Cenu dostal pětapadesátiletý Američan H. Robert Horvitz, profesor biologie, a dva britští vědci Sydney Brenner a John E. Sulston, kteří začali zkoumat sebevraždu buněk v sedmdesátých letech.

Brenner zjistil, že hlístice, mikroskopický červ známý pod latinským jménem C. elegans, je dobrým vzorem pro studium tohoto problému, protože je to relativně jednoduchý organismus, který má ale více než 900 buněk. Je průhledný, takže ho lze studovat pod mikroskopem.

Sulston dokázal, že určité buňky v tomto červu jsou naprogramovány, aby spáchaly sebevraždu, a identifikoval první z několika genových mutací, spojených s procesem úmrtí buněk.

Horovitz v této práci pokračoval a objevil klíčové geny, které řídí umírání buněk v tomto červu, a ukázal, jak při likvidaci buněk spolu geny vstupují do interakce. Dokázal také, že obdobné geny existují i u lidí.

Naprogramované umírání buněk je potřebné pro vývoj embrya - hraje důležitou roli při vzniku tkání a orgánů a při vývoji ústředního nervového systému.

V těle dospělého člověka vzniká denně více než tisíc miliard buněk. Zároveň stejný počet buněk odumírá.

Tento proces je také spojen s fungováním imunitního systému a s odstraňováním špatně fungujících buněk.

Při některých rakovinách a autoimmuních nemocech však umírají buňky, které by měly zůstat naživu. Při některých neurologických chorobách, jako je Alzheimerova choroba, odumírá příliš mnoho buněk, které mají dál žít.

Farmaceutické společnosti nyní vypracovávají léky, které se budou schopny zaměřit na geny či bílkoviny, odpovědné za proces odumírání buněk. Zablokováním odumírání buněk bude možno eliminovat danou nemoc, míní Horovitz.

Vyznamenaní vědci si vytvořili v dolech obří vodní tank a dokázali, že neutrina reaguje ve vodě s chlórem, čímž vznikají atomy argonu, které lze tak měřit. (Podrobnosti v angličtině viz zde).