který je na splátky vracen (MK) .................14 383 Kč
programování nového redakčního systému (MP) ...............................8800 Kč


Zůstatek k 31. 1. 2015: 260 035,26 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2013

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013
Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
5. 11. 2014 Třikrát hurá pro FAMU Sam Graeme Beaton
5. 11. 2014 Three Cheers for FAMU Sam Graeme Beaton
1. 11. 2014 Česká pivní válka Sam Graeme Beaton
1. 11. 2014 The Czech Beer War Sam Graeme Beaton
31. 10. 2014 Venku v přírodě - František svého druhu a Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
31. 10. 2014 Out in the Open - František svého druhu and Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
30. 10. 2014 Závěrečná ceremonie jihlavského festivalu: Jeho význam roste Sam Graeme Beaton
30. 10. 2014 Jihlava Closing Ceremony -- A Festival in Ascendance Sam Graeme Beaton
28. 10. 2014 Filmy o rasismu v České republice Sam Graeme Beaton
28. 10. 2014 Films about racism in the Czech Republic

Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval... Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Tykadlový řidič Roman Smetana       Historie >
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
15. 3. 2013 Krajský soud potvrdil podmíněný trest pro Romana Smetanu Milan  Daniel
15. 1. 2013 IDnes napsala o protestu 15 lidí proti komunismu :) o demonstraci 150 osob na podporu Romana Smetany neinformovala Milan  Daniel
15. 1. 2013 Roman Smetana dostal za vyhýbání se vězení podmíněný trest Jan  Čulík
15. 1. 2013 Smetana nedostal trest, který by mohl mařit Milan  Daniel
7. 1. 2013 Zdravím Vás z 23. století Oldřich  Kříž
5. 1. 2013 Poněkud nevěrohodný "nestraník" Cikrt Jiří  Baťa
4. 1. 2013 Proč lžete, pane Doležale? Roman  Smetana
3. 1. 2013 Tykadla

Václav Havel - dramatik a politik       Historie >
12. 1. 2015 Foreign Policy: Why Washington Needs to Get Over Vaclav Havel Jan  Čulík
13. 12. 2014 Vaklav Hejvl a výprodej české devótnosti Karel  Dolejší
11. 12. 2014 Respekt zasahuje: Jak smíme mluvit o Havlovi Bohumil  Kartous
20. 11. 2014 Názor dne Oldřich  Průša
20. 12. 2013 Václav Havel -- padouch, nebo hrdina ? Štěpán  Forgáč
4. 1. 2013 Něco málo navíc k mladé až mladičké přítelkyni Luděk  Prokop
6. 2. 2012 Odcházení: Havel se postavil k svému celoživotnímu dílu s obrovskou svobodou Miroslav  Tejkl
6. 2. 2012 Omlouvá nás sebekritičnost? Alex  Koenigsmark
1. 2. 2012 Otevřený dopis vládě České republiky Petr  Kellner
23. 1. 2012 O preferencích a omezené universálnosti

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 "...na všech sloupích" Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 "Ultimátní" konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2014 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce