Drzá, smělá a zároveň infantilní. Přiměřeně svému věku. Mezi prvními na mě spustila romsky. Čekala, že se leknu. Možná se mi trochu třásla kolena, protože jako zatím nedostudovaná romistka, plná romantické ideologie o spáse Romů či velkém romském obrození, jsem "ochutnávala" hořkosti i slasti svého prvního zaměstnání.

V rámci své profese jsem měla na starosti desetičlennou skupinu dětí, převážně romských, které chtěly vybřednout ze stereotypního koloběhu. Ty děti toužily po vzdělání a rozhodně nechtěly jít ve stopách svých rodičů. A taková byla i ona. Marcela. Romové by řekli, že má otevřené srdce.

Řekla mi, že by chtěla být sociální pracovnicí nebo alespoň romskou poradkyní. Není divu. Vyrostla jako nejmladší z mnoha sourozenců. Stará se o invalidní matku a otce alkoholika. Pravidelně doprovází svou fyzicky postiženou sestru do nemocnice. Ke všemu tahle sestra před nedávnem porodila. Bratr se vrátil z kriminálu a sestřenice si vydělává na ulici pomocí vlastního těla. Typická romská rodina, co se týče vztahu: otec  hlava rodiny, matka -- poslušná loutka a děti respektující jakékoliv rozhodnutí otce. Jenže Marcela chce víc. Netouží skončit na ulici stejně jako sestřenice, neprahne po nemanželském dítěti...

Docela jsme se sblížily. Dávno padl vztah koordinátorka versus studentka. Povídáme si spolu o všem. O jejích problémech v rodině, ve škole, o příteli, antikoncepci, sexu. Důvěřuje mi, a aniž by to tušila, je to nejvyšší ohodnocení za mou práci.

Dnes už nejsem koordinátorka, ale s Marcelou se pořád scházíme. Je studentkou prvního ročníku střední školy se zaměřením na administrativní činnost. Ve škole má skvělé spolužáky, ale...

Na základní škole prospívala velmi dobře. Dalo by se říci, že patřila mezi premianty a průměr známek jí otevíral cestu na jakoukoliv střední školu.

Nevím, zda je běžné honosit se názvem základní škola a upravit osnovy výuky podle osnov školy zvláštní. Je těžké posoudit, jestli by Marcela prospívala se skoro samými jedničkami, pokud by se škola řídila osnovami Ministerstva školství ČR. Takhle byla bez potíží přijata na střední školu, aniž by tušila, že má základní nedostatky ve vědomostech. A už po prvním měsíci studia byla z premiantky náhle "nejhorší" studentka. Začala mít deprese. Nestíhala péči o domácnost, rodiče, sestru s dítětem, venčení psa a přípravu do školy. I když se učila po nocích a při výuce pak usínala, v pololetí propadala z mnoha předmětů. Ztrácela se před očima. Měla pocit, že selhala. Chtěla být "jiná". Nechtěla být "Cikánkou" z pohledu majoritní společnosti. Podařilo se mi přesvědčit ji, aby navštívila psychologa, a po domluvě s výchovnou poradkyní jsme zrealizovaly přestup na jinou střední školu.

Zprvu se zdálo, že jí studium na této střední škole nebude dělat problémy. Ale kolotoč začal nanovo. Rodina ji zaměstnává tolik, že na přípravu do školy zbývá jenom málo času, ke všemu v noci. Zase usíná při výuce a spánkový deficit se projevuje psychicky i fyzicky. Dostavily se další deprese.

Řešením "problému" by byl internát. A i když střední škola, kterou Marcela navštěvuje, takovým zařízením nedisponuje, vyšla jí vstříc a snaží se jí zajistit bydlení v rámci jiné instituce. Jeví se to jako snadné východisko. Bohužel v takové chvíli zasahuje romská komunita. Je nepřístupná tomu, aby mladá dívka, ač na prahu dospělosti, odešla od rodiny, aniž by byla vdaná a tudíž odcházela za svým mužem. Rodina by takové počínání chápala jako zradu a následovalo by okamžité vyhoštění z komunity. Zdá se vám to divné? Kroutíte nechápavě hlavou? Nedivím se. Ale na tom nezáleží. "My" si dokážeme jen velmi těžko představit, jaký dopad by takové "vyhoštění" mělo na romskou dívku. Pro Romy by přestala být "dcerou" a pro majoritní společnost by díky barvě pleti nikdy nemohla být "Češkou". Zůstala by sama.

A je tu ještě jeden problém -- finance. Ano, bydlení na internátu nestojí moc, ale je tady ještě strava, oblečení, taky učebnice něco stojí. A přestože Marcela během víkendů a prázdnin pracuje coby brigádnice, je nemožné, že se jako studentka dokázala sama uživit.

Asi si teď myslíte, že budu apelovat na svědomí "nás Čechů" a koketovat s myšlenkou založení podpůrného konta s názvem "Marcelka". Mýlíte se. Marcela není jediná, kdo má podobné problémy. Ve své praxi jsem se setkala s řadou českých dětí, které jsou v úplně stejné situaci.

V současné době "funguje", ať tak či jinak, několik programů podporujících sociálně slabé studenty. A výsledek? Posuďte sami.

Proto se obracím ne na majoritní společnost, ale na každého z vás -- osud Marcely mi není lhostejný a nedokážu jen tak nečinně přihlížet, jak se řada dalších dětí utápí v nelítostném a společnosti lhostejném souboji, který nemá konce. Nežádám od vás nic víc než radu.