Krátce po skončení studené války se Francie musela vyrovnat s chladnou reakcí politických garnitur zemí někdejší Varšavské smlouvy na Mitterrandův projekt evropské konfederace. K úspěchu nevedla ani snaha tehdejšího premiéra Balladura o vytvoření paktu stability v Evropě. Státy střední a východní Evropy totiž své naděje stále více upínaly k NATO, a zejména k USA jako jeho ústřední mocnosti a jediné světové supervelmoci. Dalším neúspěchem Francie se stal nepodařený návrat do vojenských struktur Aliance - prezident Chirac ho nakonec zarazil, protože nedokázal prosadit transformaci NATO podle francouzských představ.

Po těchto neúspěších a zklamáních se francouzská diplomacie znovu vrátila k Evropě, mezitím transformované do podoby Evropské unie. Spatřuje v ní příznivý rámec pro naplňování svých zahraničněpolitických a bezpečnostněpolitických cílů. Dlouhodobě využívá řadu výhod plynoucích ze společných politik Unie (v prvé řadě Společné zemědělské politiky) a z výhod Společného trhu. V politické rovině Francie usiluje o postupné sjednocování Evropy na základě společně sdílených hodnot. A v bezpečnostní oblasti pojímá EU jako prostor pro sbližování stanovisek a uskutečňování společných akcí.

Na konci devadesátých let se Francie snažila využít pozitivních změn mezinárodní situace k co nejvýraznějšímu pokroku na cestě za svým cílem, který do té doby nazývala evropskou obranou. Dále rozšířila a prohloubila spolupráci se znovusjednocenou SRN, a to nejen v ekonomické oblasti, ale i na poli obrany a bezpečnostní politiky. Na konci září 2000 pak premiér Lionel Jospin ve svém vystoupení před generalitou ozbrojených sil potvrdil tzv. široké pojetí zaměření Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP), která by se měla orientovat nejen na vojenské, ale také na nevojenské aspekty evropské bezpečnosti, na "využívání celé škály diplomatických, ekonomických a vojenských přístupů ke krizím, které by mohly ohrozit zájmy Evropy nebo její bezpečnost".

Během svého předsednictví si Francie vytkla za cíl, aby do léta 2001 začal být Politický a bezpečnostní výbor (COPS) operabilní a aby byl vybudován sbor rychlé reakce EU o síle padesáti až šedesáti tisíc vojáků. Sama dodala dvanáct tisíc vojáků, sedmdesát pět letounů na leteckých základnách (v tom Francie výrazně překračuje nabídky jiných zemí) a dvaadvacet letounů na letadlových lodích (to odpovídá průměru ostatních zemí Unie). Navíc zásadně přispěla ke spolupráci s nejvýznamnějšími evropskými partnery tím, že zřídila v listopadu 2000 Státní středisko zaměřování (Centre national de ciblage, CNC) v Creil, nedaleko Paříže. To se zaměřuje na programování cílů na základě informací získaných z pozorovacích družic, z průzkumných letadel a z automatických průzkumných systémů. Tyto prostředky se budou využívat také k ověřování účinnosti úderů francouzských ozbrojených sil na předem vytipované cíle a k vytváření přesné mapy zobrazující způsobené škody.

Francouzští politici upřednostňují vícerychlostní Evropu. Mají k tomu tyto důvody:

· Scénář Evropy "a la carte" (každý podle svého výběru, pozn. red.) nevyhovuje francouzským zájmům proto, že by mohl vyústit ve změnu stávajícího rámce evropských institucí a nakonec i v přeměnu EU do zóny volného obchodu, kterou by mohla zachvátit bezbřehá globalizace.

· Scénář dvourychlostní Evropy v sobě podle francouzských politiků nese riziko technokratického charakteru EU a zesílení vlivu nejrůznějších lobbyistických skupin. Obávají se, že členské státy tzv. tvrdého jádra EU by navázaly výsadní ekonomické vztahy s USA na úkor vztahů s ostatními státy Unie, což by oslabilo vazby mezi její východní a západní částí.

· Scénář vícerychlostní Evropy Francouzi považují za nejlepší proto, že by v oblasti ústředního jádra EU udržel integraci na stávající úrovni a zároveň by se v ostatních částech Evropy postupně rozvíjely další formy a podoby integrace. Francie od tohoto scénáře očekává větší dlouhodobou homogenitu v ekonomické, politické i bezpečnostní oblasti. Jednou z jeho podob by ostatně mohlo být ustavení tzv. průkopnické skupiny, což navrhl prezident Chirac ve svém projevu ve Spolkovém sněmu SRN 27. června 2000.

Po skončení svého předsednictví Francie ještě silněji zdůrazňovala mezivládní podobu EBOP, v jejímž rámci obranné plánování zůstane plně v kompetenci členských států. Už od konce devadesátých let usiluje o to, aby se EBOP naplňovala cestou sestavování katalogů: katalogu ozbrojených sil, které EU potřebuje, katalogu nároků a požadavků na jejich generické kapacity a katalogu generických prostředků. Francie chce, aby byla Evropa schopná analyzovat prvky případných krizí, hledat řešení ve všech možných oblastech jednání a nasazovat své prostředky. Nemusí přitom jít jenom o vojenská řešení. Francie se také zasazuje o to, aby se do EBOP mohly postupně zapojovat i země, které ještě nejsou členy EU. Mělo by jít o pravidelná jednání mezi EU a kandidátskými státy na půdě COPS a Vojenského štábu EU (EMUE), o konzultace v krizových obdobích a o přímé zapojování kandidátských zemí do vojenských operací a jejich řízení.

Francie klade důraz na širší souvislosti vzniku a zaměření současného terorismu, zejména na vnitřní rozpory dnešního globalizovaného kapitalismu, sílící nerovnosti a napětí mezi Severem a Jihem, na hledání příčin regionálních konfliktů a důvodů, proč je radikální islamismus tak odmítavý vůči západnímu modelu a uchyluje se k terorismu. Současný ministr zahraničí Dominique de Villepin zdůrazňuje, že v důsledku 11. září se urychluje neblahý vliv regionálních krizí na mezinárodní rovnováhu v celosvětovém měřítku, a proto spoléhání na sílu nemůže být jediným řešením nahromaděných problémů.

V květnu 2002, po svém triumfálním vítězství v prezidentských volbách, využil prezident Chirac Bushovy návštěvy, aby ho ujistil o pevném spojeneckém poutu mezi Francií a USA. Zároveň se ale vyslovil pro zcela jiný postup. Řekl, že hlavními nepřáteli Západu jsou i bída, útlak a přetrvávající ozbrojené konflikty, které vytvářejí podhoubí pro nenávist a války. V jasné narážce na patnáctiprocentní nárůst vojenského rozpočtu USA francouzský prezident připomněl, že zbraní v boji proti terorismu by měl být i ekonomický pokrok a mezinárodní solidarita, zlepšování zdravotní péče a vzdělávacích systémů, dodržování mezinárodního práva a dialogu.

Francouzský přístup k EU obecně a k SZBP a EBOP, zvlášť pro následujících pět let, shrnul prezident Jacques Chirac ve svém projevu na tradiční poradě velvyslanců. Z něho lze vyvozovat tato očekávání:

· Francie v plném rozsahu uznává všech pět základních principů fungování EBOP - dobrovolnost, upřednostňování národních ozbrojených sil, důraz na kapacity, princip otevřenosti a transparentnosti a princip spolupráce s NATO. Nejvíc preferuje princip upřednostňování národních ozbrojených sil a důraz na kapacity, a proto bývá kritizována za nadměrné protěžování vlastních zájmů.

· Značné naděje Francie spojuje s činností Konventu. Usiluje zejména o ukončení rotačního půlročního předsednictví a o zřízení funkce předsedy Evropské rady s mandátem alespoň na jeden rok.

· Francie bude pravděpodobně nejdůrazněji ze všech členských států EU vystupovat proti "sklonům ospravedlňovat jednostranné a preventivní používání síly" a bude prosazovat vizi kolektivní bezpečnosti. Vizi, která spočívá na spolupráci států a na respektu práva a váhy Rady bezpečnosti. Konkrétně to znamená kategorický nesouhlas s jakýmkoli vojenským zásahem mimo euroatlantickou zónu, který by neměl mandát Rady bezpečnosti OSN.

· V rámci Unie bude Francie pokračovat v zavedené praxi jednání tzv. silné trojky EU při řešení důležitých problémů a při hledání rychlých východisek z krizových situací. Přitom se zaměří především na další rozšíření a prohloubení spolupráce se SRN. Prezident Chirac si vytkl cíl podepsat v lednu 2003, při příležitosti čtyřicátého výročí Elysejské smlouvy, se spolkovým kancléřem novou ustavující smlouvu.

Za jeden z nejdůležitějších směrů EBOP považuje Francie spolupráci při vyzbrojování. Její iniciativy budou směřovat především k tomu, aby spolupráce pokročila zejména v těchto oblastech:

• společné stanovování dlouhodobých potřeb evropských států v oblasti vyzbrojování: Francie prosazuje, aby základem této spolupráce byly dlouhodobé programy rozvoje ozbrojených sil jednotlivých členských států
• vytipování konkrétních programů pro mezinárodní spolupráci ve vyzbrojování
• volba průmyslových kapacit a struktury průmyslové výroby
• marketingová koordinace mezi potřebami jednotlivých trhů a konkrétními nabídkami pro ně
• rozšiřování spolupráce při výzkumu a vývoji pro vojenské účely: Francie usiluje o zmírnění handicapu daného tím, že evropští členové NATO na tuto oblast vyčleňují třikrát méně než USA - chce spojit hlavní směry úsilí evropských zemí Aliance v této oblasti, vyhnout se redundancím a připravit konkrétně nasměrované programy dlouhodobé spolupráce
• zvyšování objemu a závažnosti pravomocí, které evropské státy delegují na nadnárodní evropský orgán OCCAR (Organisme conjoint de coopération d'armement, Společný institut pro spolupráci ve vyzbrojování): Francie má zájem, aby OCCAR mohl podepisovat zakázky s jednotlivými zbrojními podniky, zároveň by od jednotlivých států mohl dostávat zakázky na několik let dopředu.

Článek je převzat ze serveru Integrace