Projevil-li však v této situaci někdo infantilitu, bylo to pouze mužstvo Vladimíra Špidly. To, co se v pátek 13.září ve sněmovně přihodilo, se dalo předem vypočítat s vysokou mírou pravděpodobnosti a zrodilo se ve chvíli, kdy se Vladimír Špidla rozhodl vládnout společně s US-DEU. Pobouření hanobitelů Hany Marvanové je proto směšné a nepřijatelné, protože političtí profesionálové by na takovou možnost byli připraveni a s úsměvem by vytáhli z kapsy náhradní řešení. Není snad v této zemi jediný politolog, který by v době jednání o ustavení koaliční vlády neupozornil na křehkost vládní koalice a neupozornil na nebezpečí, plynoucí ze spojení subjektů ideologicky od sebe tak vzdálených, jako jsou sociální demokraté a unionisté. Mimo to každý věděl, kdo je Hana Marvanová, jak dalece se vymyká z bezpáteřného mravního nihilismu partajních pletichářů, jak snadno se rozhoduje jít proti všem - až na inkviziční hranici.

To je obecný pohled, který platí nejen pro tuto chvíli. Otřesy, podobné těm z 13. září, budou koaliční vládu doprovázet až do příštích voleb. Není zaručeno, že se jim předejde vyštváním Hany Marvanové ze sněmovny, neboť v ní dřímá ještě několik dalších časovaných min, které mohou kdykoli vybuchnout. Jejich nevýhodou je, že ve srovnání se zmíněnou výtržnicí jsou hůře vypočitatelné. Nahrazení unionistů lidovci přinese klid jen do té chvíle, než po nich sociální demokraté budou žádat shrbení hřbetů při prosazení záměrů, které pro změnu budou v rozporu s tradičními programovými hodnotami lidové strany. Pak se bude historie opakovat s tím rozdílem, že lidovci historicky prokázali schopnost se semknout a odolávat nepřátelským tlakům okolí a své vůdce zrazují jen zřídka.

Výbuch z 13. září se dal předvídat s obzvlášť vysokou pravděpodobností, protože výhrady opozice byly velmi dobře známé a názory Hany Marvanové rovněž. Sociální demokraté si to mohli uvědomit a nelpět na hlasování o celém balíčku najednou. Pravděpodobně by neprosadili "milionářskou daň", která nevynese tolik, aby se bez ní státní rozpočet nemohl obejít, ale zbytek by prošel. Vymstilo se jim tedy nadměrné sebevědomí, jdoucí až do arogance, s nímž se rozhodli světu ukázat, kdo je v koalici pánem. Sázka "vše nebo nic" není vždy dobrým řešením. Špatný odhad situace se jim nevyplatil. Chybu by měli hledat především u sebe, nikoli u místopředsedkyně sněmovny.

Až opadnou vášně, ukáže se navíc, že celá věc nestála za tak velký rozruch a neospravedlnila ponižující zacházení, kterého se Haně Marvanové dostalo. Zamítnutím daňových zákonů nedošlo k ohrožení životů, blahobytu, veřejných mravů ani mezinárodní pověsti České republiky. Vláda, postavena před trapnou skutečnost nepominutelnosti názorů jedné drobné ženy, tvrdohlavě lpící na politické morálce, určitě zjistí, že lze najít jiné řešení financování státního rozpočtu. Vývoj České republiky se nezastaví. Doufejme, že Vladimír Špidla pochopí, že není třeba rozbíjet vládní koalici a vrhat se do daleko většího nebezpečí menšinového vládnutí bez US-DEU. Musel by pak plout mezi Scyllou a Charybdou hledání opory pro jednotlivé návrhy u pravicových stran, které pro jeho představy o sociálním státu nemají pochopení, a degradováním sociální demokracie na výkonný nástroj komunistické strany, která by pak ve skutečnosti vládla jeho prostřednictvím.

Drama ve sněmovně dne 13.září je jedním z často se opakujících vnějškových projevů systémových vlastností zastupitelské demokracie, v které vždy znova dochází k rozporům mezi stranickým zotročením zastupitelů a jejich svědomím a odpovědností vůči voličům. Upálením Hany z Arku tento problém nezmizí ani ze světa vůbec, ani z české politiky zvlášť. Způsobilost myslet vlastní hlavou a dbát více slibů voličům než uspokojení touhy po vlastní účasti na moci jsou vzácná vlastnost. Ten, kdo nesouhlasí s názorem většiny a brání svůj názor za cenu osobních nepříjemností, navíc nemusí být škůdcem toho, jemuž odporuje, protože ho možná přinutí vzdát se pohodlnosti a hledat lepší řešení než to, které vedlo ke konfliktu. Vladimír Špidla by měl rytířsky ocenit statečnost své drobné odpůrkyně, přinést jí kytici růží, s věcností sobě vlastní najít jinou cestu a klidně vládnout dále bez pořádání zbytečných kratochvílí typu reorganizace vlády či dokonce mimořádných voleb. Své vládnutí zahájil sympaticky, bylo by škoda, kdyby opustil hrací plochu kvůli malichernosti. Mohl by to být začátek cesty do zapomnění. Pokud by se při tom ve snaze o zlomení nesouhlasící menšiny za jakoukoli cenu stal průkopníkem tichého návratu komunistů k moci, vysloužil by si neúctu nekomunistické většiny národa.