ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
3.7.2015
Rozhovor Britských listů 12:
Disident a zrádce národa

"Česku by výrazně prospělo, kdyby přijalo milion uprchlíků."



Rozhovor Jana Čulíka s disidentem, umělcem, vysokoškolským pedagogem a performerem Milanem Kohoutem, který se vysílá na Regionální televizi na kabelu a internetu od pátku 3. července 2015.

4.7.2015

Velmi aktuálně byl jedním z prvních filmů na letošním karlovarském filmovém festivalu hraný film režiséra Jonase Carpignana natočený v německo-americko-britsko-italsko-francouzské produkci, nazvaný Mediterranea - Středozemský příběh (2015). Téměř dvouhodinový film dokumentárním stylem zaznamenává strastiplnou cestu dvou afrických uprchlíků z Burkiny Faso přes Středozemní moře do Itálie. Pěší cestou přes africký kontinent se stane skupina běženců terčem útoku banditů, kteří je okradou a jednoho z nich zastřelí. Po nebezpečné cestě přes moře, kdy část přistěhovalců přeplavujících se na vratkém člunu zahyne, se oba mladí muži, Ayiva i Abbas, dostanou do Itálie.

Mladíci představují dvojí přístup. Ayiva je vstřícný, tvrdě pracující a konsensuální člověk, který doufá, že když se situaci v nové zemi plně přizpůsobí, země ho přijme, Mladší Abas je vzdorný: má silný pocit vlastní hodnoty a jako křivdu vnímá, že se k němu italská společnost chová tvrdě a diskriminačně.

Oba mladí muži se skupinou afrických přátel skončí v menším italském městě, kde jsou najímáni jako denní námezdní dělníci při sklizni pomerančů na pomerančové plantáži. Žijí v brlozích nedaleko železniční trati. Ayivu si majitel pomerančovníkové farmy oblíbí a zaměstná ho jako předáka. Zmíní se mu, že jeho dědeček emigroval z Itálie do New Yorku za v podstatě stejných podmínek, za jakých Ayiva a jeho přátelé nyní přijeli z Afriky do Itálie. I italský dědeček v New Yorku pracoval nesmírně tvrdě, stejně v podstatě nic nevydělal - byl v USA terčem stejného vykořisťování jako afričtí přistěhovalci v Itálii.

Jenže ať je Ayiva jakkoliv pracovitý a jakkoliv vstřícný, zůstává v stejné situaci jako vzdorný Abas. Majitel pomerančovníkové farmy s ním sice sympatizuje, řádný pracovní kontrakt, který by mu umožnil žádat v Itálii o trvalý pobyt, mu však nedá. Situace afrických přistěhovalců v Itálii je drastická, nejen proto, že je systém tvrdě vykořisťuje, ale i proto, že se proti nim srocují místní ultrapravičáci a několik černošských přistěhovalců usmrtí. Obětí jejich násilí se stane i Abas, kterému se před gangem bílých násilníků nepodaří uprchnout.

Oba hrdinové tohoto filmu zjevně nepocházejí z oblastí válečného konfliktu či politického útlaku jako nynější uprchlíci z Eritreji a ze Sýrie. Jejich motivace dostat se do Evropy je zjevně ekonomická. Burkina Faso, z níž pocházejí, je chudá a peníze, které tam posílají emigranti, pracující v Evropě, mají obrovský pozitivní vliv. To vyplývá mimochodem i ze statistických údajů OSN, prospěch z peněz posílaných rodinnými příslušníky z Evropy zpět do Afriky daleko předčí jakoukoliv oficiální rozvojovou pomoc západních zemí. Jiný africký imigrant do Evropy vybudoval v městě, z něhož v Burkině Faso Ayiva pochází, novou školu a vybavil ji solárními panely.

Ayiva má v Burkině Faso partnerku a sedmiletou dceru. Poslal ji z Itálie poštou přehrávač mp3, na nějž je dcera nesmírně hrdá. Oblíbila si na něm italskou písničku, přesně tu, kterou má ráda i sedmiletá dcera italského majitele pomerančovníkové farmy. Poslání filmu je jasné - jako Ayiva a jeho rodina, tak italský farmář a jeho rodina jsou stejní, slušní, civilizovaní lidé, se stejnými nadějemi i snahami a hodnotami. Problém ovšem je, že mezi oběma rodinami zůstává nepřekonatelná hráz. Lidé z Afriky čelí v Evropě nepřekonatelným překážkám, neboť se evropská civilizace vůči nim z iracionálních důvodů staví nepřátelsky.

Vzhledem k tomu, jak obrovská vlna ignorantských předsudků se vzedmula v ČR proti cizincům a uprchlíkům, bylo by velmi přínosné, kdyby se zrovna tomuto filmu dostalo v České republice co nejširší distribuce. Měla by ho odvysílat Česká televize aby ukázala širšímu publiku, že i lidé s černou kůži jsou lidi.

4.7.2015
Skeč (Křeč)

Gott: Dám jednoho z hejna zlatých slavíků tomu,
kdo požene ty dva demonstranty se šibenicemi před soud.

Bakala: Dám 3+1 tomu, kdo požene velitele zásahu
před vyšetřovací parlamentní komisi.

Jágr: Dám o 10 gólů navíc nad plán
jako výraz solidarity se zadrženými.

Pelta: Dám originál propocené tričko Ronalda tomu,
kdo potrestá neadekvátně zasahující policisty.
(smrdí jak psí kšíry)


Zeman: Jejda! Žbluňk. Žbluňk.

Ovčáček: Pan prezident chtěl svým podmanivě vtipným
způsobem říct, že šibenice a zásah proti
pokojným demonstrantům se v žádném případě
neslučují s demokratickými principy.

4.7.2015

Řecká ekonomika se octla na pokraji kolapsu poté, co v důsledku omezení finančních zdrojů v bankách vznikl nedostatek základních potravin a léků a desetitisíce turistů zrušily svou řeckou dovolenou. Banky uvedl, že mají železnou zásobu 1 miliardy euro, tedy asi 90 euro na jednoho obyvatele Řecka, jichž je 11 milionů, a budou v pondělí potřebovat od Evropské ústřední banky okamžitou finanční pomoc, ať je výsledek referenda jakýkoliv.

Začínají docházet základní potraviny, především na řeckých ostrovech, které jsou populárním cílem turistů. Více než polovina potravin a drtivá většina léků se do Řecka dováží, avšak po zákazu bankovních převodů nemohou podniky platit svým dodavatelům.

V pátek byly fronty téměř u všech bankomatů v Aténách a podnikatelé varovali, že uzavření bank na týden už způsobilo trvalé další škody řeckému hospodářství. Analytikové varovali, že jestliže Řecku do referenda dojdou peníze, stoupenci přijetí podmínek věřitelů v referendu lehce zvítězí.

Premiér Alexis Tsipras v pátek apeloval na Řeky, aby mu dali mandát pro vyjednání lepších podmínek pro Řecko a poukázal na studii MMF, z níž vyplývá, že dluhy Řecka zůstanou nesplatitelné i za nejoptimálnějších hospodářských podmínek.

Podrobnosti v angličtině ZDE

4.7.2015
Pociťuji k vám ryzí nenávist, protože se mí dva synkové budou muset stýkat s lidmi odjinud

Britské listy, když pozoruji své dva malé synky, jejichž kvalita života bude zhoršena už jen tím, že se budou muset potkávat s osobami, za jejichž přijetí tak horlivě agitujete, začínám k Vám pociťovat, ačkoliv jsem Vás dříve velmi rád četl, ryzí nenávist. Naprosto s Vámi souhlasím, že můj postoj je primitivní, ale jsem přesvědčen, že pro budoucnost etnicky NAŠICH (vím, tohle se Vám nelíbí) příštích generací je jediný správný, míní čtenář Jakub Hajšman z Plzně.

3.7.2015
Britské listy jsou ohavný hnus

Vážený pane Čulíku,

letmo jsem nahlédl do Vašich textů na Vašem serveru Britské listy a mohu konstatovat, hnus, ohavný hnus. A tohle má být vzor evropského vzdělance působícího na západní univerzitě? Vaše texty jsou otřesné bláboly s nulovým obsahem plné nadávek, urážek všech, kteří nesdílejí Vaše názory a postoje. Hlavně Vaše výroky o tom, že většina českého národa je rasistický póvl a žvásty o kruté, primitivní mentalitě obyvatelstva ČR, to jsou jedny z mnoha opravdových perel. Jestli někým opovrhuji, tak lidmi, kteří se snaží svou světovost a západovost dokázat tím, že plivou na vlastní národ. Vážím si všech svých názorových i postojových oponentů, kteří dovedou prezentovat své názory věcně a kultivovaně, s respektem k názorům a postojům mým. To ovšem není Váš případ, lidmi Vašeho typu z hloubi duše pohrdám..., píše čtenář Břetislav Kejík.

4.7.2015
Svět je plný lidí uvažujících bez předsudků a zloby

Vážený pane Čulíku,

Ujišťuji Vás, že z mého pohledu jsou Britské listy mediální periodikum, poskytující poměrně široký a přitom vyvážený náhled nejen na zanedbatelně malou enklávu Česka, ale hlavně na dění v zemích vzdálenějších obzoru takových podivínů, jako je Vámi představený čtenář Břetislav Kejík

Obzvláště mě inspirují příspěvky pana Karla Dolejšího, zajímavé jsou i názorové fasety dalších Vašich dopisovatelů. Oceňuji, že se nepouštíte do publikování textů, šířících paniku a strach, které považuji za základní hubitele svobodného myšlení a vpravdě demokratické názorové diskuze.

Dehonestující psaní podivínů, bláznů a mašíblů si, jak doufám, neberete příliš k srdci.

Svět je plný i lidí, uvažujících bez předsudků a zloby o stavu světa kolem sebe.

Mnohdy s panem Voltaire nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.

Zdravím

Olga Běhounek

3.7.2015

Po skandálním zásahu pražské policie, která ve středu brutálně zasáhla proti lidskoprávním aktivistům, kteří proti extremním pravičákům hájili na Václavském náměstí právo a zákonost a ústavní pořádek, se možná konečně rozhoupaly dosud v těchto věcech liknavé úřady. Premiér Sobotka a ministr vnitra Chovanec prohlásili, že jsou konsternovaní, a například Lidové noviny po konzultaci s právníky zjistily, že organizátoři a účastnici demonstrace a nositelé šibenic "pro zrádce" se dopustili až sedmi trestných činů a mohli by skončit ve vězení až na deset let, i když pravděpodobně dostanou jen podmíněné tresty.

Je dobře, že po prvotním indolentním a liknavém přístupu pražské policie, která oficiálně vyjádřila zmatek, že neví, jak reagovat, protože "nošení šibenic na demonstrace je nové" (!!) se snad konečně rozšíří v českém prostoru povědomí, že je trestné vyvolávat nenávist vůči jiným etnikům či náboženstvím.

Jenže nestačí trestně stíhat jen projevy na ulici, kde je slyší často jen několik desítek či stovek lidí. Jed se šíří v první řadě na sociálních sítích, kde ho sledují statisíce osob a jsou jím ovlivňovány, protože dochází v jejich mysli k normalizaci a legitimizaci trestných výroků.

Nošení šibenic do ulic je jen DŮSLEDKEM nenávistných kampaní, šířených po Facebooku a na četných internetových serverech. Policie a soudnictví musí zasahovat především proti nim. Měly by trestně stíhat nenávistné a rasistické výroky, ať jsou zveřejněny kdekoliv.

Čtenář Britských listů Štěpán Pavlík požádal policii, aby začala vyšetřovat nenávistné výroky a obrázky zveřejňované na Facebooku. Líná Policie ČR se vymluvila, že prý "nemůže stíhat nic, co bylo zveřejněno na serveru registrovaném v zahraničí". Není to tak docela pravda. Níže uvádíme právní rozbor jednoho odborníka, který si přeje zůstat v anonymitě.

Dopis čteenáře Štěpána Pavlíka:

Vážené Britské listy,

dovoluji si Vám přeposlat odpověď Policie ČR na mé podání.

Jednalo se o tyto dva odkazy: ZDE ZDE

Chápu-li vyjádření Policie ČR dobře, není dle Policie ČR možné jakkoliv postihnout materiály, které naplňují skutkovou podstatu trestného činu dle § 355 a 356, jsou-li umístěny na serveru v USA.

S pozdravem

Štěpán Pavlík

Dobrozdání právního odborníka:

Dobrý den, pane Čulíku,

je to pravda, ale ne úplná. Pokud je nějaký výrok na Facebooku (nebo serveru, který je v USA), a pachatel tvrdošíjně popírá, že by byl jeho autorem, může být problém autorství prokázat, neboť USA, potažmo Facebook, neposkytují údaje, na jejichž základě by bylo možno pachatele identifikovat, nesměřuje-li verbální delikt přímo k fyzickému násilí apod. (v USA je podstatně širší svoboda slova, chránící v zásadě i tzv. hate-speech - blíže o tom v publikaci Bartoň, M.: Svoboda projevu: principy, garance, meze).

Na druhé straně to neznamená, že by v dané věci nemohlo být zahájeno trestní stíhání, vyslýchán podezřelý, shromažďovány důkazy atd. Nelze ani předem vědět, jak se pachatel (ne)zachová, např. zda se k výroku nebude hlásit či dokonce hrdě hlásit. Viz případ. p. Kesudise, který nic nepopíral.

V případě IvČRN má smysl řešit jen to, co je jednoznačně přičitatelné jejich představitelům (zaznamenané ústní projevy na veřejnosti apod.).

Stran Okamury si pak myslím, že by s tím takový problém nebyl, ke všemu se hlásí, a má to nejen na Facebooku, ale i na videích, kde to osobně ústně říká. Viz např. zde: ZDE, kolem 44. minuty. Tam už je pak problém jen v (ne)ochotě policie se tím zabývat.

(Kamarád podal trestní oznámení kvůli jeho kampani před eurovolbami před rokem, po 5 měsících to policie založila, a dodnes si to přehazují státní zastupitelství v reakci na kamarádovu žádost o přezkoumání postupu policie.)

Obecně platí, že důvodem k nečinnosti může být lenost, dále neochota z někoho dělat mučedníka (reklama pro lumpa zadarmo) a konečně nevůle pouštět se do křížku s někým významným, kdo se bude důsledně a efektivně bránit ("bylo by to moc práce a moc pozornosti").

Osobně si myslím, že "všechno jde, když se chce". I u těch facebookových výroků by pak zmedializování toho, že x výroků, k nimž se někdo hlásil, je autor najednou popírá, mohlo danou osobu min. znevěrohodnit. A tam, kde je autor jednoznačný (např. Okamurovy projevy), problém s dokazováním nevidím. Jen s odůvodněním, proč jde o tr. čin.

Judikatura ESLP ale aprobovala postih i mnohem měkčích výroků (viz Norwood proti Spojenému království, Féret proti Belgii a další).

2.7.2015

Extremistické názory byly v české společnosti dlouhodobě stigmatizovány a marginalizovány shodně všemi politickými subjekty i médii. V mediální rovině toto pravidlo neprolomil ani tak bulvár, jako již před mnoha lety v rámci opovrženíhodného byznysplánu server Parlamentní listy. Proto lůza přinášející do hlavního města radostnou zvěst šibenice nemluví do větru. Proces začínal nenápadně před lety v Parlamentních listech - a ti, kdo obtěžovali mnohé jejich přispěvatele dotazy, proč podporují příšerný a nebezpečný projekt, byli označováni za naivy a nechápavce.

Když lůza jde městem s šibenicí, a kdo se jí postaví, skončí ve vězení ZDE, stát dává najevo, pro koho tu vlastně je a co hájí. Humanismus je zločinem, kdežto průvod se šibenicemi oficiálně patří k podstatě české gultůry.

Jako liberálové a libertariáni fetišizují individuální volby, populisté všeho druhu, na hnědé levici jako i hnědé pravici, fetišizují "vůli lidu", ať je jejím obsahem cokoliv. Lidová veselice, na níž mentálně postižení rozvinou transparent "Podporora muslimské emigracace není humanismus, ale vlastizrada" symbolizuje víc, než si organizátoři letních festivalů nenávisti dokážou připustit. Stejně tak radostné procesí se šibenicí.

Extrémistické názory byly v české společnosti dlouhodobě stigmatizovány a marginalizovány shodně všemi politickými subjekty i médii. V mediální rovině toto pravidlo neprolomil ani tak bulvár, jako již před mnoha lety v rámci opovrženíhodného byznysplánu server Parlamentní listy. Téma antiislamismu a xenofobie v politice etabloval Miloš Zeman tímto plátkem podporovaný (vedle toho PL podporují celé spektrum vysloveně nahnědlých proruských xenofobních projektů) - a co ještě zbývalo dokončit, o to se postaral Zemanův oblíbenec, takto ministr vnitra.

Proto lůza přinášející do hlavního města radostnou zvěst šibenice nemluví do větru. Proces začínal nenápadně před lety v Parlamentních listech - a ti, kdo obtěžovali mnohé jejich přispěvatele dotazy, proč podporují příšerný a nebezpečný projekt, byli označováni za naivy a nechápavce. Dnes už je jasné, že celou záležitost chápali od začátku velmi dobře. Ale taky už je to jedno.

Proces pokračoval rezignací na hodnoty při volbě prezidenta, ve které převládla sprostá účelová lež a tupé stranictví na úkor úvahy, kam povede volba nabubřelého a nesebekritického hlasatele politické, etnické a náboženské nenávisti a překrucování ústavního pořádku do nejvyšší ústavní funkce.

Zbytky polistopadové politické kultury tak byly zničeny a místo nich se z ulic i webů šklebí usměvavé tváře obránců "posvátného" tradičního češství s pívem a knedlíky jako prostředky nesvatého přijímání pod obojí způsobou.

V této situaci prakticky celá politická třída pošilhávající po volebním poolu rozběsněných selhává - a nepočetní obhájci humanistických hodnot z řad občanské společnosti jsou zastrašováni a zatýkáni.

Ale nevěšte hlavu, věc ještě není skončena. Tohle nikdy nemůže zvítězit trvale.

3.7.2015

Tato volba není symptomatická jen pro nadcházející řecké referendum. Stává se podstatně hlubším znakem současné EU. Konzervativci ve Velké Británii vyhráli volby kvůli nasazení faktoru „strachu“ z rozpadu Velké Británie. Politických stran, které operují se strachem (a nutno říci, že úspěšně) stále přibývá. Strach byl vždy mocným nástrojem politiky, který elitám umožňoval manipulovat lidi tak, aby se z nich staly na smrt vyděšené masy. Víme, že strach vypíná centra racionálního myšlení a naopak posiluje orientaci na pudové jednání. Strach je to, co nás může paralyzovat, co z nás může smýt slupku toho, čemu se říká civilizace. Nejlepší obranou proti strachu je proto poznání…

Řecko se stalo mikrosvětem, ve kterém se bude výše uvedený „výběr“ odehrávat v přímém přenosu. Už mnoho bylo napsáno o řecké tragédii, ale v českém obecném mínění se to příliš neodrazilo. Proto Vás nepřekvapí, když na facebooku sociálního demokrata (alas Pasok!) najdete věty typu „dluhy se musejí splácet“, „nelze donekonečna natahovat ruce“, či poslední perla: „je třeba začít makat. “

Nechme teď stranou strach, který se zmocňuje některých sociálních demokratů, když slyší slovo „Syriza“, podívejme se na hlavní milníky řecké tragédie.

Řecké problémy mají dlouhodobý charakter a byly zvýrazněny vstupem země do Eurozóny. Dnes si bezesporu je možno, spolu s Varufakisem povzdechnout, kéž by měli drachmu, ovšem je už pozdě. Řecko vstupovalo do Eurozóny s poněkud kreativně upravenými čísly, přičemž klíčovou roli v této manipulaci hrál Goldman Sachs. Podobně jako další země jižního křídla, se slabší ekonomickou strukturou, se do Řecka hrnuly levné úvěry, dané mimo jiné i politikou ECB. Je to vlastně variace na to, co se dělo ve Spojených státech. Tam to probíhalo směrem k tzv. sub-prime klientům, o kterých bylo předem jasné, že nemohou nikdy (vzhledem k vývoji mezd) své hypotéky splatit, ale krátkodobé zisky (bublina nemovitostí) byly atraktivní. To, že se tím vytvářelo systémové riziko, které nakonec na sebe vzal stát, nyní dobře víme. V rámci Eurozóny byly tyto půjčky navíc podporovány mohutnými přebytky německého běžného účtu – docházelo tak vlastně k jejich recyklaci v jižních zemích. Ve Španělsku se více týkaly soukromého sektoru, v Řecku soukromého i státního. Nijak ovšem nelze zakrýt, že Řecko mělo dlouhodobé velké problémy: posunutý daňový mix, výhody pro církev a bohaté oligarchy (kteří dominují řecká média), velmi špatný výběr daní, nedostatečné fungování administrativy jako takové a další. Přidejme k tomu vysoké zbrojní výdaje, ze kterých vehementně profitovaly německé a francouzské zbrojovky, značné náklady spjaté s roztříštěností země na stovky ostrůvků, což představuje obrovské logistické náklady na správu jako takovou. Právě tato periferní poloha, vzdálenost od centra a těžké podmínky pro průmyslovou produkci byly i tím, že řecký stát začal do určité míry fungovat jako zaměstnavatel poslední instance.

V roce 2010, navzdory původním německým představám shrnutým do tzv. svaté trojice (no bail-out, no default, no exit) bylo „Řecko“ zachráněno. Ve skutečnosti se ovšem zachraňovaly německé a francouzské banky. A tvrdil i to bývalý německý centrální bankéř, Otto Pöhl. ZDE

Je nyní jasné, že už tehdy Řecko mělo defaultovat, event. mu měl být umožněn odchod z Eurozóny. Minimálně ovšem default doprovázený restrukturalizací dluhu byl nutný. Již tehdy byl řecký dluh naprosto nesplatitelný a zůstává takovým nadále.

MMF nasadil své typické škrtací reformy, které ale měly poměrně rychle obnovit růst. Jak uvidíme z následujících tabulek a čísel, to se opravdu nestalo a řecká ekonomika se začala rychle propadat. D. Strauss Kahn, bývalý šéf MMF, který měl velké ambice a byl posléze kvůli sexuálnímu skandálu odstaven, dnes přiznává, že tento postup byl zásadní chyba. (viz dokument „učit se z vlastních chyb“: ZDE )

V roce 2012 byla uskutečněna restrukturalizace řeckého dluhu, ve které byly soukromé francouzské a německé banky schovány za institucionální věřitele. Diskurz o líných Řecích popíjejících své ouzo ve stínu olivovníku, začal nabírat na obrátkách. Podmínky MMF ale nadále pokračovaly ve stejném duchu, i když bylo naprosto patrné, že růst se stále nedostavuje a že „náprava“ se odehrává čistě ve škrtacím módu a propouštění státních zaměstnanců.

Joseph Stiglitz o prognózách MMF řekl, že kdyby nějaký jeho student něco takového vytvořil, vyhodí ho z kurzu. Předpovědi se skutečně masivně rozcházely s realitou. Řecká ekonomika se místo relativně rychlé obnovy růstu, dočkala zmenšení o 25% HDP, což je srovnatelné s dopady války. Jak uvedly i Financial Times, tak se Řecko ocitlo na špici vyspělých zemí v hloubce a délce krize a to v časové řadě od roku 1950. ZDE

Lidé vystavení riziku chudoby nebo sociálního vyloučení (v % z populace), 2013

Německo

20,3

Švédsko

16,4

ČR

14,6

Řecko

35,7*

Španělsko

27,3

Portugalsko

27,5

Irsko

29,5

EU28

24,5

Zdroj: Eurostat

* Za Řecko je údaj i za rok 2014, ukazuje další navýšení na 36,0%. Podobně i Španělsko uvádí navýšení.

Řecký růst HDP, v %

2008

2009

2010

2011

2012

2013

2014

-0,2

-3,1

-4,9

-7,1

-7,0

-3,9

0,6

Zdroj:MMF: WEO

Jen připomínám pro ty, kteří jásali, že se řecká ekonomika v minulém roce „odrazila od dna“, že pokud by nadále měla růst tempem 0,6% ročně, bude jít trvat téměř čtyřicet (!) let, než by se navrátila na úroveň před vypuknutím krize.

Primární deficit/přebytek v % k HDP

2008

2009

2010

2011

2012

2013

2014

-4,8

-10,5

-4,9

-2,4

-1,3

1,5

1,5

Zdroj: MMF: WEO

Vidíme, že Řecko si prošlo velmi silnou nápravou v oblasti veřejných financí, když se z hlubokého primárního deficitu (tj. nejsou zahrnuty úroky z dluhu) dostal na primární přebytek. Takto masivní narovnání je výjimečné (i v kontextu zemí EU). Uvědomme si, ale s jakým propadem je spjato. To, že věřitelé tzv. Trojky nadále trvají na zvyšování primárních přebytků až k 3,5% HDP, by znamenalo další propad ekonomiky o nejméně 10%.

Vládní dluh v % HDP

2008

2009

2010

2011

2012

2013

2014

112,9

129,7

148,3

170,3

157,2

173,8

174,7

Zdroj: MMF: WEO

Vidíme, jak se vyvíjí řecký dluh, navzdory tzv. haircutu z roku 2012. hlavním důvodem je samozřejmě hluboký pokles ekonomiky. I proto jsou dluhopisy, jejichž splácení by bylo navázáno na růst ekonomiky, rozumným nápadem, a to i z hlediska věřitelů.

Vývoj řeckého běžného účtu, v % HDP

2008

2009

2010

2011

2012

2013

2014

-14,9

-11,2

-10,1

-9,9

-2,4

0,7

0,9

Zdroj: MMF: WEO

Jak vidno, Řecko trpělo dlouho tzv. dvojím deficitem (symptomatickým pro USA např.), který vyjadřoval nedostatečnost domácích úspor pro fungování ekonomiky. I běžný účet si prošel drastickým narovnáním. Nicméně platí, že toto narovnání bylo dosaženo hlubokou krizí a že nevyřešilo strukturální defekty řecké ekonomiky. Koneckonců politika škrtů je ani vyřešit nemůže. Škrty ještě nikdo nikdy nezbohatnul. Řecko vyváží spíše výrobky s nižší přidanou hodnotou, včetně zemědělských komodit. Zde bylo Řecko navíc silně postiženo sankcemi ze strany Ruska. Řecko naopak dováží řadu naprosto nezbytných komodit, od ropy po léky.

Míra nezaměstnanosti v %

2008

2009

2010

2011

2012

2013

2014

7,6

9,5

12,5

17,6

24,2

27,3

26,3


Zdroj: MMF: WEO

Míra nezaměstnanosti mladých v %

2008

2009

2010

2011

2012

2013

2014

21,9

25,7

33,0

44,7

55,3

58,3

52,4

Zdroj: Eurostat

V tomto žebříčku svorně vedou Řecko a Španělsko. Takovéto údaje musejí mít dopad na politickou scénu. Postihují celou jednu generaci, ze které ti kvalifikovaní odcházejí pryč, jiní ztrácejí svou kvalifikaci i perspektivu. To vše se nutně projevuje na budoucím potenciálu země.

Těžko pak překvapí, že uniklé dokumenty MMF ukazují, že ani v dlouhém časovém úseku (do roku 2030) se Řecku nepodaří dostat svůj dluh na udržitelnou bázi. Podle předpokladů MMF, které jak vidno se v předchozích obdobích ukazovaly jako vrcholně nerealistické (resp. přehnaně optimistické) by Řecko i přes plnění veškerých doporučení MMF, skončilo v roce 2030 s dluhem ve výši 118% HDP. Nebylo by tedy ani na výchozí hodnotě před plným vypuknutím krize. ZDE

Kritiku na postup Trojky najdeme např. u Barryho Eichengreena, kterého z podpory Syrizy rozhodně obviňovat nelze. Přesto i on tvrdí, že postup, kdy se spočtou nutné primární přebytky rozpočtu tak, aby se zaplatil nezaplatitelný dluh, zemi posunuje jen do další a další krize, se všemi politickým konsekvencemi. ZDE

Nyní ovšem Guardian uveřejnil části z dokumentu MMF indikující, že může dojít k určité změně pozice, nebo možná i rozkolu v rámci Trojky. MMF znovu přiznává, že řecký dluh je neudržitelný a navrhuje opatření, která by Tsiprasova vláda mohla uvítat. Týkají se doby odkladu (20 let) a amortizace dluhu (40 let). Podrobnosti zde: ZDE

Samozřejmě, že výše uvedená čísla nemohou zachytit plnou šíři lidské tragédie, tisíců sebevražd a života bez perspektivy. Přesto ale poskytují pohled na to, že dosavadní politika Trojky prostě nebyla úspěšná v žádném ohledu. Je proto logické, že Syriza přišla s požadavkem změny podmínek svázaných se splácením dluhu. Jistě je možno mít celou řadu výhrad k taktice jejich vyjednavačů, Syriza je koalice, kde najdeme široké spektrum názorů. Navzdory tomu se ale nedomnívám, že kdyby taktika byla jiná, že by mohlo být dosaženo podstatně odlišných výsledků.

Představitelé Eurozóny navzdory neúspěchům ustoupit prostě nechtějí. Mocenské uspořádání Eurozóny, které přeje kapitálu, by tím bylo ohroženo. A také by se mohla rozšířit naděje, že je možná i jiná cesta, než tak „jediná, správná.“ To si samozřejmě představitelé ostatních zemí jako je Irsko, či Španělsko nepřejí. Naopak, pro své politické přežití, chtějí vidět Syrizu zničenou na kousky, aby i svým voličům mohli říct: i vy hlupáci, vidíte, že to jde jenom tak, jak jsme udělali my.

Jako hlavní chybu Syrizy vidím to, že právě tuto mocenskou stránku Eurozóny, která dnes zcela dominuje, nevzala při formulaci možností dostatečně v úvahu. Je pravda, že si řečtí voliči nepřáli odchod z Eurozóny, ale přesto bylo záhodno představit (a pracovat na) scénáři návratu k vlastní měně, event. alespoň k vydání vládních poukázek (IOU). Strach z neznámého se může stát hlavním faktorem, který nakonec rozhodne.

Vláda sice referendum interpretuje jako souhlas či nesouhlas s vyjednávacím podmínkami, ale představitelé Eurozóny se seskupili opět do jednotného šiku, aby dali najevo, že jde o buď a nebo – buď akceptovat návrhy Trojky (nefunkční a škodlivé), nebo vypadnou z Eurozóny. I bývalí představitelé řeckých vlád, např. Samaras tuto interpretaci používají. A to za situace, kdy většinu médií v Řecku ovládají bohatí oligarchové, kterým Syriza vydatně leží v žaludku a kdy kampaň za ano (akceptaci podmínek Trojky) mohutně podporuje církev…

Máme samozřejmě zpracované zkušenosti s defaulty, přičemž případ defaultu vedeného věřitelem (Argentina) skýtá řadu inspirativních momentů. Jenže Argentina nebyla v měnové unii, i když měla svou měnu připoutanou na dolar v režimu currency board (měnový výbor). Ale stále měla své peso, nemluvě o tom, že hospodářská krize rozšířila používání lokálních měn a dalších alternativ. Řecký trojproblém: hospodářsko-sociálních podmínek za málo funkčního státu, krize likvidity a krize dluhová opravdu není ničím snadným.

Řekům není opravdu co závidět. Víme ale, že výsledky z voleb založených na strachu, nebývají ty nejlepší.

Je jistě možné zchladit si na Syrize žáhu a obviňovat z toho, že si počínala naivně, netakticky, že zradila atd… Obžalovací spis může být nekonečný. Syriza se, možná nedokonale, pokusila postavit současnému mocenskému uspořádání Eurozóny, které je odrazem toho, jak vypadá a funguje globální ekonomika. Její případný neúspěch jen potvrdí to, co říkají anarchisté už několik desítek let: kdyby volby mohly něco změnit, byly by zakázány. Nechám na laskavém čtenáři, aby domyslel, jaké cesty se otevírají pak…

3.7.2015

Výpočty Mezinárodního měnového fondu ukazují, že ohromný řecký dluh je "neudržitelný" a nelze jej splatit. Proto zpráva MMF tvrdí, že Řecko potřebuje v příštích třech letech 50 miliard eur navíc a mělo by před splácením dluhů dostat dvacetileté "prázdniny".

Konečné splácení by mělo být zahájeno teprve po roce 2035. Poměr dluhu k HDP by měl do roku 2020 klesnout z dnešních 175 % na 150 % HDP.

Zpráva byla sepsána před tím, než Řecko kvůli nesplacení půjčky MMF zbankrotovalo, vypsalo referendum k návrhům věřitelů, uzavřelo banky a zavedlo kapitálové kontroly. Šéfka MMF Christine Lagardeová ještě 1. července žádala, aby Athény ukázaly vůli k reformám.

Zdroj v angličtině: ZDE

4.7.2015


Rekordem idiocie byl filmový debut Tomasze Mielnika, spolufinancovaný Českou televizí a natočený v koprodukci s pražskou FAMU Cesta do Říma (2015). Film si dobyl pozoruhodné zásluhy, totiž donutit diváky, aby ze sálu odcházeli už po patnácti - dvaceti minutách promítání. Snímek byl představen jako údajná komedie, jenže banalita a zdrcující tupost údajně ironických dialogů byla nesnesitelná.

Film začal známým českým stereotypem neschopného, neatraktivního a idiotského muže, pracujícího jako hlídač v muzeu, o něhož se ze záhadných, iracionálních důvodů - další stereotyp, tentokrát ponižující ženy - začne zajímat asertivní, sexu lačná dívka. Plochost a postav byla nesnesitelná. Režisér věnoval velkou pozornost vizuálnímu prostoru filmu a pečlivě záběry komponoval do atraktivních, souměrných architektonických prostor. Posedlost artistním vnímáním skutečnosti, která byla ve skutečnosti naprosto prázdná, jen zdůraznila, v jak izolovaném prostoru zřejmě funguje dnešní filmová kultura na FAMU, pokud ji máme posuzovat podle tohoto filmu. Nedostatek profesionality se projevil i v titulcích, které se snažily vystupovat světově a anglicky: slovo "journey" je počitatelné, a proto by anglický název filmu musel znít "A Journey to Rome". Citát z Božské komedie v úvodních titulcích uvádí chybně jeho autora jako "Danthe (sic) Alighieri". Je to drobnost, ale žijí filmaři na FAMU v tak izolovaném vlastním světě, že ani netuší, jak se jmenuje jeden z nejvýznamnějších básníků Evropy? Neměl bych psát recenzi o tom, co jsem neviděl, toto také není recenze, avšak vyjádření absolutní frustrace - už dlouho mě nevymrštil film takto ze sedadla a nedonutil k rychlému odchodu. Stalo se to, když se hrdina hlídač dostaví do ordinace k postaršímu lékaři, který mu nabídne cigaretu a začne vychvalovat slasti kouření... Co k tomu dodat.

3.7.2015

Zatímco se blíží státní svátek 4. července, někteří Američané místo oslav balí.

Nedávný internetový průzkum mezi 2 000 dospělými respondenty provedený společností TransferWise ukázal, že 35 % obyvatel narozených v USA a emigrantů by uvažovalo o vystěhování do jiné země.

Podíl výrazně narůstá v kategorii 18 - 34 let. Zde až 55 % dotázaných by zvažovalo vystěhování. Přitom 43 % mužů a 38 % žen uvedlo, že vyšší plat by byl jedním z faktorů při rozhodování o vystěhování.

Roste počet těch, kdo se vzdávají amerického občanství, nicméně stále je nepatrný. Do roku 2010 se tento počet pohyboval pod tisícovkou ročně. V prvním čtvrtletí letošního roku už to bylo rekordních 1 336 osob.

59 % Američanů vystěhování odmítá s tím, že jsou v USA doma, 58 % zmiňuje romantické a rodinné vazby, 22 % demokratickou společnost a 2 % nízké daně.

Zdroj v angličtině: ZDE

3.7.2015

Vážený pane premiére, vážený pane ministře vnitra,

obracíme se na Vás v době, kdy se naší zemí šíří vlna nenávisti v souvislosti s možným přijímáním uprchlíků. Veřejnou debatu ovládla prostřednictvím několika jedinců a jejich iniciativ atmosféra paniky, zastrašování a výhrůžek. Demonstrace se zvrhávají v nenávistné pochody, propagující ideologie v příkrém rozporu s demokracií a právním státem. Nad demonstrujícími na Václavském náměstí se ve středu 1. 7. tyčily šibenice jako jasný vzkaz těm, kdo mají odvahu nepodlehnout falešnému pocitu obránců vlasti před nájezdníky z cizích zemí a staví se xenofobii na odpor.

Na demonstracích se štve proti náboženským i etnickým menšinám. Zatýkáni a šikanováni policií jsou ti, kteří se nenávisti postaví, ne ti, kdo k ní otevřeně vyzývají. Pokud organizátor demonstrace Adam B. Bartoš, člověk známý především nekonečným tvořením seznamů nepřátel republiky, třímá před stovkami lidí v ruce oprátku a provolává, že skrze ni dojde k převzetí situace do vlastních rukou, a policie jen přihlíží, je to alarmující.

Alarmující je též to, že se ani vláda, ani žádná z vládních stran otevřeně neohradí proti těmto projevům a neoznačí je za nedemokratické. Společnost postavená na principech základních lidských práv, za kterou Českou republiku pokládáme, se nesmí nechat rozkládat manipulátory, kteří zneužívají lidský strach a nespokojenost k uzurpování politického prostoru a vlivu.

Pokud si v tomto roce se slávou připomínáme výročí konce druhé světové války, je ostudné, když jen nečinně přihlížíme tomu, jak dochází k restauraci podobných, ne-li totožných názorů, které tento tragický konflikt zapříčinily. Pokud jsme s velkou pompou udělili siru Nicholasi Wintonovi státní vyznamenání za záchranu dětí z Československa, nemůžeme se zároveň stavět zády k uprchlíkům, či dokonce svou pasivitou tolerovat xenofobii a vylučování.

To, co se v posledních dnech děje, nás jako společnost posouvá o několik desetiletí zpět a zakládá na problémy, jež mohou vyústit v hlubokou krizi. Právě sociální demokracie, jejímiž jste členy, v poválečném období přispěla k budování a šíření humanismu a solidarity. Dnes nastal čas na tyto úspěchy navázat.

Proto Vás se vší naléhavostí vyzýváme:

Dohlédněte na důkladné prošetření výhrůžek smrtí vlastizrádcům ze strany islamofobů, ať už na demonstraci 1. 7. 2015 nebo předtím v podobě osobních vzkazů či vyhrožování na nenávistných webech typu WhiteMedia. Deklarujte ochotu české vlády podílet se na pomoci uprchlíkům a přispějte svým dílem k boření nesmyslných mýtů, které je obklopují. Zajistěte systematické vzdělávání policistů a úředníků státní správy, aby byli schopni na veřejných akcích správně a včas identifikovat projevy, které směřují k potlačování práv a svobod.

V Praze, 1. července 2015 (v době zveřejnění na Britských listech se k výzvě připojilo 1 648 osob.)

Zdroj: ZDE

3.7.2015

tisková zpráva

Středeční demonstrace na Václavském náměstí ukázala, s jak palčivými problémy se Česká republika v souvislosti s hysterií šířenou kolem tématu uprchlictví potýká. Nad davem se vznášely šibenice, hrozící smrtí vlastizrádcům a stejnou rétorikou se zaštiťoval i jeden ze svolavatelů. Policie ČR však nechala toto shromáždění projít až k Úřadu vlády a zakročila proti pokojným demonstrantům, kteří se vůči nenávistným projevům snažili vymezit.

"V návaznosti na sílící projevy xenofobie, rasismu a nedemokratických názorů napříč celou naší společností jsme se rozhodli založit platformu *Stop nenávisti*. Našim cílem je se aktivně postavit zastrašování, vylučování a šíření paniky. V situaci, jako je ta dnešní, právě mlčení a přešlapování na místě napomáhá legitimizovat nenávist", uvedla jedna z mluvčích, dokumentaristka Apolena Rychlíková.

Platforma v otevřeném dopise premiérovi Bohuslavu Sobotkovi a ministrovi vnitra Milanu Chovancovi upozorňuje na skutečnost, že „demonstrace se zvrhávají v nenávistné pochody, propagující ideologie v příkrém rozporu s demokracií a právním státem" a že "zatýkáni a šikanováni policií jsou ti, kteří se nenávisti postaví, ne ti, kdo k ní otevřeně vyzývají.

Zdůrazňuje také, že „společnost postavená na principech základních lidských práv, za kterou Českou republiku pokládáme, se nesmí nechat rozkládat manipulátory, kteří zneužívají lidský strach a nespokojenost k uzurpování politického prostoru a vlivu.“ Zároveň vyzývá oba ústavní činitele mj. k *důkladnému prošetření výhrůžek smrtí “vlastizrádcům”.*

Svůj podpis během jediného dne připojilo více než dva a půl tisíce signatářů, mezi nimiž je mnoho desítek osobností veřejného života. Mezi jinými umělci Helena Třeštíková, Moimir Papalescu, Barbora Kleinhamplová, Vladimír Kokolia, Radka Denemarková, politici Petra Kolínská, Dominik Feri a Václav Láska, vysokoškolští pedagogové Miroslav Petříček, Milena Bartlová, Ivan O. Štampach, Ondřej Slačálek, Michal Pullman, děkanka FF UK Mirjam Friedová a rektor AVU Tomáš Vaněk, signatáři Charty 77 Petr Uhl a Petr Vránek, šéf Romey Zdeněk Ryšavý, předseda spolku Šalamoun John Bok, porodní asistentka Ivana Königsmarková, farář Mikuláš Vymětal a také celá řada organizací a iniciativ Ekumenická akademie, Jako doma, Romea, Mladí zelení, Konexe či Mladí Sociální demokraté. „Široká odezva, kterou náš dopis vyvolal, dokazuje, že velké části české společnosti není lhostejné co se v poslední době děje“, dodává druhý mluvčí platformy, aktivista Martin Marek.

26.6.2015
Rozhovor Britských listů 11:
Ztratili Češi lidskost?

"Podle mezinárodního práva to není otázka, jestli je nějaký stát vinen nebo nevinen. Je to spíš o odpovědnosti."



Rozhovor Jana Čulíka s Andrewem Stroehleinem, evropským ředitelem pro média z lidskoprávní organizace Human Rights Watch, se vysílá na Regionální televizi od pátku 26. července 2015.

3.7.2015

Politická rétorika kolem řeckého referenda zní: „ANO je volba pro Euro, NE znamená Grexit.“ Skutečnost je přesně opačná. Pokud si Řekové v nedělním referendu odhlasují, že chtějí přijmout podmínky Trojky, pravděpodobnost odchodu Řecka z Eurozóny se tím zvýší. Návrh věřitelů totiž přehlíží zásadní problém řecké ekonomiky: neudržitelný (a nesplatitelný) dluh.

V posledním interview pro Bloomberg shrnul řecký ministr financí problém své ekonomiky takto: „Zeptejte se kteréhokoliv investora mezi vašimi diváky: 'Investovali byste do země, jejíž dluh je podle MMF neudržitelný?'“

Připomeňme, jak ostře se vyjádřil Joseph Stiglitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, jehož hlavní argumenty Britské listy publikovaly před dvěma dny:

„Ekonomická argumentace podkládající "záchranný program" trojky pro Řecko je zoufale špatná. Vedla k poklesu HDP Řecka o 25 procent. Žádná jiná krize nebyla tak úmyslně vyvolána s tak katastrofálními důsledky. Nezaměstnanost mladých lidí v Řecku nyní je vyšší než 60 procent. Je šokující, že trojka odmítá za to přijmou odpovědnost a stále vyžaduje, aby Řecko dosáhlo primárního rozpočtového přebytku 3,5 procent HDP do roku 2018.“

Řecká Syriza se mimochodem rozhodla podle Stiglitze katastrofální návrh víceméně přijmout (až na velice drobné výhrady). Požaduje za tyto ústupky jen jediné a to restrukturalizovat neudržitelný dluh, který Řecko pět let dusí. Vědělo se, že odepsat část dluhu bylo nutné provést už v roce 2010, jenomže se o tom lhalo, aby se zachránili především němečtí a francouzští bankéří, jak jsme se mohli dočíst ve Wall Street Journal.

Proč se nejen rozumnému, ale naprosto nutnému kroku evropští lídři tak vehementně brání? Důvod vidím dvojí. Jednak jsou často „u kormidla“ ti samí prolhaní politici, kteří za ekonomickým kolapsem v Řecku v roce 2010 stáli: Ať už to je Christine Lagardeová z MMF, nebo současný předseda evropské komise, který se ke své cti otevřeně přiznal: „Když jde do tuhého, musíte lhát,“ pravil Jean-Claude Juncker v dubnu 2011.

Namísto skandálu a rezignací se jako důkaz, že se to v Evropě s demokracií myslí opravdu vážně, ministři euroskupiny rozhodli pomoci Řecku s referendem tím, že jim na týden zavřeli banky.

Druhým neméně důležitým důvodem, proč se evropští lídři nechtějí s Řeckem domluvit, je patrně strach, že když rozumná strana uspěje dneska v Řecku, tak zítra podobné strany uspějí i jinde v Evropě. Což by bylo triumfem velice radikální a nebezpečné ideologie: demokracie.

Proto je potřeba šířit propagandu o tom, že když Řekové odhlasují v neděli OXI, tak to znamená odchod z Eurozóny. Což není vůbec pravda. Jaký by byl k tomu důvod? Protože by se porušila nějaká pravidla eurozóny? Vždyť už žádná neexistují, porušuje je i Německo. Ví se, že se musí společná evropská měna zásadně reformovat.

Euro bylo založeno především jako politická iniciativa. Která je nevratná a Euro tady má být na vždy. Vyhození Řecka "z kola ven" by muselo být politickým rozhodnutím, které pochybuju, že by si Merklová nebo jiní vzali na triko. Znamenalo by to zničení evropské prestiže, ohrožení dalších „slabých článků“ eurozóny a možný začátek konce celého evropského projektu.

3.7.2015

Neuběhly ani tři týdny od masakru v černošském kostele v Charlestonu v Jižní Karolíně ve Spojených státech, během nějž pravděpodobný pachatel, běloch Dylann Roof, nemilosrdně usmrtil devět afroamerických věřících, a sedm černošských kostelů bylo vypáleno. To jistě není ledajaká náhoda, již jen kvůli tomu, že k těmto zločinům došlo na jihu Spojených států.

Co je na této události ovšem znepokojující, je skutečnost, že velká americká média tyto spolu nepochybně související události – masakr v Jižní Karolíně a žhářské útoky proti černošským kostelům (ve čtyřech případech, možná dokonce v šesti, šlo o záměrné žhářství ZDE ) nikterak dopodrobna nerozebírala, nemluvě o tuzemských sdělovacích prostředcích. Téměř nelze pochybovat o tom, že za těmito útoky stáli bělošští rasisté, kteří jakoby jakýmsi perverzním způsobem prodlužovali agónii pozůstalých po obětech z Charlestonu.

Zkusme si představit, jaké mediální haló by nastalo v případě, kdyby podezřelými z páchání těchto zločinů v kostelech ve Spojených státech byli džihádisté z Islámského státu? Headliny všech sdělovacích prostředků v USA a v zámoří by metaforicky praskaly ve švech.

Ono by možná stačilo, kdyby těmito podezřelými byli příslušnici afroamerické komunity; samozřejmě, že by v takovém případě šlo o požáry v bělošských kostelech. Fox News, ale i méně rasistická a šovinistická média by o tom vysílala čtyřiadvacetihodinový zpravodajský maraton – mluvilo by se o rasismu „naruby“ a licoměrném nevděku Afroameričanů za veškeré milosti a výsady, jimž se jim dostalo od majoritní bělošské společnosti.

První afroamerický kostel vzplál 21. června, pouhých šest dnů od rasisticky motivované masové vraždy spáchané se vší pravděpodobností Dylannem Roofem. Požáry byly založeny postupně v šesti amerických státech: Tennessee, Georgia, Severní Karolína, Jižní Karolína, Florida a Ohio ZDE; jinými slovy všechny na jihu Spojených států.

Mezitím se vyšetřování zjevných žhářských útoků ujala FBI, jejíž agenti však žádný z případů neoznačili za „hate crime“, ačkoliv podle nich šlo přinejmenším ve třech případech o žhářství. Podle výsledků dosavadního vyšetřování mohl být požár v africkém metodistickém kostele ve městečku Greeleyville způsoben bleskem. Není od zajímavosti zmínit, že tento kostel byl před dvaceti lety do základu vypálen členy Ku-Klux-Klanu, který má v tomto regionu stále nezanedbatelnou podporu.

Prezident Národní asociace pro pokrok barevných lidí (NAACP) Cornell William Brooks vydal prohlášení, v němž odsoudil jak masakr v Charlestonu, tak žhářství namířené proti afroamerickým kostelům, a vyjádřil snahu spolupracovat s místními církvemi a policejními orgány při vyšetřování těchto tragických událostí a zajištění bezpečnosti pro každého tamního farníka.

Richard Cohen, prezident organizace Southern Poverty Law Center, který se účastnil vyšetřování těchto nedávných žhářských incidentů, uvedl, že ještě čerstvá vlna zabíjení Afroameričanů bělošskými policisty, masová vražda v charlestonském kostele a série požárů v černošských kostelech spolu nemusejí souviset s tím, že požáry mohou být odplatou bělošské většiny za odstranění konfederační vlajky ze sídla Kapitolu v Jižní Karolíně.

I kdyby však, navzdory výsledkům dosavadního vyšetřování FBI, doopravdy nešlo o žhářské útoky, odplata za odstranění symbolu otroctví – konfederační vlajky – cosi vypovídá o přetrvávajícím rasismu v dnešních Spojených státech.

3.7.2015
Ministerstvo spravedlnosti: Požáry kostelů spolu nesouvisejí

Prohlášení amerického ministerstva spravedlnosti, jak ho na Twitteru uvedl Wesley Lowery z Washington Postu ZDE, konstatuje, že podle předběžných výsledků vyšetřování požáry kostelů v USA spolu zřejmě navzájem nesouvisejí. Dva například vznikly z přirozených příčin, jeden v důsledku závady na elektrické instalaci.

3.7.2015
POZNÁMKA NA OKRAJ:

Ani jsem jsem nedivil, když jsem četl články Bohumila Kartouse "„Evangelizace“ Českého rozhlasu" ZDE a o "xenofobii" ZDE, protože vím dobře, jaký strach mají naši němečtí atlantisté z multikulturního světa, ačkoliv stále melou, jaké je všechno krásné ve Spojených státech amerických.

Také u nás má být podle nich všechno jednoduché a křesťanské, i když jen trochu myslící lidé se tomu můžou divit. Dokonce jsem si při čtení vzpomněl na informace z Rakouska, že v ČR politici chtěli zavést Velký pátek jako další svátek ZDE. Nevím, jestli je to pravda nebo ne, stačí mi to ale dohromady k napsání jedné nové poznámky o jednoduchosti důvodu a nekonečnosti fantazií...

Již kdysi v konfimační výuce u protestantského faráře Langa v hamburské čtvrti Harvestehude jsem měl dojem, že jen málokdy se dalo jeho slovům věřit. Mluvil horoucně o nebi a pekle, ovšem neukázal u toho zjevné důvody pro to, že lidé mají dosti rozdílné představy o Bohu. A tak nemluvil ani o egyptských bozích, ani o rodinách řeckých bohů. Slyšeli jsme v těch hodinách jen málo o neodpouštějícím bohu židů a „milosrdném“ bohu muslimů, zato ale hodně o údajném bohu křesťanů, který je oslavován i za to, že jeho syn vstal z mrtvých po smrti na kříži.

Dojemná jednoznačnost Langových výroků pro mě byla pochopitelná, protože vykonával přece své povolání ve své církvi. Zatajení jiných znalostí mi ale bylo velice podezřelé. A rychle jsem přišel na otázku, proč tenhle prý tak všemohoucí bůh se nedá poznat všem ve stejné formě.

Kromě toho, jak podivné byly ty křesťany vyprávěné příběhy! Od židů převzaté a tak časově specifické stvoření světa a existence ráje, z kterého člověk byl přece bezdůvodně, protože jen Bohem vyprovokován, vyhoštěn. Podivně vyhlížející božské tresty ze Starého zákona a existence ďábla. K tomu pak i pro děti v 50. letech 20. století překvapivé početí Panny Marie a podivně vypadající se jménem Krista spojené zázraky, smrt a vzkříšení a s ním spojená spása lidí. K tomu se přidal vlastně automaticky absurdní pocit, že tento údajně světové události řídící „milosrdný Bůh“, který podle své všudypřítomnosti musel být přítomen i holocaustu, do něj nezasáhl.

Z vyplývajících otázek pocházelo hledání a brzy snadná a krátká odpověď, která ale pravděpodobně není jen nepříjemná pro mnohé věřící, ale i velmi trestuhodná pro lidi s profesionálním zájmem o jakékoliv náboženství.

Při vývoji života na této zemi vznikaly bytosti, které byly nejen schopné rozpoznat své životní prostředí, ale které si také uvědomovaly, že změny v jejich prostředí závisí na skutcích tím pádem na někom, kdo něco udělal. K takovým bytostem patři nepochybně člověk. A ten záhy spojil pro něj nevysvětlitelné události s přítomností a působením nějakých neviditelných bytostí a začal proto už dávno konstruovat nejrůznější, ve skutečnosti neexistující bohy.

V průběhu času lidé z různých důvodů snižovali v některých náboženstvích počet pro ně existujících bohů a více a více je humanizovali. Tak se změnila víra ve zpočátku fiktivní samostatné bohy na božské rodiny a potom podle představ židů, křesťanů a muslimů i ve tři různé abrahámovské bohy.

Zajímavé na tom je, že všichni ve skutečnosti neexistující různí bohové účinkovali alespoň nepřímo. Možná nejlepším příkladem jsou věřící, kteří vraždili jiné kvůli své víře nebo nevíře. To ale není důkaz existence bohů.

S důkazem neprokazatelnosti Boha uspěl německý filosof Kant teprve v 18. století ZDE, popírání jeho existence se ale vyhýbal ze zřejmě dobrých důvodů. Přece je známo, ještě dnes mnoho „moudrých lidí“ vděčí za svou obživu službě nějaké církvi nebo náboženské organizaci a že někteří by to popírání Boha stále zaplatili životem.

Zůstává ale otázkou, na niž byste si případně mělo odpovědět sami, a možná pouze ve svém pokoji:

Myslíte si, že jakýkoliv Bůh existuje, je všemohoucí a ačkoliv by mohl zasáhnout v každodenním životě, podle lidské zkušenosti to nedělá? A myslíte si, že všichni ti, kteří tak přesvědčivě mluví o Boží existenci, to dělají z osobního přesvědčení, nebo v některých případech je v sebeobraně nebo jen proto, že si myslí, že lidé potřebují nějakou vyšší moc, aby jednali společensky přijatelným způsobem?

Tím jsme ale zpátky u důvodu mé poznámky. Kartous má pravdu, lidé mají strach z neznámého. Lidé ale také používají nepodložené a nevyzpytatelné obavy, aby získali nebo zesilovali už existující moc nad ostatními.

A „ostatní“ jsou pro ně nejen potenciální přistěhovalci, ale někdy také jen jinak vypadající nebo podle nich nevěřící klidní sousedé.

Že i katolíci tak jako členové jiných skupin mají zájem, aby se svět točil jen kolem nich a jejich myšlenek, to je pochopitelné. Právě proto by ale mělo být zajištěno, aby jednotlivé skupiny – a to ovšem platí i pro stále tak liberálně vystupující křesťany – nezískali nekontrolovatelnou moc ve společnosti. Nebo si myslíte, že všichni ve státě by měli žít podle pravidel, která byla určena výhradně pro obhajobu zájmů jedné skupiny lidí, i kdyby šlo o zástupce jednoho náboženství?

3.7.2015

Uwe Ladwig ZDE vyložil své představy o vzniku náboženství, které nebudu komentovat. Považuji však za potřebné vyjádřit se k tvrzení, že "Kant vyvrátil důkaz Boží existence".

Kant kritizoval ontologický, kosmologický a teleologický filosofický důkaz existence boha, s nimiž pracovala křesťanská apologetika s využitím některých nástrojů antické filosofie během středověku. Není-li však dnes člověk "vědecký kreacionista" - a těch věru v našich zeměpisných šířkách není mnoho - nebo něco podobného, Kantem vyvrácené důkazy jsou mu dávno vcelku jedno. Tak jako ostatní příslušníci moderní společnosti se po Kantovi "obrátili k subjektu" také křesťané. Nejsem studovaný theolog, nicméně s jistotou vím přinejmenším tolik, že když Uwe Ladwig poslouchal faráře Langa, dobrých třicet let nejméně se už mezi katolíky na úrovni pánbu dokazoval z vnitřní psychologické potřeby, nikoliv podle Anselma z Canterbury a dalších vynálezců argumentace, se kterou Kant zametl.

A co více, oficiální katolická filosofie, novotomismus, co mohl, to z Kanta dávno integroval (co nemohl, o tom mlčí). Úkol byl o to snadnější, že Kant sám byl věřící a náboženství neodmítal. Odmítal pouze určitý typ filosofické argumentace ve prospěch náboženství.

Víru vyvrátit nelze, žádnými prostředky, ani kritickou filosofií. Moderní člověk je navíc už dlouho veden k tomu, aby "věřil, tomu, po čem touží" ZDE - jakoby něco tak titěrného a bezvýznamného jako osobní psychická potřebička smrtelného jednotlivce představovalo ten nejpádnější důkaz ze všech tvrzení o podstatě vesmíru. Do zmíněného rámce svým způsobem spadá i to, co označujeme jako moderní katolicismus. Subjekt je i zde důležitější než objekt, pánbu zaujímá pozici analogickou nepoznatelné kantovské "věci o sobě", my se setkáváme jen s fenomény, a basta.

3.7.2015

Pět ruských generálů hraje klíčovou roli při organizaci a velení "separatistických" jednotek na Donbasu, tvrdí dokument, který v červnu předala ukrajinská služba SBU Bílému domu.

Dokument datovaný 16. červnem identifikuje pět ruských generálů a plukovníka coby hlavní velitele jednotek na území Ukrajiny.

Generálmajor Oleg Cekov má podle SBU velet dvěma brigádám milice "LLR", generálmajor Sergej Kuzovljov má velet pravidelným ruským jednotkám v Luhanské oblasti. Generálmajor Valeril Solodčuk údajně velí prvnímu sboru v Doněcku a generálmajor Alexej Zavizjon ruským armádním operacím tamtéž. Generálmajor Roman Šadrin má vykonávat funkci ministra státní bezpečnosti v Luhansku a plukovník Anatolij Barankjevič, bývalý ministr obrany separatistické Jižní Osetie, vykonává funkci poradce pro bojovou přípravu v "Luhanské lidové republice".

Třicetistránkový dokument je určen americké vládě a Kongresu a zahrnuje záznamy z výslechů zajatých ruských zpravodajců.

Podle zprávy se aktuálně na Ukrajině nachází 9 000 vojáků ruských pravidelných jednotek organizovaných v 15 praporních taktických uskupeních. Kyjev také tvrdí, že Moskva dál posílá do Donbasu těžké zbraně, včetně tanků, obrněných transportérů, systémů protivzdušné obrany.

Dokument v angličtině: ZDE (pdf)

3.7.2015

Spojené státy blokují snahy arabských spojenců dodat letecky těžké zbraně Kurdům, kteří bojují proti "islámskému státu". A blízkovýchodní země také obviňují USA spolu s Británií, že nemají strategii pro boj s islamisty.

Někteří z nejbližších amerických spojenců se snažili po selhání amerického a britského vedení v operaci proti islamistům postupovat samostatně a dodat těžkou výzbroj přímo Kurdům, i kdyby s tím nesouhlasily irácké úřady a jejich američtí zastánci, kteří dodávají vše pouze přes Bagdád.

Pokusy přesvědčit Obamu o potřebě vyzbrojovat Kurdy přímo selhaly a v červnu je zamítl Senát. Američtí spojenci nyní hledají způsob, jak se obejít bez souhlasu z Washingtonu.

Blízkovýchodní státy považují islamisty za smrtelnou hrozbu a tvrdí, že Bílý dům ji podceňuje a nic vážně míněného nepodniká. Kurdové úspěšně bojují proti islamistickým jednotkám v Iráku i Sýrii, ale těžké zbraně si sami vyrábějí, nebo spoléhají na zbraně kořistního původu. Vláda v Bagdádu dostává značnou pomoc, ale z ní se ke Kurdům nedostane téměř nic. Evropské země nakoupily pro Kurdy množství zbraní, ale američtí velitelé, kteří dohlížejí na vojenské operace v Iráku, dodávky blokují.

Přitom Kurdové si stěžují, že irácká armáda na ústupu přenechává islamistům množství moderních amerických zbraní, proti nimž pak kurdské milice nemají k dispozici nic jiného, než zastaralou výzbroj sovětského původu.

Zejména Saúdská Arábie, Jordánsko a státy Perského zálivu kritizují nedostatek strategie a plánování v rámci Američany vedené kampaně a další spojenci tvrdí, že identifikovali jasné islamistické cíle, ale USA vetovaly útoky.

Zdroj v angličtině: ZDE

3.7.2015

Paříž ve dva roky trvajícím sporu už napodruhé odmítla otevření provozovny McDonald’s ne jedné z nejstarších historických ulic Rue des Petits-Carreaux.

Dvoupatrovou budovu hamburgerové restaurace Pařížané nechtějí. Na ulici uprostřed čtvrti Montorgueil by se nelíbila voličům ani místním politikům.

Oblast je pěší zónou s obchůdky, starými kavárnami a módními restauracemi. V roce 2004 ulicí prošla britská královna při oslavách 100. výročí spojenecké dohody mezi Británií a Francií.

Místní starosta Jacques Boutault ze strany zelených (EELV) se pustil do boje, zorganizoval petici za zablokování výstavby pobočky hamburgerového giganta. Říká, že si přeje ochránit tradiční prodejce ve čtvrti před konkurencí, která by jim šla po krku, a děti před nezdravými stravovacími návyky.

Obyvatelé a majitelé provozoven se také obávají, že příchod multinacionálního podniku by zničil identitu čtvrti a vedl ke zvýšení nájmů, které by si poté nemohli dovolit.

Ve středu pařížské zastupitelstvo podpořilo Boutaulta a zavázalo se "udělat vše legálně možné" proti výstavbě. Podobné stanovisko zaujalo již v roce 2013, když tehdejší starosta Paříže Bertrand Delanoë odmítl vydat stavební povolení.

McDonald’s si nicméně stěžovala na toto rozhodnutí a odvolala se ke správním soudům. V dubnu soudce nařídil přezkoumat žádost společnosti.

Firma poukazuje na to, že jiný hamburgerový řetězec Quick a občerstvovna Starbucks již na sporné ulici provozovny mají.

Zdroj v angličtině: ZDE

2.7.2015
ZRYCHLUJÍCÍ SE FAŠIZACE ČESKÉ SPOLEČNOSTI:


Dnes jsem se zúčastnil "sluníčkářské" demonstrace, píše Michal Uhl na Facebooku. Byla hned vedle kamarádů a přívrženců Adama B. Bartoše a Tomia Okamury, kteří se rozhodli zatočit s migranty, muslimy a další verbeží. Obě dvě demonstrace byly řádně nahlášeny.

Upozorňoval jsem velitele zásahu, že ty šibenice nejsou ok. A že to je vyhrožování smrtí, což není úplně v souladu s ústavním pořádkem – velitel zásahu (policista služební průkaz: 213437) reagoval, že pokud mám pocit, že se děje něco nezákonného, mám to jít ohlásit na služebnu.

Upozorňoval jsem zástupce MČ Praha 1, kteří mohou podle zákona shromáždění rozpustit, že shromáždění vykazuje znaky, které potlačují práva a svobody člověka. Úředník prohlásil, že šibenic je jen pár, a že chudák svolavatel za to nemůže, kdo mu sem přijde. A že není důvod, kvůli takovým drobnostem. A pokud se děje něco protiprávního, ať jdu za policií.

Za chvilku Adam Bartoš začal burácet na celé náměstí, že „politikům dáme týden“ a pak, pokud něco neudělají, vezmeme zákon do vlastních rukou! Protože tady „žádné čmoudy“ nechceme (fakt to říkal, a policie a úřad nic).

Když později začali extrémisté pochodovat směrem ke Strakově akademii, namířili si to přímo do našeho řádně svolaného shromáždění.

Ze symbolických důvodů – neb násilí extrémizmu a nenávisti se neustupuje, si malá část z nás sedla na zem (cca 7 osob) a rozhodla se neopustit místo. Zde vidím selhání velitele zásahu, který mohl pochod odklonit jinou ulicí a nic by se nestalo. Pokud bartošovci a okamurovci chtěli za každou cenu jít danou ulicí, rovněž by to bylo možné bez střetu, vzhledem k tomu, že jsme zabírali jen cca 10 % ulice. Policie mohla sedící skupinu bez problémů oddělit od průvodu, kdyby těžkooděnci vytvořili hradbu.

Seděli jsme na zemi s tím, že jsme připraveni nést důsledky za neuposlechnutí výzvy. Byli jsme vyzváni a po neuposlechnutí se do nás pustili těžkooděnci. Začali nás postupně odtahovat a použili podle mého soudu dost neadekvátní postup a sílu. Např. jeden z těžkooděnců chytil levou rukou Kateřinu Krejčovou za temeno hlavy a pravou rukou ji chytil pod krkem. Kroucením do strany ji pak donutil k pohybu. Tomáš Schejbal během zákroku „ztratil“ část zubu. Část zadržených hned pustili, část ne. Způsob, jak represivní složky jednaly s lidmi, které vlastně odtahovaly pro jejich vlastní bezpečnost, byl dost skličující. Na některých policistech bylo evidentní, že situaci, kdy mají zlegitimizované násilí, si užívají a místo, aby donucovacích prostředků použili přiměřeně, používali je, co to šlo.

Závěrečnou třešinkou na dortu bylo, když policisté neumožnili advokátu zadržených přístup k jeho klientům... Přístup i postup policie považuji za hodně problematický.

2.7.2015
Už opravdový fašismus



Skromná, leč viditelná pieta vyjadřující vděk zesnulému Nicholasi Wintonovi u sousoší připomínajícím záchranu 669 dětí během 2. světové války na hlavním pražském vlakovém nádraží. Jak mohou Češi, tváří v tvář vlastní minulosti, jednat tak nelidsky a odmítat pomoc těm, kteří jsou právě teď v nouzi? Dnes potřebují pomoc děti ze Sýrie, Eritreje, Iráku či Afghánistánu. Lůza se schází na Václavském náměstí a vyhrožuje "vlastizrádcům" oprátkou...

2.7.2015
Na fašistické demonstraci nebyli zatčeni fašisté, ale levicoví aktivisté...

Dnes jsem byl podpořit protestní demonstraci proti shluku protipřistěhovaleckých a fašistických příznivců Tomio Okamury a Adama Bartoše na Václavském náměstí, píše performer, umělec a disident Milan Kohout.

Během akce se na mě chtěl vrhnout jakýsi fašoun s výkřikem :"Kohoute, tebe oběsím."

I podal jsem na něj trestní oznámení.

Na konci protestní akce, kdy jsem sepisoval na strážníci oznámení, byli samozřejmě zatčení kolegové anarchističtí odpůrci stále více se fašizující české společnosti.

Na fotografii je zatčený politolog z pražské filozofické fakulty UK Ondřej Slačálek.

2.7.2015
Styďte se!!

Že prý za to mohou elity. Prý je příliš snadné obviňovat "prostředního" člověka z xenofobie. Nuže, tahle vrcholně urážlivá kritika malých, každodenních zločinů proti lidskosti není věnována prostředním lidem. Je věnována všem, kdo se, ať už oprávněně nebo pod vlivem ztráty sebereflexe, za elitu považují a přitom jim je vlastní přetékající talíř největší ctností. Shame on you! Styďte se!

Jak český policejní prezident, tak ministr vnitra Slovenska opakovaně zdůraznili v nedělním diskusním pořadu ČT, že ČR i Slovensko jsou pro uprchlíky tranzitní země, obě země detekují v podstatě jen desítky lidí týdně, kteří oběma zeměmi pouze projíždějí a neočekávají proto žádné zásadní problémy.

To ovšem nebrání hrdinným maloměšťákům v pozicích názorových vůdců bojovat s neexistující hrozbou a pěstovat si svou demagogickou představu a tom, kterak muslimští nájezdníci vyplení jejich krásný Kraj, v němž se jim, "půlčíkům" dle charakteru, fascinovaným nikoliv pohledem na hvězdnou oblohu, nýbrž ponejvíce do půllitru pivní břečky a talíř levného žrádla tak krásně žije.

Obsedantní potřeba strachovat se o svou plnou ledničku, kterou s gustem zaměňují za "kulturní hodnoty", je vede k ochotě popřít jakékoliv stopy lidskosti, již by snad dokázali vyhrabat z pod hromad léty pečlivě nastřádané sprostoty svého duševního špajzu.

Mrtvé děti ve Středozemním moři v nich v lepším případě nevzbuzují nic, v případě horším v nich vybudí pocit chrochtavého zadostiučinění. Poté, co spáchají svou pravidelnou denní dávku zločinů proti lidskosti jsou schopni rozplakat se nad opuštěným štěnětem a uspořádat sbírku na jeho záchranu.

Je jim z plytkosti jejich intelektu jedno, jestli se za hranicemi jejich mikrosvěta děje apokalypsa. Domnívají se, že když si toho nebudou všímat, nedotkne se jich a jakoby nebyla. Oddaní proponenti solipsismu nechtějí být vystavení přímému pohledu na lidi, kteří před apokalypsou utíkají, protože by jejich zakrnělé superego mohlo začít vzdorovat a působit jim nepříjemné pocity v břišní krajině. Méně by jim chutnalo, až by zase seděli nad svým stále vrchovatějším talířem žrádla, z nějž by se samozřejmě mohl nasytit nejeden uprchlík. Jenže tihle si raději přivodí diabetes, infarkt myokardu nebo rakovinu tlustého střeva než aby bezprizorného pozvali ke stolu.

S muslimem rád povečeřím. S panem Konvičkou nikoliv, v přítomnosti takových ztrácím k jídlu chuť. Co takhle nová reality show? Kulturní výměna, jednoho českého ideologa xenofobie za muslima? Nebo i víc...

2.7.2015

Už dávno, dlouhou dobu jsem vždy při poslouchání patetického řečnění o tom, že na zločiny nacismu nesmíme zapomenout, abychom nikdy nepřipustili jejich návrat, měl takový divný pocit, že ve skutečnosti na tom nikomu nezáleží.

Vždyť ani čeští polistopadoví komunisté, od nichž odešli různí kariéristé se svazácky pravicovými názory, si za těch 25 let nevzali žádnou vskutku protinacistickou agendu: žádný tvrdý boj s anticiganismem, s pohrdáním bezdomovci nebo chudými lidmi.

A český antikomunismus místo toho, aby zdůrazňoval, že v komunistických systémech bývali velmi tvrdě pronásledováni zastánci demokratické levice, se rád zhlížel v Pinochetovi a minulých dobách sladké antisemitské monarchie rakousko-uherské. Přitom rozdíl mezi vrchnostenskými režimy a režimem Husákovým nebo Gottwaldovým jsou spíše jen kosmetické.

A Masaryk? Ten slouží jako vzor všem a krytí pro všechny „nové demokraty“, a tak vlastně nikomu. Dokážu si živě představit, že v dnešní době by se klidně i antisemité a fašisté hlásili k tatíčkovské tradici, neboť o reálném Masarykovi, jeho myšlenkách, postojích a hodnotách nikdo nic neví. Heslo „nebát se a nekrást“ bylo už dávno zestručněno do podoby „nebát se krást“.

Podivné mlčení kulturní fronty k hysterii ohledně uprchlíků a islámu, která vrací nacismus na veřejnou scénu, podivné kličkování politiků a hledání kompromisů s populismem v tak zásadních hodnotových sporech jsou znakem toho, že v posledních 25 letech tak často pronášená slova o protinacistickém boji, o demokracii a Masarykovi prostě nestačí.

Minulost je pryč a bezduché omílání pravdy vítězů je pouze přípravou na bezduché omílání pravd vítězů příštích. Jestli ale někomu nacismus vskutku vadí, protože se poučil z minulosti, musí ho rozpoznat právě dnes a musí proti němu něco dělat. Jedno z hlavních poučení z protinacistického boje už od jeho počátků je toto: bez odvahy to nepůjde, bez odvahy je demokracie mrtva.

2.7.2015
STÍŽNOST RADĚ ČESKÉHO ROZHLASU

Rada Českého rozhlasu

Český rozhlas

Vinohradská 12

120 99 Praha 2

V Praze 27. 6. 2015

Stížnost na porušení zákona o ČRo a hrubé porušení Kodexu Českého rozhlasu komentátorem Petrem Žantovským a editorem pořadu Názory a argumenty

Fakta: Autor Petr Žantovský připravil pro pořad Názory a argumenty stanice ČRo Plus komentář, který byl odvysílán a 26. června 2015 zveřejněn též v textové podobě pod titulkem "Petr Žantovský: Unie páchá sebevraždu". Komentář se týká takzvané "svobody panoramatu", ke které se vyjadřoval Výbor pro právní záležitosti Evropského parlamentu. Komentář je veřejně přístupný.

Zdroj:

Právní kontext stížnosti: Zákon o ČRo říká v §2 odst. a) a b), že hlavními úkoly veřejné služby v oblasti rozhlasového vysílání jsou zejména

a) poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů,

b) přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky.

Zdroj: http://www.rozhlas.cz/digital/legislativa/_zprava/158850

Komentář jako publicistické vyjádření subjektivního postoje je subsidiárně upraven v Čl. 6 Kodexu Českého rozhlasu jako podzákonné normy, aniž je požadavek na objektivní, ověřené, ve svém celku vyvážené informace, daný zákonem, pominut.

6.3 Publicistické pořady Českého rozhlasu nabízejí především kritickou reflexi reality, musí zjišťovat pravé příčiny jevů a popsat rozsah následků. Publicistické pořady také dávají aktérům událostí příležitost vyjádřit argumenty, jimiž zdůvodňují své postoje. …

6.6 Ve zpravodajských a publicistických pořadech Český rozhlas dbá na přesnost a nestrannost, spočívající především ve zjišťování a ověřování skutečnosti. …

6.7 Český rozhlas striktně rozlišuje mezi informací zpravodajského charakteru (zprávou) a hodnotícím soudem (komentářem). Zprávou se rozumí informace o určitém ději nebo stavu obsahující zpravidla také informaci o postojích hlavních aktérů události, která je předmětem zprávy. Není dovoleno vydávat za zprávy pouhé domněnky. Hodnotící soud vyjadřuje názory, postoje nebo pocity. Český rozhlas ve svém vysílání jednoznačně, pro posluchače zřetelně, odděluje zprávy od hodnotících komentářů. Zvláště není přípustné směšovat zprávu a hodnotící soud v jedné větě redaktora. 

6.8 Zpráva musí být založena na zjištěných a ověřených údajích. Český rozhlas je při získávání a zpracovávání informací plně povinen zjistit a posluchačům zprostředkovat věcně správný obraz skutečnosti. V případech, kdy to není beze zbytku uskutečnitelné pro nemožnost opatřit si všechny informace, musí postupovat tak, aby se pravdě maximálně přiblížil. Zamlčení důležité informace nebo potlačení jejího podstatného aspektu je vždy hrubým porušením této povinnosti.

6.14 Hodnotící soud je vždy subjektivní a není ze své povahy podrobitelný důkazu pravdy. To však Český rozhlas nezbavuje povinnosti zařazovat do vysílání zpravodajských a publicistických pořadů jen takové hodnotící soudy, které jsou prezentovány čestně a bez klamavé manipulace s fakty, jimiž má být hodnocení odůvodněno. Tato povinnost však nebrání zprostředkovat posluchačům hodnotící soudy aktérů událostí. V takovém případě Český rozhlas ponechá na posluchači, aby si učinil vlastní názor, zda aktéři události předkládají hodnotící soudy čestně.

Zdroj:

Hodnocení autora stížnosti: Autor komentáře začíná svůj komentář zprávou – informací o skutkovém stavu. Zpráva (ať samostatná, nebo vložená do komentáře) musí být založena na zjištěných a ověřených údajích (bod 6.8 Kodexu), musí být objektivní a ověřená (§2 odst. a) zákona).

"Europarlament se chystá zakázat svobodné fotografování na ulici všech evropských měst. Na zasedání výboru Evropského parlamentu pro právní záležitosti byl přijat upravený návrh zprávy k autorskému právu, který na celoevropské úrovni navrhuje zrušit svobodu panoramatu. Hrozí tak, že turisté, amatérští fotografové, nebo i běžní kolemjdoucí, kteří si vyfotí sochu, mohou být žalováni."

Gramaticky jsou toto věty oznamovací. Oznamují skutkový stav, nikoliv postoj autora (vyjádřen například slovy "myslím si", "domnívám se") k danému stavu. Jde tedy o zprávu.

Těchto několik vět tvoří nepravdivé sdělení, manipulující za neexistence relevantních informací míněním posluchače, podrývající navíc právní vědomí posluchače (§2 odst.b) zákona o ČRo) v otázkách tvorby evropské legislativy a jejího uplatňování ve prospěch občanů Evropské unie. K jednoznačnému, pro posluchače zřetelnému, oddělení zprávy od hodnotícího komentáře nedošlo (v rozporu s ustanovením bodu 6.7 Kodexu).

  1. Evropský parlament není nadán ani samostatnou legislativní, a už vůbec ne exekutivní pravomocí vůči členským zemím Evropské unie. Nemůže proto cokoliv zakázat. Legislativní pravomoci sdílí s Radou Evropské unie. Exekutivní pravomoci má Evropská komise. Rozhodnutí výboru JURI je pouze nelegislativní zprávou jako podkladovým materiálem k tvorbě stanoviska EP. Případné rozhodnutí pléna EP je pouze stanoviskem k revizi autorskoprávní legislativy, kterou neprovádí EP. Rada Evropské unie zastupuje vlády jednotlivých členských států.

Jakékoli závazné rozhodnutí týkající se této politiky tak činí výhradně Evropská rada, tedy členské státy, Evropský parlament k tomu nemá kompetence. Sdělovat opak je klamavá manipulace s fakty.

    Zdroj: http://www.europarl.europa.eu/pdf/divers/CS_EP%20brochure.pdf

  1. Už nyní Bernská úmluva (článek 9), kterou je vázána i Česká republika, výslovně uvádí, že autoři uměleckých děl chráněných touto úmluvou mají výlučné právo udílet svolení k rozmnožování těchto děl, jakýmkoli způsobem nebo formou a každý vizuální záznam (tedy i film nebo fotografie) se považuje za rozmnožování pro účely této úmluvy. Ignorování a zamlčování tohoto faktu je opět klamavá manipulace s fakty.

  1. Návrh zprávy nenavrhuje "zrušit svobodu panoramatu" (termín "Panoramafreiheit" používaný německým autorským právem – viz §59 UrhG - německého autorského zákona http://www.iuscomp.org/gla/statutes/UrhG.htm#59), de facto "náhodné" zobrazení autorsky chráněného sochařského nebo architektonického díla, ale omezit "svobodu" pouze na nekomerční užití fotografických a filmových děl takto vzniklých resp. komerční užití podřídit souhlasu autorů (a možnosti zpoplatnění).

Zdroj:

Nehrozí proto v žádném případě, že "turisté, amatérští fotografové, nebo i běžní kolemjdoucí, kteří si vyfotí sochu, mohou být žalováni".

Tato INFORMACE v autorově komentáři je vyloženě lživá, neobjektivní a neověřená.

Žalován by (v případě, kdyby stanovisko Evropského parlamentu bylo v podobě nezměněné od návrhu výboru JURI implementováno do autorských zákonů zemí EU) mohl být pouze ten, kdo by snímky děl (sochařských, architektonických, malířských či grafických) na veřejném prostranství, které jsou chráněny právem autorským, dále šířil za úplatu (prodával) či užil za účelem prospěchu (např. v reklamě). Fakticky to znamená, že fotografie takovýchto děl by teoreticky musely být dále distribuovány pouze nekomerčně (zdarma) a bez svolení by nemohly být bez souhlasu (a nejspíše i bezplatně) užívány v reklamě, v komerčních databázích - fotobankách či v komerčně šířených rozmnoženinách (např. na pohlednicích).

  • V členských státech Evropské unie mimo Bernské úmluvy platí Směrnice 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, která umožňuje členským státům stanovit omezení práv v případě "užití děl jako jsou architektonická díla nebo sochy vytvořené za účelem jejich trvalého umístění na veřejných místech", tedy zahrnout konstrukci svobody panoramatu do svého autorského práva, avšak existence této konstrukce není vyžadována (čl. 5 odst. 3 písm. h stávajícího znění směrnice 2001/29/EC). Zákonná úprava svobody panoramatu pouze omezuje právo vlastníka autorských práv bránit soudní cestou tvorbě a šíření odvozených děl.
  • Všimněme si, že evropská Směrnice 2001/29/ES to umožňuje, ale nepřikazuje. Rozhodnutí o omezení práv zůstává na sjednocujícím stanovisku zástupců vlád zemí EU – Radě Evropské unie a konečné rozhodnutí o konkrétní formulaci na parlamentech členských zemí EU.

    Zdroj: Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES
    ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského
    práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti
    ZDE

    Český autorský zákon implementuje svobodu panoramatu (aniž ji přímo pojmenovává) velmi liberálně v § 33, který říká, že „do práva autorského nezasahuje ten, kdo kresbou, malbou nebo grafikou, fotografií nebo filmem nebo jinak zaznamená nebo vyjádří dílo, které je trvale umístěno na náměstí, ulici, v parku, na veřejných cestách nebo na jiném veřejném prostranství“ a že „do autorského práva nezasahuje ani ten, kdo takto vyjádřené, zachycené nebo zaznamenané dílo dále užije“.

    Autor pokračuje ve svém komentáři větou

    "Možnost fotografovat pouze pro nekomerční účely však fotografování a sdílení fotek prakticky zabíjí."

    Tato věta je opět nepravdivá. Naprostá většina uživatelů internetu užívá a sdílí fotografie na sociálních sítích nekomerčně. Expresivní výraz "zabíjí" navíc vnáší posluchačům do sdělení asociaci zločinnosti nejen proti zákonu, ale proti přirozeným křesťanským zásadám (přikázání "Nezabiješ"). V tomto případě nikdo nikoho a nic nezabíjí.

    Autor si i sám protiřečí. V dalším odstavci tvrdí:

    "Zákaz svobody panoramatu navrhl francouzský europoslanec Jean-Marie Cavada a podpořil jej europoslanec Pavel Svoboda z KDU-ČSL. Závěr legislativního výboru je konečný. O finální podobě návrhu ale bude ještě hlasovat plénum Evropského parlamentu v červenci."

    Je závěr legislativního výboru je "konečný" a nebo o "finální podobě návrhu" bude hlasovat plénum Evropského parlamentu v červenci?

    Pravda je taková, že

    1. závěr právního výboru je "konečný" pouze pro samotný výbor… (pokud plénum EP nenavrhne vrácení zpět do výboru).
    2. Výbor se jmenuje "právní" (Výbor pro právní záležitosti), nikoliv "legislativní". Mezi právem a legislativou je velký významový rozdíl, který by vysokoškolský pedagog měl znát jak v češtině, tak v angličtině:
      • legislativní /zákonodárný – legislative, law-making – viz také: legislative power, legislative assembly, legislative council
      • právní – legal - viz také: legal entity, legal action, legal system, legal advice, legal status).

    "Výbor pro právní záležitosti" EP se v angličtině jmenuje oficiálně "Committee on Legal Affairs".

    Zdroj: ZDE

    3. Znění hodnotící zprávy schválené Výborem pro právní záležitosti musí ještě schválit Evropský parlament jako celek. A nebo nemusí... Návrh na modernizaci autorského práva EU poté má být navíc do konce roku 2015 předložen Evropské komisi. Na Evropské komisi se k tématu bude vyjadřovat komisař Carlo Moedas a jeho GŘ Komunikační sítě, obsah a technologie. Evropská komise může (a nebo nemusí…) návrh na modernizaci převtělit v novou směrnici. Takže užít slovo "konečný" či "finální" je v tuto chvíli buď velmi neinformované, nebo velmi zavádějící, v každém případě nepravdivé.

    Zdroj: ZDE

    U francouzského liberálního europoslance Cavady, který pozměňovací návrh o nutnosti souhlasu ke komerčnímu užití přednesl, kupodivu v komentáři chybí jeho stranická příslušnost jak domácí straně, jejíž je předsedou (Alliance Citoyenne pour la Démocratie en Europe , ACDE - Občanské aliance pro demokracii v Evropě), tak k ALDE (frakce Aliance liberálů a demokratů pro Evropu, místopředsedou frakce je český europoslanec Telička z ANO), kam byl zvolen za koalici Unie pro lidové hnutí – Nový střed, což je vzhledem k liberálním hodnotám, poškozeným stanoviskem JURI ke svobodě panoramatu, zvlášť pikantní. Francie vyžaduje už nyní souhlas autora s užitím odvozeného díla (na rozdíl od Česka). Tento liberál navrhl a hlasoval pro omezení svobody panoramatu.

    Ovšem u europoslance Pavla Svobody jeho stranická příslušnost k domácí politické straně nechybí. Chybí u jeho jména ovšem zařazení v europarlamentní frakci – EPP čili Evropské straně lidové. Chybí i jiná, pro posouzení kontextu velmi podstatná informace – ze je to bývalý právník OSA a je předsedou onoho Výboru pro právní záležitosti (JURI), jehož stanovisko je komentářem autora inkriminováno. Hlasoval pro omezení svobody panoramatu.

    Nejpodstatnější je, že odpůrcům stanoviska JURI z řad české Pirátské strany (Fejrenčík) a jakýchsi anonymních hlasů "z lidu" na jakýchsi internetových fórech byla věnována podstatná část autorova komentáře, zatímco názorům obhájců (například JUDr. Pavlu Svobodovi, předsedovi Výboru pro právní záležitosti EP, KDU-ČSL, EPP) či relevantním názorům z jiných frakcí, jejichž názor byl v době tvorby komentáře znám (Pavel Poc, ČSSD, PES - S&D) nebyl dán prostor v komentáři vůbec. V rozporu s doporučením Kodexu.

    Zpravodajem této věci, tedy tím kdo celou zprávu vypracoval, je europolsnakyně Julia Reda z Německa, jediná "pirátka" v Evropském parlamentu, která je navíc v Evropském parlamentu členkou frakce Zelených (Greens/EFA). Její původní zprávu modifikovalo na Výboru cca 550 pozměňovacích návrhů. Jako překladatelka zprávy hlasovala pro zprávu a tedy i pro omezení svobody panoramatu.

    Zpráva Výboru pro právní záležitosti je veřejně k dispozici.

    Zdroj: ZDE

    Stínovou zpravodajkou za frakci S&D byla Mary Honeyballová, za liberály výše zmíněný Jean-Marie Cavada.

    Dle stanoviska českého poslance Evropského parlamentu Poce (ČSSD, PES - S&D) "se jedná v tuto chvíli o pusté rétorické cvičení, teprve to půjde na plénum Parlamentu a pokud se to tam schválí, tak teprve pak to půjde jako podklad do Komise, která možná, někdy, připraví nějakou revizi této legislativy. Takže v tuto chvíli mnoho povyku pro nic, ale hlavně mnoho štěkotu na špatné hroby. "

    Zdoj: ZDE

    Původní Pocovo stanovisko ze 17. 6. na facebooku bylo ještě expresivnější:

    "Nejstupidnější návrh, který se týká právě toho focení objektů, ne která jsou autorská práva a komerčního využití těch fotek, předložil úchvatný francouzslý liberál, tedy frakce ALDE, jejímž místopředsedou je pan Telička z ANO, na kterého se v této věci můžete s důvěrou obrátit. A celé to je, naštěstí, jen rétorické cvičení výboru JURI, jehož předsedou je pan Svoboda, KDU-ČSL, taktéž z České republiky. Takže i na tohoto experta se můžete s důvěrou obrátit. Věřím, že Evropský parlament jako celek tohle rétorické cvičení pošle do kopru a že Evropskou komisi ani nenapadne podle toho připravovat nějakou legislativu. … Takže pryč s "eurofašismem", ať žijí výhradně národní id**ti, hurá! A je třeba volyt Pyráťy, ty to zachránějy! "

    Zdroj: ZDE

    Text návrhu Usnesení Evropského parlamentu je veřejně dostupný. Po jeho přečtení zjistíme, že diskuze se vedla úplně o něčem jiném (např. výjimky pro výzkumné a vzdělávací účely , půjčování knih knihovnami v digitálních formátech, usnadnění přístupu k vzdělávacím materiálům a kulturním statkům) a "svoboda panoramatu" v této diskuzi byla zastoupena tak maximálně jedním procentem (pouze jedna věta – bod 46. návrhu). Návrh navíc neobsahuje v této pasáži (bod 46) ani výjimku pro žurnalisty - resp. vydavatele periodického tisku, elektronických médií a tiskové agentury, na což neupozornil ani Výbor pro průmysl , ani Výbor pro kulturu a vzdělávání.

    Zdroj: ZDE

    K návrhu zprávy Julie Reda se vyjadřoval i Výbor pro průmysl, výzkum a energetiku EP, Výbor pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů a Výbor pro kulturu a vzdělávání. Stanoviska výborů pro zpravodajský Výbor pro právní záležitosti jsou veřejně k dispozici.

    Zdroj: ZDE

    16. 6. 2015 vyšla tisková zpráva Výboru pro právní záležitosti EP, VE KTERÉ JSOU AUTORIZOVANĚ UVEDENA FAKTA I POSTOJE většiny výboru (hlasování o stanovisku bylo pro 23 - proti 2).

    V ní se praví, že na jedné straně poslanci uznávají, že tvůrčí práce vyžaduje právní ochranu a spravedlivou a přiměřenou odměnu pro všechny kategorie nositelů práv. Zdůrazňují výslovně, že pouze komerční využití rozmnoženin by mělo vyžadovat povolení od nositele práv. Poslanci zároveň s přijetím stanoviska vyzývají Komisi, aby zajistila, že jakékoliv iniciativě k modernizaci autorských práv bude předcházet studie pravděpodobného dopadu na výrobu, financování a distribuci filmů a televizního obsahu, a také na zachování kulturní rozmanitosti.

    Zdroj: ZDE

    V tiskové zprávě jsou připojeny i další dokumenty, jakož i videozáznam hlasování o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, ve kterém Julia Reda (Greens/EFA) v čase 00:02:41 říká: "A jsem také zklamaná, že Evropský parlament neuznal, že fotit veřejné budovy by nikdy nemělo vyžadovat povolení od architekta."

    Harmonizace určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti: výtažky z hlasování a prohlášení Julie Reda (Greens/EFA) ve Výboru pro právní záležitosti

    Zdroj: ZDE

    ZDE

    18. 6. 2015 vyšel na portálu EURACTIV v češtině článek s názvem "Zákaz fotografování na ulici? Je to nesmysl, říkají europoslanci", který Svobodovo i Pocovo stanovisko přináší. V kontextu, i když neautorizovaně.

    Zdroj: ZDE

    23. 6. 2015 vyšlo na facebooku obsáhlé a podrobné stanovisko předsedy JURI, europoslance Pavla Svobody, ve kterém vyvrací první mediální mýty o svobodě panoramatu.

    Zdroj: ZDE

    23. 6. 2015 vyšlo v Parlamentních listech stanovisko místopředsedy frakce ALDE Teličky pod titulkem "Telička (ANO): Nevidím důvod, proč omezit svobodu panoramatu. Překvapilo mě to"

    Zdroj: ZDE

    24. 6. 2015 vyšel blog předsedy JURI, europoslance Pavla Svobody "Pravda není sexy roštěnka aneb souboj s kachnou", ve kterém je explicitně řečeno, že "my v Evropském parlamentu nejsme vůbec v žádném takovém normotvorném procesu, takže žádná taková norma v červenci schválena prostě být nemůže. Jsme jen v procesu ex-post hodnocení jedné již existující směrnice…" a autor zde vyjadřuje i svůj soukromý názor, že v budoucnosti by měl být cílem aktivity pouze "zisk (např. fotka použitá v reklamě, kalendář s chráněnými díly, tedy ne sdílení fotek z dovolené na webu, kde reklamy po stranách slouží jen k pokrytí nákladů platformy etc.)".

    Zdroj: ZDE

    25. 6. 2015 vyšel rozhovor s předsedou JURI, europoslancem Pavlem Svobodou – na Radiožurnálu (jeho názor na svobodu panoramatu v čase 00:39:00).

    Zdroj: ZDE

    To vše jsou informace, které měl autor komentáře k dispozici před zveřejněním komentáře ve vysílání a na stránkách Českého rozhlasu.

    Autor komentáře pro posluchače Českého rozhlasu, doc. Petr Žantovský, měl dost času se podrobně seznámit s problematikou. Měl se seznámit, dříve než zveřejnil svůj komentář.

    Anglicky jako akademický pracovník - docent umět musí. Česky umí. Vyhledávat informace i v hlubinách serverů evropských institucí by umět měl, zvláště když se jedná o odbornou materii, kterou i vyučuje. Místo toho se k tématu vyjadřoval bulvárně expresivním způsobem, pominul kritičnost i věcnost, zamlčel podstatné aspekty informací v komentáři uvedených, nutné pro jejich uvedení do kontextu, což je v příkrém rozporu s ustanovením Kodexu. Vycházel ze svých domněnek, nikoliv z faktů, které byly v té době už dávno známy, což Kodex nepřipouští. Vědomě uváděl nepravdy. Ačkoliv mu to Kodex přikazuje, nevzal v potaz názor druhé strany sporu a téma komentáře prezentoval hrubě účelově a jednostranně.

    Proto žádám Radu Českého rozhlasu, aby výše uvedený komentář pečlivě prostudovala a poté vydala usnesení v němž bude jasně řečeno, že

    1. autor Petr Žantovský svým komentářem "Petr Žantovský: Unie páchá sebevraždu" porušil §2 odst. a) a b) zákona o Českém rozhlase, zároveň hrubě porušil ustanovení 6.3, 6.6, 6.7, 6.8 a 6.14 Kodexu Českého rozhlasu.
    2. editor pořadu Názory a argumenty, který zařadil komentář do vysílání, porušil zveřejněním komentáře Petra Žantovského "Petr Žantovský: Unie páchá sebevraždu" své pracovní povinnosti, a způsobil, že Český rozhlas porušil §2 odst. a) a b) zákona o Českém rozhlase a hrubě porušil ustanovení 6.3, 6.6, 6.7, 6.8 a 6.14 Kodexu Českého rozhlasu.

    Dále žádám, aby Český rozhlas se tomuto tématu nejen na stanici Plus věnoval podrobně a "do hloubky" (viz krédo stanice Plus) a uvedl na pravou míru jak nepravdy a zkreslení, které provází jak "svobodu panoramatu", tak celé téma harmonizace autorského práva EU v informační společnosti. Jde o klíčové téma pro rozvoj veřejné služby, a to nejen v elektronických médiích, ale i ve vzdělávání, vědě a výzkumu, jakož i při kultivaci ostatních institucí veřejné služby a celého veřejného prostoru.

    Žádám zároveň, aby se Český rozhlas omluvil posluchačům za dehonestaci tvorby legislativy EU tímto komentářem a informace o pravém stavu věcí, které bulvárně, nepravdivě či jinak zkresleně popisuje inkriminovaný komentář, uvedl spolu s odkazy na relevantní dokumenty EP a spolu se svým rozhodnutím jako součást komentáře "pod čarou" spolu s omluvou instituce za nekvalitní výkon veřejné služby.

    Stejná omluva s odkazem na internetový archiv musí být úvodní součástí zvukového záznamu pořadu na adrese http://media.rozhlas.cz/_download/03418249.mp3 . Ani při porušení zákona nelze postupovat cestou odstranění příspěvku z archivu (vymazáním minulosti a "zapomnění"), ale pouze přiznáním chyby a doplněním informace (změnou přítomnosti pro poučenou budoucnost).

    O výsledku projednání stížnosti v lhůtě, Radou obvyklé, si přeji být písemně (elektronicky) informován.

    2.7.2015

    Než Západ zahájí kontrapropagandu vůči Rusku, měl by vážně zauvažovat o slabosti a o důsledcích ruské propagandistické kampaně, píše v listě Moscow Times profesor New York University Mark Galeotti.

    Kreml samozřejmě vede mnohofrontální, multimediální kampaň, jejímž cílem je ochromit vůli a jednotu Západu. Jenže je to primárně negativní kampaň. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že důvěra a dobrá vůle vůči Rusku mizí, Například z průzkumů Pew Research Center vyplývá, že v letech 2013-2014 v žádném regionu světa nedošlo k zvýšení pozitivního vnímání Ruska a záporné postoje vůči Rusku v Evropě stouply z 54 na 74 procenta.

    Cílem Ruska však ani tak není vytvářet vlastní "měkkou diplomacii" jako ochromovat schopnost Západu mobilizovat své vlastní zdroje. A v tom Rusko zaznamenalo určité úspěchy.

    Mnoho členských zemí NATO je stále více znepokojeno možností, že budou zataženy do širšího konfliktu. V době, kdy mnozí čelní politikové hovoří o nutnosti zaujmout vůči Rusku tvrdší postoj, voliči to nechtějí. Nejostřejším příkladem této reakce je Německo, kde většina voličů konstatovala, že nechtějí podpořit členskou zemi NATO, která by čelila ruské agresi.

    Ruská informační válka pomohla zamlžit fakta na Ukrajině mrakem nepodložených pověstí, náznaků, dezinformací a manipulací. Ať si lidé myslí cokoliv o protestech na Majdanu, vláda v Kyjevě je řádně zvolená a neni to neofašistická junta.

    Ať si mnozí myslí cokoliv o krymském referendu, v jehož rámci byl poloostrov připojen k Rusku, podle mezinárodního práva byla ta anexe protiprávní. Tyto debaty také odrážejí rozklad západní politiky, západního státnictví i západní legitimity.

    Jsme ochotni pochybovat o mainstreamových médiích nikoliv proto, že nás televize Russia Today nabádá, abychom "zpochybňovali víc", ale protože už jsme přesvědčeni, že naši politikové, naše mocenské struktury i naše média nám lžou.

    Jsme vystaveni konspiračním teoriím a senzacionalistickým nesmyslům nikoliv v důsledku Rusů, ale v důsledku konkurenčnosti našeho vlastního mediálního prostředí a v důsledku rychlosti, jíž zábavná, přesvědčivá či vzrušující lež či polopravda může být šířena po sociálních sítích po celém světě, což překoná jakoukoliv potřebu kontrolování faktů či střízlivé analýzy.

    Západ prostě trpí svými vlastními vrozenými protiklady. Rusové jsou schopni jich využívat, ale také často prokázali, jak jsou neuvěřitelně neobratní.

    Ony farmy ruských trollů se staly samy o sobě zprávou - a kdokoliv nyní se pokusí prezentovat na onlinovém fóru proruský názor, riskuje, že ho čtenáři budou považovat za placeného ruského trolla.

    Ve snaze získat veřejné mínění v Německu na ruskou stranu se vloupali ruští hackeři do počítačů v německém parlamentu. Získali zjevně jen triviální informace, avšak zlikvidovali tak veškerou dobrou práci, kterou předtím snad provedla média.

    Krátce, ani Kreml ani ruská vláda by neměly předpokládat, že "infosféra" je jednoduché bojiště. V nejlepším případě je to kakofónní forum, kde se snaží o prosazení tisíce hlasů.

    Evropská unie oznámila, že se rozhodla založit svůj "East StratCom Team", tým pro komunikaci směrem na východ, ve snaze šířit svůj postoj v rámci EU a na východ. Aavšak organizace, která má problémy přesvědčit skeptickou veřejnost od Anglie po Řecko, by si měla dávat pozor, zda má opravdu vstupovat do otevřené informační války.

    Během studené války si Západ uvědomil, že jeho nejsilnější zbraní nejsou lži, ale pravda. Slabosti Západu jsou také jeho síly: pluralita názorů, svou podstatou kritický a skeptický postoj, ochotna revidovat staré předpoklady. Krátce řečeno, Západ vytváří zranitelnost, ale v dlouhodobé perspektivě odolnost.

    Nechvalně známé prohlášení Dmitrije Kiseljova, známého televizního moderátora, že "objektivita je mýtus, který je nám vnucován", může dobře fungovat jako motto ruské informační války - a možná jednoho dne se stane jejím epitafem.

    Podrobnosti v angličtině ZDE

    2.7.2015
    Šéfka MMF, vyzývající Řeky, aby platili daně, musela přiznat, že sama daně neplatí

    Christine Lagardeová, šéfka Mezinárodního měnového fondu, která vyvolala zuřivou reakci od Řeků, když jim doporučila, aby platili daně, neplatí sama daně vůbec žádné. Musela to přiznat na Facebooku, poté, co urazila Řeky tvrzením, že krize v Řecku je "částečně způsobena tolika Řeky, kteří se snaží vyhýbat placení daní". Byla posléze sama donucena přiznat, že svůj plat ve výši 467 940 amerických dolarů ročně a její další příplatky ve výši 83 760 dolarů ročně dostává zcela nezdaněný.

    Lagardeová vydělává více než americký prezident Barack Obama a britský premiér David Cameron, kteří oba platí daně.

    Podrobnosti v angličtině ZDE

    2.7.2015

    Ti politikové z Evropské unie, kteří zažili ve střední a východní Evropě komunismus, vědí, co byla povinná vojenská služba a jak ji lidé nenáviděli. Výcvik byl ideologický, militaristický a protizápadní. Ale aspoň v komunistických státech netrvala povinná vojenská služba navždy, píše Judy Dempsey.

    Středoevropští politikové by měli tuto dobu srovna s tím, co se děje v dnešní Eritreji. Možná, že by je to přimělo, aby se přestali bránit proti navrhovanému systému kvót pro desetitisíce uprchlíků, většinou pocházejících z Eritreje a Sýrie, kteří prchají před válkou a útlakem.

    Eritrea je silně autoritářská země, kde povolání k vojenské službě znamená doživotí. Jak uvádí Human Rights Watch, Eritrea povolává do armády všechny muže a všechny neprovdané ženy. Většina vojáků slouží po celý život. Vojáci se běžně používají k nuceným pracím pro v podstatě civilní projekty,

    Není divu, že tolik mladých mužů a žen riskuje život ve snaze uprchnout do Evropy.

    Navzdory zoufalé situaci, která nutí tolik Eritrejců utéci ze země, byla reakce středo a východoevropských vlád a vlády Velké Británie na summitu EU ve dnech 25. a 26. června, věnovaném situaci uprchlíků, naprosto ostudná.

    Evropská komise navrhla, aby bylo 40 000 uprchlíků nyní žijících v Itálii a v Řecku rozmístěno do ostatních zemí EU. Vedle toho byl navržen plán rozmístit v EU dalších 20 000 uprchlíků, kteří se v současnosti nacházejí mimo EU.

    Dosud během roku 2015 překročilo Středozemní moře více než 100 000 uprchlíků. Většina z nich přistála v Itálii, v Řecku či na Maltě. Německo a Švédsko udělaly obrovské množství práce ve snaze ulehčit této zemím jejich uprchlické břemeno. Většina vedoucích politiků ve střední a východní Evropě však odmítla návrh kvót a sdílení tohoto břemene. Uvedli, že o přijetí uprchlíků musejí rozhodovat národní vlády, nikoliv Brusel.

    Italský premiér Matteo Renzi hovořil na summitu sžíravě o této absenci solidarity. "Jestli je tohle vaše představa Evropy, tak tu si nechte," řekl Renzi svých 27 protějškům "Buď existuje solidarita, anebo neplýtvejte naším časem."

    Maďarská pravicová vláda strany Fidesz premiéra Viktora Orbána zjevně časem neplýtvá. Plánuje proti uprchlíkům postavit čtyřmetrový plot na své hranici se Srbskem. Postoj Maďarska je deprimující vzhledem k tomu, že právě ono v září 1989 začalo hranice otevírat. Umožnilo to tisícům východních Němců odejít na Západ.

    Na sousedním Slovensku se stává atmosféra proti uprchlíkům opravdu jedovatou - nemluvě o tom, jak ta země zachází se svou romskou komunitou. 20. června protestovali demonstranti proti systému kvót v Bratislavě pod heslem "Zastavte islamizaci Evropy! Společně proti diktátu Bruselu! Evropa Evropanům!"

    Evropská unie navrhuje pro Slovensko, které má 5,5 milionu obyvatel a minimum přistěhovalectví, kvótu 785 uprchlíků, přijímaných postupně po dobu dvou let. Loni zažádalo na Slovensku o azyl 331 osob. 24 osob tam azyl dostalo.

    Česká republika také odmítla kvóty EU. "Podporujeme právo zemí volně rozhodovat o míře své solidarity, což jsme také projevili svým rozhodnutím poskytnout domov celé řadě syrských rodin," řekl český premiér Bohuslav Sobotka. Loni poskytla Česká republika azyl 765 lidem, většinou z Ukrajiny, ze Sýrie a z Kuby.

    V Polsku odmítla premiérka Ewa Kopaczová povinný systém kvót a uvedla, že přijímání uprchlíků musí být dobrovolné. Kopaczová souhlasila, že přijme 60 rodin ze Sýrie.

    Avšak Polsko otevřelo své dveře Ukrajincům, prchajícím z války v jejich zemi. V roce 2014 vydalo Polsko krátkodobá pracovní povolení pro 331 000 Ukrajinců. Odhaduje se, že je nyní v Polsku asi 300 000 - 400 000 uprchlíků z Ukrajiny.

    Pobaltské země uvedly, že nemají kapacitu k tomu, aby mohly zavést systém kv=ot.

    Necháme-li stranou otázku populismu, reakce většiny středoevropských zemí na uprchlíky má vazbu na druhou světovou válku a na její dohru. Válka zničila předchozí multietnickou společnost, kdy ve střední Evropě existoval bohatý kaleidoskop nejrůznějších komunit, zejména židovského a německého původu. Po roce 1945 se většina těchto zemí stala etnicky homogenními.

    Za komunismu byli zahraniční dělníci izolováni od místních lidí. Možná, že i to vysvětluje postoje vůči uprchlíkům, jaké zastávají lidé na území bývalé NDR a v bývalé komunistické středovýchodní Evropě.

    Avšak to není omluvou pro to, aby se tato část Evropy proměňovala v pevnost. Středo a Východoevropané byli nuceni žít v pevnosti do roku 1989 a teď by přece měli být vstřícnější vůči Eritrejcům a dalším uprchlíkům, kteří chtějí uprchnout ze své vlastní pevnosti.

    Kompletní článek v angličtině ZDE

    2.7.2015
    Kohouta tu nikdo věšet nebude!


    Ať visim
    jestli se řadíme k zemím
    kde je stále populární
    sportovní disciplína vis volný
    coby součást dialogu
    mezi hmotou a duchem

    Ať visim
    jestli nenastal čas balit kufry

    Ale kam se vrtnout?

    Na severu je zima
    na východě je Putin
    jih praská ve švech
    a západ? ...

    Tak to snad ať raději visim

    2.7.2015
    Polsko nechce imigranty. Poláci jim nerozumějí, nelíbí se jim

    Počet žadatelů o azyl ve středovýchodní Evropě na tisíc obyvatel, rok 2014. V Česku: 0,11!!



    "Nechceme tady ty teroristy," řekla polská důchodkyně na dotaz, co si myslí o plánech EU rozmístit uprchlíky po evropském kontinentu. "Viděli jste, co dělají na Západě?"

    Je to v Polsku populární, i když nepochopitelný názor, píše v deníku Guardian Adam Leszczyński z listu Gazeta Wyborcza. Na Polsko nemá uprchlická krize v Evropě skoro vůbec žádný vliv a Polsko přijímá jen neuvěřitelně malý počet imigrantů. Přesto mají Poláci snad nejdrsnější názory na imigranty na celém evropském kontinentu. Podle průzkumů veřejného mínění zastává stejný názor, jako varšavská babička, citovaná výše, sedmdesát procent Poláků. Podle jiného průzkumu si 69 procent Poláků nepřeje, aby v Polsku žili neběloši. Drtivá většina Poláků je přesvědčena, že imigranti berou Polákům práci a že jejich přítomnost škodí ekonomice. Je to názor, který středovýchodní Evropa sdílí, navzdory tomu, že do ní plyne jen absolutní minimum uprchlíků.

    "Polsko nikdy nevedlo vážnou veřejnou debatu o uprchlících. Nikdo se nikdy nepokusil vysvětlit Polákům, že jednou z morálních a oficiálních povinností členských zemí EU je pomáhat těm, kteří hledají útočiště, protože jsou pronásledováni," vysvětluje Weronika Rokicka z polské pobočky Amnesty International. "Vláda by měla uspořádat velkou výchovnou kampaň. Léta to nikdo neudělal a teď, když vznikla krize, Poláci jsou naprosto nepřipraveni."

    Za mimořádného stavu v osmdesátých letech dostávalo mnoho Poláků ze Západu balíky s šatstvem a s potravinami. Za posledních deset let dostalo Polsko od Evropské unie mnoho milionů eur rozvojové ekonomické pomoci.

    Vládnoucí politická strana i pravicová opoziční Strana práva a spravedlnosti patří ke generaci, která často hledala v osmdesátých letech na Západě politický azyl a obyčejně ho dostala.

    Podrobnosti v angličtině ZDE

    2.7.2015
    Britské špionážní středisko GCHQ špehovalo lidskoprávní organizaci Amnesty International

    Mezinárodní lidskoprávní organizace Amnesty International odsoudila protizákonné špehování, které proti ní provádělo britské výzvědné středisko GCHQ jako "šokující". Britský vládní vyšetřovací tribunál ve středu potvrdil, že k ilegálnímu špehování pracovníků Amnesty International skutečně docházelo. Salil Shetty, generální tajemník AI, konstatoval: "Je šokující, že to, co se normálně prezentuje jako doména despotických vládců, prováděla na britském území britská vláda. Jak máme dělat svou nesmírně důležitou práci po celém světa, jestliže obránci lidských práv a oběti pronásledování nyní musejí předpokládat, že jejich důvěrná korespondence s námi končí v rukou vlád.

    Po půldruhém roce podávání trestních oznámení a nejrůznějšího popírání a lží, které následovaly, máme nyní potvrzení, že jsme byli obětí masového špehování od britské vlády. Odhalení, že britská vláda špehovala Amnesty International, dokazuje jak nedostatečné jsou britské zákony o odposleších a dohledu nad občany. Kdyby neskladovali naše materiály déle, než jim bylo dovoleno, nikdy bychom se o špehování nedověděli. A co je horší, jejich praxe byla považována za zcela legální."

    Podrobnosti v angličtině ZDE

    1.7.2015

    Server Parlamentní listy možná je bulvární a možná se specializuje na vydávání nesmyslů…, jak píše Jan Čulík ve filipice proti Parlamentním listům "O legitimizaci nepřijatelného", týkající se fenoménu migrace. Možná.To je věc NÁZORU. Faktem je, že bulvární titulkování každému serveru zvyšuje čtenost (placen je pouze z reklamy), stejně jako ostatním „seriózním“ médiím. Čtenost Parlamentních listů je desetinásobná oproti čtenosti Britských listů.

    Nicméně Parlamentní listy necenzurují názory ani nevepisují redakční disclaimery po příspěvky svých autorů. Nevytrhávají z kontextu a nekrátí texty tak, že ztratí smysl. A dávají prostor k vyjádření i těm, se kterými jejich šéfredaktor nesouhlasí, aniž by musel autory mentorovat a komentovat a uvádět jejich NÁZORY na tu pravou (svou) míru. Protože to se ve slušných novinách (třebas bulvárních) nedělá. To se dělá pouze v médiích, kde ten jediný správný názor má šéfredaktor nebo jeho podržtaška (varianta na „Ano, pane ministře“). Laskaví čtenáři si názor dokáží udělat sami. Musejí ovšem mít z čeho. Což je v těch nebulvárních „mainstreamových“ médiích problém. Tam názor odlišný od názoru šéfredaktora nemá šanci.

    Ale určitě tím vydávaným nesmyslem Parlamentních listů není NÁZOR (ne tvrzení) plukovníka ve výslužbě Mgr. Pavla Skácela, (jinak též autora Britských listů, vystudoval PřF UPOL), účastníka mise OSN: v bývalé Jugoslávii UNPROFOR a v iráckém Kurdistánu UNGCI, dnes vedoucího projektu Péče o válečné veterány, který se domnívá, že požadavek, aby Česká republika přijala 1300 uprchlíků „je invaze, kterou někdo řídí, aby nás zničil“.

    Z vojensko zpravodajského hlediska má plukovník Skácel pravdu. Je nemožné si představit, že se na jednom místě (na severu Afriky) shromáždí tolik lidí z tolika různých zemí (mladí mužové do 35 let tvoří 70 procent nynějšího počtu uprchlíků), kteří v jeden okamžik přišli na stejnou myšlenku, překonali tisíce kilometrů napříč Afrikou (jako uprchlíci z Eritreje), našli ty správné převozníky, měli ty správné informace a věděli, kam se chtějí dostat. A měli na to (nemalé) peníze. Typičtí uprchlíci, jak je nejspíš potkal na Balkáně či v Iráku i Skácel, jsou vyhladovělí či dokonce podvyživení, otrhaní, mnohdy nemocní nebo zranění a jsou rádi, dostanou-li jakékoliv teplé jídlo kdekoliv, kde jim nesekají hlavu mačetou či nestřílí je kalašnikovem na potkání. A ono to není pouhých 1300 uprchlíků…

    Souhlasím s plukovníkem Skácelem, že současný exodus je někým řízen. Dodávám, že je to druhá vlna. Stále ještě ověřovací. Myšlenka sunnitskými mešitami oktrojované migrace, sloužící k posílení islámu v EU a k rozpadu a rozkladu Evropské unie, je logická. Otázkou je, komu tento proces slouží. Na jedné straně přispívá k demaskování dvojí morálky Bruselu, prosazujícího lidská práva v zemích jako Ukrajina či Rusko, ovšem stejným právům dávající facku v Lampeduse, Milánu či na Krétě. Ostrov Lampedusa je pro imigranty branou do EU. To může sloužit v geopolitické šarvátce o Ukrajinu Rusku. Rezoluci Bezpečnostní rady OSN, která by umožnila potápět lodě pašeráků v mezinárodních vodách, Rusko blokuje a proamericky servilní libyjská vláda odmítá. Na druhé straně může jít o taktiku USA přes saúdské přátele, vytvářející v „holoubiččích“ politikách zemí Evropy strach a potřebu upevnit euroatlantické partnerství nejen se sílou US Army – třeba smlouvou TTIP. Bilaterální rozvracení jednotlivých zemí vždy Americe šlo. V každém případě se lidé v Evropě začínají zajímat o to, koho volit. A proč. I to je spektakulární cíl.

    Právě cena cesty napříč Afrikou a cena za převoz do Evropy pro občany Eritreje je faktorem, který prokazuje něčí úmysl. Politický, nejen ekonomický jako v případě romského exodu do Kanady. Zajistit logistiku takového náhlého stěhování desítek či stovek tisíc lidí napříč Afrikou není legrace. To není karavana velbloudů.

    Exodus není novinkou. Během let 2000-2005 emigrovalo z Afriky odhadem 440 000 lidí ročně, většina z nich do Evropy.

    Zdroj: Světová migrace 2008: Řízení mobility pracovních sil v měnícím se globálním hospodářství Volume 4 of IOM world migration report series, International Organization for Migration, Hammersmith Press, 2008 ISBN 978-92-9068-405-3, str. 38, 407

    Mezinárodní organizace pro migraci odhaduje, že v Evropě žilo v roce 2007 přibližně 4,6 milionů afrických migrantů. Migration Policy Institute odhaduje, že v Evropské unii žije mezi 7 a 8 milionů nelegálních migrantů z Afriky.

    Zdroj: „Základní fakta: Africká migrace do Evropy“. BBC News. 2. 7. 2007

    V roce 2014, bylo zaznamenáno 170 000 nelegálních migrantů, kteří připluli do Itálie po moři, 142 000 z nich odplouvalo z Libye. Většina z takto připluvších pocházela ze Sýrie, z oblasti Afrického rohu a západní Afriky. O rok dříve, v roce 2013 připlulo z Afriky pouze 43 000 migrantů.

    Zdroj: „Eventi migratori illegali registrati in ambito nazionale“ Fondazione ISMU. 21. 6. 2015

    Zdroj: „Migrant Arrivals by Sea in Italy Top 170,000 in 2014“. International Organization for Migration. 16. 1. 2015.

    Podle agentury OSN pro uprchlíky UNHCR, 22% všech osob vstupujících lodí do Itálie v roce 2014 z roku 2014 byli Eritrejci.

    Z „nelidské tyranie“ Afewerkiho Eritreje, kde je povinná vojenská služba a pracovní povinnost mladých mužů při obraně a znovuvybudování vlasti, zničené válkami, je třeba buď cestovat po Rudém moři do Egypta, nebo suchou cestou přes Bašírův Súdán, egyptskou Alexandrii do libyjského Bayda. To není jednoduchá cesta… Po silnicích (dá li se tomu tak říkat) je to 2800 km. To je cíl těch uprchlíků, kteří pak plují do Řecka. Do Benghází a následně do Tripoli je to 3900 km. Až do Tunisu, odkud je to nejkratší plavba do Itálie, je to dokonce 4600 km.

    Opravdu si myslíte, že na takovou cestu automobilem či náklaďákem mají „ti ubozí běženci“, aby si zaplatili po cestě stravu, pak ještě nekřesťanské peníze převozníkům a ještě jim zbylo na počátek existence v Evropě? Bavíme se o zemi, kde HDP na obyvatele v nominální hodnotě byl v roce 2011 475 USD… Těch 170 000 lidí z Afriky, kteří se loni dostali do Itálie, pro armádního specialistu, znalého vojenské logistiky (třebas plukovníka v. v.) reprezentují 3400 autobusů či náklaďáků, 3400 řidičů a přibližně 3 miliony litrů nafty u uprchlíků z Eritreje či Súdánu, další půlmilión litrů nafty u migrantů blíže pobřeží. Plus přístřeší, potraviny a vodu v zemích, kde je jen písek. To vše na několik měsíců či let provozu „seřaďovacích“ táborů. A pak 800 námořních člunů s naftou na přeplutí Středozemního moře a jejich kapitánů a strojníků. Plus džíny, tenisky, mikiny a trička, aby se ubozí Afričané mohli na evropské pobřeží vylodit slušně oblečení. To není týlové zabezpečení, které lze nazvat náhodným. Zvládne ho jen struktura, která je napříč africkými zeměmi perfektně organizovaná a dobře financovaná. Ani jedna africká země sama na to nemá. Bez problémů to ale zvládne Strážce dvou svatých mešit.

    O „nelidském systému“ v Eritreji se dozvídáme výhradně od Human Rights Watch, resp. od zástupkyně ředitele pro Afriku, Leslie Lefkow, absolventky Columbia Law School . Případně od humanrightistů z Výboru na ochranu novinářů či Reportérů bez hranic, případně UNHCR, která vyhlásila Eritreu jako zemi v „humanitární“ krizi. Nikdy se nic nedozvíme o Afewerkiho programu poválečné obnovy Wefri Warsay Yika'alo, nikdy se nedozvíme nic o obtížích, kterým země čelila po poslední válce, která vytvořila škody ve výši 600 milionů dolarů škod na majetku, včetně ztráty 225 milionů dolarů smrtí hospodářských zvířat a 55 000 zničených domů.

    V roce 2012 tvořili 93% všech přistěhovalců do EU27 migranti z Rumunska, nabývající občanství Maďarska (14 400 osob) či Itálie (3300 osob). To byla idylka. Přesto 25% z celkového počtu nabytých občanství EU 27 byli hlavně občané Afriky. Největší skupinou nových občanů členských států EU-27 v roce 2012 byli občané Maroka (59 300, což odpovídá 7,3% všech udělených občanství) a Turecka (53 800, nebo 6,6%). Největší podíl Maročanů získal své nové občanství ve Francii (28%), v Itálii (25%) nebo ve Španělsku (16%), zatímco nejvyšší podíl tureckých občanů získal nové občanství v Německu (62%). To je koloniální dědictví.

    Zdroj: ZDE

    Většinu migrantů z Afriky tvoří Arabové (včetně severní Afriky a Středního východu) cca. 5 milionů (v naprosté většině muslimové), Afričané z rovníkového pásu Afriky cca. 5 milionů. Berbeři : cca. 2 miliony a 200000 Somálců. Občané Eritreje ovšem od roku 2009 tvoří většinu nehlášených pracovníků v Izraeli, kam se dostávají z Egypta. Podle izraelské vlády, většina eritrejských migrantů hledá v emigraci ekonomické příležitosti či nechce nastoupit povinou vojenskou službu. Izraelskému ministerstvu vnitra se nepodařilo přezkoumat drtivou většinu žádostí o azyl. A to je varující.

    Zdroj: David Mac Dougall a Josef Federman. „Afričtí přistěhovalci v Izraeli mají jen malou naději“ . Associated Press 1.7.2014

    Nyní je proud migrantů jiný. Uprchlíci jsou většinou nekvalifikovaní mladíci z Eritreje, Maroka, Tuniska, Senegalu, Somálska, Pobřeží slonoviny, Burkina Faso a Ghany. Neznalí cizí řeči. Libye je hlavním výchozím bodem. „Operace Hermes“ po vyhlášení libyjské bezletové zóny řešila evropské špatné svědomí z exodu z Kaddáfího džamáhíríje, kterou evropské země zničily. Výsledkem bylo, že se počet uprchlíků zvýšil z 1124 zjištěných v 1. čtvrtletí 2013 na 5311 v 2. čtvrtletí v roce 2013. Následně italská armáda během operace Mare Nostrum zachránila a bezpečně dopravila do Evropy 150 000 migrantů, převážně z Afriky a Středního východu za 1,8 milionu EUR z Fondu pro vnější hranice EU. Nikdo ještě výrazně neprotestoval. Operace Triton eurounijní agentury Frontex za „dobrovolné příspěvky“ 15 evropských zemí měly stejně nelichotivý výsledek. Rozpočet se odhaduje na 2,9 miliony EUR měsíčně. Ty peníze přece musí někde chybět…

    První náměstek ministra vnitra Jiří Nováček konstatoval, že Česká republika eviduje 73% nárůst počtu žadatelů o azyl oproti roku 2014. To nejsou paranoidní nesmysly, ale strohá fakta.

    Paranoidní nesmysly se jistě dobře čtou, zvlášť když jsou emocionálně formulovány. Jan Čulík to předvádí už dlouho. Co to dělá s atmosférou v zemi? Nic. Alpské Bolzano dál plní uprchlíci, které před hranicí vykážou z vlaku. Stejně tak je vyhazují z kamionů v Calais řidiči mířící do Británie. Premiér Bohuslav Sobotka v polovině června varoval před možným zhroucením evropských sociálních systémů. Požaduje ovšem stejně jako další evropští politici nemožné – zlepšení zabezpečení vnější hranice schengenského prostoru. Každý plukovník v záloze ví, kolik pohraničníků potřebuje pro ostrahu jednoho kilometru státní hranice před migranty. „Není možné, abychom měli volně otevřené hranice schengenského prostoru pro ekonomické migranty,“ řekl předseda vlády. Má pravdu. A ví také, že Evropa se není schopna bránit, aniž by řádově navýšila počet vojáků svých armád. Na což by musela vázat většinu peněz, kterých se nebude dostávat v sociální či zdravotní péči o vlastní občany. Tomu plukovníci říkají válka. Ekonomická válka. A učitelé vojenské taktiky dodávají, že nejlépe se válka vede prostřednictvím vázání sil protivníka. V tomto případě organizovaným exportem bídy z Afriky do Evropy. Dobrá taktika. Zabírá…

    Zajištění proti porážce spočívá v našich rukou, ale příležitost porazit nepřítele je poskytována nepřítelem samotným, pravil Sun´c. Bitvu lze vyhrát tím, že se nedopustíte žádné chyby.

    „Evropa není schopná se vyrovnat s takovýmto proudem uprchlíků,“ smutně konstatoval český premiér po schůzce Rady obrany státu. „Žádné vnitřní bariéry ale vytvářet nechceme. Mělo by to obrovské negativní následky na vnitřní fungování Evropské unie,“ řekl. To mělo. Respektive už má. EU stojí (a padá) s volným pohybem osob. Tudíž nelze migranty „přiřazovat“ do jednotlivých zemí. A to destruuje snahu po společném stanovisku EU a dělá ze společenství solidarity společenství prospěchářů. Před očima všech. „Nechceme, aby za nás v Bruselu rozhodovali o tom, koho vezmeme, kolik těch lidí vezmeme, kdy je vezmeme. Chceme, aby imigrační azylová politika zůstala v kompetenci jednotlivých národních států tak, jako je tomu dnes,“ řekl Sobotka – v rozporu se snahou socialistů o postupnou eliminaci národních států a ujednocení agend unie. Chovanec v Bruselu na jednání ministrů vnitra EU řekl, že Česko toho dělá dost – přijímá stovky lidí z Ukrajiny, poslalo 50 miliónů na zlepšování infrastruktury utečeneckých táborů v Jordánsku a chystá se přijmout skupinu Syřanů. Babiš se domnívá, že Evropská unie by měla mít uprchlické tábory v Africe, kam by dopravovala nelegální běžence, které chytí na území EU. Bez souhlasu zemí, které s tím určitě nebudou souhlasit, by to znamenalo násilnou anexi území několika států. „Taková střediska by pravděpodobně musela vzniknout přímo na severu Afriky, a to ve spolupráci s příslušnými státy,“ uvedl zahraničně politický poradce prezidenta Hynek Kmoníček. Babiš si naivně myslí, že do projektu afrických táborů lze zapojit Saúdskou Arábii a další arabské země. Proč ty by to ale měly chtít, je otázka pro psychiatra. Nicméně nápad, kterému se musejí smát všichni plukovníci v záloze, se dostal až na jednání Evropské rady. „V rámci zemí Visegrádu na tom rovněž panuje shoda,“ sdělil Sobotka. Nicméně je nesmyslné přemísťovat uprchlíky do Afriky, aniž bychom si předem akcemi armád pojistili, že jejich místa obratem nezaujme ještě vyšší následný počet migrantů v okamžiku, když skupiny převaděčů zjistí, že jejich taktika vychází.

    Maďaři stavějí na hranici plot. S Cameronem, britskými poslanci ani s Janem Čulíkem to nekonzultují. S Českem také nikdo nekonzultoval souhlas s rozvracením Libye, nepodílelo se na rozvracení Assadova režimu a neodporovalo ani islamistické jaro na severu Afriky. Byla to Británie, Franice, Itálie ruku v ruce s USA. Pro Čulíka byl Assad v souladu s postojem britské vlády diktátor. Stejně jako Saddám, stejně jako Mubarak. Stejně jako Kaddáfí. Co přišlo vždy po nich, byl ukázkový islamismus. Nelze nevidět, že USA měly kompetence v islámských studiích a mohly důsledky vypuštění džina z láhve předvídat.

    Ve Velké Británii měli dlouho strach ze zbraní hromadného ničení v rukou Saddáma, prý 45 minut od Londýna. Až kvůli tomu spolurozpoutali válku. S neblahými důsledky. Saddám násilím potlačoval tu evropskou demokracii, která tam měla zavládnout. Krev mají na rukou všichni demokraté, kteří tleskali.

    Pak měli ve Velké Británii strach ze svých vlastních muslimů, které MI6 sledovala tak pečlivě, že ani nezjistila, co plánují, ale zvládala je pak jen zastřelit. Výsledkem amerického, britského francouzského a italského strachu byly další války, v nichž ekonomika Británie i ostatních zemí Evropy prodělala víc, než vydělala. Ale porazila sekulární či levičácké režimy.

    Dnes je Velká Británie plná strachu z toho, že bude Malou Británií po odtržení Skotska, kde bují myšlenky skotského socialismu. Má strach ze Sýrie, kde se Assad brání proti islamistům, podporovaným Británií a USA. Nikdo z britských politiků nemá morální právo vnucovat komukoliv britské iracionální postoje. Britové by sami sobě mohli navrhnout, že opět zavedou v Eritreji britskou vojenskou okupační správu. To je britský, kolonialistický přístup. Byl by klid…

    A novináři formátu Jana Čulíka, kteří si stále myslí, že jsou „svědomím národa“, by si měli zametat před vlastním prahem dříve, než mistrují druhé. Revidovat vlastní hlupácké postoje z minulosti a přiznat plukovníkům (i v záloze či výslužbě) kompetence v oblastech, o kterých civilové raději nechtějí nic vědět.

    Novináři, kteří jen zrcadlí svět, za nic nemohou. Za vše ale mohou „novináři“, kteří ten špatný svět chtějí změnit. Třebas podle nich k lepšímu.

    1.7.2015

    Znovu opakuji, že omluvou za to, že někdo bude publikovat názor "Jsme ohroženi malými zelenými mužíčky", "Cikáni do plynu" nebo "Uprchlíci jsou špinaví" či "Celosvětové hnutí zednářů se nás snaží zničit" nemůže být, že zároveň publikuji názory typu "Cikáni nepatří do plynu", "Uprchlíci nejsou špinaví" či "Celosvětové spiknutí zednářů neexistuje", či "Malými zelenými mužíčky ohroženi nejsme".

    Server, jako jsou Parlamentní listy zcela systematicky a plánovitě medializuje ty největší pitomosti, zejména pokud mají destabilizační a silně emocionální, iracionální náboj. Využívají při tom emocionální manipulace a prokazatelné neschopnosti určité části českého čtenářstva kriticky hodnotit nesmysly a hoaxy, které se na ně valí na internetu a na sociálních sítích. Je to jistě účinný způsob jak si zvyšovat čtenost a příjem, ovšem nebude příjemné žít ve společnosti, jakou si kvůli penězům redaktor Polanský pěstuje, ani pro občany obecně, ani pro Polanského osobně. Je velmi nebezpečné, že Parlamentní listy legitimizují a normalizují v české veřejnosti rasistické a jiné pitomosti.

    Je nepřijatelné publikovat rasistické texty, nejen proto, že je to porušením zákona, ale prostě proto, že je to vůči lidem, které ostouzíme, neférové a nespravedlivé. Rasistická řeč dříve nebo později vede k násilí, ke vzniku koncentračních táborů.

    Na pováženou je, že rasisté zcela plánovitě zneužívají iracionálně vyvolaného nesmyslného strachu českých občanů před uprchlíky ve snaze vytvořit novou, netolerantní a autoritářskou politickou stranu a získat pro ni volební podporu. Médium, jemuž jde v první řadě o peníze, je možná jedno, že vyvoláváním hysterického strachu ve společnosti šířením iracionálních emocí vypustí z láhve džina fašismu, kterého pak už bude obtížné tam vrátit.

    Je opravdu důležité zabývat se zdroji frustrace současné české společnosti a odstraňovat je. Ke krizi, jak vidno, dochází daleko dříve, než jsme si představovali.

    Publikuji občas články v západních anglosaských médiích, například ve Foreign Policy ZDE či na serveru The Conversation ZDE či Opendemocracy.net ZDE.

    Jejich editorská práce je vzorná. Každé seriozní médium má tzv. subeditory, kteří články redigují a stylisticky upravují, avšak, především, vyžadují před publikací ověřování každého jednotlivého faktu. V seriozních médiích se opravdu nepublikují bláboly bez faktografického základu.

    Česko se už čtvrt století pohybuje uprostřed uměle vyvolávaných, hysterických virtuálních kampaní, které vytvářejí problém tam, kde není. V současnosti je Česko v protiuprchlické křeči, která je naprosto absurdní, jehož ukázkou je to, že lidi jsou neskrupolózními médii natolik zmanipulovaní, že nechají z rasistických důvodů zatknout i mezinárodní delegaci na folkloristickém festivalu ve Strážnici. Netřeba poukazovat na to, jaký obraz o české společnosti to vyvolává.

    Zdrojem nynější antiuprchlické hysterie je zjevně frustrace velké části české společnosti. Po čtyřicet let, během státního socialismu, bylo Čechoslovákům odpíráno být součástí blyštivého a bohatého Západu. Od roku 1989 šíří pražská média uspokojení, že "jsme konečně po zásluze součástí dokonalé západní společnosti". Potíž je, že nedlouho poté, co se Česko - podle hlediska pražských médií - stalo součástí Západu (západoevropské země si to samozřejmě nemyslí) se tato "dokonalá společnost" začala rozkládat.

    Ona samozřejmě měla problémy vždycky, i během oněch čtyřiceti let, kdy z ní bylo Československo vyloučeno, jenže to Češi v důsledku "syndromu Rudého práva" (které psalo, že na Západě je bída, a tak lidé věřili opaku, zcela nerealisticky, že občanům na Západě létají pečení holubi do úst!) nevnímali. Teď jim dochází, že je uměle vytvářený obraz dokonalého Západu ohrožen, a tak z frustrace útočí na lidi, kteří to údajně zavinili, uprchlíci a Řekové...

    Článek Štěpána Kotrby, pokračující v iracionálním vyvolávání hrozby uprchlíků, která je "řízená" a "zničí" Českou republiku, je založen na neznalosti a na rasistických předsudcích.

    Protože Kotrba, který se nikdy s žádným muslimem či uprchlíkem nesetkal (nedomluví se žádným cizím jazykem), nechápe, jak je možné, že uprchlíci dali dohromady 30 000 euro na cestu do Evropy, usuzuje - bez důkazů, že to musí být řízené mezinárodní spiknutí. Protože v jeho rasisticky založeném obrazu, kdo je Afričan či Arab, musí být nevzdělaný a chudý. Ve skutečnosti tomu profil uprchlíků neodpovídá: složení uprchlíků je demograficky velmi podobné vzdělanosti obyvatel v Evropě. Prchají především lidé, kteří jsou schopni komunikovat s vnějším světem, tedy chirurgové, počítačoví experti či jiní profesionálové.

    Jak ukázala nedávná reportáž televize Nova z maďarsko-srbské hranice, uprchlíci, které tam reportéři našli, hovoří daleko lépe anglicky než pracovníci televize Nova. Ti lidé jsou často vzdělanější než průměr české populace.

    Po internetu se šíří hoaxy a nesmysly, že "islám Evropu likviduje" a že např. v Británii jsou prý "města, kam se běloch už neodváží a funguje tam islámská policie".Je to naprostý nesmysl a když to před časem tvrdila americká pravicová televize Fox News, Britové se tomu strašně smáli. Fox News se pak omluvily.

    V Británii žije asi pět milionů muslimů. Radikalizaci z nich podlehlo několik stovek mladých lidí. Je to zdrojem velkého znepokojení především právě muslimské komunity, jak v Britských listech průběžně dokladujeme.

    O České republice nikdo neví a uprchlíci do ní nesměřují, bohužel, protože by České republice rozrůzněnost kultur nesmírně prospěla. Mimo jiné to vede k výraznému hospodářskému oživení.

    Podle mezinárodního práva mají evropské státy včetně Česka nejen morální, ale i právní povinnost poskytnout ochranu lidem, postiženým pronásledováním či válkou. Odmítnout tuto ochranu je trestný čin.

    Za situaci v kolabujících státech severní Afriky nese samozřejmě vinu především západní civilizace, která je bezostyšně vykořisťovala. Všichni jistě používáte mobilní telefony. K jejich výrobě je zapotřeb írudy coltan (směsice kolumbitu-tantalitu), která se těží v Kongu. Překotná poptávka po coltanu tam znamenala v minulých letech vyvraždění několika milionů obyvatel. O této genocidě se v ČR vůbec nepsalo. K vzniku konfliktů přispívá také globální oteplování, které vyvolalo konflikt v Sýrii, na němž Česko také nese svůj podíl viny. A pokud známo, Česká republika se účastnila i invaze do Afghánistánu, takže nemá odpovědnost za destabilizaci tamější situace?

    Evropa samozřejmě ve svém sobectví při pomoci uprchlíkům selhává. Má být pro Českou republiku vzorem kontroverzní britský premiér David Cameron, který ruší Zákon o lidských právech a brání sjednocování rodin způsobem, jaký by si někdejší komunistické režimy nikdy nedovolily?

    Evropa má 700 milionů obyvatel. Jak je vidět z Německa či ze Švédska, má dokonalou schopnost přijmout imigranty z jiných zemí. Historicky je výborně asimilovala a kontinent z toho má obrovský prospěch.

    Hysterická a rasistická reakce proti jinakosti, způsobená nejistotou mnohých Čechů ohledně jejich vlastní identity, poté, co Evropská unie požádala o přijetí 1400 ! uprchlíků, je nedůstojná. I uprchlíci jsou lidi.

    Samozřejmě, že Evropa a Západ zanedbaly situaci v rozložených státech severní Afriky a často jejich rozklad svou sobeckou politikou vyvolaly. Známý britský zahraničněpolitický reportér a moderátor Channel Four News Jon Snow, kterého v mládi hluboce ovlivnila jeho stáž v Africe, už r. 2004 ve své autobiografii varoval, že si západní mocnosti svým chování zadělávají na obrovské budoucí problémy. V nynější naléhavé situaci má Evropa v první řadě právní povinnost ohroženým lidem urychleně pomoci a v druhé etapě musí samozřejmě pomoci rozloženým zemím, aby se v nich dalo lidsky žít.

    Defenzivní nacionalismus, projevující se nyní v zemích, jako je Česko, Slovensko a Maďarsko, který je signálem nejistoty občanů vůči své vlastní identitě, není rozumným útočištěm v dnešním globálním světě. Česko těžko přežije jako skanzen z básně Ve stínu lípy Svatopluka Čecha.

    1.7.2015

    Takřka veškeré dlužní peníze Řecko vyplatilo svým věřitelům, převážně evropským finančním institucím, zatímco jen 10 % se dostalo k obyčejným Řekům, tvrdí aktivisté Jubilee Debt Campaign požadující odpuštění dluhu.

    Ředitelka kampaně Sarah-Jayne Cliftonová upozorňuje, že když v roce 2010 došlo k odsouhlasení půjček od MMF, rozvojové země v radě banky tvrdily, že by banky měly uhradit část nákladů na krizi, kterou pomohly vyvolat.

    Bylo požadováno zrušení části dluhu místo pomoci bankám financované z půjček MMF. Evropské země a USA návrh přehlasovaly. Od té doby je Řecko nepřetržitě v krizi.

    Studie kampaně tvrdí, že od roku 2010 "Trojka" půjčila Řecku 252 miliard eur, ale ve stejné době bylo na splácení dluhu, záchranu řeckých bank a benefity pro spekulanty použito 232,9 miliardy eur. To znamená, že pro potřeby řeckého rozpočtu zbylo méně než 10 % celkové částky.

    Zdroj v angličtině: ZDE

    1.7.2015

    Ministři financí eurozóny po mimořádné telekonferenci odmítli žádost řecké vlády o prodloužení záchranného programu - několik hodin před tím, než vyprší termín splátky ve výši 1,6 miliardy eur ve prospěch Mezinárodního měnového fondu.

    Řecký premiér Alexis Tsipras požadoval krátké prodloužení stávajícího programu a smlouvu o dvouleté záchranné půjčce.

    Pokud Řecko MMF nezaplatí, riskuje odchod z eurozóny.

    Řecko také požádalo MMF o více času na splácení, oznámil vicepremiér Janis Dragasakis.

    Nizozemský ministr financí Jeroen Dijsselbloem, který předsedá svým resortním kolegům z eurozóny (euroskupině), prohlásil, že by bylo "bláznivé" prodloužit záchranný program po půlnoci, zatímco Athény odmítají přijmout evropské návrhy. Řecká žádost o půjčku ve výši dalších 29,1 miliardy eur bude podle něj posouzena později.

    Zdroj v angličtině: ZDE

    1.7.2015
    George Friedman

    Dnešní Evropa je kontinent hranic. Druhý nejmenší světadíl má přes padesát navzájem odlišných, suverénních národních států. Mnohé z nich jsou součástí Evropské unie. Jádrem projektu EU je snaha omezit moc a význam těchto hranic bez toho, že by byly skutečně zrušeny – což je teoreticky vzato dosažitelný cíl. Dějiny ale nejsou k teoretickým řešením laskavé.

    Dnes čelí Evropa třem navzájem se slévajícím krizím, v nichž jde koneckonců o národní hranice, o to, co znamenají a kdo je ovládá. Navenek se tyto krize liší: imigrace z islámského světa, ekonomické trampoty Řecka a konflikt na Ukrajině mají zdánlivě máloco společného. Ve skutečnosti se všechny odvíjejí různými způsoby od otázky, co znamenají hranice.

    Hranice Evropy jsou dodnes základem jejích politických mravů i jejích historických katastrof. Evropské osvícenství se stavělo proti nadnárodním monarchiím a vyslovovalo se za suverénní národní státy chápané jako území, ve kterých existovaly národy. Dospělo se k definici národů jako uskupení lidí sdílejících společné dějiny, jazyk, soubor hodnot a náboženství – krátce řečeno společnou kulturu, do které se lidé rodili. Tyto skupiny měly právo národního sebeurčení, pravomoc určovat vlastní styl vládnutí a lidi, kteří vládnou. Především ale tyto národy žily na jistém místě a ono místo mělo jasné hranice.

    Právo národního sebeurčení vytvořilo v Evropě množství různých národních států. A jak to u národních států bývá, někdy si nedůvěřují a bojí se jeden druhého, což příležitostně vede k válkám. Mají také vzpomínky na zrady a pronásledování sahající do staletí před dobou, kdy se z národů staly státy. Některé považovaly hranice za nespravedlivé, protože podrobovaly krajany cizí vládě, nebo za nedostatečné pro své národní potřeby. Právo na sebeurčení vedlo nutně k hranicím a otázka hranic vedla nutně ke sporům mezi státy. Mezi léty 1914 a 1945 vedli Evropané řadu válek o národní hranice a o to, kdo má kde právo žít. To vedlo k jedněm z největších jatek v lidských dějinách.

    Paměť tohoto masakru vedla k vytvoření Evropské unie. Jejím zakládajícím principem bylo, že takové vyvražďování se už nikdy nesmí opakovat. Unie ale neměla dost síly na zrušení národního státu – ten měl příliš zásadní význam pro pocit identity Evropanů. A jestliže přežil národní stát, přežila také idea místa a hranic.

    Ovšem když nebylo možné zrušit národní stát, mohly aspoň ztratit význam hranice. Tak se po druhé světové válce objevily dva principy. Podle prvního, předcházejícího Evropskou unii, se v Evropě nemohly měnit existující hranice. Panovala naděje, že zmrazením svých hranic dokáže Evropa zrušit války. Druhý princip, který přišel s dozrálou Evropskou unií, říkal, že vnitřní hranice Evropy existují i neexistují. Hranice měly vymezovat národní státy a tím uchovávat doktrínu národního sebeurčení, ale neměly existovat, pokud šlo o pohyb zboží, pracovních sil a kapitálu. Neplatilo to absolutně – některé státy měly v těchto oblastech určitá omezení –, byl to ale obecný politický princip a cíl. Proti tomuto principu je dnes veden trojí útok.

    Pohyb muslimů v Evropě

    Chaos na Středním východě vyvolal tok uprchlíků směřující do Evropy. To prohlubuje problémy evropských států s lidmi z dřívějších muslimských migrací, které Evropané sami podněcovali. Když se Evropa vzpamatovávala z druhé světové války, potřebovala víc levných pracovních sil. Tak jako jiné průmyslově pokročilé země se mnoho evropských států snažilo uspokojit tuto potřebu pomocí migrantů, v mnoha případech přicházejících z islámského světa. Ze začátku chápali Evropané migranty jako dočasné obyvatele. Později jim udělovali občanství, ale protože se někteří muslimové nechtěli asimilovat, vytvořili doktrínu multikulturalismu jevící se jako gesto tolerance a vzájemného mlčenlivého souladu. Tato doktrína ale v podstatě sloužila k vylučování muslimů z plné účasti na kultuře hostitelské země, a to i tehdy, když získali legální občanství. Ovšem jak už jsem řekl, představa o integrování různých kultur do evropských společností zpochybnila evropskou ideu národa.

    Zčásti kvůli neúspěchu plné integrace migrantů a zčásti kvůli teroristickým útokům začalo stále více Evropanů vnímat muslimy, kteří už jsou v Evropě, jako hrozbu. Už dřív začaly některé evropské země uvažovat o obnovení vnitřních evropských hranic, aby zabránily v pohybu nejen muslimům, ale také Evropanům z jiných zemí hledajícím v této hospodářsky obtížné době práci. Nynější vlna uprchlíků pozvedla tuto záležitost na novou úroveň.

    Uprchlická krize postavila Evropany před zásadní problém. Humanitární principy Evropské unie vyžadují, aby uprchlíci dostali útočiště. Teď ale další vlna uprchlíků směřujících do Evropy hrozí prohloubením existujících sociálních a kulturních nerovnováh v některých zemích; některé se očekávaného příchodu dalších muslimů děsí. Navíc jakmile kterákoli země povolí uprchlíkům vstup do Evropy, ostatní země nejsou schopny zabránit jejich pohybu.

    Kdo ovládá vnější hranice Evropy? Rozhoduje Španělsko o tom, kdo do něj vstoupí, nebo Evropská unie? Ať už rozhoduje kdokoli, zahrnuje myšlenka volného pohybu pracovní síly také princip volného pohybu uprchlíků? Jestliže ano, pak země EU ztratily možnost určovat, kdo má přístup do jejich společností a kdo může být vyloučen. Pro Evropu to vzhledem k její definici národního státu není v žádném případě odtažitý právní problém. Dotýká se samotného jádra otázky, co je vlastně národ a jestli je národní stát podle principu práva na národní sebeurčení oprávněn přijímat rozhodnutí v této věci a také tato rozhodnutí vynucovat.

    Tato otázka se netýká pouze muslimů. V devatenáctém a dvacátém století představovali tutéž výzvu Ostjuden, Židé prchající do západní Evropy před carskými výnosy, přestože se energičtěji snažili asimilovat. Tehdy ale byl pojem hranic jednoznačný, a to i v těch případech, kdy bylo nejasné konkrétní rozhodování, jak Židy integrovat. V mnoha zemích bylo palčivým problémem postavení menšin ze sousedních států, existovaly ale nástroje k jeho zvládnutí. Problém muslimů je v Evropě jedinečný pouze do té míry, do jaké jej udělala jedinečným Evropská unie. Tento blok se snažil zachovat hranice a současně podrýval jejich význam, a nyní se vzedmula vlna opozice nejen vůči muslimské imigraci, ale také vůči tomu, jak Evropská unie chápe hranice a svobodu pohybu.

    Řecká krize

    Otázka hranic se nachází také v jádru řecké krize. Vidíme v ní dvě věci, jednu malou, druhou obrovskou. Malá se týká kontroly pohybů kapitálu. Evropská unie se angažuje za jednotný evropský finanční trh se svobodným pohybem kapitálových toků. Řekové z obavy před důsledky nynější krize převádějí velké peněžní částky z Řecka do zahraničních bank. Pamatují si, co se stalo za kyperské krize, kdy vláda kapitulující zejména před německými požadavky zmrazila a zabavila peněžní vklady v kyperských bankách. Podle pravidel EU se převody vkladů do jiné země bloku nebo dokonce i mimo blok obecně považují za legitimní. V případě Kypru byl ovšem volný pohyb kapitálu přes hranice zastaven. Lze si představit, že by se totéž mohlo stát i v Řecku.

    Ať je tomu jakkoli, který princip má přednost: volný pohyb kapitálu, nebo vše překlenující oprávnění Evropské unie ke kontrole jeho toků? Nesou řečtí občané osobně odpovědnost za dluh své vlády – odpovědnost uplatňovanou nejenom prostřednictvím politik fiskální přísnosti, ale také prostřednictvím omezení pohybu jejich peněz, která zavedla řecká vláda pod nátlakem Evropy? Jestliže platí druhá možnost, pak lze dočasně vytvářet hranice pro kapitál.

    Širší záležitostí je pohyb zboží. Významným aspektem této krize je problematika svobodného obchodu. Německo exportuje přes 50 procent svého hrubého domácího produktu. Na těchto exportech závisí jeho prosperita. Už jsem na jiném místě dokazoval, že neschopnost kontrolovat tok německého zboží do jižní Evropy přivedla tento region k ekonomickému úpadku. V padesátých letech minulého století byla schopnost Německa kontrolovat přítok amerického zboží do země významným faktorem jeho ekonomického uzdravení. Evropská unie povoluje zavádění limitů na pohyb některých produktů, zejména zemědělských, prostřednictvím dotací a kvót. V teorii svobodný obchod prospívá všem. V praxi může krátkodobý zisk jedné země získat obrovskou převahu nad dlouhodobými zisky ostatních. Schopnost kontrolovat tok zboží je nástroj, který může zpomalit růst, ale zmenší bolest.

    Základním principem Evropské unie je svoboda obchodování chápaná tak, že se hranice nesmí stát kontrolním stanovištěm rozhodujícím o tom, které zboží se může nebo nesmí dostat do země a podle jakých celních předpisů. Je to nádherná teorie až na to, že si nedokáže poradit se synchronizací užitků. A znamená, že právo na sebeurčení už nezahrnuje právo na kontrolu hranic.

    Ukrajina a „neporušitelnost“ hranic

    Konečně je zde záležitost Ukrajiny – v níž ve skutečnosti nejde o Ukrajinu, ale o přednostní princip Evropy říkající, že nelze připouštět změny hranic. Jeho jádrem je myšlenka, že pozměňování hranic vede k nestabilitě. Toto pravidlo platilo v letech 1945 až 1992. Pak dramaticky změnil vnitřní hranice Evropy pád Sovětského svazu, přičemž hranice Ruska se posunuly na východ a na sever. Zhroucení Sovětského svazu také vytvořilo ve střední a východní Evropě osm nově svobodných států, jež byly předtím sovětskými satelity, a k nim navíc patnáct nově nezávislých států – včetně Ruska – vzniklých ze součástí Sovětského svazu. Mohl by se hájit názor, že pád Sovětského svazu nezměnil pravidlo o hranicích, ale takové tvrzení by bylo přehnané. Změnilo se všechno. Pak přišel „sametový rozvod“ Slovenska a České republiky a dnes máme potenciální rozvody ve Sjednoceném království, Belgii a Španělsku.

    Co je možná nejdůležitější, zmíněné pravidlo se zhroutilo v Jugoslávii, kde se jednotná entita rozštěpila na řadu nezávislých zemí a kromě jiných důsledků následovala válka o hranice. Konflikt byl uzavřen oddělením Kosova od Srbska a jeho povýšením do hodnosti nezávislého státu. Tuto poslední změnu hranic využilo Rusko k překreslení hranic Gruzie a také jako precedent k podpoře svého nynějšího požadavku autonomie a ovládání východní Ukrajiny. Podobně se v důsledku války posunula hranice mezi Ázerbájdžánem a Arménií. (Poznamenejme v této souvislosti, že roku 2004 byl přijat do EU Kypr rozdělený na sever pod tureckou a jih pod řeckou správou, přičemž jeho hluboký hraniční spor není dodnes urovnán.)

    Princip nenarušitelnosti hranic byl od konce studené války opakovaně porušován – vytvářením nových hranic, vytvářením nově osvobozených států, pokojným rozdělením i násilnou válkou. Až do roku 1991 byl princip stabilních hranic většinou dodržován, pak ale přišla řada radikálních posunů, jež někdy vyřešily danou záležitost a někdy ji zanechaly nevyřešenou. Evropané většinu těchto úprav uvítali a v jednou případě – v Kosovu – sami tuto změnu zosnovali.

    Právě v těchto souvislostech musíme pohlížet na ukrajinskou válku. Evropa podporovaná Amerikou tvrdí, že se Rusko pokouší změnit nenarušitelné hranice. Proti Rusům na Ukrajině lze uvést mnoho silných argumentů, které jsem už vyložil na jiných místech. Ovšem myšlenku, že Rusko dělá něco bezprecedentního, když se snaží předělat hranice Ukrajiny, lze zastávat jen stěží. Evropské hranice jsou v pohybu už nějakou dobu. To pochopitelně vyvolává obavy; historicky vzato nestálé hranice vedou k válce, jak už jsme viděli v Jugoslávii, na Kavkaze a teď vidíme na Ukrajině. Je ale obtížné dokazovat, že tato konkrétní akce Ruska je v rámci Evropy dramaticky bezprecedentní událostí. Princip národního sebeurčení závisí na jasném srozumění o národě a na nezpochybňované dohodě o jeho hranicích. Sami Evropané vytvořili různými způsoby precedent, že hranice nejsou neměnné.

    Soupeří zde dva principy. Prvním je touha Evropské unie, aby hranice byly zcela propustné beztoho, že by národní stát ztratil právo národního sebeurčení. Je nesnadné představit si, jak je neexistence kontroly hranic slučitelná s národním sebeurčením. Druhý princip říká, že existující hranice nemají být zpochybňovány. Unie chce na jedné straně snížit význam hranic a na druhé straně chce dosáhnout, aby byly nesporné.

    Ani jeden z těchto principů není úspěšný. V Evropě vystupuje do popředí více sil, jež chtějí národním státům vrátit kontrolu nad hranicemi. Krize muslimských imigrantů a řecká krize se odlišnými způsoby protínají v otázce, kdo ovládá hranice. A přitom princip nenarušitelnosti hranic je od pádu Sovětského svazu mrtvý.

    Představa zastaralosti hranic má smysl pouze tehdy, je-li zastaralý národní stát. V Evropě tomu nic nenasvědčuje. Naopak všechny tlaky, jež pozorujeme v politické a kulturní sféře Evropy, směřují nejen k trvání národního státu, ale také k jeho dramatickému posilování. Současně nic nenasvědčuje tomu, že by sláblo zpochybňování hranic. Ve skutečnosti počet posunů a změn, ať prováděných svobodně nebo pod nátlakem, v Evropě v posledním čtvrtstoletí trvale narůstal. A každé zpochybnění národní hranice, jako jsou současné události na Ukrajině, je zpochybněním reálnosti národa a jeho vnímání sama sebe.

    Evropská unie slibovala mír a blahobyt. Blahobyt je dnes nadranc. A mír je s přestávkami narušován od doby, kdy byla roku 1992 podepsána Maastrichtská dohoda vytvářející společný ekonomický a měnový prostor – narušován nikoli uvnitř Evropské unie, ale kolem ní. To vše souvisí s otázkou, co představují hranice a jak vážně je bereme. Hranice říká, že tohle je má země a ne vaše. Tato myšlenka je v Evropě i jinde trvalým zdrojem útrap. Nicméně je to realita zakořeněná v povaze lidství. Na hranicích záleží, a to mnoha různými způsoby. Evropská krize celkem vzato koření v hranicích. Jejich zrušení je v teorii přitažlivý pokus. Teorie ale za svými hranicemi naráží na realitu.

    Tento text je zveřejněn se souhlasem zpravodajské agentury Stratfor. Jeho anglický originál (vydaný 23.6.2015) je ZDE. Přeložil Rudolf Převrátil.

    1.7.2015
    Řecká levice reagovala se zuřivostí na zprávu, že se Tsipras "podrobil věřitelům"

    Zprávu, že řecký premiér přijal podmínky věřitelů Řecka (i když za určitých podmínek) přijala levice v Řecku se zuřivostí. Komunistická strana Řecka dohodu charakterizovala jako "nejhorší možnou". Antikapitalistický blok Antarsya také vydal ostrý útok proti řecké vládě, s tím, že je to třetí záchranný balíček, který dál prohloubí chudobu Řeků. Z obou reakcí vyplývá, že bude pro řeckou vládnoucí levicovou koalici velmi obtížné realizovat jakoukoliv dohodu, uzavřenou s věřiteli. Vznikají spekulace, že Tsipras nedělní referendum zruší.

    Podrobnosti v angličtině ZDE

    1.7.2015

    Jedním z mnoha pozoruhodných rysů příznivců Putinova Ruska v české kotlině je klasická orwellovská schopnost doublethinku. Týž člověk klidně tvrdí, že EU je jen prodloužená ruka USA, takže ruská invaze na Ukrajině je údajně plně odůvodněná. V jiném kontextu ale trvá na tom, že USA EU překáží a chtějí ji tedy zničit. Jednou se dozvíte, že krvežíznivé NATO promyšleně chystá 3. světovou válku; ale jindy stejný člověk označí veškeré obavy z války za naprostý nesmysl. Logická soudržnost zastávaných názorů je to poslední, co lze očekávat.

    Riziko války, a to i velké, ovšem existuje, ačkoliv rozhodně ne proto, že by ji chystal Západ. Ještě než vešlo ve známost, že Rusko zpochybňuje nezávislost pobaltských států shodným způsobem, jakým předtím popřelo ukrajinské právo na Krym ZDE, vyšla rozsáhlá analýza zvažující scénář vypuknutí širšího konfliktu, modelově kvůli Estonsku ZDE. Zatímco se straší pár vojáky NATO na východě Evropy, špičky NATO zvažují scénáře možných reakcí na omezený ruský jaderný úder, který byl nacvičován při několika nedávných manévrech. Tato fakta člověk chápající Putina zpravidla mlčky ignoruje.

    Jak se vůbec stalo, že si lidé vesele tvoří mimořádně silné názory na věci, o nichž se vůbec nenamáhali nic podstatného zjistit? Jedním z projevů sice může být probíhající zánik expertízy ZDE, příčina však leží hlouběji.

    Matthew Crawford vloni vydal knihu s názvem "The World Beyond Your Head: On Becoming an Individual in an Age of Distraction" (Svět za hranicí tvojí hlavy: O tom, jak se stát jedincem ve věku odvádění pozornosti) ZDE. Předložil v ní velmi zajímavou kritiku moderního západního individualismu, který končí tím, že individuum pohřbil pod nánosem propagandy reklamního průmyslu.

    Stručně shrnuto, Crawford tvrdí, že s osvícenským programem emancipace se to nakonec dost přehnalo. Ne snad politicky (což byl původní smysl celého projektu), nýbrž v rovině gnoseologické. Zatímco nejdříve šlo o to zbavit se nelegitimních autorit, pak autorit vůbec - a nakonec veškerého korektivního tlaku vnějšího světa. Lidé se teď dělí na ty, kdo jako Ladislav Klíma nevěří ani v existenci elektřiny, až dokud se nesrazí s tramvají, a na jiné, u nichž má solipsismus kolektivní charakter skupinového myšlení, v krajním případě až folie à deux - což lze názorně demonstrovat na aktuální kauze "objevení" Zemanem vynalezeného Peroutkova článku o Hitlerovi.

    Protože se předpokládá, že individuální volby jsou něco posvátného a neanalyzovatelného, vzniká prostor pro nerušené působení reklamního průmyslu, jenž ve skutečnosti velké části konzumentů jejich volby nevybíravě a často dost podlými prostředky vnucuje. Rozepisovat se zrovna o tomhle na Britských listech netřeba, v minulosti se totiž tématu, byť z poněkud jiného úhlu, velmi podrobně věnoval Jan Stern ZDE. Existuje i pokus o exaktní formulaci problému "originality" v konzumní společnosti ZDE.

    Soukromé představy, ba ani realita sociálně zkonstruovaná v rámci skupiny (kterou nejpozději od poloviny 60. let ovlivňuje a často zásadním způsobem utváří právě reklama, jak lze ukázat třeba na spojení minulé generace neonacistů s firmou Martens), ovšem zdaleka nejsou vše, co je třeba brát v úvahu. Z kdysi kritického postmoderního konstatování, že "Text světa se ztratil", takže máme jen a jen interpretace, údajně všechny zásadním způsobem rovnocenné, se přešlo k banalizaci pověstného Feyerabendova "Anythink goes" do podoby "Všechna tvrzení mají úplně stejnou cenu".

    Jestliže však všechna tvrzení o světě mají mít stejnou cenu, pak si může úplně každý vybrat zcela libovolně, podle kritérií, které nemusí nikomu vysvětlovat, co bude považovat za pravdu a co nikoliv. Ani logickou koherencí vlastních názorů, ani vztahem ke známým faktům se přitom netřeba zatěžovat.

    Zatímco v dnešním Rusku je "pravda", co za ni prohlásí gosudar, na Západě se zase velmi často za pravdu považuje "co nám vyhovuje", a to ještě nejspíše z hlediska konzumních preferencí, osobní sebestylizace, estetické libosti či prostě jen naprosté libovůle. Jakákoliv otázka po korespondenci s "objektivní realitou" ontologie zmizela z dohledu v okamžiku, kdy dočasně veleúspěšná industrializace zneviditelnila fakt, že člověk odjakživa v přírodním prostředí bojuje o přežití. Teorie, hypotézy a preference, které přežití dlouhodobě umožňují, ale mají v sobě tolik "korespondence", v kolik jen naparující se dvounohé jepice uvězněné pod horizontem událostí mohou vůbec doufat. Naopak ty teorie, hypotézy a preference, které přežití podkopávají - například tím, že ničí přírodní prostředí, způsobují vymírání vlastních společností a pěstují falešný pocit nezranitelnosti vůči masivním hrozbám, zatímco v jiném kontextu dělají z komára mastodonta - takové korespondenci se stavem světa nezávislým na lidském vědomí, záměrech a touhách fakticky postrádají.

    Orgie samolibosti nemusí být smrtící teprve ve chvíli, kdy se spojí s hlubinnými ložisky resentimentu, frustrace a úzkostí, jak to právě probíhá v ČR. Jak ve stopách Aristotela, Marxe, Adorna a komunitaristů prohlašuje Crawford, dnes neexistuje sdílená představa dobrého života, takže v jistém smyslu vlastně neexistuje ani jednotlivec, ani společnost.

    Zatímco dosud kult libovůle, senzacechtivosti a perverzního vzrušení tiše vykořisťovaly primárně na zisk zaměřené korporace, včetně mediálních, tváří v tvář ruské propagandě náhle čelí Západ situaci, v níž je napaden z prostoru vlastní slepé skvrny s motivy primárně geopolitickými a vojenskými.

    Řada "neexistujících" bezpečnostních expertů se teď domnívá, že již letos v létě se můžeme dočkat další, ještě podstatně nebezpečnější fyzické války, než je probíhající rusko-ukrajinská.

    Pokud k tomu nedejbože skutečně dojde, současná hysterie kolem uprchlíků - v níž jde fakticky o starou bačkoru, jen se čecháčkům umožňuje vytahovat se na znejisťujícího Druhého - bude velmi rychle zasazena do patřičného kontextu.

    1.7.2015
    I mně je hanba – reakce na článek „občana České republiky“

    Poslední dobou jsem stále zahanben, protože jsem také občanem ČR, podobné názory ZDE slýchám často kolem sebe, stejně tak v médiích nebo od našich politiků, píše čtenář Jiří Chaloupka.

    Ti lidé zachraňují svojí rodinu před ničemnými režimy, srovnatelné většina z nás nezažila. Aby to dokázali, jsou ochotni zaplatit vše co mají, utéct od příbuzných a přátel do vzdálené země, v které nebudou rozumět ani slovo. Musí mít opravdu vážný důvod, aby takto riskovali. Pomoc budou potřebovat zpočátku určitě, ale na jiný kontinent se stěhují proto, že u nich doma a blízkém okolí se nedá žít, necestují kvůli dávkám.

    To se vážně, český národe, chceš chovat tak sobecky, že odmítneš pomoci?

    Stejně důležitá je zodpovědnost. Žijeme v EU a buďme za ní rádi. Systém to zatím dokonalý není, ale udržuje mír a spolupráci i mezi národy, které se v historii tak moc nemusely. Evropa chce spravedlivě rozdělovat uprchlíky a nám se to nelíbí? EU nám nevnucuje všechny uprchlíky, pouze velmi malou část z nich a (dle mého mírné) kvóty jistě zohlednily mimo jiné i poměrnou chudobu vůči jiným členským státům. Nemůžeme očekávat, že EU bude slabším pomáhat a problémy zůstanou jen těm silnějším. Migrace je problém celé unie, ne jen Itálie, Řecka nebo Německa.

    Jsme součástí unie, tak se tak chovejme.

    1.7.2015
    Rusko zastavilo dodávky plynu Ukrajině

    Ruská plynařská společnost Gazprom dnes oznámila, že zastavuje všechny dodávky zemního plynu Ukrajině, poté co Kyjev včera oznámil okamžité přerušení nákupu ruského plynu.

    "Ukrajina nezaplatila za červencové dodávky plynu," tvrdí Gazprom v prohlášení. "Gazprom zastavil dodávky plynu na Ukrajinu od 10:00 1. července," říká prohlášení a zdůrazňuje, že bez platby předem na Ukrajinu nebude posílat žádný plyn.

    Zdroj v angličtině: ZDE

    1.7.2015

    Lidé by měli zvát osamělé staré lidi, aby s nimi na určitou dobu žili v jejich domě či bytě, aby se tak omezila jejich izolace a snížil počet důchodců, kteří umírají "osamocenou smrtí", argumentuje britský konzervativní ministr zdravotnictví Jeremy Hunt.

    Hunt také naléhá, aby lidé byli častěji a v těsnějším styku se staršími příbuznými, přáteli a sousedy. Hunt poukazuje na případ muže, který byl tento týden nalezen v Edinburku až tři roky po jeho smrti. Poukazuje také na to, že se v Anglii koná denně osm pohřbů osamělých starých lidí, které financují komunální úřady.

    "Skutečně říkáme, že tito lidé neměli žádné živé příbuzné nebo přátele? Nebo je to něco smutnějšího, že to, že žijeme atomizované životy plné práce, že jsme tak izolováni od vzdálenějších příbuzných, že nemáme tušení, ani kdy zemřou? V Japonsku umírá ročně 30 000 osamělých lidí a dokonce pro to mají i slovo, kudokuši, což znamená "osamělá smrt", Kolik osamělých smrtí máme v Británii, kde podle organizace Age UK nemluvilo s nikým za poslední měsíc milion lidí?"

    Hunt také chválí organizaci Shared Lives, Sdílené životy, která platí občanům, aby se starali za zranitelné lidi, včetně důchodců, kteří nedávno byli propuštěni z nemocnice anebo jim zemřel někdo blízký, a aby s nimi zůstávali, dokud se nedostanou z traumatu. Pomoc je poskytována i lidem s duševními problémy.

    Hunt poukazuje na to, že šest milionů pečovatelů a pečovatelek v Británii a silná síť charitativních organizací dělají dobrou práci, ale to nestačí pro pomoc rostoucím počtům starých lidí. "Péče o staré lidi a přátele se bude muset stát součástí života všech z nás," zdůraznil ministr.

    Podrobnosti v angličtině ZDE

    1.7.2015
    Merkelová odmítla Tsiprasův pokus o kompromis

    Německá kancléřka zdůraznila, že Německo bude jednat s Řeckem až po nedělním referendu

    Německo odmítlo Tsiprasův návrh na kompromis, který ustoupil některým klíčovým požadavkům věřitelů. Merkelová konstatovala v německém parlamentu, že nemá cenu vyjednávat s vládou Alexise Tsiprase před nedělním referendem.

    Její ministr financí Wolfgang Schäuble Tsiprase ostře kritizoval: "Řecko je v obtížné situaci čistě v důsledku chování řecké vlády. Když Řecko obviňuje lidi v zahraničí, nemá to nic společného s realitou. Řecká vláda svým občanům nijak nepomáhá, když činí naprosto lživá prohlášení. Nikdo jiný vinu za jejich situaci nenese.

    Podrobnosti v angličtině ZDE

    1.7.2015

    „Mít nepřítele je důležité nejen k tomu, abychom vymezili vlastní identitu, ale i k tomu, abychom si obstarali překážku, na níž můžeme poměřovat svůj systém hodnot a na níž při konfrontaci můžeme předvést svou hodnotu. Chybí-li tudíž nepřítel, je potřeba si ho vykonstruovat,“ píše ve svém eseji Vytváření nepřítele italský estetik, sémiolog a především spisovatel Umberto Eco.

    Věhlasný autor naráží na skutečnost, že hodnotové rámce, které kolektivní identitu utvářejí, jsou těžko k rozeznání, nenajdou-li svůj protiklad. Až v konfrontaci s takovým protikladem jsou kontury hodnot určité společnosti zřetelnější a pro mnohé čitelnější a srozumitelnější. Aby člověk jasně vylíčil, co chce, je potřeba zmínit, co především nechce.

    Háček je v tom, že Česká republika již delší dobu žádného přímého nepřítele nemá. V takovém případě je pak nasnadě prázdné místo zaplnit nepřítelem imaginárním nebo vykonstruovaným. Ve svém textu Eco pokračuje: „Nicméně na počátku si nevytváříme nepřátele z oněch jiných, kteří nás ohrožují přímo, nýbrž z těch, jež má kdosi zájem ukazovat jako nebezpečné, třebaže nás bezprostředně neohrožují; nejde tedy o to, že by tím, jak nás ohrožují, působili jinak, nýbrž o to, že svou jinakostí působí, jako by nás ohrožovali.“

    Je dobré si všimnout, že vyvěrající nenávist k nepříteli jde velmi často ruku v ruce s opovržením. A pokud domnělý nepřítel do rámce nenávisti a opovržení nepasuje úplně přesně, je potřeba jej tam napasovat uměle. V době internetu jsou v tomto ohledu zcela exemplární komunity, které šíří a sdílejí informace především potvrzující profil jejich nepřítele, jež si tak pracně samy vytvořily. A protože taková činnost stojí mnoho úsilí a kreativní kapacity mozku, je nesmírně bolestné se svého nepřítele vzdát. Zahodit představu nepřítele totiž znamená znovu skočit do vod nesrozumitelného světa plného relativních hodnot a nejasností.

    U řady lidí si jejich vlastní pohodlnost žádá obraz nepřítele se vší péčí pěstovat. Pryč se zprávami a svědectvími, které z nepřítele dělají obyčejného člověka podobného všem ostatním. Už tak je světové dění zamotané a příliš komplikované.

    Z knihy Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ všichni víme, že nejvěrohodnějším obrazem beránka je pro nás ten, jenž je ukryt v krabici. S nepřítelem to není jiné. Dokud je pro nás příliš konkrétní, zdaleka se do něj nevejdou naše nejtemnější předsudky. Teprve když je nepřítel v pomyslné krabici, čili kdesi daleko za horizontem a my jej sledujeme v televizi, novinách či na sociálních sítích v útržkovitých záznamech, stává se tento nepřítel malířským plátnem, kde lze malovat naše nejděsivější očekávání a představy o něm. Proto je ideálním kandidátem na nepřítele něco, s čím se Čech fyzicky nesetkal.

    Nakonec si dovolím jednu předpověď. V současnosti si plno krajanů hýčká svého nepřítele v podobě cizího náboženství. Rozpadne-li se jednou tento obraz nepřítele, nebude to znamenat, že po něm zbude prázdné místo. V tu chvíli totiž přispěchají další strašící vizionáři nabízející nepřátele nové a vše se bude znovu opakovat, jako tomu bylo vždy. Pro mnohé je, zdá se, nad jejich síly zaostřit a vidět hodnoty a specifika vlastní kultury, nemají-li k tomu vztažnou soustavu ve formě imaginárního nepřítele.

    Text celého Ecova eseje je k dispozici například ZDE

    1.7.2015

    Řecký premiér Alexis Tsipras nabídl nové ústupky věřitelům. V dopise uvedl, že je připraven přijmout většinu podmínek, které byly na stole před selháním jednání a vypsáním referenda.

    Včera ministři financí eurozóny odmítli prodloužit předchozí záchranný program a Německo tvrdí, že jednání o novém programu před nedělním referendem nedávají smysl.

    Tsipras je připraven přijmout nabídku věřitelů s několika drobnými změnami.

    Athény přijímají návrh na tři sazby daně z přidané hodnoty, ale chtějí zachovat 30 % sazbu pro řecké ostrovy. Věřitelé požadují, aby daňové zvýhodnění ostrovů bylo zrušeno.

    Pokud jde o penze, grant pro 200 000 chudých důchodců bude zrušen k roku 2020, jak požadovali věřitelé. Tsipras ale odmítl okamžité škrty v platbách, které jdou ve prospěch nejbohatších 20 % důchodců.

    Řecko sníží strop pro vojenské výdaje v roce 2016 o 200 milionů eur a o 400 milionů eur v roce 2017. Věřitelé žádali snížení o 400 milionů.

    Zdroj v angličtině: ZDE

    1.7.2015

    Náš spolupracovník Josef Švéda se v San Francisku účastnil Gay Pride Parade:



    Další fotografie:































    1.7.2015
    Zemřel Sir Nicholas Winton

    Sir Nicholas Winton, který zorganizoval záchranu 669 dětí určených pro deportaci do nacistických koncentračních táborů, dnes zemřel ve věku 106 let. Winton pracoval jako makléř, když zorgaanizoval vlaky, které odvezly židovské děti z okupované Prahy do Británie.

    Podrobnosti v angličtině ZDE

    30.6.2015
    PŘEČETLI JSME:
    Uherské Hradiště: Místní se báli, že k nim dorazila skupina imigrantů

    Policie zadržela podezřelou jedenáctičlennou skupinku bez pasů v centru Uherského Hradiště. Poté, co je odvedli na stanici zjistili, že jde o soubor z afrického Beninu, který ve městě vystupoval v rámci Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici.

    Místní se báli, že k nim dorazila vlna imigrantů.

    Zdroj: ZDE

    1.7.2015

    Organizace Human Rights Watch zabývající se ochranou lidských práv zveřejnila zprávu, která dokumentuje důsledky toho, co označuje ze nezákonné nálety Saúdy vedené koalice v Jemenu. Zároveň vyzývá Spojené státy, aby nálety prošetřily. USA probíhající operaci logisticky a zpravodajsky podporují.

    Jen ve městě Sáda 75 km od hranice se Saúdskou Arábií, které je základnou Íránem podporovaných povstaleckých Húsiů, zahynuly od března desítky civilistů při náletech na civilní budovy. Saúdové označili padesátitisícové město za vojenský cíl a zasáhly je stovky náletů. Zničily všechna tržiště, čerpací stanici, školu a řadu obytných budov. Podle zjištění americké organizace bylo zasaženo více jak dvě stě míst v Sádě. Zahynulo 59 lidí, z toho 14 žen a nejméně 35 dětí. V několika případech existuje podezření z porušení mezinárodního práva.

    Podle mezinárodního práva mají válčící strany povinnost přijmout opatření k minimalizaci ztrát na životech mezi civilním obyvatelstvem.

    Protože USA operaci podporují, HRW je žádá, aby záležitost prošetřily, protože mohou být potenciálně spoluviníkem, pokud se podílely na vzdušném tankování útočících letounů, nebo pokud poskytovaly informace o cílech.

    V Jemenu se rozrůstá humanitární krize, hrozí hladomor a panuje nedostatek pitné vody.

    Zdroj v angličtině: ZDE

    1.7.2015

    Smlouva mezi firmou Saab a švédskou armádou na dvě ponorky v ceně 1,04 miliardy dolarů "posílí zaměstnanost" ve skandinávské zemi, prohlásil výkonný ředitel firmy Håkan Buskhe na politické konferenci ve Visby.

    Objednávka podle ředitele vytvoří stovky pracovních míst ve městech Malmö a Karlskrona.

    Jedná se o dvě ponorky třídy A26 ZDE, který je oznáčován za "nejmodernější ponorku na světě", a renovaci dvou starších ponorek třídy Gotland ZDE.

    Renovace proběhne s dodáním v letech 2018 a 2019. Nová plavidla by měla být dodána v letech 2022 a 2024.

    Švédská vláda v dubnu oznámila záměr zvýšit výdaje na obranu v letech 2016 - 2020 o 1,18 miliardy dolarů, především kvůli modernizaci kapacit pro detekci a stíhání ponorek. K rozhodnutí došlo kvůli rostoucí ruské vojenské aktivitě v Baltském moři.

    Květnový průzkum ukázal, že tradičně neutrální Švédsko mění kvůli ruské agresivitě názor na bezpečnostní politiku a téměř každý třetí dotázaný je nyní příznivcem vstupu do NATO.

    Zdroj v angličtině: ZDE

    2.6.2015
    PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

    V květnu 2015 přispělo 146 čtenářů finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 35 258,16 Kč. Příjem z reklamy byl 23 115 Kč.

    Zůstatek byl koncem května 2015 165 038,78 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 156 375,59 Kč.

    Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

    Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

    Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

    Hospodaření OSBL za květen 2015

    Zůstatek k dispozici Britským listům k 30.4. 2015 :..............174 465,31 Kč

    Příjmy:

    Od sponzorů .......................................................... 35 258,16 Kč
    úrok........................................................................1,55 Kč
    reklama ...................................................................23 115 Kč

    bankovní poplatky..........................................................1206 Kč



    Výdaje:

    připojení k internetu: ...........................................................2795,24 Kč
    honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
    honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
    honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
    honorář (BK) ...............................................................................15 000 Kč
    programování a technická správa BL (MP) ......................................5800 Kč


    Zůstatek k 30.4. 2015: 165 038,78 Kč

    Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2014

    2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

    2010 2011 2012 2013 2014
    Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
    5. 11. 2014 Třikrát hurá pro FAMU Sam Graeme Beaton
    5. 11. 2014 Three Cheers for FAMU Sam Graeme Beaton
    1. 11. 2014 Česká pivní válka Sam Graeme Beaton
    1. 11. 2014 The Czech Beer War Sam Graeme Beaton
    31. 10. 2014 Venku v přírodě - František svého druhu a Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
    31. 10. 2014 Out in the Open - František svého druhu and Lovu zdar! Sam Graeme Beaton
    30. 10. 2014 Závěrečná ceremonie jihlavského festivalu: Jeho význam roste Sam Graeme Beaton
    30. 10. 2014 Jihlava Closing Ceremony -- A Festival in Ascendance Sam Graeme Beaton
    28. 10. 2014 Filmy o rasismu v České republice Sam Graeme Beaton
    28. 10. 2014 Films about racism in the Czech Republic

    Předčasné volby 2013       Historie >
    21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
    16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
    31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
    10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
    1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval... Petr  Lachnit
    27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
    25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
    20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
    18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
    11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

    Tykadlový řidič Roman Smetana       Historie >
    29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
    29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
    15. 3. 2013 Krajský soud potvrdil podmíněný trest pro Romana Smetanu Milan  Daniel
    15. 1. 2013 Smetana nedostal trest, který by mohl mařit Milan  Daniel
    15. 1. 2013 IDnes napsala o protestu 15 lidí proti komunismu :) o demonstraci 150 osob na podporu Romana Smetany neinformovala Milan  Daniel
    15. 1. 2013 Roman Smetana dostal za vyhýbání se vězení podmíněný trest Jan  Čulík
    7. 1. 2013 Zdravím Vás z 23. století Oldřich  Kříž
    5. 1. 2013 Poněkud nevěrohodný "nestraník" Cikrt Jiří  Baťa
    4. 1. 2013 Proč lžete, pane Doležale? Roman  Smetana
    3. 1. 2013 Tykadla

    Václav Havel - dramatik a politik       Historie >
    12. 1. 2015 Foreign Policy: Why Washington Needs to Get Over Vaclav Havel Jan  Čulík
    13. 12. 2014 Vaklav Hejvl a výprodej české devótnosti Karel  Dolejší
    11. 12. 2014 Respekt zasahuje: Jak smíme mluvit o Havlovi Bohumil  Kartous
    20. 11. 2014 Názor dne Oldřich  Průša
    20. 12. 2013 Václav Havel -- padouch, nebo hrdina ? Štěpán  Forgáč
    4. 1. 2013 Něco málo navíc k mladé až mladičké přítelkyni Luděk  Prokop
    6. 2. 2012 Odcházení: Havel se postavil k svému celoživotnímu dílu s obrovskou svobodou Miroslav  Tejkl
    6. 2. 2012 Omlouvá nás sebekritičnost? Alex  Koenigsmark
    1. 2. 2012 Otevřený dopis vládě České republiky Petr  Kellner
    23. 1. 2012 O preferencích a omezené universálnosti

    Koutek reklamní tuposti       Historie >
    12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
    10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
    31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
    29. 1. 2014 "...na všech sloupích" Tomáš  Koloc
    28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
    27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
    17. 1. 2014 "Ultimátní" konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
    15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
    31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
    13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

    Copyright © 1996-2014 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce