Štefan Duháň, ředitel odboru koncepcí trhu práce, poslal dopis generálnímu řediteli Úřadu práce České republiky, aby vydal všem ředitelům krajských poboček Úřadu práce České republiky instrukci, aby zatím, pokud "nebude funkční aplikace Zaměstnanost - úloha 040", o žádostech cizinců o povolení k zaměstnání činili záznamy ve Wordu a "v zvlášť určeném sešitu".

Dopis naleznete ZDE

(Úvahy, otázky, vzkazy a vize věrného abonenta)

Jen nedůslednost a selhávání médií veřejné služby? Nebo i lenost a podjatost?

Na rozhlasovém videu Rádia Česko se v bojích o pražskou Operu, které skrytě i zjevně trvají a gradují přibližně pět let, se konečně letošního února 19. 1. 2012 dovídáme, že se tam děje něco zase opravdu nepěkného. To víme všichni, kdo Státní operu pravidelně léta navštěvujeme jako abonenti- diváci a ještě sledujeme internetové diskuse – např. na webu Opera Plus- a čtvrtletník Opera, který bohužel zřejmě už také přestal vycházet na rozdíl od obdobného reprezentačního informačního zpravodaje Národní divadlo. Rádio Česko není po naší vlasti zatím moc slyšet na průměrném tranzistoráku, ačkoliv se holedbá, že je všude s námi. Je známé upoutávkou „ TO PODSTATNÉ“ a občas se trefí do černého. „I tentokrát se vám to podařilo! Chcete být dále považováni za nástupnickou stanici před pěti léty zrušeného vysoce profesionálního vysílání české verze BBC v Opletalově ulici? Bývali jste kousek od Státní opery Praha, ale teď vás přifařují k Českému rádiu 6, nástupnické stanici Svobodná Evropa. I ve vašem odvysílaném rozhovoru byl ale pořád cítit strach z prozrazení identity u obou mluvčích. A byl tak veliký, že nemůžeme ze záběru webové kamery identifikovat osoby ani jejich hlasy. “

Zatím jen toto rádio veřejné služby, pokud vím, se pokusilo po dlouhých zpravodajských odmlkách ČRo (např. paní Veteškové nebo Arény paní Markéty Ševčíkové z rádia 6 v říjnu 2011 a po jejím rozhovoru s panem Vítězslavem Jandákem z počátku ledna 2011 ) přiblížit posluchačům zoufalý stav poměrů na ohrožené pražské operní a baletní scéně autenticky investigativním záznamem frustrovaného prožívání jejího řadového zaměstnance. Těch je tam většina! Jak se dovídáme i z jiného zdroje, jejich čistý plat činí prý nyní kolem 20.000 měsíčně, ale po „transformaci“ má být zvýšen, až část zaměstnanců, možná 40-50 hudebníků, přijde o místo!?

Až dosud byly zveřejňovány v médiích informace a stanoviska především funkcionářů v ministerstvu kultury a osob s nimi loajálních. Teď jsme „ na živo“ slyšeli hlas tajemného výkonného umělce ze strany jednoznačně protestující proti sloučení Státní opery Praha a Národního divadla a otázky redaktora, který se pokud vím ani později nikde jinde nepředstavil. Pochopitelně, když také Český rozhlas prodělává na několik let rozvrženou „zeštíhlující kůru“ zde vlastně obdobné „duhanovské transformace“, která se taky stává pojmem.

Obdobně anonymně to chodí pod vyvěšenými texty i na diskusních webech na všechna obdobně háklivá témata. Z de už z nich aspoň pozitivně víme, že pro zhruba 160 zaměstnanců Státní opery přišly z ministerstva kultury další peníze, ty prý ale nebudou stačit ani na stávající mzdy…Je to vůbec možné? Nebo je to špatný šikanózní ftip? Tomu se tu říká hospodářské úspory? Nebo je to zdvižená prst na způsoby financování všech stávajících státních příspěvkových organizací pro kulturu? „To se máte tedy na co těšit!“

Když už, tak raději těsně před půlnocí!

31. 01. 2012 ve zprávách TV 24, ale až těsně před půlnocí, ale já to viděl v počítači na videu až po ránu, dal konečně moderující redaktor Petr Fischer delší vysílací čas prozatímnímu řediteli Státní opery Praha Radimu Dolanskému. Už odvolanému od už také ne-ministra pro kulturu stomatologa Jiřího Bessera. Besserovu argumentaci jsme předtím poslouchali mnohokrát, a ani zde si typický krátký záběr a řečnický klip na uraženého politika TV 24 neodpustila. „Jeden zde, pane redaktore, nikdy neví, zda přes průšvihy zas jednou ten chlapík nevzletí z popelů jako jinak vybarvený politický Pták Ohnivák?“

Odborníci se tu vůbec diví tiše nebo pantomimicky! Pokud sedí ve svých pohodlných otáčivých křeslech s opěrkou hlavy, vyjadřují se, pokud vůbec musí, nejraději mlhavými a právně komplikovanými formulacemi a byrokratickou hantýrkou jazyka pty-de-pe. Prostá jasná slova náhle mají zase význam a důsledky, a nikomu z těch dam a pánů se tu nechce páchat existenční sebevraždu, dostat vyhazov pro ztrátu důvěry nebo pro překročení kompetencí - např. jako jmenovaný a zase v zápětí odvolaný a přesto pořád moc slyšitelný pan Radim Dolanský.

„To proto se ve veřejnoprávních médiích do nekonečna už od časných hodin (viz nejnověji tzv. kulturní rádio Vltava) mluvíváte nejraději o podružnostech?“ Dříve mi hrála příjemná hudba „partitury“ z archivů až do sedmé, nyní tam taky informují nejčastěji o MARGINÁLIÍCH. Paní redaktorka Bečková mi jednou v mailu napsala, že do kultury úvah po ránu politika nepatří!

Návštěvníci Opery a baletu Praha hledají ale krásu. Ta se ze života vytrácí

Zkušenější návštěvník inscenací a premiér Státní opery Praha k ní není nekritický a ani není jako prostoduché fanynky druhořadých nebo pokleslých žánrů. Bohužel v médiích se už řešily i nápady jak Státní operu úplně zrušit (viz paní Markéta Ševčíková, kmenově z Rádia 6, versus paní Věra Drápelová ) a zařídit tam tzv. SCÉNU PRO PROVOZOVÁNÍ STAGIONE. To by se „jen“ objednával a provozoval kdejaký planetární KOČUJÍCÍ postmoderní SUBKULTURNÍ šunt?

„Jak bychom k tomu přišli my, kdo tam chodíme za UMĚLECKOU NOBLESOU a jsou ještě dnes jsme vždy plni očekávání?“

To si tam na štěstí uvědomila včas i přísná kulturní kritička z „ Mladé fronty“, ale nikoliv v rozhlasu skoro všude přítomná paní Ševčíková, která je známá i svým mentorstvím. Sic se už občas i trochu mírní!

Z rozhovorů s návštěvníky Státní opery dobře vím, jak jsou poučení, zvídaví, motivovaní, ačkoliv jde většinou o tzv. laiky. To je hlavní důvod, proč zejména v poslední sezóně nás zlobí nespravedlivý, netečný a přízemní přístup státu a pražské metropole k jejich VYSOKÉMU UMĚNÍ, které se zde provozuje za pořád extrémnějších poměrů. Proto dobrovolně podepisujeme petiční archy. Pochopitelně proti sloučení Národního divadla a Státní opery!

Bude to porážka nás všech, celé české kultury. I já sdílím tuto obavu veden zkušeností posledních pěti let, intuicí, ale i na základě názorů blízkých muzikálních přátel už od studentských let. Při tom jsem abonentem i Národního divadla, líbí se mi jeho národní východiska i tradice. Jak jdou léta, musím zase i ve svém věku občas jít k stání, protože není vždy možné sehnat lístek mimo technicky komplikovaný předprodej a není to levná záležitost pro návštěvníka z venkova. I zde to časem to asi bude úplný luxus jako ve Vídni, Paříži, Londýně a jinde ve světě. To si tu také přejeme? Nový pan generální ředitel Ondřej Černý to prý tak nechce, říkal v jedné tiskové zprávě!

Nebude zase nutné se hádat o samozřejmosti dávno probojované!? Není ale to, co zažíváme, zas jiná zlověstnější tvář post-kapitalistické neo-normalizace nebo dokonce, jak jsme to slýchávali po desetiletí za našeho života, staro-nová a záludně „plíživá kontrarevoluce“, za níž stojí jiné „vlivové“ skupiny a podivná bratrstva? Kdo to je? Odkud? Proti komu? Čemu a komu posluhují?

Vyváženost veřejnoprávních medií a vize Metropolitní opery Praha

Návrat Státní opery Praha do lůna Národního divadla znamená brzdu, degradaci a negaci umělecké kvality obou scén, slepou ulici, jak si pamatujeme z minulosti ne tak dávné. To není jen pokus o přeroubování sto dvacet let starého stromu, je to odříznutí jeho kmene od původních životodárných nad-národních inspirací a od zemských tradic.

Nikoho v médiích veřejné služby zatím nezajímá, že v posledních letech měla Státní opera Praha provozní návštěvnost blížící se ke 200 000? Že sama kryla svoje náklady až z 50 procent, zatímco Národní divadlo zhruba kolem 35 procent? Že návštěvnost byla kolem 75 procent a více? Že petici proti sloučení podepsalo už nejmíň osmnáct tisíc návštěvníků?

Kdo se tu z médií pokusil znovu vyzpovídat paní ex-ředitelku Evou Randovou nebo asi předčasně penzionovaného pana Jaroslavem Vocelku a další znalce vnitřní situace nejen v Opeře a na ministerstvu kultury – např. pány Milana Uhdeho nebo Václava Riedlbaucha? „ Když jste po nové roce zase rozředili „stáj „Jak-to-vi-di-čů“ , aby vám někdo moc nepřerostl před hlavu a nestal se moc slavný, proč jste dosud pane Jakoubku Šiško nepozvali dva svědky z obou stran barikády ve věci bojů o Státní operu Praha aspoň na „Čaj pro dva“ o čtvrté na ČRo 2?

Není už dost dokladů, že tu nejde o “dezinformace“ nebo „neinformované menšinové názory“? Demokratizace jednoduše obecně už pokročila i u VYSOKÉHO UMĚNÍ u nás doma i ve světě, a to i v případě tak náročných a nákladných operních a baletních nadčasových, komplexních, nadnárodních i nad- etnických žánrů. Stále více jsou vyhledávány! Dávno nejsou „jen“ ozdobou evropských panovnických dvorů, libůstkou amerických boháčů a estétské a po povyražení prahnoucí nové snobské zbohatlické smetánky, jak jsme si to zase např. připomenuli v metaforách a jinotajích komicky satirické Straussovy operety Netopýr (Die Fledermaus) v letošním lednu ve Státní opeře Praha!

Když nevíš, jak dál, dělej reorganizace a reformy!

Nezdá se vám také, že nadějnější obrat k reálným a ne jen únikovým tématům způsobí ve veřejnoprávních médiích až fakt, že neklid a nespokojenost umělecké obce v hlavním městě prosákne do ansámblů Národního divadla, kde se už prý chystají také protesty? Proto je tam nervozita, že vysoký ministerský funkcionář Radek Zdražil, sám bývalý tanečník, pohrozil bývalým kolegům kompletními re-konkursy? A jindy zas mluvil o kompletním personálním auditu, jaký prý ještě Národní divadlo nezažilo. Ani za normalizace? Je taková hloupost vypuštěná do médií jen z jeho hlavy? Tomu lze sotva věřit, kdo zná soutěživé umělecky tvůrčí prostředí, kde se bojuje o prestiž u diváků každý den a kde klíčové slovo mají producenti, dirigenti a režiséři a nikoliv jen ředitelé. Ostatně o fraškovitosti a manipulacích při (re)konkursech před i po převratu vím svoje už ze sedmdesátých a znovu z  devadesátých let minulého století a taky jsem tu v Britských listech na toto téma něco už napsal.

Bude letošní konec sezóny pro naše dvě nejprestižnější scény přelomový?

Pro bytí a nebytí dvou-souborového operního domu Pražské opery a baletu by neměl být konec letošní sezóny ještě přelomový, ale jistě bude krizový příští rok. Dokazují to slova stávajícího ředitele Ondřeje Černého a nominovaného slovinského šéfa „Rocca“. Dokazuje to rámcová vysvětlující a uklidňující koncepce předprodeje, jíž zřejmě v rozpacích elektronicky obeslaly spojené kanceláře pro svoje abonenty v obavě z důsledků, které tato „ajťácká“ revoluce a administrativní rošáda s dramaturgií, přesouváním inscenací z domu do domu a dokonce absurdní rušení tzv. „shodných“ titulů, přinesou pro budoucí návštěvnost a ohlasy diváků. To se teprve uvidí! Ostatně lišácká kombinatorika nabídky inscenací Národního divadla pro abonenty v posledních letech, to je kapitola sama pro sebe a stála by za samostatný rozbor. Zatím to bylo ve stylu, chceš si koupit svíčkovou, tak musíš přibrat půl kila bůčku.

V nastalých bojích, které jistě ještě přijdou, se ale zapomíná zohlednit svébytná a bohužel hodně zpřetrhaná a později rozkouskovaná a tabuizovaná tradice Státní opery Praha. Za dobu svojí víc jak stoleté existence se děly v novo-rokokovém paláci původně Nové německé opery ( 1888-1938) umělecké a politické věci někdy až neuvěřitelné. I po roce 1938 byla tato scéna až do roku 1989 podrobována opakovaným ideovým, ideologickým a uměleckým experimentům a hokus-pokusům.

Teprve v letech 1990-3 došlo ke znovuvzkříšení Státní opery Praha a jejímu prý „definitivnímu“ osamostatnění od Národního divadla. Byl to jeden z významných výdobytků VYSOKÉHO UMĚNÍ po pádu předchozího režimu v listopadu 1989.

Opera i balet jsou najednou zase umělecké politikum svého druhu i po tomto datu, Najednou slyšíme a čteme v tiskové zprávě Národního divadla, že tu budeme budovat jen jedno národní operní a baletní umění z Národního divadla v soutěži s Evropou a jejími operními domy? To ještě asi neslyšel ani pan poslanec Vítězslav Jandák, který polemizoval na téma Státní opery v Praze s Aréně s paní redaktorkou Markétou Ševčíkovou a s jejími dalšími svéráznými nápady (viz i video-podcast na netu ČRo). Některé nové paní redaktorky v Českém rozhlase jsou vskutku neštěstí!

Ředitelé Státní opery Praha po roce 1990 -umělečtí i provozní- Karel Drgáč, Eva Randová, Daniel Dvořák, Jaroslav Vocelka – byli také jmenováni podle kritérií personální přijatelnosti, řečeno novou terminologií, ale prováděli svou vlastní kulturní politiku - jak výběrem repertoáru, tak svými iniciativními kontakty s uměleckým světem i v zahraničí. To je zde, kde bylo dosud vše pod partajní kuratelou- něco dosud nevídaného. Měli každý osobitý manažerský přístup a přicházeli proto i s novými uměleckými projekty. Jejich vklad včetně chyb nebyl dosud důkladně analyticky vědecky zhodnocen. Vývoj kvazi-metropolitní opery Praha vyústil (od roku 2003) ve Státní opeře Praha až do dvou souborů – opery a baletu, při čemž start jeho baletní sekce začínající od nuly byl přímo raketový, což mimo jiné potvrdila zejména inscenace Labutího jezera.

