ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
25.5.2015

Volba byla tvrdá: propusťte třetinu zaměstnanců anebo všem snižte plat o třetinu. Ve hře Zoe Svendzsenové World Factory (Světová továrna), která se právě hraje v Londýně, se obecenstvo stává herci. Šestnáct týmů sedí u továrenských stolů a hrají pečlivě zkonstruovanou hru, v jejímž rámci musíte řídit továrnu na oděvy v Číně. Protože je rozhodování binární, je málokdy přijatelné. Ale nejpřekvapivější bylo, jak rychle se liberální londýnské publikum stalo ve hře krutými kapitalisty, poznamenává Paul Mason.

Klasický problém, který hra prezentuje, je problém všech manažerů: krátkodobé problémy, často se týkající nedostatku peněz, oproti dlouhodobější potřebě pěstovat si kvalitní zaměstnance a spolehlivé zákazníky.

Proč tolik slušných lidí, když jsou požádáni, aby předstírali, že jsou manažery podniku, se stávají tyrany? Částečná odpověď je: kapitalismus nás podrobuje hospodářské racionalitě. Nutí nás, abychom se považovali za zdroje vydělávání peněz. Ale ta představa je vždycky v konfliktu s něčím jiným: neekonomickými prioritami lidských bytostí, potřebou ochraňovat životní prostředí.

Systém dnešní regulace kapitalismu je založen na principu, který má zabránit jednotlivým kapitalistům, aby činili krátkodobá rozhodnutí, která zničí lidské a přírodní zdroje, které kapitalismus potřebuje, aby fungoval. Kapitalismus není jen založen na sobeckých rozhodnutích milionů zákazníků. Tato rozhodnutí procházejí nesmírně důležitým filtrem regulace. Kapitalismus je, jak tomu dobře porozuměli sociální teoretikové z konce dvacátého století, modem regulace, nikoliv jen výroby.

Ve skutečnosti kapitalismus potřebuje stát. Stát kapitalismus každý den nově vytváří. Banky vytvářejí peníze, protože jim k tomu stát dává právo. Naše fascinace s tržními silami nás zaslepuje v tom, že si neuvědomujeme, že kapitalismus je soubor podmínek, které vytvořil a které udržuje stát. Dnes má kapitalismus množství strategických problémů: je silně zadlužen, nedosahuje efektivního růstu a trpí malou produktivitou, přitom nemůže pustit ze řetězu skutečný potenciál digitální technologické revoluce, protože si nedovede představit, co by dělal s miliony lidí, kteří by přišli o zaměstnání.

Třetí průmyslová revoluce, má-li se uskutečnit, bude muset přeregulovat kapitalismus v něco lepšího. Možná, že příští divadelní hra o světě práce a vykořisťování by se měla zaměřit na rozhodování vlád, lobbistů a soudců, nikoliv jen na nešťastné manažery.

Podrobnosti v angličtině ZDE

22.5.2015
Rozhovor Britských listů 6:
Zaměstnanci jako novodobí nevolníci

Diskuse Jana Čulíka a Bohumila Kartouse na aktuální téma



Rozhovor Britských listů, který se vysílá na Regionální televizi (přístupné na kabelu a na satelitu) od pátku 22. května 2015.

25.5.2015
Jak EU "vyřeší" utrpení uprchlíků

"Opravdu strašně neradi vidíme vaši strašlivou bolest a utrpení na moři. Proto plánujeme narušit pašování uprchlíků a zabránit člunům s přistěhovalci, aby se vůbec vydaly na cestu. Takže KONEČNĚ budou vaše strašlivá bolest a utrpení bezpečně skryty v zahraničí."

To je kreslený komentář, který zveřejnil konzervativní hospodářský týdeník The Economist ZDE

25.5.2015

Před čtrnácti dny dostal republikánský prezidentský kandidát Jeb Bush otázku, zda by vzhledem k tomu, co ví teď, provedl v roce 2003 invazi do Iráku. Odpověděl, že ano, a stal se pak ze všech stran terčem ostrých útoků.

Potíž je, píše americký komentátor deníku Guardian Gary Younge že Američané si stále nejsou schopni říct o invazi do Iráku pravdu. Nechtějí veřejně přiznat, že "důkazy" pro invazi do Iráku byly zfalšované od samého začátku a že svět to věděl už v roce 2003, proto byl proti invazi.

Potíž je, že přiznat tuto skutečnost by znamenalo "zlikvidovat hlubší význam" amerických vojenských impulsů, občanské podpory, kterou má americká armáda, i zbabělé podpory politické elity. Bylo by zapotřebí analýzy, proč tolik Američanů podporovalo invazi do Iráku tak dloho, proč údajně nezávislá média nezpochybnila postoj státu, ale aktivně vůči němu kapitolovala a proč nikdo za tyto chyby nezaplatil žádnou cenu. Krátce řečeno, bylo by zapotřebí zúčtování s americkou mocí - jak funguje, jak dobře a pro koho a k jakému účelu.

Většina příslušníků americké politické elity podporovala invazi do Iráku v důsledku své zbabělé politické kalkulace. Pro ambiciozní politiky r. 2003 by veřejný odpor proti válce v Iráku byl pošetilostí, která mohla ukončit jejich politickou kariéru. Vláda společnosti v této věci lhala, avšak politikové společnost ty lži ráda a nadšeně přijímala.

Nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje názor Američanů na jakoukoliv válku je, jestli si Američané myslí, že Amerika vyhraje, upozorňuje Christopher Gelpi, politolog na Duke University, který se specializuje na postoje občanů k americké zahraniční politice. A skutečně, v předvečer invaze do Iráku ji podpořily dvě třetiny Američanů a malá většina řekla, že by ji podpořila i bez rezoluce OSN. Po začátku bombardování se podpora pro válku od amerických občanů ještě rozšířila a poklesla až poté, když začalo být jasné, že Amerika v té válce nevyhraje.

Většina kritiků Jeba Bushe argumentuje proti němu takto: "Invazi do Iráku bych dnes nepodpořil v důsledku toho, co vím teď. Tehdy jsme to ale nevěděli."

Potíž je, že to je lež. Věděli jsme totéž už tehdy, co víme dnes, a proto invazi do Iráku většina států světa odmítala. Není pravda, že politikové byli zavedeni na scestí chybnými výzvědnými informacemi - úmyslně si objednali informace, které jim měly umožnit provést invazi do Iráku.

Amerika dostala válku, jakou chtěla, až na to, že to prostě nebyla válka, kterou očekávala. Bohužel, mnoho lidí v Americe dodnes trpí selektivní hluchotou.

Podrobnosti v angličtině ZDE

25.5.2015
Malajsie: uprchlíci pohřbeni v hromadných hrobech

Malajská policie objevila téměř 140 hrobů, v některých z nichž nalezla několik mrtvol, a 28 táborů pro pašování uprchlíků na hranici s Thajskem. V zemi zřejmě existuje složitý systém táborů pro pašování uprchlíků v džungli a masových hrobů uprchlíků. Provozují je zřejmě zločinecké syndikáty, pravděpodobně se souhlasem úřadů. Malajský premiér se zapřísáhl, že najde viníky, avšak zatím nebyl nikdo zatčen.

Podrobnosti v angličtině ZDE

25.5.2015

Polský prezident ze strany Občanská platforma přiznal svou porážku, poté, co z průzkumu provedeného u východu z volebních místností vyplynulo, že prezidentské volby vyhrál o šest procentních bodů jeho soupeř Andrzej Duda z ultrapravicové strany Právo a spravedlnost. Zdá se tedy, že Poláci nahradili pravicového prezidenta prezidentem ultrapravicovým. Volební výsledek je vážným varováním pro premiérku Ewu Kopaczovou, Komorowského spojenkymi, která bude muset letos obhajovat své místo proti konzervativní opozici.

Jde o vážnou porážku Občanské platformy, protržní a proevropskou stranu, která vládne v Polsku osm let.

Dvaašedesátiletý Komorowski byl populárním prezidentem a očekávalo se, že bude znovu zvolen. Občanská platforma během své vlády v Polsku zaznamenala období bezprecedentního hospodářského růstu. Avšak mnoho Poláků má pocit, že prospěch z tohoto hospodářského růstu má jen malá menšina, zatímco nízké mzdy a existenční nejistota stále motivuje mnoho Poláků, aby hledali lepší existenci v zahraničí.

Satirik Marcin Wolski pochválil skutečnost, že strana Právo a spravedlnost má silné vazby na katolickou církev a na tradiční a historické hodnoty, které jsou pro Poláky důležité.

Duda požaduje silnější zdanění bank a velkých supermarketových řetězců, které jsou většinou vlastněny v zahraničí, a chce, aby Polsko ovládlo své banky.

Podrobnosti v angličtině ZDE

25.5.2015

V Barceloně se stala primátorkou aktivistka proti chudobě a v Madridu bojovaly o kontrolu nad městem hraběnka s komunistkou

Španělští indignados získali moc v komunálních a regionálních volbách. Ada Colau (41), aktivistka bojující proti vystěhovávání lidí z bytů, byla zvolena primátorkou Barcelony.

Její strana získala 11 ze 41 křesel v městské radě. V Madridu je po dvaceti letech ohrožena moc pravicové Lidové strany. Její kandidátka Esperanz Aguirre, 63, hraběnka v důsledku sňatku, získala minimální většinu nad bývalou soudkyní a komunistkou Manuelou Carmenou (71).

Posílená volební podpora pro levicové koalice v Madridu a v Barceloně znamená, že agenda správy dvou největších španělských měst bude motivována prioritami antiestablishmentových stran s kořeny ve španělském hnutí indignados.

Koncem roku se mají konat ve Španělsku všeobecné volby a nynější komunální a regionální volby signalizovaly, že končí dominance dvou velkých španělských politických stran, které ovládaly španělskou politiku od Francovy smrti. Ve většině regionů se antiestablishmentové strany umístily jako třetí či čtvrté, což znamená, že často budou rozhodovacím jazýčkem při rovnováze moci.

Podrobnosti v angličtině ZDE

25.5.2015

Je nebezpečné zkreslovat historické události podle toho, jak se to hodí dnes

V dubnu 2009 vyjádřil Michail Gorbačov své rozhořčení nad tím, jak Západ Rusko podvedl v letech po sjednocení Německa v roce 1990. Řekl německému deníku Bild, že západní mocnosti přislíbily, že "se NATO nepřesune ani centimetr dál na Východ". To, že tento příslib nesplnily, prý otrávil vztahy Ruska vůči Západu.

Totéž říká Vladimír Putin. Na bezpečnostní konferenci v Mnichově v roce 2007 Putin poukázal na hrozbu, kterou zosobňuje expanze NATO, a zeptal se: "Co se stalo s ujišťováními, které nám naši západní partneři dali po rozpuštění Varšavského paktu?"

Je na těchto tvrzeních něco pravdy? ptá se v týdeníku Observer Christopher Clark. Skutečně Severoatlantické společenství nabídlo, že se nebude rozšiřovat do východní Evropy, a ten slib pak porušilo?

V posledních letech je zatrpklost ruské politické elity vůči Západu založeena právě na tomto pocitu, že Rusko podvedl neskrupulózní oponent, který je ochoten porušovat mezinárodní závazky. V poslední době se stala ruská tendence chybně si pamatovat minulá selhání ruské politiky jako záměrné ponížení způsobené Západem jedním z hlavních rysů toho, jak Kreml provádí svou zahraniční politiku. Uprostřed rekriminací ohledně amerických a evropských intervencí v Kosovu, v Libyi a v Sýrii zpochybňuje nyní ruské vedení legitimitu mezinárodních dohod, na nichž je založen současný evropský pořádek. K nim patří především smlouva o sjednocení Německa z 12. září 1990, kterou podepsaly oba tehdejší německé státy, Spojené státy, Sovětský svaz, Británie a Francie.

Jenže tvrzení, že vyjednávání vedoucí k této smlouvě obsahovala záruky zakazující Severoatlantickému společenství se rozšiřovat do východní Evropy jsou zcela falešná. Při jednání vedoucích k dohodě se Rusové nikdy nezmínili o rozšiřování NATO na východ, hovořili jen o východoněmeckém území. Ohledně východního Německa bylo dohodnuto, že po odchodu sovětských vojsk tam mohou být rozmístěna německá vosjka, ale nikoliv zahraniční jednotky NATO ani jaderné zbraně. NATO nepřislíbilo, že se nebude rozšiřovat na východ.

Vladimír Putin to ze zpětného pohledu nyní vidí úplně jinak. Ten příslib prý Západ učinil a pak ho porušil, Rusku západní partneři "lhali", bezpečnostní záruky byly porušeny. V projevu na konferenci v Mnichově minulý měsíc zpochybnil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov k pobavení přítomných sjednocení Německa. Tvrdil, že bylo méně "legální" než "sjednocení" Krymu s Ruskem. Předtím navrhl Sergej Naryškin, předseda ruské státní dumy, aby ruský parlamentní výbor pro mezinárodní vztahy uvažoval o schválení rezoluce, která by odsoudila "anexi Německé demokratické republiky Spolkovou republikou Německo". To, že se na sjednocení Německa Rusko samo podílelo a určilo podmínky tohoto sjednocení, je nyní vymazáno z ruské paměti a nahrazeno mytickou sekvencí otevřeně agresivních akcí Západu, jejichž účelem je ospravedlnit nynější ruské akce na Ukrajině.

Pohlédneme-li na bouřlivou historii evropského systému od roku 1990 a následující a zcela nepředvídaný rozklad Sovětského svazu, bylo by příliš jednoduché obviňovat Rusko, že si tehdy nezajistili příslib, aby se NATO nerozšiřovalo na východ. Tento vývoj býl součástí budoucnosti, o níž v roce 1990 ještě nikdo neuvažoval.

V nedávném rozhovoru se Gorbačov distancoval od svých předchozích výroků a zdůraznil, že žádná dohoda o nerozšiřování NATO na východ uzavřena nebyla. "O NATU se vůbec nehovořilo. V těch letech se o tom vůbec nemluvilo." A když tato otázka pak vyvstala, v první polovině devadesátých let, Rusko proti rozšiřování NATO zpočátku nic nenamítalo.

Když ruská duma začala tvrdit, že Západní Německo "anektovalo" Německo východní, Gorbačov protestoval a varoval, že "naše hodnocení minulosti nemůže být založeno na dnešních názorech". Zdá se, že bohužel toto varování v Kremlu nikdo neposlouchá.

Od rozkladu Sovětského svazu dochází k mocenským hrám z obou stran. Avšak zkreslovat minulost jako narativ založený na podvádění, zradě a ponižování je velmi nebezpečné. Tyto příběhy ruského ponižování dnes silně rezonují v ruské veřejnosti. Jejich dopadem na mezinárodní scénu je, že zpochybňují celou strukturu smluv a narovnání, které tvoří evropský pořádek po ukončení studené války.

Zázrakem roku 1990 bylo, že jedna z největších proměn mezinárodního systému v lidské historii se uskutečnila bez války, v duchu dialogu a spolupráce. Tehdejší sovětské vedení hrálo při těchto pokojných změnách klíčovou roli. Doufejme, že jeho dnešní ruští následovníci tento zázrak nezvrátí.

Podrobnosti v angličtině ZDE

25.5.2015
V Saúdské Arábii demonstrují šíité

V saúdskoarabské oblasti Katíf obývané převážně muslimy šíitského směru sympatizujícími s Íránem začaly včera politicky podbarvené náboženské demonstrace.

25.5.2015

V městě Allahabad na severu Indie dosáhla teplota 47.7 stupňů Celsia. V hlavním městě Dillí dosáhla teplota 43,3 stupňů Celsia. c Více než 500 lidí zemřelo především na úpal a extremní dehydrataci, a to ve venkovských oblastech na jihu Indie, kde byly silnice a trhy v mnoha městech zcela liduprázdné. Podle předpovědi počasí má být v Indii horko až velmi horko až do konce měsíce. "Lidé musejí zůstat doma a pít velké množství vody," varovali činitelé z indického meteorologického úřadu.

V Kalkatě odmítají taxikáři pracovat od 11 dopoledne do 4 odpoledne poté, co jeden taxikář ve svém automobilu zemřel.

Po celé Indii docházelo k výpadkům elektrického proudu v důsledku rekordní poptávky. Nákupní střediska, která jsou klimatizována, zaznamenala rekordní počty návštěvníků. "Lidé přicházejí, postávají a nic nekoupí, ale my tomu rozumíme. Venku je nesmírné vedro," řekla bezpečnostní stráž v nákupním středisku v městě Patna.

V Dillí se mnoho lidí ukrývá do metra, kde je klimatizace. 31. května Indii zasáhnou monzúnové deště a zmírní venkovní teplotu, i když na sever Indie dosáhnou až za několik týdnů.

Podrobnosti v angličtině ZDE

25.5.2015

Reakce na rozhovor Evy Lustigové s Martinem Veselovským ZDE

Považuji holocaust za jeden z nejpříšernějších zločinů západní civilizace; jeho děsivě pedantskou průmyslovou mašinérii, často prováděnou bez hnutí brvou a hlubokosáhlých pochybností jejích pachatelů. Uvědomme si ale jednu zásadní skutečnost, že Německo několik let před pádem do nacistického barbarství bylo de facto intelektuálním a kulturním centrem západní civilizace.

Globální kapitalistická krize, poválečné sankce („ponížení z Versailles“) a další aspekty včetně podpory nacistů „vybranými“ západními korporacemi, a to počínaje již 20. lety minulého století (General Motors, Ford…) ZDE, hrály nacistům v čele s neúspěšným maniakálním čalouníkem do karet.

Sám sebe se často ptám, proč má holocaust v historii tak „výjimečné“ místo, jehož bagatelizace či rovnou popírání, jsou v některých zemích kriminalizovány? Může to být třeba tím, že z něj profitovala například „slušná“ americké korporace IBM ZDE masovou výrobou děrných štítků, aby vražedná mašinérie postupovala hladce a efektivně?

Mám za to, že jde o moc ošklivou skvrnu na svědomí západní civilizace, jejíž někteří ekonomičtí i političtí proponenti (třeba děd prezidenta Bushe Jr. a otec prezidenta Bushe Sr. – bývalý americký senátor Prescott Bush ZDE) se podíleli na vzestupu a podpoře Hitlera, který by, alespoň podle mého soudu, jinak stěží dobyl celou kontinentální Evropu.

Nabízí se i otázka, jaká místa mají v „panteonu ultimativních zel“ další, ne tolik „privilegovaná“ zvěrstva, páchaná ať již západní civilizací, či těmi „druhými“, při čemž o zločinech námi „designovaných“ nepřátel, jako jsou notoricky proslulé horory stalinismu, japonského fašismu či maoismu apod. není třeba sáhodlouze psát. Nuže, první kategorie není z logických důvodů nikterak zahlcena; musíme si náš (západní) monopol na lidská práva a selekci mezi krvavými hříšníky ponechat, neboť by naše mravokárství jinak pozbylo významu a smyslu, což už některé z moudřejších hlav dávno prohlédly jako naprosto cynickou a účelovou pózu. Kolos na hliněných nohou ale musí přece jakžtakž stát a potřebuje neustálý přísun nových nepřátel, i kdyby si je musel vymýšlet (někdy sáhne i do vlastních „kádrových rezerv“), aby ospravedlnil své nevěrohodné bytí.

Také, jako Boris Cvek, jsem zhlédl zajímavý rozhovor s dcerou spisovatele Arnošta Lustiga Evou, kde zazněla možná bezděky zásadní obžaloba stávajícího kapitalistického systému poté, co paní Lustigová, která opakovaně navštívila Indii, řekla, že její otec označil to, čeho byl svědkem v Indii, za bylo horší než, co na vlastní oči spatřil v Osvětimi: vyzáblé lidské stíny, které měly na den přibližně tentýž počet kalorií jako vězni ve vyhlazovací továrně na smrt v Osvětimi. Paní Lustigová podle svých slov po své první a druhé návštěvě Indie probrečela tři dny a tři noci, řkouc, že ona a její otec zde byli svědky „hladu a utrpení během míru“.

To je naprosto pozoruhodný postřeh; Arnošt Lustig měl coby očitý svědek příležitost ke srovnání. Někdo by se ale mohl otřást silným nesouhlasem, že nelze porovnávat neporovnatelné – přímé masové vraždy tolik typické pro holocaust s hladovějícími Indy, které nikdo po milionech nehází do plynových komor. Nejde ale tolik o způsob úmrtí (hladovění a smrt hladem jsou přece taky děsivé), nýbrž v obou případech o institucionální záležitost; o establishment, byť ten nacistický byl přirozeně mnohem děsivější, ale zkusme to vysvětlit Indům, krutě strádajícím hladem. Míra krutosti může být srovnatelná už jen tím, že v Indii skutečně nejde o válečný stav, proto s Lustigovými souhlasím.

V této souvislosti se mi vybavily analýzy nositele Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sena. V jedné z těchto prací s názvem Hunger and Public Action ZDE Sen ve spolupráci s ekonomem Jeanem Drèzem srovnával rozdíly mezi ekonomickými systémy existujícími v (demokratické) kapitalistické Indii a totalitní Číně s důrazem na sociální aspekty s překvapujícími závěry, že ve většině těchto faktorů má Čína před Indií velký náskok.

Přestože v Číně za vlády Mao Ce-Tunga v letech 1958 až 1961 vypukl obludný hladomor, jemuž podlehlo téměř 30 milionů lidí (nešlo ovšem o uměle vyvolávané hladomory, jako v případě tzv. Holodomoru v 30. letech minulého století na Ukrajině, či během britské kolonizace Indie, ačkoliv Peking nebyl schopen lidem umírajícím hlady efektivně pomoct a uznat kolosální přehmaty „Velkého skoku vpřed“, jež k hladomoru vedly), od té doby v Číně k žádnému děsivému hladomoru nedošlo. Naopak se ve srovnání s Indií zvýšila dlouhověkost obyčejných Číňanů, došlo k drastickému poklesu dětské úmrtnosti, dětské podvýživy atd., a to díky výstavbě rozsáhlé sítě klinik a zdravotnických zařízení. Totéž platí i o rozdílné úrovni negramotnosti a vzdělávání či distribuci potravin v obou srovnávaných zemích; souhrnně o kvalitě života obecně. Nicméně co se příkladně svobody projevu, slova a tisku nebo existence opozičních sil týče, v těchto ohledech Indie nad totalitní Čínou převládá, jak píší oba badatelé.

Zatímco Indii po vyhlášení nezávislosti v roce 1947 žádný obrovský hladomor nesužoval (během britské nadvlády v letech 1765 až 1947 při periodických hladomorech zemřelo podle neúplných údajů nejméně 43 milionů Indů ZDE), v porovnání s Čínou - kvůli chatrnému zdravotnictví, špatně fungující distribuci potravin a naprosto podfinancovaným sociálním službám v této zemi převládá přímo hororová podvýživa a hladovění, a v tomto důsledku úměrně vysoká míra úmrtnosti.

To se konkrétně projevuje v tom, že na základě výše uvedených údajů v demokratické Indii zemře o 3.9 milionu lidí ročně více než v totalitní Číně, jak vyplývá ze zprávy obou výzkumníků, kteří dodávají, že každých osm let zemře na následky hladovění v Indii více lidí, než za bezprecedentního hladomoru v Číně v letech 1958 až 1961. Hovoříme o takzvaných „nadbytečných úmrtích“ - (excess deaths).

Oslím můstkem se tedy můžeme vrátit k Arnoštu Lustigovi a jeho dceři a potvrdit jejich slova o tom, že Indie coby „největší demokracie na světě“ je snad ještě horším lidským peklem, než byla Osvětim, potažmo holocaust.

24.5.2015

Islamistická propaganda je tak pronikavá, že ovlivňuje i pětileté děti, které si pak myslí, že islám zakazuje i Vánoce, varoval nejvyšší muslimský britský policista, velitel Scotland Yardu Mak Chishty. Upozornil také, že je nesmírně obtížné neutralizovat propagandu islamistů na sociálních sítích a na internetu, která proniká do nejužšího soukromí mladých Britů.

Mak Chishty argumentuje, že společnost musí bedlivě sledovat chování dětí a mladých lidí v soukromí a zaznamenávat jemné změny v jejich chování, pokud třeba přestanou chodit do některých supermarketů, o nichž se mylně domnívají, že je vlastní židé. Policejní velitel Mak Chishty upozornil, že islamistická propaganda na internetu je nyní tak potentní, že si musí dávat bedlivý pozor na možné změny chování u svých vlastních dětí. Kritikové však poukazují na to, že pokus policie vstoupit do soukromého prostoru dětí a mladých lidí se může rovnat kriminalizaci myšlenek. Chishty argumentuje, že výraznou roli v boji proti islamistickému extremismu musí hrát rodina a přátelé. Zdůraznil: "Nejde o to nabourávat soukromý prostor, ale uvědomit si, že právě v soukromém prostoru, v dětských pokojích vznikají první zárodky extremismu. Účelem intervence do soukromého prostoru mladého člověka musí být ho angažovat v debatě, ptát se ho, vysvětlovat, vzdělávat a odstraňovat nepřijatelné postoje. Nenávist a extremismus nejsou v naší společnosti přijatelné a pokud se to nedá lidem vysvětlit prostřednictvím vzdělávání, pak nenávist a extremismus musejí být odstraněny zákonnými prostředky." Podrobnosti v angličtině ZDE

24.5.2015

Skotská nacionální strana, která v londýnském parlamentu má nyní za Skotsko 56 z 59 křesel, požaduje, aby bylo v plánovaném britském referendu o odchodu Británie z EU umožněno i šestnáctiletým a sedmnáctiletým Britům hlasovat tak, jak tomu bylo v loňském referendu o skotské nezávislosti.

Šéf poslanců skotských nacionalistů v londýnském parlamentě Angus Robertson dále oznámil, že jeho strana bude požadovat, aby žádná část Velké Británie nebyla donucena opustit Evropskou unii proti své vůli. Skotští nacionalisté navrhnou změnit zákon tak, aby umožnil "dvojí hlasování": pokud odchod z EU neschválí nejen Británie jako celek, ale i samostatně voliči v jednotlivých částech Británie, tedy v Anglii, ve Skotsku, ve Walesu a v Severním Irsku, Británie by zůstala členem Evropské unie.

Podrobnosti v angličtině ZDE

24.5.2015

Znepokojení mezinárodních politiků nad ústavními změnami, které v Maďarsku zavádí Viktor Orbán, sílí

Šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker přivítal na pátečním summitu EU v Rize maďarského premiéra Viktora Orbána sžíravým pozdravem: "Ahoj, dikátore!" Mezi evropskými politiky sílí znepokojení nad politickou strategií Orbánovy pravicové vlády, která podle kritiků mění ústavu a zavádí autoritářské metody vládnutí.

Americký senátor John McCain označil Orbána loni za "neofašistického diktátora". Orbán vážně znepokojil politiky v EU návrhem, že Maďarsko uvažuje o znovuzavedení trestu smrti a chce tvrdě omezit přistěhovalectví.

Další kontroverzi vyvolal dotazník o imigraci, který Orbánova vláda rozeslala všem maďarským občanům. Úřad OSN pro lidská práva v pátek konstatoval, že dotazník je "nesmírně zaujatý" a "absolutně" šokující, protože spojuje migraci s terorismem.

V úterý pronesl bývalý belgický premiér Guy Verhofstadt v Evropském parlamentě ve Štrasburku emocionální projev, v němž několik minut zuřivě útočil na Orbána a mával jeho imigračním dotazníkem. "Jestliže útočíte na uprchlíky, pomyslete na chvíli na všechny ty maďarské uprchlíky, kteří Maďarsko opustili r. 1956 kvůli komunistům a jak je ostatní národy Evropy přijaly s otevřenou náručí," řekl Verhofstadt, zatímco Orbán přihlížel mlčky.

"Maďaři mluví otevřeně o tvrdých věcech. My hovoříme přímo. Jsme upřímní lidé," řekl Orbán.

Podrobnosti v angličtině ZDE

23.5.2015
Irsko referendem legalizovalo sňatky osob téhož pohlaví

Jako první země na světě Irsko lidovým referendem schválilo velkou většinou legalizaci sňatků osob téhož pohlaví. Asi 62 procent Irů hlasovalo pro legalizaci homosexuálních a lesbických sňatků. Jen jediný ze 43 irských parlamentních volebních okrsků hlasoval proti. Nedošlo k rozdělení země podle hlasování na venkov a městské oblasti. I irský venkov drtivou většinou hlasoval pro legalizaci homosexuálních sňatků. Znamená to, že Irové ignorovali doporučení katolických kardinálů a biskupů, kteří chtěli, aby hlasovali proti legalizaci sňatků téhož pohlaví.

Homosexualita byla v Irsku dekriminalizována teprve v roce 1993 - za méně než čtvrt století prošlo Irsko obrovskou sociální revolucí. Irští homosexuálové doufají, že výsledek lidového referenda bude povzbuzujícím příkladem pro homosexuály v jiných částech světa, zejména v Africe a v Rusku.

Podrobnosti v angličtině ZDE

23.5.2015

Guvernér Evropské centrální banky, Mario Draghi, pronesl v pátek 22. května projev, který by neměl zůstat nepovšimnuti. Je fascinující kombinací přiznání faktů (nikoliv příznivých) a trvání, ba přímo prohloubení politiky, která k těm faktům vedla. ZDE

Draghi sám na úvod přiznává posedlost strukturálními reformami, které v jeho projevech figurují pravidelně. Zajímavé je srovnání se Spojenými státy. V projevech guvernérů FEDu (a současné guvernérky Janet Yellenové) se to jimi příliš nehemží (Draghi uvedl jen 2% případů). Yellenová mnohem více klade důraz na otázku zaměstnanosti, včetně pečlivého rozlišování mezi tvorbou pracovních míst, z nichž se dá žít, a tvorbou částečných prekarizovaných úvazků. Je to bezesporu i tím, že úkoly FEDu – což je bezesporu inspirativní – jsou poněkud širší, než pouze na cenovou stabilitu zaměřená ECB. Navíc, pokud jsou Spojené státy nadále evropským vzorem, kterýžto je nutno dohnat a předehnat, příp. s ním uzavírat šílené smlouvy a la TTIP, pak jsou Spojené státy ustrukturalizovány k smrti. Flexibilizace trhu práce se krásně odráží v napohled nízké nezaměstnanosti, umně skryté v odstupňování šesti jejich různých kategoriích, ale také pracující chudobě, závislosti na potravinových poukázkách, komplexní zadluženosti a rozmachu sektoru FIRE (finančnictví, pojišťovnictví a nemovitosti).

Draghi pléduje za strukturální reformy s argumentací, že nelze jen spoléhat na politiku monetární (která samozřejmě v situaci pasti likvidity nebude fungovat). Místo toho se hledá nějaký jiný důvod nepříznivého stavu evropské ekonomiky: jsou to ony mýtické strukturální reformy, které se navzdory všem výzvám stále jaksi nedostavují. Počátek oživení (který se ohlašuje už nejméně 5 let) není dle Draghiho důvodem do strukturálních reforem pořádně „šlápnout.“

Draghi na začátku definuje, co takovou strukturální reformou myslí. Jsou to politiky, které pozitivně a trvale mění nabídkovou stranu ekonomiky. Ano, pokud se vám v uchu rozezněly zvony ekonomie strany nabídky, chápete správně. Zvyšovat potenciální produkt je jistě zajímavá myšlenka, ovšem dosti odvážná vzhledem k tomu, že je docela dost těžké ten potenciál vůbec odhadnout, notabene za situace, kdy se za přispění všech možných monetárních kusů nedaří pořádně zvýšit ani ten nudně všední roční HDP. Tedy zvyšujme potenciál za situace, kdy se na něj ani neumíme dostat.

Politika zaměřená na zvyšování potenciálu je ovšem zaměřena dlouhodobě, takže se na její vrub těžko dají připsat „současné“ obtíže, a když se to nedá pořádně ani změřit, mohou být navrhovatelé jaksi z obliga. V dlouhém období jsme mrtvi, podotkl by jistě Keynes. Draghi si ovšem za situace deflačně-stagnačního prostředí EU (nemluvě o geopolitických rizicích, jejichž rozměr se každým dnem zvětšuje) vybírá dlouhodobý, na dekády směřující cíl. Ne snad, že by samotná úvaha o potenciálu ekonomiky byla vždy chybná, u řady ekonomik, např. ropných či jinak deformovaných je navýšení jejich kapacit naprosto zásadní. Ale pochybuji, že zrovna toto je problémem evropských zemí. Ovšem, aby bylo vidno, jakým směrem uvažuje hlavní bankéř, uvádí dále klasické složky modelů dlouhodobého růstu jako je růst kapitálové vybavenosti a vliv technologie (souhrnné produktivity). Ve chvíli, kdy nejsou využity plně ani kapacity stávající a míra investic je v Německu velmi nízká, je toto hlavní problém?

Druhý bod už je jasnější. Ekonomika má být odolnější tak, aby poskytovala větší cenovou a mzdovou flexibilitu a rychlou realokaci zdrojů mezi sektory. A jsme doma. Resp. zpět u tlaku na „flexibilitu faktoru práce.“ Mario Draghi zřejmě sní o světě, který se řídí učebnicovými modely klasické ekonomie, v nichž je vše krásně rychlé – ceny a mzdy skáčou nahoru a dolů (hlavně dolů) každým okamžikem a nesou (ty mzdy) tíhu přizpůsobení se ekonomickému cyklu.

Problém je, že takto reálný svět nefunguje a tlak na to, aby tak fungoval je opakováním chyb neoliberální ekonomie: jestliže svět neodpovídá našim modelům, tak upravíme ekonomický svět, ne modely. Je zkrátka potřeba se vejít do vzorečku a do grafu. Keynesiánská ekonomie, kterou na mikro úrovni pomáhal rozpracovávat např. Joseph Stiglitz, si dobře uvědomuje, že důvody rigidity mezd a cen mají reálný podklad v životě a nejsou dány iracionálními požadavky odborů, jak bývá prezentováno.

Důvodů je celá řada, počínajíc tím, že na trhu máme hojně zastoupené oligopoly, tedy tvůrce ceny, po tzv. menu costs (tj. náklady, které by byly spjaté s neustálou změnou cen, např. změny ceníků, katalogů apod.). I mzdová „rigidita“ má své dobré důvody, zakotvené např. v teorii efektivních mezd – kterou mimochodem, jaká to náhoda zformulovala právě Janet Yellenová!). Subjekty v ekonomice se nechovají simultánně, dochází tedy k problému selhání koordinace. A právě tehdy se ukazuje síla jednotlivých aktérů – kdo ustoupí jako první, kdo si může dovolit čekat…. Interní devalvace, která je přizpůsobovacím kanálem v rámci měnové unie, není vůči různým aktérům neutrální. Asymetricky více postihuje slabší stranu – tedy pracující. Kapitál je za vodou (často i doslova).

Draghi ve svém projevu zdůraznil, že strukturální reformy podporují odolnost a růst. Odolnost koho? I na to dává odpověď: odolnost ekonomiky začleněné do měnové unie čelit „asymetrickým“ šokům, což by mělo zajistit dlouhodobé přežití eura.

A jsme doma podruhé. Viděno touto optikou si Řecko za současný stav může samo hned dvakrát. Kromě stokrát omleté „fiskální nedisciplinovanosti“, je to nedostatečná flexibilita cen a mezd, která prodlužuje řecké utrpení. Řecko si sice zmenšilo ekonomiku od vypuknutí krize o celou čtvrtinu, což nemá obdoby ani při Velké depresi ve Spojených státech 30. let, ale zřejmě to stále „není ono.“

Návrh na to, aby asymetrické šoky „spolkly“ mzdy, je nejenom chybný. Je to katastrofální nepoučení se z historie. 30. léta minulého století byla obdobím Velké deprese a zlatého standardu. Mezi zlatým standardem a současným členstvím v Eurozoně není příliš velký rozdíl. Jediným přizpůsobovacím kanálem – a správným v tehdejším dominujícím klasickém vidění ekonomiky – měly být právě mzdy (a následně ceny). Přestože došlo k poklesu cen a mezd (a k deflačním tendencím), nezaměstnanost byla obrovská. Kdyby byly bývaly fungovaly Draghiho (a dalších) návody, tak by Velká Deprese buď vůbec nevypukla, nebo trvala jen velmi krátce. Dogmata klasické ekonomie v praktické rovině začal bourat T. Roosevelt se svým New Dealem, a v rovině teoretické je rozdrtil J. M. Keynes, kdy si svou Obecnou teorii (1936) už nemohl načasovat lépe. A přesto to na rovinu řečeno bylo až druhá světová válka, která vyspělé země z deprese dostala. Má snad toto být řešení?

Zaslepenost vedoucích představitelů EU ke konsekvencím jejich „receptů“, a to vzhledem k současnému geopolitickému napětí, je neuvěřitelná. Sociální napětí v ekonomických modelech nefiguruje, ale v realitě ano…

Ale pozor, uvědomme si také, co to znamená pro země, které by měly do Eurozóny přistoupit. Pokud by je nějaký asymetrický šok zasáhl (a to nelze nikdy vyloučit, např. prudký pokles poptávky po automobilech), přizpůsobovací kanál bude bezprecedentní tlak na mzdy, protože kurz již nebude možné použít. Nelze se divit povzdechu Janise Varufakise, který se nechal slyšet: kéž bychom tak nikdy nevstoupili do Eurozóny, kéž bychom měli drachmu…

Zajímavé je, že Draghi přiznává, že současná ekonomická stagnace v Eurozóně má logicky svůj dopad právě na potenciál, který roste pomaleji než před krizí.

Současnost má dopad na budoucnost. Z nezaměstnaných se stávají nezaměstnatelní. Nejen Řecko, ale i Španělsko, Irsko ničí svůj budoucí rozvoj vysokou nezaměstnaností mladých a jejich odchody do zahraničí. V ekonomice v depresi se neinvestuje, protože jsou i tak vysoké nevyužité kapacity. A proč investovat, když klesá kupní síla?

Jak už to tak bývá, problém je tu teď a je na straně poptávky.

Snaha obejít Keynese je stejně směšná, jako snaha zatajit na českých univerzitách to, že kdy existoval jakýsi Karel Marx. ZDE

Ano, řecká (i irská a bůhvíjaká ještě) ekonomika se musí zamyslet nad svou ekonomickou strukturou (česká se svou závislostí na automobilovém průmyslu koneckonců taky). Řešením stagnace ovšem nikdy nebylo snižování mezd. Struktura ekonomiky (z hlediska sektorů, přidané hodnoty, vlastnictví) je podstatně širší a komplikovanější záležitost, než klasický recept: snižte si mzdy! (flexibilita mezd je eufemismus pro rychlé snížení mezd. Jejich nárůst už bankéře netrápí, zprávy Mezinárodní organizace práce dobře ukazují, že ve vyspělých zemích již dekády rostou mzdy podstatně pomaleji než produktivita práce).

Po mýtu fiskální konsolidace, která měla dodat božstvu finančních trhů dostatečnou důvěru, se objevuje další: strukturální reformy, za nimiž není nic než nejistota a prekarizace práce povýšená na ctnost.

Draghi dále v projevu dokonce přiznává, že reformy zvyšující flexibilitu trhu práce (konkrétně uvádí snižování pracovní ochrany) zvyšují nejistotu pracovníků a mohou mít omezující efekt na spotřebu. Zásadní je ale podle něj důvěryhodnost reforem. Ano, když si ekonomové neví rady, povolají k sobě „ducha důvěry.“ Je to výborné, po potenciálu, který jen odhadujeme, tu máme něco už naprosto neuchopitelného – důvěru. Jakýkoliv ekonomický neúspěch, resp. tragikomické selhávání předpovědí modelů věřitelské Trojky je pak možno svést na to, že plán reforem nebyl dostatečně důvěryhodný, protože to zní skvěle, i když nikdo neví, co to vlastně znamená. Ekonomům se jistě vybaví teorie racionálních očekávání, která si na „důvěryhodné“ politice hodně zakládala. Víra tvá ve strukturální reformu, zachrání tě.

Draghi své volání po strukturálních reformách končí optimistickou vizí do budoucna: ekonomický výhled Eurozóny je dnes jasnější než v sedmi (!) minulých letech… Růst se zdvihá a s tím i inflační očekávání.

To už je opravdu sympatičtější Janet Yellenová. I ta měla 22. května vystoupení (před Obchodní komorou), ale poněkud odlišného vyznění. „Samozřejmě jako vždy je ekonomický výhled velmi nejistý. Já popisuji výhled, který považuji za nejpravděpodobnější, ale založeno na mnoha letech vytváření ekonomických projekcí, mohu vás ujistit, že každý zvláštní odhad, který sepíšu, se může ukázat být chybným, a možná i značně. Ekonomické a finanční předpovědi jsou cvičení v indukci. Berou to, co se stalo v minulosti a na základě toho projektují, co bude v budoucnosti… a často jsou tyto předpovědi mylné, protože nikdo nemůže znát budoucnost.“ ZDE

23.5.2015

O českém spisovateli židovského původu, Arnoštu Lustigovi, se na Wikipedii dočteme mimo i jiné i tato slova:

„13. listopadu 1942 byl poslán do Terezína; později poznal i další koncentrační tábory, Osvětim a Buchenwald V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau), a ukrýval se až do konce války v Praze. Během holokaustu přišel téměř o celou svoji rodinu, což jej hluboce poznamenalo, a tak se jeho díla už od prvních povídkových souborů zabývají právě tematikou Židů a druhé světové války.“

Zdroj: ZDE

Dalo by se očekávat, že pro člověka s takovou zkušeností bude srovnávání osvětimských hrůz s čímkoli, co se děje dneska, dokonce ve „svobodném“ a „demokratickém“ státu, jako je Indie, naprosto nepřijatelné, že to bude vnímat jako snižování jedinečnosti židovského utrpení za holocaustu. O to více – a velmi příjemně – mne překvapilo, když Lustigova dcera Eva, jejíž manžel je Ind (žijí spolu, pokud jsem správně pochopil, v Ženevě), řekla v rozhovoru s Martinem Veselovským, že její otec Arnošt považoval po návštěvě Indie utrpení tamních nejubožejších lidí za horší než to, co se dělo v Osvětimi (německy Auschwitz).

Myslím, že v žádném případě nejde o to, snižovat osvětimské utrpení, jde naopak o to halasné a jednoduché bojování vyhrané války dát do souvislosti s dneškem: skutečně nám na tom holocaustu, jeho obětech, tak záleží, když přehlížíme srovnatelně ukrutné utrpení vykořisťovaných lidí ve třetím světě (a možná se něco podobného děje leckomu už i tady v Evropě)? Skutečně tak obdivujeme bojovníky proti holocaustu, když zároveň ignorujeme bojovníky proti vykořisťování, bojovníky proti chudobě? K čemu mají být všechny ty obřady a vzpomínky, když zároveň nevedou k děsuplnému rozhořčení nad světovou chudobou? Nemají nám dát jenom pocit, že stojíme na správné straně a že všechno je v zásadě už pořádku? Tady je můj přepis klíčové části zmíněného rozhovoru (stopáž cca od 9:10):

Eva Lustigová: Nevím jestli jste byl někdy v Indii... Nebyl... Když jsem tam byla poprvé a podruhý, tak jsem probrečela asi tři dny a tři noci. Protože vidíte to kolem sebe.... a Arnošt říkal, že to bylo horší než Auschwitz.

Martin Veselovský: To, co viděl v Indii?

EL: To, co viděl v Indii...

MV: A z jakého důvodu...

EL: Protože, víte co, protože to je hlad a utrpení během míru. Že prostě vidíte vyzáblý lidi, který spěj na stolech se psy... a nemají co jíst a žijou na ulici. Je to hrozný, jsou podvyživený a taky mají těch 200-300 kalorií denně, jako měli v koncentrácích, žejo.

Zdroj: ZDE

23.5.2015
Anglická banka tajně zkoumá budoucí finanční šoky, způsobené případným odchodem Británie z EU

Činitelé Anglické banky tajně zahájili práci na analýze, která má zjistit, jaké finanční šoky ohrozí Británii, pokud bude v referendu hlasovat pro odchodu z EU. V pátek o tom banka omylem poslala email deníku Guardian, spolu s důvěrnými instrukcemi, které vysvětlují, jak mají zaměstnanci banky lhát veřejnosti a tisku o tom, že žádnou takovou analýzu banka nepřipravuje.

Podrobnosti v angličtině ZDE

23.5.2015

Poté co ruský senátor narýsoval krymský scénář pro Donbas ZDE a lídr "DNR" Alexandr Zacharčenko oznámil plány na jeho vojenské dobytí ZDE, vyšlo najevo, že bývalý šéf amerického Senátu Trent Lott zbohatl na lobbistických zakázkách pro Kreml ZDE, PayPal z politických důvodů zablokoval účet pro shromažďování prostředků k vydání Němcovovy zprávy o ruských vojácích na Ukrajině ZDE a Facebook s masivními ruskými investicemi odmítá zasahovat proti blokaci ukrajinských stránek ruskými trolly pod záminkou "pornografie" ZDE, se čeká, "kdy uhodí". To ovšem neznamená, že by se na Ukrajině postižené "příměřím" nadále na mnoha místech nebojovalo - pouze ještě nezačala další ruská ofenzíva.

Ti kdo stále ještě nevidí ruské vojáky na Ukrajině bezpochyby nemohou sledovat oficiální stránky "separatistů" jako třeba tuto ZDE, kde se například dnes objevily čerstvé fotografie s textem "Kolona ruské vojenské techniky u Luganska 22.05.2015". Nebo nikdy neviděli osobní stránky ruských vojáků na sociálních sítích plné jimi samotnými pořízených fotografií z Ukrajiny ZDE.

15. května propukly boje v ukrajinských obcích Krymske ZDE, a Zolote ZDE, Ukrajina předala OBSE údaje o umístění taktických raketových systémů Točka-U z výzbroje "separatistů" nedaleko demakrační linie, kde podle Minské dohody nemají co dělat ZDE. Dále se bojuje u Mariupolu ZDE a Stanice Luhanské ostřelované raketomety ZDE. OBSE byla informována o "barbarském" ostřelování Dzeržinsku ZDE. Bojovalo se v Novomihajlovce ZDE a Trojickém ZDE, Piskách ZDE, Katerynivce ZDE, Popasné ZDE, Hranitném ZDE, Staroignaťjevce a Kamjance ZDE, došlo k útoku na Marinku ZDE a Avdějevku ZDE. Souběžně Ukrajina vyklidila obrovské podzemní skladiště zbraní v Arťomovsku, který se stal po pádu Debalceva frontovým městem a pravděpodobným dalším terčem útoku ZDE. Generální štáb v Kyjevě ohlásil dokončení 95% opevňovacích prací na frontě v rámci přípravy na ruskou ofenzívu ZDE. BBC publikovala mapu území na Donbase, která Rusové dobyli od března 2015 ZDE.

17. května ukrajinské síly zajaly v obci Ščasťja dva ruské "speciály" z GRU ZDE. Ruská policie poté rozehnala protest u základny v Togliatti, odkud vojáci pocházejí ZDE. Následně zde byly nalezeny údajné hroby dalších vojáků z téže jednotky ZDE.

Americký profesor Philip Karber obvinil OBSE, že její ruští pozorovatelé předávají "separatistům" údaje o ukrajinských obranných instalacích ZDE.

A ještě lehce mimo téma: Komunisté z Luhanské oblasti označili v otevřeném dopise generálnímu tajemníkovi Světové odborové federace úřady "Luhanské lidové republiky" za "fašistické" a obvinili je z útlaku ZDE.

Archív klasiků sovětské sci-fi bratrů Strugackých byl tajně odvezen z Doněcka do Rostova na Donu ZDE.

Zájem západních novinářů o válku na Ukrajině upadá přímo úměrně mnichovanství politiků a obecně řečeno je trvající ozbrojený konflikt stále více "podreportován", aniž by snesl jakékoliv srovnání se zpravodajstvím např. z Iráku.

Sledování aktivit více jak padesátky ruských ultrapravicových a neonacistických organizací - což je nejvyšší počet takových organizací v jakékoliv zemi na světě - nebo byť jen těch šesti, které se přímo vojensky podílejí na okupaci území sousedního státu, případně extrémistických projevů strany Rodina vicepremiéra pro vyzbrojování Dmitrije Rogozina, by samo o sobě více než vyplnilo prostor, který je celkově na Britských listech pro témata "Ukrajina" a "Rusko" dohromady k dispozici.

22.5.2015

Už se jen pousměju, když slyším, že kritik izraelské politiky je antisemita. Krev mi však vře v žilách při čtení petice Podporujeme plzeňský festival Dny Jeruzaléma jakmile si bere do úst holokaust, píše Lukáš Stříteský.

Máte-li rádi barevnost našeho mateřského jazyka, nebudete litovat, pokud si text petice přečtete i s komentáři signatářů - jen v prvních pěti byli autoři nedávného dopisu organizátorům kulturního festivalu v Plzni označeni například jako: "banda bezpáteřních pseudohumanistických tupců, všelicí levicoví multikulti politkorektníci, sluníčka, levicoví pseudointelektuálové, náckové, bolševici a islamisté, žumpa a duševně nemocná partička politických mrtvol."

Ta jazyková kreativita ve mě vzbuzuje úctu - i když bych se snažil sebevíc, podobný nadávkový samopal ze svojí skříně asi nikdy nevytáhnu.

O necelý měsíc později poslala tato "duševně nemocná" partička aktivistů ještě jeden, prakticky stejný dopis Evropské komisi. Ovšem nyní jej podepsalo několik židovských iniciativ a lidé jako Roger Waters, spoluator fenomenálního rockového alba The Wall, či zakladalet moderní lingvistiky, nejcitovanější člověk planety a snad nejznámější mírový aktivista - Noam Chomsky. Jsou tyto a mnohé další osobnosti také bandou bezpáteřních nácků a bolševiků?

Rozhodl jsem se nejmenovat zde válečné zločiny ani zločiny proti lidskosti státu Izrael. Člověk by dnes musel žít v kokonu, aby o ničem nevěděl. Možná proto se není co divit té drzosti ve zneužívání ubohých obětí druhé největší evropské genocidy (po vyhubení amerických indiánů). Zmiňování holokaustu jako strašáka proti kritice nelidských praktik je ostudné. A společnost by si toto morální vydírání neměla už nechat líbit.

22.5.2015
Dnešní Krym:
Rusové jásají, Krymští Tataři jsou zabíjeni, kdo vytáhne ukrajinskou vlajku, je trestně stíhán

Channel Four v pátek večer vysílal v pořadu Unreported World (Svět, o němž se neinformuje) pěknou reportáž o dnešní situaci na Krymu. Rusové jsou nadšení, organizují akce, při nichž zpívají písně o "mocném ruském národě a našem velkém prezidentu", Krymští Tataři a Ukrajinci už méně. Smrt přibližně deseti zavražděných aktivistů z krymskotatarské menšiny policie nevyšetřuje. Krymskotatarští kolaboranti, zaměstnávaní ruskou vládou, zkoumají, zda někdo v krymskotatarském společenství má kritické názory vůči Rusku a dotazují se dětí a mladých lidí, zda jejich rodiče doma kritizují či zpochybňují ruskou okupaci Krymu.

Svátek Tarase Ševčenka, ukrajinského národního básníka, přestal být státním svátkem a dnes se už málokdo odváží k jeho soše. Občané, kteří si vzali v den jeho státního svátku do ulic vlaječku Ukrajiny, byli zatčeni a obžalováni z pobuřování. Pětadvacetiletý učitel byl za to propuštěn ze zaměstnání, protože "ohrozil ruský stát".

Nic však nenarušuje výroční oslavy ruského obyvatelstva, které je nadšeno přičleněním Krymu k Rusku. "I dříve jsme tak nějak byli v duši Rusové," ujišťuje obecenstvo na slavnosti Miss Krym 2015 místní ministr informací. Šestnáctileté dívky ve školách cvičí se zbraněmi.

22.5.2015

Neuvěřitelný příběh paní Diany, který mnohonásobně přesahuje vše, co je známo o tom, jak odlidštěný systém drtí kohokoli, kdo do něj spadne, se začíná obracet k lepšímu. Ještě ne tak dávno úspěšná matka tří dětí včetně desetileté, po kardiologické operaci těžce mentálně postižené dcerky, se dostala až dno – také s přispěním velkých možností otce té dcerky ovlivňovat úřady péče o děti, soudce, advokáty či exekutory. Exekutoři na jejím účtu zabavili dokonce i nezabavitelné příspěvky na péči o závislou osobu – její dceru! Úřady často nerespektují zákonné lhůty, někdy jen papírují a nezjišťují samy situaci v terénu. Ten příběh je nejen pravdivý, ale zároveň ukazuje, že chyby systému umožňují zkazit život nejen dospělých, ale i dětem, které žádnou volbu nemají.

Dcerka dodnes nedostala žádné odškodné a její matka nedostala několik měsíců od otce Dianky výživné, vznikla neuvěřitelná situace, kdy matka, plně se věnující své dceři, zůstala zcela bez prostředků, nemohla platit účty, vypnuli jí elektřinu a městský úřad místo pomoci rodině ji zažaloval o exekuční vystěhování. To bylo pro řadu institucí dostatečným důvodem k tomu, aby Dianku matce odebraly a svěřily ji do péče bohatého otce-advokáta, který ve skutečnosti platí na plný úvazek chůvu. A tak dítě, které potřebuje důsledné vedení, spoustu energie a hlavně spoustu lásky, si tento komfort ze strany matky nemůže v současnosti dovolit, a maminku, která jí umí skutečně rozvíjet, vidí pouze dva víkendy v měsíci, kdy už si sotva vzpomene, kde vlastně je. Loni operačně odstraněných čtrnáct zubů holčičky tu snad skoro ani nestojí za zmínku.

Britské listy tento případ sledují od jara loňského roku. Od té doby se podařilo uskutečnit řadu kroků: v běhu je zastavení exekucí a likvidace dluhů, návrh na střídavou péči obou rodičů o dcerku už řeší příslušný soud, jenž konečně nařídil vyšetření špičkovým psychologem. Paní Diana už má, byť prekérní práci. Ač je v hmotné nouzi, podle předběžného nařízení soudu pro dcerku musí jezdit skoro sto kilometrů daleko a zase ji tam otci odevzdávat

Po jednání na magistrátu konečně (po čtyřech letech) slíbila speciální škola, že umožní mamince si dítě vyzvedávat – předtím se odvolávala na právně bezvýznamný dopis otce, že s tím kvůli hrozbě exekučního vystěhování (!) nesouhlasí.

Sdružení zastánců dětských práv se (už 24 let) snaží podnikat vše, co je smysluplné, pro změnu tohoto systému tak, aby nejvyšší hodnotou byla kvalita lidského života a ne peníze. Celou dobu například iniciujeme a podporujeme snahy prosadit nárok na zálohové výživné od státu pro rodiče-samoživitele nacházející se v obdobné situaci. Přes čtyřicet podobných systémových řešení ve prospěch dětí požadují i závěry semináře, který jsme spolu s místopředsedou Senátu Zdeňkem Škromachem uspořádali 19. 3. 2015 v Senátu. Ty jsou na adrese www.dcicz.org. V meziresortním připomínkovém řízení je ¨již návrh, aby součástí důvodových zpráv k jakékoli změně legislativy byl i její dopad na práva dítěte.

Když se konečně začal jevit obrat věci k lepšímu, znovu udeřilo. Tatáž policistka, která úspěšně navrhla odložit trestní oznámení na fyzické týrání malé Diany, aniž by ji aspoň nechala vyšetřit, si vzpomněla, že nemajetná paní Diana neplatí panu advokátovi na dceru výživné, a když její šéfové udání odložili, iniciovala podání stížnosti u státního zastupitelství. Policie proti paní Dianě tedy zahájila trestní stíhání a sdělila jí, že je zastaví jen v případě, že ona do konce měsíce května panu advokátovi, otci své dcerky, zaplatí celou dlužnou částku ve výši přes třicet sedm tisíc korun. Zájem dítěte zřejmě není zájmem policie.

Protože naše sdružení nedostává ani korunu dotací a nemá firemního sponzora ani zaměstnance, jen dobrovolníky, musíme čtenáře po půl roce opět požádat o urychlenou pomoc pro paní Dianu. Nejde tu jen o ty dva životy, ale i o jejího mladšího syna. Ani jeho otec na něj neplatí výživné, byť směšně nízké. Prosíme tedy za ni o rychlou pomoc na transparentní účet našeho sdružení číslo 2700523960/2010 u Fio banky, do zprávy pro příjemce prosím uveďte „Diana“ - všechny došlé prostředky jí jsou průběžně předávány.

(Autor je předseda České sekce DCI – Sdružení zastánců dětských práv.)

22.5.2015
USA donutily EU, aby v rámci jednání o dohodě TTIP zrušila zákaz škodlivých pesticidů

Evropská unie na nátlak amerických vládních vyjednavačů při vyjednávání o dohodě TTIP zrušila rozhodnutí regulovat užívání chemikálií, poškozujících hormony a způsobujících rakovinu a mužskou neplodnost.

Evropská unie připravila návrh kritérií, podle nichž mělo být zákázáno 31 pesticidů, které obsahují chemické látky, ničící endokriny. Návrh však byl z dohody vyškrtnut v důsledku obav z obchodní odvety agresivní americké lobby. Vyplývá to z informačních dokumentů organizaace Pesticides Action Network.

Důsledkem bylo, že zákony, plánované v EU na rok 2014, nebudou zavedeny dříve než v roce 2016, přestože důsledkem je zdravotní poškození občanů, které ročně stojí Evropskou unii 150 miliard euro.

Podrobnosti v angličtině ZDE

22.5.2015

V Itálii byla zatčena osoba, podezřívaná z terorismu, která předstírala, že je jedním z uprchlíků na člunech ve Středozemním moři. Pravicové strany využívají tohoto incidentu jako údajného důkazu, že organizace jako Islámský stát chtějí zneužít evropské uprchlické krize, kdy se tisíce lidí snaží přeplavit přes Středozemní moře z Afriky do Evropy.

Analytikové však poukazují na to, že extremistické organizace mají daleko větší zájem o okupování území na Blízkém východě a nechtějí riskovat životy svých bojovníků v nepevných kocábkách, zejména vzhledem k tomu, že mohou spoléhat, že pro ně budou v evropských zemích pracovat samotní tamější radikalizovaní evropští občané.

"Posílat své bojovníky do Evropy na člunech s imigranty, které se na moři potopí, není moc chytré," konstatoval Christian Nelleman z Norského střediska pro globální analýzu. "Umístit cenné bojovníky do vratkých člunů, kde mohou zahynout, anebo mohou být vyzvednuti vojenskou lodí, kde budou podrobeni výslechu, není zrovna efektivní způsob vysílání bojovníků do Evropy."

Všechny dosavadní násilné útoky v Evropě spáchali tamější místní občané, nikoliv imigranti z Blízkého východu.

Evropská komise konstatovala, že riziko extremistických bojovníků, skrývajících se na kocábkách s uprchlíky, je minimální. Podle EK je nepřípustné "dávat žadatele o azyl a teroristy do téže kategorie."

Kontroverze odvádí Evropu od skutečnosti, že Evropská unie dosud vůbec nepomáhá zachraňovat ve Středozemním moři životy, varují lidskoprávní organizace.

"Stovky bojovníků z ISIS mají platné pasy. Proč by riskovali své životy tím, že se schovají na člun s uprchlíky?" řekl Andrew Stroehlein z organizace Human Rights Watch tiskové kanceláři AFP.

Dodal: "Také to odvádí pozornost od hlavního problému - bojíme se jakési vzdálené možnosti, že by mohli na člunech s uprchlíky připlout teroristé a něco, co by se možná mohlo stát v budoucnosti, odvádí pozornost od toho, že lidé umírají teď, v tuto chvíli."

Podrobnosti v angličtině ZDE

22.5.2015

Francouzský parlament jednohlasně schválil nový zákon, který donutí supermarkety věnovat vyřazené potraviny charitativním organizacím, anebo dovolit, aby byly použity pro krmení zvířat, pro kompostování či na výrobu energie. Je to součástí celé řady opatření jak snížit plýtvání.

Guillaume Garot, socialistický politik, který zákon navrhl, řekl: "Je skandální, když vidíme, jak se do popelnic lije na vyhozené potraviny bělidlo, aby byly nepoživatelné." Ta praxe je nyní ve Francii zákonem zakázána.

Každý supermarket větší než 400 m2 musí podepsat smlouvu s charitativní organizací, jíž bude poskytovat prošlé potraviny.

Francouzská vláda usiluje o snížení objemu vyhazovaných potravin do roku 2025 o polovinu a také dává toto téma do školních osnov.

V Británii došlo v poslední době k několika pokusům trestně stíhat občany, kteří si z popelnic vzali supermarkety vyhozené potraviny. Žalobu proti třem mužům v Londýně, kteří si odnesli z popelnice potraviny v hodnotě asi 1000 Kč, však britská státní prokuratura zrušila, protože prý "nebyla ve veřejném zájmu".

Podrobnosti v angličtině ZDE

22.5.2015

Bývalý šéf skotských nacionalistů Alex Salmond povede debatu o tom, že britské ponorky hrozí jadernou katastrofou

Skotská nacionalistická strana si zajistila parlamentní debatu v prvním týdnu zasedání nového londýnského parlamentu, "aby obvinění whistleblowera z Faslane Williama McNeillyho ministerstvo obrany nezametlo pod koberec".

Příští čtvrtek povede bývalý šéf skotských nacionalistů a nyní nově zvolený poslanec Dolní sněmovny a nový mluvčí SNP pro zahraniční záležitosti Alex Salmond debatu o tom, že britské jaderné ponorky "ohrožují životy".

Vojenský námořník McNeilly, 25, zveřejnil na internetu 18 stránkovou zprávu, obsahující 30 údajných případů porušování bezpečnostních předpisů na jaderné základně ve Faslane.

Salmond zdůraznil, že parlamentní debata zajistí, aby obvinění zůstala ve veřejné doméně. "Skotští nacionalisé budou vyvíjet na vládu nátlak, dokud nezajistíme nejen to, že vláda McNeillyho obvinění řádně vyšetří, ale že na základě výsledků vyšetřování bude jednat a že výsledky vyšetřování budou zveřejněny."

Brendan O'Hara, nový poslanec za skotské nacionalisty pro volební okrsek Argyll a Bute, v němž leží Faslane, dodal: "Debata příští čtvrtek nám umožní zabývat se velmi vážnými obviněními, které vznesl námořník Wlliam McNeilly, a zabrání ministerstvu obrany, aby je zametlo pod koberec. Trváme na tom aby ministerstvo obrany v této věci co nejdříve vydalo oficiální prohlášení, protože vznikly vážné pochybnosti o bezpečnostních procedurách na jaderné základně ve Faslane a na ponorkách, které jsou vybaveny jadernými hlavicemi".

McNeilly byl v pondělí zatčen na edinburském letišti a je nyní zadržován na jedné vojenské základně v Anglii. Není prý ale oficiálně ve vazbě, ale ve službě. Bude mu nabídnut právní zástupce, pokud by se námořní policie rozhodla, že má být z něčeho obviněn. Nejméně dva lidskoprávní právníci mu nabídli, že ho budou obhajovat. Očekává se, že bude McNeilly obviněn, že odešel bez povolení ze služby. Ministerstvo obrany už potvrdilo, že McNeilly nebude žalován za prozrazení státních tajemství.

Pokud by byl shledán vinným, byl by zřejmě odsouzen do vojenského vězení, avšak nikoliv na dlouho.

Ve své zprávě McNeilly argmentoval, že je obtížnější dostat se do některých nočních klubů než k jaderným ponorkám na základně Faslane. V důsledku chronického nedostatku pracovních sil v důsledku vládních škrtů je to prý "otázkou času, než se k jadernému deterentu dostane psychopat nebo terorista".

Podrobnosti v angličtině ZDE

22.5.2015

Podporujeme plzeňský festival Dny Jeruzaléma!

Tato petice je reakcí na naprosto nemístnou antisemitskou provokaci lidí, kteří zcela vážně požadují zákaz akce Dny Jeruzaléma. Nejsou to neonacisté, je to mnohem horší - neomarxisté a proislámští aktivisté nacházejí společnou řeč v antisemitismu!

O tom, že z Francie houfně utíkají Židé do Izraele, ve kterém se i přes rakety permanentně dopadající na jeho území cítí bezpečněji, už asi ví každý. O tom, že v Paříži hlídají židovské obchody 24 hodin denně policejní hlídky, už se ví také.

Je ostudou Evropy, že islámský antisemitismus podporovaný většinou levicovými aktivisty se objevuje 70 let po holocaustu, který se neměl už nikdy opakovat. Proto veřejně odsuzujeme lidi, kteří něčemu takovému chtějí napomáhat u nás - mezi podepsanými jsou manžel ombudsmanky P. Uhl, prominenti strany Zelených Shannáh a M. Stropnický, I. Bartoš z Pirátů, Jan Kavan, Přátelé Palestiny, Palestinský klub v ČR, iniciativa Ne naším jménem! – Za spravedlivý mír na Blízkém východě....

Dny Jeruzaléma se v České republice konají již potřetí (dvakrát byly v Praze). Minulý rok se je rovněž snažila zlikvidovat "palestinská ambasáda". Jsme proti skrytým výhrůžkám a postupnému ukrajování občanských svobod v rámci zvrácené náboženské a politické pseudokorektnosti. Jsme proti omezování svobody slova a myšlení v zájmu propagandy. Proto vyjadřujeme podporu primátorovi města Plzně a pořadateli festivalu Dny Jeruzaléma.

Svoji podporu můžete vyjádřit také do kanceláře primátora města Plzně na e-mail pach@plzen.eu


Martin Zrzavecký
primátor města Plzně
nám. Republiky 1
306 32 Plzeň
v Jiří Suchánek
ředitel Plzeň 2015, o. p. s.
Pražská 19
301 00 Plzeň
http://www.petice24.com/chceme_dny_jeruzalema

22.5.2015
Firma Microsoft byla obviněna, že "vyhrožovala britským poslancům"

Bývalý šéf pro strategii v britské Konzervativní straně Steve Hilton tvrdí, že firma Microsoft agresivně zastrašovala konzervativní poslance kvůli vládní reformě IT

Ředitelé firmy Microsoft údajně telefonovali konzervativním poslancům v několika britských volebních okrscích a vyhrožovali jim, že uzavřou svou továrnu v jejich volebním okrsku kvůli plánovaným reformám v oblasti IT. Tvrdí to bývalý šéf Konzervativní strany pro strategii Steve Hilton. Varuje, že nadvláda lobbingu korporací v Británii vede k přijímání špatné politické strategie. Doporučil, že jedinou možností je poslat agresivní korporátní lobbisty kamsi.

Firma Microsoft celá léta bojovala proti rozhodnutí Konzervativců přijmout standard otevřených dokumentů, který britská Konzervativní strana prosazovala od roku 2007, avšak přijala ho až v roce 2014. Nynější standard britské vlády je Open document format (ODF), což znamená, že soubory lze otevřít softwarem, který je k dispozici zadarmo a uživatel k tomu nepotřebuje kupovat komerční produkty.

Firma Microsoft konstatovala, že k Hiltonovu tvrzení "nemá co říct".

Podrobnosti v angličtině ZDE

22.5.2015

Je to možná nepříjemné, přiznat, ale česká politická kultura je svou podstatou velmi podobná ruské - dvacetiletí normalizace, jíž se Češi nadšeně přizpůsobili, tu, zdá se, hraje pořád velmi silnou roli. Samozřejmě, společenské principy, jimiž se obě národní společenství, české i ruské, řídí, fungují v Rusku s daleko větší silou, v České republice mají daleko mírnější formu, ale principy zůstávají stejné nebo podobné.

Mám především na mysli převládající princip nepluralistického, kolektivistického myšlení (kdo nesdílí náš názor, je blbec nebo dokonce zločinec a zadupáme ho do země). Tento princip ovládá českou pravici i levici.

Dále je to princip kmenového kamarádšoftství, kdy spolu mluví jen ti, kteří k sobě mají přátelské, existenční, komerční, mafiánské vazby.

V tomto smyslu je pikantní, že česká levice, která - zřejmě právem - považuje takového Miloslava Kalouska za symbol zkorumpovanosti a neschopnosti, obdivuje Vladimíra Putina, který svou politikou dovedl kalouskovské rysy k naprosté dokonalosti. Jeden významný ruský ekonom si nedávno stěžoval v deníku Financial Times, že Putin nemá vůbec žádnou politickou strategii, jen prostě vede Rusko ode zdi ke zdi a ve společnosti prosperují jen ti, kdo jsou nekriticky ochotni podporovat jakékoliv změny v jeho politice, jen když je udělá on.

Česká pravice a nyní se ukazuje i levice má řadu společných rysů s dnešním ruským režimem. Pozoruhodné je, jak se i v ČR vzedmulo národovectví v odporu proti Evropské unii "My tady žádné africké uprchlíky nechceme" anebo v případě dětí paní Michalákové, které byly zřejmě z dobrých důvodů umístěny v Norsku do jiných rodin ("Cizáci nám kradou děti," vykřikuje česká národovecká obec a pomíjí, že v ČR je k adopci odebíráno více dětí na hlavu obyvatele než v Norsku.)

Putin je takový Kalousek s ozbrojenci. Má stejné rysy jako česká pravice, jenže daleko výraznější. Podporuje oligarchický, ultrapravicový kapitalistický režim, založený na těsném svazku s církví. (Nic vám to v ČR nepřipomíná?) Petrohrad, ale především Moskva jsou naprosto posedlé konzumem a kapitalistickým úspěchem. Při jízdě po eskalátorech do petrohradského metra řvou z reproduktorů na cestující komerční audioreklamy. V Praze na to ještě nepřišli!

Velmi názorným vysvětlením, jak podobný, ale daleko ničivější, je systém v Rusku ve srovnání s Českou republiku, je Zvjagincevův nedávný film Leviathan, o muži z okresního města, který se znelíbí místním činitelům, tak ho zničí a není proti tomu nikde obrany.

Považuju za docela pikantní a nepochopitelné, že česká "levice", která se od lidí typu Miloslava Kalouska právem odtahuje, podobné mafiány, pokud jsou v Rusku, ve Vladimíru Putinovi a jeho spojencích obdivuje.

22.5.2015

Čeští komentátoři a další pozorovatelé tvrdě kritizují ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka a české komunisty za to, že symbolicky „zařízli“ schválení asociační dohody mezi Evropskou unií a Kyjevem – například Ondřej Kundra v časopisu Respekt, který píše: ZDE „Pro Ukrajinu jde o důležitou smlouvu, EU skrze ní garantuje, že připoutává Kyjev k sobě a svým hodnotám.“

Ministra Zaorálka pak redaktor Respektu peskuje za to, že se za zmíněnou smlouvu „nebije“. „Česko je tak dnes jednou ze zemí EU, která Ukrajinu hází přes palubu a nechává jí hlouběji se utápět v ruské sféře vlivu,“ konstatuje Kundra. To je navýsost šlechetné vyjádření, nicméně Kundra a další stoupenci zahrnutí Ukrajiny do západní civilizace (s jejími pochybnými hodnotami) kriticky nereflektují poměrně zjevný trend extrémizace ukrajinské politické scény. Ona tragikomická obsese zuřícím kremelským medvědem jim tak trochu zaclání ve vnímání těchto a dalších znepokojujících skutečností, s nimiž přišla a přichází ukrajinská vláda.

Okaté přehlížení, bagatelizace či rovnou ignorování kontroverzních kroků Kyjeva je především u zástupců české pravice pravidlem. Ve svatém tažení proti Putinovu Rusku je vše dovoleno, přestože třeba americký novinář žijící trvale v České republice Erik Best pronikavě upozorňuje na fakt ZDE , že i Obamova administrativa plísní ukrajinskou vládu a prezidenta Porošenka za jejich nesmiřitelný kurs vůči Rusku a neplnění uzavřených dohod. Best tvrdí, že Washington mění priority a chystá se zmírnit sankce proti Rusku, neboť potřebuje podporu Kremlu v klíčových otázkách, jako je íránský jaderný program nebo situace ve válkou zmítané Sýrii.

Tuzemské komentátory už více než rok v podstatě živí Rusko a jeho nelegální vměšování se do konfliktu na Ukrajině, anexe Krymu a kontroverzní postoje Moskvy vůči jejím sousedům. Jistě, excesy Putinova kabinetu je třeba podrobovat smysluplné kritice, nicméně nikoliv jednostranným způsobem a za situace, kdy je Kyjevu promíjeno téměř vše – což si ale zasluhuje nemenší kritickou reflexi. Připadá mi, že oni prostě tohoto klasického strašáka potřebují, aniž by ale posoudili aktuální stav věcí. Kdyby nebylo Putina, museli by si ho vymyslet, aneb kdo chce psa bít…

Ona zmíněná salva kritiky na adresu českých komunistů a Lubomíra Zaorálka v případě nepřijetí asociační dohody mezi EU a Ukrajinou pak vyznívá klaunsky, když příkladně čelný představitel kuriózního think-tanku Evropské hodnoty Jakub Janda na svém facebookovém profilu volá po „grilování“ komunistů za to, že zmařili přijetí této dohody, s tím, že „jednají v zájmu Kremlu“. Není pochyb, že komunisté nejednají z nějakého přepjatého altruismu a jejich podpora Kremlu není košer, avšak Janda a další přehlížejí tak závažné věci, jako je jmenování předsedy krajně pravicového sdružení Pravý sektor Dmytra Jaroše poradcem náčelníka ukrajinského generálního štábu Viktora Muženka. Jaroš dlouhodobě brojí za „derusifikaci“ Ukrajiny, tvrdí, že v Evropské unii jsou na pochodu protikřesťanské síly, dále pak má za to, že Brusel nutí lidi do uzavírání homosexuálních svazků; a dokonce nevnímá Evropu ani NATO jako potenciální partnery a Spojené státy považuje za součást „antiukrajinské fronty“, jak se můžeme dočíst na webových stránkách magazínu Spiegel Online ZDE.

Prolínání politického extremismu do nejvyšších pater ukrajinské politiky na příkladu Dmytra Jaroše je tudíž zjevným faktem, jenž musí být podroben zevrubné reflexi českých novinářů a politiků, a to s použitím stejného metru, jakým je třeba neustále poukazováno na vliv krajní pravice na ruského prezidenta Vladimira Putina.

Ukrajinský prezident Petro Porošenko letos v dubnu schválil kontroverzní zákon ZDE, který kriminalizuje používání nacistických a komunistických symbolů, což se týká i názvů měst a ulic. Není divu, že tento zákon ještě více posiluje nevraživost mezi samotnými Ukrajinci s tím, že na východě země nezřídka panuje proruský sentiment.

Minulý týden ukrajinský prezident podepsal ještě kontroverznější zákon, který vyznamenává několik ukrajinských nacionalistických organizací z 2. světové války, včetně Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a Ukrajinské povstalecké armády (UPA), jež bojovaly po boku nacistů ZDE, o čemž informuje novinář Leonid Bershidsky, vyjadřující se kriticky i k Rusku a Putinovi.

Proti přijetí tohoto zákona se zvedla vlna protestu ze strany 40 historiků z řady významných západních univerzit ve formě otevřeného protestního dopisu adresovaného do rukou prezidenta Porošenka ZDE. Tyto vědce zvlášť znepokojuje skutečnost, že Porošenkem vyzdvihovaná organizace UPA v průběhu „ jedné z nejodpornějších etnických čistek v ukrajinských dějinách masakrovala desetitisíce Poláků“, a dále fakt, že přívrženci OUN se dokonce „zúčastnili protižidovských pogromů na Ukrajině“; jinými slovy mají na rukou krev židovských obětí.

Signatáři dopisu podrobili kritice rovněž nařízení, jež postavilo mimo zákon zobrazování nacistických a komunistických symbolů s odůvodněním, že Kyjev se uchyluje k „politizaci dějin“ a jejich „zkreslování“, a v tomto ohledu podle nich ukrajinská vláda kráčí ve stopách Vladimira Putina. Litera tohoto zákona se taktéž staví proti svobodě slova a projevu.

Poněkud schizofrenní kroky ukrajinského prezidenta, uvědomíme-li si, že jeden zákon zakazuje nacistické insignie a vzápětí druhý honoruje organizace bojující s nacisty a podílející se na holocaustu. Nicméně čeští novináři a politici zaslepení nenávisti vůči Kremlu jen ztuha zvednou meč a rozcupují Porošenkovy počiny se stejnou vervou, jakou cupují aktivity Porošenkova ruského protějšku. Jelikož byly výše zmiňované zákony schváleny již v dubnu, měli šanci dokázat, že nejsou lapeni v tenatech ideologické zaťatosti; avšak tuto šanci jako mnohokrát předtím promarnili.

22.5.2015

Můžeme ještě věřit průzkumům veřejného mínění, které se před nedávnými britskými volbami tak spletly? A jak to vypadá s průzkumy veřejného mínění v Rusku? ptá se Natalie Nougayrède v deníku Guardian.

Po loňské anexi Krymu stoupla Putinova popularita na rekordních 85 procent a v podstatě na té úrovni od té doby zůstává. Proto mnozí dnes považují ruskou společnost za monolit, který se shromáždil kolem svého cara z jednadvacátého století. Existuje tendence líčit Rusy jako svou podstatou agresivně imperialistické, jako homogenní blok, který usiluje o vojenský adventurismus. Je to ale tak jednoduché?

Autorka se nedávno účastnila konference v estonském Talinu, kde uvažovali ruští opoziční politici, sociologové a spisovatelé o tom, "co si Rusové opravdu myslí". Někteří argumentovali, že by se ruské průzkumy veřejného mínění neměly brát příliš vážně, protože Rus si dnes dá pozor, aby na veřejnosti říkal, co si opravdu myslí. Avšak nikdo nepopíral, že je Vladimír Putin pro 85 procent Rusů opravdu populární.

Takže hlavní otázky se točily kolem toho, co se skrývá za těmi 85 procenty. Alexej Levinson z renomovaného ústavu pro průzkum veřejného mínění Levada vysvětlil, že se v Rusku děje něco fascinujícího: "Naše veřejné mínění nyní sleduje jazyk naší státní diplomacie. Lidé říkají věci, o nichž neočekávají, že tomu bude někdo věřit." Příklad: i když ruská propaganda tvrdí, že na Ukrajině nejsou žádná ruská vojska, Rusové dobře vědí, že na Ukrajině ruská vojska jsou. "Ale protože je v zájmu Ruska tvrdit, že ruské jednotky na Ukrajině nejsou, lidé to prostě popírají," říká Levinson.

Je to nová forma double-speaku a double-thinku, pokrytectví. Levinson zaznamenává známky nového druhu totality - nikoliv totality založené na strachu, jako za Stalina, ale na touze Rusů, aby jejich země byla uznávána jako velmoc. To, zda tomu odpovídají fakta, není důležité.

Antiamerikanismus dosáhl v Rusku rekordních hodnot a Rusové jsou nyní přesvědčeni, že čelí nové druhé světové válce. Ale klíčové je, říká Levinson, že "pro Rusy není nic z toho opravdu vážné, je to hra mysli, touha po symbolech". Rusové nejsou ochotni jít bojovat na Ukrajině, nikdo se tam do boje nehlásí.

Totéž se týká Putinovy popularity. "Opravdový kult osobnosti neexistuje. Lidé jsou naopak hodně kritičtí vůči ekonomické situaci a vůči domácí politice." Levinson dospěl k názoru, že s tím, jak četným sociálním problémům Rusové dnes čelí, lhaní uklidňuje duši. Navzdory intenzivní televizní propagandě všichni znají pravdu. "Kritiku zkorumpovaných politiků je slyšet všude," zdůrazňuje. Jaksi to jde ruku v ruce s pýchou Rusů, že je Rusko vlivná velmoc.

Podrobnosti v angličtině ZDE

22.5.2015

Rozklad kulturologických studií vede k poklesu schopnosti západních států úspěšně zasahovat do konfliktů a do nebezpečných situací v zahraničí, konstatuje vědecká monografie, kterou vydala akademická instituce The British Academy.

Kniha, která se jmenuje Rethinking State Fragility (Nové úvahy o nestabilitě států) obsahuje materiály z dvou nedávných konferencí, uspořádaných British Academy k problémům konfliktů a bezpečnosti.

Maats Berdal, profesor bezpečnosti a rozvoje na katedře válečných studií na King's College v Londýně varuje, že "úpadek zájmu a investic do studia jazyků a regionálních studií" vedl k omezení hlubokých znalostí o zemích, kde probíhají konflikty.

Je to problematické, protože důsledky politické strategie, jako je tržní liberalizace a zavádění demokracie, nelze pak v důsledku kulturních neznalostí předpovídat, protože analytikové bez místních kulturních znalostí nejsou schopni řádně zohlednit historický, politický a kulturní kontext.

Philip Lewis, poradce pro mezinárodní politickou strategii na British Academy a Helen Wallace, viceprezidentka British Academy a její tajemnice pro zahraniční otázky, zdůrazňují v úvodu k publiaci, že "je životně důležité vytvářet si hluboké a široké porozumění historickému, kulturnímu a politickému kontextu každé lokality, země a regionu" a dodávají, že to vůbec není jednoduché.

V úvodu k publikaci také upozorňují, že je nesmírně důležité uvědomit si, že termíny jako konflikt, stabilita, bezpečnost, nestabilní státy, mírotvorné akce a budování státu jsou kontroverzní a obsahují "hodnotově zaujaté úsudky", které "předem určují podmínky, za jakých se komunikuje, a to způsobem, který není schopen uznat alternativní názory".

Richard Caplan, profesor mezinárodních vztahů na univerzitě v Oxfordu, se ve svém příspěvku ptá, co znamená slovo "mír". Jeho otázka prý není pedantská, ale má zásadní praktický význam. Různá pojetí míru mají různé důsledky pro vypracovávání strategií budování míru a udržování míru", konstatuje.

Berdal také zdůrazňuje, že je efektivní, pokud má úsilí o mírotvorné akce vazby na kulturologický výzkum. Poukazuje na to, že schopnost OSN efektivně analyzovat konflikty vzrostla po založení výzkumné jednotky v ústředí OSN v New Yorku.

Lewis a Wallace přiznávají, že když akademici poukazují na úpadek kulturologických studií, "může to vypadat, jako že prosazují jen svůj prospěch", ale "je to sebezájem, který je motivován zájmem státu".

"Ti, kdo pracují ve světě politické strategie a vytvářejí operační koncepty, jako je stabilita či nestabilita, čelí obtížnému a někdy i nesplnitelnému úkolu," píší oba autoři. "Je načase začít uvažovat o tom, jak by se proces vytváření těchto konceptů měl v budoucnosti zlepšit."

Kompletní publikace v angličtině je ZDE

21.5.2015

Tisková zpráva

Světové osobnosti píší Evropské komisi, aby kulturní pořady vznikající v Plzni 2015 pod hlavičkou Evropského hlavního města kultury byly v souladu s evropskou zahraniční politikou, vyhnuly se mylnému informování či manipulování veřejnosti v politickém zájmu třetího státu a nesloužily k zastírání nelegálního jednání.

Roger Waters, hudebník a spoluzakladatel skupiny Pink Floyd; Noam Chomsky, americký lingvista a filozof; Alice Walker, spisovatelka a básnířka, nositelka Pulitzerovy ceny; Hedy Epstein, členka organizace Židovský hlas za mír (Jewish Voice for Peace), která přežila hrůzy holocaustu; a další světoznámé osobnosti z řad akademiků, umělců a veřejně činných lidí z Evropy, USA, Palestiny a Izraele oslovily eurokomisaře pro kulturu Tibora Navracsicse a další orgány odpovědné za udílení a monitorování titulu Evropské hlavní město kultury ohledně pořádání festivalu Dny Jeruzaléma v Plzni 2015. Uvědoměn byl i předseda Evropského parlamentu a předseda Evropské rady, jakožto představitelé institucí stanovujících kritéria pro Evropské hlavní město kultury.

Osobnosti upozorňují, že „titul Evropské hlavní město kultury je využíván k tomu, aby pomáhal legitimizovat nároky chápané mezinárodní komunitou jako nelegální.“ Poukazují na konání festivalu Dny Jeruzaléma, který se pomocí zdánlivě apolitické dramaturgie zapojuje do „jasně politické strategie státu Izrael, jejímž cílem je legitimizace anexe Jeruzaléma.“

„Festival Dny Jeruzaléma představuje české i mezinárodní veřejnosti falešný obraz Jeruzaléma jako sjednoceného izraelského města. Prostřednictvím uhlazené kulturní strategie říkají Dny Jeruzaléma to samé, co izraelská vláda: Jeruzalém je nedělitelné město a hlavní město státu Izrael. OSN přitom město Jeruzalém dvakrát prohlásilo za Corpus Separatum. Anexe Jeruzaléma státem Izrael v roce 1980 je tak nelegální. Evropská unie zastává v tomto směru stejnou politiku jako OSN a izraelskou anexi Jeruzaléma nikdy nepotvrdila,“ podotýká se v otevřeném dopisu.

Mezi dalšími signatáři jsou například známé osobnosti z EU, Izraele, Palestiny a Jihoafrické republiky – britský filmový režisér Ken Loach; představitel Russellova tribunálu o Palestině Pierre Galand z Belgie; izraelští historici Shlomo Sand a Ilan Pappé; akademik Haidar Eid z Gazy, Palestiny; vědec, spisovatel a ředitel Palestinského přírodopisného muzea v Palestině Mazin Qumsiyeh; palestinská spisovatelka Susan Abulhawa; bývalý zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva John Dugard z Jihoafrické republiky a řada dalších. Podpisy pod otevřený dopis přidala i řada organizací – Evropská koordinace výborů a asociací za Palestinu (ECCP), která sdružuje více než 50 organizací a iniciativ v Evropě, izraelská lidskoprávní skupina Bojkot zevnitř anebo Všeobecná federace odborových svazů Palestiny či Asociace vysokoškolských učitelů z Palestiny. Mnoho podpisů přišlo i z USA – mezi jinými od významných osobnosti, jako je například Ann Wrightová, plukovnice Armády Spojených států amerických a bývalá diplomatka; bývalý analytik CIA Raymond McGovern či Chris Hedges, novinář a spisovatel, držitel Pulitzerovy ceny; či od členů židovských organizací jako například Židé říkají ne! či členů Americké lodě do Gazy.

Signatáři žádají Evropskou komisi o přijetí takových opatření, aby „kulturní akce pořádané v rámci titulu Evropské hlavní město kultury nebyly v rozporu se zahraniční politikou EU, mylně neinformovaly veřejnost a nemanipulovaly jí v politickém zájmu třetích zemí a nezastíraly nelegální činy.“ Dopis navazuje na otevřený dopis do Plzně 2015, ve kterém české osobnosti žádaly organizátory Evropského hlavního města kultury o odstoupení od pořádání festivalu Dny Jeruzaléma.

Plné znění dopisu: ZDE

Původní anglická verze: ZDE

21.5.2015
Agresivita a křik pražské kavárny jsou politováníhodné

Není to tak dávno, co jsem se tu poměrně rozsáhle rozepisoval o kolapsu občanské společnosti v důsledku selhání politických elit. Obávám se ale, že značná část české společnosti není pouze apatická, ale také značně agresivní. A nemohou za to pouze příslušníci oněch politických elit, nýbrž také někteří představitelé tzv. intelektuální obce.

„Perličky“ ze dna

Pokud režisér Jan Hřebejk označuje voliče současného prezidenta za „hnědá a rudá prasata“, je to projev agrese podněcující k nenávisti. Ještě nevkusnější je seznam údajných služebníků Kremlu, který nedávno sestavila Sabina Slonková. Takovýmito „černými listinami“ se přece v minulosti oháněli především čelní komunističtí představitelé či nechvalně proslulý americký senátor Joseph McCarthy. A skutečnou „perličkou“ jsou také výroky, jimiž nás pravidelně zásobuje europoslanec za TOP 09 Jaromír Štětina (na rozdíl od něj určitě nemám pocit, že bychom byli ve válce s Ruskem). Až by se chtělo říci, že zatímco politické režimy se mění, rétorika zůstává.

Doba je zlá a lidé mají vztek. A jsou-li pak denně masírováni bludy několika mediálně zdatných „výtečníků“, které k nenávisti přímo nabádají, stanou se agresivními. Nejsou schopni diskutovat, řeč nahrazují křikem a slova řevem. Někteří pak dokonce zajdou tak daleko, že metají vejci po politicích, které nemají rádi. A když jsou pak týmiž politiky vyzváni, aby se s nimi podělili o svůj názor, zbaběle utečou.

Nediskutovat, ale křičet a urážet

Takže jak to dnes funguje? Sympatizanti levice jsou označováni za komunisty, sympatizanti pravice za vykořisťovatele, odpůrci církevních restitucí za závistivce. Dovolí-li si někdo zapochybovat o správnosti americké zahraniční politiky, je okamžitě označen za ruského agenta. Běda těm, co mají na něco jiný názor! To jsou nepřátelé, které je třeba onálepkovat, ponížit a umlčet. Předhodit je krvelačnému davu, který nechce přemýšlet a diskutovat. Chce pouze lynčovat.

Kdo má na tomto zájem? Vládnoucí elity. Když je společnost rozdělena, je slabá. Není silnou opozicí vůči politickému establishmentu. Lze ji snáze zastrašovat, lze jí snáze manipulovat. Toto ostatně věděli už notoricky známí diktátoři (Adolf Hitler, Benito Mussolini), kteří neváhali zavléci svůj národ do strašlivé války. A protože byl národ vystrašený, rozhněvaný a zaslepený nenávistí, šel poslušně jako ovce na porážku.

Jen pro silné nátury

Když poslouchám výroky některých našich politiků a intelektuálů, běhá mi mráz po zádech. Jak může renomovaná socioložka Jiřina Šiklová říci, že je lepší se mýlit se Spojenými státy než mít pravdu s Putinem? Když jsme se naposledy mýlili se Spojenými státy, mělo to za následek vleklou válku v Íráku a vznik Islámského státu. Jak může Miroslav Kalousek, kdysi „nejlepší ministr financí“, tvrdit, že by se měly dodávat zbraně na Ukrajinu? Jak se může ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová vyjadřovat o lidech, kteří se ocitli v hmotné nouzi takovým způsobem, jakým se o nich vyjadřuje (podle ní by se jim mělo zmrazit životní a existenční minimum, aby si zvykli pracovat)?

Už teď se upřímně děsím dalších prezidentských voleb. Před dvěma lety se příznivci Miloše a Karla mezi sebou málem pobili. A jestli teď bude na prezidenta kandidovat pan profesor Tomáš Halík, jehož některé výroky (zejména ty na adresu odpůrců církevních restitucí) jsou také – jemně řečeno – za hranou, pak se máme opravdu na co těšit.

Nezbývá než doufat, že lidé vezmou rozum do hrsti, přestanou bojovat mezi sebou a začnou táhnout za jeden provaz (což ještě nedávno uměli). Jinak to s naší krásnou zemičkou nedopadne nejlépe. A smát se bude pouze těch pár vyvolených nahoře.

21.5.2015
Být dezorientovaný není těžké, v tomto ohledu to máme těžší než předchozí generace

"Do roku 1989 byla cesta životem jasná, škola, svatba, děti, byt. Dnes nám však současnost umožňuje tolik možností, že se v nich není těžké ztratit. Dokonce bych řekla, že v tomto ohledu to máme těžší než generace před námi. Máme tolik možností, že musíme těžce hledat v sobě samých a ne v okolí." 

Reakce studentky Lucie Krylové na text Boba Kartouse.

Před nedávnem se na Britských listech objevil štkavý článek pojednávající o mladé generaci. Po prvním přečtení jsem ho považovala za nehodný reakce. Považovala jsem to celé za poblouzněný výkřik, který nebudou lidé brát vážně. S velkým překvapením jsem však včera zjistila, že článek je jedním z nejčtenějším textů a to dokonce za celý měsíc. To se nejspíš stalo i díky facebooku, kdy v průměru každý desátý čtenář text sdílel.

Diskuze pod texty Britských listů nejsou možné a tak si můžu jen domýšlet důvody ke sdílení tohoto hanopisu. Samozřejmě, je zde možnost, že obliba článku vzešla z absurdity celého textu a lidé ho sdílejí pro pobavení svých přátel. Bohužel druhá varianta, že ho sdílejí z důvodů souhlasu s obsahem je pro mne alarmující.

Ráda bych vyzdvihla text pana Pavla Gajdošíka, který jako jediný reagoval ve prospěch mladé generace. V nedávné době jsem četla několik komplexnějších článků, které nejsou pouhým odsudkem, ale snaží se tuto tématiku pojmout objektivněji, neboť jak se říká, skutečnost je vždy složitější... Současnost je vždy těžké pojmout tak, aby se člověk neuchyloval k popisu své zkušenosti. Na tomto místě bych ale přeci jen použila metodiku práce Bohumila Kartouse a popsala svůj osobní názor a své pocity z mé generace.

Na začátek je třeba zdůraznit, že okruh lidí mezi kterými se pohybuji je dán tím, že studuji na vysoké škole. Většina známých ještě studuje, nesplácí hypotéku, ani nemají děti.

Na rozdíl od pana Bohumila Kartouse kolem sebe cítím spoustu pozitivní iniciativy a velký zájem o dění nejen u nás, ale i ve světě. To, že facebook neumožňuje označit něco jako, že se nám to nelíbí, rozhodně neznamená, že se vším souhlasíme.

Dále se ve svém textu zmiňuje, že jdeme po vyšlapaných cestách. Tomu nerozumím. Do roku 1989 byla cesta životem jasná, škola, svatba, děti, byt. Dnes nám však současnost umožňuje tolik možností, že se v nich není těžké ztratit. Dokonce bych řekla, že v tomto ohledu to máme těžší než generace před námi. Máme tolik možností, že musíme těžce hledat v sobě samých a ne v okolí.

Já osobně jsem po střední škole zkoušela čtyři obory než jsem nalezla klid a chuť zakotvit v tom, co nakonec dělám. Myslím, že tuto zodpovědnost za nás samé si uvědomujeme a tak to snad může pro pana Kartouse působit jako sobecké jednání. Věřím však, že až se naše generace nalezne názorově, bude to o to cennější, protože cesta je to trnitá.

Nerada se dopouštím generalizací. V tomto případě mluvím jen o výseku lidí, které jsem měla možnost potkat. Přesto bych ráda sama za sebe vyjádřila víru, že naše generace nebude normalizovaná. Zároveň věřím, že až dojde ke generační výměně, naše společnost bude zase o krok blíž k uzdravení. Raději budu zklamaná v budoucnu, než abych čekala na sebenaplňující předpověď Bohumila Kartouse.

7.4.2015
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V březnu 2015 přispělo 199 čtenářů finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 45 939,60 Kč dále .

Zůstatek byl koncem března 2015 179 819,02 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 156 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za březen 2015

Zůstatek k dispozici Britským listům k 28.2. 2015:..............235 047,39 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 45 939,60 Kč
úrok................................................................1,89 Kč



bankovní poplatky..........................................................543,36 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................1691,50 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
výdaje v ČR (JČ) ................................................. .........................15 000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
honorář (BK) ...............................................................................15 000 Kč
programování nového redakčního systému (MP) ...............................6200 Kč
charitativní dar invalidnímu důchodci (platba za elektřinu) ..................19 735 Kč


Zůstatek k 31.3. 2015: 179 819,02 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2013

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012 2013
Copyright © 1996-2014 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce