ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
29.7.2016
Rozhovor Britských listů 68:
Dvacet let Britských listů


Před dvaceti lety, dne 29. 7. 1996, vyšlo první číslo deníku Britské listy. V dnešním Rozhovoru Britských listů hovoří Bohumil Kartous s Janem Čulíkem o tom, co ho vedlo k založení tohoto serveru, proč ho rediguje a zda má pocit, že to má nějaký smysl. Rozhovor se vysílá na regionalni televizi.cz, která je k dispozici satelitem, pozemním vysíláním a na kabelu i na internetu, od pátku 29. července 2016.

I vy můžete mít na Regionální televizi před vysíláním Rozhovoru Britských listů za velmi rozumnou cenu svou reklamu. Televize má dosah na půl milionu diváků. Napište si o podrobnosti na adresu redakce@blisty.cz.

Přidejte si prosím Britské listy mezi oblíbené na Facebooku ZDE

29.7.2016

Najdete je ZDE.



ZDE je archiv vydání Britských listů za rok 1996. ZDE je archiv všech vydání Britských listů za posledních dvacet let, od července 1996 až do současnosti. ZDE je seznam nejčtenějších článků za celou dobu existence Britských listů.

K tomu: 28. 7. 2006: Brána pro nové myšlenky: Deset let Britských listů ZDE

Tehdy jako dnes byla důvodem, proč vydáváme Britské listy, snaha otevírat v české společnosti okna a dveře do světa. Deník jsme založili na základě přesvědčení, že pro každou společnost, tedy i českou, je  podnětné a užitečné, je-li vystavována myšlenkám a veřejné debatě odjinud, protože konfrontací různých kulturních postojů vznikají nové myšlenky. Není náhodou, že společnosti, které přijaly větší množství lidí z jiných zemí a kultur, výrazně ekonomicky i kulturně prosperují - vzniklý multikulturní kadlub je nesmírně přínosný. Vždycky je užitečné sledovat a zkoumat, co v jiných zemích a kulturách lidé dělají jinak, dobře či špatně, a poučit se z toho.

Vydat se ovšem na cestu otevírání dveří do světa a povzbuzování interkulturní komunikace je cesta obtížná. Britské listy to měly relativně lehké, neboť jejich šéfredaktor, Jan Čulík, už v době jejich založení žil více než třináct let na Západě. Stát každou nohou v jiné kultuře je  přínosné - to byla jeho zkušenost - a rozhodl se, ve veřejném zájmu, tuto zkušenost sdělovat českým čtenářům. Bylo a je, myslíme, velmi důležité, že zahraniční myšlenky a zkušenosti komunikuje někdo, kdo není z domácího českého prostředí - které automaticky nasazuje myšlenkám ze zahraničí filtr a funguje jako gatekeeper. Do vnitřního kulturního prostředí určité země se tak vlastně nikdy nedostanou myšlenky a postoje, které v něm už nejsou. To, co česká média přejímají ze zahraničí, je vždycky jen domácí výběr, který posiluje a prohlubuje domácí stereotypy. Tomu se nevyhneme - pokud jsme produktem jediné kultury, děláme to podvědomě a automaticky. Tak se ale uzavíráme ke své škodě ve vlastní izolaci. Budoucnost mají lidé, kteří mají zkušenost z více zemí a více kultur.

Druhým důvodem, proč dvacet let vydáváme Britské listy, je skutečnost, že máme možnost být zcela nezávislí. Na rozdíl od oligarchů a politických zájmových skupin, či kmenových zájmů, které ovládají většinou současných českých médií, máme tu výhodu, že nepodléháme ani komerčním tlakům. Skromný rozpočet, z něhož financujeme nevelkými finančními částkami tři novinářské spolupracovníky, pochází výlučně z příspěvků čtenářů.

Práce Britských listů naráží ovšem na četné překážky a problémy. Mnohé z nich jsou v hlavě samotných čtenářů. Mnohokrát během existence Britských listů došlo k nedorozumění. Vulgární emaily chodí pravidelně celých dvacet let. Pro čtenáře bývá zklamáním, že Britské listy nepodléhají ani nešíří žádnou ideologii. Protestují proti tomu, asi tak, jako skupina demonstrantů nedávno protestovala za to, aby jim televize Prima i nadále lhala.

Naší pracovní metodou je, že se vždycky pokoušíme zkoumat fakta a na jejich základě informovat, padni komu padni. Třikrát nebo čtyřikrát se ideologičtí stoupenci určitého směru v České republice mylně domnívali, že Britské listy podporují jejich víru. Zklamali se, protože to neděláme. Následovalo zhrzení a odchod.  Uraženými emaily, "četl jsem vás" (jako by nám tím dělal nějakou milost!), "ale už nebudu!!" si můžeme vytapetovat celou místnost. Odpovědí je: je to vaše věc, chcete-li se uzavřít před informacemi z vnějšího světa. Ano, myšlení bolí. Člověk se by se měl chovat odvážně.

V České republice existují média, jejichž četba je něco jako černá mše - vzývání ideologie. To, že čtu určitý deník, znamená, že se tím demonstrativně přihlašuju k určité víře či ideologii. Tak to Britské listy nikdy nedělaly a dělat nebudou. Omlouváme se za vaše zklamání, pokud to čekáte.  Cílem Britských listů  je rozrušovat stereotypy v hlavách lidí, aby mysleli. A v žádném případě také nebudeme šířit nesmysly, rasismus a konspirační teorie, které v dnešní době zahlcují drtivou většinu internetu publikovaného v češtině.

Otevřenost samozřejmě bolí. Není jednoduché najít odvahu v dnešním složitém, zmateném a nebezpečném světě zbavit se nejrůznějších myšlenkových berel a hodnotit kriticky skutečnost, padni komu padni. Jenže kdo to nedělá a uchyluje se k ideologickým klapkách na očích, špatně skončí.

Vzhledem k tomu, že se snažíme do českého prostředí přinášet myšlenky a informace ze zahraničí, nezdeformované manipulací domácích českých médií, značnou část produkce Britských listů činí shrnutí globální veřejné debaty. V tomto smyslu jsou až komické občanské protesty některých čtenářů z České republiky - jeden z nich zrovna přišel včera - které vyvyšují názory potrhlého českého mainstreamu na úroveň svatosvaté pravdy - a informace v Britských listech, přebírané z renomovaných zdrojů, jako jsou třeba Washington Post, Foreign Policy, Guardian, BBC či Independent - považují v českém prostředí za výstřední marginalitu.

No, co si počít. Nemám tušení, zda dvacet let šéfredaktorovy KAŽDODENNÍ práce zadarmo české společnosti jakkoliv prospělo či zda to na ni nechalo nějakou sebemenší pozitivní stopu. Poslední dobou se zdá, že spíš ne. Stále větší počty Čechů, zdá se, ověřená fakta a nové myšlenky odmítají a věnují se rasismu, xenofobii, nesmyslné islamofobii (žádné muslimy přitom neznají), reagují ideologicky na základě politické a jiné frustrace a ukájejí se absolutními konspirativními nesmysly, zveřejňovanými na většině českých internetových zdrojů i na českých sociálních sítích.

Jak lidi přesvědčit, aby neblbli a nepropadali nesmyslům je otázka. Vydávat Britské listy však budeme dál - jsme přesvědčeni, že jasný a klidný hlas rozumu by v českém jazyce měl být slyšen.

Zvláštní je, pohlédneme-li na vydání Britských listů z července 1996, ukazuje se, že se toho tolik zase nezměnilo. Nu, posuďte třeba tyto  články: ZDE ZDE ZDE

29.7.2016



Helena Drašnarová, Kde je moje máma? Nakladatelství Petra Štengla. Praha, 2016. 248 stran. ISBN 978-80-87563-37-3

Helena Drašnarová, dcera Jaroslava Dietla a manželka nedávno zemřelého spisovatele Jiřího Drašnara vydala v nakladatelství Petra Štengla pozoruhodnou, čtivou, zábavnou a zároveň hlubokou knížku o svém životě a o smrti svých blízkých, nazvanou Kde je moje máma? Psala ji v letech 1989-2014 jako příležitostné zápisky o tom, co ji během míjejícího života zaujalo, v Americe i v Praze. Knížka je téměř perfektní tvar a je hlubokým svědectvím o životě - je asi funkcí věku autorky, že celá řada těchto "deníkových záznamů" je motivována úmrtím příbuzných, přátel a mnoha blízkých. Mám pocit, že hlavní motivací k publikaci této knížky byla zřejmě smrt maminky, paní Magdaleny Dietlové, kterou ovšem Jaroslav Dietl kstáru sprostě opustil, jak už tomu bývá v Čechách zvykem, a zvolil si nový, mladší model trofejní manželky.

Ke knížce jsem objevil velkou blízkost, nejen proto, že paní Drašnarová je zřejmě přesně mého věku (také jí v době sovětské okupace v srpnu 1968 bylo šestnáct) a od roku 1980 žila se svým manželem na Západě, podobně jako já (žiju na Západě od roku 1978). Ovšem můj osud byl zřejmě daleko fešáčtější než osud Drašnarových: Já jsem se přiženil do skotské rodiny, dostal jsem od komunistického režimu z toho titulu povolení oficiálně se vystěhovat (že Stb později úspěšně na několik let zabránila tomu, abych volně jezdil přes železnou oponu mezi Británii a Československa, v což jsem drze doufal, to je jiná věc) a navzdory různým existenčním peripetiím jsem měl v Británii vždycky pevné zázemí a nakonec i různá, velmi slušná zaměstnání. Drašnarovi to navzdory svému intelektuálskému zázemí měli v Americe nesmírně těžké. Dvacet let pracovala paní Drašnarová jako servírka v restauraci na losangeleském letišti, Jiří Drašnar byl nezaměstnaný. V posledních letech Jiří Drašnar zemřel na rakovinu a zkušenost s průběhem této choroby a Drašnarovou smrtí musely být strašné - to však v knížce paní Drašnarové není, je zjevné proč.

Kniha je mi blízká, protože mám v mnoha ohledech tutéž zkušenost. I já jsem taktak zažil liberální období šedesátých let v Československu, byl ztraumatizován sovětskou invazí v roce 1968 a zhrozily mě poinvazní prověrky, které se mě naštěstí, protože jsem na ně byl příliš mladý, netýkaly. Ponížení pražské intelektuální obce začátkem sedmdesátých let však bylo absolutní.

Mám dceru, která žije v Los Angeles a párkrát jsem tam byl, mám město proježděné na kole i autem, znám pláže v Santa Monic, vím, o čem paní Drašnarová píše, když vypráví o tom, jak se chodila uklidňovat a relaxovat na mořské pobřeží, které měla pár minut od baráku.

Obrovskou roli hraje v životě paní Drašnarové hudba, většinou rocková a beatová. Když v kině Ořechovka na pražské periférii zhlédla v mládí film Perný den s Beatles, bylo to pro ni zjevení a naprostou životní změnou. Klasickou hudbu asi příliš nesleduje, to by totiž věděla, že v Los Angeles vysílá na FM klasickou hudbu dokonalé univerzitní rádio, které skoro pořád hraje staré české mistry z 18. století. Kdyby to věděla, možná by se s Jiřím Drašnarem cítili v Los Angeles trochu méně izolováni. Jen jednou se zmíní ve své knize, že s Jiřím zaslechli v rádiu nějakou klasickou hudbu, která jim připomínala střední Evropu. Podle Jiřího Drašnara to byl možná Dvořák, pak se ukázalo, že ve skutečnosti Brahms.

Dvacetiletá práce v restauraci byla pro paní Drašnarovou vynikající zkušeností - potkala tam lidi z mnoha zemí světa. Její kniha je tak nesmírně užitečným svědectvím, které mnozí dnešní občané České republiky nutně potřebují - svědectví o tom, že lidé z jiných částí světa jsou normální  - že multikulturalismus funguje.

Česká zkušenost je vlastně docela omezená, český svět je malý. Všichni jdeme po téže trajektorii. Uvědomil jsem si to, když jsem se v knize dočetl, že poté, co maminka paní Drašnarové utrpěla infarkt, skončila v pražské léčebně v Chitussiho ulici v Bubenči a pak v domově důchodců v Hostivicích úplně stejně jako moje matka - zřejmě tam byly obě ženy v úplně stejnou dobu.

Avšak možná známkou blížícího se stáří - anebo že by to bylo tou zahraniční zkušenosti? je, že se jak mně, tak paní Drašnarové v mysli stále více zpřítomňují intenzivní zážitky z dětství v Československu - a člověka to nutí vracet se na ta místa a zkoumat, jak vypadají dnes. Je to ovšem marnost  - lidé, které tehdy člověk znal a kteří mu zaplňovali jeho dětství, už dávno nežijí, stali se stíny. Pomíjivost existence našich blízkých, a potažmo tedy v tomto krátkém životě i naše, je jedním z hlavních a hlubokých motivů této knížky. Stejně tak jako vědomí - graham-greeneovské -  že základní lidskou zkušeností je neuspokojivost lidské existence a hluboký zmatek, neboť netušíme proč a kvůli čemu na tomto světě jsme, a k tomu i vědomí, že pouze neúspěch nás do jisté míry spojuje s esencí života.

Určitě si tuto knížku opatřte - nebudete litovat. Pár citátů:

"Přestože jsem se narodila v rodině nesmírně úspěšného otce, jenž žil v elementu, na jehož vytoření se entuziasticky podílel, chápala jsem od chvíle, co jsem rozum brala, a postupně se v tom na vědomé i nevědomé úrovni utvrzovala, že není možné mít povolání, nebo i jen zaměstnání, do něhož by člověk mohl vložit duši, něco, čemu se říká dělat dobrou práci, aniž by za to draze nezaplatil. Aniž by se neupsal ďáblu. Jediný způsob, jak se sám sobě zachovat, bylo být pária, nikdo. Tohle se dost těžko vysvětluje, tenhle zmrzačený paskvil, tímhle nás vybavil bolševik do života. Takže děkujeme kromě jiného i za to." (str. 218-219)

"Jak už jsem řekla dřív, v té hospodě byly velké stoly, takže jak jsme byli jenom dva, tak si k nám pořád někdo přisedával. A protože jsme tam byli dlouho, tak se tam vystřídalo několik skupin mladých lidí. A my jsme si, ne hned, ale tak nějak postupně uvědomili, že pokaždé, když se usadili, se začali obírat svými záležitostmi, tak posléze všichni víc a víc mlčeli, protože si nemohli pomoct a poslouchali nás. A nakonec platili za hrobového ticha a odcházeli jak v Jiříkově vidění, jenom aby byli vzápětí vystřídáni dalšími, které čekal tentýž osud." (str. 182)

"Seděly zrovna s nám u stolu takové tři dívčiny, upíjely kávu a já jsem v tom okamžiku hmatatelně pocítila, jak jsou z nás hyn, totálně mortifikované. Zkameněly. Nevim, jak dlouho tam už seděly, teď v nastalé odmlce jedna z nich přiškrceným hlasem vypustila něco o zítřejší čtvrtletní písemce z matiky. Znělo to tak zoufale, že dokonce ani její kamarádky se toho nechytly a zůstávaly dál ve stuporu.

A já jsem si vybavila sedmnáctiletou sebe samu, jak jsem si připadala, jak jsem byla bezndějně nezkušená, nevědoucí, blbá. Jak člověk neměl co říct, a když řekl, tak bolestivě tušil, že plácá nedomrlé hlouposti. A natož pak, když byl mezi svými a věděl, že mluví chytře a hluboce, tak to bylo teprve tristní, jak jeho problémy, jakkoliv drtivé, byly směšné... Jak strašně jsem toužila být zkušená a vědoucí a ošlehaná větry osudu. Vědět, co si mám o čem myslet, a mít na všechno vlastní názory podložené znalostmi a bohatstvím osobních zážitků. Být osvědčená v náročných životních situacích, světa znalá, hovořící plynně cizími jazyky o exotických místech na celé zeměkouli. Někdo, koho berou vážně, kdo má hodně za sebou "a nebylo to vždycky lehký", a když pohovoří, tak ostatní pozorně a se zájmem naslouchají. Takový duševní Old Shatterhand.

A v příštím okamžiku mi došlo, že jsem dosáhla svého vytouženého cíle, že se mně to povedlo. Že zatímco jsem byla zaneprázdněná a dívala se jinam, tak jsem se stala tím vším (včetně té kožené huby). Akorát je to trochu jinak, než si člověk představoval, a hlavně cena za to zaplacená je jiná, než si jeden maloval. Ta cena měla být sama sobě už odměnou, tak co tady herdek himl dělají ty roky, které mně nikdy nikdo nevrátí. Ty křečáky a navrch to hluboké vědomí vlastní nedostatečnosti... Nemluvě o Hoře Prohry majestátně se tyčící na obzoru a bránící výhledu na čarokrásný západ slunce..." (str. 185)

"Prodíraly jsme se mezi Němci a stánky s předraženým křišťálem, mezi koňskými spřeženími s bryčkami naloženými pitomými turisty, na což matka pravila "chudáci koně", a mezi dalšími, nejčerstvějšími projevy sounáležitosti s tím, co si v Dolním Podpáždí představujou pod pojmem vyspělá západní společnost, komukoliv podržet a u toho ho okrást. Do mysli se vplíží Malaparteho Kůže. To všechno proto, že tady je přece střed vesmíru, jen ten zatracenej bolševik bránil, aby se to jasně ukázalo." (str. 4)

"Pak už jsme se omámené ze všeho toho vzrušení ploužily k domovu a sousední dům a ještě dva další vedle a jeden přes ulici měly na plotě tlustě vyvedeno bílou barvou a velkým písmem "Otáhal STB" a "Otáhal paroháč" několikrát na každém plotě. Vyvedlo mě to z míry a říkám: "Co to má znamenat?" A matka povídá, jako by se nechumelilo: "To je tady teď pořád." A tady došlo k jakémusi posunu, protože v dobách temna by byla zvolala v nevěřícím údivu, "jéžišikriste, pan doktor Otáhal, takovej slušnej člověk", ale teď řekla jenom, že je to tady pořád." (str. 5)

"Jo, takže ten náš otec odešel i s televizorem. Nikdy na to nezapomenu, matka strašně trpěla a já jsem seděla v kuchyni s pocitem trapnosti a s povolanými silami - tetou, jež už tehdy tančila foxtrot, zatímco kapela hrála tango, a krmila mě výroky jako "když vona ho má ráda, r á d a, R Á D A" s náležitou kadencí.

Otevřenými dveřmi z kuchyně na chodbu jsme sledovaly otce, jak nás opouští a funí u toho pod tíhou přijímače, a matka bulela a snažila se ho i s televizorem obejmout. Do toho řádil Boby Koženej v ohromné radosti, že se jde na procházku, a pletl se jim pod nohama. Otec uronil slzu, do toho zařval "fuj" a "necháš toho" a potom sestoupil po schodech do nového života, odcválal do západu slunce, ztéci další horizonty, vydělat další miliony a přehlušit další vrstvy svědomí. I když, přiznejme si, kdo jsem já, abych tady světu zvěstovala, že bylo nebo nebylo potřeba něco přehlušovat, to zase jenom přidávám, abych byla zajímavá. Ten večer jsem nesměla do hospody, musela jsem hlídat matku, aby si něco neudělala.

(...)

A tuhle si normálně v noci spím, jako by se nechumelilo, a najednou se vzbudím. A jak to mám ještě všechno popletené v hlavě, tak se zadívám na teplou pochrupující hromadu dek po svém boku a popad mě takovej vztek, "ty sviňáku, ja už to vidím, jak mě opustíš, jak se na mě taky vysereš a jak budu osamělá žena ve středním věku s řídkou prdelí a utahaným kyselým ksichtem, to mám za všechno, ty syčáku". Dalo mi velký přemáhání, abych tomu nenafackovala, no vážně." (str. 13)

"Byl tam taky interview s Czeslawem Miloszem, v němž zmínil, že Einstein mu říkal někdy v roce 50, že spisovatel nemá opouštět svoji zem...

Nejhorší na tom je těch deset ztracených let, která, připouštím, mohla být ztracena ještě daleko hůř a bezvýsledněji. Co mně vždycky vrtalo hlavou, vrtá i nadále a vrtat bude asi pořád, je to, že se mě nikdy nikdo nezeptal, jaké to je. Je to proto, že to nechtějí vědět? Nebo že je to nezajímá? Nebo si dokonce myslí, že to vědí, nebo je v životě nenapadlo o tom přemýšlet? Nebo to pro ně není důležité, jsou zahleděni do vlastního utrpení, jeho hloubky a šířky, neschopni, nebo snad jenom neochotni vnímat cokoliv jiného, a podvědomě se brání čemukoliv, co by je mohlo vyrušit ze zvolené, umírněné sebestřednosti? A jací bychom byli my, kdybychom zůstali?

(...)

Ráno u kafe jsem dorážela na J. svými nápady a teoriemi o problematice opuštění a neopuštění země.

(...)

Přemýšlím o míře a poměru statečnosti, zbabělosti a nevědomosti, a taky o roli sebeklamu nebo spíš nalhávání si v těchto věcech. Vyjádřila jsem názor, že my si svou důležitou velkou a obohacující zkušenost můžeme strčit někam. Je nám v podstatě na obtíž, protože není obecně platná. A oni si svou, která jim dala při vší poctivosti a opravdovosti hlavně zakrnět, můžou strčit tamtéž. A všichni si to své hovínko žárlivě střežíme, protože čas kvapí a asi už se na nové nezmůžeme." (str. 18-19)

"Řidič, co minulou neděli odpoledne vjel rychlostí padesát mil za hodinu do ticketingu na United Airlines, vstoupiv s automobilem dvojitými skleněnými dveřmi, profrčel čtyřicet metrů kolem všech přepážek za zděšeného jekotu přihlížejících (ruksaky a kufry lítaly vzduchem). Pak nabral anglického klenotníka, vezl ho před sebou na kapotě a posléze se pokusil opět dvojitými skleněnými dveřmi budovu opustit. To ale nevyšlo, takže zastavil o zeď a chtěl uprchnout před policajty, kteří zrovna prohledávali budovu, protože někdo telefonoval, že je v baráku bomba. Proto byli po ruce, a když ho dopadli, tak byl drzej a naměřili mu alkohol osminásobně přes míru. Ten řidič byl náš spolupracovník, devětašedesátiletý černý barman Leroi Wilson.

Leroi za normálních okolností neřídí, protože hodně chlastá, snídá vodku se sodovkou a s citronem a už měl být čtyři roky v důchodu. A přestože je hmotně zabezpečen a je majitelem několika domů, které pronajímá, chodí pořád do práce alespoň na částečný úvazek, protože tam za těch osm hodin vyžahne půl flašky té nejdražší vodky, kterou si domů nekupuje, aby mu to nevypily návštěvy. Té neděle se ale Leroi doma zrychtoval tak, že nasednul do vozu a vyrazil do práce, aby rozvázal pracovní poměr, aby jim s tím seknul, protože už má toho ponižování tak akorát. Což byla smůla pro toho anglického klenotníka, kterýmu se sice nic nestalo, ale nějak se mu u toho otevřel příruční kufřík a z něj se vysypaly nejen klenoty, ale taky heroin." (str. 35-36)

"Pamatuju si jednu z našich smysluplných debat, kterými si s Íráncem v práci krátíme dlouhou chvíli, když není kšeft. Debat jako například, že já ho nutím, aby přesně stanovil částku, za niž by byl ochoten na ulici sbírat psí hovínka, kdyby ho u toho viděli jeho známí, ale mohl by si na to vzít rukavice... Podařilo se mi z něj vypáčit, že za pět set na den ne, ale za tisíc už jo.

Jmenuje se Mahmoud, je hezký, hustě porostlý černou srstí, má dokonalé černé oči zasazené v temných dlouhých řasách, srostlé obočí a namodralé tváře, zašpičatělé slechy a naštěstí taky asi pět kilo nadváhu, a žaludeční vředy, jinak by se to pomalu nedalo zvládnout. Doma má ještě k tomu dva obleky od Armaniho a krásnou íránskou ženu, která nedávno dosatala dobrý flek v bance a vydělává víc než on, což ho sere, ale za žádnou cenu to nemůže dát najevo, protože to by bylo ještě horší.

Ale co jsem to chtěla říct o té debatě ... jo, že ho málem trefil šlak, když jsme jednou srovnávali kulturní rozdíly a on prskal záští k naší adoptované vlasti, což ví, že přede mnou může, protože já to dělám taky. Ale tentokrát se tak rozparádil, že mu to ujelo a rozšířil to na celou křesťanskou civilizaci. A mě to dožralo a řekla jsem mu, že je na omylu, jestli se domnívá, že my je nenávidíme míň než oni nás, a soustředila jsem se, abych se zatvářila tajuplně a neproniknutelně. Což se mi asi povedlo, protože citelně zatoužil dát mi po hubě. Ale to holt nešlo, tak se akorát dusil, jiskřil mu zrak a jeho žaludeční vředy tiše úpěly." (str. 43-44)

"Nebyl chleba, protože Gino, náš švýcarský pekař, měl infarkt a ve středu jde na operaci. Gino mluví plynně anglicky, francouzsky, německy a španělsky vedle své rodné italštiny.

Pak máme taky klenotníka Emilia, který je etnický Španěl, narozený v Maroku, a ten mluví vším čím Gino, a k tomu ještě arabsky a baskicky." (str. 69)

"Vzpomínka. Ve Střešovicích jsme jednou byli výjimečně večer všichni doma, mám, já i J. Zapnuli jsme televizi a téměř okamžitě se objeví na obrazovce náš otec a začne ze sebe s nechutí takřka hmatatelnou soukat, jak chybil v roce osumašedesát, přidal se na pomýlenou stranu, a pak ještě nepochopil nutnost a správnost vojenské intervence. A jak chce psát pro lidi a o věcech všelidkých, to byl jeho výraz, v němž spojil dvě slova, myslím, že si nikdy neuvědomil, že slovo "všelidké" neexistuje. Lezlo to z něj a bylo vidět, jak je mu to nepříjemné, ale zas to nesmělo být vidět příliš, pochopitelně. Ale zjevně se rozhodl, že to překoná, protože alternativa byla, že se jeho věci dělat a vysílat nebudou, což pro něj bylo bytostně nepřijatelné." (str. 79-80)

"V práci jdu pro vidličky a u příborové skříňky vrazím do Tiny. Tina vytahuje ubrousky z papírových obalů a skládá je do hraniček a u toho šejkuje a natřásá tělo v přirozeném dokonalém černošském rytmu.

Tině je pětačtyřicet, je k nesnesení hlučná, žije v ghettu, každým rokem přibude o dvě kila a na hlavě jí poskakuje obrovský lesklý chvost, koupený v drogérii. Když se k ní přiblížím, vycení na mě zbytek zubů v úsměvu a ukáže ukazovákem někam do stropu, odkud nepřetržitě prýští hudba, a řekne pamatuješ tohle?"

Zní mi to povědomě, nějaký Motown, klasika.

A ona říká, "to sou Spinners", a pak řekla "ale počkej, to nemůžeš znát, to je před tvojí dobou".

A já řeknu: "Jak to myslíš, před mojí dobou?"

A ona řekne: "No kdys přišla do Ameriky?"

A já řeknu "v osumdesátým".

A ona řekne: "No jo, tohle jsou šedesátý léta, nejvejš začátek sedumdesátejch. Já sem byla malá holka, pamatuju, jak sem jela s mámou v autě a vona měla rádio na plný pecky a todle zrovna hráli. To je před tvojí dobou."

"Jak před mojí dobou? V šedesátejch letech a začátkem sedumdesátejch jsem já byla teenager, to byla naše muzika, vo čem mluvíš?"

"Ale todle ste tam přece neměli!"

"Jak to, že ne?"

"Dyť Hitler přece tudhle hudbu zakázal."

"Hitler???"

"No bodejť, to se u vás přece nesmělo hrát!"

"U nás kde?"

"V Německu."

"Já nejsem z Německa."

"No to je jedno, tam je to všecko stejný, ne?"

"Hitler zakázal jazz a zakukal v pětačtyřicátým na konci války. Tahle hudba tenkrát neexistovala a neni to stejný, všude je to jiný."

"No vidiš, to já sem nevěděla. A kdy ses narodila?"

"Ty vole, to je jedno, todle bylo nejmíň vo dvacet let pozdějš. Samas to teď řekla, to u nás byli komunisti, ne nacisti, a ty sice neměli imperialistickou hudbu moc rádi, ale něco pustili. A vo to sme to víc žrali, ostateně černochy naopak měli rádi, aspoň se tvářili, páč ste byli utiskovaný."

Tina vykulí čokoládové bulvy: "Jo, to já nevím. No vidiš, já myslela, že třeba nějaký jeho lidi tam zůstali u moci a pokračovali v jeho politice."

"Čí lidi?"

"No Hitlerovi."

"Hele, tohleto je v prdeli, dejte mi narkotika!"

Tina se strašlivě rozchechtá, zákazníci se ohlížejí, co se děje.

"Vypadá to, že měli pravdu, že ste byli utiskovaný, bylo vám odepřeno základní vzdělání."

"Ty seš zlá!" "Jo děvče, to bys teprv koukala." (str. 205-206)

29.7.2016
Sýrie: Letecký úder proti porodnici je zřejmě válečný zločin

Úmyslně bombardovat zdravotnická zařízení se stalo v Sýrii odsouzeníhodnou pravidelností:

29.7.2016
There is no difference between islam and islamism, says the spokesperson of the Prague archbishopric

Islam is not a friendly religion and it is connected with violence, said Milan Badal, the director for external relations in the Office of the Archbishop of Prague on Czech television. He warned that islam and islamism may be more alike than it seems.

"Only in 2014, there were 467 attacks against Christian churches in France. Now the first person was actually murdered. Both the media and the politicians keep silent about these attacks due to their political correctness. The murder of the Catholic priest at Saint-Étienne du Rouvray is the consequence of their silence," said Badal.

"Radical attitudes prevail in islam. Islam is becoming more and more militant because this is how they understand it. We are 'unbelieving dogs' for them and if you kill an unbelieving dog, you will be received in Paradise," said the spokesperson of the Prague Archbishopric.

The Prague archbishop Dominik Duka is well-known for his hostile attitude towards refugees and towards islam. In an interview for the newspaper Lidové noviny Archbishop Duka said in May that those people who demonstrate demanding that the Czech Republic should accept refugees should be ready to give up a quarter of their income. He warned against an uncritical reception of refugees because "such action would divide society".

Source in Czech ZDE

29.7.2016
Britské listy 29.7. 1996:

Atlanta není jediným místem, které v posledních měsících utrpělo teroristický útok, zaměřený na civilisty. Stejně byly postiženy Manchester, Barcelona, Bastia a Islamabad, nemluvě o 230 cestujících, kteří zahynuli v letadle firmy TWA cestou z New Yorku do Paříže.

Národní stát začíná být stále méně efektivní při zajišťování bezpečnosti svých občanů. Přitom tato schopnost byla jedním z hlavních důvodů jeho vzniku, vedle schopnosti vést válku a vybudovat národní hospodářství.

I tyto schopnosti národního státu jsou nyní stále více ochromovány.

Dokonce i Spojené státy nyní přiznávají, že nejsou schopny jen tak vyhlásit válku, jak to bylo možné třeba v devatenáctém století. Situace v ekonomice je dobře známá: Multinacionální společnosti a globální kapitálové trhy už téměř úplně zlikvidovaly vliv národních států na národní hospodářství.

Upadá vliv nacionálního státu, nadnárodní organizace, které by měly být schopny ho nahradit, však nezaujímají tuto novou roli. Evropská unie nemá příliš velké schopnosti prosazovat se proti silným národním zájmům. OSN trpí finanční krizi. Prostředky Mezinárodního měnového fondu a Světové banky jsou omezeny.

Národní stát je v dnešní době na ústupu a s ním i síť mezinárodních vztahů, které vytvořily světový diplomatický a obchodní pořádek. V důsledku toho vzniká anarchie, kdy staré modely přestávají fungovat.

Tyto procesy jsou všudypřítomné. Neprojevují se jen terorismem. Jsou například zřejmě i v tom, jak dosavadní státní či veřejnoprávní, národní televizní stanice jsou na ústupu před vítězící satelitní televizí. Nebo je neobyčejně naléhavé, aby se přestaly drancovat ryby v mořích - Evropská unie je bezmocná, nedokáže prosadit v této věci jednotnou politiku, kterou by rybolovné firmy respektovaly.

Dokonce i to, co bývalo hlavním právem národního státu, totiž vybírat daně, je nyní ohroženo. Objem vybraných daní klesá, protože firmy se ukrývají své zisky v zemích, kde je nemusejí zdaňovat.

Profesor David Held argumentuje v důležité, nedávno vydané knize Democracy and the Global Order (Demokracie a světový pořádek), nakladatelství Polity Press, že vznik národních demokratických svobod byl důsledkem nejen úsilí státu získat v očích občanů legitimitu a loajalitu, ale i ústupek obyčejným lidem, kteří vyžadovali občanská práva. Jinými slovy, silný stát, politická komunita a demokratická vlád jsou těsně spojeny. Slabé státy jsou většinou neschopné udržet demokracii - viz zkušenost Jižní Ameriky.

Held argumentuje, že nacionální stát je už věci minulostí. Musíme dnes vybudovat nadnárodní instituce a s nimi daleko kosmopolitnější demokracii. Pokud to neučiníme, ztratíme kontrolu nad světem a s tím i nedokonalou demokracii, které se těšíme dnes.

Will Hutton, Observer, 28.7.96

(Will Hutton, autor ekonomické analýzy stavu dnešní Británie, The State We Are In, která je už řadu měsíců v Británii bestsellerem.)

29.7.2016
Britské listy 2.8. 1996:

Známý odborník na problematiku Blízkého východu, reportér Robert Fisk uveřejnil ve čtvrtek v deníku Independent rozsáhlou, možná kontroverzní analýzu postojů Evropy a Západu vůči islámu, z níž cituji:

"Před několika měsíci zazvonil telefon v mém bytě v Bejrútu a zdvořilý a tichý hlas univerzitního profesora se mne zeptal, zda by mi mohl donést určitý dokument. Ukázalo se, že Dr. Georges Jabour je Syřan, který pracuje v úřadu ministerského předsedy, ale jeho osobní poslání nemá s vládou nic společného. Dokument, který mi přinesl, byl adresován papeži Janu Pavlu II. Obsahoval zdvořilý dotaz, jestli by nebylo možné, aby se - při příležitosti devítistého výročí zahájení svaté války proti muslimům, kterou vyhlásil papež Urban II - nemohla Jeho Svatost Jan Pavel II. muslimům nyní omluvit.

192 let krveprolití a ohně, kterým Evropa postihla Blízký východ, kdy křižáčtí rytíři masakrovali muslimy i židy - přičemž někteří křižáci sklesli až ke kanibalismu - zahájil papež Urban II. výpadem proti muslimům, kteří jsou, podle jeho slov "prokletou rasou, rasou, absolutně odcizenou od Boha". Je "svatým činem", konstatoval Urban II., "vyhladit tuto hnusnou rasu z našeho (sic!) území".

Tento týden mne mého nedávného jemného islámského návštěvníka připomnělo něco podobného v nynější rétorice Západu, zaměřené proti jeho skutečným anebo imaginárním nepřátelům na Blízkém Východě, píše dále Robert Fisk v Independentu. Tento jazyk představuje pro Evropu skutečně nebezpečí.

Je nyní automatickým výrazem plným nenávisti, užívaným přečasto v americké televizi a v americkém a izraelském tisku. Je součástí nenápadně interpunkce, která nevnímá ani otázky náboženství ani problémy historie a konkrétní důkazy ji často skoro vůbec nezajímají.

Prezident Clinton, podporován světovými vedoucími představiteli, jak se zdá, zahájil v těchto dnech moderní křižáckou výpravu, která jde daleko dál, než kam dosahuje hněv, který pociťuje každý soudný člověk nad teroristickými zločiny, nyní postihujícími Spojené státy.

Samozřejmě, když se vychloubají teroristé - sebevrazi - v Izraeli anebo na Západě, že vraždí civilisty jménem islámu, je pochopitelně, že milióny Izraelců a občanů Západu uvěří, že jejich nepřítelem je "islámský teror". To totiž přesně ti atentátníci chtějí, aby tomu lidé věřili.

Spojování násilí s náboženstvím už dosáhlo rasistických rozměrů, a to nejen v Americe, ale i v Israeli a v Evropě.

Kdo by býval věřil, že uznávaný evropský deník otiskne kresbu muslimského duchovního, znázorněného jako chobotnice, s chapadly, šířícími se z jeho hábitu, a vedle toho článek s nadpisem Islámská gangréna. To přesně vyšlo v Le Mondu 6. března 1996.

A co způsob projevu tzv. "bezpečnostního experta", který konstatoval, že "stovky íránských muslimských maniaků vylézají z podrostu na Blízkém východě a slintají přitom nad příslibem panen, které na ne čekají v muslimském ráji." Tohoto "experta" citoval zcela vážně minulý čtvrtek ve článku o katastrofě letadla společnosti TWA deník Jerusalem Post.

Jazyk nenávisti, "teroru" a "slintajících maniaků" - to nejsou jen novinářské výstřelky. Představte si, například, jak šokováni bychom právem byli, kdyby po masakru 29 Palestinců, které v Hebronu zavraždil izraelský osadník, otiskl Le Monde článek s nadpisem "Židovská gangréna".

Jazyk násilí se však nyní v Evropě šíří a objevují se známky, že to začíná některé evropské vlády děsit. Alespoň jeden evropský ministr zahraničních věci cítil, že má povinnost varovat své kolegy, že terorismus vzniká nikoliv v důsledku "fanatismu", ale v důsledku nespravedlnosti, a že když se teroristům sprostě nadává, činí se to často schválně, aby se zakryla podstata nespravedlnosti a nemusela se napravovat.

[...] v Navzdory tomu, v mnoha částech Blízkého Východu považují lidé stále Evropu za osvícený kontinent."

29.7.2016
Britské listy 29.7. 1996:

Zahajovací ceremonie olympijských her v Atlantě byla až chronicky trapná - dosáhlo to hodnoty osm na Richterové škále: černošský boxer, který byl uvězněn, protože odmítl zlikvidovat vietnamský malorážní tým, stál ve světle bodového reflektoru ve městě, které před půldruhým stoletím muselo být vypáleno, aby se zabránilo jeho obyvatelům kupovat a prodávat jeho předky. V Atlantě by se měly rozdávat čtyři druhy medailí: zlato, stříbro, bronz a dále medaile za ironii.

Měli bychom se dívat na přenosy z Olympijských her jako by to byla jedna dlouhá epizoda pořadu X-files. Jsou opravdu podivné, bizarní. Za prvé, jsme svědky veškeré té neobyčejně intenzívní spotřeby energie, času a zdrojů. Olympijské hry jsou snad největším jednorázovým odčerpáním fyzických, mentálních a hospodářských zdrojů našeho světa. Neprodukují nic než čtrnáct dní televize, množství natržených svalů, celý plavecký bazén slz a tisíce medailí, které by měli nosit jen tanečníci na diskotékách v italské Sicílii. (Nedávný dokumentární pořad britské televize dokázal, že většina sportovců při olympijských hrách stejně používá zakázány doping. Poznámka JČ.)

Nikdy jsem nikoho neslyšel, že by veřejně vyslovil otázku, zda Olympijské hry vůbec stojí za to, aby se konaly, třeba i z morálního hlediska.

(V Británii se nyní dosti debatuje o nové knize o Lení Riefenstahlové, německé filmařce, které je teď 94 let, která glorifikovala Hitlerův režim ve třicátých letech svým "spartakiádním" filmem Triumf vůle. Poznámka JČ.)

Rekordy přicházejí a odcházejí, ale jeden zůstává nepřekonán už 60 let. Lení Riefenstahlová vytvořila standard jak filmovat Olympijské hry už v roce 1936. Ať už si myslíme o nacistech cokoli, sportovní den zorganizovat uměli. Většinou je dodnes sport filmován a prezentován veřejnosti tak, že je to přímou poctou Riefenstahlové.

Sport, svou samou podstatou, je fašistický. Všechny ty kecy o tom, jak se mladí lidé sdružují v duchu zdravé soutěživosti, jsou nesmysl. Sport je válka, vedená jinými prostředky. Svědčí o tom i úvodní titulky televize BBC pro přenosy z nynějších Olympijských her. Částečně je to opět pocta Riefenstahlové, je v tom i trochu erotického neoklasicismu , trochu z filmu Gone with the Wind (Odváto s větrem), dále Jesse Owens a Martin Luther King, trochu z reklamy na auta a trochu z amerického kriminálního seriálu LA Law. Ty titulky jsou velmi postmoderní a velmi elegantní. Je to kulturní eintopf všeobecně přijatých myšlenek a vizuálních motivů. Měly by dostat tu nejvýznamnější olympijskou medaili za ironii.

Televizní recenzent A.A.Gill v týdeníku Sunday Times, 28.7.96

29.7.2016

Nová britská konzervativní premiérka Theresa Mayová oznámila zemím ve středovýchodní Evropě, že "britský lid" (to je samozřejmě nesmysl, jde pouze o - některé - Angličany) vyslal při hlasování o brexitu "velmi jasný signál" o nutnosti snížit přistěhovalectví do Británie z EU.

Toto varování vyslovila na tiskové konferenci uspořádané společně se slovenským premiérem v Bratislavě a pak s polskou premiérkou ve Varšavě. Evropská unie zakázala členským zemím EU vyjednávat s Británii ohledně brexitu, dokud Británie neaktivuje článek 50 Lisabonské smlouvy. Avšak Mayová navštívila za posledních osm dní šest vedoucích představitelů členských zemí EU ve snaze zjistit, zda by bylo možné udržet volný obchod Británie s EU a zároveň zakázat volný pohyb obyvatelstva do Británie.

V Bratislavě Mayová zdůraznila, že dohoda Británie s EU "bude muset vzít v úvahu přání voličů, že imigraci nechtějí". Avšak slovenský premiér Robert Fico zdůraznil, že "názor, který mají britští voliči na migraci z EU", se "trochu odlišuje od toho, jak my vnímáme migraci na kontinentě".

Mayová opakovala totéž ve Varšavě s tím, že voliči "vyslali velmi jasný signál, že chtějí zrušit volný pohyb obyvatelstva".

Polská premiérka Beata Szydło zdůraznila, že pro Polsko je volný pohyb obyvatelstva základní podmínkou. "Jakékoliv budoucí dojednání mezi EU a Velkou Británii ohledně volného pohybu obyvatel bude velmi pravděpodobně nejdůležitější součástí vyjednávání mezi oběma stranami," řekla. "Nebude to jednoduché. Ale myslím, že jak pro Británii i pro EU je velmi důležité, aby tato otázka - jedna ze čtyř svobod vnitřního trhu EU - byla zachráněna."

Mayová opakovala svůj názor, že polští a slovenští zaměstnanci budou mít právo zůstat v Británii pouze pod podmínkou, že britští občané budou mít právo setrvat v Polsku a na Slovensku.

Mayová zdůraznila na Slovensku i v Polsku, že Británie si chce vytvořit "vlastní nový vztahů k EU. Mayová je pod silným tlakem ultrapravičáků ve své straně a od euroskeptické strany UKIP, aby zrušila volný pohyb obyvatelstva do Británie z EU.

Podrobnosti v angličtině ZDE

29.7.2016
Textová analýza odhaluje, že násilí je běžnější v Bibli než v Koránu

Softwarový inženýr Tom Anderson se zabýval tím, zda je v Koránu obsaženo více násilí než v Bibli, a dospěl ke zjištění, že zabíjení a destrukce se častěji objevuje v křesťanských textech než v islámských. Anderson k tomuto účelu analyticky zpracovával texty svatých knih. Autor textové analýzy uvedl, že projekt byl inspirován právě probíhající veřejnou debatou, zda terorismus spojený s islámským fundamentalismem reflektuje domněnku, že islám je výrazněji agresivnější než ostatní významná náboženství.

Anderson s pomocí analytického softwaru s názvem Odin Text analyzoval jak novou mezinárodní verzi Starého a Nového zákona, tak anglickou verzi Koránu z roku 1957. Tím, že kategorizoval osm emotivně zabarvených slov – radost, očekávání, hněv, odpor, smutek, překvapení, strach/úzkost a důvěra – dospěl k poznatku, že v Bibli se objevuje slovo „hněv“ častěji než v Koránu. Naopak slovo „důvěra“ se v Bibli objevuje méně než v Koránu.

Další analýza zjistila, že Starý zákon je agresivnější než Nový zákon. Starý zákon je dokonce dvakrát agresivnější než Korán.

Anderson své poznatky shrnuje následovně: „Zabíjení a destrukce se v Novém zákoně objevuje o trochu více než v Koránu - 2,8 procenta v Novém zákoně a 2,1 procenta v Koránu. Avšak Starý zákon v tomto ohledu s 5,3 procenty jasně vede.“

Nicméně Anderson podotýká, že Starý a Nový zákon a Korán nejsou jedinou literaturou o judaismu, křesťanství a islámu, a tedy nepředstavují ucelenou sumarizaci těchto náboženských doktrín.

Více informací zde ZDE

(Shrnutí připravil D. Veselý)

29.7.2016

Ne že bych o to byl nějak stál, dokonce jsem k této společenské vrstvě mnohokrát vyjádřil svůj odmítavý názor. Nicméně v době slavné transformace, tedy lépe předání celospolečenského majetku do rukou a kapes jednotlivců, se mazaná myšlenka, založená na přirozené hrabivosti lidí, ve formě kuponové privatizace ujala. I lidé kteří principiálně s odnárodněním nesouhlasili si nakonec řekli – „když už se to takhle upeklo, tak ať z toho také něco mám“.

Zaplatili jsme si kuponové knížky a vybírali z množství továren a podniků, které se nabízely, aby si v nich občan získal svůj akcionářský podíl, ze kterého pak bude dostávat dividendu, která mu třeba zpříjemní stáří, či něco podobného. Tak jsem stejně jako ostatní přemýšlel kam své možnosti vložit, který podnik vypadá perspektivně, který má tradici a jistotu výdělku. Ti, kteří byli světa neznalí se spolehli na jakési fondy, které někteří spekulanti založili, aby časem zjistili, že přišli o vše, zatímco majitel fondu si užívá někde na Bahamách. Někteří na fondech ale neprodělali a nějakou odměnu za svou důvěru dostali.

My, světa znalí, jsme věděli, že třeba takové lesy nikdo neukradne a že nám jistě přinesou trvalý zisk. Ty lesy opravdu dodnes rostou, těží se v nich dřevo a prodává, ale náš podnik, kterému jsme dali důvěru nám sdělil, že je v úpadku a své akcie si můžeme dát za klobouk.

Jiný podnik, známá oděvnická firma, až donedávna existující, nám v průběhu let vydala akcie. Pěkně a vznostně vytištěné, každá v hodnotě tisíc korun. Dividendy sice žádné, ale na akcie byl pěkný pohled. Tak běžel čas až jsme se dozvěděli, že je svolána valná hromada akcionářů na které bude sníženo jmění firmy a hodnota akcie se z tisíce změní na jednu Kč. Takto bylo formulováno usnesení. Firma musí pokrýt své dluhy a jistě i odměny všech činovníků, správní rady a v neposlední řadě jistě i kontrolní a revizní komise. A určitě též auditora, který shledal počínání pánů a dam pečujících o blaho akcionářů správným.

A tak to dopadlo s mnoha dříve úspěšnými a prosperujícími podniky. Některé byly svými privatizátory vykradeny a to doslova, včetně strojů a zařízení a ponechány jako pavoukem vysátá moucha. Ty opravdu dobré se dostaly vesměs do rukou obdobné zahraniční firmy, která tak pohltila dřívějšího konkurenta a ještě se levně rozrostla. Občané z toho mnoho nezískali jen možnost dále pracovat a na nové pány vydělávat. Popřevratové vlády tento děj pochopitelně podporovaly, protože se obávaly zloby nezaměstnaných. A tak je tomu dodnes. Hledají se zahraniční investoři, kterým se nabízejí daňové výhody a možnost platit nízké mzdy kvalifikovaným pracovníkům.

Oproti většině národa, která se kapitalisty nestala, ač měla stejnou příležitost, to bylo ,mnohokrát zdůrazňováno, se přeci jen jistá množina těch chytřejších a průbojnějších vyšvihla vzhůru ( je li to správné určení směru). Možná též lze říci po větru. Je zajímavé, že mnozí z nich byli za minulého režimu představiteli řídících elit a tedy nomenklaturními kádry politicky prověřenými. To jim po převratu nebránilo, aby svá „přesvědčení“ zahodili a stali se pravověrnými budovateli kapitalismu.

Kromě těchto lidí, kteří mohli využít především svých konexí a vědomostí získaných řízením socialistických podniků, zde byla další skupina uchazečů o porcované národní bohatství. Byli to parazité na socialistickém systému – zloději a šmelináři, kteří nezákonným způsobem nahromadili potřebný kapitál ke koupi rozprodávaného majetku.

Celkově to ale byli troškaři, třebaže na naše poměry se jim daří dobře. Existují ale všem dobře známé výjimky.

O další skupině, restituentech , šlechtě a katolické církvi se zmiňovat nehodlám. Tato skupina nic nepředstírala, vždy jak to bylo možné, šla za svým cílem. Za majetkem.

Mnozí z těch novodobých boháčů a zbohatlíků vidí vhodný prostor pro rozmnožení svých příjmů v politice. Vedrali se do zastupitelských orgánů prostřednictvím politických stran do kterých vnikli nebo si je sami založili. Dobře vědí, že za politickou mocí tečou peníze. Ty chtějí především pro sebe. Ostatním sobě podobným nadávají oligarchů, ale jsou jimi sami.

Závěrečné poučení zní: občané by si ve vlastním zájmu neměli za své zastupitele vybírat boháče.

29.7.2016


Před dobou o něco delší než rok, během červnové soboty, se mnoho obyčejných Němců natočilo při běžných činnostech. Poslali své záběry známému režisérovi Sönke Wortmannovi, který z nich nastříhal stominutový film, napsal Konstantin Richter.


Wortmannův film nazvaný "Německo - tvůj autoportrét" byl promítán 14. července. Zcela v něm chybí německá úzkost a ukazuje rodiny na horské dráze, seniory u snídaně a dospívající dívky, které se před kamerou objímají. "Přátelství je v tomto filmu velmi důležité," prohlásil v rozhovoru Wortmann. "Domácí mazlíčci. Sporty. A samozřejmě auta."

Ale zatímco se Wortmann snažil udělat film plný příjemných pocitů, to co zveřejnil se zdá odkazovat k Německu, jež je na pokraji vymizení. Kritici rychle poukázali na to, jak zastarale už záběry působí - jako archivní materiál z jiné doby.

V minulé dekádě si Německo užívalo to, co bude zřejmě jednou považováno za zlatý věk. Dlouho problematická ekonomika šlapala jako hodinky a přestála nedávné krize lépe než většina ostatních. Politicky vzato se stát z krize vynořil coby dominantní evropská mocnost. Národní fotbalový tým hrající atraktivní útočný styl se postupně zlepšoval, aby v roce 2014 zvítězil na mistrovství světa.

A co bylo možná nejdůležitější, Německo se stalo atraktivním místem k životu. Vyrostl jsem v 80. letech v Německu Helmutha Kohla a mohu dosvědčit, že se země stala liberálnější, tolerantnější, žilo se v ní snadněji.

Dnes se nicméně zdá tento pokrok zpochybněn. Nálada veřejnosti se výrazně změnila, poté co do země vstoupily statisíce uprchlíků a masivně zatížily zdroje a instituce. Pravicová strana Alternativa pro Německo (AfD) v průzkumech poskočila a profitovala z rozšířených obav ohledně masové migrace a terorismu. Kancléřka Angela Merkelová na vrcholu popularity, když byl natočen Wortmannův film, teď vypadá slabá a zranitelná.

Ekonomika také vykazuje některé známky potíží, když těžké váhy Volkswagen a Deutsche Bank jsou na tom zvlášť problematicky. A pak je tu násilí: Útok sekyrou nedaleko Würzburgu, masová střelba v Mnichově, útok nožem v Reutlingenu, sebevražedný bombový útok v Ansbachu.

Tato šňůra odporných útoků během pár dní otřásla státem, který už vykazoval známky nevyrovnanosti. Něco dobrého skončilo - nebo je to tak pociťováno - a nevíme co přijde.

Zlatý věk Německa se dost přesně shodoval s funkčním obdobím Merkelové. Když v roce 2005 kandidovala na kancléřku, země se právě vzpamatovávala z krize. Ekonomické reformy tehdejšího kancléře Gerharda Schrödera začínaly fungovat, ale Němci, kteří oživení neviděli, stejně hlasovali proti němu. A když ekonomika naskočila, byla to Merkelová, kdo sklidil plody.

Dnes se mnozí obávají, že dobré časy končí. Německo chráněné silnou výrobní základnou vzešlo z finanční krize poměrně bez následků. A zatímco ostatní členové Evropské unie byli zasaení eurokrizí a obviňovali Německem prosazovanou politiku škrtů, exportní průmysl v Německu pokračoval v provozu a mezi jiným profitoval i ze slábnoucí měny. Ale do jaké míry je to udržitelné? Když je značná část světa v potížích, ekonomika tak závislá na exportu tím nakonec musí utrpět.

A pak je tu demografie. Ve Francii a Británii je stárnoucí populace důvodem k znepokojení; v Německu jde o časovanou bombu. OSN předpovídá, že v roce 2030 bude pracovat jen polovina obyvatelstva. Merkelová si myslela, že má řešení. Když otevřela hranice pro uprchlíky, šlo jistě o humanitární gesto, ale také o snahu omladit pracovní sílu.

Merkelová si myslela, že to Němci pochopí. Nepochopili. Dlouhodobé přínosy masové migrace mohou v nejlepším případě opravdu převážit krátkodobé obtíže. Ale mnozí, zejména starší a konzervativnější voliči, vidí jen nevýhody. "Zvládneme to," řekla jim Merkelová a milióny unisono odpověděly: "Ne, nezvládneme."

Pro AfD bylo rozhodnutí Merkelové záchranným lanem. Strana založená v roce 2013 skupinou euroskeptiků se zdála být v úpadku. Její členové jsou pěkně naštvaní, někteří kvůli tomu, že Německo vyměnilo marku za euro, další protože věří, že sexuální výchova na školách kazí nevinné děti. A věc která je všechny spojila je migrační politika Merkelové.

Ve vedení nejsou zruční politici. Chybí jim charisma a dopustili se řady chyb. Ale události jako ve Würzburgu a Ansbachu, kde útočníky byli nedávní přistěhovalci, jejich věci pomohou a posílí argument, že Merkelová zvýšila riziko terorismu. Ekonomický útlum pomůže straně ještě více.

Co se stane, pokud se objeví německý Donald Trump a dostane se k moci? Před pár lety publikoval novinář Timur Vermes román nazvaný "Podívejte, kdo se vrátil". V něm se do současného Berlína vrací Adolf Hitler a stane se nejprve mediální celebritou a pak politikem. Je to satirická kniha mnoho čtenářů se nad ní dosyta nasmálo. Ale najednou, když je establishment v krizi, vypadá už méně jako vtip a spíše připomíná varování.

Vztah mezi Merkelovou a Němci je nejlepší, když na hřiště vyběhne reprezentační fotbalový tým během závěrečné části velkého turnaje. Hráč, obyčejně Thomas Müller, dá gól a Němci aplaudují. A pak kamera zabere aplaudující Merkelovou v oddělení VIP a Němci aplaudují také jí.

Na letošním evropském šampionátu se nicméně Merkelová neukázala, když se tým dostal do semifinále. Možná věděla, že už by jí lidé neaplaudovali. Němci jsou z kancléřky zmateni a rozčarováni. Poté co šokovala konzervativní voličskou základnu uprchlickou politikou, odcizila se novým fanouškům na levici kontroverzní dohodou s Tureckem. Nikdo už neví, co si myslí, a ona nemluví. Výsledek je zřejmý z jejích preferencí.

Pro Německo zobrazené ve Wortmannově filmu byla Merkelová perfektním lídrem. Dokud spoluobčané byli zaujtí sportem, domácími miláčky a auty, mohla je snadno vyvést z menších nebo větších krizí. Byla dobrá během nočních schůzek s dalšími světovými lídry a dokázala dosáhnout komplikovaných kompromisů, s nimiž Němci byli spokojeni, i když detailům úplně nerozuměli.

Ale má také řadu slabin a teď jsou plně viditelné. Nemá řečnický talent a neumí dát najevo emoce. Po posledních útocích musí jednoduše vysvětlit, co se podle ní v posledním roce stalo. Musí Němcům říci, že pravděpodobně dojde k dalším útokům a že se zmýlila, protože to nepředvídala. A by měla určit nový kompromis a argumentovat, že navzdory násilí je stále důležité pomáhat lidem v nouzi. Že vrátit se do světa obehnaného tlustými zdmi není odpovědí na hrozbu terorismu.

Ale Merkelová není ten typ, který dělá emocionální prohlášení. A to je neštěstí, protože Německo je polarizované. Na jedné straně stojí zastánci vítací kultury vedení minulou vinou, kteří jsou přesvědčeni, že Němci mají morální povinnost ponechat hranice otevřené pro každého, a že je to jen naše vina, pokud udeří teroristé. Na druhé straně stojí rozzuřená ultrapravice.

V debatě chybí všichni ti obyčejní Němci, kteří hráli v Wortmannově projektu. Prosím, řekněte jim někdo, aby promluvili. Musejí pochopit, že Německo, v němž žili, liberální, tolerantní a kvetoucí - nelze brát jako samozřejmost a potřebuje jejich podporu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

29.7.2016

Angela Merkelová se důrazně postavila na obranu své politiky otevřených dveří vůči uprchlíkům. Zdůraznila, že nepociťuje žádnou vinu nad řadou násilných útoků v Německu a že bylo správné dovolit loni statisícům uprchlíků, aby přišli do Německa.

"Odmítnutí humanitárního postoje, jaký jsme zaujali, by bývalo mělo ještě daleko horší důsledky," řekla německá kancléřka a dodala, že útočníci "chtěli ochromit náš postoj soudržnosti, naši otevřenost a naši ochotu pomáhat lidem v tísni. To důrazně odmítáme."

Merkelová opakovala svůj loňský výrok "To zvládneme." Dodala: "Neříkala jsem, že to bude lehké. Řekla jsem tehdy a říkám to znovu, že svůj historický úkol zvládneme - a toto je historická zkouška v době globalizace - a právě tak, jak jsme zvládli už tolik věcí, zvládneme i toto. Německo je silná země."

Merkelvá zdůraznila, že je irelevantní, zda útočníci mezi uprchlíky přišli do Německa před 4. zářím nebo po něm" - toho dne roku 2015 se rozhodla otevřít hranice Německa více než 10 000 uprchlíků, kteří uvízli v Maďarsku.

Merkelová opakovala, že Německo zůstane otevřené osobám, hledajícím azyl, ale přiznala, že Islámský stát se snaží příchodu uprchlíků zneužívat.

Islámský stát "zneužil příchodu uprchlíků k pašování teroristických silm do Evropy, jak jsme to viděli ve Francii. Že musíme kontrolovat všechny cesty, jichž používají, je už jasné dlouho, a proto už nelze rozlišovat mezi vnitřní a zahraniční bezpečností. Bohužel musíme přijmout, že mnoho islamistických bojovníků z Evropy odešlo do Sýrie."

Merkelová vystupovala rezolutně a události nedávných dní ji nijak neznejistily. Zdůraznila, že úřady konkrétně útoky analyzují a oznámí opatření, která budou zavedena v jejich důsledku. Dodala, že je jí jasné, jak se lidé bojí o svou osobní bezpečnost. "Děláme všechno, co je lidsky možné, abychom zajistili bezpečnost v Německu," řekla, avšak podtrhla: "Strach nemůže být rádcem pro politická rozhodnutí."

Informovala také o novém plánu pro zvýšení bezpečnosti v Německu. Bude zřízen úřad informační technologie, který bude dešifrovat internetovou komunikaci mezi potenciálními útočníky a teroristickými organizacemi, dojde k zvýšení počtu pracovníků německých výzvědných služeb, vznikne státní rejstřík, který bude monitorovat, kteří lidé odcházejí z Německa a kteří do něho přicházejí, bude snížena hranice pro deportování žadatelů o azyl, kteří poruší zákon, policie a armáda budou společně provádět cvičení ohledně opatření v případě teroristického útoku a vznikne systém včasného varování upozorňující na radikalizaci mezi uprchlíky.

Podrobnosti v angličtině ZDE

29.7.2016


Donald Trump veřejně vyzval Putinovo Rusko k zasahování do amerických prezidentských voleb v souvislosti s aférou Emailgate Hillary Clintonové ZDE. V každé jen trochu normální zemi, kde občané ještě disponují pudem sebezáchovy, by se Trump tímto jediným aktem automaticky stal zcela nevolitelným.


