ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
20.4.2014
Dohoda z Ženevy ohrožena: Ve Slavjansku bylo usmrceno pět osob

Slavjansk je jedním z řady měst, která v posledních dnech ovládli proruští ozbrojenci, jejichž podpora Rusku je zjevná, avšak jejichž původ zůstává nejasný. Podle dohody podepsané ve čtvrtek v Ženevě Evropskou unií, Ruskem, Ukrajinou a USA, měly být všechny tyto jednotky staženy, avšak nic takového se neděje. Na východní Ukrajinu směřuje tým vyjednavačů, kteří se budou pokoušet přesvědčit proruské skupiny, aby se rozešly, avšak úspěch takového přesvědčování je velmi nejasný. Situace neruských novinářů na východní Ukrajině začíná být v posledních dnech nebezpečná, poznamenává Guardian.

Rusko tvrdilo, že na vojenské stanoviště před městem zaútočili ultrapravicoví nacionalisté. Ministerstvo zahraničí v Moskvě obvinilo Kyjev, že neodzbrojil "extremisty a teroristy" a z přestřelky obvinilo Pravý sektor, nacionalistickou ukrajinskou organizaci, která podporuje prozápadní prozatímní vládu na Ukrajině.

Nový samozvaný primátor Slavjansku, Vjačeslav Ponomarjov, zdůraznil, že je naléhavě zapotřebí ruských vojsk na ochranu civilního obyvatelstva. Pohrozil, že by "osobně zastřelil" ukrajinského ministra vnitra Arsena Avakova, kdyby mohl.

Úřady v Kyjevě charakterizovaly incident, k němuž došlo brzo v neděli ráno v Slavjansku, jako "primitivní provokaci", vyrobenou pro ruskou televizi. Uvedly, že některé podrobnosti přestřelky byly tak nepravděpodobné, že byly až absurdní. Ukrajinská výzvědná služba tvrdí, že incident nainscenovala ruská vojenská rozvědka GRU za pomoci kriminálních elementů.

Ruské televize tvrdily, že útočníci na místě zanechali navštívenku Dmitrije Jaroše, šéfa Pravého sektoru. Nalezeny byly také čerstvě natištěné stodolarové bankovky, satelitní mapa oblasti a německá zbraň z druhé světové války.

Nebylo možno potvrdit z nezávislých zdrojů ani počet mrtvých, ani příslušnost útočníků. Nová ukrajinská vláda a mnozí na západě se obávají, že takovýto incident by mohl vést k obdobnému ruskému manévru, jaký vedl minulý měsíc k anexi Krymu.

Podrobnosti v angličtině ZDE

20.4.2014

Před několika dny jsem napsal do Českého rozhlasu Plus komentář, zdánlivě nevinný komentář, který se zabýval osudem volyňských Čechů. Stále si ho snad můžete přečíst - jmenuje se: Koho zajímá osud volyňských Čechů? - doufám, že ho ještě nestáhli, bylo to do rubriky Názorů a komentářů, kam jsem převážně přispíval s tématy o Francii.

Říká mi ale nyní Radko Kubičko, vedoucí rubriky komentářů Názory a argumenty Českého rozhlasu Plus, že jsem citově zaujatý, abych psal komentáře k tomuto tématu. Má pravdu.

Ale já jsem přísahal při památce své matky, že se o to budu snažit. Být korektní: to neznamená být nezaujatý, přece! Je to málo? Je to těžké. Byl můj komentář opravdu zaujatý? Ne, jen si stěžovala po telefonu (ta zbabělá, co mi to nedokázala říct) mluvči zamini...

Je to jako kdysi, že? Někdo telefonuje, ale po mailu vám (kdysi to byly dopisy) nikdo nereaguje?

A redaktor začne mít strach...

Co se to tu, proboha, stalo?

Příběh volyňských Čechů není pouze příběhem cesty tam a zpátky (na Volyň a zpět), je to zároveň ukázkou české civilizační kvality, na kterou jsme již zapomněli. Bohužel to ale v posledních dnech působí ze strany vlády a ministerstev jako velký nevděk, odmítnutí, dokonce snad i zavržení ze strany národa, který si myslí, že patří mezi ty evropské.

Přemýšlím v posledních dnech, co se vlastně stalo. Jsou Velikonoce, a já bych měl být na Volyni. Nejsem. Chtěl jsem tam být, a cítím se trochu vinen. To provinění, jež v sobě nechávám doznít, nesouvisí příliš se svátky, během nichž většina českých občanů již o Velký pátek odjíždí za „hranici všedních dnů“, nýbrž s pocitem, že se tu děje nespravedlivost.

Jak to řekl inteligentně ministr vnitra Milan Chovanec? „Žádné drama!“ Ano, na Volyni je naprostý klid. Na západní (volyňské) frontě klid. Ministr Chovanec si k tomu na tiskové konferenci 24. března po zasedání vlády pořídil kapesníček, který mu ladil s kravatou. „Žádné drama!“ Jistě, osud volyňských Čechů tady zajímá téměř tak mnoho, ne-li méně lidí, než osud Romů nebo bezdomovců, že?

Nic se neděje, ničemu nejsou vystaveni, máme na to experty, pravil ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, jsou to vlastně jen ekonomičtí a sociální emigranti. Fuj.

Opravdu? K tomuto tématu ale neudělají sociologové politického mínění - ani Jan Hartl, natož Jan Herzman - žádný výzkum. Kdo by ho také platil, že? Každý se musí nějak živit...

Přesto je příběh volyňských Čechů jedním z těch příběhů, který by nás měl zajímat. Je to dlouhý příběh: celé tři generace to jsou (připomněl mi to Varhan Orchestrovič Bauer), a nejsem v tom sám.

Navzdory aroganci moci, navzdory ignoranci většiny médií – a těch veřejnoprávních, bohužel, o to více - že se tu otevírá propast, jež nemůže nikdo zaplnit ničím jiným, kromě své vlastní dobré vůle. Ne, tohle opravdu nebude zpráva z žádné folklórní slavnosti, kde se pije do rána. Ani vodka, ani slivovice. Jen čistá voda...

Navzdory pohrdání, ideologickým schématům boje (kdysi studené války), ocitáme se na bojišti zcela jiném: vypovědět příběh lidí, jichž si dnes nikdo neváží méně, úměrně tomu, co považujeme za vlastní lidskou hodnotu.

Češi se v posledních dvaceti pěti letech naučili být poslušní, více, než to po nich někdo chtěl. Více možná než v tom prokletém protektorátu, více než za normalizace.

„Už nejste sami,“ psal na billboardech zvolený prezident Miloš Zeman. Vskutku?

Lidé stále mlčí, když jim vláda šlape po krku, mlčí, když se lže a falšuje (je jedno, zda jsou to zprávy o stavu země nebo jen obyčejné zpravodajství), je jim zcela jedno, že ve vládě byli (a podezřelí zůstávají) zločinci, protože všichni ti mocní mají dost nástrojů, jak je stále zničit.

Pochopil jsem to na vlastní kůži. A je to bitva o přežití v tomhle českém kapitalismu, mít vlastní názor. A ne, že ne... Co si myslíte? Promiňte, že se vůbec nahlas ptám. Kolik exekucí už máte na krku?

***

Před několika dny jsem napsal do Českého rozhlasu Plus komentář, zdánlivě nevinný komentář, který se zabýval osudem volyňských Čechů. Stále si ho snad můžete přečíst - jmenuje se: Koho zajímá osud volyňských Čechů? - doufám, že ho ještě nestáhli, bylo to do rubriky Názorů a komentářů, kam jsem převážně přispíval s tématy o Francii. Mnoho lidí to možná nesledovalo – koho taky zajímá, Francie, že? - ale nikdo mne necenzuroval, nikoho to nezajímalo, takže, o nic vlastně nešlo.

Někdy mne ale přepadlo, že bych mohl se vyjádřit rovněž k dění ve vlasti – i to proběhlo víceméně (s několika opomenutími spíše provozního zmatkářského charakteru) svobodně – nikdo mne necenzuroval. Až přišla minulý týden akce, kterou jsem víceméně zaznamenal náhodou, dotkla se mne ale velice. Volyňští Češi si stěžují, se k nim vláda nechová přiměřeně s jejich požadavky na vystěhování do vlasti. Ukrajina je neklidná.

Moje matka patřila k těm šťastným v únoru roku 1947, kteří se vystěhovali. Jeli s ní její rodiče – Josef i Marie Pelcovi, matka se jmenovala Tamara. Byl to okamžik, na který všichni ještě po letech vzpomínali jako na zázrak. Doslova zázrak boží, byť Ježíš u toho patrně nebyl, ale určitě u toho byla československá vláda, na čele s prezidentem Edvardem Benešem, co to s Josifem Visarionovičem Stalinem dohodla. Je to už dávno, všichni jsou dávno mrtví...

Přesto je to důležité stále dnes. Tamara, moje matka, to jméno dostala podle gruzínské princezny, a moje babička to křestní jméno nikdy neskloňovala. Vždy říkala: „Tamara!“. A matka se vždy otočila jako baletka, aby vyhověla ženě, která se rozhodla s ní rozhodla odjet „zpět do vlasti“ ve věku padesáti dvou let. Mé matce bylo devatenáct, mému dědečkovi, jehož jsem nikdy nepoznal, bylo přes šedesát. Zemřel v Bezdružicích deset let před mým narozením. Býval kdysi řídícím učitelem na Volyni, hrával na housle...

Babička vždy říkala, že si děda přál vnuka. A tak, drahý Josefe, dědečku, píšu ti tímto prostřednictvím o velikonočních svátcích, abys věděl, že tvoje památka nezůstala jenom v rukou těch dvou popů, které najednou rychle našli v těch vzdálených západních Čechách, aby na tebe hodili hlínu.

Jejich modlitby jistě nebyly marné. Nikdy jsme se neviděli, že? Nevadí, mám tvoji krev.

Matka měla reemigrační průkaz číslo: 2213. Podepsala ho stejná ruka, jako mnoho jiných průkazů v Košicích toho února roku 1947. V černobílém dokumentu, co promítala někdy tehdy Československá televize, říkával potom můj otec, viděl prý moji matku. Nevím, zda to nebyla jen pozdní koketérie...

Říká mi ale nyní Radko Kubičko, vedoucí rubriky komentářů Názory a argumenty Českého rozhlasu Plus, že jsem citově zaujatý, abych psal komentáře k tomuto tématu. Má pravdu.

Ale já jsem přísahal při památce své matky, že se o to budu snažit. Být korektní: to neznamená být nezaujatý, přece! Je to málo? Je to těžké. Byl můj komentář opravdu zaujatý? Ne, jen si stěžovala po telefonu (ta zbabělá, co mi to nedokázala říct) mluvči zamini...

Je to jako kdysi, že? Někdo telefonuje, ale po mailu vám (kdysi to byly dopisy) nikdo nereaguje?

A redaktor začne mít strach...

Co se to tu, proboha, stalo?

Nejsem v tom ale sám. Stejně těžké to musí mít rozhlasový matador, jehož tatínek byl komunistickým papalášem na komunistické československé ambasádě v Moskvě. Ten ale není vystaven v Českém rozhlase žádné kritice. Proč taky? Nikdo u něj nenaznačuje, že se tím vlastně vyrovnává se svým otcem!

On přece drží linii. Drží tu kampaň proti Rusku, které se přece chová jako u nás v roce 1968, že? Málokdo se tomuto ideologickému schématu vzepře, málokdo...

Výjimky ale jsou, že by je ale člověk moc nehledal... a na prstech jedné ruky spočítal.

***

Zdá se mi ale jinak, že v poslední době se ptáci v parku, u něhož bydlím, probouzejí stále časněji. Změna nálady? Obvykle je zaslechnu stejně časně jako první tramvaje, jež vyjíždějí z vozovny, s takovým temným hlomozem, jenž otevírá nový kalný den. Včera se počali první ptáci ozývat kolem půl páté. Přesně ve 4:35 spustili svůj ranní koncert, jako kdyby je někdo všechny rázem vyzval neviditelnou taktovkou.

Probudilo mne ale přece ťukání na okno již mnohem dříve. Na mobilu byly tři hodiny ranní. Možná i něco předtím.

Ptáky ale za oknem nekrmím, jak to dělávala v mém dětství paní Hanzlíková, co za protektorátu (tu a tam, domnívám se) hrávala v dětských představeních Divadla Anny Sedláčkové, co sídlívalo v pražském Mozarteu – zjistil jsem to relativně nedávno, když jsem o tomhle divadle sbíral materiály k připravované knize o zapomenuté slavné herečce, jíž její publikum neřeklo jinak než Andula – herecké manýry paní Hanzlíkové byly dokonce ještě ke stáru – ale proč vlastně „dokonce“, vždyť s časem se návyky neztrácejí, spíše se jaksi prohlubují, že? – kdy mne měla některé ty volné víkendy na starosti; ty její manýry byly tak neskonale teatrální, že za sebou musela mít každopádně nějakou hereckou průpravu.

Herectví... ne, to se neztrácí, a při procházkách na Vyšehrad, si občas i vzpomněla na nějaké ty taneční figury, nebo snad i zasuté dialogy, a občas mi je s oblibou ve vyšehradském parku, poblíž hřbitova, s nádherným výhledem na Vltavu, ráda předváděla – bývala to i pěkná předtančení.

Chodili jsem potom zpátky úzkými uličkami k řece, přes šraňky u viaduktu chvíli podél železničního mostu, a potom zpátky na Nové město pražské.

Když jsem se tam ještě ráno probouzíval, pod okny hučely těžké kamiony na Nuselák, jemuž se tehdy říkalo oficiálně Most Klementa Gottwalda (stejně jako stanici metra Gottwaldova), a já zřetelně slýchával, i přes ty několikery stěny pokojů s vysokým stropem, že k ní holubi přilétali ráno velmi časně. Bylo to, jako kdyby jim chystala snad snídani... i když to bylo zřejmě jen pár drobků. Mluvívala s nimi, nedělala žádná takové to „ná-puti-puti“ (to bay asi bylo stejně hlavně pro husy) a měla pro ně i nějaká vymyšlená jména, nepamatuji si to již přesně. Vzbuzovalo to ve mne pocity nejistoty, obav, a předtuchy podobné, jako v posledních dnech.

Ale tentokrát, před několika dny, v nichž jsem začal přemýšlet o cestě na Volyň, jsem měl skutečně dojem, že jeden z nich, jeden z těch holubů teatrální paní Hanzlíkové, přiletěl až ke mně po tak dlouhém čase, aby se mi připomněl.

Přes matnou roletu okna vypadal opravdu jako nějaký zmatený šedivý holub, který si spletl cestu: třikrát mi zaťukal na okenici. Byl to ale patrně jen nějaký zaplašený sen, jenž se prolnul do vzpomínek a matného svítání nového dne – a zase zmizel.

Řekl jsem si, že tomu nebudu přikládat význam. Zaplašená předtucha cesty? Možná. Jako z nějakého románu, v němž náhle cokoliv, co se přihodí, bude mít už jen a jedině povahu symbolického sdělení: každé ťukání, klepání, kroky i štrachání za stěnou.

A co potom hlasy?

Tenhle Volyňský román, co já vím, jenž tu začínám nad ránem vyťukávat do klávesnice, možná to bude mít později opravdu nějaký význam, nebo to bude jen nějaký marný pokus, naprosto zoufalý pokus, jak se přimět k tomu – zjistit, polapit, zachytit ty poslední stopy dávných osudů, jež se člověku v duši ozývají, nechá-li je k sobě přijít, a probudí ho nad ránem.

„Probudila se v tobě nějaká anima?“ napsala mi na Facebooku Lucie.

(pokračování příště)

20.4.2014

Často se podivuji nad tím, jak se mohlo to, že někdo dobrý a láskyplný skončil ukřižovaný na šibenici, a to z vůle kněží a lidu, stát základem naší západní civilizace. Nebyla to náhoda, nebylo to nedorozumění, mělo se to tak stát. A bylo to chápáno nikoli jako vítězství zla a cynismu, nýbrž jako vítězství života nad smrtí, lásky nad nenávistí. Je jistě třeba říci, že samotná smrt na kříži není všechno, neboli jak píše apoštol (1Kor 15,17-18):

„Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“

Je přirozené, že chceme raději myslet na vzkříšení než na umučení, že Kristus jako vítěz a nesmrtelný Bůh je blíže tradiční představě božské moci. Vždyť proč si vážit slabého Boha, který nás nemůže ochránit, ba který je naopak vražděn a uvrhá v nebezpečí kohokoli, kdo se k němu hlásí? Je však opravdu síla v tom, když někdo mocný projeví svou moc, nebo je spíše v tom, když někdo slabý jde za něčím dobrým a správným i přes riziko bolesti a smrti? Je síla apoštola Petra v tom, když usekne v Getsemanech vojákovi ucho, nebo spíše v tom, když se hořce rozpláče nad tím, že Krista třikrát ze strachu zapřel?

Umučení Boha na kříži není dramatická vložka před triumfem zmrtvýchvstání, aby tento triumf byl působivější a sladčí. Kdyby šlo jen o triumf, o zmrtvýchvstání, nemusel všemocný Bůh přece volit tak krkolomnou cestu. Naopak: Kristus prožívá úzkost, prožívá reálnou bolest, Bůh se stává subjektem absurdních, nespravedlivých dějin. Už nejde bagatelizovat utrpení a zapomenout na ně s pohledem do Boží záře, už nejde uniknout ze světa před jeho pravdou, už jsou na tom všichni umučení, zmarnění, ponížení, poslední a pohrdaní stejně jako Bůh. A nebyla to náhoda: Kristus už během svého života vyhledával ty ponížené a trpící. Za příklad lásky dal Samaritána proti knězi a levitovi, za příklad pokání dal celníka oproti farizeovi.

Golgota je akt Boží solidarity, je to povýšení solidarity nad náboženství, obřady, nauky, nad lidské představy o Bohu a zneužívání jich k porobě, ke lži a tmářství. Jak ale říci, že solidarita (či láska) nemůže být solidaritou bez toho, aby měla smysl sama v sobě? Nemůže být ziskem pro toho, kdo je solidární, protože pak nejde o solidaritu, ale de facto o sobectví (jiná věc je ta, že lidé asi nikdy nedokážou být cokoli „dokonale“, tedy ani dokonale solidární). Kristus na Golgotě ani po ní nezískal nic pro sebe. Je přece Bůh. Co ale znamená to, že skutečně vstal z mrtvých? Proč apoštol Pavel říká, že máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí? Protože tento život je nespravedlivý a absurdní, protože v jeho logice solidarita nedává žádný smysl – protože solidarita pro solidaritu vyžaduje něco zásadně jiného, totiž vzkříšení.

A co je vzkříšení? Je to setkání se vzkříšeným Kristem. Zřejmě první, kdo jej uviděl, byla Maria Magdalská – viděla ho, ale nepoznala ho, poznala ho až poté, co se s ním mohla setkat díky tomu, že ji důvěrně oslovil jejím jménem (Jan 20,13-16):

„Otázali se Marie: „Proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená „Mistře“.

Věřit, že spása přichází ze solidarity a že solidarita má smysl sama v sobě stejně jako má smysl samo v sobě setkání s nade vše milovaným, to je poselství golgotského příběhu. Nebo, řečeno slovy apoštola Pavla, vlastní setkání se světlem pravdy, vlastní probuzení a zmrtvýchvstání je předpokladem pro to, aby člověku zazářil Kristus (Efez 5,12-14):

„O tom, co oni dělají potají, je odporné i jen mluvit. Když se však ty věci správně pojmenují, je jasné, oč jde. A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.“

Co má mít smysl? Neustálý koloběh, svět tak, jak je? Marnost nad marnost. Křesťanství je nové objevení smyslu v solidaritě a lásce, je to vzpoura proti normální logice světa ve jménu toho, že svět je ve skutečnosti jiný, že je stvořen Bohem, který miluje až k smrti.

20.4.2014
Jim Bishop

Ježíš se naposled zvedl k hlavě kříže. „Otče,“ zvolal, „do tvých rukou poroučím svého ducha.“ Jeden z vojáků obešel kříž a chvíli pozoroval umírajícího. Pak se vrátil a lehl si na skálu.

Z Ježíšových úst zazněl poslední výkřik: „Dokonáno jest.“ Jeho tělo se svezlo dolů. Ježíš se vzdal smrti.

Ozval se zvuk, jako by pod zemí dusalo stádo prchajících zvířat. Čerstvý vítr ovál krátkým dechem rostlinstvo.

Země se třásla a úzká trhlina rozdělila zemi od západu na východ. Běžela od velké popravčí skály přes silnici a jeruzalémskou branou přes město do chrámu, kde roztrhla velkou oponu vnitřní svatyně od vrchu až dolů, a pokračovala dál k východu. Otřásla velkou zdí, otevřela hroby na hřbitově za městskými hradbami, překročila Cedron a zamířila k Mrtvému moři zanechávajíc svou stopu na zemi, na skalách i v horách.

Setník a několik vojáků zděšeně vyskočilo. Postavili se před kříž, pohlédli na Krista, na ztemnělou oblohu a na puklinu ve skále. Setník sklonil hlavu. „Jistě to byl Syn Boží,“ řekl ostatním. Byl rozčilen a obrátil se za Ježíšovými přáteli – snad aby se jich zeptal – zjistil však, že odvádějí Kristovu matku k rozcestí u brány.

Všichni zřejmě plakali. Setník si všiml muže spěchajícího k městské bráně. Podle oblečení to byl zámožný člověk. Abenadar ho neznal, ale poslední hodinu ho viděl, jak stojí stranou ostatních a se zjevným soucitem pozoruje Ježíšovu tvář. Byl to Josef z Arimathie. Setník také zahlédl, že dva Pilátovi strážci hovoří s velekněžími. Podivil se tomu a vrátil se na své místo.

Strážci přešli skálu a řekli setníkovi, že velekněží byli za Pilátem. Řekli mu, že zůstanou-li odsouzenci viset na křížích ještě po západu slunce, celá Golgota bude znesvěcena a žádný Žid tam napříště nevkročí. Pilát chtěl mít celou věc co nejrychleji s krku. Zavolal dva strážce a přikázal jim, aby doprovodili kněze zpět na Golgotu a aby ukřižovaným bez prodlení zpřeráželi nohy.

Abenadar ukázal na kříže a řekl, aby konali svou povinnost. Jeden z binců byl ozbrojen kopím, druhý nesl prkno, asi dva centimetry tlusté, osm centimetrů široké a přes metr dlouhé. Oba muži se poradili a rozhodli se, že začnou vlevo. Mlčenlivý lotr věděl, že zpřerážení nohou urychluje smrt…

Když klesl dolů na svém závěsu a nejevil snahu se opět vytáhnout, oba muži popošli k Ježíšovi.

Ten, který držel kopí, poznamenal, že ukřižovaný už nežije. Pokynul druhému, aby šel stranou, sám ustoupil o krok, rozpřáhl se a zamířil oštěpem na pravou stranu Kristovy hrudi.

Chtěl se přesvědčit, nepředstírá-li smrt. Hrot kopí pronikl mezi páté a šesté žebro, projel pohrudnicí a plícemi a zastavil se v srdci. Mrtví obvykle nekrvácejí, avšak v pravé předsíni bývá i po smrti trochu tekuté krve a v osrdečníku se tvoří tekutina zvaná hydroperikard. Když voják kopí vytáhl, vytekla krev a voda.

Oba pak postoupili k druhému zločinci, který se vyčerpal svými protesty a mohl pouze v němé hrůze přihlížet, jak se muž s prknem chystá k úderu.

Pilátovi biřici pak zůstali stát před kříži a pozorovali popravené, zda projeví ještě známky života. Všichni tři viseli bezvládně na svých kůlech. Strážci požádali setníka o dovolení vrátit se do tvrze. Abenadar řekl, že také odejde se svou četou, jakmile seberou své věci.

To, co onoho odpoledne učinil Josef z Arimathie, vyžadovalo značné odvahy, ne-li hrdinství. Pospíšil do Antoniovy tvrze a požádal o slyšení u Piláta. Byl přijat a vyslovil přání, aby mohl ihned pohřbít Ježíše z Nazareta.

Pilát byl překvapen. Nevěřil, že je Ježíš už mrtev. Josef však tvrdil, že ho viděl umírat na vlastní oči. Aby celou věc uzavřel, Pilát poslal na Golgotu jezdce, který měl přinést hlášení od Abenadara. Josef mezitím čekal. Byl to pro něj kompromitující rozhovor, neboť tím, že požádal o vydání těla k pohřbu, dal vlastně Pilátovi najevo, že on, člen Velké rada a hlava známé saducejské rodiny, je tajným Ježíšovým učedníkem.

Proč by o to jinak žádal? Proč by se ponižoval návštěvou Antoniovy tvrze, když tou dobou mohl být naproti v chrámu a jako tisíce jiných lidí držet jehňátko a čekat, až zazní trojité znamení k oběti? Jistě si uvědomil, že prokurátor s potěšením vezme na vědomí, že i ve veleradě jsou tajní učedníci galilejského proroka.

Čekal. Za nějakou dobu došla zpráva., že Ježíš zemřel ještě dřív, než se dal do práce biřic s prknem. Pilát pokrčil rameny. Pak se zdvořile uklonil a dal Josefovi svolení sejmout tělo s kříže a pohřbít je podle židovských předpisů, než začne sobota.

Židovský senátor poděkoval a vyšel spěšně dvojitou branou do jeruzalémských ulic. Náhodou potkal Nikodéma, farizeje, který kdysi přišel v noci za Ježíšem. Řekl mu, že dal zřídit hrob v zahradě u Golgoty a že tam hodlá pohřbít Krista. Nikodém neváhal. Řekl, že i na něho působily slova a činy tohoto podivuhodného muže a že je ochoten vykonat vše potřebné, aby byl Ježíš pohřben se vší úctou.

Je téměř trapnou ironií, že Ježíšův pohřeb nezařizoval Petr ani Jan ani ostatní, kteří se ještě minulého večera bili v prsa a hádali, kdo miluje Krista nejvíc, nýbrž saducej, farizej a pohan.

Jim Bishop, Den, kdy zemřel Kristus, Vyšehrad, Praha, 1971, přeložil Jan Čulík senior (1925-1995). Další vydání Zvon, Praha, 1996, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2005.

Pozn. Jana Čulíka juniora: Tato kniha byla pozdním "květem" Pražského jara 1968. Kvůli dlouhým výrobním lhůtám za komunismu se dostala na knižní trh až r. 1971 a byla okamžitě vyprodána. Můj otec pak během sedmdesátých let byl s hrůzou svědkem toho, jak v katolických kostelích po Československu kněží na kazatelně se pravidelně vytasili s touto knížkou a oznamovali věřícím: „A nyní vám přečteme další kapitolu z knihy Jima Bishopa Den, kdy zemřel Kristus“.

Americký novinář Jim Bishop (1907-1987) zpracoval svůj „Den, kdy zemřel Kristus“ s věcnou reportérskou precizností. Potíž je, jak argumentoval otřesený český překladatel tohoto díla, že některým událostem není radno se přibližovat příliš blízko. Bishop svým podrobným popisem dne, kdy byl popraven Ježíš Kristus, odhalil totiž historii bestiální krutosti a poskytl tak velmi přesvědčivé argumenty, že Bůh Otec musí být vlastně sadista. Čeští venkovští faráři, kteří z kazatelny s nadšením četli z této knihy si to neuvědomovali, a soudě podle opakovaných vydání knížky, si to neuvědomují dodnes.

19.4.2014
Průzkum veřejného mínění:

Z výsledků průzkumu veřejného mínění provedeného na jihovýchodní Ukrajině vyplývá, že drtivá většina tamějších občanů je proti tomu, aby nad jejich oblastmi vládla Moskva. Považují však i kyjevskou vládu za nelegitimní.

Podle průzkumu je na východní Ukrajině proti převzetí vlády Moskvou 69,7 procent obyvatelstva. Průzkum provedl kyjevský Institut pro mezinárodní sociologii a jeho výsledky vyšly v ruském časopise Týdenní zrcadlo.

V Doněcké oblasti, kde vyhlásili separatisté nezávislou republiku a požadují referendum o autonomii podpořilo 38,4 procent obyvatelstva požadavek Kremlu na federalizaci Ukraajiny, 41 procent obyvatelstva si přeje určitou decentralizaci moci.

Asi 74 procent obyvatelstva uvedlo, že považují prozatímního prezidenta Oleksandra Turčynova za nelegitimního.

Rusko hájilo shromažďování svých vojsk u ukrajinské hranice a uvedlo, že je to v důsledku nestability na Ukrajině. Zdůraznilo, že má právo si na svém území umístit vojska, kde chce. Ruské ministerstvo zahraničí uvedlo, že nabídne Ukrajině silnou pomoc na překonání její krize,ale dodalo, že konečná odpovědnost za snížení napětí spočívá na Ukrajincích, nikoliv na lidech zvnějšku.

Podrobnosti v angličtině ZDE

20.4.2014
Rusko zase jednou jenom reagovalo

Ruská sociální síť Odnoklasniki publikovala fotografie pamětních medailí udělovaných ruským vojákům, kteří se údajně neúčastnili invaze na Krym, "Za navrácení Krymu". Pozoruhodným detailem na výrobku firmy Mosštamp, který prezentují i sběratelské stránky, přitom je uvedené datum trvání operace: "20.02.14-18.03.14".

Pokud jste náhodou pozapomněli, oficiální moskevská verze tvrdí, že anexe Krymu byla "nevyhnutelnou" reakcí na porušení dohody podepsané 21. února 2014 a následné "ohrožení" rusky hovořícího obyvatelstva "fašistickým" režimem v Kyjevě.

Medaile ovšem uvádí, že operace ústící v anexi Krymu, za niž jsou teď vojáci odměňováni, začala již den předtím, než byla zmíněná dohoda podepsána.

Dohoda, kterou Ruská federace sama nepodepsala (a nemá tedy právo ji v roli světového policajta vymáhat), tedy ani z oficiálního pohledu Moskvy už nemůže být příčinou ničeho, ať následně byla, či nebyla plněna...

Ani to ale nepochybně nezabrání věřícím, aby jako při každém dalším agresívním kroku Kremlu tvrdili, že "Rusko vždycky jenom reaguje".

19.4.2014

Barikády u vchodu do "Doněcké lidové republiky" jsou plny protifašistických plakátů, včetně americké vlajky opatřené hákovým křížem namísto hvězd. Proruští nacionalisté odmítají novou vládu v Kyjevěm protože jí podle nich dominují netolerantní ukrajinští nacionalisté. Proto je více než ironické, že see ve středu v Doněcku objevily letáky, požadující, aby se židé registrovali u úřadů.

Do kontroverze brzo vstoupil americký ministr zahraničí John Kerry a charakterizoval tyto letáky jako "groteskní" a "víc než nepřijatelné". Avšak v pátek konstatovali jak předseda Doněcké lidové republiky, tak hlavní doněcký rabín, že leták je falešný a že jeho cílem je zdiskreditovat "Doněckou lidovou republiku" v očích židovské komunity.

"Myslím si, že se někdo snaží zneužít židovské komunity v Doněcku jako nástroje v tomto konfliktu. Proto se zlobíme," řekl hlavní rabín Pichas Višedski novinářům v pátek.

Podle členů židovské komunity v jediné doněcké synagoze, která byla založena před 110 lety, přišli k věřícím ve středu tři maskovaní muži a pokoušeli se mezi nimi rozdávat tyto letky.

Podrobnosti v angličtině ZDE

19.4.2014

Znepokojujícím svědectvím o neuvěřitelně nízké úrovní veřejnoprávního rozhlasu čtvrt století po rozvoji české demokracie se zdá být tento výrok redaktora ČRo Radka Kubička na Facebooku:

Radko Kubičko: Spojené státy bezesporu nemají jediný správný názor, ale jak znám Čulíkovu prolhanou partu z tzv. Britských, či spíše Bolševických listů, tak mají často více pravdy, než Čulík se svou partou dohromady. Zkrátka, Čulík zpravidla lže, jako když tzv. Britské listy tisknou.

Tento výrok Radka Kubička je reakcí na kritiku Jana Čulíka, který upozornil, že je nepřípustné, aby komentátorka veřejnoprávního rozhlasu, v tomto případě Gita Zbavitelová, ve svém příspěvku o obojakém postoji Izraele vůči ukrajinské krizi zastávala jeden stranickopolitický názor a z jeho hlediska mustrovala případné držitele názoru jiného: Čulík pod Kubičkův inzerát příspěvku Zbavitelové napsal:

Profesionální novinář nemůže při informacích dělat takovéto ideologické úsudky:

"Izrael v ukrajinské krizi skutečně nepěkně bruslí, a i když lze jeho důvody pochopit, jeho postoj vůči ruskému zabírání cizího státního území dobrý dojem nedělá."

Možná to nedělá dobrý dojem na Zbavitelovou, ale může to dělat dobrý dojem na statisíce občanů, které svým ideologickým postojem paní Zbavitelová uráží. Zkuste se naučit psát jako v BBC.

Doufali bychom, že čtvrt století po rozvoji demokracie v České republice bude znát redaktor veřejnoprávního rozhlasu základní principy novinářské profesionality, které mají určovat jeho práci. K nim patří i to, že veřejná osobnost nešíří na veřejnosti žalovatelné urážky.

Jak známo, základním požadavkem na novináře veřejnoprávního média je, že z jeho veřejných výroků nesmí být poznat jeho politický názor. Z výše uvedeného výroku pana Radka Kubička zjevně vyplývá, že pan Kubičko pohrdá svými spoluobčany, kteří názorově podporují komunistickou stranu. Avšak i tito občané jsou plátci koncesionářských poplatků a pan Kubičko jako redaktor veřejnoprávního média má povinnost při své novinářské práci zastupovat i je.

Jak pan Kubičko dobře ví z četby Britských listů, Britské listy nemají žádný jednotný redakční názor. Ale i kdyby to byly, řečeno jeho slovy, "Bolševické listy", demokrat neuráží své spoluobčany, kteří mají jiný, podle něho "bolševický" názor. (Symptomatické, zdá se být, že kdo nemá tentýž názor jako pak Kubičko, je nelegitimní, je to "lhář". Je to dobře známý stereotyp postojů vůči jinakosti: Držitel jiného názoru, například, že pracovník veřejnoprávního rozhlasu musí úzkostlivě při všech svých výrocích na veřejnosti dodržovat principy nestrannosti a plurality, je urážkou delegitimizován.)

Mimo jiné jsou Kubičkovy výroky urážkou tří milionů čtenářů Britských listů (zdroj: Google Analytics), což by pracovníku veřejnoprávního média mělo vadit. Pokud se totiž médium bude profilovat jako šiřitel jen těch názorů, které jeho redaktoři považují za správné, je velmi pravděpodobné, že politikové mu odeberou jeho veřejnoprávní status. Pracovník veřejnoprávního média, jehož absence nestrannosti diskredituje, by se měl takovýchto výroků vyvarovat.

Bylo by také záhodno, aby pan Radko Kubičko zdokladoval své tvrzení, že redaktoři Britských listů jsou "prolhaná parta", případně, že "Čulík zpravidla lže, jako když tzv. Britské listy tisknou".

Upozorňujeme, což pan Kubičko dobře ví, že na rozdíl od příspěvků jeho rozhlasové stanice jsou u všech zahraničněpolitických příspěvků Britských listů pečlivě uváděny veškeré zdroje.

Čekáme na důkazy, že redaktoři Britských listů jsou, podle pana Kubička, "prolhaná parta" a že "Čulík zpravidla lže, jako když Britské listy tisknou".

Děkujeme.

19.4.2014

Musím poznamenat, že někteří novináři, ať už v Českém rozhlase nebo České televizi, mi vrací pocit z dob před rokem 1989, píše Petr Novák. Jednak svojí servilností vůči určitým politickým skupinám a také nedostatkem nezávislé žurnalistiky.

V dobách minulých jsme si zvykli ve všech zprávách hledat něco jiného. Něco mezi řádky, kousek pravdy. Mnohdy ta zpráva byla pravdivá, ale my jsme jí už jen tak ze zvyku nevěřili.

To samé se povedlo některým novinářům udělat i dnes.

Nemohu a nechci jmenovat abych některé neurazil tím, že bych je vynechal nebo omylem zařadil špatně.

Myslím si, že otevřená žurnalistika, bez názoru a bez osobních emocí je u nás již minulostí.

Zpravodajství má být podáno konzumentovi bez upozornění co si má myslet. A to zvláště zpravodajství veřejnoprávní. Tedy to, co si platíme nejen z daní ale i koncesionářskými poplatky.

A já nechci a nemohu platit někoho, kdo mi říká co si mám myslet a co si už myslet nemohu. Chci mít i diskuzní pořady vyvážené a s přítomností zástupců obou či více názorů.

Ze zákona mám platit za rozhlas i za televizi poplatky.

Pokud je nezaplatím, tak je bude vymáhat exekutor.

Dovolím si ocitovat ze zákona o Českém rozhlase:

Paragraf 2, odst.2

2) Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti rozhlasového vysílání jsou zejména

a) poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů,

b) přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky,

c) vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti

Kdo mi vymůže právo podle tohoto zákona, které mi bohužel již mnoho let rozhlas a televize neposkytují?

Ne vždy se všemi články v Britských listech souhlasím, ale stále mám pocit, že zde mohu napsat to, co mi jinde nedovolí sdělit a že se zde dozvím více než si veřejnoprávní média dovolí uveřejnit.

Mít jiný názor, i když ne třeba správný, ještě neznamená, že je to lež a že jsem lhář.

19.4.2014

Článek z pera Gity Zbavitelové, na který v souvislosti s jeho ideologickou nevyvážeností upozornil Jan Čulík, opět ukázal, jak provinciálním způsobem se v české kotlince informuje o blízkovýchodním konfliktu. Chtěl bych ale poukázat na jiný text paní Zbavitelové otištěný na stránkách ČRo k tomuto tématu ZDE, díky němuž dle mého mínění čtenáři a posluchači veřejnoprávního média za své peníze získávají jen jednostrannou hasbaru, tedy PR snahu o líčení izraelské politiky v jasném světle a pozitivním duchu. Poté, co z ČRo odešel víceméně objektivní komentátor blízkovýchodního dění Břetislav Tureček, lze očekávat, že bude hůř.

Proizraelská rétorika Zbavitelové je sama o sobě jednoznačná, když v souvislosti s palestinskou stranou více než zaníceně píše o „propuštění teroristů“, „izraelských odpůrcích osvobozování vrahů“, „nejkrvavějších teroristech a prominentních vrazích Marwánovi Barghutím a Ahmadovi Sadatovi”, „návratu palestinských teroristů“, „várce vrahů“, „protiizraelském podněcování“, „přimění palestinské samosprávy k poslušnosti“ atd.

Izraelská strana je na tom v očích Zbavitelové daleko lépe: „palestinská samospráva chce žalovat Izrael za údajné páchání válečných zločinů“, „Jeruzalém to označil za porušení dohody a dost se nahněval“, „Izrael požaduje“, „protiteroristické operace izraelské armády“, „požadavky jsou pro Izrael tradičně nepřijatelné“, „Izrael reagoval“ atd.

I když je zjevné, že tyto výroky jsem uvedl bez patřičného kontextu, jasně z nich vyplývá rozdílný postoj jejich autorky k oběma stranám konfliktu. Zbavitelová se sice snaží Tel Aviv trochu pozlobit třeba proklamací, že „Izrael návrat k jednání ztížil“, ale z celkového vyznění textu, který čtenářům autorka předkládá, je cítit, že vinu z kolapsu mírových jednání připisuje spíše palestinským vyjednávačům, a k Izraeli naopak chová otevřené sympatie. Jelikož jde o komentář pro veřejnoprávní médium, je tento způsob informování o izraelsko-palestinském sporu přinejmenším neférový, a to i v tom smyslu, že třeba kmenový komentátor ČRo Jan Fingerland se ve svých výstupech na toto téma rovněž kloní na jednu stranu.

Leitmotiv článku paní Zbavitelové je však poněkud v rozporu se skutečnými fakty, jak se můžeme dočíst v řadě západních sdělovacích prostředků, počítaje v to listy Independent, ZDE, Guardian, ZDE, Washington Post ZDE, New York Times ZDE atd.

Tato a další významná periodika citují či parafrázují šéfa americké diplomacie Johna Kerryho, pod jehož záštitou nyní již zkrachovalá diplomatická jednání probíhala, jenž primární vinu na krachu diplomacie přisoudil izraelské straně s odůvodněním, že Tel Aviv nesplnil dohodnutý termín, ve kterém měl propustit 26 palestinských vězňů, načež oznámil, že ve Východním Jeruzalémě postaví 700 nových bytových jednotek. Doplním, že tento krok je v intencích mezinárodního práva naprosto nelegální; o tom však paní Zbavitelová z jistých důvodů nepíše. Zbavitelová v souvislosti s krachem jednání referuje pouze o izraelském záměru nepropustit palestinské vězně, o nichž se v textu zmiňuje s nepřehlédnutelným despektem.

Jak je možné, že Český rozhlas publikující obdobně nevyvážené texty, přestože jeho provoz a zaměstnance platí čeští koncesionáři, dává prostor pouze obdobně stranícím novinářům a redaktorům? Takhle má vypadat veřejnoprávní služba čtvrtstoletí po pádu minulého režimu?

18.4.2014

To zjistili profesor Martin Gilens z Princeton University a profesor Benjamin I. Page z Northwestern University v USA. Na základě svého výzkumu dospěli k závěru, že

"Z multivarianční analýzy vyplývá, že ekonomické elity a organizované skupiny zastupující podnikatelské zájmy mají podstatný vliv na americkou vládní politiku, zatímco průměrný občan a organizace, zastávající zájmy velkých skupin obyvatelstva, nemají buď skoro žádný, anebo vůbec žádný vliv na americkou vládní politiku."

Srozumitelným jazykem: Bohatí určují politiku a průměrný Američan nemá žádnou moc.

Oba profesoři dospěli k tomuto závěru poté, co zkoumali odpovědi na 1779 dotazníků z let 1981 - 2002, které se týkaly politiky amerického státu v různých oblastech. Rozdělili odpovědi z dotazníků podle příjmových kategorií respondentů a pak zjišťovali, jak často politikové realizují politické preference lidí v jednotlivých příjmových kategoriích a politické preference různých zájmových organizací.

"Navrhovaná politická změna, která má jen nízkou podporu mezi hospodářsky bohatých Američany (jen 20 procent) je přijímána jen asi v 18 procentech případů, zatímco navrhovaná politická změna, kterou podporuje až 80 procent hospodářský bohatých Američanů, je realizována ve 45 procentech případů," píší oba profesoři a dodávají:

"Když většina občanů nesouhlasí s ekonomickými elitami a s organizovanými zájmovými skupinami, ve většině případů prohraje. A protože je do politického systému v USA silně zabudován princip neměnnosti, i když si změnu přejí opravdu velké většiny Američanů, ve většině případů k změně nedojde."

Profesoři uzavírají:

"Američané se těší mnoha rysům typickým pro demokratickou správu věcí, jako jsou pravidelné volby, svoboda projevu a svoboda shromažďovací a občanská práva (i když často zpochybňovaná). Avšak jsme přesvědčeni, že jestliže je vytváření vládní politiky ovládáno mocnými podnikatelskými organizacemi a malým počtem bohatých Američanů, tvrzení Ameriky, že je to demokratická společnosst, že vážně ohroženo."

Podrobnosti v angličtině ZDE

18.4.2014

Ve čtvrtek jsem v živém televizním vysílání vznesl otázku týkající se účasti Ruska na masovém špehování občanů, píše v deníku Guardian Edward Snowden. Položil jsem ruskému prezidentu Vladimíru Putinovi otázku, kterou nemůže uvěřitelně záporným způsobem zodpovědět žádný čelný politik, který provozuje moderní program špehování: "Zaznamenává, analyzuje či ukládá vaše země miliony komunikací občanů?"

Dále jsem veřejně zapochyboval, zda může být takové masové špehování, i kdyby bylo efektivní a oficiálně legální, kdy morálně ospravedlnitelné.

Cílem mé otázky bylo opakovat nechvalně známou výměnu názorů v americkém senátním výboru pro výzvědné záležitosti mezi senátorem Ronem Wydenem a šéfem státní americké rozvědky Jamesem Clapperem. Clapperova lživá odpověď - Senátu i veřejnosti - byla pro mě hlavní motivací, proč jsem se se svými informacemi obrátil na veřejnost.

Ve své odpovědi Putin popřel první část otázky a vyhnul se odpovědi na druhou část.

Jsem překvapen, že lidé, kteří byli svědky toho, že jsem riskoval život, abych odhalil špehovací praxi své vlastní země, nevěřili, že bych byl také schopen kritizovat špehovací praxi Ruska, země, jíž jsem nepřísahal žádnou loajalitu.

Investigativní novinář Andrej Soldatov, možná nejvýznamnější prominentní kritik ruského systému špehování občanů (a člověk, který mě za poslední rok opakovaně kritizoval), charakterizoval mou otázku jako "nesmírně důležitou pro Rusko". Mohla by podle něho vést de facto k zrušení zákazu veřejné diskuse o ruském státním špehování občanů.

Putinova odpověď byla pozoruhodně podobná původnímu popírání jakéhokoliv špehování, od Baracka Obamy, popírání, které se pak ukázalo jako lživé.

Tak proč mě všichni tolik kritizují? Očekával jsem, že někteří budou něco namítat proti mé účasti na výročním fóru, které se většinou skládá ze vstřícných otázek pokládaných čelnému politikovi, který není zvyklý na to, že ho někdo kritizuje. Ale pro mě to byla výjimečná příležitost zrušit tabu ohledně veřejné debaty o státním špehování v Rusku před diváckou veřejností, která většinou sleduje jen státní média. Kromě toho jsem doufal, že Putinova odpověď poskytne možnost seriozním novinářům jít v této veřejné debatě dál.

Až se tato akce bude konat příští rok, doufám, že uslyšíme více otázek o programech špehování a o další kontroverzní politice. Ale nemusíme čekat až na příští rok. Například, novináři by měli požadovat objasnění, jak je možné, že miliony komunikací jednotlivců nejsou zaznamenávány, analyzovány a ukládány, když, alespoň na technické úrovni, existují systémy, které musejí přesně toto dělat, pokud mají fungovat. Novináři by se měli ptát, zda společnosti, které provozují sociální sítě, a informují o tom, že obdržely od ruské vlády požadavky na hromadné shromažďování informací o uživatelích, hovoří pravdu.

Prozradil jsem informace o špehovacích praktikách NSA ne proto, že bych byl přesvědčen, že vinu nesou jedině Spojené státy, ale proto, že jsem přesvědčen, že masové špehování nevinných lidí - vytváření obrovských státem provozovaných mašinérií, které dohlížejí na všechny občany a zaznamenávají nejintimnější podrobnosti našich životů - ohrožují všechny lidi, bez ohledu na to, kdy tyto systémy provozuje.

Máme-li být schopni zkoumat pravdivost tvrzení politiků, musíme jim nejprve dát příležitost ta tvrzení pronést.

Kompletní článek v angličtině ZDE

18.4.2014
Knihovna v Islamabádu byla pojmenována na počest Usámy bin Ladina

Islámský seminář pro ženy v pákistánském hlavním městě Islamabádu přejmenoval svou knihovnu na "Knihovnu Usámy bin Ládina". Na dveřích knihovny visí vysvětlení, které prohlašuje bin Ládina za mučedníka. Mluvčí madrasy uvedl, že nové jméno knihovny je poctou bin Ládinovi, protože to "byl hrdina".

Hlavním duchovním zde je Maulana Abdul Aziz. Ten varoval, že "jestliže se pákistánská vláda zaměří na mešity a madrasy, pak nám zákon šaria dovoluje se pomstít - a jestli někdo bude tvrdý na nás, nesmí odplatou čekat květiny."

Knihovna má asi 2000 svazků, všechny jsou věnované islámu.

Podrobnosti v angličtině ZDE

18.4.2014

Jeden z lídrů "Doněcké lidové republiky" Denis Pušilin na tiskové konferenci v Doněcku uvedl, že jeho "republika" neuznává dohody uzavřené na čtvrtečním jednání v Ženevě.

Podle jeho slov Kyjev tyto dohody neplní. "Nestahují vojska z území Doněcké oblasti a za těchto podmínek není možno hovořit o ústupcích", řekl Pušilin.

Kyjev prý musí "vyklidit obsazené budovy, odzbrojit nezákonné formace: Národní gardu (zřízenou podle zákona schváleného kyjevským parlamentem - KD) a "Pravý sektor", propustit na svobodu politické vězně". "Pouze poté jsme připraveni k dialogu", dodal Pušilin.

Účastníci čtyřstranných rozhovorů včera v Ženevě schválili dokument zakotvující jednotivé kroky pro deeskalaci situace na Ukrajině.

Aktivisté v Doněcku ale tvrdí, že Kyjev sotva bude dohodu plnit, a redakce ruského listu Vzgljad údajně má k dispozici informace, které to potvrzují. (Neuvádí ovšem, jaké informace - KD.)

USA už nicméně prohlásily, že jsou připraveny zavést po víkendu nové sankce proti Rusku, jestliže protestující na východě Ukrajiny nesplní včera uzavřené dohody, a Kyjev prohlásil, že má právo ponechat na východě Ukrajiny vojska.

Bezpečnostní služba SBU ale dnes prohlásila, že během svátků speciální operace na východě přechází do neaktivní fáze.

Podrobnosti v ruštině: ZDE

18.4.2014
Proruští aktivisté "neopustí státní budovy v Doněcku"

Proruští separatisté v Doněcku odmítli mezinárodní dohodu o Ukrajině z Ženevy, která požaduje, aby ilegální ozbrojené skupiny opustily státní budovy. Alexander Gnězdilov, mluvčí samozvané Doněcké lidové republiky, oznámil, že jeho skupina opustí vládní budovy v Doněcku teprve, až "ilegální" kyjevská vláda opustí kyjevský parlament a budovu prezidentského úřadu.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Proruské skupiny i jinde na východní Ukrajině zdůraznily, že neukončí okupaci státních budov, dokud se nebude konat referendum o statusu regionu. Například v Charcyzsku, průmyslovém městě asi 50 km od DOněcku. Na tamějších barikádách konstatoval Vladimir Pachomovič, bývalý horník: "Jsme tady od toho, abychom bránili vlastní lidi. Dokud nebude referendum, neodejdeme." Dodal, že nemá pocit, že by musel poslouchat ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, nebo ruského prezidenta Vladimíra Putina. "Jsme připraveni Lavrova ignorovat. Proč bychom ho měli poslouchat?" řekl.

Podrobnosti v angličtině ZDE

18.4.2014

USA, Rusko, Ukrajina a Evropská unie dosáhly včera po sedmihodinovém jednání v Ženevě dohody, která by měla vést k uvolnění napětí na východní Ukrajině, která se nachází na pokraji občanské války.

Ilegální ozbrojené skupiny by měly být odzbrojeny. Během několika dnů by měly opustit všechny obsazené vládní budovy a veřejné prostory. Výměnou jim bude zaručena amnestie za všechny trestné činy s výjimkou hrdelních a vláda v Kyjevě zahájí proces veřejných konzultací s cílem převést pravomoci na jednotlivé oblasti.

Dohodu má pomáhat vymoci i implementovat Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). USA, Rusko a evropské země poskytnou pozorovatele, kteří budou mít přístup na celé území Ukrajiny.

Americký ministr zahraničí John Kerry po schůzce prohlásil, že jeho země bude činit Ruskou federaci zodpovědnou za chování proruských aktivistů na východní Ukrajině.

"Odpovědnost bude ležet na těch, kdo zorganizovali jejich přítomnost, poskytli jim zbraně, navlékli je do uniforem, podporovali je a zapojili se do jejich řízení během operace", řekl Kerry. Plánované zostření protiruských sankcí bude odloženo s ohledem na ruské plnění dohody na dobu po víkendu.

Dohoda má pět hlavních bodů:

  • Všechny strany se vzdají násilí a odmítnou vyjádření "extrémismu, rasismu a náboženské nesnášenlivosti, včetně antisemitismu"
  • Všechny nezákonné ozbrojené skupiny musejí být odzbrojeny; všechny ilegálně obsazené budovy vráceny; okupované ulice a další veřejné prostory v ukrajinských městech budou vyklizeny
  • Protestující a ti, kdo opustí budovy a další veřejné prostory a odevzdají zbraně, s výjimkou pachatelů hrdelních trestných činů, budou amnestováni
  • OBSE sehraje hlavní roli při pomoci úřadům s uplatňováním dohody
  • Ústavní reforma má být inkluzívní, transparentní a zodpovědná

Dohoda se netýká nahromaděných ruských sil na hranici Ukrajiny, ani posílení přítomnosti NATO na západních hranicích Ruska oznámeného ve středu generálním tajemníkem aliance Andersem Foghem Rasmussenem.

Kerry prohlásil, že Rusko stáhlo z hranic jeden prapor, a slíbilo ve stahování jednotek pokračovat podle toho, jak bude dohoda uplatňována.

Zdroj v angličtině: ZDE

18.4.2014

Ve Východní Evropě bude brzy rozmístěno více bojových lodí, letounů a vojáků NATO. Jde o reakci na ruský nátlak vůči Ukrajině. Avšak snaha o uklidnění spojenců nemá vést k trvalému rozmístění dodatečných sil v regionu.

"Budeme mít ve vzduchu více letadel, ve vodě více lodí a větší připravenost na zemi", prohlásil generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen.

Dojde ke zintenzívnění leteckého hlídkování nad Pobaltím i námořního hlídkování v Baltském moři, východní části Středozemního moře a dalších oblastech podle potřeby. Nezmínil se však o vyslání dalších lodí do Černého moře, kde se nachází jádro ruského námořnictva.

"Vojenský personál ze spojeneckých zemí zlepší připravenost, výcvik a cvičení", dodal Rasmussen.

Rasmussen neřekl, které země přispějí k posílení přítomnosti NATO v hraničních státech. Zatím je známo, že zde má cvičit americká 1. brigáda 1. jezdecké divize.

Diplomat NATO pod podmínkou anonymity sdělil, že dohoda je kompromisem mezi požadavky hraničních zemí jako Polsko a většinou členských zemí.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

18.4.2014

Svět si nepochybně po včerejší mezinárodní konferenci v Ženevě úlevně vydechl. Avšak neměl by to přehánět a neměl by si přestat všímat ani méně příznivých znamení, která jsou doslova na očích.

Jedním z nich je fakt, že se ruský prezident včera ve svém televizním vystoupení opět zmínil o možnosti nakonec nařídit vojenskou invazi na celou Ukrajinu, neboť mu parlament přidělil příslušné pravomoci.

Putin také tvrdil, že neplánoval anexi na Krym předem. Vzhledem k tomu, že současně vůbec poprvé připustil přítomnost ruských vojáků sil zvláštního určení během úvodních fází okupace Krymu, zní takové tvrzení absolutně nevěrohodně. Pokud někdo Putinovi věří, že během pěti dnů po podepsání dohody z 21. února Moskva vyhodnotila následnou krizi, rozhodla o reakci, naplánovala a začala realizovat takovou rozsáhlou vojenskou operaci, pak mu zřejmě uvěří úplně cokoliv, i tu nejabsurdnější pitomost. Kdo podobnou zázračnou schopností stát se ovcí nedisponuje, tomu ovšem nezbývá než mít za to, že šlo o jeden z dopředu pečlivě připravených scénářů.

Co si potom myslet o Putinově tvrzení, že na Ukrajině dnes nejsou žádní vojáci ruských jednotek zvláštního určení? O Krymu přece donedávna tvrdil přesně totéž. Totéž původně tvrdil i o krizi v Jižní Osetii, než se v dobrém rozmaru novinářům svěřil, že vše bylo pečlivě dopředu připraveno, včetně přítomnosti ruských "poradců". Samozřejmě, převážná část "agentů", které Ukrajinci v minulých dnech zadrželi, budou amatéři formátu Marie Koledy. Ale někteří další do této kategorie spolehlivě nepatří. Kromě jiného jsou tu záběry podplukovníka ruské armády, který přebírá velení nad policií v obsazené Horlivce.

Putin se také zastal exprezidenta Janukovyče a jednotek Berkut, které za celou dobu svého působení sloužily výhradně jako nástroj politické represe. To nesvědčí o nějaké ochotě navázat s Ukrajinci skutečný dialog.

Zřetelné bylo, že Putin, jako dříve, neuznává Ukrajinu coby stát; a v tomto směru i ženevské rozhovory doslova "spláchly" proslulé Budapešťské memorandum garantující ukrajinské hranice. Už se o tomto dokumentu vůbec nehovoří. Žádné garance tedy neplatí. A ani Ukrajinci pro Putina vlastně "neexistují": ve skutečnosti prý je pouze uměle rozdělený jediný ruský národ žijícící "v různých zemích".

V části svého projevu Putin dokonce doslova přijal ideologii ultrapravicových separatistů, kteří v minulých dnech na východě a jihu Ukrajiny rozpoutali dlouho připravované nepokoje, a kteří stejně jako včera ruský prezident hovoří o těchto územích s použitím termínu z 18. století coby o "Novorusku" (Novorosija).

Pokud by to náhodou nestačilo, ruský prezident dal kromě toho najevo, že nehodlá uznat výsledky prezidentských voleb na Ukrajině vypsaných na 25. května. To mu umožňuje kdykoliv znovu zvednout argument o "nelegitimnosti úřadů v Kyjevě" bez ohledu na to, jakou volební procedurou vzniknou. Takže další "překvapení" z jeho strany nejsou rozhodně vyloučena - před volbami, ani po nich.

A konečně Putin stále hovoří o tom, že jeho anexe Krymu byla prý vyvolána strachem z rozšiřování NATO na východ. V tomto směru si ovšem jistě velmi pomohl, protože po posledních událostech na Ukrajině není vůbec vyloučeno, že dojde k rozšíření NATO pro změnu i na sever - o Finsko a Švédsko.

Doufejme, že Ukrajinci prožijí pokud možno klidné Velikonoce bez dalších provokací separatistů či Pravého sektoru - a že dohoda v Ženevě byla skutečně uzavřena s úmyslem situaci deeskalovat, nikoliv s úmysly jinými.

17.4.2014

Empatie žádná. 115. 4. EON občance elektřinu odpojil.

Pozoruhodná korespondence.

Drasticky zjevně na mnoho občanů v České republice působí náhlé výroční vyúčtování spotřeby energií, které jim přinese neočekávaný, nezvládnutelný výdaj, a energetické společnosti v ČR neposkytují možnost náhlý nedoplatek splácet postupně. Nemělo by být zákonně ošetřeno tak, jako v jiných zemích, aby byla možnost splátkového kalendáře pro energetické firmy povinností? Jinými slovy, tak, jak je tomu třeba ve Velké Británii: Pokud zákazník pravidelně platí nějakou částku, energetická firma mu nesmí vypnout dodávku energií. Co na to poslanci? Nemají jednat v zájmu občanů? (JČ)

V zemích, jako je Velká Británie, nesmějí podle zákona energetické firmy vypínat energie osobám nemajetným, nemocným, invalidním a důchodcům. V České republice si zjevně smějí dělat, co se jim zachce.

Dlužná částka, způsobená indolencí sociálky, je 23 514 Kč. Zatímco paní ministryně sociálních věcí zůstává v nečinnosti, (co by jí zajímal osud občanů, že) pokud by čtenáři BL chtěli pomoci, finanční pomoc lze poslat pouze rovnou EONu, na účet 3299933/0300, variabilní symbol 6361124074. Selhání státních úřadů je obscénní. Je zjevné, že je v podstatě jedno, zda ministerstvo řídí ODS, TOP 09, nebo sociální demokracie. (JČ)


Od: pohledavky@eon.cz
Komu:
Datum: 14. 4. 2014 7:44:54
Předmět: RE: zakaznik 5651125888 Marie Sekaninová

Vážená paní Sekaninová ,

k dnešnímu dni evidujeme pod variabilním symbolem 6361124074 nedoplatek ve výši 22.014 Kč. Jedná se o zálohové platby za měsíc leden - únor 2014 a dále o vyúčtování ze dne 19.12.2013.

Z důvodu výše uvedeného nedoplatku, byla na Vašem odběrném místa, zadána servisní zakázka na přerušení dodávky elektrické energie.

Pokud bude dodávka elektrické energie přerušena, pro opětovné připojení je třeba doplatit částku ve výši 23.514 Kč, tj. včetně poplatku za opětovné připojení ve výši 1500 Kč.

Částku, prosím, uhraďte na číslo účtu 3299933/0300, pod výše uvedeným variabilním symbolem.

Kopii dokladu o úhradě nám, prosím, zašlete faxem na číslo 545 142 503 nebo e-mailem na pohledavky@eon.cz.

Rádi bychom Vás upozornili, že příkaz k úhradě pro nás není platným dokladem o provedené platbě. Prokazatelným dokladem o úhradě je ústřižek složenky, výpis z účtu nebo doklad o vkladu hotovosti v bance.

Děkujeme a přejeme Vám pěkný den.

S pozdravem/with kind regards

Jitka Křížová
Management pohledávek HZ
E.ON Česká republika, s.r.o.
T +420-840 111 222
pohledavky@eon.cz(mailto:pohledavky@eon.cz)
www.eon.cz

---------- Původní zpráva ----------
Předmět: zakaznik 5651125888
posílám doklad o platbě s 11.4 dále přikládám výplatní pásku a rozhodnutí ze sociálky. Dále vás uctivě žádám o shovívavost. Vím, že mi nemůžete dát další kalendář, ale jsem schopen vam to opravdu po 4 tisicich splácet. Každou platbu vám odešlu doklad. Další platbu byh provedl kolem 20.4., to by měli dojít peníze z tej sociálky.

---------- Původní zpráva ----------
Od:
Komu: pohledavky@eon.cz
Datum: 11. 4. 2014 6:29:04
Předmět:
zakaznik 5651125888
"dneska mám výplatu . peníze odešlu odpoledne složenku oskenuji a pošlu meilem

---------- Původní zpráva ----------
Od: pohledavky@eon.cz
Komu:
Datum: 9. 4. 2014 10:48:13
Předmět:zakaznik 5651125888

Vážená paní Sekaninová,
k dnešnímu dni evidujeme dlužnou částku 22.014Kč, která se skládá z neuhrazené faktury 12/13 a dvou měsíčních záloh 2,3/14 ve výši 2.000Kč. Tato pohledávka je již v systému určena na odpojení.
Je nutné ihned uhradit celou dlužnou částku a zaslat nám doklad o úhradě na fax.č.545 142 503 nebo na e.mail pohledavky@eon.cz (mailto:pohledavky@eon.cz). Pokud dojde k uhradě, k přerušení dodávky el. energie nedojde.
S pozdravem/with kind regards
Hana Guthová
Management pohledávek HZ
E.ON Česká republika, s.r.o.
T +420-840 111 222
pohledavky@eon.cz(mailto:pohledavky@eon.cz)
www.eon.cz

Od:
Přijato: 09.04.2014 08:49:55
Komu: pohledavky@eon.cz
Předmět: zakaznik 5651125888
" dobry den v patek jsem schopna poslat 2000 a pristi tyden take muze to prosim takto byt?

-------- Původní zpráva --------
Od:
Datum: 7.4.2014
Předmět: Re: RE: zakaznik 5651125888
Vazena pani je mi to lito ale nemohla jsem to ovlivnit, nebot pul splatky posilala socialka a i kdyz jsem to urgovala, tak to neposlali vcas, prave proto vas prosim o vyjimku v mem pripade. Prosim o prominuti je mi to opravdu lito,dejte mi prosim jeste sanci.

17.4.2014

Žiju trvale v Irsku už 10 let. Od začátku roku 2009 jsem registrován jako nezaměstnaný. V současnosti dostávám podporu v nezaměstnanosti. V České republice jsem žil do 30. dubna 2004. Od té doby jsem nikdy nebyl kontaktován ani soudem ani policií, žádným způsobem, píše Zdeněk Kutheil.

Minulou sobotu mi sdělila má sestra, která žije v České republice, že ji kontaktovala Policie ČR a přikázala jí, aby mě informovala, že jsem byl v ČR odsouzen do vězení a že musím policii poskytnout svou adresu, jinak na mě bude vydán mezinárodní zatykač.

Téhož dne jsem se telefonicky spojil s Policií ČR a poskytl jsem jim svou irskou adresu a své irské telefonní číslo. Během tohoto telefonního rozhovoru mi Policie ČR sdělila, že jsem byl r. 2012 odsouzen do vězení za "neplacení alimentů za svou dceru". Bylo mi také sděleno, že nemám právo na odvolání, protože rozsudek byl vydán dávno (r. 2012) a že musím přijet do České republiky a hlásit se do vězení.

Mé dceři je nyní 18 let. Platil jsem na ni alimenty během svého života v České republice a platil jsem je i poté, co jsem se přestěhoval do Irska. Než jsem se přestěhoval do Irska, dal jsem vedoucímu své bankovní pobočky v ČR příkaz, aby byly alimenty placeny mé přítelkyni pravidelným platebním příkazem z mého českého účtu. Až do roku 2009 přijímala má přítelkyně tyto platby každý měsíc. Od roku 2009 je přestala přijímat, takže se peníze vracely na můj český účet s tím, že příjemce je nepřijímá. To se děje až do dneška. Platební příkaz je stále funkční a na mém českém účtu je dostatečné množství peněz na placení každoměsíčních alimentů. Mám k dispozici všechny bankovní výpisy jako důkaz.

NIKDY se se mnou nespojila ani policie, ani soudy. NIKDO mě nikdy neinformoval, že proti mně bylo zahájeno soudní řízení za neplacení alimentů. Údajně proto, že neznali mou adresu. Česká republika je ovšem členským státem Evropské unie. Irská republika mi r. 2004 vydala mé Personal Public Service Number (ekvivalent českého rodného čísla) a protože mám po celou dobu svého pobytu v Irské republice platnou adresu trvalého pobytu, kterou znají úřady, policie a soud si měly mou adresu zjistit a informovat mě, že je proti mě zahájeno soudní řízení.

Je mi třiapadesát let a v žádné zemi světa nemám zápis v trestním rejstříku. Tvrdě jsem pracoval déle než 30 let.

Vzhledem k výše uvedeným faktům a vzhledem k tomu, že mě nikdy nekontaktovala Policie ČR ani české soudy, a nikdy jsem nebyl vyslechnut ohledně alimentů pro svou dceru, přestože žiju deset let legálně v Irské republice a mám identifikovatelnou, platnou adresu - je tento případ v souladu s legislativou Evropské unie?

Podle mého názoru porušily Policie ČR a soudu v České republice v tomto případě oficiální lidská práva a v mém případě zničily jeden lidský život.

I have been permanently living in Ireland for 10 years. I have been registered on social welfare since the beginning of 2009. I am currently in receipt of jobseeker's allowance. I lived in the Czech Republic until April 30th 2004. Ever since, I have never been contacted by either court or the police by any means.

This Saturday, my sister living in the CR told me by phone call that she was contacted by the Czech police this Saturday and instructed to contact me to notify me that I was sentenced to jail and that I should therefore contact the police to provide them with my address, otherwise, my sister was told, an international arrest warrant will be issued, says Zdeněk Kutheil.

On the same day I contacted the police in the CR by phone call and told them my Irish address & phone number. During this conversation on Saturday, I was told that I was sentenced in the Czech Republic in the year of 2012 to jail for non paying of child support. I was also told that I have no right to appeal to court decision any more because the verdict was issued a long time ago (2012), and that I have to travel to the CR to enter the jail.

My daughter is now 18 years old, I have been paying child support during my residence in the Czech Republic and continued to pay after I moved to Ireland. Before I moved I instructed my bank manager to apply a permanent standing order to my Czech account. Until ca 2009 my ex girlfriend was collecting the monies every month. Since 2009 she suddenly stopped collecting the monies which were sent to her every month, so that the monies were coming back to my account with a letter from the bank explaining that even if the monies were sent by standing order, the receiver doesn't collect them. That has been happening until today, even though the standing order is still active on the account with sufficient funds to cover the monthly child support payment. I retained all bank statements as a proof.

I have NEVER been contacted by court or the police in terms of the commencement of a trial over child support. Allegedly, because they didn't know residence address. I suppose that because the Czech Republic is a member state of the EU, and I had my PPS number issued by the Republic of Ireland in 2004, and because I always had a valid residence address in Ireland, the court or police should have had to establish my residence address in order to deliver any documentation on my child support.

I am 53 years of age and I have no criminal record in any country. I was hard working for more than 30 years.

Considering the facts that I have never been contacted by any means by the court or police and I have never ever been questioned or notified or told of anything on child support for my daughter - even if I have been legally residing in Ireland for 10 years- always with an identifiable valid address - is the case in line with standard law of the European Union?

I find the above procedure by the court & police of the Czech Republic breeching official human rights and destroying a human life in my case.

Zdenek Kutheil

Co. Kildare

17.4.2014

Nemohu nikam chodit, nemohu telefonovat, jen mám občas přístup k internetu. Víte-li někdo o levném ubytování v Moravské Třebové nebo velmi blízkém okolí, dejte mi vědět prosím. Jestli je zde někdo, kdo by mě mohl asi jednou týdně odvézt k lékaři (z M.T. je to cca 8 km), ozvěte se prosím. Jestli je někdo ochoten poskytnout mi finanční podporu, prosím udělejte to ( přes účet o.s.). Nezachráníte tím jen mě, druhotně pomůžete i zachování činnosti na jedné maličké hvězdárničce.

Píšu zpověď, ale mnohem výstižnější by bylo slovo varování. Jestliže se ocitnete v situaci, která je běžně označována jako domácí násilí (fyzické, sexuální nebo psychické týrání od osoby blízké), vyhledejte okamžitě pomoc. Kde? Toť otázka, píše Dagmar Jarošová.

Posuďte sami můj případ. Před čtyřmi roky vygradovalo týrání ze strany mého manžela až k násilí fyzickému. Nejhoršímu zabránil dospělý starší a nezletilý mladší syn doslova v poslední chvíli. Psychické a sexuální bylo na denním pořádku.

Události těsně předcházející tomuto násilí: tou dobou jsem kvůli onemocnění kloubů přišla o práci, nemohla jsem vykonávat ani běžné domácí práce a sex, to bylo něco nemyslitelného.

Abych si nepřipadala jako úplně zbytečný člověk, začala jsem organizovat dobrovolnickou akci, jejímž cílem byla rekonstrukce a znovuobnovení činnosti nedaleké lidové hvězdárničky. Doma byla atmosféra kritická, manžel místo, aby mi byl oporou, jako já kdysi jemu, začal se scházet se svou bývalou láskou. To bych ještě tolerovala, kdyby mi nelhal do očí a jeho chování se nedotýkalo celé rodiny. Jeho matka ho ještě kryla. Spíš z nevědomosti, protože jí také lhal.

Asi po třech měsících mě doslova v minutě poslední zachraňovali na JIPce, diagnóza- rozsáhlá masivní oboustranná plicní embolie. Taková plíživá forma. Přežila jsem bez následků, jen mě čekala asi roční léčba Warfarinem. Asi týden po návratu z nemocnice mě manžel napadl. Kopal do žeber, pak napřáhl ruku s prázdnou lahví a chystal se udeřit mě. V tom mu zabránili synové, které přivolal můj křik.

Volali jsme jeho rodičům, ti si ho odvezli. Já na internetu našla kontakt na nějakou poradnu. Dostalo se mi obecných informací a doporučení nahlásit incident na policii. Tím jsem se stala „udavačkou, lhářkou, hysterkou“ atd. Další napadení asi po týdnu bylo určeno mně, ale odnesl to jen počítač. Policii jsme volali, ale manžel se mezitím vypařil.

Zůstala jsem sama, s mladším synem (starší dokončoval školu a bydlel na internátě). Bez financí, bez možnosti se kamkoliv dopravit.

Tak začalo tříleté období stěhování z místa na místo, vždy na nějakou krátkou dobu. Po roce odloučení došlo k rozvodu na mou žádost (podmínka dalšího poskytování příspěvku ve hmotné nouzi). Ten příspěvek stačil sotva na ubytování. Abychom se synem přežili, musela jsem exmanželovi za jeho finanční podporu poskytovat sexuální služby dle jeho přání. Všechna hrdost musela stranou. Kdykoliv jsem se pokusila navázat nějaký vztah, okamžitě udělal vše, aby mi to znemožnil. To trvá dodnes. Jeho rodiče nemají tušení,že mě neustále nutí, abych zůstala v jeho životě. Obhajují jej a chrání.

Jediný kamarád, který mi pomáhal (J.G.), se kvůli mně ocitl sám málem na ulici. Alespoň se i nadále stará o mou fenku, která už nikdy nemůže být znovu moje. Také moje maminka mi pomáhala,ale už nemá jak.

Po celou dobu pracuji jako dobrovolník pro hvězdárnu Moravská Třebová, rozhodně se necítím jako příživník ujídající zadarmo ze státního chleba.

Současná situace: v lednu letošního roku mi byl přiznán ID II.stupně, dostávám důchod ve výši jen o málo vyšší, než jsem dostávala příspěvek ve hmotné nouzi (celých 4142 Kč). Žiju sama. Jsem asi 7 týdnů po další plicní embólii, tentokrát jsem nebyla v tak hrozném stavu, jako při první. Ovšem budu muset na vyšetření, jestli nejde o nějakou dědičnou poruchu srážlivosti krve. Na Warfarinu asi po zbytek života. Stav hladiny INR nestabilní. K lékaři se dostávám jen, když se mi podaří sehnat někoho, kdo mě odveze, a zaplatím mu benzín. Mám těch neduhů více, hlavně klouby neslouží a jediné léky na bolest, které mohu užívat jsou opiáty. Ty jsou návykové, tak zatím odmítám. Stejně mi od bolesti moc nepomáhají. Jsem nedoslýchavá a trpím tinitem, štítná žláza nefunguje , jak má, samozřejmě se to hluboce odráží na psychice.

Od návratu z nemocnice nemám kde bydlet. Zkoušela jsem inzeráty, prosila jsem exmanžela, ať mi pomůže. Jen sliby. Já totiž odmítám plnit jeho podmínku poskytování sexu za každou pomoc. O pomoci státu si můžu nechat jen zdát.

Stal se ze mě v mých 42 letech bezdomovec, pracující na zkrácený úvazek pro hvězdárnu. Zbytek práce, která je potřeba pro provoz, dělám dobrovolnickou formou. Jde především o program pro děti, o jejich vzdělávání. Založila jsem i o.s. na podporu hvězdárny. Pokud svoji činnost na hvězdárně ukončím, padne znovu i hvězdárna. Jenže tím by se moje situace stejně nezlepšila.

Možná píšu nesouvisle, rozhodně však za svými slovy stojím.

Moje varování a doporučení zároveň:

jste-li oběť domácího násilí, navíc ve věku po třicítce a zbytek vaší rodiny má svých problémů nad hlavu, zapomeňte na rady krizových center a policistů. To pomůže jen v opravdu krajních případech, kdy oběť končí těžkým ublížením na zdraví nebo smrtí. Jediná platná rady je mluvit o tom. Násilníci se za svoje chování stydí, nechtějí ho přiznat. Možná neskončíte jako já – žebráním o pomoc. A já o pomoc prosím zde, nemám se už kam jinam obrátit.

Nemohu nikam chodit, nemohu telefonovat, jen mám občas přístup k internetu. Víte-li někdo o levném ubytování v Moravské Třebové nebo velmi blízkém okolí, dejte mi vědět prosím. Jestli je zde někdo, kdo by mě mohl asi jednou týdně odvézt k lékaři (z M.T. je to cca 8 km), ozvěte se prosím. Jestli je někdo ochoten poskytnout mi finanční podporu, prosím udělejte to (přes účet o.s.). Nezachráníte tím jen mě, druhotně pomůžete i zachování činnosti na jedné maličké hvězdárničce.

17.4.2014
Ministryně Marksová-Tominová neodpovídá

Reaguji na dopis paní Kunštátové, že mám požádat o změkčení tvrdosti zákona. To jsem již dávno udělal, bez odpovědi. Dovolím si Vás informovat o současné situaci, píše Jan Posolda.

Tento týden jsem obdržel 7ks doporučených dopisů, z toho dva od MPSV, kde mně sdělili, že řízení ve věci průkazu osoby se zdravotním postižením bylo zrušeno a vrací se zpět k dalšímu řízení a druhým se řízení o žádosti o příspěvku na péči přerušuje, až Posudková komise MPSV, detašované pracoviště v Brně, posoudí můj zdravotní stav. Pak bude v řízení pokračovat.

Tak zase budou posuzovat můj zdravotní stav beze mě, v životě mě členové komise neviděli a chtějí posuzovat zdravotní stav. Nestačí jim lékařská zpráva mého ošetřujícího lékaře MUDr. Josefa Zapletala, který můj stav posoudil, že mám nárok na přiznání žádosti o příspěvek na péči třetího stupně.

Jedná se o záměrné průtahy řízení, a tak tyto odpovědné orgány jednají již dva roky.

Od ministryně MPSV jsem na tři dopisy nedostal žádné vyjádření.

Dalším dopisem je elektronický platební rozkaz, který byl vydán be\ předžalobní výzvy a ani nevím k čemu se vztahuje, resp,vím, že ho podává oprávněný Vienna Insurance Group, které jsem již jednu pohledávku platil ve výši cca 2 684Kč.

Dalším je příkaz, abych zaplatil dovolání soudní poplatek, i když jsem žádal z důvodu hmotné nouze o osvobození od soudních poplatků. Navíc neuznávají mé pověření obecním zmocněncem a nařizují zvolit si svým právním zástupcem advokáta.

Je to porušení čl.6 odst.3 písm.c) Úmluvy.

Bohužel jsme v tomto bezprávním státě odkázáni na rozhodnutí jednoho člověka, který si říká soudce, a tím dochází k porušení práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a z důvodu hmotné nouze je tak bráněno postiženému v přístupu k soudu.

Další dopis je exekuční příkaz ve věci, která se projednává již od roku 2002 a to přesto, že již v roce 2008 krajský soud projednácvání zrušil pro neunesení důkazního břemena ze strany soudního exekutora JUDr. Ivo Dědka, který nyní v poslední době byl zbaven tohoto titulu a jeho případy byly převedny na exekutora Mgr. Marka Jenerála, aniž by žalovaní byli zpraveni usnesením o této skutečnosti, že tento subjekt byl pověřen prováděním exekuce po JUDr. Dědkovi.

Bohužel situace je neřešitelná, tento subjekt byl údajně pověřen vedením exekuce a vina v podstatě leží na nalézacím soudu, který nesprávně posoudil právní stav věci a nesprávně rozhodl, takže exekutor má volné ruce a může se krýt rozhodnutím,i když nesprávným, příslušného soudu. Jedná se o porušení rovnosti před zákonem , o diskriminaci jednoho z účastníků, ale jak jsem již podotkl, žijeme v bezprávním státě.

Deník Blesk nyní rozjíždí nějakou pomoc spolu s ombudsmanem na pomoc postiženým, tak ještě uvažuji, zda nevyužít této příležitosti. Prostě točíme se v začarovaném kruhu, který nemá východisko.

18.4.2014

Škodolibí diváci pořadů paní Jílkové na ČT 1 (Máte slovo) si včera opět přišli na svém. Na pořadu byly exekuce. Pro pozorné diváky to byly vlastně Velikonoce v přímém přenosu reality show, tak jak mají být, včetně bičování, poplivávání a ukřižování pravdy, lásky a milosrdenství (Ježíše). Bylo k popukání, kdo si nasadil ukradenou trnovou korunu a kdo vstal v mrtvých.

My skuteční vědci však nepropadáme citům ani vášním. Ačkoliv jsme za peníze schopni všeho, žádné svinstvo nevyjímaje, vědecké poznání je naší hlavní prioritou.

Účelem exekuce, tj. účelem zabavení majetku nebo popravy, je oddělení vlastníka od vlastnictví (majetku). Je to jistě bohulibý či křesťanský úkon, neboť majetek (hmota) tíží našeho ducha (vědomí), aby mohl letět vstříc duchovním výšinám, do nebe nebo někam jinam.

Když oddělíme primárně vlastnictví od vlastníka, mluvíme o exekuci jako o zabavení majetku. Když oddělíme primárně vlastníka od vlastnictví, mluvíme o popravě. Oba dva exekuční úkony můžeme provádět v legálním, ilegálním, masovém (kolektivním) nebo individuálním (privátním) provedení.

Účelem kolektivizací, privatizací, válek, krizí, holokaustů, inkvizicí, ekonomiky, politiky, průmyslu a mnohého jiného není nic jiného než vesmírná (či chcete-li boží) spravedlnost, tj. zákonité vyrovnávání vesmírných, ekonomický, osudových a jiných procesů, napětí a potenciálů.

Přetahování mezi vlastníkem (vědomím) a vlastnictvím (hmotou) vytváří nerovnováhu, která se exekucí právě upravuje. Pak ovšem jásáme, když smrt nebo zabavení majetku postihne druhého, který je pro nás mrtvou hmotou, anebo naříkáme, když postihne exekuce nás jako živé vědomí, když jsme tou mrtvou hmotou pro druhého. Vcelku se chováme jako pitomci, ale uznejte, že jinak bychom se nijak nepobavili a neobšťastnili, když bychom netrpěli jako psi.

Některé laiky i vědce bude možná zajímat, proč exekutoři navštěvují zejména ty dlužníky (hříšníky), kteří někomu dluží pár korun a nikoliv pár stovek milionů nebo miliard korun, euro či dolarů.

Exekuce je ve svém projevu proces vcelku mechanický, který nebere ohled na nic a nikoho. Dokonce nevyjímaje takové kapacity jako je syn boží nebo člověka, Ježíš Kristus Nazaretský. Natož aby bral ohled na nějakou starou a nemocnou osmdesáti osmiletou babičku, které seberou exekutoři poslední majeteček a život, místo aby tak učinili jejímu vnukovi, který žije na dluh a krade bůhvíkde. Amen, pravím vám, že do pátého kolene budete trpět za své viny ve svých prapravnucích. A to to dopadne ještě dobře.

Z výše uvedených důvodů bychom neměli nadávat na boží mlýny, které melou pomalu, ale jistě. Již vůbec bychom neměli nadávat demokratickým pákám toho vesmírného procesu. V žádném případě bychom se neměli zlobit na jeho loutky (exekutory, právníky, soudce, farizeje a zákoníky). Neměli bychom se chovat jako ti psi, kteří vztekle koušou hůl, která je bije, a přitom zapomínají na svoji ruku, která tu hůl osudu v konečném důsledku tak pevně třímá.

Orli, sokoli, supi a jiní dravci a mrchožrouti jsou do toho, aby trhali staré, nemocné, mrtvé a shnilé maso. Náramně se baví, když obírají slabé, staré, nemocné, hloupé a osamělé, když odírají babičky, dědečky, feťáky, nezaměstnané, vdovy a sirotky. Ovšem věřte tomu, že se pobavíme ještě více, když postihne to samé je samé. Nebo se alespoň pobavíme u dalšího pořadu české demokracie, který bude vysílat náš těžkotonážní čert Mates Olovo.

18.4.2014
Muži v Ugandě budou souzeni za homosexualitu

Kim Mukisa a Jackson Mukasa čelí doživotnímu vězení, pokud budou shledáni vinnými z "trestného činu" homosexuality v Ugandě. Jsou to první obžalovaní, kteří budou v Ugandě postaveni před soud po schválení kontroverzního zákona, kriminalizujícího homosexualitu. Oba muži jsou vězněni v Kampale už od prosince 2013.

Ugandský prezident Museveni podepsal zákon kriminalizující homosexualitu v únoru. Za první "trestný čin" homosexuality je trest 14 let vězení a za opakované homosexuální akty je doživotí.

Podrobnosti v angličtině ZDE

18.4.2014

V zemích, kde je tisk svobodný, není pro novináře hanbou, zastupovat oficiální mínění.
Gabriel Laub

Dominantní témata opentlená palcovými titulky vzbuzují emoce. A čím větší vášně, tím větší sledovanost. Čím větší sledovanost, tím zajímavější příjem z inzerce. Pravda bývá mnohdy příliš obyčejná pro fajnšmekry katastrof. Dominantní témata ji proto užívají jako šafránu v pikantní omáčce, jejíž ostrá chuť dělá z ostatních mediálních krmí pouhé přílohy, bez nichž se opulentní gurmán snadno obejde. Vedlejším produktem dominantních témat je tedy marginalizace fundamentálních témat společnosti. Kvalita vzdělání, dostupnost práva, zdravotní péče, důstojný život seniorů a hendikepovaných spoluobčanů, to vše je mediálně nezajímavé v porovnání s otázkou, jaké označení uniforem měli či neměli ozbrojenci v bouřících se ukrajinských regionech.

Je podivuhodné, kolik energie a prostředků vynaložila média, aby události na Ukrajině zasadila do rámce kýženého obrazu. Viděli jsme například televizní štáby mezi chlápky v maskáčích střílejících do vzduchu při bláznivém lovu na novinářskou kachnu, jež nám posléze bezelstně vykvákala, že se jednalo o „práci ruských profesionálů“. Viděli jsme separatisty projíždějící se v obrněncích, vyslaných k jejich pacifikování, abychom se vzápětí dozvěděli, že kyjevská vláda má situaci pod kontrolou. A možná je to dokonce pravda, pokud připustíme, že Ukrajině vládne chaos. Nikdo fakticky neví, co platí, kromě jediného: Čím větší zmatek, tím usilovněji a energičtěji je třeba vrtěti psem. Pravdu nikdo nehledá, pravdu je třeba nejprve stvořit.

Zpráva o Ukrajině se tak stává především zprávou o stavu mediálního světa, v němž se realita s virtualitou propojují jako dvě strany Möbiova listu. Diference mizí, pravda se mění v čiré fantasma. Kdo má jiný názor, přestává být partnerem diskuze a společníkem v hledání východiska a stává se nepřítelem. Vášně se přelívají z mediálního dvorku do ulic a zaplavují je páchnoucím kalem xenofobie. Pro ostravského hoteliéra Tomáše Krčmáře se tak například rázem stali nepřáteli šmahem všichni ruští turisté, které odmítá ubytovat ve svém hotelu Brioni ve Stodolní ulici. Pan hoteliér je na své rozhodnutí (evidentně protizákonné) pyšný a stává se na pomíjivý okamžik vyhledávaným objektem všudypřítomného bulváru, který může považovat za hlídacího psa demokracie snad už jenom opravdový blázen.

Takové psy si v poslední době ovšem oblíbili miliardáři. Dá rozum, že obyčejný voříšek jim nestačí. Nedá se cvičit a chová se nevypočitatelně. Prostě pitomé psisko, co vás občas kousne z pouhého rozmaru. Nic sofistikovaného, nic co by se dalo použít pro regulérní štvanici na ty, co se provinili jiným názorem a chatrnou loajalitou. Tento zvláštní druh nových pejskařů ovšem vehementně tvrdí, že do výcviku svého svěřence zásadně nemluví. Upřímně řečeno, není ani třeba. V samotném mechanizmu média je totiž zakódován spolehlivý filtrační proces, kdy uspět v hierarchii systému může pouze ten, kdo se ztotožní s hodnotovými představami majitele.

Místo hry rozdílů, jak upozorňuje Jean Baudrillard ve spise Fatální strategie, nastupuje progrese stejného, vedoucí k zbytnění, jehož symptomem je nekontrolovatelná tělnatost, jakou vídáme u obsedantních konzumentů hamburgerů. Ovšem stejně jako neforemná těla tlouštíků, jsou přesycené i banky informací, systémy absorbující všechno o všech a všem (a tedy fakticky o nikom a ničem) do jedné symbolické, jednostejné, oficiálně patentované pravdy.

A je lhostejné, zda má mimikry transparentnosti, anebo ji zavrhujeme jako prefabrikovaný produkt obscénního bujení metastazujícího do těla společnosti, v níž se názorová individualita a jinakost stávají ohroženými druhy, podobně jako Taseday. Což byl jistý filipínský kmen, k  němuž (pro zachování autenticity) etnologická rada zakázala přístup… dokonce i etnologům.

Individualita ( a jinakost) se ovšem žádné zvláštní ochraně netěší. Nečeká ji, ani nevyžaduje. Pozitivní je, že přesto přežívá. I to vrtění psem. Neúnavné, že normální psisko by z toho už dávno pošlo. (Koneckonců Ukrajina je jenom jedna z možných simulací.) Přežívá, neboť věří svým vlastním očím a uším. A také svému rozumu a srdci. Věří, že prostý život je příliš rozmanitý a svět nejednoznačný, aby bylo možné udělat z čehokoliv Möbiův pásek a překroutit realitu s virtualitou do jedné roviny, kde nic nepřečnívá, všechno je jasné a definitivní. Jako smrt.

18.4.2014
Ke "spontaneitě" ukrajinských protestů

KD│ Fotografický komentář k tvrzení ohledně "spontánní reakce veřejnosti východní Ukrajiny na kyjevskou juntu". Letní výcvikový tábor ultrapravicové ruské Eurasijské mládeže v Černihově, srpen 2006. Vlevo doněcký aktivista Oleg Frolov v tričku se znakem Doněcké republiky vyhlášené "spontánně" v dubnu 2014. Vpravo ruský aktivista Pavel Zarifullin v tričku se znakem Hnutí Eurasia, který zřetelně symbolizuje, že "Rusko neví, kde končí".

Není třeba hledat v žádných tajných archívech, natožpak "vytvářet skutečnosti" kreativními interpretacemi. Ruští extrémisté se sami hrdě chlubí a destruují oficiální verzi Kremlu.

18.4.2014
Server deníku Guardian zaznamenal v březnu 2014 poprvé více než 100 milionů individuálních čtenářů

Zpravodajství o pohřešovaném malajském letadle vedlo k zvýšení počtu čtenářů britských deníků. Počet čtenářů deníku Guardian stoupl od února 2014 do března 2014 o 12 procent a zaznamenal v březnu 102,3 miliony individuálních uživatelů. Denní průměr čtenářů listu Guardian je 5,67 milionů. Nejčtenějším internetovým serverem v Británii je bulvární list Daily Mail, který překročil počet 100 milionů individuálních čtenářů měsíčně v srpnu 2012, během olympijských her v Londýně. V březnu 2014 měl Daily Mail 179,8 milionů individuálních čtenářů. Guardian je druhý nejčtenější britský deník.

Před několika dny obdržel deník Guardian spolu s americkým listem Washington Post nejprestižnější světovou novinářskou cenu, Pullitzerovu cenu, za zveřejnění informací od Edwarda Snowdena o masovém americkém špehování veřejnosti. Guardian je také držitelem britské ceny Newspaper and website of the year (Deník a server roku).

Podrobnosti v angličtině ZDE.

18.4.2014
Zemřel Gabriel García Márquez

V 87 letech včera zemřel kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1982. Marquéz je považován za jednoho z největších spisovatelů 20. století. Byl samoukem, který prosadil vlastní styl zvaný magický realismus, autorem řady románů, povídek, ale i novinových článků, v nichž se často vyjadřoval k zahraničněpolitickým tématům. Hlavním tématem jeho zájmu byl fenomén samoty.

V nejznámějším románu Sto roků samoty (1967) vypráví o sedmi generacích rodiny Buendíů žijící v městečku Macondo, "městě zrcadel". Rodinu zde potkávají opakovaná, většinou vlastním počínáním zaviněná neštěstí. Nakonec je Macondo zničeno hurikánem. Jeden z příslušníků rodiny v závěru rozluští tajné poselství, které adresáta informuje o všech šťastných i nešťastných událostech v rodině Buendíů.

Hlavním tématem románu je opakování dějin, jemuž nelze uniknout. Postavy jsou pod vlivem své minulosti a komplikovanosti doby. Jejich omezený světonázor napomáhá opakování dějin a neměnnosti sociálních podmínek.

18.4.2014

Člověk skutečně nevychází z údivu, kolik nesmyslných tvrzení čeští novináři posedlí ukrajinskou krizí dokáží, pravděpodobně za svitu luny v úplňku, vytvořit. Novinář Michal Musil na internetových stránkách ihned.cz uvádí alespoň v mých očích zcestnosti typu „V dějinách najdeme omyly, chyby, dokonce i zločiny americké zahraniční politiky: tiché přihlížení vraždám a podpora nechutných režimů ospravedlňovaná argumentem, že jde o "menší zlo" stojící proti "většímu zlu", tedy sovětskému totalitnímu komunismu“, ZDE Skutečně nedokáži posoudit, jestli tuto bagatelizaci utrpení milionů lidí v desítkách rozvrácených zemí autor myslí vážně, nebo se jen nachází v dočasném pominutí smyslů vinou agresivní Luny.

Chtěl bych vyjádřit jisté rozčarování nad tím, jak nedostatečně je veřejnost obeznámena s oněmi „prohřešky“ USA ve stylu „dělaly se přece chyby, soudruzi, ale z krizového vývoje jsme se poučili“. Kdyby s nimi byla seznamována tak, jako je seznamována s každým zkřiveným vlasem rukou minulého režimu nebo nyní každým kročejem ruského Demiurga na Ukrajině, bylo by to ku prospěchu naší veřejnosti už díky tomu, že by se více vzdělávala a naučila by se nahlížet na mnohovrstevnatou realitu detailněji. Nicméně kvůli intelektuální nepoctivosti české novinářské a politické obce jsou USA stále považovány za benigní a četnickou velmoc, rutinně patrolující a trestající darebácké státy, a veřejnost v převážné míře žije v umně naaranžovaném bludu. Ono je skutečně těžké vzdorovat masivní, nikdy předtím tolik koncentrované propagandě, která se na nás line odevšad, aniž bychom reflektovali skutečnou a nezmrzačenou realitu.

Jsem přesvědčen o tom, že kdyby se česká veřejnost dozvěděla o dopadech oněch eufemisticky řečeno „nešvarů“ americké politiky ve světě, tak by se zřítily sny mnoha jedinců, jež jsou až s náboženským zanícením cizelovány. Není to věru příjemné zjištění – žít dlouhé roky ve lži, podobně jako stalinisté v Sovětském svazu do XX. sjezdu strany i poté.

Americké “omyly“, „chyby“ nebo „tiché přihlížení vraždám“ jen v Indočíně zanechaly tři země v troskách, zatímco Kissingerův rozkaz k bombardování Kambodže “chci, aby zasáhli všechny cíle – velká letadla, malá letadla, všechno co můžou udělat. Vezměte všechno, co létá na všechno, co se jen pohne“ je de facto pobízení ke genocidě ZDE. Americká intervence ve Vietnamu, Laosu a Kambodži byla na řadě míst jednoduše vyhlazovací kampaní; třeba na Planině džbánů v Laosu, v hustě obydlené deltě Mekongu ve Vietnamu nebo v rurální Kambodži, kde americké bombardování posílilo dezorganizovanou partu Rudých Khmérů natolik, že ti posléze dovršili „dekádu genocidy“ v Kambodži ZDE. Ve Vietnamu byly vybudovány „koncentrační tábory“ (tzv. Strategic Hamlets), kam bylo nahnáno několik milionů lidí, jelikož bylo nutné masově separovat zrna od plev – vesničany od Vietkongu, aby charismatická guerilla utlačované venkovany nenakazila „virem“ rekrutu do jejích řad. Navíc v těchto převážně zemědělských oblastech neměly oběti bezhlavého bombardování tu výsadu jako Evropané za 2. světové války – možnost ukrýt se ve sklepních krytech.

Suma sumárum: Americká agrese, jež měla za úkol zničit národně osvobozenecké ambice ve Vietnamu, a její rozšíření do dvou okolních zemí přinesla smrt asi 4 milionům lidí. Další miliony osob zmrzačila a vysídlila (asi 12 milionů lidí podle statistik Bílého domu ZDE ); dodnes se v regionu rodí znetvořené děti následkem největší chemické války v dějinách, která kontaminovala ornou půdu a spálila tamní lesy na troud ZDE , již stejně jako bombardování Jižního Vietnamu bombami a napalmem zahájil už John F. Kennedy. V Laosu, zemi bombardované na světě nejvíce, lze i dnes narazit na dosud „netknutá“ minová pole.

V přibližně stejné době, kdy Spojené státy posílaly leteckými útoky velkou část Indočíny do „doby kamenné“, přesněji během několika měsíců v letech 1965 až 66, v nedaleké Indonésii probíhala genocida, o níž či spíše jejích dopadech se moc neví. Šlo o likvidaci indonéských komunistů (PKI) a jejich přívrženců, většinou chudých bezzemků. Nejenže CIA poskytla indonéským hrdlořezům seznam se jmény vlivných komunistických předáků, které pak jednoho po druhém odkráglovali, ale na genocidě se americká vláda podílela i jinými způsoby: zásobila indonéskou armádu zbraněmi, poskytla jí finance a trénink, vysílačky, aby masakry probíhaly efektivněji, jak mezi dalšími uvedl režisér snímku The Act of Killing, který byl promítán i na festivalu Jeden svět, Joshua Oppenheimer ZDE. Indonésie se tedy poté, co byla zlikvidována jediná strana, která měla značnou podporu zdola, otevřela americkým a ostatním západním investorům a koncernům, jimž PKI a její přívrženci stáli v cestě. A to za cenu vyvraždění půl milionu až tří milionů lidí a uvěznění dalších 1.5 milionu osob. Těžko proto psát o „tichém přihlížení vraždám“ ze strany USA, jak alibisticky a cynicky uvádí Musil.

Poslední příklad amerických „chyb a nešvarů“ je přímo ilustrativní. Irák od napadení Američany v roce 1991 až po dnešek. První válka v Zálivu a následující ekonomické sankce poslaly statisíce až milion Iráčanů, především dětí do pěti let věku, na smrt, nehledě na cílenou destrukci civilní infrastruktury, včetně odpadních systémů, škol, nemocnic, zamoření pitné vody a paradoxně posílení tyrana a jeho suity. Irák byl už na kolenou, jeho střední třída byla téměř zdecimována, kdysi vychvalované irácké zdravotnictví a školství byly zničeny. Následovala druhá invaze, „jejíž pozice před mezinárodním právem je mírně řečeno sporná”, jak eufemisticky píše Musil; invaze, která mimo jiné spustila sektářskou válku, jejíž následky jsou krutě citelné ještě dnes: celkově přišly o život další statisíce lidí, možná více než milion osob.

Pokud bychom vycházeli z logiky pana Musila, tak by třeba zvěrstva Himmlerových vyhlazovacích komand na východní frontě za 2. světové války nebo obří hromady mrtvol v koncentračních táborech od Dachau až k Belzecu mohl též popisovat jako „prohřešky“, kdyby přijal jinou perverzní ideologii. Obětem bývá jedno, padají-li na ně nedemokratické nebo demokratické bomby, smrt prostě bere všechno – nerozlišuje.

Autor automaticky považuje „sovětský totalitní komunismus“ za horší než americkou zahraniční politiku. Pro občany bývalého Sovětského svazu jistě, ale pro zahraničí to platí jen ztuha. Například řada historiků, která se podílela na vypracování publikace o studené válce The Cambridge History of Cold War ZDE, tvrdí, že v letech 1960 až 1990 se disentu ve východoevropských satelitech Sovětského svazu neděla zdaleka tak krutá příkoří jako disentu v zemích, kde Bílý dům upevňoval svou dominanci ať už vojenskou silou, okupacemi, nebo prostřednictvím pučů či proxy sil.

A nyní se podívejme, jak probíhala ruská anexe Krymu, kde se počet obětí dal spočítat na prstech jedné ruky, i když násilí v ostatních částech Ukrajiny eskaluje a krize ještě bohužel zdaleka není zažehnána. Obdobné je to s rusko-gruzínskou válkou, v níž padly řádově stovky lidí, a již neprovázela žádná obří destrukce. Jak to, že barbar ranku Putina při těchto vojenských operacích nepovraždí statisíce lidí, vždyť je to právě Putin – tresť žlučovitého zla? A zároveň hleďme na jazykovou hysterii české novinářské a politické obce. Samozřejmě, že USA jsou horší než Putin, příkladů je přehršle – tento pohled Musil ale vnímá jako smutný fakt. Avšak, podle jeho mínění, „zahraniční politiku tam (v USA) tvořili různí prezidenti z dvou různých stran, které se na základě svobodných voleb střídají u moci a které se tvrdě kritizují“. Ó, ten cynický alibismus pro bagatelizaci či přímo omluvu týkající se milionů povražděných „americkými hochy“ a jejich spojenci.

17.4.2014

Velikonoce jsou každoročně nejen příslibem pro další jeden koloběh rozmanitých podivuhodných přírodních cyklů života, ale zároveň málem již dvě tisíciletí také naléhavě chtějí křesťansky vychované a takto i smýšlející části lidstva připomenout, odkud pramení tato „kristovská“ víra. Čeština tu novozákonní víru nazývá ne zrovna pregnantně „křesťanstvím“; jako kdyby jejím prvořadým znakem byl zrovna křest. Mnohem adekvátněji tu víru většina evropských jazyků odvozuje přímo od jména „Kristus“; takže třeba anglicky se píše a uvažuje mnohem adresněji o „Christianity“ (německy „Christentum“, francouzsky „Christianisme“ aj.).

Pochopitelně jinak pojme čas Velikonoc někdo, kdo získal svou křesťanskou víru hned od dětství, jinak pozdější konvertita, a opět jinak ten, kdo žije zcela mimo náboženské tradice; o militantních atheistech nemluvme. (Píši to řecké slovo k označení „Boha“ po staru; protože jak grafika, tak výslovnost staré řečtiny se samozřejmě nekryla s nynějším českým pravopisem. A proto zde: „theos“ či „atheos“, a níže i „theologie“.) Všichni máme – bez ohledu na společná východiska obecné gramotnosti – poněkud odlišné filtry v těch oblastech, v nichž se angažuje nejen naše pojetí racionality, ale spolu s tím významně také naše emoce. Zvláště když si můžeme být osobně jisti tím, že zároveň hájíme jisté hodnotové pojetí světa a života v něm.

Pokud se týká dnešního křesťanství, má navenek celou řadu podob. Od 20. století se začaly projevovat stále sílící tendence k ekumenismu. I když zdroje víry byly písemně kompletovány až s nemalým odstupem času od Ježíšova života, ta výchozí „křesťanská“ víra byla zřejmě především „kristovská“, soustředěná na spásu po „konci časů“ skrze vizi Krista, jímž měl být po svém ukřižování zmrtvýchvstalý Ježíš. Teď nerozvádějme, že křesťanství během tří prvních století své existence zažilo nemálo pronásledování svých vyznavačů, než konečně začalo být na počátku 4. století římským státem oficiálně tolerováno (až k roku 380 bylo prohlášeno za státní náboženství Východořímské říše). Naopak bychom měli uvážit, že od počátku našeho letopočtu zhruba půl druhého tisíciletí většina evropského lidstva byla a zůstávala negramotná, takže jeho křesťanství bylo spíše „obrázkové“ a smyslově názorné, bez theologických fines vzdělaného duchovenstva. (Mj. od roku 325, po prvním církevním koncilu v Nikaji, měl být křesťanský Bůh pojímán již jako „Trojice“, jejíž různé projevy přitom vycházejí ze „stejné podstaty“ božství; i když takový výklad byl mimobiblický.)

*****

Vraťme se přímo k Velikonocům. Běžný a názorný bývá kalendář posledních dní Ježíšova života. Jako kdyby na „Zelený čtvrtek“ se konala tzv. poslední večeře Páně, a potom, během pátečního dopoledne jako kdyby mohl proběhnout celý ten příšerný a stěží popsatelný cyklus Ježíšova soudu před několika různými instancemi a jeho ukřižování; přičemž ještě během pátku je registrována Ježíšova smrt, a dokonce i navečer jeho pohřbení. Vše málem během 24 hodin! Ani nepřemýšlíme o tom, zda to takto vůbec mohlo probíhat ve skutečnosti. Než zkusím poukázat na některé zjevné nesrovnalosti v uvádění velikonočního scénáře pro Ježíšův životní konec, ocituji z Utrpení Páně podle evangelií (Kalich, Praha 1983) od J. B. Součka jednu závažnou pasáž, kterou bychom všichni měli brát v úvahu dříve, než se začneme vzájemně o něčem z Ježíšova paschálního příběhu kategoricky dohadovat: „Obecně třeba říci, že nelze vyloučit možnost ani skutečnost, že do evangelijního podání vnikl nejeden rys i příběh, který nemá kořeny ve skutečném průběhu událostí, nýbrž v některém výroku Starého Zákona, v určité theologické thesi anebo prostě také v potřebě dotvořit a dolíčit chybějící podrobnosti.“ (Cit. ze str. 162, s ponecháním pravopisu. Ne že by takto soudil sám. Od Reimara přes D. F. Strausse k Schweitzerovi probíhalo výchozí pátrání po „historickém Ježíšovi“; a od Schweitzera teď to „pátrání“ probíhá dalších sto let, aniž jsme se mu takto věrohodně přiblížili. Víra má pochopitelně stále k dispozici eschatologického Krista, ale Ježíš, běžně vnímaný jako „zakladatel křesťanství“, zůstal historicky v mlze.)

*****

Určitě tento text se nechce nikomu vměšovat ani do jeho víry, ani do jinak orientovaného života nebude vnášet nějaké nové záchytné body do případných jeho hodnotových mezníků. Takže teď jen pár námětů z možnému – snad i „paschálnímu“ – zamyšlení:

O několik odstavců výše tu byla již zmínka o tom, jak bývá běžně zahuštěn čas biblických Velikonoc v souvislosti s Ježíšem; především s tím dramatickým koncem jeho života, přičemž sice máme k dispozici různá evangelia (tři z nich se nazývají dokonce „synoptická“, poněvadž vykazují navzájem řadu obsahových podobností), ale z těch všech informací jako kdybychom měli nakonec spolehlivěji k dispozici pouze pár epizod až v souvislosti s tím Ježíšovým ukřižováním. Takže se má za jisté, že pocházel z Galileje. Že přímo v Jeruzalémě byl odsouzen k ukřižování. Že v krátké době nato začala žít mezi jeho stoupenci víra, že svou smrtí předznamenal již mnohými židovskými proroky předpovězené vítězství nad smrtí a nad tehdejšími společenskými poměry, s možným příslibem snad i Božího Království. Ta rodící se víra měla nejdřív ráz ne zrovna vlídně respektované sekty v rámci židovství. Brzy se začala šířit mezi pohany; ovšem výrazně teprve pak, až se v jejím rámci přestala uplatňovat obřízka.

Ta výchozí „kristovská“ víra byla výrazně orientována na přelomový čas směrem vpřed. A když stále, několik desetiletí, konec stávajícího světa nenastával, začali se „kristovci“ zajímat o možná další východiska svých jistot. Nezapomínejme, že i řecký výraz „christos“ byl zprvu pro svého nositele Ježíše jen přívlastkem; a stal se brzy jedinečným vlastním jménem. Koncem těch 60. let, kdy se začala rodit „objednávka“ po Ježíšových „hagiografiích“ (tj. „letopisech svatosti“), navíc se Židé (jako „národ“) pokusili vzbouřit proti římské nadvládě a vyvolali povstání, jehož truchlivý konec předznamenalo dobytí Jeruzaléma Římany (roku 70) a rozboření tamního Hospodinova Chrámu. Co mohl vědět jakýkoli tehdy autor o Ježíšově životě?

Kdyby měl být ten současný jakoby „Zelený čtvrtek“ vnímán už jako židovsky paschální, musel by být již fakticky pátkem a s nastávajícím večerem pro židovské zvyklosti být pojat již jako počátek sabatu (protože každý další den nábožensky a kalendářově začínal pro židy se soumrakem předchozího dne; máme tu problém s určením 14. nísanu židovského kalendáře). Pak by ovšem již neodpovídalo nic možnému datování dalších událostí, neboť o sabatu se v Palestině určitě nemohlo soudit, tím méně popravovat; Římané respektovali zvyklosti podmaněných národů. Jsou zde další možné problémy. Nikdo konkrétně nezjistí, jak dlouho Ježíš mohl vůbec pobývat v Jeruzalémě předtím, než došlo k jeho zatčení. Také případný soud před Pilátem by za normálních poměrů musel probíhat v Kaisareji (v Caesareji), kde sídlil. I když nelze vyloučit, že se mohl do Jeruzaléma právě před židovskými velkými svátky dostavit. Žádná zpráva o tom známa není. Kdyby byl ovšem Ježíš Pilátem souzen v pátek ráno, nebyl by okamžitě téhož jitra od soudu veden na popraviště. A pokud disponujeme evangelijní zprávou, že nastala od poledne do tří hodin tma po vší zemi (Mt 27:45), odporuje to možným poznatkům o zatmění Slunce (které netrvá déle než 7 minut; a astronomickou zprávu z doby kolem roku 30 o ničem takovému zatmění odpovídajícím nemáme). Také mohl být jen stěží nějaký setník u Ježíšova kříže, protože v oné době nebyla Palestina Římem okupována vojensky. (Zdržme se dalších závažných podrobností, které evangelijní autoři odhadovali pouze v dobré víře. Značné problémy jsou také kolem Ježíšova pohřbení; rovněž v souvislosti s jeho údajným hrobem v blízkosti popraviště, pro židy místa rituálně nečistého.)

Přitom právě křesťanství (bez ohledu na možné své další někdy problematické zákruty) znamenalo pro Evropu tradici, z jejíchž lepších stránek přece by snad mohla stále těžit i současnost. Anebo už ne? Nejen ovšem třeba případnou meditací nad Bachovou hudbou k Matoušovým pašijím. Copak nežijeme zrovna v dnešku nejednou bez vodítka (a bez potřeby nějaké takové vodítko mít), které by nás nakažlivě oslovilo k následování? Aniž by přitom ovšem musel mít člověk stálou potřebu posmrtné odměny. Copak aspoň někdy nesázíme, už pro tu radost z tvorby? Aniž musíme šilhat po sklizni? A aniž přímo známe, čím autenticky Ježíš žil? Že by musel zemřít jen proto, aby jako nevinný předem garantoval anulování našich vin? (Tak to aspoň říká Jan 3:16.)

18.4.2014

Vědci institutu NASA s pomocí sondy Kepler nalezli planetu podobnou Zemi a pravděpodobně příznivou pro život. Je to kamenitá planeta asi o 10% větší, než naše, vzdálená pět set světelných let - a možná má na povrchu vhodné podmínky pro přítomnost kapalné vody. Je první toho druhu, kterou astronomové zatím objevili. Nese katalogové jméno Kepler-186f a je součástí hvězdného systému Kepler-186, který se nám promítá do souhvězdí Labutě.

Na možnou přítomnost vody vědci usuzují z toho, že planeta je příliš malá, než aby se udržela pohromadě, kdyby se skládala pouze z plynu, jako například Jupiter. Podle výpočtů se pravděpodobně skládá ze směsi železa, kamene, ledu a vody, podobně, jako Země. Není ovšem možno přesně zjistit, v jakém poměru se zmíněné složky nacházejí.

Planeta je součástí hvězdného systému, v jehož centru se nachází hvězda typu červený trpaslík. Příjem energie z tohoto zdroje podle výpočtů není tak velký, aby se voda z planety vyvařila. Pokud by tedy planeta Kepler-186f měla atmosféru, může se na ní nacházet voda v tekutém skupenství. Není však možno na takovou vzdálenost zjistit, zda se na planetě skutečně nachází atmosféra.

Pokud by na planetě byly vodní plochy, ve světle rudého slunce by měly tmavě modrou barvu, kdežto oblaka nebo ledovce barvu oranžovou.

Zdroj v angličtině: ZDE

17.4.2014

varuje v deníku Guardian historik Timothy Garton Ash, který nedávno navštívil Čínu a zjistil, že Čína mlčky Putina podporuje. Totéž platí o Indii. Číně se především líbí, že Spojené státy jsou zataženy do krize na Ukrajině a nebudou mít čas zabývat se situací v asijském tichomořském regionu. Čínští politikové jako Xi Jinping, který vyrostli za předsedy Maa, sympatizují instinktivně s představou, že nějaký nezápadní vedoucí politik se dokáže postavit kapitalistickému a imperialistickému Západu. Čínské tiskové komentáře jsou sice opatrnější, pokud by šlo o porušení územní integrity Ukrajiny, jenže, dodává Ash, Putin neusiluje o rozčlenění Ukrajiny, pouze o její finlandizaci. V úterý se dostalo v Pekingu velmi vřelého přijetí ruskému ministru zahraničí Sergeji Lavrovovi. Čínské ministerstvo zahraničí vydalo prohlášení, že vztahy mezi Čínou a Ruskem "jsou nesmírně bohaté, fungují na nejvyšší úrovni a mají nesmírně velký strategický význam". Peking přivítá příští měsíc na významné vrcholné schůzce Vladimíra Putina.

Velmi podobný postoj zastává Indie, jíž minulý měsíc Putin poděkoval za její "uměřený a objektivní" postoj vůči Krymu. Postkoloniální obsese Indie se suverenitou a resentiment vůči všem náznakům západního liberálního imperialismu znamenají, poněkud nelogicky, že Indie podporuje Rusko, které značně dramaticky porušilo suverenitu svého souseda.

A není to jenom Indie. Další dva partneři Ruska v seskupení BRICS - Brazílie a Jihoafrická republika - se zdržely hlasování v OSN při schvalování rezoluce, kritizující krymské referendum. Vyjádřily také spolu s Ruskem znepokojení, že by Putinovi mohlo být zabráněno, aby se účastnil v listopadu summitu G20.

Ash poukazuje na to, že řada zemí má už po mnoho staletí silný odpor vůči západní koloniální dominanci. Velmi silně hájí svou vlastní suverenitu a odmítají veškeré pokusy severní Ameriky a Evropy jim diktovat, co je pro ně dobré, a projevují určitou instinktivní míru škodolibosti, že se bojovnému Putinovi podařilo píchnout strýčka Sama do oka. Ať žije Putinismus!

Je to podle Ashe další závažné téma jednadvacátého století. Mějme na paměti v tomto širším, geopolitickém smyslu, že v jednadvacátém století bude více Ukrajin, uzavírá Ash.

Podrobnosti v angličtině ZDE

17.4.2014

Dohoda, jíž bylo proti očekávání dosaženo při čtyřstranných jednáních v Ženevě, by znamenala rozumné východisko ze stále se zhoršující krize, kdyby již první komentáře nezpochybňovaly její dodržení.

Problémy s ní mají militanti z obou stran – jak Banderovi pohrobci, tak ruští nacionalisté. Snaha o odzbrojení Pravého sektoru bude narážet na jeho neochotu podřídit se moci, která podle jeho vůdce postupuje vůči druhé straně příliš smířlivě, ruští militanti jsou zklamáni tím, že je Putin nepodržel, resp. jim nepřišel na pomoc. Kromě toho není zřejmé, jak bude dodržování dohody kontrolováno.

Lavrov řekl, že hlavní role ve zprostředkovatelském úsilí na Ukrajině by se měla ujmout Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Předpokládá přitom rozšíření její současné mise, která na Ukrajině již působí. Z formulace však nevyplývá, zda je posílení monitorovací role OBSE součástí dohody. Není také jasné, kdo by misi vedl a jaké by byly její možnosti.

Rozhodující budou příští dny a týdny a připravenost ukrajinské i ruské strany dodržet to, co bylo stvrzeno. Zkušenost s nedodržením dohody mezi Janukovyčem a třemi ministry zahraničí EU z 21. února, jejímž důsledkem bylo narůstající napětí a současná krize, je pro skeptiky příliš čerstvým mementem.

17.4.2014
Polská umělecká skupina "Trpaslíci" čelí žalobě za rouhání kvůli "neuctivému" obrazu Jana Pavla II

Umělecká skupina "Trpaslíci" má být v Polsku postavena před soud za rouhání. Vytvořila totiž ironické plátno nazvané Bitva u Grunwaldu/Loď pitomců, na němž jsou zobrazeny současné polské osobnosti "v mezinárodním kontextu".

Na obraze - v levém dolním rohu - je zobrazen šéf kontroverzní pravicové katolické rozhlasové stanice Radio Maryja Tadeusz Rydzyk jako prase, které kojí bývalého polského papeže Jana Pavla II.

Skupinu "Trpaslíci") žaluje Ryszard Nowak z "Celopolského výboru proti sektám a násilí". V minulosti žaloval za rouhání různé polské hudebníky (včetně pophvězdy Doda). Vyjádřil se, že tento obraz "uráží náboženské city milionů lidí" a uráží také Otce Rydzyka a mrtvého papeže. "Trpaslíci" reagovali, že ti, kdo něco namítají proti jejich obrazu, by "měli vědět, že by se realismus neměl plést se science-fiction". Vydali toto prohlášení:

"Litujeme, že úroveň umělecké výchovy je tak nízká v organizacích, jako je "Celopolský výbor proti sektám a násilí", které by měly být místem inteligence v naší zemi. Tito lidé by měli vědět, že nelze plést realitu se science-fiction.

Obraz "Bitva u Grunwaldu/Loď pitomců" je jen fiktivní umělecké dílo. Obraz je lehké a přístupné dílo, které zobrazuje události a postavy ze současné polské historie v mezinárodním kontextu. Jsou to jen kreslené vtipy se smyslem pro humor, v žánru "South Parku". Poslání díla je naprosto pozitivní, bez úmyslu urážet. Jsou to jen naše polské zvyky, které způsobují, že vidíme ve všem ďábla a zlo."

Podrobnosti v angličtině ZDEZDE

17.4.2014

"Podrobí se tomu všemu evropští politikové, nebo se probudí? Instituce v Bruselu nebyly nikdy tak důležité jako nyní."

Mathias Döpfner, generální ředitel německé mediální skupiny Axel Springer, největšího vydavatele novin v Evropě, obvinil firmu Google, že zneužívá svého monopolního postavení v digitální ekonomice, že diskriminuje konkurence a buduje "superstát".

V otevřeném dopise Ericu Schmidtovi, šéfovi firmy Google, který vyšel ve středu v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, konstatuje Mathias Döpfner, že firma Google provozuje takový podnikatelský model, který by "byl v kruzích s horší pověstí charakterizován jako ochranářské podvádění". Firma Google totiž v hierarchii výsledků vyhledávání "diskriminuje konkurenci". Motto firmy Google je "pokud nechcete, abychom vás zničili, musíte nám platit".

Mathias Döpfner, jehož nakladatelství vydává nejprodávanější deník v Evropě, bulvární list Bild, stejně jako středopravicový deník Die Welt, přiznal, že jeho vlastní firma je na firmě Google naprosto závislá, "což mě a další vydavatele děsí".

"Zaměstnanci firmy Google jsou vůči nám vždycky velmi přátelští, ale nekomunikujeme spolu za rovných podmínek. Jak bychom mohli? Google nás nepotřebuje. Ale my potřebujeme Google."

Döpfner argumentuje, že u mnoha evropských občanů došlo "k podstatné změně názorů" ohledně firmy Google od té doby, co Edward Snowden loni odhalil, že existují "těsné styky mezi velkými americkými poskytovateli internetových služeb a americkými výzvědnými službami".

"Nikdo neví tolik o svých zákaznících jako Google. I vaše soukromé a podnikatelské emaily si všechny čte firma Google a analyzuje je, když to potřebuje," napsal Döpfner. Charakterizoval názor, který připsal jak Schmidtovi a Marku Zuckerbergovi od Facebooku v reakci na odhalení o špehování prostřednictvím americké NSA, že "když nemáte co skrývat, nemáte se čeho bát," jako znepokojující.

"Je to mentální postoj a názor na svět, který je typický pro totalitní režimy, nikoliv pro svobodné společnosti. Něco takového by klidně mohl říci ředitel Stasi nebo jiné tajné služby v diktatuře. Podrobí se tomu všemu evropští politikové, nebo se probudí? Instituce v Bruselu nebyly nikdy tak důležité jako nyní," zdůraznil.

Podrobnosti v angličtině ZDE

17.4.2014

Americký soud rozhodl, že firma Lavabit neprávem odmítla předat americké vládě dešifrovací klíče

Federální odvolací soud ve středu potvrdil, že firma Lavabit se dopustila trestného činu pohrdání soudem, když odmítla předat americkým úřadům dešifrovací klíče k svému zašifrovanému emailovému systému, který používal Edward Snowden.

Zakladatel firmy Lavabit Ladar Levison zpochybnil právní platnost předchozího soudního rozhodnutí, že se dopustil pohrdání soudem, když americké vládě odmítl poskytnout dešifrovací klíče ke své službě zašifrovaného emailového systému.

Levison konstatoval, že ho americká vláda donutila zlikvidovat svůj podnik, což udělal, aby nemusel vládě prozradit své dešifrovací klíče.

Lidskoprávní organizace American Civil Liberties Union poukázala na to, že se odvolací soud při svém rozhodování soustředil na procedurální aspekty případu a zcela ignoroval meritum stížnosti firmy Lavabit.

"Co se týče merita věci, jsme přesvědčeni, že je jasné, že existují limity vládní moci donucovat nevinné poskytovatele internetových služeb, aby se podíleli na vládním špehování," řekl právník ACLU Brian Hauss ve veřejném prohlášení. "Americká vláda překročila tyto limity, když firmu Lavabit nutila, aby se vyhodila do povětří a ochromila šifrovací technologii, která zajišťuje naši kolektivní internetovou bezpečnost jen proto, aby získala informace, které Lavabit sám nabídl k dispozici.

Obdobný požadavek od FBI zlikvidoval v roce 2007 konkurenční firmu Lavabitu Hushmail, která tehdy byla také donucena poskytnout policii veškeré informace o uživatelích, kteří používali jejího zašifrovaného systému emailů.

Podrobnosti v angličtině ZDE

16.4.2014

Zakladatel největší ruské sociální sítě VKontakte Pavel Durov uvedl na svém profilu, že 13. prosince 2013 na něm zpravodajská služba FSB žádala, aby vydal osobní údaje organizátorů ukrajinského Euromajdanu.

Durov požadavek kategoricky odmítá s poukazem na fakt, že ruská jurisdikce se nevztahuje na ukrajinské uživatele. Proto by poskytnutí takových údajů bylo nejen nezákonné, ale také "zradou" ukrajinských občanů, kteří síti VKontakte věřili.

Durov mj. v prosinci prodal svůj podíl ve společnosti, který by mohl být použit při ovlivňování jeho rozhodnutí o ochraně osobních dat uživatelů.

Zdroj v ruštině: ZDE

17.4.2014

Leták distribuovaný v ukrajinském Doněcku, kde byla před několika dny vyhlášena proruská "Doněcká lidová republika", vyzývá všechny Židy starší šestnácti let, aby se do pondělka registrovali na oblastním úřadě a zaplatili poplatek ve výši padesáti amerických dolarů, napsal izraelský list Jediot Achronot.

Židé podle letáku mají předložit detailní soupis majetku, nebo budou zbaveni občanství, deportováni a jejich majetek zabaven.

Oblastní město Doněck má 4,3 milionu obyvatel a místní židovská komunita čítá 17 000 osob. Ve městě se nachází značná část ukrajinského těžkého průmyslu.

Leták je podepsán jménem "předsedy vlády" Denise Pušilina, byl rozdáván poblíž synagogy a později v dalších částech města.

Dokument je v ruštině a nese symbol Ruské federace i nově vyhlášené republiky.

"Milí ukrajinští občané židovské národnosti, vzhledem ke skutečnosti, že představitelé Židovské obce Ukrajiny podpořili banderovskou juntu a oponují proslovanské Lidové republice Doněck, (přechodná vláda) rozhodla, že všichni občané židovského původu od šestnácti let věku a sídlící na území republiky jsou povinni se hlásit u Komisaře pro národnosti v budově Doněcké oblastní správy a registrovat se."

Dále leták vypočítává, jaké typy dokumentů mají židovští občané předložit: "Občanský průkaz a pas... náboženské dokumenty rodinných příslušníků, stejně jako dokumenty dokládající práva ke všem nemovitostem, jež vám náleží, a také vozidel."

Pro případ, že by nebylo dost jasné, oč jde, hovoří se o následcích nesplnění povinnosti registrace: "Vyhýbání se registraci bude mít za následek odebrání občanství a budete nuceni opustit zemi a majetek vám bude konfiskován."

Poplatek za registraci činí padesát amerických dolarů.

Zdroj v angličtině: ZDE

Naproti tomu stránky Jevrejskij Kijev (Židovský Kyjev) píší, že Doněcký "premiér" Pušilin potvrdil, že se tyto letáky skutečně šíří, avšak popřel jejich autenticitu. Zdůraznil, že ani on, ani jeho úřad nemá s letákem nic společného. Přesná formulace je ZDE:
Он подтвердил, что листовка, подписанная возглавляемою им организацией, действительно раздавалась в Донецке. И заверил, что ни он, ни его организация не имеют к ней никакого отношения.

[Pušilin] potvrdil, že leták, který je podepsaný organizací, jíž on stojí v čele, se v Doněcku skutečně rozdával. Zdůraznil však, že on ani jeho organizace nemají s letákem nic společného.

Některé podrobnosti o pronásledování Židů na Rusy okupovaném území ZDE


17.4.2014

Česká televize vysílá občas i něco jiného, než ideologicky obarvené zpravodajství. V pondělí 15. 4. zařadila – dokonce v hlavním vysílacím čase – do vysílání svého druhého programu tři roky starý dokument Banderovci, který se zpožděním korigoval u řady diváků pohled na problematiku vypjatého nacionalismu na Ukrajině. Je těžko pochopitelné, že cenný a rozhodně nečernobílý materiál nebyl odvysílán před několika týdny, kdy se české veřejné mínění ve vztahu k událostem v Kyjevě vytvářelo.

Shodou okolností přinesly BL ve stejný den odkaz na záznam debaty mezi exposlancem ČSSD a současným starostou Vysokého Mýta Miroslavem Souškem a ukrajinským podnikatelem Alexandrem Barabanovem, žijícím v Česku. Pan Barabanov se v něm na adresu svých krajanů ze západní části vlastní země vyjadřoval bohužel se značným despektem, beze snahy přihlédnout k tomu, čemu byli lidé na západní Ukrajině po celá desetiletí, zejména za vlády Stalina a Beriji vystaveni, jak byla jejich vlast devastována, tomu, že prakticky v každé rodině byly oběti vražd a nelidských zločinů ze strany sovětských, potažmo převážně ruských represivních složek.

V situaci, kdy šlo o přežití národa Bandera a spol. fakt těchto zločinů projektovali do nenávisti ke všem cizincům, především k Rusům, Polákům a Židům. Desetiletí utrpení a bezvýchodnosti musely v celé západoukrajinské společnosti zanechat nesmazatelné stopy, které jsou zřetelné i v nejmladší generaci. Každý národ touží po svobodě, důstojném životě, chce mít své věci ve svých rukou. Nepřijatelná cesta, kterou k tomu Banderovi stoupenci zvolili, znamenala nové zločiny. Lze jim do jisté míry rozumět, nelze je akceptovat. V situaci, kdy je velká část ukrajinské společnosti existenčně opět ohrožena, není vypjatý nacionalismus až fašismus, který vidí jediné řešení v etnickém vyčištění země a pomoci idealizovaného Západu, cestou ke svobodě a nezávislosti, ale do ještě většího pekla.

Neštěstím je, že prozatímní vláda v Kyjevě neusiluje o národní smíření, nový začátek, reflexi utrpení nejen jedné, ale i druhé části národa, která byla stalinismem postižena jen na jiný způsob. Místo toho, aby měl východ Ukrajiny v přechodné vládě zastoupení přiměřené svému významu pro celou zemi, jsou v ní exponenti krajní pravice, jichž je Bandera ikonou. Jaceňuk neprojevil minulý týden v Doněcku potřebu setkat se s názorovými oponenty. Místo dialogu a snahy zmírnit napětí přistupuje jeho „vláda“ ke konfrontaci.

Kyjev v Doněcku ztrácí poslední zbytky moci, na proruský břeh přecházejí celé policejní oddíly, místní autority a nejnověji mladí vojáci, kteří měli potlačit „separatisty“. Kyjev na to reaguje odvoláváním „zrádců“ a hrozbami. Mimochodem kdo je může nahradit „lépe“, než odhodlaný Pravý sektor s Banderovým praporem?

Rozumný politik by v této situaci chtěl zachránit co se dá, snažil by se především udržet zemi pohromadě. Kyjevská „vláda sebevrahů“ opojená vítězstvím na Majdanu, ale žila v domnění, že ovládne celou zemi. Část „revolucionářů“ by možná ráda střízlivě couvla, ale moc prostoru k tomu nemá. Problémem jsou Banderovi dědici, kteří budou nejspíš raději do svých spoluobčanů střílet, než aby přistoupili na rozum a kompromis. Slabá administrativa v Kyjevě je s nimi spojena pupeční šňůrou pomoci i účasti a musela by popřít sama sebe, aby se s nimi mohla vypořádat.

Putin na východě Ukrajiny přes přání Západu vojensky nejspíš nezasáhne, protože mu stačí sledovat situaci a čekat, až se Ukrajina sesype. Ze stejného důvodu je nutno brát s rezervou zprávy o ruských „špionech“, které lze podezřívat ze snahy utužit nenávist vůči „Moskalům“. Jistěže samopaly v rukou povstalců, spíše však ruských nacionalistů, nejsou žádnými vintovkami z druhé světové, ale sklady zbraní tajné služby SBU bílil už Pravý sektor. Spontánnost akcí v několika městech v oblasti lze zpochybňovat, ale přinejmenším zčásti ne vyloučit. Hlavní scénář nicméně nepíše amatér, účast tajných služeb na této (ale i na druhé straně) je zjevná.

Česká média většinou zastávají otevřeně protiruské postoje, málokdy se pokusí je vyvážit. Jednou z mála výjimek je rozhovor s běloruskou azylantkou a šéfredaktorkou ruského týdeníkuPražský telegraf Natálií Sudliankovou, který přinesl server Aktuálně.cz. Sudlianková v něm potvrzuje to, co je nezávislým pozorovatelům zřejmé: ruská menšina se cítí být na Ukrajině zbavována svého jazyka, kulturního prostředí i historie. Vnímá nepřátelství, které je ve veřejném prostoru i oficiální politice popřevratové vlády zjevné. Vágním slibům nové administrativy nevěří, chce referendum, chce plnoprávně zasáhnout do diskuze o ústavních změnách. Nejde jí ani tolik o odtržení od Ukrajiny, jako o plnou občanskou emancipaci a spoluúčast na tvorbě ukrajinské politiky, již si pro sebe uzurpují vítězové z Majdanu. Jako řešení vidí podobně jako mnozí jiní federaci, které „úřadující prezident“ Turčynov říká „trhání Ukrajiny na kusy“ a bojuje proti ní „uvážlivým“ nasazením armády.

Skličující je v této souvislosti politika EU, která o všech výše uvedených souvislostech nemůže nevědět, ale ve vleku USA podporuje jen jednu stranu. Nejde jí o prospěch Ukrajiny a Ukrajinců, ale o geopolitický zisk. Paradoxní je, že sama nezíská nic jiného, než obrovskou chudou zemi na východě, již by musela dlouhodobě sanovat. Členské země vědí, že na to prostě nemají. Všechno, čeho se EU za její politiku dostane, je pochvala od zastydlých rusofobů či amerických neocons.

Skutečné řešení je přitom nasnadě – dialog vzájemně si naslouchajících, spolupráce mezi EU a Ruskem na základě oboustranného respektu. Výsledkem by mohlo být postupné zlepšování situace Ukrajiny a jejích občanů, souběžně ovšem i likvidace nacionalistické munice. Proč a komu tahle myšlenka nevoní? NATO místo toho vede zatím jen informační válku, haraší zbraněmi, chce zvyšovat výdaje na zbrojení.

Kdo jiný ale z toho může mít prospěch než ten, kdo na tom chce vydělat?

17.4.2014

Ve svém pravidelném výročním propagandistickém pořadu "Přímá linka", kdy Vladimír Putin v televizi "odpovídá na otázky národa" (prý bylo zasláno dva a půl milionu otázek, Putin si vybírá, na které odpoví, jak ve čtvrtek dopoledne poznamenala BBC, těžko říct, zda tyto miliony otázek někdo vůbec zpracovává, BBC nicméně poznamenala, že jen málokterý světový politik má odvahu se vystavit otázkám veřejnosti a příznala Putinovi, jak uvedl její moskevský reportér, že ten má "kýble odvahy") si Putin vybral i otázku od amerického whistleblowera Edwarda Snowdena, jak upozorňuje Veronika Sušová-Salminen. Snowden se zeptal, jestli Rusko používá internetové a další technologie ke sledování občanů. Putin na to odpověděl:

"Pane Snowdene, vy jste byl agent a já agent jsem (smích v hledišti), ...takže budu mluvit jazykem profesionálů."

Odpověděl dál, že sledování se děje pouze v případě, kdy se to týká jen toho, co je určeno zákonem a s povolením soudu. A nikdy se to "neděje a dít nebude takovým způsobem jako v USA".

"Naši agenti jsou kontrolováni podle zákona. Rozhodnutí někoho sledovat musí schválit soud. Nemáme hromadná svolení ke sledování a náš zákon znemožňuje udělovat taková hromadná svolení."

Putin dodal, že si je vědom, že "zločinci a teroristé" spoléhají na tento druh odposlechů a že jejich činy vyžadují reakci od bezpečnostních služeb. "Musíme používat technických prostředků a reagovat na jejich zločiny, včetně zločinů teroristického druhu, tohle do určité míry děláme. Nemáme masové špehování. Doufám, že to neděláme," řekl. "Nemáme tolik peněz, jako mají v USA," dodal.

Západní výzvědné služby přijmou tyto Putinovy výroky s velkou mírou skepse, dodává list Guardian. Považují totiž Rusko a Čínu za největší viníky co se týče počítačové špionáže a internetových krádeží - ty provádějí Rusko i Čína v obrovském měřítku.

Guardian informoval, že Rusko modernizuje svůj elektronický špehovací systém Sorm, který je schopen zaznamenávat telefonní rozhovory i internetový provoz a ukládat data o uživatelích, včetně konkrétních nahrávek a lokací.

Rusko sice nemá určité technické schopnosti, vyvinuté americkou NSA a britskou GCHQ, ale velké množství malwaru, který se objevuje na internetu v posledních letech, vzniklo v Rusku. Rusko shromažďuje obrovské množství materiálu z internetu bez světové pozornosti už léta.

Podrobnosti v angličtině ZDE

K tomu dodává Veronika Sušová-Salminen:

Když koukáte na PR program ruské televize Přímá linka s Vladimirem Putinem, pochopíte, jak strašně silný je v Rusku kulturní vzorec "osvíceného vládce" i to, jak dobře se dá využít k vytváření image. V Rusku je to prostě strašně dlouhá kontinuální tradice, něco co mají v kulturním kódu. Je to lehké to kritizovat a vysmívat se tomu, ale o moc těžší je vysvětlit, jak to vyřešit - protože kulturu prostě nejde přeprogramovat podle nějakého požadavku.

BBC k tomu ve čtvrtek ráno podotkla, že Putinova popularita v Rusku dosahuje 80 procent.

17.4.2014

Jan Čulík znamenitě referuje o knize Jamese Krapfla, Revolution with a human face. Politics, Culture and Community in Czechoslovakia, 1989-1992. Zdá se, že to je poprvé, kdy je správně pochopena zásadní odlišnost Občanského fóra rostoucího jako výraz stavu společnosti a Občanského fóra, které potřebovaly „elity“ pro mocenské záměry.

Obě Občanská fóra existovala paralelně již od listopadu, ale my, kteří jsme organizovali občanské politické hnutí Občanské fórum jako něco zásadně odlišného od rigidní mocenské struktury KSČ, jsme dost nechápali, že by někdo chtěl pokračovat starým stranickým stylem. Takže od „elit“ jsme převzali jen název „Občanské fórum“ a volně jsme tvořili to, co bylo reakcí na předchozí dlouhodobé vyloučení občanů ze hry.

Nebylo to úplně všude. Tak třeba na okrese Nymburk působil železný thatcherovec Hynek Fajmon v tvrdém stranickém stylu a bylo pár míst, kde se příležitosti chopili překabátění komunisté a pracovali tak, jak uměli.

Zakládal jsem OF v obci, pomáhal na celém okrese a v Praze na Jižním městě a pracoval v kraji a jako jeho volený zástupce v Radě KCOF (Koordinačního centra Občanského fóra). Pracoval jsem na Stanovách OF a spolupořádal Sněmy OF. Přišel jsem do styku s mnoha lidmi na všech úrovních OF a mohu potvrdit, že to, co se dá vyčíst z komentáře Jana Čulíka, je pravdivé ve všech směrech. Na jedné straně zde bylo lidové OF, koncipované jako služba občanům, na druhé straně byl zájem „elit“, mít své místo v hierarchické mocenské struktuře.

KCOF a jeho Rada (nejvyšší orgán OF) sídlily ve Špalíčku – mezi Národní třídou a Václavským náměstím. Lidé z KCOF a někteří z šestnáctičlenné Rady tvrdě pracovali. Disidentská „elita“ zde téměř nebyla vidět, žila jinde. Ta dvojkolejnost byla více než zřejmá, ale podařilo se nám schválit docela dobré Stanovy OF, a tak jsme doufali, že se kolem nich všechno spojí, stačilo je dodržovat.

Mezitím Václav Klaus objížděl okresy a vysvětloval placeným „manažerům“, jak dobře na tom budou, až on udělá z OF pevnou stranu.

Byli to najmutí nevolení lidé, ale okresy je v rozporu se stanovami posílaly na Sněmy do Prahy jako delegáty, protože Sněmy byly časté (více než jeden za měsíc) a volené, normálně zaměstnané zástupce okresů ježdění unavovalo.

Tak se stalo, že byl překvapivě předsedou OF zvolen Klaus a okamžitě přikročil k jeho likvidaci. Skoncoval s demokracií i Stanovami, zmocnil se aparátu i majetku OF a měl hotovou ODS.

Marně jsme zorganizovali Černošickou výzvu za zachování OF. Klaus ovládl Havla a Rychetského a z lánských jednání vyloučili delegaci Výzvy, podporovanou 21 poslanci ČNR. Tím bylo zahubeno původní lidové OF a z OF „elit“ se stala klasická strana ODS, disidentskou „elitou“ požadovaný mocenský nástroj. Již tenkrát se media hned postavila za vítěze a tak se lidé ani nedozvěděli, co vlastně se stalo. Skončily naděje a začal se naplňovat neblahý osud republiky.

Autor se pokusil navázat na odkaz původního OF zformováním hnutí Demokraté 92 a později se spolupracovníky navrhl způsob skutečné účasti občanů v politice. Viz Občanské politické hnutí SPOJENÍ 12, www.spojeni.org

17.4.2014

Už několik týdnů pozoruju opakování trendu z české prezidentské volby. Není sice tak silný, ale je tu zase zpátky. Je to ideologizace, polarizace a schematizace mediální a veřejné debaty ohledně ukrajinské krize. Mluvit o schematizaci, znamená často schematizovat, takže tomu asi neuniknu sama, ale alespoň ve velmi hrubých obrysech jako pokus:

Ukrajinská krize v českém prostředí odráží české problémy a je nutně "domestikována". Jako vždy se ale i v ní mluví na prvním místě v ideologických pojmech, ale neřeší se pragmaticky konkrétní problémy, které pro Česko z krize vyplývají. K nim patří otázka, jak stavět českou zahraniční politiku v Evropě a ve vztahu k Rusku, zvážení pro a proti tvrdého protiruského postoje a možných důsledků dlouhodobé konfrontace EU, USA versus Rusko pro náš region a vůbec přemýšlení o tom, jak do budoucna předcházet podobným krizím v EU a v Evropě. Do této podmnožiny patří i analýza toho, jak k dané situaci došlo, kde vznikaly chyby a třecí plochy a co konkrétního z toho vyplývá pro naší zemi.

Český pohled je sice provinční a sebestředný (Krym jako Mnichov, jako rok 1968, my jako další terč ruské agrese), ale nikoliv v pozitivním slova smyslu. Takový pozitivní pohled zahrnuje sebekritické ocenění našich možností, naší reálné pozice v dnešní Evropě i geopoliticky ve vztahu k Rusku. Jinak řečeno, rozvahu nad tím, co chceme a co můžeme.

Namísto toho se ale volí "diskuze" o něčem úplně jiném. Místo strategie a analýzy postavené na faktech a znalostech vládne téměř všude ideologie a hysterie, která se topí v morálních odsudcích, dvojím metru, černo-bílé zkratkovitosti, vyvolávání strachu a vykreslování Ruska jako nepřítele. Disproporčnost protiruské hysterie má potom za následek posilování podpory Rusku nikoliv nutně z pocitu ideologické blízkosti (i když i ten je někde patrný a není výjimkou), ale z pocitu nespravedlnosti, falše a pokrytectví, které čím dál tím více unavují víc a víc lidí.

Diskuze ve smyslu mluvení o Ukrajině má frekventovaně formu polarizujících schémat, která se točí v kruhu kolem vypočítávání prohřešků Ruska vůči prohřeškům USA a která většinou skončí zjištěním, že velmoci se prostě chovají podle svých vlastních pravidel hry, která potom vnucují jiným. Tehdy a nebo právě proto vstupuje do hry "demokratický argument", který zřejmě pomáhá zahnat potenciální morální paniku vyvolanou takovým zjištěním. Nastupuje explicitně nebo implicitně přijaté schéma: Rusko není demokratické a nedělá svojí politiku z demokratických důvodů versus Amerika je demokratická země a má demokratické ambice pro svět. Fakt, že demokratická Amerika se v posledních sto letech nedemokraticky vměšovala do politického vývoje jiných zemí a podporovala zcela nedemokratické režimy, je "omluven" tím, že cíle Ameriky jsou přece demokratické a sama země je také demokracie. Roli hraje i to, že ČR nikdy takové americké "demokratické" vměšování nezažila. Naopak existence SSSR jako přímého předchůdce Ruska mluví jednoznačně a zcela proti němu. V zemi ovládané po víc než dvacet let diskurzem totalitarismu a antikomunismu, které předcházela negativní zkušenost se SSSR, je takové schéma lehce akceptovatelné.

Zahraniční politika je povýšena na otázku kvality politického režimu země, která jí dělá, popřípadě na otázku oficiální rétoriky dané země, kde se někteří tváří, že krásně znějící proklamace mají reálný základ. Rusko je tak samozřejmě degradováno na "nedemokratickou zemi", čímž dochází automaticky k delegitimizaci jeho veškeré zahraniční politiky a zájmů, které prosazuje. Jakýkoliv jeho krok je tím pádem vnímán a prezentován negativně a potenciálně nebezpečně, se zlými úmysly. Někdy jsou jeho motivace a kroky shrnuty dokonce do primitvního hodnocení jako "šílený".

Převládá tlak na to, že veškeré dění kolem Ukrajiny musí mít ten správný morálně zabarvený "pro-demokratický" rámec výkladu. Cokoliv mimo povinné odsouzení Ruska jako "okupanta" a "agresora" se automaticky přeloží a převede do režimu podporovatele Putinova Ruska a obdivovatele nedemokratického režimu. Tento trend je patrný napravo i nalevo a konkrétně a zjednodušeně se projevuje asi takto:



Kritika Ruska (i dílčí) => podpora USA a EU
Kritika kyjevské vlády (i dílčí) => podpora Ruska
Podpora USA a EU (dílčí) => kritika Ruska
Podpora kyjevské vlády (i dílčí) => kritika Ruska atp.
Podpora Ukrajiny => ? (de facto neexistuje bez obou stran sporu)

V některých případech je tlak této schématizace zvláště velký u dílčí kritiky nějakého konkrétního kroku. Někde je dílčí kritika pojata jako obecný soud zapadající zase do vládnoucího schématu, takže vlastně jakákoliv informace nebo hodnocení je násilně zařazeno do jednoho ze dvou táborů. Další poměrně problematické je mediální (i jiné) přejímání v podstatě propagandistickým pojmů jedné a nebo druhé strany a jejich "normalizace" bez bližšího vysvětlení a odstupu.

Týká se to například pojmů jako "antiteroristický", "terorista" nebo naopak "banderovec" a "fašista".

V tomto případě je chyba na prvním místě u médií, která takové pojmy přejímají a často k nim nezaujmou žádný odstup. To souvisí i s absencí pluralitní analyticko-vysvětlující dimenze a její přijetí jako součást demokratické diskuze. Hledání odpovědí a diskuze o různých scénářích, akcent na rozdílní problémy a jejich problematizace nejen, že často chybí, ale pokud se náhodou objeví, riskuje, že bude zase zazděn do černobílého schématu. Jinak řečeno, očekávají se silná slova a jasné pozice, nic co by bylo příliš matoucí, složité nebo ambivalentní.

Zdá se tedy, že tu hrají klíčovou roli vztahy k USA a EU jako východisko, odkud se odvíjí sekundárně tento vztah k Rusku a jeho dnešní politice na Ukrajině. Není to ale zcela tak, že by se dalo rozdělovat na levici-eurooptimistikou a pravici-euroskeptickou. Mnohem silnější se mi zdá kritická nebo pozitivní vazba na USA a na NATO. Tím se vlastně etabluje znovu studenoválečnické myšlení jako ideologické soupeření mezi dvěma alternativami.

Rozdíl je v tom, že Rusko dnes není (a ani se tak nechápe) žádná alternativa v oblasti politického a socioekonomického uspořádání a v mnohém představuje protiklad levicovým i liberálním představám a politice.

Rusko mnohem víc než cokoliv dnes představuje svodidlo nespokojenosti a pochybností, rostoucí frustace s politiky EU a jejího směřování, s domácí demokracii, bezpochyby hlavně s politikou USA ve světě a v neposlední řadě s chabou prací médií a stavem médiálního prostoru. To všechno ale zatemňuje reálný stav a možnosti Putinova Ruska, které není z mnoha důvodů alternativou k současným problémům. Naopak je jejich nedílnou součástí.

17.4.2014

List Nězavisimaja gazeta informoval, že separatistický region Podněstří odtržený od Moldávie požádal o vstup do Ruské federace podle "krymského scénáře". Dle redakce se tak stalo v koordinaci s Kremlem. Úřady v Tiraspolu přitom hovoří o údajné hrozbě ze strany moldavských úřadů.

Nejvyšší sovět Podněstří se obrátil na ruského prezidenta s prosbou uznat nezávislost regionu a následně jej přijmout do Ruské federace. Kopii žádosti Tiraspol odeslal OSN a OBSE. Podle poslance Dmitrije Sojina byl tento krok dohodnut s Moskvou.

Rumunský prezident Traian Basescu obvinil Rusko, že hodlá připojit Podněstří a rozšířit své hranice "do ústí Dunaje". A moldavský premiér Jurie Lianke označil žádost Podněstří přímou výzvou adresovanou své zemi.

Znepokojení v této souvislosti vyjádřili představitelé NATO, USA a EU.

Ukrajinská média tvrdí, že do Podněstří přes letiště v Kišiněvě přicházejí "ruští vojáci v civilu". Podle zástupce moldavské organizace Antimafia Sergia Mocana v období o něco delším než měsíc takto do země přicestovalo nejméně 750 ruských vojáků a přijíždějí další. Jejich cílem je podle Mocana destabilizace a účast v nastávajícím ruském útoku na ukrajinskou Oděsu.

Ruské zdroje tvrdí, že neexistují žádné důkazy pro tvrzení o přítomnosti ruských vojáků v Podněstří.

Zdroj v ruštině: ZDE

17.4.2014

„Emoce máme z doby kamenné.“ S. Grof

Aktéry tohoto malého divadelního představení byli dvou a půlletý synek s otcem, dále dva majitelé psů a tři čtyřnozí kamarádi.

Synek s otcem vydali se jednoho sobotního rána na obvyklou procházku kousek za vcelku pěkné pražské sídliště do místního lesíka. Poučeni z minulosti již hledají krapet odlehlejší destinace, kde exkrementů je méně a klidu více. Kopali si míčem u cesty mezi lesem a polem, když náhle zjevili se dva hraví, skákající psi. Pobíhali, hopsali okolo, zvědavě zkoumajíc okolí, přítomnost malého prcka jim jak jinak neušla. Majitelka psů, již paní v letech, objevila se až po nějaké době – když už synek raději vklouzl otci do náruče. Pochopme i k velikosti těla dítěte – ne každému je příjemné koukat přímo do očí neznámému hyperaktivnímu zvířectvu, které se odkudsi vynoří. Pozdravila, že prý je to slušnost a patří to dobrému vychování. Budiž.

Slušný člověk, pomyslel si otec. Proto se, náležitě poučen o zásadách slušného chování, osmělil a vyslovil otázku, proč že paní jde 50 metrů za svými psy, kteří jsou na volno a bez náhubku. Prý co otci psi udělali? Asi se nejdříve člověk musí nechat sežrat či pokousat, než někdo hne prstem či paní si ráčí všimnout, že existují i jiní. Otec celkem v klidu požádal paní, ať si přijde pohovořit na téma ohleduplnost či slušnost, že jen ve zdvořilém pozdravu to nespočívá. Ale paní již neposlouchala, pouze výkřiky neotravujte mě, nechte mě na pokoji za sebou zanechala. Zřejmě se paní před očima otec se synkem proměnili v dotěrný hmyz. Či jen svou přítomností vadili a dovolili se ozvat?

Trochu rozpačitě se vydala naše dvojice na další část své sobotní procházky. Po pár minutách se blížil člověk s vlčákem. Na vodíku, spokojeně kráčejíc pánovi při noze. Synek poučen již z dáli zavětřil a tušil možné nebezpečí. Pán zpozorujíc jeho nejistotu s úsměvem prohlásil, že bát se nemusí. Otec s pánem dali se do řeči. Majitel psa od pohledu pohodový a slušný člověk. Jeho světonázor dal by se shrnout takto: ničí nás peníze. Kdo nemá ostré lokty, jako by nebyl. To se pak přenáší i do mimopracovních aktivit a lidé se chovají, jakoby na zemi sami byli a kolem nich točil se svět. Pobíhání psů na území měst by řešil jednoduše. Ať je mají všichni na vodítku. A když ne, stovku či dvě by je to stálo. Ještě trochu klábosení a každý šel svou cestou.

Jiný příběh. Jedna žena, matka dvou malých dětí, šla s nimi na odpolední procházku. Jaro bylo, pěkně bylo, blázen by doma zůstával. Jedno dítě v kočáře, jedno na těle v nosítku. Dvě dámy seděly na lavičce, poblíž statný pes v klidu se procházel. Bystrý byl. Hned uviděl přicházet skupinku a namířil si to rychle k nim. Matka dvou dětí ozvala se, proč sedí tam jak káči a psa si nechytnou. Prý je hodný, nikomu nic neudělá. Aha. Vzpomínáte si, jak občas v televizi vypráví sousedé nějakého jinocha, co slušný prý byl, ani mouchu nikdy nezabil, a najednou potřísnil duši svou vraždou? Kdo zná druhé a dá ruku do ohně za to, jak se můžou chovat? Jak bychom je taky mohli znát, když každý hledí si jen svého. To jen na okraj pro „znalce“ duší lidských i zvířecích. Že matce způsobily stres, je ani ve snu nenapadlo a rozpačitě civěly jedna na druhou. Aby se člověk bál jen vytáhnout paty z domu, pomyslela si.

Zarážející je, že již ani u žen, bývalých či budoucích matek, málokdy najdeme alespoň krapet snahy vcítit se do pocitů a potřeb druhých. Empatických lidí, či jen lidí s alespoň elementárními způsoby slušného chování, je jak šafránu. Přitom stačí mnohdy tak málo, aby se druzí cítili bezpečně a nevytvářily se stresové situace. Je opravdu tak těžké pochopit, že malé dítě měří metr, a když k němu přiskočí neznámý pes, tak je mu to nepříjemné a může mu způsobit trauma na celý život? Ve společnosti lze pozorovat nepěkné jevy, které ji táhnou dolů. Zdomácněla bezohlednost, sobectví a egocentrismus, snaha prosadit se za každou cenu. „Tady jsem já, a ostatní si xxx“ (každý ať si doplní dle svého). Krásně je to vidět třeba na silnicích. A vždy to odnáší ti nejslabší a nejzranitelnější. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Je to opravdu tak těžké?

Můžeme si zde připomenout slova spisovatele a klimatologa Václava Cílka: „Pamatuji si, jak mi jedna paní v Káhiře říkala, že rozpad Káhiry začal v okamžiku, kdy se přestaly opravovat chodníky. To bylo před nějakými dvaceti - třiceti lety a trvá to. Postupně se stalo normální, že chodníky nejsou opravené a pak se na to navázaly další věci.“ Vždy to nějak plíživě začíná. A kde to bude končit? Vytlačováním pomaleji jedoucích aut na svodidla se stane normálním? Přejížděním chodců na přechodech, protože chodí pomalu? Posíláním důchodců či postižených do krematorií, protože společnosti negenerují zisk? Odlidštěním zdravotnictví, kde pacient bude až na posledním místě a nikdo se o něj nebude zajímat?

Krátká poznámka. Otec z příběhu má zvířata rád. I jednoho psa v rodině mají. V malém městě u rodičů, pěkného vlčáka.

17.4.2014
Dněpropetrovsk: "10 000 dolarů za Moskala"

V Dněpropetrovsku, nejvýchodnější baště současné kyjevské vlády, ode dneška z iniciativy gubernátora a místního oligarchy Ihora Kolomojského visí billbordy nabízející vyplacení odměny ve výši 10 000 dolarů každému, kdo zadrží ruského "záškodníka".

Jednotka, která včera v Mariupolu odrazila útok separatistů, obdržela ze stejného zdroje odměnu 500 000 hřiven. Podle některých zdrojů odpoledne začala čistit město od separatistů.

Za osvobození vládní budovy vypsal Kolomojskij odměnu 200 000 dolarů a za odzbrojení separatisty 1 000 - 2 000 dolarů, podle typu zbraně.

Zdroj v angličtině: ZDE

16.4.2014

Ukrajina stojí na pokraji vážného ozbrojeného konfliktu, poté co vládní jednotky zahájily první významnou vojenskou akci na východě. Střetly se zde asi s třiceti proruskými ozbrojenci, kteří den předtím obsadili místní letiště.

Na letišti byla slyšet střelba, když jednotky zvláštního určení útočily, aby obnovily kontrolu Kyjeva nad tímto důležitým komunikačním bodem. Generálporučík Vasilij Vasiljevič Krutov, nový velitel operace, byl napaden demonstranty, kteří vykřikovali "Zavřete ho!", když se k nim pokusil promluvit a vysvětlit, proč museli jeho muži střílet.

Ve stejný čas se ukrajinské elitní jednotky shromažďovaly před na okrajích nedalekého města Slavjansk. Cílem nadcházející operace je převzít zpátky kontrolu od proruských ozbrojených skupin.

Nasazeny byly pravidelné jednotky spolu se silami zvláštního určení ministerstva vnitra a bezpečnostními službami. Vojáci přijeli nejméně devíti obrněnými transportéry a sedmi autobusy.

Šlo o první velkou operaci od té doby, co ukrajinská vláda oznámila, že má v úmyslu provést "protiteroristickou" akci, pokud povstalci nevyklidí vládní budovy na východní Ukrajině. Menší nepovedená operace proběhla v neděli v Slavjansku přestřelkou, v níž zahynul jeden ukrajinský voják a dva byli zraněni.

Ukrajinský úřadující prezident prohlásil, že obsazení letiště bylo pouze prevním krokem ke znovuobnovení kontroly Kyjeva nad východem země.

(Podle fotografií zveřejněných v pondělí samotnými separatisty, které se bohužel zpětně nedaří dohledat, byl oddíl na letišti v Kramatorsku tvořen nedisciplinovanými příslušníky milice, z nichž někteří sice měli automatické zbraně, ale jiní např. jen lovecké pušky. Působili na rozdíl od "zelených mužíků" neupraveně, asi jako bijci Pravého sektoru, žádný z nich nevypadal ani přibližně jako vycvičený voják. Vážný odpor lze čekat patrně až v centru Slavjanska od profesionálů, kteří o víkendu atakovali policejní služebnu v Kramatorsku, již ale mezitím opět vyklidili - KD.)

"Jsem přesvědčen, že brzy nezbude žádný terorista v Doněcku a dalších oblastech a zjistí, že jsou na lavici obžalovaných - kam patří", řekl Turčynov.

Ruský prezident Vladimir Putin prohlásil ukrajinské kroky za "protiústavní činy"a v telefonátu s generálním tajemníkem OSN Panem Ki-munem požadoval, aby je OSN odsoudila. USA však vyjádřily silnou podporu ukrajinské operaci a tvrdí, že Kyjev ozbrojeným skupinám "musí odpovědět".

Zástupci Ukrajiny, Ruska, USA a EU se mají poprvé od propuknutí krize v únoru tohoto roku setkat ve čtvrtek v Ženevě. Existují ovšem známky toho, že by se mezitím situace mohla vymknout kontrole.

V Kyjevě byli loajalistickým davem napadeni dva proruští kandidáti.

Velitel operace generál Krutov trvá na tom, že nepokoje na východě Ukrajiny jsou vedeny ruskými silami. Podle něj den předtím do vedlejší luganské oblasti infiltrovaly tři stovky ruských vojáků.

Starostka Slavjanska vypověděla, že místní příznivci Ruska byli podporováni neoznačenými vojáky z Ruska a Krymu. Úřadující prezident Turčinov dal ozbrojencům ultimátum do pondělka, ale ti místo vyklizení obsaených budov začali obsazovat další, policejní služebnu v Horlivce. Muž, který zde jmenoval nového policejního šéfa, později vypověděl, že je podplukovníkem ruské armády.

Krutov řekl, že vládní ultimátum nebude prodlouženo. To by bylo podle něj "příliš humanitární". Prohlásil také, že může dojít k obětem mezi civilisty, ale jeho jednotky se pokusí zajistit, aby "žádné nevinné osoby netrpěly", ačkoliv se ozbrojenci údajně skrývají za "lidské štíty" - čímž měl patrně na mysli místní obyvatele zdržující se v okupovaných vládních budovách.

Mluvčí Bílého domu v odpověď na otázku, jaké rady udělil ředitel CIA John Brennan, který v sobotu (tajně, upozornili na to Rusové - KD) navštívil Kyjev, řekl: "Vyzvali jsme ukrajinskou vládu, aby postupovala vpřed, postupně, odpovědně a se vší opatrností, která je třeba v situaci způsobené ozbrojenými militanty.

Mezitím kancelář OSN pro lidská práva oznámila, že etničtí Rusové na východní Ukrajině falešně tvrdili, že jsou terčem útoku, aby ospravedlnili ruskou intervenci. OSN varovala, že taková propaganda může ovlivnit prezidentské volby plánované na konec května.

Rusko zprávu OSN odsoudilo jako "jednostrannou" a údajně "zfabrikovanou" podle předem daného zadání.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

16.4.2014

Bylo nebylo, dozvěděl jsem se, že Technická univerzita v Liberci už nebude lákat ruské studenty - "s ohledem na současnou politiku Ruska na Ukrajině". V některých jiných textech k tématu, které se mi podařilo objevit, se tento krok označuje například také jako "podíl TUL na sankcích proti Rusku".

Vzpomněl jsem si na zmíněné opatření "uvědomělého" českého univerzitního managementu znovu, když jsem sledoval projev velitele probíhající vojenské operace na východě Ukrajiny generálporučíka Krutova. Krutov se včera vydal na východ země bojovat se zde přítomnými ruskými záškodníky, pakliže nesloží zbraně. Ještě předtím se k ukrajinské veřejnosti, ale zejména k oněm Rusům a ruskému vedení, obrátil s proslovem, v němž je oslovuje "drazí ruští bratři" a opatrně a ze široka vysvětluje, co se může stát, pokud dojde k nevratným krokům a začne opravdu "plnotučná" válka. A dodává, že má (coby bývalý důstojník sovětské zpravodajské služby) v Rusku řadu přátel, zrovna tak, jako velkou rezervu vůči současným úřadům v Kyjevě, ale že by se nakonec mohlo stát, že se oba národy začnou nenávidět, pokud se politici v Moskvě rozhodnou špatně a on bude muset jako voják jednoduše splnit svou povinnost.

Popravdě netuším, jaké konkrétní nebezpečí od ruské vlády aktuálně hrozí Technické univerzitě v Liberci, ale myslím, že nejspíš nebude tak docela srovnatelné s výzvami, jimž čelí generál Krutov. (Abych si představil, jaké si TUL tímto krokem případně plní povinnosti, na to mi skutečně rozum nestačí.) A přesto to vypadá, jako by ukrajinskému generálovi na dobrých vztazích s Rusy záleželo o dost více, než českým vysokoškolským byrokratům, jimž se tak nanejvýš může stát, že se o jejich studenty z Ruska začne nakonec zajímat kontrarozvědka.

Na tom by ovšem nebylo nic divného. Je dávno na mnoha případech doloženo, jak Moskva dlouhodobě využívá jakékoliv sportovní, kulturní, obchodní či studijní výměny ke zpravodajským cílům. Ale jedna věc je uchazeče o studium prověřit, nelze-li jinak, a druhá věc uplatňovat princip kolektivní viny.

Protože pokud se TUL obrací zády k ruským studentům, uplatňuje vůči nim princip kolektivní viny. Provinili se podle ní tím, že se narodili jako Rusové. To je postihuje jako kletba, připisuje se jim zodpovědnost za činy jejich vlády až do pátého kolena. Sankce TUL jsou tak mnohem horší, než sankce evropské nebo americké, protože ty se primárně aspoň zaměřují na osoby, které nesou odpovědnost za určitou státní politiku, která byla mezinárodním společenstvím odsouzena.

Tak si to představte: Jste třeba mladá/ý ruská/ý absolvent/ka střední školy z chudších poměrů někde mimo metropoli, ovšem nadaná/ý v technickém oboru, kde není na překážku poněkud nižší zásoba kulturního kapitálu. Máte kritický názor na politiku své vlády na Ukrajině a víte, že zejména v maloměstských poměrech dříve nebo později, pokud nebudete zticha, skončíte s osvědčenou nálepkou предатель. Začnete tedy hledat, kde byste mohli studovat, než se to doma třeba trochu uklidní - a zjistíte, že alespoň jedna česká vysoká škola o vás nestojí prostě proto, že jste se narodili v Rusku, ačkoliv jste si chtěli vybrat zemi s blízkým jazykem. Co si asi tak pomyslíte?

Nejhorší škody, které Evropa ve dvou světových válkách utrpěla, nebyly možná nutně ztráty na životech a majetku. Šlo také o zpřetrhání staletí trvající kulturní výměny, čehosi kdysi zcela samozřejmého. I obyčejný chudý tovaryš chodil "na zkušenou" do zahraničí a nikdo mu v tom v nejmenším nebránil. Díky nepřetržitému kontaktu různých kultur mohli existovat lidé s doopravdy evropským kulturním rozhledem, znalostí několika dalších národních literatur, atd. Když však končila poslední studená válka, bylo v celé této zemi skutečných Evropanů možná jen několik desítek. Cítí snad někdo "vlasteneckou povinnost" znovu přesekávat společenské kontakty a znovu nás odizolovat, byť tentokrát směrem na východ?

Nově navrhovaná ruská kulturní politika se prý nakonec nebude točit kolem teze, že "Rusko není Evropa", protože se veřejnost k takovému vymezení postavila nepříznivě. Nevím jak vy, ale já si myslím, že je to jasný signál neochoty ruské veřejnosti odříznout se od Západu, byť je k tomu Kremlem důrazně ponoukána.

Někteří ovšem Rusa od ruské vlády zřejmě nedokáží odlišit a hrají tak s naší národní budoucností ruskou ruletu...

16.4.2014

Interní dokument rozeslaný policejním zaměstnancům 6. pařížského obvodu vyzýval k vyhození romských rodin žijících na ulici z bohatých čtvrtí. Poté, co na to upozornil list Le Parisien, ministerstvo vnitra ještě týž den oznámilo, že dokument byl "opraven".

Odhalení dokumentu vyvolalo hněv protirasistických sdružení.

Ministerstvo vnitra prohlásilo, že "žádný policista se na jedince nesmí zaměřit kvůli jeho předpokládané národnosti".

Pravicový starosta městského obvodu Jean-Pierre Lecoq dokument bránil tvrzením, že měl předejít tomu, aby děti včetně kojenců spaly na ulicích, což je podle něj "nepřijatelné na lidské i společenské rovině".

Avšak organizace SOS Racisme zveřejnila ostré prohlášení odsuzující policejní oběžník ve světle rostoucí diskriminace Romů v Evropě.

Francouzská politika vůči Romům je předmětem ostré diskuse, zejména poté, co v roce 2012 ministerstvo vnitra nařídilo strhnout romské tábory. Jen v roce 2013 z těchto táborů bylo vykázáno 21 537 Romů, informují organizace Liga lidských práv a Evropské centrum pro práva Romů.

Protesty lidskoprávních organizací zesílily loni v září, když tehdejší ministr vnitra a dnešní premiér Manuel Valls řekl, že by se Romové měli vrátit do Rumunska a Bulharska, přičemž jejich životní styl označil za "neslučitelný" s francouzským.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

16.4.2014

Tradiční české mediální nástiny událostí na Ukrajině, potažmo Krymu jsou čítankovým příkladem, jak důkladné opevnění si během desítek let zbudovala autorita zvaná Veličenstvo Jednostrannost či její věrný služebník Dvojí Metr. Prosazující se i tehdy, když existuje tisíc a jeden pádný důkaz, že situace je příliš komplikovaná na to, aby si vysloužila černobílá hodnocení. Karel Kryl zřejmě věděl, o čem také po Listopadu zpíval.

Uvedu dosti barvitý příklad. Minulý týden vynesl jeden mnohaletý zaměstnanec ČT neobvyklý informační trumf – vzbouřence na převážně rusofilním východě Ukrajinské republiky kritizoval věcně! Zdůraznil cosi ve smyslu, že povstalce na tamějších barikádách podněcuje i financuje Kreml. V pořádku, takovému podezření nutno popřát sluchu, Putinovi se zřejmě tyto separatistické figurky náramně hodí. Jenže proč dotyčný zpravodaj vynechal obdobnou charakteristiku stran jádra předchozích „prodemokratických lidumilů“ na Majdanu? A kterak to přijde, když už veřejnoprávně slýcháme „vše podstatné“, že opomněl, jak jsou si zmíněné bojůvky blízké také vizuálně…?

No dobrá, starého psa – ač si jeho prašiviny všímá stále víc diváků – novým trikům nenaučíš. Zafixoval si své cirkusové kousky ohledně Ukrajiny roku 2004, oplakal bleskovou porážku proamerické agrese Gruzínce Saakašviliho, mezi řádky dával znát zklamání, že zimní olympijské hry v Soči proběhly bez nového Beslanu (tudíž vytahoval „kausy“ místních záchodků) a měsíce otevřeně podporoval ozbrojený státní převrat proti legálně zvolenému prezidentu v Kyjevě.

Ani dál nemůže jinak. Angažovaně drží basu s těmi, kdo haraší protiruskými zbraněmi a sankcemi, přičemž se děsí dalšího západního skoku „ruského medvěda“. Zároveň snad ale ani netuší, že skutečně významní hráči pouze šlapou na plyn, aby zlepšili své vyjednávací pozice při brzkém licitování o nějakou formu rozdělení, řekněme federalizace nešťastné země. Acta est fabula. Kus je odehraný.

16.4.2014
Pruruští separatisté se zmocnili ukrajinských obrněných vozidel

Ozbrojení proruští separatisté se v Kramatorsku ve středu dopoledne zmocnili pěti ozbrojených transportérů ukrajinské armády a jednoho ukrajinského tanku. Vítězně s těmito vojenskými vozidly pak jezdili v kruhu v centru města Kramatorsk, kde se ukrajinská armáda snaží znovu získat kontrolu nad městem. Proruské aktivisty podporuje jásající dav několika stovek civilistů. Nad městem létají ukrajinské vrtulníky, avšak ukrajinská vláda se nepokusila nijak zasáhnout.

Někteří místní obyvatelé se však k akcím proruských aktivistů stavějí kriticky.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Pozn. KD: Separatistické zdroje samotné dnes hovoří o šesti výsadkových bojových vozidlech BMD-2, kterých se povstalci zmocnili, ale nepublikovaly žádné fotografie tanků. S ukrajinskými jednotkami, které včera obsadily letiště v Kramatorsku, ostatně žádné tanky nepřijely. Jednoho tanku se separatisté zmocnili o víkendu při jiné příležitosti.

Také není úplně vyloučeno, že reportér považoval za tank samohybný minomet 2S9 Nona, jehož fotografii separatisté publikovali na sociálních sítích kolem poledne.

16.4.2014

Otřel si řidič dodávky, brzy ráno, na odpočívadle zadnici zmuchlanými novinami. A to po té, co si za přilehlou lavičkou ulevil. Z pohledu lidského společenství nepěkný a nechutný akt. Z pohledu lidského...

Jinak tomu už bylo z pohledu dvou kolemjdoucích hovniválů.

„Tolik štěstí! To je zázrak, příteli! A hned dvojí!“ zjihnul starší hovnivál.

„Dvojí?“ pokukoval po lidské stolici zvědavě mladší – hovniválek.

„No jistě!“ poskakoval radostně stařec. „Jak dlouho už jsme si neuváleli kuličku? A teď?

Taková nádherná čerstvá stolice a hned u ní, vidíte to? Čerstvé noviny, dnešní!“

„Aha... ,“ zapřemýšlel nechápavě mladík. „A co?“

Stařík se rozjařil ještě víc. „Co, ptáte se, příteli? Potrava i kultura v jednom. A v obrovské hojnosti. A spadla přímo z nebe!“

Hovniválek nečekal a začal z toho božího daru válet kuličku. Naproti tomu starý hovnivál se pohodlně usadil ve zmuchlaných novinách.

„Co to tam děláte, mistře?“ ptal se udýchaně mládenec.

„Co by? Čtu si. Jen válejte klidně dál. A víte co? Když uválíte jednu i pro mě, řeknu vám, co píšou! ...Je to čerstvé!“ Lákal hovnivál mladíka k dílu. Hovniválek souhlasil, samotného jej čtení příliš nebavilo a válení mu šlo docela dobře. A tak staříkovi nezbývalo, než splnit slovo.

„Píší tu o vzpouře, víte?“ podrbal se hovnivál na nožičkách. „Píší, že v nějakém městě jedné země se lidé vzbouřili a policie do nich začala střílet. A že se to chování policie nelíbí velmoci, ke které teď chováme přátelství, a tak se to tedy nelíbí ani nám.“ Vysvětloval.

„Naopak v jiném městě, stejné země se také vzbouřili lidé a policie do nich také začala střílet. A že to chování policie se naopak tentokrát té velmoci líbí, a tak se tedy líbí i nám.“

„A co na tom?“ válel už druhou kuličku hovniválek.

„A co na tom? To všechno se zase nelíbí jiné mocnosti, ke které jsme chovali přátelství před tím.“ Usmál se vrásčitý chrobák „A její nelíbení se zase nelíbí bývalé velmoci, ke které jsme chovali náklonnost před oněma dvěma. Nemáme to jednoduché, víte? Musíme vždycky přesně vycítit, co si kdo přeje, abychom mu vyhověli. A nejen vyhověli, nejlépe i předčili jeho očekávání. A ještě lépe: abychom plnili očekávání, která se od nás ani neočekávají, ale mohla by být očekávána, víte? ...není to zkrátka lehké myslit si a psát tak, jak očekáváme, že se to od nás očekává.“

„Vy jste mi ale mudrlant, mistře! Kam na ty myšlénky chodíte, u všech všudy?“ Posadil se chrobáček na jednu z kuliček.

„Jen poslouchejte, moudré rady věkovitosti nepovlávají ve větru! Mám na to i takový deník. Začal ho psát už můj praprapradědeček. Ukážu vám ho, až dozrajete. A vůbec, co sedíte? Práce vám jde přece od ruky. Uválejte pro nás ještě dvě kuličky, až tudy půjdeme zpátky!“

Mladý hovnivál poslechl a válel. Válel ale pomaleji, to jak přemýšlel.

„A to, co jste říkal, mistře? To se týká jen lidí, co čtou ty noviny, nebo i nás, hovniválů?“

„Nás všech, všech v téhle malé, ale důležité zemi. Možná nejdůležitější na celém světě. Vždyť, která zemička dokáže udržovat tak dobré vztahy s tolika velmocemi? A možná, že si nevybírají ony nás, ale my je... Možná, že my ve skutečnosti rozhodujeme, která velmoc se na kterou má hněvat... Všichni nám závidí, příteli!“

Hovniválkovi už sotva stačily síly. Třetí kulička byla hotová.

„A co když si to všechno budeme chtít jednou myslet jen tak, sami za sebe? Co když se nebudeme ptát, co si o tom našem myšlení může myslet nějaká ta velmoc? Třeba by se s námi přátelila dál a třeba by si nás i bez toho vážila, ne?“

Starý podrážděně zvedl hlavu od novin: „A co bysme z toho měli? Stejné je to tady u nás i u lidí, u všech zdejších. Najdeme si nějakou tu zadnici, co největší. A pak ji bez ptaní doprovázíme, ať se hne kam chce. Vždycky se v ní nějaká ta potrava najde – a taková, příteli, na ulici neleží... tedy většinou ne. A kdyby se náhodou zdálo, že z té zadnice dlouho nic nevypadlo, můžeme do ní vlézt a třeba i hluboko, však ono se tam něco vyšťourá, věřte mi!“ kázal moudře starý chrobák.

„A napadlo by vás přitom té naší zadnici vyprávět, že za dvěma kopci sedí jiná, která se utírá jinými novinami a že bychom si v nich také jednou rádi početli? Že ne? Tak vidíte. Lepší počkat, až se k nám nějaké ty hyždě přiblíží samy a přimknout se k nim. Pevně. Ono to nebývá navěky, věřte mi, i přestože se to často v těch pomačkaných kouscích novin můžete dočíst... ale vy stejně čtete jen málo, že?“

„A ti lidé, zdejší...“ dokončil udýchaně poslední kuličku hovniválek. „Ti, co píšou i čtou ty noviny. Proč oni to dělají? Ti přece žádné kuličky neválejí, žádné zadnice tedy nepotřebují?“

„To byste se divil, příteli!“ zapýřil se moudře hovnivál. „I oni mají nad sebou nějaké zadnice, vždycky je měli. To je prostě koloběh řití v přírodě, rozumíte mi? Jen jsou ty jejich zadnice mohutnější a důležitější. Měli je nad sebou odedávna: za monarchie, za války, za komunismu, za demokracie... pořád byla nějaká ta zadnice k mání. A že větší? Co už? Vždyť jsou to naše zadnice společné. Lidem i broukům. Žijeme přeci v jedné zemi.“

Mladý hovnivál se opřel do své kuličky: „A mistře, nevezmeme kousek těch novin s sebou? Abysme tu moudrost v nich nezapomněli!“ uvažoval.

„Prosím vás! Za pár týdnů či měsíců najdeme podobnou potravu zas. Třeba i na stejném odpočívadle. A zas bude zabalená v nějakých těch novinách. Vsadím se, že moudrost v nich bude stejná, jen přátelská velmoc se možná změní. Ale to, věřte mi, není pro naši věc nijak důležité. “

„Myslíte, pro to vlezdo...“ navázal chápavě mladý.

Stařec ho přerušil: „ ...říkejme tomu spíš jen prdeláctví, příteli. On ten výraz sice tolik nevysvětluje, ale také tak neprovokuje, víte? A slezte z té koule a odpočiňte si na chvilku, zasloužíme si to oba.“

„Rozumím vám,“ lehl si hovniválek do trávy. „Ty noviny tu tedy necháme.“

Starý chrobák se spokojeně pousmál a podal mladíkovi svůj deník.

„Myslím, že jste dozrál. Tohle jsou daleko starší myšlenky. No, jen se přemožte a čtěte!“

A chrobáček se spokojeně uvelebil a četl: „Pamatujou si: nikdy nebojujou sám! Držej se při zemi! Myslej si svoje, ale neříkaj to nahlas! Koho chleba jedí, toho píseň zpívaj! ...“ četl dál.

„Moudrý deník,“ pomyslil si, než usnul. „I když je to psané starým jazykem, jak moderně to zní!“

16.4.2014

Zdá se, že se konečně pohnuly tlusté ledy, neboť na světlo světa přišla Nová pravidla odškodňování za zdravotní újmy. Nyní to chce vzít rozum do hrsti a dožadovat se svých lidských a občanských práv. Sám se o to snažím již několik desetiletí, ale zatím opravdu zcela marně.

Vidina tučného odškodného snad dokáže rozbít masivní bariéru egoizmu, kterou se náš občan chrání před trpkým poznáním, že je závažným způsobem bytostně postiženým. Egoizmus má totiž ten velice příznivý hospodářský vliv, že jeho nositel se v konkurenci se stejně postiženou masou jedinců považuje za jedinečného, skvělého, chytrého, zdravého a dokonalého. Jako každá choroba, tak i sobectví či duševní omezenost chrání svého nositele.

Pokud typicky nemocného přenašeče upozorníme na nějaký nedostatek v jeho podprahovém přesvědčení a hodnocení, trvá mu v průměru asi 2- 0,5 vteřiny, než si uvědomí, že zde něco nehraje. Avšak i potom se sveřepě brání před nařčením a urputně obhajuje svůj egoistický postoj, dokud všichni okolo neseznají, že je úplným debilem. Ona krátká reakční doba je dostatečně dlouhá k tomu, abychom podvědomí daného jedince podvrhli cokoliv, z čeho můžeme mít příznivý ekonomický profit.

Takový typický jedinec je produktem masové genocidy, které je vystaven od svého narození v procesu výchovy, vzdělání, legislativy, výživy, zaměstnání, zdravotní péče, mediální manipulace, vlivu veřejného mínění a jiných činitelů. Není si vědom své zdravotní újmy, která mu byla způsobena společností a státním zřízením. Následkem toho taková osoba prožije celý život v mylném přesvědčení, že je s ní všechno v pořádku, a že případné nedostatky a chyby jsou pouze na straně druhých a prostředí.

Měli bychom být vděční marxistům a komunistům, že nás seznámili s faktem tzv. objektivní reality (hmoty) a jejím odrazem (vědomím). Místo toho jsme tento fakt jako prostí proletářští občané nedocenili. O to více jej přivítali, rozvinuli a vědecky propracovaly osoby se zločinnými a buržoazními sklony, které zaplavují elitní a vedoucí pozice v jakémkoliv společenském zřízení a režimu.

Typický odraz hmoty chce předělávat objektivní realitu (přírodu, společenské zřízení, druhé), aby byla dokonalá podle jeho zmrzačených a choromyslných představ, a teprve potom se případně (v optimálním případě) hodlá nějak uzdravovat a zlepšovat sám. Nic jiného mu ostatně jako mrtvému odrazu hmoty nezbývá.

Genocida nabrala moderních a sofistikovaných forem. Staré primitivní metody budily přirozený odpor, zatímco ty nové moderní si geneticky manipulovaný občan přenáramně chválí. Jsa organicky postižený, sám vstřícně do stejného chorobného zdravotního stavu zavléká své potomky i potomky občanů druhých.

Typický občan postižený civilizační degenerací (genocidou), ke stejnému zdravotnímu postižení nekompromisně nutí sebe i ostatní členy své rodiny a společnosti. Aby dosáhl trvale udržitelného zhoršování svého zdravotního stavu, ergonomicky, ekonomicky, právně, sociálně i politicky upravuje své životní prostředí, kterého je pouhou reflexní mátohou. Oplzlý adrenalinový pocit hrdosti a jedinečnosti je mu za to zaslouženou odměnou.

Těch nějakých 20 milionů korun, na které má každý občan nárok, jsou směšnou náplastí na zdravotní újmy způsobené genocidou četným generacím jeho předků. Je potěšitelné, že tvůrci nových pravidel odškodňování trvají na tom, že nárok na odškodné nezaniká ani smrtí postiženého. Tímto způsobem se celková suma odškodného v každé rodině může příznivě navýšit.

Organické deformace, kterých je každý civilizovaný občan nositelem, jsou velice snadno zjistitelné u osoby vlastní, ale i osob jiných. Zdravotní posudková komise může například požádat žadatele o odškodné, aby se sehnul při propnutých nohách dolů k zemi a dlaněmi rukou se dotkl podlahy. (Jedná se o jedno ze zdravotních postižení, která jsou způsobené polohou vsedě při školním vzdělávání.)

Pokud se testovaná osoba podlahy nedotkne podlahy, nebo dokonce pro nepřekonatelný duševní odpor ohnout ani nechce, je takový pacient evidentně zdravotně postiženým.

Duševní způsobilost odrazu objektivní reality lze zkoumat pomocí jednoduchých a naprosto objektivních kritérií. Požádáme například testovanou osobu, aby vstoje prováděla rukou kruhový pohyb (aby opisovala rukou pomyslný kruh). Pomineme to, že většina nezletilých i zletilých občanů není tohoto jednoduchého pohybu nijak schopna, takže jejich kruh je obvykle hranatý. Pokud se nepohne smyslové okolí, postižený nevykazuje žádné životní funkce.

Jestliže se k vyšetřovací komisi dostaví simulant, který bude vstoje kruhy rukou zručně provádět, požádáme jej, aby se při neustálém provádění kruhového pohybu otočil ke komisi zády. Tento požadavek je obvykle dostatečný k tomu, aby vyřadil motoriku vyšetřovaného zcela z funkce.

Vzhledem k omezenému rozsahu této občanské výzvy nelze zmínit všechny civilizační choroby, kterých je každý občan trpným nositelem (obětí), jako jsou alergie, deprese, cukrovka, rakovina, osteoporóza, hypertenze, obezita, neurózy, vředy, demence a jiné daně za pokrok v genocidě, degeneraci a zasloužené likvidaci lidstva.

Odpovědné zdravotnické orgány by měly vypracovat příslušné zdravotní testy, kterými by měl pojít každý nedospělý i dospělý občan bez ohledu na jeho mínění o svém tělesném a duševním zdravotním stavu. Prvními, kteří by měli zmíněným testy projít, by měli být všechny orgány zodpovědné za chod společnosti. Máme se tedy na co těšit. Obroda společnosti nastává konečně na tom správném místě. Správná revoluce nastává pouze v nás.

Průměrnou částku 20 milionů určili povolaní odborníci vcelku správně. Při současných cenách se jedná o sumu, o kterou byl přibližně okraden každý poctivě pracující občan republiky jako rukojmí ve spárech vyděračů před svým odchodem do důchodu.

Pokud na moji občanskou výzvu nikdo nebude reflektovat, spokojím se s odškodným 20 milionů korun za zdravotní újmy, které mi byly způsobeny výchovou, školstvím, zdravotnictvím, společností a státem vůbec, zcela sám. Nestydím se za to, že nejsem zdravý. A co vy?

18.4.2014
PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

V březnu 2014 přispěli čtenáři finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 46 819 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v lednu 2014 částkou 3088,22 Kč.

Zůstatek byl koncem března 2014 325 206,53 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 166 375,59 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za březen 2014

Zůstatek k dispozici Britským listům k 28.2. 2014:...............349 778,46 Kč

Příjmy:

Od sponzorů .......................................................... 46 819 Kč
Dobrovolné předplatné mobilem (leden 2014)............3088,22 Kč




Bankovní úrok ...........................................................2,90 Kč

bankovní poplatky............................................................................-928,55 Kč



Výdaje:

připojení k internetu: ...........................................................1853,50 Kč
honorář (KD) ..........................................................................29 000 Kč
cesta do ČR ...........................................................................15 000 Kč
honorář (IŠ)...............................................................................6000 Kč
honorář (DV) ..............................................................................8000 Kč
honorář za práci na daňovém přiznání OSBL za rok 2013.................3500 Kč
programování (MP)......................................................................5200 Kč
Výdaje v ČR ..............................................................................5 000 Kč


Zůstatek k 31.3 2014: 325 206,53 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2012

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

2010 2011 2012
Festival dokumentárního filmu Jihlava       Historie >
7. 11. 2013 Nejnovější dokumenty z České televize jsou slibné Sam Graeme Beaton
7. 11. 2013 Latest Česká televize Offerings Show New Promise Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 Normalization/Kauza Cervanová Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 Ohlédnutí za jihlavským filmovým festivalem Sam Graeme Beaton
5. 11. 2013 More Thoughts from Jihlava Sam Graeme Beaton
30. 10. 2013 Člověk ryba Sam Graeme Beaton
30. 10. 2013 Člověk ryba Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
29. 10. 2013 Dobrý řidič Smetana Sam Graeme Beaton
28. 10. 2013 Dál nic

Předčasné volby 2013       Historie >
21. 2. 2014 Skutečně přišla změna?   
16. 2. 2014 Proč neočekávám žádných hysterických změn k lepšímu Karel  Dolejší
31. 1. 2014 Místo škrtů šetření Boris  Cvek
10. 1. 2014 Jedna ruka netleská Lubomír  Brožek
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval… Petr  Lachnit
27. 12. 2013 Bilance roku 2013: Česká republika v zajetí minulosti Boris  Cvek
25. 11. 2013 ČSSD, korupce a dvojí metr antikomunistické pravice Jan  Májíček
20. 11. 2013 Babišův a Sobotkův plán 10% škrtů hrubého národního štěstí Štěpán  Kotrba
18. 11. 2013 Zemanovci na odchodu z politické scény? Michael  Kroh
11. 11. 2013 Nejde o pouhou solidaritu předsedů stran...

Církevní restituce v ČR       Historie >
10. 4. 2014 Církevní restituce je možné snížit   
9. 4. 2014 Je vydávání majetku církvím nelegální? Vojtěch  Adam
4. 4. 2014 Konstatoval Ústavní soud blud? Josef  Nerušil
3. 4. 2014 Kde se (ne)skrývá blud Marek  Řezanka
1. 4. 2014 ČSSD a restituce Josef  Nerušil
27. 3. 2014 Krátká poznámka k jednáním o církevních restitucích Josef  Mezihorák
28. 2. 2014 Odluka církví od státu: dnes již nesmyslný přežitek   
20. 2. 2014 Pozvání na archu Lenka  Procházková
1. 1. 2014 Kotrba k roku 2013: S Babišem klidně, s křesťany nikdy, se zpravodajstvím ČT do pekla Štěpán  Kotrba
1. 1. 2014 Chodíval k nám, chodíval…

Koutek reklamní tuposti       Historie >
12. 2. 2014 Vyjádření bývalého generálního tajemníka MOV ke komercializaci olympijské myšlenky + humoreska navíc Tomáš  Koloc
10. 2. 2014 Detaily nebo medaili!, aneb obchod s olympijským masem Tomáš  Koloc
31. 1. 2014 Máte rádi Sochi? aneb Makaronské hry 2014 Tomáš  Koloc
29. 1. 2014 „…na všech sloupích“ Tomáš  Koloc
28. 1. 2014 Špičková Česká televize Bohumil  Kartous
27. 1. 2014 Ještě češtějá, ještě lépějá, pane hrábě! Karel  Dolejší
17. 1. 2014 „Ultimátní“ konec českého překladatelství Tomáš  Koloc
15. 1. 2014 Antisemit revival Tomáš  Koloc
31. 12. 2013 Silvestr třicátého Tomáš  Koloc
13. 12. 2013 Slaďte (ne)zdravě?

Copyright © 1996-2012 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce