Al-Hawza je druhým iráckým listem, jehož vydávání bylo na příkaz amerického správce zakázáno. Sankcím nedávno čelily i dvě arabské televizní stanice. Al-Hawza tlumočila především názory skupiny šíitských duchovních z Nadžáfu a byla známa svou ostrou protiamerickou rétorikou. Pověstnou kapkou se stala zpráva z konce února, v níž zmiňovaný týdeník přišel s tvrzením, že výbuch před policejní stanicí, při němž zahynulo 50 uchazečů o práci v policii, nezpůsobila nálož uložená v automobilu, ale americká raketa, odpálená z vrtulníku.

Zprávy jako tato samozřejmě nijak nepřispívají k zlepšení vztahu mezi americkými okupačními silami a Iráčany, do jisté míry i zvyšují rizika, kterým Američané v Iráku čelí. Přesto si lze jen těžko představit, že podobné umlčování šiřitelů antiamerických nálad by mohlo mít jakýkoliv pozitivní účinek. Spíše naopak. Ve svém důsledku se proti Američanům obrátí. Iráčané se mohou právem ptát (a také se ptají), jakou demokracii jim vlastně Američané přinášejí, když proti svým kritikům zasahují stejně autoritativně jako režimy v okolních zemích Středního východu.

Dočasní vládci Iráku by si měli uvědomit, že noviny jako Al-Hawza nenávist vůči Američanům nevytváří, nýbrž že ji reflektují. Žádný zákaz tuto nenávist nezmění. Těžko lze přeci očekávat, že Iráčané, dívající se na uzavření kanceláří svých oblíbených novin, náhle přestanou věřit svým duchovním a různým pověstem, které se mezi lidmi šíří. Ještě hůře pak přesvědčí skeptické Iráčany, že k nim Američané přišli hlavně proto, aby z jejich země vybudovali výkladní skříň demokracie na Středním východě.

Okupační správa přitom má spoustu prostředků, včetně své vlastní televize jak lživé kampani čelit a předat lidem svůj vlastní pohled na věc. Nakonec snad ani není třeba připomínat, že nejúčinnějším prostředkem k získání přízně Iráčanů a zajištění vlastní bezpečnosti je pilná práce na zlepšení životních podmínek obyvatelstva a snaha o co nejrychlejší předání moci samotným Iráčanům. Servírování demokracie v podobě - "říkejte si, co chcete, ale nesmí to být namířeno proti nám"- ničemu nepomůže, nehledě na to, že tak trochu připomíná komunistickou představu o výměně názorů "v rámci socialistické platformy."

Pochopitelně se čas od času vyskytnou okamžiky, kdy si bezpečnostní požadavky vyžádají určité omezení svobody. To ovšem není tento případ. Vytěsněním nepřátelských nálad z mediální sféry do sféry soukromé nepomůže ani svobodě, ani bezpečnosti.