Jedním takovým mýtem je i britská bombardovací ofenziva proti Německu. Sice se všeobecně ví o dopadu bombardování na civilisty, převládá ale tvrzení, že šlo o náhodné ztráty, jakési třísky při kácení lesa. Maximálně o případu zničení Drážďan z jara 1945 se mluví jako o "přehmatu" či zbytečnosti, o celkové koncepci britské bombardovací ofenzivy se ale mnoho nemluví. Následující článek není historiografickou prací, uvádí ale fakta, která staví bombardování Německa do stejné kategorie válečných zločinů, jako německé nálety na anglická města či použití "zázračných" zbraní odplaty, střel V-1 a V-2. Má ale vůbec smysl o tom dnes psát? Domníváme se, že určitě. Navíc tento případ ukazuje nesmyslnost spojenecké koncepce jako takové, ač se vojenští pohlaváři na veřejnosti tvářili, že moc dobře vědí, co dělají. Nepřipomíná vám to něco?

Když začala druhá světová válka, platila v britském letectvu (Royal Air Force, RAF) striktní pravidla o bombardování protivníka. Platil zákaz útočení na německé území, možnost bombardování poruhrských továren odmítl ministr letectví Kingsley Wood s tím, že se jedná o soukromý majetek. Za tímto postojem ale nevězí ani tak humánnost britského velení, jako spíše strach, že by útok na německé cíle mohl vyprovokovat německou odvetu, příklad zničené Varšavy byl hrůzostrašnou vizitkou německého letectva. Rozhodnutí nebombardovat Německo bylo tedy rozhodnutím nedráždit zbytečně protivníka a lze ho přičíst k obecně rozpačitému vedení války ze strany Britů zpočátku konfliktu. Britské letectvo jinak disponovalo poměrně silnými bombardovacími jednotkami určenými k strategickému bombardování, tedy k útokům na hospodářské cíle v týlu protivníka. Většina letounů byla sice zastaralá a v praxi se neosvědčila (Hampden, Whitley), podstatná je ale existence letounů určených pro takové operace. Ukazuje, že Britové počítali s případným vedením bombardovací války i proti nevojenským cílům již před válkou. Ve velení Bomber Command našly již v průběhu třicátých let ozvěnu teorie o možnosti vítězství ve válce pouze pomocí bombardování. Tyto teorie se v praxi sice později ukázaly nesprávné, ale víra v ně ovlivnila celkovou koncepci RAF. Během dvacátých let se RAF pod vedením H. Trencharda, jenž byl hlavním propagátorem strategického bombardování, podílela na "ochraně" hranic britského impéria v Iráku pomocí operací Air control, kdy letouny RAF bombardovaly vesnice rebelů. Tyto útoky proti civilistům byly cílevědomě plánovány a patřily k britské strategii v regionu. Jakoby v malém naznačovaly, kam až může použití vojenského letectva dojít v praxi. V této souvislosti je pro srovnání potřeba zmínit, že ani tolikrát proklínaná německá Luftwaffe nebyla pro strategické bombardování vybavena, její bombardéry měly relativně malý dolet a primárně byly určeny k podpoře pozemních vojsk a taktickým úkolům (to se Němcům vymstilo ve válce proti SSSR, kdy neměly letouny schopné dosáhnout zauralských továren a narušit tak sovětské hospodářství).

V memorandu Air Staff (štábu letectva) z roku 1938 rozlišuje RAF dva způsoby bombardování - útoky na jednotlivé cíle a útoky na plochy s více cíli, kde není třeba přesně mířit, jako příklad jsou i v originále memoranda uvedeny mimo jiné i celé části města. Trenchardova doktrína bombardování pak více počítala se zlomením morálky nepřátelského dělnictva zničením celých průmyslových čtvrtí než se zničením hospodářství pomocí přesných bodových náletů. Zajímavé je, že již v roce 1917 odmítl strategické bombardování Winston Churchill, tehdy ministr výzbroje: upozornil na fakt, že během bombardování dochází paradoxně k upevnění morálky civilistů a semknutí proti nepříteli, stejně jako na fakt zvyknutí si na válečný stav a přizpůsobení ekonomiky. Ve stejném memorandu Churchill označuje za prostředek k porážce nepřítele bombardování čistě vojenských a komunikačních cílů. I když si byl Churchill vědom těchto faktů, v zimě 1940, po německých útocích na britská města, kdy byly napadeny mimo jiné i civilní čtvrti, prohlásil: "Viděli jsme, jaké strádání způsobil útok vedený proti civilnímu obyvatelstvu Velké Británie a neexistuje žádný důvod, který by osvobozoval nepřítele od stejného utrpení." Churchill již v této době podporoval velitele Air Staff Charlese Portala, který prosazoval rozšíření bombardovací ofenzívy na co největší plochu Německa, včetně obytných čtvrtí. Zákaz útoků na území nepřítele již neplatil, zrušen byl po německém útoku na Rotterdam, kde zahynulo kolem 1000 civilistů. Britové prováděli zejména noční útoky na konkrétní cíle v Německu i okupované Francii. Tento způsob bombardování však nebyl příliš úspěšný, bombardéry nebyly schopné se samy ubránit proti stihačům ve dne, proto musely být útoky vedené v noci. To ale znamenalo složitější hledání cíle, elektronické a radarové vybavení z pozdějších let bylo zatím hudbou budoucnosti. V zásadě se bombardovalo za lepšího počasí podle vidu, při oblačnosti pak podle odhadovaného přiblížení k cíli, což ale znamenalo nepřesnosti ne o desítky metrů, často spíše o desítky kilometrů. Angličané se sice pokoušeli o strategické bombardování zejména palivového průmyslu, Němci si ale nebyli vědomi, že se jedná o cílevědomou činnost, v důsledku nepřesnosti bombardování vnímali jako nahodilé (sic) svrhávání pum po celém území Německa. Kromě bomb shazovaly letouny RAF na podzim 1940 také zápalné fosforové tyčinky sloužící ke zničení úrody na polích (tedy prostředek totálního vedení války) a letáky.

Počátky ničení měst

Vzhledem k neúspěšnosti přesného bombardování a v duchu již zmíněné direktivy Air Staff z roku 1938, začaly být od zimy 1940 voleny pro britské bombardéry takové cíle, jejichž umístění uprostřed zastavěných ploch umožňovalo dosažení nějakých zásahů i při nepřesném míření(!). Nepočítáme-li útok na Berlín z 25. srpna 1940, který měl hlavně propagandistický symbolický význam za předchozí německé bombardování Londýna, první akcí RAF úmyslně zaměřenou proti civilní zástavbě byl útok na Mannheim 12. prosince 1940. Byl koncipován jako odveta za nálet proti britskému Coventry, kde zahynulo na 600 lidí. Nálet na Mannheim nebyl sám o sobě nijak smrtonosný, významný je jako pomyslný začátek britských náletů, jejichž hlavním cílem bylo zabíjení civilistů a ničení jejich obydlí, byť oficiálně byly jako cíle označovány konkrétní budovy (továrny, nádraží, . . . ). Vzhledem k rozptylu bombardování to ale v podstatě znamenalo útok na celé město, čehož si plánovači akcí byli vědomi.

S pokračujícími nálety na průmysl a zároveň na obytné čtvrti se Britové mylně domnívali, že německá ekonomika utrpěla významné rány. Německé hospodářství té doby ale ještě ani nevyužívalo celého svého potenciálu, většina továren pracovala doposud na jednosměnný provoz, zaměstnáno v nich bylo prozatím ještě méně žen než v Británii (kde zaměstnanost žen hrála klíčovou roli pro celou ekonomiku), také výroba běžného spotřebního zboží byla zatím relativně na vysoké úrovni. Ve skutečnosti nebyla německá ekonomika úplně zničena ani při zničujících náletech od roku 1944 do konce války, Němci dokázali zajistit dostatečnou výrobu zbraní a letadel až do konce, jejich Achillovou patou byl palivový průmysl, kdy na jaře 1945 byla mnohá letiště přeplněná letadly, pro něž však nebyl benzín ani posádky. Britové od zimy 1940 pokračovali v bombardovací ofenzívě, která byla vedena totálně proti celému území Německa. Na veřejnosti byla tato ofenzíva prezentována jako ničení výhradně hospodářských a vojenských cílů, veřejnost britská ani americká neznala během války podrobnosti o skutečném stupni zničení německých měst. Přitom od konce roku 1941 bylo v Bomber Command rozhodnuto o prioritě plošných útoků na veškerou zástavbu v Německu, do konce války k tomu byly využívány plné 3/4 bomb. Diskuse o formě vedení bombardování byla vedena pouze v úzkých kruzích předsednictva vlády a leteckého štábu, ostatní z ní byli vyloučeni. Bombardovací politice byly podřízeny i strategické investice do vojenského průmyslu, již v této době byly vyvíjeny nové typy těžkých bombardérů a elektronických pomůcek pro bombardování, o osudu mnoha německých měst, které byly zničeny v průběhu celé války bylo v podstatě rozhodnuto již tehdy. A znamenala-li koncepce z let 1940/41 výrobu tisíců bombardérů, které byly k dispozici pro roky 1943-45, znamenalo to zároveň tlak na využití těchto letounů za každou cenu. Investice do bombardovací ofenzívy byly zkrátka tak vysoké, že si Britové později nemohli dovolit tyto letouny nepoužít. I proto probíhalo ničení německých měst i když bylo jasné, že jejich hospodářský význam je přinejmenším diskutabilní. Američané od začátku optimismus Britů, co se týče významu plošného bombardování, nesdíleli. Ještě před vstupem do války pochyboval vojenský atašé USA v Londýně, generál Lee, o možnosti rozvrácení německé ekonomiky pomocí bombardování, když Němci ani po roce bombardování Anglie také žádného kolapsu Británie nedosáhli. Churchill se tou dobou upíná k bombardovací ofenzívě jako jedinému prostředku boje proti Třetí říši za dané situace. Jakoby měli Britové na vybranou buď plošné bombardování nebo nic. Existovaly ale i alternativy, jako odvelení letounů do protiponorkového boje v Atlantiku, či posílení letectva na středním či dálném východě. Ofenzíva pokračovala i přes závěry tzv. Buttovy zprávy o nicotných výsledcích bombardování. Ilustrativní k té době může být výrok liberálního poslance Shakespeara:"Já náhodou jsem zastáncem bombardování částí měst obývaných německými pracujícími. Jsem cromwellián - věřím v 'masakrování ve jménu Boha', protože věřím tomu, že jinak nemůžeme přesvědčit obyvatelstvo Německa o hrůzách války, kterou sami vyvolali, než když tyto hrůzy okusí. "

Plošné bombardování bylo v plném rozsahu zahájeno v únoru 1942, krátce poté se funkce vrchního velitele Bomber Command (Bombardovací velitelství) ujímá Arthur Harris, pod jehož velením nabyla bombardovací ofenziva mnohem větších rozměrů než doposud. 28. března 1942 provedlo 234 letounů na Harrisův rozkaz nálet na Lübeck. Toto přístavní město bylo zvoleno ne pro svoji hospodářskou významnost, ale pro snadnou dostupnost a slabou protiletadlovou obranu(!). Nálet byl veden již za pomoci radionavigačního systému Gee, který umožňoval nalezení cíle i bez vidu, použity byly zápalné pumy a velké 1814kg těžké bomby. Zcela zničeno bylo přes 1400 domů, téměř 2000 dalších bylo poškozeno. Zahynulo 312 obyvatel. Historické centrum bylo nenávratně zničeno, průmyslová předměstí ale dokázala překvapivě rychle obnovit výrobu. Harris šel ve svých plánech ještě dál, podle plánu 1000 se připravoval nálet více jak 1000 letounů najednou. 30. března napadlo 1046 bombardérů Kolín nad Rýnem. Během necelých dvou hodin zničily 3300 domů a založily na 12 000 požárů. 469 osob zemřelo, na 5000 bylo zraněno a 45 000 lidí ztratilo střechu nad hlavou. Další útok "tisícovky" na Essen sice nebyl tak "úspěšný", RAF ale jasně naznačila, co přinesou další měsíce.

Odpor proti bombardování

S postupující devastací německých měst se objevil také nesouhlas s takovýmto postupem. Na znepokojené hlasy poslanců McGoverna a Stokese byly dány pouze vyhýbavé odpovědi odpovědných míst, připuštěny byly pouze náhodné zásahy civilních oblastí. Přitom v direktivě zástupce náčelníka Air Staff z října 1942 se jasně uvádí, že území Itálie, Německa a Japonska je podrobeno "neomezenému způsobu vedení války" a útokům na bojovou morálku nepřítele, což v praxi znamenalo vyhlazovací nálety. Uvažovalo se i o vyhlášení některých měst v Německu jako ušetřená útoků, aby byla vyvolána panická vlna uprchlíků do těchto měst. Zvolením historicky cenných měst pak mělo být umlčeno britské veřejné mínění, protože se již objevovaly hlasy proti ničení památek i zabíjení civilistů. Vznikla i lobbistická skupina Výbor na omezení bombardování, která šířila letáky proti bombardování civilistů. Proti bombardování měst se vyjadřovali i proslulí vojenští historici Fuller a Lidell Hart: Jelikož spojenecká doktrína z ledna 1943 žádala pouze a jedině bezpodmínečnou kapitulaci Německa, jaký smysl pak měly nálety na civilisty, které - podle slov spojeneckých představitelů - měly vyvolat tlak na představitele Německa, aby uzavřeli mír, když v úvahu připadala jedině kapitulace? Proti náletům protestoval po celou dobu války i George Bell, biskup z Chichesteru, který argumentoval zejména nesmyslností oplácení německého bombardování civilistů stejnou mincí.

Nastupuje Amerika

Se zapojením Američanů do druhé světové války se v průběhu roku 1942 přesunují do Británie stále početnější letecké jednotky Američanů. Ty však vedou prozatím odlišný způsob boje. Jejich letadla jsou uzpůsobena pro denní operace, známé létající pevnosti a liberátory byly schopny se s dostatečnou podporou stíhačů ubránit nepříteli i ve dne, proto mohly provádět přesně mířené bombardovací operace. To vycházelo i z americké strategie, která "útoky na bojovou morálku" viděla jako daleko méně účinné, než promyšlené ničení továren, nádraží a infrastruktury. Během zimy 1943/44 ale i Američané přistoupili de facto k plošnému bombardování, kdy se za zimní oblačnosti ani jejich navigační pomůcky neosvědčily, a tak i oni bombardovali raději nepřesně než vůbec. Pokrytectví Američanů se ukázalo, když velitel 15. letecké armády, generál Spaatz, odmítal otevřeně teroristické akce, jako byl plán na zničení Drážďan, zatímco našla-li se záminka průmyslového cíle pro bombardování bez vidu, neváhal své letouny vyslat. Ve výsledku ale nebyl rozdíl mezi útokem na konkrétní cíl bez vidu a otevřeným náletem na celé město. Na jaře 1944 s příchodem nových stíhacích Mustangů, schopných doprovázet bombardéry po celou dobu cesty nad Německem, přistoupili Američané na taktiku, kdy se snažili působit Němcům ztráty vlákáním do boje více než samotným bombardováním. Volili takové cíle, které musela Luftwaffe bránit a poté se s ní pouštěli do vzdušných bojů. I tímto způsobem bylo dosahováno mnohem větších ztrát nepřítele než bombardováním měst.

Terorismus v režii RAF

Mezi březnem a červencem 1943 probíhala série britských nočních náletů na Porůří. Bombardéry provedly celkem 18 506 operačních vzletů při téměř 5% ztrátách a svrhly 58 000 tun bomb, tedy víc než za celý rok 1942 dohromady. 24. července se uskutečnil nálet 791 strojů na Hamburk za pomoci systému Window, který svrhováním pruhů kovových folií oslepoval nepřátelské radary. Díky tomu byla německá obrana uvržena do chaosu a útok byl úspěšný. Novinkou bylo provedení denních útoků Američanů v následujících dvou dnech a slabšího náletu příští noci, které měly vyčerpat hasiče a záchranáře ve městě. Do druhého srpna se ještě třikrát nad Hamburkem objevilo více jak 700 letounů, opakované nálety dále přiživovaly požáry ve městě a rozložily systém obrany. Poprvé zde vypukla tzv. ohnivá bouře, kdy teploty neustále živených požárů na 22 čtverečních kilometrech hořícího města dosahovaly přes 1000 stupňů Celsia a nasávaly studený vzduch v okolí, který dále pomáhal šíření ohně a dýmu a to rychlostí až 240 km/h. Zničeno bylo přes 40 000 domů, zemřelo odhadem 42 000 lidí. Bylo to právě opakování náletů, které způsobily zkázu Hamburku, obdobné ničivé nálety se opakovaly v roce 1944 proti Darmstadtu a na jaře 1945 proti Drážďanům. Mezi Němci měla neustále se stupňující destrukce měst zcela opačný efekt, než tvrdili britští stratégové, docházelo k utužení morálky a nálety pouze vyvolaly nenávist vůči spojeneckým letcům. Je známo mnoho případů, kdy byli sestřelení letci lynčováni místními lidmi ze zloby za jimi způsobené hrůzy. Sestřelení stihači nad Německem obvykle při své záchraně padákem mezi prvními větami prohlašovali "nejsem z bombardéru". S utužením morálky zároveň rostla i výkonnost německé ekonomiky. Koncem války byla sice spojenecká převaha přibližně v poměru 9:2, Němci ale stále vyráběli dostatek zbraní, tanků a letadel. Pouze jim chyběly osádky pro tyto stroje a palivo. Rychlými opravami zničených závodů, decentralizací výroby a výstavbou podzemních továren dokázali Němci pokrýt své materiální potřeby. Nálety využívala i německá propaganda. V červenci 1943 bylo celých 15% zpráv věnováno odsuzování spojeneckého bombardování, vydána byla demagogická kniha "Výhradně britská vina" o strategickém bombardování a v direktivě NSDAP pro redaktory se píše o nutnosti nazývat spojenecké útoky jako teroristické, aby odrážely zločinné chování nepřítele. Německé útoky měly být nazývány odplatnými (že by paralela s dnešními médii, kdy akce proti USA jsou nazvány teroristickými, obdobné činy Američanů pak označeny za odvetu?).

S plánovanou invazí do západní Evropy byly od 14. dubna 1944 britské i americké bombardovací síly podřízeny nejvyššímu spojeneckému veliteli, aby prováděly přípravné a podpůrné lety. To prozatím trochu odlehčilo útokům proti německým městům. V rámci "Dopravního plánu" mělo docházet k systematickému ničení infrastruktury ve Francii, aby bylo zabráněno německé armádě shromáždit svá vojska proti invazi. I přes odpor ješitného šéfa Bomber Command Harrise, který požadoval pokračování v náletech nad Německo, se téměř všechno úsilí bombardovacího velitelství na jaře soustředilo na nádraží a jiné komunikační uzle ve Francii (v dubnu 50%, v květnu více jak 70%, v červnu téměř 100% operací). Během dopravního plánu zahynulo na 12 000 francouzských civilistů, původně se počítalo až se 40 000 mrtvými.

Američané mezitím prováděli "Palivový plán", kdy se jejich cílem staly ropné rafinerie a sklady pohonných hmot. To se později ukázalo jako nejúčinější způsob ničení německé ekonomiky, daleko úspěšnější než útoky na továrny, nebo pochybné útoky na morálku pomocí ničení měst. Díky výraznému poklesu zásob pohonných hmot v Německu (od března do června o téměř polovinu), klesal i odpor německého letectva, které bylo koncem roku již téměř bez paliva. Chyběl benzín pro výcvik nových pilotů, i pro operační lety. Výroba paliv v Německu téměř ustala. Luftwaffe již nestíhala účině čelit každému spojeneckému náletu (ojedinělý je pak letecký útok stovek německých letadel na spojenecká letiště z 1. ledna 1945).

Trpký konec

V létě 1944 se Německo zdánlivě nacházelo již krůček od zhroucení, volba cílů pro bombardéry jako by už nebyla příliš důležitá. Právě v této době dochází k všeobecnému souhlasu v britském sboru náčelníků s opětovným plánováním "útoků na morálku". V memorandu sboru z července 1944 se připravuje nálet, při němž se očekává smrt až 110 000 civilistů. V modifikované verzi je později uskutečněna proti Drážďanům. Nejprve však došlo ke zničení Darmstadtu.

Do té doby se shodou okolností Darmstadt nestal cílem větších útoků, nebyl nijak hospodářsky významný. Provedeno proti němu bylo jen několik rušivých náletů. Díky tomu, i díky místním uměleckým sbírkám se místní obyvatelé domnívali, že město bude ušetřeno zničení. 11. září 1944 (symbolika tohoto dne se ukazuje až nyní) proběhl útok 5. skupiny bombardovacího velitelství, který trval přes 50 minut a ve městě rozpoutal ohnivou bouři. Během bouře šlehaly plameny do výše víc jak 1500 metrů, lidé se dusili v krytech, nebo uhořeli. Smršť dosahovala síly 10 stupňů Beaufortovy stupnice, teplota místy dosahovala až 2000 stupňů Celsia. Zničeno bylo 4064 budov z celkového počtu 8401. Potvrzených mrtvých bylo 8433, z toho 7497 civilistů. Dalších 4500 osob je udáváno jako nezvěstných. 70 000 lidí se ocitlo bez domova. V průběhu zimy 1944 vrcholily spory mezi náčelníkem leteckého štábu Portalem a jeho podřízeným, velitelem Bomber Command, Arthurem "Bomber" Harrisem. Ten prosazoval neustálé ničení měst, zatímco Portal tlačil na plnění palivového plánu. Nedokázal však Harrise ovlivnit. Přitom po válce se jak německý letecký generál Galland tak ministr hospodářství Speer shodli, že dřívější zahájení nebo delší pokračování v ničení palivového průmyslu by značně urychlilo zkázu Německa. Přesto spojenecké bombardéry dále nesmyslně ničily německá města. Mezi 13. a 15. únorem 1945 proběhlo několik náletů na Drážďany, kde zahynulo odhadem mezi 30 000 a 100 000 lidmi. Drážďany byly přitom schválně vybrány, protože -jak hovoří direktiva Bomber Command vydaná jednotlivým perutím před útokem:". . . Uprostřed zimy s uprchlíky proudícími na západ a vojáky, kteří si potřebují odpočinout, jsou střechy to nejcennější, co město má. Nejenže poskytují úkryt dělníkům, uprchlíkům i vojákům, ale jsou pod nimi i vládní úřady vytlačené z jiných oblastí. "(co jiného ale je cílevědomý útok na civilisty a uprchlíky, než teroristickým činem?).

Bombardovací operace byly oficiálně ukončeny 16. dubna 1945. Od února ještě přistoupilo spojenecké letectvo k operaci Clarion, jejímž cílem bylo zhroucení německé morálky přenesením války i do nejzapadlejších koutů Německa. V jejím rámci útočily letouny v podstatě na vše co se hýbalo, od těchto teroristických útoků ale bylo bez dosažení konkrétních výsledků upuštěno. Dále v průběhu léta podnikaly Američané zápalné nálety na Japonsko, při nichž ještě před použitím atomových pum proti civilistům zabíjeli denně přes 80 000 lidí. . .

Během bombardování Německa mezi lety 1939 a 1945 zahynulo podle propočtů Spolkového statistického úřadu ve Wiesbadenu 593 000 civilistů, zničeno bylo 3, 37 milionů domů, z toho 600 000 v Berlíně. Bombardovací ofenzíva RAF stála život 55 573 členů posádek, dalších 9 784 bylo zajato. To znamená celkově více než ztráty britského důstojnictva za celou první světovou válku. O smyslu bombardování měst lze s úspěchem pochybovat, nejenže nikdy nepřineslo zhroucení morálky, jak doufali jeho propagátoři, často působí právě naopak. O tom svědčí i případ Jugoslávie, kde nálety na civilní cíle letounů NATO spíše než cokoliv jiného upevnily pozici jugoslávské vlády. Ještě z jednoho hlediska je vykreslená epizoda z druhé světové války ilustrativní. Ač se velitelé letectva a spojeneckého velení po celou dobu trvání bombardovací ofenzívy proti civilním cílům tvářili, že přesně vědí, co dělají, ukazuje se, že tomu tak úplně nebylo, alespoň existovaly lepší alternativy. Aureola neomylnosti vítězných generálů tak dostává trhliny. Stejně tak je třeba odkrývat závoj neomylnosti i u současných vojevůdců.

Většina faktografických údajů čerpána z práce M. Hastingse, která vychází ze záznamů obou válčících stran

• Hastings, M. : Velitelství bombardovacího letectva, Naše vojsko, Praha 1994
• Rajlich, J. , Sehnal, J. : Stihači nad Kanálem, Naše vojsko, Praha 1993
• Deighton, L. : Stíhač, Práce, Praha 1993
• Clostermann, P. : Velký cirkus, Naše vojsko, Praha 1990