Přesto však mýtus smrti Jana Palacha přežil do nedávné doby jako nesporná kvalita vyjádření radikálního životního postoje, který dosud nebyl překonán. Protestní veřejná sebedestrukce na veřejném prostranství má v citlivé společnosti (jsme ovšem takovou?) vždy mimořádně emotivní dopad a v této okolnosti význam jeho činu až do současnosti stále překonával jakékoliv snahy snížit hodnotu poselství, jež nám zanechal.

Je proto paradoxní, že, ač se v poslední době rozhodli zvolit "Palachův" demonstrativní způsob smrti upálením na protest proti společenským poměrům minimálně další dva čeští občané, výsledný efekt jejich činu může být ve vztahu k významu takové smrti v podstatě i kontraproduktivní. Již smrt dalšího studenta Jana Zajíce nebyla v tehdejší době přijata s takovým "pochopením", jako smrt Jana Palacha. Byl prostě již druhý. Navíc Palachova i Zajícova obět přišla v době faktické nesvobody, z jejich činu se stal pro odpůrce režimu pozitivní kult a sebeupálení jako způsob smrti se stalo pozitivním mýtem.

To vše je dnes ale devalvováno novými pokusy vyjádřit nesouhlas radikálními prostředky jakým upálení bezesporu je, ovšem v ne příliš radikálně vymezené, či čitelně radikální době. Nechci snižovat míru odhodlání těchto lidí nasadit život pro "společnou" věc, je ovšem v dnešní společnosti ještě něco lidem společné kromě nakupování? A nebo jinak, má v dnešní době lidský život ještě takovou cenu, aby se jeho ztráta stala symbolem? S pražským jarem 1968 přišla nová naděje, po srpnu však pro mnohé zklamání, situace byla hodnotově přehledná. Dnes zřejmě spravedlivě umírají jen američtí vojáci.

Dnešní doba života v relativně svobodné společnosti se naopak ukazuje jako hodnotově naprosto nesourodý a indiferentní útvar a to i přesto, že jsme masírováni ideami demokracie a svobody. Rozpory jsou ale už tak výrazné a je jich tolik, že už vlastně nikoho, nic, nijak moc nevzrušuje. Hodnoty se v globálně propojeném světě stávají nepřehlednými, společenská citlivost občanů k negativním jevům se snižuje, protože vlastně nevíme, které to jsou (nejsou v plné míře postihovány). Práh vnímání toho co chceme a co skutečně můžeme, se otupil.

Obávám se, že i k aktivitě burcující povaha mýtu smrti upálením vzala proto v otupělé společnosti za své, neboť vlastně nevíme, čemu ve skutečnosti čelíme. Nezřetelná a alibistická vystoupení mnohých politiků to dokládají. Všichni z aktu upálení cítíme, že se to pro něco stalo, avšak nevíme proč. A tak nám současný svět bere i tu jednu z posledních jistot, kterou jsme měli a sice jistotu, že dobrovolná smrt nebyla zbytečná. Není totiž nic zoufalejšího než smrt člověka, který si vzal život pro hodnotu, kterou už my nejsme ochotni a schopni přijmout. Co tedy má ale vlastně ještě cenu?