Turecké dilema

Z hlediska co nejkratšího válečného trápení je vhodné do protisaddámovské expedice zapojit islámské státy na hranici s Irákem - Turecko a Saúdská Arábie.

Již 14. září 2001 nabízelo Turecko Spojeným státům americkým spolupráci proti terorismu: Turecko má po Spojených státech druhou početně nejsilnější armádu v NATO, která byla krátce po teroristickém útoku v USA uvedena do pohotovosti, a jeho letecké základny byly podle vrchního velitele letectva generála Cumhura Asparuka "připraveny na každou možnost". Čili očekávaly se významné změny v politice vůči Iráku. Základnu Incirlik na jihu země poskytla Ankara v roce 1991 spojencům pro letecké útoky na Irák. Z této základny od té doby dohlížejí americké a britské letouny na bezletovou zónu na severu Iráku. Útok z 11. září dával tušit, že bude možná záminkou k rozšíření protiiráckých akcí.

Ale již 17. září 2001 turecký ministr hospodářství Kemal Dervis agentuře Reuters řekl, že strategická důležitost jeho země pro NATO a Evropskou unii roste a "západní spojenci by měli zvážit, jaké náklady za to bude muset Turecko nést". (Turecko sousedí s Irákem, Sýrií, Íránem a kavkazskými zeměmi.)

Rizikovým politickým faktorem této země byla od února 2001 citelná hospodářská krize (situace se zlepšila až koncem roku 2002), islámské obyvatelstvo v teoreticky sekulárním (nenábožensky vedeném) státě a nadčasová tikající bomba kurdské menšiny. V září 2001 pronesená slova Kemala Dervise, že prohlubující se hospodářská krize v jeho zemi "by mohla probudit démony islámské militantnosti", upozorňovala na nebezpečí nekontrolovatelné reakce převážně muslimského obyvatelstva v případě, že by se Ankara rozhodla pro přímou vojenskou pomoc při likvidaci fundamentalistického hnutí Taliban, které v Afghánistánu chránilo Usámu bin Ládina. Podobná situace nastala koncem roku 2002 ohledně útoku na Irák. Turecko si kryje záda prohlášením, že poskytne USA a jeho spojencům letecké základny pro akci proti Iráku, bude-li schválena OSN. Prohlásil to 3. 12. 2002 turecký ministr zahraničí Jasar Jakis na společné tiskové konferenci se svým britským kolegou Jackem Strawem. A zároveň dodal: "Pokud by se jednalo o velké přítomnosti amerických sil v Turecku, těžko by se nám to vysvětlovalo turecké veřejnosti. Ale spolupracovat, to určitě ano." (Čteno mezi řádky: pro NATO jako euro -- americkou instituci z hlediska blízké budoucnosti bude Turecko pravděpodobně k nepotřebě... Je stále více politicky ochromováno islámským antiatlantským negativismem.)

Turečtí představitelé objížděli své islámské sousedy a snažili se je přesvědčit jak krásné je podílet se na zavraždění Saddáma, aby z muslimských zemí nebyli v podpoře amerických snah osamoceni.

Vhodné pro invazní armádu bylo, kdyby mohla vést pozemní úder z Kuvajtu, ze Saudské Arábie a také z území Turecka. Znamenalo by to tak velký psychický tlak na iráckou armádu, že by schopnost odporu jednotek byla (až na bagdádskou oblast) značně ochromena. Začátkem prosince turečtí představitelé prakticky vylučovali přítomnost americké armády, v lednu 2003 se hovoří o tom, že by s tím musel souhlasit parlament. V únoru bychom se mohli se souhlasem Turecka již setkat, protože poroste-li v oblasti současně válečná a antiválečná hysterie, a tlak USA vzroste natolik, že by Turecko i Saúdská Arábie, vzhledem k jejich závislosti na americké politické spolupráci, měly americkému přesvědčování podlehnout.

Koncem roku 2002 začala turecká armáda rozmísťovat své jednotky na hranici s Irákem, aby v případě válečného konfliktu zabránila iráckým Kurdům v přecházení do Turecka. Uprchlíci znamenají velkou ekonomickou zátěž pro hostitelský stát a bezpečnostní riziko, podobně jako kosovští Albánci v Makedonii, kde militarizovali tamní albánskou komunitu. Aneb dost bylo Kurdů. Počet kurdských uprchlíků v době bojů by mohl (v pesimistickém scénáři) přesáhnout i milión duší. Ti všichni by měli zůstat na irácké straně hranice. Turecko ani Evropa o ně nemá zájem.

Zcela ideální by bylo, kdyby turecká armáda obsadila irácké pohraničí. Tím by se pozornost kurdské opozice musela dělit mezi spolupráci s Američany a spolupráci na hranici odporu a nevraživosti s tureckou armádou. Kurdští představitelé by tím měli zřetelně zablokovány snahy po vyhlášení samostatného kurdského státu, který si Turecko zásadně nepřeje. Zlý bobřík nepřejícnosti by přešel z Američanů na Turky. Jedná se doslova o programový problém, protože Saddámův Irák podepsal v roce 1997 s Tureckem (dobrým spojencem USA) smlouvu o spolupráci v boji proti terorismu. Na jejím základě mohou turecké jednotky operovat i v severních částech iráckého území v boji proti Kurdům....

Turky je také třeba motivovat, aby z akce proti Iráku měla Ankara i ekonomický přínos. Ekonomické sankce proti sousednímu Iráku, které USA prosadily, stály Turecko údajně nejméně 35 miliard amerických dolarů. Turci proto mají také nárok na profit ze šlechetné akce. Hovoří se o zhruba 30 miliardách dolarů, které USA poskytnou Turkovi za ekonomické ztráty spojené s válečnými operacemi při hranicích Turecka.

Kromě úderů stíhacích bombardérů a bitevních letadel, přeletů vrtulníků a transportních letadel, by z tureckého území do Iráku v ideálním případě mohly vstoupit americké obrněné jednotky -- pokud Turecko bude k souhlasu dotlačeno - zhruba v síle jedné divize.

Arabská karta

Ačkoli se neustále mele dokola nebezpečí arabských reakcí na obsazení Iráku západní - atlantskou armádu spásy, není to problém zásadní. Vedení arabských států likvidaci Saddámova diktátorského režimu želet nebude. Pro arabskou věc je irácká současnost doslova škodlivá, protože dává záminku atlantským pojídačům vepřů, aby byli vojensky přítomni na Blízkém východě. Útok není vítán výhradně proto, že posílí postavení USA v oblasti. Saúdská Arábie se doslova zoufale snaží, aby se tak nestalo, a prosazuje nerealistický plán, v jehož rámci by dostal Saddám možnost odejít do exilu pod záštitou Arabské ligy.

Většina arabských států bude muset zaujmout neutrální postoj, tzn. vyjádří politování nad akcí, že se nenašlo politické řešení. Krajně negativní hodnocení bude založeno na tezi, že OSN jednala tendenčně. Proto nejsou arabské reakce na svržení Saddáma nejpodstatnější, neboť se nemohou (vzhledem k pověsti jeho režimu) přímo vymezovat v jeho prospěch.

Bouřlivé reakce islámské veřejnosti, včetně teroristických útoků (i v Evropě), nelze vyloučit, počítá se s nimi jako s vedlejšími ztrátami. Pokud k nim skutečně dojde, spíše státním úřadům prospějí: bude i nadále důvod pro (kritizovaná) zostřující se policejní opatření v USA a Evropě.

Ve velmi nepříjemné situaci je Saúdská Arábie. Staví se k akci v Iráku velmi zdrženlivě, či spíše odmítavě. Američané akcí dávají mj. najevo, že hledají perspektivnějšího spojence v oblasti. Rozvoj ropného průmyslu v Iráku může zmenšit zisky Saúdů z ropy, podpora USA zvýší ještě více napětí v Saúdské Arábii, kde jsou stále silnější protiamerické nálady.

Američané se snaží donutit Saúdskou Arábii, aby reagovala pozitivně na přípravu irácké kampaně. Saúdové jsou manipulováni americkým prohlášením v tisku, že neformálně podporují Američany a povolí užití saudských základen pro útok proti Saddámovi. Tlačí tak Saúdy k veřejnému potvrzení amerického přání. V očích tvrdých islamistů jsou Saúdové tímto prohlášením již zdiskreditováni, proč by tedy nakonec nesouhlasili? Lze takřka s naprostou jistotou předpokládat, že Saudská Arábie svolí na poslední chvíli s vedením útoku také ze svého území (nejen s užíváním leteckých základem, ale svolí i k pozemnímu útoku amerických sil do Iráku), aby neztratila zbytek vlivu na politiku USA v oblasti.

Rozhodování Saúdů je hořké. Pokud USA úspěšně provedou změnu režimu v Iráku, význam Saúdské Arábie poklesne a USA přestanou mít zájem na podpoře královské rodiny Saúdů za každou cenu. Nelze vyloučit, že v případě odmítnutí výrazné pomoci Spojeným státům ve válce proti Saddámovi by později nebránily USA převratu v Saúdské Arábii a královskou rodinu by ze svých zdrojů nevarovali. Smetení Saúdů lze dokonce považovat za další krok v "demokratizování" blízkovýchodního písku a ropy...

Arabský odpor proti lovu a zabití Saddáma a jeho managementu krutosti je spíše pocitem nevole z americké (západní) technicko -- mocenské nadřazenosti a proto je z dlouhodobého hlediska nepodstatný -- pouze kopíruje dnešní pocitovou hladinu bržděnou ekonomickým pragmatismem. Antiamerické a protizápadní nálady nebudou znamenat nic zásadního.

Základní tendence akce

Jak proběhne válečné vraždění v Iráku? Základní tendence jsou zcela zřejmé:

1. Letecké údery budou mít za cíl zničit veškeré možnosti velení a komunikace vojsk, zodolněné vojenské stavby, prostředky protivzdušné obrany a hlavní nástupiště bojové techniky Revoluční gardy a armády. Letecké útoky mohou zmenšit ztráty na životech vojáků, protože lze předpokládat, že při leteckých útocích vojáci nebudou z opatrnosti přímo u své techniky. Ničení pozemní techniky, kasáren a vládních budov bude součástí psychologické devastace morálky armádních jednotek. Obkličovací operace spojeneckých (převážně amerických) sil by měly vést spíše k rozkladu iráckých jednotek a jejich kapitulaci, než k přímému boji mezi spojeneckými a iráckými jednotkami.

2. Pozemní útok po mohutné letecké přípravě bude směřovat k oddělení jižní šiítské části Iráku a severní kurdské oblasti od středního bagdádského úseku, kde lze předpokládat maximální koncentraci odporu Saddámových věrných. Pozemní akce by nemusela trvat déle než 30 dnů, spíše kratší dobu. Třetina území by přitom mohla být obsazena během prvních 48 hodin.

3. Intenzivní propaganda se bude snažit minimalizovat odpor iráckého vojska spolu s obsazením strategických dopravních uzlů a obkličovacími manévry.

4. Následujícím prioritním cílem je podřídit americkému velení a dohledu povstalecké síly na jihu a severu Iráku, které se budou po zahájení útoku aktivizovat a demonstrovat svoji sílu.

Hierarchie nepřátel

Expediční akce v Iráku lze hodnotit z hlediska nebezpečnosti potenciálních protivníků takto: