ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
24.9.2014
Ruských manévrů Vostok 2014 se účastní přes 155 000 vojáků

Strategického velitelsko-štábního cvičení Vostok 2014 se účastní více než 155 tisíc ruských vojáků, zhruba 8 tisíc jednotek zbraní a vojenské techniky, včetně více jak 4 tisíc obrněných vozidel, 632 bojových letounů a vrtulníků a 84 bojových lodí. Informoval o tom v úterý prezidenta ministr obrany Sergej Šojgu.

Podrobnosti v ruštině: ZDE

24.9.2014

"Rusko je nejslabší za 200 let", nemůže nasadit "více než 60 000 mužů" - taková hodnocení bylo v minulých týdnech možno zaznamenat v českých médiích. V termínu 19.-25. září probíhající manévry Vostok 2014 jsou samy o sobě nejvýmluvnějším komentářem k záměrně zlehčujícím "analýzám".

Manévrů se účastní přes 155 tisíc ruských vojáků a v rámci nácviku invaze do středně velké země (včetně těžké bojové techniky) ZDE se testuje i schopnost přesouvat zúčastněné jednotky na vzdálenost 1 000 - 6 000 km.

Testuje se schopnost přesouvat kompletní mechanizované brigády po železnici, ale také schopnost provádět obojživelné výsadky na mořském pobřeží ZDE. Během cvičení došlo k odpálení operačně taktických raket Iskander schopných velmi přesně zasáhnout cíl jadernou hlavicí.

Americký "obrat k Asii" by mohl Moskvu těšit v tom ohledu, že znamená příležitost "v nepřítomnosti kocoura" nerušeně expandovat do postkomunistického prostoru v Evropě. Zároveň se však zjevný nezájem Američanů, kteří dávají najevo, že Čína a dokonce "Islámský stát" je momentálně zajímají více, než Rusko, dotýká kremelské imperiální ješitnosti. Proto dochází k oné nevybíravé demonstraci síly na východě. Má ukázat, že dění v Asii nebude jen záležitostí přetahování se mezi USA a jejich spojenci na jedné a Čínou na druhé straně. Má předvést, že i Moskva je stále schopna zasahovat do událostí v tomto prostoru, navzdory aktuálnímu zapojení do války na Ukrajině. Chcete-li, zatímco USA se mlčky vzdaly doktríny vedení dvou lokálních konfliktů současně, Rusko předvádí, že má dostatek sil právě tuto starou americkou doktrínu plnit.

Proruské propagandisty na Západě sice takové počínání Kremlu v očích nezaujatého pozorovatele nenapravitelně dehonestuje, celkově vzato jsou však manévry úspěchem ruského vedení. Vždyť se během nich názorně předvádí, že je třeba s Ruskem nadále počítat, a to dokonce v náročné situaci, kterou by konkurenční Američané dnes nepochybně už nedokázali zvládnout.

23.9.2014

Přes Facebook jsem se náhodou dostal k odkazu na debatu známých českých novinářů o sdružení protikorupčních iniciativ Rekonstrukce státu a jeho vlivu na české politiky. Před četbou tohoto rozhovoru jsem měl jaksi automaticky za to, že novinář by měl hájit veřejný zájem – aspoň tam, kde je to naprosto jasné – a že by měl tlačit politiky k tomu, aby nejednali proti veřejnému zájmu.

Např. pokud je zcela jasné, že zveřejňování smluv z veřejných zakázek na internetu je ve veřejném zájmu, pak by novináři měli velmi kriticky zkoumat všechny „důvody“, proč to podle politiků je problém. Všichni víme, proč politikové nechtějí veřejný zájem: jsou napojeni na jiné zájmy, kterým by zveřejňování smluv z veřejných zákonů ublížilo jednoduše proto, že by to omezilo rozkrádání veřejných peněz. Protikorupční organizace vznikly z toho důvodu, aby po pětadvaceti letech zcela jistě záměrného selhávání politiků dotlačily politiky k tomu, aby konečně udělali něco ve veřejném zájmu.

Je proto zcela absurdní, pokud novinář hledá důvody, jak „omluvit“ politiky z povinnosti plnit veřejný zájem. Např. jeden z diskutujících novinářů (Petr Honzejk) tvrdí a neustále to omílá, že Rekonstrukce státu měla jít do politiky sama (je to „argument“ typu: pacientské organizace mají léčit a operovat samy), nebo se vynořuje argument „tak dlouho jste odhalovali korupci, až to pomohlo Babišovi“ (ergo: příště o ní mlčte a pomůže to někomu lepšímu, než je Babiš). Ten rozhovor je celkově nesmírně cynický. On to shrnuje na závěr naprosto přesně Marek Švehla:

„Tenhle stát je prolezlý korupcí a z debaty se zdá, že se s tím budeme muset smířit. Politici to řešit nechtějí, to už víceméně víme. A aktivisté to řešit nemají, protože pak jen dostrkají k moci nějakého Babiše, jak tady zaznělo. Takže holt s tím budeme muset žít.“

Tedy ještě jednou: politici jsou odpovědni za to, v jakém stavu je tento stát, stačilo by pár dobrých zákonů, aby se to výrazně zlepšilo. Nikdo jiný než politici nedělá zákony. Veřejnost to ví a chce změnu zákonů. Politikové to nechtějí a každý ví, proč to nechtějí. Toto osvícení veřejnosti se událo díky tomu, že novináři v posledních letech začali pořádně psát o tom, jak to tu funguje. Před deseti lety o tom nepsal skoro nikdo. Jestli to přineslo k moci Babiše, je to chyba dřívějších garnitur, které ty změny neudělaly, ač slibovaly boj proti korupci.

Možná má realita své limity, ale opravdu není žádný přírodní zákon, že protikorupční premiér má přeplácet svou milenku z veřejných peněz a že na druhou stranu není možné zveřejňovat smlouvy z veřejných zakázek, protože by to zničilo starosty. Ano, zničilo by to starosty, kteří žijí z rozkrádání veřejných peněz.

Chyby minulých politiků a vzestup Babiše nemohou vést k tomu, že rezignujeme na změnu. Už je pozdě na návrat do dob kožených a veseckých. Společnost je dále, občané mají větší zkušenosti s fungováním vyspělých států, nevěří už tak naivně ideologickým žvástům, jejichž jediný cíl je odvést pozornost od zlodějiny a šlendriánu k „trhu bez přívlastků“ nebo k „boji za svobodu“.

Pokud Sobotkova-Babišova vláda ty změny neudělá, může příště vyhrát volby ještě někdo horší než Babiš, třeba se zoufalství společnosti změní v nenávist a v lidové přesvědčení, že pouze nějací fašisté nás mohou zachránit před korupcí (podívejte se na Majdan na Ukrajině). Chce-li někdo Babišovi vzít voliče, ať proboha jasně ukáže, že je lepší než on v hájení veřejného zájmu. ODS a TOP09 tuto šanci už promarnily. Je vůbec zajímavé, že u pravicových novinářů a politiků chybí reflexe toho, co udělal Babiš na rozdíl od ODS a TOP09 dobře, že těmto stranám vzal voliče. Pouhým kritizováním Babiše za jeho zjevně podivné a ve vyspělé, nemafiánské demokracii těžko přípustné působení ve vrcholné politice se pravice spíše jen snaží přemluvit své bývalé voliče, aby upřednostnili „hodnoty“ a nechali ji zase pást se na veřejných penězích a utahovat opasek lidu. Jenže právě pravice Babiše přivedla k moci a právě pravice by si měla klást otázku, co udělala špatně, pokud je toho ovšem schopna. Z přemíry přesnadného kradení a ideologického žvanění inteligence a schopnost reflexe asi zrovna neroste.

Někteří diskutující novináři se zjevně zděsili toho, že psaní o korupci a mafiánském systému vládnutí v ČR nevede pouze ke zvýšení čtenosti, ale vede také – světe div se – k tomu, že občané přestávají být tupými ovcemi a chtějí změnu. Tedy zatímco inteligence politiků v líné otupělosti dýchánků s kmotry za posledních pětadvacet let strmě klesá, inteligence občanů pod bodcem všudypřítomné zlodějiny roste.

Pikantní na tom je, že ty návrhy protikorupčních organizací jsou tak jednoduché, jasné, dávno ozkoušené a nenapadnutelné, že už nejde moc uhýbat, okecávat to, zpochybňovat a zamořovat množstvím zmetkových „alternativ“ a přílepků. Ostatně pokud se politikové na něčem shodnou od ODS a TOP09 přes lidovce a ANO až po ČSSD, jako se to stalo u zákona o státní službě, pak je to jasný signál, že schválili něco, co vyhovuje především jim, jejich zájmům – a těžko lze čekat, že veřejnost uvěří spíše této národní frontě než kritice protikorupčních organizací, která poukazuje na to, že schválený zákon o státní službě je prostě jen zastírací manévr.

„Výhrady k zákonu vznáší také Rekonstrukce státu, sdružení občanských iniciativ, které si před sněmovními volbami zavázalo tři čtvrtě současné sněmovny k podpoře protikorupčních zákonů. Mezi nimi figuroval právě zákon o státní službě, který má zajistit odpolitizování a profesionální chod tuzemské byrokracie. "Rekonstrukce státu dlouhodobě kriticky poukazuje na velmi nestandardní a vysoce rizikový způsob přípravy takto závažné normy, která je pro fungování státu naprosto klíčová. Celá řada oblastí je normou řešena nedostatečně, špatně nebo jejich řešení zůstává zcela opomíjeno," uvedlo sdružení v prohlášení.

Návrh podle Rekonstrukce státu neposiluje dostatečně stabilitu ve státní správě, činí výběrová řízení méně transparentní nebo dává politikům možnost zasahovat do autonomního fungování byrokracie. "Vytvoření tzv. náměstka pro státní službu na ministerstvu vnitra je nedůstojným zastíracím manévrem, kdy většina opatření ve věcech služby budou realizována ministerstvem vnitra, tedy s podpisem ministra – politika," napsala také protikorupční iniciativa.“

Služební zákon prošel s politickými náměstky, Zeman bude reagovat vetem ZDE

Byla Rekonstrukce státu příliš nátlaková a měla jít sama do voleb? ZDE

Starostové vzkazují vládě: Nečekáme na vás, začínáme zveřejňovat smlouvy na internetu sami ZDE

23.9.2014
Případ invalidy Jana Posoldy stále nevyřešen

Podařilo se mně s Vaši pomoci alespoň oddálit to nejhorší, ale nyní to nastane znovu, píše Jan Posolda, invalida po infarktu ze Zlína. Horko těžko uhradím pohledávky za tento měsíc a příští měsíc to nastane znovu. Výhrůžky exekutorem, atd.

Věřil jsem, že se mně podaří vyřídit alespoň nějakou sociální dávku, ale to by se musel stát zázrak. A protože se zázraky nedějí, tak jsem znovu v koncích. Zdravotní stav se stále zhoršuje a v tom duševním stresu, v jakém žijeme nelze se úspěšně léčit. Již na mě zase tlačí ze všech stran, i když dlužné pohledávky byly zaplaceny, případně mě byl dán splátkový kalendář, který do současné doby splácím v pořádku.

Tento měsíc je poslední, kdy se mě možná podaří ještě něco uhradit a co bude dál již nevím. Příslušné úřady mají na vyřízení moji žádosti, i když se o to jedná již víc jak dva roky, čtyři měsíce a to je na mě moc.

I tak Vám děkuji za pomoc, co bude dál se uvidí.

24.9.2014

Zvýšená pozornost, kterou dnes média věnují ekonomickým, politickým a vojenským otázkám, zastírá procesy hlubší a zásadnější. Na jedné straně se ani v bohatých technicky rozvinutých zemích nedaří zmírňovat chudobu, snižovat nezaměstnanost a sociální rozdíly.

Na druhé straně spolu s expanzí lidské populace, techniky, lineárních staveb a průmyslových zón hrozivým tempem ubývá úrodná půda, klesají zásoby tradičních surovin a paliv. Chemické zamořování vzduchu, vody a potravin poprvé ohrožuje lidské zdraví včetně procesu normální biologické reprodukce člověka. Rozmach abiotické planetární technosféry, nebude-li včas přizpůsoben Zemi, může zničit jedinečnou přírodní rovnováhu, s níž lidský konzervativní organismus zůstal naštěstí sourodý.

Biosféra

Země sice není kdysi předpokládaným středem vesmíru, ale je jeho pozoruhodnou planetou. Vysoká hodnota její přirozené uspořádanosti souvisí s přítomností vyspělého života a dnes i početné lidské populace. Právě na Zemi byly vzájemně sladěny všechny její abiotické prvky, procesy a subsystémy tak, že mohl vzniknout život a trvale se reprodukovat dynamická rovnováha mezi živými a neživými strukturami. Již téměř čtyři miliardy let existuje biosféra – i když po více než tři miliardy let jen bakteriální – v níž jsme dnes i my lidé pouze dočasně existující evoluční linií života.

Nejen z velikosti a stáří vesmíru, ale i z rozbíhavého charakteru vesmírného evolučního procesu vyplývá, že vývoj života v naší galaxii nemůže být vyvrcholením, cílem, nýbrž jen jednou větví celkového vývoje kosmického. Je větví, která sice bude i po zániku člověka a technosféry ve své přirozené evoluci pokračovat, ale která také po čase uschne. Žádná potenciálně životodárná hvězda (včetně našeho Slunce) nemůže totiž žít tak dlouho, jako celý vesmír.

Vývoj biosféry tedy souvisí jak s vývojem vesmíru, tak s naší sluneční soustavou. Je úzce propojen nejen s abiotickým vývojem Země, ale i s „délkou života“ našeho Slunce. Slunce je pro Zemi jedinou životodárnou hvězdou, je mohutným a přiměřeně stabilním zdrojem strukturované světelné a tepelné energie. A zdá se, že bude existenci a evoluci pozemského života svým vyzařovaným výkonem podporovat ještě asi 5 miliard let.

Biosféru tvoří vysoce uspořádané živé systémy, tj. přirozené systémy otevřené, které se mohou ubránit rozpadu jen v důsledku přijímání výživy z vnějšího prostředí. Mohou se udržet v důsledku rekonstrukce své struktury s pomocí informace uložené ve své vnitřní paměti.

Paměť živých systémů totiž umožňuje nejen jejich reprodukci, ale i evoluci v čase. A protože primárním energetickým zdrojem existence, reprodukce i evoluce pozemských živých systémů bylo zejména sluneční záření, jejich dnešní organizační a funkční složitost vznikala a přizpůsobovala se abiotickému prostředí v průběhu trvalé expozici Země slunečnímu svitu.

Dnes tedy můžeme formulovat obecnou filosofickou tezi, že kvalitativní rozdíl mezi přírodou živou a přírodou neživou, který byl tvrdým oříškem teoretického uvažování po celá staletí, nespočívá v přítomnosti zvláštních látek, účelů či nadpřirozených duchovních sil, ale ve vyšší úrovni přirozené organizace živých systémů z téhož pozemského abiotického materiálu – koneckonců z  chemických prvků periodické soustavy. (Známý astrofyzik a popularizátor vědy L. M Krauss v této souvislosti napsal: „Za jeden z nejpoetičtějších objevů o vesmíru pokládám skutečnost, že prakticky každý atom v našem těle byl kdysi uvnitř hvězdy, která vybuchla ... Jsme doslova dětmi hvězd a naše těla jsou z hvězdného prachu.“ Krauss, L. M. Vesmír z ničeho. Praha: Universum 2013, s. 36.)

Z výše řečeného vyplývá, že hranice mezi živými a neživými strukturami je relativní, že živé systémy z pozemského abiotického prostředí přirozeně vyrůstají a že každý živý tvor musí při svém zániku, jak před více než dvěma sty lety napsal I. Kant, „materii, z níž vznikl, opět vrátit planetě“.

Také proto je část dnešního abiotického prostředí Země nejen z velké části přepracovaná životem, ale i přímým produktem živých systémů. Jako příklad mohou sloužit korálové útesy, vápencové horniny, některé železné rudy, atmosférický kyslík, úrodná půda i fosilní paliva. Ale ještě jeden důležitý obecný poznatek musím v této souvislosti připomenout. Růst biotické i technické uspořádanosti, jakkoli jde o dva kvalitativně odlišné ontické procesy, musí být ve fyzikálně jednotném světě do jisté míry systémově podobný. I přes jinou výchozí úroveň, odlišný typ konstitutivní informace (paměti), jinou provozní energii a jiné konečné formy (fenotypy), se obě tvořivosti (přirozená i kulturní) odehrávají v již připomenutých otevřených nelineárních systémech s vnitřní informací.

Při dostatečném evolučním nadhledu zjišťujeme, že spontánní schopnost samoorganizace a tvořivosti je v různé míře vlastní všem přirozeným organizačním hladinám skutečnosti, které dokážeme rozlišit: hladině elementárních částic, atomů, molekul, makroskopických struktur, živých systémů. Do jisté míry je však vlastní i různým subsystémům evolučního procesu kultury – např. abiotické technosféře. Z výše uvedeného hlediska, jímž odhalujeme skrytou ontickou tvořivost přírody, můžeme postihnout i lépe viditelnou, avšak zatím nesprávně chápanou, ontickou tvořivost kultury.

Technosféra

Technosférou v souladu s realitou rozumím vysoce aktivní subsystém kultury, tj. vnitřně strukturovaný planetární systém abiotické techniky. Pominu-li techniku biotickou, která je starší a fundamentálnější a která evoluci abiotické techniky od jejího počátku provázela, jedná se o všeobecně známou, ale dnes přeceňovanou, techniku instrumentální, mechanickou a automatizovanou. Technosféra není však tvořena pouze technikou produktivní, těžební, zemědělskou či vojenskou. Jde o sofistikovaný systém různých úrovní složitosti a vzájemné závislosti aktivit technických fenotypů. Jedná se tedy o předmětná technická těla fungující se spoluúčastí člověka či relativně samostatně, která se funkčně doplňují, spojují a vytvářejí velké subsystémy. Např. na bázi fosilních paliv vznikly v epoše dominance mechanické techniky dva dosud existující globální subsystémy: 1. subsystém mechanické techniky stacionární; 2. subsystém mechanické techniky mobilní. Stacionární technosféru lze schematicky charakterizovat pojmy: tepelná elektrárna; rozvodná síť energie; pracovní stroje v továrnách a stacionární technika úřadů, škol a domácností. Mobilní technosféru mohou charakterizovat pojmy: naleziště ropy; síť čerpacích stanic; zemědělská, dopravní a vojenská technika. (Podrobněji Šmajs, J. Filosofie – obrat k Zemi. Praha: Academia 2008, s 305-400.)

I když konflikt mezi kvalitativně odlišnými živými systémy a umělými systémy techniky je patrně nesmiřitelný, systémové uspořádání biosféry a technosféry je analogické. Uvnitř na člověku nezávislé biosféry existují nejen producenti organické hmoty (zelené rostliny), ale i její četní a strukturovaní konzumenti. Existuje tu sofistikovaný systém pyramidální biotické závislosti (včetně různých forem soupeření, symbiózy a parazitismu) na primární produkci. Jistou podobnost zjišťujeme také v kultuře. Vedle objektivně nutné techniky produktivní vzniká dnes technika určená k přímé „osobní spotřebě“ lidí. I v kultuře tedy nejprve vznikala pro život lidí objektivně nutná abiotická technika produktivní. Ta byla nezbytná už pro lidský život v lovecko sběračské kultuře. Později se podílela jak na obdělávání půdy a vytváření jednoduchých předmětů a staveb, tak na růstu produktivity práce v zemědělství a průmyslu. Dnes, kdy se díky vědě podařilo technologicky ovládnout také neživé přírodní síly a jejich prostřednictvím saturovat většinu tradičních lidských potřeb, se ovšem v technicky vyspělých zemích nebezpečně rozšiřuje technika, která už životu lidí a kdysi objektivně nutnému růstu společenské produkce přímo sloužit nemůže. Vzniká a šíří se teoreticky zatím přehlížená technika, kterou doporučuji nazvat podle jejího určení i volné analogie s živými systémy technikou spotřební.

Spotřební technika – pominu-li subjektivní důvody jejího dnešního šíření – na jedné straně navazuje na historický vývoj techniky, a na druhé straně vzniká z objektivní logiky vývoje ekonomického. Vysoká produktivita práce, založená na přímém vědeckotechnickém vykořisťování přírodních sil, nutně vede k nadměrné saturaci méně naléhavých abiotických potřeb lidí, tj. i k novým způsobům jejich uspokojování, podněcování a vytváření.

I když rozlišení produktivní a spotřební techniky v první etapě abiotického technického pokroku – ve fázi instrumentalizace – nemá žádný větší teoretický význam, v pozdější fázi mechanizace, kterou dosud prožíváme, je důležité oba uvedené typy techniky rozlišovat. Bez nároku na přesnost lze říci (pomineme-li sféru vojenství), že k prvním formám spotřební mechanické techniky patří především veřejné věžní hodiny, hodiny pokojové, jízdní kula a ručně poháněné domácí strojky a mechanismy. I když nejprve nešlo o zařízení všeobecně dostupná, v některých rodinách se objevují šlapací šicí stroje, klikou poháněné odstředivky na mléko i stroje na stloukání másla. Na druhé straně již dříve byly používány tlačené ruční káry, dřevěné vozy a trakaře, dřevěné stroje na domácí předení a soustružení dřeva, malé ruční mlýnky na obilí atp.

Teprve později, zejména po objevu výroby levné oceli (v Bessemerových konvertorech i v Siemens-Martinských pecích) a po zavedení elektrické energie do většiny domácností, se sortiment spotřební mechanické techniky mohl rozšířit o další aplikace. Vyráběly se elektricky poháněné stroje na zpracování těsta a masa, šicí stroje, vysavače prachu, pračky na prádlo, odstředivky a mandly.

Konstrukce malých spalovacích motorů umožnila výrobu nejen dnes rozšířených osobních automobilů, motocyklů a motorových kol, ale také prvních řetězových pil a sekaček na trávu. Zmíněné zavedení elektřiny do lidských sídel podpořilo malou mechanizaci domácích prací. Vedle malých spotřebitelských strojů kuchyňských se počínají vyrábět a prodávat analogické stroje kutilské. Na opracování dřeva a kovů, tj. vrtačky, brusky, hoblíky atp. Na počátku této etapy se však jedná o stroje drahé a pro širší veřejnost obtížně dostupné.

Teprve ve druhé polovině 20. století v souvislosti s růstem blahobytu širší části populace vzniká v důsledku miniaturizace a sofistikovanosti technických konstrukcí skutečná hromadná technika spotřební. Jedná se o levnou a všeobecně dostupnou techniku, která má smíšený charakter spotřebního předmětu i techniky současně. Dominantní roli, pomineme-li záměrně mnohem menší a méně energeticky a materiálově náročnou bílou domácí techniku i techniku informační, získávají uvnitř komplexu spotřební techniky oblíbené osobní automobily.

Velká produktivní tovární, těžařská, dopravní i zemědělská technika, které s využitím procesů automatizace pronikavě zvýšily produktivitu lidské práce, vytvořily možnost uspokojovat nejen nezbytné tradiční potřeby lidí, ale i méně naléhavé technické potřeby spotřební. A právě planetární rozšíření spotřební techniky vyvolává potřebu uznat technosféru jako další, zatím teoreticky neprozkoumaný, ale výrazně protipřírodní kulturní subjekt.

V dnešním systému dočasné nadvlády ekonomiky nad kulturou je totiž lidem vnucována materiálově i provozně náročná technika, která při svých miliardových počtech nevratně pustoší planetu. A protože pozemská příroda nemá v predátorském duchovním paradigmatu ani svou vlastní subjektivitu, ani svou vlastní hodnotu, výroba a šíření spotřební techniky zatím nenarážejí na žádnou vážnější společenskou překážku. Přehlíží se dokonce i to, že se spotřební technika velmi brzy přeměňuje na přírodě neznámou formu odpadu.

Povrchní technologická podobnost biosféry s technosférou tak jakoby končí shodou první části jejich funkčního cyklu, tj. ve fázi produkce a systémového fungování. Právě rozšiřování spotřební techniky dobře ukazuje, že ontická podstata reprodukce biosféry a ontická podstata reprodukce technosféry jsou odlišné. Umělá technosféra, jako lidské dílo vznikající na úkor přírody, neumí totiž zachovávat základní předpoklady svého dlouhodobého fungování.

Konflikt technosféry s biosférou

Rostoucí přítomnost spotřební techniky v planetární kultuře (např. osobních automobilů, bíle a výpočetní techniky v domácnostech, malé mechanizace v kutilských dílnách a zahradách) se stává dobře viditelným ukazatelem zhoršující se ekologické situace. Extrémně vyčerpává vzácné přírodní zdroje, upevňuje novověký panský postoj člověka k přírodě, a nepozorovaně vtahuje celou populaci do procesu nevratného poškozování planety. Reklama na tuto stále zbytečnější techniku se totiž nezmiňuje ani o riziku vyplenění jen jednou daných přírodních zdrojů, ani o záboru půdy a chemickém zamoření planety. A protože mezi šířením této techniky a prohlubující se ekologickou krizí zjišťujeme téměř přímou souvislost, pro omezení této techniky vznikají již dnes dva základní důvody.

Za prvé: Technika jako aktivní část společenské materiální kultury je s přirozenými ekosystémy na jedné straně funkčně propojena (např. prostřednictvím biotické zemědělské technologie a člověka jako živé součásti abiotické techniky), ale na druhé straně živému hostitelskému prostředí svými teritoriálními a provozními nároky překáží. Některé přirozené struktury dokonce nevratně likviduje (např. vzácné rudy a horniny). Prostřednictvím obdělávané půdy, zastavěné plochy a výstavby komunikací připravuje biosféru o část přirozených ekosystémů i o část bioticky využívané energie slunečního záření. Svým provozem znečišťuje a otravuje základní přírodní média (vodu, vzduch a půdu). Její reprodukce a fungování vyžadují prostor na zemském povrhu (např. přístaviště lodí, železnice a nádraží, letiště, komunikace a parkoviště pro automobily atp.), drobí a obsazují kdysi celistvou ekologickou niku planetární biosféry. Největší nebezpečí plynoucí z rozdílu mezi biosférou a technosférou je ale zastřené.

Pomalý vývoj života na Zemi, který je pokračováním přirozené abiotické evoluce, mohl zlikvidovat přírodní podmínky, jež umožnily jeho vznik (např. bezkyslíkovou atmosféru). Rychlá kulturní evoluce bude však na udržení původních přírodních podmínek svého vzniku existenčně záviset až do svého konce. Stojí a padá s biologickou prosperitou člověka jako druhu, který může bez větších zdravotních problémů prosperovat jen v biosféře podobné té, která ho kdysi zrodila.

Za druhé: Ekologické vědomí a ekologická výchova v predátorském duchovním paradigmatu mohou ovlivnit nynější protipřírodní orientaci kultury a spotřebitelsky pojatý způsob lidského života jen omezeným způsobem. Podaří-li se však prosadit biofilní duchovní paradigma včetně biofilního zákonodárství, pozitivní ekologická změna techniky a technologie může probíhat nejen souběžně, ale i radikálněji. Čím je to dáno?

Funkce a role abiotické techniky v biosféře (podobně jako vrozené vzorce chování živých systémů v abiotickém prostředí Země) vyplývají z konstrukce a morfologie předmětného těla techniky. Konstrukční a funkční ekologizace techniky a materiální kultury proto už do značné míry zahrnuje proces ekologizace výroby, spotřeby i životního způsobu lidí (např. při záměrná šetrnost životního způsobu, biofilní zemědělství, rekonstrukce lidských sídel atp.). Zavádění ekologicky šetrnější techniky, ale i přísnějších pravidel pro používání starší techniky ekologicky škodlivé, tedy nejlépe podporují ekologickou výchovu, šíření ekologických hodnot i alternativního životního stylu.

I když stále ještě nevíme, jakou úroveň sociokulturní zátěže dnešní biosféra bez nevratného negativního vlivu na člověka unese, víme již, že jeden obecný teoretický poznatek určitě platí. Pomalu se vyvíjející biosféru (včetně člověka jako jejího prvku), která je starším, širším a s řádem vesmíru sourodým systémem, rychle expandující kultuře přizpůsobit nelze. Proto by lidé měli být o tomto nesymetrickém vztahu kultury a přírody (o principiální podřízenosti kultury přírodě) náležitě poučeni: měli by požadovat účinná opatření pro posílení biofilní orientace techniky. Ale to předpokládá nejen změnu v obsahu vzdělání, ale i příslušnou úpravu právní, změnu ekonomickou a politickou: rozšiřování předmětu nynější politiky o hostitelský systém přírody a o záměrné vytváření podmínek pro dlouhodobě možnou kulturu.

Dnešní politické řízení bohužel dohlíží hlavně na ekonomický růst, vyrovnaný rozpočet a výběr daní pro další společenské přerozdělování. Nové kompetence politiky by však měly již dnes zahrnovat proces vytváření materiální kultury včetně techniky slučitelné s přírodou. Abiotická technika, která tradičně sloužila jen oprávněným lidským zájmům ve sféře omezené materiální produkce a která teprve ve dvacátém století pronikla do oblasti konečné osobní spotřeby, by měla vznikat také s ohledem na lidské zájmy perspektivní, s ohledem na zachování živé a neživé přírody. Lidé by si měli již dnes politicky dostupnými prostředky vynutit, aby se mezi odborníky a politiky nejen diskutovalo, ale i vážně jednalo o problému přiměřeného omezení veškeré ekologicky škodlivé techniky, o postupné biofilní transformaci techniky a materiální kultury.

Proces sjednocování technosféry s biosférou

Nejednoznačnou podobu složitého perspektivního požadavku kompatibility technosféry s biosférou tu mohu ukázat jen schematicky.

Živé systémy své vnější prostředí poznávají proto, aby některé jeho prvky mohly vestavět do své vlastní struktury, aby udržely svoji vysokou uspořádanost a funkční slučitelnost s aktivním vnějším světem. Poznávají, aby se vnějším podmínkám náležitě přizpůsobily, aby v méně uspořádaném, a proto svébytnějším prostředí přežily. Podstatný rozdíl mezi biosférou a technosférou však spočívá také v tom, že kultura se pokouší přežít ve svébytném, vysoce přirozeně uspořádaném prostředí Země. Vzdáleně tím připomíná biologického parazita v živém těle svého hostitele. Pokouší se přežít v prostředí, jehož uspořádanost nezvyšuje, ale naopak snižuje, dezintegruje a rozbíjí.

Vysoce nepřímé fylogenetické „poznávání“ živých systémů, které se „zapisuje“ do jejich konzervativní genetické paměti a které se současně zpředmětňuje v jejich somatické struktuře, vytváří součást úhrnné genetické informace biosféry. Tato informace nejen integruje biosféru, ale působí i jako její účinná protientropická bariera.

Lidské pojmové poznávání, které je jakoby „nadstavbou“ přirozeného neverbálního poznáváni animálního a které vzniká až v kultuře, se ovšem kumuluje ve flexibilní paměti sociokulturní (především v aktuální neuronální paměti lidí). Jako součást duchovní kultury se jeho část zpředmětňuje v kulturním systému, zejména v prvcích technosféry a materiální kultury. Onticky konstitutivní kulturní informace, která neslouží reprodukci lidského těla, ale reprodukci nadosobního těla kultury, je proto od onticky konstitutivní genetické informace biosféry odlišná. Protože integruje umělý kulturní systém, znovu a znovu reprodukuje opozici tohoto systému vůči biosféře. Ontickou realizací jakkoli přesného přírodovědeckého poznání tedy nikdy nevytvoříme kulturní struktury identické s přirozeně formovanou skutečností.

Z výše řečeného vyplývá, že rozdvojení skutečnosti na dva ontické řády je reálné a že nesoulad ontického řádu přírody s ontickým řádem kultury tradičním lidským neuronálním poznáním neodstraníme. Tento nesoulad je ontický, je dán neslučitelností přirozených a umělých struktur, a proto i po přijetí biofilního duchovního paradigmatu může být pouze zmírňován. Chceme-li krizi skutečně řešit, musíme biofilní duchovní paradigma prosadit v praxi, musíme formovat nový typ teoretického poznání přírody i nový typ lidského altruismu. Jinak řečeno, predátorský vztah kultury k přírodě provázený úzkým skupinovým altruismem by mělo nahradit k přírodě uctivé poznání a záměrně pěstovaný altruismus globální: opatrná strategie „růstu bez růstu“, spojená s intenzivním hledáním podmínek fyzické slučitelnosti technických a přírodních konstrukcí.

Živelná expanze nynější abiotické spotřební technosféry, která v dnešní hédonistické kultuře nenaráží na žádný větší nesouhlas veřejnosti, by v planetárním měřítku mohla být pro člověka jako biologický druh jeho plíživou záhubou. Vše zatím nasvědčuje tomu, že bude-li kultura i nadále hypertroficky rozvíjet pouze část lidských vrozených potencí, tj. z komplexu celé psychiky bude výchovou a vzděláním posilovat pouze úzkou technologickou racionalitu a individuálně orientovanou emocionalitu, vážně ublíží struktuře planetárního ekosystému života. Pokud v globálním systémovém konfliktu technosféry s biosférou budeme posilovat pouze globalizovanou technosféru, mohou zaniknout příznivé životní podmínky pro člověka i pro další složitější formy života.

V konfliktu technosféry s biosférou už totiž nejde ani o potvrzení našich kulturních schopností ovládat a regulovat přírodní procesy, ale ani o zkoušku adaptability biosféry na přítomnost rostoucího cizorodého útvaru technosféry. Ve hře je vyhynutí člověka z jeho vlastní viny. Jde tedy o zkoušku emocí a kritických duchovních potencí lidského druhu, tj. o prověření jeho komplexních schopností přizpůsobit vlastní rámcově geneticky předepsané chování technicky nabytým silám a možnostem. Jedná se o zvláštní testování adaptivní strategie planetárního kulturního systému, který, má-li mít delší budoucnost, musí zachovat alespoň takové přirozené rovnováhy, struktury a formy živé přírody, na nichž závisí důstojné přežití člověka.

Osvojením elektromagnetických jevů a dalších přírodních procesů na úrovni krystalů, molekul, atomů a elektronů se evoluce abiotické techniky, začínající kdysi instrumentalizací, zvláštním protisměrným pohybem přiblížila jak výchozí úrovni, tak i relativně nejvyšší fázi vývoje biosféry: vývoj mikroelektronické techniky dospěl ke konstrukci umělých systémů simulujících některé funkce přirozené lidské inteligence. Dnešní prvky mikroelektroniky se nejen svou velikostí, ale i svou strukturní, energetickou a funkční stránkou přibližují nejsložitěji organizovaným strukturám ve vesmíru – uspořádání živé buňky, stavební jednotky všech živých systémů. Zdá se, že mikroelektronika, která je nejvíce otevřená pro novou strukturní sociokulturní informaci (pro přírodní vědu), může v budoucnosti vytvořit chybějící „spojovací článek“ mezi tradiční abiotickou technikou a biotechnikou.

I když energetická báze i látkové substráty mikroelektroniky a živé hmoty jsou zatím odlišné, jejich řádově srovnatelná velikost a malý energetický příkon jsou příslibem toho, že se energetickou výživou nejvyspělejší části abiotické techniky může časem stát přirozená ekosystémová energie – aktuální sluneční záření a jeho různě biologicky i kulturně transformované formy, např. jakákoli biomasa, která by sloužila jako „potrava“ pro technické systémy. A to by mohlo nejen zvýhodnit dosud chudé rozvojové země v rovníkové oblasti, ale patrně i znovu vytvořit podmínky pro slabě energeticky integrovanou technosféru. Vždyť pouze technosféra citlivá na geografické regionální rozdíly, tj. strukturovaná a diferencovaná přibližně tak jako biosféra, by mohla ochránit přirozené ekologické niky lokálních kultur, mohla by být potenciálně onticky slučitelná s biosférou.

Rychlý rozvoj energeticky úsporné informační techniky, která má schopnost násobit, nahrazovat a šířit některé lidské smyslové a intelektuální aktivity, se pravděpodobně stane katalyzátorem evoluce abiotické techniky vůbec. (Informační a komunikační technice však příliš důvěřovat nemůžeme. Již dnes se totiž objevují vážná kritická varování o jejím negativním vlivu na lidské myšlení. Srovnej např. Spitzer, M. Digitální demence. Jak připravujeme sami sebe a své děti o rozum. Brno: Host 2014.)

Vzhledem k negativnímu vlivu informační techniky na lidskou ontogenezi lze očekávat, že se znovu výrazněji prosadí nejen spolehlivá abiotická technika instrumentální, ale také tradiční, člověka a biosféru nepoškozující technika biotická. Nesdílím však iluzi, že by to mohlo znamenat snadnou přestavbu materiální produkce na nových biotických principech. Pominu-li dějinami prověřené biotické technologie v zemědělství a potravinářství, celá třetí etapa moderních biotických technologií (klonování a genové manipulace) je stále velkou neznámou a nebezpečím pro narušenou dynamickou rovnováhu života na Zemi.

Moderní biotechnologie mohou být sice alternativní linií technického vývoje, mohou být ve své většině ekologicky přijatelnější než tradiční technologie abiotické, ale nelze předpokládat, že se stanou novou materiálně-technickou základnou globální ekologicky udržitelné kultury. Jejich vhodné využití může sice znamenat další optimalizaci a ekologizaci tradičních abiotických technologií, ale nikdy nemohou nahradit veškerou abiotickou techniku, její antropologický přínos. Obě hlavní linie technického pokroku vznikaly kdysi současně, funkčně spolupracovaly a byly pro zapálení kulturní evoluce objektivně nutné. V predátorské kultuře sice na čas zvítězila ekologicky agresivnější technika abiotická – a to i v konečné osobní spotřebě lidí – ale pouze ve vzájemné spolupráci by obě tyto linie mohly vytvořit podmínky dlouhodobě možného kulturního vývoje.

Komplikace při zavádění méně ekologicky agresivních biotických technologií, tj. těch forem bezprostřední spolupráce člověka s přírodou, které by mohly znovu navrátit část nezaměstnané populace do sféry kultivující produktivní práce, budou nepochybně vznikat na mnoha úrovních. Jednak proto, že dnešní vysoce sofistikovanou abiotickou techniku biotickou technikou nahradit nepůjde. Dále pak proto, že i biotické formy techniky (v zemědělství, potravinářství, dopravě atp.) lze komerčně zneužívat. Biologické vědy sice obvykle provází nepoměrně větší respekt k hodnotě a jedinečnosti živé přírody, ale jejich praktické aplikace mohou být v současném duchovním paradigmatu vůči přírodě právě tak kruté, jako tradiční technické aplikace fyziky. Protože se jim podařilo sestoupit na molekulární úroveň (někdy až do genetické paměti života), setkávají se s jiným typem přirozené biotické uspořádanosti, než jakému bylo chování a smyslově neuronální vybavení našeho druhu evolučně přizpůsobeno. Pokud nevhodně manipulují se zápisem přísně informačně předepsané uspořádanosti biologických individuí a druhů, mohou poškozovat živou přírodu neviditelně a skrytě, tj. fakticky hlouběji než tradiční působení člověka na její fenotypovou podobu. Mohou být nebezpečnější, než tradiční formy sběru a lovu, kácení lesů, rozšiřování zemědělství, průmyslové, vojenské, dopravní a jiné techniky a technologie.

Ale ještě jeden moment je důležitý. Zdá se, že lidstvo vstupuje do období, kdy bude nezbytné používat a rozvíjet techniku také s ohledem na její méně známé (i když stále důležitější) schopnosti poznávací a kulturně sebereflexivní. Technika, která byla od počátku kultury vysoce účinným prostředkem empirického poznávání vlastností živé a neživé přírody, se v důsledku vyhrocení krizové ekologické situace stává také nástrojem nepředpojatého testování charakteru kulturního systému jako celku. Teprve v nynější predátorské kultuře může technika demaskovat skutečný obsah a povahu společenské kultury duchovní. Dokud jsme totiž nevytvořili globální technickou spotřební společnost (ale také atomové ponorky a bezpilotní letadla), nic určitého o zaměření vědy a ostatních složek duchovní kultury jsme vědět nemohli. Se zpožděním zjišťujeme, že duchovní kultura je přibližně taková, jaká je kultura vůbec, jaká je technika a technosféra. Konečně vidíme, že kultura je skrytě nastavená nejen biologicky ale i sociokulturně – svým predátorským duchovním paradigmatem, svým ekonomice podřízeným zákonodárstvím.

Podstatu skrytého paradigmatu můžeme s využitím Husserlových slov vyjádřit jako „podvržení idealizované přírody a za předvědecky názornou přírodu“. Jde o podvržení, které sice započalo už v antickém Řecku, ale bylo v novověku výrazně posíleno galileovsko-newtovovskou vědou. Novověká přírodní věda už proto nezkoumala jemnou přirozenou kreativitu a rovnováhu přírody, ale hledala především zákonitosti, jak se přírody co nejrychleji technologicky zmocnit. A toto paradigma ovlivnilo celou duchovní i materiální kulturu. Proto např. ani právo již není kdysi samozřejmým minimem morálky, nýbrž se osamostatnilo, propojilo se s mocí, a zastřeně slouží subjektivitě kapitálu. Pouze jinak řečeno, dnešní kultura není tak humanistická, odpovědná a vznešená, jak ji dosud představuje filosofie, věda, literatura a umění: nezbavila se laciné osvícenecké iluze o technickém a sociálním pokroku, je silně technokratická a protipřírodní.

Záměrná biofilní transformace technosféry, kterou musíme uskutečnit jak v produktivní, tak i ve spotřební oblasti, nezmění sice lidskou přirozenost, ale měla by napomoci změně protipřírodní kultury na kulturu biofilní. Mohla by však také posílit naše úsilí dosahovat adekvátnějšího poznání přírody. Znovu totiž potřebujeme její přesnější a pravdivější interpretaci, potřebujeme částečně rehabilitovat kdysi nenahraditelnou poznávací roli praktického pokusu a omylu. Zejména ve fázi krize je třeba hledat efektivnější procedury testování technických konstrukcí (včetně nových chemických sloučenin), než jaké poskytuje hledisko jejich snadné zhotovitelnosti, okamžité účinnosti a prodejnosti.

Z evolučně ontologického nadhledu dobře vidíme, že evoluce technosféry se v predátorské kultuře stala relativně samostatným kulturním subjektem, že se ubírala svou vlastní cestou, řídila se svou vnitřní protipřírodní logikou, a dlouhodobé lidské zájmy nesledovala. V novém biofilním duchovním paradigmatu by však úsilí o vědomou regulaci toho, jak zachránit nejen ohroženou kulturu, ale i ohrožené biologické druhy, jak vystačit s omezenými zdroji potravin, energie, pitné vody a surovin, mohlo být spojeno se snahou o minimalizaci rozsahu a negativních účinků technosféry.

Nejen všem specializovaným tvůrcům techniky, ale i nám prostým uživatelům, by v dnešní ekologické situaci měla být jasná alespoň hrubá filosofická podstata problému. Technika je zatím nejaktivnějším protipřírodním subsystémem kultury. Z původně poslušného nástroje člověka se stále více stává nebezpečným protipřírodním subjektem kultury, jehož nežádoucí účinky na planetu se blíží dnes zamlčované subjektivitě kapitálu. Živé přírodě neodpovídá, zatlačuje ji a nevratným způsobem ji poškozuje. Ale tím, že pohotově vstřebává lidmi vytvářené kulturní nastavení i novou strukturní informaci, v režimu biofilní kultury by mohla být účinným prostředkem zmírňování nynější ekologické krize.

24.9.2014

Ondřej Houska v Hospodářských novinách v článku s emotivním názvem "Zachraňte obchodní smlouvu s USA" (plus vojína Ryana, Willyho a Titanic, samozřejmě) ZDE běduje nad českou kritikou chystané smlouvy o volném obchodu mezi USA a Evropskou unií. "Už léta nebyl k dispozici tak silný nástroj na prohloubení transatlantické vazby," píše Houska, kromě jiného.

"Prohlubování transatlantické vazby" je, zdá se, mantra nejméně stejně úporně opakovaná, jako v jiných kruzích "boj proti kapitalismu". Že by EU prostě smlouvu TTIP měla přijmout jedině v případě, pokud pro ni bude skutečně výhodná, a v opačném případě ji odmítnout, o tom se vůbec neuvažuje. TTIP se pro věřící atlantisty právě stává podobným zlatým teletem, jako svého času radar v Brdech.

Jenže ani radar, ani TTIP, ba dokonce ani úporné vzývání Azraela žádným zásadním způsobem nezmění dynamiku americké zahraniční politiky. Ta momentálně řeší výzvy, které pro probíhající "obrat k Asii" reprezentuje angažmá ve válce proti "Islámskému státu". Krize na Ukrajině má kapacitu zastavit alespoň na čas stahování amerických jednotek z Evropy. Ruské harašení jadernými zbraněmi vede k tomu, že v Evropě zůstane 200 amerických antediluviálních jaderných bomb B-61 ZDE. Na každou z těchto zastaralých zbraní ovšem připadá deset mnohem modernějších ruských protějšků. A to je realisticky vzato asi tak vše, co lze od Američanů v Evropě vůbec očekávat.

I lidové anekdoty mají někdy slušnější výpovědní hodnotu, než vystrašené texty osob, které se raději budou mýlit s ideologickým idolem, než mít pravdu s protistranou. A vtip, který konstatuje, že 500 milionů Evropanů žebrá u 310 milionů Američanů, ať je ochrání před 150 miliony Rusů, je vcelku přesný. Evropa, kdyby skutečně chtěla a pracovala na tom, nepotřebuje velkou americkou pomoc pro zajištění bezpečnosti a nezávislosti. Vše co chybí je politická vůle. Pokud by byla vůle, prostředky se v bohatých evropských společnostech nakonec najdou. Místo toho se však straší Rusy a volá se po nekritickém přijetí "spásné" TTIP, jež prý přitáhne Američany k obraně Evropy. Figu borovú.

Jestliže by TTIP neposílila integritu EU - například proto, že hrozí definitivně pohřbít evropský sociální model a tím základ pro sociální soudržnost, jak někteří varují (možná mylně, to lze ale těžko říci, pokud neprobíhá věcná debata nad návrhem, jen strašení a protistrašení) - pak by ještě více ohrozila kolektivní vůli obyvatel Evropu bránit. A v tom případě platí: Děkujeme, taková smlouva nám není k užitku. Že údajně "posiluje transatlantickou vazbu" může někoho možná subjektivně uspokojovat, ale odcizení milionů Evropanů od politického systému, v němž žijí, je mnohem, mnohem horší problém.

Je TTIP pro průměrného obyvatele EU skutečně ekonomicky výhodná, nebo ne? Umožňuje alespoň udržet stávající úroveň společenské (ne)rovnosti? Pokud ne, jsou Američané ochotni návrh modifikovat tak, aby bylo zmíněných parametrů dosaženo? V takovém případě jednejme dál, upravujme, přepisujme. Je smlouva nevýhodná a Američané ji nejsou ochotni podstatně pozměnit? Dobrá tedy, děkujeme, nechceme.

Avšak "argument" posílení transatlantické vazby je v daném kontextu asi stejně relevantní, jako z druhé strany alarmování údajným zákazem farmářských trhů.

Domáhejme se maximální transparentnosti ve věci TTIP, debatujme o tom, co přináší v ekonomické rovině, rozhodněme se podle jednoduché ekonomické racionality a evropských poválečných hodnot; nepřijímejme však různá omezení pod nátlakem rychlokvašených "argumentů" bezpečnostního charakteru. Žádná smlouva, ani TTIP, nezastaví přesun zájmu Spojených států z někdejšího bojiště studené války do budoucího ekonomického centra globální ekonomiky v Asii.

Plán na radar v Brdech v rámci odmítnutí systému smluv zajišťujícího poválečnou vojenskou rovnováhu mezi dvěma bloky byl od počátku špatný nápad a v principu nemohl za žádných okolností vést k ničemu rozumnému. Dohoda o volném obchodu takto principiálně špatná být nemusí, vše však záleží na její konkrétní podobě. Žádná smlouva je tedy pořád ještě mnohem lepší, než špatná smlouva.

Třebaže všelijací Houskové recitují pýthické výhrůžky a opakují mantry s cílem přivést publikum do stavu, kdy bude připraveno poslušně akceptovat americkou logiku "Take it or leave it" v posvátné hrůze před údajně osudovými následky.

23.9.2014

Spojené státy splnily svou rok starou hrozbu, že budou bombardovat Sýrii, nicméně bomby shazují na pozice džihádistů z Islámského státu (IS) a nikoliv vojenské cíle syrského prezidenta Bašára Asada. Tato vzdušná kampaň byla ale zahájena bez autorizace Rady bezpečnosti OSN a amerického Kongresu, a je tudíž protiprávní.

Panarabský deník Hayat (Život) ráno 23. září informoval o tom, že Spojené státy s podporou několika svých arabských spojenců provedly letecké údery na vojenské cíle a pozice militantů z IS, An-Nusrá a káidistické skupiny Chorásán (skladiště zbraní, checkpointy, cvičiště, velitelství IS apod.) v syrském městě Rakka ZDE. Přestože americká vláda Damašek informovala o tom, že na Rakka provedla letecké nálety, stíhací letouny, drony a střely Tomahawk pravděpodobně vypálené z amerického torpédoborce z 6. flotily ve Středomoří usmrtily sice asi 150 džihádistů, ale je zjevné, že se to bez ztrát na životech civilistů neobešlo.

Islamisté z IS jsou zvyklí na guerillové boje „v poli“ a mohou ve městě, kde žije asi 250 000 obyvatel, jednoduše „zmizet“; proto může být bombardování neúčinné, ba naopak destruktivní, jak jsme mohli vidět v Iráku, Libyi nebo Afghánistánu, který je po 13 letech amerického bombardování stále nestabilní ZDE.

Channel Four News v úterý večer informovaly z města Rakka, že se bojovníci z Islámského státu, kteří americké údery očekávali, skrývají v soukromých civilních rodinných bytech a v nemocnicích, a na ulicích chodí jen těsně podél zdí, protože se velmi bojí útoků.

Komentátor dění na Středním východě Patrick Cockburn míní, že postup proti IS by měl začít u příměří, jež by uzavřela syrská vláda a rebelové, kteří nebojují v řadách IS ZDE. „Ani syrská armáda, ani „umírnění“ rebelové nemohou porazit džihádisty, když budou vést boje na dvou frontách,“ pokračuje Cockburn. „Zatímco Asadův režim utrpěl v boji s islamistickými militanty několik porážek a „umírnění“ rebelové slábnou, IS naopak posiluje, a proto je nezbytné, aby strany bojující proti stejnému nepříteli mezi sebou uzavřely alespoň dočasné příměří,“ uzavírá Cockburn.

Navíc Izrael ráno 23. září sestřelil syrský bitevní letoun, zřejmě MiG- 21, nad jím okupovanými Golanskými výšinami, kam také vrak letounu dopadl ZDE. Syrská státní televize vycházejíc z vojenských zdrojů uvedla, že izraelský zákrok znamená „podporu pro teroristy z IS a An-Nusrá“, což by jaksi nekolidovalo se zároveň prováděným americkým bombardováním.

Ať tak či onak, aktuální americko-arabská invaze je nelegální, neboť je uskutečňována v rozporu s mezinárodním právem a Chartou OSN, již USA ratifikovaly a zahrnuly do vlastního právního systému.

Podle informací z rozhlasu a televize BBC může zahraniční mocnost bombardovat jinou zemi pouze v tom případě, pokud by byly důkazy, že je přímo tou druhou zemí vojensky ohrožena, což v tomto případě nepřichází v úvahu. Jinou možností vojenského zásahu na cizím území je humanitární zásah proti zvěrstvům páchaných na civilistech, avšak takovou akci by musela schválit OSN.

Generální tajemník OSN Pan Ki Moon v úterý v OSN konstatoval, že bere na vědomí, že USA v Sýrii bombarduje území, které už není pod kontrolou syrské vlády.

24.9.2014
Výzva všem členům volebních komisí

V současné době probíhají školení členů volebních komisí v komunálních a v řadě okrsků i senátních volbách. Jednotlivé politické strany a uskupení nabízejí účast ve volební komisi jako dobrou brigádu, málo práce za ne úplně málo peněz. Nejdříve bych rád poděkoval těm, kteří svou práci v komisích dělají pečlivě. Nicméně i tak chci apelovat, aby i další tuto práci dělali pořádně. Práce ve volební komisi je totiž velice zodpovědná. Při současné deziluzi z politiky v naší zemi bychom si měli vážit každého voliče, který přijde k volbám. Co si volič pomyslí, když po volbách ve výpisu ze svého okrsku zjistí, že jeho hlas nebyl vůbec započítán. Může se stát, že příště k volbám vůbec nepřijde. A to přece nikdo z nás nechce, píše Vít Ulrych.

Při vzpomínce na poslední květnové volby do Evropského parlamentu, kde jsme zaznamenali spoustu chyb při sčítání preferenčních hlasů se obávám, aby volby komunální byly regulérní. Zamyslete se se mnou. Ve volbách do Evropského parlamentu bylo možné udělit pouze dva preferenční hlasy a účast ve volbách byla jen kolem osmnácti procent. Například v Plzni bylo v jednom okrsku osm členů volební komise, počet hlasů byl sto padesát. Každý člen volební komise měl tedy správně sečíst asi devatenáct hlasovacích lístků a započítat preferenční hlasy, přesto některé preferenční hlasy započítány nebyly. Řeknete si, že chyba se stát může. Jenže na podobný problém upozorňovali voliči v dalších okrscích v Českých Budějovicích, Ostravě, Pardubicích, Uherském Hradišti a jiných obcích. Tady bude asi něco systémově špatně.

Dovedete si představit, co se bude dít při sčítání hlasů v komunálních volbách, při kterých bude účast voličů jistě několikanásobně vyšší a například v Pardubicích bude volič moct udělit až třicet devět preferenčních hlasů?

Dokud se nepodaří prosadit elektronizaci voleb, která by vyloučila lidskou chybu, lze jen upozorňovat a věřit v dobrou práci lidí ve volebních komisích. Stížnosti na volby u Nejvyššího správního soudu většinou výsledek voleb nezmění.

Všichni členové volebních komisí se mohou postarat o to, aby se do zastupitelstev obcí a do Senátu Parlamentu ČR dostali opravdu ti kandidáti, které voliči volili.

24.9.2014
Tisková zpráva ISM ČR

Ve středu 24. září od 9:30 začíná v Bruselu mimořádné zasedání Russellova tribunálu o izraelských zločinech v Gaze v kontextu mezinárodního práva a zodpovědnosti mezinárodní komunity. Tzv. lidového tribunálu o Palestině, který vznikl v roce 2009 v reakci na izraelskou operaci Lité olovo, se zúčastní renomovaní experti na mezinárodní právo, lidskoprávní specialisté, ale i známé osobnosti politického a společenského života.

V porotě zasednou například dva bývalí zvláštní zpravodajové OSN za lidská práva, John Dugard a Richard Falk dále britský režisér Ken Loach či hudebník Roger Waters. Svědectví podá ředitel palestinské lidskoprávní organizace PCHR a nositel alternativní Nobelovy ceny (Right Livelihood Award), Raji Sourani; uznávaný palestinský novinář Mohammed Omer; izraelský novinář a publicista David Sheen či americký novinář Max Blumenthal. Mluvit bude i známý norský lékař Mads Gilbert a řada dalších.

Středeční zasedání bude přenášeno po celý den online na adrese http://www.livestream.com/russelltribunalonpalestine?t=538802. Ve čtvrtek budou výsledky tribunálu předneseny na půdě Evropského parlamentu.

Všechna slyšení, která jsou veřejná a kterých se zúčastní i zástupci české pobočky Mezinárodního hnutí solidarity (ISM ČR), budou dostupná na kanálu youtube. Zjištění a doporučení tribunálu poskytnou důležitý právní základ a strategický nástroj pro další podporu základních práv palestinského lidu, jakož i vodítka ke krokům, které by měla podniknout Evropská unie k zastavení beztrestnosti a ukončení spoluviny při porušování mezinárodního práva v Palestině.

Další informace: ZDE.

24.9.2014
Tisková zpráva europoslance Tomáše Zdechovského

Česká republika se stala terčem ostré kritiky ze strany Bruselu. Ve zprávě vydané kontrolním rozpočtovým výborem Evropského parlamentu mu byla vytýkána závažná pochybení, jichž se v minulých letech dopustilo při pobírání evropských dotací.

„Česko si udělalo obrovskou ostudu kvůli korupci a selháním při pobírání evropských dotací. Pochybení dosahovala tak obrovských rozměrů, že se jimi musel zabývat kontrolní rozpočtový výbor. Musím říci, že během jednání výboru jsem se musel stydět za to, jakou zemi v Evropském parlamentu zastupuji,“ vyjadřuje europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) své rozhořčení nad přístupem České republiky. Kritiku sklidila Česká republika hlavně kvůli svým nedostatečným administrativním kapacitám a kontrolním mechanismům, které jsou naprosto nevyhovující. Beze zmínky nemohla zůstat ani korupce v ROP Severozápad, za kterou je nyní souzeno několik lidí.

Poslanecká sněmovna ČR nevěnuje věci příliš velikou pozornost, přestože by podle Zdechovského měla. „ Jde o reputaci Česka v Evropě, protože právě zneužívání dotací nás v očích zbytku Evropy značně poškozuje. Jak potom můžeme chtít, aby s námi EU jednala jako se seriózním partnerem?,“ zdůrazňuje europoslanec Zdechovský.

24.9.2014
Tisková zpráva STAN

Podle agentury STEM/MARK by si svého starostu chtělo přímo zvolit přes 80 procent dotázaných a volební účast by se díky tomu zvýšila asi o 10 procent. Navíc koaliční strany ČSSD, ANO a KDU-ČSL před volbami několikrát prohlásily, že přímou volbu podporují. I přesto všechno tento návrh zákona z dílny Starostů a nezávislých vláda shodila ze stolu s pochybným odůvodněním.

„Je to pro mě jen těžko pochopitelné, když záměr samotný má jak mezi vládními stranami, tak v celé Poslanecké sněmovně většinovou podporu," říká místopředseda Sněmovny Petr Gazdík (STAN), jeden z předkladatelů. „Nabízí se jediné vysvětlení: politici vládních stran si nejspíš před parlamentními volbami řekli, že slibem nezarmoutíš, a po volbách na své sliby rychle zapomněli, jak už se přesvědčila například iniciativa Rekonstrukce státu," upozorňuje Gazdík.

Důvodem může být skutečnost, že zavedení přímé volby starostů po vzoru ostatních evropských zemí přitom směřuje proti zájmům politických stran. Nejsou to totiž ony, kdo rozhodnou o obsazení funkce starosty, ale přímo občané. „V takovém uspořádání nehrozí, že je do čela obce dosazen nevýrazný straník ze závětří kandidátky, jak se tomu nyní v některých případech ke značné nespokojenosti občanů stává," říká poslankyně Věra Kovářová (STAN), která se na přípravě návrhu podílela. Ta také odmítla tvrzení vlády, podle něhož novela neřeší souběh funkcí zastupitele a starosty. „Tento souběh jsme připustili zcela vědomě, je tomu tak i v jiných evropských státech,“ dodala.

Vláda svůj nesouhlas s návrhem dále odůvodnila především obavami z jeho případné neústavnosti. „Tato výhrada je ovšem naprosto lichá, Ústava totiž přímou volbu nepředepisuje. Stejně jako ostatní vládní připomínky tak jednoznačně stojí na vodě. Vláda jen dodatečně hledala důvody pro potopení přímé volby starostů. Nějaké sice našla, ale žádná sláva to není," uzavírá Gazdík.

Zásadní pochybné argumenty vlády

1) Nutná změna Ústavy

Vláda tvrdí, že k zavedení přímé volby starostů je nutná změna Ústavy. Nebráníme se případnému výslovnému promítnutí přímé volby do Ústavy, nicméně stávající znění Ústavy nebrání zavedení přímé volby zákonem (čl. 101 Ústavy). Argumentace vlády je pochybná už proto, že by tak i současný model, kdy starosta vykonává v obcích, kde není zřízena rada obce, její pravomoci, byl rovněž neústavní. Takovouto interpretaci požadavků Ústavy si snad nepřeje ani vláda.

2) Údajné neřešení střetu funkcí zastupitele a starosty

Střet zájmů u souběžného výkonu funkcí zastupitele a starosty zase naopak vidí jen vláda. Je pravdou, že ministerstvo vnitra při přípravě přímé volby starostů již před několika lety prosazovalo neslučitelnost funkcí. V Evropě existuje několik modelů přímé volby starostů, v nichž jsou i státy, které dualitu připouští. Předložený návrh tedy připouští souběh funkcí zastupitele i starosty. Lze to připodobnit situaci souběhu funkcí poslanců a ministrů.

3) Odvolatelnost starosty, nikoli však referendem

Vláda vytýká návrhu i údajnou nepraktičnost zvolené formy odvolávání starosty prostřednictvím místního referenda. Naopak zvolená forma je v maximální možné míře praktická. Nezavádí žádný nový předpis (zákon), ale již na současné normě připouští i odvolávání starostů. Zvolená forma je proto méně legislativně náročná. Stejný model funguje například i v sousedním Polsku.

Předkladatelům zároveň neušlo, že se vláda Bohuslava Sobotky při přípravě odmítavého stanoviska nechala výrazně inspirovat stanoviskem vlády Petra Nečase k totožné otázce - zavedení přímé volby starostů. Tato inspirace byla mnohdy až otrocká, kdy současná vláda přejímá v řadě bodů svých výhrad doslovné formulace vlády předchozí. Znamená to tedy, že vláda Bohuslava Sobotky navazuje na vládu Petra Nečase?

24.9.2014
Tisková zpráva sdružení Oživení

Zatímco veřejnost sleduje urputný boj vlády, jak neschválit registr smluv, skupina starostů vyzývá své kolegy, aby smlouvy začali zveřejňovat sami už nyní.

Praktický manuál pro starosty

Takřka stovka starostů obcí, od velkých měst po malé vesnice, podpořila před několika měsíci na internetu návrh zákona o registru smluv výzvou Starostové pro transparentnost. Dali tak veřejnosti jasně najevo, že se zveřejňování smluv neobávají, jak argumentují někteří jeho odpůrci.

,,Zjistili jsme, že již desítky obcí od Prahy přes Liberec, České Budějovice, Děčín až po mnoho malých vesnic smlouvy zveřejňují a vidí v tom převážně výhody jak pro svůj úřad, tak především pro své občany“, uvedl Vít Masare z Oživení.

Oživení proto vybudovalo na stránkách www.starostoveprotransparentnost.cz podpůrnou základnu pro ty, kdo zveřejňovat smlouvy chtějí, pouze dosud nevěděli, jak na to, chyběl jim čas či zkušenosti, potřebovali se poradit. Nový web, který Oživení spustilo, obsahuje jasně popsané konkrétní kroky, jak smlouvy zveřejňovat společně se zkušenostmi těch, kdo to již dělají. Dále bude představitelům obcí k dispozici právní poradenství, pokud si nebudou se zveřejňováním vědět rady.

„Desítky starostů vyjádřily vůli zveřejňovat smlouvy. Je férové je nyní konkrétně podpořit, aby mohly s uveřejňováním bez obav začít či aby pro ně uveřejňování smluv bylo co nejméně zatěžující,“ dodává Lenka Franková z Oživení.

Výzva starostů pro transparentnost jejich kolegům:

Bez ohledu na lavírování a kličkování poslanců chceme občanům ukázat, že změna může přijít i zdola, od starostů měst a obcí. Nechceme se spoléhat na předvolební sliby, které pro mnohé poslance nic neznamenají.

Chceme zveřejňovat smlouvy i přesto, že nám k tomu vláda neposkytla centrální nástroj v definitivní podobě. Přes naši trvající podporu zákonu o registru smluv, chceme již nyní tuto podporu společně proměnit ve skutečnou transparentnost, na kterou, pokud by měla záviset na poslancích, bychom čekali zřejmě věčně.

Vyzýváme proto všechny starostky a starosty obcí, aby se k iniciativě Starostové pro transparentnost připojili, začali uveřejňovat smlouvy a dali tak najevo, že jim záleží na otevřeném přístupu k občanům i na úspoře veřejných prostředků.

24.9.2014
Děti Země opět uspěly se svou žalobou proti utajování smluv
Tisková zpráva Dětí Země

Děti Země slaví, neboť po 6,5 letech od podání žádosti na Ředitelství silnic a dálnic ČR o zaslání 36 smluv s advokátními kancelářemi WEIL, GOTSHAL & MANGES, v. o. s., (19 ks), Jansta, Kostka & spol. (10 ks) a Kříž a Bělina (7 ks) se dne 12. září 2014 dočkaly vítězného rozsudku Městského soudu v Praze, který přikázal ŘSD ČR všechny smlouvy poskytnout. Soud zamítl tvrzení ŘSD ČR, že účel smluv je obchodním tajemstvím. Děti Země přitom již v červnu 2012 obdržely obdobný rozsudek městského soudu, který přikázal zase Ministerstvu dopravy poskytnout jiných 35 smluv externích advokátních kanceláří.

„Městský soud nám již podruhé potvrdil, že veřejné orgány musejí smlouvy s externími advokáty poskytovat v plném znění, nikoliv, jak se nám opět v tomto případě stalo, že jejich účel bude začerněn, neboť to odporuje veřejné kontrole. Pokud by všechny smlouvy za externí služby byly automaticky ihned zveřejňovány, jak žádá projekt rekonstrukce státu, pak by k takovým nezákonným a nákladným obstrukcím nedocházelo,“ tvrdí Miroslav Patrik z Dětí Země.

Výhodné smlouvy s externími advokátními kancelářemi na tři roky za 450 miliónů korun zařídil v roce 2007 bývalý ministr dopravy Aleš Řebíček (ODS). Když se o tom Děti Země v červenci 2008 dověděly, požádaly o tyto smlouvy Ředitelství silnic a dálnic ČR (ŘSD), Ministerstvo dopravy a Ředitelství vodních cest ČR (ŘVC).

ŘSD ČR odmítalo poskytnout 36 smluv 6,5 roku, přičemž Děti Země za tu dobu musely podat šest stížností proti nečinnosti, tři odvolání, jednu žalobu proti nečinnosti MD a jednu žalobu proti odmítnutí sdělit účel těchto 36 smluv. Náklady státu za odpírání informací odhadují Děti Země nejméně na 70.000 Kč.

MD odmítalo poskytnout 35 smluv 4 roky, přičemž Děti Země za tu dobu musely podat tři stížnosti proti nečinnosti, dva rozklady, jednu žalobu proti nečinnosti MD a jednu žalobu proti odmítnutí sdělit účel těchto 35 smluv. Náklady státu za odpírání informací odhadují Děti Země nejméně na 23.000 Kč.

ŘVC ČR odmítalo poskytnout 3 smlouvy 4 roky, přičemž Děti Země za tu dobu musely podat šest stížností proti nečinnosti, čtyři odvolání a tři žaloby proti nečinnosti MD. Náklady státu za odpírání informací odhadují Děti Země nejméně na 31.000 Kč.

„Odmítání informací o činnosti externích advokátů ze strany ŘSD ČR ale stále pokračuje, takže jsme v lednu 2014 podali další žalobu, neboť jsme nedostali výkazy konkrétní činnosti advokáta Jiřího Hartmanna, který řešil naše žaloby proti vydaným stavebním povolením pro dálnici D8 přes České středohoří,“ říká dále Patrik.

Podle něho ani současná vládní koalice složená z ČSSD, KDU-ČSL a z hnutí ANO nemá příliš velký zájem na tom, aby se všechny smlouvy veřejných subjektů za externí služby ihned zveřejňovaly, neboť je lepší je utajovat, i kdyby za tyto nezákonné obstrukční postupy byly náklady státu řádově desítky až statisíce korun.

23.9.2014
Spor o správnou hospodářskou politiku uvnitř eurozóny pokračuje:

Velký ohlas se dostalo nedávnému projevu šéfa Evropské centrální banky (ECB), ve kterém naznačil nutnost změny kurzu evropské hospodářské politiky. Jenže na včerejším summitu zemí G20, německý ministr financí znovu zdůraznil nutnost politiky škrtů. Proti německé politice už ale stojí téměř celá eurozóna.

Mario Draghi svůj projev začal zostra. Jistě nikoliv náhodou se osou jeho vystoupení stala nepřijatelně vysoká nezaměstnanost v eurozóně.

Odcitujme úvodní část jeho vystoupení:

„Nikdo ve společnosti není nedotčen situací vysoké nezaměstnanosti. Pro samotné nezaměstnané je to často tragédie, která má trvalé dopady na jejich životní příjem. Pro ty, kteří mají práci, zvyšuje nejistotu a podlamuje sociální soudržnost. Pro vlády je zátěží veřejných financí a poškozuje volební vyhlídky. A je to nezaměstnanost, která je v jádru makroekonomické dynamiky, která utváří krátkodobou a střednědobou inflaci, a tím také ovlivňuje centrální banky. Je tomu tak, i když rizika ohledně cenové stability neexistují, ale nezaměstnanost je vysoká a sociální soudržnost ohrožená, tlak na reakci centrální banky se nutně zvyšuje.“

Celý projev ZDE

Shrnutím výsledků hospodářské politiky eurozóny i komparací se Spojenými státy, dochází guvernér ECB k závěru, který byl mnohým jasný od začátku: bez fiskální politiky nelze dostat eurozónu z pasti stagnace a deflace.

Aktuální čísla hovoří jasně: roční inflace (srpen 2014) je 0,4%. Řada zemí je v jasné deflaci (Bulharsko, Španělsko), většina v deflačním pásmu. Mimo deflační spirálu je Rakousko, Velká Británie, Finsko, Rumunsko. Ve druhém kvartále eurozóna zaznamenala stagnaci (0%), s poklesy v Německu, Itálii a Rumunsku. Podíváme-li se na „růst“ většiny zemí EU, pohybují se kolem statistické chyby. ZDE ZDE

Jeho projev, byť je vzdálen od toho, co bychom nazvali radikálním obratem, přesto vyvolal velkou vlnu zájmu a reakcí, neboť jednak alespoň částečně pojmenovává selhání evropské hospodářské politiky (resp. přesněji německé) a zároveň se pokouší navrhnout řešení. Návrhy, které předkládá, ale nejsou zcela v jeho kompetenci, takže je někteří mohou kriticky číst i jako neschopnost ECB. Draghi přiznává, že fiskální prostor si sama eurozóna umenšila přijetím restriktivních dokumentů. Jedním z nich je i Fiskální kompakt, u něhož se česká vláda rozhodla se k němu hlava nehlava přidat také. Logika „hlavně být u toho“, ať je daná věc jakkoliv nelogická, ba přímo ekonomicky iracionální, připomíná snahu skočit z pátého patra, protože ostatní to přeci dělají také.

Draghi ve svém projevu naznačuje několik fiskálních nástrojů, i když také hovoří o tom, že fiskální prostor je u různých zemí různý. Což je opět nakopnutí Německa, jehož restriktivní postoj zůstává neměnný i tváří v tvář zahraničnímu tlaku G20. Uvádí využití fiskálního multiplikátoru, posílení společné fiskální politiky (tj. navýšení rozpočtu EU) i velké (veřejné!) investiční programy. Tyto návrhy ale nejsou v jeho pravomoci, i když u guvernéra ECB je to samozřejmě silný signál ke změně hospodářské politiky, formované německou pozicí. Není ovšem nutné si Draghiho „prozření“ nijak zvlášť idealizovat.

V rámci svého zásadního projevu si odporuje např. v tom, že škrty (šířeji politika „austerity“) byla jako první krok nutná, protože obnovila důvěru investorů. Business insider, který jeho projev rozsáhle analyzuje a komentuje přitom jasně dokladuje, že tomu tak jasně nebylo a že finanční trhy, když už se jimi někdo chce zaklínat, uklidnily akce a prohlášení ECB.

V prvé řadě to byla masivní likvidní injekce bankám v roce 2011 (s drtivým nesouhlasem Německa, jak jinak), v roce 2012 pak Draghiho dramatické „whatever it takes“, tj. volně, že ECB udělá cokoliv, co bude třeba ke stabilizaci situace v eurozóně. Škrty žádné pozitivní dopady neměly, vedly jen k sociální katastrofě. Připomeňme, že i krátkodobé (což již v Řecku nelze použít) stagnace mají dlouhodobý dopad, neboť ničí potenciál země do budoucna. Představa, že po stagnaci se země automaticky vrátí k dobrým časům stylem „a jede se dál“ je naprosto chybná. eurozóna politikou austerity jen zvýraznila rozdíly mezi regiony, které při absenci skutečného nedistributivního mechanismu, stály v zárodku krize v eurozóně.

Má se snad Řecko, Španělsko či Portugalsko včleňovat do eurozóny v pozici trvalé recese? Copak dlouhodobá stagnace může přinést strukturální vylepšení ekonomiky? Sražení mezd a platů o několik dekád dozadu přeci samo o sobě nevytváří lepší konkurenční podmínky, když nemám co vyrábět, event. vyvážet. Taková politika vytváří jen sociální frustraci a bídu.

Velmi kriticky se k německé politice škrtů, která ničí investiční příležitosti, zvýrazňuje nerovnováhy v eurozóně, vyjadřuje také Skidelsky. Klade si rovněž otázku po legitimitě takovéto politiky, která nutně prospívá věřitelům. Zde: ZDE

Draghi ve svém projevu zároveň přiznal, že monetární politika sama o sobě nemůže eurozónu z krize vyvést – přímo zmiňuje to, že transmise měnové politiky v eurozóně nefunguje. Ani velmi uvolněná politika ECB nevede k potlačení deflačních tendencí. Kromě toho má jen velmi omezený dopad na ekonomický růst. Spory o působení takových nástrojů jako je kvantitativní uvolňování stále trvají. Vcelku můžeme pozorovat, že v ekonomice, kde stagnují mzdy se nebude objevovat mnoho investičních příležitostí – pokud, budou mít veřejnou povahu (což je důležitý moment).

Snadný přístup k penězům mohou využít banky k opravě svých bilancí poškozených toxickými aktivy. Centrální banka může nastavit příznivé podmínky, ale pokud se jich nechopí komerční banky a tzv. na penězích sedí, resp. pak se zvýšené množství likvidity může přelít do „zaručených“ příležitosti, ze kterých se po několika letech vyklube další z bublin. Nejběžnější je jistě akciový trh (stojí za povšimnutí, jak odlišně se vyvíjí od reálné ekonomiky, Spojené státy jsou klasický, ale nikoliv jediný případ), ale také např. investice do břidličného plynu.

Draghi ale svým posteskem nad nefunkčností samotné monetární politiky (tj. bez použití politiky fiskální a dalších hospodářských nástrojů) otevřel téma, které začíná nejen v akademických kruzích stále více rezonovat. Jedna z nejčastějších výtek, která směřuje k ECB je ta, že není věřitelem poslední instance. Téma, do jaké míry by centrální banka měla hrát aktivní hospodářskou roli v krytí deficitů vlády, bylo dlouho evropské tabu. Mlčky se přivíraly oči na politickou amerického FEDu, či japonské centrální banky. Nebýt monetizace dluhu japonskou centrální bankou, jak by Japonsko ufinancovalo svůj největší veřejný dluh světa? (aktuálně: 227,2% HDP dle Tradingeconomics). Je snad zbytečné uvádět, že takovýto dluh je naprosto nesplatitelný, a to i v podmínkách vysokého ekonomického růstu, který ale podle mého názoru Japonsku, i se Shinzo Abem v čele, nehrozí. ZDE

Adair Turner, člen britské komise pro finanční politiku a Sněmovny lordů, se ve svém článku přimlouvá za financování deficitů centrálními bankami. Rozebírá jednotlivé možnosti eurozóny a částečně dochází ke stejným, snad jen otevřeněji vyjádřeným názorům, jako Draghi. Bez povzbuzení domácí poptávky strukturální reformy nebudou fungovat.

Samostatná otázka je, do jaké míry jsou tyto reformy, které příliš často připomínají návrat postavení pracovní síly směrem k otrokářské společnosti, žádoucí. I kdyby ale žádoucí byly, stále je to jen nádoba, pokud v ní nebude obsah – kupní síla, je k ničemu.

Představa, že německý exportní model je možné aplikovat na celou eurozónu, je chybná, i když se jí řada německých představitelů drží jako klíště. Turner si samozřejmě uvědomuje morální hazard spojený s možným trvalým financováním deficitů centrální bankou. Jenže, jaká je alternativa? Trvalá stagnace, která nakonec stejně povede k rozpadu eurozóny.

Není proto divu, že vzhledem k přetrvávajícímu nízkému růstu, dluhové zatíženosti, rostoucím sociálním nepokojům, které se nutně odrážejí i v politické sféře, roste zájem o tzv. moderní monetární teorii (MMT). Martin Wolf se ve své nové knize MMT vážně zabývá, což naznačuje fundamentální posun, ba přímo slovy Wolfa, výzvu pro ortodoxní ekonomii, která z role centrální banky jako financiéra vlády dostávala osypky. MMT zdůrazňuje propojení vlády a centrální banky a možnost v situaci stagnace financovat vládní programy (a podporu domácí poptávky) peněžní kreací. V tomto kontextu je hlavním problémem eurozóny to, že ECB tuto možnost nemá (na rozdíl od amerického FEDu a japonské centrální banky). MMT představuje tak závažný nový koncept, že je potřeba se mu důkladně věnovat, pokusím se o to v dalším článku.

Je vůbec pozoruhodné, jak závažné debaty se vedou o pojetí peněz, jejich formě, funkcích, způsobech emise, nakonec i o postavení amerického dolaru, a jak málo z toho dolehne k nám. Několik „alternativ“ včetně konceptu tzv. plnohodnotných peněz (švýcarsko-německá idea) snad představím v dalších článcích.

Eurozóna pokračuje ve škrcení sama sebe, a to kvůli iracionálnímu německému postoji. Kdo už konečně panu Schäublemu a dalším restriktivním pomatencům připomene, že to nebyla německá hyperinflace (to jsou 20. léta!), ale Brünningovy škrty a usilování o vyrovnaný rozpočet v období Velké deprese, které připravily Německo pro nástup nacismu?

23.9.2014

Britský premiér David Cameron porušil zavedenou konvenci, podle níž britští ministerští předsedové nikdy nehovoří o tom, o čem mluvili s anglickou královnou.

Během své nynější návštěvy v New Yorku byl natočen na kameru, jak se vytahuje bývalému primátoru New Yorku Michaelu Bloombergovi o tom, že mu "královna do telefonu předla jako kočka, když jí řekl, že Skotsko odmítlo nezávislost". Cameron Bloombergovi řekl, že "definicí úlevy je, když premiér Spojeného království volá královně a sděluje jí: "Je to v pořádku, je to OK." To bylo něco. Předla do telefonu jako kočka."

Část náhodně natočeného rozhovoru Camerona s Bloombergem není slyšet, avšak je slyšet toto: "Ale nemělo to být tak těsné. Nakonec to nebylo, ale v jednu chvíli uprostřed kampaně to vypadalo, jako že..."

Cameron také vtipkoval o tom, že asi zažaluje organizace provádějící průzkum veřejného mínění, že jim vycházelo, že výsledek referenda bude nesmírně těsný, zatímco konečný výsledek byl 45 procent ku 55 procentům.

"Řekl jsem, že chci najít ty organizace a chci je žalovat za své žaludeční vředy za to, čím jsem musel projít. Byly to velmi nervózní okamžiky," dodal.

Podrobnosti v angličtině ZDE

23.9.2014

Americká invaze do Iráku v roce 2003 nakonec nejvíce prospěla Íránu. Ten se zbavil významného protivníka a naopak ve finále získal v jeho zemi rozhodující politický vliv.

Prokáže nyní Barack Obama tutéž čest stále riskantněji manévrujícímu Turecku?

Stručně shrňme. Když "Islámský stát" v Iráku zahájil tažení proti kurdským oblastem, nejlogičtější pro americký letecký zásah byla letecká základna Incirlik v Turecku. Místo toho americké letouny startovaly na bojové mise z letadlové lodě v Perském zálivu a musely se k cíli na severu dostat přes podstatné části Iráku. Je zjevné, že Turecko se k použití Incirliku v této operaci postavilo negativně.

Nyní, když se obdobné události odehrávají v syrském Kurdistánu (kam mimochodem uprchla značná část iráckých civilistů pronásledovaných islamisty), Turecko uzavřelo hranici. Přes tu se na sever snaží dostat desetitisíce uprchlíků a na jih naopak stovky tureckých kurdských veteránů z vojenských a polovojenských složek, kteří chtějí pomoci kolegům v Sýrii. V současnosti jsou dokonce hlášeny střety kurdských dobrovolníků s tureckou policií ZDE.

Ale to není vše. Thomas Seibert napsal pro Daily Beast článek, v němž s odvoláním na turecký islamistický web Takva Haber, vyjádření tureckého prezidenta a opozice informuje o tom, že Turecko vede s "Islámským státem" diplomatická jednání - a dost možná mu dokonce proti Kurdům pomáhá ZDE. Seibert informuje také o obviněních, že islamisté jsou z Turecka zásobováni zbraněmi.

Turecko je formálně součástí americké koalice ochotných proti "Islámskému státu", nicméně s jeho ochotou to zjevně vypadá dosti bledě. Na probíhající letecké kampani se nepodílí. Mnohé jeho akce ve skutečnosti islamistům napomáhají - bez ohledu na to, zda se potvrdí zprávy o dodávkách zbraní - a stalo se jediným státem, který s islamisty vyjednává.

Je možné, že turecký prezident Erdogan předjímá výsledek zflikované americké války proti islamistům v Sýrii a Iráku předznamenaný tím, že v Iráku zbývá ujít ještě velmi dlouhou cestu k politickému řešení, které by islamisty izolovalo od sunnitského obyvatelstva, a v Sýrii není dokonce žádné takové řešení ani na obzoru. Teď se Erdogan oficiálně tváří jako americký spojenec. Kdyby náhodou USA svou válku vyhrály, byl by mezi vítězi. Ve střednědobém výhledu se však dost možná připravuje spíše na to, že "Islámský stát" americký útok nakonec přežije a právě Turecko se pak stane jeho nejdůležitějším partnerem.

Erdogan sám zvyšuje vliv konzervativního islámu na tureckou politiku, což mu vzájemnou akomodaci s fanatiky u sousedů může velmi usnadnit. Oslabený "chalífát" po americkém útoku může někdy v budoucnosti rezignovat na některé ambice a uzavřít s islamistickým Tureckem přinejmenším smlouvu o neútočení. Přinejhorším by konzervativnímu muslimovi Erdoganovi mohl nabídnout i nějakou formu integrace a tím de facto částečné obnovení někdejšího osmanského impéria.

V každém případě turecký přístup k islamistům v Sýrii a Iráku je velice podezřelý. Američané by si měli co nejdříve připustit, že narychlo naplánovaná válka proti "Islámskému státu" nakonec může být opět v nejlepším zájmu úplně jiné mocnosti, než Spojených států amerických.

19.9.2014
Jan Čulík na Radiožurnálu o skotské nezávislosti

V pátek 19. září hovořil od 10 do 11 hodin Jan Čulík jako Host Radiožurnálu v pořadu Patricie Strouhalové o Skotsku a o skotském referendu. Pořad je zde:

PŘEHRÁT STÁHNOUT

K tomu: "Radiožurnál: Skotsko zůstává součástí království. V referendu nešlo jen o ekonomiku, připomíná Jan Čulík" ZDE

23.9.2014

Po zveřejnění svého článku jsem byl velmi slušně vyzván hnutím Ne základnám, abych se omluvil signatářům petice Evropané proti válce. Protože předjímám, co si tito signatáři myslí. Údajně je to neslušné vůči těm, kteří třeba nesouhlasí s mým vnímáním světa a probíhajících událostí.

Patrně má jít o tento odstavec:

Petice také požaduje „zrušení všech sankčních opatření vůči Rusku, protože jsou neopodstatněná.“ Sankce mohou být neúčinné, kontraproduktivní atd. Pokud jsou ale neopodstatněné, pak to znamená, že Rusko se nedopouští na východní Ukrajině ničeho odsouzeníhodného. Ostatní signatáři petice si to třeba myslí. Milan Daniel ale bere jako fakt, že i Rusko podporuje válečné zločince. Takže v případě Ruska je to v pořádku? Buď nedomyslel, co podepisuje nebo se pokouší nás, čtenáře, degradovat na manipulovatelnou masu.

Nevím, co je neslušného na domýšlení logiky oponentů. Zmíněná věta měla navíc odlišit to, co vyplývá z textu petice od toho, co napsal Milan Daniel a za co samozřejmě ostatní signatáři nenesou zodpovědnost. Občas mi někdo ze čtenářů BL napíše nějakou kritickou reakci na můj článek v BL. Tito čtenáři často předjímají, co myslím. Nemám jim to nijak za zlé, pokud jsou ochotni o tom diskutovat. Je ale pravda, že u kolektivní charakteristiky nemá každý možnost individuální obhajoby.

Abych tedy dostál pravidlům slušné diskuse. Omlouvám se všem signatářům petice Evropané proti válce, kteří připouští, že Rusko se na východní Ukrajině dopouští odsouzeníhodných věcí, ale v jeho případě, na rozdíl od ukrajinských fašistů, to není důvod k sankcím. Dále se omlouvám všem signatářům, kteří petici podepsali, aniž by přemýšleli o důvodech sankcí vůči Rusku.

Signatářům, kteří se domnívají, že Rusko se ničeho odsouzeníhodného v ukrajinské kauze nedopouští, se neomlouvám, neboť mé předejmutí jejich myšlení odpovídá skutečnosti.

Čtvrtá skupina, které bych se měl případně omluvit, mě nenapadá. Možná si někdo ještě na nějakou vzpomene.

Pozn. red. Dodatečně jsme obdrželi původní dopis panu Urbanovi od Václava Novotného:

Vážený pane Urbane,

obracím se na Vás se žádostí o omluvení se signatářům petice Evropané proti válce a to z důvodu, že předjímáte, co si signatáři myslí. Nedělá to nikdo k Vaší osobě, bylo by slušné to nedělat k jiným, kteří třeba nesouhlasí s Vaším vnímáním světa a probíhajících událostí.

Způsob omluvy si zajisté najdete, stejně tak, jako jste si našel způsob tvrdit, co si signatáři myslí.

Předem za omluvu děkuji.

S pozdravem

Novotný Václav

23.9.2014

Pan Pavel Urban ZDE se omlouvá za domýšlení názoru signatářů petice Evropané proti válce, která požaduje jednostranné a bezpodmínečné zastavení sankcí proti Rusku. Urban se snaží odlišit tři možné skupiny signatářů: Ty, kteří připouštějí, že také ruská věrchuška se na Ukrajině dopouští odsouzeníhodných činů, ale domnívají se, že v jejím případě to není důvod k sankcím; ty, kdo petici podepsali, aniž by přemýšleli o důvodech sankcí; a konečně třetí skupinu těch, kdo se domnívají, že Kreml se na Ukrajině ničeho odsouzeníhodného nedopouští. Podle mých zkušeností a četných čtenářských reakcí však existuje ještě další skupina příznivců Ruska volající po zrušení sankcí.

A sice tito lidé argumentují následovně: Rusko má plné právo jednat právě tak, jak jedná, protože anektuje cizí území úplně stejně, jako jednal Západ v roce 1848 (americká válka o Texas) nebo 1870 (prusko-francouzská válka). Západ tak ale jednat nesmí a měl by dokonce nechat i sankcí. Avšak Rusko je třeba chápat. Bylo ďábelsky vyprovokováno, přinuceno k agresi, jen reagovalo. Co je v rámci politiky velkého klacku ZDE dovoleno medvědovi, není dovoleno volovi.

S logikou a jejím domýšlením se tu nikam nedojde. Je pouze třeba připomenout lyrismus konzervativního publicisty 19. století Fjodora Tjutčeva:

Умом Россию не понять
Аршином общим не измерить:
У ней особенная стать —
В Россию можно только верить.

Mysli Rus jasná nikdy není,
společným metrem ji nezměří
v jejím svérázném postavení -
v Rus, v tu je možno pouze věřit.

Protože báseň je přece jen poněkud kryptická, můj překlad navíc změnil metrum a existuje rozvinutá česká tradice roubování východních motivů na motivy autochtonní, vypůjčím si pro lepší srozumitelnost ještě starší text skupiny Spirituál kvintet:

Já o městě vím, tam chtěl bych žít hned,
má z kamene chrám a věží má pět,
pět má město věží, haleluja.

Ten, kdo chce uvěřit, věří,
ten, kdo chce uvěřit, věří,
ten, kdo chce uvěřit, věří,
pět má město věží, haleluja...

23.9.2014
Cameron: Londýn sníží státní financování pro Skotsko

Přestože tři šéfové britských politických stran přislíbili před referendem o nezávislosti Skotska, že zachovají tzv. Barnetovu formuli, která upravuje financování Skotska z britských státních zdrojů, ve snaze přimět skotské voliče hlasovat proti nezávislosti, premiér David Cameron se nyní vyjádřil, že financování pro Skotsko bude během času sníženo. Podle anglických zdrojů, které skotské zdroje zpochybňují, dostává Skotsko od britské vlády ročně ze státních zdrojů o 1600 liber více na jednoho obyvatele, než se investuje v Anglii. Angličtí konzervativní poslanci proti tomu protestují. Cameronova kancelář uvedla, že Barnetova formule bude sice zachována, avšak financování Skotska z Londýna bude během času sníženo, úměrně s tím, jak Skotsko získá vlastní daňové pravomoci.

Zdroj v angličtině ZDE

23.9.2014

Tiskový mluvčí Pentagonu, admirál John Kirby, potvrdil, že Spojené státy a řada jejcih arabských spojenců vyslaly stíhačky, bombardéry a střely Tomahawk proti Islámskému státu v operaci, kterou charakterizoval jako "pokračující". Jiný americký činitel oznámil, že mezi cíli útoků je i město Raqqa, které je v Sýrii pevností Islámského státu. Jeho bombardování začalo v noci kolem třetí hodiny středoevropského času.

Předseda Syrské observatoře pro lidská práva Rami Abdulrahman sdělil tiskové kanceláři Reuters telefonicky do Bejrútu, že letecké údery zasáhly kontrolní stanoviště v městě Raqqa a v okolních oblstech. Prohlášení jordánské armády v úterý uvedlo, že jeho letectvo "zničilo celou řadu cílů, které patří teroristickým organizacím, které plánovaly páchat teroristické činy v Jordánsku". K eskalaci války do Sýrie dochází bez schválení amerického Kongresu. Letecké údery Spojených států v Sýrii nemají žádný právní podklad, protože zatímco irácká vláda o americké letecké údery proti Islámskému státu na iráckém území požádala, žádná taková dohoda neexistuje se syrským prezidentem Assadem. Spojené státy argumentují, že prezident Assad je brutální diktátor, s nímž nebudou jednat, to jim však nedává právní legitimitu zasahovat na území cizí země.

Podrobnosti v angličtině ZDE

23.9.2014

Redakční komentář Nězavisimoj gazety ZDE se vyjadřuje velmi skepticky k Západem oslavovanému vstupu bývalého majitele firmy Jukos Michaila Chodorkovského do politiky. Redakce se nedomnívá, že by měl právě Chodorkovskij v Rusku před sebou nějakou politickou budoucnost, protože jeho plány nevyjadřují potřeby těch, kdo se jednoho dne postaví proti Putinovi.

Chodorkovského liberální program podle redakce ruského liberálního listu neodpovídá tomu, co chtějí nižší vrstvy ruské společnosti, ale pouze potřebám relativně nepočetné střední třídy, kterou režim ignoruje. Chudší Rusové na počátku tisíciletí podporovali Putina proto, že jim slíbil částečný návrat k sovětskému chápání stability a růst životní úrovně. Teď když se růst životní úrovně zasekl, levý elektorát bude žádat silnou centralizovanou vládu realizující opět vysokou míru přerozdělování společenského bohatství, ne liberalizační a decentralizační reformy, které prosazuje Chodorkovskij. Proto je představa, že se právě tento oligarcha stane jednotící postavou skutečné opozice, nereálná, domnívá se NG.

"Protestní síla probuzená "levou krizí" nežádá pro sebe více svobod, samostatnosti a účasti v politice," píše výslovně redakce ruského listu. To by mělo být varováním pro západní komentátory - a také pro glosátory dění v postkomunistickém prostoru vůbec.

Mnozí komentátoři jsou ohledně situace v Rusku, podobně jako ohledně situace kdekoliv jinde, v zajetí vlastní středostavovské sociální bubliny. Také v Rusku se stýkají především s představiteli střední třídy a informace o situaci se k nim proto dostávají přefiltrovány specifickou perspektivou středostavovských Rusů. Ti mají nepochybně důležitou funkci ve společnosti, ale je jich velmi málo na to, aby sami rozhodli o budoucnosti Ruska. A námezdně pracující vrstvy se zde hodnotově se střední třídou prakticky vůbec nepotkávají, protože na rozdíl od západních, zejména kontinentálních západoevropských, nikdy nežily s výhledem na vlastní vzestup do středního stavu. Dnes už samozřejmě ani západoevropští námezdně pracující z velké většiny nemají před sebou skutečný vzestup mezi střední třídu, nicméně mnoho let vlivu středostavovských hodnot se do jisté míry podepsalo na tom, jak tito lidé uvažují a jakou politiku zpravidla podporují. To však není případ Ruska. A jen v malé míře je to případ postkomunistických států se západní orientací, jako Česká republika.

Případná revolta proti putinskému režimu bude jednoho dne sycena sociálními požadavky a vedle toho antiliberálními, na silný centralizovaný stát orientovanými očekáváními. Pravděpodobná je opět aliance části současných siloviků (zase jednou by třeba armáda mohla částečně vyhodit ze sedla zpravodajské služby) s "ulicí", tzn. spojení "horních" a "dolních" s minimální účastí "středních". Ideologicky by takovou alianci přikryl především dál stupňovaný nacionalismus.

Ruská střední třída takový vývoj neanticipuje a nesnaží se na něm sama podílet. Dosti často se orientuje na modifikované zapadnictví a tradiční ruský důraz na silný stát je jí protivný. Jestliže však nenajde způsob, jak vstoupit do zájmové koalice s námezdními, příští politické změny ji mohou ohrozit ještě více, než samotný putinský režim.

Slabé střední vrstvy ostatních postkomunistických států si přece jen vesměs počínaly poněkud rozumněji, než ty ruské. Přesto obecně vzato snaha městských sociálních liberálů moderovat a kultivovat levicové prostředí vychází do značné míry naprázdno. Až do Střední Evropy se tak šíří model založený na "straně jednoho muže" a klientských vrstvách převážně námezdně pracujících voličů, kteří na hodnoty středostavovských liberálů berou stále menší ohled.

Pojmové vyjádření zmíněných tendencí je samozřejmě až druhotné, přesto je ale myslím právě v tomto kontextu zajímavé sledovat, jak se vyvíjí například česká veřejná debata o lidských právech. Rezignace na primárnost základních práv a jednostranné vyzdvihování práv ekonomických a sociálních navazuje na tradici "komunistických" režimů a v delší perspektivě opět podkopává i tolik slovně vyzdvihované sociálno, protože ho činí neobranyschopným v podmínkách případných bojů námezdních s posíleným mocenským centrem.

Námezdní mohou sice uzavřít dočasnou alianci s nějakou sortou evropských caudillos, ale podobně jako v Latinské Americe, kde je tento systém doma, to nebude znamenat žádné sjednocení zájmů horních deseti tisíc s dolními. Ani to nepřinese lepší fungování státní správy a ekonomiky, protože v takových systémech pravidelně byrokracie bobtná nade všechny meze a stává se primárním konzumentem přerozdělovaných zdrojů i primární mocenskou základnou režimu - namísto námezdních, které neustále zásobuje na odiv stavěnými projevy starosti o jejich blaho.

Pakliže se hlavním problémem Evropy v budoucnosti stane nedostatek vitálně důležitých zdrojů, mimořádně plýtvavé caudillistické systémy jej rozhodně neumožní efektivně řešit.

Do budoucna nicméně vůbec nelze vyloučit vznik takových systémů v Evropě, která v rámci současného ekonomického modelu zajišťujícího pouze rozvoj Německa a několika málo dalších středně velkých ekonomik ostatním nabízí jen perspektivu rozpočtových škrtů a konkurenčního závodu ke dnu.

Dojde-li k vzestupu evropského caudillismu, bude to z hlediska politické kultury, ochrany menšin a respektu k právnímu státu výrazným krokem vzad, ať už caudillové sliby námezdním splní, nebo - jako Putin i Orbán - ve skutečnosti na sliby záhy rezignují a místo toho postaví vlastní mocenskou základnu na jiných vrstvách než na těch, které je původně vynesly k moci.

Ale to už bude mimořádně obtížné je od moci dostat politickými prostředky na Západě v posledních dekádách považovanými za jedině možné a přípustné.

23.9.2014

Do pondělí odpoledne podepsalo 87 000 občanů na serveru change.org petici požadující opakování skotského referenda o nezávislosti, s tím, aby hlasy sečítali nezávislí mezinárodní pozorovatelé. Petice cituje to, co označuje za "bezpočet případů podvádění" zdokumentovaných při sečítání hlasů ze čtvrtečního referenda.

Na jiném petičním serveru, 38degrees.co.uk, podepsalo více než 62 000 občanů petici požadující nezávislé přepočítání hlasů. Na webu jsou k dispozici četná videa ZDE, dokumentující údajné volební podvody při skotském referendu.

Mluvčí úřadu hlavního volebního komisaře v Edinburku však vysvětlila, že všechny tyto zdánlivě podezřelé případy lze lehce vysvětlit, a poukázala na to, že i kampaň pro skotskou nezávislost ve čtvrtek na Twitteru ujišťovala voliče, že k žádným volebním podvodům nedochází.

Množství vášní, které se vzedmuly v souvislosti se skotským referendem, i množství podezření vůči Angličanům ve Skotsku za poslední měsíce činí zpochybňování referenda zřejmě nepřekvapujícím, míní list Guardian.

Z průzkumu veřejného mínění společnosti YouGov krátce před referendem vyplynulo, že 42 procent dotazovaných zastává názor, že "je pravděpodobně pravda", že ropná firma BP se spikla s londýnským vládou a zatajila objev obrovských ropných ložisek u západního pobřeží Skotska, kvůli níž údajně přijel do Skotska na utajovanou návštěvu sám premiér David Cameron. Vyskytla se také obvinění, že kampaň za skotskou nezávislost infiltrovali agenti britské rozvědky MI5 ve snaze ovlivnit výsledky hlasování.

Podrobnosti v angličtině ZDE

23.9.2014

Se zájmem jsem si poslechl rozhovor s Janem Čulíkem o výsledcích skotského referenda. Jeho rozhovor odpovídá představě o situaci, kterou jsem si udělal z předchozích příspěvků na Britských listech i jinde. A která zvýšila můj skepticismus k takovým typům referend. Otázka referenda byla sice v tomto případě jasná a odpověď byla také prostá, ano nebo ne. Přesto však bylo ve svém důsledku referendum úplně o něčem jiném.

Čekal bych, že rozhodování bude o tom, jestli soužití s Angličany ve společném státě umožňuje zajistit bezpečný a svobodný život skotskému obyvatelstvu i rozvoj jeho národního a dalšího povědomí. Ovšem, podle mínění pana Čulíka i jiných, šlo vlastně o to, aby se zajistilo vítězství levice v době, kdy ve Velké Británii spíše vítězí pravice. Další důvod byl vyřízení si účtů s politickým „establišmentem“ a hlavně to nandat Cameronovi. A v neposlední řadě šlo o to, aby se neplatily příspěvky v lékárnách. Samotný Jan Čulík hlasoval za odtržení Skotska hlavně proto, že se mu nelíbí některé zákony a pravidla, kterými se Velká Británie snaží omezit imigraci.

Hlavním důvodem, proč chce v současnosti Velká Británie, tedy hlavně Anglie, vystoupit z Evropské unie, je, že v Evropské unii je v současné době celkově převaha levicových voličů a většině anglických voličů se nelíbí řada zákonů, které spíše levicové vedení Evropské unie přijalo (nebo naopak nepřijalo) právě třeba v oblasti imigrační politiky. Podle rozhodování Jana Čulíka ve věci skotského referenda bych typoval, že jsou to podle něj přesně ty důvody, které by v nastávajícím referendu měly vést anglické voliče k hlasování pro vystoupení.

Já osobně si myslím, že právě ty důvody, které uvádí pan Čulík, by při rozhodování o odtržení, či rozbití, společného státu měly být brány v úvahu co nejméně. Připomenu situaci s rozdělením Československa. V té době byla jako jeden z důležitých důvodů rozdělení uváděna spíše „levicová“ orientace voličstva na Slovensku a spíše „pravicová“ orientace voličstva v Česku. Připomenu, že v obou osamostatněných státech se politická orientace voličstva i vládní politická orientace od té doby už několikrát změnila. Stejně tak se to může stát ve Skotsku, Velké Británii či Evropské unii a jednotlivých jejích členech. Je mi jasné, že řada čtenářů Britských listů má představu, že nakonec vyhraje „levicový“ směr (a to ten „správný“ z mnoha jeho podob) a bude už pak u moci na věky věků. A Jan Čulík si možná myslí, že ve Skotsku už to nastalo. Ale já myslím, že by takový směr vývoje událostí vedl ke katastrofě. Ostatně stejně tak, když by na věky věků zvítězil ten „správný“ pravicový politický směr.

Docela by mě zajímalo, co si Jan Čulík myslí o tom, na jaké úrovni by se takové drolení mělo zastavit. Mělo by se skotské město či region, v případě, že by nyní referendum dopadlo podle volby pana Čulíka, odtrhnout od Skotska a usilovat o opětném připojení k Velké Británii, když nastane situace, že v daném městě či regionu zvítězí jiný politický směr než v celém Skotsku a politici ve vedení státu polezou místním voličům na nervy? Má se třeba město odtrhnout z daného kraje a připojit k jinému, když zrovna dopadly volby na různých úrovních tak, jak dopadly?

Zajímavý byl také názor pana Čulíka na referendum o vystoupení Velké Británii z Evropské unie. Jeho doporučení pro Angličany je hlasovat proti, protože pokud nejste, jak říká, součástí velkého celku, tak jste v současném světě hlavně ekonomicky úplně ztraceni. Ovšem v případě Skotska hlasuje právě pan Čulík pro odchod velmi malého celku z toho velkého. A tam se toho, že by se Skotsko hlavně ekonomicky ztratilo, neobává. Předpokládá, že by se Skotsko velice rychle dostalo do Evropské unie. Vždyť ta je teď přece spíše levicová. Je otázkou, co by Jan Čulík doporučil Skotsku, kdyby v pozdější době v Evropské unii zvítězili spíše pravicové strany. Aby v tomto případě z Evropské unie Skotsko vystoupilo?

Ještě další otázkou je, jak dlouho by proces vstupu Skotska do Evropské unie trval a zda by nakonec bylo kam vstupovat. Existovalo totiž docela velké riziko, že odchod Skotska rozbije Velkou Británii, která odejde z Evropské unie. Nebylo vyloučeno, že cestu Skotska mohly následovat Katalánsko, Baskicko a rozpadlo by se i Španělsko. Severní Itálie by opustila jižní a rozpadla se Belgie. O samostatnost usilují i další regiony. Existovala by vůbec potom Evropská unie? A jaká by byla? Uznávám, že se ze současného pohledu může zdát rozpad a chaos v Evropské unii nepředstavitelný, ale upřímně přiznám, že jsem si ještě před nedávnem nedokázal představit, že na Ukrajině budou probíhat těžké boje za použití tanků a další těžké techniky. A nejsem si jistý, zda separatistické snahy některých politiků a intelektuálů založené na tom, že zrovna na některé z úrovní politiky zvítězil jiný politický směr, než ten jejich, nesignalizuje do značné míry ztrátu základního pudu sebezáchovy.

Na rozdíl od Skotska, kde byl nárůst životní úrovně a bohatství spíše pohádkou příznivců oddělení, Katalánsko či sever Itálie by si opravdu alespoň zpočátku určitě pomohly. Ovšem, sousedem Katalánska budou vždy ostatní regiony Španělska a jsem si jistý, že jejich propad do chudoby a chaosu by značně ovlivnil i bezpečnost a prosperitu tohoto regionu. Nevím, jestli by Severní Itálie ponecháním jižní části mafii a chudobě neublížila dosti značně hlavně sobě.

Když už jsem zmiňoval to, že referenda často řeší úplně jiné otázky, než se při nich pokládají, vzpomenu jedno starší. Jde o referendum o spuštění rakouské jaderné elektrárny Zwentendorf v roce 1978. Také v tomto hlasování velká část hlasů proti spuštění nebyla hlasem proti využití jádra, ale proti tehdejšímu politickému vedení, stejně jako v současném referendu hlasy pro odtržení Skotska. Zvláště, když výsledek tehdejšího hlasování spojil nenáviděný kancléř Bruno Kreisky se setrváním ve funkci. Odpůrci jaderné elektrárny a Bruna Kreiského zvítězili o pouhých 20 000 hlasů. Kolik bylo těch prvních a kolik těch druhých už nelze zjistit. Bruno Kreiský slib o odstoupení na základě výsledku referenda nesplnil. Jaderná elektrárna se naopak opravdu nespustila a místo ní se postavily uhelné bloky elektrárny Duernrohr na polské a české uhlí. Zároveň pak byla obecně tímto ovlivněna situace v postoji veřejnosti k jaderné energetice nejen v Rakousku, ale v celém regionu i jinde. A stala se tak jedním ze základů vítězného protijaderného tažení. To nakonec vyústilo v současnou situaci, kdy už se asi těžko dá rychle omezit spotřeba uhlí a produkce emisí v regionu. A těžko lze doufat v zastavení růstu produkce oxidu uhličitého v celosvětovém měřítku v dohledné době, jak je vidět i z nedávného vývoje nejen v Německu a Evropě. Ale to už je jiná historie, více jsem o ní psal třeba i ZDE

Psal jsem o ztrátě pudu sebezáchovy. Nejsem politolog a opravdu se v dané oblasti nepovažuji za experta. Ale přesto jsem si nemohl odpustit těch pár poznámek ke skotskému referendu a jeho prezentaci nejen v Britských listech. Pochopitelně jsem pro využívání referenda a dalších nástrojů demokratického projevu co nejširší veřejnosti. Ovšem pohrávání si s rozbitím členského státu Evropské unie nebo s odchodem z Evropské unie jen proto, že se mi nelíbí některé jejich zákony či v nich vyhrál ve volbách jiný politický proud než ten můj, považuji za zbytečné škrtání sirkami na sudu s prachem. Zvláště v současné době, kdy je v našem nejbližším okolí a i v samotné unii tolik opravdu kritických problémů, které ohrožují zásadním způsobem bezpečnost nás všech. Řešit tyto problémy může jen dostatečně jednotná, společně fungující a akceschopná Evropská unie. A opravdu si nejsem jistý, jestli samostatné Skotsko či nedávné referendum o tom k tomu přispěje. Řešení těchto problémů a zlepšení životní úrovně nelze dosáhnout bez silné zdravé ekonomiky, a jejím základem je spolehlivá a efektivní i ekologická energetika. A ztrátou pudu sebezáchovy je podle mého názoru i to, když se za hlavní body v řešení energetiky považuje omezení povolených výkonu vysavačů, zákaz žárovek a příkaz povinnému podílu biopaliv v benzínu.

23.9.2014
O významu skotského referenda

Pan Vladimír Wagner myslím dost dobře nepochopil mou argumentaci, omlouvám se, patrně jsem postoje zastánců skotské nezávislosti vysvětlil nejasně.

Referendum o skotské nezávislosti nebylo založeno v první řadě na převaze jiných, tedy ve Skotsku o něco levicovějších občanských názorů, než jaké zastávají občané v Anglii.

Referendum se vedlo o docela jednoduchou otázku, totiž o princip, že občané určitého národa mají mít právo rozhodovat o politických záležitostech a o politickém a sociálním uspořádání sami a nemá to za ně dělat žádný jiný, početně větší národ.

To je vše.

22.9.2014

Když debatuji s laiky i pedagogy o svých postřezích a o postřezích mých amerických dcer v české škole, jsem často překvapena, jak moc je mé názory a pozorování těší. Zdá se, že čeští učitelé jsou tolik navyklí na neustálou kritiku a neocenění a jsou nuceni vzhlížet k zdánlivě lepším systémům, že když někdo vypíchne všechny ty hezké věci, které česká škola nabízí a když někdo porovná americké školy se školami českými z trochu jiného úhlu pohledu, české pedagogy to potěší.

V diskusích na téma americké školství se často vynoří téma rozdílnosti amerických škol, dělení škol na lepší a horší, chudé a bohaté, soukromé a státní, případně alternativní, které lze vyhrát v loterii.

Já v loterii školu pro své děti vyhrála, takže se mi podařilo vyhnout se státní škole v místě bydliště - a protože pro člověka neznalého amerického školství je koncept výhry školy v loterii možná málo známý, něco o tom napíši.

V USA mají všechny děti nárok na bezplatné základní vzdělání ve škole v místě bydliště. Základní vzdělání začíná předškolní třídou, tzv. Kindergarten (v 5 letech) a pokračuje až do třídy 12. Většinou jdou všechny děti z oblasti místa bydliště na stejnou “high” school (high school je něco jako 3. stupeň základní školy, tedy 9.-12. ročník).

Školy jsou financovány z federálních a státních zdrojů, ale také z místních daní. Proto rodiče nemají svobodu volby školy, ale děti musejí být vzdělávány ve škole v místě bydliště, tam, kde rodiče platí místní daně. Výše místních daní se velmi liší podle lukrativity oblasti. V USA přirozeně vznikl fenomén nerovnosti úrovně škol. V bohatých čtvrtích jsou školy na vyšší úrovni než v oblastech chudých, kde školy nemají dostatek financí a potýkají se s chudobou a sociálně slabými i problémovými žáky.

Před 60 lety proběhl v USA klíčový soudní proces (Brown vs. Board of Education), jehož verdikt oficiálně nařídil ukončení rasové segregace ve školách a argumentoval tím, že oddělené, ale rovnocenné vzdělání (což bylo do té doby normální) není vzdělání rovnocenné. Začala integrace etnických menšin do škol. Dlouhodobé trvání tato integrace, zdá se, neměla. Přední americký ekonom Robert Reich nedávno na sociální síti zmínil, že v amerických školách je dnes větší segregace, než v minulosti. V chudých oblastech žijí převážně etnické menšiny, takže ve škole v takové oblasti jsou vlastně opět jen etnické menšiny, přesně jako v dávné minulosti. Dnes probíhá segregace geografická, segregace podle příjmu rodičů a ve školách je to viditelné. Státní školy v USA se dnes zcela otevřeně dělí na školy dobré a špatné a člověk nemá nárok na dobrou státní školu, pokud nebydlí v dobré čtvrti, jednoduše řečeno.

Kromě státních škol, jejichž úroveň odvisí od atraktivity místa bydliště, jsou v USA také další typy škol. Školy soukromé, které jsou financované rodiči prostřednictvím školného. Tyto školy mají svobodu vzdělávat žáky bez státních nařízení a regulací. Soukromé školy jsou často na mnohem vyšší úrovni než školy státní. Jsou selektivní, takže si mohou vybírat jen nadané studenty a jsou dobrou volbou pro rodiče, kteří touží po kvalitním vzdělání pro své děti a kteří mají finanční zdroje k placení vysokého školného.

Na konci minulého století vznikl v USA nový trend, zakládání charterových a magnetových škol. Původně je zakládali rodiče nespokojení se státními školami. Charterové a magnetové školy jsou částečně financovány z daní, ale také ze soukromých příspěvků. Mají větší svobodu v tom, co nabízejí, bývají menší, úzce spolupracují s rodiči žáků, jsou to často malotřídky a počet dětí ve třídách bývá příznivější, než ve státních školách. Školné se neplatí, ale dostat se na charterovou nebo magnetovou školu není tak snadné. Je třeba notná dávka štěstí, protože žáci jsou losováni v loterii. Charterové školy ze zákona nesmějí nikoho diskriminovat a nesmějí být selektivní. Kdokoliv se může ke studiu ve škole přihlásit, nezáleží na místě bydliště. Každý zájemce má úplně stejnou šanci dostat se do školy. Charterové školy rodičům nabízejí možnost vyhnout se místní (předepsané) škole bez placení školného a dalo by se říci, že jaksi přirozeně napomáhají desegregaci žáků.

Své děti jsem do charterové školy přihlásila proto, že se mi líbil její program. Měla ekologické zaměření, v té době to byla jediná škola v širokém okolí, kde se vařily obědy ve školní kuchyni, byla to malotřídka s kapacitou cca 120 žáků a nabízela vzdělání od předškolní třídy (K) po třídu osmou.

Škola sice neměla tolik financí jako státní škola v místě bydliště, ale nabízela nadstandard, který mi vyhovoval. Líbilo se mi třeba, že na rozdíl od státních škol škola není posedlá celoroční přípravou ke standardizovaným testům a bere je jen jako nutné zlo a něco, čím nechce děti příliš zatěžovat.

Ač jsem měla štěstí, že jsem žila v oblasti s “dobrými” školami i s možnostmi alternativních škol (žila jsem ve městě, kde byla jedna charterová a jedna magnetová škola, což je docela luxus), přesto mi vzdělání, které se mým dcerám dostalo, připadlo neuspokojivé a nedostačující, nenabízející rozvoj samostatnosti a svobodu, a tak jsem se rozhodla zkusit českou školu. O mých důvodech jsem podrobně psala v jednom z minulých článků.

22.9.2014

Symbolismus byl zase jasný: malé národy bojovných lidí, které mají už plné zuby vzdálených elit, se musejí spojit a rozbít globální pořádek.

Mladí lidé z dělnického Glasgowa jsou obětí politického vakua. Stejná je situace v anglických a velšských městech a po celé jižní Evropě

Po několik večerů minulý týden se stalo hlavní náměstí George Square v Glasgow taneční arénou potácejících se a do sebe vrážejících mladých lidí plných politického nadšení a v poslední večer, zoufalství. Jak čekali na výsledek referenda, mladí dělničtí Skotové se navzájem drželi za hlavu a tancovali. Improvizovaně skandovali: "Bez svobody žádný mejdan" - byla to ironická variace na heslo "Bez spravedlnosti žádný mír". Mlha od řeky Clyde byla posílena mlhou kouřeného konopí, píše v deníku Guardian reportér Channel Four News Paul Mason.

Byli to mladí lidé z té věkové skupiny, která v poměru 71% k 29% hlasovala pro skotskou samostatnost. Pocházeli z dělnického města, jehož většina voličů odmítla jeho labouristické dědictví a hlasovala taky pro samostatnost. Jejich pokus selhal, avšak sledování jejich chování se pro mě stalo každovečerním seminářem z moderní politiky identity.

Tématy skotské politiky byla vždycky třídní příslušnost, příslušnost ke komunitě, zemi a národu. Avšak dělnická mládež z Glasgowa zjišťuje, že už nemá nic společného s těmito tradičními charakteristikami. Je to generace, která se narodila, když už smrt komunismu byla ukončeným faktem: když už Fukyamova kniha Konec historie vyšla v druhém, brožovaném vydání.

Pro tuto mládež nebyl neoliberalismus spektakulární historickou erupcí, byl pro ně prostě normálním světem kolem nich. Jak neoliberalismus zničil pozůstatky průmyslové společnosti, kterou znali její otcové, proměnil kamenné kostely a žulové doky v něco tak bez významu a bez lidí, jako jsou středověké trosky, udělali to, co se jim nařizovalo: obstarali si vzdělání a špatně placenou práci.

A pak, roku 2008, se neoliberalismus rozložil. Žijeme už pět let v tom, co přišlo pak: v rozbitém hospodářském modelu se vzdělanou a technologicky sofistikovanou mladou generací, jejíž budoucnost byla zrušena, s politickou elitou, která je izolovaná, vůbec neví, která bije, a jejíž kořeny spojující ji kdysi s normální společností odumřely. Důsledkem je nespokojenost - a skotské referendum bylo jen jejím nejposlednějším projevem. Avšak co to způsobuje totožnosti?

Zajímavé byly v Glasgow skotské vlajky na tartanu - ale tartan byl psychedelický, v ostrých odrazových, řvavých barvách, digitálně vytištěný. A hlavní postava? No, měl to být Robert Bruce, ale vypadalo to jako skotský fotbalový fanoušek v zrzavé paruce, ve skotské sukni a ve skotské čepici, opilý. Vlajka vypadala přesně jako někteří mladíci, kteří jí mávali a měli na ní dotištěno hrubým digitálním fontem slovo SVOBODU!

Jako vyjádření o totožnosti to vyjadřovalo přesně, co tito mladí Skoti pociťovali. Skotské "národní" symboly byly na té vlajce tak zmatené, že by to tradičního skotského nacionalistu urazilo. Na vlajce už nebyly žádné tradiční třídní symboly - kromě ústřední postavy, která čelila světu osamocena, obklopena řvavými barvami.

Třídní symbolismus však byl v oděvu, kteří tito mladí lidé měli na sobě - fotbalová trička, kapucy tematicky spojené s kulturou techno a housu, a u některých mladíků jen holá potetovaná kůže. Třídní symbolismus také spočíval v jazyce: nebyl jen hrubý: lidé používali ten nejnesrozumitelnější místní dialekt, řeč z dolů a z doků jejich dědečků. Jednou výhodou bylo, že televizní reportéři, kteří se pokoušeli tyto mladé lidi interviewovat, měl na tváři absolutní výraz zmatku - nerozuměli jim.

V tomto historickém prostoru, v rudém Glasgow, kam britská vláda poslala r. 1919 tanky, aby potlačily demonstraci 90 000 dělníků, jsem neviděl jedinou rudou vlajku. Ta z tohoto hnutí zmizela. Ne, třetí vlajkou byla estelada - červenožlutá vlajka katalánského separatismu. Kdykoliv ji pozvedli skuteční Katalánci, shromáždil se kolem nich nadšený dav - takže, nakonec, katalánské vlajky nosili Glasgowané bez košile. Symbolismus byl zase jasný: malé národy bojovných lidí, které mají už plné zuby vzdálených elit, se musejí spojit a rozbít globální pořádek.

Takže kam se nyní zklamaná generace, která hlasovala pro skotskou nezávislost, vydá? Určitě ne do Skotské nacionální strany, aspoň ne ve velkých počtech. A určitě ne do Labouristické strany: velká část marginalizované městské chudiny západního Skotska má labouristů už dost. Revoluce v Glasgow je posunem k takové formě levicového populismu, který nemá adekvátní politický výraz.

Takže zatímco v zazobaných čtvrtích v Edinburku nebo mezi starými lidmi není politické vakuum, skotská mládež trpí politickým vakuem zcela jasně. Totéž politické vakuum existuje v anglických a ve velšských městech a je zcela jasně vidět po celé jižní Evropě. Vzniklo nejen z ekonomických útrap, ale i z absence jakéhokoliv koherentního narativu, jakékoliv alternativy k malému množství možností, které jsou k dispozici.

Politická vykořeněnost a improvizovaná identita jsou v pořádku, pokud vládne stabilita. Jestliže však vládne nestabilita a politické struktury se rozložily, budeme asi litovat, že jsme této generaci nenabídli nic jiného než řvavé psychedelické barvy a konopí.

Kompletní článek v angličtině ZDE

22.9.2014

MFD ve Zlíně odmítá prezentovat komunistické kandidáty s tím, že se údajně nejedná o "demokratickou" stranu ZDE. Zdá se, že o tom, kdo je či není demokrat, u nás rozhodují "osvícené" redakce. Při takovém přístupu se nelze divit některým znepokojujícím jevům, k nimž v české společnosti v poslední době dochází.

Štvavé kampaně, jako proti paní Baborové na jihu Čech, nebo cenzurní zásahy, jaké předvádí MFD ve Zlíně, vytvářejí kolem KSČM jinak velmi dobře integrované do různých partajních handlů nimbus nespravedlivě pronásledovaného mučedníka. A co více, lidé přestávají rozlišovat mezi postavami jako Baborová, které se nikdy ničeho špatného nedopustily, a legiemi donašečů minulého režimu, jež v naději na velkou geopolitickou změnu právě větří příležitost k návratu na výsluní.

Pokud nějaké médium poskytuje příležitost k prezentaci kandidátů politických stran, stále má možnost exponovat rozdíl mezi "slušnými" komunisty a těmi méně slušnými. Má příležitost ptát se na minulost a poskytnout případně i šanci historicky se znemožnit v přímém přenosu, jako to udělal třeba karlovarský politruk Sloup obhajující střelbu do "narušitelů".

Demokracie má být co nejinkluzivnější, apriorní vylučování politické strany, kterou nikdo nezakázal, z veřejné debaty však s inkluzivitou nemá nic společného. "Demokracie pro zvané", tedy ty, s nimiž mluví Jaroslav Plesl, je leda medvědí službou demokracii.

22.9.2014

Strategie amerického prezidenta Baracka Obamy proti Islámskému státu v Iráku a Sýrii vyvolala řadu kontroverzí. Přestože se prezident Obama zaklíná tím, že vylučuje možnost nasazení pozemních vojsk v Iráku, někteří z jeho podřízených mluví jinou řečí ZDE. Navíc tato strategie je dalším důkazem o uplatňování dvojího metru v režii Washingtonu a jeho nové „koalice ochotných“, kdy trest padá na hlavy pouze podle ideologického mustru.

Barack Obama se ocitl v nezáviděníhodné a svízelné situaci poté, co na jeho příkaz v Iráku americké letectvo bombardovalo už téměř dvě stovky cílů a pozic džihádistů z Islámského státu (IS), neboť tak činí protiprávně. Prezident Obama jako v případě bombardování Kaddáfího vojsk v Libyi před třemi lety ZDE postrádá autorizaci Kongresu.

Zarážející je skutečnost, že tak činí státník, který absolvoval studia na Právnické fakultě Harvardské univerzity s vyznamenáním, a také fakt, že mezinárodní společenství a veřejnost proti tomu hlasitě neprotestují. Pozornost se kriticky upíná na Putinovu anabázi na východě Ukrajiny a Obama přece není Bush junior, aby ve velkém porušoval mezinárodní právo i právní systém Spojených států.

Stoupenci nové americké intervence poukazují na její morální aspekty, kdy bylo nutné zabránit údajné genocidě (jako v případě Libye) a pomoci desetitisícům od civilizace odříznutých a hladovějících jezídů. Žádná velmoc v dějinách nikde neintervenovala ze studánkově čirého altruismu, ale jednala tak, aby prosadila své „vyšší“ zájmy, jež se jen výjimečně kryjí se zájmy „těch dole“. Nakonec byla většina hladem strádajících jezídů, jichž bylo desetkrát méně, než se předpokládalo, eskortována do bezpečí. A to nikoliv díky americkému bombardování, ale díky obětavosti syrských Kurdů ZDE.

Na domácí půdě řada amerických osobností Obamovo volání do zbraně v zemi, odkud byl bez mainstreamových fanfár ve skutečnosti odejit, otevřeně kritizuje na stránkách New York Times ZDE . Tyto veřejně činné osobnosti včetně Noama Chomského či Edwarda S. Hermana vyjadřují znepokojení nad tím, že Obama Irák bombarduje nelegálně, a konstatují, že samotné bombardování Iráku a Sýrie nikterak neposlouží zájmům USA, ale naopak ze Států vytvoří atraktivní cíl militantů z IS. Nejlepším způsobem, jak porazit IS je podle těchto osobností odříznutí džihádistů od přísunu peněz tak, že budou transparentně ostrakizováni obchodníci, kteří od nich kupují ropu na černém trhu. Američtí diplomaté by podle autorů prohlášení měli rovněž vytvořit politickou koalici, jejímž cílem by bylo zabránit přeshraničnímu přílivu zbraní. Další navrhují, aby na tento nekontrolovaný proud zbraní bylo vyhlášeno přísné embargo.

Obamovu „koalice ochotných“ proti militantům z IS tvoří 30 západních a muslimských zemí. Tato podivínská sestava však zahrnuje zcela politicky nesourodé státy, a v některých případech státy se zcela protichůdnými ambicemi a zájmy. Například Turecku se nelíbí, že Spojené státy zásobují zbraněmi a finančními prostředky irácké Kurdy v poli, jelikož na svém území vede dekády trvající vojenskou ofenzivu proti tureckým Kurdům. Ankara se proto obává politického vzestupu Kurdů na vlastním území a hned za hranicí Turecka s Irákem, kde leží kurdská autonomie. Šíitské milice v Iráku v čele s Muktadou al-Sadrem, jež mají nedocenitelnou zkušenost v bitvách proti západním okupantům, důrazně Spojené státy varují před návratem do jámy lvové v Iráku ZDE. Mezitím šéf americké diplomacie Kerry vyloučil vojenskou spolupráci s Íránem, přestože mnoho hlasů tvrdí, že je pro boj proti IS nezbytně nutné zapojit tohoto významného, převážně šíitského hráče ZDE. Je třeba konstatovat, že ani íránská strana nejeví o spolupráci s USA zájem, protože do koalice nebyl pozván Asadův režim. Sunnitská Saúdská Arábie nelibě nese americkou pomoc šíitské irácké vládě, která se na svém území snaží zastavit postup sunnitských radikálů z IS, protože Rijád na konflikt v regionu nahlíží ze sektářského hlediska – jako na epickou bitvu mezi sunnity a šíity.

Největší vývozce militantního islámu do světa Saúdská Arábie je přes nevýznamná škobrtnutí zároveň spolehlivým a druhým největším muslimským klientem Washingtonu – už od magického roku 1933. Tato středověká tyranie v průběhu 21 měsíců od zajetí amerického novináře Jamese Foleyho v listopadu 2012 do jeho značně medializované popravy militanty z IS v srpnu 2014, v tichosti popravila 113 osob ZDE. Saúdští katani mnohdy vykonávají veřejné popravy třeba za cizoložství, rouhání, pašování drog, pobuřování nebo čarodějnictví. Prezident Obama Rijád letos navštívil, aby zdůraznil důležitost bilaterálních vztahů mezi Saúdy a Američany, aniž by své protějšky za tyto zločiny plísnil. Navíc Spojené státy „omlazují“ vojenský arzenál monarchie v rámci dohody uzavřené před čtyřmi lety, a to zbraněmi za rekordních 60 miliard dolarů, včetně 84 stíhacích letounů F-15, 70 bojových helikoptér Apache nebo 72 vrtulníků Black Hawk ZDE.

I když nevíme, kolik osob veřejně i za „zavřenými dveřmi“ sťali radikálové z IS, pravděpodobně jde o mnohem větší počet usmrcených ZDE.

V civilizaci blížící se ideálu by nebylo divu, kdyby byla Saúdská Arábie spolu s pozicemi IS bombardována za dlouhodobý vývoz maligní věrouky do celého světa, popravy pořádané pomalu jak na běžícím pásu kvůli naprosto směšným obviněním a vůbec kvůli masovému útisku obyčejných Saúdů. K tomu však v reálném světě, v němž stojí středověký stát se sídlem v Rijádu na „správné straně“ historie, nikdy nedojde.

Ale zpátky k Obamově strategii pro IS. Vedle Íránu existují ještě dva opomenutí, důležití hráči - syrská vláda a Rusko. Přestože syrská vláda nabídla Bílému domu spolupráci v potlačení džihádistů na syrském území, její nabídka nebyla akceptována. Prezident Obama bude muset domácí a světové veřejnosti vysvětlit, proč proti apokalyptickému nepříteli v Sýrii nespojí síly s Asadovou vládou v Damašku. Ta má přece s džihádisty cennou vojenskou zkušenost, navíc bojuje proti stejnému protivníkovi a přes spáchané zločiny představuje daleko lepší variantu než fanatičtí islamisté ZDE . Místo toho Washington v rámci své strategie proti džihádistům v Sýrii hodlá poskytnout trénink a vojenské vybavení „umírněným“ syrským rebelům, kteří zároveň čelí Asadovým vojskům. Domnělá umírněnost těchto „rebelů“ je ale jen iluzorní, neboť svým zajatcům rovněž stínali hlavy a dopouštěli se mnoha dalších zločinů ZDE.

Rusko Spojené státy v minulosti varovalo ohledně narůstajícího vlivu radikálů z IS ZDE. Má totiž důvody k obavám ohledně růstu islamistických elementů na svém území a v blízkém zahraničí. Moskva by kupříkladu mohla zprostředkovat jednání mezi Damaškem a Washingtonem, co se společného postupu proti stejnému nepříteli týče.

A co z výše uvedeného vyplývá? Prezident Obama bombarduje džihádisty z Islámského státu v Iráku a hodlá vzdušnou kampaň vést i v Sýrii, nicméně bez schválení amerického Kongresu, takže si počíná protiprávně. Podle řady kritiků lze řešit politický problém s IS nevojenskými způsoby, třeba sankcemi či zmražením toku peněž pro IS. Američany vedená koalice 30 států mající za úkol potlačit Islámský kvazistát je výrazně nestejnorodá, panují v ní značné animozity, a je proto neschopná něco smysluplného vykonat. Toto „seskupení ochotných“ navíc nezahrnuje tři důležité hráče – Írán, syrskou vládu a Rusko, pojímá však tuze represivní středověkou tyranii v Saúdské Arábii, která stojí za vzestupem radikálního islámu ve světě. Trestanými se tedy stali fanatičtí vyděděnci, kteří okupují obrovská naleziště ropy v regionu, který je pro Spojené státy už od konce 2. světové války klíčovým zlatým dolem.

22.9.2014

Kreml nechal zatknout jednoho z nejbohatších ruských oligarchů, ropného magnáta Vladimíra Jevtušenkova. Byl obviněn z "propírání špinavých peněz". Bill Browder, západní manažer hedgeových fond, a známý kritik korupce v Rusku, se vyjádřil, že účelem Jevtušenkova zatčení je Putinovo varování, aby se ho nepokoušeli svrhnout. Západní sankce uvalené na Rusko v důsledku krize na Ukrajině totiž znamenají výrazný pokles hodnoty jejich soukromého kapitálu a Putin ví, že by se proto mnozí ruští oligarchové mohli proti němu pokusit o palácový puč.

Jevtušenkov byl v pátek propuštěn, ale bylo na něho na tři dny uvaleno domácí vězení. Je to od doby, kdy byl r. 2003 zatčen Michail Chodorkovskij, nejbohatší podnikatel, který nyní upadl do rukou ruského soudnictví. Jeho zatčení vyvolalo spekulace, že Kreml zamýšlí převzít jeho ropnou společnost Bašněft, jednu z mála ruských ropných společností, které jsou dosud v soukromém vlastnictví.

Jevtušenkovo zatčení zvýšilo znepokojení mezi ruskými podnikateli, kteří jsou už stejně kritičtí vůči sankcím. German Gref, ekonomický liberál, který stojí v čele obří státní banky Sberbank, je charakterizoval jako tragédii, která bude mít záporný dopad na podnikatelské klima v Rusko. Šéf hlavního svazu podnikatelů sbíral podpisy pro petici požadující Jevtušenkovovo propuštění.

Vliv hospodářských liberálů v zemi byl od počátku ukrajinské krize oslaben, naopak byla posílena frakce kremelských jestřábů, tzv. siloviků, kteří pocházejí ze státní bezpečnosti.

"Putin na Ukrajině kalkuluje nikoliv ekonomicky, ale geopoliticky, takže přirozeně byl vliv liberálů oslaben," řekl Alexander Kliment z poradenské společnosti Eurasia Group. Zaznamenal za poslední rok zhoršování podnikatelského klimatu. Jak se byznys zpomaluje, zintenzivňuje se boj o to, co zbývá.

Podrobnosti v angličtině ZDE

22.9.2014

Dějiny medicíny jsou plné zvratů, které odporují všem racionálním očekáváním. O jedné naději v takový zvrat píše v článku „Starý ale dobrý: znovuvyužití penicilínu proti tuberkulóze“ („Oldie but goodie: Repurposing penicillin for tuberculosis“) Amanda B. Keener v zářijovém vydání časopisu Nature Medicine.

Popisuje případ z roku 2009, kdy čtrnáctiletá dívka, dcera utečenců z Čečenska, umírala na tuberkulózu v bruselské nemocnici. Žádná léčba nepomáhala, protože děvče mělo takzvanou mnohočetně lékově rezistentní tuberkulózu (MDR-TB), která patrně zabila také její matku rok předtím. V této situaci si specialistka na infekční nemoci, Marie-Christine Payen, která působila v nemocnici, kde se dívku snažili léčit, všimla právě v tom roce publikovaného vědeckého článku. Tento článek ukazoval, že dva již v klinické praxi používané, i když ne proti tuberkulóze, léky, meropenem a clavulanate, jsou schopné v laboratorních podmínkách zabíjet bakterie, odolné vůči klasickým lékům.

Po osmiměsíční aplikaci těchto léků byla dívka uzdravena. Jde o prolomení velkého „racionálního“ předpokladu, že tzv. beta-laktamy, mezi něž patří meropenem, nemohou proti tuberkulóze fungovat.

Tuberkulóza, která ze všech infekčních nemocí, co kdy existovaly, zabila dosud nejvíce lidí na světě, je totiž neléčitelná beta-laktamy, což se ukázalo už u prvního beta-laktamu, používaného jako antibiotikum, totiž u penicilinu. Bakterie této nemoci přirozeně produkuje enzym, který ničí tu chemickou vlastnost beta-laktamů, která je činí účinnými antibiotiky. Kouzlo spočívá v tom, že druhý zmíněný lék, clavulanate, je schopen tuto schopnost bakterií tuberkulózy zastavit.

Jeden z autorů zmíněného článku o účincích kombinace obou léků v laboratorních podmínkách, Jean-Emmanuel Hugonnet, vzpomíná na to, že jejich přístupu nikdo nevěřil. Na prvním mítinku, kde prezentoval svá data, mu bylo řečeno uznávanou autoritou ve výzkumu léčby tuberkulózy, že to nemůže nikdy fungovat. Nicméně ukazuje se, že data o tom, že by kombinace beta-laktamů s clavulanatem mohla fungovat proti MDR-TB, jsou už dávno známá, ale přistupovalo se k nim se zbytečnou skepsí. Např. kombinace amoxicilinu a clavulanatu je na seznamu WHO jako potenciální léčba tuberkulózy s tím, že chybí další data pro zavedení do běžné léčby. Jsou také známy případové studie z USA a Japonska z devadesátých let, dokonce i malý klinický test s pozitivními výsledky. Hugonnetův článek ovšem ukázal, že kombinace clavulanatu s meropenem má výrazně lepší účinky než kombinace s amoxicilinem.

Bohužel testy této kombinace (clavulanatu s meropenem) na myších modelech tuberkulózy nedopadly přesvědčivě, což se dnes ale interpretuje spíše jako selhání myšího modelu než jako usvědčení této kombinace léčiv z neschopnosti léčit tuberkulózu u člověka (je pak otázka, k čemu takové myší modely jsou a nejsou-li spíše překážkou ve vývoji vskutku efektivních léků pro umírající lidi).

V roce 2013 zahájila WHO první klinický test kombinace clavulanate-meropenem u 37 pacientů, k léčbě byl přidán ještě lék linezolid. Výsledky byly nadějné. Ale již na konferenci v roce 2009 potkal Hugonnet šéfa na léčbu tuberkulózy zaměřené divize jedné obří farmaceutické firmy, který pochopil, že tohle může být zlom (všimněme si, že firmy mají mnohem pružnější mentalitu než „staří odborníci“ z akademického prostředí). Na základě tohoto byl proveden další výzkum, meropenem byl nahrazen faropenemem a tento podzim má v Jihoafrické republice začít klinické testování této kombinace pod názvem „Beta-laktamy proti tuberkulóze: staré léky se učí novým trikům“.

Mezitím v Belgii Payen léčila další pacienty s MDR-TB, kteří si všimli úžasného úspěchu léčby u čečenské dívenky, jež má dnes už 19 let a je zcela zdráva. Payen tvrdí, že mezi dalšími 16 pacienty má úspěšnost její léčby 80%ní pravděpodobnost.

22.9.2014

Předsedkyně britských Zelených Natalie Bennett vyzývá k sepsání nové ústavy v rámci "lidového ústavního shromáždění" ZDE. Nebudu spekulovat, nakolik má návrh malé strany šanci na úspěch - ovšem souhlasím, že Británie psanou ústavu zřejmě doopravdy potřebuje.

Nejen Skotsko, ale také Wales a Severní Irsko už po několik desetiletí usilují o větší pravomoci. Založily vlastní legislativní shromáždění a v některých oblastech týkajících se vnitřní politiky už mají poměrně slušnou kontrolu. Zdá se však, že to nestačí. Kromě jiného proto, že ekonomická politika centrální vlády je katastrofální a nedokáže se žádným konstruktivním způsobem vypořádat s výzvami, které Británii přinesl rozpad impéria, deindustrializace a vyčerpávání zásob fosilních paliv.

V německém ústavním modelu si spolkové země zahrnující tradičně svébytné územní celky udržují určitý díl suverenity i v zahraničněpolitické oblasti, například mohou se souhlasem spolkové vlády sjednávat mezinárodní smlouvy. To by ve srovnání se současným stavem Británie byl nepochybný posun k lepšímu, aniž by nutně znamenal konec jednotného státu.

Nikdo samozřejmě nedisponuje "řešením" uplatnitelným od zeleného stolu, nicméně nová ústava na principech podobných německému spolkovému uspořádání by snad mohla Británii ještě zachránit. Formálně by země mohla zůstat monarchií, ale valná část pravomocí by pak ve skutečnosti spočívala na relativně samostatných zemích zahrnujících Anglii, Wales, Skotsko a Severní Irsko.

Teď však paradoxně nejvíce záleží na Angličanech. Pokud budou v příštích volbách opět hlasovat převážně pro "tradiční" strany, které nemají zájem provádět podstatné změny ve stávajícím westminsterském politickém systému, pak zřejmě dříve či později dojde k tomu, že se špatně spravovaná Velká Británie definitivně rozpadne.

22.9.2014
Debatní klub
Petr Pelikán / Břetislav Tureček: ISIL



Situace na Blízkém východě je již delší dobu poněkud obtížně přehledná, dalo by se říci, že je nepřehledná a to natolik, že i samotní hlavní aktéři asi ztrácí orientaci v tom kdo je přítel, kdo nepřítel, kdo by mohl být přítel a kdo zase nepřítel...

22.9.2014

Čína vloni poprvé předstihla Evropskou unii v produkci skleníkových plynů na jednoho obyvatele. Zjistily to výzkumné týmy dvou britských univerzit. Tento stav ukazuje na rozsah výzvy spojené s omezením produkce skleníkových plynů destabilizujících klimatický systém planety.

Vědci odhadují, že lidé již do atmosféry vypustili dvě třetiny fosilních emisí přípustných v rámci scénářů, které by měly zabránit nevratnému poškození klimatu. A produkce těchto plynů neustále stoupá.

Pokud by znečišťování atmosféry pokračovalo stávajícím tempem, limitu by bylo dosaženo během 30 let a cíle udržet vzestup průměrné teploty pod hranicí 2 stupňů Celsia se nepodaří dosáhnout, vysvětluje Corinne Le Quere, spoluautorka zprávy a ředitelka Tyndallova centra pro klimatický výzkum při University of East Anglia. Růst emisí oxidu uhličitého je nyní mnohem vyšší, než během 90. let.

Na každého obyvatele Číny připadlo v roce 2013 v průměru 7,2 tuny emisí oxidu uhličitého, zatímco na Evropana 6,8 tuny a na Inda jen 1,9 tuny. Čína v celkovém objemu emisí skleníkových plynů předstihla USA před sedmi lety. Akademici předpovídají, že v roce 2014 emise vzrostou o dalších 2,5% na rekordních 40 miliard tun.

Aby došlo k odvrácení nevratných změn, musely by emise klesat o 5% ročně, nebo rychleji.

Jiná studie organizace Carbon Tracker Initiative ukazuje, že by v Číně mohlo již letos dojít ke zlomu v poptávce po uhlí. Minulý týden čínští představitelé prohlásili, že mají v úmyslu snížit podíl emisí připadajících na jednotku HDP do roku 2020 na 50% úrovně z roku 2005. Omezí spalování nejvíce znečišťujících druhů uhlí a stabilizují emise z ocelářského průmyslu a průmyslu výroby cementu.

EU, Čína, USA a Indie představují téměř 2/3 emisí a 80% jejich růstu. Vloni emise v Číně vzrostly o 4,2%, v USA o 2,9% a v Indii o 5,1%. Emise v EU ve spojitosti se slabším růstem klesly o 1,8%.

Čína produkuje 65% energie z uhlí což je nejhorší zdroj emisí, ačkoliv má největší světový instalovaný výkon obnovitelných energetických zdrojů. Ovšem asi 16% těchto emisí připadá na produkci zboží na export, například i do Evropy.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

1.9.2014
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V srpnu 2014 přispělo 187 čtenářů finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 42 002,88 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v červnu 2014 částkou 22 809,65 Kč.

Zůstatek byl koncem srpna 2014 354 231,52 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 166 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za srpen 2014

Zůstatek k dispozici Britským listům k 31.7. 2014:...............380 070,10 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 42002,88 Kč
Dobrovolné předplatné mobilem (červen 2014)........... 22 809,65 Kč
bankovní úrok................................................................3,19 Kč




Bankovní úrok ...........................................................3,19 Kč

bankovní poplatky..........................................................-855,61 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................2695,50 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
výdaje ČR srpen 2014 .............................................................15 000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
účetnictví ....................................................................................3500 Kč
programování (MP) .....................................................................15600 Kč
sponzoring, filmový projekt (DŠ)......................................................10 000 Kč


Zůstatek k 31.8. 2014: 354 231,52 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2013

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013
Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
7. 11. 2013 Nejnovější dokumenty z České televize jsou slibné Sam Graeme Beaton
7. 11. 2013 Latest Česká televize Offerings Show New Promise Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 Normalization/Kauza Cervanová Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 Ohlédnutí za jihlavským filmovým festivalem Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 More Thoughts from Jihlava Sam Graeme Beaton
30. 10. 2013 Člověk ryba Sam Graeme Beaton
30. 10. 2013 Člověk ryba Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
28. 10. 2013 Dál nic

Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval… Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 „…na všech sloupích“ Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 „Ultimátní“ konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2012 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce