ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
27.4.2015

Britská vláda se rozhodla reagovat na čluny, plné přistěhovalců, snažící se přeplout Středozemní moře, zrušením poskytování nouzové pomoci těmto člunům. Konzervativní ministryně baronka Anelay tvrdila loni, že když oficiální námořní hlídky vratkým člunům s přistěhovalci pomáhají, povzbuzuje to víc přistěhovalců, aby se pokusili o nebezpečné překročení Středozemního moře. A samozřejmě, když Evropská unie přestala zachraňovat topící se lidi, oni začali umírat ve velkých počtech. K této předpověditelné, děsivé skutečnosti muselo skutečně dojít - více než 1000 lidí zahynulo za posledních čtrnáct dní ve Středozemí - než to v EU vyvolalo panikářskou změnu politické strategie, píše v deníku Guardian Gary Younge.

Bylo by útěšné, v době před britskými všeobecnými volbami z toho obviňovat jen politiku britské Konzervativní strany. Bylo by to také nečestné. Důvod, proč britští konzervativci rozhodli, že jim tak odporný plán projde, je ten, že dospěli k názoru, že je voliči u volebních uren nepotrestají za pronásledování cizinců. I Labouristická strana, která si nechala udělat hrnky s nápisem "Musíme omezit přistěhovalectví", zlovolně přispívá k politické kultuře, kde přistěhovalectví není chápáno jako obohacující příležitost, ale jako nemoc, jejímž příznakem jsou přistěhovalci. Opozice se nepostavila proti převládajícím předsudkům, ale naopak je posiluje.

Co vyvolává tento strach, je velmi obtížné zjistit. Po celé Evropě utvářejí agendu xenofobní a rasistické strany, které zneužívají nevědomosti a strachu lidí. Podle organizace Ipsos/Mori jsou Britové a Španělé přesvědčeni, že v jejich zemích žije dvakrát tolik imigrantů, než kolik je tomu ve skutečnosti. V Itálii, v Belgii a ve Francii si lidé myslí, že v jejich zemích žije třikrát tolik přistěhovalců, než je skutečný počet, v Maďarsku si Maďaři myslí, že v jejich zemi žije osmkrát víc cizinců, než je tomu ve skutečnosti a v Polsku si Poláci myslí, že je tam třicetkrát víc imigrantů než je skutečný pocit. Není divu, že lidé hysterčí.

Potíž je, že fakta o přistěhovalectví se nevejdou na hrnek na kávu, kdežto xenofobní politiku lze vyjádřit jedinou větou. "Přijíždějí sem, aby vám ukradli, co je vaše." To je, samozřejmě, lež, a vyplývá to ze systému, který je otevřený pro kapitál a uzavřený pro lidi.

Evropská unie, jejíž základ vznikl z druhé světové války, byla motivována touhou zabránit tomu, aby se po evropském kontinentu zase znovu rozšířila nelidskost. Nechávat chudé lidi umírat ve Středozemním moři v naději, že to odradí další lidi, aby se pokusili dostat se přes toto moře, je velmi daleko od sociálně demokratických ideálů zakladatelů EU.

Evropská unie si musí vypracovat systematickou imigrační politiku. To znamená, že je nutno zabývat se zahraniční politikou, historickou nerovností, mezinárodním obchodem a ničením životního prostředí.

Asi tři miliardy lidí mají k dispozici k životu méně než 2,50 dolary denně. Globálních 99 procent nevzniklo náhodou. Je to důsledek dlouhých staletí kolonizace, desítek let imperialismu a nynější korupce, která umožňuje hrstce lidí rozkrádat přírodní zdroje a krást veřejné statky.

V poslední době je nerovnost na světě posilována globálním obchodním systémem, který funguje podle zlatého pravidla - že kdo má zlato, tvoří pravidla. Řekněme to otevřeně: Evropa je bohatá (i když nerovným způsobem), protože jiné národy jsou chudé.

Kromě toho, velké počty lidí byly vyhnány ze svých domovů válkami. Nejčastěji se do Evropy snaží dostat přes Středozemní moře lidé ze Sýrie, z Afghánistánu a z Eritrei. Většinou vyplouvají z Libye, což je nyní v podstatě stát, který selhal. Jinými slovy, mnoho lidí utíká, aby zachránilo své životy, zeměmi, které jsme bombardovali. Ti na Západě, kteří tvrdí, že "nemůžeme přijmout všechno tohle zoufalství", musejí alespoň přiznat, že jsme za velkou část tohoto zoufalství sami odpovědni.

Není to otázka viny, ale odpovědnosti. Mnoho lidí potřebuje nyní přijít do Evropy, protože my jsme trvali na tom, že povedeme válku v jejich zemi.

Toto ovšem není celý příběh. A není to ani pouze problém Evropy. Země, které se potýkají s největším množstvím uprchlíků, jsou chudé, rozvojové země jako Pákistán, Libanon a Demokratická republika Kongo. A xenofobie neexistuje výhradně v bohatých, bělošských zemích. Jihoafrická republika se ještě zotavuje z vlny protiimigrantského násilí z minulého týdne, kdy bylo usmrceno mnoho lidí.

Avšak základním problémem je, co imigranty nutí, aby se snažili dostat do Evropy. Než nasednou na vratké čluny ve Středozemí, zaplatili často mnoho tisíc dolarů. Lidé nečiní takovouto cestu proto, aby mohli na Západě začít dostávat sociální dávky. Jejich cílem není nechat loď převrhnout a pak být zachráněn. Chtějí se dostat na druhou stranu.

V tom spočívá základní, hnusná pošetilost protiimigrační politiky v rozvinutém světě. Když postavíte třímetrový plot, aby se vám do země nedostali lidé, kteří mají hlad, postaví čtyřmetrový žebřík, aby přes plot přelezli. Jestliže vyzbrojíte pevnost ve snaze odradit příchod lidí, kteří se bojí hladu nebo války, najdou si zoufalejší způsoby jak se do pevnosti dostat. Nemají jinou možnost. Snaží se zachránit svůj život. A my bychom je měli podporovat.

Podrobnosti v angličtině ZDE

27.4.2015

Britští miliardáři od vzniku finanční krize r. 2008 více než zdvojnásobili svůj majetek. Nejbohatších 1000 britských rodin nyní ovládá majetek v hodnotě 547 miliard liber (20 963 miliard Kč).

Zatímco příjmy průměrných Britů se od finanční krize ještě nezotavily a tisíce lidí stále závisejí na charitativních darech potravin, britská finanční elita mezitím ovládla ještě větší část majetku v zemi než dosud.

Majetek nejbohatšího 1000 britských rodin stoupl od roku 2009, kdy měl hodnotu 258 miliard liber, o více než 112 procent. Vyplývá to ze seznamu nejbohatších britských občanů na rok 20115, který zveřejnil týdeník Sunday Times. Zejména za poslední rok britští superbohatí bohatli velmi rychle a v Londýně nyní žije 80 librových miliardářů (loni jich bylo 72).

V čele nejbohatších občanů je Len Blavatnik, ropný miliardář původem z Ukrajiny. Bydlí v rezidence nedaleko českého velvyslanectví, v Kensington Palace Gardens. Rezidence má cenu 41 milionů liber (1, 570 miliard Kč). Blavatnik je nyní americký občan. Před čtyřmi lety investoval třetinu svého bohatství do krachující firmy Warner Music v době, kdy pirátství likvidovalo tantiémy z hudby. Mezitím však získaly hudební streamovací služby na popularitě a příjmy firmy Warner Music stoupají. Blavatnik nyní vlastní 13,17 miliardy liber.

Institute for Fiscal Studies naproti tomu poukazuje, že příjmy průměrných domácností se teprve nedávno začaly zotavovat z finanční krize a průměrně vydělávající občané na tom nejsou o nic lépe než v roce 2008.

Nejbohatších 1000 rodin v Británii vlastní tolik peněz, jako všech nejchudších 40 procent Britů.

Duncan Exley, ředitel institute Equality Trust, konstatoval: "Nerovnost v tomto obrovském měřítku společnosti velmi silně škodí. Z četných studií vyplývá, že čím je společnost nejnerovnější, tím více se zhoršuje školství, lidé více často trpí duševními chorobami, důvěřují druhým lidem méně, stávají se obětí násilné zločinnosti a umírají dříve."

Ne všichni miliardáři ale zbohatli. Indický ocelářský magnát Lakshmi Mittal utrpěl na základě klesající poptávky a jeho majetek poklesl o celou miliardu liber.

Seznamu nejbohatších lidí v Británii dominují cizinci: jen pět z dvaceti nejbohatších občanů v Británii se v té zemi narodilo. Ze 117 miliardářů na seznamu je jich pouze 62 Britů a sama královna Alžběta poprvé vypadla ze seznamu nejbohatších 300 lidí v zemi.

Podrobnosti v angličtině ZDE

27.4.2015

Dlouhodobě rozpracovaný dokument "Koncepce výstavby armády ČR" (KVAČR) projednal v lednu parlament v uzavřeném režimu a unikly z něj nedávno do médií pouze detaily ohledně plánovaného navýšení počtů příslušníků ozbrojených sil. Přesto je alespoň zřejmé, že se již letos a napřesrok schyluje k vlně nových nákupů bojové techniky pro AČR a ohlášeno bylo brzké rozhodnutí o nákupu nových vrtulníků.

V souvislosti s válkou na Ukrajině byly již formulovány některé závěry ohledně dalších akvizic pozemní bojové techniky ZDE. Modernizace 30 ks tanků T-72 na standard T-72M4CZ, která se vším všudy vyšla armádu nakonec asi na osm miliard korun, byla, jak je nyní více než zřejmé, od samého počátku chybným rozhodnutím a daný typ vůbec neměl být modernizován. (Jde zřejmě o největší černou díru v rozpočtu armády, jaká kdy existovala.)

Za zlomek uvedené ceny bylo v dané době možno pořídit ve větším počtu perspektivnější starší stroje, jichž se armády západních zemí ve velkém zbavovaly z důvodu nadbytečnosti. Šlo by o stroje s vyšším potenciálem životnosti a modernizovatelnosti, mnohem lépe odpovídající klíčové zásadě, že smyslem ochranných prvků tanku je na prvním místě ochrana osádky. Zbytek výšeuvedené částky mohl být věnován na zesílení mostních konstrukcí (většina českých mostů neunese ani 50 tun), čemuž se dlouhodobě stejně nelze vyhnout.

Vzhledem k tomu, že tehdy k nákupu nedošlo, bude třeba nákupy tanků provést v nejbližších letech. Potřeba přichází v době, kdy např. Německo právě zastavilo prodeje starších variant tanku Leopard 2 a drží všechny zbylé stroje pro vlastní potřebu. Pokud to Češi myslí vážně, budou patrně muset tanky nakoupit v rámci plánovaného snižování stavů britské armády (Challenger 2), kromě toho totiž zbývají již jen nákupy strojů podstatně starších - nebo zcela nových, na které ovšem armáda mít nebude (francouzský Leclerc stojí kolem 6,5 milionu eur za kus).

Poznatek, že munice v modernizovaných tancích T-72 radostně exploduje stejně jako u nemodernizovaných, ovšem není jedinou lekcí z ukrajinské války. A tento konflikt má pro středoevropské poměry výrazně vyšší relevanci než zkušenosti např. z Afghánistánu. Tam byly zaznamenány případy, že ve prospěch malé jednotky, jež se dostala z vyvýšené pozice pod palbu z ručních zbraní v ráži 7,62 x 54R a nemohla zbraněmi standardu NATO na danou vzdálenost účinně odpovídat, zasahovaly třeba i strategické bombardéry. S tím je ovšem konec.

V souvislosti s plánovanými českými nákupy není bez zajímavosti, že v konfliktu na Donbase přišla ukrajinská armáda kromě stovky tanků také o polovinu bitevních vrtulníků. V mimořádně hostilním prostředí nasyceném protiletadlovými zbraněmi, byť většinou nikoliv nejmodernějšími, k tomu došlo dávno předtím, než "separatisté" pro OBSE vykázali počty těžké pozemní bojové techniky rovnající se minimálně spojeným silám německé a francouzské armády. Obrněná technika je přitom za normálních okolností primárním cílem bitevních vrtulníků, které zde tedy v základní roli zcela selhaly.

Pokud Češi chtějí ušetřit na moderních bitevních vrtulnících s vysokým stupněm odolnosti vůči PVO, mimo jiné to bude znamenat, že takové stroje se v případných příštích konfliktech budou většinou ploužit při zemi daleko za frontou - nebo budou rychle ztraceny již v úvodní fázi a pozemní jednotky tak zůstanou bez podpory.

Což vede k otázce třetí a v tomto textu poslední, a sice plánované modernizaci dělostřeleckých systémů AČR. Je zřejmé, že lobbisté usilovně pracují na prosazování modernizačního balíčku české firmy Excalibur pro stávající samohybné houfnice Vz. 77 DANA. Tento zbraňový systém z počátku 70. let za více jak čtyři dekády beznadějně zastaral a pokud se armáda neodhodlá k jeho nahrazení, minimálně bude nutná masivní modernizace. Balíček firmy Excalibur, který zachovává původní 152 mm dělo s hlavní o délce 37 ráží, ovšem budoucím potřebám nevyhovuje, a to z celé řady důvodů.

Začnu nejslabším a formálním důvodem: Zbraň neodpovídá standardům NATO (letitým standardem je zbraň ráže 155 mm s hlavní o délce 39 ráží). Teoreticky by to nemuselo až tolik vadit, kdyby šlo o zbraňový systém srovnatelných parametrů. Jenže nejde.

Pro zbraně standardu NATO je k dispozici široká škála munice, od opravdu starých a levných amerických granátů M107 přes starší solidní standard v podobě britského L15A2 až po nejnovější munici vysokých parametrů, jakou je RDM Assegai (abych zůstal u neřízených typů, když moderní naváděné s výjimkou nepovedeného projektilu Krasnopol pro starou českou houfnici vůbec nelze použít). Standardní granát NATO na rozdíl od sovětské munice používané v českých houfnicích splňuje základní požadavek na účinnost pocházející ještě z období II. světové války, tzn. podíl trhaviny přesahuje alespoň 15 % hmotnosti granátu. Jinak řečeno, česká houfnice má sice téměř stejně velkou ráži jako západní protějšky, její granáty jsou však výrazně méně účinné.

A také jimi nelze střílet tak daleko, jako granáty západních zbraní. Systém DANA při dostřelu 17,8 km dokáže z jednoho stanoviště pokrýt palbou plochu přibližně 995 km2. Starší britský systém AS-90 splňující nikterak nový standard NATO (ráže 155 mm, hlaveň v délce 39 ráží, granát L15) pokryje účinnější municí 1 947 km2, tedy více než dvakrát větší plochu než česká houfnice. To v praxi například znamená, že může pálit z bezpečnějšího odstupu a nevystavovat se tolik riziku zničení, nebo také že z několika navzájem dosti vzdálených stanovišť mohou AS-90 snadno vést společně palbu na jediný cíl, což u českých houfnic nehrozí. Nebo, chcete-li, AS-90 může s velkou rezervou vést palbu na českou houfnici, která si přitom opačným směrem prostě nevystřelí. Nejnovější německá PzH 2000 s dělem o délce 52 ráží a dostřelem klasickým granátem 30 km pak pokryje palbou dokonce 2 826 km2, tedy 2,8x větší plochu než český systém. I patrně poslední vyvíjený dělostřelecký systém ráže 105 mm, jihoafrická houfnice G7, dokáže dnes z jednoho stanoviště klasickým granátem pokrýt plochu 1 808 km2.

Moderní západní dělostřelecké systémy v případě potřeby s pokročilou municí dokážou střílet na dvakrát větší vzdálenost než česká DANA klasickým granátem. Experimentálně byla ze systémů ráže 155 mm vedena palba až na vzdálenost 60 km. Oproti tomu DANA speciálním granátem se zvýšenou prachovou náplní, jehož použití snižuje životnost hlavně, dostřelí maximálně na 22 km.

Pokud armáda rozhodne, že dojde k zachování houfnic vz. 77 a jejich modernizaci, bylo by velmi žádoucí co nejvíce přiblížit parametry starého modelu novějšímu Zuzana 2 ZDE. Ostatní verze modernizace, které přicházejí v úvahu, totiž neřeší základní problém zastaralého děla s nedostatečným dostřelem, které neumožňuje použití standardizované moderní munice. Nejsou tedy o mnoho lepší než například nápad napěchovat drahou elektronikou jinak velmi nevýkonný letoun L-159 navazující konstrukčně na předchozí zastaralé typy.

V minulosti došlo na ministerstvu obrany k tak "geniálním" rozhodnutím, jako byla výměna stíhacích letounů MiG-29 za dopravní vrtulníky Sokol. Protože je KVAČR stále neveřejným dokumentem a do této chvíle není zřejmé dokonce ani to, v jakém smyslu a rozsahu má být české dělostřelectvo modernizováno, je samozřejmě opět namístě obávat se nejhoršího podle modelu z pohádky "Jak dědeček měnil, až vyměnil". Požadavky na nové armádní vybavení budou opět prezentovány v hotové podobě až při zadání tendru, bez předchozí diskuse alespoň s odbornou, pokud ne rovnou se širokou veřejností.

Dokud stávající netransparentní model akviziční politiky zůstane zachován, je málo platné, že MO bude mít nového náměstka pověřeného akvizicemi. Problém není v konkrétní osobě nebo osobách - má systémový charakter.

27.4.2015

26. dubna Speciální monitorovací mise pozorovala to co hodnotí jako nejintenzívnější ostřelování v Šyrokyne (20 km východně od Mariupolu) od propuknutí bojů v oblasti v polovině února 2015. Posledních 12 hodin a do okamžiku vzniku této zprávy mise pozorovala sporadickou až vytrvalou palbu zahrnující ruční zbraně, kulomety, raketové granátomety a automatické granátomety.

Během dne z nedalekých pozorovacích pozic umístěných 1,5 km západně a 4,5 km severozápadně od Šyrokyne mise zaznamenala 69 výstřelů z tanku vycházejících z místa 600 jihovýchodně a 800 metrů severně od své pozice, 191 odlétajících minometných granátů (82 mm) a 153 odlétajících minometných granátů (120 mm) z pozic 600 metrů jihovýchodně, 300 a 1 500 metrů severozápadně a 800 metrů severně od své pozice.

V 7:20 mise slyšela dvě hlasité exploze, nejpravděpodobněji způsobené přilétajícími 122 mm dělostřeleckými granáty, které dopadly asi 300 m od pozorovací pozice mise na východním okraji obce Berďanske (kontrolované vládou, 18,5 km východně od Mariupolu, 1,5 km západně od Šyrokyne) a přinutily misi přesunout se na jinou pozorovací pozici.

Brzy odpoledne, mezi 15:00 a 16:30, bylo ostřelování slyšet až do Mariupolu.

26. dubna pozorovací neozbrojený dron mise zaznamenal 11 tanků a 4 obrněné transportéry s pěchotou pohybující se obcí Kulykove (kontrolované "DLR", 15 km severně od Šyrokyne). Kromě toho v posledních třech dnech dron zaznamenal 17 tanků, 3 samohybné houfnice a 60 transportérů v oblasti kontrolované "DLR" 50 kilometrů severně od Šyrokyne.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

27.4.2015
Nespokojence upálit a zahrabat u silnice, tak je to přece normální...

Projekt Neovlivní.cz uvádí v tiráži mezi svými hodnotami "slušnost". Sice až na posledním čtvrtém místě, nicméně přece. "Snažíme se naslouchat a pomáhat dobrým věcem; a kdykoli jsme na pochybách, co je dobré a správné, respektujeme „selský rozum“," píše redakce ZDE.

24. dubna 2015 web zveřejnil druhý díl rozhovoru Davida Binara s diplomatem Václavem Bartuškou ZDE. V článku nazvaném "Diplomat Bartuška: Nemějte iluze. Putin se na Ukrajině nezastaví" dotazovaný mimo jiné uvedl:

"Na druhou stranu jsme velmi podrobně sledovali model, který byl použit na východě Ukrajiny, v Doněcku, Luhansku a v dalších městech. Šlo to jakoby přes kopírák a popírá to teorii o lidovém povstání. Skupina civilistů obsadí budovy administrativy, muži, ženy, děti. Do dvou dnů se tam začínají nosit zbraně, ženy a děti odcházejí, zůstávají ozbrojenci. Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid. Když to neuděláte, tak máte válku. To je celé."

Redakce, která si vytkla jako své poslání slušnost, ponechala toto vyjádření českého diplomata bez komentáře.

Co myslíte, vážení čtenáři: Je slušné přetisknout výrok, že podvratné aktivitě cizí mocnosti nejlépe čelíte upalováním nebo zabitím a zahrabáním aktérů pokojného protestu, a nic k němu nedodat? Na mě osobně takový postup působí dojmem, že David Binar se Václava Bartušky v této věci již na nic nezeptal, protože s ním v zásadě souhlasí.

Stručně k věcné stránce vyjádřeného názoru.

Bartuška sugeruje, že postupy jako někoho upálit nebo zabít a zahrabat u silnice jsou čímsi normálním a že fungují. Představte si tedy na okamžik, že by byly v praxi aplikovány. Skupina squatterů obsadí starou kliniku v Praze, za pár hodin nebo dní se objeví u objektu nějací "uvědomělí občanští aktivisté", zablokují vchod a objekt i s lidmi uvnitř podpálí. A proč by ne? Podle lidí jako Václav Bartuška by postupovali zcela správně. Kdo totiž mohl vědět, jestli mezi těmi vevnitř nejsou ruští agenti? Kdo mohl vědět, kdy tam začnou nosit zbraně? Raději všechny "živly" zlikvidovat hned na začátku. Kdo by se obtěžoval zjišťováním, zda nejde náhodou o legitimní nebo přinejmenším zcela neškodný protest...

Na okraj je hodno poznamenat, že dokonce ani z naprosto cynického hlediska postupy porušující presumpci neviny a všechny principy právního státu, které jsou v rozhovoru vyzvedávány, nemohou vést k žádnému "řešení". A nikdy nikde nevedly. Mimo kontext ukrajinské krize to dokazuje třeba průběh krize v Sýrii, kde se Asadův režim nikdy neostýchal použít nejbrutálnějších prostředků proti pokojným demonstrantům. Naopak je otázka, nakolik takové postupy probíhající občanskou válku vlastně pomohly vyvolat. Čím se lidé jako Václav Bartuška liší od advokátů Bašára Asada? Žádný rozdíl nenalézám.

Mimochodem netuším, kde přišel Bartuška na to, že v Oděse proruské demonstranty "prostě upálili". Žádná věrohodná zpráva nikdy netvrdila, že tragédie v místním odborovém centru proběhla tak, jak ji Bartuška popisuje.

Média jako Neovlivní.cz publikující "seznamy zrádců" nebo vyjádření "diplomatů" jako Václav Bartuška mírně řečeno v České republice ani trochu nepotřebujeme. Jejich vznik a pouhá existence, s mírným zpožděním za weby šířícími ruskou propagandu, jsou znepokojivým důkazem toho, že česká demokracie je ve vážné krizi. Navádění k násilí vůči skupině obyvatel ponechané bez komentáře vrhá podivné stíny na četná ocenění, jimiž se redakce Neovlivní.cz v tiráži pyšní. Opravdu je profesionální publikovat takové texty?

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek se několika příspěvky na Twitteru od Bartušky distancoval a oznámil, že mu jeho vyjádření "ostře vytkl". To ovšem nepostačuje. Člověk, který je označován jako "diplomat", si nemůže dovolit takové naprosté selhání, jaké Bartuška předvedl, třebaže se jedná "jen" o zmocněnce vlády pro energetickou bezpečnost. Státní zaměstnanec, který veřejně vysloví tak naprosto nepřijatelný názor implikující demontáž všech principů demokracie a právního státu, de facto navádí k protiústavnímu jednání (viz čl. 1 Ústavy České republiky) a měl by být okamžitě odvolán.

24.4.2015
Rozhovor Britských listů 2:
Ráj montoven

Má sloužit vzdělávání ekonomice "dnes a tady", nebo budoucnosti?



Rozhovor Britských listů, který se vysílá na Regionální televizi (přístupné na kabelu a na satelitu) od pátku 24. dubna 2015.

27.4.2015
Do Široké ulice v Praze 1 "přijde brzo nová premisa"

V důsledku statisíců turistů navštěvujících Prahu by se snad dalo očekávat, že když už se podnikatelé rozhodnou s nimi komunikovat v angličtině, budou to dělat srozumitelně. Ale ne. V Široké ulici v Praze 1 probíhá adaptace jedné restaurace a majitelé mají potřebu sdělovat kolemjdoucím, že to už brzo bude dokončené. Bohužel jim však v angličtině sdělují cosi relativně záhadného:

"Brzo přijde nová premisa."

27.4.2015

Už delší dobu jsem zvažoval, že bych Vám poslal svou fotku z cesty ve zrekonstruovaném osobáku ČD (2014, Žatec-Lovosice) v naději, že by si mohla najít cestu do Britských listů, ale vybičoval mě až Váš dnešní příspěvek o chybě ve slově "premises" na Praze 1, píše Petr Zimmerman.

Správné verze jsou níže, po otevření článku:

Je s podivem, že aspoň česká verze je správně, neboť naprosto všechny překlady jsou špatně :)) Bedarfhaltestelle, request stop, arrêt facultatif, fermata a richiesta.

Pozn. JČ: Tyhle nehorázné chyby, v jejichž důsledku je text přeložený do "cizího" jazyka zcela nesrozumitelný, vznikají jednak v důsledku v ČR široce rozšířeného diletantství ("My přece nemusíme žádat žádného rodilého mluvčího, aby to přeložil, uděláme si to sami!" :) ) a jednak naprosté neznalosti principu překládání.

Překládat z češtiny do jiného jazyka (nebo z jakéhokoliv jazyka do jiného jazyka) se nedá tak, že otrocky přeložíme jednotlivá slova z češtiny, protože přece když se něco říká nějak česky, musí se to stejně tak říkat, prostřednictvím těchže slov, i v cizím jazyce.

Jenže tak to prostě nikdy vůbec není: Překladatel se musí přesvědčit, jak se daná věc říká v cizích jazykovém prostředí, a použít těch výrazů, které jsou v cizích jazycích zavedené. Českým zvyklostem to většinou vůbec neodpovídá ("Bedarfhaltestelle" je "Zastávka, když ji potřebujete", "Request stop" je "Zastávka na požádání", atd.)

To, že někdo víceméně rozumí cizímu jazyku, ještě vůbec neznamená, že bude schopen češtinu překládat. Je to arogance, která se nevyplácí. Vždycky při vytváření veřejných nápisů je nutno k překladům angažovat cizince.

27.4.2015

Do spravedlivého boje za českou demokracii se nám zapojila v Mladé frontě další "osobnost".

Myslím, že je to hezká a užitečná sonda do myšlenkového světa jednoho z nejpopulárnějších českých zpěváků. Cítím jako handicap, že kromě jména a řevu, který k nám doléhá z koncertů, které zde občas jeho skupina (snad Kabát nebo tak nějak) na místním stadionu produkuje, jsem zatím o něm více nevěděl. Nyní tedy vím...

Vybavila se mi vzpomínka na jednoho českého zpěváčka, který kdysi před volbami vyhrožoval, že emigruje, pokud to vyhraje ČSSD. Inu, vyhrála, ale zpěváček neemigroval. Jeho jméno neuvedu, abych nedopad jako chudáček Ovčáček. Pilný a pamětí vybavený čtenář si jistě příslušný citát i zpěváčka vyhledá na webu sám. Bylo to, tuším někdy kolem roku 1997 a zpěváček plédoval pro ODS. Kdeže jsou ty časy...

My jsme to tenkrát s manželkou odbyli slovy: Už tam na tebe čekají... To nynější bojovník za lepšího prezidenta v rozhovoru otevřeně přiznává, že kdyby emigroval, neváhal by dělat ve svobodné, Nerusácké cizině, ani uklízečku. Inu, kouzlo nechtěného. Výstižnější kritiku úrovně české "pop music" a jejích hvězd si nelze představit. Nebojte se, fanouškové, on vám neuteče..! Vždyť ono je to ve skutečnosti třeba takhle.

26.4.2015
Bez učitelů, kteří chtějí, nemůže proběhnout žádá změna

Fakt, že je ČR rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva, a aktuálně podle závěrů Amnesty International, mezinárodního watchdoga v oblasti lidských práv, považována za zemi, jejíž vzdělávací systém porušuje ústavní práva, vzbuzuje velmi emotivní reakce. Často je zastávají lidé, kteří mají svou dlouhodobou zkušenost, nejčastěji z vlastní práce ve školách a svůj pohled tedy považují za expertní, což je z části pravda. Jejich pohled je skutečně expertní, což ale neznamená, že objektivní. Je to vnímání skutečnosti, kterému Peter M. Senge, vědec zabývající se systémy organizací na MIT, říká "nepřítel je mimo nás". Tento pohled, více či méně vědomě, ignoruje fakt, že to, co se nám někdy jeví jako negativní vnější příčina, je důsledkem naší vlastní činnosti. Je to tentýž pohled na věc, říká britský genetik Alan Rutherford, v němž skutečnost je taková, jaká se nám na základě našeho přesvědčení jeví a následně proto vybíráme z mnoha argumentů ty, které naše přesvědčení potvrzují. Iracionální odpor k tomu, aby bylo dětem s potenciálem vzdělávání v běžných, nikoliv praktických školách, toto umožněno, je postaven právě na takových tvrzeních.Vedle toho pomíjí dostupná fakta a data o tom, že je možné a dokonce významně ekonomicky a především sociálně výhodné tuto praxi změnit.

Zde je přehled nejčastějších argumentů, které hájí současný status quo vzdělávacího systému a domnívají se, že není třeba nic měnit, protože změna je nereálná, nevýhodná a povede dokonce ke škodám. 

Nesmí se říkat, že je 80 % učitelů pro segregované vzdělávání, je to urážka. Jana Straková z PedF UK zjistila v rámci svého výzkumu, že 80 % českých učitelů je pro to, aby byly děti vzdělávány odděleně, tedy pro zachování status quo. Je to aktuální výzkum a není důvod mu nevěřit. Zveřejnění tohoto výsledku je ale v očích některých lidí, zejména samotných učitelů, urážkou. Když označíte tvrzení, že některé děti, které musejí učitelé ve školách vzdělávat, se chovají jako "poloopice" za rasistické, protože nepřímo, v rámci diskutovaného kontextu, poukazuje k romskému etniku, jde o "nezodpovědné zahrávání si se slovem rasismus".

Lépe to nejde, třicet let to děláme a víme, že to prostě lépe nejde a ti, kdo tvrdí opak, o tom nic nevědí. To není pravda. Školy jako ZŠ Poběžovice, ZŠ Trmice, MŠ a ZŠ Deblín, ZŠ T. G. Masaryka v Náchodě a další dokazují, že to možné je a že to nese předpokládané plody, tedy vyšší a hlubší vzdělání těm, kdo by ho na praktických školách nezískali. Je to možné zejména díky osobnosti ředitele či ředitelky a díky tomu, že tamní učitelé chtějí. Pan Foist, ředitel ZŠ Poběžovice, dokonce říká, že se situace mění a že i učitelé na jiných školách, na nichž je seznamuje s jeho přístupem ke vzdělávání, se začínají aktivně zajímat. Paní Gottfriedová, ředitelka ZŠ Trmice, má opačnou zkušenost. Na veřejném slyšení v Senátu se setkala s tím, že jí, ředitelce, která inkluzivní vzdělávání realizuje v praxi, tvrdili oponenti, že to není možné. Tento argument často zaznívá od učitelů (speciálních i běžných), jejichž společným rysem je, že se na rozdíl od výše uvedených škol o inkluzi nepokusili.

Česká republika dělá všechno správně, podívejte se, v rozsudku D. H. se píše, že na rozdíl od jiných tu nemáme negramotné. Argument, že zajišťujeme i romské populaci tzv. "gramotnost" (byť to slovo je samo o sobě sporné, to není kvalita, ale škála), slouží "kritikům kritiky" k tomu, aby kritiku odmítli jako irelevantní. Je to pseudoargument. Rozsudek D. H. je kritikou toho, že dětem, které by mohly svou gramotnost (vzdělanost) rozvinout mnohem více, je poskytována možnost získat pouze základní gramotnost. Považovat v roce 2015 za ospravedlňující to, že řada romských dětí umí alespoň trochu číst, alespoň trochu psát a alespoň trochu počítat by bylo ambiciózní v 19. století.

Dětem bylo doporučeno zařazení do praktické či speciální školy na základě objektivních testů. To je velmi pochybný argument, naposledy ho vznesl zástupce ombudsmanky, někdejší sociálně demokratický poslanec Stanislav Křeček. Jan Širůček, vědec z Fakulty sociálních studií MU, zveřejnil svou analýzu, z níž vyplývá, že současná diagnostika je zaměřena pouze na aktuální stav dítěte v okamžiku testování a nezohledňuje ani etnické, ani kulturní odlišnosti. Nesleduje, do jaké míry je dítě schopné se ve vzdělávacím systému adaptovat. Jinými slovy, zanedbané dítě, které by bylo potenciálně adaptabilní na vzdělávání v běžné škole, dostává podle současné diagnostiky doporučení ke vzdělávání ve škole praktické. To je ale právě příčina toho, že řada dětí je ve vzdělávání omezována chybně. Je to stejně absurdní, jako kdyby vás někdo po roce na lůžku někdo postavil na start se zdravým člověkem, změřil vám v tomto stavu, jak rychle zaběhnete 100 metrů a usoudil podle toho, že nejste schopen zaběhnout lepší než podprůměrný čas a zařadil vás mezi handicapované.

Je to umělá kauza, proč nepodávají žaloby další Romové? Někteří lidé, kteří se diví, proč Romové hromadně nepodávají žaloby u Evropského soudu pro lidská práva, ani u soudů českých, si neuvědomují, jak expertně náročné a jak drahé je takovou žalobu vytvořit a podat. Drtivá většina Romů, zejména těch, kteří dosáhli pouze omezeného vzdělávání, toho samozřejmě není schopna, stejně jako toho není schopna většina obyvatel ČR, byť mnohem lépe vzdělaných. Jde o argument ad absurdum, contradictio in adjecto, které požaduje, aby "němí křičeli".

Jsou to výmysly, nikdo si na nic nestěžuje. Na kulatém stole pořádaném OSF a skandinávskými ambasádami sdělovala paní Magdaléna Karvayová svůj osobní příběh. Do školy se těšila, protože jí doma říkali, že ona bude ta, která díky škole prolomí sociální status rodiny. Když přišla do školy, spolužáci jí nadávali do tlustých cikánek a že tam nemá co dělat. Miloš Zeman má minimálně v jedné věci pravdu, děti jsou kruté a učitelé to často neumějí zvládat, protože je nikdo nenaučil, jak to dělat. Zažila dlouhodobou, ostudnou šikanu, spolužáci jí například násilím strčili hlavu do záchodu. Když to šla říct učitelům, s chápajícím pohledem jí řekli "no jo, Karvayová, to si zase přijde tatínek stěžovat". Její otec váhal, zda raději nemá dceru přepsat na praktickou školu, kde ji nikdo šikanovat nebude. Právě proto řada romských rodičů raději rezignuje na vzdělání a nechají se přesvědčit, že jejich dětem bude v praktické škole "lépe". Otec paní Karvayové to nakonec neudělal, místo toho ji přehlásil na soukromou školu. Paní Karvayová je dnes absolventkou vysoké školy. Kdyby skončila na škole praktické, mohla by mít dokončen reálně pouze učební obor. Stejně jako v případě podávání žalob na stát je licoměrné poukazovat na to, že si z velké části nevzdělaná romská populace nestěžuje. Pochopitelně. Na to, abyste znali svá práva a uměli je účinně obhajovat, potřebujete v prvé řadě vzdělání.

Je to nepodstatné, měli bychom se zabývat důležitějšími věcmi. Odhlédněme od prostého faktu, že mluvíme o porušování ústavních práv, potvrzeném Evropským soudem pro lidská práva, a od toho, že kritici často koncept lidských práv odmítají. Jen na základě předpokládaného vlivu udržování stávající praxe na sociální vývoj v dalších desetiletích je to podle dostupných dat scestný názor. Vzdělávací systém tím, že některé děti zbytečně izoluje od možnosti dosáhnout kvalitnějšího vzdělávání, reprodukuje sociální vyloučení jednoduše tím, že těmto lidem nedává příležitost k tomu, aby byli na sociální vertikále mobilnější. Existují minimálně dva mezinárodně známé průzkumy, Chicago Longitudial Study a HighScope Perry Preschool Study, které ukazují, že standardní dostupnost vzdělávání, obzvláště předškolního, znamená pro děti ze sociálně slabého prostředí mnohem větší možnost budoucí úspěšné společenské existence. Nedávno zveřejněný průzkum provedený na toto téma v ČR prokázal dvě věci: zajistit romským dětem předškolní vzdělávání je klíčové a praktická škola výrazně snižuje možnost budoucího společenského uplatnění. Zkratkovité tvrzení, že "inkluze je drahá", je ekonomicky nesmyslné, protože ve skutečnosti je podle dostupných dat ekonomicky výhodná, a to vůbec nezohledňujeme přidanou hodnotu sociální a osobnostní. Podle stejné "ekonomické" úvahy bychom měli zrušit volby, jejich vstupní náklady jsou přece strašné...

Dojde ke zrušení škol, které se starají o žáky, jež do běžných škol integrovat nelze. To nikdo neplánuje, pro takovou obavu neexistuje racionální opodstatnění. Pochopitelně nelze všechny děti vzdělávat v běžných školách, některým to prostě jejich těžké pohybové, smyslové, mentální či kombinované postižení nedovoluje. Ministerstvo školství však nikdy nezveřejnilo záměr takové školy rušit. Jinou věcí je zrušení tzv. Rámcové vzdělávacího programu pro děti s lehkým mentálním postižením. Ze strany některých organizací skutečně zazněl požadavek tento program zrušit proto, že je aplikován na děti, které mentálně postižené nejsou. Je samozřejmě nutné diskutovat o tom, zda je možné tento program zrušit, nebo ne, každopádně je to zcela legitimní diskuse.

Do našeho vzdělávacího systému nám nemá nikdo co mluvit. To je omyl čistě z právního hlediska. Rozsudky Evropského soudu pro lidská práva jsou pro ČR závazné. Kromě toho je tu samozřejmě etická dimenze: chceme-li být součástí evropského společenství, musíme být ochotni snést kritiku. Předpokládá se zároveň, že budeme kritiku také uplatňovat. To je zcela běžný jev, představa, že nás nikdo nemůže kritizovat, je maloměšťácky krátkozraká, lepší výraz mě nenapadá.

Inkluze je chiméra, kterou neziskový sektor vytváří za pomocí miliard korun. Toto nepodložené tvrzení veřejně přednesl Václav Klaus ml. Není jasné, co tím myslel, o jakých organizacích mluvil a jak došel k částce 40 mld. Václav Klaus ml. by měl svá slova vysvětlit a doložit. EDUin, který zastupuji, se tématu inkluze věnuje dlouhodobě tím, že dává prostor k diskusi a zveřejňování názorů proponentů i oponentů. Nemá na to žádné peníze a cílem není podporovat konkrétní agendu, cíem je zkusit ověřit, jaká cesta vzdělávání se jeví být nejlepší. Podle dostupných dat a zkušeností se ukazuje, že inkluze je prospěšná v podstatě ve všech ohledech: naplňuje rovnost v přístupu ke vzdělávání, pomáhá lidem ze spodních pater společnosti k lepší socializaci, snižuje budoucí náklady, odbourává společenské předsudky. Není důvod to skrývat, pokud budou podobně průkazné informace k tomu, že inkluze škodí, bude nutné je zveřejnit.

Neziskové organizace podporující inkluzivní vzdělávání šíří lži. Tohoto vážného obvinění se dopustila Asociace speciálních pedagogů ČR ve svém petičním prohlášení. Je odsouzeníhodné, že toto tvrzení zůstává naprosto obecné a na této úrovni není ničím víc než propagandistickým heslem. Stejně jako Václav Klaus ml., i Asociace speciálních pedagogů by měla toto tvrzení doložit. Bez jakékoliv evidence je to stejně odsouzeníhodné, jako kdybych tvrdil, že speciálním pedagogům nejde o nic jiného než o jejich vlastní existenci a proto rozšiřují lži.Narovnávání přístupu ke vzdělávání, zejména s ohledem na rodiny se sociálním handicapem, je součástí platných strategických dokumentů ministerstva školství. Představa, že jde o nějaký "spin" neziskových organizací s miliardami v zádech je fantasmagorická. Jde o oficiální vzdělávací politiku tohoto státu, což potvrzuje i nově přijatá novela školského zákona.

Je ale nutné uvědomit si, že ani sebelepší dokument či zákon nic nezmůže, pokud nebudou chtít učitelé a ředitelé ve školách. Na nich záleží především. Skutečnou snahu státu o prosazení inkluze můžeme tedy velmi dobře měřit naladěním pedagogů. S ohledem na to, jak je ministerstvo schopné postoje učitelů ovlivňovat, je důvod ke skepsi. 

Skepsi podporuje i ministr školství Marcel Chládek, který, se "statečností" jemu vlastní, podpořil ty, kdo se domnívají, že je vše v nejlepším pořádku. Chládek odmítl zprávu Amnesty International a tvrdí, že český vzdělávací systém není diskriminanční. Paradoxem je, že právě během jeho ministrování (zejména pod tlakem Evropské komise a nevládního sektoru a za velmi silného odporu samotného systému) se prokazatelně dějí legislativní procesy, jež mají teprve zajistit, aby takový nebyl, a to nemluvíme o praxi. Za povšimnutí stojí Chládkovo nekonkrétní očerňování organizací, které si údajně udělaly business z toho, že je "někdo někde diskriminován". Chládka můžeme přidat do dlouhé řady lidí, kteří se bez jakýchkoliv důkazů snaží potírat snahu o to zvýšit rovnost v přístupu ke vzdělávání v ČR. Tragikomické je, že zastává post ministra školství...

26.4.2015
Ti Finové jsou ale pitomci! To prostě český člověk nepobere...

Deník NY Times upozornil na další z relativně sporadických případů, kdy bohatý člověk ve Finsku dostane za relativně mírné porušení dopravních předpisů velmi vysokou pokutu. Finsko totiž uplatňuje tzv. "denní pokuty", které zohledňují výši příjmů toho, kdo přestupek spáchal. Podobný systém uplatňuje i Švýcarsko a podle deníku NY Times také další skandinávské země. Už v minulosti si tématu všimla i česká média, jejich pojetí je ovšem radikálně odlišné: sdělují hobitům v českém Kraji "podívejte se na ty pitomce, to je k neuvěření"...

Tzv. systém denních pokut je postaven na tom, že výše trestu se stanovuje počtem dní, a to podle závažnosti přestupku. Jeden den přitom představuje polovinu denního čistého příjmu přestupníka. V konečné částce se ještě, stejně jako v případě zdanění, zohledňuje počet vyživovaných dětí a dále se odečítá životní minimum.

Reima Kuisla, finský podnikatel v loterijním businessu a v nemovitostech, dostal trest osm dní za to, že v místě, kde byla povolena rychlost 50 km/hod jel o 14 km více. Výše pokuty byla stanovena na 54 024 EUR a počítala se podle příjmů za rok 2013, jež činily zhruba 6,5 milionu EUR.

Tento systém platí ve Finsku od roku 1920 a je uplatňován v případech přestupků a trestných činů nižší závažnosti, kromě porušení pravidel dopravy například i napadení či drobných krádeží. Jeho smyslem je zajistit preventivní účinek pokuty, čehož v případě, kdy jsou pokuty udělovány v takřka stejné výši, nelze u lidí s vysoce nadprůměrnými příjmy dosáhnout. Jeho politické opodstatnění úzce souvisí s principem progresivního zdanění, uplatňovaného v celé Skandinávii.

Zajímavější než samotný případ, který je skutečně spíše vzácný, je to, jak téma pojímají česká média. Ta už si podobných případů v minulosti všimla, na rozdíl od NY Times je ale považují za výstřední senzace a podle toho také vypadá způsob zpracování. Zatímco NY Times vedle reakce samotného pachatele, pochopitelně rozezlené, poukazují na silnou veřejnou podporu progresivních pokut a celý problém se snaží relativně v širokých souvislostech popsat, většina českých médií staví na zdánlivě ohromující výši pokuty a na jediném referentu, jímž je "postižený". Jeden bulvární server dokonce přitakává přestupníkovi a tvrdí, že vysoká pokuta "je přehnaná a nefér".

Celkové vyznění takové informace tedy zhruba je: "Podívejte se na ty pitomce, to snad není možné, co se dneska na tom světě děje". To je.pochopitelně vysoce manipulativní a utvrzuje to pouze stereotypy malého českého člověka, jenž si zase jednou může říct "nejsme na tom zase tak špatně, máme zdravý rozum".

Článek NY Times v angličtině ZDE

Články v českých médiích ZDE ZDE a ZDE

26.4.2015

Rozsáhlé mediální sítě šířící ruskou propagandu možná nepřesvědčily většinu světa, že na Ukrajině vládnou nacisté, že Krym byl anektován v rámci lidového povstání, ani, že je Německo státem, který selhal. Vlna dezinformací z Ruska však přesvědčila některé americké politiky, že ruská propagandistická síť je největším nebezpečím americké bezpečnosti v Evropě od rozpadu Sovětského svazu.

Čelní členové amerického Kongresu naléhají, aby Spojené státy uvedly do provozu vlastní propagandistickou mašinérii, která zůstává od ukončení studené války ve východní Evropě víceméně v nečinnosti. Požadují, aby Hlas Ameriky hrál otevřeněji propagandistickou roli.

Na Západě je nejznámější hlásnou troubou televize RT, dříve známá jako Russia Today. Kritikové poukazují na to, že pod záminkou, že tato televizní stanice zpochybňuje mainstreamové zpravodajství - její motto je "ptejte se víc!" - cílem stanice je diskreditovat kritiky moskevské vlády a ospravedlňovat jednání Moskvy právě způsobem, který používá americká Fox News k propagandistické interpretaci americké války v Iráku, k obhajování mučení, které provádí CIA, a ke zpochybňování loajality prezidenta Obamy.

"Ruská propaganda je někdy tak šílená, říká tak nemožné věci, že nezpůsobuje, že by jí lidé věřili, ale likviduje jejich obranu," vysvětluje Kadri Liik z Evropské rady pro zahraniční vztahy v Londýně. "Nejsou to jen lži, jak to dělala sovětská propaganda. Je to daleko sofistikovanější. Je to určitý druh násilí proti mysli."

Ohniskem západního znepokojení je vliv Kremlu na veřejné mínění v pobaltských zemích - na Litvě, v Lotyšsku a v Estonsku, kde, jak tvrdí američtí činitelé, se Moskva snaží posílit promoskevský nacionalismus v rusky mluvící menšině a ochromit podporu pro Evropskou unii a NATO.

Británie a Dánsko požadují, aby Evropská unie poskytla finanční podporu nezávislým televizním a rozhlasovým stanicím vysílajícím v ruštině. Američtí kongresmani chtějí, aby Hlas Ameriky přestal vysílat nezávislé zpravodajství a aby explicitně začal podporovat americkou zahraniční politiku. Totéž by měla dělat americká televize vysílající do zahraničí. Toto vysílání by se prý mělo silně rozšířit.

Proti tomu se ale brání američtí činitelé, kteří tvrdí, že to podvrátí důvěryhodnost západního vysílání, které už někteří lidé považují za propagandu, a bude to hrát do rukou Kremlu, který bude poukazovat na tom že zahraniční zpravodajství není o nic víc důvěryhodné než vysílání z Moskvy.

Americká Broadcasting Board of Governors, která spravuje Hlas Ameriky a podobné stanice, vysílající na Blízký východ, na Kubu a do Asie, chce vytvořit celou řadu ruskojazyčných televizních stanic, které by byly provozovány pobaltskými státy, které by využívaly populistických amerických pořadů a vysílaly i důvěryhodné místní zpravodajství.

Američtí činitelé jsou také znepokojeni, že Kreml ovlivňuje bývalé státy sovětského východního bloku. Desítky profesionálně provozovaných promoskevských serverů vznikly v České republice, v Maďarsku, na Slovensku a v Bulharsku. Tyto servery často využívají zklamání lidí, že pád komunismu nevedl k splnění jejich nadějí, a ukazují západní Evropu v úpadku a Rusko jako budoucnost. Spojené státy tvrdí, že tyto servery podporuje malá armáda internetových trollů a Moskvou financované analytické organizace.

Liik pochybuje, že západní úsilí změnit názory lidí sympatizujících s Moskvou bude mít úspěch. "Máme totiž problém s tím, co chceme komunikovat. Nežijeme totiž podle toho, co kážeme," argumentuje a poukazuje na to, že americká a evropská tvrzení, že USA a Evropa podporují lidská práva a demokratické svobody, vypadají pokrytecky, když lidé pohlédnou na Blízký východ, a politika vypadá, že je zkorumpovaná penězi.

"Když žijete v Londýně, víte, že tomu tak ve většině případů není. Ale když jste Rus, když o tom čtete, tak si řeknete, samozřejmě, tak to funguje, všechno je na prodej, je to stejné jako v Rusku. Myslím, že dost dobře nechápeme, jak lidé vnímají západní politický model, jak lidé, kteří žijí v jiných společnostech, interpretují naši realitu prostřednictvím vlastních zkušeností."

Podrobnosti v angličtině ZDE

26.4.2015
Anglikánský biskup:

David Walker, anglikánský biskup z Manchesteru, zdůraznil, že je hanebné, když politikové označují imigranty, vyhnané z domovů, za zločince. Británie by měla přijmout "svůj spravedlivý podíl přistěhovalců".

"Tito lidé jsou tlačeni směrem k EU. Byli vyhnáni ze svých domovů válkou, terorismem a pronásledováním menšin. Politická rétorika, která je charakterizuje jako zlovolné zločince je hanebná a nepravdivá."

Klíčová role Velké Británie v invazi do Iráku r. 2003 vyvolala sektářskou válku, v jejímž důsledku, jak uvádí OSN, byly nuceny dva miliony Iráčaů odejít ze své země. Válka v Afghánistánu trvá třináct let a po ní následovaly r. 2011 útoky proti Libyi. Všechny tyto války vyvolaly podstatnou regionální nestabilitu a vlny uprchlíků.

Podle Úřadu pro uprchlíky OSN byl každý čtvrtý uprchlík Afghánec, i když většina uprchlíků pocházela ze sousedních zemí. Nestabilita v Libyi učinila tento severoafrický stát ternem pro pašeráky lidí.

Biskup Walker zdůraznil: "Morální cena našich trvalých intervencí v zahraničí musí zahrnovat přijetí spravedlivého množství obětí válek, k nimž jsme přispěli. Musíme je v naší zemi přijmout jako legitimní uprchlíky. Chci, aby v mé zemi vládli ti, kteří jsou ochotni pohlédnout do tváře zoufalých lidí, ať je to zoufalství žadatele o azyl, anebo občana, který je nucen spoléhat na charitativní dary potravin, a dívat se na ně se slitováním."

Biskup také kritizoval jazyk mainstreamových britských politických stran k otázkám, jako je imigrace, a zdůraznil, že politika potřebuje v kontextu rostoucího počtu mrtvých ve Středozemí nový morální kompas.

Navzdory obrovským počtům imigrantů, směřujících na sever, nabídly státy Evropské unie na mimořádném zasedání šéfů EU pouze 5000 míst pro uprchlíky. Ostatní mají být posláni zpět.

Loni se dostalo do Itálie 170 000 uprchlíků. Do letošního 17. dubna jich italské úřady zaregistrovaly dalších 21 191. Zpráva Globální iniciativy proti nadnárodnímu organizovanému zločinu za rok 2014 vaaruje, že se do Evropy zřejmě ze severní Afriky snaží doatat až 600 000 lidí.

Podrobnosti v angličtině ZDE

18.4.2015
Get up! Dva dobré důvody, proč finančně podporovat <i>Britské listy</i>

Vážení čtenáři, děkujeme za vaši trvalou přízeň. Vážíme si toho, že po 19 letech jsou Britské listy, se svým minimálním rozpočtem a personálním i technickým zázemím, stále jedním z nejvýraznějších médií v České republice, a to navzdory záměrné ignorance části české mediální obce. Sta tisíce unikátních návštěvníků každý měsíc navštíví tento web, aniž by je k tomu ponoukala masivní reklama nebo moudrá doporučení mediálních autorit. To o něčem vypovídá. Existují dva dobré důvody, proč Britské listy drobnou částkou pravidelně podporovat.

Prvním důvodem je fakt, že Britské listy vyvažují deficity českých médií a přinášejí informace a souvislosti, jež ukazují, že skutečnost je vždy složitější než se z mediálního mainstreamu může zdát. Znamená to stát v podstatě trvale v opozici, což je pro některé čtenáře neakceptovatelné. Domnívají se, že Britské listy budou nekriticky podporovat něčí agendu. Význam Britských listů spočívá v tom, že to principiálně nedělají a že jsou ochotny stát proti většinovému přesvědčení, aby se svému poslání nezpronevěřily. A to i za cenu toho, že nekriticky uvažující čtenáře ztratíme. V prvním Rozhovoru Britských listů pro Regionální televizi se tomuto tématu věnujeme podrobně.

Druhým důvodem, proč pravidelně podporovat Britské listy, je fakt, že stojí na straně těch, kdo to potřebují. Za poslední dobu jsme upozornili na řadu případů lidí, kteří se dostali do tíživé životní situace a jejich okolí ani úřady nejevily zájem jim pomoci. Pro tyto lidi se podařilo vybrat významnou finanční částku a dát jim pocit, že stále patří do společnosti, která jejich zoufalou existenční situaci ignoruje.

Přehled případů existenční nouze, v nichž Britské listy v poslední době pomohly, najdete ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE

Jsme si vědomi toho, že o příspěvky na provoz žádáme opakovaně a že to může působit poněkud únavně. Uvědomte si ale prosím, že dobrovolná spoluúčast čtenářů je hlavním zdrojem příjmů a že na ní závisí existence deníku. Snažíme se prostředky, které na provoz Britských listů věnujete, využívat s rozvahou a investovat je ve prospěch vás, čtenářů. Proto jsme přistoupili k redesignu webu a začínáme s pravidelnými rozhovory pro Regionální televizi, které přinesou audiovizuální prvek a zajímavé hosty. V nejbližší době bychom také rádi otevřeli diskuse pod články pro pravidelné přispěvatele, pokud o to projevíte zájem.

Public Enemy (veřejný nepřítel), jedni ze zakladatelů rapové scény v USA a jedni z těch, kdo neopustili sociální témata a nezdegenerovali do podoby prázdných a stále se opakujících rapových klišé, zpívají na desce, kterou vydali k příležitosti 20 výročí založení kapely:

Rollin stones of the rap game not braggin

Lips bigger than Jagger, not saggin

(Rolling stones na rapové scéně, bez keců

Nepovadlé rty větší než Jagger)

Jsme hrdí na to, že ani Britské listy po téměř dvaceti letech nerezignovaly na svoje původní záměry. Je to možné zejména díky těm, kdo pravidelně přispívají. Děkujeme a prosíme, nepřestávejte.

25.4.2015

Více než 1000 osob zahynulo při silném zemětřesení v Nepálu a mnoho dalších je zřejmě uvězněno pod troskami. Zemětřesení vyvolalo laviny v Himalájích.

Policie v Nepálu uvedla, že zaznamenala dosud 1130 mrtvých. 34 osob zahynulo v severní Indii a jedna osoba v Bangladéši.

Úřady v Nepálu varují, že podstatný počet mrtvých a raněných bude zřejmě nalezen v nepřístupných oblastech v blízkosti epicentra zemětřesení, 80 km severozápadně od Kaathmandu.

Zemětřesení o síle 7,8 na Richterově škále zasáhlo oblast mezi hlavním městem Nepálu Kathmandu a městem Pochara, uvádí americký geologický průzkum. Otřesy byly cítit po celém regionu a další oběti zemětřesení byly zaznamenány v Indii, v Bangladéši, v Tibetu a na Mount Everestu. Na Everestu zahynulo nejméně třináct lidí v důsledku laviny, kterou zemětřesení vyvolalo.

Vláda Nepálu vyhlásila v postižených oblastech mimořádný stav.

Nepálský ministr pro informace Minendra Rijal konstatoval, že v epicentru zemětřesení došlo k obrovským škodám, ale nepřicházejí odtamtud skoro žádné informace. Mluvčí policie uvedl, že zahynulo 970 osob a více než 1700 lidí bylo zraněno. Bylo také zničeno mnoho historických budov.

Podrobnosti v angličtině ZDE ZDE

25.4.2015

Příběhy o zaujatosti: Jak ničí diskriminace v českých školách život romských dětí



Romské děti v České republice nedostávají vzdělání, na které mají právo. Jsou šikanovány za to, že jsou jiné, jsou udržovány v izolaci od ostatních dětí a dokonce umisťovány do škol pro děti s "mírnou duševní invaliditou".

Hovořili jsme s dvěma romskými dětmi a s jednou matkou o tom, jak segregace a diskriminace ničí jejich životy, píše na stránkách Amnesty International Catrinel Motoc.

Globální stránky lidskoprávní organizace Amnesty International věnují obrovský prostor diskriminaci romských dětí v České republice, ZDE ZDE

ZDE je na stránkách Amnesty International zpráva o diskriminaci romských dětí v ČR v češtině.

Říkali jí černá huba

Já a moje malá sestra Jana jsme byli jediné romské děti v naší škole. Myslel jsem si, že je to dobrá škola, ale ostatní děti nás šikanovaly, hlavně Janu.

Strkali do ní a říkali jí "černá huba". Říkali jí, že nic neumí, že vypadá odporně a tak.

Dělali všechno schválně. Schovali jí boty - padal sníh, tak jsem ji musel přinést domů na zádech.

Jana se bála chodit do školy. Maminka nám uvařila snídani a odvedla nás do školy, ale Jana začala brečet a hysterčit. Já jsem taky brečel. Takové to bylo každý den.

Stěžovali jsme si paní ředitelce, ale ona nás neposlouchala. Tak jsem se rozhodl, že to vyřeším sám. Postavil jsem se jim, ale když to zjistili učitelé, já jsem byl jediný, kdo byl potrestán.

Začali jsme dostávat horší známky a učitelé všem říkali, že jsme špinaví a že smrdíme. Dokonce říkali, že Jana do školy nepatří.

Pak jsme do školy v podstatě přestali chodit. Nakonec jsme byli za školou příliš mnohokrát. Přišli lidé ze sociálních služeb a odebrali nás od rodiny. Jsme teď v dětském domově.

Karel, 15

Dělají z nás blbce

Jsem ze Slovenska. Hrál jsem ve škole fotbal a vyhrál jsem spoustu cen. Snil jsem o tom, že se stanu fotbalistou.

Když jsme se sem přestěhovali, neuměl jsem česky a škola pro mě byla těžká. Když jsem propadl, poslali mě na testy k psychologovi.

Tam mi ukázali obrázky, které jsem musel dávat dohromady. Měl jsem pocit, že si o mě myslí, že jsem idiot. Bylo to tak jednoduché.

Poslali mě do "praktické" školy, ale byli tam všichni moji kamarádi, tak jsem tam chtěl být taky. Nejméně půlka dětí v té škole jsou Romové.

Já jsem si ale neuvědomil, že to je škola pro děti s duševními poruchami. Babička mě tam nechtěla posílat, ale oni jí řekli, že v normální škole neuspěju.

V praktické škole z nás dělají idioty. Je to opravdu lehké. Učí pomaleji a nemyslím, že odtamtud budu moci jít na dobrou školu.

Andrej, 15

Škola odmítla přijmout romské děti

Chtěla jsem jen zajistit, že moji synové, Pavel a František, mohou chodit do školy. Chtěla jsem je zapsat do blízké mainstreamové školy, ale oni mi to odmítli. Mí synové by mohli chodit domů na obět a vracet se do školy na odpolední hodiny. Ale škola řekla, že nechce přijímat romské děti.

Škola řekla, že mají dokumenty, že jeden z mých synů, František, je duševně nemocný. No, zcela zjevně to tedy není. Už předtím ho dali do praktické školy, když jsem neměla právo se o děti starat.

Řekli, že pro Pavla nemají místo. Zařídil to ředitel školy. Promluvil se školou na druhém konci města a tam Pavla přijali. František v tamější čtvrti chodí do praktické školy.

Ale musejí tam jezdit autobusem a trvá jim to 40 minut. Do zdejší školy by šli pěšky deset minut. Stojí to spoustu peněz.

Ředitel školy o tom hovořil s naší komunitní pracovnicí. Údajně zástupce ředitele školy řekl: "Jediné, co se ten kluk potřebuje pro život naučit, je jak počítat peníze, aby dokázal zaplatit v obchodě."

Amnesty International vyzývá na svých stránkách globální veřejnost, aby písemně proti této situaci protestovala českému premiéru Bohuslavu Sobotkovi.

25.4.2015

Hlava státu: Miloš Zeman

Předseda vlády: Bohuslav Sobotka

Romové byli nadále vystaveni rozšířené diskriminaci. Evropská komise iniciovala soudní řízení proti České republice za diskriminaci romských žáků ve vzdělávání. Bylo odhaleno špatné zacházení s lidmi s mentálními postiženími ve státních institucích. Muslimové čelili ve společnosti rostoucímu nepřátelství.

Background

Policie v říjnu oznámila zahájení šetření údajné manipulace a kupování hlasů romských občanů během komunálních voleb, které ten měsíc proběhly. Podle nevládních organizací monitorujících volby byly praktiky kupování hlasů využity řadou politických stran v několika regionech.

Diskriminace – Romové

V červnu kritizoval Výbor OSN pro ekonomická, sociální a kulturní práva českou správu za vysoké počty romských žáků v takzvaných praktických školách (bývalých zvláštních školách), které jsou určené žákům s lehkým mentálním postižením. Výbor po vládě požadoval vymýcení praxe, kvůli níž dochází k segregaci romských žáků, a po postupném zrušení praktických škol. Doporučil, aby běžné školy poskytly inkluzivní vzdělávání dětí ze sociálně znevýhodněných prostředí a romských žáků. V září zahájila Evropská komise soudní řízení proti České republice za porušení zákazu diskriminace ve vzdělávání, stanoveného ve směrnici EU o rasové rovnosti. V srpnu, přes čtyři roky po omluvě vlády za nucené sterilizace romských žen, oznámil ministr pro lidská práva návrh zákona, v němž nabídl jednotlivým obětem finanční odškodnění v rozmezí 3500 – 5000 EUR. Podle nevládní organizace Český helsinský výbor bylo v letech 1972-1991 nuceně sterilizováno téměř 1000 žen; ty by měly mít nárok finanční odškodnění.

Vláda v listopadu uznala, že Romové jsou nadále obětí diskriminace v přístupu k ubytování, vzdělání, lékařské péče a na trhu práce. Vládou zadaná Zpráva o stavu romské menšiny v České republice za rok 2013 upozornila na překážky v získávání cenově dostupného bydlení, včetně diskriminace soukromými majiteli. Zpráva také zdůraznila neúměrné zastoupení romských dětí v praktických školách.

Zločiny z nenávisti

Ústavní soud v říjnu odmítl odvolání dvou pachatelů proti délce jejich trestu za žhářský útok na romskou rodinu v dubnu 2009. Dvouletá dívce útočníci způsobili popáleniny na 80 % těla.

Diskriminace – muslimové

V médiích se objevují zprávy o občasných případech vandalismu na pražské mešitě, včetně načmáraných islamofobních vzkazů. Ke konci roku policie incidenty stále vyšetřuje.

V září podepsalo téměř 25 000 lidí petici požadující, aby registrované Asociaci muslimských komunit nebyla přiznána „rozšířená práva“. Zákon o církvích povoluje náboženským organizacím, které jsou registrované alespoň deset let, podání žádosti o „rozšířená práva“, včetně práva vyučovat náboženství ve státních školách a uznávání náboženských svatebních obřadů. Petice požadovala, aby vláda nepovolila otevření muslimských škol, vyučování islámu ve školách státních, ani muslimskou bohoslužbu ve vězeních. Ke konci roku Asociace muslimských komunit o „rozšíření práv“ nezažádala.

Veřejná ochránkyně práv (ombudsmanka) v září uvedla, že Střední zdravotnická škola diskriminovala dvě ženy – uprchlici ze Somálska a žadatelku o azyl z Afghánistánu – tím, že jim zakazovala nošení šátků. Ombudsmanka objasnila, že zákon nezakazuje používání náboženských symbolů ve školách a že zdánlivě neutrální zákaz jakékoli pokrývky hlavy je nepřímo diskriminační. Stížnost somálské studentky k České školní inspekci byla zamítnuta.

Mučení a špatné zacházení

Pokračovalo špatné zacházení s pacienty s mentálními postiženími v psychiatrických léčebnách. Organizace Centrum advokacie duševně postižených a Liga lidských práv vládu vyzvaly k okamžitému zákazu síťových lůžek a dalších nehumánních omezovacích prostředků. Ve zprávě hodnotící situaci v osmi psychiatrických nemocnicích zdokumentovaly nevládní organizace nepřetržité používání omezovacích prostředků, jako jsou síťová lůžka, lůžkové popruhy a neregulované podávání nadměrného množství léků. V reakci na zprávu nevládních organizací navštívila ombudsmanka v srpnu šest nemocnic a také zaznamenala důkazy o používání omezovacích prostředků. Kritizovala nedostatek efektivní kontroly jejich používání a požadovala legislativní změny, které by zavedly důslednější mantinely.

Obránci lidských práv

V říjnu byly během „týdnu proti antirasismu a xenofilii“ krajně pravicovými hackery napadeny stránky nevládních organizací Český helsinský výbor a Vzájemné soužití. Napaden byl také osobní emailový účet koordinátorky brněnské skupiny Amnesty International; hackeři následně zveřejnili interní komunikaci členů skupiny na svých stránkách. Český helsinský výbor oznámil, že na hackery podá trestní oznámení.

Uprchlíci a žadatelé o azyl

Navzdory plánům vytvořit malý program na přesídlení syrských uprchlíků se vláda v říjnu rozhodla podporu omezit na humanitární asistenci, konkrétně na poskytování akutní zdravotní péče syrským uprchlíkům v Jordánsku.

Zdroj: ZDE

25.4.2015

Největší bosenskosrbská strana dnes oznámila, že bude prosazovat referendum o nezávislosti v roce 2018, pokud nezískají více pravomocí. Znamená to nastoupení konfrontačního kursu ve vztazích se Západem.

Hrozba znamená potenciálně největší výzvu existenci bosenské státnosti od rozpadu Svazové republiky Jugoslávie, při němž v letech 1992-1995 zemřelo 100 000 osob.

Bosenskosrbští sociální demokraté vedení nacionalistickým prezidentem Miloradem Dodikem přijali rezoluci, která z nezávislosti činí oficiální stranickou politiku.

Dodik obvinil státní úřady v Bosně, že se snaží uzurpovat autonomní pravomoci zaručené Republice srbské podle Daytonských mírových dohod.

Rezoluce prohlašuje, že pokud nebude možno posílit autonomii Republiky srbské v Bosně do konce roku 2017, strana vypíše referendum o odtržení od Bosensko-chorvatské federace, druhé poloviny současné Bosny.

Kancelář mezinárodního mírového dohlížitele, který má právo propoštět úředníky a rušit zákony, reagovala prohlášením, že podle mírové dohody z roku 1995 žádná z entit nemá právo na odtržení a žádná stranická deklarace na tom nic nemění.

Podle Dodika ale vlastní ústava Republiky srbské a také její zákony umožňují sebeurčení.

Zatímco Bosňané si přejí silný a centralizovanější stát, Srbové se rozhořčeně brání a část Chorvatů si přeje vlastní stát.

Analytici spekulují, že Dodik byl povzbuzen loňskými událostmi na Krymu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

24.4.2015

Nemohu si pomoct, ale skutečně mě děsí řada odmítavých postojů nejen některých osob, jež se jinak považují za “levicově orientované”, a to vůči hororům migrace z afrického pekla, které západní civilizace pomáhala vytvářet, počínaje umělým vytyčováním hranic tamních držav evropských koloniálních mocností, aby tak vyvolala spoustu lokálních konfliktů, přes destabilizaci hlavního shromaždiště zubožených lidských stínů v Libyi, až po vydržování lokálních diktátorů a ekonomickou pauperizaci v režii globálního kapitalismu.

Ano, je jistě pravda, že ne všechny migranty z černého kontinentu má na svědomí výše popsané, nicméně to nic nemění na skutečnosti, že je v jejích možnostech, ale i zájmu ZDE, pomoci drtivé většině z nich. Přestože mnozí argumentují, že spousta států Evropské unie na tom je po ekonomické stránce bídně a jejich „máteř“ sídlící v Bruselu nedokáže pomoct ani jim (totéž platí pro Spojené státy), proč by měly pomáhat nějakým zoufalcům z (relativně) vzdáleného kontinentu, kteří přece „odjakživa válčili a prali se mezi sebou“; jsme svědky rasistické relativizace cizího utrpení sahající až do doby, kdy „bílý muž“ zvedl své nelehké břímě, navíc pak fatální neznalosti pečlivě vypreparované historie.

Vezměme do úvahy fakt, že se o čtyři miliony palestinských uprchlíků, jejichž předkové byli vyhnáni naším cenným spojencem Izraelem, a kteří nebyli navzdory rezoluci Rady bezpečnosti číslo 194, odškodněni ani jim nebyl umožněn návrat do jejich domovů, „starají“ celé dekády mnohem chudší země na Blízkém východě. Kolik ze zhruba čtyř milionů uprchlíků z Iráku, na jehož okupaci se podílela i Česká republika, západní svět přijal „mezi své“? A pak tu máme ještě více nešťastníků opouštějících Sýrii, na jejž tragédii se vedle Assadova režimu podíleli spojenci Západu Saúdská Arábie, Katar a Turecko, ale i Západ sám přímou vojenskou podporou syrských rebelů ZDE.

A nyní probíhá americké bombardování pozic Islámského státu v Iráku a Sýrii, které kýžené cíle nesplňuje, neboť jeho bradatí hrdlořezové vraždí už i v evropském předsálí na severu Afriky. Kdo se zajímá o osud těchto lidských bytostí? Opět, jsou to především státy blízkovýchodního regionu, které toto břímě volky nevolky nesou na svých již tak obtížených bedrech.

Situace s uprchlíky po tisících umírajícími před našimi zraky v obrovské hřbitovní jámě, kterou nazýváme Středozemním mořem, přitom nemusí být zdaleka tak beznadějná jako situace na Blízkém východě. Je především nutno zastavit paniku. Jak se můžeme dočíst v Guardianu ZDE, minulý rok se podařilo 150 000 běženců dostat do Itálie, zatímco jich v moři utonulo 3500; je doopravdy nemožné, aby 28 členských zemí Evropské unie a Spojené státy, kde dohromady žije 800 milionů obyvatel, nebyly schopny „absorbovat“ tyto lidské bytosti, nehledě na fakt, že evropská a americká populace stagnuje, či v případě té první „vymírá“? Je západní civilizace skutečně tak děsivě bezcitná vůči lidské bezmoci a neštěstí?

24.4.2015

Nejistoty, váhání, pochybnosti (a protože jsme v Česku: odpor) – to všecko můžeme pozorovat kolem otázky, zda země, kterou považujeme za svou, má - vůbec – přijmout nějaké uprchlíky. (Naštěstí nikdo menší než ministerský předseda občany ujišťuje, že po velkorysém gestu s přijetím 15 (patnácti) rodin žádná další hrozba podobného rozsahu v nejbližší budoucnosti nepřipadá v úvahu.) Vláda, ve které jsou zastoupeni jak věřící křesťané tak- byť to nahlas říci nechtějí - extrémně umírnění socialisté, musí překonat mnoho potíží. Největší překážkou je odpor veřejnosti, poněvadž vláda nenašla PR agenturu, jež by publiku vysvětlila, proč uprchlíky vůbec přijmout. (Třetímu koaličnímu partnerovi nedovedou ostatní říct, s jakými náklady nutno na uprchlíky počítat.)

S ohledem na všecky tyto potíže navrhuji, aby byla vypsána urychleně veřejná soutěž na autora, jenž by napsal, třeba i jenom stručnou, ale srozumitelnou příručku (návod), proč uprchlíky nepřijímat. (Proti možným námitkám poukazuji na skutečnost, že přece existují příručky všeho druhu – od návodu k slušnému chování až po rady, jak sexuálně uspokojit případné partnery/partnerky.) Musel by sice vysvětlit, že Česká republika se nezříká svého podílu na mezinárodní pomoci – je přece vyspělá i ekonomicky, jak svědčí i momentální hospodářský růst – jenže existují důvody, proč tak činí v míře takřka nepatrné a v budoucnu nulové.

Potíže totiž, musel by autor návodu přesvědčivě doložit, nejsou na straně ČR, nýbrž na straně uprchlíků. Hned první podmínkou jejich přijetí by se mohly ukázat tzv. evropské hodnoty. Místopředsedkyně TOP O9 Helena Langšádlová to formulovala nejnověji (Právo 19. tm.) – je ovšem - zatím - poslední v dlouhé řadě předchůdců, termín je už dlouho termínem inflačním. Paní místopředsedkyně totiž prohlásila: „Ti /mínila uprchlíky/ musí respektovat naše hodnoty, zákony i další pravidla nezávisle na své víře i národnosti.“ Politička neuvedla (ani jiní čeští politici/političky to nedělají), o jaké „hodnoty“ jde. Že by to každý přece věděl? Jde o osobní hygienu? Ve městech o přecházení pouze na zelenou? Je evropskou hodnotou neděle co by svátek (má přece křesťanské kořeny! – byť i současné praxi se už sotva světí), kdežto muslimové slaví pátek? Je to zákaz mluvit arabsky – jazykem ne-evropským, jemuž v ČR rozumí jen hrstečka lidí („A co když se ti Arabové domlouvají na teroristickém útoku?“)?

Prakticky už není evropskou hodnotou soucit nebo milosrdenství, třebaže jsou zakotveny v Novém zákoně, vždyť řídit se jimi by znamenalo pro křesťany v ČR (pravda, jsou v menšině), že uprchlíky vítají.

Zjednodušeně řečeno autor uvažované příručky by mohl doporučit, že za evropské hodnoty považujeme v této zemi všechna pravidla, která zabraňují přijetí více než 15 (patnácti) dalších uprchlíků – neboť pro další už nemáme dost hodnot. Shrnuto a podtrženo: příručky ke kádrování uprchlíků je nám nutně zapotřebí. Jinak jednoho dne zjistíme, že jsme museli přijmout dalších 15 (patnáct) přistěhovalců, s nimiž se jazykově nedomluvíme,o nichž nevíme nic jiného než že přicestovali (pravděpodobně) z Jordánska (kdo ví, kde ta země vůbec leží?) a že jsou – nedej bože! – muslimové.

Jak kádrovat uprchlíky Nejistoty, váhání, pochybnosti (a protože jsme v Česku: odpor) – to všecko můžeme pozorovat kolem otázky, zda země, kterpou považujeme za svou, má - vůbec – přijmout nějaké uprchlíky. (Naštěstí nikdo menší než ministerský předseda občany ujišťuje, že po velkorysém gestu s přijetím 15 (patnácti) rodin žádná další hrozba podobného rozsahu v nejbližší budoucnosti nepřipadá v úvahu.) Vláda, ve které jsou zastoupeni jak věřící křesťané tak- byť to nahlas říci nechtějí - extrémně umírnění socialisté, musí překonat mnoho potíží. Největšípřekážkou je odpor veřejnosti, poněvadž vláda nenašla PR agenturu, jež by publiku vysvětlila, proč uprchlíky vůbec přijmout. (Třetímu koaličnímu partnerovi nedovedou ostatní říct, s jakými náklady nutno na uprchlíky počítat.)

S ohledem na všecky tyto potíže navrhuji, aby byla vypsána urychleně veřejná soutěž na autora, jenž by napsal, třeba i jenom stručnou, ale srozumitelnou příručku (návod), proč uprchlíky nepřijímat. (Proti možným námitkám poukazuji na skutečnost, že přece existují příručky všeho druhu – od návodu k slušnému chování až po rady, jak sexuálně uspokojit případné partnery/partnerky.) Musel by sice vysvětlit, že Česká republika se nezříká svého podílu na mezinárodní pomoci – je přece vyspělá i ekonomicky, jak svědčí i momentální hospodářský růst – jenže existují důvody, proč tak činí v míře takřka nepatrné a v budoucnu nulové.

Potíže totiž, musel by autor návodu přesvědčivě doložit, nejsou na straně ČR, nýbrž na straně uprchlíků. Hned první podmínkou jejich přijetí by se mohly ukázat tzv. evropské hodnoty. Místopředsedkyně TOP O9 Helena Langšádlová to formulovala nejnověji (Právo 19. tm.) – je ovšem - zatím - poslední v dlouhé řadě předchůdců, termín je už dlouho termínem inflačním. Paní místopředsedkyně totiž prohlásila: „Ti /mínila uprchlíky/ musí respektovat naše hodnoty, zákony i další pravidla nezávisle na své víře i národnosti.“ Politička neuvedla (ani jiní čeští politici/političky to nedělají), o jaké „hodnoty“ jde. Že by to každý přece věděl? Jde o osobní hygienu? Ve městech o přecházení pouze na zelenou? Je evropskou hodnotou neděle co by svátek (má přece křesťanské kořeny! – byť i současné praxi se už sotva světí), kdežto muslimové slaví pátek? Je to zákaz mluvit arabsky – jazykem ne-evropským, jemuž v ČR rozumí jen hrstečka lidí („A co když se ti Arabové domlouvají na teroristickém útoku?“)?

Prakticky už není evropskou hodnotou soucit nebo milosrdenství, třebaže jsou zakotveny v Novém zákoně, vždyť řídit se jimi by znamenalo pro křesťany v ČR (pravda, jsou v menšině), že uprchlíky vítají.

Zjednodušeně řečeno autor uvažované příručky by mohl doporučit, že za evropské hodnoty považujeme v této zemi všechna pravidla, která zabraňují přijetí více než 15 (patnácti) dalších uprchlíků – neboť pro další už nemáme dost hodnot. Shrnuto a podtrženo: příručky ke kádrování uprchlíků je nám nutně zapotřebí. Jinak jednoho dne zjistíme, že jsme museli přijmout dalších 15 (patnáct) přistěhovalců, s nimiž se jazykově nedomluvíme,o nichž nevíme nic jiného než že přicestovali (pravděpodobně) z Jordánska (kdo ví, kde ta země vůbec leží?) a že jsou – nedej bože! – muslimové.

24.4.2015

Videozáznam muže vykřikujícího rasistické nadávky na somálského pasažéra ve vídeňské tramvaji vyvolalo v Rakousku hněv a debatu o morální odvaze. Nikdo ze spolucestujících se nepokusil napadeného zastat.

Video ukazuje staršího Rakušana, který vypadá podnapilý, jak nadává somálskému cestujícímu, jenž stojí na druhém konci poloprázdného vozu. Útočník označil Afričana za "špinavou negerskou svini" a vyhrožoval mu, že ho vyhodí. Opakovaně se ptal: "Co tu děláš?" a vyzýval ho "jdi zpátky do džungle".

Nikdo z dalších cestujících nezasáhl a všichni se zřejmě tvářili, že si ničeho nevšimli - kromě člověka, který incident natočil na mobilní telefon.

Přepravní společnost Wiener Linien oznámila, že v případě verbálního nebo fyzického útoku by pasažéři měli informovat řidiče, který zavolá policii a požádá lidi, aby opustili tramvaj. V tomto případě, kdy útočník pokřikuje ze zadní části vozu, si řidič zřejmě nevšiml, protože staré tramvaje jsou velmi hlučné. "To ukazuje na potřebu občanské odvahy," prohlásil mluvčí společnosti Michael Unger pro časopis Vice.

Vídeň je často oceňována za kvalitu života, avšak rasismus je problémem a roste odpor proti přistěhovalcům.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

24.4.2015

Epidemiologické studie ukazují, že výživové faktory jako například pití kávy mohou ovlivňovat rakovinu a modulovat stav hormonálního receptoru. Studie univerzity ve švédském Lundu ukázala, že pacientky po prodělané rakovině prsu měly lepší prognózu, pokud pily 2-5 šálků kávy denně. Studie také prokázala preventivní účinky kávy.

Mírná až vysoká spotřeba kávy byla spojena s nižším výskytem nádorů ve srovnání s pacienty s nízkou spotřebou a zdá se, že kofein a kyselina kofeinová podporují účinku léku tamoxifen. Tyto látky potlačují růst některých zhoubných buněk a inhibuje růstové receptory. Vcelku pití kávy narušuje cyklus množení zhoubných buněk a vede k jejich zvýšené úmrtnosti.

Spolu s britským výzkumným týmem Švédové dokázali, že pití kávy společně s užíváním tamoxifenu vede ke snížení rizika návratu choroby. Studie zahrnovala 1 100 žen, z nichř více než 500 jich užívalo tamoxifen. Ženy, které užívaly tento lék a pily více než dva šálky kávy denně, měly takřka o polovinu nižší riziko návratu choroby oproti těm, jež pily kávy méně nebo ji nepily vůbec.

Studie také zaznamenala preventivní účinky pití kávy. To že pití kávy je spojeno se snížením rizika vzniku rakoviny prokazují i některé jiné studie. Týká se to prokazatelně vzniku rakoviny kůže a prostaty.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

24.4.2015

Zeid Ra’ad Al Hussein, vysoký komisař OSN pro lidská práva, ostře zaútočil na britský bulvární deník The Sun, který vydal komentář Katie Hopkinsové, která označila uprchlíky, snažící se dostat přes Středozemní moře do Evropy, za "šváby". Zeid Ra’ad Al Hussein poukazuje na to, že její komentář připomíná antisemitskou nacistickou propagandu a také zdůrazňuje, že slovo "šváb" využívala mediální propaganda ve Rwandě, povzbuzující obyvatelstvo, aby spáchalo genocidu na členech kmene Tutsiů. Vysoký komisař OSN pro lidská práva vyzval britskou vládu, média a regulační orány, aby respektovaly mezinárodní i lokální zákony proti vyvolávání rasové nenávisti.

"Nacistická média označovala ldi, které chtěli jejich pánové eliminovat, za krysy a šváby," konstatoval Zeid.

"Tento druh vyjadřování je zjevně nepřijatelný, zejména v celostátním deníku. Editoři listu The Sun učinili redaktorské rozhodnutí tento článek publikovat. Pokud bude zjištěno, že článek porušil zákon, měli by být pohnáni k odpovědnosti spolu s jeho autorkou. Takovýto způsob vyjadřování je podle komisaře pro lidská práva OSN "typický pro intenzivní a neomezené nadávání cizinců, pro vlny dezinformací a zkreslování faktů, trvající po dlouhá desetiletí", jimiž je promořen britský tisk.

17. dubna napsala Hopkinsová, komentátorka nejčtenějšího britského deníku The Sun, že ji absolutně nedojímá osud lidí, kteří riskují své životy snahou dostat se do Evropy přes Středozemní moře.

Hopkinsová je bývalá soutěžící v populárním britském televizním pořadu The Apprentice (Učeň), v němž dostávají soutěžící podnikatelské úkoly od úspěšných byznysmenů. Hopkinsová je trvalým zdrojem kontroverzní. V deníku The Sun napsala: "Ne, je mi to jedno. Ukazujte mi fotografie rakví, ukazujte mi mrtvoly plovoucí ve vodě, hrajte na housle a ukazujte mi hubené, smutně vypadající lidi. Mně je to přesto jedno. Musíte si uvědomit, tito přistěhovalci jsou jak švábi. Možná vypadají jako z hladomoru v Etiopii v osmdesátých letech, ale jsou tak pevní, že by přežili i jaderný výbuch. Vždycky přežijí."

Článek vyšel několik hodin předtím, než se u libyjského pobřeží převrhl člun přeplněný imigranty a utopilo se 800 osob.

Zeid uvedl, že článek Hopkinsové v Británii zdaleko není izolovaný incident. Obvinil britský bulvární tisk, že systematicky útočí na přistěhovalce a pomlouvá je.

"Tyhle zlovolné útoky proti přistěhovalcům a žadatelům o azyl trvají v Británii beztrestně už příliš dlouho," dodal. "Naprosto podporuju svobodu projevu, kterou zaručuje článek 19 Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech, ale ta není absolutní. V článku 20 téže úmluvy se praví: "Podpora národní, rasové či náboženské nenávosti, která je vyvoláváním diskriminace, nepřátelství či násilí, je zákonem zakázána."

Komisař OSN také obvinil bulvární britský list Daily Express, že vyvolává předsudky proti cizincům. "V roce 2003 napřílad otiskl za jediný měsíc 22 negativních článků zaměřených proti žadatelům o azyl a proti uprchlíkům," dodal. I když přiznal, že k podobné démonizaci dochází i jinde v Evropě, tam takováto démonizace obyčejně pochází z extremistických politických organizací či od demagogů, nikoliv z extremistických médií."

Zeid dodal, že všechny evropské země musejí začít zasahovat proti rasismu a xenofobii, které "pod rouškou svobody projevu podporují zlovolný cyklus pomluv, nesnášenlivosti a politizace přistěhovalců, stejně jako marginalizovaných evropských menšin, jako jsou Romové".

Poukázal na to, že Británie i další evropské země ratifikovaly Konvenci o lidských právech ve snaze vyhnou se opakování nacistického holocaustu.

"Historie nám ukazuje znovu a znovu, jak nebezpečné je démonizovat cizince a menšiny a je neuvěřitelně ostudné být svědkem toho, že se tato taktika nyní používá v celé řadě zemí, prostě proto, že je tak lehké vyvolávat rasismus a xenofobii k získání volební podpory či k zvýšení prodeje novin."

Zeid dodal, že zkreslené a zaujaté zpravodajství ochromuje soucit s lidmi, kteří prchají před válkou, porušováním lidských práv a hospodářským útlakem, i s lidmi, kteří nyní umírají ve Středozemním moři.

Zdůraznil, že "odporný druh rasismu" nyní charakterizuje debatu o uprchlících ve stále větším počtu evropských zemí a zkresluje reakci EU na uprchlickou krizi.

Zied je už druhým činitelem OSN, které kritizoval Hopkinsovou. Deník The Sun na žádost vyjádřit se ke kritice vysokého komisaře OSN pro lidská práva nereagoval.

Podrobnosti v angličtině ZDE

24.4.2015

USA se usilovně snaží zabránit řecko-ruské dohodě o plynovodu, protože se obávají katastrofálních důsledků pro strategickou rovnováhu ve Východním Středomoří, když řecká radikálně levicová vláda směřuje do ruské sféry vlivu.

Ministr energetiky Ernest Moniz prohlásil, že jeho země prosazuje alternativní řešení v podobě plynovodu "Southern Corridor" z Ázerbájdžánu, který by odstranil závislost evropských trhů na ruské státní společnosti Gazprom. Podle ministra je vitálně důležité, aby si Evropa zajistila "kolektivní energetickou bezpečnost".

Řecký ministr zahraničí Nikos Kotzias prohlásil, že Gazprom předložil "velmi dobrou nabídku" s garancí dodávek plynu na 10 let za dobrou cenu. A vznesl otázku, jak by jeho vláda mohla odmítnout takovou příležitost, pokud západní mocnosti nepřijdou s něčím lepším.

Kdysi nepravděpodobná dohoda "Turkish Stream" se najednou stala skutečností, když Vladimir Putin využil příležitosti vzniklé evropskou neschopností řešit řeckou krizi. Rusko nabízí dodávku 47 miliard krychlových metrů plynu, což by pro řeckou vládu znamenalo tolik potřebné výnosy, vytvořilo 2 000 pracovních míst a změnilo zemi v energetickou křižovatku. Podle zdrojů listu Telegraph v Athénách by to také mohlo přinést 3 - 5 miliard eur na platbách předem, což by Syrize velmi pomohlo v současných rozpočtových potížích a snaze vyhnout se bankrotu.

Smlouva měla být podepsána již v úterý, ale nabídka z Washingtonu způsobila zdržení, což Rusy velmi rozčílilo. Rizhovory byly komplikované kvůli řeckým výhradám proti platbám za nasmlouvaný, ale neodebraný plyn.

Je zřejmé, že Řecko nyní eskaluje čtyřnásobnou hru s ohněm, v tomto případě se snaží postavit Washington proti Moskvě. Je to vysoce riziková strategie, protože hrozí nebezpečí, že Syriza nakonec naštve úplně všechny.

Ministr Kotzias po návštěvě ve Washingtonu oznámil, že USA připravují protinabídku a v nejbližších dnech vyšle do Athén mimořádnou delegaci vedenou Amosem Hochsteinem z ministerstva energetiky. Mezitím se premiér Tsipras sešel v Athénách s výkonným ředitelem Gazpromu Alexejem Milerem, ale o schůzce je toho známo jen velmi málo. Cílem zjevně bylo všechny vyvést z konceptu.

Jednání o ruské nabídce prosazuje Panagiotis Lafazanis, šéf Levicové platformy v Syrize.

Už neexistuje žádná šance na průlom ohledně jednání Evropské měnové unie o řeckém dluhu na jednání ministrů financí v Rize. Eurozóna pouze snížila požadavek na přebytkovost řeckého rozpočtu na 1,5 % HDP. To byl původní požadavek Syrizy, ale sám o sobě je již tíživý, protože země upadá zpátky do recese. Tzipras sdělil Merkelové, že Řecko již "udělalo dost" a vyzval ji, aby EMU uvolnila fondy na zbytek dubna.

Přitom Merkelová zůstává poslední řeckou nadějí v EU, protože vedle finačních souvislostí chápe i geopolitické riziko, tvrdí Carsten Brzeski, hlavní ekonom ING.

Podle Kotziase to vypadá, že má Západ problém přijmout Řecko jako suverénní stát. Podle něj má jeho země s Ruskem standardní vztahy jako každá jiná.

Kritici takovou argumentaci odmítají. Ruský energetický sektor je terčem sankcí EU a sám Kotzias je někdejším stalinistou, který podporoval výjimečný stav v Polsku a sovětskou politiku proti polské Solidaritě.

Panují obavy, že řecký flirt s Moskvou zajde za hranice normální diplomacie a může vést ke strategické transformaci, kvůli které se architektura východního křídla NATO rozloží a pohřbí jakoukoliv šanci na udržení jednotného postoje EU ve vztahu k Putinovi.

Řekové to vědí a jsou zřejmě rozhodnuti získat z nové studené války maximální politickou výhodu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

24.4.2015

Od roku 2013 ruský stát prostřednictvím společnosti Rosatom kontroluje 20 % amerických kapacit pro produkci uranu.

Akvizice torontské společnosti Uranium One Inc. ruskou firmou, která také vyrábí jaderné zbraně, znamená, že se Rosatom stal jedním z pěti největších producentů jaderné suroviny a získal kontrolu nad iranovým dolem ve Wyomingu.

Smlouva schválená výborem, který zahrnoval i tehdejší ministryni zahraničí Hillary Clintonovou, souvisela s dary kanadského šéfa společnosti Uranium One pro nadaci manželů Clintonových Clinton Global Foundation.

V rozhovoru pro Bloomberg News bývalý ředitel společnosti Ian Telfer prohlásil, že v březnu 2008 poskytl nadaci 3 miliony dolarů, když podle něj v té době vůbec neuvažoval o tom, že by ruská vláda v budoucnosti kupovala společnost, jíž řídil.

Rusko je šestým největším producentem uranu na světě, ale má masivní průmysl výroby jaderného paliva. Rosatom částečně vybudoval svůj byznys na přepracování starých sovětských jaderných hlavic na palivo, podle takzvané smlouvy megatuny v megawatty podepsané s USA v roce 1993.

Platnost smlouvy se blížila závěru a Rosatom potřeboval zdroj uranu, přičemž nákup společnosti Uranium One představoval řešení problému. V roce 2010 ruská společnost koupila většinový podíl a o tři roky později zbytek.

Předchůdkyně společnosti Uranium One vznikla v roce 1997 a v roce 2005 fúzovala se dvěma konkurenty. V roce 2007 koupila společnost UrAsia, kterou spoluzakládal Kanaďan Frank Giustra vlastnící doly v Kazachstánu. Tento nákup byl realizován krátce poté, co Giustra a Bill Clinton v roce 2008 společně navštívili kazažského prezidenta Nursultana Nazarbajeva. Clinton, Giustra i Telfer popírají, že by tato návštěva hrála roli při nákupu kazašských uranových dolů.

Giustra coby osobní přítel bývalého prezidenta založil s Clintonovými charitativní organizaci s cílem pomáhat komunitám v regionech zasažených těžebními operacemi. Telfer jí věnoval 3 miliony dolarů. Podle kanadských daňových záznamů charitativní organizace Telferovy rodiny věnovala Clintonovým a Giustrovi v letech 2009 a 2012 dalších 2,35 milionu dolarů.

K platbám došlo před i po uzavření smlouvy o prodeji většinového podílu ve společnosti Uranium One společnosti Rosatom. To v roce 2010 podléhalo schválení Výboru pro zahraniční investice ve Spojených státech. Členkou výboru byla tehdejší ministryně zahraničí Hillary Clintonová.

Telfer tvrdí: "Nikdy jsem se nesetkal s Hillary Clintonovou. Tento dar byl proveden na podporu Franka Giustry, mého obchodního partnera a přítele po více jak 20 let. Nebyla tam myšlenka na to kohokoliv ovlivnit."

Rosatom získal plnou kontrolu nad společností Uranium One počátkem roku 2013.

Risatom vlastní důl ve Willow Creeku, Kazachstánu, Austrálii a průzkumné lokality v Africe a USA.

V roce 2013 společnost vyprodukovala 5 086 tun uranu, většinu v Kazachstánu, uvádí její web. To je necelých 10% světové produkce a o 62 % více, než produkují ruské doly. Ve Willow Creeku vytěžila 362 tun, což představuje 20 % americké produkce podle údajů World Nuclear Association.

Rosatom je úhelným kamenem ruského průmyslu, který staví a provozuje všechny ruské jaderné reaktory a dodává asi 17 % elektřiny. Roční výnosy dosahují více než 500 miliard rublů (9,8 miliardy dolarů).

Společnost je také nástrojem ruské zahraniční politiky zaměřené na vývoz jaderné technologie. I když ambice Risatomu utrpěly kvůli havárii ve Fukušimě v roce 2011, podařilo se mu získat kontrakty v Turecku, Indii a Vietnamu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

24.4.2015

Situace na východní Ukrajině se posunula za pomyslnou hranici 60 "separatistických" útoků denně. To jinými slovy znamená návrat na stejnou úroveň násilí, jaká panovala před druhou Minskou dohodou ZDE. Jen ve středu večer v posledních šesti hodinách bylo příměří narušeno třicetkrát, v samotné obci Šyrokyne východně od Mariupolu během středy sedmkrát ZDE.

Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg prohlásil, že shromažďování ruských jednotek na hranici s Ukrajinou je důvodem k "velkým obavám" ZDE.

Moskva v reakci na tvrzení Washingtonu, že nedodržuje Minskou dohodu a nadále posiluje "separatisty" na Donbase, obvinila USA, že jejich instruktoři cvičí ukrajinské vojáky přímo v zóně bojů, ačkoliv výcvik měl probíhat pouze na západní Ukrajině ZDE. Washington to popřel a označil za pokus odvést pozornost od ruské eskalace konfliktu a porušování Minské dohody ZDE ZDE. Reportér Guardianu Alec Luhn hlásí, že v oblastech, o nichž se Moskva zmiňuje, neviděl žádného Američana ZDE. Fotograf Petr Shlemovskiy hlásí masivní tankové manévry "separatistů" v okolí Jenakjeva ZDE. Pozorovatelé OBSE opakovaně hovoří o tom, že viděli ruské vojáky pravidelných jednotek. Včera OBSE vydala zprávu, že jí "separatisté" zabránili v kontrole situace ve východní části obce Šyrokyne, kde již řadu týdnů nehledě na "příměří" probíhají tvrdé boje a která je již zcela zničena ZDE. Pozorovatelé rovněž hlásí těžké boje z Doněcka ZDE. OBSE, ani žádná jiná nezávislá instance, ani ukrajinské orgány stále nemohou soustavně kontrolovat velké části státní hranice mezi Ukrajinou a Ruskem, protože "separatistické" orgány to neumožňují.

Profesor New York University Mark Galeotti napsal, že si Západ musí konečně ujasnit, co je "Vova" Putin vlastně zač: Zda kleptokrat, který postavil režim založený na korupci, nebo "křižák", který má řadu jiných plánů nefinančního charakteru a přikrádání je pouhým vedlejším produktem cesty na vrchol moci ZDE.

Galeotti se na základě dlouhodobé specializace na ruské záležitosti (působí i na moskevském MGIMO) přiklání k názoru, že Putin je spíše tím druhým - a v rámci odlišného pojetí racionality, než jaké je běžné v dnešní západní politice, jde o racionálního aktéra, jenž věří ve svou věc. To je samozřejmě mnohem nebezpečnější, než kdyby šlo o pragmatického kleptokrata.

Protože pokusy předstírat, že je Putin spíše prvním než druhým, a že je s ním možno hrát hru podle pravidel, která ani vteřinu nehodlá dodržovat, opakovaně selhávají, je skutečně namístě opustit snění o nějaké formě návratu ke vztahům mezi Ruskem a Západem před ukrajinskou krizí. Místo toho je třeba vážně řešit otázky evropské obrany a bezpečnosti, bez ohledu na jejich (ne)popularitu a aktuální průzkumy veřejného mínění ZDE.

Tato hra má vážná úskalí a nikdo nepopírá, že může být také velmi nebezpečná - nemluvě ani o dlouhodobých rizicích v podobě rozhýbání institucionální dynamiky EU ve směru, který by byl velmi nežádoucí, tj. k masivnímu posilování vlivu zbrojařských korporací na evropskou politiku.

Přesto hra podle pravidel, která by již nadále neignorovala Putinovu hru, představuje prakticky jediný způsob, jak získat šanci na remízu. Dosavadní snahy konfrontovat Putinovu politiku asymetricky "měkkou" mocí v podobě diplomacie a ekonomických nástrojů vedou jen k jednomu: V krátkodobém i střednědobém výhledu Putin v každém střetu nepřestal vyhrávat nad "komunikujícími" západními politiky panicky se obávajícími mocenské konfrontace.

23.4.2015

Americká protiteroristická operace letos v lednu usmrtila dva západní rukojmí - amerického podnikatele Warrena Weinsteina a italského občana Giovanniho Lo Porto. Barack Obama vyjádřil svou "hlubokou lítost" nad úderem bezpilotního letadla, který usmrtil dva nevinné rukojmí, Američana a Itala, zadržované al Kajdou. Pochválil ale zároveň to, co označil za "mimořádné transparentní reakci" své vlády na tuto tragédii.

Bílý dům oznámil, že výzvědní pracovníci dospěli k názoru, že lednová americká protiteroristická operace "omylem" usmrtila Dr. Warrena Weinsteina, amerického vládního humanitárního pracovníka, Giovanniho Lo Porta, italského humanitárního pracovníka. Rukojmí, které al Kajda věznila déle než dva roky, byli usmrceni během amerického úderu bezpilotním letadlem proti budově al Kajdy na hranici mezi Afghánistánu a Pákistánu.

Americká vláda také uvedla, že omylem usmrtila i další dva Američany, velmi pravděpodobně vysoké členy al Kajdy, kteří však neměli být terčem útoku.

Podle odhadů jednoho amerického senátora usmrtily Spojené státy bezpilotními letadly v roce 2013 4700 osob. Všechna tato úmrtí zůstávají v tajnosti.

Toto bylo teprve podruhé, co Obama přiznal, že USA usmrtily nevinné osoby.

Kritikové ostře útočí na Obamu, že vede téměř stoprocentně utajovanou protiteroristickou válku po celém světě. Americká lidskoprávní organizace American Civil Liberties Union v březnu podala žalobu proti Obamově vládě. Požaduje, aby Obamova vláda zveřejnila kritické právní dokumenty, které ospravedlňují to, čemu americká vláda říká "cílený program zabíjení" - včetně kritérií, podle nichž jsou lidé umísťováni na seznam osob, které mají být bez soudu usmrceny, a to včetně amerických občanů.

Obamovo přiznání, že USA zabily Weinsteine a Lo Porta, zřejmě povede k zintenzivnění kritiky americkoého programu zabíjení bezpilotními letadly, který provádí CIA a velitelství americké armády pro mimořádné operace. Analýza, kterou nedávno vydala lidskoprávní organizace Reprieve, odhaduje, že do listopadu 2014 usmrtili Američané zamýšlející zabít 41 mužů celkem 1147 osob.

Podrobnosti v angličtině ZDE

23.4.2015
Jaký postoj by současný Peroutka zaujal k Putinovi?

Rusko oslavilo šedesáté druhé narozeniny svého prezidenta Vladimira Putina způsobem, který odpovídá všem oněm pronikavým úspěchům, jež tento muž za patnáct let své vlády svému národu přinesl. Jak dnes věci stojí, nemají Rusové nikoho, koho by ve svém panteonu národních hrdinů postavili výše.

Odčinil v rekordním čase většinu následků rozpadu Sovětského svazu a let devadesátých, v jejichž bezvládí si oligarchové rozebrali zemi. Ze státu, o jehož mínění se západní mocnosti po mnoho let jen nedosti upřímně a nedbale zajímali, učinil stát, do jehož hlavního města putují ministerští předsedové všech současných světových mocností, považujíce jaksi za dosti přirozené, že jim jest jíti za ním, ne jemu za nimi; mnohé návštěvy německé kancléřsky a návštěva amerického prezidenta nejsou sensací světových dějin, jsou považovány za samozřejmé. Historie ještě před nedávnem vnímala Rusko jako oslabenou někdejší supervelmoc, jeho ambice se však pod Putinovým vedením znovu stávají nepřehlédnutelnými.

Odčiniv řadu následků rozpadu Sovětského svazu, připojil Putin k Rusku území, jež k němu nepatřila po dlouhá desetiletí. Neuložil za to svému národu dosud žádnou větší oběť než ozbrojiti se, uskrovniti v některých vedlejších životních příjemnostech a ukázněně jíti za jeho vedením. Boris Jelcin, jenž dopustil hluboký ekonomický i mocenský propad Ruska, se v  poměru ke svému následovníku jeví býti nepodstatnou a takřka smutnou kapitolou novodobých ruských dějin. Všechno, co se Rusům před patnácti lety zdálo snem, učinil dnešní jejich prezident skutkem; nasytil velkými kusy ruskou národní hrdost, utlačenou po ztrátě postavení světového hegemona; položiv připravený meč na východní hranici, zajistil si právo pořádat Ukrajinu, Pobaltí a vůbec všechny někdejší územní součásti Sovětského svazu po svém; jakási nové, ještě nepřehlednutelná stavba je tu v počátcích (…)

Parafráze části textu Ferdinanda Peroutky Dynamický život, který vyšel v časopisu Přítomnost 26. 4. 1939.

Takto nějak mohl by vypadat text Ferdinanda Peroutky, kdyby žil v roce 2015 a samozřejmě kdyby tomu historická konstelace chtěla. Autor si netroufá tvrdit, že by Peroutka skutečně takový text napsal, nemíní ho obviňovat z antisemitismu, ani z obdivu k Adolfu Hitlerovi, o němž ve svých komentářích s nepochybným uznáním vůči jeho politickým schopnostem psal. Příznivci Ferdinanda Peroutky obhajují jeho postoje tím, že byl realistou. Ano, to nepochybně byl. Nebylo jistě snadné publikovat kritické texty ve vznikajícím protektorátu a Peroutka byl nakonec pravděpodobně vyhodnocen jako člověk, který nebude šířit německou propagandu a bude lepší ho uklidit, což se také stalo.

Celá diskuse, která v českých médiích probíhá, se opět vede nad nesprávným tématem. Tématem není Peroutka, tématem je možná paralela se současností. Ruský prezident Putin je velmi často přirovnáván k Hitlerovi, což je z historického hlediska stejně pochybné, jako snaha udělat z Peroutky nacistu. Pomíjí to zcela historický kontext. Nicméně i Putina by bylo možno, stejně jako to činí Peroutka ve svém textu Dynamický život, pojímat jako velmi úspěšného politika, jehož zásluhou se Rusko vyhrabalo z propadliště dějin a brutálně mocenským způsobem obhajuje své někdejší postavení ve světě. Takový Peroutka dnes pravděpodobně žije někde v Kyjevě, nebo možná někde na východní Ukrajině, a stojí pravděpodobně před úplně stejným dilematem…

23.4.2015

Ruský prezident Vladimir Putin byl letos čtenáři amerického časopisu Time vyhodnocen jako nejvlivnější osoba současného světa ZDE. V první pětce se umístil jako jediný ze světových politiků.

V žebříčcích nejmocnějších lidí světa sestavovaných Forbesem Putin v posledních letech pravidelně poráží Baracka Obamu ZDE.

V žebříčcích obliby si ovšem Putin ani další ruští politici až tak dobře nevedou. Barack Obama je bezkonkurenčně nejoblíbenějším politikem na Twitteru ZDE, kde se v top ten neumístil ani jediný ruský politik.

Vycházíte-li z předpokladu, že abyste měli ve světě moc a vliv, musíte být především oblíbení jako každá jiná marketingová značka, můžete se dočkat nepříjemného překvapení: Budete sice shledáváni zábavným, ale nikoliv nutně vlivným. Barack Obama jako prezident je obecně ve světě považován za slabého a podle toho k němu velká část jeho zahraničních partnerů přistupuje. Například v Moskvě ho vůbec neberou vážně. Z průběhu jednání o íránském jaderném programu je zřejmé, že v Teheránu je to velmi podobné. Ze zákulisí EU pronikají zprávy, že i někteří levicoví evropští politici považují Obamovu zahraniční politiku dokonce za ještě horší, než byla politika jeho předchůdce.

To vše při 47,3 milionech followerů na Twitteru v polovině roku 2014.

Virtuální politika má svá úskalí, jak na vlastní kůži velmi tvrdě okusili třeba twitteroví revolucionáři v Íránu či Egyptě. Jejich úspěch a obliba je svého času opily natolik, že vůbec nezaznamenali existenci a mocenský vliv těch, kdo jejich virtuální realitě klasickými mocenskými prostředky zlomili vaz.

Obecně jde ovšem o širší kulturní problém související s proměnou modelu maskulinity, kterou Obama reprezentuje podobně, jako svého času John F. Kennedy. Ten kdysi prosadil přechod od modelu upjatého konzervativního politika k moderní mužnosti; Obama zase reprezentuje postmoderní maskulinitu virtualizovanou, téměř vždy příjemnou a vstřícnou, nekonečně komunikativní - a když na to přijde, důsledně nerozhodnou a uhýbavou.

Jak je vidět z žebříčků Time a Forbesu, dokonce ani mnoho Američanů si už nemyslí, že takové vlastnosti postačují k řízení zatím stále ještě nejsilnější země světa.

23.4.2015

Poté, co prezident Zeman, senátor Veleba a klika poslanců ANO začala zpochybňovat práci ČT a začala ji vztahovat k financování této sedmimiliardové organizace, se českými médii prohnala vlna více či méně nekritických reakcí, které mají jedno společné: opět se někdo snaží politizovat veřejnoprávní média, jde o snahu omezit svobodu slova a to přece nepřipustíme. V domnělé snaze o ochranu demokracie však zároveň znemožňují demokratickou diskusi o tom, zda skutečně veřejnoprávní média slouží svému účelu, zda jejich současné směřování pomáhá rozvoji společnosti a zda skutečně není možné nemalé prostředky na jejich provoz investovat efektivněji.

K tématu se naposledy vyjádřil týdeník Respekt, který ve svém aktuálním vydání přináší velmi sporný text, jenž se nese přesně v duchu výše uvedeného. Text staví na údajném stupňujícím se tlaku na vedení i redakci zpravodajství, zejména od vypuknutí konfliktu na Ukrajině. ČT chodí údajně desítky e-mailů denně, v nichž pisatelé osočují redakci zpravodajství z nevyváženého přístupu, nadávají a vyhrožují. To ještě ale přece vůbec nic neznamená, zvlášť ne tehdy, pokud víme (a text to přiznává), že se z drtivé části jedná o práci různých trollů a je tedy možné brát je s velkou rezervou. Pokud to tak je, proč ČT tyto stížnosti nezveřejní a neumožní veřejnou diskusi nad tím, zda se jedná skutečně o oprávněné námitky, nebo frenetickou snahu o vedení "hybridní" války o veřejný prostor? Vůbec se nebojím, že by česká veřejnost podlehla nějaké propagandistické kampani tohoto charakteru, vždyť k tomu neexistují elementární podmínky a ČT se může spolehnout na vysokou loajalitu ostatních médií? Proč máme být pouze přesvědčováni o tom, že se tak děje, když je povinností televize veřejné služby taková témata transparentně medializovat?

Následně text plynule přechází k popisu politického tlaku, který je údajně enormní a jehož cílem podle vyznění článku obstruovat svobodu slova. Nemám nejmenších pochybností o tom, že snahy Miloše Zemana jsou motivovány jeho nezvladatelnou záští vůči médiím, nemám pochybnosti o tom, že Andrej Babiš by rád omezil míru kritiky, kterou přirozeně vyvolává flagrantní střet zájmů, v němž se on a jeho podnikatelsko-mediálně-politické aktivity ocitají. Dokonce je docela dobře možné, že se jedná o snahu koordinovanou. Ale proč kvůli tomu odmítat to, že bychom měli zcela svobodně demokraticky diskutovat o financování veřejnoprávních médií a o tom, zda jsou tyto prostředky efektivně využívány?

A opět, ČT, místo, aby otevřela diskusi na toto téma sama, neb je to její povinnost, vypouští do mediálního éteru neověřené zprávy o "enormním politickém tlaku", které při nekritickém přejímání dalšími médii slouží nejvíce současnému vedení k tomu, aby omezilo kritiku en bloc. Pro ty, kdo ovládají ČT, je božím požehnáním, pokud se někdo z politiků začne o její financování zajímat, protože okamžitě začne vytvářet dojem, že jde o politizaci. To ale vůbec nemusí být pravda, ČT nemůže být státem ve státě, jako je tomu nyní, který má jakékoliv právo hájit "své zájmy". ČT žádné své zájmy z podstaty věci mít nemůže. Místo transparentní diskuse raději ČT permanentně využívá vysílací čas k advokacii sebe sama, naposledy k tomu zneužila semináře Evropské vysílací unie, jejímž je členem a jenž se uskutečnil na ministerstvu kultury. ČT se neváhala pochlubit tím, že podle hodnocení unijní komise "jde dobrým směrem, ale je příliš regulovaná". Nikdo neobjasnil, jaký kredit má posouzení komise zájmového sdružení, jehož je sama ČT členem. Asi jako kdyby si nechala firma, která je členem Svazu průmyslu, od tohoto svazu posvětit kvalitu své práce a vydávala to za jakýsi forenzní audit. Skutečně by mě zajímalo, podle čeho členové komise kvalitu ČT posuzovali, předpokládám, že její vysílání v posledních letech pilně sledovali. Pokud ne, jde ze strany ČT jen o krajně nedůvěryhodné PR.

Žel, českým médiím jako obvykle stačí málo k dalekosáhlým závěrům a místo rozkrývání skutečnosti bojují za domnělou "pravdu". Článek v Respektu - opět mylně -interpretuje televizní krizi z přelomu tisíciletí a vykresluje ji jako úspěšný boj za svobodu slova proti snaze o politické zneužití, k čemuž se, opět podle interpretace týdeníku, schyluje i nyní. Přitom Marek Wollner, redaktor ČT, v textu bezelstně dosvědčuje, že politický tlak na ČT byl v minulosti mnohem větší a že žádné omezení svobody ve své práci necítí. Snaha hyperbolizovat míru údajného tlaku v textu jde tak daleko, že se opět vytahuje kauza "popelníček", která údajně má dosvědčovat nemístnou devótnost ČT během prezidentských voleb vůči Zemanovi. Prý mu umožnili kouřit v "přísně nekuřácké televizi". Autorka textu pravděpodobně neví, že ČT není rozhodně přísně nekuřácká a že to pravděpodobně ze svých předchozích návštěv věděl i Zeman a že "popelníček" nebyla žádná devótnost, ale jen běžná praxe. Je to vcelku bezvýznamný detail, ale vzbuzuje otázku, co vlastně autorka ví o ČT ví, aby mohla psát podobně zasvěcené články.

23.4.2015
Každý šestý člověk nad 80 let trpí poruchami kognitivních funkcí

Kde o jednu z chorob, která může postihnout kohokoliv a neexistuje doposud účinná léčba. Deník Guardian provedl výběr z aktuálních výzkumů, které ukazují, že změna životního stylu může ovlivnit mnoho.

Riziko demence je spojeno s délkou života. Čím déle žijeme, tím větší riziko demence statisticky hrozí. Každý šestý člověk ve věku nad 80 let je postižen poruchami kognitivních funkcí, nejčastěji ztrátou paměti, ale také některým z dalších příznaků, jako je prostorová dezorientace nebo problémy s mluvením. Účinná léčba zatím neexistuje, byť americký průzkum z minulého týdne, zda se, odhalil příčinu.

Kardinální je tedy doposud prevence. Podle průzkumu zveřejněného v prestižním lékařském časopise Lancet se zdá, že překvapivou prevencí vůči demenci může být obezita. Toto zjištění je však v rozporu s dosavadním výzkumem, který ukazuje, že dysfunkce doprovázející obezitu, jako je diabetes, vysoký tlak či cholesterol riziko demence naopak zvyšují.

Jaké jsou tedy základní principy prevence?

Hlídejte si tělesnou váhu (BMI).

Studie Lancetu sledovala BMI dvou milionů lidí přes deset let a nejčastěji citovaným zjištěním je: podváha ve středním a vyšším věku zvyšuje riziko demence během následujících 20 let. Výsledky však byly rozporovány jako chybné, protože diagnózy demence bývají různě přesné a časový vztah mezi měřením BMI a nástupem demence zůstává nejasný. Epidemioložka Deborah Gustafsonová že State University of New York říká, že u lidí s vyšším BMI, kteří jsou postiženi demencí, jejich váha následně rychle klesá. Obecně se tedy dá říct, že není dobré ve středním věku trpět ani podváhou, ani nadváhou.

Pravidelně cvičte.

Podle Caerphilly study, která sledovala 3 000 mužů po dobu 35 let, je fyzický pohyb v ekvivalentu 30 minut chůze pětkrát týdně zdaleka nejlepším prostředkem ke snížení rizika demence. Pohyb všechny ostatní faktory snižující riziko demence výrazně překonává.

Včasná intervence.

Demence má velmi pomalý nástup, 15 až 20 let před tím než se projeví klinické příznaky. Finská studie se zaměřila na lidi s kardiovaskulárními problémy (vysoký tlak, cholesterol, diabetes, srdeční problémy, mrtvice), celkem 2 564 lidí doposud bez příznaků demence. Jedné skupině byla nabídnuta včasná léčba, cvičení, dietologické poradenství, mentální trénink a sociální aktivity po dobu dvou let. Byť není studie zatím dokončena, prozatímní výsledky jsou slibné: kognitivní funkce této skupiny lidí jsou na lepší úrovni.

Pečujte o své srdce.

Doug Brown, ředitel výzkumů a vývoje v Alzheimer's Society zdůrazňuje, že ke snížení rizika demence je třeba léčit kardiovaskulární problémy či možná nejdříve. Gustafsonová se domnívá, že lidé by měli být podporování k tomu, aby bralo léky na snížení cholesterolu, vysokého tlapky a regulaci diabetu. Problém je kouření, kuřáci mají 9 45 % větší riziko propuknutí demence a čím více kouříte, tím vyšší riziko je. Když ale přestanete, riziko se sníží na úroveň nekuřáků.

Vzdělávejte se, když jste mladí.

Čím déle se vzděláváte mezi 20 a 30 rokem života, tím menší riziko demence vám hrozí, říká Brown. Jednak mají vzdělanější lidé zdravější životní styl, jednak mají přístup k lepší zdravotní péči, ale smysl dává i to, že v mládí mentálně trénovaný mozek vydrží déle funkční. Vliv mentální aktivity v pozdním věku prokázán není, ale určitě neublíží.

Zdravě jíst, mít vyváženou stravu.

Zdá se , že středomořská strava bohatá na cereálie, ryby, zeleninu a ovoce snižuje riziko demence. Pravděpodobně je to dáno kombinací různých výživových faktorů, nikoliv vlivem jednoho jídla. Tvrdí se to k různých látkách, jako vitamíny B6, B12, C a E, kyselině listové a omega-3 mastných kyselinách, ale chybí průkazné studie. Talíř ryb, oliv a rajčat je asi lepší než tuba potravinových doplňků.

Omezte spotřebu alkoholu.

Opíjení se škodí mozku. Caerphilly study potvrzuje, že spotřeba alkoholu vysoko nad doporučenou mez riziko demence zvyšuje. Předchozí studie ukazují, že ani naprostá abstinence není ve vztahu k demenci dobrá, diskuze být dáno horší socializací takových lidí a sociální interakce je přitom významným faktorem, který nástup demence zpožďuje. Ne ale také možné, že někteří lidé ve středním věku mohou pít relativně bez následků, jiní však mohou mít geneticky zvýšené riziko poškození zdraví alkoholem. Široká shoda je ale na tom, že mnoho alkoholu škodí.

Kompletní text v angličtině ZDE

23.4.2015
Dobré myšlenky se rodí v konfliktu

Když dojde na kritické, inovativní a rozvratné myšlení, zkušenost - komodita ve většině hierarchií velmi ceněná - je ve skutečnosti naší Achillovou patou, překáží. Problém se zkušeností v rychle se měnících dynamických prostředích plných složitosti a příležitostí spočívá v tom, že si myslí, že má přehled. Přitom je ve skutečnosti snadno oklamána zdánlivou obeznámeností, když vidí navyklé vzorce tam, kde ve skutečnosti žádné neexistují.

Řada firem využívá brainstormingu jako metody, jíž se pokouší rozvinout nové myšlení. Jenže poslední věc, k níž obvykle dochází, je opravdová bouře (storm). Většina firem a týmů je neschopná tohoto kritického chování, protože jde o příliš velké riziko. Zapojit se do konfliktu znamená nebezpečí narušení harmonie a zranění citů druhých. Když oceňujeme harmonii, vyhýbáme se konfliktu a zdvořile přikyvujeme myšlenkám všech ostatních. V kontrastu s tím týmy schopné konstruktivního sporu - chování, které vyžaduje extrémně silné pouto důvěry - dokážou využít kritických požadavků na rozvratné myšlení. Dokážou generovat surovinu ve formě myšlenek a dokážou s nimi pracovat tak, aby z nich vyvinuly myšlenky dobré.

Dobré myšlenky se rodí z konfliktu.

Většina dobrých myšlenek prochází seismickým procesem, jinak řečeno vznikají tím, že jsou mačkány, drceny, stlačovány, roztrhovány a zase dávány dohromady. Tento proces vyžaduje žár sporu a konfliktu, aby došlo ke zpochybnění, strhání a rekombinaci rozbitých kusů. Všechno co víte je špatně.

První krok k myšlení bez šablon je poznat šablony, v nichž jste právě uvězněni. Jaký je charakter vaší reality? Jaké jsou předpoklady, obecné pravdy a klišé toho, čím se zabýváte? Začněte od toho, co dělají všichni, a pak se ptejte: "Co se stane, pokud uděláme opak?" Co se stane, když...?

Musíte experimentovat - začít jednat bez šablon tím, že se do něčeho pustíte. Samozřejmě máte spoustu divokých hypotéz vzniklých rozkladem vašich předpokladů a každý má názor na to, co se stane. Ale pravdou je, že nevíte, dokud to nezkusíte, a smyslem experimentu je zkoušet v malém (což omezuje riziko) a využít proces k učení. Neúspěch je siamským dvojčetem efektivního učení. Na počátku se patrně budete mýlit, ale cílem je mít pravdu na konci.

Zdroj v angličtině ZDE

23.4.2015

Americké vojenské námořnictvo zvažuje, že prodlouží objednávky letounů F/A-18 Super Hornet za rok 2017. Důvodem jsou průtahy s vývojem stroje F-35C, který by měl nahradit starší verze letounu Hornet. F/A-18 vznikl v dnes již neexistujících společnostech Northrop a McDonnell Douglas v 70. letech zvětšením prototypu YF-17 a oficiálně byl zaveden do výzbroje v roce 1983.

Vedení amerického námořnictva plánovalo zastavit objednávky Super Hornetů používaných na letadlových lodích v roce 2017. Avšak kvůli "operačnímu riziku" nyní plánuje nakoupit dvě až tři další letky, protože starší verze F/A-18 se blíží konci životnosti.

Jedna peruť na letadlové lodi sestává z asi 44 útočných letounů tvořených dvěma letkami po 10 letounech a dvěma po 12 letounech doplněnými stroji pro elektronické rušení. To tedy znamená, že U.S. Navy hlásí, že bude potřebovat nejméně 20 nových letounů.

V současnosti většina perutí na letadlových lodích zahrnuje 24 Super Hornetů a 20 Hornetů starších verzí, přičemž je plánováno nahradit Hornety novými letouny F-35C.

Po absolvování 8 000 letových hodin jsou starší Hornety odesílány na revizi a generální opravy s nadějí, že vydrží dalších 10 000 hodin. Nicméně řada starších strojů potřebuje výrazné opravy a v současnosti je až 54 % starších Hornetů mimo provoz. Opravny nestíhají vracet do služby provozuschopné letouny.

Námořnictvo plánovalo, že novější verze F/A-18 Super Hornet bude sloužit ještě ve 30. letech, avšak nyní plánuje prodloužit lhůtu o další dekádu. Prvních 20 strojů F-35C má být nakoupeno v roce 2020. Mezitím ale každý rok vypadává z provozu 35 - 39 starších letounů.

Námořnictvo mezitím předložilo požadavek na 12 Super Hornetů a 8 F-35C v rámci seznamu požadavků adresovaných Kongresu pro rok 2016, na něž není k dispozici financování.

Dosud bylo vyrobeno asi 500 letounů F/A-18 různých verzí. Bylo plánováno skončit u 563. stroje, avšak zdá se, že nákupy budou pokračovat.

Mezitím firma Boeing signalizuje, že potřebuje politické rozhodnutí během roku 2015, aby byla jasná budoucnost výrobní linky. Dodavatelé se nacházejí ve 44 státech a přímo nebo nepřímo je s výrobou spojeno 90 000 pracovních míst.

U.S. Navy zvažuje sérii modernizací novějších verzí F/A-18 s cílem prodloužit dolet a zlepšit výkony. Má jít mj. o tzv. konformní přídavné nádrže, zlepšení avioniky a vnější závěsníky tvarované tak, aby došlo ke snížení radarové signatury letounu.

Přitom se plánuje použití letounů F-35 společně se Super Hornety (jejichž úplné nahrazení F-35C je finačně neproveditelné - pozn. KD), ačkoliv se diskutuje o tom, zda to znamená neutralizaci charakteristik stealth u novějšího stroje. Kromě toho dochází k přehodnocování požadavků na elektronickou verzi E/A-18G Growler.

Rapidní technické zlepšování systémů protivzdušné obrany potenciálních protivníků vytvořilo situaci, kdy i letoun F-35C s technologií stealth bude nepřetržitě potřebovat spolupráci s letouny Growler provádějícími elektronické rušení.

Podrobnosti v angličtině ZDE

23.4.2015

Smrt 900 uprchlíků ve Středozemním moři nebyla "tragedií", píše v deníku Daily Telegraph Dan Hodges. Slovo "tragedie" naznačuje náhodnou událost. Smrt těchto 900 uprchlíků nebyla náhodná. Zabilo je přímé a úmyslné politické rozhodnutí. Politické rozhodnutí Evropské unie. A politické rozhodnutí britské vlády.

Loni v říjnu jsem psal o tom, jak britští ministři přijali novou strategii ohledně toho, co dělat s množstvím dětí, žen a mužů, kteří prchají z pekla Sýrie a Libye. Cílem této strategie bylo je utopit.

V britské Horní sněmovně oznámila náměstkyně britského ministra zahraničí Lady Anelay: "Nepodporujeme plánované operace na vyhledávání a záchranu uprchlíků ve Středozemním moři."

Zdůvodnila to tak, že se britská vláda domnívá, že záchranné operace činí pokusy uprchlíků dostat se přes Středozemní moře atraktivními a povzbuzují větší počty imigrantů k tomu, aby se pokusily o nebezpečnou plavbu přes moře.

Je nutno říci, že Lady Anelay vysvětlila argumentaci podkládající toto rozhodnutí docela jednoznačně. Lidé se dnes domnívají, že jestliže se pokusí dosáhnout útočiště přes moře, budou zachráněni. Jestliže jim bude záchrana odmítnuta, nebudou zachráněni. Utopí se. A až jich zemře dostatečně velké množství, lidem v Sýrii a v Lybii to dojde, že není žádná naděje na záchranu. V tuto chvíli se lidé přestanou pokoušet překročit Středozemní moře. Na to, aby se zamezilo přistěhovalectví, je nutno určité množství přistěhovalců utopit.

No, ta první část strategie Lady Anelayové opravdu funguje. Děti, ženy a muži se skutečně topí po tisících. Není jasné, kolik se jich bude muset dohromady utopit, než to dojde těm, kteří se pokoušejí překročit Středozemní moře.

Omlouvám se, tahle argumentace je levná. Ona to není politická strategie Lady Anelayové. Ta je pouze náměstkyní. Jde o politiku britského premiéra Davida Camerona. Ten se dnes účastní předvolební kampaně. Zajímalo by mě, zda ho průběžně informují o počtu mrtvých.

K uprchlíkům ze Sýrie a z Libye se obrátili zády i vládní koaliční partneři konzervativců, liberální demokraté. Proto jsou všichni ti uprchlíci mrtví. Ani šéf labouristické opozice Ed Miliband se nezastavil ani na okamžik a nezeptal se, jak je možné, že politická strategie topení imigrantů se v Británii roku 2015 stala přijatelnou.

Těch 900 mrtvých lidí nebylo obětí nějakého tragického incidentu. Tito lidé byli zavražděni. Byli zmasakrováni.

Vládní politická strategie požadovala, aby tito lidé zemřeli. Tak zemřeli.

Tato vládní politická strategie byla zavedena, aby ministři mohli voličům dokázat, že proti imigrantům jednají tvrdě. A ministři teď opravdu vypadají tvrdě. Velmi, velmi tvrdě.

Britské politické strany z celého politického spektra se snaží přesvědčovat voliče, že si myslí, že by Británie byla lepším místem k životu, kdybychom zvládli imigraci. A smrt 900 uprchlíků voliče do jisté míry přesvědčí, že to politikové myslí vážně.

Splnilo se nám naše přání. Těch 900 lidí do Británie nikdy nevkročí. 900 pracovních příležitostí bylo ochráněno pro Brity. 900 příbytků bylo ochráněno pro Brity. 900 nemocničních postelí bylo uchráněno pro Brity. 900 míst ve školách bylo uchráněno pro Brity.

Těch 900 lidí je mrtvých. Británie je na tom lépe.

Podrobnosti v angličtině ZDE

23.4.2015

Již téměř celou dekádu běží dva programy podporované ruskou vládou, které nabízejí vojenský výcvik civilistům z Pobaltí a Polska, přičemž se speciálně zaměřují na mládež.

Každoroční airsoftový turnaj "Puť k pobědě" se od roku 2010 koná v Rusku a účastní se jej zájemci z Polska, Pobaltí a dalších bývalých sovětských republik (airsoft je hra na boj s napodobeninami střelných zbraní). Organizuje jej Specnaz Rus - organizace bývalých příslušníků zvláštních jednotek ruské armády založená v roce 2005. Hlavním cílem organizace je vojensko-vlastenecký výcvik mládeže. Ve své výroční zprávě za rok 2014 organizace zmiňuje příspěvek separatistům z "Novoruska" ve výši 100 000 rublů.

V září 2014 se turnaj pořádaný organizací Specnaz Rus konal v Kaliningradu a účastili se jej zájemci z Litvy a Polska. Turnaje se zaměřují na rekonstrukci reálných ozbrojených konfliktů. Tentokrát byl simulován konflikt mezi syrskou vládou podporovanou ruskými jednotkami a povstalci podporovanými USA. Podle fotografií na webu událost přitáhla bývalé profesionální vojáky, amatéry, ale také ženy a děti. Na videozáznamu si někteří účastníci pochvalují, že vybavení používané při turnaji je stejné nebo lepší než to, které používají vojenští profesionálové.

Není to poprvé, co se turnajů účastnili polští a litevští civilisté. Totéž proběhlo v letech 2011 a 2013,

Další kontroverzní událost zaměřující se na vojenský výcvik ruské mládeže z postsovětského prostoru je letní polovojenský výcvikový tábor Sojuz. V létě 2014 se konal v Kyrgyzstánu a zahrnoval účastníky ze všech bývalých sovětských republik s výjimkou Turkmenistánu. Jednalo se již o osmý ročník a tábor nabízí účastníkům vojenský výcvik, včetně kursu informační války, ale také výuku Moskvou schváleného výkladu dějin. Tábor financují soukromé společnosti, avšak je organizován řadou ruských vládních institucí včetně ministerstva obrany, Státní dumy, vojenskou mezivládní organizací Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti, militárními organizacemi Doblesť otěčestva a Ruskoje bojevoje mnogoborje.

Mnozí účastníci byli rusky hovořící středoškoláci a část z nich patří do týmů bojových sportů ve svých zemích.

Obě události odrážejí sílící úsilí Ruska militarizovat menšiny v sousedních státech.

Podrobnosti v angličtině ZDE

23.4.2015

Fabrice Leggeri, ředitel pohraničního úřadu Evropské unie uvedl, že zachraňovat životy imigrantů ve Středozemním moři nemůže být prioritou pro námořní hlídky, které řídí, navzdory požadavkům, že by Evropská unie měla reagovat lidštěji poté, co o víkendu ve Středozemním moři zahynulo asi 800 osob.

V předvečer evropského summitu k imigrační krizi odmítl Leggeri požadavek, že by pohraniční hlídky Triton měly aktivně vyhledávat uprchlíky na lodích a zachraňovat je.

"Triton nemůže být vyhledávací a záchrannou operací. V našich operačních plánech nemáme možnosti, že bychom aktivně hledali lidi a zachraňovali je. To není mandátem naší organizace a pokud tomu rozumím, není to ani mandátem Evropské unie," řekl Leggeri.

Když se v sobotu večer u libyjských břehů překotila loď, vyvolalo to hněv veřejnosti. V pondělí se konalo mimořádné zasedání ministrů zahraničí a vnitra EU a ve čtvrtek se v té věci má v Bruselu konat mimořádná vrcholná schůzka.

Leggeri ale vyloučil, že by hlídky EU měly být umístěny nedaleko libyjských břehů, protože by to jen povzbuzovalo zoufalé uprchlíky, aby riskovali cestu přes moře.

Leggeriho výroky zklamou aktivisty, kteří doufali, že dosavadní letošní smrt 1 776 lidí donutí EU k návratu k rozsáhlým záchranným operacím, které byly loni v říjnu zrušeny, přestože loni zachránily 100 000 lidí.

Podrobnosti v angličtině ZDE

23.4.2015

„Prosadíme dobře fungující stát.“ Tak zněl slogan sociální demokracie před parlamentními volbami v roce 2013. O rok později - před volbami komunálními a senátními - byl nahrazen sloganem novým: „Měníme zemi k lepšímu.“ Ale je to pravda? Prosazuje Bohuslav Sobotka dobře fungující stát? Mění zemi k lepšímu?

Všichni si rovni (ne)jsou 

Česká republika je určitě dobře fungujícím státem pro některé sociálně-demokratické ministry a jejich rodinné příslušníky a přátele. Ale je dobře fungujícím státem pro jejich voliče? Tady už je to trochu složitější. Můžeme si o tom číst takřka každý den. O masívním náboru nových zaměstnanců na Ministerstvu zahraničních věcí. Bez výběrového řízení, aby se to stihlo ještě dřív, než začne platit nový služební zákon. O ministryni práce a sociálních věcí, která zaměstnala svého manžela na Úřadu vlády. O předsedovi Legislativní rady vlády, který se tak „hezky“ postaral o svého bratrance. 

Ano, dělaly to i jiné vlády a jiné strany, to je fakt a nepopírám to. Ale u tradiční levicové strany, která za to svoji politickou konkurenci tak tvrdě kritizovala, to opravdu zamrzí. 

Umění komunikace není dáno všem 

Zamrzí i jiná věc. Jestliže některý ministr přijde s nějakým návrhem (ponechme stranou, je-li to návrh dobrý), měl by si jej umět v médiích obhájit. Příklad? Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová přišla s novelou zákona o veřejné službě. Má na to právo. Ale měla by si do televize přijít svůj nápad obhájit. A ne to nechávat na jiných. 

Tím nechci říci, že někteří sociálně-demokratičtí ministři toto neumí. Ba naopak! Ministr školství Marcel Chládek a ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček to umí. Mají nápady a umí je patřičně prezentovat v médiích. Umí o nich diskutovat a umí si za nimi stát. Také někteří sociálně-demokratičtí poslanci mají snahu. Připomínají sliby, s nimiž šla jejich strana do voleb, a snaží se je proměnit v realitu. 

Ale protože se vedení sociální demokracie někdy nehodí, stávají se posléze terčem nemilosrdné kritiky. To nepůsobí dobře. Nepůsobí to dobře na voliče. Nepůsobí to dobře na ty, kteří by jinak měli chuť se angažovat. A proto bychom si těch pár statečných měli vážit. 

Zmatek a chaos 

Dobře fungující stát určitě neprosadíte tím, že přijdete do vlády a začnete zbrkle dělat personální čistky. Příklad? Odvolání generální ředitelky Úřadu práce. Ano, takovéto věci se běžně stávají, ale většinou jsou logickým vyústěním něčeho, co jim předchází. Působí trochu divně, když přijde někdo nový na Ministerstvo práce a sociálních věcí, vyjádří se pochvalně o některém ze svých podřízených a pak ho prostě odvolá. 

 Před pár dny byl ministrem pro legislativu odvolán ředitel Agentury pro sociální začleňování Martin Šimáček. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. K nemalému a hlavně nemilému překvapení starostů, kteří s Martinem Šimáčkem spolupracovali. Důvod? Prý porušil pravidla. Ale také to byl právě on, kdo Agenturu pro sociální začleňování „pozvedl“ a dodal ji na vážnosti. 

Ve výčtu „prohřešků“ bychom mohli ještě pokračovat. A došli bychom třeba k tomu, že je český premiér zastáncem smlouvy TTIP. Ale toto téma raději přenechám jiným. Zasvěcenějším. A uzavřu tento článek tím, že mi osud sociální demokracie není lhostejný. Stejně jako osud dalších tradičních politických stran. Protože pouze tradiční politické strany nás mohou ochránit před nejrůznějšími populistickými hnutími, jejichž program byl ušit horkou jehlou.

23.4.2015
Tisková zpráva

Krajiny naše i za sedmero horami a řekami, skutečné i myšlené, výrokové, komponované, romantické, filmové, děsivé, krajiny na mnoho způsobů vnímané, krajiny uchvacující svou prožitkovou silou. „Dvacátý pátý ročník besed festivalu Ekologické dny Olomouc (EDO) nabídne zajímavý program všem zvídavým lidem, kteří rádi cestují a poznávají přírodu, umožní jim setkání s krajinou ve všech jejích podobách a často v nečekaných souvislostech.“ řekl ředitel Sluňákova, Michal Bartoš.

Besední část programu EDO navštíví od pátku 24. 4. do neděle 26. 4. (Muzeum umění Olomouc - Divadlo hudby) celá řada významných osobností našeho veřejného života. Pravidelným hostem festivalu je Václav Bělohradský, jehož oblíbenému zamyšlení patří vždy nedělní dopoledne. 

Jiří Sádlo bude popisovat konec venkova, ekolog David Storch sdělí, že pro ekologii krajina neexistuje, filosof Stanislav Komárek zmíní vzdělávání lidí a krajin. Josef Jařab představí život a dílo Ralpha Waldo Emersona, který výrazně ovlivnil vztah člověka ke krajině. Alena Wagnerová potěší přítomné příběhem Sidonie Nádherné a motivem krásy bezúčelnosti. Alena Oberfalzerová pozve lidi do Mongolska, Petra Hanáková k Českému moři, Zdeněk Kratochvíl nejen na Kyklady a Petr Pokorný poukáže na silná místa v naší krajině. Filosoficky pojmou krajinu Zdeněk Pinc, Jan Tábor a Jiří Zemánek. 

Ve spojení s problematikou opuštění domova bude Pavel Barša mluvit o Evropě a Islámu. Martin Škabraha pozve diváky do krajin českých filmů. 

Besedy Ekologických dnů Olomouc jsou vždy plné zajímavých myšlenek a příběhů, jsou setkáním s mimořádně zajímavými osobnostmi a odvádějí účastníky z virtuálních světů do prostředí, kde se tváří v tvář, tělesně, kladou zajímavé otázky, a kde se lze problémům snažit porozumět z jejich kontextů. 

„Nikdo účastníky besed nikam netlačí, spíše jsou nabízeny dveře, které lidem otevírají zajímavé podněty k přemýšlení a umožňují lepší orientaci v složitosti života kolem nás.“ přiblížil hlavní myšlenku Michal Bartoš. Besedy Ekologických dnů Olomouc jsou společnou poradou o našem světě.

Program Ekologických dnů Olomouc ZDE

22.4.2015

Právní názory Baracka Obamy na problematiku arménské genocidy se prokazatelně formovaly nejpozději v roce 2006 v korespondenci s Condoleezou Riceovou. V roce 2008 pak byly prezentovány v rámci první volební kampaně. V obou případech Obama přesvědčivě argumentoval ve prospěch označení tureckého vyvražďování Arménů v roce 1915 za genocidu.

Letos, v době stého výročí arménské genocidy, americký prezident své někdejší názory zcela popírá ZDE.

Spojené státy v politické rovině prohrály všechny války od invaze do Panamy. Proč se tak stalo už rozebrali jiní ZDE, takže stačí stručně shrnout: Američané nedokáží přinutit protivníka k rozhodující bitvě, která by jej mohla skutečně odzbrojit a tak donutit, aby se vzdal; nedokáží naplánovat operace tak, aby dosáhli svých cílů hned na začátku a protivníkovi nezbylo, než to prostě uznat (fait accompli); a neumějí ani nabídnout protivníkovi ústup se ctí, protože na to jsou příliš arogantní a ideologičtí. Kromě válek však postupně prohrávají také své mezinárodní postavení. Proč k tomu dochází lze dobře studovat třeba právě na Obamově oportunismu ve vztahu k arménské genocidě. To je sice nepochybně - čistě politicky vzato - samo o sobě minoritní téma, ovšem s ohromným symbolickým významem.

V současných USA se považuje za normální hovořit o vině Poláků za události, při nichž byli sami v roli perzekvovaných a vyvražďovaných a při nichž zemřela pětina polského národa ZDE. V souvislosti s tímto přísným etalonem o to více vynikají dvojí standardy uplatňované nyní Barackem Obamou. Stručně řečeno, pokud Turci "nespáchali" genocidu, protože jsou americkými spojenci, ředitel FBI, jenž obvinil Poláky z nacistické genocidy Židů, měl už předvčerejškem přijít o místo.

To se ovšem nestane. Polsko je spolehlivým americkým spojencem a tak se nikdo nenamáhá podniknout více, než nechat velvyslance v Polsku, aby z osobní iniciativy přednesl omluvu. Turecko, to je na druhé straně úplně jiná záležitost: Že tamní režim přestává jakkoliv připomínat západní demokracii i sekulární stát a směřuje k vlastní variantě islámského autoritářství je jedna věc; ještě jiná věc ale je, že pomalu přestává být americkým spojencem. Rostoucí vojenská spolupráce s Čínou a Pákistánem, mírně řečeno pochybná role Ankary při vzniku islamistických struktur v Sýrii nebo soupeření s Íránem o pozici hlavního sponzora hnutí Hamas - to jsou jen některé známky toho, že se Turecko necítí být vázáno rámcem nějaké společné politiky a dělá už de facto politiku vlastní, značně nezodpovědnou a sobeckou, s cílem stát se nezávislou regionální mocností.

Je prakticky vyloučeno, že by americká administrativa pochybným zohledňováním turecké neochoty přiznat vlastní zločiny přiměla prezidenta Erdogana k větší spolupráci při stabilizaci Blízkého východu, k dodržování embarga na Krym či obecněji ke spolupráci na projektu na Rusku nezávislého zásobování Evropy zemním plynem. Turecko bude nadále sledovat pouze ty zájmy, které osobně schválí Erdogan, pokud si myslí, že prospějí jeho vlastnímu mocenskému postavení.

Nejde přitom o nějaký ojedinělý případ. Také v Iráku Obamova administrativa vojenskou podporu svěřuje proíránskému režimu v Bagdádu, který se dopouští na civilistech stejných zvěrstev jako "islámský stát", zatímco skutečně spolehlivého kurdského spojence odbývá zbytky smetenými se stolu. Kyjev, který je při všech ohromných nedostatcích prozápadně orientovaný, na druhé straně odmítá Bílý dům vyzbrojit a odkazuje ho tak na pomoc druhořadých mocností a Izraele.

V tom se jednoduše projevuje obecně zbabělý a také velmi narcistní modus operandi dosluhující administrativy: Tam, kde se jí někdo rozhodně staví na odpor a dává zřetelně najevo, že ji tak úplně "nemiluje", nabízí i protivníkovi dalekosáhlé koncese a neúnavně usiluje o smír (jen aby už nemilost ustala...), zatímco vůči dlouhodobě spolehlivým partnerům jedná často arogantně.

Tímto způsobem Spojené státy zajisté nezískají ve světě žádné nové spojence, na něž by se mohly spolehnout; zato ty stávající naučí velmi názorně, že loajality si v Bílém domě necení a proto nemá smyslu to s ní přehánět. Tam, kde nastane dilema, zda dát v nějaké konkrétní otázce přednost spíše svazkům s USA, nebo zvolit rozvíjení vztahů s jinou mocností, i nepochybní američtí spojenci nyní budou častěji volit druhou možnost. Vidí, že pokud by postupovali opačně, nikam by to nevedlo a nikdo to neocení.

Tato otázka má ještě jeden obecnější rozměr. Je jím vztah USA ke spojencům vůbec. Když USA na vrcholu krize vztahů s Ruskem stahují z Evropy 24 bitevních vrtulníků Apache, "aby ušetřily" ZDE, zajisté má takový krok i zajímavé souvislosti v pokračujícím šetření naprosté většiny evropských členů NATO na obranných rozpočtech, o tom není sporu. Na druhé straně lze vážně pochybovat o tom, zda právě teď je skutečně nutné přesouvat dvě roty bitevních vrtulníků zrovna na Aljašku. Vedle toho nedochází v Evropě ke skutečnému a trvalému posílení americké přítomnosti na východním křídle NATO, ale v první řadě k posílení rotací jednotek, jejichž základny nadále zůstávají za Atlantikem.

Stručně shrnuto, spoléhat se na Spojené státy není příliš moudré ani bezpečné. Kauza licoměrného spláchnutí otázky arménské genocidy kvůli pochybným a i v tom nejlepším případě krátkodobým výhodám ve vztahu k Turecku znamená svého druhu pedagogický čin ve sféře diplomacie. Ukazuje celkem jasně, že mnohem výhodnější je manévrovat nezávisleji, než preferovat jednoznačnou loajalitu - a v žádném případě si nepěstovat oddaný psovský přístup, jaký opakovaně prokazuje značná část českých médií i politické elity.

22.4.2015
Vietnam po čtyřiceti letech:

V únoru 1968 vyvraždili a vypálili jihokorejští vojáci vesnici Ha My. Usmrcených 135 obyvatel nahrnuli buldozery do hromadných hrobů.Na místě dnes stojí památník, na němž je báseň, hovoříci o korejském masakru. Nedávno monument navštívili korejští diplomaté a stěžovali si, že báseň je vůči Jižní Koreji nepřátelská. Vietnamská vláda nařídila, aby byla vytesaná slova básně zakryta zástěnou s lotusovými květy.

Vietnamci, kteří ve válce zvítězili, umožnili straně, která prohrála, aby její význam definovala. Proč? Jižní Korea je dnes největším investorem ve Vietnamu a nabídla, že zaplatí místní nemocnici, pokud Vietnamci báseň skryjí. A tak vietnamská vláda souhlasila, nemohla si dovolit nesouhlasit. A to je, v kostce, co se děje s Vietnamem od té doby, co tam před čtyřiceti lety, 30. dubna 1975, skončila válka.

Reportér Nick Davies pobýval nyní měsíc ve Vietnamu a z rozhovorů s farmáři, intelektuály, akademickými odborníky a válečnými veterány z obou stran bojové fronty zjistil, že Vietnam byl donucen k přijetí nejrůznějších zkreslení historie a kompromisů kvůli ziskům. Spojeným státům se podařilo prosadit falešnou verzi příčiny vietnamské války a jejího průběhu. Přestože Američané prohráli, vrátili se s daleko mocnějšími zbraněmi financování a donutili Vietnamce, aby se vydali po cestě, kterou si nezvolili. A teď nejvíce lžou vietnamští vedoucí politikové.

Doboví svědkové svědčí o tom, že Vietnamci bojovali proti Američanům, protože chtěli vytvořit socialistickou společnost. Francie totiž předtím jako koloniální pán Jižního Vietnamu se chovala tak otřesně, že to vedlo k vzniku odcizení Vietnamců vůči západnímu světu. Vietnamci chtěli komunismus. Americká interpretace války tvrdí, že Američané provedli invazi, aby zabránili komunistickému severnímu Vietnamu okupovat "demokratický" Jih. Ve skutečnosti dva odlišné Vietnamy neexistovaly. V roce 1954, navzdory vítězství vietnamské armády, se Francie a jeji západní spojenci nechtěli vzdát jižního Vietnamu. Na mezinárodní konferenci v Ženevě se dohodly všechny strany, že bude země dočasně rozdělena na Severní a Jižní Vietnam, než po volbách v červenci 1956 vznikne nová celovietnamská vláda.

Později přiznal americký prezident Dwight Eisenhower, že kdyby Západ ty volby dovolil, asi 80 procent Vietnamců by hlasovalo pro Viet Minh a pro novou socialistickou společnost. Američané to ale nedovolili. Namísto toho CIA instaalovala prostřednictvím kombinace úplatků s násilím novou vládu v Saigonu, v jejímž čele stál katolický politik Ngo Dinh Diem. Byl to autokrat a korupčník, ale byl to antikomunista a byl pro Ameriku. V říjnu 1955 CIA zfalšovala v Jižním Vietnamu volby a ustavila Diema prezidentem. Celostátní volby byly zrušeny.

Nejprve USA financovaly pouze francouzskou válku ve Vietnamu, pak začaly do Vietnamu posílat vlastní vojáky. Během vietnamské vályk zahynulo až 3,8 milionů lidí.

Slavný britský zahraniční korespondent James Cameron charakterizoval americkou válku jako "urážku mezinárodní slušnosti, jako něco odporného a absurdního". V roce 1965 napsal o cestě k válce: "Bylo to neobratné a kruté a bezmyšlenkovité. Krok za krokem dělal Západ chyby a propadl dilematu, jemuž nikdy pořádně neporozuměl a o které nikdy neusiloval. Od začátku mluvil Západ ve frázích.

Lidé ve Vietnamu si dodnes pamatují to násilí a svůj strach.

Spojené státy shodily na VIetnam více výbušnin než použili Spojenci proti Německu a Japonsku za druhé světové války. Používali také napalmové želé, které se přilepilo na oběti a pak jim peklo kůži, používali bílý fosfor, který pálil tělo až na kost, tříštivé bomby a 73 milionů litrů jedovatých chemikálií, včetně 43 milionů litrů látky Agent Orange, která likvidovala vegetaci a způsobovala choroby těm, kteří tomu byli vystaveni.

Spojené státy také bombardovaly Hanoj, město plné civilistů bez letectva, které by ho mohlo ochránit. Americká pozemní ofenzíva byla stejně brutální. Medializovaný masakr ve vesnici My Lai byl jen jedním z mnoha. Američané systematicky vybíjeli civilní obyvatelstvo, byli to pro ně jen "rákosníci". Mučili vězně ve věznicích.

Lidé nadšeně oslavovali komunistické vítězství v roce 1975. Země ale byla zničená. Silnice, železnice, mosty a kanály byly zničené bombardováním. Po celém venkově bylo množství nevybuchlé munice, často pod vodou v rýžových polích, kde pracovali zemědělci. Na pěti milionech hektarů země byla zničená vegetace. Dvě třetiny vesnic v Jižním Vietnamu bylo zničených. Vláda si musela poradit s 10 miliony uprchlíky, milionem válečných vdov, 880 000 sirotky, 362 000 válečnými invalidy a 3 miliony nezaměstnaných.

Inflace dosahovala 900 procent. Spojené státy na konferenci v Paříži příslíbily, že poskytnou 3,5 miliardy dolarů na znovuvýstavbu země. Neposkytly nic. Naopak požadovaly, aby vietnamská vláda splatila půjčky, které si vzal jihovietnamský, proamerický režim. Spojené státy uvalily na Vietnam obchodní embargo. Přiměly MMF, Světovou banky a UNESCO, aby odepřely Vietnamu pomoc.

Nakonec začal vietnamský socialistický projekt kolabovat. Přijal hrubou sovětskou politiku, v jejímž rámci museli zemědělci odevzdávat svou sklizeň za potravinové lístky. Začátkem osmdesátých let musel režim povolit zemědělcům prodávat soukromě své přebytky, takže se začal vracet kapitalismus. Koncem osmdesátých let přijala strana oficiálně politiku "tržní ekonomiky se socialistickou orientací".

Vietnamská vláda se začala chovat vstřícně vůči USA. Přestala požadovat odškodné a splatila dluhy předchozího proamerického režimu. V roce 1994 Spojené státy zrušily obchodní embargo. Světová banka, MMF a další dárci začali pomáhat. Ekonomika začala růst rychlostí 8,4 procent ročně. Vietnam se brzo stal největším světovým vývozcem rýže.

V devadesátých letech ještě velká část komunistické strany bránila socialismus před novou vlnou kapitalismu. Režimu se podařilo odstranit většinu chudoby. Po ukončení války žilo pod hranicí chudoby 70 procent Vietnamců. V roce 2000 to bylo 32 procent Vietnamců. Vláda vybudovala novou síť základních škol ve všech komunitách a také síť středních škol. Vybudovala také základní strukturu zdravotnictví.

Pod mezinárodním tlakem se však situace po roce 2000 změnila. Vietnam byl donucen schválit prodej státní ekonomiky. Uzavřel také obchodní dohodu s USA a od r. 2006 se stal členem Světové obchodní organizace. Západ nakonec vyhrál.

Novinář Nguyen Cong Khe apeloval loni v listopadu v deníku New York Times na vietnamskou vládu, aby povolila svobodný tisk. Na internetovém serveru, který nyní ve Vietnamu provozuje, píše, že vedení Vietnamské komunistické strany zradilo svou vlastní věc. Tentýž názor má i mnoho dalších lidí.

Saigon je nyní městem korupce, obrovského bohatství i obrovské bídy jako v každé rozvojové zemi. Khe odhaduje, že z každých 10 dolarů určených pro jakýkoliv státní projekt jich 7 končí v něčí kapse.

Podle Transparency International je Vietnam dnes jednou z nejzkorumpovanějších zemí na světě. Vietnam byl vždycky postihován korupcí. Avšak nyní je zvlášť silná. Kritikové poukazují na to, že to způsobila především privatizace vietnamských státních podniků. Politikové a státní činitelé se stali řediteli nových soukromých firem.

Vietnam se už nestará o své chudé. Zpráva Světové banky z roku 2012 poukázala na to, že se ve Vietnamu znovu prohlubuje nerovnost. V letech 2004-2010 poklesl příjem nejchudších deseti procent obyvatel o 20 procent. Nejbohatších 5 procent obyvatelstva nyní dostává celou čtvrtinu veškerých příjmů v zemi.

Nejhorší nerovnost je na venkově. Miliony farmářů byly vyhnány z půdy, kde se stavějí nové továrny a silnice. Vlna chudých zemědělců zaplňuje města. Spolu s propuštěnými zaměstnanci bývalých státních podniků se živí v tzv. "neformálním sektoru", v robotárnách či na chodnících. Tito lidé nemají žádnou existenční jistotu ani právní ochranu.

Zdravotnictví a školství už nejsou zadarmo. Vietnam skončil s nejhorším možným řešením: autoritářský socialistický systém, který používá neoliberální ideologii trhu bez přívlastků. Důsledkem je, že Vietnamci přicházejí o své peníze i o svá občanská práva, zatímco miniaturní elita si plní kapsy a skrývá se za rétorikou socialistické revoluce. To je největší lež ze všech. Jak uvedl jeden bývalý bojovník: "Jsou to rudí kapitalisté."

Kompletní článek v angličtině ZDE

7.4.2015
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V březnu 2015 přispělo 199 čtenářů finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 45 939,60 Kč dále .

Zůstatek byl koncem března 2015 179 819,02 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 156 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za březen 2015

Zůstatek k dispozici Britským listům k 28.2. 2015:..............235 047,39 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 45 939,60 Kč
úrok................................................................1,89 Kč



bankovní poplatky..........................................................543,36 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................1691,50 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
výdaje v ČR (JČ) ................................................. .........................15 000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
honorář (BK) ...............................................................................15 000 Kč
programování nového redakčního systému (MP) ...............................6200 Kč
charitativní dar invalidnímu důchodci (platba za elektřinu) ..................19 735 Kč


Zůstatek k 31.3. 2015: 179 819,02 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2013

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013
Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
5. 11. 2014 Třikrát hurá pro FAMU Sam Graeme Beaton
5. 11. 2014 Three Cheers for FAMU Sam Graeme Beaton
1. 11. 2014 Česká pivní válka Sam Graeme Beaton
1. 11. 2014 The Czech Beer War Sam Graeme Beaton
31. 10. 2014 Venku v přírodě - František svého druhu a Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
31. 10. 2014 Out in the Open - František svého druhu and Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
30. 10. 2014 Závěrečná ceremonie jihlavského festivalu: Jeho význam roste Sam Graeme Beaton
30. 10. 2014 Jihlava Closing Ceremony -- A Festival in Ascendance Sam Graeme Beaton
28. 10. 2014 Filmy o rasismu v České republice Sam Graeme Beaton
28. 10. 2014 Films about racism in the Czech Republic

Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval... Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Václav Havel - dramatik a politik       Historie >
12. 1. 2015 Foreign Policy: Why Washington Needs to Get Over Vaclav Havel Jan  Čulík
13. 12. 2014 Vaklav Hejvl a výprodej české devótnosti Karel  Dolejší
11. 12. 2014 Respekt zasahuje: Jak smíme mluvit o Havlovi Bohumil  Kartous
20. 11. 2014 Názor dne Oldřich  Průša
20. 12. 2013 Václav Havel -- padouch, nebo hrdina ? Štěpán  Forgáč
4. 1. 2013 Něco málo navíc k mladé až mladičké přítelkyni Luděk  Prokop
6. 2. 2012 Odcházení: Havel se postavil k svému celoživotnímu dílu s obrovskou svobodou Miroslav  Tejkl
6. 2. 2012 Omlouvá nás sebekritičnost? Alex  Koenigsmark
1. 2. 2012 Otevřený dopis vládě České republiky Petr  Kellner
23. 1. 2012 O preferencích a omezené universálnosti

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 "...na všech sloupích" Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 "Ultimátní" konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2014 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce