Historie těchto vztahů však nemá jen negativní prvky, které jsou nám tak často prezentovány v médiích a jimi oblíbených katastrofických scénářích. Kvalifikované a zodpovědné zhodnocení posledního období usnadňuje vysledovat i pozitivní a trvalé faktory, které dávají perspektivu řešení a to dokonce v krátkodobém časovém úseku.

Předně je nutno zařadit i tuto krizovou oblast do širšího kontextu, kam vždy bytostně patřila. Byla totiž i průsečíkem mocenských zájmů bipolárního světa, který zjednodušeně řečeno na jedné straně podporoval Araby a Palestince, (Moskva) a nabádal často ke krajnímu řešení a odpovídajícím způsobem je vyzbrojoval. Druhá strana měla své krajní zastánce rovněž disponující mimořádnou kapacitou, (Washington). Postupný vývoj, již v osmdesátých letech, minimalizoval možnosti válečných přeshraničních konfliktů, a situace se změnila natolik, že zanikl tento dlouhodobý mocenský náboj a naopak vytvořily se objektivní podmínky, kterých je nutno daleko více využít v zájmu stabilizace celkové situace v oblasti. Přístup Ruska má nyní jiný základ, založený na partnerském vztahu s novými prvky odpovědnosti. Lze předpokládat, že jistý vliv na arabský svět v zájmu stabilizace zde nadále existuje. Navíc je reálný i vlastní pozitivní vývoj v arabských zemích. Ruská pozice se dále změnila i ve vztahu k Izraeli - nejenom na základě změny určujících faktorů zahraničně-politických, ale i určitou vnitropolitickou strukturou samotné Izraele. Tam má nyní i exekutivní postavení silná ruská a ukrajinská menšina a rozhodně bude inklinovat k zájmu upevnění ekonomické a politické situace Izraele, jehož podmínkou je zajištění trvalého mírového uspořádání.

Není třeba pochybovat, že za této nové situace i možnosti vlivu USA, a to je třeba zdůraznit, pokud bude vyvážený na obě strany, budou mít větší naději na jistá mezinárodně koordinovaná řešení. Dosavadní velmi intenzivní úsilí mělo však (a to i do dnešní doby) jistý deficit, bylo chápáno jednostranně - o čemž nakonec svědčí skutečnost, že veto v Radě bezpečnosti OSN je používáno již výlučně v zájmu Izraele delegátem USA, zatím co všichni ostatní jsou schopni jednat souhlasně. Předpokladem by bylo proto i zvážení dosavadních přístupů USA jako východiska k reálné dohodě.

Současná objektivní situace našla svůj konkrétní výraz i v možnostech negociace zprostředkování jinými subjekty, než dříve rozhodujícími mocnostmi. Naopak tito mediátoři jednají bez svého vlastního zájmu jen s předsevzetím napomoci ukončení sporu a mohou jednat důvěrně bez tolik rušivého faktoru médií. Tak došlo za pomoci norské vlády v roce 1993 k dohodám z Oslo, které rozhodujícím způsobem naznačily možný vývoj - ustavení Palestinské autonomie s perspektivou státnosti a ukončení vzájemných střetů a trvalého respektování Izraele. Nebyl to krok snadný a jak se ukazuje, nemusí zůstat ojedinělým. Je i na mezinárodním společenství, aby dále pokračovalo v naznačeném směru. Nakonec i nedávná evakuace izraelských jednotek z území Libanonu se projevila v uklidnění a posílení bezpečnosti na tomto úseku dávných a nekonečných střetů. Vývoj, který by neměl zůstat opomenut.

Je politováníhodné, že naše zahraniční politika, která měla možnost využít mimořádně dobrého vztahu k Izraeli z období jeho vzniku a v současnosti i jistého poměru k arabskému světu, který zůstal tradičním, na svoji možnou roli zprostředkovatele rezignovala. Není to snadné, vyžaduje se odborná analýza, důvěrný operativní přístup a koncepce. Chybí nám obojí: objektivní přístup (viz současné projevy pana premiéra) i schopnost a tím i vůle nabídnout své služby dobré věci, o čemž svědčí i operativně neuvážené akce proti americko - ruské dohodě učiněné po 11. září českou reprezentací při NATO, a ve stejném smyslu zveřejňování stanoviska polooficiálních institucí v Praze. To jen potvrzuje naše nepochopení současného kooperativního vývoje k řešení krizových situací a jejich předcházení - viz trestuhodné odmítnutí zprostředkovat dohodu v zájmu předejití konfliktu v Kosovu českou zpravodajskou službou.

Vztah k oběma stranám musí být vyvážený na základě znalosti situace. Dosud převládají protipalestinské tendence v tisku, oprávněně odsuzující útoky sebevrahů, ale omlouvající vojenské akce Izraele jako odvetu. I zde se však jedná o akce zcela protiprávní, navíc pod kontrolou státní moci. Tyto kroky Izraele reflektují složitou vnitropolitickou situaci v zemi. Ani dohody z Oslo nebyly přijaty jednoznačně pozitivně. Je třeba si uvědomit, že prvý sebevražedný teroristický útok byl veden proti atmosféře usmíření izraelským teroristou Baruchem Goldsteinem již v únoru 1994 v hebronské mešitě proti modlícím se Palestincům a na místě zůstalo 30 obětí a na 60 zraněných. Byla to akce proti dohodě Arafata a Rabina a její realizaci. Následující nepřátelství vedlo k vystupňování aktivit krajních teroristických skupin včetně zavraždění Rabina, který smlouvu podepsal, izraelským fanatikem následujícího roku. Tím se komplikoval již tak složitý politický vývoj v Izraeli, ale i postavení Arafata vůči "svým" teroristickým skupinám. Vyprovokované akce poslední doby návštěvou "svatých " míst v létě 2000 a pokračující vzájemné útoky mají krajně teroristický charakter a to oboustranně. Zajištění pomoci Arafatovi k účinným krokům proti teroristickým organizacím, i když jeho pozice je velmi nesnadná a to i v případě jeho skutečného zájmu, je jedním z předpokladů. Stejný tlak musí být vykonán i proti izraelské vládě. "Tlak" však musí být chápán jako poskytnutí všech možností k jejich vzájemnému dohovoru. Zde je místo pro koordinovanou spolupráci USA, EU a Ruska za podmínek vyváženého přístupu. Za této situace dosažení stavu ukončení nepřátelství a postupné plnění smluv z Oslo se stane realitou. Operativní mechanismus při účasti uvedených subjektů, příp. Egypta a Saudské Arábie, může vést za současného vyhroceného stavu překvapivě k dohodě. Naznačená pozitivní fakta zcela reálně umožňují vysledovat sílící prvky k trvalému řešení, a to právě v současné době.