Software je politický, protože software určuje architekturu internetu, a tak rozhoduje, co je možno s internetem dělat. Software například umožňuje anonymitu a svobodné inovace. Anonymita poskytuje neuvěřitelnou svobodu informací - a v jejím důsledku také vzniká spam. Prostor pro inovace umožňuje podvratné inovace, které ohrožují existující pořádek.

Establishment proti tomu používá soudy. Proto například existují zákony, které ostře omezují svobodu psát určitý druh softwaru.

Protože se softwarovým inženýrům nelíbí politika, snaží se jí vyhýbat. To je, argumentuje autor, velká chyba. Poučením z nedávné historie je, že pokud nechcete, aby establishment ovládl zákonodárce a přiměl je k přijetí pošetilých, represivních či zaujatých zákonů, lidé musejí vstoupit do politiky. Komunita autorů softwaru musí začít uvažovat podobně, jak uvažují ekologové, a vytvořit si schopnost strategické politické akce.

Z Ameriky přicházejí dva povzbuzující příklady. Prvním je reakce Eda Feltena na rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu, že veřejné knihovny musejí začít používat filtrovací software na omezení přístupu uživatelů k určitým internetovým serverům. Potíž je, že komerční filtrovací software není dostatečně otevřený - není jasné, co vlastně filtruje, a firmy, které ho prodávají, to odmítají zveřejnit. Proto navrhuje Ed Felten, aby programátoři vytvořili Open Source software, jehož vlastnosti budou veřejně známé, a tak ho mohou knihovny používat a přitom vědět, co ten program vlastně dělá.

Druhá iniciativa pochází z Media Labu na MIT. Jmenuje se "Povědomí o vládních informacích (Government Information Awareness)". Je založena na jednoduchém návrhu: jestliže se vlády nyní rozhodly na nás na všechny na internetu dohlížet, měli bychom na ně dohlížet i my. MIT vypracovává systém, který shromáždí a zveřejní veškeré veřejné informace o všech státních činitelích v USA.

Totéž by mělo vzniknout v Británii, argumentuje autor - a proč ne v České republice? Představte si, že by vznikl server, který by automaticky shromažďoval veškeré informace o finančních zájmech poslanců, o tom, jak který poslanec kdy hlasoval, o docházce poslanců do sněmovny, o jejich projevech, o jejich publikacích, o politických letácích, jaké šíří, o jejich přátelích, o tom, jak pozorně se poslanci věnují či nevěnují problémům svých voličů. Dalo by se to posléze rozšířit i na ředitele velkých korporací a na příslušníky nejrůznějších poradenských polovládních organizací.