26. 3. 2003
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
25. 3. 2003

Nechť otcové vzlétnou a děti znají svá jména

Morrisonová, Toni: Šalomounova píseň. Z anglického originálu Song of Solomon přeložila Hana Žantovská, předmluvu a medailon napsal Josef Jařab. Praha: Euromedia Group k. s. -- Odeon, 2002. 352 stran

Hluboko v té kapse, kde se skrývalo jeho srdce, se cítil využívaný. Nějakým způsobem ho každý využíval pro něco nebo jako něco. Uskutečňovali si na něm svoje vlastní cíle, byl pro ně nositelem snů o bohatství, lásce nebo mučednictví. Všechno, co dělali, se zdálo být o něm, ale nic z toho, co si přál, k tomu nepatřilo...

Román Toni Morrisonové Šalomounova píseň se otevírá scénou, která předchází (ba dokonce nepřímo zapříčiňuje) narození jeho hlavního hrdiny: skokem černošského pojišťovacího agenta Roberta Smithe, který zatoužil vzlétnout "na vlastních křídlech", ze střechy veřejné nemocnice. Obdobným skokem hlavního protagonisty, jemuž se náhle -- byť o mnoho let později a na docela jiném místě -- zachtělo létat, kniha končí. Motiv létání, který celý příběh rámuje, se však v knize objevuje i na mnoha dalších místech, v nejrůznějších podobách, a je možné jej označit za klíčovou metaforou románu. Snad nejlépe lze význam této metafory osvětlit právě na osudech ústřední postavy.

Macon Dead (česky Mrtvý), jemuž se v knize přezdívá Mlíčňák, se narodil do jedné z nejbohatších černošských rodin v Chicagu. Jeho otec, Macon Dead starší, je silná, autoritativní osobnost a v rodině má hlavní slovo. Smysl života spatřuje ve vydělávání peněz a v honbě za úspěchem a tomu je také schopen obětovat všechno, včetně dobrých vztahů s vlastní ženou a dětmi. Na rozdíl od matky, orientované víc duchovně, má na syna značný vliv a do velké míry formuje jeho budoucí náhled na svět.

Rád bych ti teď sdělil, co je důležitý, co je úplně nejdůležitější: Vlastnit věci. A přinuť věci, který ti budou patřit, aby vlastnily jiný věci. Pak budeš svým pánem a pánem dalších lidí. (str. 69)

Mlíčňák se snaží z otcova vlivu vymanit a osamostatnit se, neboť se cítí vedle něj méněcenný, ale jeho vzpoury jsou v zásadě bezvýznamné (pouze jednou se postaví na odpor, to když otec bije matku) a později mu skutečnost, že může být součástí otcova byznysu, začíná dokonce vyhovovat. Díky otcovu postavení proniká pozvolna do "lepší společnosti" a stále víc vyhledává její zábavy, které si zpestřuje krátkodobými vztahy s různými ženami. Jinak jeho život není v ničem mimořádný a ani dlouhodobý milostný vztah s vlastní sestřenicí Hagar tuto jednotvárnost nijak nenarušuje. Až do chvíle, kdy se jej Mlíčňák rozhodne "pro únavu" ukončit; v té době už je mu ovšem víc než třicet let. Hagar se ho snaží vší mocí získat zpět a když ji i nadále odmítá, pomine se na rozumu, začíná Mlíčňáka pronásledovat a opakovaně se ho pokouší zabít.

Zmáhala se v ní vypočítavá zuřivost žraloka a jako každá čarodějnice, která kdy nejkratší cestou letěla nocí na koštěti k obřadu, kde budou obětovány děti, vzrušená stejně černým větrem jako násadou koštěte mezi nohama; jako každá zoufalá nevěsta, která si láme hlavu, jestli otrávená zrna, jež hodila na manžela, jsou dost účinná a louh, který do nich zamíchala, dost silný; a jako každá královna a kurtizána uhranutá krásou smaragdového prstenu, když kapala jeho jed do starého červeného vína, Hagar čerpala nesmírnou energii z podrobností svého poslání. Stopovala ho. Kdykoli se pěst bušící v její hrudi změnila v mířící ukazovák, kdykoli každý kontakt s ním byl lepší než žádný, stopovala ho. Nemohla získat jeho lásku (a možnost, že si na ni ani nevzpomene, byla nesnesitelná), a tak se upokojila jeho strachem. (str. 141-142)

Všechny Hagařiny pokusy však končí neúspěchem: na to, aby dokázala Mlíčňáka zabít, ho příliš miluje. Mlíčňáka její vášnivost znepokojuje; sám jí nikdy nebyl schopen. V Hagar se setkává s něčím, co až dosud ve svém relativně spokojeném, pouze na sebe soustředěném životě nepoznal -- s láskou. Teprve mnohem později (a spíš souhrou okolností než vlastní zásluhou) si svůj egocentrismus uvědomuje; zjišťuje náhle, že v jeho životě cosi chybí a že absence tohoto "cosi" vlastně po celý jeho dosavadní život bránila tomu, aby se cítil alespoň někdy doopravdy šťastný.

V myšlenkách se vrátil k Hagar a k tomu, jak s ní nakonec zacházel. [...] Využíval ji -- její lásku, její bláhovost -- a ze všeho nejvíc využíval její vzdorovitou hořkou pomstu. Dělalo to z něho hvězdu Krvavého pobřeží; byla to výstraha pro muže a ostatní ženy, že je známá firma, že má moc připravit ženskou o rozum, zničit ji, a to nikoli proto, že by ho nenáviděla, nebo že by jí provedl něco neodpustitelného, ale protože s ní šoustal a jí přeskočilo, když nemohla už mít jeho úžasnou stříkačku. Jeho prasečí střívko, tak to nazvala Lena. Dokonce i ten poslední večer Hagar zneužíval. Použil dokonce její příchod i slabý pokus zabít ho jako měření vlastní vůle s její -- jako ultimátum, které dal vesmíru. "Umři, Hagar, umři." Buď ta děvka zhebne, nebo zhebnu já. A ona tam stála jako loutka na drátkách loutkáře, který odešel za jinou kratochvílí. (str. 313)

Hagar je vnučkou Pilát, sestry Macona staršího a černé ovce rodiny Deadových, která se živí ilegálním prodejem vína a zcela ignoruje společenské konvence. Mlíčňákův vztah k Pilát je ambivalentní -- obdivuje ji a zároveň se jí bojí. Je pro něj ztělesněným opakem otce, v jehož světě stojí hmotný zisk na nejprvnější příčce a který svoji cenu odpočítává od závistivých pohledů lidí z ulice, když kolem nich neděli co neděli projíždí ve svém nablýskaném packardu. Pilát jako by tyto věci vůbec nezajímaly. Žije si po svém a spoléhá ve všem pouze na vlastní úsudek. Peněz má vždycky právě dost na to, aby přežila. Je dětinská i hluboká, bezprostřední a přitom tajemná. Říká se o ní, že je nadána čarodějnými schopnostmi.

Mlíčňák ji zpočátku velmi respektuje, později se však nechává zmanipulovat otcem, který je přesvědčen, že Pilát vlastní pytel zlata, a vydává se do jejího domu krást. Zlato nenajde, vidina bezstarostného života jej však žene dál, až do zapadlého kraje ve Virginii, odkud Pilát a otec pocházejí a kde by se měl hledaný poklad dosud nacházet. Ani tentokrát nemá štěstí.

Zklamaný putuje venkovskou krajinou, která na něj -- zcela proti jeho očekávání -- silně zapůsobí; sám neví, co ho na ní tak rozrušuje. Před jeho očima se postupně vyjevuje tajemný příběh jeho předků, uchovaný v podivuhodné místní legendě o Šalomounovi, odkrývají se před ním skutečná jména členů jeho rodiny, jiná než ta, jichž se jim později dostalo od bělochů. Jména znamenající život, nikoli smrt (Dead). Teprve tady (třebaže za dramatických okolností) Mlíčňák nachází to, po čem po celou dobu vnitřně toužil a co nikde jinde najít nemohl: svou identitu.

Ti lidé vzbuzovali jeho zvědavost. Neměl dojem, že by mu byli blízcí, ale cítil jisté spojení, jako by byli nějak svázáni, nějakým poutem příbuzenství či informací, kterou sdílejí. Tam doma nikdy ten pocit neměl, jako by mohl patřit kamkoli a komukoli. Vždycky se ve své rodině považoval za outsidera, měl jen povrchní vztah k přátelům a vyjma Kytary neznal nikoho, na jehož úsudku o jeho osobě by mu záleželo. Kdysi, to bylo už dávno, mu záleželo na tom, co si o něm myslí Pilát a Hagar, ale když dobyl Hagar a Pilát považoval za natolik bezvýznamnou, že u ní kradl, bylo tohle všechno už minulostí. Ale bylo tu něco, co cítil teď -- zde v Shalimaru a předtím v Danvillu -- a co mu připomínalo jeho někdejší pocity v Pilátině domě. Když seděl v obýváku u Susan Byrdové, když ležel se Sladkou, když jedl s muži u Vernellina stolu, nemusel nikam přelézat, předstírat, že je někým jiným v jakémkoli směru. (str. 304-305)

[...] Rozběhl se zpátky do Solomonova obchodu a zahlédl ve výloze svůj obraz. Zubil se. Oči mu svítily. Byl tak rozdychtěný a šťastný, jako snad nikdy předtím v životě. (str. 316)

Mlíčňák se dovídá, že Šalomoun, o němž si v tom horském kraji zpívají děti při svých hrách, byl jeho prapradědeček, jeden z otroků, kteří pracovali ve Virginii na bavlněných plantážích. Podle pověsti se prý jednoho dne vznesl do vzduchu, zanechal tu svou ženu a jedenadvacet dětí a odletěl domů, zpátky do Afriky.

Zprvu chápe Mlíčňák legendu příliš doslovně a nevěří, že by se něco takového mohlo odehrát. Snaží se ji nějak racionálně uchopit; jeho rozum, zvyklý nedůvěřovat ničemu, co nevychází přímo ze zkušenosti, se jakémukoli jinému výkladu brání. A pak, znenadání, snad i pod vlivem magické atmosféry kraje, mu dochází skutečný význam oné písně. Nedokáže si to vysvětlit, ale cítí, jak ho její slova rozechvívají, dostávají ho do euforie, jaká mu byla až dosud neznámá, doslova ho elektrizují.

A začal výskat a potápět se, rotovat ve vodě a rozstřikovat ji na všechny strany. "Uměl lítat! Slyšíš? Můj prapradědeček uměl lítat! Zatraceně!" Bušil do vody pěstmi, pak vyrazil do výše, jako by taky mohl vzlétnout, přistál na zádech a ponořil se, s ústy a očima plnýma vody. A zase nahoru. A zase bušil do vody, vyskakoval, mizel pod hladinou. "Ten mizera uměl lítat. Slyšíš mě, Sladká? Ten rošťák uměl lítat! Uměl lítat! Nepotřeboval letadlo. Nepotřeboval žádnou zatracenou leteckou společnost. Lítal si sám!" (str. 340)

Celý život byl něčím nebo někým svazován: otcem, matkou, Hagar, barvou pleti, otcovým majetkem, předsudky. Neustále se vymezoval vůči nějakému vlivu, zápasil s vlastními strachy; a nikdy neměl dost sil, aby vyhrál. A najednou tu je píseň, která vypráví o čemsi jiném: o lidské touze osvobodit se od všeho, co člověka tísní, povznést se nad každodenní trápení, a především o odvaze, které je k tomu zapotřebí a kterou můžeme najít pouze sami v sobě. A také o tom, že to za to stojí. Chce-li člověk doopravdy žít.

Mlíčňák náhle cítí, poprvé od chvíle, kdy jako malý chlapec klečel ve svém pokoji u okenního parapetu "a v duchu přemítal zas a znova, proč musí žít jen při zemi" (str. 24), že ta píseň zpívá také jeho příběh. Že také on touží vrátit se tam, daleko, před zrození, ke kořenům svého rodu a že tento návrat bude pro něj také návratem k sobě samému. Vývoj událostí mu nakonec zabrání jít tímto směrem dál, avšak ve chvíli, kdy skáče z Šalomounovy skály do náruče svého bývalého přítele Kytary, ví už, že jenom člověk, který v sobě najde odvahu riskovat to nejcennější, co má, může skutečně vzlétnout.

Šalomounovu píseň lze číst jako knihu o postavení černochů v Americe od časů otroctví až po dobu téměř současnou, o jejich bojích za rovnoprávnost a důstojnou existenci, viděných bez jakéhokoli sentimentu a laciného patosu. Můžeme ji chápat jako výpověď o nelehkém a nesamozřejmém soužití mužů a žen a jejich odlišných představách o tom, co je v životě podstatné. Je možné ji číst v úžasu nad čarovnou mocí jazyka a silou lidské představivosti; nechat se unášet řečí dávných, polozapomenutých mýtů, jež před námi odhalují, co jsme o sobě dosud netušili, a pomáhají nám porozumět našemu vlastnímu příběhu. Především je však písní zapomínané a znovunalézané lásky a odvahy. Odvahy ke svobodě, odvahy k životu.

Toni Morrisonová (nar. 1931) patří mezi nejvýznamnější afroamerické spisovatelky současné doby. Pozornost kritiků vzbudila už svým prvním románem Nejmodřejší oči, který vyšel v roce 1970. Dosud vydala celkem sedm románů (Šalomounova píseň je v pořadí třetí), za něž získala řadu prestižních ocenění. Zatím největší úspěch sklidil její pátý román Milovaná z roku 1987 (česky 1996). V roce 1993 jí byla jako první Afroameričance udělena Nobelova cena za literaturu.

Do diskuse o interpretaci americké historie, o rasových otázkách a různých feministických tématech vstupuje Morrisonová od konce 80. let také svými přednáškami, pronesenými na Harvardu a dalších amerických univerzitách. Od roku 1988 působí jako profesorka humanitních věd a tvůrčího psaní na univerzitě v Princetonu.

                 
Obsah vydání       26. 3. 2003
26. 3. 2003 Dezertér
26. 3. 2003 Včera, dnes a zítra
25. 3. 2003 Včera, dnes a zítra
26. 3. 2003 Protiválečný transparent na Karlově mostě Jan  Rovenský
25. 3. 2003 Blesková válka s.r.o. Oskar  Krejčí
26. 3. 2003 Zahrnou obyčejní Iráčané americké vojáky květinami?
25. 3. 2003 Tahle válka je nějak moc reálná
26. 3. 2003 Arabský tisk varuje před dlouhou válkou
25. 3. 2003 Senilní strýček Sam
26. 3. 2003 Válka je možná legální, ale arogantní diplomacie zabíjí
25. 3. 2003 Moc bezmocných Mojmír  Babáček
25. 3. 2003 Nechť otcové vzlétnou a děti znají svá jména Jiří  Lněnička
25. 3. 2003 Irák: Ozbrojený zásah může pro civilní obyvatelstvo a lidská práva znamenat katastrofu
25. 3. 2003 Válečné televizní zpravodajství povede k prohloubení pacifismu
24. 3. 2003 Reportéři budou muset projevovat odvahu a vzdor, mají-li odhalit pravdu o této válce
25. 3. 2003 Amatérova analýza: Lidové noviny Vladimír  Bernard
5. 2. 2003 Pošta redakci
5. 3. 2003 Hospodaření OSBL za únor 2003 Jaroslav  Štemberk
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
26. 3. 2003 Dezertér   
25. 3. 2003 Nechť otcové vzlétnou a děti znají svá jména Jiří  Lněnička
25. 3. 2003 Michael Moore dostal Oscara a zaútočil na Bushe   
24. 3. 2003 Je příliš riskantní vyslat novináře do Iráku samostatně?   
24. 3. 2003 Válka z hlediska mezinárodního práva Radovan  Fiala
24. 3. 2003 Kdo vydělal a kolik na předchozí válce v Iráku   
24. 3. 2003 Izrael cenzuruje během války internetové stránky   
24. 3. 2003 Faktory ovlivňující a posilující mír Petr  Sak
24. 3. 2003 Precedens Michal  Rusek
24. 3. 2003 MARIHUANA: Na Slovensku jsou vyděšení z českého průzkumu veřejného mínění   
23. 3. 2003 Odškodnění CME je výsledkem dlouholeté státní korupce v ČR Karel  Mašita
23. 3. 2003 MONITOR JANA PAULA: O násilí Jan  Paul
23. 3. 2003 NOVÉ POVĚSTI ČESKÉ:
Růžový palouček maratónského běžce
Hugo  Schreiber
22. 3. 2003 Iráčané jsou šťastni, že Američané provedli invazi, ale bojí se veřejně projevit své city   
22. 3. 2003 Fisk: Jsem svědkem masivního bombardování Bagdádu