2. 12. 2003
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
2. 12. 2003

Chování politiků konec konců odráží myšlení voličů

Zamyšlení nad apokalyptičtějšími tendencemi v české společnosti

Nový ředitel vzešel z výběrového řízení, v němž byl kladen, v souladu s novými trendy, mimořádný důraz především na dobrou znalost angličtiny a materie z oblasti IT. Od tohoto momentu se také začaly v budově téměř pravidelně konat "pracovní porady" za účasti ministra. O jejich obsahu bych nehovořil, i kdybych mohl, protože měly nulovou hodnotu. Inscenace byla následující: Dopoledne generálka bez ministra (co kdo kdy řekne a co se naopak nehodí), odpoledne pak vlastní klauniáda.

Kdo by se domníval, že šlo o totální podvod, neměl by pravdu. Ministr byl totiž o této mystifikaci informován. Zřejmě ale netušil, že celý klam je stejně namířen právě proti němu.

Před časem jsem od jednoho významného úřadu České republiky obdržel nevyžádanou zásilku. Moderní hantýrkou jakýsi spam, který vykazoval závážné nedostatky. Obsahem zásilky jsem se cítil z více důvodů velmi dotčen a v první chvíli jsem chtěl reagovat vůči odesilateli bez zbytečného odkladu a příkře. Když jsem však trochu vychladl, začal jsem si uvědomovat širší souvislosti. Rozhodl jsem se o ně podělit, ale nevěděl jak začít.

Pomohl mi jistý účastník chatu na jistém českém serveru, který v souvislosti s tragickou dopravní nehodou autobusu u Nažidel na závěr svého poměrně rozsáhlého příspěvku o řidiči autobusu napsal: "Tento člověk je jenom špička ledovce každodenního bezohledného a neuvědomělého chování lidí v ČR, kdy se mnoho lidí k sobe chová bez elementární míry slušnosti. Tato nehoda je důsledkem masového bezohledného životního stylu, a pokud lidé nezačnou sami u sebe, byť jen tím, že si budou bližší a přátelštější, tak se nic nezmění a podobné situace se budou stále opakovat."

Šlo o vyjádření momentálního subjektivního pocitu, pro někoho může znít naivně, pro jiného banálně, další s ním třeba nebude ani souhlasit.

Já ano, i když teď nemám  na mysli přímo Pavla Krbce, záležitost ještě není úplně jasná, ale nedávná reportáž na Nově příkladně ukázala "profesionalitu" a korumpovatelnost téměř kohokoli, civilistů i uniformovaných státních zaměstnanců.

Za volantem autobusu plného nic netušících turistů tak může v Česku sedět řidič bez patřičného oprávnění a zkušeností . Proč ne, když stát řídí persony stejně nekvalifikované.

Můžete namítnout, že komunističtí funkcionáři nebyli o nic chytřejší. Jistě. Komunistická klika si to ale povětšinou uvědomovala. Bez požehnání Moskvy se do ničeho nepouštěla, a když se k něčemu rozhoupala, nechala si to napřed schválit od odborníků. Dnešní garnitura je jiná, než si něco rozmyslí, tak to dvakrát přeřízne. Vymizela strnulá zatuchlost stojatých vod, svět je barevnější, rychlejší. Vody se čeří neustále, ale fakticky se jen přelévají z místa na místo, efekt to má pramalý, maximálně se část vodstva ztratí, vsákne se do soukromých pozemků.

Společnost se vnitřně se změnami nevyrovnala, celkově se chová divně. Mnozí to cítí, ale vesměs si s tím nevědí rady. Přitom si třeba ani neuvědomují svůj podíl na existujícím marasmu.

Zkusme si proto udělat jakýsi nesystematický ponor do české komunity a najit některé styčné body, souvislosti, příčiny i vlivy.

Odveta a snaha dohnat zpoždění

Bezohlednosti ČSSD a jejích partnerů ve vládě, s jakou rozhodují o zásadních věcech a obsazování lukrativních postů, se nelze příliš divit. Stesky ODS jsou v tomto ohledu falešné - nostalgické. Na počátku devadesátých let to byla ona a její partneři ve vládě, kdo bezskrupulózně využíval převahu v Poslanecké sněmovně. Socialisté si jen brali mustr a netrpělivě čekali na svoji příležitost. Když poprvé přišla, chopili se jí i za cenu toho, že museli brát ohled na svého "úhlavního" soka, s nímž uzavřeli prapodivný pakt o neútočení, který pro veřejnost čas od času opepřili stínovými šarvátkami.

Doznívala tehdy doba kreativních a charismatických vůdců, kteří dovedně hráli svoji hru jak uvnitř vlastních seskupení, tak i vůči veřejnosti. Byla to ještě doba, kdy lid, který potřeboval vůdce a našel si ty, kteří jeho volání neoslyšeli a sami se nabídli, na oko se vymezujíce proti sobě. Byl to čas, kdy bylo z čeho brát, kdy ještě bylo z čeho a čím davu zacpat ústa.

Čas bezstarostné marnotratnosti se nachýlil, ocitli jsme se v situaci, kterou charakterizují vyschlé privatizační prameny, ale stejná touha po moci. K ní se však dostala šmíra, druhořadí herci, kteří neumějí oslnit, kteří by rádi hráli Hamleta, nezvládnou však ani záhrobní roli jeho otce. Touha po odvetě je ovšem všudypřítomná, stejně jako touha po vlastní důležitosti, po funkcích zaručujících bezstarostný život až do smrti. V zájmu jejího naplnění není jiná cesta, než uštípnout těm, kterým bylo slibováno, kteří byli dosud upláceni a balamuceni.

