Nevím sice téměř nic o situaci mimo český literární prostor (o tom mi jistě rádi pohovoříte vy), ale myslím, že jakékoliv status duo v literárním umění, které je přeci již svou podstatou stále potenciálně dynamické, musí být pro čtenáře té které země někdy značně frustrující. Stále sice různá prozaická díla čteme, ale jen málokdy dochází k tomu, že bychom jimi byli nějak hlouběji zasaženi, že by nás svou vlastní výpovědí provokovala, že by nás skrze svůj fiktivní svět nechala alespoň částečně nahlédnout pod pokličku stále složitějšího a stále méně pochopitelnějšího světa reálného. Tuto skepsi jsem pak tedy logicky pocítil i já, a to při přípravě tohoto krátkého přehledu česky psané prózy, která vyšla za zhruba posledních dvanáct měsíců od doby vašeho posledního setkání.

Mým dnešním cílem proto bude přenést frustraci a zklamání i na vás, a to proto, abych v této nemilé situaci nezůstal tak úplně sám... Ne nebojte se, určitě se setkáte s něčím, co má svou hodnotu a co by vás, zahraniční zájemce o českou literaturu a český jazyk, mohlo zaujmout.

Ještě než se však dostaneme ke konkrétním pohledům na několik knih, o kterých si osobně myslím, že stojí za to je číst a že by zde tudíž měly být zmíněny, rád bych pohovořil o jednom problému, jenž s dnešním tématem úzce souvisí. Tím problémem je knižní trh.

Tento subjekt, ukrytý za téměř abstraktním pojmem, má totiž v posledních letech stále výraznější dopad na recepci a vůbec na celkové přijímání nově vycházejících knih. To, co jsme zde za komunismu takřka neměli, nyní narůstá s o to větší razancí, nebo alespoň se zvyšujícím se potenciálem překvapení. Jinými slovy, jak jsme si možná naivně mysleli, že pojem trhu, respektive jeho fungování se nebude tolik dotýkat knih, tím víc nás v současné době udivuje, že se jich nejenom dotýká, ale že velkou měrou formuje (a někdy i deformuje) jejich recepci, a to jak ve čtenářském, tak i v kritickém publiku. Jen si přiznejme, že kniha byla pro mnohé z nás prostě jiným druhem zboží, že jsme nikdy neočekávali, že se například její prodej bude uskutečňovat prostřednictvím zhusta nevzdělaných prodejců, že nalézt kvalitní knihkupectví bude často vyžadovat skoro detektivní práci, že zde bude asistovat reklama atd. atd.

Ano, vývoj je to asi logický, ale i přes spoustu negativ, které lze s dobrou vůlí a se smyslem pro nezadržitelný běh času přejít nebo alespoň tiše tolerovat, stále zde zůstává jedna věc, která má myslím přímý a neblahý vliv na přijetí toho kterého díla. Kdyby bylo ono přijetí deformováno pouze u čtenářů, nemuselo by nás to zase až tak trápit (neděláme si přece iluze, že každý čtenář je poučený čtenář), ale má-li některý z projevů knižního trhu výrazný vliv i na recepci u kritiky, tedy u subjektu, od kterého očekáváme pregnantní analýzy a opravdu kritické zhodnocení děl, je zřejmě cosi špatně. Mám totiž obavy, že v momentě, kdy se čtenářskému publiku dlouho nedostává toužebně očekávané literární události, je potenciálně možné tuto událost uměle vyrobit. Pokusím se toto osvětlit na příkladu, který má však, co se týče obav z jakési virtuality literárních událostí, dobrý konec.

Když na podzim roku 2002 vyšel v nakladatelství Torst debut Petry Hůlové Paměť mojí babičce, již záhy všichni věděli (vsadil bych se, že mnozí jistě knihu v té době ještě nedočetli), že je na světě výborný počin. Snad všechny kulturní rubriky zdejších periodik bez váhání přinesly kladné recenze, kde se to jen hemžilo superlativy, spisovatelka se začala objevovat v časopiseckých rozhovorech atd. atd. Zkrátka, public relations zafungovalo výborně.

Tato strategie jistě pomohla nakladatelství ke zvýšení prodeje zmíněné knihy, ale myslím si, že už méně pomohla samotné autorce. Nyní je literární publikum nažhaveno na další její kus, na její prubířský kámen druhé knihy apod.; v rozhovorech uskutečněných těsně po vyjití debutu se už ostatně diletantské otázky po dalším počinu objevily.

Ještě štěstí, že Petra Hůlová, jak se zdá, veškerý humbuk kolem své osoby ustála a že se z ní tak nestala mediální hvězda, ke které je v těchto situacích jistě velice blízko. Proto můžeme s pokorou a již v klidu čekat, jestli něco dalšího někdy napíše nebo prostě nenapíše. Ale co je hlavní a zásadní (a nyní jsme u zmíněného happyendu): její kniha je opravdu tím nejlepším, co zde v uplynulém roce vyšlo. Kolik ale musí ročně splasknout nafouknutých bublin, aby se prognózy a mediální masáž setkaly s názorem čtenářů a kritiky, to nedokážu odhadnout.

Zkrátka a dobře, kniha se zřejmě stala (nebo vždycky byla?) normálním zbožím s obrovským trhem a na nás pak tedy je, abychom se pokoušeli z tohoto nepřeberného množství vybrat něco, z čeho tryská alespoň minimum věrojatné energie, něco, co má svou trvalejší hodnotu, něco, co se pokouší dynamizovat dosavadní literární normy a konvence, dosavadní literární stav.

Takto jsem se tedy i já pokusil přistoupit k výběru knih pro dnešní setkání a musím s politováním říci, že žádná veliká úroda to není. Bylo opravdu těžké nalézt alespoň pár titulů, které by splňovaly výše uvedená (samozřejmě zobecněná a subjektivní) kritéria. Zde by ještě bylo vhodné zmínit dalšího, v tomto případě institucionalizovaného "hledače kvality" v současné české literatuře, kterým je kolektiv lidí z literární soutěže Magnesia Litera. Ta, i přes zjevnou snahu literaturu medializovat (předávání cen se realizuje formou jakéhosi gala večera, který je přenášen televizí), podle mého názoru skutečně odráží kvalitu jednotlivých titulů a je i jedním z mála relevantních, širšímu publiku známých arbitrů na české literární scéně. Myslím si, že je užitečné tuto akci sledovat (již včetně nominací) a tím pádem získat (samozřejmě vedle literárních časopisů apod.) relativně spolehlivý obraz o hodnotách soudobé české literatury.

Nyní snad již můžeme přistoupit ke konkrétním pohledům na knihy, které podle mne reprezentují to nejhodnotnější z česky psané prózy vydané za přibližně posledních dvanáct měsíců. Půjde o knihy, jejichž autoři se tu více, tu méně, přesto však zjevně, pokoušejí vybudovat své fikční světy způsobem nekonvenčním, originálním, tak, že je zde patrná dynamika a proudění, což jsou entity, které podle mne dělají literaturu literaturou, které vtiskují dílu nějakou trvalejší, ne tak rychle zkáze podléhající kvalitu.

Chtěli bychom-li vysledovat určité tendence, případně styčné plochy v aktuální české próze, můžeme se o to možná nejlépe pokusit při analýze vypravěčovy práce s jazykem. Zdá se, že jazykové plány současné české prózy probíhají v základních dvou liniích - ve sféře pokud možno co nejvolnějšího jazykového ztvárnění, jež prakticky nezná hranic a omezení a ve sféře jazyka jaksi umírněného, jazyka, který jakoby sám o sobě ví, že je jím tvořeno umění. Je až příznačné, že tyto dva odlišné jazykové světy jsou odděleny hranicí, kterou vytyčuje (samozřejmě s výjimkami) věk jednotlivých spisovatelů. Na jedné straně stojí autoři okolo třiceti (Hůlová, Rudiš), u nichž je neochota kamkoliv svázat a ohradit materiál svých próz jedinečná a pro jejich díla taktéž velice určující, symptomatická a na druhé straně pak nacházíme například Jiřího Kratochvila (ročník 1940), jehož vyprávěcí jazyk je o poznání artistnější, svázanější. Tím, jak který autor pracuje s jazykem vyprávění, tím pak dochází i k naprosto odlišným prioritám vlastního textu. U mladých autorů se tak hlavní pozornost přenáší na zobrazovaný fiktivní svět, na postavy, které jej obývají, na děje, jež se v něm odehrávají apod., tedy na příběh, který je pomocí jazyka zkonstruován. Tím je jakoby dosaženo větší autenticity a větší "pravdivosti"; jako kdyby autor čtenářovi sděloval: svět, který jsem za pomoci jazyka vytvořil a se kterým se nyní setkáváš, je přesně ten svět, jaký jej oba zažíváme.

Je ale jasné, že takto to prostě v literárním umění nechodí. Fiktivní svět nadále zůstává fiktivním světem, stejně jako svět objektivní reality zůstává světem objektivní reality. Ale zjevná snaha (někdy až úmorná) některých autorů o co nejbližší setkání fikčního a reálného světa je velice překvapující a stála by myslím za nějaké bližší a podrobnější zkoumání. Jakoby snad jediná, alespoň trošku schůdná cesta ke čtenářovi vedla skrze jakýsi nový realismus či naturalismus, jakoby snad pouze zde mohlo dojít k té nejčistší komunikaci mezi autorem a čtenářem. Zdá se tedy, že primární snahou mladých autorů je v první řadě vyprávět příběh; příběh jako prostor, v němž může nejlépe dojít k vzájemnému setkání, ve kterém si jeho účastníci (a to je asi nejdůležitější) budou rozumět.

Proti tomuto pokusu o komunikaci bez výraznějších šumů pak stojí texty, v nichž jazyk klade mezi autora a čtenáře již větší překážky. Vyprávěcí jazyk zde upozorňováním na sebe sama totiž vytváří zcela jinou situaci- už nejde o co největší přibližování fiktivního a reálného světa, ale jde o naprostý opak. Modelová podstata literatury je zde přiznávána, je s ní dále v textu pracováno, více do popředí vystupuje autor, jakožto strůjce předkládaného fiktivního světa. Takto vystavované texty jsou příznačné pro postmoderní šablonu, kterou v našem přehledu bude zastupovat již zmíněný Jiří Kratochvil. Nutno ale podotknout, že v jeho poslední knize jsou postmoderní prvky a postupy již jen jakýmisi relikviemi, jakýmisi nostalgickými stavovskými odznáčky, které dávají vzpomenout na knihy předešlé, postmoderním modelem mnohem více zasažené.

Jak je vidět, opravdu zde existuje jistá hranice, která zdánlivě protíná pouze jazykové roviny, ale která ve skutečnosti odděluje i funkce literárních výpovědí. Domnívám se rovněž, že dělící čára se občas zaklikatí i skrze generace, a to jak na straně autorů, tak i na straně čtenářů. S trochou nadsázky: Rudiš prostě nepíše pro usedlého intelektuála s ohromnou knihovnou a Kratochvil stejně tak nepřichystal svůj poslední opus pro postpubertální mladici s obarveným čírem. Ale nyní již opravdu pojďme ke knihám samotným.

Tak tedy. Prvním titulem, na který se společně blíže podíváme, je debutová próza Jaroslava Rudiše (1972) Nebe pod Berlínem. Knihu vydalo v roce 2002 nakladatelství Labyrint a její autor za ni obdržel Cenu Jiřího Ortena, která se uděluje českým spisovatelům do třiceti let; krom toho byla kniha ještě dvakrát nominována v již zmíněné Magnesii Liteře, a to v kategoriích "Objev roku" a "Próza roku.

Příběh knihy se odehrává v současném Německu, konkrétně v Berlíně, jenž je zde po celou dobu vyprávění nahlížen nejenom optikou vypravěče, ale kontury německé metropole se před námi vyskládávají i díky nekonečným a téměř nekončícím replikám postav, které neustále hlavního hrdinu obklopují. Stručně převyprávěný ústřední příběh je následující: mladý český učitel se během krátké chvíle, v jakési časové miniatuře, která se odráží i do délky kapitoly (dvě strany) vzdává téměř všeho, co mu dosavadní život stačil přihrát- zanechává práce ve škole, opouští svůj byt a rodinu..., a odjíždí tam, "odkud kdysi přijel strýc, který nebyl úplně strýcem, aby nám před domem nechal auto, které nebylo úplně autem, a přelezl zeď západoněmeckého velvyslanectví, kde uprchlíkům nerozdávali coca-colu ani trička Dead Kennedys a pravé levisky, jak jsme si tehdy všichni mysleli, ale jen čaj, kafe a obložené chleby". Poté se již ocitáme přímo v Berlíně, lépe řečeno v jakémsi jeho jádru, které je pro hrdiny Rudišovy knihy místem až mysteriózním, jakýmsi mikrosvětem uvnitř světa velkého. Snad už jen zde existuje ryzí a nefalšovaný život, snad pouze v tomto mikrosvětě lze ještě nalézt pravdu. Tím místem je prostor podzemní dráhy, metra, "úbánu". Zde se rovněž odehraje jedno z klíčových setkání hlavního hrdiny, a to s rozevlátým podzemním muzikantem Pancho Dirkem. S ním pak český učitel založí hudební rockovo-punkovou kapelu U-Bahn a i prostřednictvím jeho se seznámí s Katrin, s níž naváže vztah. Pak už následují větší či menší zlomky scén a událostí, které nám vypravěč podává v rychlém tempu, někdy až s asociativní roztříštěností, která má však stále svůj řád. V těchto střizích máme možnost sledovat hudební a životní putování U-Bahnu Berlínem, a to se vším, co si lze k nonkonformnímu podsvětu představit. Kniha pak končí ještě nezrealizovaným, ale předpokládaným odjezdem Katrin na stipendijní pobyt na Island.

Samotný nápad umístit většinu dějů příběhu do milieu podzemní dráhy a jeho okolí je Rudišem zvolen dobře a nabízí spoustu možností, jak se tímto prostorem v textu vyrovnat. Myslím si však, že autor zůstal někde uprostřed. Jakoby se vypravěč zasekl kdesi v půli eskalátorů, které jej měli zavézt až do hlubin podzemky a pouze odtud pozoroval dění tam dole. Protože rozličné figury a figurky, které jsou v knize zobrazovány, můžeme snadno a bez běhání po schodech, spatřit i na povrchu, tedy blíže k onomu normálnímu, velikému světu. Podzemní prostor myslím nabízí mnohem větší pole pro ostřejší kontrasty, pro zobrazení světa kdesi dole, který by mohl nabývat i metaforických a alegorických podob. U Rudiše se prostě jen zajímavá, nonkonformní část světa přesunula do kulis, ale její "úbánovosti" příliš nevěříme.

Co u Rudiše zaujme a co jsem vlastně už naznačil výše, je jeho vypravěčský jazyk. Autor své řemeslo vyprávět ovládá opravdu až překvapivě dobře, text nikde významně nezadrhává, vlastní četba se tak stává lehkou a svižnou. Avšak zde je rovněž hlavní úskalí tohoto talentu (ostatně jako u každé lehkosti). V knize, která byla rovněž pasována na literární událost (už nechme zkoumání, zda oprávněně či nikoliv), bych právě očekával nějaké to zadrhnutí. Něco, při čemž se recipient textu musí nutně vrátit o kousek zpět, něco, co se v proudu vyprávění podobá ostrému kameni, o který se hladina láme a kde se tvoří chuchvalce pěny. Proto srovnávání Rudišova literárního jazyka s jazykem Hrabalovým, jak k němu dochází na obálce knihy, považuji za laické a silně silně pokroucené. Rovněž zamrzí autorova až křečovitá snaha o všemožná přirovnání, která z textu vyčuhují tak solitérně, že již netvoří s ničím celek a stávají se tím pádem pouhou vycpávkou, snahou učinit text literárnějším. Poslední výtku směřuji k apendixu knihy, který obsahuje jakýsi mini slovníček německých reálií. Domnívám se, že k imaginativnímu umění prostě takovéhle věci z principu nepatří.

K dobrým okamžikům knihy se řadí častá ohlížení se zpět hlavního hrdiny. Ten totiž nahlíží Německo sice přímo z německého prostoru, ale skrze vzpomínky na to, jak si Německo představoval doma v Čechách. Zároveň tím dochází i k jakési zpětné recepci vlastního českého domova, která se nyní, v německém prostředí, aktualizuje. Tento střet dvou odlišných kontextů, které se zároveň při onom vzpomínání kříží, a které jsou i na několika bodech protknuty, je pro mne tématem nejsilnějším. I když zřejmě nejde o téma primární nebo záměrné.

Rudišova kniha je určitě dobrým příslibem (nebo i pastí) pro další autorův umělecký vývoj a myslím si, že jeho fiktivní podzemní svět (i když pouze načrtnutý) může mnohým čtenářům učarovat stejně magicky, jako hlavní postavě knihy Nebe pod Berlínem, zběhnuvšímu českému učiteli Bémovi.

Druhou knihou, kterou si blíže představíme, je kniha Emila Hakla O rodičích a dětech. Vyšla taktéž v roce 2002, a to v nakladatelství Argo. Autor za ni obdržel cenu Magnesia Litera v kategorii Próza roku.

Jde o Haklovu třetí prozaickou knihu, v roce 2001 vydal prózu Konec světa (Argo) a v roce 2002 Intimní schránku Sabriny Black (tamtéž).

Příběh obsažený v knize, jejíž fabulový čas nepřesáhne ani jediný den, je vyprávěním jednak o setkání otce se synem, ale hlavně o jejich vzájemném vyprávění. Přímá řeč je zde určujícím jazykovým útvarem a jen díky ní se čtenář může setkat a potkat s postavami. Těmi hlavními jsou Jan Beneš (Haklovo původní jméno) a jeho otec. Jestliže se dvě předchozí autorovy prózy vyznačovaly zřetelnou snahou po co největší autenticitě, tedy pokusem o přenos části spisovatelovi autobiografie do textu, pak poslední Haklova kniha toto jen posiluje. Nebo jinak: autorova snaha nahlížet vlastní identitu skrze textový svět, jehož je zároveň strůjcem, je zde, díky zintimnění a zniternění pohledu na vztah otec versus syn věrojatnější a funkčnější. Používám-li zde slova jako niterný a intimní, neočekávejte ale nějaké slzení do nažehlených kapesníčků. Je to zkrátka Hakl, jehož vyprávěcím jazykem není a asi ani nikdy nebude spisovná čeština. Ale přesto: za bariérou vyskládanou z nekonečného množství vzájemně si převyprávěných příhod, útržků, banalit, trapností apod., se přeci jen skrývá jistá intimita a niternost. Má však jen jiný háv. Je to ten druh intimity a svým způsobem i lásky, o které se nemusí (a možná ani nesmí) mluvit nahlas, ale která je možná ryzejší, než až nestydatě veřejně otevřená srdce, se kterými se setkáme v mnohých prózách, a to nejenom u brakových autorů a autorek.

Prostor pro vyprávění obou hlavních postav jde v intencích Haklových předešlých próz. Jednak je to hospoda, jako tradiční česká kulisa pro mužský svět a pro vyprávění o tomto světě a jednak jsou to téměř periferní části Prahy, které si dodnes zachovávají cosi z té jakoby zakonzervované atmosféry, jež se ze všech sil brání novému a čerstvému vzduchu odkudsi ze Západu. Vzájemný dialog, který rovněž často přechází v jednohlasé vyznávání se, je převážně naplněn atributy mužského světa: ženy, technika, alkoholové zkušenosti a excesy atd. atd. Alkohol ostatně u těchto rozhovorů logicky asistuje (jsme přeci v hospodě) a v knize je dobře patrná i jeho funkce na dynamizaci postav. Postupné opojení hrdinů pomalu rozpouští stud, repliky nabývají na upřímnosti, upozaďovaná intimita se občas objevuje v celé své nahotě. Vypravěč jakoby potřeboval postavu, k níž vztahuje svou vlastní identitu, přiopít, aby mohla sdělit to, na co ve střízlivém stavu prostě nemá sil. A zde se již ocitáme uvnitř samotné tvorby a její vnitřních zákonů, protože tady jakoby už autor, který je při skládání fiktivního textového světa absolutním pánem, tady jakoby už neměl energii formovat svou postavu podle svých představ, a proto jí musí otupit smysly, aby jej poslouchala. Takovéto okamžiky, kdy textový svět pohlcuje, byť jen minimálně, svého tvůrce patří mezi silná místa a jejich energie musí být spásná i pro samotného autora. Že je až magická pro čtenáře snad ani nemusím dodávat.

Haklovo vyprávění a jeho schopnost vyprávět je téměř bez chyb. Zdánlivě je také bez klopýtnutí a bez zadrhávání, ale v tomto případě zdání opravdu klame. Už jen práci s ironií a sarkasmem, díky nimž dochází ke shození takových míst v textu, která by již mohla sklouznout do kýče či červenoknihovnických sentencí, je prostě radost pozorovat. Jestli je opravdu někoho možné srovnávat s Bohumilem Hrabalem, tak je to právě Hakl. Ví přesně, jak odměřovat mluvenost a "hovory lidí", umí výborně pracovat s humorem (to je třeba také to, co Rudiš ještě nedokáže), jeho vyprávění je prostě vyprávěním "pana vypravěče".

I samotné téma jakési vzájemné konfese otce se synem, je zpracováno tak, že při procesu čtení zjišťujeme, že i my bychom si vlastně potřebovali se svým otcem či matkou všelicos vyříkat, vyjasnit a vyčistit si tak náš vzájemný vztah. Jen nemáme sílu k tomu, učinit to přímo a nemáme ani talent, učinit to zprostředkovaně, skrze fiktivní textový svět. Také proto se nás Haklova kniha může dotýkat velice těsně, také proto k nám může promlouvat, a to i skrze hospodské skorotlachání, tím nejniternějším tónem. A zde se právě ukazuje ona síla příběhu, který k nám vstupuje jaksi přirozeně a bez překážek, protože takovýto příběh je zkrátka univerzální, archetypální.

Třetí knihou, kterou si představíme, je román Jiřího Kratochvila Lehni, bestie! Kniha vyšla v roce 2002 v nakladatelství Petrov, a to těsně po vašem loňském setkání. Kratochvil zde dál pokračuje v postupném vzdalování se od svých postmodernistických experimentů, s nimiž exceloval v předcházejících prózách, a do popředí se tak místo formálních cvičení, která hledala možnosti a hranice literárního umění a literární komunikace, dostává příběh.

Příběh vypravěče, který je jako třináctiletý školák vybrán-vyvolen k poslání, o kterém v době výběru neví vůbec nic. V dalším ději se vypravěč ocitá za zdmi objektu, nazývaného Studnou, kde je spolu s ním shromážděno mnoho dalších podobně vyvolených dětí; a všichni jsou zde pod přísným dohledem a dozorem připravováni na vlastní proces s dětskými spiklenci, který měl být završením zrůdného plánu Velmistra všech Velmistrů, rozuměj Stalina. Když však Stalin umírá, plán na proces se vzdaluje, děti jsou přemístěny ze Studny jinam, do sklepů, odkud se nakonec dostávají na svobodu. Až snad poté opadá jejich nadšení a touha po vlastní smrti v obrovském monstr procesu, které jim po dobu jejich věznění vtloukalo osazenstvo Studny pod vedením Velmistra, jakéhosi ideového kápa. Na konci příběhu se vypravěč vrací do Čech v podobě amerického podnikatele, který se náhodou, o jejíž povolení vstoupit do textu poprosí fiktivní autor čtenáře, setká, jako oběť vymývání mozku, se svým katem (Velmistrem), nyní vysloužilým estébákem, jenž je obdařen aluzí na skutečnou postavu nikdy nepotrestaného estébáka Grebeníčka. Kat a jeho oběť se objímají a příběh je téměř u konce. Poté se v závěrečné scéně vypravěči zdá sen o vlastní sebevraždě, o smrti, která jej jakoby vyváže z mladického vymytí mozku, o smrti, která již nemusí být zrealizována ve skutečnosti. Potud tedy příběh, který je u Kratochvila nezvykle jasný a nezahalený.

Razantnější a průkaznější přítomnost nosného příběhu však přináší jistou rozdvojenost. Na jedné straně je patrná snaha poskytnout čtenáři jasnou, dopředu dobře promyšlenou ideu, v tomto případě konkrétními dějinami ukotvené zlo a na druhé straně zde existuje snaha toto zlo nepojmenovat přímo, ale za pomoci imaginativní alegorie. Zdá se, že se autorovi nepodařilo obě snahy skloubit do jednotného proudu. Kdyby se záměr zdařil, byl by zde text, který by byl jistě svým tématem a svou motivací mimořádně účinný. Takto však před sebou máme jen jakýsi náčrt toho, jak mělo asi autorovo sdělení vypadat. Jinými slovy, dobře víme, o co autorovi v tomto textu šlo, ale zvolené téma zla, které je již samo o sobě provokující, nás téměř míjí. Objektivní zrůdnost zla, jež se uhnízdilo v mnoha osobních dějinách padesátých let, se tak rozpíjí v prázdných a až okatě uměle vytvořených kulisách a alegorický model, jež měl zřejmě svou zastřeností a opisem účinek onoho zla zesílit, pak působí bez přítomnosti tohoto zla prázdně a formálně.

Takže jistotou v Kratochvilově knize nakonec zůstává to, od čeho se sám autor zjevně odklání, totiž dokonale promyšlená, mnohovrstevnatá a sama se sebou si hrající narace. To, jak umí Kratochvil vstupovat do textu, to jak jeho vypravěč komunikuje s fiktivním čtenářem i to, jak jej umí mnohokrát zesměšnit a srazit mu jeho recipientský hřebínek, to všechno jsou věci, které má tento "otec zakladatel" české literární postmoderny absolutně perfektně zvládnuty a pro které je stále zajímavé a podnětné jej číst. Jen je veliká škoda (a tady se opět opakuji), že Kratochvil plně nedokáže tuto excelentní vyprávěcí praxi skloubit s nějakou hlavní ideou. A pokusí-li se o to přeci, účin a promluva této ideje, která by na nás měla působit již jaksi zpoza textu, je natolik oslabena, že z ní jsme schopni přijmout již jen slabý odvar. Konkrétně v Lehni, bestie! je tak zlo natolik zeštíhleno, až se zdá, že jeho nová forma může být nebezpečnější než její předobraz. Kratochvilem podané zlo má příliš jasné kontury, je vypočitatelné, čitelné, je takové, jaké si jej všichni umíme představit. Je to zlo, ze kterého téměř nejde strach. Jenže ono zrůdné zlo padesátých let číhalo za rohem, bylo ukryto v každé druhé domovnici, mohlo jedince překvapit kdekoliv a kdykoliv, bylo to zlo, ze kterého běhal mráz po zádech jen tím, že někde ve vzduchu viselo vědomí o tomto zlu, k osobnímu strachu přeci toto zlo nemuselo být vůbec viděno.

Na druhou stranu je třeba u Kratochvila vyzvednout jeho snahu vůbec nějak toto téma uchopit. Je opravdu složité, převést reálně existující zlo do fiktivního světa tak, aby nevyznělo prázdně na jedné straně a aby mu zároveň neasistovala faleš na straně druhé. Kratochvilův záměr zlo alespoň částečně zalegorizovat mohl být k tomuto cíli dobrou cestou, avšak autor na konec této cesty bohužel nedošel.

Poslední knihou, o které zde pohovořím, je již několikrát zmíněný debut Petry Hůlové Paměť mojí babičce. Kniha vyšla v roce 2002 v nakladatelství Torst a získala si velikou, na všech frontách zastoupenou pozornost. Autorka je držitelkou ceny Magnesia Litera v kategorii Objev roku a její kniha se rovněž umístila v anketě Lidových novin, která se každým rokem pokouší nalézt Knihu roku. To, jak byla pro knihu prošlapána cesta v médiích jsem již hovořil na začátku přednášky, a tak již nemá smysl se k tomuto vracet.

Na úvod je ihned třeba říci, že takovýchto debutů má současná česká literatura poskrovnu. To, jak autorka dokázala naplnit téměř beze zbytku všechny nosné a důležité složky literární struktury, musí každého poučeného čtenáře opravdu uspokojit. Bravurně zvládnutý jazykový plán, který je stejně tak mnohovrstevnatý, jako jsou mnohovrstevnaté osudy postav, jež si Hůlová do svého fiktivního světa zasadila, rovněž krystalicky a vícerozměrně vytvořená kompozice (až na výjimku v druhé polovině knihy), z jejíž prvků se nám plasticky a stále neopakovaně, jakoby pokaždé nově, před očima vyskládává obraz svět úplně jiných kontextů a tradic atd. atd.

Nosný příběh románu je čtenáři poskytnut hned z několika úhlů, jejichž vypravěči je postupně pět ženských postav. Matka, tři sestry a dcera jedné z nich. Postavy se jmenují Alta, Ojúna, Nara, Dzaja a Dolgorne, ale to není vůbec důležité. Mnohem důležitější je prostor, kde se vyprávěné a vzpomínané příběhy odehrávají. Tím prostorem je Mongolsko, pro nás snad exotická, ale hlavně nepředstavitelně drsná země. Hůlové fikční svět je však drsný naprosto stejně.

V románu tak máme skrze těchto pět postav možnost vhledu do osobní historie rodu, který se hrdinek týká takříkajíc pokrevně, ale nejenom to: díky nim můžeme proniknout i do historie celé jejich země, jejich kultury a tradic, do kontextu, který je pro nás tak vzdálený! Autorka před našima očima buduje svět, který žije jakoby sám ze sebe, takže například politická vrstva tamější společnosti není vůbec přítomna. I tak ale bezpečně poznáme, že život, který se v tomto koutě světa odehrává, je životem zvláštní směsice zmaru a bídy (na kterou jistě politika měla svůj vliv) a pevně ukotvených tradic, které nemůže nikdo zpoza jurt zdejších lidí a rovněž snad ani nikdo z těchto lidí samotných zrušit či významně nabourat.

Hůlovou vytvořený svět je, jak jsem již řekl, díky skvěle vybranému materiálu-jazyku neuvěřitelně mnohovrstevnatý. Povahy, pohnutky, nálady a pocity postav jsou všemožně odstiňovány, a to za pomoci výběru slov, z různých jazykových vrstev a plánů. Hůlová je schopna do minimálního prostoru vtěsnat třeba argot, nespisovnou češtinu, stejně jako nablýskané metafory a lyrismy. A co je hlavní, tato kombinace funguje.

U Hůlové zaujme i její schopnost zachytit velký časový úsek, který prochází skrze generace a kde se křižují osudy vyprávějících postav. Dokáže svým postavám (je jedno, zda se jedná o muže či ženy) přesně nadávkovat jejich povahy, jejich jednání apod. Zde však na sebe autorka tak trochu nalíčila past. To, jak pevně svírá v rukou svůj fiktivní svět, to, jak si je v konstrukci tohoto světa až příliš jistá, má za následek situace (a s rostoucím počtem stránek je jich víc a víc), kde se z potenciálně barvitých a trochu na své triko jednajících postav stávají spíše dobře ovládané loutky, které svého loutkoherce poslouchají na slovo. Ano, postavy z přibližně druhé poloviny knihy připomínají snad figurky na šachovnici, se kterými je hýbáno a které jsou stavěny do okamžiků a akcí, které se jakoby neodehrávají okolo nich, ale které před ně položila autorka. Tak postavy ztrácejí svou životnost a jsou opravdu pouhým konstruktem, který ovšem, domnívám se, autorka nechtěla přiznat. Tím utrpí i psychologická vrstva postav, protože ty se rozhodují jen a pouze podle schémat poskytnutých autorkou. Postavy jsou tak nahrazeny spíše přítomností vypravěčky, což v kontextu celého románu působí dosti rušivě.

Nicméně: to je snad jediná výtka, kterou lze k Hůlové románu směřovat. Její kniha je totiž i přes ne úplně dobře kompozičně zvládnutý part v druhé půli naprosto bez diskuse nejlepší knihou, která v Čechách za uplynulý rok vyšla.

Na závěr bych chtěl pouze zopakovat, že na to, kolik knih u nás každým rokem vychází, je počet opravdu kvalitních a hodnotných titulů žalostně malý. Proto alespoň věřme, že se například některý z dnes zmiňovaných autorů-debutantů nezasekne u své prvotiny a bude ve své literární práci pokračovat dál. Ti, o nichž dnes byla řeč, mají myslím dobře našlápnuto.