Situace v Demokratické straně je o něco složitější, ale zase ne příliš. Hillary Clintonová coby ministryně zahraničí v rozporu s předpisy skladovala citlivé a často klasifikované údaje na soukromém nezabezpečeném serveru, veřejně o tom lhala a poskytla FBI záměrně neúplné důkazy. Žádný stát disponující pudem sebezáchovy nemůže připustit, aby v jeho čele stála osoba, na níž s pravděpodobností hraničící s jistotou existují kompromitující materiály v držení zahraničních zpravodajských služeb - ani nemluvě o ostatním. A to je právě případ Hillary Rodham Clintonové: Protože její server, z nějž vyřizovala poštu spojenou s výkonem funkce ministryně zahraničí, byl velmi dlouho nezabezpečen, experti očekávají bez vážnějších pochybností, že všechny hlavní zahraniční zpravodajské agentury působící v USA se k jejím emailům dávno dostaly. To znamená, že tyto emaily patrně mají dnes v držení minimálně služby čínské, ruské, izraelské, francouzské a kubánské.

Aféra Emailgate se táhne řadu měsíců - a tak kdyby Demokratická strana nebyla do té míry zkorumpovaná, jak dnes beze všech pochybností je, musela by dávno vybrat úplně jiného prezidentského kandidáta než Clintonovou. (Zcela záměrně neříkám kterého, nevyjadřuji žádnou osobní preferenci.)

Separátní část skandálu kolem Demokratické strany tvoří uloupení interní korespondence volebního týmu Clintonové, kterou zveřejnili hackeři, po nichž - podle mého skromného názoru zcela záměrně - zůstala zajímavá stopa v azbuce ZDE.

Tak jako při "objevení" vnitřní korespondence Demokratické strany, tak při (podle některých zdrojů již proběhnuvším) "objevení" chybějících soukromých emailů Hillary Clintonové je namístě jedno varování: Běžnou praktikou podobných zpravodajských operací bývá naprosto cynické použití dezinformace. Konkrétně to znamená, že aniž by si kdokoliv dělal o HRC a jejím volebním týmu jakékoliv iluze, bez podrobného výzkumu nezávislých expertů by bylo neskutečně naivní považovat zveřejněné materiály jako celek za autentické. Cílem aktérů s nickem jako "Felix Edmundovič" je přece nepochybně poškodit Clintonovou a dosáhnout zvolení Trumpa, který se pro ruské expanzivní plány v Evropě hodí mnohem lépe - nikoliv umožnit komukoliv na Západě, aby "poznal pravdu".

Korektní řešení skandálu by mohlo vypadat jedině tak, že obě hlavní americké strany okamžitě zneplatní nominace nevhodných prezidentských kandidátů a vyberou kandidáty nové, nezdiskreditované ohrožením klíčových národněbezpečnostních zájmů.

To ovšem zní jako naprostá utopie. S nejvyšší pravděpodobností už ani jeden z partajních aparátů nepodnikne vážně míněný pokus zbavit stranu a zemi nepřijatelné bezpečnostní hrozby.

V tom případě skandál z hlediska volebních šancí nakonec mnohem více poškodí Clintonovou a zvýší pravděpodobnost zvolení Donalda Trumpa příštím americkým prezidentem. A Trump vděčný Kremlu za výraznou pomoc při vyřízení soupeřky bude o to více nakloněn splnit Putinovi jeho nikterak utajované a mnohokrát zopakované přání: Uzavřít novou "Jaltskou dohodu" dvou bývalých supervelmocí o rozdělení Evropy na zájmové sféry.

22.7.2016
Rozhovor Britských listů 67:
Zahájilo referendum o brexitu novou éru iracionální politiky?


Se sociologem Danielem Prokopem hovoří v tomto Rozhovoru Britských listů Jan Čulík o tom, co motivovalo Brity k hlasování pro brexit, zda jsou postoje českých občanů obdobné a co to bude znamenat pro evropskou politiku. Rozhovor se vysílá na regionalni televizi.cz, která je k dispozici satelitem, pozemním vysíláním a na kabelu i na internetu, od pátku 22. července 2016.

I vy můžete mít na Regionální televizi před vysíláním Rozhovoru Britských listů za velmi rozumnou cenu svou reklamu. Televize má dosah na půl milionu diváků. Napište si o podrobnosti na adresu redakce@blisty.cz.

Přidejte si prosím Britské listy mezi oblíbené na Facebooku ZDE

29.7.2016

Francouzský deník Le Monde a další média nebudou tisknout fotografie atentátníků, aby je posmrtně neglorifikovali. Ale co sociální sítě?

Když začátkem roku 2012 usmrtil třiadvacetiletý zlodějíček Mohammed Merah v Toulouse a ve vedlejším městě Montauban sedm osob, strávil, než policie obklíčila jeho byt, poslední hodiny stříháním dvacetiminutového videa svého zabíjení. Než zemřel v přestřelce s policií, poslal na hard disku toto video poštou do televize al Jazeera. Ta ho nikdy neodvysílala. Snaha atentátníka, který ještě těsně před smrtí myslel na svou mediální slávu, je pozoruhodná, píše Jason Burke.

Tato touha po publicitě trvá dodneška. Tři ze čtyř nedávných útočníků v Německu a ve Francii natočili své výroky, jimiž přislibují loajalitu Islámskému státu. Deník Le Monde a několik dalších francouzských mediálních organizací se nyní rozhodl, že už nebudou otiskovat fotografie lidí odpovědných za vraždy, aby je "posmrtně neglorifikovali".

Francouzská média se tak dotkla nesmírně důležité otázky: vztahu mainstreamových médií k současnému terorismu. Toto je samozřejmě jen nejnovější fáze velmi dlouhé debaty. Fenoméne terorismu má své kořeny koncem devatenáctého století. Je zjevné, že terorismus tehdy i dnes závisel na sdělovacích prostředcích a na demokracii.

Bez sdělovacích prostředků se o násilném činu teroristy doví jen velmi málo lidí, což znamená, že iracionální strach, kteří teroristé potřebují vyvolal, nevznikne. Bez demokracie nedochází k tlaku na vládce, aby reagovali na strach v obyvatelstvu.

Digitální technologie poskytla prostředky pro výrobu i pro šíření videí přímo do rukou teroristů. Dnešní atentátník má mnohem větší mediální možnosti než bin Ladinovi atentátníci. Dnešní atentátník si také může být jist, že velké počty lidí přepošlou jeho video na twitteru anebo ho jinak nasdílejí. Dnešní terorista také ví, že krvavé scény atentátů natočí i kolemjdoucí, a i tato videa budou sdílena a dokonce i odvysílána mainstreamovými médii.

Problémem je, že sociální sítě dnes fungují mimo maistreamová média - a pokud budou existovat lidé, kteří budou ochotni glorifikovat akce potenciálních atentátníků a pokud bude možné šířit tuto glorifikaci sociálními sítěmi, teroristova touha po slávě nezahyne.

Původní překvapení, že Islámský stát, údajně středověká organizace, dokáže tak efektivně používat sociálních sítí, jsme už zpracovali. Dosud však nemáme ani ponětí, co učinit, abychom zabránili Islámskému státu využívat tak efektivně pozoruhodné svobody a moci digitální revoluce.

Podrobnosti v angličtině ZDE

19.7.2016
Pokud považujete Britské listy za důležitý informační zdroj, předplaťte si je

K udržení existence Britských listů potřebujeme příspěvky ve výši cca 60 000 Kč měsíčně. Tedy 200 Kč měsíčně od 300 čtenářů. Je na vás, zda Britské listy budou po dvaceti letech své nezávislé existence dál pokračovat. Jde o to, zda má česká společnost zájem o tento věcný, na nikom nezávislý zdroj informací z vnějšího světa,  anebo dá přednost nesmyslům, které šíří konspirační weby i většina domácích sdělovacích prostředků.

Jsme přesvědčeni, že přinášením nezávislých informací v dnešní situaci, kdy je většina českých médií v rukou oligarchů anebo ideologicky zaměřených aktivistů, kdy se velká část české společnosti v důsledku iracionálního strachu z jinakosti, kterou často z otevřených komerčních důvodů vyvolávají tato neseriozní média, děsivým způsobem propadá do nenávisti a rasismu a záměrně ignoruje fakta, je Britských listů zapotřebí více než kdy předtím v celé jejich téměř dvacetileté historii.

Jsme hrdi na to, že v českém prostředí jsou Britské listy jediným nezávislým médiem, které nemá vazby na žádné podnikatelské či skupinové zájmy a jehož existence spoléhá výlučně na drobnou finanční podporu od čtenářů. Děkujeme jim za to - prosíme, udržte to.

Pokud tento názor sdílíte, upozorňujeme, že Britské listy nemohou přežít bez pravidelných finančních příspěvků svých čtenářů. Toto není žádná frivolita, z příspěvků hradíme honoráře našich kmenových spolupracovníků a jsme hrdi na to, že nejsme závislí na žádné české ani zahraniční zájmové či manipulativní organizaci. Má-li to však fungovat trvale, potřebujeme i nadále systematickou finanční podporu veřejnosti. Přehled výdajů Britských listů pravidelně zveřejňujeme.

Prosíme, přispějte.

Informujte, prosíme, o existenci Britských listů své racionálně a kriticky uvažující přátele v české společnosti, schopné vnímat fakta. Jde do tuhého a lidé přístupní věcným informacím by měli vědět, kde je získávat, aby byli schopni korigovat šílený, iracionální většinový diskurs, který nyní zavedl velkou část české společnosti na nesmírně nebezpečnou cestu ke globální izolaci.

Přidejte si prosím Britské listy mezi oblíbené na Facebooku ZDE

Příspěvky na provoz Britských listů je možno  zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2, nebo i z mobilního telefonu. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

29.7.2016


Majitelé norského kempu Nissegården v obci Lom odmítli objednávku místního uprchlického centra pro skupinu uprchlíků.


Skupina zahrnovala dospělé i děti a uprchlický program měl plně hradit náklady. Jedna z koordinátorek z obce Skjåk, která se snažila zařídit objednávku, sdělila listu Gudbrandsdølen Dagningen, že šlo o nešťastné rozhodnutí.

"Nemám další komentáře kromě toho, že je to nešťastné a že reakce Nissegårdenu hovoří sama za sebe," řekla Magrethe Øvrelid. "Nikdy jsme nic podobného nezažili. Obvykle se setkáváme jen s dobrou vůlí," dodala.

Aby si byla jista, že odpověď nepochopila špatně, odeslala po rozhovoru email, ale odpověď na žádost byla stejná.

"Kdyby obec vydávala peníze za vlastní lidi, bylo by to úplně jiné," odepsali z kempu.

Grethe Madsen, která řídí kemp spolu s manželem Kjellem, potvrdila, že si nepřeje uprchlíky ve svém zařízení.

"Máme právo k tomu zaujmout stanovisko. Myslím, že by to měli respektovat. Takto k situaci přistupujeme a koneckonců žijeme v demokracii," prohlásila majitelka. Trvá na tom, že není rasistka, ale podle ní obec odlišně zachází s azylanty a s místními dětmi, což je jeden z důvodů jejího postoje.

Norská ombudsmanka pro rovnost a odstraňování diskriminace Hanne Bjurstrøm označila odmítnutí prodat zboží nebo služby na základě etnicity nebo původu za pravděpodobně nezákonné a kauza prezentovaná médii je podle ní vážná.

"Je obecným pravidlem, že odepřít zboží a služby na základě etnicity a národního původu je trestné podle paragrafu 186 norského trestního zákoníku. Doporučujeme těm, kdo se setkají s takovou situací, aby ji buď nahlásili policii, nebo nás kontaktovali," prohlásila Bjurstrøm.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

28.7.2016
Poddotek
Z okurkové sezóny se stal historický pojem

Okurková sezóna byla obdobím, kdy se sklidnil politický i ekonomický provoz a tím pádem noviny neměly o čem psát. Nejen vzestupem populistů, jak píše Raphael Behr, opakujícím se násilím, protrahovanou ekonomickou krizí a různými lokálními skandály se tento jev stal historickým. Digitální doba, kdy na dovolené tráví většina lidí čas s mobilním zařízením na datové lince, prostě nutí k neustálé produkci informací. Přístup k jejich neomzenému množství v síti je nekonečným zdrojem pro jakékoliv médium v jakoukoliv roční dobu. Okurková sezóna a její česká variace s legendárními pumami v Beskydech a mimozemskými kruhy v obilí se tak rozprostřela do celého roku, stejně jako okurkovou sezónu pokrývá nepřetržitý servis zaručeně seriózních informací, které jsou vždy připraveny k tomu posílit obavy o tom, kam ten svět spěje. I kdyby náhodou došlo na nějaké brzké uklidnění, okurková sezóna už se nevrátí. Nemůžeme si ji dovolit, jsme plně digitální, 24/7 připojení a tedy vyžadujeme, aby se něco dělo. S pravděpodobností blížící se absolutnu lze předpokládat, že se dít bude. Hezké léto... 

28.7.2016
Mohl by podobný přehled vniknout v ČR?

V Německu došlo ke zlomu v přístupu k informacím. Koncem června poprvé předložilo 54 farmaceutických firem informace, kolik peněz bylo zaplaceno v Německu lékařům. Podle zveřejněných dat bylo 575 milionů eur v minulém roce proplaceno více než 71 000 lékařů a členům odborných kruhů, lékárníkům a 6 200 zdravotnických zařízení. Téměř třetina těchto lékařů souhlasila, že poskytnuté platby mohou být zveřejněny. Deník Spiegel online a portál Correctiv vytvořili databázi, která umožní nalézt konkrétního lékaře.

Na špici příjemců, jejichž jména jsou známá, je lékař z Essenu Hans Christoph Diene. Obdržel v uplynulém roce více než 200 000 eur za přednášky, poradenskou činnost, za realizaci vzdělávacích akcí a cestovní náhrady. Na druhém místě je lékař Jürgen Rockstroh z Bonnu s příjmem 148 000 eur, třetí místo bochumský diabetolog Michael Albrecht Nauck se 128 000 eur a čtvrté místo má diabetolog Thomas Forst z Mohuče, který obdržel 100 000 eur.

Že jsou uvedení lékaři na špici, ale neznamená, že získali v Německu nejvíce výhod. Jsou jen na prvních místech v pořadí těch, kteří se dobrovolně podíleli iniciativě k zprůhlednění těchto vztahů a mají tudíž také důležitou roli průkopníků na cestě k větší transparentnosti.

Další rekord má internista Jens Schreiber z Magdeburgu, který získal příspěvky za poslední rok od jedenácti různých farmaceutických společností. Nejvíce obdržel od firmy Novartis, která mu zaplatila 24 000 eur. Ostatně Novartis je na špici v platbách pro lékaře: celkem 12,2 milionů eur investoval koncern v roce 2015 do přednášek, poradenské činnosti, dalšího vzdělávání a do cestovních nákladů lékařů.

28.7.2016
Vážně není čemu se smát...
Stav světa

Pojďme nyní k posledním zprávám: Smrt vládne...

Modleme se za Německo. Drž sakra hubu...

Jsem si ksakru jistý, že tu byla jen jedna rudá planeta...

28.7.2016

Ve vlaku na mě gestikuloval starší pán.

"Prý zabili kněze někde ve Francii?" 

"Netuším," povídám, "nedíval jsem se na zprávy. Zjistím... Ano, v Saint-Étienne-du-Rouvray, dva útočníci zabili kněze, prořízli mu hrdlo, zajali několik rukojmí, policie je zastřelila." 

"To byli oni, měli nože..."

Pokud Evropa a USA nedokáží neutralizovat démona Daeš, kterého výrazně pomohly stvořit, dojde na nepřekonatelný rozvrat evropských společností a ochotu naslouchat politickým hochštaplerům, kteří vzývají kolektivní vinu a přesvědčují, že násilí je možné likvidovat násilím a odmítáním vlastní odpovědnosti. Může reálně dojít k návratu o století zpět.

Daniel Veselý publikoval nedávno dva články o tom, že je nutné posuzovat jednotlivé násilné útoky jednotlivě a nikoliv paušalizovat. Ano, to je nutné, ale říkejte to médiím, která vytvářejí obraz světa pro většinovou společnost. Je úplně jedno, že útočník v Nice byl původně pouhý sociální loser, který nekoketoval s radikálním islamismem, ale s naprosto profánními svody. Masovou vraždu, kterou spáchal, afilioval s ISIS. 

Je jedno, že útočník v Mnichově byl psychicky nemocný, vnitřně pravděpodobně rozervaný člověk, který nedokázal snést problém s vlastní roztříštěnou identitou. Když vraždil, křičel Alláh Akbar. Křičel taky, že je Němec, ale to je pochopitelně "vedlejší", stejně jako inspirace Brievikem, jak poukazuje Veselý. Každý politický populista i každé neseriózní médium vytvoří zprávu tak, aby bylo možné ji číst podle kódu, který přispívá k všeobecné panice a přesvědčení, že islamisté už jsou těsně za hranicemi. Tragikomické, ale naprosto skutečné. Skutečnost v tomto případě určitě není složitější, je naopak zcela jednoduchá.

Tak bychom mohli pokračovat. Je jedno, že zatímco útočníci, kteří zabili kněze, pravděpodobně prošli dlouhým obdobím radikalizace, zatímco ostatní se přichylují k radikální islamistické ideologii jako k záchytnému bodu, pomocí kterého racionalizují osobní pomstu světu, který je nepřijal a v němž si neví rady. Pro publikum ve střední Evropě je to naprosto nepodstatný detail, který nehraje roli. Jsou to všechno přistěhovalci, jedno jestli se v zemi narodili, nebo přišli nedávno. A jsou to všechno muslimové. A jak říká velký státník a obránce práv nebohých Čechů Miloš Zeman, nejsou všichni muslimové teroristé, ale všichni teroristé jsou muslimové. (Přitom to samozřejmě není pravda.) Tento záslužný souhrn výroků hlavy tohoto státu, který přinesla ČTK, velmi dobře ilustruje modus operandi, s jakým česká společnost čte svět okolo. Jeho totalita, nepřipouštějící jakoukoliv pochybnost, je hrozivá.

S tím nelze nic dělat. I kdybychom rozebrali na prvočinitele všechny individuální motivy masových vrahů, i kdyby se ukázalo, že jejich afiliace s Daeš je vlastně jen snahou najít nějaké "legitimní ospravedlnění" pro to, co chtějí udělat, nějakou konstrukci, která jim dá pouvoir jít a zabíjet, ačkoliv to chtějí udělat z úplně jiných pohnutek, nebude to nic platné. Nic z toho se nedostane ani do pozadí obrazu světa, který vytváří dominantní diskurs. Žádná taková argumentace pak nutně nebude brána v potaz, protože pro confirmation bias stačí najít to správné vysvětlení. Podbízí se jich na terabity.

Ale vina není v dominantním diskursu. Ten se nezmění, s železnou zákonitostí bude stále dokola rekonstruován právě takto. Není možné doufat, že za současného stavu zprostředkování a čtení informací lze docílit nějakého jiného stavu. 

Z hlediska obyčejného člověka je navíc zcela pochopitelné, že se nechce zabývat detailními motivacemi vrahů. Pro něj je klíčovou informací, že se nějak údajně pojí ke stejnému kořenu, a tím pádem nachází to nejjednodušší vysvětlení, přesně podle pravidla Occamovy břitvy. A je-li ISIS, je to přeci muslimská ideologie, a jak říkal Zeman...

Jediné řešení, které je možné podniknout, spočívá v neutralizaci toho, co mesmerizuje sociopaty, vytváří strach a paniku a v konečném důsledku nabourává křehkou důvěru, na které tento globalizovaný, vnitřně propojený svět stojí. Největší hrozbou Daeš, byť to možná bude znít krutě, nejsou masové vraždy, k nimž ve jménu této ideologie pomsty za vlastní nemohoucnost dochází, tím úplně největším nebezpečím je, že už dnes se jeví být velmi pravděpodobný příklon k populismu uvnitř evropských společností. Brexit je toho živým a a šokujícím důkazem. Ačkoliv tyto akty nemají své viditelné oběti na životech, jejich obětmi budeme nakonec všichni. 

Jen omezená schopnost domýšlet důsledky různých brexitů, pokusů o izolaci před okolním světem, uzavírání se do kokonů, v nichž vládne "zákon a pořádek" udržovaný za cenu omezení lidských práv a svobod, je přesně tou cestou, která může přivést Evropu do stavu nesvobody a umožnit různým slouhům podřídit společnost diktátu surové moci.

Evropa je evidentně zmatená a neví, kde je sever. Evropští politici ještě nepochopili, že stav nouze už nastal a čekají pravděpodobně na to, až se situace úplně vymkne kontrole. Nebudou muset čekat dlouho. Ještě chvíli, a volání po segregaci a "přirozeném" výběru se začne naplňovat. Návrat o století zpět. 

Je možné, že Evropa musí řešit řadu různých problémů. V krizovém stavu je ovšem klíčové určit si priority. Jak kdysi vtipně poznamenal s poukazem na debatu o rozvoji vzdělávání Ondřej Šteffl, je naprosto bláznivé lámat si hlavu nad tím, že na třetí palubě chybí na záchodech toaletní papír, když loď směřuje přímo na mělčinu. 

V podobném stavu se nyní ocitáme. Daeš je problém, který Evropa, společně s USA, pomohla vytvořit. Nejen že nese hrozivé důsledky, ale přímou odpovědnost za mnohem mnohem větší utrpení lidí na území, Sýrie, Iráku a všude jinde, kde se tento ideologický mor rozšířila kde v jeho jménu dochází k vraždění. Pokud tento stav bude trvat, nic se nezmění. Vůbec nic. A pokud si někdo ve střední Evropě myslí, že je jaksi z obliga, je směšný. Naše partnerství s těmi, kdo krizi vyvolali, a naše úplná bezpečnostní závislost na tomto partnerství, by naopak měla z českého ministra zahraničí dělat nejhlasitějšího podporovatele okamžitého řešení problému Daeš. Proč jím není?

Daeš nelze porazit nálety bezpilotních letounů. Lze ho porazit jen stabilizací Sýrie a Iráku, především. To bude stát hodně úsilí a hodně peněz, pravděpodobně také řadu mocenských kompromisů vůči Rusku, Turecku a Íránu. To je ale pořád docela dobrá cena za to, že se Evropu podaří udržet. Evropští politici by se měli přestat šťourat v nesmyslech a vydávat planá prohlášení. Je v jejich moci začít řešit skutečný problém, aktivně pomoci ukončit válku v Sýrii a pomoci stabilizovat Irák. Čas tiká a zanedlouho velmi pravděpodobně dojde k dalšímu násilí, které velmi rychle uzavírá cestu někam jinam, než k dalším nouzovým "exitům".

28.7.2016
Dva týdny, šest zemí, osm útoků, 247 mrtvých...

28.7.2016

Hlas lidu není hlasem božím, neboť povykování plebsu se vždy blíží bláznovství. Tento výrok poradce Karla Velikého je pravdivý. Podobně pravdivý, jako nám časově poněkud bližší výrok George Orwella: na určité věci musí být člověk intelektuál. Obyčejného člověka by taková blbost nenapadla.

To další, o čem píše pan Chýský už je spornější. Kritizuje například domnělý selský rozum, který ztotožňuje s omezeností obecně.

To ale neodpovídá běžnému významu spojení „selský rozum“. Svět starých sedláků byl omezen vlastním gruntem a vesnicí, širší svět reprezentovala vrchnost a její panství včetně okolních vesnic a lokálního města. Z hlediska dnešního člověka i soudobých elit to byl svět velice omezený. Ale tento svět sedláci, jejichž vzdělání končilo u více či méně zvládnutého trivia, znali dobře. Dokázali v něm uživit sebe, své rodiny i svoji čeleď. A, volky nevolky, i svoji vrchnost. Věděli, že válka znamená odvody, kontribuce a další ztráty, které vítězství nenahradí, zatímco porážka předznamenává další platby. A jejich přístup ke světu byl rozhodně konzervativní.

Pokud tohle vezmeme jako základ pro chápání selského rozumu, pak nacismus ani komunismus nebyly projevem selského rozumu ani náhodou.

Zaťaté pěsti při legendárním Gottwaldově projevu na Staroměstském náměstí skutečně mohly být emociální předzvěstí pozdějších davových násilí za úplné absence racionálních úvah. Pokud tomu tak bylo, pak v tomto případě předzvěst naplnění nedošla. Násilí jsme si za Gottwalda (a v menší míře i za jeho nástupců) užili dost. Bylo to však násilí institucionální, nedavové a z racionálního (ne morálního) hlediska většinou smysluplné.

Nevím, do jaké míry bylo vítězství brexitu v referendu důsledkem skutečně selského rozumu (který složitější souvislosti skutečně chápat nemusí) a do jaké míry vlivem intelektuálů, kteří kálejí do vlastního hnízda.

Problém bych spíš viděl v myšlení významné části „pozitivních“ britských elit, která zřejmě dlouhá léta žila v podobně omezeném světě, jako ti staří sedláci. Až na to, že tento svět nebyl mentálně ohraničen geograficky, ale takzvaným racionálním myšlením (takzvaným proto, že racionalita je ztotožňována s logickou konzistencí; jsme schopni svá tvrzení logicky doložit. To ale nestačí. Takhle „racionální“ bývali i stalinští politruci. Důležité také je, zda tuto logiku sdílí i svět, kterého se týká). V rámci tohoto světa mohli být brilantními analytiky. To, co leželo mimo tento svět, vnímali jen tehdy, pokud šlo opravdu o silný podnět.

Třeba referendum, ve kterém budou volit i lidé ze světa iracionálního. V takové chvíli je ovšem zpravidla pozdě získávat důvěru těch, které jsme léta ignorovali. A bez jisté minimální důvěry nikoho nepřesvědčíte, ani kdybyste měl pravdu. Spíše naopak.

Sociolog a sociální psycholog vystudovavší na Karlově universitě nemůže tvrdit, že elity odpírají lidem právo spolurozhodovat v referendech, aby nepřišly o svůj mocenský monopol? Dejme tomu, že nemůže. Proč se ale tedy nevládne pomocí referend? Protože výsledky referend jsou často iracionální a mohou vést ke katastrofě?

Toto tvrzení může být tisíckrát pravdivé. To nic nemění na skutečnosti, že je vyjádřením nároku elit na monopol rozhodování. Jakmile je takovýto nárok vyjádřen a většinou elity (nebo těch, kteří se považují za její součást) uznán, pak tato většina (elity) odpírá lidem právo spolurozhodovat v referendech, aniž by k tomu potřebovala nějaké spiknutí.

Jistě není od věci připomenout, že psaní některých lidí má blízko ke kremelské propagandě. Tvrzení kremelské dezinformační kuchyně, že zavedení eura vyvolá nacionalistické nálady ale samo o sobě nezaručuje, že zavedení eura nacionalistické nálady skutečně nevyvolá. Takovéto argumenty (tvrdí to Kreml, tak to nemůže být pravda) jsou apelem spíše na emoce, než na rozum. Kdo je používá, ten má k povykování plebsu a jeho intelektuálním svůdcům možná blíže, než si připouští.

Je tedy hlas lidu hlasem božím nebo hlasem moudra? Ani jedno ani druhé. Je to jen hlas těch, kteří to zpravidla nakonec zaplatí. Tento princip neznamená všechno. Ale brát v úvahu bychom jej měli.

A chceme-li nad hlas lidu stavět hlas rozumu, pak bychom měli ten rozum sami používat. To znamená, mimo jiné, schopnost racionálně (viz výše) zhodnotit argumenty svých odpůrců i tehdy, jsou-li oškliví nebo podporují ošklivou stranu. Kdo to nedokáže, tomu nepomůže ani diplom ekonoma či historika. Ba ani diplom školy zemědělské či veterinární.

28.7.2016
Bodláky Václava Duška

Bývaly pod Krušnými horami místa stvořená pro lásku za peníze. Skleníky určeny lačným chlapíkům sexu za zenitem delšího přežití, ve výkladních skříních obnažené utěšovatelky s údajným vysvědčením o absolvování Kámasútry. Filosof Vátsjájana věděl s jistotou, že sexualita bude provždy adorována - a dívky se učily pilně, aby neomylně překvapily zákazníky zvyklé z domova na ustálenou křesťanskou polohu, takže ušlápnutí štmagasti platili královsky za poznání ovoce sladkého a bujně zralého, nedbali pražádného přikázání - hřešili i apoštolské celebrity. Přírodu neobelstíš, lidské jest lidské a není hříšné. Celibát - kdo ho rád?

Skleníkům se říkalo podomácku, nepěkně - kurvária. Silnice E 15 opentlena podniky nabízejícími útěchu za dohodnutý obolus - dovoz pracovnic zaručen z destinací kdysi spřátelených a bratrských zemí, ale i z domácího chovu.

Vlčice se přihnaly k mezinárodní silnici, mužožravky, sexykombajny ke kosení ptáků jarabáků; ze Saska hafo slušně platících zákazníků přijíždělo od rána do večera, znudění kamioňáci připraveni k hrátkám, ti patřili mezi stálé zákaznictvo; a stalo se prý, že je zatkl policista a výslech se protáhl do ranních hodin. Jak asi probíhal odborný výslech, že? Tisková mluvčí by řekla: zatím nemáme dostatek poznatků, takže nebudeme podávat informace.

Matky zakrývaly během jízdy po prašivé silnici E 15 dětem očka, aby nedošla újmy. Otcové mžourali utajeně za volantem - hle, kolik dovoleného skýtá demokratické podnikání. A mafiáni mezi sebou neměli slitování; jakpak by mohli litovat výdělečné mašiny. Pracuj a zasluž si mzdy své, potvoro!

U božích muk vzkaz psaný v němčině: Ó pozemšťane, ó poutnice, řekni, kam vede tvá cesta? Uchovej můj obraz ve svém srdci a ve své mysli, a tak každý tvůj krok bude naplněn.

Cesta do prudkého kopce ostrými zatáčkami, jako u Hořic 300 zatáček Gustava Havla, nedovolí překročit rychlost - ani nevinnému spravedlivému, rozvážnému soudci, co jiným měří právo a spravedlnost a sám se chová nuzně, jezdí závodně, plká sportovně, přerostl dva centimetry plcha a honosí se, jak exkrement na lopatě - ani generál všech policejních generálů, v tomhle terénu nemůže porušit pravidla provozu, není-li závodník, jen pouhý závozník moci nad všelijakými darebáky - a že jich je, že jo, pane generále generálů, jeden by hořce zaplakal.

Nu, pak se divme, že občan tyto dosazené mřenky ani v nejmenším nežere a pravidla mu jsou cizí, neboť život bez pravidel chutná omamně sladce. Běžte se vycpat s pravidly, zdržují, překáží, ničí svobodu v zárodku.

V kopci nad zelenými pláněmi, kde krváceli vojáci v ukrutných bitvách napoleonských ztečí, seděly u plynového vařiče zmalované lesní víly, ovšem ne ty pohádkové, že. Vařily kávu na plynovém propanbutanovém vařiči, polykaly sendviče koupené u benzinky, vykuřovaly tabák i léčivé traviny, vykládaly si příhody z domovů, kde čekala rodina, nebo prázdný kvartýr, možná na zapřenou lenochodný pasák; jejich odborová organizace vyhlásila přestávku.

Nepotřebovaly pasáky. Kdeže! Bijou tě, stahujou z peněz, lžou, jak tě milujou, bestie nenažraný. Co vědí o lásce, mraziví parchanti?! Uvykneš ránám, aportuješ zákazníky do vyhlédnutých zapomenutých koutů a bojíš se, abys nenarazila na úchyla, sadistického nekrofila, zvrhlého sasíka, domorodého čuňáka - nenapadne tě navštívit lesní kostel, kapličku, co bys tam asi povídala? Dívej se, jak hluboko jsem klesla, Pane?!

Možná k tobě chodí holky študačky, mají výmluvu, šlapou, aby si vydělaly na studium - nebo tě navštěvují telefonistky, pracujou ve vybavených kvartýrech, zákazník náš pán, ale tyhle s každým obejdou nejdou - vyšší dívčí jest záruka výdělku a přijatelného zacházení. Tam tupý pasáctvo nemá místa. K čemu snít... Pána do hříchu netahej - ale synka měl fešáka, jen co je pravda...

Chechtaly se za pankejtem u mlází, samá hnědočeška. Samojediná bloncka s nohama zvícími aifelovku sledovala příjezdovou cestu, jestli náhodou nejedou ohaři, co chrání a pomáhají. Surový svět nemusí být až tolik surový, stačí umět vypouštět černé obrazy; někdy se holky pomějou, vážně, zajdou do restaurantu na pizzu, dají si nalít panáka sladkého zapomenutí, vydechnou si od řevu a výčitek, že neumějí vydělat prachy.

Kolik musí vydělat? Stačí milion, nebo dva, tři... pak cesta k moři, navždy, už není návratu, zapomenutí nebolí, zlé zapomeneš, musíš!

Letní tábor v kopcích, paráda. Ale co v tuhé horské zimě? Pracovní prostředí automobily. Nebezpečí. Malý prostor, odkud lehce neutečeš - posledně sasoun profackoval v meďáku kamarádku, nechtěla si hrát na vílu Análku. Bůh šmejda potrestal, přišel o peněženku s třemi tisíci eur - bylo pár dnů dobře. Co asi řekl doma svoji gemahlin - že ho obrala česká zlodějská banda, že ho přepadli výrostci na parkovišti - že peněženku ztratil? Kolikrát asi? Lhát se nemá, proto se lže...

Osudy bývají neúprosné, raději jim nevěřit.

Pobrukuješ si starou, skoro zapomenutou už píseň: Dívka, která má jméno Pygmalion, náhle zmizela jako vzdálený tón... Děvojky - samá prima Pygmalion. Staré řemeslo kvete a kvést bude, dokud samečci budou rozdovádění četbou i filmečky, budou vyhledávat dobrodružství se ženami určenými ke zkoumání praktických rozkoší.

V Sovoluskách - Soblitz nám vlezl do auta roztomilý vestík a nechtěl opustit místo u řidiče. Před dvěma roky ho vyhodili odporné lidské zrůdy v lese a ujeli. Co se slepým čoklem! Pamatoval si, psí kamarád. Čekal, že zase pojede. Nevím proč, ale připomenul mi odvrhnutá lidská mláďata v domovech, kde domov je protimluv, kde tety nejsou maminky, přesto, že se láskyplně starají.

I horské zatracené děvojky prudérními lidovými prokurátory, silniční a lesní odborářky, mají blizoučko k vestíkovi; čekají, že zase kamsi půjdou, pojedou... a lepší zatím nepřichází.

28.7.2016
Odpověď na rasismus

"Jste-li jediná černošská studentka ve vašem kurzu a jeden z vašich vedoucích lektorů vám řekne, že zde není místo pro černošské dramatiky, strávíte tři roky studiem Čechova a Carol Ann Duffyové, jenže pak zjistíte, že můžete psát vlastní kusy pro malé černošské holky, a tak to uděláte, vyprodáte Bristol Old Vic (divadlo v Bristolu, pozn. red.) a lektor, který tvrdil, že pro vás není místo, si koupí lístek, aby viděl vaše představení...." Odpověď absolventky Bristol University na rasistický stereotyp učitele.

28.7.2016

V Chebu byl po válce postaven jednoduchý, asi dva metry vysoký kamenný kvádr s nápisem, vyjadřujícím vděčnost politických vězňů za osvobození americkou armádou. Pomník v parku vedle americké školy, pojmenované lidem podle dočasného sídla jejího velitelství, tak výstižně vyjadřoval skutečnost, že Cheb a jeho německé obyvatelstvo nebyli osvobozeni, nýbrž dobyti silou válečné operace. V Chebu byla totiž pod nemocnicí pověstná věznice a Sondergericht, nacistický soud, který posílal do vězení i koncentráků také naše bývalé spoluobčany německé národnosti, třeba za výroky u piva: Válka je prohraná a Hitler je svině.

Místním komunistům však pomník začal vadit a tak ho dali, tuším v roce 1951, autojeřábem odstranit. Ve stejné době zadrátovali hranici s Německem a do kláštera za nemocnicí, který byl letos zbourán, se nastěhovala také pověstná pátá brigáda pohraniční stráže.

V roce 1955 byla na místě amerického pomníku postavena atrapa sochy pohraničníka se psem a samopalem vzor 24/26, zvaným pumpička, s dřevěnou pažbou. Pomník byl k smíchu už od samého začátku. Ono se totiž nestihlo vyrobit kamennou sochu, a tak se sokl stloukl z prkýnek a nahodil brizolitem a na něj se postavil sádrový model, natřený jakousi zlatou stříbřenkou.

Ten začal poměrně brzy trpět deštěm a holubím trusem, takže vypadal jako nějaké bizarní dílo předválečného expresionisty. Pak přeci vyměnili atrapu za kámen, ale doba se měnila a k smíchu byli komunisti.

Hranice se postupně uvolňovala, hlavně pro německé návštěvníky a v roce 1968 i pro občany ČSSR. V Chebu se scházeli Němci z obou států a některým z NDR se podařilo „fouknout“ do Spolkové republiky. Bylo jich pořád víc a tak si východoněmecký stranický náčelník Walter Ulbricht stěžoval v Moskvě a všechno pak skončilo invazí vojsk Varšavské smlouvy. Pohraničník na to smutně koukal z parku, kolem kterého stály ruské tanky...

Jak se praví v článku v Lidových novinách <a href="http://www.lidovky.cz/nevidim-duvod-proc-litovat-ty-co-lezli-pres-plot-obhajuje-muz-pomnik-pohranicniku-gj9-/zpravy-domov.aspx?c=A160725_164816_ln_domov_jzl" target="_blank" class="btn">ZDE</a>, byla socha po změně v listopadu 1989 umístěna v depozitáři a pak zapůjčena a vztyčena v objektu bývalé roty pohraniční stráže v zaniklé obci Mýtina/ Boden poblíž Neualbenreuthu na bavorské straně. Tam jsem ji taky viděl na cyklistickém výletě naposled já.

Jak je vidět, pořádají veteráni z obou stran studené války nyní kolem vojáka a psa dobové tanečky. Je to taky k smíchu. Já bych tam na rotě Mýtina ten pomník nechal. On totiž dostal svou novou polohou docela realistický význam - voják nemíří samopalem na někdejší stranu imperialismu a války na západ, nýbrž dovnitř české, kdysi socialistické republiky. A tak to s tou pohraniční stráží kdysi opravdu bylo…

27.7.2016
Republikánský kandidát na viceprezidenta promluvil chvíli po Trumpovi
Mike Pence varoval před možnými hackerskými útoky Ruska

Mike Pence varoval před vážnými důsledky, pokud FBI potvrdí, že se Rusko nabouralo do komunikace Demokratické strany USA. Učinil tak chvíli poté, co jeho společník, kandidát na prezidenta USA Donald Trump vyzval Rusko, aby dodalo další emaily.

27.7.2016
Donald Trump požádal Rusko, aby dále pokračovalo v hackerských útocích na USA

"Rusko, pokud posloucháš, doufám, že dohledáte těch 30 tisíc chybějících emailů. Myslím, že americký tisk to ocení." Donald Trump oficiálně "posvětil" hackerský útok na servery Demokratické strany USA.

27.7.2016
POZVÁNKA
Přijďte v sobotu na Koncert pro Evropu!

Utvořilo se to sice v poslední vteřině … ale koná se je to zajímavé: Koncert pro Evropu, proti Brexitu.

30. července 2016 hraje v Praze německý více než 100členný dechový orchestr, Hesenský zemský orchestr mládeže. Vystupuje s velice líbivým programem – filmové a televizní melodie s českými vložkami jako fanfárami že Smetanovy Libuše nebo se svatováclavským chorálem.

Teď v sobotu mezi 16:30 a 17 hodinou – na Piazzetě Národního divadla v Praze

Vstup volný.

Slunné pozdravy z BaMu do Prahy

Peter Hoffmann

28.7.2016

Zatím poslední ze silně medializovaných útoků v Evropě, jež mají na svědomí muslimové, migranti či stoupenci Daeše (aniž by se mnohdy mezi nimi rozlišovalo), se odehrál v kostele v Saint-Étienne-du-Rouvray ve Francii, kde přívrženci Daeše podřízli hrdlo 86letému knězi. Tentokrát, na rozdíl od střelby v Orlandu, Mnichově či masakru v Nice, kde nebylo prokázáno žádné napojení na džihádisty ZDE, jde s velkou pravděpodobností o chladnokrevně promyšlený zločin motivovaný ideologií tohoto teroristického kultu.

Jedním z pachatelů otřesného zločinu na přesluhujícím knězi byl 19letý Adel Kermiche, který, ač narozen v Alžírsku, vyrůstal v Saint-Etienne-du-Rouvray ve státem financovaném sídlišti pro sociálně slabé ZDE. Jeho rodina již dříve francouzským orgánům sdělila, že se Kermiche radikalizoval, a to v marné snaze překazit mu odjezd do Sýrie. Mladý muž byl dvakrát zadržen, když se na bratrův pas snažil dostat do Sýrie, a pokaždé poslán zpět do Francie. Kermiche byl posléze zatčen kvůli spolčování s teroristy a strávil 10 měsíců ve vazbě. Poté byl navzdory protestům prokurátora propuštěn s podmínkou, že bude pobývat v domě svých rodičů a bude nosit elektronický náramek, který zaznamenával jeho pohyb. Elektronický náramek byl na pět hodin denně deaktivován. Kermiche se navíc musel jednou denně hlásit na policii. V tomto případě opět selhalo bezpečnostní opatření, neboť pachatel podle vyjádření prokurátora spáchal se svým společníkem hrůzný čin právě v době, kdy byl náramek deaktivován.

Druhý útočník byl identifikován jako Abdel Malik P ze Savojska, jehož doklady byly nalezeny v Kermichově bytě. Podle listu Le Parisien neměl tento 19letý mladík žádný záznam v trestním rejstříku, ale policie měla v evidenci jeho DNA ZDE .

Z dostupných informací víme, že se Adel Kermiche zajímal o sport, seriál Simpsonovi a byl fanouškem zpěvačky Rihanny. Avšak po vražedném útoku džihádistů v redakci časopisu Charlie Hebdo začala jeho duševní proměna. Mladý muž se do kontaktu s islámskými radikály dostal prostřednictvím internetu loni v únoru. Podle vyjádření několika svědků jevil Kermiche známky duševní nevyrovnanosti a okolí jej vnímalo jako časovanou bombu ZDE. Útočníkova matka vypověděla, že se její syn radikalizoval poměrně rychle. „Dříve se zajímal o hudbu a děvčata, byl to prostě normální šťastný kluk. Ale záhy se stal uzavřeným a začal chodit pouze do mešity,“ uvedla Kermichova matka s tím, že spolu s dalšími členy rodiny se s ním snažila hovořit a bdít nad ním. Jeden ze sousedů Kermichových se nechal slyšet, že tato rodina nebyla nábožensky založená.

Z výše uvedených informací vyplývá, že teroristé z Daeš dovedou umně využívat duševní prázdnoty a frustrace mladých muslimů, žijících v západních zemích, a ďábelsky používat novodobé rekrutační nástroje - internet a sociální sítě. Jestliže mnozí z nás dovedou nepochopitelně propadnout konspiračním teoriím, aniž by nutně rozsévali teror, Daeš coby „svůdná“ sekta nabízí spoustě labilních a dezorientovaných jedinců východisko z jejich zdánlivě bezvýznamného života (ZDE).

Tito džihádisté se oportunisticky přihlásí ke každému většímu masakru spáchanému na Západě, aniž by za ním ve skutečnosti stáli. Ovládají skvěle PR s tím, že hysterická mediální odezva a vybičování strachu a nenávisti proti muslimům je přesně to, co je udržuje při životě. A to je v těchto dnech jejich zbožným přáním, neboť jejich kvazichalífát se stále zmenšuje a zůstávají v něm pouze dvě větší bašty - Rakká v Sýrii a Mosul v Iráku.

Přestože při sedmi prokázaných teroristických útocích Daeše či jeho evropských sympatizantů na evropském území v průběhu dvou a půl let zahynulo zhruba 170 osob (drtivá většina jejich obětí jsou obyčejní muslimové v islámských zemích) ZDE, odpověď starého kontinentu je bez nadsázky hysterická. Brutální vražda francouzského kněze přiměla hlavu předchozími útoky ochromené Francie, aby vyhlásila totální válku Daeši. Nic na tom, že Francie zahájila masivní bombardování pozic tohoto kvazichalífátu již před mnoha měsíci. Série teroristických útoků včetně aktuálního incidentu je podle slov papeže Františka důkazem toho, že „svět je ve válce“, přestože šéf katolické církve odmítá hovořit o válce mezi náboženstvími ZDE.

Přirozeně je záhodno porazit samozvaný chalífát na jeho čím dál tím více se zmenšujícím území, ovšem toho nelze dosáhnout bez spolupráce s oficiálními nepřáteli Západu, tedy s Ruskem, Sýrií, Íránem a libanonským Hizballáhem. Avšak samotná představa, že západní svět je válce s Daeš, naráží na nejedno úskalí. Daeš je s ním schopen vést maximálně asymetrickou válku, nadto mohutně posilovanou jeho PR a západní mediální hysterií. Je zapotřebí rovněž umrtvit jeho pro mnohé dezorientované jedince atraktivní mýtus. Příčiny obliby Daeše mají totiž více vrstev: od sociálního a kulturního vykořenění až po osobní frustrace „rekrutů“ jeho cílové skupiny.

27.7.2016
Středovýchodní Evropa nechce žádné uprchlíky - konflikt v Sýrii však živí obrovským prodejem zbraní do oblasti

Východoevropské země za poslední čtyři roky diskrétně schválily prodej zbraní za více než 1 miliardu euro do zemí na Blízkém východě, o nichž je známo, že posílají zbraně do Sýrie. Zbraně posílají Bosna, Bulharsko, Chorvatsko, Česká republika, Černá Hora, Slovensko, Srbsko a Rumunsko.

Tisíce útočných pušek AK 47, minometné náboje, odpalovače raket, protitankové zbraně a těžké samopaly se posílají novou cestou přes Balkán na Arabský poloostrov a do zemí sousedících se Sýrií.

Od eskalace syrského konfliktu v roce 2012 schválilo těchto osm zemí prodej zbraní a munice do Saúdské Arábie, do Jordánska, do Spojených arabských emirátů a do Turecka. Jsou to všechno klíčové zbrojařské trhy pro posílání zbraní do Sýrie a do Jemenu.

V minulosti se do arabského světa neprodávaly skoro žádné zbraně ze středovýchodní Evropy. Avšak v poslední době objem prodeje zbraní roste, největší prodeje byly schváleny v roce 2015.

Vlády v těchto osmi zemích schvalují vývozní zbrojní licence navzdory obavám expertů, že tyto zbraně mohou skončit u syrské opozice a to bude porušením státních, evropských i mezinárodních dohod.

Zbraně a munice ze středovýchodní Evropy identiikované na videích a fotografiích, zveřejněných na sociálních sítích, používají nyní jednotky Svobodné syrské armády, ale jsou i v rukou bojovníků z islamistických skupin jako Ansar al-Sham, Jabhat al-Nusra, Islámský stát, frakce bojující za syrského prezidenta Asada a sunnitských jednotek v Jemenu.

Identifikace munice dokazuje, že podstatné počty jí byly vyrobeny až v roce 2015.

Podrobnosti v angličtině ZDE

27.7.2016


Následující článek je detailní reakcí na článek Miroslava Žáčka: Věda a etika ZDE ze dne 21. 7. 2016.

„Někde se dočtete, že ledovce tají, jinde naopak že přibývají“

Důležité je, jaká je výsledná bilance rovnováhy, protože lze opravdu najít pár míst na světě, kde ledovců přibývá. Podle aktuálních vědeckých poznatků je možné se dočíst následující:

„Glaciologické a geodetické pozorování (asi 5200 záznamů od roku 1850) ukazuje, že rychlost úbytku ledovců na začátku 21. století nemají na globální úrovni srovnání, přinejmenším za sledované období, a pravděpodobně také v zaznamenané historii, jak naznačují rekonstrukce ze psaných a ilustrovaných dokumentů.“


Rychlost úbytku ledovců je tedy nejrychlejší nejméně od roku 1850, a pravděpodobně i za mnohem delší období. Zdroj: (Zemp a kol. 2015 ZDE).

„Někde se dočtete, že se hladina moře zvedá, jinde že osciluje kolem normální hodnoty.“

Rychlost růstu hladiny světových oceánů je přibližně 3,4 mm/rok ZDE. Určitě nejde o žádnou „oscilaci kolem normální hodnoty“. Současná rychlost růstu hladiny oceánu je prakticky s jistotou nejrychlejší za posledních nejméně 3 000 let, a pravděpodobně i za posledních 6 000 let. Očekává se, že do konce století vroste hladina oceánů přibližně o 1 metr (může to být i více), hodně ale bude záležet od množství emisí skleníkových plynů. Už v současné stoupání oceánů způsobuje problémy v mnoha oblastech světa, a v budoucnu se tento problém bude týkat desítek milionů lidí. (Zdroje: Lambeck a kol. 2014 ZDE, Dutton a kol. 2015 ZDE, Clark a kol. 2016ZDE, Kopp a kol. 2016 ZDE).


Obr. 1: Hladina oceánů je nejvyšší za posledních nejméně 3 000 let s prognózou do konce století dle toho, jak se budou vyvíjet koncentrace skleníkových plynů. I pokud by globální teplota už nerostla, hladina oceánů poroste několik staletí. Když byla naposled teplota na současné úrovni (před 125 tisíci lety), hladina oceánů byla vyšší nejméně o 6 metrů. Měření jsou za období 1993 až 2016.

„Někde se dočtete, že CO2 ovlivňuje naše klima nebo naopak“.

Platí obojí tvrzení (Obr. 2). Růst CO2 způsobuje zvyšování globální teploty a zároveň zvyšování teploty vede k růstu CO2 (jde o mechanizmy zpětných vazeb). Vědeckých studií a důkazů potvrzujících tyto vztahy je příliš mnoho, než aby bylo zde možné se na ně odvolávat, nicméně o vztahu oteplování a CO2 pojednává např. (Friedlingstein 2015 ZDE) a o přímém důkazu vztahu rostoucího CO2 a oteplování např. (Feldman a kol 2015 ZDE).


Obr. 2*: Souběžný vývoj globální koncentrace CO2 a teploty za posledních 800 tisíc let, s výhledem do konce století od roku 2016 podle různých emisních scénářů. V minulosti se zvyšovala nejdříve teplota a následně CO2, který měl za následek, že oscilace teploty byla výraznější. Dnes je situace opačná, a růst CO2 předchází růstu teploty. Zároveň víme, že současná koncentrace CO2 je nejvyšší za posledních 3-5 milionů let. Pokud nedojde k omezení emisí, globální teplota vzroste na úroveň vyšší, nežli tomu bylo za poslední desítky milionů let (Zdroje: Siegenthaler a kol. 2005 ZDE, Luthi a kol. 2008 ZDE, Fedorov a kol. 2013 ZDE, IPCC 2013 ZDE). (*Není zcela korektní přepočítávat relativní odchylky teploty instrumentálních měření teploty za posledních 160 let na absolutní teplotu, jak je uvedeno v grafu, ale pro přibližnou představu vývoje teploty je to postačující.)

„že jeho vliv (CO2 na teplotu) je minimální nebo možná žádný“

Není pravdivé tvrzení, že koncentrace CO2 nemá žádný vliv na teplotu, jelikož se jedná o skleníkový plyn – to je poměrně jednoduše prokázaná ZDE skutečnost ZDE. I když se nám může jevit vliv CO2 na globální teplotu jako „minimální“, má zásadní důsledky prakticky pro všechny (ať už si to uvědomují, či nikoliv). Totiž i malá změna globální teploty znamená významné důsledky pro procesy v živé i neživé přírodě. Problém není v tom, jestli teplota roste, nebo klesá, ale jak rychle se tak děje. Současná rychlost nárůstu CO2 je nejméně 10-krát rychlejší, než jakákoliv změna za posledních nejméně 66 milionů let a asi 200-krát rychlejší, než kdykoliv za poslední 1 milion let.

„že globální teplota extrémně roste, resp. že se o žádný extrém nejedná.“

Od konce 19. století se globální průměrná teplota zvýšila o více než 1 °C. Pokud nedojde k významnějšímu omezení skleníkových plynů, do konce 20. století se zvýší o dalších 3-5 °C. Pro takto rychlý růst teploty nemáme v minulosti planety rozumné srovnání. Už současná rychlost oteplování, tj. za posledních 150 let, je asi 20-krát rychlejší (Obr 3.), nežli oteplování na konci poslední doby ledové. Rychlost oteplování do konce století může být 50 až 100-krát rychlejší, nežli poslední velké přirozené změny podnebí. (Zdroje: Naafs a kol. 2016 ZDE, Clark a kol. 2016 ZDE, Zeebe a kol. 2016 ZDE).

„vodní pára, která má 95% podíl na skleníkovém efektu nebyla v grafech taktně…“.

Jednoduchý důvod, proč vodní pára nevystupuje v kalkulacích antropogenního skleníkového efektu je ten, že se jedná o přirozený skleníkový plyn, takže v této souvislosti to není relevantní. Navíc podíl vodní páry na přirozeném skleníkovém efektu není 95 %, ale spíše 66-85 % ZDE (se započítáním vlivu oblačnosti, nejistota je dána spektrálním překryvem). Dále vodní pára v klimatických modelech vystupuje jako zesilující zpětná vazba ZDE, protože teplejší atmosféra udrží více vodní páry (skutečnost, že vodní páry v důsledku oteplování v atmosféře přibývá, je ověřena i experimentálně ZDE). (Zdroj: Dessler a kol. 2013 ZDE)

„Mezi nejvýznamnějšími oponenty lze jmenovat B. Lomborga…“

Bjorn Lomborg není klimatolog, ale to není ten hlavní problém. Ten spočívá v tom, že v jeho argumentech lze nalézt desítky až stovky chybných tvrzení a interpretací, pro podrobnosti viz více např. ZDE. Zde lze alespoň uvést, že jeho kniha „Skeptický ekolog“ obsahuje 336 chyb a nepřesností ZDE. Neslavná je i jeho historie ZDE některých zdrojů financí. Kritika ze strany vědců je oprávněná a pramení z nepřesností tvrzení Bjorna Lomborga.

„Díky pánům McKitrickovi, McIntyrovi a dalším bylo později odhaleno, že se jedná o zmanipulovaná data“

Toto tvrzení není pravdivé. Rekonstrukce globální teploty Michaela Manna (původně z roku 1998) byla pozdějším studiem potvrzena jako metodicky správná a doplněna množstvím dalších nezávislých paleoklimatických rekonstrukcí z minulosti (Obr. 3). V současnosti můžeme se slušnou jistotou tvrdit, že globální teplota se pohybuje nad hranicí maximální teploty v holocénu. (Zdroje: Mann a kol. 1998 ZDE, Shakun a kol. 2012 ZDE, Marcott a kol. 2013 ZDE, Projekt PAGES ZDE).


Obr. 3. Vývoj globální teploty za posledních 22 000 let. Rekonstruovaná data za posledních 10 000 let jsou s časovým rozlišením 20 let a s prostorovým rozlišením 5x5°. Šedá plocha znázorňuje nejistoty. (Zdroj: Marcott a kol. 2013). Rekonstruovaná data za posledních 20 000 až 10 000 let jsou s časovým rozlišením 100 let. Chybové úsečky znázorňují nejistoty (Zdroj: Shakun a kol. 2012) Měřená data jsou HadCrut4 ZDE s měsíčním rozlišením a končí v březnu roku 2016.

„K velké aféře pak došlo v listopadu 2009, kdy se hackerům podařilo vniknout do počítačů univerzity ve východní Anglii a zveřejnit data, ukazující na nečisté praktiky alarmistů při manipulaci s daty…“

Aféra to opravdu byla, ale z jiných důvodů. Pozdější vyšetřování „podezřelých“ klimatologů ohledně obsahu elektronické pošty nepotvrdila ZDE žádnou ZDE manipulaci s daty, nicméně se prokázalo, že citáty, které měli „usvědčovat“ klimatology z „podvodu“, jsou vytržené z kontextu, případně byl nesprávně pochopen jejich význam. (Zdroje: The Guardian ZDE, Wikipedia ZDE)

„Klimatolog Trenberth to v jednom ze svých emailů, které unikly na veřejnost v aféře Climategate komentoval slovy: „Neotepluje se a nedokážeme vysvětlit proč. Je to trapas.“

Jde o tvrzení vytrženo z kontextu. Na co Trenberth poukazoval v roce 2009 je, že je potřeba lépe pochopit ZDE energetické toky v klimatickém systému – to je běžná snaha každého vědce. O žádném skutečném „neoteplování“ nemluvil. Navíc „kontroverze“ ohledně neoteplování atmosféry (či jejího pomalejšího oteplování) je v tuto chvíli irelevantní, jelikož rok 2014 byl rekordně teplý, po něm to byl rok 2015, a rok 2016 bude ZDE rovněž (s 99% jistotou) rekordně teplý. K žádnému zpomalení v horizontu posledních 30 let nedošlo.

„Modely (žlutě) předpovídaly mnohem větší oteplení, než k jakému ve skutečnosti (modře) podle satelitů RSS došlo“

Odhad teploty podle RSS není přímé měření teploty atmosféry, ale jedná se o poměrně složitý algoritmus. Skupina vědců v týmu RSS nedávno odhalila chybu ve svém přepočtu teploty a v současnosti tato metodika lépe odpovídá měřením pomocí jiných ZDE satelitních měření – a jsou také v lepší shodě (počkáme si, až RSS ZDE vytvoří novou verzi srovnání modelů s verzí 4.0) s predikcemi klimatických modelů. Je dobré dodat, že satelitní měření neměří pouze přízemní teplotu atmosféry, ale teplotu atmosféry v celém profilu střední troposféry (tj. asi do výše 4 km). Pokud srovnáme prognózu klimatických modelů s realitou v případě přízemní teploty, modely jsou poměrně ZDE přesné ZDE. (Zdroje: Mears a Wentz 2016 ZDE, Stefan Rahmstorf ZDE)


Obr. 4. Srovnání skutečné teploty (černá čára) a prognózy klimatických modelů podle poslední zprávy IPCC 2013. (Zdroj: Ed Hawkins ZDE).

„kdy bylo zamaskováno silné ochlazení v letech 1940 – 1977, přestože koncentrace CO2 neustále stoupala. Nehodící se část grafu byla jednoduše ustřižena.“

Bohužel, o takovéto záměrné manipulaci dat nemám informace. Bylo by vhodnější znovu celou situaci uvést do kontextu, jinak nepůsobí příliš důvěryhodně (není ani příliš jasný původ grafu 3. v článku pana Žáčka). V období po 2. světové válce je opravdu zaznamenán pokles globální teploty. Ten souvisí s výraznou industrializací, zrychlením ekonomického růstu a následným zvýšením uvolňování aerosolů převážně z úhelných elektráren. Aerosoly mají ochlazující vliv na podnebí (podobně jako silný sopečný výbuch), který na několik let převýšil vliv oteplování v důsledku CO2.

„Články totiž ukazovaly, že předpovědi IPCC jsou chybné…“

Je mnoho aspektů, kde se prognózy klimatických modelů panelu IPCC můžou ukázat jako nepřesné. Například plovoucí led v Arktidě ubývá rychleji ZDE, a hladina oceánů stoupá rychleji ZDE, než prognózuje většina modelů užitých v IPCC. To si zasluhuje další výzkum a zpřesňování dat. Pokud mají být „chybná“ prognóza oteplování, toto tvrzení není pravdivé, globální teplota roste v souladu ZDE s prognózami – alespoň prozatím. Autor se zřejmě odvolává na článek ZDE amerického fyzika Nicola Scafetty ZDE s názvem:

„Diskuze a obecné chyby při analýze zrychlení růstu hladiny oceánu, slunečních trendů a globálního oteplování“

Nicméně autor v něm nepopírá oteplování jako takové, ale konstatuje následující:

„Tyto závěry poukazují na význam přirozených oscilací a sluneční aktivity při správné interpretaci klimatických změn.“

Klimatologové nezpochybňují význam přirozených oscilací nebo slunečních trendů na podnebí, naopak. Právě srovnání přirozených a antropogenních faktorů poskytuje hlavní důkaz, že antropogenní vliv výrazně dominuje ZDE (v horizontu desetiletí) nad přirozenými vlivy a oscilacemi.

Alexander Ač, Ústav výzkumu globální změny AV ČR Brno (www.CzechGlobe.cz)

P.S.: Umělecké znázornění růstu globální teploty:


27.7.2016
Vysvětlení pro brexit?
V Británii, jako v Řecku, poklesly v letech 2007-2015 reálné mzdy o 10,4 procent

Británie utrpěla větší pád reálných mezd od začátku finanční krize než jakákoliv jiná rozvinutá země s výjimkou Řecka.

Ze zprávy britského odborového ústředí TUC vyplývá, že od začátku finanční krize v roce 2007 poklesly reálné mzdy v Británii o více než 10 procent. Naproti tomu ve stejném období, tj. 2007-2015, reálné mzdy v Polsku vzrostly o 23 procent, v Německu o 14 procent a ve Francii o 11 procent. V průměru vzrostly reálné mzdy v zemích OECD za toto období o 6,7 procent.

Reálné mzdy poklesly jen v Británii, v Řecku a v Portugalsku.

Britské ministerstvo financí se brání, že od úvěrové krize vzrostla v Británii zaměstnanost více než v jakékoliv jiné zemi skupiny G7 - jenže jde o nestabilní, špatně placená místa.

Podrobnosti v angličtině ZDE

27.7.2016


Michal Berg v článku nazvaném "Jak Petr Uhl retušuje Putinův obraz" ZDE polemizuje se dvěma Uhlovými tvrzeními v rozhovoru pro Neovlivni.cz. Podle prvního ruský prezident Vladimir Putin údajně brání přijetí ještě represívnějších zákonů proti sexuálním menšinám, než jaké již v Rusku platí. Podle druhého ruský zákon persekvující neziskové organizace je "přesně opsán" z amerického zákona - vzniklého v dobách, kdy mezinárodních nevládních organizací bylo po celém světě dohromady možná padesát.


Psycholog Jiří Kubička v diskusi k Bergovu článku poznamenává:

"Otázkou pro mě je, proč se Petr Uhl vůbec nechce zabývat tím, zda to, co o Rusku říká, je v konkrétních detailech fakticky pravdivé nebo ne. Tedy, zda jde o jasnou a prokazatelnou nepravdu, která se mění z omylu v jasnou a prokazatelnou lež, pokud na ní trváme, je-li vyvrácena."

Jednou ze základních operací Putinových apologetů v České republice je dnes předstírání, že Západ je stejně silný a jednotný jako v roce 1990 - že nejde o politicky rozklížený a vojensky vyčerpaný blok států stižený hned několika existenciálními krizemi současně, v němž bohatě dotovaná ruská státní televize vede na americké půdě otevřenou kampaň za zvolení Trumpa prezidentem, zatímco ruská informační operace usiluje o zdiskreditování Demokratické strany. Že prý tu kdosi ohrožuje Moskvu zákeřně obklíčenou čtyřmi slíbenými prapory vojska NATO - Moskvu, která se už už těší, jak s Trumpem po volbách uzavře "gentlemanskou" dohodu o novém rozdělení Evropy, do níž ruští sousedé coby objekty dealu nebudou mít co mluvit.

Opakovaně slyšíme, že prý nejhorší, co se může stát, je válka. Jenže k válce už mnohokrát vedly právě snahy o nečestný a prolhaný mír, mnohem spolehlivěji než ochota postavit se k věci čelem. Údajný mír, kvůli němuž zasloužilý muž veřejně roztrhá svou reputaci, je ontologicky něco nemyslitelného a obludného; má podstatu tak vyžranou rakovinou nicoty, že nehledě na další lidské oběti případně mu ještě přinesené nedokáže udržet svou existenci déle než pár měsíců. Potřebujeme jiný mír než ten, který ulehčeně oslaví porobení milionů poddaných obnoveného ruského impéria: Založený na uctivém vztahu k faktům a snaze najít skutečnou, nikoliv ideologicky vybájenou rovnováhu sil na těžce zkoušeném kontinentě.

Pravda, jež podle Jiráska cenzurovaného Boženou Němcovou prý vítězí, už českou kotlinu dávno opustila. Pohrobci na sebe navzájem mávají mrtvými symboly, trojbarevnými lvíčky či rudými prápory z roku 1890, protože jediné, na čem ještě záleží, je sehnat stádo do houfu a udržet je pohromadě. Ve vzájemném pokřikování oběma znepřáteleným táborům kupodivu uniká, nakolik je spojuje sklon za každých okolností omlouvat ruský imperialismus.

Ale třeba se mýlím. Třeba bude podlý trumpózní mír přece jen nakonec lepší, než kdyby Moskva musela cíle na kontinentě zajistit další otevřenou agresí.

Nicméně i pak bych jednu věc měl nadále za jistou. Veřejně se rozejít s pravdou a ztratit čest je v životě muže za každých okolností pořádná katastrofa.

27.7.2016


Maďarský pravicový premiér Viktor Orbán v úterý označil příchod žadatelů o azyl do Evropy za "jed" a prohlásil, že jeho země si nepřeje ani nepotřebuje "jediného migranta".


"Maďarsko pro fungování ekonomiky nepotřebuje jediného migranta, nebo k udržení populace, nebo aby země měla budoucnost," sdělil Orbán na společné tiskové konferenci v Budapešti s rakouským kancléřem Christianem Kernem.

"Proto není třeba společné evropské migrační politiky: Kdokoliv migranty potřebuje je může přijmout, ale nenuťte nám je, my je nepotřebujeme," prohlásil Orbán.

Populista dodal, že "jeden každý migrant představuje teroristické riziko a riziko pro veřejnou bezpečnost".

"Pro nás není migrace řešení, ale problém... ne lék, ale jed, nepotřebujeme ho polykat," řekl.

Kern, který byl na první návštěvě Budapešti od svého jmenování v květnu, prohlásil, že migrace do Rakouska a Německa se kvůli tvrdým opatřením v Maďarsku snížila. "Pokud nám tento proces prospívá, měli bychom mu pomoci," dodal.

Řekl současně, že by nevládní organizace měly mít možnost pomáhat lidem na srbské straně hranice. Podle UNHCR tam v improvizovaných táborech přebývá asi 1 400 osob.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

27.7.2016


Představitelé bavorské zemské vlády požadují rapidní vyhošťování odmítnutých žadatelů o azyl a tvrdší dohled nad ubytovacími zařízeními pro migranty. Premiér Horst Seehofer tvrdí, že jeho země po po dvou nedávných násilných útocích azylantů hluboce zraněna.


Bavorská pravicová vláda vyslala sérii celostátně směřovaných výzev k nastolení práva a pořádku v reakci na desetidenní šňůru útoků v jižním Německu, při níž zemřelo deset osob a desítky dalších byly zraněny.

Zemský ministr vnitra prohlásil, že vyhoštění odmítnutých žadatelů do krizových oblastí jako je Afghánistán, "by už nemělo být tabu".

Premiér a předseda konzervativní CSU Seehofer prohlásil, že Německo zasáhl "islamistický teror" a obyvatelé Bavorska v napětí očekávají, že je stát ochrání.

Seehofer je prvořadým konzervativním spojencem kancléřky Merkelové, který již od roku 2015 silně kritizoval příliv migrantů, vyzýval k posílení bavorské policie a označil za nezbytnou akci "místo neustálého povídání sem a tam".

Televizní vystoupení politiků probíhalo paralelně s mírovými protesty mnoha syrských a iráckých uprchlíků v Ansbachu. Zde v neděli zemřel sedmadvacetiletý Syřan po výbuchu batohové bomby před vinárnou. Zraněno bylo patnáct kolemjdoucích.

Sousední spolková země Bádensko-Württembersko, kde v neděli syrský uprchlík mačetou zabil kolegyni, oznámila balík protiteroristických opatření v hodnotě 4,6 milionů eur.

Premiér Winfried Kretschmann ze Strany zelených a zemský ministr vnitra Thomas Strobl z CDU oznámili okamžité zahájení náboru expertů na kybernetický boj se znalostí arabštiny. Strobl prohlásil, že by uprchlíci měli být předmětem "obecného podezření".

Spojenci Merkelové zdůrazňují, že tři ze čtyř útočníků přijeli do Německa před loňským přílivem uprchlíků. Frankfurtská organizace Pro Asyl varovala před příliš rychlými závěry.

Také spolkový ministr vnitra Thomas de Maiziere ve veřejnoprávní televizi ZDF varoval před příliš rychlými závěry a předsudky vůči uprchlíkům z muslimských zemí. "Víme, že uprchlíci nejsou svatí ani hříšníci," prohlásil ministr a dodal, že úřady nemohly předpokládat, že tito lidé představují vysoké riziko. Vyzval obyvatelstvo, aby zůstalo přátelské, otevřené, ale nikoliv naivní.

Šéfka parlamentní frakce strany Die Linke Sahra Wagenknechtová sdělila ARD, že "integrace velkého počtu uprchlíků a imigrantů v každém případě zahrnuje problémy a je mnohem složitější, než se paní Merkelová vloni na podzim snažila naznačit svým "Zvládneme to"."

Ke dvěma z útoků v severním Bavorsku se následně přihlásila extrémistická skupina "islámský stát". Mladík íránského původu, který v Mnichově zabil devět lidí a zastřelil se, podle policie byl posedlý masovým vražděním a s IS jej nespojuje nic.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

26.7.2016

Brexit, evropské fotbalové mistrovství, série útoků v západní Evropě a pokus o puč v Turecku zastínily události v Polsku. Do mezinárodních zpráv se dostal jen zoufalý pokus polské státní televize, které vládne strana Právo a spravedlnost (PiS), zcenzurovat projev amerického prezidenta Obamy, v němž vyjádřil znepokojení nad stavem polské demokracie. Avšak i když se příliš mnoho zpráv z Polska do zahraničí nedostane, neznamená to, že se v Polsku nic neděje. Naopak, vláda strany Právo a spravedlnost se snaží vyvíjet stále větší nátlak a je velmi ráda, že pozornost Evropy je upoutána jinými věcmi.

Ve snaze vytvořit kouřovou clonu během vrcholné schůzky NATO ve Varšavě vláda strany PiS vypracovala nový zákon o ústavním tribunálu a prosadila ho v parlamentě. Je ještě horší, protože úplně ochromuje tento ústavní soud. Stačí říci, že zatímco ombudsman pro občanská práva nebude mít právo účastnit se zasedání tribunálu, tribunál nebude smět zasedat, pokud se ho nebude účastnit generální prokurátor. A tím je v současnosti Zbigniew Ziobro, ministr spravedlnost a jeden z hlavních aktérů puče proti ústavnímu soudu. Předpokládám, že čtenáři nebudou překvapeni, že rozhodnutí ústavního soudu ohledně předchozího zákona vypracovaného vládou strany PiS stále ještě nebylo zveřejněno a legálně zvolení soudci dosud neměli možnost uskutečnit svou přísahu a zaujmout svou funkci.

Vláda strany PiS se také rozhodla prosadit v parlamentě podstatné zvýšení platů poslanců, členů vlády a prezidenta a také zavést celoživotní plat pro prezidentovu manželku. Tak by se přičlenili k nejlépe placeným politikům v Evropě (když se vezme v úvahu průměrný plat v Polsku). To samozřejmě vyvolalo rozhořčení veřejnosti (což zřejmě překvapilo některé aktivisty strany PiS, jako Marcina Wolského, nově jmenovaného šéfa druhého kanálu státní televize, který tvrdí, že vláda strany PiS je nejlepší vláda, jakou mělo Polsko za posledních 400 let). Jarosław Kaczyński který sám pro zvýšení platů hlasoval, si uvědomil, že se to neprosadí, a jediným gestem projekt odkopl do kanálu.

Navzdory tomuto neúspěchu využívají poslanci strany Právo a spravedlnost velmi silně své parlamentní většiny a otevřeně projevují nedostatek respektu příslušníkům opozice. Když hlasovací karta jednoho poslance opozice přestala fungovat a požadoval, aby došlo při hlasování k přestávce, bylo mu řečeno, že "na jeho hlase stejně nezáleží". Ještě jasnější byl úmysl jiného poslance za stranu Právo a spravedlnost, který během parlamentních procedur ukázal prostředníček opozičním lavicím. Diskuse v parlamentu je nemožná, protože opoziční poslanci jsou pokaždé ukřičeni a nemohou ani dokončit větu, protože se na ně křičí, aby "drželi hubu". Ukázalo se, že "demokratický balíček", přislíbený stranu PiS během volební kampaně lze shrnout jedinou větou z interview s Marcinem Wolskim, citovaným výše: "PiS zvítězila, tak držte hubu!".

Mimo parlament se věci ještě zhoršují. Eskaluje konflikt ohledně Białowieżského pralesa, oblasti, která je na seznamu UNESCO jako výjimečná. Pod záminkou boje proti kůrovci prosazuje ministr životního prostředí Jan Szyszko rychlé porážení stromů v chráněných oblastech. Toto je velmi kontroverzní tvrzení a je velmi pravděpodobné, že Szyszko reaguje na požadavky lesnické lobby, kterou ovládají pseudo-ekologické organizace, které jsou pod kontrolou místních majitelů pil. Členové jedné z takových organizací - "Santa" - hovoří otevřeně v tisku o svých teoriích. Podle nich jsou World Wildlife Fund a Greenpeace ovládány celosvětovým židovským spiknutím a zneužívají Evropské unie jako loutky k zničení polských lesů. Jedinou nadějí podle nich je, že z východu přijdou do Polska "laskaví lidé", stejně jako přišli na Krym, a zachrání nás před tímto šílenstvím tím, že budou okupovat nejen Białowieżský prales, ale i jiné oblasti v Polsku. Tuto organizaci podporovaly Polské státní lesy podstatnou dotací z kapes daňových poplatníků.

Sám ministr Szyszko zažil určitá nepříjemná dobrodružství. Ukázalo se, že "stará stodola", o níž se zmínil ve svém daňovém přiznání, je ve skutečnosti luxusní příbytek vzniklý z přestavby zemědělských budov. Poté, co záležitost vyvolala pozornost sdělovacích prostředků, někdo se do příbytku vloupal a ukradl cennou sbírku loveckých trofejí (která se také jaksi nedostala do jeho daňového přiznání). Ano, lovecké trofeje, protože polský ministr pro ochranu životního prostředí obdivuje nejen dřevorubce, ale je sám také nadšeným lovcem. Samozřejmě, ministr Szyszko může v noci klidně spát - nikdo se neodváží si ani představit, že by mohl být potrestán za nepřesnosti ve svém daňovém přiznání. Strana Právo a spravedlnost takové chování netoleruje, ovšem jen, pokud je viník z nějaké jiné strany.

Tohle je jen část širší tendence plivat voličům do tváře. Dalším příkladem takového chování je, když bývalý komunistický prokurátor, odměněný v osmdesátých letech za svou dobrou práci, byl jmenován předsedou parlamentního výboru, který prováděl pohovory kandidátů na funkci děkana Ústavu národní paměti. Skandálně, nikoliv však v nynější situaci v Polsku neobvykle, neměli členové opozice právo účastnit se pohovorů těchto kandidátů, a výběr byl učiněn. Takže od nynějška je děkanem Ústavu národní paměti muž, který popírá polské zločiny spáchané na židech během nacistické okupace. Avšak není sám, polská ministryně školství v rozhovoru s Monikou Olejnik se kroutila jako had, než aby přiznala, že to byli Poláci, kteří vyvraždili židy v Jedwabném...

Avšak kdo by se staral o historii, když se píše nová... Nový předpis, zavedený ministrem obrany, paranoidním Antonim Macierewiczem, požaduje, aby jména obětí smolenské letecké havárie (neboli, jak je on přesvědčen, politického atentátu) byla předčítána během všech ceremonií, kdy je přítomna armáda. Navzdory protestům osob, které se účastnily varšavského povstání, ani jeho oslava nebude ušetřena tohoto absurdního cirkusu. Nový narativ zní, že tito lidé nezemřeli, ale padli ve službě vlasti, a proto si zaslouží těch nejvyšších poct.

V rámci nové ofenzívy, která mění historii odborového hnutí Solidarita a antikomunistické opozice v Polsku jsou skutečné historické postavy nahrazovány členy a přáteli strany Právo a spravedlnost. Na výstavě v Berlíně byl Lech Wałęsa kompletně vymazán z historie, což vedlo německé činitele ke stížnostem, že byla zkreslena pravda. Avšak strana Právo a spravedlnost tuto kritiku ignorovala a při další výstavě, připravené pro summit NATO, "zapomněla do ní včlenit" takové prominentní politiky, jako byli Bronisław Geremek, Krzysztof Skubiszewski a Aleksander Kwaśniewski. Podle narativu, který nyní šíří PiS, Polsko (a kdoví, možná i Česká republika) vděčí za to, že je dnes členem NATO, Krzysztof Czabański a Lech Kaczyński. To vyvolalo novou vlnu internetových memů, které zobrazují Jarosława Kaczyńského ve všech možných i nemožných historických situacích: vedl polskou armádu k vítězství v bitvě u Grunwaldu r. 1410, byl jedním z astronautů programu Apollo a vyhrál eurovizní písňovou soutěž (první vlna tohoto memu se odehrála už před několika lety, viz tato populární píseň https://www.youtube.com/watch?v=ljYtiQWJxQM"). Je poněkud děsivé, že je tohle blíže k severokorejské propagandě než k nevinným vtípkům a občas je to opravdu odporné, když aktivist strany Právo a spravedlnost sděluje médiím, že "Strana je jeho snoubenka". Samotného vrcholu dosáhl Jarosław Kaczyński, když tvrdí ve své právě zveřejněné autobiografii, že motorem odborového hnutí Solidarita nebyl Lech Wałęsa, ale jeho bratr, Lech Kaczyński.

No, je vlastně povzbuzující, že Polsko má konečně něco, čím se může vyrovnat Járovi da Cimrmanovi...

27.7.2016


Několik pachatelů nedávných útoků v Evropě, od Nice až po Ansbach, podle zpráv trpělo psychiatrickými problémy. Avšak podle doktora Samuela Leistedta mentální choroba jejich činy nevysvětluje.


Mohamed Lahouaiej Bouhlel, který při oslavách útoku na Bastillu v Nice zabil 84 lidí, míval "epizody", během nichž ve svém dohledu "vše ničil", sdělil otec po útoku tuniským médiím.

Mladý syrský uprchlík který se v neděli odpálil v německém Ansbachu a zranil patnáct lidí trpěl depresívními epizodami a pobýval na psychiatrické klinice kvůli neúspěšným pokusům o sebevraždu.

Tyto děsivé činy vedly k otázce, zda existuje vztah mezi duševní chorobou a terorismem. Avšak doktor Samuel Leistedt, psychiatr a profesor Svobodné univerzity v Bruselu se specializací na terorismus, považuje situaci za složitější.

Existuje spojení mezi terorismem a duševní chorobou?

Zásadní je pochopit, že terorista v přísném slova smyslu není duševně nemocný. Mezi těmi, které jsme mohli studovat, nejsou žádné skutečné příznaky duševní choroby. I když jsme zaznamenali vysoce narcistní a paranoidní osobnosti, nestačí to ke kvalifikaci pachatelů coby patologických osobností.

Přitom můžeme skutečně rozlišovat mezi opravdovým terorismem a tím, čemu v psychiatrické hantýrce říkáme "pseudokomando". Ačkoliv jde o dvě zcela odlišné věci, obě se mohou projevovat útoky a masovým vražděním, ať už provedenými s použitím výbušnin, nože nebo vojenských zbraní.

Používáme pojem pseudokomando, protože na rozdíl od teroristů zapojených do některých nedávných útoků džihádistů, kteří byli vycvičeni v Sýrii nebo Iráku, aby se naučili zacházet se zbraněmi, pseudokomando často jedná samostatně a bez velkých příprav. Shání zbraně, ale neprovádí nutně nějaký fyzický výcvik - není válečníkem.

Pseudokomando může trpět vážnými osobnostními poruchami s narcistickými a paranoidními tendencemi. Jsou to lidé, kteří se často zabijí, než jsou zatčeni. Typický příklad představuje Nordine Amrani, zabiják z Liège, který zabil pět lidí při útoku v prosinci 2011. (Amrani, který jednal sám, byl silně vyzbrojen. Mezi pěti lidmi, které zabil, bylo dítě. Zranil také více než 121 osob, než nakonec spáchal sebevraždu.) Nor Anders Behring Breivik, který v červenci 2011 zabil 77 lidí, také spadá do této kategorie, protože i když se hlásil k ultrapravicové ideologii, jednal sám. V jistém okamžiku byla vznesena otázka, zda by měl skončit v psychiatrické instituci. Ale je to jen další příklad narcistické osobnosti.

Co můžeme zatím říci o útočníkovi z Nice Mohamedovi Lahouaieji Bouhlelovi?

Nemůžeme dosud rozhodnout, jestli spadá do kategorie pseudokomando, protože byl zřejmě v kontaktu se skupinou Islámský stát, ačkoliv nikdy necestoval do Sýrie nebo Iráku. A co víc, zdá se, že došlo k rozsáhlým předběžným přípravám.

Rozdíl mezi pseudokomandem a teroristou spočívá v tom, že terorista jedná jako součást sítě. Pseudokomanda jsou izolovaná, pokud ne osamělá. Často je tu katalyzátor jejich akcí - rozvod, ztráta zaměstnání... Ke svému projektu nikoho nepustí a zbraně získávají na vlastní pěst. Jde o izolovaný a bezprostřední akt.

Podle původních zpráv se zdálo, že Bouhlel byl mimořádně psychologicky nestabilní...

To je výjimka. Teroristé obecně nemají tento typ profilu. Deprese, utrpení nejsou pravidlem. Velmi málo z nich vykazuje znaky psychiatrických poruch. Tento muž byl některými médii prezentován jako psychopat. Byla to chybná analýza. V danou chvíli to tak nevypadá. Psychopatie má velmi přesnou definici. Psychopat by nereagoval jako zabiják z Nice: Psychopata se nic nedotkne, nezabíjí, neexploduje.

Syrský uprchlík který se v neděli odpálil v německém Ansbachu strávil určitý čas na psychiatrické klinice. Jsou lidé mentálně zranitelní cílem náborářů Islámského státu?

V Evropě Daeš rekrutuje mezi lidmi, kteří nemají profesionální ani sociální zázemí a kteří také mají rodinné problémy - to je situace, která je mezi migranty rovněž zvlášť častá. Daeš se na ně zaměřuje a snaží se využít tyto jedince jako chodící bomby.

A existují nějaká varovná znamení?

Varovná znamení jsou velmi komplikovaná. Ano, některá existují, ale jak zasáhnete v zákonném a demokratickém rámci, když se nikdo nedopustil zločinu? Jsou tu nebezpečná chování, ale je velmi obtížné zasáhnout s předstihem. Jak můžete říci, zda se někdo rozhodne jednat?

Osobně spolupracuji s výzkumnými skupinami, které studují útoky na belgické a francouzské půdě, aby je lépe pochopily a také aby jim předešly. Je důležité chápat, s jakým typem zabijáka máme co do činění, protože způsob, jakým z vyšetřování získáváme informace, závisí na těchto profilech. Je to také důležité pro způsob, jímž zločince posuzujeme u soudu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

27.7.2016

Mívali jsme v létě okurkovou sezónu, kdy se v novinách tiskly z nedostatku jiných zpráv nesmysly. Koncept nesmyslu vyžaduje, že navzájem sdílíme představu o tom, co je rozumné, píše Raphael Behr. Avšak ve vzestupu Donalda Trumpa (a ostatních populistů, jako třeba Brit Boris Johnson či Čech Miloš Zeman, pozn. red.) je nová, nebezpečná absurdita, která zároveň vzdoruje rozumu a vyžaduje racionální debatu. Protože, zjevně, pro miliony lidí, tato absurdita vůbec absurdní není.

Je groteskní, že muž jako Trump, z něhož vyzařuje infantilní nedůtklivost, narcistní zášť a tyranský rasismus by měl získat kontrolu nad jaderným arzenálem. Mnozí se snaží pochopit, jak se to mohlo stát. Hovoří se o tom, že je prý Trump (a Zeman, a Johnson, pozn. red.) výrazem kulturní marginalizace bělošské dělnické třídy, projevem hospodářské nejistoty ve věku nefunční globalizace, že jsou tito lidé příznakem protivládní rétoriky, která požírá sama sebe.

Ten jev vyžaduje racionální vysvětlení, ale zároveň si ho jaksi vlastně ani nezaslouží. Je tomu, jako kdyby byl akt objektivního vysvětlení tohoto jevu příliš lichotivý. Začít považovat maniaka za nástroj autentického pocitu frustrace a křivdy riskuje, že tím legitimizujeme šílenství. Je to problém, jehož si v roce 1951 povšimla Hannah Arendtová v předmluvě své knihy Původ totalitarianismu. Varovala, že kauzální analýza extremismu riskuje stát se morálním umrtvením.

"To, že tomu porozumíme, neznamená, že popíráme to šokující, a že dedukujeme bezprecedentní z precedentů, anebo že vysvětlujeme jevy takovými analogiemi a všeobecnostmi, že už přestaneme pociťovat dopad reality a šok zkušenosti." Totéž vyjádřil letos komentátor deníku Washington Post E.J. Dionne. Bylo by lehké zvyknout si na Trumpovy (a Zemanovy, pozn. red.) opakované prohřešky, nechat se jimi otupit. Výzvou zůstává, napsal, "zůstat šokovaný".

Bývalo tomu tak, že pokud se politik začal chovat absurdně, byl za to potrestán. Stejně jako když politik říkal otevřené lži, mělo to pro něho velmi záporné důsledky. V nové fraškovité politice dneška už nemusejí mít slova na realitu vůbec žádnou vazbu. To, na čem záleží, je jaký efekt ta slova vyprodukují. Takže Penny Mordauntová, konzervativní probrexitová ministryně, odpověděla na otázku, zda bude mít Británie právo vetovat vstup Turecka do Evropské unie, že nebude. Přestože správná odpověď byla, že bude. A nenásledoval žádný trest, žádná hanba.

Mark Twain napsal, že žádná politická církev "nemůže čelit zesměšnění a přežít". Jenže to bylo roku 1889. Dnes se zesměšnění od směšných odráží, aniž by jim to jakkoliv uškodilo.

Stephen Colbert vynalezl slovo "truthiness", "jakobypravdivost". Nebylo sice pravda, že Turecko vstupuje hned nyní do Evropské unie, ale bylo to "jakobypravdivé" pro lidi, kteří chtěli věřit, že Británie bude obětí nezvládnutelné vlny imigrantů. Tohle také předpověděla Arendtová, která napsala o totalitní propagandě, že "to, co přesvědčuje, nejsou fakta, ale důslednost systému, jehož jsou tvrzení součástí". Liberálové, kteří mají přístup k ověřitelným faktům, se smějí lidem, kteří šíří konzervativní "jakobypravdivost". Ten smích však neobnovuje staré hodnoty věcné, pravdivé pravdy.

Informovaný úsměšek se stal útěšnou náhražkou vítězství v debatách. Úsměšek nepoškodí fanatického kandidáta, avšak je registrován jeho stoupenci, kteří cítí, často správně, že kosmopolitní vzdělanci se posmívají jejich důvěřivosti.

Liberálové se slunili tak dlouho ve světle své vlastní erudované nadřazenosti, že zapomněli, jak bojovat proti dobře vyzbrojené, rozhořčené nevědomosti.

Nikdo nechce být samolibým, protidemokratickým elitářem, který pohrdá názory milionů voličů, avšak je obtížné prosazovat liberální politiku, když je pozvednut na obranu zlovolné trumpovské (a zemanovské, pozn. red.) stupidity štít antielitářství. Následujme tuto trajektorii a velmi brzo začne být podezřelá sama racionalita - je to zbraň pro takzvané "experty" a intelektuály, kteří ji zneužívají k útokům na zbožné věřící a na jejich politické proroky. Tímto směrem leží éra temnoty.

Podrobnosti v angličtině ZDE

27.7.2016


Česká média via ČTK hromadně převzala informaci, podle níž Armáda České republiky na třetí pokus nahradí "odstřelovačské" pušky sovětského původu SVD novým modelem odpovídajícím standardům NATO (například ZDE ZDE ZDE). Potíž ovšem spočívá ve faktu, že podle standardů NATO stará Dragunovova puška odstřelovačskou puškou není - a ani nikdy nebyla.


V textu zprávy dochází k volnému zaměňování termínů "puška pro přesnou střelbu" a "odstřelovačská puška". Ty ale neoznačují totéž. Designated marksman (přesný střelec, archaicky "ostrostřelec") je voják plnící jiné úkoly než sniper (odstřelovač). Prochází jiným výcvikem, střílí na jinou vzdálenost, používá jinou zbraň.

Odstřelovač se pohybuje samostatně nebo v malém týmu nezávisle na "mateřské" jednotce, usiluje o vynikající maskování, pozoruje bojiště, podle možnosti ohrožuje prominentní cíle jako velící důstojníky zpravidla kvalitní opakovací puškou (nejdůležitější vlastností zbraně je přesnost), často může samostatně navádět dělostřeleckou palbu. "Ostrostřelec" podniká něco jiného: Je součástí pěšího družstva (nebo větší jednotky), se kterým postupuje "jako rovný mezi rovnými" a poskytuje z rychle střílející poloautomatické zbraně podporu ostatním. Velká většina zbraní pěšího družstva dnes nedokáže účinně střílet na vzdálenost překračující 300 m. Niku mezi odstřelovačem běžně zasahujícím cíle na 800+ m a útočnými puškami většiny pěšáků proto vykrývá na bojišti právě designated marksman/"ostrostřelec". Jeho nezastupitelnou roli v jednotce znova zdůraznily zkušenosti z Afghánistánu ZDE.

Sovětská "snajperskaja vintóvka Dragunova" zavedená v roce 1963 jakožto typ (nemluvím o vybraných exemplářích) nikdy nesplňovala vysoké standardy západních odstřelovačských pušek. Jedná se o typickou zbraň určenou "ostrostřelcům" integrovaným v pěší jednotce - a také bývala v naprosté většině případů používána právě zmíněným způsobem. Předurčují ji k tomu její vlastnosti - nižší přesnost, kvůli ní menší účinný dostřel, méně výkonná optika (zaměřovač PSO-3 poskytuje pouze osminásobné zvětšení), ale větší rychlost palby, než jakou nabízejí kvalitní opakovačky využívané velkou většinou odstřelovačů.

Zamlžování rozdílů mezi pojmy odstřelovač a "ostrostřelec" (sniper/designated marksman) znejasňuje potřeby české armády i racionále již dvakrát zrušeného tendru. Potřebuje armáda pušky pro přesnou střelbu, ostřelovačské pušky, nebo obojí? Pokud je třeba nahradit starou Dragunovovu pušku (zatímco armáda již disponuje několika modely moderních pušek pro odstřelovače), platí první možnost. A v tom případě lze potřebu naplnit levněji, než kdyby se předmětem tendru měly stát odstřelovačské pušky. Naprosto vyhovující náhradou za sovětskou SVD by byla například americká M21 přemístěná na platformu EBR, která používá standardizované střelivo 7,62 mm NATO a současně umožňuje montáž noční optiky. Takovou zbraň lze pořídit v maloobchodě v cenách zdaleka nedosahujících 5 000 amerických dolarů, přičemž modely téhož určení v ráži 5,56 mm NATO (které při požadovaném účinném dostřelu podle mne nemusejí být plně adekvátní) bývají ještě levnější. "Skutečné" odstřelovačské pušky se však pohybují v cenových relacích i o 100 % vyšších než modernizovaná M21. Je tedy klíčové znát odpověď na otázku: Chce Armáda ČR vlastně přezbrojit ostrostřelce, nebo odstřelovače? Podle toho lze teprve posuzovat vhodnost a výhodnost nabídek jednotlivých prodejců. Zprávy pronikajicí via ČTK do médií však vůbec neumožňují přesné vyhodnocení kritérií tendru.

Rozhodně by nemělo být běžnou praxí fixovat se při posuzování činnosti MO na formální finanční kritéria minulého summitu NATO ve Walesu. Ve stopách nedostižného vzoru náměstka Kalouska totiž můžete v nesmyslných tendrech ministerstva snadno utratit ne 2 % HDP, ale třeba i 5 %, aniž by to vedlo k podstatnému navýšení reálných kapacit AČR. Lze například utratit půl miliardy za nákup obrněných podvozků pro zastaralé 120 mm minomety z 80. let - výrazně dražších než zbraň sama - aniž tím vyrovnáte její četné nedostatky a aniž výrazněji zvýšíte reálnou schopnost přežití kontrabaterijní palby ZDE. Jedním z vrcholů akvizičního umění je pak odmítnout německou nabídku odprodeje moderních tanků Leopard, za příšerné peníze zmodernizovat 30 zastaralých sovětských tanků T-72 a ty pak začít nahrazovat v okamžiku, kdy Německo prodeje zastavilo a nejbližší Leopardy lze nakoupit ve Španělsku - v technickém stavu, v jakém je nechtěl převzít ani chudý jihoamerický stát Peru. Podle dostupných zpráv si teď zprovoznění každého kusu vyžádá zhruba milion eur ZDE. Také jste četli pohádku Jak dědeček měnil, až vyměnil?

Pro vyhazování peněz z veřejných rozpočtů vidlemi neexistuje žádný faktický strop. Bez nápravy akvizičního systému MO dává veškeré navyšování rozpočtu ministerstva jen omezený smysl. Vojáci si dodnes stěžují na chybějící vybavení či nedostatek munice při výcviku a i do budoucna lze podobný stav snadno skloubit řekněme s pěti - deseti prominentními velkými zakázkami, jež základní nedostatky neodstraní, nebo dokonce prohloubí. K tomu přistupují osobně forsírované projekty směřující v případě dokončení k přeměně ministerstva obrany ve druhé vnitro - s odlišným stranickým obsazením.

Média v demokracii by měla politiky kontrolovat. Aby to však dokázala, musí ti kdo v nich pracují alespoň v základních obrysech rozumět problematice, o níž politici rozhodují. Jestliže fakticky východiskem a zároveň koncem aktivity médií zůstanou terminologicky zmatená prohlášení bez podrobného prozkoumání předložená čtenáři, média svou kritickou a kontrolní funkci naprosto nesplní.

26.7.2016
Pacient zastřelil v Berlíně lékaře a pak sám sebe

Případ prý není terorismus.

26.7.2016
Nedaleko francouzského města Rouenu byl usmrcen při mši kněz dvěma muži s noži

Dva muži ozbrojení noži vstoupili během mše do kostela v Saint-Etienne-du-Rouvray nedaleko Rouenu a vzali kněze a čtyři další přítomné jako rukojmí, dvě jeptišky a dva věřící.  Knězi podřízli hrdlo. Francouzská televize uvedla, že po příjezdu policie na scénu bylo slyšet výstřely. Oba útočníci jsou mrtví.

Mluvčí francouzského ministerstva vnitra Pierre-Henri Brandet uvedl, že jeden z rukojmích byl kriticky zraněn. Útočníci byli při východu z kostela "neutralizováni". Brandet dodal, že motiv útoku není bezprostředně jasný, ale incident budou vyšetřovat prokurátoři specializující se na terorismus.

Kněze Jacques Hamela, 84, podřezali. Francouzský prezident Francois Hollande, který se okamžitě dostavil na místo útoku, uvedl, že útok provedli "dva teroristé, kteří tvrdili, že jsou z Isis". Islámský stát oznámil, že útok provedli "jeho vojáci". Tři rukojmí byli propuštěni bez zranění, čtvrtý bojuje o život.

Policie identifikovala jednoho z útočníků jako místního muže, který se před lety pokusil odejít do Sýrie, ale vrátili ho z turecké hranice. V březnu 2016 nařídil soudce, aby muž nosil elektronický náramek.

Policie kostel, kde došlo k útoku, prohledávala, zda tam nebyly umístěny výbušniny.

Premiér Manuel Valls označil tento "barbarský ptok" za ránu katolické komunitě a celé Francii. "Stojíme všichni společně," dodal.

Zavražděný kněz pracoval ve farnosti deset let. Měl odejít do důchodu v pětasedmdesáti, ale chtěl dál sloužit církvi a své komunitě, řekli místní lidé.

Papež František vydal "nejvážnější odsouzení všech forem nenávisti" a uvedl, že je šokován, "protože toto strašlivé násilí se odehrálo v kostele, na svatém místě" a došlo k "barbarské" vraždě kněze.

Podrobnosti v angličtině ZDE ZDE

Poslankyně Horní sněmovny, baronka Warsi: "Jako muslimku mě tato vražda jménem islámu zostuzuje. Stojím v solidaritě se svými křesťanskými bratry:"

17.7.2016
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V červnu 2016  přispěli čtenáři finančně na Britské listy celkovou částkou 61 938,25 Kč.   Příjem z reklamy byl 8263  Kč.

Zůstatek byl koncem června 2016 132 482,29 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za červen 2016

Zůstatek k dispozici Britským listům k 31.5.  2016 :..............130 685,59 Kč

Příjmy:

Od sponzorů ............................................................. 61 938,25  Kč
úrok.....................................................................................1.17 Kč

příjem z reklamy........................................................... 8263 Kč 

Výdaje:

bankovní poplatky........................................................265,22 Kč
připojení k internetu: ...................................................2190.50 Kč
honorář (KD) ............................................................20 000.00 Kč
honorář (DV) ............................................................11 500.00 Kč
honorář (BK) .............................................................11 500.00 Kč
programování a správa serveru (MP) ...................6000.00 Kč
Kamera a střih Rozhovorů BL (AK) ...................... 7000.00 Kč

daňový odvod  za IŠ .................................................9950.00 Kč




Zůstatek k 30.6. 2016: 132 482.29 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2014

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013 2014
17. listopad       Historie >
6. 6. 2016 O ukradené československé revoluci z roku 1989 Jan  Čulík
23. 11. 2015 Rozeštvat, rozdělit, zbavit smyslu Karel  Dolejší
18. 11. 2015 Kritický okamžik pro českou společnost nastal Bohumil  Kartous
18. 11. 2015 Studentům vstup zakázán, Miloš Zeman má dostaveníčko s lůzou...   
18. 11. 2015 Kde je ten správný duch 17. listopadu? Kryštof  Kozák
18. 11. 2015 Není možné   
17. 11. 2015 "Síla skupiny", aneb Proč podléháme zlu Karel  Dolejší
16. 12. 2014 Svět obyčejného člověka a Vánoce Josef  Mrázek
27. 11. 2014 Dají se spontánně přes noc vyrobit unifikované červené kartičky? Jan  Lipšanský
22. 11. 2014 Sovětské rady z Washingtonu

Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
5. 11. 2014 Třikrát hurá pro FAMU Sam Graeme Beaton
5. 11. 2014 Three Cheers for FAMU Sam Graeme Beaton
1. 11. 2014 Česká pivní válka Sam Graeme Beaton
1. 11. 2014 The Czech Beer War Sam Graeme Beaton
31. 10. 2014 Venku v přírodě - František svého druhu a Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
31. 10. 2014 Out in the Open - František svého druhu and Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
30. 10. 2014 Závěrečná ceremonie jihlavského festivalu: Jeho význam roste Sam Graeme Beaton
30. 10. 2014 Jihlava Closing Ceremony -- A Festival in Ascendance Sam Graeme Beaton
28. 10. 2014 Filmy o rasismu v České republice Sam Graeme Beaton
28. 10. 2014 Films about racism in the Czech Republic

Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval... Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Důchodci a obhajoba jejich zájmů v české politice       Historie >
28. 4. 2016 Zpověď „šmejda“ Ivo  Barteček
30. 12. 2015 Vidina tří set (korun) Štěpán  Steiger
1. 1. 2014 Kotrba k roku 2013: S Babišem klidně, s křesťany nikdy, se zpravodajstvím ČT do pekla Štěpán  Kotrba
1. 10. 2013 Interpretace o důchodcích paní Šporkové není úplně přesná Jiří  Baťa
30. 9. 2013 Důchodci -- trochu jiný pohled Sylva  Šporková
30. 9. 2013 Manuálně pracující mívali vysoké důchody Alice  Valkarová
29. 9. 2013 Důchodci by se měli probudit   
24. 9. 2013 Šedá síla mlčící, spící Ivan  David
20. 9. 2013 Zapomenutí - a co dál? Jan  Sláma
20. 9. 2013 Kdo nevolí ČSSD a KSČM, je blbec

Tykadlový řidič Roman Smetana       Historie >
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
15. 3. 2013 Krajský soud potvrdil podmíněný trest pro Romana Smetanu Milan  Daniel
15. 1. 2013 Smetana nedostal trest, který by mohl mařit Milan  Daniel
15. 1. 2013 IDnes napsala o protestu 15 lidí proti komunismu :) o demonstraci 150 osob na podporu Romana Smetany neinformovala Milan  Daniel
15. 1. 2013 Roman Smetana dostal za vyhýbání se vězení podmíněný trest Jan  Čulík
7. 1. 2013 Zdravím Vás z 23. století Oldřich  Kříž
5. 1. 2013 Poněkud nevěrohodný "nestraník" Cikrt Jiří  Baťa
4. 1. 2013 Proč lžete, pane Doležale? Roman  Smetana
3. 1. 2013 Tykadla

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 "...na všech sloupích" Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 "Ultimátní" konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2014 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce