Dosud platil "knihovnický zákon" z roku 1959 s podpisy komunistických bossů: Novotný, Fierlinger, Široký. (Jako meziresortní úkol byl parafován všemi tehdejšími ministry.)

Dřívější zákony se automaticky vztahovaly na všechny typy knihoven.

Současný dle ultra-liberálního pojetí a vznikající jedenáct let (!) se týká (až na tři výjimky) jen těch, které se zaregistrují na Ministerstvu kultury v Praze.

Porovnáním zjistíme, že komunistická norma " o jednotné soustavě knihoven" byla konzervativní. (Rozpracovala ovšem ke svému ideologickému obrazu "jen" stručný "Zákon o veřejných knihovnách obecních", parafovaný jmény T.G. Masaryk, Tusar, Švehla, Habrman již devět měsíců po vzniku První republiky.)

Mravní duch a silné myšlenky prvního demokratického zákona o knihovnách nejspíše i později ubrzdily nejhorší pogromistické excesy proti knihovním fondům, ale i divoký polistopadový "vývoj" ( tzv. "lidových") a dalších menších a malých i podnikových a odborářských knihoven.

Od roku 1990 tu sledujeme jejich často marné boje o přežití. V knihovnictví, na rozdíl od protěžovaného školství, v nich bez humbuku a státu navzdory, proběhla účinná komputerizace a revoluční reorganizace v práci s informacemi na bázi rovné služby pro širokou občanskou veřejnost.

Málokomu zatím došlo, že nikoliv školy, ale právě knihovny jsou tou nejpřirozenější strukturou pro celoživotní vzdělávací systém, že bez nich jej nepůjde realizovat. Asi proto předkové dbali, aby školství, věda a osvěta (kultura) byly vždy pod střechou jednoho úřadu.

Knihovníkům se i po roce 90 podařilo uhájit a prosadit i leccos dalšího a nového zdola. Nyní by se ale mohly věci zhoršovat.

Nový knihovní zákon se netýká zaměstnanců. Z pohledu státu jde o nevýznamnou skupinu. Ač existují analýzy věkové, vzdělanostní i mzdové struktury, ze kterých vyplývá, že většina pracuje hluboko pod úrovní průměrné mzdy ( jen úzce vymezená elita manažerů a specialistů je částečně srovnatelná s jinými posty ve státní a veřejné správě), nikomu vně to nevadí.

V porovnání se stále náročnějšími a drzejšími armádami zdravotníků, železničářů a učitelů ohrozit stávkami a demonstracemi knihovníci opravdu stát nemohou. Přesto, že jejich jistoty se reorganizací státní správy ještě více zhoršily.

Záludným slovem v zákoně je sloveso "může". Dilema pro knihovny , co se už upsaly nebo ještě upíší Ministerstvu kultury a podrobí následně pravidlům, slibům a sankčním opatřením dle techniky návnady a biče.

Sametová svoboda do bývalé důmyslné a nejméně dvě desetiletí budované knihovnické "sítě" udělala díry. Zánik okresů je zvětšil. Přátelsky založené profesionální a lidské vazby přesto ještě fungují době navzdory uhlídány zdravým rozumem knihovníků, ale i některých osvícených úředníků a radních. Zda je to všade, to se neví. Z pocitu ohrožení vznikl i dobrovolný Svaz knihovníků a informačních pracovníků ( SKIP) jako organizace programově hájící knihovny jako jednu z podmínek existence národní kultury.

Ještě nám tu zůstalo asi 6000 fungujících knihoven. O jejich užitečnosti kupodivu nikdo veřejně nepochybuje, ačkoliv je nový knihovní zákon svojí konstrukcí zpochybnil. Paní knihovnice (mužů je 6-12 % , ale je to iniciativní menšina), jsou rády, že tu vůbec nějaký nový zákon máme.

Dalším důvodem obav z budoucnosti je post-moderní mravní a estetický nihilismus nového technokratického Dostálova knihovního zákona.

Standard pro kvalitní knihovní fondy podmínil kdysi Masarykův Zákon o veřejných knihovnách obecních definicí jejich smyslu: Musely(!) být zřizovány všemi politickými obcemi na doplnění a prohloubení vzdělanosti všech vrstev obyvatelstva a vybavovány "četbou vzdělávací, naučnou a zábavnou, která má skutečnou vnitřní hodnotu".

V nové zákonu se nic o knize a její vnitřní hodnotě nedočteme. Naopak! Zavedení jednotného termínu "knihovní dokument" v žargonu a praxi knihoven nyní pokryje jakoukoliv sub-kulturní pokleslost, literární i dokumentační brak.

Knihovníci jsou lidsky i profesionálně v tom horším případě degradováni na správce či rozmnožovatele informačního smogu, v tom lepším případě vše odvisí od jejich vkusu a v praxi bohužel i od někdy perverzních požadavků čtenářů. (Hodnocení knihovníků závisí na kvantitě výpůjček.) Pro národní kulturu je to výhled nezáviděníhodný!

"Moderní" termín tak legalizuje i subjektivní (ne) zodpovědnost jednotlivců v nákupech (akvizici), které minulé solidně vedené knihovnictví neznalo. (Nákupy knihoven proti roku 1989 zhruba poklesly až o 1/3 aniž zkoumáme proporce jejich skladby.)

Jak to prospívá "národní osvětě"? A jak budoucí "společnosti vzdělání"?

Pro odpověď ať si čtenář zajde do některé podzákonné "univerzální" krajské, základní, či místní knihovny a zapátrá tam po "vnitřní hodnotě" "knihovních dokumentů" hromaděné na regálech.