Bidenova vláda levicová nebude

12. 11. 2020 / Kristian Vagenknecht

čas čtení 5 minut

V rozhovoru pro CNN Prima News k výsledkům amerických voleb Alexandr Vondra vyjádřil obavy z toho, že Bidenova administrativa bude vystavena tlaku „extrémní levice“. Podobné starosti má zřejmě i Petr Fiala, který podobně psal na Forum24. Jedná se ale v zásadě o to, čím se Donald Trump marně snažil poslední půlrok strašit americké voliče.

Můj pohled na to je zde možná zkreslený tím, že to vidím právě z pozice té "extrémní levice", zatímco Alexandr Vondra a Petr Fiala na to nahlížejí z konzervativní perspektivy. Ale pokud je v tuto chvíli hlavní favoritkou na místo ministryně financí v Bidenově administrativě Lael Brainard a horkými kandidáty na klíčová křesla ministryně obrany a ministra zahraničí jsou Michèle Flournoy a Antony Blinken, tak bych se přílišné radikálnosti ani levicovosti od Bidenovy administrativy nebál.

Kupříkladu Lael Brainard je neoliberálka, která měla v Clintonově administrativě na starost implementaci NAFTA (obchodní dohody, jejíž kritika byla mimochodem dle mého názoru jedním z hlavních faktorů Trumpova úspěchu v Michiganu v roce 2016). Jedná se rovněž o velkou zastánkyni další obchodní dohody TPP (což je vlastně taková NAFTA na steroidech, od které Trump odstoupil). Flournoy a Blinken jsou naproti tomu zakladatelé společnosti WestExec Advisors, jejíž činnost de facto spočívá v prodávání jejich vlastního politického vlivu a kontaktů za účelem poskytování konzultací velkým korporacím, čímž smazávají už tak dost tenkou hranici mezi sférou politiky a byznysu. Tohle povedené trio tedy vskutku nejsou žádní potenciální socialisté. Ledaže by tou „extrémní levicí“ Saša Vondra myslel, že Bidenův kabinet bude nejvíce genderově vyváženým v historii, což už se tak reálné jeví.

Navíc by bylo vhodné podotknout, že Joe Biden je historicky první prezidentský kandidát, který získal od sponzorů více než miliardu amerických dolarů na svou volební kampaň a jeho VP Kamala Harris je na peníze ze Silicon Valley a Wall Street doslova „magnet“. A z tohoto důvodu si myslím, že progresivistka Elizabeth Warren se k postu ministryně financí v této administrativě ani nepřiblíží, a to i přesto, že nejspíš právě díky ní Biden nakonec získal nominaci. To samé podle mě platí i o další spekulované variantě, že by se Bernie Sanders postavil do čela, byť méně významného, ministerstva práce.  

Navíc se zdá, že velkou šanci na křeslo v novém kabinetě mají někteří republikáni, např. Charlie Baker, guvernér státu Massachusetts (ironií osudu státu, který zastupuje i Elizabeth Warren), senátor Mitt Romney a zejména John Kasich, bývalý guvernér Ohia známý svými silnými pro-life a anti-odborářskými názory, jenž zběhnul k demokratům a podpořil ve volbách Bidena. Kasichova podpora pak měla tak „velký vliv", že Trump Ohio poměrně pohodlně udržel. Přesto ten samý John Kasich dostal na Demokratickém národním konventu více času na proslov (4 minuty) než jedna z nejpopulárnějších a nejmladších demokratických političek Alexandria Ocasio-Cortez (1 minuta). A pokud opravdu hrozí, že v novém kabinetu demokratického prezidenta bude sedět spíše člověk, který chce přikazovat ženám, jak mají nakládat s vlastním tělem – než jakýkoli progresivista, tak se mi obavy z „extrémně levicových“ tendencí jeví jako liché.

Připomeňme navíc novou politiku, kterou aplikuje vedení demokratů ve Sněmovně reprezentantů – tzv. blacklist („Černá listina“). Ten oficiálně slouží k ochraně "incumbentů" (=stávajících kongresmanů) Demokratické strany v dolní komoře Kongresu a například zakazuje jakýmkoli stranickým poradcům podporovat soupeře těchto „incumbentů“ ve stranických primárkách pod hrozbou sankcí, že s nimi Demokratická strana ukončí spolupráci. Tato politika pochopitelně ve skutečnosti není ničím jiným než dalším nástrojem neoliberálního establishmentu demokratů, jak levicové křídlo strany utlačovat.

Nancy Pelosi a spol. totiž dobře vědí, že poté, co právě Alexandria Ocasio-Cortez v New Yorku sestřelila strašidelného demokratického lídra Josepha Crowleyho, už v Kongresu není v bezpečí nikdo. Není pak náhodou, že stávající socialistické kongresmanky Alexandria Ocasio-Cortez a její kolegyně z pověstné „Squad“ Ilhan Omar měly proti sobě v letošních primárkách podezřele dobře, a ne vždy zrovna transparentně financované soupeře (které však obě hladce porazily). Zatímco samotná Nancy Pelosi se nestyděla podpořit J. Kennedyho III. v primárkách proti jinému demokratovi, stávajícímu progresivnímu senátorovi z Massachusetts Edovi Markeymu (o tomto zajímavém souboji jsem psal zde), což Pelosině deklarované snaze „chránit“ demokraty z její vlastní komory dodalo ještě více na nedůvěryhodnosti. Tato politika totiž slouží pouze k ochraně neoliberálních demokratů, ne těch levicových jako jsou AOC a Omar. Naštěstí se však zdá, že mladší progresivisté po tomhle na rozdíl od Sanderse už pochopili, že Joe Biden není jejich přítel, jak to právě senátor z Vermontu během prezidentských voleb často opakoval.

Závěrem jsem nucen si postesknout, že musí být asi velmi lehké být v současné době konzervativcem, jehož pozornost se nyní upíná pouze na riziko vzniku vlády ovlivňované radikální levicí – jelikož jeho obavy se s vysokou pravděpodobností nenaplní. Dle mého skromného názoru jsme na tom mnohem hůře my, progresivisté, kteří mohou jen bezradně pozorovat, jak se po čtyřech letech prezidentství Donalda Trumpa vrací všechno pomalu do roku 2015. A pokud Donald Trump za ty čtyři roky alespoň trochu snížil hladinu oné pověstné „bažiny“ (o čemž pochybuji), tak nyní se zdá, že se ten močál pomalu zase napouští. Jenom na ostrůvku se tentokrát budou slunit jiní aligátoři, kteří tu sice byli už dříve, akorát ne v ministerských funkcích.

0
Vytisknout
8942

Diskuse

Obsah vydání | 16. 11. 2020