Tento článek píši ve snaze odradit všechny potenciální zájemce od toho, aby se pokoušeli ve škole cokoliv měnit nebo se kohokoliv zastat. Raději si místo toho přečtěte, jak by to asi vypadalo, kdybyste se pokusili. Já jsem se totiž pokusil.

Bylo nebylo, Evropská Unie vyhlásila jakousi "zeměpisnou" soutěž, které se měly účastnit týmy z různých škol po celém světě a přes internet v několika různých formách zodpovídat otázky týkající se především samotné Unie. A tak byl v naší škole zformován tým několika lidí, aby za nás šli soutěžit. Co na tom, že někteří z nich vůbec do Unie nechtějí a v referendu hlasovali proti vstupu, stádo je stádo a vybočovat se nedoporučuje.

Jen já jsem ale s kamarádem vybočil, když jsme po všeobecném jásotu nad "naší" výhrou v soutěži prohlásil, že na ten stěží dvoudenní Evropský zájezd do Evropského Parlamentu s Evropským obědem, Evropskou večeří a Evropskou židlí prostě nechceme. To jsme si užili od profesorů kyselých ksichtů, že co nás to napadlo a jak toho budeme litovat. A potom zase: ,,Že vás to teď mrzí, že jste tam nejeli?'' To jen já jsem si hlupák myslel, že má člověk právo na vlastní názor. Kdysi se prý vlastní názor cenil, ale už si nepamatuji, kdo mi to říkal.

Ještě než zbytek třídy odjel, dostali jsme my dva vzpurní žáci zcela absurdní úkol. Paní ředitelka totiž zjistila, že kdosi při opravách nějakých dvou bezvýznamných chyb v třídnici použil bělítko a úřední dokument je tak ,,zfalšován''! Je tedy třeba přepsat třídnici! Bylo logické rozhodnutí naší třídní profesorky, a nemám jí to výjimečně za zlé, že bychom to měli udělat my dva, kteří budeme doma. ,,Hloupost,'' prohlásil jsem však, ,,máme dost vlastní práce a nikdo by neměl marnit čas takovýmito byrokratickým nesmyslem.'' Načež mi bylo odpovězeno, že když si to paní ředitelka přeje..., že když přijde inspekce..., blablabla...

Navrhoval jsem, aby se hloupá chyba s bílením (v úředním dokumentu se opravdu bílit nesmí) opravila tak, jako každá jiná chyba. Prostě se místo zneplatní přeškrtnutím a vedle na čistém papíře nebo vzadu v poznámkách se normálně opraví, s příslušným podpisem, třeba i razítkem. ,,Paní řiditelka si to přeje, když přijde inspekce..., blablabla...''. ,,Ale každý rozumný člověk takto vidí, že to je opravené. Nemá smysl knihu kvůli dvoum chybám celou přepisovat.'' ,,Paní řiditelka si to přeje, když přijde inspekce..., blablabla...''.

Protože jsem i tak odmítal pro věc cokoliv udělat, třídní požádala o pomoc jednu dívku. Ta se ihned tupě podvolila. To je báječné, hlavně nevybočovat.

Pro ilustraci bych chtěl říct, že když jsem svého času zjistil, že náš matikář má již poslední výtisk jedné dobré, ale staré knížky, které si velmi vážil, nabídl jsem mu, že ji celou naskenuji a v digitální formě tak uchovám pro příští generace. Bylo to opravdu hodně práce, zvlášť proto, že předloha již byla nekvalitní na zažloutlém papíře a bylo nutno každý z asi 250 obrázků ručně upravovat. Byla to nudná, mechanická práce a strávil jsem nad tím několik dní. Jenže měla smysl! Ani v nejmenším toho nelituji. Nejde o lenost, já prostě odmítám trávit byť jedinou minutu prací na nějakém byrokratickém úkolu, který nemá žádný smysl.

Někdo vymyslel, že ten úřední dokument vpodstatě zfalšujeme úplně. Měli jsme dané dva listy opatrně z vazby vyndat, doplnit nové dva listy a záznamy přepsat. To je stále ještě zbytečná práce, nicméně jí již je podstatně méně. Ředitelka postup schválila. Jenže! Tím se potenciální chyba přeci fakticky neodstraní, tím ji jenom zamaskujeme.

Situaci jsem rozhodně touto podlézavou kličkou za vyřešenou nepovažoval, stále jsem se nemohl smířit s tím, že by ta dívka měla dělat práci, která je úplně zbytečná. A teď ještě k tomu za mne.

Využil jsem tedy svého domnělého práva a zašel do kanceláře paní ředitelky, kde jsem jí slušně vysvětlil svůj názor, že podle mne je přepisování třídní knihy byrokratický nesmysl, že si nemyslím, že by s tím někdo měl marnit čas a že mám takové a takové řešení, které místo navrhovaného postupu vede k opravdové nápravě problému, a to během asi tak dvou minut. Nedostalo se mi však jiné odpovědi, než že jako řiditelka má na takové rozhodnutí právo a že o tom nebude diskutovat.

Snad čtenář dokáže ocenit absurditu dialogu:

,,Důvod je takový, že jsem se tak rozhodla.''

,,Ano, ale já se přeci ptám na důvod toho rozhodnutí. Je nějaký?''

,,Důvodem je inspekce, příště to do zprávy uvedou jako opakovaný nedostatek, ...''

,,Ale to přeci nebude nedostatek, když se to opraví.''

,,Ano, a opraví se to tak, jak já jsem řekla.''

Mimochodem, školní inspekce je ta nejzbytečnější instituce na světě. Hodiny, na které se inspektoři přijdou podívat, a to říkám z pozice studenta, který do té školy dochází celý rok, ne na jedinou hodinu, jsou naprostá fraška. Kolikrát mají s normálními hodinami pramálo společného. Místo toho hledají inspektorští hnidopichové byť sebemenší nesrovnalosti ve formálních věcech a všech těch byrokratických dokumentech.

,,A proč to těm inspekcím trpíte? Každý vzdělaný člověk vidí, že pokud se něco přeškrtne a vedle se všemi náležitostmi opraví, byť by ten škrtanec byl přes vybílené pole, nemohlo dojít ke zfalšování.'' Že prý bílit se nesmí ze zákona. ,,Ale já přeci neříkám, abychom něco bílili, já říkám, abychom to škrtli a vedle na čistém papíře náležitě opravili.'' Že prý až přijde inspekce... Pořád dokola to samé; zdravý rozum zůstává opět poražen.

A tak jsem se raději omluvil, že jsem to nemyslel ve zlém, že jsem jen přišel sdělit svůj názor a že chci, aby i ona, paní ředitelka, věděla, že si za ním stojím, a že to celé považuji za nesmysl. V dobrém jsem tedy odešel a dokonce se rozhodl, že o tom nebudu dále nikomu nic říkat, protože můj cíl dát vědět svůj názor byl splněn a nechtěl jsem to dále rozdmýchávat. (Děsí mne představa, že až po někom zase bude tu třídnici bude chtít celou přepsat, oni se opravdu podvolí...)

Není však nad to, dát studentovi vědět, že jakékoliv jeho názory jsou nežádoucí. Již druhý den na mne třídní, že prý mluvila s paní ředitelkou a že by to ode mne nečekala, že už je to vpořádku, ale blablabla... Zase ty kyselé usmívající se ksichty. ,,Hanke, ty jsi měl prý nějaký výstup s ředitelkou,'' slyším od jiného profesora. No vida, vzpomínám si, že jsem se tehdy v té ředitelně nepředstavil. Takže si naše milá paní ředitelka moje jméno zjistila a teď to všem, možná patřičně přebarvené, vypráví. Velmi hezké.

Nemohl jsem si nevzpomenout, jak jsem se jednou na informatice postavil proti tomu, abychom psali písemky ze statistiky v Excelu. To jste na papíře měli několik vzorečků na aritmetický průměr, odchylku, regresní přímku atd. a šlo vpodstatě o to, správně obtáhnout myší celou obrovskou tabulku. Tvrdil jsem tehdy, že je nesmysl tohle dělat. Jaký je smysl? Správně všechno obtáhnout a zkontrolovat všechny meze v programu, který se k takovému účelu naprosto nehodí? Z písemky jsem demonstrativně dostal za pět. (Měl jsem to špatně obtáhlé...)

Nakonec ale vše šťastně skončilo přátelskou diskusí; z mé strany o tom, jak si myslím, že by měla informatika vypadat, ze strany profesora zase o tom, jakým musí čelit překážkám. Shodli jsme se na věcech, které se bude snažit zlepšit, na věcech, které jsou nereálné, atd. Měl jsem z toho tehdy velmi dobrý pocit, protože jsem konečně našel učitele, který se se mnou o svém předmětu a o mých návrzích velmi přátelsky bavil. Bylo to skvělé.

Jenže jsem bohužel tehdy v celé té euforii zapomněl dávat si pozor na ten usmívající se kyselý ksichtík. Až později, když jsem si šel za zástupcem ředitele pro potvrzení o studiu, jsem se dozvěděl, jak přátelský ten náš rozhovor tehdy byl. Pan zástupce jen tak prohodí: ,,Hanke, co to tam vyvádíš s tím xxx? On říkal na poradě, žes snad odmít psát písemku nebo co.'' Takže takhle to bylo. Ne, že by to byl pozorný profesor, co naslouchá studentům. On si na mě pak hned běžel stěžovat na pedagogickou radu.'' To bylo fajn.

Později ten samý pán ,,zapomněl'', na co změnil heslo našemu profesorovi matematiky, který pro nás psal učebnici (jsme cizojazyčné studium a žádnou jsme neměli), a už si odmítl ,,vzpomenout''. To bylo bezva. Hlavně bylo super, jak našeho profesora matematiky nikdo nepodpořil.

Omlouvám se, ale nenapíšu jméno školy, té ředitelky, ani dotyčných profesorů. Potřebuju odmaturovat.

Ale miluju tyhle lidi a doufám, že je taky milujete.

Slíbili, že nás budou učit, pamatujete?