Není to tak zlé, jestliže v rozhlasovém regionálním křesťanském magazínu (TWR) před letošní Květnou nedělí několik žáků ze 2., 3., a 4. třídy soukromé školy se dokázalo o křížové cestě v rámci školní olympiády v oboru náboženství vyjadřovat neuvěřitelně procítěně a poučeně: Pro Báru byla nejtěžší otázka, proč se lidé vraždí. Sebastián se díval i do počítače, když si marně lámal hlavu dva dny tím, co je to spravedlnost. Jeho řešení vyústilo v příklad nespravedlnosti: Proč jeho máma odešla a už s ním nebydlí. Jakub zdůvodnil dávný příběh o ukřižování Ježíše tak, že když je někdo křesťan, tak se musí zapojit a pokusit se tomu porozumět Mnohý dospělý by měl v takové soutěži potíže, neboť dodnes tu jde o zjevení božích tajemství v našich současných lidských poměrech. Ne o naši nedokonalou snahu o jejich výklad.

Církve startují velikonoce Popeleční středou s přísnou dietou od masitých pokrmů a čtyřicetidenním cvičením vůle v celkové zdrženlivosti, uměřenosti, v činění dobrých skutků, s úkoly modlitby, meditace, vnitřní obnovy, obrácení a smíření. Obřady a zvyky vrcholí na Zelený čtvrtek, Velký pátek a z Veliké noci Vzkříšení přecházejí do Bílé soboty, do Hodu božího a Velikonočního pondělí s pomlázkou a jarními radovánkami.

Na naší Modré planetě Gaia nejsme s postem sami. I jiné civilizace znají rituály obdobné, často přísnější. Moslimové půst měsíce ramadánu převzali od Židů a křesťanů. "Abeceda ateisty" akademika S.D. Skazkina, kterou vídáme v regálech knihoven ještě z minulé éry, ale před "posty" varuje: Církve jimi prý zotročují svoje věřící a dělají z nich náboženské fanatiky.

Postmodernímu člověku, sváděnému médii k obžerství konzumu a uondanému skutečnými či virtuálními požitky všeho druhu, slogan apoštola Marka - "Čiňte pokání a věřte evangeliu" - zní jako agitace Ufonů. V původním hebrejském významu slovo "pokání" znamená "změnu cesty a návrat po ní v protisměru", je i "pociťováním lítosti". Už v 15. století církevní koncil jeho významovou hodnotu vysvětlil tak, že nás osobně "poutá k Bohu v důvěrném a velkém přátelství". Věřit znamená "vědět", ale i "spolehnout se". Už v Jeremiášovi čteme napomenutí: Choďte po cestách, jak jsem vám ukázal a povede se vám dobře. Jde jen o svobodné rozhodnutí.

Slyšel jsem, jak se malý chlapeček ptá maminky: "Kdo je ten ošklivý chlap na kříži?" Odbyla ho blábolem a táhla pryč. V "katolickém" Bavorsku nedávno museli z rozhodnutí soudu odstranit kříže ze školních tříd, aby nepoškodili lidská práva jinak smýšlejících.. Zdejší většinová populaci to má vyřešeno dávno. Politické a historické souvislosti zde pominu.

Smrti se bojíme, nejraději ji ze života vytěsňujeme. Jen menšina národa se dokáže srovnat s představou, že Bůh vydal svého jediného syna, aby za nás dobrovolně zemřel na kříži, a tak nás vykoupil.

Výhodou věřícího křesťana je jistota, že na svých ramenech nenese vlastní úděl v celé jeho váze sám. Měl by proto mít kapacitu i pro nesení "křížů" jiných. Řečeno teologicky je to tzv. láska účinná. Dnes proto ne Boží hrob a radostné veselí ze zmrtvýchvstání, jak tomu bývalo dříve, ale kříž s ukřižovaným bohočlověkem Kristem jako symbolem zástupného utrpení je centrem Velikonoc. Ani nevěřící "nekajícníci" se ale občas revizi vlastní pohodlnější životní cesty menšího odporu nevyhnou. To, když se ukáže, že už nemá hlubší smysl a perspektivu.