Málo byla dosud doceněna i patnáct let už existující Baletní škola Olgy Kyndlové při Státní opeře Praha, která je od roku 2004 rozšířená o moderní tanec, jemuž položila základy americká tanečnice Martha Graham.

Vedení Opery postupně navázalo během dvaceti let úspěšně početné kontakty domácí ( např. Smetanova Litomyšl) a spolupráci na mezinárodní úrovni v Evropě (např. Salcburk, Macerata, Aspendos). Opakovaně opera i balet hostovaly v Japonsku (tuším 10x), takže finanční přínos těchto výjezdů byl pro rozpočet Státní opery Praha velmi významný. Každý snad ví, že žádný operní dům ve světě neprosperuje jen ze vstupného včetně zájezdů.

Bolesti s generační výměnou jsou nyní na všech úrovních

Je otázka, zda se na ni ale dá všechno svést. Ve státní správě příspěvkových organizací by její mechanismus měl fungovat automaticky, ale je otázka, zda pro to byly vyvoženy předpoklady a dostatečně se nahrazuje kompetentnost za kompetentnost, zda přichází dříč a poctivec na místo dříče a poctivce. Jinak řečeno, jak velké „velké rošťáky a věčné puberťáky“ česká kultura na manažerských pozicích snese a unese.

Bohužel to, co nám předvádí generačně nástupnický post-kulturní manažerský establishment od nejvyšší úrovně, pro poučené příznivce vysoké kultury, jíž je i opera a balet vrcholovou součástí, je zklamáním. Chybí tu často i profesionální i mravní věrohodnost. Stačí připomenout příčinu, pro kterou demisi podal kompromitovaný vrcholový politik. Nutné je přehodnotit i jeho předchozí rozhodnutí, neboť jeho motivace a cíle nemusí být úplně v pořádku. A co na to vše nová ministryně kultury Alena Hanáková?

O jejích kompetencích, kromě politické nominace, lze zatím pochybovat. Vyjadřuje se neinformovaně, nejasně, alibisticky. V této záležitosti je asi nepopsaným listem. Předpokládá, že „poté, co se celý „proces“ na prvních scénách posune dál, bude na manažerech, jakým způsobem povedou složky, které tam pracují.“ Ženská pros-to-to!  A dál?

„Vzhledem k tomu, že všechny kroky, které s tímto propojením souvisely, probíhají od července minulého roku. Já k mé lítosti jsem se tedy nemohla účastnit a neúčastnila tohoto jednání, ale pokud jsem mluvila například s ředitelem Národního divadla a taky se zástupci třeba Národního divadla, tak oni sami i odboráři byli s tímto procesem v této chvíli spokojeni s tím, že vidí, že to, co si předsevzali, tak se postupně tedy naplňuje…Je jasné, že v první fázi tohoto propojení náklady nejspíše vzrostou, ale podle propočtů, o kterých mi bylo řečeno, tak je jasné, že do budoucna by ty úspory nastat měly,“ řekla nová ministryně pro kulturu. Kolik by se případně mělo v budoucnu uspořit, ale nedokázala říci.

Takto výstižně přiblížilo její slova Rádio Česko s tím, že ministryně naznačila, že i podle ní je existence dvou konkurenčních operních a baletních souborů zbytečná.

Jak nezodpovědně ukvapený je takový úsudek, je na první pohled zřejmé. K čemu je asi takový „proces“ dobrý, když se v kultuře každým rokem jinými okny vyhazují peníze za jiné úplně epizodické a marginální a při tom megalomanské „jakoby akce“ ve stylu „chléb, mléko a rohlíky jsou zase dražší, tak aspoň ty pouliční hry ať jsou zadarmo“ a ať pravice neví, co dělá levice, co stát a co kraje…

Představitelem generačně nástupnické mladé producentsko-manažerské generace je i odvolaný prozatímní ředitel Státní opery Praha a nástupce pana Jaroslava Vocelky pan Radim Dolanský - skoro vždy se usmívající a jako vystřižený ze žurnálu s články o top- managementu. Je to bojovník také do Prahy přišedší tentokrát z moravského venkova, jako mnozí jiní současní experti a expertky na významných postech. Na rozdíl od nich je ale zatím nejvěrohodnější, Je komunikativní, otevřený a přesný v pojmenovávání a navíc mu to myslí i umělecky velmi ambiciózně a pronikavě kriticky.

„Já tuto transformaci nemůžu podpořit, protože v tuto chvíli, co máme v Praze – jsou tady dva velké operní ansámbly, které od 1. 1. mají jedno umělecké vedení. Čili do budoucna to pro mě znamená, že operní domy se nadále nebudou samostatně umělecky profilovat. Jinými slovy, budeme tady mít jednou provždy dva operní ansámbly, které budou v podstatě umělecky totožné, a to je špatně.“ Opět to zopakoval, jak už jsem napsal výše, před půlnocí 31.1. i na TV 24. Stačí spustit vyhledávač Google.

Jako návštěvník i abonent jsem se k tomu zas dostal jako“ slepej k houslím“

Atmosféra pro umělce a zaměstnance v Opeře Praha, a už i v Národním divadle, je pořád dusivější, což zaznamenáváme i my, někdy příležitostní návštěvníci a jindy pravidelní a po léta věrní abonenti obou našich Top Paláců Umění. Ze zkušenosti vím, že tam vládnou napětí, nejistota a strach z budoucnosti. Je to pochopitelné, ale pro uměleckou a koncepční i organizační práci sebezničující. Kdo to kdy viděl, aby si big-bossové dělali s uměním, co uznají za vhodné? To zde dříve sice bývalo také zvykem, ale většinou se chodily leštit kliky i mydlit schody na nábřeží Vltavy!

Např. při poslední návštěvě zmíněné operety Netopýr ( DIE FLEDERMAUS) jsem ve Státní opeře jako ostatní v krátké době už podruhé dostal s malým programem do ruky i papír s omluvou, že se ruší letošní únorové představení P. Mascagniho Sedlák kavalír a Leoncavallo - Komedianti a že budou nahrazené novým baletem Ludwiga Minkuse: Don Qujote. To bude možná i příjemné překvapení, a vlastně omluvné gesto směrem k nám návštěvníkům, protože se tu jedná o druhou premiéru, což bývalo u naší skupiny abonentů dost neobvyklé.

Dosud zklamání ne úplně zapomenutelné nás ale čekalo 23. ledna před rokem, když byla tzv. šestiměsíčním ředitelem panem dirigentem Ondřejem Dohnányim zrušena na průkazech abonentů už vypsaná opera Tristan a Izolda ještě mladistvě skladatelsky revolučního a lidsky smyslného Richarda Wagnera. Ta by byla ideálním dramaturgickým protipólem k dílu už zestárlého a zmoudřelého Richarda Wagnera v Národním divadle, kde nám představili jeho filosoficky- nábožensky- mystického Parsifala v hlavní roli s Evou Urbanovou. Mohly to být dvě evropské kulturní události v jednom roce, ale to by tu nesměly být počtářsky malé české poměry. O kolik pak asi měla paní Eva Urbanová nižší honoráře proti německým kolegům- sólistům vystupujícím v premiéře v Tristanu a Izoldě ve Státní opeře Praha, té sestry jiných evropských operních domů? Je to netaktní se takto ptát? Při tom odpovědnost za projekt a jeho odstartování po dvanácti letech ředitelování na památku svého odchodu z divadla Státní opery měl pan ředitel Jaroslav Vocelka. Po tomto trapném skandálu se stejně honoráře umělců včetně věhlasného dirigenta přetřásaly i na internetu.

Chybí nám zde velké kulturní osobnosti s neformální autoritou?

Řekl bych, že ne, ale většinou je uznáme až po jejich smrti a ještě raději, když už nemusíme platit autorské honoráře ani dědicům. Hlavní vinu na tom zase mají upachtěná a lokajská média veřejné služby, a už x-tá garnitura v ministerstvu kultury a na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Jejich vzájemné oddělení byl nesmysl, který se novému mladému státu zle nevyplatil.

Pan Jaroslav Vocelka, původně „jen“ provozní ředitel a pak ředitel- suverén opery i baletu, za celou svou dvanáctiletou éru si byl asi vědom této trapné situace. Byl po celou dobu svého úřadování mnohem opatrnější, diplomatičtější, než jeho předchůdci i nástupci. Nebál se soustavně Operu a sebe literárně věcně prezentovat v krásném i foto-graficky vyvedeném čtvrtletníku Opera-Balet vždy na luxusním křídovém papíru. Na závěr kariéry stihl sepsat a pokřtít svoje paměti popisující jeho osobní cestu k opeře. Měl velmi promyšlené společenské - umělecké, sponzorské a politické kontakty, otevřel unikátní novo-rokokový palác, stojící na atraktivním a snadno dopravně přístupném místě na Wilsonově třídě, velkým akcím, jako byly koncerty a plesy v opeře. Reprezentační plesy v opeře se za něj výrazně odlišují svými cíli od první poloviny naivních devadesátých let minulého století.

Nedivím se, že na samý závěr se vůdcovský, ambiciózní, úspěšný muž, rozmáchl k tak velkolepému dramaturgickému a politickému gestu právě Tristanem a Izoldou. Možná to byla od něj trochu i recese stárnoucího „hlavního intendanta ze státní milosti“, který sám sebe léta musel hlídat, aby nenarazil. Možná chtěl upozornit na pozapomenuté a provokativní projekty a praxi svých ředitelských předchůdců – zejména pana Karla Dagáče nebo paní Evy Randové. To by ale už bylo na jiný esej.

Je tu další kupa otázek, situací, výroků, svědectví, pomluv, drbů - jaksi zevnitř, které lze jen zčásti dohledat, potvrdit nebo vyvrátit. Takové je už odedávna skoro každé umělecké prostředí! Jsou tu intimity a lidské povahy, také závist, osočování a intriky, to pověstné „mydlení schodů“ patřících nejen k této profesní branži a já sám jej taky zažil v devadesátých letech na vlastní kůži zas ale ve školství. Slušnost a zásadovost se tu zatím moc nevyplácí. Ani pan Radim Dolanský a pan dirigent Oliver Dohnányi se z této břečky zcela nevymanili a zanechalo to puch na jejich pověsti.

Mít skoro nekonečnou frustrační toleranci je to hlavní, co potřebují divadelní šéfové velkých kamenných domů, jako jsou metropolitní opery i tzv. národní divadla. Je nakonec dobře, že žurnalisté momentálně většinou sledují úplně jiné celebrity, zde si sotva kdy uloží práci a čas na investigativní přípravu, aby objektivněji rozkryli, pochopili a vyložili základní souvislosti. Je škoda, že se Státní operou nezbývají ti, kdo na to mají vzdělání a někdy jsou i výkonnými umělci a slovutnými pedagogy. Zřejmě si nechtějí „dělat“ do vlastního hnízda a znepřátelit si kde koho mezi kolegy a kolegyněmi.

Dojde na obnovení respektu a zachování čistoty nejvyšších pater UMĚNÍ?

OBA OBORY- opera i balet a jejich kombinace- JSOU KOMPEXNÍ SYNTÉZOU VŠÍ LIDSKY JEŠTĚ DOSTUPNÉ ABSOLUTNÍ KRÁSY- HUDEBNÍ, PĚVECKÉ, POHYBOVÉ A HERECKY VÝRAZOVÉ NA JEDNOM FYZICKÉM MÍSTĚ A V JEDNOM LIDSKÉM ČASE NEBO OKAMŽIKU. JSOU PRCHAVÉ, TĚŽKO SLOVEM UCHOPITELNÉ, MĚLY BY BÝT VNÍMÁNY V PŮVODNÍM PŘÍSNĚ ARISTOTELSKÉM SLOVA SMYSLU DEFINICE, CO JE TO SKUTEČNÉ VYSOKÉ UMĚNÍ A NE ÚPLNÉ UMĚNÍ.

Jsou to bohužel patra, kam jen stranicky nominovaní političtí ministři nové post-demokracie v post-kapitalismu málokdy dohlédnou a bývají sami ukázkami pokleslého vkusu i životního stylu. Možná to byl důvod, proč předchozí režimy na posty ministrů KULTU (školství a kultury) dosazovaly osoby s vědeckou nebo uměleckou erudicí, zasloužilé kreativce, a nikoliv osoby pouze s ekonomickým a technokratickým myšlením nebo jen politické kariéristy a prospěcháře.

Po roce 1989, i podle diskusních fór na stránkách internetu, se nejpřijatelněji dařilo Státní opeře Praha až za ministra Pavla Dostála. Došlo za něj k velkorysé postupné rekonstrukci hlediště, šaten a pak ve spolupráci s Národním památkovým úřadem i opravě fasády pláště novo-rokokového paláce a dalších skvostných segmentů a příslušenství vnějšku i vnitřku operního domu včetně výměny oken, odhlučnění a zateplení. Ministr Pavel Dostál nebyl politický povýšenec a byrokrat ale i tvořivý umělec, a zdá se mi, že nejlépe rozuměl svým pappenheimským. Čest jeho památce!

Když se nekonečné dny a noci probírám diskusemi na blozích pod články o tomto konfliktním tématu, jak se vyhrocovalo během mého abonmá za posledních pět let, kladu si otázku, jaká je vlastně role politických zákulisí a zda už nebylo o všem, co se kolem divadel nyní děje, rozhodováno někde jinde od stolu. Je to tenký led! My stálí abonenti si odpovědi můžeme jen domýšlet, což ale žánr eseje nevylučuje.

Půjde nyní o myšlenkový sled jakoby ve sci-fi?

Klíčovou otázkou je, proč najednou mocným vlivovým skupinám leží samostatná Státní opera Praha tak v žaludku, když jim dříve nevadila? Jejich finanční argumentace je nepřesvědčivá zejména u Státní opery Praha, která sama dokázala pokrýt i přes padesát procent svých nákladů, což je ve světě neobvyklé.

Lze dokonce tvrdit, že argumentace pro tzv. sloučení je zase a priori ne ideová, ale ideologicko-politická, že jde hlavně i o politicky účelové rozhodnutí zájmových skupin. Politická scéna se v tomto bodě na štěstí názorově jasně rozdělila, a proto „reformátoři“ ( spíše likvidátoři) zatínají do slabin svých koní ostruhy.

Senát České republiky s převahou levice je dále pro zachování dvou samostatných operních domů. Skupina významných poslanců v Parlamentu České republiky je stejného názoru a jednala přímo v budově Opery s Radimem Dolanským, novým pověřeným ředitelem: 

„Podstatné je to, že je to jakési rodinné stříbro. Obecně kulturní dědictví nemůžeme poměřovat jen penězi, protože penězi je k nezaplacení. Ministerstvu kultury osobně vyčítám ne úplně dobrou komunikaci. Možná některé ty věci mohou být z pohledu ministerstva racionální, ale evidentně nebyly dobře komunikovány a probrány s těmi sbory,“ prohlásila místopředsedkyně horní komory za ČSSD Alena Gajdůšková v létě 2011.

Možná někomu vadí, že sláva Státní opery moc rychle vykulminovala navzdory řadě odpůrců zejména v Národním divadle, ve státní správě i v médiích? Některými odvážnými projekty a výsledky Národní divadlo zastínila a začala ohrožovat dokonce i prioritu jeho baletu.

Šiřiteli těchto pomluv jsou většinou ctižádostivci nově přišedší z venkova do funkcionářských ( pardon - manažerských) pozic v hlavním městě.

Někoho mohl podráždit společný projekt Státní opery Praha a společnosti Richarda Wagnera Praha?

Zde šlo Státní opeře Praha o překonání historické diskontinuity s Novou německou operou. Kvazi-metropolitní opera v Praze zacílila v poslední době spolupráci více na německou kulturní oblast. Mělo by dojít o smytí a odpuštění vin a novou etapu umělecké tvůrčí spolupráce.

Bylo by to ale na místě, ale oblíbený a zavedený repertoár ruský, italský, francouzský tu měl pořád svoje místo.

Možná někomu vadilo, že součástí projektu byla k padesátiletému výročí Nového německého divadla 20. května 2010 i nově a velkoryse nastudovaná premiéra opery Richarda Wagnera Tristan a Izolda s předním světovým dirigentem a zahraničními sólisty?

Zafungoval zde i strach, že domácí sólisté přijdou v budoucnu zkrátka? Wagnerova opera je tak pěvecky náročná, že i Nová německá oper, kde byl Wagner kmenovým skladatelem, mívala s obsazením hlavních rolí potíže.

Možná někomu vadilo, že na 1. balkoně byla odhalena busta Richardu Wagnerovi od mladého výtvarníka Václava Krčála s tím, že Státní opera Praha naváže cíleně na staré tradice v roce 2012 při mezinárodním wagnerovském kongresu.

Možná někomu vadilo, že na Richarda Wagnera při premiéře a při odhalení jeho busty zavzpomínal NÁRODNÍ UMĚLEC basbarytonista Antonín Švorc ( *1934) , známý wagnerovský sólista Národního divadla a Státní opery v Berlíně od šedesátých let minulého století?

Možná někomu vadí zejména nemovitá majetková práva Státní opery Praha a její umístění na atraktivním místě na Wilsonově třídě? Není podezřelý ten spěch, s jakým mají být rychle vyřešeny na prvním místě právě tyto záležitosti? Zde vkládám pro zájemce zprávu Rádia Česko z léta 2011:

ČRo Česko: Červen 2012:Jde o majetky, tvrdí odpůrci sloučení. Úřad to odmítá  Podle něj změna zefektivnění provozu souborů, jak tvrdí ministerstvo, nepřinese. Za rozhodnutím Dolanský vidí ekonomické zájmy, konkrétně prodej některých lukrativních budov a pozemků v majetku Národního divadla. „Konkrétně jde o ateliér na Floře, sklady u Apolináře a Anenský areál u Karlova mostu. Celé to už pan ministr potvrdil, že se počítá výhledově s budováním areálu dílen, zkušeben a skladů někde za Prahou, takže všechno tomu nasvědčuje,“ řekl Dolanský.  Proti tomuto tvrzení se ve vysílání Rádia Česko ohradil mluvčí ministerstva kultury Stanislav Brunclík. Resort podle něj uvedené objekty ani prodávat nemůže. „Tyto úvahy, že se ministerstvo někde něco pod pokličkou kuje, jsou absolutní nesmysl. Takhle to prostě nefunguje,“ zdůraznil Brunclík. Odmítl také, že by neexistovaly analýzy chystané transformace. „Jde skutečně o zeštíhlení provozních nákladů na obě dvě instituce a zlepšení podmínek uměleckých souborů,“ uvedl mluvčí. „Kdyby 18 tisíc věrných diváků, jak říkal pan Dolanský, vidělo skutečně do střev hospodaření Státní opery v minulých letech, tak by začali své podpisy zase škrtat,“ dodal. 

Naše paměť nás ale zatím neklame. Takový katastrofický scénář nelze vůbec vyloučit. Podobné laskominy ohrožovaly svého času řadu nemovitosti patřící v Praze MŠMT, Karlově universitě a České akademii věd a ne vždycky to dopadlo dobře! Řada z těchto cenných budov byla prodána nebo změnila majitele.

Konfliktním tématem mohou být opakované Plesy v Opeře a osobnosti a celebrity na nich zúčastněné, zejména poslední dva- tři roky, kterými se odlišily od plesů v první naivní polovině let devadesátých.

Skladba významných hostů dnes dobře vypovídá o dobových posunech v mentalitě organizátorů, jejich názorovém vývoji a o smyslu a cílech. Z pohledu abonenta účast na reprezentační sešlosti není cenově nedostupná, ale naráží na přísnou etiketu a garderobu zejména pro muže, zatímco ženám se tolerují sukně i nad kotníky. Nejnižší vstupné je srovnatelné s nejlepšími lístky do opery.

O Plesech v opeře se zmiňuji jako o dalším znaku ambiciózních strategiích a taktikách, odlišujících Státní operu Praha od Národního divadla.

Šéfové Opery usilovali o zvýšení lesku operního domu přilákáním osobností tzv. velkého světa a chtěli ji udělat přitažlivou i pro mecenáše. V poslední době ve scénáři plesů došlo ke zvýznamňování exotických hostů a posilování feudálních resentimentů. (Např. letošní Ples v opeře 2012 v únoru bude ve znamení rudolfínské doby.)

Dle mých zdrojů byla poprvé nejblíže Státní opera Praha ideji Metropolitní opery Praha za primátora Pavla Béma a ministra kultury Václava Riedlbaucha. Podruhé se začala přibližovat Státní opera Praha této vizi za primátora Bohuslava Svobody, který poslední plesy zahajoval je o něm známo, že mu myšlenka spolufinancování druhého operního domu v hlavním městě není cizí. Letos je už v mnohem silnější pozici než kdykoliv dříve, takže i tato možnost se stává pravděpodobnější.

Je na čase po prvním „ lámání chleba“ přiznat barvu veřejně

Jsem tu jen svědkem- abonentem obou předních scén jako uměleckých pracovišť s ambicemi prvního řádu. Přesto mi to nedá a probírám v paměti svoje letité zkušenosti s garniturami umělců bývalého Smetanova divadla a Zlaté kapličky nad Vltavou, jak si ji český národ kdysi vyvzdoroval.

Zatím nejjasněji, nejkvalifikovaněji a nejmužněji, se postavila k věci Opery Praha jen předběžná analýza pana Radima Dolanského, který ji do dnešního dne, kdy píši tyto texty, jediný vyvěsil na internetu a zpřístupnil pro každého zájemce jako celkem konzistentní a inteligentní vlastní vizi. Tu by bylo třeba v detailech i ve vztahu k budoucí dramaturgii VYSOKÉHO UMĚNÍ rozpracovat do širší koncepce celé pražské divadelní scény spadající do režimu státních příspěvkových organizací.

Představme si tuto novou východiskovou situaci jako rub a líc naší budoucí národní ale také evropské a světové umělecky pulzující kultury ZDE A TEĎ jen s odlišenými důrazy.

Národní divadlo v návaznosti na svou historickou tradici by mělo dál zůstat široce lidově a národně rozkročené a pohostinné pro svoje kmenové umělce, ale i pro nejlepší pražské a venkovské scény, ale nemělo by být zaopatřovacím ústavem! Mělo by nabízet prostřednictvím kmenových souborů vedle vysokých žánrů opery a baletu také přitažlivou a starou i novou tématiku karnevalovou, činoherní, experimentální, dostupnou cenově všem společenským vrstvám a nejen pro Pražany, ale i z široce dostupného okolí. Je mi už léta nepochopitelné, proč veškerá produkce Národního divadla se soustřeďuje až na výjimky jen do večerních hodin, že některé inscenace se objevují s obrovskými časovými rozestupy, že málo početné jsou domácí i zahraniční výjezdové akce stávajících kmenových souborů.

Nově vzniklá situace je nyní výzvou pro státního zřizovatele, radu Hlavního města Prahy a jeho zastupitele. Nejen pro stávajícího pana ředitele Národního divadla a nyní i Opery pana Ondřeje Černého. Vniká po mém soudu neřiditelný několikahlavý moloch několika „divizí“ ( „pluků“, „praporů“, „rot“ a „čet“)? Jakási gyga-fabrika na UMĚNÍ?

Nechal bych vás, pánové v kvádrech, zas narukovat, nafasovat a pak protáhnout v plné polní. Nebo to spíš nakonec spíše bude jako v té pohádce o zlém draku a princi Ba-ja-jovi?

Ptávám se sám sebe, kam jsme to dospěli v národě, kde je divadlo od jeho počátku jedním ze základů jeho identity a s ním stojí a padá i „nesamozřejmost české kultury“? Čím jiným můžeme dnes světu ještě imponovat? Činohrou zatím asi sotva, ale ta je prý na štěstí z „transformace“ vyňata.

V Praze se obě přední hudební scény – původní česká a původní německá- se proti sobě vždy vymezovaly i soutěživě obsahem a formou a někdy ideově i ideologicky a polemicky. Je to výzva pro dnešek, aby se ve sjednocující se Evropě a národnostně a etnicky pluralitní a turisticky stále přitažlivé ČESKÉ METROPOLI nabízela především neideologická ABSOLUTNÍ KRÁSA bez zbytečných předsudků ve svobodě a v universálně sdělitelné a všem dostupné i alternativní duální podobě, jíž byl současný model opery i baletu základním předpokladem. I proto, že dnes je každá moderní scéna korunována čitelným displejem s libretem ve dvou jazycích. Pro nás už trochu nahluchlé je to velká výhoda proti dřívějšku, zejména když si sólisté zamanou šetřit hlas.

„My se domníváme, že se ještě dá nějak bojovat a je to naší povinností, protože teď se nejedná o nás jako o jedince, ale jedná se o českou kulturu, protože tímto způsobem se opravdu zlikviduje opera v Čechách. Ze Státní opery zbude pouze nápis na štítu historické budovy, prohlásil už na podzim 2011I odborářský vůdce zaměstnanců Opery Praha Miroslav Svoboda.

Mnoho by v tomto duchu a pro dobrou věc mohli udělat nejen politici, ale i bohatí soukromníci - sponzoři a velké firemní společnosti, ke kterým město Praha projevuje pohostinnou velkorysost, jichž loga už několik let čteme i na tiscích obou našich vrcholových scén. Klub mecenášů má ale zatím, pokud vím, jen Národní divadlo, ale jsou to jen začátky.

VYSOKÉ UMĚNÍ OPERY A BALETU NA POLITICKO UMĚLECKÉM TRŽIŠTI ZDE DOMA, V EVROPSKÉ UNII A V GLOBALIZUJÍCÍM SE SVĚTĚ MÁ A BUDE MÍT SVOJE NEZASTUPITELNÉ MÍSTO PRO SVOU KULTIVUJÍCÍ, POVZNÁŠEJÍCÍ, SJEDNOCUJÍCÍ A UNIVERZÁLNÍ ROLI. TO V TOMTO NÁRODĚ A STÁTĚ VÍME ALE UŽ DÁVNO!

Společné prohlášení zástupců studentských komor akademických senátů Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, Masarykovy univerzity, Mendelovy univerzity v Brně, Technické univerzity v Liberci, Univerzity Hradec Králové, Univerzity Karlovy v Praze, Univerzity obrany, Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, Veterinární a farmaceutické univerzity Brno a Vysokého učení technického v Brně.

S rozhořčením konstatujeme, že se nám nedostalo žádné reakce na otevřený dopis členů akademické obce ze dne 25. ledna 2012, v němž jsme formulovali výtky vůči věcným záměrům zákonů reformujících vysoké školství. Nic nenasvědčuje tomu, že by ministr či vláda vyslyšeli doposud velmi umírněné volání z akademických obcí. Opakujeme, že oba věcné záměry zákona jsou špatné, a proto i dnes trváme na jejich stažení a voláme po návratu k jednání o jejich podobě.

Text Britským listům zaslal Petr Soukeník, mluvčí studentské komory akademického senátu Masarykovy univerzity v Brně

Studenti brání akademické svobody a samosprávu. Ministr školství nás však chce uplatit odložením školného. Těmito planými sliby se koupit nenecháme a trváme na svých požadavcích. Problémy na ministerstvu školství jsou komplexní a výrazně se projevují například nekompetentními kroky ministra ve věci čerpání peněz z evropských fondů nebo nepřehlednou a problematickou personální politikou. Tváří v tvář hrozbě zastavení čerpání miliard z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost poskytuje ministr pouze falešné garance. Jeho prohlášení jsou v přímém rozporu s realitou.

Ministr tedy ohrožuje české vysoké školství nejen po stránce legislativní, ale nově i po stránce finanční. Proto apelujeme na premiéra Nečase, aby vyzval svého podřízeného k tomu, ať přestane dělat prázdná gesta, začne se chovat profesionálně a zahájí diskuzi s akademickou obcí. Jsme si vědomi nutnosti reforem vysokého školství, nesmí však mít podobu, která by vysoké školství poškodila. Je naší morální povinností bránit akademické svobody všemi demokratickými prostředky.

Rovněž se výrazně ohrazujeme proti prohlášením prezidenta republiky Václava Klause. Ten napadá studenty, že bojují proti školnému. Pane prezidente, Vaše kroky jsou manipulativní a když veřejnosti vzkazujete, že bojujeme proti školnému, jde říct jediné - neznáte naše požadavky.

Jakožto občané České republiky proto důrazně vyzýváme vládu ČR, členy Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR, aby odmítli současný záměr zákona o vysokých školách a záměr zákona o finanční pomoci studentům a také všechny další návrhy, které by podobným způsobem omezovaly vysokoškolskou samosprávu a podřizovaly akademické svobody politickým zájmům a ekonomickému lobby.

Nebudou-li naše požadavky vyslyšeny, uspořádáme nad rámec plánovaného posledního únorového protestního týdne společnou celorepublikovou demonstraci. Vzhledem k sílícímu odporu v akademických obcích a rostoucí podpoře ze strany veřejnosti očekáváme masovou účast.

Vládnoucí egyptští generálové prohlásili, že v zemi rozmístí větší počet vojáků a tanků. Toto oznámení je zřejmě varováním aktivistů, kteří na výročí svržení prezidenta Mubaraka, tj. 11. února, plánují generální stávku.

Aktivisté požadují rychlejší předání moci civilní představitelům. Na výročí Mubarakova pádu vyzvali k masovým shromážděním a občanské neposlušnosti.

Během nepokojů následujících po masakru fotbalových fanoušků v Suezu zahynulo v káhirských ulicích přinejmenším 15 osob.

Šéf generálního štábu generálporučík Sami Anan vyzval Egypťany, aby "bránili bezpečnost a stabilitu země prací a výrobou", informovala státní zpravodajská agentura MENA.

Premiér Kamál al-Ganzúrí na tiskové konverenci řekl, že výzvy k občanské neposlušnosti jsou součástí plánu "na rozvrácení státu" a vyzval všechny Egypťany, aby se sjednotili a čelili společně krizím a nebezpečím, jimž země čelí.

Prestižní univerzita sunnitského islámu Al-Azhar také kritizovala výzvy k občanské neposlušnosti, a podle MENA i papež koptské pravoslavné církve Šenúda prohlásil, že občanská neposlušnost je v rozporu s náboženstvím.

Polní maršál Husejn Tantáví, který stojí v čele vládnoucí vojenské rady, začátkem týdne vyzval, aby byla rychle realizována volba prezidenta plánovaná na červen.

Volby do dolní komory parlamentu skončily a probíhají volby do horní komory. Ozbrojeené síly prohlásily, že předají moc civilním orgánům po prezidentských volbách.

Někteří Egypťané však obviňují armádu, že blokuje skutečnou reformu bezpečnostních složek, které byly za Mubaraka prakticky beztrestné.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Současný režim pokládám za zločinný a neústavní, protože schvalování zákonů a reforem neprobíhá na principu svobodného pohledu a svobodného názoru volených zástupců lidu - poslanců a senátorů, nýbrž na principu nařízeného hlasování, kde šéfové stran nařizují, jak má kdo hlasovat. Ve své podstatě je tedy velmi podobný tomu, co mnozí z nás znaji z dob před rokem 1989, kdy o všem prakticky rozhodovala jen hrstka soudruhů z ÚV KSČ.

Jako model zvolme politickou stranu Věci Veřejné, která byla nadějí mnoha voličů. Seriózní vystupování, slib trestání korupce, naděje na posílení vlivu občanů prvky přímé demokracie. Podívejme se ale s odstupem téměř dvou let na politickou realitu. Vycházejme při tom ze smlouvy mezi kandidáty a VV, tak jak ji před časem zveřejnil server iDnes ZDE.

Uvedené skutečnosti odporují i poslaneckému slibu:

"Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."

Poslanci se současně zavázali, že nebudou hlasovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí ale podle vůle vedení své strany.

Věci Veřejné dále odstraňovaly z kandidátek ty, kdo se odmítli zavázat k hlasování na povel

Nové zákony, mnohokrát kritizované reformy nebo třeba vyrovnání s církvemi nejsou posuzovány očima a svědomím 200 svobodných zástupců občanů, tak jak požaduje Ústava ale _vše je stejným divadlem jako za dob realistického socializmu; jen s tím rozdílem, že tehdy o všem rozhodovala jen hrstka soudruhů z ÚV KSČ a dnes jen hrstka šéfů parlamentních stran, kteří písknou a poslanci už zvedají ruce.

Jménem téměř 50 tisíc signatářů výzvy vyzývám Nejvyšší správní soud, aby přezkoumal legitimitu těch parlamentních politických stran, které používají shora uvedené principy k ovlivňování hlasování ve Sněmovně a tím k dosažení svých mocenských zájmů.

Je otázkou, zda takovýto režim můžeme ještě nazývat zastupitelskou demokracií, když poslanci prokazatelně zatupují někoho jiného, než své voliče.

Generální ředitel společnosti BBC Mark Thompson, že BBC nemá na obrazovce dostatečné množství starších moderátorek a novinářek. Přiznal, že BBC bude muset řešit absenci starších žen v klíčových zpravodajských a publicistických pořadech.

Uvedl, že případ Miriam O'Reillyové, 54, bývalé reportérky televizního pořadu Countryfile, která byla z pořadu odstraněna, protože byla "moc stará", a v té věci žalovala BBC u zaměstnaneckého tribunálu a svůj případ vyhrála, byl pro BBC signálem, aby se v této věci probudila.

V několika posledních letech je BBC terčem kritiky za diskriminaci známých starších reportérek a moderátorek, které jsou po dosažení určitého věku odstraňovány z obrazovky.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Jak se chovat k věřiteli,který dlouhá léta mlčí o Vašem dluhu a pak jej prodá inkasní společnosti. Tato vymahačská firma dluh potom po Vás s tučnou přirážkou požaduje?

Ve většině případů nejde o dluh samotný, často se pohybující jen v řádu stovek. Jsou připočteny úroky z prodlení, penále a takzvané náklady na vymáhání, soudní poplatky a odměna exekutora. Pokud by věřitelé uplatnili svoji pohledávku neprodleně, byla by jim téměř vždy uhrazena a tím by odpadla možnost pochybného zisku a korupce. Stačí zákon o účetnictví.

Jak naložit s firmou, která prodá propadlou nebo téměř propadlou pohledávku?Žalovat ji OKAMŽITĚ za porušení zákona o účetnictví.

Jak prosté milý Watsone. Oni nedělali dekádní, měsíční, čtvrtletní, pololetní a roční uzávěrky? A nepřišli na žádnou chybu? Pak také okradli stát na daních a exekuce bude AUTOMATICKY vyhlášena proti nim. Jen se musí najít někdo, kdo spustí tuhle kauzu jako první.

Nezaplatí-li někdo daně, pak stát může vymáhat jen jen ty, které nejsou starší čtyř let. Firmám a občanům je možno vymáhat dluh jen pokud to stihnou v termínu tří let nazpět. Tato doba se prodlužuje o další tři roky od převzetí upomínky.

Pokud vím, že podle účetnictví mám nevyřízené pohledávky a v důsledku špatně vedeného účetnictví krátím stát na daních, nesu si důsledky.

Co je ovšem zarážející, že stát to toleruje i když všichni vědí, že původ dluhových kauz je pevně spojen s daňovými úniky.

Dlužím-li firmě nebo občané mezi sebou, pak pokud mne firma nebo občan neupomene, tedy nevyžaduje splacení dluhu ve lhůtě tří let od data kdy povinnost vznikla, neplatím už nic, i kdyby pohledávku prodali komukoliv. Je neplatná.

Ale to se obecně ví – a tak obvykle přijde požadavek poslední den, a to od někoho, kdo to před vypršením pohledávky koupil.

Věřitel prodal dluh pod cenou vymahačské firmě a má aspoň něco. Spory by se vysiloval, mnohdy kompromitoval nebo příliš zviditelnil. A tihle panáčci se postarají o nekompromisní zabavení domů, polí, aut a jiného majetku, který pod cenou prodají svým známým a přítelíčkům. Z prodeje tak nezbyde nic, co by mohl dlužník za svůj majetek dostat. Tak dlužník skončí na ulici.

Za dluh 100 000 za nedoplacenou hypotéku je totálně ožebračen a zničen i se svou rodinou. To je ta pravá mafie, to jsou oni drsňáci, kteří tu drancují. S blahovolným souhlasem státu i právníků.

Přečetl jsem si se zájmem článek Marka Řezanky O jedné výzvě a přečetl jsem si se stejnou pozorností i reakci Daniela Jurana, který výše uvedený článek nazývá „naprostým blábolem“. Nesouhlasím s jeho názorem, článek p. Řezanky vnímám jako velmi dobrou a podrobnou analýzu současné situace, píše Tomáš Fiala.

Pan Juran píše o něčem trochu jiném. Jeho přirovnání našeho státu k firmě, která špatně funguje, naprosto odpovídá skutečnosti.

Další tvrzení (cituji), … do vedení firmy je přijat schopný člověk, který má určitou vizi a nápady a zkušenosti, a taky chuť něco změnit k lepšímu, ale v době přijímacího pohovoru ještě nezná všechny detaily, nemá přístup k informacím?

Neví přesně, do čeho jde, ale má o tu práci zájem a chce ji dělat dobře… (konec citátu), by odpovídalo situaci, kdyby Holešovská výzva vyzývala pouze k založení nové politické strany, která usiluje o zlepšení situace v naší zemi.

Zatím sice nemá konkrétní program, jak toho dosáhnout, ale hledá lidi, kteří jí tento program pomohou vytvořit a jsou ochotni kandidovat v příštích volbách do parlamentu či senátu, případně být ministry budoucí vlády.

Pokud bychom měli přijmout srovnání Holešovské výzvy (která vyzývá k okamžité demisi vlády i prezidenta) s pokusem o záchranu krachující firmy, bylo by namístě srovnání se situací, kdy určitá skupina lidí žádá okamžité odstoupení celého vedení firmy, jinak vyzve zaměstnance ke stávce.

Toto by byla možná cesta k záchraně firmy pouze za předpokladu, že existuje „stínové vedení“, které je ochotno a především schopno okamžitě převzít vedení a vést firmu k větší prosperitě.

Pokud však organizátoři stávky pouze předpokládají, že se jistě najde dost schopných odborníků, kteří po rezignaci stávajícího managementu vedení firmy převezmou, hrozí nebezpečí z prodlení.

Čas nečeká, firma může ztrácet důvěru na trzích, někteří zaměstnanci možná využijí vzniklého chaosu k tomu, aby ukradli, co se ukrást dá. A zbytek možná po čase uvítá návrat původního vedení, které jim zaručí opět práci a mzdu (samozřejmě o něco nižší než předtím, důsledky předchozí stávky přece musí někdo uhradit.) Ti, kteří příliš aktivně podporovali stávku, možná přijdou o práci. A ostatní si asi příště dobře rozmyslí, zda budou ochotni stávkovat.

Nejsem zastáncem pasivity a čekání, že někdo všechny problémy vyřeší za nás. Ale domnívám se, že lidé by měli nejenom vědět, proč mají vyjít do ulic demonstrovat, ale měli by též vědět, co mají dělat další dny, týdny či měsíce, až demonstrace skončí.

Veronika Fejtková z Lidových novin "tvůrčím způsobem přetvořila" článek Tomáše Koloce z Britských listů bez udání zdroje.

Srovnejte:

• Tomáš Koloc, Český překladatel a orientalista, mrznoucí s rodinou v bytě bez topení, prosí o práci. Britské listy 6. února 2012.
• Veronika Fejtková, Na topení nemá. V karlínském bytě chodí v čepici. Lidové noviny 8. února 2012.

Předpokládáme, že i Veronika Fejtková kdysi chodila - možná? - do nějaké novinářské školy a tam jí - možná? - něco vzdáleného i řekli o novinářské etice. Například o tom, že se nepřebírají informace bez udání zdroje.

Znovu upozorňuji, stejně jako v případě nedávného plagiátu v IDnes, že britský novinář Johann Hari byl nucen odejít z deníku Independent jen proto, že ve svých článcích při rozhovorech s osobami, které interviewoval, použil citací z jinde zveřejněných článků od těchto osob, kde tutéž myšlenku, kterou sdělili jemu, vyjádřili jasněji a přesněji.

V pražských redakcích zřejmě funguje jiná etika.

V úterý 14.2. od 8:30 do 9:00 se na Nuselském mostě bude konat happening Smogový dýchánek 5.

Zachováváme tradici druhých úterý v měsíci a happeningu pro ranní automobilovou zácpu na místě, na kterém denně projede do centra Prahy 100 000 automobilů. Tentokrát jsme se trefili do valentýnského běsnění a tak se zaměříme na téma nešťastné lásky Prahy k autům. Hlavním symbolem budou velká černá srdce v rukou účastník. Jistě dorazí i makety zamilovaných automobilů z kartonu a s tématickými transparenty. BIO OKO promítá ke Smogovému dýchánku spot, který najdete i na You Tube: ZDE

Událost Smogový dýchánek 5 na facebooku: ZDE

Aktuální znečištění ovzduší v Praze dle ČHMÚ překračuje limity na většině území ZDE

Děkuji za spolupráci a těším se na Nuselském mostě.

Erik Čipera

Po podpisu dohody ACTA dvaadvaceti státy Evropské Unie včetně České republiky konečně nastal čas na veřejnou diskusi se zástupci odborné veřejnosti. V pražském kině Atlas se 7.2.2012 sešli zástupci z nejrůznějších více či méně zainteresovaných skupin, aby o dopadech ACTA hovořili. Moderátorem celé diskuze byl šéfredaktor Lupa.cz Patrick Zandl, kterého pamětníci začátků českého internetu znají pod jménem "Tangero". Za stůl na pódiu zasedli nezávislý publicista Jiří Peterka, vedle něj Markéta Prchalová, která stojí v čele České protipirátské unie, Ondřej Filip za zájmové sdružení právnických osob CZ.NIC, Jakub Michálek za Českou pirátskou stranu, Vlastimil Pečínka, který pracuje jako ředitel výzkumu a vývoje v Seznam.cz, Alex Ivančo z Ministerstva průmyslu a obchodu, Jiří Čermák z advokátní kanceláře Baker&McKenzie a Ing. Miloš Šnytr z Úřadu pro ochranu osobních údajů.

Dohoda ACTA zatím neplatí, a k jejímu uvedení do právního řádu ČR je ještě potřeba ratifikace Parlamentem ČR a po podpisu všemi zeměmi EU musí být ratifikována ještě v Evropském parlamentu. Zvednou pro ni naši zákonodárci ruku? A měli by to vůbec udělat?

Takovéto otázky jsme si měli pokládat dříve, ale ještě není tak úplně pozdě shromáždit dostupné informace a pokusit se hrozící ratifikaci odvrátit. To, že byl ratifikační proces o dohodě zatím pozastaven, než Nečasova vláda stihne dokument „znovu analyzovat.“, ještě neznamená, že nebude dokončen. Jestliže vláda vše analyzuje znovu, je otázkou, kde jsou analýzy dosavadní? To však není předmětem téhle úvahy.

Proč vlastně ACTA někomu tak leží v žaludku? Již při prozkoumání základních fakt je nasnadě, že tady něco nehraje.

Jak je to vlastně s tolik kritizovanou utajovaností dohody? Můžeme s jistotou říct, že první diskuse o ní probíhaly již v roce 2007, první kolo jednání se rozběhlo již v červnu 2008. Sama Evropská komise tvrdí, že dohoda nikdy utajovaná nebyla, a ve svém dokumentu Ten myths about ACTA (10 mýtů o ACTA) se dočteme, že vyjednávání o ACTA se nijak nelišila od vyjednávání jakékoli jiné mezinárodní dohody. Zároveň nás má podle tohoto dokumentu uklidnit, že od dubna 2010 byly zveřejňovány pracovní verze dokumentu. Souhlasně s názorem Ministerstva průmyslu a obchodu nás dokument ujišťuje, že texty takovýchto dohod nejsou obvykle vyjednávány veřejně. Takže tu vlastně máme dokonalou transparentnost, že?

Jestli máte neodbytný pocit, že tu přesto něco nehraje, není to náhoda. Pravdou sice je, že EU své informační povinnosti dostála, ale zároveň nás ani neinformovala více, než bylo nezbytně nutné. Termín zveřejnění pracovní verze dohody v dubnu 2010 je totiž nápadně blízko datu platnosti Lisabonské smlouvy (1.12.2009). Podle ní má totiž Evropská komise povinnost okamžitě a plně informovat Evropský parlament o připravované legislativě. Do tohoto data tedy Evropská unie podle jejího vlastního vyjádření neměla povinnost dohodu zveřejňovat vůbec.

Navíc je tu další háček. Opět je veřejnosti prezentována pověstná půlka pravdy. ACTA totiž navzdory svému názvu není dohodou čistě obchodní0 jak ji prezentuje MPO, ale smíšenou. Proto ji tedy nelze projednávat pouze na úrovni EU, ale je nutné, aby prošla ratifikací i na úrovni členských států. Kdyby šlo skutečně o dohodu čistě obchodní, jak tvrdil zástupce MPO, byla by ratifikována pouze v Bruselu. Těžko lze tedy argumentovat tím, že obchodní subjekty, které měly k dohodě přístup, ji zveřejňovat nemusely, protože šlo o tajné obchodní vyjednávání, a proto chtěly řešit upravení svých práv a povinností za zavřenými dveřmi. ACTA se totiž dotkne i práv a povinností jedince mimo obchodní oblast, a to včetně trestněprávní odpovědnosti, a tam ještě evropská legislativa neexistuje. Nutnost ratifikovat dohodu i v ČR je důvodem, proč občané mají naštěstí stále šanci proti ní protestovat.

ACTA se také liší od jiných dohod upravujících internetové prostředí. Ty jsou podle Ondřeje Filipa v rámci EU vyjednávány na principu multistakeholder fóra – tedy s přizváním zástupců všech zainteresovaných skupin, a veškerá komunikace je pečlivě dokumentována. Pouze ACTA je v tomto výjimkou a má vyšší stupeň utajení, než podobné dohody stejného typu.

Další problém, veřejností tolik kritizovaná vágnost smlouvy, také nelze jen tak zamést pod koberec. Sice uplatnění konkrétních pravidel bude záležet na signatářské zemi, takže by odpůrci ACTA měli z toho mít spíše radost, ovšem problém nastává při jejich konkrétním výkladu, kde slovo dostane výbor ACTA , který již nebude složen z volených zástupců, a mechanismy na jeho kontrolu zatím nejsou dořešeny. Docházelo by zde tedy k přenesení výkladu pravidel mimo signatářský stát na nevolený subjekt zastupující úzkou zájmovou skupinu. Ratifikovat takovouto smlouvu, aniž by se toto vyřešilo, by znamenalo bianco šek pro soukromé subjekty na výklad práva.

Dalším problémem je, že v textu dohody strany tak trochu překřtily dodržování lidských práv na poměrně vágní pojem „dodržování jejich základních zásad“.

Ačkoli ACTA sjednocuje možnosti vymáhání práv k duševnímu vlastnictví, řeší je pouze z pohledu vlastníka, jak uvedl Ondřej Filip. ACTA neupravuje pravidla „fair use“, a tím dává prostor výboru ACTA pro poměrně volnou interpretaci toho, co je již poškozením majetkových práv, a co je dovolené užití duševního vlastnictví, u něhož k takovémuto poškození nedochází.

Neřeší ani rozpor mezi vymáháním práv k duševnímu vlastnictví a právem na ochranu osobních údajů uživatele, který vzniká, když nositel práv požaduje na základě v dohodě uvedené „právně postačující žaloby“ odhalení osobních údajů uživatele, který podle něj porušil jeho práva k duševnímu vlastnictví. Jak uvedla Markéta Prchalová, poskytování těchto údajů je v ČR zatím upraveno autorským zákonem v par. 4 odst.1 c). Současný právní řád však toto právo vyvažuje právem na ochranu osobních údajů, takže podle ní ACTA v tomto směru nepřináší nic nového. Bohužel je však její úprava tohoto problému nevyvážená, protože konkrétní ustanovení o ochraně osobních údajů neobsahuje. Jak podotkl Jakub Michálek, podle studie Skupiny zelených v Evropském parlamentu ACTA porušuje legislativu v EU o poskytování osobních údajů do zahraničí.

Vzhledem k tomu, že přijaté mezinárodní smlouvy jsou českému právu nadřazené, by si to mohlo vyžádat změnu české legislativy.

Jinými slovy, ukazuje se tady, že ustanovení dohody byla vytvářena především s ohledem na práva subjektů, které měly reálnou šanci se jejich formulace účastnit – tedy hlavně s ohledem na nositele práv. Skutečně je to u dohody smíšeného typu s dopadem na trestní právo legitimní? Skutečně k tomu existuje společenský konsensus? Reakce veřejnosti napovídá, že ne.

Měli bychom ACTA schválit, když už to tedy stálo tolik peněz a času? To by rozhodně nemělo být tím správným důvodem. V této chvíli jsou jakékoli náklady na vyjednávání náklady utopenými. Je důležité udělat to, co mělo být uděláno hned na začátku – vynést ACTA ze tmy na denní světlo a zhodnotit, zda je to ten správný směr, kterým by se právo v oblasti duševního vlastnictví a autorské právo na jedné straně a právo na ochranu osobních údajů na straně druhé mělo ubírat.

Vzhledem k tomu, že po ratifikaci mezinárodní dohody půjde právní systém změnit jen těžko, by patrně bylo lepší s naším právním prostředím neexperimentovat. Bylo by to drahé a kontraproduktivní.

S trochou ironie se dá také říct, že bychom ACTA měli poděkovat za to, že může nastartovat širší společenskou diskuzi o přístupu k autorským právům a pomoct hledat jiné možnosti, jak mohou tvůrci dosahovat přiměřeného.

Jinak se na ní pozitivního dá najít jen málo. Sice by její ratifikace vedla k silnějšímu postavení nositelů práv, ovšem za jakou cenu? Zatím se naši zákonodárci nestihli zamyslet nad tím, co by bylo na druhé misce vah, a to je prostě na ratifikaci něčeho tak zásadního, jako je mezinárodní dohoda ACTA, zoufale málo.

Opět se všichni shodli, že se zatím neshodnou a že konkrétní dopady bude nutné posuzovat až podle jejich konkrétní formy přijaté do českého zákonodárství. To rozhodně odpůrcům ACTA situaci neulehčuje – jak bojovat proti ratifikaci pečlivě připravovaného dokumentu, který, alespoň podle některých účastníků diskuze, nic tak podstatně nového nepřináší? Není tedy všechno vlastně v pořádku? Aniž bych chtěla být přehnaně pesimistická, jsem spíše toho názoru, že to v pořádku není. Nelze přece ratifikovat dohodu, aniž bychom měli jasnou právní analýzu toho, co všechno změní v našem právním řádu.

Pokus hledat konsensus ohledně tak důležitého dokumentu až po jeho podpisu, kdy se s jeho konečnou podobou před případnou ratifikací dá dělat jen velmi málo, je přinejmenším špatně načasované.

Ratifikace takto vyjednané dohody by navíc na dlouhou dobu uzavřela diskuzi o autorském právu a duševním vlastnictví v jednotlivých členských státech a znamenala by přenos pravomocí mimo státy, které ji podepsaly. ACTA je bezprecedentně neprůhledná a její odhalení proběhlo za pět minut dvanáct. Pokud se vůči ní veřejnost jasně nevymezí , bude to motivací pro další zájmové skupiny k podobně neprůhlednému jednání. Je tedy důležité dění kolem ACTA neustále sledovat a žádat po vládě jasné odpovědi ohledně její implementace v praxi ještě před hlasováním v parlamentu.

ZVUKOVÝ ZÁZNAM DISKUZE 44 MBWMA

smlouva ACTA - plný text v češtině - verze MPO PDF

plné znění každý den ZDE

V červnu 2011 jsme zprovoznili pro vaše pohodlí možnost přispívat na provoz Britských listů dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilního telefonu. Informace o tom, jak to dělat, jsou ZDE. Zároveň je samozřejmě možné přispět finančně na provoz BL na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Zdá se však, že možnosti a ochota čtenářů finančně přispívat na provoz deníku, který každodenně čtou (čtenářů je měsíčně cca 350 000) prokazuje silně klesající tendenci. Jenže provoz listu z něčeho uhradit musíme. Nepodporují nás ani velcí kapitalisté, ani velcí antikapitalisté. Nezávislost a existenci si uchováme pouze, pokud si udržíme podporu čtenářské obce.

CORRUPTTOUR - to nejlepší z toho nejhoršího: Cestujeme za korupcí!

www.corrupttour.com

Dobrý den,

zítra,*ve čtvrtek 9.2. ve 12h v rámci Veletrhu Holiday World 2012*

otvíráme úplně novou oblast cestovního ruchu.

/Malá země v srdci Evropy má v oblasti korupce co nabídnout jak domácím, tak zahraničním návštěvníkům.

Korupční prostředí je v České republice mimořádně stabilní s mírným růstem. Vytváří tak vhodné podmínky pro rozvoj korupční turistiky. Naše krédo zní: poznání je zábava, naši průvodci jsou vždy pozitivně naladěni. Garantujeme vám nevšední zážitek!

Zveme Vás na slavností zahájení spojené s tiskovou performancí k našemu stánku uprostřed výstavní haly (naproti kavárně)

Program:
11:45 registrace novinářů, převzetí sluchátek
12.00 slavnostní zahájení
12.05 úvodní slovo ředitele agentury
12.10 představení prvních tras - průvodci agentury CorruptTour
12:20 místo pro dotazy
12:30 zakončení tiskové performance

Na místě - mediapack, tisková zpráva, propagační materiály, rozpis jízd, rezervace, suvenýry CorruptTour (Akcie na majitele, Nemocniční kulichy, přístroje na Bílý šum, Trička, apod.)

Prosím o potvrzení účasti kvůli registraci pro veletrh.

Na viděnou s Vámi se těší

za tým CorruptTour

Olga Cieslarová

www.corrupttour.com
Corrupttourlinka: 73 99 900 80
info@corrupttour.com

Když jsem psal svoji včerejší reakci na články na Britských listech, netušil jsem že vzbudí tak živé reakce, za něž děkuji. Jak p. Mertové tak p. Grohovi. Ukazují hezky rozpornost dané problematiky. P. Mertová, zřejmě proto, že se ocitla v podobné sociální izolaci a nutnosti se rozhodovat v daných, ne příliš příznivých podmínkách, chápe, že daná situace je kontroverzní. To je více méně souhlasné stanovisko a tak s ním netřeba polemizovat.

Článek pana Groha je kontroverznější a tak si dovolím reakci, či spíše i odpověď na jeho závěrečnou otázku. Světový řád skutečně měnit netřeba a na to mít vůbec nemusíme. Co je ale nesprávné, je konstatovat, že žijeme v tržní ekonomice založené na penězích, což je tvrdá realita a nemá smysl se snažit to jakkoli korigovat. Naopak - všude v civilizovaných zemích je tržní, racionální alokace korigována, respektive doplňována alokací netržní na základě schémat veřejné ekonomie. Stejně tak samozřejmě má význam i kultura, vzdělání, životní prostředí a další „měkké“ podstaty naší existence.

Stejně tak je nesprávný argument o tom, že pan Máša udělal chybu a tak za ni „pyká“. Co to je za chybu? Pan Máša někomu ublížil, někoho poškodil? Nikoli. Jen se prostě v určité fázi života nechoval tak, jak předpokládá „racionalita“ nebo většinový postoj společnosti. OK, většina jiných, by se zachovala jinak, racionálněji. Ale v tomhle bohužel vidím jeden dalších nešvarů současné diskuse o skutečnosti. Tedy že ti „racionálnější“ skrze peníze vlastně radí a kontrolují ty méně racionální.

Pokud by v dnešní době nerozhodovalo, co člověk chce a nebo ne, pak bychom se dostávali do zásadního rozporu s podstatou svobodné, demokratické společnosti, o níž, alespoň podle našich základních právních dokumentů, usilujeme. Nikde se v nich nepíše o tom, že bychom chtěli mít stát, v němž budou peníze „zlatým teletem“. Je jasné, že takové rozhodování má svoje ekonomické limity – to nikdo nezpochybňuje a je třeba to velmi seriozně brát v úvahu. Ale v demokracii je naprosto legitimní diskuse o tom, jak mnoho se bude přerozdělovat, jak vysoké budou daně, jaké další mechanismy sociálního zabezpečení budou používány, do jakých sociálních situací a dilemat budou lidé postaveni, a podobně.

Jinak řečeno, mrzký peníz v podobě tržní alokace a tlaků by neměl být jediným pánem. Dokonce by vůbec neměl být pánem, ale spíše sluhou - podobně jako oheň. Je potřeba si ho dobře ochočit a dát mu adekvátní prostor, aby mohl lidem dobře sloužit, a aby odkryl produktivní síly společnosti a umožnil směnu mezi individuálními subjekty. To byla původní úloha peněz a v této roli byly a jsou skutečně velice prospěšné.

Abych nebyl špatně pochopen: v racionálně rovině je samozřejmě rada paní Šporkové jedním z možných řešení. Ale o tom můj článek a přístup vůbec není. Chtěl jsem jen na tomto příkladu ukázat, jak nesprávný a nepěkný přístup k řešení společenských problémů, ale i individuálních životní trajektorií volíme. V podstatě necháme lidi dělat svobodně to, co chtějí přesně do doby, dokud na to mají peníze. V ten moment nás to absolutně nezajímá, i kdyby to bylo sebevíc iracionální. Jakmile jim dojdou, podrobíme jejich předchozí chování „testům racionality“ a pokud nevyhoví, odepřeme jim dobrovolnou solidaritu. To jsou zvláštní postoje …. Že by dávné instinkty z dob pravěkých?

Když jsem napsal, že slovem dělníci Platón označoval psychologickou kategorii, myslel jsem, že se mi tím podaří sdělit, že Platón slovem dělníci označoval psychologickou kategorii. Příslušníky takto vymezené společenské třídy definuje tím, že v jejich duši má rozhodující postavení tzv. žádostivost, nikoli tím, jaké mají postavení na kapitalistickém trhu práce.

V Ústavě nazývá Sókratés tuto třídu zpravidla výčtem (námořníci, výrobci, zemědělci, řemeslníci aj.), nebo výrazem, který R. Hošek překládá souhrnným termínem „pracovníci“, nebo „výdělečně činní pracovníci“(415a, 434b). V české platónské literatuře se namísto termínu pracovníci používá k pojmenování 3. Platónovy třídy výrazu dělníci jako shrnujícího. Příkladem budiž významný sborník Velké postavy politické filosofie, Praha 1996, str. 8. Není to tedy můj vynález. I bez toho bych však neviděl důvod nepřekládat demiourgoi jako dělníci. V každém případě je po sporu o existenci světa toto slovíčkaření hned druhým nejdůležitějším problémem.

Nevinný odstavec, jejž se Karel Dolejší namísto celého textu rozhodl komentovat, sděloval banalitu, že to, co dnešní ideologie předkládá jako univerzální lidský typ (například v sociobiologické teorii darwinisty Wilsona), pokládaly staré nauky včetně platónismu za nejnižší stupeň lidského bytí. (V Ústavě „otroci“ nejsou.)

K Th. Hobbesovi a jeho slavné mechanistické antropologii a etice: cupiditas naturalis (ctižádostivost, touha po majetku, mocichtivost aj.) jsou přirozené tendence lidské povahy, které lze omezit jedině silově nebo „utilitárně“ skrze ratio naturalis (pud sebezáchovy). Viz Leviathan 11 ZDE

K Ch. Darwinovi: Že se „organismy“ zdokonalují bojem o přežití v rámci vnitrodruhové agresivity individuálních egoismů, vysvětluje Darwin i na místě, kde se v souvislosti s uvedením teorie o množení geometrickou řadou a o odpovídajícím růstu vzácnosti zdrojů přihlašuje k Malthusovu učení (viz O vzniku druhů přírodním výběrem, Praha, 2007, str. 88). Proti námitce, že propaguji krasoducha, nemůžu uvést žádnou citaci, protože nevím, co to je, takže tady mě Karel Dolejší definitivně dostal. Pouze upozorňuji, že o tom, kdo by měl vládnout (a zda vůbec někdo), se můj text ani slovem nezmiňuje.

Narazil jsem na reklamní leták DM drogerie, jenž se vztahoval k Halloweenu. Velmi mne pobavila položka "spray pro děti proti strašidlům", cena 59.90,-. Z obrázku nelze vyčíst, jak se onen spray používá. Každopádně člověk čumí, co lze vše dnes prodávat, píše Pavel Jirků.

Proč DPMB nemůže (nebo nechce?) vynaložit alespoň část z těch desítek milionů korun, které vybere na pokutách, na vzdělávání svých zaměstnanců minimálně v anglickém jazyce? ptá se Radek Knapp.

Dnes ráno po cestě šalinou v nejmenované jihomoravské metropoli jsem zhlédl scénu jako z nějakého absurdního dramatu. Afroameričan s přítelkyní zřejmě neměli platnou jízdenku. Jak jsem vytušil z komunikace dvou revizorek, patrně šlo o to, že sice jízdenku měl, ale platnou dle starého tarifu, který se měnil začátkem roku. Na tom, že dvě „revizorky“ požadují platný jízdní doklad, by nebylo nic špatného. Nicméně celková slovní zásoba těchto dvou velmi nepříjemných pracovnic spočívala v nespisovné češtině, k čemuž ty dvě blahosklonně přidaly tři slova – „pasport,“ „polis,“ a „tykyt.“

Cizinec zřejmě netušil, o co jde. Poté, co všichni čtyři vystoupili, se pasažérů venku ujal další revizor somatotypu „hovado.“ Zajímalo by mě, zda aspoň ten mohl cestujícím vysvětlit, o co se jedná, bohužel jsem pokračoval v jízdě.

Opravdu DPMB nemůže výtěžek z alespoň jedné pokuty (cca 700,- Kč) denně za každého revizora (předpokládám, že revizor má zpravidla více než jeden úlovek denně) odklonit na vzdělávání svých zaměstnanců? Vždyť to by byly tři hodiny individuální výuky denně! Takhle si svými zaměstnanci nechává šít z ostudy pořádný kabátec…

V posledních době se v médiích neustále objevují informace o extrémních odměnách vysokých státních úředníků a manažerů. Mnozí komentátoři se podivují, jak je možná taková nemravná výše finančních prostředků, které jsou jim poskytovány v podmínkách dluhové krize, kdy tyto finance v mnoha sférách společnosti fatálně chybějí.

Pokud však pečlivě analyzujeme známá fakta, dojdeme k závěru, že jde o jev zcela zákonitý v každé společnosti ovládané neoliberální ideologií, která, jak známo, připouští nesouměřitelnost mezi sociálním postavením lidí namísto pouhé nerovnosti (viz také ZDE ). Čím extrémněji se budou v lidské komunitě rozevírat nůžky mezi chudými a bohatými, tím vyšší budou muset být i odměny vysokých státních úředníků a manažerů.

Tato nezpochybnitelná logika již zazněla v souvislosti s vysokými platy soudců: Musí být vysoké proto, aby je nemohli uplatit (rozuměj „přeplatit“) zločinci. Co se však stane potom, až budou mít zločinci (například korupčníci) mnohem víc prostředků než soudci získávají od státu k zajištění své neúplatnosti? Dle nastavené logiky je možné jediné řešení: Zvednout platy soudců ještě více. Stát (který má zastupovat společnost) si tím vlastně zajišťuje (rozuměj „kupuje“) jejich loajalitu.

Podobné je to s  vysokými státními úředníky a manažery. Čím vyšší musí být míra jejich loajality k nadřízeným (případně i státnímu režimu), tím vyšší mzdy je třeba jim přisoudit. V situaci kdy velká část společnosti již se stávajícím společenským uspořádáním spíše nesouhlasí, musí být tyto „svorníky“ stability lidské komunity upláceny vyššími a vyššími částkami, aby systému oddaně sloužily.

Politik strany Věci veřejné pan Vít Bárta si údajně snažil zajistit loajalitu svých „stranických podřízených“ Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky pomocí všimného. Ač se jednalo o jeho soukromé prostředky, policie tyto aktivity vyšetřuje jako možnou formu korupce.

Je třeba si položit otázku, jak se toto všimné vlastně liší od odměn vysokých státních úředníků poskytovaných jim jejich nadřízenými, jejichž motivací je evidentně rovněž především zajištění oné loajality, případně i neúplatnosti ze strany korupčníků. Rozdíl lze spatřovat zejména v tom, že v druhém případě se rozdávají finance ze státního rozpočtu a nikoliv prostředky soukromé. Jinými slovy: abychom v podmínkách neoliberální společnosti mohli bojovat proti nelegální korupci (úplatnosti), musíme provozovat korupci legální, tedy posvěcenou právem.

Má to samozřejmě i konsekvence psychologické: Čím vyšší je rozdíl mezi příjmem nadřízeného (vysokého úředníka či manažera) a řadového zaměstnance, tím více je takový nadřízený vnímán jako schopný a úspěšný člověk, který logicky musí o všem rozhodovat; zaměstnanec pak jako neschopný břídil, který aby v systému vůbec obstál, musí bez jakéhokoliv odporu plnit příkazy neomylného nadřízeného. Samozřejmě pracovní smlouvy na dobu určitou (zaváděné pod záminkou „vyšší flexibility pracovní síly“) účinnost tohoto donucovacího systému zvyšují až k patologickým rozměrům. Tímto mechanismem (zvyšováním rozdílu v odměnách mezi manažery a zaměstnanci) se vytváří dojem, že se nejedná o totalitu, ale o nutnou disciplínu neschopných, kteří musí bez odmlouvání vykonávat příkazy enormně schopných nadřízených.

Není jistě ani náhodou, že v loňském roce ve Velké Británii platy manažerů vzrostly téměř o 50%, zatímco platy zaměstnanců téměř stagnovaly. Tyto “svorníky“ stability systému musí být odměňovány tím více, čím více je systém z přirozených příčin zmítán vnitřními rozpory, tedy čím více musí fungovat v rozporu s přírodními zákony, viz také ZDE.

V tomto kontextu je však již dobře patrné, že jde o formu totality, tj. vynucování si stability (a tedy dlouhodobé existence) nepřijatelného, a potažmo nefunkčního, systému pomocím legální korupce. Jedná se vlastně o korupční soutěž v tom, kdo vysoké státní úředníky a manažery přeplatí, jestli nelegální korupčníci, nebo ti legální, tj. zástupci neoliberálního režimu. Tato vpravdě „tržní korupční soutěž“ je také skutečným fundamentem každého neoliberalismem ovládaného společenského systému, jenž je tímto způsobem udržován u moci přes zjevný odpor většiny společnosti.

S ohledem na výše uvedené se pak jeví neustálá prohlášení vládnoucích politiků a vysokých státních úředníků o boji proti korupci jako absurdní a komická. Skutečně účinným prostředkem k omezení korupce by bylo zejména zastropování příjmů jednotlivých subjektů ve společnosti, čímž by se mohla opravdu efektivně přibrzdit ona korupční soutěž.

Zastropování příjmů je však v příkrém rozporu s neoliberální ideologií, která taková omezení vnímá jako „trestání úspěšných“. Pokud by pravicoví politici chtěli opravdu účinně bojovat proti korupci, museli by tedy současně bojovat proti systému, který budují a udržují: Vyčistění skvrny v tomto případě není možné bez změny podstaty látky.

Extrémní odměny vysokých státních úředníků a manažerů jsou opravdu nezbytné. Nezbytné k vynucenému udržení stupidního společenského uspořádání, které většina příslušníků lidské komunity vnímá jako nepřijatelné a amorální.

Reaguji na článek Jana Moliče – „proč nevytvořit webové stránky pro rekvalifikaci lidí středního věku, hledajících zaměstnání“ a konkrétně na možnosti starších lidí a jejich rekvalifikace, píše Jana Malásková.

Domnívám se, že právě u nás toto nabízíme. Rekvalifikace pro lidí nejširšího věkového spektra (podotýkám, že naše nejstarší klientka je ročník narození 1927) s návazností na vyhledávání konkrétních volných pracovních míst, které nekončí s ukončením kurzu. Během procesu rekvalifikace nabízíme podpůrné skupiny a individuální supervize. Celou řadu kurzů je možné financovat přes úřady práce a tam, kde to není možné, mohou naši klienti hradit kurzovné v průběhu kurzu dle předem stanoveného splátkového kalendáře, a to bez navýšení.

Mgr. Jana Malásková - Akreditovaná vzdělávací instituce
Sokolovská 5/1135
70800 Ostrava Poruba
jana.malaskova@email.cz
www.jm-edu.info
www.jmedu.cz
www.pracovnikvsocialnichsluzbach.cz
+420 736 276 938

Pokud nás chcete zhodnotit, klikněte ZDE

Jak se máme možnost dočíst v denním tisku, tak v jedné německé pasovské střední škole bylo z „moci úřední“, v tomto případě na úrovni ředitelky školy, vydán zákaz používání vžitých německých pozdravů „Hallo“ (Ahoj) a „Tschüss( (Nashle). Tamní ředitelka je považuje za nezdvořilé a proto jejich používání na půdě školy zakázala. Místo těchto pozdravů doporučuje místní mládeži používat tradiční bavorské uvítání „Gross Gott“ (Pozdrav Bůh) a formální „Auf Wiedersehen“ (Na shledanou). Rozhodnutí pasovské ředitelky spustilo v zemi živou debatu. Tolik zpráva v denním tisku (Kroměřížský deník, z 8.února 2012).

Domnívám se, že není od věci se zamyslet i nad pozdravy, používaných u nás. Zcela na místě je při vstupu do veřejných míst či místností a prostor, nebo při osobním setkání běžný pozdrav „Dobrý den“, i když se hlavně u mládeže setkáváme s pozdravem „Čau“, ale také „Tě bůh“, nebo již méně „Ahoj“ nebo sokolské „Nazdar“. Když si alespoň na moment odmyslíme pozdravy, které jsou dnes „cool“ ( jako např. „čau“, nebo vyloženě impresionistické „Čágo bélo“ apod.), je na druhé straně v mnohých případech i nejběžněji používaný pozdrav při loučení (nebo odchodu) ne zrovna „od věci“ či „na místě“. Tím mám na mysli případ, kdy se při odchodu např. z policie, věznice, nemocnice, pohřební služby nebo vůbec z míst, do kterých se člověk nerad vrací, loučíme s pozdravem „Na shledanou“ („Nashle!“)! Tento pozdrav ze slušnosti či zvyklost vyjadřující loučení se s někým či s něčím je jako společensky natolik vžitý, že si mnohdy člověk ani neuvědomuje absurditu významu takového pozdravu.

Ještě počátkem minulého století nebylo nic mimořádného, hlavně na venkově, setkávat se s lidmi s pozdravem „Pozdrav pán Bůh“ příp. „Pozdrav Bůh“ a při loučení „S pánem Bohem“. Avšak s narůstajícím počtem ateistů a bezvěrců, ale také s nástupem komunistického režimu, byly tyto pozdravy potlačovány a nahrazovány jednak občanským „Dobrý den!“ a „Na shledanou“ (snad jen u starých občanů ten katolický pozdrav přetrvává dodnes), ale v rámci veřejných, formálních či úředních setkání a loučení byly tyto formy pozdravu nahrazeny vnucovaným jednotným pozdravem „Čest práci!“

Jakkoliv tento pozdrav v lidské činnosti není ničím hanlivým (právě naopak), v souvislosti s komunistickým režimem to mělo zcela jiný podtext a význam. Tímto pozdravem se měla dávat najevo povinná přízeň vedoucí úloze KSČ. Nicméně to je již za námi a přesto, že i současná „demokratická“ společnost staví na výsledcích a úspěšnosti vykonané práce, je mnoho takových, kteří toho s prací mají jen málo společného, ale platy, mzdy a odměny jsou až takové, jako by pracovali „od vidím do nevidím“, zatím co ti, kteří skutečně pracují, jsou na tom tak, že „dřou jako koni, ale peníze nevidí“!

Byla-li zmínka o tom, že pozdrav „Na shledanou!“ není vždy adekvátní s místem, který člověk opouští, naskýtá se otázka, čím tento pozdrav nahradit. Nemyslím, že by bylo vhodné vracet se ke katolickému „S Pánem Bohem!“, ale nabízí se použití pozdravu neutrálním „Dobrý den!“, případně „Mějte se!“, nebo „Všechno nejlepší!“, u mladší generace pak „Ahoj!“, k zahození není ani, zvláště u sportovně založených lidí, „Nazdar!“. Nic jiného mne nenapadá, ale snad (kdož ví?) by se našly jiné vhodné výrazy, jak nahradit pozdrav „Na shledanou“ („Nashle!“), aby to např. při odchodu z nemocnice, ve které se člověk po vyléčení z těžké dopravní nehody díky lékařům vrátil do normálního života nebylo zas až tak formální, tím méně věrohodné! Snad jen loučení při odchodu např. z Pohřební služby „Na shledanou“ má jakýsi potenciální (možná až morbidní i když ne aktuální) význam, protože každý z nás jednou touto institucí projde, takže se tam nutně vrátí a tak se s ní chtě nechtě znovu shledá!

Nevím, zda německý příklad bude či může být nějak implantován na naše poměry, byť to nemusí být echt zrovna ve školách, ale jak jsem naznačil, i u nás je pozdrav „Na shledanou!“ více než problematický zvláště, jak jsem zmínil v situaci, kdybychom při odchodu z nám nepříjemného místa nejraději pořádně a vší silou práskli dveřmi!

Pracovnice IQ Roma servis se spolu s vybranými mladými klientkami a klienty vydali na pozvání partnerské organizace Fundación Secretariado Gitano (FSG) na dvoudenní pracovní stáž do Španělska. Zkušenosti na poli komplexní práce s romským obyvatelstvem předané největší romskou organizací, stejně jako podněty pro zlepšení praxe u nás shrnuli do bulletinu, který nyní vychází v elektronické podobě. Setkání se uskutečnilo koncem listopadu v rámci projektu Together and Across financovaného z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost.

V rámci setkání měli účastníci možnost zažít chod centrály, seznámit se s aktualitami v hlavní programové nabídce partnera a také navštívit bývalou nelegální osadu El Pozo. Klienti IQRS se také přímo zapojili do právě probíhajících vzdělávacích kurzů a praktické výuky pro mládež s nedokončenou školní docházkou. V posledních dvou dekádách dosáhla FSG výrazného úspěchu v oblasti zlepšování bytových podmínek romského obyvatelstva žijícího v osadách a vyloučených lokalitách a jejich přesidlovací programy se právem řadí mezi příklady dobré praxe na celoevropské úrovni. Díky intenzivnímu doprovodnému sociálnímu programu pro přemísťované rodiny, komunikaci se sousedy, které se snaží na příchod nových obyvatel připravit i dobré spolupráci s veřejnou správou se množství Romů žijících v osadách snížil na pouhá 4 %.

„Nejvíce nás zajímalo, jak se na fungování i metodách práce s klienty takto velké a zkušené organizace odrazila finanční krize a jak se vyrovnává s jejími dopady. Pro nás je určitě podnětné, že v době, kdy vzrůstá nezaměstnanost, se soustřeďují hlavně na budování dlouhodobých dobrých vztahů s velkými zaměstnavateli na národní úrovni, se kterými uzavírají smlouvy o zaměstnávání klientů. Osvědčenou metodou oslovování firem se stal model tzv. business snídaní, kdy pozvou renomovanou firmu na setkání v luxusním hotelu, aby s nimi projednali možnosti další spolupráce,“ shrnuje své postřehy koordinátorka projektu Šárka Pólová. Dalším výstupem v době složitého hledání práce je přehodnocení zaměření pořádaných rekvalifikačních kurzů, a to podle aktuálních potřeb na trhu. Nejvíce se nyní uplatní více specializované kurzy např. čističe solárních panelů nebo deratizéra.

„Je jedno jaký je tvůj sen, hlavně nezapomeň dochodit školu“

„Přesto je počet Romů a Romek s dokončeným vzděláním velkým pokrokem oproti situaci před třiceti lety, kdy děti nechodily do školy vůbec a většina romského obyvatelstva byla prakticky negramotná,“ hodnotí situaci pedagogická pracovnice programu Promociona, který se zaměřuje právě na komplexní podporu romských dětí při dokončování povinné školní docházky. I díky těmto zřetelným úspěchům by vybrané metody práce organizace FSG mohly v budoucnosti pomoci českým sociálním pracovníkům stejně jako úřadům v efektivnějším začleňování romského obyvatelstva.

Je opravdu tristní, jakou odezvu „Holešovská výzva“ zanechala v redaktorovi Týdeníku Kroměřížska v panu K. Tomanovi. Nevím, zda pan Toman neměl jiné téma o kterém by psal, faktem je, že si vzal „na mušku“ dva občany Holešova, kteří se zcela náhodou stali signatáři této občanské iniciativy. Neváhal a napsal (17. ledna 2012) články, kterými se ani tolik nezabýval samotnou podstatou Holešovské výzvy, jako zmíněnými občany. Při čtení to vypadá jako popisování drzé troufalosti obou občanů, že si dovolili aktivně se účastnit v občanské iniciativě, která navíc nesla jméno po městě Holešov.

Avšak nejde jen o běžné popisování účasti obou občanů, ale o popis osobních charakteristik, včetně jejich působení jak v minulosti, tak v současnosti. Aby to bylo možné pochopit, nutno uvést, že se K. Toman k oběma občanům mj. vyjádřil, že „zahrnují média spoustou korespondence, většinou vedené z marx-leninských pozic“. Podle něj zřejmě měly být vedeny z pozic pravicové, „demokratické“ ODS! Jen škoda, že čtenářům K. Toman blíže nevysvětlil, co to jsou marx-leninské pozice. Takto jen u mnoha způsobil zmatek, v lepším případě rozpaky, co to M-L je. Ale pojďme dál.

Pan Toman si zahrál na „vševědoucího“ a oba občany pasoval na působení ve Vysoké škole SNB v Holešově před r. 1989. Jednomu z nich přiřknul vyučování žáků-příslušníků SNB, jak „co nejvíce narušitelů (rozuměj stát. hranice) pokosit kalašnikovem“! Pravda je ovšem taková, že tento občan sice působil na VŠ SNB, ale vyučoval deskriptivní geometrii a automobilovou přípravu, čemuž odpovídala jeho vysokoškolská specializace. Rovněž žádnou náčelnickou funkcí, jak pan Toman zmiňuje, nebyl nikdy pověřen. Tady pan Toman pustil svou fantazii na špacír a vůbec se neobtěžoval zjistit, zda to co píše, je pravda. To ovšem není zdaleka všechno. Pan Toman také „přesně ví“, že se tento občan „výrazně angažoval za bývalého režimu“! Čím nebo jak sice neuvádí, ale to mu přece může být jedno, hlavně že o tom píše jako o hotové věci. Dotyčný se však v tu dobu jako nečlen KSČ angažoval pouze amatérsky ve sportovní činnosti! O tom, zda tento občan byl nebo nebyl členem KSČ, je nebo není členem nynější KSČM jak sám přiznává neví, což mu ovšem nebrání v tom, aby jej zařadil mezi marx-leninisty. Co na tom, že to nemusí být pravda! Ale také, co kdyby to pravda byla! No představte si, občan Holešova a mohl by být komunista, jaká drzost a ještě nás tady bude obtěžovat nějakou Holešovskou výzvou!

Druhého občana si rovněž dovolil zaměstnat u téže VŠ SNB v Holešově přesto, že je to absolutní nepravda. Ovšem ani to panu Tomanovi nikterak nebrání v tom, aby tuto nepravdu napsal, aniž by znal skutečnost. Popravdě řečeno, on toho o obou občanech zná velmi málo a to co zná, jsou informace od holešovské veřejnosti! Tedy přesněji řečeno patrně od holešovského pana starosty PaedDr. Janalíka. No není divu, že si pan Toman dovolil vylít žluč, pokud pan starosta tak věrohodně oba občany popsal jako notorické stěžovatele na komunální politiky ve městě! Notabene, právě pan starosta PaedDr. Janalík, v porovnání s prvním zmíněných občanů, je ten, který v  panem Tomanem popisované inkriminované době bývalého režimu byl členem KSČ už v průběhu studií a členství v KSČ mu vyneslo i funkci ředitele Gymnázia v Holešově. To však není vše, protože v době, kdy výše zmíněný občan působil na VŠ SNB, pan starosta v tu dobu na téže škole SNB vykonával základní vojenskou službu a světe div se, dokonce i ve funkci politruka školní roty Pohraniční stráže. Pan starosta PaedDr. Janalík se však i dnes angažuje v Klubu výsadkových veteránů, kterého je čestným členem. Tento výsadkový útvar byl před převratem nejlépe vycvičenou jednotkou, která měla být k dispozici v kritických situacích samotnému ÚV KSČ! Že to není možné? Ale je, jen to pan starosta před panem Tomanem taktně zamlčel. Ono jej to ani nezajímá, vždyť přece jde o pana starostu, člena ODS a bývalého senátora! S ním jen zadobře! Za to s těmi druhými je zapotřebí jak se patří zatočit!

Pan redaktor Toman si prostě nemůže připustit, že jsou i v Holešově lidé, kteří současnost vidí jinak než on sám. A nejen to, on se také rozhodl je ve své zášti ostatním občanům popsat jako nepřátele demokracie v ČR, nepřátele současného režimu pod vlajkou ODS a spřízněných TOP 09/STAN a VV. Toho bohdá nebude, aby si někdo dovolil jít proti vládě, která to s občany myslí tak dobře. S takovými lidmi se musí rázně zatočit! Nejspíše by dokonce i u nás přivítal zákon, který je nyní připraven v USA ke schválení a sice návrh senátního zákona 1867 – „The National Defence Authorization Act“, který otevřeně „legalizuje“ americkou vládu uvěznit kohokoliv, kdo zastává „protivládní“ postoje. Tento zákon nejdemokratičtější a s ČR spřátelenou zemi by mohl být nejspíše implantován i u nás, což by uvítali lidé, jako je pan Toman. Tím by se velmi rychle zkrotily horké hlavy těch, co nejsou s vládou spokojeni a chtějí její odstoupení. Konec konců, i naše vláda už chystá opatření, jak se proti takovým tendencím účinně bránit. Pan Toman může být spokojen.

Na závěr jen jednu perličku. Pan Toman, aby zdůraznil svou zášť proti oběma holešovským občanům, při uvádění jmen zcela záměrně vypustil oslovení „pan“, u jednoho občana i jeho vysokoškolský titul. Není třeba zdůrazňovat, že se to neslučuje s novinářskou etikou a slušností už vůbec. Tito občané přece nejsou žádní „hej počkej“, ale řádní občané ČR a oslovení pan, paní patří běžně při oslovování mezi slušnými lidmi. Jak je patrné, pana Tomana mezi ně počítat nelze.

A už skutečně jen poslední poznámka. Oba občané se nepravdivými, na cti utrhajícími informacemi a poškozováním jejich jména uvedenými v Týdeníku Kroměřížska cítili poškozeni a požádali redakci o veřejnou omluvu ve stejném periodiku. Přes trojnásobnou urgenci jim nebylo vyhověno. Nezbývá jim tedy, než se domáhat nápravy soudní cestou. Takto skončila historie, která sice byla vyvolána vznikem Holešovské výzvy, aby se nakonec jen psalo, ještě k tomu hanlivě, o dvou občanech, kteří se prezentovali jako signatáři této Výzvy a jsou jen jedni z mnoha stovek, ne-li tisíců občanů ČR, podporovatelů a sympatizantů této výzvy.

Nerad, ale musím reagovat na případ pana Máši a diskutéry. Pan Mertl se pozastavuje nad radou paní Šporkové o racionálním řešení racionálního problému. Pan Mertl má zajisté v mnohém pravdu, opravdu žijeme v době a hlavně ve společnosti, či společenském uspořádání, které nemá jiných, než racionálních základů. Jenomže v takové společnosti žijeme a je, z mého pohledu, pro přežití nutné se racionalitě podřídit, nechci-li umřít hlady, nebo se odstěhovat na nějaký jiný konec zeměkoule, kde se třeba ještě dá žít podle přírody, a nikoliv podle diktátu peněz.

O nic jiného zde totiž nejde, ani v tomto případě pana Máši a rad jemu servírovaných a nesouhlasu humanistických idealistů, než o podívání se realitě do očí. Je mi to líto, věřte mi pane Mertle, ale opravdu žijeme v systému, kde „dolar je alfou a omegou“. Já s tím sice také nesouhlasím, stejně jako Vy bych byl rád, kdyby si člověk mohl tak nějak žít podle svého nejlepšího svědomí a na sociální nespravedlnosti se neohlížet… jenomže to nejde. Žijeme všichni tady a teď, a tady a teď je jediným pánem a motorem pohybu společnosti mrzký peníz. Sem jsme to, jako civilizované lidstvo dotáhli. My všichni. Já, i Vy, pane Mertle, byť s tím ani jeden z nás nesouhlasí.

Pan Máša je bezesporu obdivuhodný člověk, lingvista… jak mu závidím jeho jazykové schopnosti, jeho sečtělost, vše, co dokázal… já nedokázal ani setinu toho, co on. Ale sedím v teplém obýváku u pořádně drahého laptopu, na němž píšu tenhle komentář, koukám na televizi a na plotně spokojeně bublá vonící polévka… Vy, pane Mertle, také zajisté sedíte v teple, a máte prostor a čas na filozofické úvahy o tom, jak ten běh světa tak nějak jakoby sám od sebe jde. Znamená to, že nemáte existenčních starostí…? Jistě máte, každý je má. Ale jsou vždy řešitelné… byť to mnohdy bolí.

Shodou okolností jsem dnes o případu pana Máši četl v Lidových novinách a víte co mě zaujalo? Že tento dobrý člověk sám přiznal, že situaci po povodních s opravou topení a dohodou s majitelem domu prostě neřešil, vykašlal se na to… a později už na to zase neměl prostředků. V pořádku. Udělal chybu, pyká za ni. Pyká i za to, že dnešní společnost, postavená jen na diktátu peněz, se chová ke kultuře a všemu, co má humánní a humanitní základ, tak nějak přezíravě. Vrací se nám snad komunistická praxe o kultuře jako nadstavbě? Vypadá to tak. Dokud lidé nepochopí, že kultura je podstatou, která určuje naše morálněvolní vlastnosti a tím ovlivňuje náš náhled na fungování světa a života… naši životní filosofii, na kultu peněz se nic nezmění. Peníze jsou zlatým teletem, ke kterému se veškerý civilizovaný svět modlí. Mně se to nelíbí, Vám také ne, panu Mášovi už vůbec… ale taková je realita. Chci-li v ní přežít, musím ji akceptovat. Tudíž rady paní Šporkové, takto racionální ženy, jsou nejen dobře míněny, ale jsou správné pro zachování života… což je u žen instinkt vyvinutější víc, než u mužů… to je prostě Příroda. Paní Šporková neudílí žádné hraběcí rady…radí, jak přežít s co možná nejmenšími ztrátami (protože ztráty iluzí si je snad každý, tím více dr. Máša, vědom již léta…).

Snad už chápete, že v dnešní době nerozhoduje, bohužel, to, co člověk chce, nebo ne, ale že rozhoduje jen to, na co má, nebo ne… teď myslím finančně. Chápu Vaše rozhořčení nad touto nespravedlností, nerespektující člověka, ale v takovém světě žijeme, pane Mertle. Proč se tomu divíte? Žijete v něm i Vy… a žijete, čili jej umíte používat a akceptovat, byť třeba se skřípěním zubů. Proč by měl mít někdo jiný výjimku z tohoto pravidla?

Navrhuji změnit světový řád a systém. A nejsem ani první, ani poslední ani sám, kdo něco takového napsal, řekl, a myslí vážně. Jenomže : máme na to?

V tomto roce tomu bude už 20 let od doby, kdy se na stránkách Necenzurovaných novin redigovaných Petrem Cibulkou objevily seznamy tajných spolupracovníků Státní bezpečnosti, později známé jako Cibulkovy seznamy.

Vzpomínám si dokonce na ten den, kdy je v několika exemplářích přinesla kolegyně, která je koupila v novinovém stánku. Brzy nebyly k sehnání a tak se půjčovaly a lidé si vyměňovali poznatky koho tam kdo našel. Někteří tam našli své kolegy, příbuzné – a byli i takoví, co tam našli sebe. Přes počáteční pochybnosti, zda se jedná o hodnověrný a úplný dokument, nikdo jeho autentičnost nevyvrátil.

Být v Cibulkově seznamu samo o sobě o spolupráci s tajnou policií nic nevypovídalo. Byly tam osoby Státní bezpečností sledované, kontaktované i ti, kteří spolupráci odmítli. Někteří tehdy uveřejnění seznamů odsuzovali. Věci se tím ale daly do pohybu a dnes jsou svazky Státní bezpečnosti veřejnosti přístupné. Bylo by tomu tak, nebýt onoho „divokého“ vydání seznamů v roce 1992?

Často se namítá, že seznamy nemusí být úplné, že s nimi mohlo být účelově manipulováno a že svazky určitých osob byly odstraněny. Také je docela možné, že tajná policie v rámci vykazování své činnosti mohla sama materiály ve svazcích vyrábět a předstírat, že jde o zprávy jejich spolupracovníků. Vše je možné a jistě i k tomu docházelo.

Svého času byly uveřejňovány tzv. „pravdivé příběhy“ lidí z Cibulkových seznamů, v nichž ti, kteří se v seznamech ocitli, líčili své životní příběhy a dokazovali, že nespolupracovali, nebo ospravedlňovali svou spolupráci, vykládali, jak vše předstírali, tahali Státní bezpečnost za nos apod. Jistě byli i takoví, na druhé straně ale ne všichni, jak by se zdálo podle toho, s jakou vervou kde kdo své služby tajné policii zlehčoval či popíral. Také jsem takové příběhy o bezúhonných obětech slyšel. Zvlášť jeden mne zaujal a v minulém roce jsem se konečně odhodlal nahlédnout do historie.

Očekával jsem, že po více než dvaceti letech od roku 1989 zájem o tyto věci přirozeně vymizí. Léta jsem měl zájem podívat se na materiály o jedné osobě. Jet kvůli tomu do Pardubic, kde se svazky dříve k nahlédnutí předkládaly, se mi zrovna nechtělo, zas tak moc jsem zvědavý nebyl. Pak se vše zjednodušilo, nebylo zapotřebí nikam cestovat a já to stále odkládal domnívaje se, že čím později, tím rychleji materiály dostanu. Nyní snad obratem. V tom jsem se zmýlil.

Zájem o materiály z Archivu bezpečnostních složek je stále značný a od podání žádosti do vyřízení to trvalo půl roku. Za pár korun (ověřený podpis žádosti za 30 korun a pětikoruna za kopii stránky spisu, který jsem jinak mohl dostat emailem zdarma, kdybych netrval na archivem ověřené kopii) jsem obdržel přehledně zpracované materiály – osobní svazek agenta a další dokumenty, a nahlédl tak do jednoho příběhu člověka, který se dle vlastního názoru ničím neprovinil. Každý má svou pravdu. Je prostě pravda a „pravda“. Říkejme našemu hrdinovi třeba JUDr. K. Byl vedoucím oddělení v jednom podniku. Pravidelně vyjížděl s devizovým příslibem v kapse na dovolené a když to prasklo, i on, chudák, dostal se do těch Cibulkových seznamů bezdůvodně. Patřil k těm, kteří nad svým jménem v seznamu kroutili hlavou, nejspíše omyl, snad mohl být sledován, ale že by se něčím provinil?

S velkým časovým odstupem, když už vše upadlo do zapomnění a lidé se dávno rozešli jinam, rozhodl jsem se poprvé a zcela jistě naposledy nahlédnout prostřednictvím svazků jedné osoby do této minulosti. Nechtěl jsem nikoho soudit a předem jsem na to názor neměl. Vždyť skutečně mohlo jít docela dobře o někoho, kdo byl sledován a byl obětí.

Bohužel tomu tak nebylo. Několik desetiletí tajnou policií vedené spisy patřily osobě, která byla vším jiným než obětí.

Tajná policie potřebovala informace o cizincích, kteří jezdili do Ostravy ze Západu a obchodně měli co do činění s ostravskými podniky. Bydleli v hotelích, takže se vhodní kandidáti hledali mezi štamgasty hotelových barů a vináren. Tak volba padla na JUDr. K., častého hosta ostravských nočních podniků.

Jak se při tom postupovalo je detailně popsáno v dokumentu nazvaném „Vázací návrh“. Nadporučík….., starší referent 2. odboru 2. oddělení, referátu 27 KS – MV Ostrava si od naverbování slibuje využít dotyčného „k podstavení a rozpracování visových cizinců, expertů, montérů z kapitalistických států, kteří přijíždějí do Ostravy a ubytují se v ostravských hotelích“. Podrobný životopis vybrané osoby a výčet jejích styků je ukončen hodnocením, podle něhož se „v zaměstnání projevuje jako velmi agilní pracovník a jest mezi spoluzaměstnanci pro své kamarádské chování oblíben“. Zaujalo mne slovo „podstavení“, nikdy jsem se s ním nesetkal, zřejmě jde o výpůjčku z ruštiny (podstavení cizinců asi jako nastrčení naverbovaného k cizincům).

V podobném duchu policejní češtinou sepsaná „Zpráva o vázání“ popisuje průběh verbovky před hotelem Ostrava: „Jmenovaný ochotně následoval orgány MV, načež byl zaveden hlavním vchodem na KS-MV do místnosti čís. 60, kde byla provedena vlastní verbovka“. Příslušníci Státní bezpečnosti to pojali zeširoka. Řeč se vedla o politické situaci, pracovních věcech až po soukromý život verbovaného. Ve vlastních soukromých věcech, na rozdíl od výřečnosti při jiných tématech, projevil verbovaný opatrnost, která však bdělé pozornosti příslušníků tajné policie neušla a napsali o tom: „jmenovaný se rafinovaně vyhýbal konkretizovat a charakterizovat organisované večírky v bytě…., při čemž nikdy neopomenul dodat, že nebyl překročen rámec normálního společenského soužití. Na otázky týkající se jeho styku se společností odpovídal vyhýbavě a velmi pozorně. Bedlivě věnoval pozornost každé formulaci, kterou vyřkl. Stále se držel tendence: vyzvědět co vše orgánové vědí k čemuž pak dal pouze souhlas. Jinak na něj působilo velmi trapně hovořit o svém soukromém životě.“ Zpráva o verbovce popisuje zdráhání předcházející vlastnoručně sepsané prohlášení o spolupráci – „vzhledem k tomu, že projevoval pochybovačské tendence o správnosti písemného prohlášení, bylo taktně trváno na tom, aby toto napsal“. Pro začátek dostal úkol vypracovat charakteristiky přátel, známých a spolupracovníků. Byl poučen, aby v případě, kdyby jej nějaký známý viděl vycházet z budovy, řekl, že jede do Řecka a šel pro nějaký formulář požadovaný Čedokem.

Naděje, které tajná služba vkládala do svého agenta, se nesplnily. Jeho kontakty na cizince byly malé. Ono středoškolská němčina byla asi nedostatečnou výzbrojí pro průnik mezi cizince a ani vysedávání po hotelových barech nestačilo. Veškerá činnost se tak omezila na psaní charakteristik různých osob z jeho okolí. Co za to? Za dvě desítky takových zpráv 100 Kčs odměny. A k tomu možnost stále jezdit jako turista do zemí jako Itálie, Řecko, Egypt, Francie, Švédsko, Rakousko, NSR aj., buď s Čedokem nebo individuálně s devizovým příslibem.

Agent pracoval rád, jeho zprávy byly ale hodnoceny jako nepříliš významné. Kdoví, jak by se tvářil, kdyby věděl, jaké má hodnocení v osobním svazku, kde se o něm psalo: „o jmenovaném je známo, že tento dochází s dalšími společně do bytu…za účelem konání různých večírků, které pak končí různými nenormálními hrami, při kterých přichází mnohdy mezi společnosti k intimním stykům. Na jmenovaného jest částečný kompromitující materiál, který můžeme doložit, zálibou jmenovaného je návštěva kaváren, tanec…“.

Státní bezpečnost si na kompromitujících materiálech asi dost zakládala. Pro každý případ, i když agent pracoval dobrovolně a rád, chtěla znát všechna jeho slabá místa. V osobním spise je také hodnocení agenta, zde nepříliš lichotivé. StB jej například přes veškerou chválu za poslušnost a aktivitu hodnotí jako osobu bez morálních zásad.

Počátkem normalizace v 70. letech dotyčný v zaměstnání povýšil na post vedoucího oddělení. Tím získal jiné možnosti a v roce 1973 podepsal nový, vlastnoručně sepsaný závazek ke spolupráci. To již byl zkušeným agentem a za dobu od roku 1973 absolvoval s pracovníky StB 141 schůzek a vypracoval pro ně 138 zpráv, jejichž data a názvy jsou pečlivě zaznamenány. Byly to vesměs drby a na různých místech posbírané poznatky a je mi záhadou, k čemu mohly tajné službě sloužit. Zasáhnout fatálně do lidských životů ale mohly a v tom je ta prasárna.

Je to jen jeden pohled na to, jak v jednom jediném případě fungovala tajná služba. Svazky jedné osoby z desítek tisíc. Motivací zde byla pravděpodobně právě ona možnost volně cestovat. Zaplatil za to dotyčný svou prací pro tajnou policii příliš velkou cenu? Jak by odpověděl, to už se nikdo nedoví, neboť již nežije. Příliš těžkou hlavu si z toho ale nikdy nedělal a spíš vystupoval jako oběť režimu.

Prý se nedoporučuje pátrat v archivovaných svazcích StB po osobách, které člověk znal. Jde-li pak o vztahy v rodině, o příbuzné, končí často takové snahy o objasnění minulosti nedobře. Konečný výsledek je rozčarováním a pročítat si takový svazek je stejný pocit, jako si nechat plivat do obličeje. Nadarmo se neříká – kdo bez viny, hoď kamenem.

Americká televizní stanice ABC News odvysílala zprávu o nové rostoucí hrozbě Íránu namířené proti Spojeným státům, za kterou by se nemusela stydět nacistická ani stalinistická propaganda. Je ovšem tragické, když si uvědomíme, k čemu tato usilovná a systematická propaganda proti jedné asijské zemi, která vzdoruje diktátu nejmocnějšího mocenského aparátu s nejničivějším vojenským potenciálem všech dob již několik dekád, může vést. K milionům zmařených lidských životů, zdevastovanému regionu a v neposlední řadě i k rozpoutání 3. světové války, jak uvedl britský vojenský historik Corelli Barnett.

Moderátorka televizní stanice ABC News Diane Sawyerová diváky seznamuje s novou hrozbou Íránu namířenou proti Spojeným státům vycházejíc ze slov ředitele Národní zpravodajské služby USA Jamese Clappera (ó, nebeská autorito), jenž prohlásil, že Írán mění „svůj herní plán; stupňuje špionáž a je nyní více než kdy jindy odhodlaný provést útok na území USA coby odpověď na reálné nebo domnělé (sic!) hrozby namířené proti jeho režimu“. Korespondentka stanice Martha Raddatzová urválkovským tónem pokračuje v démonizaci Teheránu, zatímco na obrazovce na podtržení vážnosti situace defilují íránská vojenská vozidla naložená raketami: „Vyhrožování válkou ze strany Íránu je konstantní: výstrahy americkým lodím, hrozba uzavřením Hormuzské úžiny; avšak dnes přišel ředitel Národní zpravodajské služby James Clapper s novým varováním, že je Írán pravděpodobně víc než kdy jindy připraven zahájit teroristické útoky na půdě USA.“ (Připomínám, že před ilegální americkou agresí do Iráku se také mluvilo o možném iráckém útoku na americkém území; jak jsou ty šablony stále stejné a bohužel účinné…)

Když už jsme u těch prostoduchých mediálních symbolů, tato jednoduchá mapka označuje, kdo koho ve skutečnosti ohrožuje. Rovněž matematika 1. stupně ZŠ nám může přijít k duhu – světová velmoc, která má nyní k dispozici 5 113 jaderných hlavic, je údajně ohrožena zemí, která podle amerického ministra obrany Leona Panetty žádnou jadernou hlavici ani nevyvíjí. Nemluvě o dalších 200 až 300 izraelských jaderných hlavicích téměř v pohotovosti, které by z Íránu mohly udělat nukleární pustinu. Samozřejmě, že se od moderátorů televizní stanice ABC News nedozvíme takovou malichernost, že Spojené státy spolu s Izraelem po dobu několika let vedou proti íránskému režimu systematickou teroristickou a destabilizační kampaň, zahrnující únosy, vraždy, sabotáže, válečné manévry, sankce apod. Kdyby si něco podobného vůči Spojených státům nebo Izraeli dovolil Írán či jakákoliv jiná země, takřka určitě by se stala terčem masivního úderu s nedozírnými následky.

Ale zpět k reportáži. Raddatzová se odvolává na Jamese Clappera, který své aktuální zjištění o íránské hrozbě dokládá loňským spiknutím, jehož záměrem mělo být usmrcení saúdskoarabského velvyslance ve Washingtonu. Toto tvrzení mezi dalšími vyvrátil historik a expert na americko-íránské vztahy Gareth Porter s poukazem na to, že jde patrně o komplot FBI. Raddatzová se nenechá vyvést z míry a dále pokračuje, že „Írán podporuje teroristické buňky Hizballáhu, jež operují v Latinské Americe.“ K tomu jí vydatně pomáhají záběry íránského prezidenta Ahmadínežáda, který navštívil venezuelského prezidenta Hugo Cháveze a bývalého kubánského vůdce Fidela Castra. Klobouk dolů před takovým důkazním materiálem. Spolehlivý zdroj dokáže i tuto lež vyvrátit, a to díky prohlášení amerického ministerstva zahraničí, které vylučuje, že by podobné teroristické skupiny v západní hemisféře existovaly.

Velice smutné na celé této frašce je, že v podobném duchu se protiíránská propaganda konzumuje jak housky na krámě, a to napříč mediálním mainstreamem. Bohužel i inteligentní tvorové mohou uvěřit stokrát opakované lži. Represivní režim sídlící v Teheránu představuje hrozbu maximálně pro své obyvatelstvo, nikoliv však fatální – a to dokonce ani ne pro 25 000 (až 40 000) íránských Židů, kteří jsou chráněni íránskou ústavou a mají v íránském parlamentu (Madžlisu) své zastoupení. Specialista na Střední Východ Juan Cole ve svém aktuálním textu vyčíslil možné „náklady“ na válku včetně počtu obětí. Vzhledem k tomu, že Írán je třikrát větší než Irák, mohla by válka připravit o život až tři miliony lidských bytostí, tedy stejný počet lidí, které USA usmrtily ve Vietnamu. Cole svůj text uzavírá těmito slovy: „Kdokoliv, kdo obhajuje takovou věc, je v mých očích prostě monstrem“.

Kousek hodný vysoké fyziky předvádí parní pračka od LG, která dokáže proměnit teplotu v páru. Možná by dokázala proměnit i hmotnost v kapalinu nebo hustotu v led.

Proč tento koutek?

Reklama je součástí veřejného prostředí. Ovlivňuje naši řeč a vnímání estetiky, ať chceme nebo ne. Proto by měla dodržovat aspoň základní kulturu vyjadřování. Budeme publikovat takové příklady firemní komunikace, kde neschopnost jejího tvůrce či zadavatele překročila míru jazykové či jiné normy. Snad to přispěje ke kultivaci okolí nás všech.

Stále čekám na odpověď, protože rada ohledně návrhu na zastavení exekuce by mohla ve věci prospět.

Dnešní "zážitek" z jednání na Exekutorském úřadě, kdy slečna po mne nejprve požadovala sto korun za nahlédnutí do spisu, po dohadování se omluvila a žádala alespoň 30 korun za jednu okopírovanou stránku, mne bohužel nenaplňuje optimismem.

Věřím, že máte zájem tyto věci řešit, píše Michal Štingl mluvčí exekutorské komory Petře Báčové.

Ta se v první fázi k jeho kauze vyjádřila následovně:

V prosinci 2011 přispělo finančně na Britské listy 253 osob bankovním příkazem celkovou částkou 92 904.72 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v říjnu 2011 částkou 13 487 Kč, příjem z reklamy byl 6000 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 31. 12. 2011 částku 132 801.51 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní €4,151.63. Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za prosinec 2011

Zůstatek k 30. 11. 2011 ..................................97 385.99 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2010

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009