Za bolševika byla azylovým místem prokletých básníků, výtvarníků, filozofů, chartistů, fízlů a děvek, opilců fatálně deformovaných zrůdným režimem. Z mediálně známých štamgastů vzpomínám na filozofy Dubského a barona Erhardta, právníka Otu Strnada - dvojníka toť Jeana Maraise, překladatele Filipa Serrana, výtvarníky Načeradského, Slavíka, Horčičku, Hlavína, Těhníka, Hlinovského, Nepraše, zasmušilého Rudu Němce, zapomenutou legendu naivismu Jožku Mrázka - Hořického, abstinujícího jazzového kytaristu od Vlacha Tomka, chartisty Korčiše, Frolíka a Jirku Tichého, spisovatele Michala Novotného a Petra Chudožilova. Před svým odchodem do exilu tu u malých piv sedával opat Opasek s abbé Cenefelsem, oba pomocní skladníci přilehlé Národní galerie.

Také dva další štamgasti - excelentní básníci: Josef Thér a Jaroslav Horálek. Jejich básnické sbírky nyní vydalo nakladatelství Karolinum. Pod prostými tituly Básně a Básnický deník nalezne vnímavý čtenář naprosto ojedinělou poezii, prodchnutou člověčenstvím, nabitou vtipem jaký se dnes už nerodí, a voňavou po tuzemském rumu. Zasvěcené doslovy Michala Novotného a mojí maličkosti přibližují nové generaci atmosféru těch zrůdných, bědných, přesto ale nostalgicky úžasných husákovských normalizačních časů, proflákaných po putykách. Básničky vycházejí samozřejmě bez povšimnutí kritiky, koneckonců to nejsou žádní Vieweghové či dcery Kocába.

Nakladatelství Karolinum učinilo velké gesto ku prospěchu poezie i poznání zapomenutých časů, budiž mu za to čest a sláva. Bohužel, znamením této doby, zrůdné jinak než té minulé, je i absence jakékoliv redakční práce renomovaného nakladatelství Karlovy univerzity. Nakladatelství kopíruje Špidlovu reformu: musíme šetřit, tak holt vyhodíme korektorku. Kromě přehršle nestvůrných počítačových kiksů Karolinum vytvořilo bájnou postavu básníka Morgesteina (doopravdy!) - měl to samozřejmě být Morgenstern, z existenciálního termínu "bytí k smrti" vyfabrikovalo "bytí smrti". Atd atd.

Spolu s hospodami U Svitáků, U Staré školy, U štiky, U Zelené lípy, Pod památníkem, U Synagogy a dalšími odešla do říše zapomnění i hospoda U Rakviček (a vzala sebou i češtinu). Na místě špeluněk, které udržovaly při života bídě naší kvapem vymírající generaci, se povícero tyčí zrůdnosti srovnatelné s podnikatelským barokem. Na místě Rakviček najdete nyní šperk ohavnosti: pizzerii U Slona.

V původní rakvičkářské špeluňce ještě stačil po převratu zazpívat Karel Kryl. Jeho valčík na rozloučenou nebyl loučením s poezií. Ta prozatím přežívá, jak jsem si dovolil výše podotknout.