Robejšek v podstatě hájí "nepolitickou" politiku, v níž nejde o vzletné myšlenky, ale jen o "realitu samu", cosi na způsob "tvrdých faktů". Ty mají v praktické politice formu "je třeba, aby..." (byl snížen schodek rozpočtu, byly nakoupeny stíhačky atd.) Ale podobně jako ve vědě (včetně politologie, je-li vědou), ani v politice neexistují fakta, která by byla platná sama o sobě. Fakta o něčem vypovídají pouze v určitém kontextu, který v případě politického "je třeba" znamená přijetí nějakých hodnot či světonázorových hledisek - nějaké ideologie. Fakta, která se tváří, že nepatří do žádného kontextu a že tedy zobrazují "realitu samu", nikoliv naše světonázorové preference, jsou velmi podezřelá a nebezpečná. Svou proklamovanou neideologičností totiž vytvářejí dojem, že ta fakta, která jim odporují, jsou jen nějakým přeludem, projevem "falešného vědomí". A především: odvádějí pozornost od své vlastní ideologičnosti, zakrývají ji.

Nicméně určitá krize, na kterou Robejšek upozorňuje, by skutečně měla vést k zamyšlení. Ne v tom smyslu, že vypovídá o konci ideologií jako takových, ale v tom smyslu, že je projevem krize určitého typu ideologií a vyžaduje si nové přístupy, schopné čelit novým nárokům.

Epocha, v níž žijeme a které říkáme globalizace, vytváří situace, jimž nemůžeme porozumět jinak než ideologicky. Příkladem takové situace je střet mezi globálním kapitálem a principem zodpovědného občanství. Kapitál sleduje jediný cíl: zisk. Proto chce vyrábět co nejlevněji (např. někde ve Třetím světě), platit co nejmenší daně (tj. sídlit v daňových rájích) a vydělávat co nejvíc (čili prodávat třeba v západní Evropě). Tento kapitál je velmi mobilní, není vázán na žádné konkrétní místo, komunitu, tradici, krajinu; když vyčerpá jednu lokalitu (nebo když mu v ní skončí daňové prázdniny), přesune se jinam a je mu úplně jedno, co po sobě zanechá. Na globální rovině se tak odehrává střet mezi lidmi, kteří mají vazbu k nějakému kousku Země a její historie, a těmi, kdo žádné takové vazby nemají, odmítají "být regulováni".

Tento spor rozhodně nelze řešit "pragmaticky", neboť je definován především jako střet hodnot, který v každodenní realitě zažíváme třeba jako střet mezi touhou po kariérním růstu a touhou věnovat se rodině apod. Rozhodně to není černobílý spor mezi dobrem a zlem, ale to mu neubírá na zásadnosti.

Stejně tak nelze podobný spor řešit v rámci vlastenectví, o němž hovoří Robejšek. Právě naopak: vlastenectví je prostředkem, jak od onoho sporu odvést pozornost, zbanalizovat ho. Pojmy jako "blahobyt" či "národní bezpečnost" jsou zdánlivě samozřejmé, protože zakrývají širší souvislosti naší epochy. Globální kapitál je globální proto, že je úzce propojen svými zájmy po celé planetě, a jeho protihráči musejí uvažovat stejně. Snad by se dokonce dalo hovořit o potřebě nějaké "nové Internacionály", která by ovšem neměla podobu pevně organizované instituce, ale spíše nadnárodního přátelství lidí, majících vztah k Zemi a odmítajících akceptovat zdánlivou samozřejmost různých "je třeba". Nic není třeba jenom tak. "Je třeba" má smysl jen v odkazu k určitým hodnotám. Je třeba novou dálnici, ABY nepoklesla míra našeho blahobytu. Ale potřebujeme tolik blahobytu? Odpověď na takovou otázku je věcí hodnot, ne faktů.

Pokud se tyto a podobné otázky a střety z politiky vytratí, budou nanic ne ideologie, ale politika sama. Otázky pochopitelně nezmizí. Ale z pocitu bezmoci nad jejich (ne)řešením se může zrodit něco daleko horšího než jsou ideologické motivy v programech politických stran.