Snad jen naprost‎ý cizinec by se mohl přít o tragičnosti našeho vzdělávacího systému. Problémem zůstává, jestli jsme ho již nepohřbili tak hluboko, že jeho vykopávání, neřku-li oživování se jeví jako úkol nadlidsk‎ý. Jako student s poměrně bohatou zkušeností se středním školstvím v několika zemích světa, ať už přímou coby student či nepřímou jako pozorovatel, ztrácím veškeré iluze. Z mé zkušenosti se na střední školy dostávají učitelé nekreativní, bez ideálů a naneštěstí často tak neflexibilní, že jak‎ákoli výzva je buď hned odradí anebo je zlomí a oni pak hořknou. Mluvím zde o generační výměně učitelského sboru na jednom středně velkém gymnáziu na Moravě.

Již v posledních letech komunistického režimu se tomuto gymnáziu podařilo navázat spolupráci se střední školou ve Skotsku. Odhodlání obou stran a plné nasazení při práci na společných projektech se během několika let osvědčilo do té miry, že se z partnerství dvou škol stalo partnerství šesti škol, kromě té české a skotské také švédské, německé, japonské a jihoafrické. V dnešní době zahrnuje tato spolupráce několik projektů, kromě výměnných take jeden výzkumný a jeden vzdělávací. Bohužel si však nikdo nemůže být jistý, zdali o tuto možnost čeští studenti pomalu, ale jistě nepřicházejí.

Mnohé se za oněch patnáct let spolupráce změnilo, a to především na české straně. Mezinárodní projekty se na tomto gymnáziu svěřují anglickému oddělení, které je snad nejvíce ze všech postižené generační výměnou učitelů. Původní iniciátorka této spolupráce na škole již dávno neučí, a tak přišla řada na učitele, kteří začali se svou pedagogickou praxí teprve před nedávnem. Snad přilákáni vábničkou cestování či zahraničních kontaktů, do práce se jich nahrnula celá řada. Rychlost, s jakou tento projekt však zavrhli, je až překvapivá. Dožíváme se toho, že se tohoto vskutku originálního projektu znovu ujímá generace učitelů, která jej započala. Důvody bych shrnul asi v jedné větě: projektu se chopili studenti.

Zdá se to nelogické? Snem snad každého britského kantora je studentská iniciativa. Ať si student vymýšlí práci pro sebe a pro ostatní. Dohled je nezbytný, ale především vstřícný. V našich zeměpisných šířkách se však o vlastní tvořivosti nedá hovořit. Někdy se zdá, jakoby se tomuto fenoménu učitelé dokonce bránili.

Hned první pokus o vlastní úsudek se setkal s velkým neporozuměním. To když se jeden student rozhodl studovat na skotské vyskoké škole po sotva dokončených dvou letech gymnázia. Rozmlouvání a nesouhlas tehdejšího koordinátora tohoto projektu provázely studentovo rozhodnutí, kterého on dnes rozhodně nelituje. Druhý pokus o jistou studentskou autonomii při tvorbě programu se odehrál při společné konferenci studentů všech zúčastněných škol. Odpovědí byla naprostá lhostejnost učitelek, které studenty doprovázely (za peníze studentů), jejich neúčast na prezentacích, kritika úplně celé konference při společných setkáních učitelů všech škol a nakonec pořádná česká ostuda. O dvou zapšklých českých učitelkách se mezi učiteli a studenty z této konference povídají vtipy dodnes. Místo omluvy nebo přiznání chyby se studenti dočkali nálepek zpychlých a arogantních dětí nové střední třídy, kterým peníze rodičů otvírají ústa.

Při třetí události, nejnedávnější, si studenti gymnázia domluvili studium na skotské partnerské škole sami. Pověst českých studentů zde dosahuje takové kvality, že je zde velice rádi bez jakýchkoli problémů přijali. Oba by chtěli studovat v Británii vysokou školu, a tak se studium na střední jevilo jako logická volba. Ne však již z pohledu gymnázia.

Tentokrát šlo podle učitelů o odsávání talentů, díky němuž si naše partnerská škola zlepšuje své oficiální výsledky. Netřeba zmiňovat, vzájemné kontakty jsou v posledních několika letech vlažné, občas téměř nepřátelské. Pravidelné problémy studentů s komunikací s těmito učitely, nezájem vedení gymnázia o přivítání více zahraničních studentů na vlastní půdě a neochota ostatních učitelů z partnerských škol komunikovat s našimi vrcholí v situaci, kdy projekt na škole zachraňuje hrstka nadšených studentů.

Smutné na celé situaci je, že se nedostatek tvořivosti, flexibility a participace studentu na tvorbě nedotýká pouze angličtinářů, ale celého učitelského sboru. Jakákokoli kritika je sváděna na nepružnost systému, požadavky osnov, potažmo inspekce a když dojdou argumenty, tak se to svede na málo peněz a nedostatek příplatků. Já osobně studuji na anglické vysoké škole a zažívám na vlatní kůži přechod z českého školství na to anglické.

Esejový typ vzdělávání, nutnost přečíst originální výzkumné práce profesorů místo biflování se skript a práce na cvičeních mi vskutku vyhovují, připraven na ně jsem však zcela jistě nebyl. Když se mě o Vánocích má bývalá angličtinářka zeptala, co mě gymnázium naučilo, dlouho jsem nebyl schopen odpovědět. Pak jsem jí řekl, že si vážím toho, co mě naučili v matematice a v němčině. Až o něco později jsem si uvědomil, proč. Matematiku mě učil výborný kantor, koncepci výuky němčiny měli na starosti němečtí lektoři. Snad někdy využiji i tu tunu dat, zeměpisných údajů a vzorečků. Velké uplatnění jim však nepředvídám.

Přes to přezevšechno tu svítí jiskřička naděje. Jak jsem již zmínil, pověst českých studentů je opravdu dobrá, minimálně v prostředí ve kterém se sám pohybuju. Nejsme neschopní, jen se mi zdá, jakobychom si neuměli udělat pořádek ve vlastních záležitostech. Školství potřebuje reformu, nový impuls a zcela jistě peníze. Potřebuje vizi, aby mohlo nalákat kvalitní učitele mezi žáky a studenty a kvalitní manažery lidského vzdělávání do jejich správy. Nepřítomnost reformy a staré pořádky, které lákají učit opět pouze mladé "konzervativce", naše školy ubíjejí a ničí. Snad máme jako společnost dost síli na to, abychom jim dodali potřebnou energii.