Je to jako s uvažovanými-neuvažovanými recepty a platbami u lékaře, jako s průměrnou mzdou. "Symbolická" platba za návštěvu lékaře ve výši 50 Kč, a k tomu dejme tomu dva tři recepty, neznamenají pro ministryni nic. Její mzda několikanásobně překračuje průměrnou, pro některé pacienty to ale může představovat výdaje za jídlo na několik dnů. Rath zatleská a dá chvíli pokoj, ministryně si pár dnů oddychne. Těm nejubožejším slíbí úlevy, takže chudí zůstanou chudými a většina ostatních se zase trochu posune směrem k chudobě.

Zatím nedošlo k realizaci tohoto záměru, bylo to přeci jenom moc okaté, kdo ví, kdy ale na něj skutečně přijde řada. Vždyť nejen důchodci a nemocní potřebují peníze na živobytí, potřebují je i ředitelé podniků se státní účastí, poslanci a senátoři. A proč jim snižovat mzdu, dejme tomu o 30 000, kolika lidem by to pomohlo? To vůbec nestojí za řeč. Když ale každému důchodci (pro futuro) upřeme symbolických 50 Kč, hned je tu zhruba 130 000 000 korun měsíčně. To se vyplatí, s tím už lze zalátat příjmy několika generálních ředitelů ročně.

O odbornosti

Vládě se nedostává odborníků, a pokud v ní nějací jsou, tak na jiných místech, než by člověk očekával. Tak tomu je samozřejmě i mimo vládu, odbornost se nenosí, nosí se zase stranická, potažmo kolegiální knížka. Kdo není loajální, nemá nárok, naposledy Hybášková a Holcát. Kdo drží basu, dostane faru, nezkoumají se jazykové znalosti, ba ani absolutorium na základní škole.

Vládě se nedostává odborníků, ale exekutivní generalita o ně nestojí z praktických důvodů. Odvolaný Jaroslav Míl je toho dobrým příkladem (byť některé souvislosti a zlatý padák váhu argumentu mírně devalvují).

Každý expert totiž na poradách ruší, protože záležitosti zpravidla posuzuje věcně. Není-li ho, je klid, mohou se žoviálně probírat věci nedůležité, schvalovat bez problémů věci důležité. Mohlo by se zdát, že to nevadí. Život jde dál. Opak je ale pravda. Uplynulých více jak deset let zdevastovalo jak morálku, tak ekonomiku. Mandatorní výdaje jsou již na takové úrovni, že se nedostává prostředků ani na provoz ministerstev.

Proto tlak na individuální platby ve zdravotnictví, proto školné, proto groteskní redukce armády. Vytvořivší se nová vrstva politických manažerů rotuje na nejrůznějších postech. Řídit je přece tak snadné. Sám premiér to nejlépe dokazuje. Ač bez odpovídajícího vzdělání, předsedá všem ministrům a zároveň šéfuje ministerstvu spravedlnosti, v minulosti si hravě poradil se zdravotnictvím a sociálními věcmi současně. Bohatou průpravu přece získal na úřadu práce. Proč by to nedokázali jiní?

Přijímaná řešení jsou průzračně jednoduchá. Nejsou peníze na bitevní letadla? V tom případě je nepotřebujeme. Chybí finance na armádu? Zredukujeme ji. Ale s jedinou podmínkou: Musí zůstat ministerstvo, náměstci, generální štáb.

Nejsem militarista a armáda mně vždycky mohla být ukradená, ale nejde mi do hlavy, jak jsme mohli kdysi financovat tisíce tanků a desítky letadel, když po létech úspor a reorganizací stěží dokážeme zachovat symbolický tankový prapor. V tomto marasmu však stále hledáme cestu jak oživit nezbytnost nákupu proudových letadel. Proč? Protože jde o kšeft, na kterém se lze individuálně přiživit?

Tah s komisí nestraníků je hodný šachisty začátečníka, průhlednější než čirý křišťál. Na komisi samotné není samozřejmě nic zvláštního, nějaká má fungovat vlastně při každém výběrovém řízení. Avšak to, že její člen není v žádné straně ještě neznamená, že bude skutečně nezávislý, že je nezkorumpovatelný, že věci rozumí. Když ale nic jiného, alespoň tato komise vládě případně usnadní odolat tlaku výrobců, nabízejících letouny s písmenem "F" na počátku značení. (Politická váha Švédů je minimální, provedený taktický manévr ovšem geniální.) Stejně, těžko říci jak to nakonec dopadne. Pro co se bude muset rozhodnout ČSA při modernizaci letového parku?

Jaroslav Tvrdík odešel a zase se, přesně v intencích naznačených mechanismů, vynořil. Pravda, on se nepodílel na fiasku modernizace tanků T72, na inovaci gyroskopů, nevyměnil tryskáče za vrtulníky, nezpackal padákový kontrakt, co ale skutečně dokázal tak mimořádného? Prostě se jen párkrát mediálně předvedl, párkrát při tom ujel, ale samotná armáda se průšvihům nebo trapasům nevyhnula. Přesto se prý osvědčil, a to tak, že výběrového řízení netřeba, výsledek byl zřejmě předem jasný. (Přitom, co Tvrdík bombasticky a teatrálně nakonec nezvládl, to Kostelka potichu a bez viditelných potíží sune dopředu jako dobře seřízeným kultivátorem.)

O slušnosti.

Úpadek dobrých mravů je nezbytným průvodním jevem celkové degenerace, odrazem chování elity národa. Sebereflexí netrpí politici ani jejich obdivovatelé, shlukující se infantilně za zády svých idolů. Ti je k intoleranci ještě vybízejí. Občané tudíž necítí potřebu, aby se vůči sobě chovali korektně. Dobré mravy tak zůstávají pouze rekvizitou občanského zákoníku se stejnou relevancí, jakou kdysi měla pravidla socialistického soužití.

A už vůbec není důvod, aby občané ctili a respektovali své představitele. Přestavitelé, kteří mentorují o nutnosti řádně hospodařit, ale sami hospodaří jako kdysi členové JZD, přemísťující ze společného na svůj dvorek, svým partnerům, dětem, příbuzným vůbec a přátelům zvlášť. Když je jim zatěžko dodržovat zákony pro plebs, jednoduše se z jejich působnosti, zase zákonem, vymaní.

Respekt k názoru druhého veškerý žádný, když potentátovi nevyhovuje, označí jeho nositele za komunistu, ale jinak s nimi -- bývalými i současnými -- kolaboruje. Když se komunismus nehodí, najde se jiná nálepka. Pohrdání druhými, manifestované dehonestujícími vulgárními výrazy hospodské kategorie znějícími z úst čelného představitele, jen utužuje mravní normativ na úrovni nezralého pubescenta.

Neochota nést odpovědnost za vlastní chyby se stala pravidlem. Zdůvodňování takových, okolnostmi vynuceně přiznaných chyb učednickými léty je toho důkazem. Přitom je jasné, že zdroj selhání tkví v osobě samé, limitované úrovní IQ. Tyto osoby nedávají záruku, že se skutečně poučily, že jejich současné názory a činy nebudou mít stejně devastující účinek jako kdysi. Subjektivně se cítí očištěné a vyspělejší. Se stejně nezdravým entusiasmem se vrhají vstříc dalším slušně placeným dobrodružstvím.

>Nedůvěra veřejnosti roste, vnímají jejich dětinské snažení ve smyslu rčení: "Kdo lže, ten také krade." A to i přesto, že lži ne vždy jsou úmyslně či vědomé, že požitky jsou často "legální." Legalita a legitimita jsou samozřejmě rozdílné kategorie, leč u běžného občana to nakonec vyjde nastejno. Namísto uvedeného rčení, by se tak spíše hodilo použít křesťanské "Nechte maličkých přijíti ke mně," kdyby to ve výsledku nebylo tak tristní.

Vraťme se ale ke kategorii aktivních prosťáčků, kteří si svoji omezenost neuvědomují (nechtějí připustit). Tím, že se obklopují suitou duchem ještě mdlejších, posilují vlastní sebevědomí, pocit důležitosti, ne-li nepostradatelnosti. To už je krůček ke známkování kolegů nejrůznějšími adjektivy. Zaostalý, dětinský, pomalu chápající je ten, kdo nesouhlasí s mým názorem, kdo má názor odlišný. Protože "to je přeci jasné" (jasné není vůbec nic), "vedli jsme o tom debatu" (s nikým jsem se o tom nebavil), "důkladně to ještě prověříme" (nebudeme se s tím už vůbec zabývat).

Neúcta k názoru druhých a sebeklam omnipotence je výrazem nejen neslušnosti, ale též přímo pohrdáním se schopností jiných, vytvářet si vlastní názor na svět, odhalit licoměrnost (ne)zodpovědných. Tato forma totalitarismu potlačuje pocit sounáležitosti, vyvolává reakce opačné, a ty ,mimoděk dopadajíce na indiferentní, se dále šíří jako rakovina. Cíleně se vytváří klamný dojem: "Není třeba usilovat o demokracii, vždyť tu tady máme."

Policie a justice

Je to otázka úhlu pohledu. Rozsah možností svobodně se vyjadřovat je komparativně mimořádný. Růst kriminality také. Lze pochopit, že se prezentuje jako nezbytný průvodní jev demokracie. Frustrující je však nezájem elity s tím něco opravdu dělat, hlasům zdola vůbec naslouchat. Ignorace těchto hlasů vyvolává beznaděj, nečinnost kompetentních, liknavost a korupční chování jejich pohunků se stává podhoubím kriminality.

Přes opakované sliby politiků, že dostanou policisty do ulic, se situace nezlepšuje. Policisté   vyšetřují od stolu, spoléhají se na posudky "znalců," vymlouvají se na zákonná omezení tam, kde jim zákon jednat umožňuje. Případ manželů Stodolových je toho děsivým příkladem. Pravda, nešlo tam o nic jiného než o lidské životy, a to ještě starých lidí, jak se asi snaží v jiných případech?

Dopraváci (vnitro) sem tam zorganizují reklamní akce a občas vybírají peníze tam, kde řidiči v obcích a na přehledných úsecích jezdí mezi šedesátkou a sedmdesátkou. Na dálnici, na dvacetikilometrové trase k chatě, kolem mne pravidelně přesviští stovky vozidel, a to přesto, že stabilně udržuji rychlost okolo stotřicítky. Policie nikde. Pokud snad náhodou přeci jenom následně narazím na stanoviště silniční kontroly, nikdy tam vozidla, která mne před tím předjela, neregistruji.

V jednom větším českém městě totálně nalitý řidič smetl z refýže nic netušící lidi a několik jich zabil. Obava z trestu za jízdu pod vlivem alkoholu zřejmě veškerá žádná, vždyť i poslanci a senátoři si před jízdou přece přihnou. Úvaha správná, v lochu si pobyl krátce, aby mohlo dojít ke zkoumání, které by vyloučilo vzácnou alergii na alkohol, která se poprvé zřejmě projevila v momentě masakru.

O legislativním procesu se snad netřeba zmiňovat, nejde jen o politicky vytvářené normativní akty, sémanticky i syntakticky odflinknuté, ale též o hrubé chyby při manipulaci s verzemi předpisů, které jsou předávány senátu svévolně pozměněné, nebo dokonce tištěny ve Sbírce v neschváleném znění.

Soudy (ne)soudí podle těchto zmetků a výklad je mnohdy "boží" -- samozřejmě v přeneseném slova smyslu - tedy s malým "b". Utápí se často v marginalitách. Ač soud(ce) hodnotí důkazy "volně" a má velký prostor pro své "uvážení," nejednou causy uzavírá nikoli podle smyslu právního předpisu nebo konkrétní normy, ale s akcentem na nedostatečnost, nebo naopak umělým nadhodnocením nějakého okrajového důkazu. Připomíná to postupy oněch lékařů, kteří tisícem nejrůznějších vyšetření a verifikacemi již zjištěného oddalují konečný verdikt a ruinují tak pojišťovny, ačkoli základní diagnóza je jasná od počátku.

Vyšší soudy s oblibou "kasírují." Apelační princip v Česku oblíben není. Je to pohodlnější. Průvodním jevem takové praxe a nechuti (obavách) rozhodnout je spousta případů táhnoucích se řadu let, za které jsme oprávněně kritizováni.

Žurnalisté

Že to přispívá k deformaci právního vědomí, je nabíledni. V průměru nízká profesionalita zástupců moci zákonodárné, exekutivní a soudní však není ojedinělá, promítá se i do dalších odvětví a sfér společenského, nebo chcete-li profesního života. Spravedlivě však budiž dodáno, že na rozdíl od poslanců, senátorů a členů vlády se předpokládá, že soudci a státní zástupci jsou skutečně vzdělaní profesionálové. Jejich chyby a nedostatky jsou tak svým způsobem vážnější.

Provázanost je však zřejmá, což vyplývá ze způsobu jmenování soudců. Můžeme vzít za příklad proces jmenování ústavních soudců. Názory některých senátorů, podivujících se například nad tím, že advokát hájí svého klienta jak nejlépe umí, jsou opravdu "pozoruhodné" a svým výběrem tak negativně ovlivňují i úroveň soudcovského stavu. Bývalý advokát podle nich není pro funkci ústavního soudce dostatečně erudovaný, politik však ano, a to i přesto, že před tím jako advokát působil.

V tomhle mišmaši se pak "dovedně" orientují novináři a bez skrupulí si dovolují interpretovat téměř cokoli, jakoby byli experti na jakoukoli problematiku (proč ne, když totéž dělají politici, a to i směrem k novinářům).

Hlavním cílem je senzace. To lze pochopit, nemělo by to ale být za každou cenu. Opět příklad z této doby, byť nikoli význačný, ale typický: Carrefour a chování jeho ochranky. Řada médií celou záležitost s fotografováním, tam kde je to prodejnou zakázáno, prezentovala jako nevinný happening, který brutálně potlačila ochranka.

Aniž bych obhajoval intenzitu zásahu, kterou objektivně neznám, je zcela evidentní, že focením recesisté nejenže porušili jasný zákaz firmy, ale především ustanovení § 12 občanského zákoníku. Jednali tudíž protiprávně. Je pochopitelné, že puristé se budou dovolávat právních prostředků domáhání se nápravy (§ 13 téhož zákona). Budiž, média však tyto vazby neuváděla. Soustředila se nevybalancovaně a výlučně na efekt. Obhajovala ty, kdož se na počátku chlubili neúctou k právu, kteří si ze spoluobčanů udělali terč své zábavy, aniž by je požádali o svolení.

chování médií je v prvé řadě neprofesionální, není to zpravodajství v pravém slova smyslu, protože obsahuje vedlejší komentáře, resp. zaujetí pro jednu ze stran konfliktu. Kdo ale ví jak to ve skutečnosti vlastně bylo. Šlo pouze o nevyváženou reportáž?

Sám jsem byl před časem konfrontován s metodami známého reportéra Jana Tuny, pracujícím pro Novu. Z vcelku banálního příběhu se pokusil udělat trhák. Když se příběh nevyvíjel dost dramaticky, překroutil moje vyjádření k věci tak, že účelovým sestříháním a slepením několika vět naprosto převrátil jejich smysl tak, jak jeho fabulaci vyhovovalo.

Zkreslováním skutečnosti tak mohou novináři snadno ovlivňovat veřejné mínění, a to nejen ve prospěch svého favorita (politika, umělce, podnikatele...), ale jen tak, pro pocit moci nakládat libovolně s informacemi, manipulovat s populací. Jen vzpomeňme: Kde je dnes konec mnoha v médiích opěvovaným bankéřů a manažerů?

Jestliže se žurnalista podobné manipulace dopustí jednou, nelze vyloučit (lze předpokládat), že tak činí ad hoc, kdy se mu to právě hodí nebo zlíbí.

Hospodářství -- státní správa

Když politik neví jak dál, nezřídka se odvolá na chyby minulých vlád, na éru komunismu, případně na neblahé působení bývalých estébáků. Jestliže se však chce občan přesvědčit s kým má tu čest, na oficiální materiály se spolehnout nemůže. Hned po jejich vydání se ukázalo, jak polovičatě byly zpracovány. Proto si raději vezme k ruce "osvědčené" seznamy Petra Cibulky. Pak ale ke svému údivu zjistí, že firmy v jejichž řídících strukturách působí bývalí příslušníci státní bezpečnosti, si zdaleka nevedou špatně. Pochopitelně mají na zřeteli vlastní prospěch, ale firmy spravují způsobem, který ve srovnání s počínáním kormidelníků státu a různých hochštaplerů vzešlých z privatizace, vzbuzuje respekt.

Experiment privatizace se od jiných souběžně a průběžně probíhajících pokusů lišil jen svým rozsahem a výsledkem. Rozsahem grandiózní a výsledkem deprimující. Proběhnuvší monumentální mystifikace pomohla množství podvodníků, slušným občanům přinesla rozčarování. Ti dnes ani neví kam se poděli jejich akcie, podvodníci neví kde je konec jejich podnikům, prodejnám, provozovnám. Stát neví, kde jsou utržené peníze, obrací se na důchodce s restriktivními návrhy, ačkoli právě privatizační příjmy měl využít v jejich prospěch (jejich odvody byly investovány do privatizovaných objektů).

Podobné je to ostatně i s mnohými bývalými "angažovanými komunisty." Jejich vyřazení ze státní správy pro ni samou žádný pozitivní výsledek nepřineslo. Jen uvolnilo místa pro druhořadou garnituru úřednictva, pro ideologické entuziasty, ale znalostmi, zkušenostmi a odborností nevybavené jedince (kteří se "(nena)učili" to, co bývalí "měli v malíčku"). Jistě, takové tvrzení nemůžeme generalizovat, nicméně v řadě případů platí.

Na státní správě se tak nic nezměnilo, korupce neubylo -- naopak, vadných rozhodnutí (individuálních aktů) rovněž ne, jen jejich náprava je jaksi vlažnější. Máme přeci svobodu, můžeme si stěžovat jak chceme (dokonce i mimo meze slušnosti) a kde chceme (třeba na "lampárně"). Konkrétně ale máme smůlu, a to nejen u (některých) orgánů státní správy, ale stejně tak u (některých) již zmíněných soudů. A nedělejme si iluze, ani do "Štrasburku" se každý nedostane (stejně jako do pořadů typu "Občanské judo" nebo do "Klekánice").

I při pečlivém sledování vlastních zájmů a záležitostí, dodržování předepsaných pravidel a stanovených lhůt se nadějete nejrůznějších překvapení. Stejně jako z ničeho nic přijdete o akcie, tak zjistíte, že dům ve kterém žijete a který jste si postavili už není váš. Nemůžete pochopit, že záznamy o vašem sociálním pojištění, které ještě před rokem byly v pořádku se náhle vypařily. Příkladů lze uvádět nepočítaně.

I když předchozí glosy mají více generalizující než konkrétní charakter, vycházejí částečně z osobních zkušeností, které se pokusím stručně přiblížit, abych dosud řečené ilustroval. Můj příspěvek je z prostředí jedné instituce, která není až tak nevýznamná, hospodaří totiž se stovkami miliard korun. Má i dlouho tradici, žánrový obrázek pochází z období jejího vzniku, tedy z poloviny dvacátých let minulého století. V budově tehdy sídlila Ústřední sociální pojišťovna.

Několik desítek let jsem tedy měl příležitost pracovat v prostorách tohoto úřadu, který postupně nesl různá označení. Tento orgán státní správy kontinuálně přešel z doby normalizace a časů reálného socialismu do časů svobodného českého státu. Bývalý Úřad důchodového zabezpečení se v roce 1990 transformoval do České správy sociálního zabezpečení, absorboval do portfolia činností nemocenské pojištění, jakožto i výběr pojistného a lékařskou posudkovou službu.

v době hektických změn měl úřad (s celostátní působností) štěstí, že jak uvnitř, tak ve vnějších vztazích, až na výjimky, kooperovali v rámci příslušných procesů odborníci, tedy persony znalé merita věci. Od náměstka ministra až po vedoucího oddělení na ČSSZ všichni komunikovali na očekávané, tedy "přiměřeně poměrům" odpovídající úrovni. Prostě věděli o čem se mluví, kde co leží a stojí.

V důsledku toho nevznikaly problémy s interpretací právních norem, ochranou zájmů pojištěnců. Co bylo osvědčené, to pokračovalo, co se ukazovalo problematickým, bylo modifikováno tempem, které určovaly skromné příděly investičních prostředků.

Někomu by mohlo trochu vadit, že instituce se málo prezentovala v médiích, nepořádala tiskové konference, otálela s vytvořením webových stránek. Jinak se ovšem dále rozvíjela rozsáhlá exploatace informačních technologií, mající dlouhou tradici, jejíž počátky spadaly do šedesátých let (!). Tak se veřejnost neměla šanci dozvědět třeba o vybudování optické archivace pojištěných dob a nastartování tvorby individuálních účtů pojištěnců. Postup všech podobných aktivit byl ovšem limitován omezenými zdroji.

Tak běžel čas a střídající se ministři, čas od času navštívili ústředí, vydávali své pokyny, ale do vysoce odborných záležitostí a technologických procesů se nemíchali. Podobně se projevoval i Vladimír Špidla, a pokud si dobře vzpomínám, tak za života bývalého ředitele budovu ústředí ani nenavštívil. Po jeho skonu se však situace diametrálně změnila. Nový ředitel vzešel z výběrového řízení, v němž byl kladen, v souladu s novými trendy, mimořádný důraz především na dobrou znalost angličtiny a materie z oblasti IT.

Od tohoto momentu se také začaly v budově téměř pravidelně konat "pracovní porady" za účasti ministra. O jejich obsahu bych nehovořil, i kdybych mohl, protože měly nulovou hodnotu. Inscenace byla následující: Dopoledne generálka bez ministra (co kdo kdy řekne a co se naopak nehodí), odpoledne pak vlastní klauniáda.

Kdo by se domníval, že šlo o totální podvod, neměl by pravdu. Ministr byl totiž o této mystifikaci informován. Zřejmě ale netušil, že celý klam je stejně namířen právě proti němu. Bylo mu umožněno pronášet sebeuspokojující sentence, a tím byl šikovně manipulován k tomu, aby v rámci tohoto pocitu souhlasil se záměry, které byly prezentovány.

Prezentace byly připraveny působivě, ale zároveň nbsp; rámcově, takže prostor pro způsob a rozsah případné realizace předváděných záměrů zůstával otevřen. Jak už to bývá, zápisy z podobných  "porad" zdaleka nemají naprosto vyčerpávající povahu, často umožňují více výkladů -  v podstatě mohou "uspokojit" kohokoli.

Znalec věci i nevědomý si tak může myslet, že o tom či onom se "takhle nějak" mluvilo. Nejpodstatnější ovšem bylo, že jméno ministra se ocitlo v záhlaví listiny mezi účastníky jednání. Tímto vlastně, bůhví proč (zda z naivity, nezkušenosti, samolibosti?) zaštítil nenásilným způsobem mnohé aktivity úřadu a převzal za ně jaksi samovolně osobní odpovědnost.

Za jeho vedení tak i v rámci resortu akceleroval devastující proces projevující se téměř všude, kdy na řízení se podílí stále více jedinců, kteří problematice rozumí jako slimák klobáse. Potom se nelze divit (protože ČSSZ je jeden z příkladů) způsobu řešení problémů, způsobu hospodaření, kdy buď se financí nedostává, nebo je vyhazujeme komínem.

Peněz je prý málo na cokoli, ale máme o nich takový přehled, že MF najednou z ničeho nic kdesi vysmejčí 11 miliard. Samozřejmě se částka nepoužije na utlumení dopadu "reformy veřejných rozpočtů," nebo na dluhy, nýbrž se rozpustí do spotřeby ministerstev.

Je to podobné, jako s politiky, kteří plédují jako kolovrátek pro zesílení úsporných opatření vůči nemocným a důchodcům, ale když jejich babička nebo strýček jsou se svými sociálními požitky nespokojení, hned na ČSSZ nebo MPSV intervenují a ve sněmovně interpelují, proč jejich známí a příbuzní nedostávají příležitost k důstojnému životu.

Projevy úpadku

Jsou plíživé, jako všechny velké akce devadesátých let. Napřed jistota desetinásobku, pak Kožený na Bahamách a nakonec vítr v peněženkách "akcionářů." Ve světle těchto zjištění Špidla sice privatizaci kritizuje důvodně, ale to je také všechno, sám totiž dnes a denně dokazuje, že by přechod od socialismu ke kapitalismu nezvládl ani takovým způsobem jako Klaus.

Pod jeho dohledem tak ČSSZ absolvovala proces digitalizace nárokových podkladů. Tedy materiálů, které se po dlouhé desítky let (některé dokonce ze starého Rakouska) schraňovaly a opatrovaly jako oko v hlavě, protože obsahovaly cenné záznamy o dobách účasti na pojištění občanů České republiky. Tedy dobách podmiňujících vznik nároku na důchod a ovlivňujících jeho výši. Důvody, proč se tak muselo stát v extrémně krátké době, proč na akci museli participovat brigádníci bez osobního vztahu k organizaci, systému a pojištěncům, zná asi jen pan Špidla a vedení ČSSZ.

Skutečností zůstává, že obrázky nárokových podkladů, jejichž počet se pohyboval v desítkách milionů a vznik některých spadal před vznik ČSR, byly pořízeny (skenováním) skutečně rychle. V té době jsem na ČSSZ již zaměstnán nebyl, takže nevím jak byly dávky připravovány, jak byla kontrolována úplnost zpracování.

Člověk se se sice z doslechu dozví mnohé, ale preferuji osobní zkušenost. V každém případě jsem se z pár médií dozvěděl, že na "ukončení" celé byla uspořádána velká trachtace, jíž se zúčastnil nejen ministr resortu, ale i ministr financí a další figury, v čele s tehdejším předsedou vlády Milošem Zemanem.

Našli se přičinliví novináři, kteří o monstrózním podniku informovali a čas o času ho oživovali. Vynikl zejména Radiožurnál a deník Právo. Stali jsme se třetí zemí v Evropě, která digitalizaci provedla. Nikde ovšem není psáno, že byla nezbytná, že ostatní země nás snad budou následovat.

Ostatně, na samotném vyřizování důchodů se moc nezměnilo. Jen tam, kde se dříve používaly originály, musí(ely) se vytisknout kopie. Občas nějaký obrázek chybí, ale nikdo již nezjistí zda neexistoval vůbec, nebo zda "vyšel z evidence" při konverzi do digitalizované podoby.

Občas lze také v rozhlase zaslechnout apel zaměstnanců této instituce na občany, aby si zkontrolovali úplnost svých pojišťovacích záznamů a včas si je dali do pořádku. Tedy, vedle nových webových stránek se může úřad pochlubit i dojemnou nadstandardní péčí o klienty. Nedělá však ve skutečnosti nic jiného, než že přenáší své povinnosti na ty, o něž se má starat.

Nedávno jsem tuto "starostlivost" zažil na vlastní kůži. ČSSZ mně zaslala ke schválení průběh dob, které o mně eviduje s patřičným vysvětlením. Ovoce "moderního" řízení však mělo trpkou příchuť. Když jsem totiž odcházel v roce 2000 z České správy odcházel, potvrdilo mi personální oddělení dobu zaměstnání od 8. 6. 1970 do 6. 4. 2001, tedy více jak tři desítky let. Nyní držím v ruce dosavadní celoživotní bilanci zaměstnání vyhotovenou týmž subjektem a dozvídám se, že mám evidováno 14 roků a 75 dnů pojištění. Co to znamená?

Ještě jsem sice nedosáhl důchodového věku, ale už mi do něj tolik nezbývá, takže podle této firmy nemám šanci do tohoto magického data získat potřebnou dobu, abych splnil nárok na standardní starobní důchod. K tomu je totiž zapotřebí alespoň 25 let!

Co myslíte, které doby chybí? Který zaměstnavatel se o záležitosti svých bývalých zaměstnanců nestará s péčí řádného hospodáře? Ano, nemýlíte se, ten který má v popisu práce tyto doby "celostátně" opatrovat. Ten, který má k pořádku vést ostatní subjekty na tomto poli působící. U ČSSZ mám podle obdrženého produktu (výstupu) IT odpracováno 2 a půl roku, a to ještě v dobách hluboké totality.

Sázka na nové technologie nespasí všechno.

Jde o malý příklad toho, jak to funguje téměř obecně, jaký je rozdíl mezi reálným prostředím a virtuálními pochody, které se však často odehrávají jen ve hlavách "profesionálních" manažérů. Virtuální svět si dnes na internetu vytvoří každý druhý amatér, instituce ale fakticky nefunguje na webu, její konkrétní výsledky pociťují všichni občané, kteří se ocitnou tváří tvář impotenci, jež je na elektronických nástěnkách arogantně vydávaná za přednost.

Některé deníky na počátku vpředu načrtnuté "modernizace" ČSSZ ochotně papouškovaly vize o výpočtu důchodů "na počkání," k čemuž mělo dojít v horizontu několika roků. Jaksi jim ušlo, že takto operativně bylo možné důchodovou dávku vypočítat již tehdy a dříve před tím.

Samozřejmě v jednotlivých případech, generálně ihned se žádosti o důchod nevyřizují nikde. Nejde totiž primárně o technologický proces, ale o uvážlivé a zodpovědné zhodnocení celoživotní aktivity našich spolubližních. Odbýt je stlačením jediné klávesy je projevem neúcty k práci druhého. Odtud zbývá jen krok k "soudním jednáním lékařským zákrokům na internetu."

Jestliže se tedy dnes dovídáme z úst politiků o nejrůznějších perspektivách, jsou to jen jinak napajcované staré dobře známé "světlé zítřky."

Politici se bezradně ale lukrativně vezou, novináři snaživě ale povrchně přizvukují. Např. halasně spuštěný Portál veřejné správy je sice obecně krok správným směrem, ale zdaleka nevyřeší všechno. Hlavně nevyřeší přístup k internetu těch, kteří ho nemají. Ti kteří disponují (a dokáží ovládat) PC, pro ty zůstává jen bránou, a ti si zase rozmyslí, zda budou klikat a klikat za peníze pro Telecom, s nejistým výsledkem, protože na konci může být zpackaný web okresního úřadu nebo "spadlý" systém.

Zbývá připojení z práce, na to ale třeba důchodci nemají většinou ani peníze. U nich navíc případné obejití certifikační autority (která něco stojí) je problematické z důvodu limitu reálných schopností s internetem vůbec pracovat. Už vidím stařenku a stařečka s (pod)průměrným důchodem, jak od příštího roku brousí na netu a pátrají po informacích o předpokládaném demografickém vývoji.

Ostatně, aproximovaný spotřební koš, podle něhož se (třeba pro potřeby valorizací) odvozují životní náklady starých lidí, zcela jistě nezahrnuje položku s názvem internet. Takže ani zvýšení sazby DPH za poskytování telekomunikačních služeb se za tímto účelem  do valorizací nepromítne.

Přesto jsou lidé neustále krmeni pozitivními informacemi, a to politiky nebo novináři, kteří mají ovšem o podstatě jimi vychvalovaných procesů mlhavou představu. V zásadě tak fungují jako dealeři firem (v tom lepším případě bona fide v rámci naivity a entuziasmu), které mají z celého humbuku největší profit.

Existuje vůbec možnost revitalizace společnosti?

Případ poslance Kotta (a mnoha jemu podobných) je hezkou ukázkou toho, jací lidé se mohou dostat do skutečně vysoké politiky. Jak uvedl jeden internetový server, "je to vysvědčení stavu politiky v naší zemi," a dodává: "V normálním státě by se člověk s takovou morální charakterovou výbavou nemohl dostat ani do komunální politiky." Otázkou ovšem zůstává co máme považovat za normální stát. Obávám se, že politiky "českého typu" najdeme i v mnoha státech s rozvinutější demokracií. Rozdíl spočívá tom, že v takových státech zpravidla lépe fungují přirozené kontrolní mechanismy.

U nás je provázanost jednotlivých segmentů velmi silná a hranice jejich "morální úrovně" málo zřetelná. Ještě před krátkou dobou jsem v tomto ohledu sázel na generační přelom, přestávám si však být tímto lékem jist.

Mladí se učí rychle od starých a třeba je v budoucnu ještě překonají. Poslední sjezd lékařské komory může být příkladem. V delším časovém horizontu pak vyznívá ve prospěch starší generace. Když nic jiného, při pohledu na bývalého prezidenta jsem měl, když nic jiného, alespoň pocit, že v čele stojí lékař. Staronovému předsedovi samozřejmě vzdělání neupírám, jde ovšem o ten pocit, o těžkou definovatelnou noblesu, kterou jeden disponuje a druhý postrádá.

Cvachů je všude nadbytek, Blažejové jsou na ústupu, Sovy najdeš jenom v seriálech. To již samozřejmě nehovořím pouze o zdravotnictví. Je jenom součástí celého systému. Na závěr, a pro ilustraci toho, si opět vypůjčím anonymní stanovisko z jiného chatu, který se věnoval zpackaným testům na právnickou fakultu UK: "Vždyť někdo ty testy musí kontrolovat, někdo je musí schvalovat, někdo je musí zadávat do tisku.

Proboha, vždyť je tam neúnosný bordel, ze kterého by už konečně měly být vyvozeny důsledky. To není poprvé, to je každý rok. Chyby znamenají úplatky a korupci. Jaké pak budeme mít právníky a soudce, kteří se na školu dostanou podvodem nebo úplatkem? Vždyť je to poznamená na celý život. Celý život budou vědět, že když nedáš, nemáš. Pak to naše soudnictví tak vypadá."

Co k tomu ještě dodat? Když nevychází sázka na novou generaci, zbývá snad už jen Evropská unie. Pochybuji však, že právě tam vyšleme nové tváře. Nedojde tak k vážné infikaci celého společenství?

Začínám se o osud EU vážně obávat.

                 
Obsah vydání       2. 12. 2003
2. 12. 2003 Chování politiků konec konců odráží myšlení voličů Josef  Trnka
2. 12. 2003 Odborníci doporučili vládě stíhačky Jas-39 Gripen Štěpán  Kotrba
2. 12. 2003 Rumsfeld odmítl pochválit novou obrannou iniciativu EU
2. 12. 2003 Donald Rumsfeld obdržel britskou cenu za "nesrozumitelné kecy"
2. 12. 2003 Než zemřete, proměníte se v klišé Jan  Čulík
2. 12. 2003 EÚ-USA: "Úspechy a výzvy" transatlantického partnerstva
3. 12. 2003 Pozor! Nekupujte to! Nový knižní výbor z BL neobsahuje žádné informace o milostných aférách českých hereček!
3. 12. 2003 Psychiatr: Tony Blair zřejmě není šílený
2. 12. 2003 Měly by se děti očkovat proti chřipce?
2. 12. 2003 Britská soda: Jak vládne Tony Blair?
2. 12. 2003 Vedou česká média v otázce Tibetu protičínskou kampaň?
2. 12. 2003 Hybáškové poslání a vyšší princip reálné politiky Štěpán  Kotrba
2. 12. 2003 Teleinformatika I. -- také o digitálním vysílání Zdeněk  Duspiva
2. 12. 2003 Teleinformatika II. -- zákon o elektronických komunikacích Zdeněk  Duspiva
1. 12. 2003 Kolumbie a lidská práva
1. 12. 2003 Má nyní Havlova hra Vernisáž levicově anarchistický význam? Jan  Čulík
1. 12. 2003 Chagalle, ozvi se! Jan  Paul
1. 12. 2003 S komunisty se nemluví? A odkdy? Michal  Jurza
1. 12. 2003 Ministr zahraničí Cyril Svoboda nezastupuje zájmy ČR Michal  Rusek
1. 12. 2003 Černobílá reakce pana Ruska
1. 12. 2003 Smí si stát despoticky vybírat svůj desátek? Alexandr  Vojta
1. 12. 2003 Američané pustí domů Brity, vězněné v zálivu Guantánamo
30. 11. 2003 Hospodaření OSBL za listopad 2003
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech